Vážené čtenářky, vážení čtenáři,

42011 Vážené čtenářky, vážení čtenáři, mezi cíle České asociace pro finanční řízení CAFIN, která je odborným garantem našeho časopisu, patří mj. zvyšování povědomí o finančních pozicích a jejich prestiže. Asociace CAFIN sestavila v rámci svého působení pracovní skupinu s názvem Kariérní standardy, která připravuje kariérní mapu finančních pozic. Výsledkem projektu budou analýzy pozic finanční manažer, controller, vedoucí oddělení controllingu a finanční ředitel s ohledem na vývoj jejich kariéry, kompetence, zkušenosti, znalosti atd. Uvedení do projektu přináší rubrika CAFIN informuje, s jednotlivými výstupy Vás budeme seznamovat v dalších číslech časopisu. V dubnovém čísle jsme se rozhodli jeden z příspěvků věnovat tématu, které většinou nevyvolává u daňových subjektů příliš příjemné asociace. Jde o daňové kontroly. Článek Martina Děrgela upozorňuje přehledným způsobem na důležité aspekty kontrol, představuje vymezení práv a povinností stran a další praktické informace. Zajímavých témat přinášíme samozřejmě více. Věřím, že si z nabídky dubnového čísla vyberete. Přeji Vám příjemné čtení. Kateřina Žáčková redaktorka FINANČNÍ ŘÍZENÍ & CONTROLLING V PRAXI 4/2011 1

obsah Úvodník 1 MANAŽERSKÉ ÚČETNICTVÍ ACONTROLLING Manažerské účetnictví pro ekonomické a finanční řízení firmy a podniku (XVI) Manažerské rozhodování Tomáš Petřík 3 Aplikace transakčních metod Nejvhodnější metoda dle okolností případu Veronika Solilová 15 Implementace IFRS pro SME v EU Hana Bohušová 25 Konsolidační celek dle IFRS Ilustrativní příklad a situace Vladimír Zelenka, Marie Zelenková 34 ÚČETNICTVÍ A DANĚ Daňová kontrola Martin Děrgel 41 ZEPTALI JSME SE Ing. Romana Finka, finančního ředitele DIRECT Pojišťovny, a. s. 49 PERSONALISTIKA Implementace řízení pracovního výkonu vorganizaci (I) Petra Horváthová 50 Teorie a praxe manažerských nástrojů Eva Holoubková 58 CAFIN INFORMUJE Kariérní standardy 63 MONITORING Z domova 65 Finanční trhy březen 2011 Jan Traxler 66 2 FINANČNÍ ŘÍZENÍ & CONTROLLING V PRAXI 4/2011

Manažerské účetnictví pro ekonomické a finanční řízení firmy a podniku (XVI) Manažerské rozhodování Tomáš Petřík V tomto příspěvku se budeme zabývat základní oblastí a funkcí manažerského účetnictví (Management Accounting, MA), a to komplexním manažerským rozhodováním, jeho horizonty a aplikacemi. Budeme se věnovat oblasti dlouhodobých a strategických manažerských rozhodnutí, investicím a investičnímu manažerskému rozhodování. V praxi jde o klíčová rozhodnutí, v kterých hraje, vedle variantního přístupu, zásadní úlohu čas, neopominutelné riziko, nejistota a zdrojová náročnost. Právě oblast investic, jejich problematické plánování a investiční rozhodování (tj. rozhodnutí o konkrétních investicích) nejsou často dostatečně zvládnuté. Postupně probereme tradiční i současné souvislosti investičního rozhodování, jeho metody a techniky. Dlouhodobá investiční rozhodnutí a jejich hodnocení Rozhodnutí o investicích je typickým dlouhodobým a strategickým manažerským rozhodnutím (long-run decision), při němž se zvažuje, jak vybrat a hodnotit vhodnou investiční alternativu (investment appraisal), která bude za daných podmínek pro firmu nejvýhodnější a bude mít v budoucnu co nejvyšší přínos. Firma investuje svá současná aktiva a zdroje s očekáváním jejich budoucího výnosu (extra returns) a ekonomického přínosu. Investiční rozhodnutí je ve valné většině v úplné odpovědnosti top manažerů nebo vlastníků a úlohou manažerského účetnictví, případně controllingu, je opatřit pro toto komplikované rozhodnutí úplné, přesné, reálné a pravdivé podklady a doporučení a realizovat je v rámci celého firemního řízení. Někdy se v praxi lze setkat v souvislosti s investicemi s termínem investiční controlling. Dlouhodobá investiční rozhodnutí jsou v mnoha aspektech podobná krátkodobým manažerským rozhodnutím. Zejména v takových oblastech, jakými jsou hodnocení alternativ za pomoci různých nástrojů a technik (např. hodnotové a variantní analýzy), odhad budoucích změn nákladů, výnosů, zisku i celkové výkonnosti a efektivnosti firmy a zahrnutí koncepce rizika a nejistoty. Podstatný rozdíl spočívá ve skutečnosti, že při investičních FINANČNÍ ŘÍZENÍ & CONTROLLING V PRAXI 4/2011 3

MANAŽERSKÉ ÚČETNICTVÍ A CONTROLLING dlouhodobých rozhodnutích se manažeři musí zabývat mnohem více časovým horizontem a jeho možnými dopady, časovou hodnotou peněz (time value of money) a dalšími ekonomickými i společenskými vlivy, které mají souvislost s daným rozhodnutím. Je zřejmé, že koncepce rizika a nejistoty zde hraje podstatně větší a často klíčovou úlohu. Rozhodnutí o dané investiční příležitosti je smysluplné tehdy, má-li firma (ale i investor) odpovídající ekonomické a finanční zdroje a existují-li přiměřené investiční alternativy. Uvažovat o investici je v praxi přínosné za těchto předpokladů: Existence reálné investiční příležitosti a jejích alternativ, dostupnost všech relevantních dat a informací. Firma investor má důvěru v budoucí vývoj na základě věrohodných průzkumů a prognóz. Postoj investora k riziku (attitude to risk) je známý a měřitelný. Je zahrnuta koncepce rizika a nejistoty, protože investiční rozhodnutí jsou převážně střednědobá taktická a dlouhodobá strategická; tento předpoklad je klíčový. Při hodnocení konkrétních investičních variant je v praxi využíváno velkého množství různých metod, technik a postupů. Obecně platí, že složité a podrobně plánované přístupy vypadají sice na pohled vědecky, odborně, důvěryhodně, ale vpraxi jsou ve velké míře neefektivní a leckdy zavádějící. Jednodušší metody a techniky mohou být v konkrétních případech velmi užitečné, a to i proto, že se dají kombinovat. Záleží opět na celkové kvalitě řízení a primárně na produktivitě, struktuře a včasnosti manažerských informací, tedy na kvalitě manažerského účetnictví a podpůrném manažerském informačním systému MIS. V praxi lze metody investičního rozhodování a hodnocení investic (investment decisions/appraisal) rozdělit takto: Tradiční statické metody apostupy hodnocení investičních příležitostí. Moderní dynamické metody pracující primárně s hotovostními toky, časovou hodnotou peněz a diskontními technikami založenými na aplikovaných nákladech kapitálu vyjádřených diskontní odúročovací sazbou (r). Ostatní metody a techniky. Tradiční metody Doba úhrady Hodnocení investičních manažerských rozhodnutí pomocí metody doby úhrady (payback period) je tradičním postupem, který je podle renomovaných průzkumů v současné praxi asi nejvíce zastoupen. Metoda je používána jak zvlášť, tak v kombinaci s jinými metodami, aby byly co nejvíce eliminovány její nedostatky. Tato metoda je využívána především v bankách a finančních institucích, u nichž hraje kritérium doby návratnosti spolu s oceněním věřitelského rizika (a řízení relevantních rizik) zásadní úlohu při rozhodování o poskytnutí či odmítnutí úvěru prověřeným klientům. Doba úhrady je definována jako celková doba návratnosti investičních prostředků (zdrojů) vložených do projektu (investice), hodnotí plánované výnosy a příjmy, které jsou vyjádřeny budoucími hotovostními toky (cash-flows). Tyto hodnoty jsou vztaženy k určitému obvykle ročnímu období. Manažeři (podobně jako investoři) se rozhodují na základě kvalitních podkladů a analýz manažerského účetnictví o přijetí nejvhodnější investiční varianty na základě 4 FINANČNÍ ŘÍZENÍ & CONTROLLING V PRAXI 4/2011

MANAŽERSKÉ ROZHODOVÁNÍ doby její úhrady tak, že nejlepší je taková investiční varianta, která má nejkratší dobu úhrady. Investor tedy hodnotí investici podle toho, jak rychle je schopna navrátit vynaložené investiční výdaje a ekonomické zdroje. Tuto hodnotu pak obvykle porovnává se svojí vlastní normovanou (referenční) hodnotou, kterou získává sledováním již uskutečněných a kontrolovaných investičních záměrů a projektů. U významných projektů je dnes běžný tzv. post-audit sloužící ke zvýšení budoucí efektivnosti a výkonnosti investic, je založený na zpětné vazbě a koncepci kontinuálního zlepšování. Dále firma obvykle zvažuje i hodnoty doby úhrady srovnatelných firem v odvětví (benchmarking) a přijme takovou variantu, která má lepší dobu úhrady než zjištěné srovnávané hodnoty. Jednotlivé doby úhrady se liší podle oboru i odvětví. Je obvyklé, že dlouhodobé, zdrojově náročné a asymetrické investiční projekty, např. v energetickém průmyslu, zpracovatelském průmyslu nebo rozsáhlé petrochemické projekty, mají doby úhrady delší, obvykle 7 a více let. Na druhou stranu obory s krátkým ekonomickým životním cyklem, které jsou navíc náročné na inovace, mají dobu úhrady nižší. Při posuzování doby úhrady je tedy vhodné u projektů, které jsou tzv. rychle stárnoucí, vztahovat dobu úhrady opět k životnímu ekonomickému cyklu dané investice a projektu. Dále je nutno brát v úvahu, že pokud je počítána zůstatková hodnota investice (residual value) na bázi finančního a někdy i daňového účetnictví (a ve zdejší praxi se tak často děje), jsou používány zákonné odpisové metody. Ty často nezobrazují pravdivé a věrné (ekonomické) opotřebení dané investice, které je vyjádřeno odpisovaným investičním majetkem, respektive jeho zůstatkovou cenou, ve vztahu k jeho nadstavbové ekonomické hodnotě a dnes často využívané tržní hodnotě. Tuto skutečnost je tedy nutné zohlednit a při volbě konstrukce zůstatkové hodnoty by se mělo vycházet pokud možno v co nejvyšší míře z ekonomického životního cyklu dané investice, a tak se dostat při využití konceptu opatrnosti k co nejreálnější ekonomické (zůstatkové) ceně investice a jejích složek, která by se v ideálním případě měla rovnat ceně tržní. Oceňovací postupy a techniky založené na době úhrady mají následující výhody: Přehlednost, srozumitelnost a poměrně snadná technická kalkulovatelnost. Metoda hotovostních toků je lepší kritérium pro hodnocení investičních příležitostí (projektů) než statické metody účetních výnosových měr vloženého kapitálu stanovené na základě finančního účetnictví a z něho plynoucího omezeného účetního zisku. Zohledňují částečně faktor času ve vztahu k riziku, protože čím kratší je doba celkové úhrady, tím nižší je riziko znehodnocení dané investice i kratší doba reakce na změny vnitřních a vnějších podmínek, ve kterých organizace pracuje. Umožňují flexibilněji reinvestovat generovaný zisk, volné cash-flow a přírůstkové zdroje. Naopak hlavní nevýhody jsou: Neměří dostatečně přínos všech zkoumaných investičních variant, protože nezohledňují příjmy po době úhrady projektu. To znamená, že pokud odmítnutý projekt přinese po době úhrady nejlepší zvolené varianty další přínos ve formě hotovostních toků, nebudou tyto toky zvažovány při manažerském rozhodnutí o této variantě a varianta bude zamítnuta. FINANČNÍ ŘÍZENÍ & CONTROLLING V PRAXI 4/2011 5

MANAŽERSKÉ ÚČETNICTVÍ A CONTROLLING Nejsou dostatečně přesné z hlediska načasování (timing) a ignorují rozdíly v ročních diferencích obdržených hotovostních toků. To má za následek značné ztížení vhodného plánování a řízení hotovosti, které je zásadní především v případě financování projektu cizími zdroji. Nezohledňují dostatečně časovou hodnotu peněz, ani investovaných ani získaných v různých etapách projektu. Tab. 1: Doba úhrady (payback period) varianta 1 varianta 2 varianta 3 rok PHT KHT PHT KHT PHT KHT konec CF v 000 CCF CF v 000 CCF CF v 000 CCF roku EUR EUR EUR 0 2 500 2 500 2 500 2 500 2 500 2 500 1 1 100 1 400 900 1 600 800 1 700 2 1 000 400 1 000 600 500 1 200 3 400 0 600 0 550 650 4 +ZCI / +ZCI / 650 0 5 / / / / 250 250 6 / / / / 350 600 +ZCI pořadí* 1 2 3 * Z hlediska doby úhrady jsou varianty 1 a 2 ekvivalentní. Uvažujeme -li zde však navíc faktor času vztažený k riziku, varianta 1 generuje dříve vyšší hotovost než varianta 2. PHT provozní hotovostní tok KHT kumulativní provozní hotovostní tok ZCI zůstatková cena investice CF cash-flow CCF kumulativní cash-flow (cumulative CF) POZNÁMKA Na konci ekonomického životního cyklu investice je vhodné připočítat ještě likvidační zůstatkovou hodnotu projektu. Někdy se v praxi používají účetní a daňové zůstatkové ceny, což z hlediska zobrazení reálné ekonomické životnosti a zůstatkové tržní ceny nemusí být vhodné. Jsou-li už používány tzv. účetní odpisy, měly by co nejvíce odpovídat ekonomickému znehodnocení a zobrazovat pravdivě a věrně reálnou ekonomickou životnost. Poté by se v ideálním případě měla účetní zůstatková cena investice rovnat i její tržní ceně! Je zde názorně vidět, jak by firma pouze při použití tohoto kritéria přišla o 600 tisíc EUR zamítnuté varianty 3 po době úhrady nejlepší varianty. Účetní výnosová míra Oceňování investic pomocí techniky účetní výnosové míry (accounting rate of return, ARR) patří k tradičním postupům. Výhodou je jednoduchost její konstrukce a to, že je založena na povinných postupech a principech, které jsou tvořeny finančním účetnictvím a jsou proto dostupné ve finančním informačním systému FIS. 6 FINANČNÍ ŘÍZENÍ & CONTROLLING V PRAXI 4/2011

MANAŽERSKÉ ROZHODOVÁNÍ Tyto údaje mají firmy a podniky vždy v určité podobě v praxi k dispozici. ARR je obvykle konstruována tak, že se roční účetní zisk se zahrnutím odpisů vydělí investovaným kapitálem. účetní výnosová míra v % (ARR) = = účetní zisk / celkový investovaný kapitál V praxi jsou často využívány modifikace tohoto kritéria a neexistuje jedna závazná varianta, což může být určitou nevýhodou. Obvykle existují i odchylky v pojetí celkového investovaného kapitálu (capital invested, CI). V některých případech se například nezahrnuje pracovní kapitál (working capital), aby byla zdůrazněna dlouhodobost tohoto kritéria nebo se nepracuje vždy se stejnou vstupní hodnotou někdy se zahrnuje počáteční kapitál (initial capital) a někdy průměrný kapitál (average capital). Roční účetní zisk je brán obvykle jako čistý účetní zisk po zdanění (after tax profit) nebo šířeji jako hrubý účetní zisk (before tax profit). Často se také pracuje s ukazatelem EBIT (earnings before interest and taxes), což je hrubý zisk před platbou úroků a daní. Dnes je pokládán obvykle za zisk z hlavní operativní činnosti (core business). Zdůrazňuji, že ten je klíčový v každé společnosti a je dnes třeba s ním pracovat a věrohodně jej odvozovat. Zejména ve výsledovce, kde je tvorba zisku zobrazena, existují podstatné rozdíly mezi jednotlivými zeměmi pramenící z různých účetních postupů a principů i z odlišných přístupů k finančnímu účetnictví. Výsledovka dle českých účetních standardů není kompatibilní s mezinárodními standardy, ani z ní odvozovaný provozní zisk. Je tedy nutné výkaz věrohodně transformovat! Tato problematika bude probrána v rámci tématu finanční analýza. Mezi hlavní nevýhody účetní výnosové míry patří vedle její neustálené podoby především to, že ignoruje časové souvislosti vydaných a generovaných peněz. Také účetní zisk konstruovaný na principu finančního účetnictví není příliš vhodným měřítkem pro ocenění investičních příležitostí. Použití tohoto ukazatele k hodnocení investičních příležitostí může přinést uspokojivé výsledky zejména u investičních projektů s krátkou životností a když nejsou včas a v dostatečné míře dosažitelná jiná investiční kritéria, například u nových druhů projektů na jejich počátku. V určitých případech je možno doporučit kritérium ARR jako doplněk k dalším metodám. POZNÁMKA Při hodnocení investičních příležitostí je nutno vždy zvažovat vliv odpisové politiky na účetní zisk a také to, v jakých cenách se pracuje s aktivy, výsledovkou a výkazem peněžních toků v jednotlivých etapách dané investiční příležitosti. Používáme buď stálé (reálné) ceny, tedy ceny určitého roku, nebo ceny běžné (nominální), které zahrnují inflaci. ARR se užívá a vyjadřuje standardně v procentech. Při zvažování a užití tohoto kritéria je nutné brát v potaz, s jakými cenami se pracovalo při jeho konstrukci, a srovnávat ho se stejně konstruovanou referenční úrokovou sazbou, zde například dlouhodobých bankovních vkladů. Při oceňování investičních příležitostí platí zásadní pravidlo symetrie, tedy že se srovnávají stejné veličiny, reálné s reálnými a nominální s nominálními! Dynamické metody pracující s hotovostními toky Přestože se někdy hovoří o těchto metodách jako o moderních, jejich počátky spadají již do 30. let minulého století. Jsou spojeny se jménem vynikajícího amerického ekonoma Irvinga Fishera. V současné FINANČNÍ ŘÍZENÍ & CONTROLLING V PRAXI 4/2011 7

MANAŽERSKÉ ÚČETNICTVÍ A CONTROLLING době se metody a techniky založené na hotovostních tocích (cash-flows methods) používají stále ve větším rozsahu a nejenom při hodnocení a oceňování investic a následných manažerských investičních rozhodnutích. Přestože tyto postupy nabývají na významu a překonávají základní nedostatky tradičních analytických a oceňovacích technik především díky zohlednění hotovosti, rizika a časové hodnoty peněz (time value of money), i ony mají přirozeně svá slabá místa, na která dále upozorním. Koncepce časové hodnoty peněz znamená v podstatě to, že vynaložené peněžní prostředky mají různou hodnotu v čase. Tedy že dnes získaná peněžní jednotka má vyšší hodnotu, než když ji obdržíme později. Převedeme-li toto tvrzení částečně na vynaložené investované peněžní jednotky, můžeme pouze říci, že dnes investovaná peněžní jednotka má jinou hodnotu, než když je investována později. Ve srovnání se statickými metodami plynoucími z finančního účetnictví mají metody hotovostních toků při hodnocení investičních příležitostí objektivně lepší vypovídací schopnost. Je to dáno především tím, že tato technika lépe a reálněji zachycuje ekonomickou podstatu a přínos dané investice, a proto obvykle vede k lepším výsledkům. Je třeba si uvědomit, že účetní zisk, jakkoliv složitě a sofistikovaně kalkulovaný, je pouze účetním číslem (vznikající rozdílem účetních výnosů a nákladů), tedy v žádném případě nezobrazuje reálné ekonomické náklady a výnosy ani peněžní prostředky související s investicí, které má firma fakticky k dispozici v jednotlivých etapách a na konci dané investice! To platí i pro jakýkoliv projekt a projektové řízení (project management), které je dnes součástí manažerského účetnictví a firemního řízení. Metody posuzování investic podle hotovostních toků, které jsou jimi vyvolány, jsou firmě investorovi i přes jisté nedostatky schopny dostatečně reálně a věrně ohodnotit dané investiční varianty pomocí podkladů a analýz provedeným manažerským účetnictvím. Hlavním kritériem pro přijetí či odmítnutí hodnocené investiční varianty je pro manažery celková výše čistého přidaného vyvolaného peněžního toku (net after tax incremental cash-flow), který je výsledkem přijetí a uskutečnění zvolené investiční varianty. Vyvolané hotovostní toky jsou tvořeny množstvím položek, z nichž některé jsou lépe a některé hůře identifikovatelné. Vpraxi není obvykle takový problém určit záporný peněžní tok spojený s investicí do hmotného investičního majetku, ale například odhadnout přesně kladný hotovostní tok plynoucí z tržeb proměnlivé, vysoce inovativní a flexibilní produkce v nestabilních tržních podmínkách. Uveďme zde hlavní položky tvořící hotovostní toky. Kladné hotovostní toky (inflows): Tržby a jiné příjmy (revenues). Daňové příjmy (tax receipts) realizované daňové štíty, obecné daňové úlevy, slevy na daních a odpočty, vrácené přeplatky atd. Následný prodej (resale) další prodej aktiva po skončení investičního cyklu. Zůstatková hodnota daného aktiva (residual value). Realizované státní podpory (government grants) přímé dotace na pracovní místa, ekologii, rekultivace, investiční pobídky atd. Jiné a doplňkové peněžní příjmy plynoucí z projektu. 8 FINANČNÍ ŘÍZENÍ & CONTROLLING V PRAXI 4/2011

MANAŽERSKÉ ROZHODOVÁNÍ Záporné hotovostní toky (outflows): Počáteční investice spojená s pořízením aktiva (initial investment). Přímé náklady investičního projektu (direct costs). Investice do pracovního kapitálu (working capital). Platby všech souvisejících daní, poplatků a cel (tax payments). Jiné peněžní výdaje plynoucí z projektu. Při hodnocení investiční příležitosti pomocí metody hotovostních toků je třeba brát v úvahu skutečnost, že relevantní náklady investičního projektu (investice) nelze jednoznačně určit na bázi finančního účetnictví pracujícího s koncepcí historických cen. I z tohoto důvodu se dnes odvozují celkově vynaložené vyvolané investiční náklady pomocí známých alternativních nákladů, tedy nákladů ušlých příležitostí (opportunity costs), které jsou stanoveny alternativním výnosem, o nějž firma investor přichází tím, že neinvestuje do druhé nejlepší varianty. Zjednodušíme-li tuto problematiku na peníze, lze konstatovat, že když například dnes investujeme 2 miliony EUR do určitého aktiva a čekáme na jeho výnos dva roky, pak se touto akcí zříkáme výnosu, který by plynul z přijetí druhé nejlepší varianty před dvěma roky. Při použití metody hotovostních toků k investičnímu rozhodování vznikají rozdílné pohledy především na odpisy (depreciation) a úrokové platby (interest payments). Odpis je zde posuzován jako nepeněžní operace, která je pouze účetním postupem a nemá dopad na vyvolané reálné peněžní toky investičního projektu. Je nutno si uvědomit, že odpisové metody budou mít ale vliv na platby daní, což už dopad na hotovost bezesporu má. Proto musí být daňové důsledky vždy zaneseny do relevantních hotovostních toků. Úrokové platby do nich naopak zahrnuty nejsou, protože proces diskontování, kterým se včleňuje do této metody časová hodnota peněz, je zohledňuje. Současná hodnota a budoucí hodnota Současná hodnota je základní metoda používající časovou hodnotu peněz pro tvorbu dlouhodobých manažerských rozhodnutí zaměřených na hodnocení a oceňování investičních příležitostí. Přepočítává pomocí diskontování hodnoty budoucích příjmů a výdajů generovaných danou investicí k současnému okamžiku. Takto získanou hodnotu nazýváme termínem současná hodnota (present value, PV) dané investice. Metoda budoucí hodnoty (future value/ /compounding method) se rovněž v praxi používá při hodnocení investičních příležitostí, ve srovnání s metodou současné hodnoty však v daleko menším rozsahu. Přepočítává budoucí hodnotu současných příjmů a výdajů. Jedná se o opačný proces než diskontování, které používá koncepce současné hodnoty. Budoucí hodnotu dané investice získáme tak, že čistou současnou hodnotu budoucích příjmů investujeme dnes. Pro lepší názornost použijme zjednodušující předpoklady, které postupně odstraníme: neexistuje inflace, nejistota a riziko a známe vhodnou diskontní sazbu alternativní náklad kapitálu r, který je například tvořen dokonale fungujícím kapitálovým trhem. Současná hodnota (present value, PV) Při rozhodnutí o vhodné investiční příležitosti stojí manažeři i investoři před problémem, do kterých reálných aktiv (a projektů) vložit volné peněžní prostředky a jaký z nich plánovat budoucí výnos. Za to, že se investor zříká své okamžité FINANČNÍ ŘÍZENÍ & CONTROLLING V PRAXI 4/2011 9

MANAŽERSKÉ ÚČETNICTVÍ A CONTROLLING spotřeby, požaduje racionálně co nejvyšší výnosovou míru r, kterou referenčně poměřuje jednotlivé alternativní investiční varianty. Metoda současné hodnoty (SH) a její modifikace zahrnují tzv. časovou hodnotu peněz, což znamená, že stejný výnos (příjem) získaný dnes má větší hodnotu než výnos (příjem) získaný později. Manažeři při jejím využití zjišťují současnou hodnotu odloženého budoucího výnosu C t tak, že ji vynásobí diskontním faktorem (DF). Jde o odúročitel, který je vyjádřen jako převrácená hodnota součtu výnosové míry (diskontní sazby) a čísla 1 a je tabelován. Tedy pro jedno období, kdy výnos (přesněji příjem) obdržíme, platí na konci tohoto období následující vzorec: Je-li DF = 1 / 1+ r, pak je současná hodnota rovna výrazu SH =PV=C t xdf PŘÍKLAD Současná hodnota (SH) Zjistěte současnou hodnotu dnes investovaných 200 000 EUR za 3 roky při sazbě 9 % p. a., tj. při úročení roční 9% diskontní sazbou. Na konci třetího roku bude současná hodnota dnes investované částky 200 000 EUR: SH = PV = 200 000 / (1+ 0,09)3 = = 200 000 x 0,772 = 154 400 EUR Současnou hodnotu dané investice vypočítáme pro více období tak, že diskontujeme budoucí hotovostní tok očekávaných výnosů příslušnou diskontní sazbou, tj. výnosovou mírou, kterou má nejlepší dosažitelná srovnatelná investice. Proto se takto použitá diskontní nebo také mezní sazba nazývá alternativní náklad kapitálu. Investor jím vlastně vyjadřuje své existující alternativní náklady, což je prakticky výše nerealizovaného výnosu druhé nejlepší investiční varianty. U hodnocení alternativní investice podle výše její výnosové míry je nutno zdůraznit, že takto lze posuzovat pouze investice srovnatelné v tom smyslu, že mají stejné riziko! Současná hodnota investice pro více období: SH = PV = C1 / (1 + r 1 ) + C 2 / (1 + r 2 )2 + +... + C t / (1 + r t )t Budoucí hodnota (future value, FV) Budoucí hodnota (BH) patří mezi oceňovací a hodnotící metody používající tzv. složené úročení (compounding methods). Toto kritérium nám říká, kolik obdržíme budoucích výnosů (příjmů), kdybychom současnou hodnotu investovali dnes. Lze tak rovněž spočítat budoucí hodnotu dnes investované částky, za předpokladu využití složeného úročení, tedy úročení, které připisuje k dané investované částce i výnos realizovaný úrokem z úroků. Příkladem by mohla být určitá forma termínovaného vkladu bez výběru úroků, u kterého by se k jistině, tedy výši investované částky, postupně připisovaly úroky a poté se takto zúročená částka úročila stejnou technikou dále. Výsledkem je vyšší výnos než u klasické techniky jednoduchého úročení. Banky a finanční instituce to dobře vědí, narozdíl od mnohých klientů. Hodnota 1 EUR se při složeném úročení na konci období matematicky blíží hodnotě přirozeného logaritmu se základem e r = (2,7183)r apro více období ji lze vyjádřit jako e rt =(2,7183)rt. BH =FV=C t x(1+r)t PŘÍKLAD Budoucí hodnota (BH) Zjistěte budoucí hodnotu 200 000 EUR za 3 roky při 9% ročně složeném úročení. 10 FINANČNÍ ŘÍZENÍ & CONTROLLING V PRAXI 4/2011

MANAŽERSKÉ ROZHODOVÁNÍ Na konci třetího roku se budoucí hodnota investované částky 200 000 EUR rovná: BH = FV = 200 000 x(1+ 0,09)3 = = 259 006,8 EUR POZNÁMKA Při použití jednoduchého úročení, kdybychom připsali na konci každého období k jistině 18 000 EUR, by se částka na konci třetího období rovnala 254 000 EUR, což je o 5006,8 EUR méně než při použití složeného úročení. Rozdíl mezi výnosem se progresivně zvětšuje s délkou investičního období! Na lepší pochopení vztahu mezi současnou a budoucí hodnotou hotovostního toku můžeme použít obrácený postup a investovat dnes současnou hodnotu očekávaného budoucího hotovostního toku ve výši 200 000 EUR, tedy 154 400 EUR (viz předchozí příklad), při stejných podmínkách, dostali bychom za 3 roky právě její budoucí hodnotu 200 000 EUR. Čistá současná hodnota Přestože je metoda současné hodnoty vhodným a oblíbeným kritériem pro oceňování investičních příležitostí a projektů, v praxi se častěji používá její modifikace. Ta se nazývá čistá současná hodnota (net present value, NPV), odpovídá lépe investiční logice. Pracuje na předpokladu rozdílu současných hodnot všech budoucích příjmů i výdajů plynoucích z dané investice. Jedná se vlastně o součet čistých hotovostních toků vytvořených během životního ekonomického cyklu dané investice. Manažeři při použití tohoto kritéria v praxi přijmou takovou investiční variantu, která má kladnou čistou současnou hodnotu. Vyjádříme-li čistou současnou hodnotu (CSH) vzorcem, který předpokládá, že počáteční investice (záporný hotovostní tok) Co je provedena pouze na začátku projektu v čase nula, dostaneme: CSH = NPV = C o + C 1 / (1+r 1 ) + C 2 / / (1 + r 2 )2 +... + C t / (1+r t )t Přijetí takové investice přidává firmě dodatečné zhodnocení, které vyjadřuje při použití koncepce alternativních nákladů a diskontní sazby současnou hodnotu budoucího přidaného výnosu (majetku) firmy. Ten je větší než současná hodnota nejlepší srovnatelné investiční alternativy právě o kladnou čistou současnou hodnotu. Je třeba zdůraznit, že metoda současné hodnoty i čisté současné hodnoty poskytují absolutní peněžní vyjádření budoucího hotovostního toku (peněžního příjmu). Tato skutečnost nemusí být vždy výhodná, například když investor preferuje měření výkonnosti dané investice prostřednictvím relativních kritérií, která za určitých předpokladů poskytují přehlednější informace o nákladovosti a ziskovosti dané investiční varianty a výnosnosti vloženého (investovaného) kapitálu. Ve vyspělé praxi, zejména v anglosaských zemích, je někdy používána tabulka známá jako čistá zůstatková hodnota (net terminal value, NTV), která vyjadřuje současnou a čistou současnou hodnotu projektu a porovnává je s vypůjčením stejné částky formou kontokorentního úvěru se stejným úrokem, jako je diskontní sazba v bance. Tento dluh je postupně umořován hotovostními toky dané investice. Je-li zůstatek na konci projektu kladný, investor diskontováním zjistí čistou současnou hodnotu projektu. Tabulka doplněná příklady umožní lepší pochopení této problematiky, která se v podstatě prolíná se všemi oblastmi i preferencemi manažerského účetnictví a firemního i finančního řízení. PŘÍKLAD Firma se rozhodla pro tříletý investiční projekt, který vyžaduje investici 200 000 tis. EUR. Jeho plánované hotovostní toky jsou FINANČNÍ ŘÍZENÍ & CONTROLLING V PRAXI 4/2011 11

MANAŽERSKÉ ÚČETNICTVÍ A CONTROLLING v jednotlivých letech projektu 100 000, 120 000 a 121 000 tis. EUR. Projekt je financován cizími zdroji pomocí individuálního kontokorentního úvěru, který je úročen 9 % p. a. Tab. 2: Čistá zůstatková hodnota rok dlužná roční úrok hotovostní rozdíly částka 9 % p.a. toky 000 EUR 000 EUR 000 EUR 000 EUR 1 200 000 18 000 100 000 118 000* 2 118 000 10 620 120 000 8 620* 3 8 620 776 121 000 +111 604* NPV = 86 152* * zaokrouhlené hodnoty Projekt přináší, vyjádřeno čistou současnou hodnotou, kladný zůstatek rozdílu mezi výdaji a náklady ve výši 86 152 tis. EUR, o který zvyšuje majetek firmy. Projekt, který je lepší než nejlepší dosažitelná varianta, se čistě zhodnotí ve sledovaném období právě o tuto částku. PŘÍKLAD Firma zvažuje dvě investiční varianty projektu financovaného vlastními zdroji. První je uskutečnění investičního projektu ve stejných parametrech, které byly zadány v předchozím příkladu, a druhou je vložení částky do banky na tříletý termínovaný vklad. Vklad je úročen stejnou výnosovou sazbou, jako je diskontní sazba projektu, aby přinesl stejné zhodnocení (stejnou výši celkového kladného hotovostního toku). součet diskontovaných hotovostních toků 000 EUR (9 % p. a.) 1 91 700 2 101 040 3 93 412 celkem 286 152 rok jistina na roční úrok jistina na vybraný začátku roku 9 % p. a. konci roku výnos 000 EUR 000 EUR 000 EUR 000 EUR 1 286 152 25 754 311 906* 100 000 2 211 906 19 072 230 978* 120 000 3 110 978 9 988 121 000* 121 000 rozdíl = 86 152 * zaokrouhlená hodnota 12 FINANČNÍ ŘÍZENÍ & CONTROLLING V PRAXI 4/2011

MANAŽERSKÉ ROZHODOVÁNÍ POZNÁMKA Na uvedeném příkladu lze dokumentovat, že kdybychom chtěli získat stejný výnos, jako má investiční projekt, museli bychom v roce nula uložit na termínovaný vklad 286 152 tis. EUR, což je o 86 152 tis. EUR více než výdaje vynaložené na uskutečnění projektu (které byly pouze 200 000 tis. EUR). Tím, že jsme se rozhodli uskutečnit daný investiční projekt, vzroste majetek firmy vyjádřený čistou současnou hodnotou za 3 roky o částku rovnající se takto spočítanému rozdílu. Výhody NPV Výhodou metody čisté současné hodnoty je bezesporu její široké přijetí, srozumitelnost, univerzálnost, respektování časové hodnoty peněz a možnost sčítání jednotlivých čistých peněžních toků v jednotlivých obdobích i mezi investičními projekty aprogramy (aditivita). Ta umožní rychlým a jednoduchým způsobem spočítat celkový přínos pro firmu ve formě finančně vyjádřeného a generovaného majetku. Nevýhody NPV Hlavní nevýhodou metody je, že se mnohdy obtížně stanovuje reálná diskontní sazba, reálné budoucí hotovostní toky investice (a projektu) a jejich budoucí zůstatková hodnota, a to zejména v delším časovém horizontu a u složitě strukturovaných projektů. Jestliže známe klíčové metody diskontování při hodnocení a oceňování investičních rozhodnutí, můžeme je aplikovat na hojně užívaný oceňovací postup známý jako doba úhrady (payback period). Uplatníme-li diskontní metody při posuzování celkové doby úhrady, hovoříme o tzv. diskontované době úhrady, která spočívá v kalkulaci celkové doby úhrady diskontovaných výdajů projektu jejich diskontovanými příjmy. Použijeme-li údaje obsažené v příkladu začínajícím na straně 11 a budeme předpokládat financování vlastními zdroji, pak diskontovaná doba úhrady bude přibližně dva roky a jeden měsíc (to lze technicky zjistit lineární extrapolací). V následujícím příspěvku se budeme věnovat relativním metodám a technikám investičního rozhodování, které doplňují a rozvíjejí absolutní a primární metody, jež jsme představili v tomto článku. Probereme v praxi užívaný index ziskovosti (profitability index) a velmi důležitou vnitřní výnosovou míru IRR ve vztahu k čisté současné hodnotě. Kritérium IRR pak bude aplikováno na konkrétní investiční developerský projekt. Závěrem komplexně zhodnotíme význam metod čisté současné hodnoty a vnitřní výnosové míry pro firemní praxi. DOPLŇKOVÉ ZDROJE A LITERATURA: 1) PETŘÍK, T. Ekonomické a finanční a řízení firmy Manažerské účetnictví v praxi I a II. Grada Publishing, 2005 a 2009. 2) CIMA and ACCA lectures, study and terminology. Ing. Tomáš Petřík Absolvoval VŠE v Praze. Působil jako asistent auditora, daňový poradce, obchodní ředitel auditorské firmy, dále jako finanční ředitel ve společnosti Expandia, CFO v obchodním zastoupení americké firmy Caterpillar s. a., v české pobočce německé firmy ThyssenKrupp a ve společnosti Body International Brokers jako finanční a ekonomický ředitel. V současnosti pracuje jako nezávislý manažerský a business konzultant, zaměřuje se na oblast manažerského účetnictví, controlling, moderní corporate management, aplikace systémů ekonomického řízení do firem atd. Navrhuje korporátní a business strategie, systémy efektivní a interaktivní motivace a specializuje se také na oceňování společností a řízení jejich hodnoty. Kontakt na autora: petrik.ing@mybox.cz FINANČNÍ ŘÍZENÍ & CONTROLLING V PRAXI 4/2011 13

INZERCE 14 FINANČNÍ ŘÍZENÍ & CONTROLLING V PRAXI 4/2011

Aplikace transakčních metod Nejvhodnější metoda dle okolností případu (II) Veronika Solilová Tento článek je pokračováním březnového příspěvku o revizi směrnice OECD o převodních cenách, který se zaměřuje na významné změny v aplikaci ziskových transakčních metod pro stanovení převodních cen. Konkrétně zde bude popsána aplikace dvou ziskových transakčních metod, metody čistého rozpětí a metody rozdělení zisku. Celý příspěvek o revizi směrnice OECD o převodních cenách má čtyři části, další části se budou zabývat srovnávací analýzou a aspekty převodních cen u podnikových restrukturalizací. Směrnice o převodních cenách byla vydána Výborem pro fiskální záležitosti OECD vroce 1995 a 22. července 2010 byla zveřejněna její revize včetně nové kapitoly IX týkající se restrukturalizace podniků. Nově schválená směrnice o převodních cenách má významný dopad na aplikaci principu tržního odstupu, a tedy správnosti převodních cen včetně metod jejich stanovení. Zisková transakční metoda čistého rozpětí TNMM Aplikaci transakční ziskové metody čistého rozpětí zobrazuje tabulka na straně 17. Tato metoda zkoumá čisté ziskové rozpětí ve vztahu k příslušnému základu, tj. porovnává finanční ukazatele (např. ukazatele rentability) související s řízenou transakcí s finančními ukazateli souvisejícími se srovnatelnou nezávislou transakcí. Pro splnění principu tržního odstupu je nezbytné zajistit, aby čisté ziskové rozpětí bylo shodné s čistým ziskovým rozpětím nezávislého subjektu za srovnatelných podmínek. Metoda TNMM se převáženě aplikuje v případech, kdy nelze použít metody COST+, RPM či PROFIT SPLIT a její aplikace poskytne přesnější údaje o převodní ceně. Nově směrnice o převodních cenách popisuje několik ukazatelů čistého zisku vhodných pro testování principu tržního odstupu na základě metody TNMM, podrobněji se zaměřuje na jejich volbu a poměřování1. Výběr vhodného ukazatele čistého zisku je ovlivněn tím, jestli je závislý testovaný subjekt poskytovatelem služeb, výrobcem či distributorem. Mimo to, volba jmenovatele ukazatele čistého zisku by měla být v souladu se srovnávací analýzou (včetně funkční analýzy) řízené transakce a především by měla odrážet alokaci podstoupených rizik a používaných aktiv mezi stranami. V souladu s hodnocením 1 Směrnice o převodních cenách uvádí novou přílohu č. I ke kapitole II vypovídající o citlivosti ukazatelů hrubého a čistého zisku. Konkrétně popisuje tři případy: dopad rozdílu v rozsahu a komplexnosti marketingové funkce vykonávané distributorem, dopad rozdílu v úrovni rizika podstoupeného distributorem, dopad rozdílu ve využití kapacity ze strany výrobců. FINANČNÍ ŘÍZENÍ & CONTROLLING V PRAXI 4/2011 15

MANAŽERSKÉ ÚČETNICTVÍ A CONTROLLING skutečností a okolností konkrétního případu mohou zpravidla být vhodným základem pro distribuční činnosti tržby nebo distribuční provozní náklady, pro služby či výrobní činnosti úplné náklady nebo provozní náklady a pro kapitálově náročné činnosti (např. určité výrobní činnosti či služby) provozní aktiva. Směrnice o převodních cenách povoluje i jiné možné základny, pokud poskytují přiměřené údaje o přidané hodnotě závislé testované strany v rámci řízené transakce a když je možné získat spolehlivé srovnatelné informace podporující užití dané metody. Jedná se o následující základy, např.: podlahová plocha nájemních jednotek, váha přepravovaných výrobků, počet zaměstnanců, čas, vzdálenost atd. Převážně směrnice o převodních cenách popisuje ukazatele čistého zisku, které jsou poměřované na běžném základě, a to tržbami, náklady či aktivy/kapitálem. Zcela poprvé směrnice o převodních cenách zmiňuje možnost aplikace tzv. Berryho koeficietu2, a to v případě zprostředkovatelské činnosti, kdy daňový poplatník nakoupí zboží od sdruženého podniku a prodá je dále jiným sdruženým podnikům nebo pokud prodej zahrnuje významné propagační výdaje. V těchto případech, kdy v důsledku absence nezávislých prodejů/tržeb nemusí být použitelná metoda COST+ či RPM, je možné aplikovat ukazatel hrubého zisku. Berryho koeficient, který poměřuje hrubé zisky k provozním nákladům3, se používá za následujících podmínek: Hodnota vykonávaných funkcí v řízené transakci je přiměřená k provozním výdajům. Hodnota vykonávaných funkcí v řízené transakci není významně ovlivněna hodnotou distribuovaných produktů. Daňový poplatník v řízené transakci nevykonává žádnou další významnou funkci, např. výrobu, která by vyžadovala použití jiné metody či jiného finančního ukazatele. Výsledná hodnota Berryho koeficientu vyjadřuje hodnotu čisté ziskové marže. Pokud je hodnota menší než jedna, znamená to, že subjekt dosahuje provozní ztrátu, v opačném případě vyjadřuje převyšující částka hodnotu čisté ziskové marže k provozním nákladům (v procentech), např. Berryho koeficient ve výši 1,1 znamená, že hodnota čisté ziskové marže k provozním nákladům je ve výši 10 %. V případě rovnosti jedné se provozní náklady rovnají provozním výnosů. V praxi se nejčastěji využívá ukazatel čistého zisku v podobě provozní marže (operating margin nebo profit margin), tj. ukazatel zisku poměřovaný tržbami za prodané výrobky či poskytnuté služby. Tento ukazatel se nejčastěji využívá u plnohodnotných distributorů, velkoobchodů a maloobchodů, u nichž je srovnání dle hrubé marže nevhodné či nemožné. Nicméně, pro obchodní agenty, komisionáře či při poskytovatele služeb nebo smluvních výrobců s nízkou kapitálovou náročností je vhodné použít ukazatel total cost+4 nebo Berryho koeficient. Evropské 2 Berryho koeficient byl vytvořen v souvislosti s případem DuPont, švýcarským distributorem, profesor Berry prokázal pozitivní závislost provozních výdajů a hrubé ziskové marže. Profesor Berry uvedl, že nejlepší způsob měření ziskovosti u distributora s omezenými funkcemi a riziky je výpočet jeho odměny na základě hrubé ziskové marže s ohledem na nižší počet vykonávaných funkcí a jeho vynaložené provozní náklady. Jelikož výdaje mohou pouze vykazovat přidanou hodnotu distributora, odměna splňující princip tržního odstupu nemůže být vyšší než zisk k provozním nákladům. Dále uvedl, že pro čistého poskytovatele služeb je vhodné určit ziskovou marži z nákladů snížených oodpisy, neboť se prokázalo, že rozdíly v intenzitě těchto nákladů (odpisů) byly v minulosti výsledkem odlišností. 3 Berryho koeficient je vyjádřen jako: (tržby za prodané výrobky a zboží náklady na prodané výrobky a zboží) / provozní náklady. 4 Ukazatel total cost+ je vyjádřen: provozní zisk / celkové náklady. Celkové náklady zahrnují náklady na prodané zboží a výrobky, administrativní náklady, odpisy a ostatní provozní náklady. 16 FINANČNÍ ŘÍZENÍ & CONTROLLING V PRAXI 4/2011

APLIKACE TRANSAKČNÍCH METOD státy, jako např. Francie, Velká Británie, Německo, Itálie a Nizozemí, mají s aplikací Berryho koeficientu zkušenosti, jeho použití posuzují v závislosti na okolnostech případu. Poukazují, že v mnoha případech je tento koeficient vhodnější než provozní marže, neboť bere v úvahu jen náklady přidané hodnoty vztahující se k uskutečněné transakci. Nicméně pro získání vyšší jistoty o vhodnosti metody doporučují zažádat si o APA (závazné posouzení převodní ceny) u svého příslušného správce daně a tím eliminovat riziko vzniku dvojího zdanění. Ukazatel čistého zisku total cost+, který poměřuje zisk k celkovým nákladům, jak vypovídá jeho název, je vhodné použít, pokud testovaný subjekt vykonává více funkcí než poskytovatel služeb s omezenými funkcemi. Největší úskalí tohoto ukazatele je zajištění, aby srovnatelné subjekty stanovily marži poskytovaných služeb v rámci skupiny stejně tak spolehlivě a konzistentně, jak je to jen možné, tj. aby šlo o srovnatelné subjekty s podobnou strukturou nákladů. Dále z praxe vyplývá, že je vhodné vyloučit z nákladové základny odpisy, neboť v případě čistého poskytovatele služeb způsobovaly rozdíly v intenzitě odpisů v minulosti výrazné odlišnosti a obhajovala se tak aplikace TNMM se základnou před odečtením odpisů. Pokud tedy není možné zjistit, zda jsou odpisy srovnatelných subjektů podobné jako u testované strany, je vhodnější odpisy vyloučit k získání spolehlivějšího výsledku apoužít ukazatel EBITDA, který je definován jako provozní zisk před zdaněním, odpisy, úroky a amortizace. Tab. 1: Aplikace transakční metody čistého rozpětí APLIKACE TRANSAKČNÍ METODY ČISTÉHO ROZPĚTÍ Kdy metodu použít Jak metodu použít POZNÁMKY TNMM Aplikuje se v případech, kdy nelze nalézt srovnatelnou cenu, např. srovnávané podniky používají rozdílnou metodiku pro výpočet hrubé marže, a tudíž je obtížné provést srovnání na jejím základě. Obdoba COST+ a PROFIT SPLIT v případech, kdy nelze přesně stanovit náklady na poskytované služby či výkony, nelze identifikovat příslušné náklady, pro něž je nutná úprava, anebo nelze náklady odděleně identifikovat. V případě zprostředkovatelské činnosti, kdy nelze uplatnit COST+ či RPM, je možné Převodní cena je odvozena od čistého ziskového rozpětí, které uskutečňuje daňový poplatník ve srovnatelných nezávislých transakcích, a to ve vztahu k přiměřenému základu (např. k nákladům, tržbám, aktivům), tj. vychází z interních srovnatelných údajů, anebo vychází z čistého ziskového rozpětí srovnatelných transakcí nezávislého podniku. Obecně se jedná o porovnání poměrových ukazatelů, a to převážně rentabilit jednotlivých transakcí. Obecný vzorec:* P ALP = RO OA/Q + TC/Q Metoda není spolehlivá, pokud každá strana transakce má hodnotný a unikátní přínos. V tomto případě je vhodnější metoda PROFIT SPLIT. Pokud plyne jedinečný přínos jen z jedné strany, je možné aplikovat metodu TNMM. Ukazatele čistého zisku musí být u sdružených FINANČNÍ ŘÍZENÍ & CONTROLLING V PRAXI 4/2011 17

MANAŽERSKÉ ÚČETNICTVÍ A CONTROLLING APLIKACE TRANSAKČNÍ METODY ČISTÉHO ROZPĚTÍ Kdy metodu použít Jak metodu použít POZNÁMKY TNMM aplikovat ukazatel hrubého zisku tzv. Berryho koeficient, který poměřuje hrubé zisky kprovozním nákladům. Volba jmenovatele ukazatele čistého zisku vychází ze srovnávací analýzy, tj. odráží alokaci rizik a použitá aktiva mezi stranami. Čistý zisk je zpravidla poměřován tržbami, náklady nebo aktivy: V prvním případě (poměřování tržbami) je ukazatel definován jako podíl čistého zisku k tržbám, např. ukazatel operating margin, profit margin, použití u distribuční činnosti. Pokud byly uděleny slevy nebo rabaty, sníží se o ně tržby či navýší náklady. Ve druhém případě (poměřování náklady) je ukazatel definován jako podíl čistého zisku k úplným, případně provozním nákladům včetně vhodné alokace režijních nákladů, např. ukazatel total cost, použití u distribuční činnosti, výrobní činnosti. V posledním případě (poměřování aktivy) je ukazatel definován jako podíl čistého zisku s provozními aktivy, použití např. u kapitálově náročné činnosti, určité výrobní činnosti, činnosti náročné na aktiva. Při stanovení ukazatele by měly být vyloučeny náklady a výnosy, které se netýkají zkoumané řízené transakce a podstatně ovlivňují srovnatelnost. Dále by měly být vyloučeny neprovozní a nezávislých podniků měřeny konzistentně. Vždy je potřeba provést srovnávací analýzu včetně funkční analýzy u sdruženého i nezávislého podniku, aby se stanovilo, zda jsou transakce srovnatelné, zda jsou nutné úpravy pro dosažení spolehlivých výsledků a zda byl zvolen vhodný ukazatel. 18 FINANČNÍ ŘÍZENÍ & CONTROLLING V PRAXI 4/2011

APLIKACE TRANSAKČNÍCH METOD APLIKACE TRANSAKČNÍ METODY ČISTÉHO ROZPĚTÍ Kdy metodu použít Jak metodu použít POZNÁMKY TNMM položky (daň z příjmů, úrokové příjmy atd.), výjimečné a mimořádné položky. Z důvodu odlišného účetního režimu upotenciálních srovnatelných transakcí třetích stran je nutné posoudit dopady odpisů, amortizace, akciových opcí či penzijních nákladů. Ze srovnání by měly být vyloučeny zisky transakcí, které nejsou podobné řízeným transakcím. * P ALP cena v souladu s principem tržního odstupu, TC celkové náklady, OA oběžná aktiva, Q bilanční suma, RO ukazatel rentability (návratnosti), např.: ROI rentabilita investic, ROA rentabilita aktiv, ROCE rentabilita vloženého kapitálu, ROS rentabilita tržeb Zdroj: vlastní zpracování Zisková transakční metoda rozdělení zisku PROFIT SPLIT Metoda rozdělení zisku je poslední ziskovou transakční metodou, její aplikace je shrnuta v následující tabulce č. 2. Tab. 2: Aplikace transakční metody rozdělení zisku APLIKACE TRANSAKČNÍ METODY ROZDĚLENÍ ZISKU Kdy metodu použít Jak metodu použít POZNÁMKY PROFIT SPLIT Metoda se aplikuje, pokud se posuzují složité, úzce provázané obchodní transakce, které nelze posuzovat odděleně. Když existují jedinečné, hodnotné zásluhy. V případě převodu vysoce hodnotného jedinečného nehmotného majetku. Rozdělení hrubých zisků je Aplikace metody probíhá ve Alokační klíč dvou etapách identifikace založený na kombinovaného zisku, který aktivech může je následně rozdělen buď dle zahrnovat analýzy zásluh nebo zbytkové provozní aktiva, analýzy. Existují však i jiné dlouhodobá přístupy pro rozdělení zisků, aktiva, jako např. na základě nehmotná aktiva skutečných nebo plánovaných atd. zisků, na kterých by se Alokační klíč dohodly nezávislé podniky. založený na FINANČNÍ ŘÍZENÍ & CONTROLLING V PRAXI 4/2011 19

MANAŽERSKÉ ÚČETNICTVÍ A CONTROLLING APLIKACE TRANSAKČNÍ METODY ROZDĚLENÍ ZISKU PROFIT SPLIT Kdy metodu použít Jak metodu použít POZNÁMKY vhodné v případě vysoce integrované globální obchodní činnosti, u níž je obtížné přiřadit konkrétní výdaje k obchodní činnosti. Kombinovaný zisk musí nákladech může zahrnovat jen ty zisky, které zahrnovat vznikají ze zkoumaných v případě řízených transakcí. Většinou distributora jde o provozní zisky, někdy (prodejce) je však nutné provést marketingové rozdělení hrubých zisků náklady, pokud a následně odečíst výdaje reklama vynaložené/přiřaditelné generuje jednotlivým podnikům. podstatná Aplikace analýzy zásluh: marketingová Rozdělit kombinovaný zisk nehmotná tak, jak by si ho aktiva. V případě pravděpodobně rozdělily výrobce může nezávislé podniky, pokud zahrnovat máme informaci o nezávislé náklady na srovnatelné transakci. Pokud výzkum a vývoj, tuto informaci nemáme, tak pokud se týkají rozdělíme kombinovaný zisk vývoje na základě relativní hodnoty významných funkcí vykonávaných obchodních jednotlivými sdruženými nehmotných podniky vzhledem aktiv. Obecně kpoužitému majetku tedy výdaje či apodstoupeným rizikům. investice Existuje několik alokačních v klíčových klíčů k rozdělení oblastech. kombinovaného zisku, např. Alokační klíč určitá hodnota vycházející založený na ze srovnatelné nezávislé kapitálu transakce nebo proměnná zahrnuje použitý (relativní hodnota). V praxi kapitál během je často alokační klíč založen transakce na aktivech, použitém jednotlivými kapitálu nebo nákladech. stranami. Obecný vzorec:* CP = TR TC AE1 TC AE2 P ALP(AE1) = TC AE1 + CP RV AE1 RV AE1 = V AE1 / (V AE1 + V AE2 ) 20 FINANČNÍ ŘÍZENÍ & CONTROLLING V PRAXI 4/2011

APLIKACE TRANSAKČNÍCH METOD APLIKACE TRANSAKČNÍ METODY ROZDĚLENÍ ZISKU PROFIT SPLIT Kdy metodu použít Jak metodu použít POZNÁMKY Aplikace zbytkové analýzy: Rozdělení kombinovaného zisku probíhá ve dvou fázích. V první je každé straně přiřazena tržní odměna za nejedinečné přínosy v rámci řízené transakce, tj. zisk zajišťující obvyklou míru výnosnosti. Ve druhé fázi je alokován zbytkový zisk dle vybraného alokačního klíče. Obecný vzorec:* CP = P R + P RI CP AE1 = k AE1 C AE1 + + RV AE1 P RI P ALP(AE1) = TC AE1 + CP AE1 * V hodnota dle alokačního klíče, tj. aktiv, nákladů nebo kapitálu, TC T úplné náklady transakce, CP kombinovaný zisk z transakce, TR celkové výnosy z transakce, AE1 označení spřízněného podniku 1, AE2 označení spřízněného podniku 2, RV AE1 relativní hodnota zásluh spřízněného podniku 1 vycházející z alokačního klíče, P R zisk zajišťující obvyklou míru výnosnosti, P RI zbytkový zisk, k AE1 koeficient pro dělení zisku podniku 1 v první etapě obvykle zjišťován na trhu v rámci srovnatelných transakcí mezi nezávislými podniky nebo přes rentabilitu, C AE1 hodnota nákladů podniku 1 např. náklady na prodané zboží či poskytnuté služby, CP AE1 kombinovaný zisk z transakce připadající na spřízněný podnik 1 Zdroj: vlastní zpracování Metoda PROFIT SPLIT vychází ze zisku sdružených podniků z řízených transakcí, tento kombinovaný zisk je poté na základě analýzy zásluh či zbytkové analýzy rozdělen mezi sdružené podniky, jak vypovídá její název. Směrnice o převodních cenách se oproti původní verzi více zaměřila na praktickou aplikaci metody5, na způsob rozdělení kombinovaného zisku, na spolehlivost zbytkové analýzy a analýzy zásluh a za jakých okolností jde o nejvhodnější metodu. Jak uvádí směrnice o převodních cenách, použití metody závisí na okolnostech konkrétního případu a na dostupnosti informací, s cílem rozdělit zisky takovým způsobem, jak by rozdělení realizovaly nezávislé subjekty, a dodržet tak princip tržního odstupu. V praxi je obecně rozdělení kombinovaných zisků uskutečňováno pomocí jednoho či několika alokačních klíčů. Nejčastěji jsou alokační klíče založeny na aktivech, použitém kapitálu či nákladech. Metoda se používá např. v případě složitých úzce provázaných transakcí, při převodu vysoce hodnotného jedinečného nehmotného majetku, kde je preferovaný komplexní dvojstranný pohled metody. 5 Směrnice o převodních cenách uvádí přílohu č. III ke kapitole II týkající se praktické aplikace metody rozdělení zisku. FINANČNÍ ŘÍZENÍ & CONTROLLING V PRAXI 4/2011 21