(Bez)mocná sociální práce?

OSTRAVSKÁ UNIVERZITA V OSTRAVĚ FAKULTA SOCIÁLNÍCH STUDIÍ (Bez)mocná sociální práce? HABILITAČNÍ PRÁCE Autor práce: Alice Gojová 2012

UNIVERSITY OF OSTRAVA FACULTY OF SOCIAL SCIENCES Power(less) social work? THESIS Author: Alice Gojová 2012

ABSTRAKT Hlavním cílem textu je hledání odpovědi na otázku, jak je sociální práce konstruována v pozdně moderní společnosti, jak je vnímána svými aktéry sociálními pracovníky a jaké možnosti či limity v řešení soudobých problémů má. Při zpracování tématu byl využit morfogenetický přístup, který zkoumá, jak aktéři reprodukují nebo proměňují sociální struktury a jsou přitom v témž procesu sami reprodukováni nebo proměňováni. (Archer, 2008: 9). Klíčový tématem práce je ambivalence moci a bezmoci v sociální práci. Konkrétněji bude pozornost zaměřena na proces zplnomocňování, jako jeden ze základních konceptů sociální práce, v oblasti komunitní práce. Klíčová slova: sociální práce, pozdní moderna, bezmoc, zplnomocnění, participace, komunitní práce

ABSTRACT The main aim of the text is to answer the question of how is social work in late modern society constructed, how is understood by social workers and what opportunities and limits in addressing contemporary problems it has. Work is based on morphogenetic approach that explores how "actors reproduce or transform social structures and how they are reproduced or transformed in the process themselves." (Archer, 2008: 9). The key topic of this thesis is the ambivalence of power and powerlessness in social work. More specifically, the text will focus on empowerment process, as one of the fundamental concepts of social work in the area of community work. Keywords: social work, late modernity, powerlessness, empowerment, participation, community work

OBSAH ÚVOD... 7 1 SOCIÁLNÍ PRÁCE VE SPOLEČENSKÉM KONTEXTU... 12 1.1 Výzvy pro sociální práci... 12 1.1.1 Nová sociální rizika... 16 1.1.2 Sociální vyloučení... 19 1.2 Současná sociální práce... 27 1.2.1 Sociální práce a sociální vyloučení... 31 2 KONSTRUOVÁNÍ SOCIÁLNÍ PRÁCE JEJÍMI AKTÉRY... 36 2.1 Metodologie výzkumu... 36 2.2 Charakteristika výzkumného souboru... 38 2.3 Analýza a interpretace dat... 40 2.3.1 Chápání společnosti... 41 2.3.2 Politizace sociální práce... 46 2.3.3 Vždyť je to o penězích... 48 2.3.4 Sociální politika bez sociálních pracovníků... 52 2.3.5 Individualizovaná rodina... 57 2.3.6 Stárnutí populace... 60 2.3.7 Sociální práce podle šablony to nevytrhne, tak sorry... 63 2.3.8 Sociální problémy... 69 2.3.9 Ztráta bydlení, to je začátek čertova kolečka... 91 2.3.10 Sociálně vyloučené lokality... 101 2.3.11 Na obcích komunitně plánujeme... 103 2. 3. 12 Začarovaný kruh bezmocnosti... 108 3 INKLUZIVNÍ POTENCIÁL ZPLNOMOCNĚNÍ A PARTICIPACE V KOMUNITNÍ PRÁCI... 114 3.1 Zplnomocnění... 117 3.1.1 Zplnomocnění jako proces, metoda a cíl... 122 3.1.2 Individuální a strukturální zplnomocnění... 124 3.1.3 Měření zplnomocnění... 128 3.1.4 Závěrem ke zplnomocnění... 129 3.2 Participace... 130 3.3 Vztah participace a zplnomocnění... 135

3.4 Zplnomocnění a participace v komunitní práci... 138 3.4.1 Komunitní práce... 138 3.4.2 Pojetí zplnomocnění v pluralistickém diskurzu komunitní práce... 145 3.4.3 Pojetí zplnomocnění v radikálním diskurzu komunitní práce... 147 3.4.4 Závěrem ke zplnomocnění a participaci v komunitní práci... 149 4 MOŽNOSTI A MEZE KOMUNITNÍ PRÁCE... 151 4.1 Akční výzkum... 152 4.1.1 Co je akční výzkum... 152 4.1.2 Postupy v akčním výzkumu... 156 4.1.3 Komunitně orientovaný participativní akční výzkum... 159 4.2 Komunitní práce cesta od nadávání k lepšímu bydlení... 160 4.2.1 Metodika... 162 4.2.2 Problém nedostatku spolupráce při zajišťování kvality bydlení... 164 4.2.3 Komunitní práce s obyvateli a majiteli bytového fondu... 167 4.2.4 Třífázový model komunitního rozvoje... 174 4.2.5 Bilance rozvoje komunity... 183 4.2.6 Závěry výzkumu... 186 ZÁVĚR... 188 SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY... 194 SEZNAM SCHÉMAT... 210 SEZNAM TABULEK... 211

ÚVOD Cíl práce a její hlavní východisko Hlavním cílem textu je hledání odpovědi na otázku, jak je sociální práce konstruována v pozdně moderní společnosti, jak je vnímána svými aktéry sociálními pracovníky a jaké možnosti či limity v řešení soudobých problémů má. Sociální práce je v kontextu druhé moderny konfrontována a sebekonfrontována ve smyslu reflexivní sebekonfrontace, jak o ní píše Beck (2007a), se svými vlastními základy a mezemi vlastního modelu. Sociální práce se v kontextu druhé moderny stává reflexivní, slovy Becka (2007a: 47) se stává sama sobě tématem a problémem. Začíná pochybovat o sobě samé. Mnozí autoři předpovídají její zánik, kritizují ji za neschopnost řešit současné problémy (především sociální vyloučení některých skupin obyvatel) a reagovat na nová sociální rizika. Sociální práce je ohrožována i zevnitř, mimo jiné například do jisté míry vynuceným přejímáním mechanismů trhu, tzv. ekonomizací sociální práce. Záměrem práce je analyzovat možnosti a limity sociální práce v řešení problémů a rizik, které s sebou nástup druhé moderny přináší. Metodologické pojetí V období pozdní moderny se podle Becka (2007a: 88) uvolňuje klasická sociologická dialektika struktury a aktéra. Místo o reprodukujících aktérech teorie reflexivní modernizace mluví o struktury měnících aktérech. Struktury se tak stávají předmětem sociálního vyjednávání a změny v souvislosti s rozkladem samozřejmostí industriální epochy v důsledku které se do centra dostává jednání individua. Z těchto důvodů byl při zpracování tématu využit morfogenetický přístup, který zkoumá, jak aktéři reprodukují (morfostáze) nebo proměňují (morfogeneze) 7

sociální struktury a jsou přitom v témž procesu sami reprodukováni nebo proměňováni. (Archer, 2008: 9). Vychází z předpokladu, že každá strukturální vlastnost je závislá na aktivitě a současně zdůrazňuje závislost sociálního jednání na struktuře. Jedná se o příběh oboustranně rozvíjejícího vzájemného působení v čase mezi strukturou a aktérstvím. (Archer, 2008: 10) Zdůrazňuje moc lidské reflexivity uschopňující aktéry k tomu, aby formulovali a určovali své odpovědi na strukturované okolnosti, v nichž se nacházejí. (Archer, 2008: 14) Právě reflexivitu Archer (2008: 18) konceptualizuje jako proces, který zprostředkovává dopad, jaký na nás mají sociální formy, a určuje, jak na ně odpovíme, je jakýmsi pojítkem mezi strukturou a aktérstvím a dělá z nás aktivní aktéry. Tito aktéři mohou zavádět praktiky, jejichž prostřednictvím naplňují závazky. Na stejném východisku je založena i Giddensova teorie strukturace, podle které aktéři vstupují do ustálených struktur, ale svým užíváním je současně mění. (Potůček, Musil, Mašková, 2008: 10). Struktura sociální jednání umožňuje a omezuje a sociální jednání současně tuto strukturu produkuje a reprodukuje. Druhým východiskem práce je konstruktivistické a participativní výzkumné paradigma. Sociální realitu chápe jako sociální konstrukt vytvářený v interakci jedinců a skupin. Sociální svět je konstituován významy, které mu lidé připisují. Významy jsou utvářeny a přetvářeny v procesu interakce (Berger, Luckmann, 1999) Z toho vyplývá, že zkoumané patří ke stejnému typu reality jako zkoumající, slovy Barši (2006 :21) na obou stranách poznávacího aktu jsou lidé, kteří vždy nějak rozumí světu a sami sobě jejich vztah je vztahem dvou představ(ování) reality. Pro poznání je nutná intervence do zkoumané reality, je výsledkem komunikativní interakce mezi zkoumanými a výzkumníkem, která se, jak píše Barša (2006) neodehrává v sociálním vzduchoprázdnu, nýbrž ve strukturálním kontextu. Poznávací akt tak má hermeneutickou povahu (vztah dvou seberozumění) a je sociálně ukotven (příslušnost výzkumníka i zkoumaných ke společenské struktuře). Poznání se stává momentem participace, slovy Barši (2006: 33) věda již není primárně zúčastněným pozorováním, nýbrž pozorujícím se účastněním jde o jednotu jednání a poznání. Výzkumník se 8

tak stává součástí fenoménu, který hodlá studovat a výsledky výzkumu je třeba vždy chápat v sociálním kontextu a nejsou převeditelné na další skupiny či fenomény. Slovy Becka (2007a: 211) se jedná o reflexivní zkoumání, které ruší nárok na jednoznačnost a jeho monopol, a zároveň zvyšuje jak závislost všech argumentů na zdůvodnění, tak i jejich nejistotu. Nastává tam, kde se odborné disciplíny (tedy i sociální práce) zabývají svými základy, důsledky svého jednání, kde vysvětluji své chyby. 1 (Beck, 2007a: 210) Ve druhé moderně podle Becka (2007a: 267) zůstává už jen obtížná cesta co možné největší kritiky vlastních tvrzení. Tak musí fungovat nová sebekritická teorie. Jak dodává Web (2006: 36) je stavem sebe konfrontace v nejistotě dnešní společnosti. Na těchto myšlenkách je postavena kritická teorie sociální práce 2 (Fook, 2002), která se zabývá strukturální analýzou osobních problémů, analýzou sociálně kontrolní funkce sociální práce a sociálního státu a usiluje o dosažení sociální spravedlnosti skrze sociální změnu. Je úzce spojena s myšlenkami zplnomocnění, participativního a akčního výzkumu a komunitní prací. Kritická sociální práce si klade otázku, zda to, jak si sociální pracovníci konstruují chápání oblastí a způsobů své práce, jim nebrání v dosahování změn. Toto konstruování se však děje v určitém kontextu a očekávání společnosti, který nechceme opomíjet. Struktura práce Analýza sociální práce v pozdně moderní společnosti je založena na jednotlivých, dílčích projektech, které vznikaly průběžně a původně nebyly zamýšleny jako součásti jednoho celku. Nicméně během práce na jednotlivých tématech se 1 Sebereflexi sociologie, sebepochopení toho, co vlastně sociologie prezentuje ve své stati provádí Keller (2012: 407). 2 V odborné literatuře se můžeme setkat také s označením antioppressive či anti-discriminatory perspectives (Payne, 1997; Thompson, 2006 ) či radical social work (Ferguson, Woodward, 2009; Ferguson, 2009). 9

kladené otázky a jednotlivá témata začala propojovat a stávala se různými úhly pohledu na jedno téma. V první kapitole budeme charakterizovat základní znaky druhé moderny (tedy sociální struktury) a popíšeme hlavní výzvy, které před sociální práci vývoj společnosti klade. Zaměříme se především na dva významné fenomény, sociální vyloučení s důrazem prostorovou segregaci a nová sociální rizika. Stručně zrekapitulujeme současnou situaci v oblasti sociální práce, soustředíme se na dominantní teorie a metody, ve kterých jsou zakotveny představy o příčinách a způsobech řešení sociálních problémů. Výsledkem kapitoly bude popis a analýza kontextuálního rámce sociální práce. Druhá kapitola je věnována porozumění současné sociální práci samotnými jejími aktéry, konkrétně sociálními pracovníky obecních úřadů v Moravskoslezském kraji. Výsledky výzkumu ukázaly, že sociální pracovníci konstruují sociální práci jako profesi, která je závislá na okolních faktorech (především na politice a ekonomice) a svoji pozici charakterizovali jako bezmocnou. Beznaděj a bezmoc byla tematizována jako hlavní rys jejich práce coby sociálních pracovníků. Na základě tohoto zjištění (ačkoliv výzkum nebyl reprezentativní a jeho výsledky nelze zobecňovat) jsme považovali za důležité výsledky výzkumu konfrontovat s představou mnohých autorů o zplnomocnění a komunitní práci jako účinných způsobech řešení problémů, především sociálního vyloučení. Jinými slovy jsme si kladli otázku, jak sociální pracovníci mohou naplňovat myšlenky zplnomocnění, které můžeme chápat jako pomoc dosahovat svým klientům vliv (moc) nad těmi oblastmi života, ve které ji nemají, když sami svoji vlastní situaci jako sociální pracovníci vnímají jako bezmocnou, v jazyce konceptu zplnomocňění jako nezplnomocněnou. Nejprve jsme na základě studia odborné literatury z oblasti sociální práce koncept zplnomocnění analyzovali. Pokusili jsme se vytvořit vyčerpávající přehled anglicky psané literatury. Po teoretické analýze jsme se zaměřili na roli zplnomocnění a participace (která se ukázala jako klíčový související koncept) v oblasti komunitní 10

práce, která je některými autory označována za budoucnost sociální práce. Kladli jsme si otázku, nakolik a za jakých podmínek mají koncepty zplnomocnění a participace, užité v kontextu komunitní práce, inkluzivní potenciál. Pro tuto výzkumnou úlohu jsme zvolili akční výzkum. Akční výzkum není v české literatuře dostatečně popsán a analyzován, natož rozveden do konkrétních metod realizace na poli sociální práce. Proto jsme považovali za důležité věnovat jednu samostatnou kapitolu přehledu jeho základních východisek a pojetí. 11

1 SOCIÁLNÍ PRÁCE VE SPOLEČENSKÉM KONTEXTU Sociální práci nelze zkoumat bez reflexe povahy společnosti (Gray, Webb, 2009; Chytil, 2007; Webb, 2006). Navrátil (1998) zdůrazňuje nutnost reflexe sociálních, ekonomických, kulturních a politických podmínek, která je nutná pro porozumění a praktikování sociálně konstruované sociální práce. Podle Webba (2006: 25) je každý pokus o vysvětlení povahy sociální práce nutné činit v kontextu společnosti, reflexe sociální práce a moderny jsou neoddělitelné. Z tohoto důvodu se budeme věnovat charakteristice rysů pozdní moderny 3. První a druhou modernu rozlišuje Beck (2007a). První moderna je podle jeho názoru charakteristická chápáním společnosti jako národního státu, ve které je plná zaměstnanost, lidí jsou zakotveni v sociálních třídách a žijí v malých rodinách s tradiční dělbou práce mezi mužem a ženou. Tyto základní předpoklady ztrácejí svoji stabilitu s nástupem druhé moderny. Místo klasické rodiny nastupují uznávané pluralizace rodinných životních forem, místo normální práce pluralizace forem námezdní práce. Je to slovy Becka (2007a: 15) období rozchodu s řádem, rostoucí bezradnosti a z toho plynoucí strach. Součástí druhé moderny je riziková společnost, která začíná tam, kde selhávají normativní systémy slibující jistotu. (Beck 2007a: 41) Teorie reflexivní modernizace nahrazuje kritickou teorii společnosti. (Beck, 2007a) 1.1 Výzvy pro sociální práci Společnost se mění a proměňuje se i charakter sociálních problémů, především chudoby a znevýhodnění (Bauman, 2008; Byrne, 2005; Humphries, 1996; Keller 2010, 2011; Tomeš, 2004). O krizi sociálního státu se hovoří již několik desetiletí a 3 Druhá fáze modernity či tekutá fáze modernity podle Baumana (2008), reflexivní modernizace podle Becka (2007a) druhá moderna či radikalizovaná modernizace podle Becka (2007b). 12

je spojována s několika procesy, které probíhají souběžně a ve svých dopadech se navzájem posilují. Jedná se především o proměny trhu práce (jejichž součástí je tzv. flexibilizace a prekarizace práce), rostoucí křehkost rodiny, demografický proces stárnutí populace a pokles solidarity uvnitř společnosti. Tyto procesy navíc podle Kellera (2005) probíhají ve změněném vnějším prostředí, které přináší proces globalizace. V této souvislosti se mluví o fenoménu nových sociálních rizik (Keller, 2011; Sirovátka, Winkler, 2010; Taylor-Gooby, 2004; Taylor-Gooby, Zinn, 2006; Webb, 2006), který s sebou přinesla proměna společnosti industriální ve společnost post-industriální. (Keller, 2011) Dalším problémem, kterému sociální práce čelí na úrovni teorie i praxe je komplexní, dynamický a nejednoznačně pojímaný problému sociální exkluze (Byrne, 2005; Elsen 2005; Pierson, 2002; Defourny, 2001; Dowling, 1999; Postle, Beresford, 2007; Jordan 2001; Hills, Le Grand, Pichaud, 2002). Oba fenomény (nová sociální rizika a sociální exkluze), které lze chápat jako důsledek selhání trhu práce a sociálního státu, kladou na sociální práci značné nároky a zároveň zpochybňují její dosavadní cíle a hodnoty, kterými bylo dosahování sociální spravedlnosti, rovnosti a sociální inkluze. Například Humphries (1996) si klade otázku, co může sociální práce, jejíž tradiční východisko sociální spravedlnosti bylo otřeseno, nabídnout marginalizovaným a exkludovaným skupinám, jejichž možnosti se neustále zmenšují. Sociální práce na cíle sociální spravedlnosti a inkluze zatím nerezignovala. (Definition of Social Work by IFSW 4 ; Elsen 2005; Pierson, 2002; Defourny, 2001; Postle, Beresford, 2007). I přes popsaný jev flexibilizace a prekarizace práce je však myšlenka integrace do společnosti skrze začlenění na trhu práce považována za klíčovou, a to ve všech typech sociálních států. Placená práce je kromě zdroje financí také zdrojem sociálního statusu, identity a sebevědomí. Například v oblasti integrace Romů v České republice se myšlenka o významu integrace na trh práce stala východiskem hlavních strategických dokumentů současné národní sociální politiky. Jiným příkladem může být studie (Vyžvaldová, 2010) na téma řešení 4 International Federation of Social Workers. Definition of Social Work: http://ifsw.org/policies/definition-of-social-work/, 8.6.2012. 13

nezaměstnanosti romských sociálně znevýhodněných žen 5, která vznikla jako součást Strategického plánu sociálního začleňování. Řešení autorka studie vidí v podpoře romských žen k nalezení pracovního místa (a to jak prostřednictvím poradenství, job klubů a rekvalifikačních kurzů, tak podnikání žen na vlastní živnostenský list, a konečně i založení sociální firmy, která by ženy zaměstnávala). Je otázkou, zda tyto představy o způsobech řešení sociálních problémů a roli sociální práce jsou v kontextu současného společenského vývoje realizovatelné. Na tuto skutečnost upozorňuje i Mareš (2000: 289), který píše: Nejistota v zaměstnání a na trhu práce se stala životním pocitem velkého počtu lidí Jak však dále v situaci, kdy dosud dominující strategie selhávají, neboť lidí se vyvazují z tříd [Beck, 1992] a současně se zužuje i prostor solidarity?. Názory na možnosti sociální práce ovlivnit sociální exkluzi se různí. Castel (in Keller 2007) nevidí žádné možnosti, jak by sociální práce mohla na tyto podmínky reagovat. Podle Kellera (2010) se sociální práce dostává do nezáviděníhodné situace, protože se již nemůže spoléhat na integraci masivně zajišťovanou fungujícím trhem práce a ze sociálního pojištění. Jestliže podle Kellera (2010: 151) dosud bylo rolí sociální práce doladit integraci u jedinců různými způsoby handicapovaných, dnes by měla stejnými prostředky zvládat integraci velkých skupin lidí, které trh práce odsuzuje k nejistotě, přičemž sociální stát má stále méně prostředků k tomu, aby je proti vzrůstající pracovní a životní nejistotě účinně pojistil. Sociální práce navíc podle Kellera (2010: 152) přistupuje k tomuto novému úkolu s výbavou, kterou si pořídila při řešení úkolu starého a mnohem méně náročného. K těm, kdo i v době rostoucího blahobytu zůstávali chudí, přistupovala jako k někomu, komu něco chybí. Asociální chtěla napravit, nevědoucí vzdělat, nemocné vyléčit, neadaptované adaptovat, marginální integrovat. A všechny pak pochopit. Podle Kellera (2010) sociální práce přistupuje na logiku individuální odpovědnost klientů za jejich problémy. 5 Sociálně znevýhodnění romské ženy jsou v situaci několikanásobné diskriminace. Jedná o příslušnice etnické menšiny, které mají většinou velmi nízké nebo žádné dosažené vzdělávání a jsou dlouhodobě nezaměstnané. 14

Výstižně toto názorové stanovisko shrnuje Castel (in Keller, 2010: 152): Pro sociální práci je v nových podmínkách stále iluzornější klást si za cíl opětné začlenění svých klientů do společnosti. Stále totiž žijeme ve společnosti, kde základní podmínkou trvalého začlenění je plnohodnotný pracovní poměr, tedy právě to, čeho se nedostává a co samotná sociální práce vytvářet nedokáže. Sociální práce na to reaguje tím, že namísto o integraci hovoří právě jen o inzerci o doprovázení lidí, než si sami najdou pevnou pozici a z doprovázení, původně míněného jako přechodný stav, se stává stav trvalý zadání se mění namísto zpětné integrace do společnosti se jím stává snaha oddálit pád, anebo ho učinit alespoň o něco snesitelnějším. Sociální práce selhává v řešení chudoby a exkluze i podle dalších autorů (Krumer- Nevo, Weiss-Gal, Monnickendam, 2009), chudoba se pro sociální práci stává marginální. Roli v tomto procesu sehrává ekonomizace sociální práce 6, která může vést k vylučování chudých a exkludovaných ze systému sociální péče. (Holasová, 2012; Keller, 2010; Sanderson, 2000) Ferguson (2009: 83) se domnívá, že sociální práce je formě, do jaké se během posledních dvaceti let vyvinula, žalostně neschopná řešit sociální problémy. Mnoho autorů ( Elsen, 2005; Pierson, 2002; Defourny, 2001; Bauman, 2004; Hautekeur a Hendeson, 2008) však očekává, že se sociální práce na teoretické i praktické úrovni s touto výzvou vyrovná a bude formulovat teorie a na jejich základě rozvíjet metody, které budou reagovat na měnící se charakter sociálních problémů. Pro mnoho sociálních pracovníků jsou tyto proměny jejich profese neakceptovatelné. Podle výzkumu Jonese (2001) prováděném ve Velké Británii se sociální pracovníci (především jejich starší generace) domnívají, že procesy ekonomizace a manažerismus v sociální práce vyrvaly sociální práci srdce a sociální práce rezignovala na své emancipační ideály. 6 Ekomomizací sociální práce rozumíme zavádění ekonomické racionality a tržních principů do oblasti sociální práce. (Holasová, 2012) 15

Budeme si klást otázku, jaká může být role sociální práce v pozdní moderně, konkrétně při řešení problémů sociální exkluze a zvládání nových sociálních rizik. 1.1.1 Nová sociální rizika Rizika jsou vnímána jako nečekaný, vedlejší efekt fungování společnosti (Beck, 2004). Podobně jsou vysvětlována i sociální rizika, tedy jako vedlejší efekt modernizačních procesů (Sirovátka, Winkler 2010). Nová sociální rizika jsou novými v tom, že nejsou účinně zvladatelná tradičními postupy, tj. sociálním státem, fungujícím trhem práce, solidárními vztahy v rodině a systémem pomáhajících profesí (Keller, 2011; Sirovátka, Winkler 2010). Jak píše Beck (2007b) stará hra jménem národní stát blahobytu již není možná. Dalším specifikem je jejich překrývání s riziky starými, jejich kumulace a objevení se nových kategorií klientů (Keller, 2010; Sirovátka, Winkler 2010). Bauman (2008: 11) upozorňuje, že ačkoliv jsou rizika produkována silami, jež pramení za hranicemi chápání a schopností jedince, je očekáváno jejich řešení na úrovni jednotlivce. Beck (2007b) znaky druhé moderny a současně za rizika z ní plynoucí považuje ekologické a ekonomické krize, zostřující se nadnárodní nerovnosti, individualizaci a křehkou námezdní práci. Nejprve se budeme věnovat flexibilizaci práce, která znamená nahrazování pracovních smluv dílčími a krátkodobými kontrakty na omezenou pracovní dobu a tendence přecházet od klasického zaměstnaneckého poměru k volnějším vztahům mezi firmou a formálně samostatnými dodavateli a subdodavateli. Obojí má za důsledek přesun části tržní nejistoty z firem na zaměstnance či subdodavatele. Muffels (1998) rozlišuje následující typy flexibility ve vztahu k práci: časová flexibilita, flexibilní časové poměry, flexibilní pracovní náplň (úkoly), flexibilní pracovní prostor a flexibilní mzda. 16

Ačkoliv flexibilizace práce může přinášet některým skupinám výhody (např. může usnadňovat slaďování profesního a pracovního života), přináší rizika, na které se budeme koncentrovat především. Ačkoliv flexibilizace práce snižuje opticky míru nezaměstnanosti, tak ale stoupá podíl nízko placené práce a narůstá riziko, že výdělek pracujícího člověka se bude pohybovat na hranici bídy. Vzniká tak jev označovaný jako pracující chudoba (working poverty) (Keller, 2005; Kotýnková, 2004; Rocks, 2008; Rodgers, Robson, 2008). Minimální zajištění ze strany sociálního státu je podmiňováno ochotou vzít jakoukoliv, i špatně placenou práci (Keller, 2010). Riziko nezaměstnanosti se rozšiřuje na nové skupiny obyvatel, mezi které patří například absolventi či kvalifikovaní úředníci apod. (Saraceno, 2002; Sirovátka, Winkler 2010). Dalším jevem je flexibilizace rodiny, která se projevuje zvyšováním rozvodovosti, růstem podílu neúplných rodin a domácností samoživitelek, které jsou více ohroženy chudobou než dvojpříjmové domácnosti. Participace žen na trhu práce ovlivňuje rozsah péče o malé děti, seniory a nemohoucí osoby, kterou ženy v domácnosti tradičně zajišťovaly (Klimplová, 2010; Sirovátka, Winkler 2010). Flexibilizace rodiny je mnohem riskantnější pro ženy než pro muže a je otázkou, zda slábnutí sociálního státu povede ke vzrůstajícímu sociálnímu úpadku neúplných rodin a domácností s jedním živitelem, či naopak, vyvolá reakci v podobě posílení širších rodinných a příbuzenských sítí (Keller, 2005). Mezi nejvýraznější demografické změny patří pokles míry fertility, stárnutí populace, pokles sňatečnosti, větší rozvodovost a rostoucí chudoba jednočlenných domácností (Muffels, 1998; Klimplová, 2010) Především měnící se věkové složení populace (její stárnutí) představuje finanční nároky na státní výdaje. Zároveň zvyšuje nároky na mezigenerační solidaritu, k jejímuž poklesu však uvnitř společnosti dochází. Ledwith (2011) píše o eskalaci krize sociální spravedlnosti. Podle Kellera (2005) existuje v oblasti práce desolidarizace mezi těmi, kdo jakoukoliv práci mají, a těmi, kdo nemohou na trh práce proniknout. 7 Nové formy desolidarizace vznikají také v důsledku zvýšení křehkosti rodiny a 7 Fakt, že jedinec je vystaven rozmarům trhu práce a komodit, podněcuje rozpory. (Bauman, 2008:10) 17

proměn jejího charakteru. Zdrojem napětí je v této oblasti rozpor mezi těmi, kdo omezili počet svých dětí a získali tím zvýhodnění, oproti těm, kdo si děti pořídili. A podobně je ohrožena i solidarita mezigenerační. Ti, kdo na dnešní důchodce v průběžném systému platí, budou mít však penze výrazně nižší. Byrne (2005) proces desolidarizace přičítá procesům postindustrializace a oslabování sociálních vazeb v sousedstvích dnešních měst. Pro sociální práci je významná narůstající desolidarizace, která provází flexibilizaci práce a rodiny. (Keller, 2005). Podle Kellera (2005) proces desolidarizace prochází určitými stupni a může dosáhnout různě velké hloubky s různě závažnými důsledky. V počínající fázi lze hovořit o individuální desolidarizaci. Jde o obyčejnou snahu jednotlivců mít výhody z účelového využívání zákonů, které může mít podobu zneužívání sociálních výhod, ale také daňových úniků, či podobu účasti v šedé ekonomice. Systematičtější formou desolidarizace můžeme ji označit jako desolidarizaci kolektivní - je snaha celých organizací a firem přehodit břímě financování sociálního státu na ty, kdo mají ve společnosti horší postavení a menší vliv. Tato snaha bývá doprovázena třetí a nejradikálnější formou, takzvanou kulturní desolidarizací, tedy snahou revidovat hodnoty, na nichž je sociální stát založen, nastolit právo silnějšího a výkonnějšího, a tak zpochybnit samotné normativní základy sociálního státu. Bauman spojuje uvadání solidarity s individualismem, rozvolňováním vztahů mezi lidmi, na které je obtížné se spoléhat, a s tlakem soutěživého trhu. Je obtížné být solidární, dodává Bauman (2008: 30). Individualizaci zvládání problémů popisuje Beck (2007a). Problémy, které se dříve zvládaly v rodině, komunitě musí nyní zvládat sám jednotlivec. Riziko vzájemného působení nových sociálních rizik popisuje Muffels (1998: 286). Upozorňuje na zhoršování postavení starších pracujících na flexibilním trhu práce, který by v zájmu udržení konkurenceschopnosti měl přijímat mladší, přizpůsobivější a levnější pracovníky. Muffels (1998: 295) ve svém příspěvku uzavírá: Konvenční systém sociálního státu nenabízí jasné odpovědi na základní otázky, které vyvstávají v souvislosti se stárnutím a flexibilizací. 18

Dalším rysem rizik je jejich demokratizace, to znamená, že ohrožují dosud chráněné sociální vrstvy (střední třídu). (Beck, 2004) Slovy Baumana (2008: 37) začíná se tato možnost rýsovat pro kohokoli z nás. Dalším rysem je privatizace rizika, přesun odpovědnosti za řešení problému na lokality, rodiny a jednotlivce. (Webb, 2006) 1.1.2 Sociální vyloučení Pojem sociální exkluze se dostává do popředí evropských zájmů od devadesátých let minulého století (Byrne, 2005; Hills, Le Grand, Pichaud, 2002; Mareš, Sirovátka, 2008; Toušek, 2007) a to zejména z obavy ze segmentarizace a partikularizace společnosti v důsledku nerovností, z nestability sociálních vazeb a sociální solidarity, ale také z obav z rostoucího podílu imigrantů, kteří často nejsou ochotni nebo schopni integrovat se do nové kultury, podobně jako je majoritní kultura neochotná je přijmout. Problémem do budoucnosti nemusí být pouze situace etnických subkultur, ale např. také zvyšující se podíl starších občanů. (Sirovátka 2004). Sociální exkluze je chápána jako ohrožení sociální integrity a koheze dané společnosti. (Mareš, Sirovátka, 2008) Sociálně vyloučení jedinci bývají chápáni jako občané společnosti, kteří z důvodů, které nemají pod kontrolou, nemohou participovat na obvyklých aktivitách, k nimž by je jejich občanství opravňovalo a na něž aspirují (Burchardt, Le Grand, Piachaud 1999). Mareš a Sirovátka (2008: 273) ho popisují jako proces, který jedince zbavuje práv, ale i povinností, jež jsou spojena s jeho členstvím ve společnosti. Podle Giddense (2004: 108) jde o mechanismus sociální, materiální a kulturní izolace. Koncepty sociálního vyloučení se odvolávají na lidská a občanská práva. (Mareš, 2000; Mareš, Sirovátka, 2008; Toušek, 2007) Tady lze 19

vystopovat francouzské kořeny 8 pojmu a vysvětlení akcentu na principy občanství, solidarity a participace. (Hills, Le Grand, Pichaud, 2002; Toušek, 2007) Koncept sociálního vyloučení nahradil pojem chudoby od poloviny osmdesátých let minulého století (Toušek, 2007) a podle Mareše a Sirovátky (2008: 273) se jedná o snahu převyprávět základní sociální problémy dnešní Evropy jazykem, jenž přesouvá pozornost od vertikálních nerovností pojímaných v tradičních termínech sociální stratifikace ( nahoře versus dole neboli bohatství/ moc versus chudoba/bezmoc či privilegia versus deprivace s akcentem na redistribuci) k nerovnostem horizontálním ( uvnitř versus vně či separace versus participace s akcentem na začleňování a integraci). Podle některých autorů tak umožňuje elitám zastírat rostoucí nerovnosti a demontáž sociálního státu. (Keller, 2010; Levitas, 1998). Chudoba tak skrze exkluzi mění univerzální občanství v občanství elitní. (Mareš, 2000: 293) Mareš (2000) popisuje mezi koncepty chudoby a sociální exkluze určité napětí, které pramení ze dvou odlišných tradic evropských sociálních politik. Liberální individualizující tradice je spojována s konceptem chudoby, rovnostářská a kolektivistická tradice s konceptem sociálního vyloučení. Mareš a Sirovátka (2008) odkazují na autory, podle kterých je posun od konceptu chudoby k sociálnímu vyloučení snahou o zachycení nových rysů chudoby a to je přetrvávání v čase, prostorová koncentrace doprovázená marginalizací a sociální patologií, závislost na sociálním státu, rozpad tradičních institucí (například rodiny) a vzdorování proti normám většinové společnosti. Podle Gregga, Waldfogela a Washbrooka (2006) sociální vyloučení zdůrazňuje sociální dimenzi znevýhodnění, dlouhodobý a mezigenerační charakter chudoby. Giddens (2004: 108) nesouhlasí s užíváním pojmů sociální exkluze a chudoba jako synonym. Sociální exkluze podle jeho názoru není otázkou ekonomické úrovně, ve které se jedinec nachází. Jde o zablokování přístupu k příležitostem, které jsou běžné pro členy většinové společnosti. Deprivovaní jsou zkrachovalé existence, exkludovaní nedostali ani sebemenší šanci. 8 Pojem v sedmdesátých letech použil ve Francii René Lenoir k označení lidí, kteří propadli záchrannou sociální sítí, především se jednalo o občany se zdravotním postižením, osamělé rodiče, nepojištěné nezaměstnané. (Hills, Le Grand, Pichaud, 2002) 20