Etické problémy ve zdravotnických zařízeních

Bankovní institut vysoká škola Praha Katedra podnikání a oceňování Etické problémy ve zdravotnických zařízeních Bakalářská práce Autor: Karin Kunzová Ekonomika a management zdravotních a sociálních sluţeb Vedoucí práce: Mgr. Nina Matějková Praha Duben, 2014

Prohlášení: Prohlašuji, ţe jsem bakalářskou práci zpracovala samostatně a v seznamu uvedla veškerou pouţitou literaturu. Svým podpisem stvrzuji, ţe odevzdaná elektronická podoba práce je identická s její tištěnou verzí, a jsem seznámena se skutečností, ţe se práce bude archivovat v knihovně BIVŠ a dále bude zpřístupněna třetím osobám prostřednictvím interní databáze elektronických vysokoškolských prací. Ve Stonavě dne 10. 4. 2014 Karin Kunzová

Poděkování Děkuji svému vedoucímu práce Mgr. Nině Matějkové za projevenou pomoc, rady, podněty a připomínky při zpracování této bakalářské práce.

Anotace: Tématem bakalářské práce jsou etické problémy ve zdravotnických zařízeních. Práce se zabývá problematikou zdravotní etiky ve státním a v soukromém zdravotnickém zařízení. Teoretická část vysvětluje pojmy etiky obecně, lékařské a ošetřovatelské etiky. Seznamuje nás s etickými kodexy a zdravotnickými zařízeními všeobecně. Praktická část ověřuje dodrţování etických pravidel ve vztahu zdravotník a klient a ukazuje srovnání mezi státním a nestátním zdravotnickým zařízením. Klíčová slova: Etika, zdravotnické zařízení, etický kodex, práva pacientů, etnické skupiny Annotation: This Bachelor s thesis deals with ethical problems in healthcare institutions. The thesis focuses on healthcare ethics in state funded and privately funded medical institutions. The theorethical part of this work explains the concept of ethics in general, as well as medical and nursing ethics. It introduces the reader to Codes of Ethics and medical institutions in general. The practical part surveys maintaining of ethical rules in the relationship between medical personnel and clients and compares state funded and privately funded medical institutions. Key words: ethics, healthcare institution, Code of Ethics, patients rights, ethnical minorities

Obsah Úvod... 7 Teoretická část... 8 1 Etika... 8 1.1 Historický vývoj etiky... 9 2 Lékařská etika... 11 2.1 Předmět lékařské etiky... 11 2.2 Základní pravidla lékařské etiky... 12 2.3 Zdroje lékařské i ošetřovatelské etiky... 12 3 Ošetřovatelská etika... 13 3.1 Předmět ošetřovatelské etiky a role sestry... 13 3.2 Úkoly a cíle ošetřovatelské etiky... 14 3.3 Etické aspekty komunikace... 15 3.4 Etický kodex zdravotní sestry... 16 3.5 Etický kodex pacienta... 17 3.6 Etnické skupiny... 19 4 Zdravotnické zařízení... 21 4.1 Druhy zdravotní péče... 21 4.2 Formy zdravotnické péče... 23 4.3 Státní zdravotnické zařízení... 24 4.4 Soukromé zdravotnické zařízení... 25 4.5 Management... 27 4.6 Financování zdravotnictví... 28 Praktická část... 30 5 Analýza úrovně dodrţování etiky ve vztahu zdravotnického pracovníka ke klientovi ve zdravotnickém zařízení... 30 5.1 Metodika průzkumu... 30 5.2 Charakteristika zkoumaného souboru... 30 Analýza získaných dat... 32 5

5.3 Navázání kontaktu klienta s personálem... 32 5.4 Výskyt negativních jevů... 37 5.5 Dostatečná informovanost klientů... 41 Závěr... 49 Seznam pouţité literatury... 51 Seznam tabulek... 53 Seznam grafů... 54 Seznam zkratek... 55 Seznam obrázků... 55 Seznam příloh... 55 6

Úvod Celá naše společnost během dvou desetiletí od listopadu 1989 prošla bouřlivým vývojem v mnoha oblastech soukromého i veřejného ţivota. Jednou z rovin, jeţ úzce souvisí s problematikou etiky, která prošla rozsáhlým vývojem, je změna postavení pacientů, vzhledem ke zdravotnickému personálu a vzhledem k zařízení, ve kterém hledají pomoc při svých zdravotních obtíţích. Pacienti mají svá práva a větší zájem zjistit, jak bude léčba probíhat a znát další alternativy léčby. Tento postoj vychází z nových principů, které byly nastoleny demokratizací naší společnosti. Vznik soukromých zdravotnických zařízení způsobil, ţe pacient není pouze objektem zdravotnického personálu. Můţe se podílet na průběhu své léčby v interakci s personálem. Stává se klientem. Ony společenské změny totiţ znamenají i převzetí zodpovědnosti za sebe sama a tím i svůj zdravotní stav. Znamenají také větší nároky jak na jistou aktivitu pacientů, ale pramení z ní i změna komunikačních vzorců a vztahů mezi pacienty a personálem. Zdravotníci na všech profesních úrovních nyní čelí novým výzvám. Nezáleţí jiţ pouze na jejich odbornosti a erudici. Více neţ dříve je také posuzována jejich schopnost efektivně komunikovat s pacientem tak, aby pochopil často poměrně komplikované okolnosti léčby a zároveň zachovat pacientovu důstojnost a odbourávat stres, který se při návštěvě či hospitalizaci ve zdravotnickém zařízení nutně dostaví. Pacient je partnerem v komunikaci a je to také často on, který má poslední slovo při výběru způsobu ošetření a léčby. K tomu samozřejmě potřebuje jistý objem informací a právě jejich rozsah i forma podání je jedním z nejdůleţitějších úkolů a někdy i etických dilemat ze strany zdravotnického personálu. Nová ekonomická realita znamená také často přímou soutěţ mezi zdravotnickými zařízeními. Arbitrem v této soutěţi je klient, který svým výběrem zařízení dává najevo, jak je spokojen s jeho sluţbami. Jeho rozhodování je často ovlivněno chováním lékařů a sester a všeobecným dojmem, na kterém se podílí i celkové prostředí daného zařízení. Cílem této práce je porovnání prostředí a přístupu z pohledu pacienta ve zdravotnickém zařízení, jeţ je zřizováno státem a zařízením, které je soukromé. Práce má část teoretickou, která se zabývá základy etiky, etickým kodexem a seznámením s organizační strukturou státního a soukromého zdravotnického zařízení. Praktická část se zaměřuje na zjišťování úrovně dodrţování etiky ve státních zdravotnických zařízeních a soukromých zdravotnických zařízeních. V praktické části jsou výsledky průzkumu, který byl prováděn formou dotazníku. 7

Teoretická část 1 Etika Etika je nejčastěji definována jako: věda o mravnosti, o pravidlech mravního jednání, o mravních zásadách, a na rozdíl od morálky představuje obsahový, motivační aspekt. Dříve byla etika nazývána mravovědou. Tradičním obsahem této disciplíny je posuzování dobra a zla a následně také pravdy a lţi, spravedlnosti a nespravedlnosti. 1 Etika se pojímá nejčastěji jako termín, který slouží k označení vědní disciplíny, která se věnuje studiu mravního chování, mravních hodnot, mravního cítění, mravního rozhodování a podobně. Čili morálka, mravnost a obecně morální jevy vůbec poté tvoří předmět výzkumu etiky jako vědy. Etika jako věda o morálce nám představuje teoretickou disciplínu, ale morálka samotná tvoří zvláštní stránku lidského rozhodování a jednání. 2 Etika je humanitní věda, která se zabývá morálními jevy v nejširším slova smyslu. Upírá svou pozornost k mravním hodnotám jako takovým, podrobuje výzkumy jejich obsahy a zdůvodňování. Etika se rovněž věnuje studiu určitého stavu mravnosti jak v individuální, tak společenské rovině. 3 Etika je součástí filozofie, a to filozofie praktické. Slovo filozofie je odvozeno z řeckého filo, tedy miluji, a sofia, tedy moudrost. V moderní interpretaci je filozofie definována jako ucelený světový názor. Zásluha o vznik jako filozofické disciplíny se připisuje aténskému mysliteli Sokratovi. Ovšem první psané spisy o etice pocházejí od Aristotela. Ten rozlišuje v lidské činnosti činnost praktickou (poznání a jednání) a tvořivou (dělání). 4 1 HAŠKOVCOVÁ, H., Lékařská etika. Praha: Galén, 2002. s. 18 2 HODOVSKÝ, I., Úvod do etiky. Olomouc:Univerzita Palackého, 1992. s. 4 3 FIALA, B., Etika. Karviná: Slezská univerzita Opava, 2001. s. 8 4 ANZENBACHER, A., Úvod do filozofie. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1990. s. 16 8

1.1 Historický vývoj etiky Antická etika Základními pojmy antické etiky jsou dobro, blaţenost a ctnost. V antice bylo k výchově ctnostného člověka zaměřeno celé vzdělání. Ctnost je celkové zaměření člověka k dobru, pozitivní rys charakteru, dobré bytí člověka jak v rovině osobní, tak i společenské. V antice se cenily čtyři základní ctnosti rozumnosti schopnost řídit se rozumem, statečností, zboţností a spravedlností. Filosofové sofisté ve věci morálky jeden věřil v opak toho co druhý. Toto zapříčinilo jediné. Opora morálky, víra v bohy, začala kolísat. Tímto sofisté mohli dospět k tvrzení, ţe člověk není schopen poznat pravdu a zlo. Proto neexistuje ţádná věda, ţádná etika. Šířením těchto názorů mezi vzdělanci dochází ke stále větším úpadkům mravů. V tomto období vstupuje na scénu Sokrates, který ukazuje, ţe poznání pravdivé je moţné a objevuje nástroj pravdivého poznání, logický pojem, který je aţ do dnešní doby nepostradatelným. Podle Sokrata, co je mravně dobré, je prospěšné a účelné. Ctnostně jednat znamená jednat s rozvahou. Ctnost se dá naučit. Tím začíná vědecká etika a Sokrates vystavuje její program. Hlouběji pojal Sokratovo učení jeho ţák Platón. Platón měl v lidské duši tři základní síly - rozum, smysl, ţádost. V Platónově etice se objevuje nová myšlenka. Opření etiky o metafyziku - víra ve svět, z kterého pochází duše, a do kterého se vrací. U Platóna je lidská ctnost ctností duše. Toto poznání zůstává základem pro dalšího filozofa Aristotela. Aristoteles neuznává metafyziku, uznává pozorování přírody. Podle Aristotela má člověk tělesné síly a duševní niţší společné se zvířaty. Výhradní předností člověka jsou jen vyšší duševní síly, myšlení a poznání. Aristoteles rozlišuje v lidské činnosti činnost teoretickou (poznání), praktickou (jednání) a tvořivou (dělání, zhotovování). V etice jde o činnost praktickou. Etika je praktická filosofie. Lidskému jednání je tedy vlastní mít určitou hodnotu. Na základě této vlastnosti mluvíme o jednání morálním nebo nemorálním, mravném či nemravném. 5 5 ANZENBACHER, A., Úvod do filosofie. Praha: Portál, 2004. s. 15 9

Křesťanská etika Křesťanská etika je opakem etiky řecké. U Řeků byly na předním místě rozum, svoboda myšlení, kdeţto křesťané rozumem pohrdali. Tím nejvyšším byla oddaná a poslušná víra. Řek miluje čest, křesťan pokoru. Co dělal Řek, tak pouze proto, aby byl šťastnější. Co dělal křesťan, tak proto, ţe je to vůle Boţí. Nastoupilo učení křesťanské o povinnostech, čímţ nahradilo řecké učení o dovednosti. Křesťanské učení o povinnostech má základní myšlenku, ţe je člověk zavázán konat dobro, jinak jedná proti vůli Boţí a vzniká hřích. Na počátku novověku se etika vrací k přirozenosti, která má základ pud sebezáchovy. Vzniká také etika deontologická = etika povinnosti. Utilitarismus (utilitas = uţitečnost) mravně dobré je to, co je uţitečné pro co nejvyšší počet lidí. S utilitarismem souvisí etika pragmatická (pragma = činnost), podle níţ o morálnosti rozhodují výsledky jednání. Etiky autonomie Vycházejí z autonomie svědomí a svobody jako základní mravní hodnoty. Etika autenticity zdůrazňuje, že jen to je morální, co vychází z čistého, upřímného přesvědčení. Sem patří etika existencialismu (JEAN PAUL SARTRE). Jediným příkazem mravním je jednat svobodně a autenticky. K etice autonomie patří i etika Kantova (Imanuel Kant). Autonomie znamená, že mravní autorita není dána zvnějšku (např. Bůh), ale vychází z člověka. 6 6 ADAMOVÁ, L., V. DUDÁK a V. VENTURA, Základy filosofie etiky. Praha: Fortuna, 2004. s. 129 10

2 Lékařská etika Lékařská etika je pojem, který souhrnně označuje etické problémy v lékařství. Přesné vymezení tohoto pojmu koreluje s obsahem lékařské etiky jako samostatné vědní disciplíny. Pojem lékařská etika je v českém kontextu dosud neustálený, i když má majoritní charakter. Cílem lékařské etiky je orientace lékařské profese ve smyslu humánních přístupů ve všech odvětvích lékařské praxe. 7 Úkolem lékařské etiky je definovat principy lékařské etiky. Analyzovat jednání a důvody rozhodování, podílet se na růstu osobnosti lékaře. Dále je důleţité přispívat k fungujícím interpersonálním vztahům na zdravotnických pracovištích a analyzovat dilematické situace v teoretické a klinické medicíně, které nemají jednoznačné řešení, poukazovat na moţná východiska a přístupy definováním hodnot a cílů, kterých má být ve zdravotnické péči dosaţeno. 2.1 Předmět lékařské etiky V moderní společnosti se tradice přirozeného zákona změnila v perspektivu přirozených práv. Zdůrazňování práv při současném mlčení o povinnostech a závazcích je moderní fenomén, který nemá obdoby. Uvedená mentalita vyústila i ve hnutí za práva nemocných, kde se často vyskytuje nespokojenost s paternalismem lékařů. Proto předmětem lékařské etiky jsou morálně-etické problémy lékařské praxe: Postoj lékaře k pacientovi (základní principy lékařské etiky, informovaný souhlas, etický kodex) Osobnost lékaře a problematika interpersonálních vztahů ve zdravotnictví Dilematická situace v teoretické a klinické medicíně Problematika lidské reprodukce Problematika umírajících, paliativní medicíny a eutanazie 8 7 HAŠKOVCOVÁ, H., Lékařská etika. Praha: Galén, 2002. s. 15 8 KOŘENEK, J., Lékařská etika. Praha: Triton, 2002. s. 46 11

2.2 Základní pravidla lékařské etiky Odborníci se shodují v názoru, ţe je třeba důsledně uplatňovat určitá pravidla lékařské etiky. Jedním z pravidel je sebeurčení, samostatnost. Pacient má právo na sebeurčení, které je odvozeno z obecných lidských práv a svobod. Pacient má právo na názor a ten má být, pokud není v rozporu se zákonem, zohledněn. Nelze ovšem právo na sebeurčení vytrhovat z kontextu jiných práv a povinnosti jak nemocného, tak lékaře. Druhé pravidlo je nepoškozování. Zde platí odvěká zásada lékařů, a tou je neškodit. Je třeba také pamatovat na náleţitou ochranu osobních a intimních dat. Únik informací můţe nemocného poškodit. Třetí pravidlo je směřování k dobru. Vše, co děláme pro pacienta, mu musí přinášet dobro, prospět mu. U všech diagnostických a terapeutických záměrů je třeba zvaţovat nejen prospěch, ale také všechna moţná rizika. Čtvrtým pravidlem je spravedlnost. Kaţdý člověk v roli pacienta má právo na spravedlivý přístup k zdravotnické péči. Kaţdý člověk, kdekoliv a kdykoliv, nemůţe dostat péči, která je v souladu s nejnovějšími poznatky vědy a techniky. Plným právem je problematika tzv. alokace zdrojů naléhavou ekonomickou i etickou otázkou číslo jedna, a to ve všech státech. V praktické medicíně je třeba respektovat omezené zdroje, reálnou dostupnost a praktickou omezenou spravedlnost. 9 2.3 Zdroje lékařské i ošetřovatelské etiky Za základ etiky ve zdravotnictví a jejím historickém vývoji se povaţuje Hippokratova přísaha. Podle Hippokratovy přísahy lékař ctí svého učitele za vědomosti, které získal od něj při studiu. Přísaha také ukládá lékaři povinnost předávat získané vědomosti a zkušenosti ţákům. Také klade důraz, aby se lékař choval k pacientovi slušně a s respektem. Lékař se také zavazuje, ţe pokud uvidí nebo uslyší při své lékařské praxi něco, co by mělo být utajeno, bude to povaţovat za tajemství. Dnes se tomu říká povinná mlčenlivost zdravotnického pracovníka. 10 9 HAŠKOVCOVÁ, H., Manuálek o etice pro zdravotní sestry. Brno: NCONZO, 2000. s. 33 10 KUTNOHORSKÁ, J., Etika v ošetřovatelství. Praha: Grada Publishing, 2007. s. 21 12

3 Ošetřovatelská etika Ošetřovatelství je samostatný obor, který má svou teoretickou i klinickou základnu. Je nezávislý na dalších zdravotnických profesích v částech svého působení. Je ovšem nedílnou součástí zdravotní a sociální péče. Všeobecné sestry představují největší profesní skupinu v ošetřovatelství. Stojí po boku lékařům, pacientům, ale i jejich blízkým. Právě z tohoto postavení všeobecných sester plyne mimořádnost a současně sloţitost jejich role, zejména v komunikaci. 11 V ošetřovatelské etice je důležité porozumět obecnému pojetí etiky a tradicím, v nichž dochází k etickému rozhodování. Činnost všeobecné sestry spočívá v ošetřovatelské péči o nemocné nebo postižené, v péči o osoby staré a nemohoucí. Ošetřovatelská etika je specificky zaměřena na činnosti profesionální sesterské péče, která dnes dosáhla samostatného postavení vedle odborných činností lékařů. Ošetřovatelskou etiku je moţno definovat jako teorii o podmínkách a příčinách ošetřovatelsky ţádoucího a neţádoucího chování a jednání. Mezi lékařskou etikou a etikou ošetřovatelskou by měl být interaktivní vztah. Ošetřovatelská etika má stejné zdroje jako lékařská. Tím, jak se mění postavení sestry v léčení nemoci, nabývá ošetřovatelská etika na významu. 12 3.1 Předmět ošetřovatelské etiky a role sestry Předmětem ošetřovatelské etiky jsou vztah a postoje sestry k pacientovi. Projevuje se slovní i mimoslovní výraz při všech odborných úkonech. Kaţdý úkon sestry je spojen s morálním aspektem, dochází k mezilidským projevům laskavosti, sympatie, trpělivosti. Dalším předmětem ošetřovatelské etiky je kolegiální vztah jedné sestry k druhé a také k lékaři a jiným zdravotnickým pracovníkům. Jsou to interpersonální vztahy, které působí na atmosféru na pracovišti, na výkonnost, motivaci. 13 11 PTÁČEK, R., P. BARTŮNĚK a kolektiv, Etika a komunikace v medicíně. Praha: Grada Publishing, 2011. s. 239 12 KUTNOHORSKÁ, J., Etika v ošetřovatelství. Praha: Grada Publishing, 2007. s. 22 13 BUŢGOVÁ, R., Etika ve zdravotnictví. Ostrava: Ostravská univerzita, 2008. s. 36 13

Hlavní rolí sestry je ošetřovatelka. Musí umět dobře komunikovat s pacienty a zdravotnickým personálem. Další rolí je edukace, ve smyslu zdravotně výchovného působení. Musí umět poradit a také musí být dobrou manaţerkou. 14 3.2 Úkoly a cíle ošetřovatelské etiky Mezi nejdůleţitější úkoly stojící před ošetřovatelskou etikou patří: 1. Zkoumání kvality různých vztahů mezi sestrou - ošetřovatelkou a pacientem, a vytýčení ţádoucích mezilidských vztahů. 2. Formulace povinnosti a odpovědnosti sester a stanovení mravní normy profese. Stanovit právní normy. 3. Analýza eticky komplikované situace, které nemají jednoznačné řešení a najít východiska a přístupy k nim. S tím souvisí spousta cílů a hodnot, kterým má být v ošetřovatelství dosaţeno. Tyto úkoly souvisí také s cíli ošetřovatelské etiky. Cílem ošetřovatelské etiky je: 1. Humanizace mezilidských vztahů, především mezi sestrou a nemocným a jeho rodinou. Důleţité jsou také vztahy mezi sestrami, lékaři a jinými zdravotníky. 2. Usměrňování jednání a chování při výkonech. Je důleţité porozumět člověku, pochopit jeho strach a obavu. 3. Usilování o uspokojení potřeb a tím zajistit dané hodnoty. Ošetřovatelských cílů se dosáhne pouze systematickou péčí, prováděnou kvalifikovanými pracovníky a určitém prostředí zdravotnického zařízení. 15 14 KUTNOHORSKÁ, J., Etika v ošetřovatelství. Praha: Grada Publishing, 2007. s. 21 15 BUŢGOVÁ, R., Etika ve zdravotnictví. Ostrava: Ostravská univerzita, 2008. s. 38 14

3.3 Etické aspekty komunikace Jedním z nejdůleţitějších etických poţadavků na všeobecné sestry je zachování úcty a respektování lidské důstojnosti pacienta. Při svých činnostech všeobecná sestra bere v úvahu zájmy nemocného. Dále je nutné respektovat autonomii pacienta. Zdravotnický personál by měl respektovat názor na péči a organizaci ţivota nemocného člověka. Dalším etickým aspektem je komunikace s pacientem. Důleţité je naslouchat pacientovi, najít si na pacienta čas. Bez patřičné komunikace při ošetřovatelské činnosti znamenají nezájem zdravotnického personálu. 16 V ošetřovatelské péči se klade na významné místo schopnost komunikace. Komunikace je vlastně výměna informací, která probíhá neustále. Ke komunikaci patří i interakce, coţ je reagování lidí navzájem. K profesionalitě zdravotnického personálu patří dovednost komunikovat, která slouţí k navázání kontaktu s pacientem. Proto se konají ve zdravotnických zařízeních školení na výuku komunikace. Komunikace je schopnost, která se dá naučit a rozvíjet. Při komunikaci se musí myslet na to, ţe kaţdý pacient je jiný. Jsou depresivní pacienti, úzkostní pacienti, pacienti s nadměrným pocitem důleţitosti. Depresivní pacient dává najevo, ţe péči nepotřebuje, ţe je zbytečná, nebo ţe si ji nezaslouţí. Velikým rizikem je nebezpečí sebevraţdy. Zdravotnický personál by měl dát najevo pochopení pro pacientův stav. Problém se nesmí zjednodušovat, je dobré vyvíjet různé aktivity. Úzkostný pacient na sebe upoutává pozornost. Vyţaduje blízkost zdravotnického personálu. Je třeba zachovat klidný přístup, poskytnout dostatek času na rozhovor. U pacientů s nadměrným pocitem důleţitosti musíme komunikovat s důstojností, jednáme s ním na rovinu. 17 K profilu zdravotníka a lékaře patří předcházení konfliktům a umět najít při jejich propuknutí konsenzus. Kaţdý pacient má jiné chování. Zdravotničtí pracovníci by se měli umět přizpůsobit prostředí a pacientům. Pacienty máme velice konfliktní, konfliktní a nekonfliktní. Důleţitým prvkem chování zdravotníka je spravedlivost, spravedlivé rozhodnutí. Zdravotnický pracovník by měl být nestranný, uznávat nejen sebe, ale i ostatní. Dále by zdravotnický pracovník měl být odpovědný. Schopen nést důsledky svého rozhodnutí. 16 BUŢGOVÁ, R., Etika ve zdravotnictví. Ostrava: Ostravská univerzita, 2008. s. 40-41 17 BUŢGOVÁ, R., Etika ve zdravotnictví. Ostrava: Ostravská univerzita, 2008. s. 87 15

A neposledně by měl být laskavý. Brát ohled na jeho potřeby. S laskavostí si spojíme i ochotu, přátelský postoj. 18 3.4 Etický kodex zdravotní sestry Etický kodex sester vyjadřuje základní standard pro jednání sestry s nemocným, jeho rodinou, komunitou a veřejností. Určuje obecná pravidla, která vyjadřují, jaké hodnoty a morální přesvědčení by měla sestra ve své profesi uznávat. 19 Sestry z České republiky se prostřednictvím České asociace sester hlásí k Etickému kodexu Mezinárodní rady sester (ICN), který byl projednán sněmem předsedkyň a předsedů sekcí a regionů ČAS (Česká asociace sester). Byl přijat Etickou komisí a prezidiem ČAS a je platný v České republice od 29. 3. 2003. 20 Sestra je povinna převzít profesionální odpovědnost za péči o zdraví, prevenci nemocí a za zlepšování zdravotního stavu nemocných právě tak, jako za tišení bolesti. Potřeba zdravotní péče je všeobecná. Se zdravotní a ošetřovatelskou péčí jsou nerozlučně spjaty: respekt k lidskému ţivotu, důstojnost a lidská práva. Zdravotní péči je potřeba poskytovat bez ohledu na národnost, rasu, víru, barvu kůţe, věk, pohlaví, politické přesvědčení a sociální postavení. Zdravotní sestra poskytuje péči jednotlivci, rodině a společnosti a spolupracuje přitom s reprezentanty jiných oborů. Sestra a spoluobčan Zdravotní sestra má v první řadě zodpovědnost za občany, kteří potřebují zdravotní péči. Při poskytování péče respektuje víru jednotlivce, jeho ţivotní hodnoty a obyčeje a snaţí se vytvořit podmínky respektující individualitu. Chrání informace o osobních poměrech pacienta, povaţuje je za důvěrné. Zdravotní sestra je osobně zodpovědná za kvalitu poskytované péče a za obnovování svých odborných znalostí cestou neustálého vzdělávání. Sestra a její ošetřovatelská praxe Zdravotní sestra je osobně zodpovědná za kvalitu poskytované péče a za obnovování svých odborných znalostí cestou neustálého vzdělávání. Sestra posuzuje jak svou kvalifikaci, 18 KUTNOHORSKÁ, J., Etika v ošetřovatelství. Praha: Grada Publishing, 2007. s. 93 19 HAŠKOVCOVÁ, H., Manuálek o etice pro zdravotní sestry. Brno: NCONZO, 2000. s. 25 20 KUTNOHORSKÁ, J., Etika v ošetřovatelství. Praha: Grada Publishing, 2007. s. 21 16

tak přijímá povinnost a schopnost posuzovat kvalifikaci osob, kterým zadává úkol. Usiluje o to, aby se dbalo na důstojnost, lidská práva a bezpečnost pacientů a jiné. Sestra a profese V této části se sestra podílí na vzdělání, výzkumu, realizaci norem ošetřovatelské praxe na rozvíjení odborných znalostí, zachování pracovních podmínek v ošetřovatelství a mnohé další. Sestra a její spolupracovníci Tady je sestra povinna zasáhnout, pokud je péče o nemocného ohroţena některým ze spolupracovníků nebo někým jiným, úzce spolupracuje se všemi pracovníky v ošetřovatelství a další. 21 Ţádný etický kodex ale neříká, co dělat, kdyţ se pomáhajícímu některý poţadavek nedaří naplnit. Kdyţ navzdory svému chtění cítí pracovník rozpaky v kontaktu, např. s homosexuálem, nebo kdyţ ho leká tělesné znetvoření pacienta, nebo kdyţ u sebe, po řadě negativních zkušeností, zachytí averzi vůči té či oné etnické skupině. Nepomůţe to, ţe s takovým pocitem nesouhlasí. V etických kodexech pomáhajících by měla být uvedena zásada: Pomáhající je připraven kdykoliv vnímat a akceptovat svou nedokonalost, slabost a zranitelnost, kterou pomáhání vyjevuje, a pomocí sebereflexe a supervize napomáhat vývoji k lepšímu stavu, neţ je ten současný. 22 3.5 Etický kodex pacienta Dodrţování určitých pravidel, např. zdraví pacienta, je nejvyšším zákonem, je důleţitým předpokladem existence vztahu důvěry mezi pacientem a lékařem, zdravotní sestrou. Slušnost a vzájemná úcta jsou základem tohoto vztahu Ve spojení na uvedená přání nemocných se vztah mezi lékařem, zdravotníkem zlepšoval. Další osud etického kodexu Práv pacientů vyvrcholil v roce 2001, kdy Parlament České republiky ratifikoval mezinárodní smlouvu s názvem Úmluva na ochranu lidských práv a důstojnosti lidské bytosti, v souvislosti s aplikací biologie a medicíny, která bývá 21 KUTNOHORSKÁ, J., Etika v ošetřovatelství. Praha: Grada Publishing, 2007. s.46-52 22 KOPŘIVA, K., Lidský vztah jako součást profese. Praha: Portál, 2006. s. 91 17

pro stručnost nazývána Úmluva o biomedicíně. Od té doby je uvedena Úmluva o biomedicíně nejvyšším zdravotnickým zákonem země. 23 Práva nemocných 1. Pacient má právo na ohleduplnou odbornou zdravotnickou péči prováděnou kvalifikovanými pracovníky s porozuměním. 2. Má právo znát jméno lékaře a dalších zdravotnických pracovníků, kteří ho ošetřují. 3. Má právo ţádat soukromí a sluţeb přiměřené moţnostem ústavu, jakoţ i moţnost denně se stýkat s rodinou či přáteli. 4. Pacient má v rozsahu, který povoluje zákon, právo odmítnout léčbu a má být současně informován o zdravotních důsledcích svého rozhodnutí. 5. V průběhu ambulantního i nemocničního vyšetření, ošetření a léčby má právo na to, aby byly brány ohledy n a jeho soukromí a stud. 6. Pacient má právo očekávat, ţe veškeré zprávy a záznamy jsou důvěrné. 7. Pacient má právo očekávat, ţe nemocnice musí podle svých moţností přiměřeným způsobem vyhovět pacientovým ţádostem o poskytování péče v míře odpovídající povaze onemocnění. 8. Pacient má právo očekávat, ţe jeho léčba bude vedena s přiměřenou kontinuitou. Má právo vědět předem jací lékaři, v jakých ordinačních hodinách a na jakém místě jsou mu k dispozici. 9. Pacient má právo na podrobné a jemu srozumitelné vysvětlení v případě, ţe se lékař rozhodl k nestandardnímu postupu či experimentu. Vědomý písemný souhlas nemocného je podmínkou k zahájení výzkumu. Pacient má právo a povinnosti znát a řídit se platným řádem zdravotnické instituce, kde se léčí tzv. nemocničním řádem. 10. Nemocný v závěru ţivota má právo na citlivou péči všech zdravotníků, kteří musí respektovat jeho přání, pokud tato nejsou v rozporu s platnými zákony. 11. Pacient má právo a povinnost znát a řídit se platným řádem zdravotnické instituce, kde se léčí (tzv. nemocniční řád). 24 23 PTÁČEK, R., Etika a komunikace v medicíně. Praha: Grada Publishing, 2011. s. 216 24 http://www.mpsv.cz/cs/840 [cit 2014-03-03] 18

3.6 Etnické skupiny V nemocničním prostředí se setkáváme s celou řadou nemocných, jedno mají společné, jsou hospitalizováni nebo potřebují naši pomoc, mají však mnoho odlišností, kterými se navzájem liší. Kaţdý jedinec je neopakovatelnou individualitou. Setkáváme se s jednotlivci různých kultur s různými zvyky a odlišnostmi. Zdravotník by měl respektovat kulturní a náboţenskou identitu cizinců a příslušníka minoritních etnických skupin a předcházet vzniku kulturní bolesti, kdy dochází k pocitu poníţení klienta, na základě zraňování klienta výroky personálu o původu, barvě pleti. Ve zdravotnických zařízeních je ošetřeno mnoho lidí různých náboţenství a etnických skupin. Nejvíce zastoupení v našem regionu je občanů romské a vietnamské etniky. Ve Vietnamu je nejvíce zastoupen náboţenský směr buddhismus. Vietnamci jsou silně náboţensky zaloţení. Vynikají také velkou náboţenskou tolerantností. Není zde neobvyklé, ţe ţijí v jedné rodině katolíci a buddhisté. Ve Vietnamu je preferována patriarchální struktura rodiny, respektuje se prvorozenectví. Rodiče nechválí své děti, mají kontrolu nad jejich výchovou. Nejvýraznějším rysem je uzavřenost. V rodině rozhoduje otec nebo nejstarší syn a zastávají těţké práce. Manţelka je podřízená. Vietnamci jsou charakterističtí svým vyrovnaným a klidným postojem k projevu nemoci. Od pobytu ve zdravotnickém zařízení Vietnamci očekávají dostatek informací ohledně prováděných procedur a vyšetření. Zakládají si na zachování soukromí a při tlumočení dávají přednost spíše členu rodiny. Ošetřování v rukavicích povaţují za hygienické a vítané. Závaţnost stavu je nutno konzultovat s hlavou rodiny, rodina si totiţ nepřeje, aby byl pacient ve stresu. Vietnamci jsou velmi stydliví, proto je nutné jim zajistit dostatek soukromí. Pro romské etnikum je ţivot nejvyšší hodnotou. Je pro ně důleţitější zaměření na rodinu neţ na svoji práci. Rodina je pro ně zdrojem obţivy. Romové jsou patriarchální, mají silné rodové vazby. Pro tradiční romskou rodinu je nemyslitelné dát děti do dětského domova nebo rodiče do domova důchodců. Nejvyšším trestem pro Roma je vyhnání z rodiny. Muţ je hlavou rodiny, ţeny zabezpečují chod rodiny, děti jsou největším bohatstvím rodiny. Děti se neučí samostatnosti. Romové jsou známí svými velmi silnými emočními projevy, zejména jedná-li se o onemocnění spojené s bolestí. Hospitalizaci velmi špatně snáší. Můţeme se setkat s projevy nedůvěry, neochotou spolupracovat, aţ po agresi. Velmi důleţitý je pro Romy kontakt s rodinou. 19

Z etického hlediska je pro zdravotnický personál velmi důleţité dodrţovat individuální přístup k dané etnické skupině. Je nutno umět komunikovat a přizpůsobit se. Zejména u Romů je důleţité nenechat se vyprovokovat, ať nedojde ze strany pacienta k agresi. 25 Je třeba myslet u pacientů na jejich individuální potřeby. Pobyt ve zdravotnickém zařízení působí na kaţdého pacienta jinak. Většinou pobyt snášejí psychicky velmi špatně. Proto je nutné zvolit správný přístup, komunikaci. Pacienti, kteří náleţejí k odlišným etnikům a kulturám, patří do kategorie takzvaných náročných pacientů. To proto, ţe jejich ošetřování je spojeno s respektováním jejich poţadavků, kterými je dosahováno kulturně uzpůsobené péče. Ke specifickým kontextuálním poţadavkům pro realizaci kulturně uzpůsobené péče patří potřeba komunikovat s nimi v jejich rodném jazyce. Je nutné uzpůsobit procesy nárokům pacienta a jeho rodiny. Dále je nutné speciální znalostní a postojové vybavení členů ošetřovatelského personálu. Ošetřovatelský personál by měl mít vysokou míru tolerance, schopnost se rychle adaptovat, trpělivost, nízkou míru egocentrismu. Je nezbytné postupovat v souladu se speciální zdravotnickou legislativou, která řeší problematiku péče o cizince s legálním či nelegálním statutem, pojištěných a bez zdravotního pojištění. 26 25 IVANOVÁ, K., L. ŠPIRUDOVÁ a J. KUTNOHORSKÁ., Multikulturní ošetřovatelství I. Praha: Grada Publishing, 2005. s. 183 26 ŠPIRUDOVÁ, L., D. TOMANOVÁ a P. KUDLOVÁ a R. HALMO, Multikulturní ošetřovatelství II. Praha: Grada Publishing, 2006. s. 161 20

4 Zdravotnické zařízení Úkolem zdravotnického zařízení je poskytovat zdravotnickou péči. Zdravotnické zařízení je tvořeno věcmi, právy a jinými majetkovými hodnotami, které slouţí k jeho provozu jako celku. Zdravotnická zařízení můţeme rozčlenit do několika skupin, podle toho kým jsou spravována a zřizována. První skupina, kde spadají všechny fakultní nemocnice, Státní zdravotní ústav, Masarykův onkologický ústav, Státní ústav pro kontrolu léčiv a jiné, je v přímé působnosti ministerstva zdravotnictví. Druhou skupinou jsou zdravotnická zařízení, která jsou zřizována kraji. Třetí skupinu tvoří zdravotnická zařízení, jejichţ zřizovatelem je město nebo obec. Do čtvrté poslední skupiny spadají ta zdravotnická zařízení, která jsou řízena fyzickou osobou, církví nebo jinou právnickou osobou. 27 4.1 Druhy zdravotní péče Zdravotní péči dělíme z hlediska několika kriterií. Podle naléhavosti poskytnutí se dělí zdravotní péče na: neodkladná péče, jejímţ účelem je zamezit nebo omezit vznik náhlých stavů, které bezprostředně ohroţují ţivot nebo by mohly vést k náhlé smrti nebo váţnému ohroţení zdraví, akutní péče, jejímţ účelem je odvrácení váţného zhoršení zdravotního stavu nebo sníţení rizika váţného zhoršení zdravotního stavu tak, aby byly včas zjištěny skutečnosti nutné pro stanovení nebo změnu individuálního léčebného postupu, nezbytná péče, kterou z lékařského hlediska vyţaduje zdravotní stav pacienta, který je zahraničním pojištěncem, plánovaná, která není zdravotní péčí uvedenou v neodkladné péči, akutní péči a nezbytné péči. Podle účelu poskytnutí se dělí zdravotní péče na: preventivní, jejímţ účelem je včasné vyhledávání faktorů, které jsou v příčinné souvislosti se vznikem nemoci nebo zhoršením zdravotního stavu, 27 https:// www.uzis.cz/system/files/ai_2013_30.pdf [cit. 2014-02 - 22 21

diagnostické, jejímţ účelem je zjišťování zdravotního stavu pacienta a okolností, jeţ mají na zdravotní stav pacienta vliv, dispenzární, jejímţ účelem je aktivní a dlouhodobé sledování zdravotního stavu pacienta ohroţeného nebo trpícího nemoci nebo zhoršením zdravotního stavu, léčebné, jejímţ účelem je příznivé ovlivnění zdravotního stavu na základě realizace individuálního léčebného postupu, posudkové, jejímţ účelem je zjištění, zda nebude stabilizovaný zdravotní stav pacienta negativně ovlivněn nároky, které na něho klade výkon práce, sluţby, povolání nebo zdravotní stav pacienta je v souladu s předpoklady nebo poţadavky stanovenými pro výkon práce, sluţby, povolání, léčebně rehabilitační péče, jejímţ účelem je maximální moţné obnovení fyzických, poznávacích, řečových, smyslových a psychických funkcí pacienta cestou odstranění vzniklých funkčních poruch nebo náhradou některé funkce jeho organismu, popřípadě zpomalení nebo zastavení nemoci a stabilizace jeho zdravotního stavu. Ošetřovatelská péče, jejímţ účelem je udrţení, podpora a navrácení zdraví a uspokojování biologických, psychických a sociálních potřeb změněných nebo vzniklých v souvislosti s poruchou zdravotního stavu, paliativní, jejímţ účelem je zmírnění utrpení a zachování kvality ţivota pacienta, který trpí nevyléčitelnou nemocí, lékárenská a klinicko-farmaceutická, jejímţ účelem je zajišťování, příprava, úprava, uchovávání, kontrola a výdej léčiv. 28 28 ČESKO. Zákon č. 372 ze dne 6. Listopadu 2011 o zdravotních sluţbách a podmínkách jejich poskytování zákon o zdravotních sluţbách. In: Sbírka zákonů České republiky. 2011, částka 131, s. 4730-4734[cit 2014 03-06] 22

4.2 Formy zdravotnické péče Formami zdravotnické péče se rozumí rozdělení péče do jednotlivých skupin, zařazených podle délky a nutnosti léčby. Formami zdravotní péče jsou ambulantní péče, jednodenní péče, lůţková péče a zdravotní péče poskytovaná ve vlastním sociálním prostředí pacienta. 1) ambulantní péče nevyţaduje hospitalizaci pacienta 2) jednodenní péče pobyt pacienta na lůţku po dobu kratší 24 hodin. Musí být zajištěna nepřetrţitá dostupnost akutní lůţkové péče. 3) lůţková péče péče, kterou nelze poskytnout ambulantně, je nezbytná hospitalizace akutní intenzívní péče, je poskytována pacientovi v případech náhlého selhávání nebo náhlého ohroţení základních ţivotních funkcí, akutní standardní péče, je poskytována pacientovi s náhlým onemocněním nebo náhlým zhoršením chronické nemoci, která váţně poškozuje jeho zdraví, ale nevede bezprostředně k selhávání ţivotních funkcí, nebo za účelem provedení zdravotních výkonů, které nelze provést ambulantně, následná péče, je poskytována pacientovi, u kterého byla stanovena základní diagnóza a došlo ke stabilizaci jeho zdravotního stavu, dlouhodobá péče, je poskytována pacientovi, jehoţ zdravotní stav nelze léčebnou péčí podstatně zlepšit. 4) zdravotní péče v domácím prostředí (návštěvní sluţby, domácí péče), lze také poskytnout umělou plícní ventilaci a dialýzu. Lze vykonávat pouze takové zdravotnické výkony, které nevyţadují technické a věcné vybavení. 29 29 ČESKO. Zákon č. 372 ze dne 6. listopadu 2011 o zdravotních sluţbách a podmínkách jejich poskytování zákon o zdravotních sluţbách. In: Sbírka zákonů České republiky. 2011, částka 131, s. 4730 4734. [cit 2014-03-06] 23

4.3 Státní zdravotnické zařízení Státní zdravotnické zařízení je spravováno a zřizováno krajem. Zdravotnická zařízení státu jsou ve smyslu vyhlášky ministerstva zdravotnictví č. 394/1991 Sb., fakultní nemocnice a další nemocnice, které kromě základní léčebné péče poskytují také specializovanou a zvláště specializovanou diagnostickou a léčebnou péči, jejíţ součástí jsou i nezbytná preventivní opatření, vybrané odborné léčebné ústavy a krajské hygienické stanice a hygienické stanice hlavního města Prahy. Tato zařízení zřizuje ministerstvo zdravotnictví jako rozpočtové nebo příspěvkové organizace s právní subjektivitou. 30 Vedení nemocnice, ředitel, je vybírán v konkursním řízení. Ředitel má ve své kompetenci řízení náměstků, vedoucí sekretariátu, interního auditora, manaţera kvality, manaţera marketingu a tiskovou mluvčí, právní oddělení, referát civilní obrany, vedoucího odboru informačních technologií. Jednotlivé úseky ve zdravotnickém zařízení mají v kompetenci náměstkové. Ekonomicko-personální náměstek má v kompetenci oddělení ekonomické, řízení lidských zdrojů a oddělení zdravotních pojišťoven. Provozně-technický náměstek má v kompetenci investiční odbor, oddělení skladového hospodářství, úklid, odbor správy majetku, dopravu, stravovací provoz a prádelnu. Náměstek pro ošetřovatelskou péči má ve své kompetenci staniční sestry, vedoucí laboranty, logopedy, sociální pracovníky. Náměstek pro lékařskou péči má v kompetenci primáře, lékárny, operační sály, pohotovostní sluţbu. Spektrum péče se dělí na lůţkovou a ambulantní část. Lůţková část: ARO (anesteziologicko resuscitační oddělení), dětské oddělení, gynekologické a porodnické oddělení, interní oddělení, chirurgické oddělení, plícní oddělení, rehabilitační oddělení, oční oddělení. Ambulantní část: kardiologická dětská ambulance, alergologická a imunologická ambulance, endokrinologická a diabetologická ambulance, gynekologická ambulance., hematologická ambulance, chirurgická ambulance, interní ambulance, neurologická ambulance, oční ambulance, ORL ambulance, plícní ambulance, rehabilitační ambulance. Další části zařízení: centrální sály, centrální sterilizace, oddělení klinické biochemie, patologie, RDG. 30 http://www.epravo.cz/top/clanky/provozovani-zdravotnickych-zarizeni-55601.html [cit 2014-03-06] 24

Obr. 1 Organizační struktura státního zdravotnického zařízení Ředitel Náměstek Vedoucí sekretariátu Interní audit Manažer kvality Právní oddělení Ekonomický náměstek ekonomické oddělení oddělení lidské zdroje oddělení zdravotních pojišťoven Provozně-technický náměstek investiční odbory úklid odbor správy majetku doprava stravovací provoz prádelna oddělení skladového hospodářství Náměstek pro ošetřovatelskou péči staniční sestry vedoucí laboranti logopedi sociální pracovníci Náměstek pro lékařskou péči primáři lékaři operační sály pohotovostní služba Zdroj: vlastní tvorba 4.4 Soukromé zdravotnické zařízení Soukromá nebo nestátní zdravotnická zařízení spravují jejich majitelé, zakladatelé klinik. Soukromé zdravotnické zařízení můţe být s.r.o. společnost s ručením omezeným nebo a.s. akciová společnost. Nejvyšším orgánem společnosti je valná hromada, která se skládá ze všech na ní přítomných akcionářů. Kontrolním orgánem je dozorčí rada. Dohlíţí na členy představenstva, které je statutárním orgánem. Řídí činnost společnosti. Členy představenstva volí dozorčí rada na dobu 5 let. Ředitel řídí náměstky pro lékařskou a ošetřovatelskou péči, manaţera kvality, ekonomického náměstka, asistenta pro hospodářskou činnost, technika BOZP (bezpečnost a ochrana lidí při práci), vedoucího informačního oddělení. Náměstek pro lékařskou péči řídí primáře, vedoucí lékárny. Náměstek pro ošetřovatelskou péči řídí nelékařské zdravotní pracovníky ve vedoucích funkcích, ústavního hygienika, nutriční terapeuty. Ekonomický náměstek řídí finanční a výkonové účtárny, mzdové oddělení, pokladny, vedoucího stravovacího provozu, sestavuje rozpočet společnosti, sleduje jeho plnění a kontroluje. Provozně technický náměstek řídí údrţbu, dopravu, recepci, ústřednu. Manaţer kvality řídí činnost kvality, vyhodnocuje audity. Manaţer kvality řídí činnost rady kvality. Spektrum péče se dělí na lůţkovou a ambulantní část. 25

Lůţková část: oddělení interní, JIP (jednotka intenzivní péče), oddělení chirurgie páteře a ortopedie, včetně operačních sálů, oddělení neurologické, intermediární péče, oddělení rehabilitační a fyzikální medicíny. Ambulantní část: příjmová interní a neurologická ambulance, interní ambulance, diabetologická ambulance, gastroenterologická ambulance, ambulance infuzní terapie, neurologické ambulance, laboratoře EEG (elektroencefalografie), EMG (elektromyografie), ambulance chirurgie páteře a ortopedie, ambulance anesteziologická, rehabilitační, praktického lékaře, mamologická ambulance, oddělení klinické biochemie, oddělení radiologie, mamografie, CT (computer tomografie), MR (magnetická rezonance), oddělení pracovního lékařství a nemoci z povolání. Obr. č. 2 Organizační struktura soukromého zdravotnického zařízení Organizační schéma Karvinská hornická nemocnice a.s. Valná hromada Dozorčí rada Představenstvo Vedoucí sekretariátu Ředitel Manager kvality Asistent Asistenti ředitele Dohlížející osoba pro radiační činnost Technik BOZP Vedoucí CPM Náměstek pro ošetřovat. péči Ekonomický náměstek Provozně-technický náměstek Vedoucí IT Primáři Vedoucí lékárníci Vedoucí lékaři Ústavní nutricionista Lékaři Vedoucí distribuce Klinický farmakolog Nutriční poradce Zdroj: KHN, a.s. 26

4.5 Management Struktura zdravotnických zařízení, vztahy nadřízených a podřízených je definována v organizačním řádu. Vnitřní předpis zdravotnických zařízení jasně definuje pravomoci a povinnosti všech vedoucích pracovníků, formy vertikální a horizontální komunikace mezi jednotlivými skupinami pracovníků. Jsou vymezeny písemné formy této komunikace-příkazy směrnice, zápisy. Zdravotnická zařízení své organizační řády aktualizují, aby co nejlépe splňovala poţadavky zřizovatele. Důleţitým aspektem dobré komunikace mezi jednotlivými vedoucími, manaţery a podřízenými je mít dobré manaţerské techniky. Manaţerské techniky jsou systematické a analytické metody pouţívané manaţery při jejich činnostech, které směřují ke zlepšování výkonnosti a efektivnosti zařízení. Od manaţerů se očekává, ţe budou schopni rozhodovat na základě logických úvah a analýz a ne pouze na základě svých zkušeností. Manaţeři se člení podle jednotlivých úrovní. Vrcholový manaţeři (TOP management), kteří odpovídají za celkovou výkonnost organizace. Střední manaţeři (middle class) odpovídají za řízení liniových manaţerů. Uskutečňují plány, strategické cíle vedení organizace, tím, ţe koordinují vykonané úkoly se záměrem dosaţení určitých cílů. Liniový manaţeři (first line management) odpovídají za vedení zaměstnanců. Manaţerské funkce se dělí na sekvenční funkce plánování, organizování, vedení lidí, kontrola a dále se dělí na funkce průběţné rozhodování, analýza, komunikace, motivace. Při výkonů hlavních manaţerských funkcí jsou na manaţery kladeny poţadavky 4E : účelnost (effectivenness) provádění správných věcí účinnost (efficiency) provádění věcí správným způsobem hospodárnost (economy) provádění věcí s minimálními náklady odpovědnost (equity) provádění věcí spravedlivě a podle práva Výběr stylu vedení záleţí na aktuální situaci a je jádrem vedení lidí. Vyplývá z provedené analýzy hlavních činitelů, které ovlivňují kvalitu vedení. Jeden ze stylu vedení je autokratický, kdy se práce manaţera uskutečňuje na základě příkazů. Manaţer ukládá úkoly, ovšem rozhoduje sám, málo komunikuje s podřízenými. Další styl vedení je demokratický, kdy práce manaţera je méně direktivní, bere názory a postoje podřízených. Manaţer dává prostor podřízeným. Třetím základním stylem vedení je liberální, který se 27

projevuje smířlivostí, coţ můţe vést k nízké autoritě, ale zase k vysoké prestiţi a oblíbenosti. 31 Na významu také nabývá část managementu, která se zabývá etikou pracovníků, zejména metodami stimulace a motivace. To se týká všech pracovníků, na všech úrovních. Jedná se o výchovu k aktivní a tvořivé motivaci pracovníků, která je orientována na efektivnost ekonomiky. Proto prioritou vedení lidí je hledat účinné stimulace, aby pracovníci byli motivování k plnění úkolů a zodpovědnosti za výsledky své práce. Nezbytnou podmínkou stability pracovního kolektivu je informovanost o podnikové strategii a moţnosti kariérního růstu. K tomu napomáhají etické vztahy mezi zaměstnavatelem a pracovníky. 32 4.6 Financování zdravotnictví Zákon č. 48 z roku 1997 o veřejném zdravotním pojištění zpracovává příslušné předpisy Evropských společenství. Tento zákon upravuje veřejné zdravotní pojištění, rozsah a podmínky, za nichţ jsou na základě tohoto zákona ze zdravotního pojištění hrazeny zdravotní sluţby a způsob stanovení cen a úhrady léčivých přípravků a potravin pro zvláštní lékařské účely hrazených ze zdravotního pojištění. Podle tohoto zákona jsou zdravotně pojištěny osoby mající trvalý pobyt v České republice a osoby, které na území České republiky nemají trvalý pobyt, pokud jsou zaměstnanci zaměstnavatele, který má sídlo nebo trvalý pobyt na území České republiky. Zaměstnavatelem se pro účely veřejného zdravotního pojištění rozumí právnická nebo fyzická osoba, která je plátcem příjmu ze závislé činnosti a funkčních poţitků podle zvláštního právního předpisu, zaměstnává zaměstnance a má sídlo nebo trvalý pobyt na území České republiky, jakoţ i organizační sloţka státu. Plátci pojistného zdravotního pojištění jsou pojištěnci, zaměstnavatelé a stát. Ze zdravotního pojištěni se hradí zdravotní sluţby poskytnuté pojištěnci s cílem zlepšit nebo zachovat jeho zdravotní stav nebo zmírnit jeho utrpení. Ze zdravotního pojištění se hradí zdravotní sluţby poskytnuté na území České republiky. Pojištěncům se také uhradí také částka, kterou vynaloţili na neodkladnou zdravotní péči, jejíţ potřeba nastala během jejich pobytu v zahraničí, a to do výše stanovené pro úhradu takové péče na území České republiky. 31 PLEVOVÁ, I. a kolektiv, Management v ošetřovatelství. Praha: Grada Publishing, 2012. s. 17 32 DYTRT, Z. a kolektiv, Manažerské kompetence v Evropské unii. Praha: C. H. Beck, 2004. s. 16 28

Pojištěnec, anebo za něj jeho zákonný zástupce, je povinen v souvislosti s poskytováním hrazených sluţeb hradit poskytovateli, který hrazené sluţby poskytl, regulační poplatek ve výši 30 Kč. Regulační poplatek se hradí za poskytnutí klinického vyšetření u lékaře poskytovatele v oboru všeobecného praktického lékařství, gynekologie a porodnictví, zubní lékařství. Dále za návštěvu specializované ambulantní péče, klinického psychologa, logopeda. Platí se také 30 Kč za recept a 90 Kč za vyuţití lékařské pohotovostní sluţby. 33 33 ČESKO. Zákon č. 48 ze dne 7. března 1997 o veřejném zdravotním pojištění a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů. In: Sbírka zákonů České republiky. 1997, částka 16, s. 1186-1192[ cit 2014 03 30] 29

Praktická část 5 Analýza úrovně dodržování etiky ve vztahu zdravotnického pracovníka ke klientovi ve zdravotnickém zařízení Ve zdravotnictví je etika důleţitou součástí profese zdravotnického personálu. Důleţitými aspekty jsou porozumění, respektování lidské důstojnosti. Velmi důleţitá je komunikace, najít si čas a vyslechnout pacienta. 5.1 Metodika průzkumu Pouţila jsem metodu dotazníku. Dotazník je způsob psaného řízeného rozhovoru. Na dotazy se vyţadují písemné odpovědi. Je časově méně náročný. U sestavování je důleţité myslet na hlavní cíl průzkumu, správně vytvořit otázky. Dotazník je většinou anonymní. Dotazník obsahoval 14 otázek. Otázky byly zaměřeny na dodrţování etiky ve zdravotnických zařízeních obecně. 5.2 Charakteristika zkoumaného souboru Šetření proběhlo v období od listopadu 2013 do ledna 2014 v nestátním zdravotnickém zařízení Karvinské hornické nemocnici a.s. a ve státním zdravotnickém zařízení ve stejném regionu. Zkoumaný vzorek se skládá z pacientů soukromých zdravotnických zařízení a státních zdravotnických zařízení. Celkem bylo rozdáno 150 dotazníků a zpracovalo se 130, z toho 65 ze státního zdravotnického zařízení a 65 ze soukromého zdravotnického zařízení. 30

Počet Vyjádření v % Soukromé zařízení 65 50% Státní zařízení 65 50% Celkem 130 100% Zdroj: Vlastní Graf č. 1 Navštívil jste soukromé nebo státní zdravotnické zařízení 120% 100% 100% 80% 60% Vyjádření v % 40% 50% 50% 20% 0% Soukromé zařízení Státní zařízení Celkem Zdroj: Vlastní 31

Analýza získaných dat 5.3 Navázání kontaktu klienta s personálem Při prvotním setkání klienta se zdravotnickým personálem je důleţité vytvoření pozitivního dojmu, navázat produktivní komunikaci a rozvíjet důvěru mezi klientem a zdravotnickým personálem. K šetření v této oblasti jsem pouţila otázky č. 2, 11, 12, 13. Otázka č. 2 Představil se Vám lékař při příchodu do ordinace? Tabulka č. 2 Představil se Vám lékař při příchodu do ordinace? Soukromé Státní zařízení zařízení vyjádření v vyjádření v Soukromé zařízení Státní zařízení Celkem % % Ano 47 36 83 36% 28% Ne 18 29 47 14% 22% Celkem 65 65 130 50% 50% Zdroj: Vlastní Graf č. 2 Představil se Vám lékař při příchodu do ordinace? 40% 35% 36% 30% 25% 20% 15% 28% 22% Soukromé zařízení vyjádření v % Státní zařízení vyjádření v % 10% 14% 5% 0% Zdroj: Vlastní Ano Ne 32

Z grafu 2 vyplývá, ţe 28 % (36) respondentů ze státního zdravotnického zařízení odpovědělo, ţe se lékař představil, 22 % (29) respondentů odpovědělo, ţe lékař se nepředstavil. Ze soukromého zdravotnického zařízení odpovědělo 36 % (47) respondentů, ţe se lékař představil a 14 % (18) odpovědělo, ţe se lékař nepředstavil. Z těchto výsledků vyplývá, ţe soukromé zdravotnické zařízení více dbá na pravidla slušného chování. Otázka č. 11 Měl/a jste důvěru k ošetřujícímu lékaři? Tabulka č. 11 Měl/a jste důvěru k ošetřujícímu lékaři? Soukromé zařízení Státní zařízení Celkem Soukromé zařízení vyjádření v % Státní zařízení vyjádření v % Ano 38 33 71 29% 25% Spíše ano 26 29 55 20% 22% Spíše ne 1 1 2 1% 1% Ne 0 2 2 0% 2% celkem 65 65 130 50% 50% Zdroj: Vlastní Graf č. 11 Měl/a jste důvěru k ošetřujícímu lékaři? 35% 30% 25% 20% 15% 29% 25% 22% 20% Soukromé zařízení vyjádření v % Státní zařízení vyjádření v % 10% 5% 0% 1% 1% 0% 2% Ano Spíše ano Spíše ne Ne Zdroj: Vlastní 33