5.3.2. Pohled skarifikovaného... 56 6. DALŠÍ TĚLESNÉ MODIFIKACE... 57 6.1. Podkoţní implantáty... 57 6.1.1. Subdermální implantáty... 57 6.1.2.

Obsah ÚVOD... 3 1. CO JSOU TĚLESNÉ MODIFIKACE... 5 2. TĚLESNÉ MODIFIKACE... 7 2.1. Nejstarší nálezy... 7 2.2. Funkce a symbolika tělesných modifikací... 10 2.2.1. Funkce rituální... 10 2.2.2. Funkce estetická, dekorativní a erotická... 10 2.2.3. Funkce magicko-náboţenská... 11 2.2.4. Funkce léčebně-preventivní... 11 2.2.5. Funkce komunikační, identifikační a sociální... 11 2.2.6. Funkce statutárně-hierarchická... 12 2.3. Moderní Primitivové... 13 2.4. Tělesní Haktivisté... 14 2.4.1. Manifest Tělesného Haktivismu 2.0... 15 3. TETOVÁNÍ... 17 3.1. Druhy tetování... 17 3.2. Dávná historie tetování... 18 3.3. Etnografické tetování... 21 3.4. Historie tetované Evropy... 24 3.5. První renesance... 25 3.6. Druhá renesance... 28 3.7. Tetovaný svět celebrit... 29 3.8. Nejrozšířenější motivy a vzory... 29 3.9. Tetování a moţná rizika... 30 3.9.1. Tetování zákonem nedospělých... 32 3.9.2. Volba motivu a místa na těle... 32 3.9.3. Proces tetování a jeho bolestivost... 34 3.9.4. Péče o tetování... 35 4. PIERCING... 36 4.1. Další piercingové praktiky... 36 4.2. Dávná historie piercingu... 38 4.3. Piercing v moderní době... 39 4.4. Druhy piercingů... 41 4.4.1. Mikrodermální piercing... 41 4.4.2. Surface piercing... 42 4.4.3. Pocketing piercing... 43 4.5. Tvary a materiály piercingových špeků... 43 4.6. Piercing a moţná rizika... 45 4.6.1. Lékař nebo studio?... 45 4.6.2. Nastřelení šperku nebo propíchnutí jehlou?... 46 4.6.3. Průběh aplikace a otázka bolestivosti... 47 4.6.4. Péče o piercing... 49 5. SKARIFIKACE... 50 5.1. Skarifikace v kmenových společnostech... 50 5.2. Metody skarifikace... 51 5.2.1. Branding... 52 5.2.2. Cutting... 53 5.3. Skarifikace ANO či NE?... 53 5.3.1. Pohled skarifikátora... 54 1

5.3.2. Pohled skarifikovaného... 56 6. DALŠÍ TĚLESNÉ MODIFIKACE... 57 6.1. Podkoţní implantáty... 57 6.1.1. Subdermální implantáty... 57 6.1.2. Transdermální implantáty... 59 6.2. Splitting... 59 7. SUSPENSION... 61 7.1. Rizika při suspension... 61 7.2. Typy zavěšování... 62 8. MODIFIKACE TĚLA JAKO DISKUTOVANÝ FENOMÉN... 64 8.1. Zdobení nebo hyzdění?... 64 8.2. Proč? a O čem?... 66 8.3. Vhodné studio = eliminace mnoha problémů... 67 8.3.1 Hygiena... 68 8.3.2. Sterilita... 68 8.3.3. Komunikativnost personálu... 68 8.3.4. Pooperační péče... 69 8.4. Nutnost maximální zodpovědnosti k vlastní osobě... 70 ZÁVĚR... 71 RESUMÉ... 73 ABSTRACT... 74 SOMMAIRE... 75 SEZNAM PRAMENŮ A LITERATURY... 77 2

ÚVOD Svoji diplomovou práci jsem se od počátku rozhodl psát formou učebnice pro ţáky střední školy, která by byla schopna seznámit je a blíţe jim přiblíţit problematiku stále populárnějších tělesných modifikací. Toto téma je podle mého názoru zajímavé zpracovat pro studenty středních škol uţ jen z toho důvodu, ţe si jako kaţdá kontroverzní činnost, nese s sebou mnoho předsudků, polopravd, mylných představ a magických tabu, neţ si ve skutečnosti zaslouţí. I snaha o upřesnění a případnou negaci těchto polopravd byla jedou z primárních věcí o které jsem se v rámci své diplomové práce snaţil. Historie tělesných modifikací je stará prakticky jako lidstvo samo a její nejsilnější kořeny se tak pochopitelně nacházejí právě v preliterárních kmenových společnostech. Po stručném vysvětlení samotného pojmu tělesné modifikace a vymezení těch druhů, kterými mám v plánu se zabývat, tak povaţuji za naprosto nezbytné seznámit čtenáře s historickým vývojem tělesných modifikací. Mnoho dnešních motivů má totiţ stále přímou návaznost na příklad na tetování, jeţ vznikala v době starověkých civilizací a přestoţe se samozřejmě liší jak svým technickým provedením, tak účelem za jakým jsou vytvářena, pokusím se dokázat ţe zcela napostrádají například rituální funkce, které jim byly vlastní i v tehdejší době. Mimo tělesých modifikací samotných a jejich vývoje z hlediska dějin, povaţuji za nutné se alespoň okrajově dotknout i problematiky etické a společenské, stejně jako hodlám nastínit s čím je potřeba počítat před samotným procesem podstoupení především nevratných tělesných modifikací. Nebudu se zabývat přímo odorným lékařským hlediskem, ale určitě mám v plánu naznačit, kam můţe vést zanedbání hygienických podmínek případně pozákrokové péče. Vzhledem k faktu, ţe k problematice tělesných modifikací se váţe jen velmi malé mnoţství odborných publikací, jeţ by se mohly stát zdrojem mé práce, spolehl jsem se při sestavování své diplomové práce spíše na prameny jiného druhu, a sice na webové stránky praţského body tuningového studia Hell.cz, jeţ je prakticky jediným studiem zabývajícím se podrobně 3

netradičními úpravami lidského těla. Současně byly základním stavebním pilířem práce také konzultace s tamějšími pracovníky a diskuze s lidmi, jeţ tělesné modifikace podstoupili doslova na vlastní kůţi. Hlavním záměrem mé práce by pak mělo být seznámení studentů středních škol s touto problematikou a umoţnení nahlíţet na tento fenomén racionálním pohledem nezatíţeným předsudky, ale ani laciným pozlátkem zakázaného ovoce. 4

1. CO JSOU TĚLESNÉ MODIFIKACE Dříve, neţ se vůbec budeme moci podrobněji zabývat problematikou tělesných modifikací, je potřeba si definovat, co se pod tímto poměrně komplikovaným pojmem vlastně skrývá. Pod souslovím tělesné modifikace 1 tedy rozumíme nejrůznější větvení tělesných úprav, od dočasných po trvalé aţ nezvratné, které jedinci podstupují z nejrůznějších důvodů, nejčastěji pak estetických nebo rituálních. Co mají ovšem všechny modifikace společné je to, ţe se jedná o dobrovolné úpravy lidského těla. Většina tělesných modifikací není prováděna za účelem zlepšení pacientova zdravotního stavu, čili se zpravidla nejedná o lékařské zákroky, byť se od nich na první pohled nemusí příliš lišit. Tento fakt bude nejsnadnější demonstrovat na jednoduchém příkladu: V případě operace vzniká na pacientově těle jizva, jeţ pratkticky nezvratně mění reliéf pokoţky. Od tělesné modifikace nazývající se skarifikace (tedy úmyslné vytváření jizev na kůţi v podobě nejrůznějších obrazců) se však tato pooperační jizva liší nejen tím, ţe není záměrná a vzniká pouze jako vedlejší produkt provedeného zákroku, ale také svojí prakticky nulovou estetickou hodnotou. Přesto by bylo velmi nepřesné a v podstatě lţivé tvrdit, ţe tělesné modifikace jsou záleţitostí stojící zcela mimo oblast lékařství, neboť je známo mnoho případů, kdy bolest přítomná při procesu modifikace napomohla jedinci výrazně zlepšit jeho psychický stav. Vyloučili jsme tedy ze skupiny tělesných modifikací ty praktiky, jeţ jsou prokazatelně nutné nebo minimálně výrazně doporučené pro zlepšení zdravotního stavu jedince (například oční operace, vrtání zubního kazu, operace kloubů atp.). Vraťme se tedy zpět na začátek, a sice ke slovu dobrovolné. Osobně povaţuji za nutné v případě našeho zkoumání vyřadit ze skupiny tělesných modifikací praktiky prováděné nedobrovolně, jako je například ţenská obřízka, jeţ je součástí tradičního rituálu v některých afrických zemích a většinou je provázena vleklými zdravotními komplikacemi obřezaných dívek a traumatickým záţitkem, jenţ je provází aţ 1 z anglického body modifications 5

do konce ţivota. Nevyřazuji ovšem primárně ţenskou obřízku jako takovou, ale jakoukoliv tělesnou úpravu prováděnou nedobrovolně. I doposud takto zúţený okruh je ovšem stále velmi široký. Pod úpravou lidského těla se totiţ skrývá celá škála úkonů, a to od těch nejběţnějších a dočasných, jako je líčení, úprava vlasů, nehtů či vousů, přes piercingy aţ po trvalé modifikace, jimiţ jsou tetování, skarifikace, implantáty a amputace, ale kupříkladu i stále populárnější úkony plastické chirurgie. V konečné fázi definování toho, co budeme nadále vnímat jako součást okruhu tělesných modifikací, kterými se budeme podrobněji zabývat, bude však nyní potřeba vyřadit kaţdodenní praktiky, jimiţ jsou právě zmiňované úpravy vlasů, vousů a podobně, ale také plastickou chirurgii. Ta, byť je sama o sobě velmi zajímavým fenoménem a bezpochyb by stálo za to se zamyslet, proč je většinovou společností vnímána daleko lépe neţ například tetování, jeţ je podstatně menším zásahem do lidského těla, stojí přeci jenom na opačném břehu téţe řeky. Ať uţ z hlediska sociálního zařazení jedinců, kteří tyto zákroky podstupují, tak těch, kteří je vykonávají. Největší rozdíl ale pramení v přístupu, účelu a samotném vytváření této a níţe popsaných modifikací. Upřímně doufám, ţe při podrobném rozebírání námi vybraných tělesných modifikací bude čím dál tím více jasné, proč je celá oblast plastické chirurgie z hlediska našeho zkoumání nevhodná. Mezi modifikace, kterými se tedy budeme níţe zabývat patří tedy: piercing, tetování, skarifikace, podkožní implantáty, splitting, suspension a play piercing. 6

2. TĚLESNÉ MODIFIKACE 2.1. Nejstarší nálezy Zdobení těla metodou tetování se řadí mezi nejstarší formy umění vůbec, coţ dokazují i archeologické výzkumy. Z období pravěku, přesněji z období čtrnácti tisíc let před naším letopočtem, se totiţ nalezly lebky a kosti tehdejších lidí se zářezy, jeţ pravděpodobně odkazují na hloubkové rituální jizvení, které bylo pravděpodobně doprovázeno tetováním. Na podobně staré či ještě starší etapy lidských dějin poukazují úvahy spekulativního rázu: Na tetování ukazují některé ţenské sošky ( venuše ), ale bezpečně je nemůţeme doloţiti; můţe tu totiţ jíti i o malování. Ono prvotní tetování sice kvůli omezené trvanlivosti lidské pokoţky zůstane tajemstvím jednou provţdy, nicméně ode dne, kdy němečtí turisté Erika a Helmut Simonovi nalezli v Ötzském údolí v rakouských Alpách zmrzlou mrtvolu pravěkého muţe, máme jasno o nejstarším prokazatelném nálezu tatuáţe jejím nositelem je Ötzi, 5100 aţ 5350 let starý Ledový muţ, jehoţ v horách pravděpodobně zastihla silná bouře. 2 Přestoţe se vědci původně domnívali, ţe obrazové útvary na těle mumie jsou známky popálenin a bičování, pozdější laboratorní rozbory vzorků kůţe prokázaly, ţe se jedná o tetování, pravděpodobně vytvořená záměrně a s terapeutickým účelem. Není velkým překvapením, ţe další nálezy jeţ poukázaly na oblibu tetování a skarifikace, pocházejí z civilizace starověkého Egypta. Tamější kultura vyšších vrstev kladla velký důraz na modifikace a zdobení těla vůbec, na jehoţ vizuální stránku mělo pochopitelně vliv také postavení jednotlivce ve společnosti. Archeologické objevy egyptských mumií a uměleckých předmětů přinesly široké spektrum informací o tehdejších způsobech zdobení těla, jimiţ bylo líčení, barvení hennou, zdobení těla šperky, skarifikací, tetováním a dokonce také obřízka. Ta byla pravděpodobně praktikována u chlapců kolem desátého roku ţivota, a to pouze u těch, kteří byli vybráni jako budoucí kněţí. Ostatně příprava na kněze zahrnovala kromě obřízky i mnoho 2 RYCHLÍK, Martin. Tetování, skarifikace a jiné zdobení těla. Vyd. 1. Praha : Lidové noviny, 2005. 61 s. ISBN 80-7106-780-6. 7

dalších nezbytných rituálů, jako opakované holení ochlupení po celém těle, rituální očistu a přísný kodex v odívání. Egypťané, jak je všeobecně známo, investovali mnoho času, energie a peněz do úpravy vlasů a do líčení. U ţen bylo běţné nejen barvení vlasů hennou, coţ je způsob velmi populární i v dnešní době, ale oblíbené byly téţ paruky a vlasové ozdoby v podobě ţivých květů, stuh a šperků. Netřeba dodávat, ţe zdobení jako takové bylo výlučně záleţitostí vyšších sociálních vrstev. Sluhové a otroci byli naproti tomu nuceni nosit vlasy sepnuté v týle. Běţnou praktikou bylo také zdobení otroků pomocí brandingu. Jednoduše řečeno jim byl vypalován cejch určující jejich sociální statut a současně svým symbolem odkazující k majiteli, jemuţ byli nuceni slouţit. Jelikoţ dosud nebyly objeveny ţádné mumie muţů vykazující známky tetování, přestoţe jejich výjevy můţeme pozorovat na dobových vyobrazeních, předpokládá se, ţe tetování v Egyptě bylo zřejmě výlučně ţenskou záleţitostí. Současně mělo pravděpodobně pouze dekorativní význam, ačkoliv se pochopitelně nedá s jistotou vyloučit jistý rituální aspekt. Nejstarší nalezená egyptská mumie pochází zhruba z doby dvou tisíc let před naším letopočtem a jedná se o ţenu jménem Amunet, jeţ ţila jako kněţka bohyně Hathor. Na těle dámy patřící nejspíš do královského harému Mentuhotepa II. z Théb (Vésetu) bylo tetování dobře viditelné. Mrtvou ţenu, jeţ za svého pozemského ţivota uchvacovala dozajista nevšední krásou, zdobily kromě šperků, náramků a prstenů podélné čáry na rukou i stehnech. Amunet, uloţená v muzeu v Káhiře, měla vytetován rovněţ eliptický útvar z teček na podbřišku, o němţ odborník na staroegyptskou tatuáţ Robert S. Bianchi prohlásil, ţe mělo kdysi nepochybně smyslný podtón. 3 Oblast ţenského podbřišku pak nebyla zdobena pouze tetováním, ale archeologické nálezy dokazují i tradici zdobení pomocí skarifikace. V období egyptské Nové říše bylo tetování pravděpodobně velmi populární, svůj největší rozmach zaznamenalo za doby vlády faraona Achnatona a za úkol mělo přavděpodobně připodobnit panovníky a sociálně nejvýše postavené jedince bohům, kteří byli podle Egypťanů také tetováni. V pozdější době však tělesné modifikace obecně ztrácejí na své popularitě. Pravděpodobně byly vnímány jiţ pouze jako znaky barbarských tradic a 3 RYCHLÍK, Martin. Tetování, skarifikace a jiné zdobení těla. Vyd. 1. Praha : Lidové noviny, 2005. 63-64 s. ISBN 80-7106-780-6. 8

zůstávají tak záleţitostí pouze sluhů, dělníků a otroků, jimţ je do kůţe tetováno, leptáno nebo vypalováno panovníkovo jméno. Přestoţe neexistují přímé důkazy o tělesných modifikacích mimo území Egypta, nelze předpokládat, ţe toto zdobení praktikované stejnými nebo podobnými způsoby neprobíhalo. Důvodem proč nemáme k dispozici jiné archeologické nálezy z této doby, je totiţ s největší pravděpodobností pouhá zaostalost ostatních národů v oblasti medicíny a mumifikace mrtvých, za starověkým Egyptem. Velmi pravděpodobná se zdá být také teorie, ţe tetování se rozšiřovalo jako kulturní fenomén díky obchodním stykům jednotlivých starověkých národů a říší. Důkazy o praktikování tetování v pozdější době, byly nalezeny i v Núbii a Libyi, ale také v daleko vzdálenějších oblastech, a sice v horách na Sibiři poblíţ mongolských hranic. Přesný název nálezové oblasti je údolí Usť Ulagan, ale běţně se hovoří o pazyryckých hrobkách nebo pohřbech, pocházejících z doby 400 let př. n. l. Ledové hrobky v nehostinném, přesto nádherném koutě světa vydaly zmrzlé, mumifikované pozůstatky potetovaných jezdců a pastevců z doby ţelezné i s jejich koňmi a bohatými obětinami (...) V pohřební komoře ověšené plstěnými závěsy leţela v rakvi nabalzamovaná těla muţe a ţeny. Rakev byla vydlabaná z modřínového kmene a zdobená siluetami vysoké zvěře vyřezanými z kůţe. Muţovy paţe a část nohy pokrývalo fantastické tetování zobrazující skutečná i bájná zvířata včetně gryfů, beranů, ptáků, hadů a jelenů. 4 Ve stejné oblasti, ovšem o kus dál, na hranicích s Čínou, byly nalezeny další hroby obsahující zmrzlá těla ozdobená tetováním. Jedním z nich je nepochybně vysoce postavená ţena tetovaná velmi podobnými zvířecími motivy jako v předchozím případě. Druhým nálezem je pak asi 2500 let stará mumie válečníka, jeţ má na rameni vytetovaný obraz jelena. Zvěrný styl tetování byl v této oblasti zřejmě velmi populárním a bezpochyby měl kromě funkce estetické i funkci magickou nebo mystickou. 4 RYCHLÍK, Martin. Tetování, skarifikace a jiné zdobení těla. Vyd. 1. Praha : Lidové noviny, 2005. 67-68 s. ISBN 80-7106-780-6. 9

2.2. Funkce a symbolika tělesných modifikací Nikdo se zřejmě nemůţe domnívat, ţe tělesné modifikace jsou výlučně záleţitostí estetickou a ţe vznikaly pouze za dekorativním účelem. Pravdou je, ţe funkcí a symbolik tělesných modifikací je nespočet a jejich detailní zkoumání by vydalo na poměrně obsáhlou antropologickou studii. My se proto omezíme pouţe na funkce nejzákladnější. 2.2.1. Funkce rituální U pravěkých, starověkých a kmenových společností byly tělesné modifikace ve většině případů spojeny s přechodovým rituálem. Jejich principem byla iniciace jedince z jedné fáze jeho ţivota do fáze druhé. Mohlo se jednat například o proměnu chlapce v muţe nebo dívky v ţenu / matku / manţelku. Důleţitou součástí těchto modifikací byl právě rituál se všemi jeho atributy, jako je obřadné tradiční provedení, nejrůznější úkony a omezení předcházející, ale i následující po samotném obřadu, a mnohdy bolest způsobená právě trvalou tělesnou modifikací jedince. 2.2.2. Funkce estetická, dekorativní a erotická Přestoţe tělesné modifikace nejsou prováděny výlučně za účelem zkrášlení těla, patří jejich dekorativní funkce samozřejmě mezi dominantní. Nositelem silné erotické funkce bylo například typické obličejové tetování moko u Maorských kmenů, jeţ zvyšovalo přitaţlivost muţů u ţen a netetovaná ţena byla povaţována za ohyzdnou. Ostatně i v dnešní době je mnoho tetování, piercingů a jiných modifikaci tvořeno za účelem podtrhnutí přirozené krásy vlastního těla. Za silně erotické se častokrát také povaţuje tetování v oblasti ledvin, vykukující například z lemu kalhot dnešních mladých ţen, které dále pokračuje za oděv své nositelky a jednoduše tak podněcuje pozorovatelovu fantazii. Svůj vliv na erotickou a sexuální stránku má i piercing v genitáliích nebo dutině ústní. 10

2.2.3. Funkce magicko-náboženská Tradice obětí bohům a nejrůznější úkony prováděné za účelem odehnání zlých duchů jsou u lidstva patrné od nepaměti. Není proto divu, ţe také tělesné modifikace jsou nositeli této magicko-náboţenské funkce. Tetování a skarifikace, jejich umístění na těle a tvar ornamentů měly u preliterárních společností často zastupovat nadpřirozený prvek a ochraňovat nositele proti nejrůznějším nástrahám duchovního, mystického či posmrtného světa. 2.2.4. Funkce léčebně-preventivní Tato funkce patří zřejmě k nejstarším. Ostatně u jiţ zmiňovaného nejstaršího nálezu tetovaného člověka, u Ötziho, najdeme tetování právě v oblasti kolem kloubů a významných akupunkturních míst. Lze předpokládat, ţe tetování bylo primárně pouţíváno za účelem léčby jedince a ţe jeho dekorativní funkce začala dominovat aţ v pozdější době. Léčebná funkce tělesných modifikací spočívala na principu stimulace akupunkturních bodů a jejich dalšího působení na organismus jedince a častokrát byla u preliterárních a kmenových společností kombinována také s funkcí magickonáboţenskou. 2.2.5. Funkce komunikační, identifikační a sociální Stejně jako v dobách minulých, jsou i dnes tělesné modifikace znaky a zástupnými prvky nositelových postojů a/nebo jeho příslušnosti k určité komunitě. Kaţdý primitivní kmen měl své specifické zdobení těla, odlišné ornamenty a umístění na těle, jimiţ se vymezoval proti kmenům ostatním. Současně také příslušník kmene pomocí těchto ornamentů sděloval své sociální postavení, zda je ţenatý či svobodný, jak je majetný nebo jak dobrý je válečník. Tělesné modifikace byly oblíbeným způsobem identifikace otroků ve starověkém Řecku a Římě, cejchování prostitutek a zlodějů ve středověku a číslování Ţidů v koncentračních táborech za druhé světové války. 11

V moderní době se zpravidla vyuţívá tetování konkrétních motivů jako komunikace postojů a příslušnosti k názorově spřízněné komunitě. Tetování odlišující jedince od (cizí) většiny a dávající mu shodu s myšlenkově či jinak spřízněnou (vlastní) skupinou, se dodnes udrţelo jako odznak fotbalových, pouličních nebo motorkářských gangů. V USA je oblíbeno tetované 1% jako certifikát drsných majitelů motorek, neboť Americká motorová asociace (AMA) tvrdila, ţe problémová je jen setina jezdců. Shodné symboly si nechávají vyznačit členové jednotlivých odnoţí skinheads. Specifické kérky vyţadují ruská či japonská mafie. (...) Dalšími dobře známými majitel takového skupinového tetování jsou příslušníci elitních vojenských útvarů, kteří se pyšní vytetovanými insigniemi svých jednotek. 5 2.2.6. Funkce statutárně-hierarchická V primitivních nebo také tajných společnostech slouţily tělesné modifikace mimo jiné k tomu, aby bylo moţné určit nositelovo postavení v oné společnosti. Například u tetovaných kmenů v Polynésii pak platilo, ţe čím sloţitější a rozsáhlejší bylo jedincovo tetování, tím byl váţenějším a výše postaveným. Jiné kmeny pak například povolovaly skarifikaci jen těm bojovníkům, kteří v souboji zabili svého kmenového soka. Tato poněkud děsivá podmínka modifikace bohuţel v některých komunitách přeţila aţ do dnešní doby. Před deseti lety, tedy v roce 1995, bylo mezi vojáky elitní americké 82. výsadkové divize ve Fort Braggu nařízeno vyšetřování poté, co jeden z bílých vojáků byl obviněn z vraţdy černošského páru, aby si zaslouţil vytetovat na čelo černou pavučinu - znamení mezi divizními skinheady, ţe zavraţdil černocha. (...) Obzvlášť primitivní a dehonestující formou tetování je hlavně mezi motorkáři v USA rozšířená tzv. vlastnická značka. Milenky gangu mívají nad hýţděmi vytetovaná slova Property of [jméno klubu], čímţ se stávají společným majetkem celé komunity. Takový status si musejí většinou vyslouţit pohlavním stykem se všemi členy gangu nebo přímo skupinovým sexem. 6 5 RYCHLÍK, Martin. Tetování, skarifikace a jiné zdobení těla. Vyd. 1. Praha : Lidové noviny, 2005. 55s. ISBN 80-7106-780-6. 6 RYCHLÍK, Martin. Tetování, skarifikace a jiné zdobení těla. Vyd. 1. Praha : Lidové noviny, 2005. 63-64 s. ISBN 80-7106-780-6. 12

2.3. Moderní Primitivové Termín moderní primitivismus pouţil poprvé roku 1967 muţ známý pod přezdívkou Fakir Musafar, bývalý reklamní pracovník z Jiţní Dakoty. Tímto pojmem definoval nekmenovou osobu, která reaguje na prvotní nutkání a provádí něco se svým tělem. Jako ono něco mínil rituální tělesné modifikace (branding, piercing, skarifikaci nebo tetování), které se mělo stát drastickým prostředkem v duchovní transformaci a základem pro větší spirituální citlivost. 7 Ideální moderní primitovové podle Musafara cítí velmi úzké spojení (aţ jakousi podvědomou zkušenost z minulého ţivota ) s rituálními obřady, praktikovanými domorodými kmeny. Moderní primitivové obecně hledají v tělesných modifikacích duchovní stránku. Smysl tělesných modifikací v případě idey moderního primitivismu neleţí v jejich estetickém působení nebo tendenci začlenit se do konkrétní subkultury. Tělesné modifikace jsou v tomto případě orientovány pouze a výlučně na sebe samotné. To, co jim tedy dává smysl samo o sobě, je právě proţitek vlastní tělesnosti při jejich průběhu. Oblíbenými motivy v tetování jsou v rámci tohoto hnutí především rozsáhlé černé neo-tribaly kopírující kontury těla a odkazující na původní kmenová tetování. Ostatně tělesné modifikace celkově v tomto případě vycházejí z kmenových tradic a zahrnují disky v ušních boltcích, nosní septa a labrety, častokrát roztaţené na velikosti odpovídající tehdejší konvenci. V osmdesátých letech pouţili pojem moderní primitivové V. Vale a A. Juno jako název a současně hlavní orientační bod pro knihu, jeţ vyšla na podzim roku 1989. Tato antropologická publikace obsahuje informace, rozhovory a fotografie zabývající se tématem moderních tělesných modifikací v souvislosti právě s původními kmenovými praktikami a rituály souvisejícími s tetováním, piercingem, skarifikací a podobně. Nejzásadnější ideou je potom nahlíţení tohoto fenoménu z hlediska bezprostředního proţitku vnímaného prostřednictvím vlastního těla. 7 PainArt [online]. 17.06.2009 [cit. 2010-05-06]. HELL PARTY 2008 : Babička by se chvílemi i bála. Dostupné z WWW: <http://www.painart.cz/7/clanky/zobraz/>. 13

Sám Fakir Musafar pak svoji ideu definuje takto: Náboţenství a rituály jiných kultur nejsou více neţ pramenem mé inspirace. Musíte rozumět tomu, ţe moje vlastní definice a moje osobní myšlenka je o rituálech a o bolesti. Tyto dvě věci jsou pro mě důleţité. Rituál, to je část aktu, něco jako hra. Začíná to piercingem a končí to osvobozením těla. To, co se děje mezitím je rozdílné a spontánní. Lidé, kteří do toho jdou hledají extázi. Jdou tam proto, aby zkombinovali tělo, ducha a cítí, ţe utíkají. Není to moc rozdílné od praktik v Africe nebo v Jiţním Pacifiku. Také někdy pouţívají substanci /hmotu/. Znovu otevírají to, co uţ existuje. Fakir nepřinesl nic nového, pouze přetlumočil to, co uţ existovalo. Lidé chtějí skutky. Pravda je ta, ţe oni to nedělali, protoţe jim tomu bránila jejich ţidovsko křesťanská morálka. 8 2.4. Tělesní Haktivisté Fakir Musafar byl tedy první, kdo dal tělesným modifikacím smysl, aniţ by musely být součástí jakékoliv subkultury nebo stylu. Jistým způsobem moderní primitivsmus zasáhnul kaţdého, kdo tělesným modifikacím propadnul v míře, která je víc neţ obvyklá. Nemusel tak učinit bezprostředně. V Čechách tento přístup výslovně téměř nikdo nezná, nicméně na jistou dobu se stal pro body modification tak charakteristický, ţe byl pro lidi, kteří modifikace vnímali jako něco pro ně ze své podstaty důleţitého, jistým přirozeným směrem, kterým orientovali jejich chápání. Situace se ovšem časem změnila a bylo potřeba, aby byla vybudována jistá opozice k tomu přístupu k body modification, který vycházel především ze setkání s proţitky primitivních kmenů. Tak vzniknul tzv. body hacktivism, tělesný haktivismus nebo prostě jen haktivismus. 9 Samotný název odkazuje na schopnost jedinců ţijících výlučně v moderní době, tedy na tzv. hackery. Pojmem hacker je označován počítačový expert, programátor, který má absolutní znalost nějakého počítačového programu nebo systému a dokáţe jej tak nejen maximálně vyuţívat, ale téţ upravit pro 8 BODYART [online]. 2008 [cit. 2010-05-06]. Father of the Modern Primitives movement. Dostupné z WWW: <http://www.bodyartmag.cz/fakir-musafar,143.html>. 9 SHE-MON,. PainArt [online]. 18.06.2009 [cit. 2010-05-15]. Manifest Tělesného Haktivismu 2.0. Dostupné z WWW: <http://www.painart.cz/1/clanky/zobrazit/>. 14

svoji vlastní potřebu. Tělesný haktivista pak neupravuje pro svoji vlastní potřebu program, nýbrţ vlastní tělo. Jiţ na první pohled je jasné, ţe právě haktivismus s myšlenkou modifikovat tělo stejně jednoduše jako stroj je naprostým opakem idey moderního primitivismu. Tělesný haktivismus se zrodil v roce 2004 s Manifestem haktivismu, který zformuloval esejista, fotograf, modifikátor, piercer a především skarifikátor Lukas Zpira. Ten sice sám jako piercer a skarifikátor ideu haktivismu jako myšlenky rozšiřovat moţnosti těla naplnil pouze z hlediska estetického a módního, ovšem jeho hlavní přínos je právě v impulsu v podobě manifestu, vedoucímu k novému způsobu uvaţování o tělesných modifikacích. K tomu má blízko nejen v současnosti aktuální tzv. bio-art, ale i mnohé fyzické úvahy a problémy spojené se situací člověka v 21. století. V tomto smyslu je haktivismus schopen stát se skutečnou alternativou moderního primitivismu, který přece jenom působí tváří v tvář digitálnímu věku čím dál víc archaicky. 10 2.4.1. Manifest Tělesného Haktivismu 2.0 Termín body hacktivism se zrodil na úsvitu 21. století z popudu Ryoichi Madea, aby tak uspokojil potřebu vymezit hnutí umělců, badatelů a myslitelů kolem mutací uţívajících body modification jakoţto media. V opozici k moderním primitivům vycházejícím z antropologie primitivních kmenů, tito umělci praktikují, uvaţují nad a/nebo vymýšlejí nové tělesné modifikace ovlivněni manga kulturou, komiksy a science fiction filmy a literaturou. Díky neutuchajícímu zájmu o technologicko-lékařské objevy definujeme tyto ze své podstaty experimentální praktiky jako Body Hacking, abychom tak vyjádřili snahu těchto umělců, badatelů a/nebo myslitelů přesáhnout biologické hranice. Pojmy body hackitvist a body hacktivism označují téţ potřebu jednat, vzít náš osud do vlastních rukou a trvalé úsilí o přetvoření nás samotných. 10 SHE-MON,. PainArt [online]. 18.06.2009 [cit. 2010-05-15]. Manifest Tělesného Haktivismu 2.0. Dostupné z WWW: <http://www.painart.cz/1/clanky/zobrazit/>. 15

Body hacktivism si také pokládá otázku svobody volby ve věci stále se zvyšujícího počtu moţností transformace, kterým lidstvo čelí. Přehodnocuje představu o poměru osobních a veřejných zájmů v této věci. Body hacktivisté nemohou neţ vyvracet platnost jakéhokoli patentu, licence či autorského práva ve vztahu k tělu a jeho transformaci. Body hacktivism nezahrnuje potřebu být modifikován. Ne všichni modifikovaní jsou body hacktivisté. De facto, mnoho umělců, badatelů a filosofů působí jako body hacktivisté, aniţ by se k haktivismu hlásilo. Body hacktivismus netvoří skupinu. Měl by být vnímán jako stav mysli, filozofie, jeţ je kaţdému volně k dispozici 11 11 ZPIRA, Lukas. PainArt [online]. 18.06.2009 [cit. 2010-05-15]. Manifest Tělesného Haktivismu 2.0. Dostupné z WWW: <http://www.painart.cz/1/clanky/zobrazit/>. 16

3. TETOVÁNÍ Tetování je zdobení primárně lidského těla metodou vpichování speciálních barev do vrchní vrstvy kůţe za pomoci ostrých, dutých jehel. V odborné terminologii hovoříme o tzv. mikro-pigmentové implantaci. Samotný termín tetování vznikl s největší pravděpodobností z původního tahitského slova tatau, jeţ znamenalo označovat. Z řeči původních ostrovních kmenů se pak toto označení rozšířilo do hlavních světových jazyků pod různými variacemi, jeţ si jsou však velmi podobné. Zásluhy je pak nutné připsat cestovateli Jamesi Cookovi, který se s tímto domorodým pojmem seznámil někdy v polovině osmnáctého století. 3.1. Druhy tetování Pod pojmem tetování je nejčastěji rozuměna ta metoda, která je téţ označována termíny jako permanentní, stálé nebo klasické tetování. V tomto případě jde o aplikaci barvy do kůţe za pomoci nejrůznějších metod od nejstaršího vklepávání aţ po moderní aplikaci prostřednictvím elektrického tetovacího strojku. Takto provedené tetování nikdy zcela nezmizí, můţe časem lehce vyblednout, ale jeho plné odstranění je moţné pouze za opakovaného pouţití laseru. Tato metoda odstranění je však velmi nákladná, mnohonásobně bolestivější neţ vytvoření samotného tetování a častokrát tetování sice z kůţe odstraní, avšak zanechá po sobě neestetické jizvy. Zdánlivou alternativou se můţe zdát tzv. dočasné tetování, pod kterým se rozumí tetování barvami určenými pro permanentní make-up. Problém těchto barev je ten, ţe zatímco z obličeje po pár letech skutečně zcela zmizí, na jiných částech těla pouze vyblednou a ztratí obrysy. Na vině je jiná struktura kůţe a odlišná schopnost její regenerace. Zatímco obličej je neustále vystavován slunečnímu záření a barva tak má šanci postupně vyblednout a zmizet úplně, jinde na těle je to téměř nemoţné. Jediným řešením, jak odstranit tuto po čase rozpitou a modrou skvrnu, je překrýt ji klasickým tetováním (které musí být samozřejmě alespoň o 20% větší) nebo odstranit 17

laserem. Mnoho tetovacích studií tak dočasné tetování nenabízí, neboť do důsledku vlastně nic jako dočasné tetování neexistuje. Co je však díky technologickému pokroku moţné, je udělat tetování speciální tetovací barvou, která je snáze odstranitelná laserem. K odstranění menšího motivu tetovaného běţnou tetovací barvou je třeba deset, ale třeba i dvacet laserových seancí, coţ se výrazně prodraţí (10, ale klidně i 30 tisíc) a výsledek nemusí být stoprocentní. Tetování udělané touto barvou se rozloţí a zmizí jiţ po druhém, maximálně třetím laserování. 12 Další variantou, pokud jedinec touţí po neviditelném tetování, můţe být UV tetování čili tetování speciálním inkoustem, který je viditelný pouze ve tmě nebo pod ultrafialovým zářením. Narozdíl od klasických tetovacích barev, které jsou víceméně přírodního charakteru, je UV inkoust vyroben čistě chemicky, tudíţ je zde vyšší riziko alergií. Celkově je aplikace vhodnější spíše jako doplněk klasického tetování neţ jako tatuáţ pouze UV inkoustem, neboť i toto zpočátku neviditelné tetování můţe časem vystoupnout na povrch jako světlejší nebo naopak tmavší pigment a jednoduše se tak stát viditelným i na denním světle. Tetování Hennou (tzv. Mehndi) není tetováním v pravém slova smyslu. Jedná se spíše o body-painting, tedy pouze kreslení na kůţi pastou získanou z usušených a rozdrcených listů Henny. Henna je rostlina keřovitého charakteru dorůstající do výšky jednoho aţ dvou metrů. Zatímco šťáva z jejích květů se vyuţívá v kosmetickém průmyslu k výrobě nejrůznějších přípravků, z jejích listů se uţ od starověkého Egypta získávalo barvivo slouţící k tónování vlasů nebo právě k malování ornamentů po těle. Ačkoliv výhody zdobení Hennou jsou zcela zřejmé - kresba vydrţí na kůţi pouze několik dní, jak uţ bylo zmíněno, nejedná se o tetování v pravém slova smyslu. Současně je Henna také poměrně silným alergenem a s její aplikací je častokrát spojeno objevení se vyráţky, ekzému nebo zarudnutí a silné pálení pokoţky. 3.2. Dávná historie tetování 12 HELL.cz: Tetovací a piercingové studio [online]. 2004. [cit. 2010-05-05]. Nejčastější dotazy o tetování. Dostupné z WWW: </www.hell.cz/1/tetovani/nejcastejsi-dotazy/2/> 18

Historie tetování jde ruku v ruce s historií tělesných modifikací obecně. Dalo by se také předpokládat, ţe první tetování byla praktikována jiţ v pravěkých dobách. Mnoho učenců věří, ţe tetování nalezneme ve znameních předvedených na kamenných rytinách, sochách, malbách a jiných zobrazeních lidského těla vytvořených mnohými pravěkými civilizacemi v celosvětovém měřítku. Ale bez konkrétního důkazu zachovaného tetování si nemůţeme být jisti, zdali tyto stopy reprezentují malbu těla, malé řezné rány, nebo jednoduše uměleckou zvůli. 13 Důkazem o nejstarším tetovaném předkovi bylo tak aţ nalezení jiţ zmiňovaného Ötziho - ledového muţe v Alpách. Ötziho stáří v době úmrtí bylo odhadováno na čtyřicet pět let a byl majitelem padesáti sedmi zachovaných tetování. Rozvrţení těchto tetování a skutečnost, ţe se nejednalo o konkrétní vyobrazení tvorů nebo předmětů, ale pouze o linky, vědce naváděla k teorii, ţe funkce Ötziho tetování nebyla estetická, nýbrţ léčitelská. Pozdější výzkum také odhalil skutečnost, ţe kaţdé z těchto tetování bylo umístěno právě na těch kloubech, které byly poškozeny artritidou a jejich účelem tak bylo pravděpodobně mírnění bolestí postiţeného. Dalšími z nejstarších důkazů o praktikování tetování jsou mumie ze starého Egypta a zmrzlá těla z Pazyryku na východní Sibiři. Tetování bylo praktikováno i ve starém Řecku a Římě, i kdyţ zde bylo téměř výlučně vyuţíváno jako způsob značení otroků a bylo povaţováno za znak barbarství. Tetování muselo být zřejmě praktikováno i na Středním východě - jestliţe ne, proč by se v Koránu objevil jeho speciální zákaz. Konkrétně ve Svaté knize muslimů a v Mojţíšově kodexu Ţidů. Většina kmenů z doby ţelezné, které ţily v Evropě - jako Iberové, Britové, Galové, Gótové, Teutonové, Pictové a Skotové - byla tetována. Herod z Antiochu ve třetím století našeho letopočtu popsal Brity takto:... na svá těla vyrývají barevné obrázky a na ty jsou hrdí... Podle sv. Isidora ze Sevilly: Slovo Skot v jejich jazyce znamená malované tělo. Jejich těla jsou pokryty různými nákresy, které byly vpichovány ţeleznými jehlami naplněnými inkoustem. Pictové odvozují své 13 FERGUSON, Henry. PROCTEROVÁ, Lynn. Umění tetování. Vyd. 1. Praha : Rebo Productions, 1998. 10 s. ISBN 80-7234-028-X. 19

jméno od absurdních stop vytvořených na jejich tělech řemeslníky píchnutím špendlíků a šťávou extrahovanou z místních trav. 14 Ve třetím století našeho letopočtu, v souvislosti s šířením křesťanství, vyhlásil císař Konstantin přísný zákaz tetování po celé Svaté říši římské a prohlásil tetování za znak necivilizovanosti, barbarství a pohanství. Navzdory všem zákazům a odmítavým tendencím přeţívalo tetování v mnoha oblastech Země a tato metoda zdobení těla si našla své příznivce v kaţdé době. Ostatně touze člověka vlastnit něco co mu nemůţe být odebráno lze vděčit za to, ţe si metoda tetování našla cestu jak přeţít několik staletí aţ do současnosti. 14 FERGUSON, Henry. PROCTEROVÁ, Lynn. Umění tetování. Vyd. 1. Praha : Rebo Productions, 1998. 13s. ISBN 80-7234-028-X. 20

3.3. Etnografické tetování Rájem na zemi a kolébkou nejrůznějších motivů a symbolik tetování byly primitivní kmeny na území dnešní Polynésie. Polynésie znamená Mnohoostroví. Celý tento prostor vytváří pomyslný trojúhelník s vrcholy v podobě Havajských ostrovů (sever), Nového Zélandu (jih) a Velikonočního ostrova (východ). (...) Všichni Polynésané se tetovali. Rozsah tetování se měnil podle souostroví, a nejvyšší dokonalosti dosáhlo toto zvláštní umění na Markézách. Markézané se tetovali doslova od hlavy k patě a trvalo i třicet let, neţ byl tetovaný vzor hotov. I Maorové vynikali v tetování; náčelníci měli tváře pokryté mimořádně sloţitými obrazci. Ţenám tetovali jen horní ret a bradu. 15 Z předchozího odstavce je patrné, ţe tetování jako fenomén dosáhlo na území Polynésie svého uměleckého vrcholu. U primitivních kmenů mělo nejen dekorativní funkci, ale bylo čímsi víc, nositelem významu, který přesahoval obyčejný svět a tetování se tak stávalo mimo jiné i spojovacím kanálem mezi nositelem a bohy. Vytváření tetování bylo výlučně záleţitostí tetovacích mistrů a bylo povaţováno za svaté řemeslo. Tetování pak také nebylo záleţitostí všední a kaţdodenní, ale zpravidla bylo spojeno s iniciačním (přechodovým) obřadem jedince nebo s konkrétním náboţenským obřadem. Samotný proces tetování byl doprovázen přísnými pravidly a omezeními. Pouţitou technikou pak bylo poklepávíní paličkou na ostrý kostěný hřebínek přiloţený na kůţi. Do vzniklých ran se pak vtírala barva z získaná ryze přírodních materiálů, jakými byly nejrůznější plody a oleje. Maorové, jeţ byli v tomto období (cca. před dvěma tisíci lety) mistry v tetování, praktikovali především jeho dva rozdílné typy: na jedné straně se jednalo o celoplošné stejnoměrné tetování, druhým typem pak bylo tzv. moko, tedy obličejové tetování, které poskytovalo maskování v době válek a mělo za úkol dávat válečníkovi sebejistotu a současně nahánět strach nepříteli. Taktéţ mělo moko silnou funkci erotickou a zvyšovalo nositelovu přitaţlivost 15 RYCHLÍK, Martin. Tetování, skarifikace a jiné zdobení těla. Vyd. 1. Praha: Lidové Noviny, 2005. 75s. ISBN 80-7106-780-6 21

u opačného pohlaví. Hlavním motivem moko byly spirály, jeţ dokazovaly nositelovu urozenost. Symbolický význam umístění obličejového tetování byl následující: vrchol čela znamenal hodnost, levá a pravá strana nad obočím pozici, levé a pravé znaky pod očima vyjadřovaly genealogii, obě lícní strany k uším značily manţelství, prostor mezi nosem, obočím i ústy individualizoval a nahrazoval podpis, místo pod ušima slouţilo k vyjádření zaměstnání, oblast brady pak moc a sílu a části vedoucí ke krku naznačovaly sociální postavení při narození. 16 U ţen bylo moko tetováno na oblast brady a úst, řídčeji pak na nos nebo prsa. Ţena bez tetované brady pak byla povaţována za ošklivou a neměla téměř ţádné šance vdát se. Mimo toto tetování pak bylo u maorských ţen zvykem naříznout si při truchlení za nemocné a zesnulé kůţi na prsou, případně si do těchto ran vtírat dřevěné uhlí. Kombinovala se tak technika tetování a skarifikace a vytvářely se prokazatelné a nesmazatelné znaky zármutku nositele. Na rozdíl od Maorů se tetování Markézských ţen omezovalo převáţně na ruce a nohy, výjimečně si nechávaly tetovat uši a okraje úst. Torzo ţen však zůstávalo vţdy nepotetováno a bylo tak záleţitostí pouze Markézských muţů, kteří byli tetovaní doslova od hlavy k patě. Tetování muţů začínalo v pubertě a pokračovalo se v něm v podstatě aţ do konce ţivota. Nikde jinde na světě pak nedosáhlo umění tetování takové umělecké úrovně jako právě na Markézách. Smysl a význam markézských ornamentů je však velmi těţké určit, neboť markézská kultura díky evropským kolonistům, kteří na ostrovy mimo výdobytků moderní civilizace dovezli v devatenáctém století také choroby jako syfilis nebo tuberkulózu, zcela zmizela. Kmenová tetování byla rozšířena pochopitelně i mimo území Polynésie, do Austrálie, Mikronésie, na Borneo, ale i do Asie, Ameriky a Evropy. Na mnoha místech bylo tetování kombinováno se skarifikací, nebo byla skarifikace dominantní metodou a princip tetování byl pouze ve vtírání barvy do vytvořených ran. 16 RYCHLÍK, Martin. Tetování, skarifikace a jiné zdobení těla. Vyd. 1. Praha: Lidové Noviny, 2005. 107s. ISBN 80-7106-780-6 22

V Indii nebylo tetování nikdy příliš rozšířeno a omezovalo se na tomto území pouze na drávidské obyvatelstvo. Tetovali se také Nágové a obyvatelé Tibetu a Nepálu. V Číně prošlo tetování několika zvraty, ale popularity se nedočkalo nikdy. Naproti tomu v nedalekém Japonsku se tetování těšilo oblibě uţ od tzv. kultury dţómon trvající po celé neolitické období. Pro tetování existuje v japonštině několik výrazů: irezumi, šisei a horimono. Zatímco prvními dvěma slovy se obvykle označuje menší, lokální tetování, termín horimono se vţil hlavně v předmoderní době, kdy tetování dosáhlo nejen mimořádné obliby, ale také vysoké technické a umělecké úrovně. Slovo horimono označovalo především velkoplošné obrazové kompozice, překrývající velké části povrchu těla. Taková tatuáţ byla později vícebarevná, kdeţto irezumi označovalo práce černé. 17 Nejstarší trestanecká tetování se pak v Japonsku objevila zhruba v osmém století a takto tetovaní lidé neměli téměř ţádnou šanci zapadnou do sociálního nebo rodinného ţivota, jinými slovy byli v podstatě vytěsněni ze společnosti. Tetování jako dekorace ve smyslu zkrášlení těla začíná postihovat Japonsko zhruba v sedmnáctém století. Avšak ani z počátku není tetování privilegiem vyšších vrstev, ale naopak je specialitou prostitutek a ţen lehkých mravů. Na druhé straně se pak nechávají tetovat potulní buddhističtí mnichové. Velký zlom pak přišel v osmnáctém století s kulturou Edo 18, jíţ Japonsko vděčí mimo jiné i za divadlo kabuki nebo za populární zápasy sumó. Od niţších dělnických vrstev se začalo šířit nadšení pro barevná tetování a postupně se v tomto módním trendu zhlédli i majetnější a váţenější Japonci. Oblíbenými motivy byli stejně jako v dnešní době draci a okrasní koi kapři. Tradiční metodou bylo vyklepávání barvy do kůţe pomocí dřevěného drţátka v němţ byla umístěna ocelová jehla a na nějţ se poklepávalo paličkou. Arktické oblasti, symbolické spojnice mezi Asií a Amerikou, hostily kulturu Inuitů. Kmenů eskymáků, z nichţ všichni v různé míře, po celé dlouhé generace podléhali fenoménu tetování. Důkazy o tom přinesl nález 17 RYCHLÍK, Martin. Tetování, skarifikace a jiné zdobení těla. Vyd. 1. Praha: Lidové Noviny, 2005. 151s. ISBN 80-7106-780-6 18 Edo bylo hlavní město Japonska, jeţ se později přejmenovalo na Tokio. 23

mumifikovaného torza ţeny, objevený nedaleko Aljašky, pocházející zhruba z roku 400. Hlava mumifikované vykazovala tetování na lících, bradě a nadočnicových obloucích, jeţ se velmi podobá ornamentům, které se tetují i u eskymáků dnešních. A přestoţe má tetování ţen u eskymáků významné postavení, nevyhýbá se ani muţské části kmenů. Muţi si nechávali dělat tetování jako jednotlivé důkazy svých loveckých úspěchů. Vzor byl pak sloţen z drobných teček umístěných na různých místech těla, pravděpodobně podle konkrétní symboliky nebo významu. Na rozdíl od většiny primitivních kmenových společností byly u Inuitú významnými a váţenými mistryněmi v tetování výhradně starší ţeny. Na obou Amerických kontinentech bylo tetování záleţitostí původních obyvatel, jeţ si tetovali tělo i obličej. Kromě Eskymáků a kanadských indiánů se bohatě tetovala etnika severozápadního pobřeţí, kultury Jihovýchodu a naopak málo se trvale zdobili obyvatelé tzv. Velkých plání, mayovkami tolik zpopularizovaní. Ale například Vraní indiáni z Moontany, prérijními kmeny ovlivnění lovci bizonů, si kromě malování někdy tetovali obrazce na hruď za pomocí dikobrazích ostnů a rozdrcených uhlíků. Ţeny měly vytetovanou úzkou linku na bradě, tečku na nose a drobný krouţek na čele. 19 Netřeba dodávat, ţe kolonizace Severní Ameriky ničila společně s původními obyvateli i jejich kulturu. Největší bohatost ornamentů a tetování odehrávala ve středu obou kontinentů - u kultury Mayů a Aztéků. V šestnáctém století však ke břehům připluli křesťanští objevitelé, pro něţ byla těla těchto obyvatel pokrytá zpodobněním bohů znamením ďáblovým, které se pochopitelně jali společně s ostatními barbarskými zvyky vymýtit. Častokrát za pomocí biče, mučení a vypalování cejchů. Kvůli tmavému zbarvení kůţe obyvatel Afriky byla na tomto kontinentu oblíbená více skarifikace neţ tetování 19 RYCHLÍK, Martin. Tetování, skarifikace a jiné zdobení těla. Vyd. 1. Praha: Lidové Noviny, 2005. 169-170s. ISBN 80-7106-780-6 24

3.4. Historie tetované Evropy V Evropě bylo tetování v raném Řecku nejprve výsadou váţených muţů, avšak později kleslo, stejně jako v Římě, na specifikum lůzy, otroků a zločinců. Kdyţ císař Konstantin v roce 325 n. l. zakázal tetování po celé Říši římské, nedal jenom souhlas k všeobecnému opovrţení, ale také vytvořil precedent - mohl být následován dalšími zákonodárci, například papeţem Hadriánem I. (787 a léta následující). Proč přetrvávaly předsudky a oficiální zákazy? Proti tetování byly pouţity dva hlavní argumenty. Za prvé Starý zákon tetování zakazuje. (...) Za druhé je tady víra. Jestliţe souhlasíme s tvrzením Bible, ţe Bůh stvořil člověka k obrazu svému, potom kaţdé zohyzdění jeho výtvoru není pouze znetvoření Boha, ale také vlastní podoby Boha. 20 Není proto ţádným překvapením, ţe tetování a ostatní tělesné modifikace byly v křesťanské společnosti vnímány s odporem a mimo to byly třemi nejrozšířenějšími náboţenstvími - ţidovstvím, křesťanstvím a islámem také zakázány. Paradoxem je potom fakt, ţe tetování bylo později do západní Evropy zavedeno křesťanskými bojovníky, kteří se vrátili domů ze Svaté země a odtud si přivezli tetování, většinou ve formě křesťanských motivů, jako suvenýr. Tradice těchto suvenýrů dovezených z Palestiny pak pokračovala mezi vojáky a námořníky aţ do přelomu osmnáctého a devatenáctého století. Unikátem pak byla oblast Balkánu, kde se nechávaly tetovat křesťanské ţeny, neboť tetování zde bylo i přes všechny zákazy tradicí lidové kultury. Ornamenty, jimiţ si ţeny zdobily převáţně předloktí a horní partie hrudníku, byly varianty kříţe, nebo byly z kříţů sloţené. Jiné prameny se zmiňují také o motivech slunce a měsíce a kaţdodenních atributů jako jsou dům, dvůr a podobně. 3.5. První renesance 20 FERGUSON, Henry. PROCTEROVÁ, Lynn. Umění tetování. Vyd. 1. Praha : Rebo Productions, 1998. 20s. ISBN 80-7234-028-X. 25

První renesancí v rámci tetování označujeme nárůst jeho popularity, která se do Evropy vrátila, díky zaoceánským plavbám. Nebyli to pak jenom křesťanští rytíři vracející se z Palestiny, ale také objevitelé, kteří se setkali s kmenovým tetováním, a i přes původní myšlenku vymýtit tyto barbarské zvyky v mnoha případech sami podlehli kouzlu nesmazatelné dekorace a nechali se sami tetovat. Koncem osmnáctého století se tak díky námořníkům vrací do Evropy umění barevné kůţe. Oblíbenost tetování se však zatím drţela téměř výlučně ve společnosti námořníků a proto není divu, ţe první tatéři, kteří se začali touto profesí ţivit, si zakládali své salony v přístavních městech. Ty nejslavnější se pak nacházely v Londýně, Šanghaji, Buenos Aires, Hamburku, Marseille a Alţíru. Později se tatéři odváţili dál do vnitrozemí a i zde si našli svoji klientelu, neboť tetování vonělo exotikou a tak po něm zatouţil nejeden muţ, který s profesí námořníka neměl zdaleka nic společného. Tetování bylo sice stále záleţitostí konkubín, námořníků, rváčů a spodiny, ale jiţ brzy se o ně začala zajímat aristokracie, intelektuálové a umělci. A tak se situace začala pomalu, ale jistě měnit. Prvním tetovaným aristokratem byl britský princ z Walesu Eduard VII., jeţ se nadchnul pro vzor zahrnující jeruzalémský kříţ. Fakt, ţe se nechal potetovat člen britské královské rodiny, rozhoupal mnoho jedinců nejvyšších společenských kruhů, aby příklad prince následovali. Svou zásluhu na oblíbenosti tetovaní však mimo zájem aristokracie nesla také technická revoluce poloviny 19. století. V této době si geniální Thomas Alva Edison nechal patentovat elektrické pero, jeţ slouţilo k všití vzorku na plátno. Od tohoto vynálezu byl jen krok k vytvoření prvního elektrického tetovacího strojku, jeţ na sebe nenechal dlouho čekat. Díky tomu došlo ke zjednodušení metody tetování a s tím související vysoké oblibě, jeţ vedla pochopitelně k masovému nárůstu salonů. Tetování se stalo méně bolestivým, rychlejším a levnějším, coţ umoţnilo jeho rozvoj i v rámci nemajetných sociálních tříd. Obrovskou nevýhodou tohoto rozmachu však byla klesající kvalita prací. Ubývalo umělecké invence, originality a talentu tatérů a tedy vyvíjení nových motivů a vzorů. Docházelo k nekonečnému kopírování stále stejných předloh, které se staly nevkusnými a nepropracovanými. S elektrickým strojkem přišla další novinka, a sice předkreslené vzory. Začaly tak vznikat první tetovací 26

katalogy plné oblíbených vzorů, jako byly srdce, kotvy, draci, orli, lebky, nahé ţeny a podobně, které si tatéři kupovali právě proto, ţe byly velice oblíbené, ale také lehce kopírovatelné. Autorem těchto prvních tetovacích motivů byl zkušený tatér a především talentovaný kreslíř Lew The Jew Albert. Tetování se těšilo veliké oblibě především ve Spojených státech amerických, ale i mimo USA - na starém kontinentě. Ve dvacátém století se tetování stalo aţ hysterickou oblibou francouzských ţen a většina tetovacích salonů tak stála v těsné blízkosti obchodů se šperky, aby dámy měly všechna svá lákadla pěkně pohromadě. Po první světové válce bylo tetování v Evropě dosti běţnou záleţitostí. Tetovat se nechali vojáci, aby měli památku na vojenskou sluţbu, a ti co na ni teprve nastupovali, se zdobili jmény svých milých, figurami nahých ţen nebo milenců v objetí. A zatímco po první světové válce zaţívalo tetování v USA svůj zlatý věk, v Německu nastupuje k moci roku 1933 Adolf Hitler, jenţ mimo jiné zakazuje i existenci tetovacích salonů. Nacisté povaţovali tetování německých obyvatel za hanobení čisté rasy a poskvrnění árijské pokoţky a tetování hojně vyuţívali k identifikaci vězňů podřadných ras v koncentračních táborech. Zrůdností a sadismem byla známa Ilsa Kochová (1906-1967), bestiální manţelka velitele tábora Buchenwald. S oblibou vyhledávala mezi mrtvolami vězňů ty, které byly tetované. Časem jí to nestačilo, a tak se dívala do umývárny v době, kdy se tam vězni koupali a vyhlíţela si příští oběti s nejpěknějším tetováním. Přednost prý dávala tak zvanému marockému nebo čínskému tetování. Tito nešťastníci pak pod falešnou záminkou končili v bunkru nebo umírali násilnou smrtí v kamenolomu. Z jejich kůţe si nechávala dělat různé předměty: Šlo o stínítka na lampy, peněţenky, dámské kabelky, obálky na knihy a podobně. (...) Taková stolní lampa, jejíţ stínítko bylo z jednotlivých barevných tetování a jejíţ podstavec tvořila holenní kost zabitého vězně a na malíčku nohy byl připevněn bílý knoflík, jímţ se lampa rozsvěcovala, byla darována vedoucím patologie dr. Müllerem veliteli tábora Kochovi jako dárek k narozeninám. 21 21 RYCHLÍK, Martin. Tetování, skarifikace a jiné zdobení těla. Vyd. 1. Praha: Lidové Noviny, 2005. 224s. ISBN 80-7106-780-6 27