KDYŽ MÁ DÍTĚ STAROSTI
Vážená kolegyně, vážený kolego, dovolujeme si Vám nabídnout stručný text s názvem Když má dítě starosti. Zaměřuje se na děti v obtížné životní situaci, na děti, které mají nějaké velké trápení. Nejspíš se Vám občas stane, že si všimnete, že s tím dítětem není něco v pořádku. Ocitáte se v situaci, kdy zvažujete, jak se zachováte. Nabízíme Vám na základě naší zkušenosti s prací s dětmi a rodinami přehled nejčastějších příčin, které přivádějí děti do obtížných situací, a také příznaků, které je dobré vnímat a reflektovat. Nabízíme Vám i několik námětů, jak můžete postupovat, a pravidel, na která je dobré při práci s dítětem nezapomenout. Věříme, že je společným zájmem a cílem nás profesionálů, kteří s dětmi pracujeme, přispívat k naplňování potřeb dětí a napomáhat tak jejich zdravému vývoji, plnému rozvoji jejich vnitřního potenciálu a především k jejich životní spokojenosti. Věříme také, že multidisciplinární spolupráce nabízí řadu možností efektivní podpory a řešení obtížných situací v životě dítěte. Nabízíme Vám tedy také naši podporu a spolupráci. Mgr. Adéla Michková, Ph.D. Koordinátor služby Podpora rodiny SKP-CENRUM, o.p.s.
STAROSTI SE PROJEVUJÍ RŮZNĚ Vycházíme z předpokladu, že děti jsou ze své podstaty dobré. Každé dítě touží být svým okolím přijímáno, uznáváno, potřebuje bezpečné a vřelé vztahy. To, co my dospělí běžně označujeme jako zlobení, může být (a zpravidla bývá) projevem frustrace z nenaplňování některé z potřeb dítěte. Jsou děti, u nichž potíže jednoduše poznáme. Všimneme si, že s dítětem není něco v pořádku. Cítíme, že dítě není v pohodě. A máme snahu mu pomoci. A pak jsou děti, které mohou mít mnohem větší starosti, ale my dospělí se to dozvídáme hůře, jakoby oklikou. Kdy, v jaké situaci bychom měli zvažovat, zda dítě nepotřebuje se svými starostmi pomoci, zda se nenachází v obtížné životní situaci? KDYŽ: zaznamenáte náhlou změnu či změny v chování dítěte se dítě vyjadřuje či chová agresivně je dítě neobvykle lítostivé a plačtivé dítě působí unaveně, nevyspale je dítě nesoustředěné, roztěkané si u dítěte všimnete problémů s jídlem (odmítání jídla, přejídání) je dítě úzkostné se dítě dopouští lží, krádeží či podvodů dítě nepřiměřeně reaguje na chování druhých dítě šikanuje nebo má sklon šikanovat druhé dítě vyrušuje ve vyučování a nerespektuje pedagogy dítě odmítá komunikovat si u dítěte všimnete nadměrného studu a plachosti dítě experimentuje s drogami dítě odmítá chodit do školy (doplňte jakoukoliv situaci či charakteristiku, která upoutá vaši pozornost)
...A MAJÍ MNOHO RŮZNÝCH PŘÍČIN... Dítě se může trápit z mnoha příčin a je úkolem dospělých, aby mu pomohli toto trápení pojmenovat a překonat. V první řadě to dítě (i my) očekává od rodičů, ale rodiče na to nemusejí sami stačit, mohou z různých důvodů při řešení situace selhávat. Dokonce, bohužel, mohou sami být příčinou dětských starostí. A tak další, kdo může pomoci, jste vy: učitelé. Trávíte s dětmi mnoho času a mnoho o nich víte. Buďte jim nablízku. MOŽNÉ PŘÍČINY PROJEVŮ UVEDENÝCH VÝŠE: nejsou dostatečně naplňovány základní potřeby dítěte (např. z důvodu tíživé sociální situace rodiny, závažných vztahových problémů v rodině, apod.) dítě je obětí či svědkem jakékoliv formy domácího násilí dítě je obětí šikany či násilí v dětské skupině dítě žije v dlouhodobém stresu z rozvodu rodičů či jejich hádek dítě se od spolužáků významně odlišuje (sociálně, kulturně, ekonomicky, vzhledem) dítě má obavy, že nenaplní očekávání ambiciózních rodičů alkoholová či jiná závislost v rodině chronická nemoc dítěte dosud nerozpoznaná specifická porucha učení či porucha pozornosti a aktivity vnímání vlastního fyzického vzhledu nadprůměrně nadané dítě ztráta kamarádů či odmítání skupinou (doplňte jakoukoliv další situaci ze své zkušenosti)
...A JE I CESTA, JAK MŮŽETE POMOCI Nezavírejte oči před starostmi dítěte, Vaše pomoc může být velmi účinná. Není vždy nutné ani vhodné snažit se řešit situaci okamžitě, jistá zdrženlivost a nadhled může být přínosem. Zejména pokud se jedná o negativní projevy chování, okamžitá radikální řešení ve formě přísných trestů mohou další komunikaci a práci s dítětem velmi zkomplikovat. Samozřejmě je na místě dát dítěti najevo, že jeho chování neschvalujeme, zároveň mu však pomáháme najít vhodný způsob omluvy či náhrady tak, abychom dítě ochránili před případným posměchem a ponížením. V takových okamžicích je totiž v sázce velmi zásadní věc: důvěra dítěte.(o té více dále). O tom, co se odehrálo, nebo čeho jste si u dítěte všimli, si s dítětem v klidu popovídejte. Pokud je dané téma pro Vás osobně obtížné, buďte k dítěti pravdiví. V takovém případě je vhodné dítěti povědět, čeho jste si všimli a jak to vnímáte, a následně mu můžete navrhnout a zprostředkovat rozhovor například se školním psychologem či jiným kolegou.
NĚKOLIK UŽITEČNÝCH PRAVIDEL PRO ROZHOVOR S DÍTĚTEM: S dítětem mluvíme vždy mezi čtyřma očima. Najdeme pro rozhovor vhodný čas a místo. Rozhovor začneme sdělováním, ne otázkami. Povíme dítěti, o čem s ním chceme mluvit a také to, kolik na něj dnes máme času. Současně mu nabídneme možnost dalšího setkání. Stručně dítěti řekneme, čeho jsme si všimli, jak to my sami vnímáme a nabídneme mu podporu. Během rozhovoru dáváme dítěti najevo, že je pro nás ono samo a řešení jeho trápení důležité nezvedáme telefon, nepřijímáme v průběhu konzultace další návštěvy, nevěnujeme se při rozhovoru jiné činnosti, plně se soustředíme na rozhovor s dítětem. Poskytneme dítěti dostatek prostoru pro vlastní vyjádření, Respektujeme názory, postoje, potřeby a pocity dítěte, nezlehčujeme a nepopíráme jeho výpověď. Jsme si vědomi, že ačkoliv se situace z pohledu dospělého může zdát banální, pro dítě může jít zcela reálně subjektivně o velice závažný problém. Dítěti empaticky nasloucháme. Vyhýbáme se otázkám, z nichž by dítě mohlo nabýt dojmu, že vyzvídáme nebo nepřiměřeně zasahujeme do jeho soukromí (např. o rodině). Vyčkáme, zda nám dítě takové informace sdělí samo.
Naznačíme dítěti možné kroky, které mu mohou pomoci starosti zmírnit nebo vyřešit. Má-li dítě zájem, dohodneme se, které z nich učiníme. Respektování přání a vůle dítěte v řešení jeho situace je zcela klíčové. Mnohdy dítěti stačí rozhovor s dospělým, projevený zájem a vědomí podpory v případě nouze k tomu, aby se se situací dokázalo vypořádat samo, což následně posílí jeho pocit kompetence a jeho sebevědomí. Jiné dítě na druhou stranu potřebuje a i si vyžádá větší míru podpory. Je na nás, dospělých, abychom potřebu naší intervence citlivě posoudili. Na závěr shrneme to podstatné z rozhovoru. CÍLEM PRVNÍHO ROZHOVORU JE: Projevit zájem o starosti dítěte. Nalézt souvislosti mezi myšlenkami dítěte a jeho chováním, porozumět tomu, co chování dítěte vyvolalo/vyvolává a co dítě prožívalo/prožívá. Nabídnout dítěti pomoc a podporu. Tímto prvním rozhovorem však pomoc dítěti teprve začíná. Od něj se odvíjí další práce s dítětem. Mohou následovat další rozhovory, cílené (a citlivé) intervence ve třídě, kontaktování rodičů či doporučení /nabídka další odborné pomoci. Rozhodování o tom, jak se v konkrétní situaci nejlépe zachovat, je často obtížné. Může být přínosem (a někdy nezbytností) využít podpory kolegů či konzultace s dalšími odborníky.
JAK PRACOVAT S DŮVĚROU DÍTĚTE Důvěra dítěte je křehká věc, snadno se rozbije a obtížně se opravuje. Zaslouží si zvláštní péči. K navázání a udržení důvěry ve vztahu s dítětem nám mohou pomoci následující pravidla: Jsme k dítěti pravdiví. Dodržujeme sliby, které jsme dítěti dali. Neslibujeme, že to nikomu neřekneme, obvykle to není reálné. Raději s dítětem mluvíme o tom, co uděláme (např. na koho se obrátíme, s kým se poradíme, příp. že budeme kontaktovat rodiče a jak s nimi budeme o situaci mluvit). Neodsuzujeme blízké osoby dítěte (rodiče a další příbuzné, spolužáky). Říkáme, že toto chování není správné místo oni jsou špatní. Jsme realističtí v možnostech řešení situace dítěte, nevyvoláváme přehnaná očekávání. Jsme srozumitelní a dáváme dítěti dostatek informací o tom, co bude následovat. Vždy se snažíme s dítětem dohodnout. Pokud se to nedaří, navrhneme mu, aby se obrátilo na někoho jiného, komu důvěřuje. Ujistíme dítě, že za námi může přijít i kdykoliv později. Pokud se rozhodneme učinit něco proti přání dítěte (např. kontaktovat rodiče), mluvíme s ním o tom, vysvětlíme mu své důvody.
NA KOHO SE MŮŽETE OBRÁTIT Vyžaduje-li to situace dítěte či nejste-li si jisti, jak situaci řešit, konzultujte situaci s kolegy či dalšími odborníky. Ti vám mohou navrhnout vhodný postup či doporučit návazné služby. V případě, že spolupracujete s rodiči dítěte, můžete jim předat kontakty a vybídnout je, aby těchto služeb využili. SKP-CENTRUM o.p.s služba Podpora rodiny Jana Palacha 324, Pardubice 530 02 telefon: 773 080 585,464 629 624 email: adela.michkova@skp-centrum.cz www.skp-centrum.cz Oblastní charita Pardubice, Služby pro rodiny s dětmi Češkova 1247, Pardubice 530 02 telefon: 777 296 826, 461 100 445 email: sanacerodiny@charitapardubice.cz http://pardubice.charita.cz/ Poradna pro rodinu Pardubického kraje Mozartova 449, Pardubice 530 09 telefon: 466 263 080, 603 273 948 email: pardubice@poradnapardubice.cz http://poradnapardubice.cz/ Fond ohrožených dětí, Pobočka Pardubice Nerudova 880, Pardubice 530 02 telefon: 466 530 981 email: fod.pardubice@fod.cz www.fod.cz Amalthea o.s., Podpora pro rodinu a dítě Městský park 274, Chrudim 537 01 telefon: 773 952 820 email: rodina@amalthea.cz www.amalthea.cz
PROSTOR PRO VAŠE POZNÁMKY
Péťa (9 let) Péťa je nový žák 3. třídy, kvůli stěhování přestoupil z jiné školy. Hned od začátku s ním byly potíže: často neměl připravené pomůcky, neměl domácí úkoly, později se dokonce stávalo, že během vyučování usínal. Dřív žil Péťa s maminkou u babičky, ale nemohli tam už zůstat: maminka s babičkou se hodně hádaly. Maminka s Péťou se přestěhovali do azylového domu. Maminka chodila večer na brigádu (doplňovala zboží) a protože už neměl Péťu kdo hlídat a sám v azylovém domě zůstat nemohl, brala jej často s sebou. Stávalo se, že šel spát až kolem půlnoci. Diego (13 let) Diego býval spíše nevýrazný žák speciální školy. Učil se průměrně, se spolužáky vycházel. Měl rád hudbu a učil se hrát na kytaru. To bylo před rokem. Teď je Diego postrachem školy. Vyvolává konflikty se spolužáky, má sklony šikanovat slabší. Diegovi před rokem zemřel táta. Přestěhovali se, teď žije s maminkou a dalšími 3 sourozenci v jednom pokoji. Z finančních důvodů mu maminka přestala platit kroužek kytary. Kamarády, se kterými by trávil čas, v nejbližším okolí nového bydliště nemá. Monika (14 let) S Monikou to bylo vždycky složitější, ale teď po letních prázdninách si s ní ve škole už vůbec nevěděli rady. Ačkoliv se učitelé i babička, u které Monika bydlela, snažili, spolupráce s Monikou se nedařila. Působila lhostejně, do školy často přicházela na poslední chvíli, na vyučování se nepřipravovala a byla cítit cigaretovým kouřem. Monika byla u babičky již třetí rok v pěstounské péči. Matka s dalšími 4 sourozenci a novým partnerem žila asi 70 kilometrů daleko, přes školní rok ji Monika navštěvovala cca 1x měsíčně. O letních prázdninách zůstala u matky déle, začlenila se do místní party dospívajících a zamilovala se. Po návratu se začaly stupňovat konflikty s babičkou, Monika přestala respektovat dohody a pravidla, začala babičce lhát. Monika chtěla zpátky k matce, kamarádům a své životní lásce.
V životě dítěte hraje učitel významnou roli. V některých okamžicích může výrazně ovlivnit další směřování života dítěte. Buďte na to co nejlépe připraveni. My jsme připraveni vás podpořit. SKP-CENTRUM, o.p.s. www.skp-centrum.cz