MASARYKOVA UNIVERZITA V BRNĚ Fakulta sociálních studií Katedra mediálních studií a ţurnalistiky OČIMA ROMNI Dokumentární film - portrét Bakalářská práce Zuzana Janáková Vedoucí práce: Mgr. David Kořínek Brno 2009
MASARYK UNIVERSITY FACULTY OF SOCIAL STUDIES Departement of medial studies and journalism THROUGH EYES OF ROMNI Documentary Film - Portrait Bachelor Thesis Zuzana Janáková Supervisor: Mgr. David Kořínek Brno 2009 2
Čestné prohlášení Prohlašuji, ţe jsem tuto bakalářskou práci vypracovala samostatně s pouţitím pramenů a literatury uvedené v bibliografii. V Brně 27. 5. 2009 Zuzana Janáková 3
Mé poděkování patří Irmě Pechové a její rodině za ochotu a důvěru, kterou mi věnovali, a bez nichţ by tato práce nemohla vzniknout, Mgr. Davidu Kořínkovi za vedení práce a cenné rady, Janu Praţanovi, který se ochotně ujal střihu, a mým přátelům a rodině za podporu a trpělivost. 4
Obsah 1. Úvod... 7 2. Teorie dokumentu... 9 2.1. Definice dokumentu... 9 2.2. Dokumentarista... 10 2.3. Ţánr... 11 2.4. Člověk v dokumentárním filmu portrét... 12 2.5. Dokument a digitální média... 13 3. O tématu... 15 3.1. Úvod... 15 3.2. Kultura... 15 3.3. Historie Romů... 17 3.4. Tradiční rodinné vztahy a obyčeje... 19 3.4.1. Rodina... 20 3.4.2. Náboţenství... 20 3.4.3. Romština... 21 3.5. Identita. Romové jako národ?... 22 3.6. Postoje většinové populace vůči Romům... 23 3.7. Mediální obraz Romů... 25 4. Realizace filmu... 26 4.1. Preprodukce... 26 4.1.1. Téma... 26 4.1.2. Hledání osobnosti... 27 4.1.3. Zvolená osobnost... 28 4.1.4. Námět... 29 4.1.5. Přiblíţení se k portrétovanému, sběr materiálu... 29 4.1.6. Scénář... 31 4.1.7. Pouţitá technika... 32 4.2. Produkce... 33 4.2.1. Produkční tým... 33 4.2.2. Natáčení... 33 4.2.3. Exteriéry, interiéry... 34 4.2.4. Rozhovory... 34 4.2.5. Přechody mezi tématy... 35 4.3. Postprodukce... 36 4.3.1. Střihová skladba obrazu... 36 4.3.2. Hrubý střih... 36 4.3.3. Metoda střihu... 38 4.3.4. Prostřih a ostrý střih... 38 4.3.5. Střihová skladba zvuku... 39 4.3.6. Řeč... 39 4.3.7. Ruchy... 39 4.3.8. Hudba... 40 4.3.9. Titulky... 40 5. Závěr... 42 6. Seznam pouţité literatury... 43 7. Jmenný rejstřík... 47 8. Věcný rejstřík... 48 9. Anotace... 49 5
10. Přílohy... 51 10.1. Příloha 1 Natáčecí plán... 51 10.2. Příloha 2 Literární scénář... 54 10.3. Příloha 3 Otázky... 59 6
1. Úvod Při výběru tématu a oblasti předkládané bakalářské práce hrála důleţitou roli kombinace oborů Mediální studia a ţurnalistika a Sociální antropologie. Mediální studia mimo jiné přináší pohled na účinky médií a mají na společnost obrovský vliv a značně ovlivňují názory veřejnosti. Bez znalosti a porozumění rozmanitosti lidského světa a odpoutání se od kulturních hodnot a stereotypů je však velice sloţité pracovat v ţurnalistickém odvětví objektivně. Právě toto pochopení sebe samých i ţivotů ostatních lidí se nám snaţí přinést sociální antropologie. Prostřednictvím studia projevů a obměn společnosti se snaţí poskytnout porozumění lidské situace. 1 Jedním z okruhů, kterým se současná antropologie věnuje, je otázka etnika a kultury. Usiluje o pochopení jejich vnitřní logiky. Bakalářská práce se pohybuje v obou těchto disciplínách a zároveň ukazuje, jak se tyto dvě humanitní vědy navzájem prolínají. Závěrečná práce obsahuje dvě části teoretickou a praktickou. Zatímco v praktické části projektu, tedy realizaci sociálního dokumentu, zavedu diváka do ţivota jedné romské rodiny, v teoretické se pokusím formulovat metody práce a teoretické koncepty. Sociální dokumentární portrét Očima Romni, trvající 16 minut 30 sekund, se věnuje tématu ţivota romské ţeny ţijící v Brně. Pomocí filmové kamery v něm zachycuji, jak ţije Romka Irma Pechová, jaké má zvyky a tradice. Snímek umoţňuje divákovi proţít s touto ţenou několik intimních chvílí i okamţiky, kdy se setkává s ostatními členy své rodiny. Seznamuje publikum s názory portrétované na různá aktuální témata i s jejím pohledem na společnost. Teoretická část je rozdělena na tři části, které by měly osvětlit, jak tento dokument vznikal od samotného výběru tématu, volby zpracování, reflektování sociálního a kulturního kontextu a popsání postupů, které byly při realizaci pouţity. První část představuje ţánrové zařazení práce. Zvláště se v ní věnuji teorii dokumentu, vymezení pojmu a zasazuji ho do mediálního kontextu. Dále pak uvádím jeho charakteristické znaky a rysy. Druhý díl mé práce seznamuje čtenáře s pojmy, kterých se přiloţený sociální dokument dotýká. Zvláště pak zde popisuji charakteristické prvky romské kultury, aby divák pochopil, proč jsem volila určité záběry a témata, o kterých portrétovaná mluví. Snaţila jsem se dokument zpracovat tak, aby jej pochopil i divák, který teoretickou část mé práce nečetl. Ale pro hlubší pochopení romské komunity a chování jejich členů je znalost romské historie 1 Murphy 2006: 15. 7
a tradic podstatná. Ve třetí části teoretické práce popisuji, jak vznikal samotný dokumentární film, co mě vedlo k výběru tématu i portrétované osobnosti, jaké techniky a výrazové prostředky jsem pouţila i jaké postupy jsem zvolila. Má práce je zaměřena na diváky, které zajímá fenomén romství a na ty, jeţ chtějí znát osudy lidí, se kterými ţijí na jednom území. Cílem mé práce je přivést diváka k zamyšlení nad souţitím Romů a Neromů, otevřít mu cestu k poznání romské kultury a přiblíţit mu pomocí portrétu jedné ţeny způsob ţivota v romském společenství. 8
2. Teorie dokumentu 2.1. Definice dokumentu Definic dokumentu existuje celá řada. Ţádná z nich se však neustálila natolik, abychom ji mohli povaţovat za přijatelnou pro všechny. Ve slovníku cizích slov je dokumentární film charakterizovaný jako natočený podle skutečnosti, pouţívající přímo autentických snímků některých skutečností nebo dokladů a pod pojmem dokumentovat můţeme nalézt výklad doloţit, dosvědčit (Rejman 1966: 78). Podle Václava Sklenáře je dokument dokladem, zápisem, protokolem, svědectvím o určité skutečnosti, o určitém faktu (Sklenář 1974: 5). Většina teoretiků filmu spojuje dokument právě s výrazy skutečnost a realita. Mnozí z nich ale také zároveň odkazují na subjektivnost zobrazení skutečnosti. Podle autorů Daniela a Kratochvíla (1964) je i dokumentární film od prvního okamţiku ovlivněn autorem a jeho uměleckým záměrem, jeho postojem k ţivotu a hodnotami. Do snímků promítá tvůrce svůj proţitek a skutečnost ukazuje tak, jak ji vnímá a proţívá on sám. Cokoli člověk vidí, vidí svýma očima. 2 Uţ samotný výběr záběru, jeho obsah a způsob zpracování nebo řazení v sobě nese okamţik tvořivosti a s tím spojenou subjektivitu. Ludvík Baran o dokumentu tvrdí: Dokument bývá označován jako umění bez výmyslu, ale ve skutečnosti má strukturu výmyslu a fantazii vyšší neţ film fikce (hraný). 3 V definicích různých odborníků se také často objevuje srovnání dokumentárního filmu s filmem hraným. Na základě jejich odlišností se pak autoři snaţí načrtnout hlavní charakteristiky dokumentu. Jedním z nich je průkopník dokumentárního filmu Robert Flaherty: Hraný film svou metodou omezuje opravdovost a zamlţuje skutečnost. Scény rekonstruované ve filmových ateliérech nezrcadlí v absolutní pravdě svět, který je zobrazován. Omezení hraného filmu z tohoto hlediska přímo ukazují na přednosti dokumentárního filmu. Předmětem dokumentárního filmu, tak jak jej chápu já je ţivot ve tvaru, v jakém skutečně existuje. 4 Podle Jeana-Luca Godarda (2004) jsou naopak tyto dva ţánry velice provázané a jeden obsahuje prvky druhého. Vymezení dokumentu není jednoduché. Za nejvýstiţnější definici povaţuji formulaci britského teoretika Johna Griersona, který o dokumentárním filmu mluví jako o tvořivé interpretaci reality (Plítková-Jurovská 1990: 5). 2 Daniel Kratochvíl 1963: 7. 3 Baran 1989: 268. 9
2.2. Dokumentarista Dokumentarista je především hledačem, objevitelem faktu. 5 Jeho postoj k filmu je zcela odlišný od přístupu reţiséra filmu hraného. Dokumentarista je výrazně omezen situací, kterou natáčí. Člověk, kterého chce autor zobrazit, má jedinečný způsob ţivota, svoje prostředí a společenské zařazení. Dokumentarista si nemůţe promyslet scénu dopředu. Neví, jak se jeho hrdina zachová a jak bude reagovat na určité podněty. V tom mnozí spatřují sílu dokumentu. Divák dokumentárního filmu je vzrušován tím, ţe proţívá proces odhalování skutečnosti. 6 Základním úkolem autora dokumentárního filmu je, aby přinesl to, co je na skutečnosti zajímavé, odhalil atraktivnost události a přinesl na věc nový pohled. Tato práce se v zásadě ničím neliší od tvorby malíře nebo hudebníka, který z mnoţství zvuků nebo barev volí právě tyto a ţádné jiné. 7 Autorům hraného filmu stačí dostat nápad a ten pak zrealizovat, zinscenovat. Pokud chce ale dokumentarista zaujmout diváka, musí objevit něco, co posluchače nadchne. Najít osobnost, která má co říct, jejíţ příběh nás osloví. Autor má vůči zobrazovanému i divákovi velký závazek a odpovědnost. Člověk nerozhoduje, zda bude ve výsledném obraze působit trapně nebo směšně. Všechno záleţí na autorovi. Pokud je jeho záměrem, aby hrdina působil sympaticky, stačí jen vybrat vhodné záběry. Za film, za jeho působení nese zodpovědnost autor. 8 Dokumentarista si tyto závazky musí uvědomovat a neměl by své postavení zneuţívat. Důleţitá je také volba výrazových prostředků, rozhodnutí, co bude obsahem záběru, jaký sklon kamery pouţít, výběr kompozice i znalost významu střihu. Podle Sklenáře (1974) nemůţe být reţisérem dokumentárního filmu člověk, který neumí udělat jednoduchý záběr a nemá ponětí o principu přijímání zvuku. Dokumentarista potřebuje znát všechno, dokument musí být uceleným dílem (Šubová 1964: 200). Proto mnozí průkopníci a významní dokumentaristé zvolili cestu sice náročnou, ale efektivní být kameramanem a reţisérem v jedné osobě. 4 Mayerová 1969: 15. 5 Sklenář 1974: 8. 6 Sklenář 1974:7. 7 Šubová 1964: 200. 8 Plítková-Jurovská 1990: 93. 10
2.3. Ţánr Již samotný výběr žánru díla odhaluje umělcův vztah k zobrazované události, jeho životní názor, jeho individualitu. Semjon Frejlich, 1987 Slovo ţánr je odvozeno z latinského slova genus, které znamená rod, druh. Kaţdý ţánr má své specifické znaky a vlastnosti, které nám umoţňují lépe se orientovat ve světě umění i filmu. Pokud je definován ţánr určitého díla, víme, co máme od něho čekat. Viktor Šklovský chápe ţánr jako specifický systém výběru faktu, jako systém analýzy skutečnosti a jako vědomí tohoto systému, jako dynamičnost vzniku nových ţánrů v zápase se starými, překonanými (Mihálik 1983: 285). Za cíl tohoto zápasu povaţuje historicky-konkrétní odraz skutečnosti, který je pravdivý. Podle jiného filmového teoretika Adriana Piotrovskýho je ţánr odvozen od tématu, kompozice, formy autorského postoje a kontextu. Vladimír Kressl rozděluje filmovou tvorbu podle hlediska cílové skupiny. Denis McQuail ve své knize Úvod do teorie masové komunikace (1999) definuje ţánr jako pojem, který se vztahuje k jakékoli kategorii obsahu, jeţ má tyto znaky: 1. Má identitu vnímanou shodně s tvůrci i příjemci 2. Tato identita se vztahuje k její formě, významu a účelu 3. Identita zachovává známé konvence a má sklon k zachovávání kulturních forem 4. Ţánr zachovává očekávanou strukturu vyprávění nebo řazení dějů a má své vlastní varianty základních témat. Ţánr lze povaţovat za praktický vynález, který pomáhá médiím konzistentně a efektivně fungovat a vycházet vstříc očekáváním svých zákazníků. 9 Jinými slovy ţánr pomáhá divákovi naplánovat si svůj výběr, zvolit si díla, o které má zájem. Systém ţánrů je velice sloţitý. Stejně jako názory na tento pojem se neustále vyvíjejí i ţánry samotné, některé zanikají, jiné vznikají a některé se prolínají nebo transformují. Tvůrci je často narušují a deformují, jeden ţánr můţeme nalézt v různých druzích filmu. Za ţánry dokumentárního filmu bychom mohli označit například etnografický film, cestopis, reportáţ, populárně-vědecký film, portrét či sociální dokument. 10 Pokud bych měla charakterizovat přiloţený snímek, zařadila bych ho na pomezí portrétu 9 McQuail 1999: 295. 11
a sociálního dokumentu. Můţeme tedy říct, ţe se jedná o sociální dokumentární portrét. Jeho sociální povaha je zřejmá zabývá se problematikou určité sociální vrstvy a společensky aktuálního i významného jevu. V dokumentu je obsaţeno také mnoho sociálních témat, od sociálního programu našeho státu po rozlišnost určitých romských komunit. 2.4. Člověk v dokumentárním filmu portrét Portrét člověka je jedním z nejčastějších ţánrů dokumentárního filmu. Lidé se na plátnech objevovali od počátku dějin filmu. Film Roberta Flahertyho Moana, o kterém John Griersor poprvé mluvil jako o dokumentu (1926), zobrazoval ţivot samoánských Polynézanů. I Flahertyho další filmy Nanuk a Muţ z Aranu se věnují ţivotním příběhům lidí. Filmoví kritici se shodují, ţe jeho dílo přineslo filmu nové myšlení, jeho způsob práce ovlivnil nejen vývoj filmu dokumentárního, ale i hraného. Někteří ovšem nad dokumentárností jeho snímků polemizují, protoţe scény byly většinou dopředu připravované a autor si také často realitu přibarvoval a upravoval. Například rodina ve filmu Muţ z Aranu není skutečná. Postavy znázorňují lidé, kteří se ani neznali. Přesto tyto snímky výstiţně reprezentují základní znaky a charakterizují sociální skupinu. Jak říká sám Flaherty: Občas je třeba lhát. Často se musí fakta přizpůsobovat, aby se mohla zachytit pravda, její duch. 11 Flahertyho filmy tedy sice obsahují některé charakteristické znaky dokumentu, ale ve své podstatě se od dokumentu výrazně odlišují. Jak uţ jsem uvedla výše, dokument by měl zobrazovat skutečnost. Portrét člověka v dokumentárním filmu předpokládá v první řadě, ţe hrdina skutečně existuje. 12 Tento fakt divák čeká a to jej na dokumentu přitahuje. Hrdina je jedinečný svým zařazením do společnosti, svými názory, způsobem ţivota i svými záţitky. Dokument nám přináší informace o tomto člověku, ukazuje obraz individuálního hrdiny, kterého nezastupuje herec. Výrazy herců jsou hrané a nepřirozené, lidé v dokumentu situace opravdu proţívají, jejich emoce jsou reálné. Aby člověk dokázal být před kamerou přirozený a uvolněný, musí k němu dokumentarista najít cestu. Získání důvěry není vţdy jednoduché. Sklenář uvádí tři základní pravidla, kterých by se měl dokumentarista drţet (1974). Za prvé je třeba získat důvěru náš zájem musí být hluboký a opravdový. Za druhé v nás musí náš partner vidět osobnost pokud 10 http://studijniplany.amu.cz/cs/predmet303zsd2.html 11 Plítková-Jurovská 1990: 18. 12 Plítková-Jurovská 1990: 6. 12
své řemeslo neovládáme a působíme zmateně, nikdo nám důvěřovat nebude. A za třetí musíme být pro věc zapáleni. Podle Sklenáře je také důleţité umět vytvořit příhodnou atmosféru. Neherec není zvyklý na pohledy kamery či osvětlení a před filmovým štábem se můţe chovat nepřirozeně. Proto je dobré, kdyţ se autor s hrdinou sblíţí, vzájemně se poznají. Dokumentarista musí člověka pozorovat, poznat jeho osobnost a odhalit jeho psychologii. Portréty je potřeba koncipovat jednoduše, ale jasně. Divákovi musíme umoţnit, aby si lidi a události prohlédl a aby jim také porozuměl. Zbytečných záběrů bychom se měli umět vzdát. Autor musí být talentovaný pozorovatel a vypravěč. Musí vědět, které situace má zachycovat, aby bylo výsledné dílo pro diváka zajímavé. Musí si stanovit nějaký autorský záměr a toho se po dobu natáčení drţet. Měl by mít stále na mysli, co chce divákovi sdělit, jaké téma si na začátku zvolil. Důleţité je dbát na to, aby se fakta podřídila tématu, nikoli téma, jeţ jsme si zvolili, faktům (Novotný 1995: 2). Zároveň ale musíme být otevřeni pro nové situace. Během natáčení můţe člověk proţívat něco, o čem jsme dříve nevěděli, a setkat se se situací, kterou jsme nepředvídali. Měli bychom umět vnímat a reagovat. Stanovený záměr nás nesmí omezovat. 2.5. Dokument a digitální média V dnešní době digitálních technologií zaujímá dokument zvláštní místo. Dříve byli lidé závislí pouze na tom, co jim přinesly noviny, televize nebo jiná média. S nástupem internetu se úloha médií výrazně změnila. Díky němu se stal svět jakousi globální vesnicí a lidé na celém světě spolu mohou komunikovat nezávisle na vzdálenosti a čase. Vývoj nových technologií umoţnil vznik nových médií a také nové moţnosti publikování. Změnil se i způsob distribuce a konzumace zboţí. Nová média odráţí kulturní změny a nesou v sobě prvky informační společnosti. Díky nim se také transformovala podoba komunikace, interakce a sdílení informací. Prostřednictvím sociálního webu, emailu, ICQ nebo Skype spolu mohou lidé po celém světě sdílet videa, nahrávky a další produkty. Nejsou odkázáni na to, ţe jim reţiséři, kteří mohou být ovlivněni vládnoucí mocí nebo jistou ideologií, zobrazí pouze určité aspekty problému nebo ţe některé informace zamlčí. Mohou si je vyhledat na webových stránkách nebo zkonzultovat zadarmo s kterýmkoli jiným uţivatelem. Samotná podstata digitálních technologií podněcuje interaktivitu. Čím dál častěji se setkáváme s tím, ţe nám do emailové schránky chodí audiovizuální soubory nebo nám někdo pomocí odkazu doporučí různá domácí videa, amatérské filmy či humorné scénky. Mohli bychom říct, ţe všechny tyto nahrávky jsou jakýmsi dokumentem, 13
dokumentem jednotlivých lidí, jejich ţivota, tohoto světa. Po zadání výrazu dokument se nám na jednom z nejpopulárnějších webů 2.0 pro sdílení amatérských videí YouTube nabídne skoro 97 000 odkazů na nahrávky obsahující v názvu nebo popisu pojem dokument. Díky tomu můţeme vidět, jak se změnilo vnímání tohoto ţánru a pohledu na dokumentární tvorbu. V důsledku společenských a technologických změn dochází i k proměnám vizuálních komunikačních strategií a není dáván takový důraz na kvalitu obrazu. Většina videí na sociálních webech jsou nahrávána mobilními telefony a jejich kvalita je často velice špatná. Ta ovšem nehraje v dnešní digitální komunikaci zásadní roli. Důleţitý je obsah, příběh a sdělení. Pokud budeme uvaţovat o čisté realizaci, digitální video otevřelo moţnosti zpracovávat video v relativně vysoké kvalitě širokému počtu lidí. 13 13 http://www.tvfreak.cz/art_doc-00c5c08c6fa28ee4c125727c0081d11e.html 14
3. O tématu 3.1. Úvod Informace, které o ţivotě a kultuře Romů máme, jsou většinou zkreslené a neúplné. Víme o nich velice málo. Mnoho lidí se o ně nezajímá a nechce o nich nic vědět a z toho vycházejí zkreslené představy, 14 které jsou často blízké rasovým stereotypům. 15 V našem podvědomí jsou zakotvené předsudky, které tyto stereotypy podporují. K podpoře stereotypních představ o Romech výrazně přispívají téţ média, jeţ o nich většinou mluví v souvislosti s negativní konotací. O zobrazování Romů v českých i slovenských médiích bylo vydáno několik studií a většina z nich ukazovala neobjektivnost podávaných zpráv, 16 které jsou v dnešním tisku i televizi tak běţné. Nechci zde rozhodně mluvit o fenoménu romství v celé jeho šíři. Na toto téma jiţ bylo napsáno mnoho knih a studií, 17 a pokud bychom se chtěli zabývat romstvím v jeho celistvosti, zabralo by nám to několik let. Tento fenomén má velmi široký rozsah a mým cílem není jej popsat. Svou závěrečnou prací chci čtenáři pouze otevřít cestu k poznání této kultury a uvědomění si sloţitosti a hloubky problematiky romské společnosti. Proto v této části jen objasním základní pojmy, které jsou důleţité pro pochopení mé práce, a čtenáře seznámím se základními aspekty fenoménu romství. 3.2. Kultura Kultura je vlastně všechno. 18 Tato definice kultury je asi jedna z nejvýstiţnějších v jejich nepřeberném mnoţství. Pohledy na kulturu se vyvíjely napříč různými směry a obory, přesto dosud není tento termín přesně definován. S vysvětlením kultury, tak jak ji chápeme nyní my, přišel jako první E. B. Tylor ve své práci Primitivní kultura (1871): 19 kultura neboli civilizace je sloţitý celek, který zahrnuje vědění, víru, umění, právo, morálku, zvyky 14 Davidová 1995: 14. 15 Za stereotypy zde povaţuji sdílené názory a představy o charakteristických vlastnostech jedinců nebo skupin. 16 Např. Homoláč. J. 2003. Jedna podoba mediálního diskurzu o Romech. nebo Jiří Nekvapil Kamila, Karhanová (eds.). 2003. Obraz Romů v středoevropských masmédiích po roce 1989. Brno: Doplněk. 17 Viz. Seznam pouţité literatury 18 McQuail 1999: 414. 19 Za vlastního tvůrce moderní globální vědecké definice kultury je však povaţován E. B. Tylor, který, poučen něm. Historiografií, podal v úvodu své práce Primitivní kultura(1871) první antropologické vymezení pojmu. Vodáková (ed.). 2000: 87. 15
a všechny ostatní schopnosti a obyčeje, jeţ si člověk osvojil jako člen společnosti. 20 Další antropolog Franz Boas chápal kulturu jako autonomní vrstvu reality, Claude Lévi-Strauss naproti tomu jako strukturu vzájemných vztahů. V roce 1952 se američtí antropologové A. L. Kroeber a C. Kluckhohn ve své knize Kultura pokusili sjednotit různé přístupy k vymezení tohoto pojmu. Uţ tehdy posbírali přes 150 definic kultury a na základě jejich rozboru dospěli k jejímu vymezení. Kultura je produkt, je historická, zahrnuje ideje, vzory a hodnoty, je selektivní, lze se jí učit, je zaloţená na symbolech a je abstrahována z chování a produktů chování. 21 I v současné antropologii existuje na tento pojem více pohledů. Antropologové se zabývají otázkou, zda se kultura skládá z vrozených mentálních jevů, nebo ze sociálně ustavených významových struktur. První stanovisko vnímá kulturu jako vrozenou část bytosti, druhý ji chápe jako souhrn idejí a součást mentálního aspektu získaného v průběhu ţivota. Za důleţité povaţuji oba aspekty predispozice, s kterými se člověk narodí, i zkušenosti získané v průběhu socializace. Naše psychická výbava, se kterou se narodíme, ovlivňuje naše proţívání. E. T. Hall tvrdí: Kultura je jak extenzí mysli, tak i mozku. 22 I podle antropologa Roberta F. Murphyho je mozek předpokladem pro kulturu (Murphy 2006: 30). Kultura je všudypřítomná, prostupuje kaţdý aspekt ţivota, nese v sobě věci ţivé i mrtvé. Jak tvrdil Tylor kultura je sloţitý celek. Ten však nezahrnuje jen schopnosti a obyčeje, ale vše, co se dotýká lidstva. Lidské proţívání a chování je kulturou regulováno. Lidé se ve světě orientují na základě kategorií a symbolů. 23 Díky nim si vytváříme významy a hodnoty, které nám umoţňují vyznat se ve světě. Hodnoty dávají smysl našemu ţivotu, jsou základem našich představ o společnosti. Symboly nejsou předem dané, lidé si je vytváří podle svých zkušeností. Tyto zkušenosti si naštěstí jednotlivec nemusí tvarovat sám. Jsou předávány z generace na generaci a získáváme je také od svých současníků. Měli bychom si ale uvědomit, ţe symbolické systémy naši mysl také omezují a určují naše pojetí světa. Toto pojetí nemusí být vţdy zrovna objektivní. Příkladem takového omezení můţe být uţívání slova rasa, o kterém v této souvislosti mluví antropolog Ashley Montague (Murphy 2006: 31). Podle něj by bylo nejlepší, kdyby toto slovo zmizelo z mysli lidí, protoţe nemá ţádný smysl ani biologické opodstatnění a pouze vytváří klamné iluze. Jednotlivé kultury existují v různých časech, na různém území, k sobě mají různé 20 Vodáková (ed.). 2000: 87. 21 Vodáková (ed.). 2000: 88. 22 Hall, In Nakonečný. 1997: 77. 16
vztahy. Kaţdá tato kultura má jiné symboly i hodnoty a vytváří si svou vlastní skutečnost. Kultury se nezakládají na absolutnu. Jsou výsledkem lidské činnosti a myšlení: jsou vytvořeny člověkem. 24 3.3. Historie Romů Znalosti o původu Romů nejsou úplné a existuje několik výkladů, které se od sebe liší. Díky neexistenci romského písemnictví můţeme historii Romů popsat jen na základě jejich pověstí a písemných pramenů, které o nich napsali příslušníci jiných národů. 25 Zde předkládám výklad romské historie zaloţený zejména na interpretaci studií autorek Evy Davidové a Jany Horváthové (Davidová 1995, 1999; Horváthová 1999). Odchod Romů z různých částí Indie probíhal v několika etapách od 3. do 10. století. Při příchodu do Evropy se tehdejší Romové, putující v rodových skupinách, zastavili na delší dobu i v Řecku, kde o nich zprávy mluví jako o potulných kotlářích, hudebnících, kejklířích a provazolezcích; z 9. století jsou doklady o Romech z Konstantinopolu. 26 Romové se představovali jako poutníci, kteří kajícně putují po světě, proto je Evropané zprvu přijímali pohostinně a ochraňovali je. Na počátku 15. století ale začali církevní představitelé upozorňovat na to, ţe jejich chování neodpovídá vystupování křesťanů, a lidé k nim získali nedůvěru. Tito kočovníci sice vyznávali křesťanství, dodrţování zásad a uznávání prostředníka mezi člověkem a Bohem v podobě církve ale nebrali příliš váţně. Proto brzy začali být v celé Evropě odmítání a lepší osud, který zde hledali, se jim stal nedosaţitelný. Vztahy k Romům se změnily v nepřátelství a tito cizinci byli pronásledováni. Často se setkávali z perzekucí, lidé je vyháněli z vesnic i měst, stali se štvanci. Dokonce se jejich vraţda nepovaţovala za zločin aţ do 18. století (Davidová 1995: 15). Cikána kdo zabije, z ţádného mordu viněn nebude. (Augšpurský sněm roku 1548). 27 Do českých zemí začaly romské skupiny přicházet pravděpodobně ve 14. století. První dvě staletí k nim bylo místní obyvatelstvo tolerantní. Ovšem i zde později zvítězila represe. Protoţe Romové nemohli vlastnit půdu, bylo pro ně obtíţné zajistit si obţivu. Tak příleţitostně kradli malá hospodářská zvířata, coţ postojům k nim také moc neprospělo. 28 I v českých zemích se Rom stal psancem a vyhnancem. 23 Symbol je jakýkoliv znak obdařený obecným či abstraktním významem Murphy 2006: 31. 24 Murphy 2006: 32. 25 Horváthová 1999: 15. 26 Davidová 1995: 14. 27 Pekárek 1997: 12. 17
Jako první začala romský problém řešit Marie Terezie. Zvolila však nešťastný způsob nařídila jejich násilné usídlení v nově budovaných koloniích nebo v blízkosti obce. Romové si měli osvojit způsob vesnického ţivota a přizpůsobit se mu, včetně převzetí jazyka. Romština byla zakázána a Romové byli nuceni vzdát se své etnicity. Podobná omezení obsahovaly také zákony z roku 1927. Ţádná z těchto opatření však neřešila základní problémy jako zajištění bydlení, zaměstnání a ani otázku postavení Romů ve společnosti. Přesto, ţe byly romské komunity součástí obce, ţili romští jedinci od ostatních lidí odtrţeni. Integrace Romů byla přerušena druhou světovou válkou a jejich fyzickou likvidací v koncentračních táborech. Čeští Romové byli nacisty téměř vyhlazeni. Po této genocidě zbylo v českých zemích pár desítek rodin. Na Slovensku nebyly ztráty na ţivotech tak velké, ale o to viditelnější bylo zpustošení krajiny, hospodářská zaostalost a s tím související zhoršení situace slovenských Romů. Velké mnoţství rodin z východoslovenských osad zvolilo migraci do českých a moravských měst za lepšími podmínkami. Díky tomu, ţe příbuzensky spjaté rodiny odcházely společně do jedné lokality, adaptace v novém domově probíhala bez větších problémů (Davidová 1995: 141). Důleţitým mezníkem v historii Romů v České republice byl rok 1965, kdy vláda ČSSR nařídila tzv. rozptyl předem určených rodin ze Slovenska z míst velkých koncentrací romského osídlení (Davidová 1995: 203) do určeného okresu bez ohledu na příbuzenské vztahy. Podle tohoto politického nařízení musel kaţdý okres vykázat pět procent romského obyvatelstva. Politický program také zahrnoval zapojení Romů do pracovního procesu. Rozboření romských komunit a přetrhání příbuzenských svazků mělo a dodnes má ohromné následky. Romové vţdy ţili v komunitách zaloţených na rodové struktuře. Tu komunisté rozbořili s vidinou snadnější asimilace. Opatření měla ale opačné důsledky. Romové ztratili tradiční hodnoty a jistoty, nedokázali se vyznat v novém světě, který jim byl vnucen. Nevěděli, jak ve společnosti ţít, ztratili vědomí sounáleţitosti, a tak i svou identitu. V důsledku více neţ čtyřicetiletého tlaku majoritní společnosti na romskou etnickou specifiku došlo tedy k deformovanému chování a netradičním vztahům u řady mladších rodin a částí střední generace, kdy jejich tradiční morální kodex je většinou uţ rozbit a vnitřní zákony zcela rozrušeny a často uţ neznámy. 29 Politika 60. let tedy zajistila Romům lepší hygienickou, zdravotní i materiální situaci, čímţ je ale naučila spoléhat se na pomoc státu a nemít za sebe odpovědnost. Zároveň rozbořila tradiční hodnotový systém, který většinou nebyl nahrazen novým. 28 Horváthová 1999: 18. 29 Davidová 1995: 228. 18
Významným datem v novodobé romské historii byl rok 1988, kdy byla ve státním materiálu poprvé uvedena a vysvětlena etnická svébytnost Romů a podán návrh na podporu jejich kultury. Rok poté uţ vznikla první romská politická strana Romská občanská iniciativa, která se zaslouţila o zlepšení postavení Romů a jejich uznání (Mann 1995). Romská inteligence svou snahou dosáhla zrovnoprávnění s ostatními národnostmi, podporu v oblasti vzdělávání i rozvoji vlastní kultury. Dnes jsou sice Romové v České republice uznáni za národnostní menšinu a mohou se otevřeně hlásit ke své etnicko-národnostní identitě. Tolerance k nim je však velmi malá a v poslední době se dokonce mnoţí rasistické projevy a násilné útoky. 3.4. Tradiční rodinné vztahy a obyčeje Kaţdá sociální skupina má určitý systém organizace. Mým úmyslem není popsat celou strukturu romského společenství. Objasním zde pouze některé charakteristické prvky romské kultury, kterých se dotýká můj snímek. Tyto znaky se nemusí týkat všech Romů, zvláště pak ne rodin na vyšším společenském postavení (např. romských podnikatelů), které převzaly kulturní prvky majoritní společnosti. O Romech nemůţeme mluvit jako o homogenní skupině. Způsob romského ţivota a kultury je dnes velice různorodý a kaţdá skupina Romů má specifické kulturní prvky. Romové se dělí podle několika hledisek (např. podle jazyka, způsobu ţivota, podle hlediska jazykově-etnického, atd.) Dělení Romů je velice sloţité. Mnoho autorů (př. Hübschmanová) rozděluje Romy v České republice na pět skupin: slovenští Romové, 30 tradiční čeští Romové, 31 olašští Romové, 32 maďarští Romové a Sinti. 33 Kaţdá z této komunity má různé charakteristické rysy a mnohdy se vůči sobě vymezují. 30 Do této skupiny patří i Irma Pechová, o které je přiloţený dokument. 31 Tradiční "čeští Romové" se ovšem s "(novo)českými Romy - slovenskými" neztotoţňují. Kaţdá z těchto dvou skupin má jiné tradiční profese, hovoří jiným, byť blízce příbuzným dialektem, a vlivem odlišné historie v Čechách a na Slovensku mají i odlišný osud. Například, jak uţ bylo řečeno, čeští Romové většinou kočovali, slovenští byli usedlí. Za druhé světové války byli čeští Romové téměř vyvraţděni v německých koncentračních táborech, zatímco "slovenští" Romové jako celek válku přeţili. Čeští Romové se jazykově mnohem dříve asimilovali - dnes je "česká romština" téměř ztracená. Slovenští Romové stále uţívají svůj původní etnický jazyk. (http://ling.kfunigraz.ac.at/~rombase/cgi-bin/art.cgi?src=data/ethn/topics/names.cs.xml) 32 Olašští Romové k nám přicházeli z Rumunska. Jsou to tradiční kočovní Romové, kteří byli nejvíce postiţeni zákazem kočování v roce 1958. 33 Skupina Romů pocházejících z německy mluvících zemí. 19
3.4.1. Rodina Rodina je základní jednotkou společnosti. Výchova dítěte v rodině má značný vliv na formování osobnosti, umoţňuje mu zorientovat se v kulturním prostředí. Jedinec zde získává své první zkušenosti, které pak ovlivňují jeho postoje a chování. Vztahy, které zde vznikají, utvářejí sociální organizaci. V romské kultuře má rodina velký význam, je jejich nejdůleţitější hodnotou a jedinou jistotou. Romové se skrze rodinu často identifikují. Široké příbuzenské vztahy tvoří základní síť romské komunity. Romská rodina bývá početná, patří do ní nukleární rodina i všichni příbuzní. Čím více má rodina členů, tím se cítí méně ohroţena. 34 Členové se navzájem chrání před okolím. Největším trestem je pro ně vyloučení z komunity. Romská kultura téměř nezná instituci soukromí, proto bývá výchova dětí kolektivní. O malé děti se většinou starají jejich starší sourozenci, kteří za ně dělají mnoho věcí. Romové své děti velmi milují, potomci jsou bohatstvím jejich rodiny, a proto jsou k nim často nekritičtí. Děti mají volnost, proţívají vše s dospělými. Významné postavení také zaujímá ţena-matka. Těší se velké úctě, zvláště pokud porodila hodně potomků. Postavení muţe a ţeny se liší napříč romskými skupinami. Většinou má ale důleţitější postavení muţ. Některé rodiny dodrţují stále zvyky, kdy se při určitých ţivotních událostech pouţívají tradiční praktiky. Jedná se zejména o období narození dítěte, křtu, svatby, smrti příbuzného nebo jeho pohřbení. Například u olašských Romů vybírá pro své děti partnery otec, sňatky jsou domlouvány rodiči, často v útlém věku potomků. Důvodem byla snaha o zachování rodinných vztahů nebo jejich navázání, přátelství rodičů, roli hrála majetnost rodiny, příslušnost ke stejné skupině. 35 Tradiční romská svatba trvá celý den, někdy i dnů více. 3.4.2. Náboženství Názory teoretiků na náboţenské vyznání Romů se liší. První z nich předpokládá, ţe Romové jsou zcela bez náboţenského cítění, druhý je pokládá za vyznavače přírodních a animistických sil a duchů a poslední tvrdí, vycházeje hlavně z vnějších projevů, ţe jsou skálopevní křesťané, nejčastěji katolíci. 36 Stejně jako romská historie je i jejich náboţenské cítění ovlivněno 34 Pekárek 1997: 12. 35 Lázníčková 1999: 53. 36 Davidová 1995: 123. 20