SROVNÁVACÍ STUDIE UČŇOVSKÉHO (STŘEDNÍHO ODBORNÉHO) ŠKOLSTVÍ V ČESKÉ REPUBLICE A VE ŠVÝCARSKU

SROVNÁVACÍ STUDIE UČŇOVSKÉHO (STŘEDNÍHO ODBORNÉHO) ŠKOLSTVÍ V ČESKÉ REPUBLICE A VE ŠVÝCARSKU vypracovaná v rámci projektu Programu švýcarsko-české spolupráce Mezinárodní partnerství technických škol Podpořeno z Programu švýcarsko-české spolupráce Supported by a grant from Switzerland through the Swiss Contribution to the enlarged European Union

Obsah 1 Úvod... 3 2 Situace středního odborného školství v Evropě... 4 3 Střední odborné vzdělání v České republice... 8 3.1 Základní informace o České republice... 8 3.2 Český vzdělávací systém... 8 3.3 Vývoj středního odborného školství v České republice... 13 3.4 Současná situace středního odborného školství v ČR... 15 3.4.1 Obecné informace... 15 3.4.2 Financování českého středního odborného školství... 17 3.4.3 Kurikulární reforma a školské vzdělávací programy... 18 4 Střední odborné vzdělání ve Švýcarsku... 19 4.1 Základní informace o Švýcarsku... 19 4.2 Švýcarský vzdělávací systém... 20 4.3 Fungování středního odborného školství ve Švýcarsku... 23 5 Srovnání českého a švýcarského odborného školství... 27 5.1 Nejdůležitější rozdíly mezi Švýcarskem a Českou republikou... 27 5.2 Výzvy, kterým čelí odborné vzdělávání ve Švýcarsku i v České republice... 30 5.3 Spolupráce se zaměstnavateli... 31 5.4 Modulární systém výuky... 35 6 Závěr... 36 2

1 Úvod Tato studie zpracovaná v rámci sub-projektu (dále jen projektu) Mezinárodní partnerství technických škol si klade za cíl srovnat české střední odborné školství se středním odborným školstvím ve Švýcarsku, zdůraznit ty nejdůležitější rozdíly v obou systémech a především najít oblasti, ve kterých by se české školství mohlo tím švýcarským inspirovat a naopak. Přestože některé postupy není možné zcela přenést z jedné země do druhé, je možná alespoň částečná inspirace odlišným a lépe fungujícím systémem. Studie by měla sloužit k inspiraci nejen školám v České republice a ve Švýcarsku, ale do jisté míry také zřizovatelům středních odborných škol nebo politikům působícím v resortu školství, neboť jsou to právě oni, kteří stanoví mantinely, v rámci nichž se mohou ředitelé škol snažit o zvýšení kvality středního odborného školství. V průběhu celého projektu došlo k několika studijním cestám, při kterých se účastníci projektu seznámili se švýcarským a českým školským systémem v oblasti středního odborného školství, jeho výhodami i negativními stránkami. Došlo k výměně know how a hodnotné informace účastníci čerpali při návštěvách výuky i při diskusích s odborníky. Po seznámení s oběma systémy proběhly diskuse, při kterých účastníci diskutovali metody možného zlepšení středního odborného školství. Právě informace o obou vzdělávacích systémech načerpané v průběhu projektu jsou nejdůležitějšími zdroji pro tuto studii. Studie se samozřejmě opírá o oficiální technické - informace o středním odborném školství v obou zemích, soustředí se ovšem především na pozitiva a negativa obou systémů tak, jak jsou vnímána ze strany technických škol. Vedoucím partnerem projektu je Střední škola technická, Praha 4, Zelený pruh 1294 (dále jen SŠT). Škola vznikla v roce 1954 se zaměřením na stavebnictví, nyní nabízí široké spektrum oborů zaměřených také na strojírenství, elektrotechniku a služby. Jejím zřizovatelem je Hlavní město Praha. Švýcarským partnerem je švýcarská veřejná technická škola Ecole Technique - Ecole des Métiers de Lausanne (dále jen ETML), založená v roce 1916 a vyhledávaná pro výjimečnou kvalitu a odbornost studia. ETML nabízí sedm technických a řemeslných oborů. 3

2 Situace středního odborného školství v Evropě Na počátku 21. století čelí vzdělávací systémy evropských států i celého vyspělého světa rychlým změnám v požadavcích na své absolventy. Společně s překotným vývojem nových technologií se mění požadavky pracovního trhu a nároky na dobře připravené lidské zdroje. Mění se také struktura zaměstnanosti. Zatímco v druhé polovině 20. století narůstal podíl lidí zaměstnaných v terciárním sektoru (sektoru služeb) na úkor sektoru sekundárního (sektoru průmyslu), na počátku nového tisíciletí pozorujeme nárůst pracovních míst v tzv. kvartérním sektoru, kde hlavní roli hrají informace a znalosti a s tím spojené schopnosti informace vyhodnocovat, třídit a využívat. Informace se stává novým výrobním faktorem a učení tak získává na důležitosti. Tomu odpovídá samozřejmě i struktura pracovního trhu. Klesá počet pracovních míst, pro něž postačuje pouze nízká kvalifikace a naopak roste počet míst s vyššími kvalifikačními požadavky, tedy pracovních míst vhodných pro středoškolsky nebo vysokoškolsky vzdělané osoby. Stále rychlejší společenské změny se tak promítají do odvětvových i profesních charakteristik pracovních míst, která jsou (nejen) absolventům dostupná na trhu práce. Tato skutečnost se samozřejmě promítá do zvýšení požadavků na kvalifikaci těchto absolventů, což vyvíjí tlak na vzdělávací instituce. Jedním z nejdůležitějších cílů, které vzdělávací instituce sledují (nebo by alespoň sledovat měly), je samozřejmě možné uplatnění jejich absolventů na trhu práce. Kvalitní vzdělání, které odpovídá požadavkům moderní doby, není ovšem pouze v kompetenci škol. Kvalitní vzdělání obyvatel a vysoká zaměstnanost jsou důležité předpoklady pro hospodářský růst země a její vysokou životní úroveň. Proto by investice do vzdělání měly být jednou z nejdůležitějších priorit politického vedení země a nejen jeho. Jak ukazuje švýcarský systém školství, vzdělání mladé generace a případně také vzdělání dospělých by mělo být prioritou pro celou společnost a je velmi přínosné, pokud se do jeho zlepšování zapojují i samotné podniky. Ty mají totiž nejlepší přehled o tom, jaké požadavky by absolventi měli splňovat, aby se mohli uplatnit na trhu práce. Ačkoli vzrůstají nároky na zaměstnance a klesá počet pracovních míst s nízkou potřebnou kvalifikací, není zdaleka pravdou, že ta nejvhodnější kvalifikace má pro každého člověka podobu toho co možná nejvyššího stupně vzdělání. Přesto se mnozí mladí lidé (často pod výrazným tlakem svých rodičů) snaží dosáhnout do nejvyššího stupně vzdělání (například preferují maturitní zkoušku před výučním 4

listem) bez ohledu na budoucí možnosti začlenění na pracovním trhu. S nárůstem počtu (i soukromých) škol a v souvislosti s klesajícím vývojem demografické křivky, kdy dnes přichází do prvních ročníků škol méně žáků, může větší podíl mladých lidí po absolvování základní docházky začít navštěvovat obory zakončené maturitou a potom případně nastoupit na vysokou školu. Velký podíl těchto lidí (často absolventů vysokoškolských humanitních oborů) pak ovšem nenajde uplatnění na trhu práce. Přesto má prestiž vysokoškolského titulu nebo alespoň maturitní zkoušky za následek neúměrně malý zájem o střední odborné vzdělání. Školy poskytující toto vzdělání mají problém naplnit své kapacity. Tyto a jiné deformace vzdělávacího systému, kdy struktura získaného vzdělání mladé populace neodpovídá potřebám pracovního trhu, mohou odstranit různé mechanismy, a to buď volná ruka trhu, nebo naopak regulace státu. Podle prvního konceptu by do vzdělání neměl příliš zasahovat stát a naopak by měl co nejvíce ponechat prostor jeho samoregulaci. O rovnováhu nabídky vzdělání a poptávky po něm a zároveň o rovnováhu mezi nabídkou míst na pracovním trhu a pracovními pozicemi poptávanými absolventy středních škol se podle tohoto konceptu postará volná ruka trhu. Role státu v tomto konceptu spočívá pouze v tom, že definuje kvalifikace a pravidla pro jejich hodnocení a uznávání, kontroluje kvalitu vzdělávacích zařízení a sleduje účelnost vynakládání veřejných finančních prostředků. Rozhodující roli mají v tomto systému naopak zaměstnavatelé. Žádoucí je co největší konkurence mezi vzdělávacími zařízeními. Tento přístup je z evropských států nejvíce patrný ve Velké Británii. Naopak např. ve Francii, Itálii nebo ve Švédsku převažuje druhý přístup k odbornému vzdělávání a tedy výrazná regulace vzdělání státem. V tomto konceptu jsou preferovány státní intervence do vzdělávání, které na rozdíl od předchozího konceptu mají zabraňovat deformacím způsobeným trhem. Jeho zastánci argumentují tím, že odborné vzdělávání patří k veřejným statkům, které nepodléhají zákonitostem trhu. Kromě míry účasti státu na regulaci vzdělávání je důležité také druhé kritérium, podle kterého lze rozdělit vzdělávací systémy v jednotlivých zemích, a tím je míra účasti soukromých podniků a podnikových svazů na odborném vzdělávání. Podle tohoto kritéria rozlišujeme tři rozdílné systémy, a to: 1) učňovský model (základ odborného vzdělání se odehrává v zaměstnání), 2) školský systém (základ odborného vzdělání se odehrává ve škole), 5

3) duální model (na odborné přípravě se podílí jak škola, tak partnerský podnik). Nejstarším z uvedených modelů je model učňovský, ve kterém je odborná příprava spojená s praxí v určitém povolání. Důraz není kladen na ucelenou kvalifikaci zakončenou uznávaným diplomem, důležité je spíše to, aby absolvent získal zaměstnání. V tomto modelu hraje většinou velmi omezenou roli stát. V dnešní době se jedná spíše o okrajový systém, účastníci tohoto vzdělání nejsou zahrnováni do školských statistik a jedná se o velmi různorodé projekty. Tyto projekty mohou být realizovány jak soukromými podniky, tak například neziskovými organizacemi nebo orgány místní správy. Projekty mohou být krátkodobé nebo dlouhodobé a často jsou nabízeny nejen mladým lidem, ale i jako součást odborného vzdělávání dospělých. Cílem je usnadnit mladým přechod ze školy do zaměstnání. V České republice (nebo například ve Velké Británii, Irsku, Portugalsku, Španělsku nebo Řecku) je uplatňován školský přístup, kdy celá výuka žáků včetně praktické části probíhá ve školách, případně ve školních dílnách. Tento systém ovšem přináší problémy se začleněním absolventů na trh práce, protože jejich vzdělání často neodpovídá potřebám podniků, například je neaktuální (žáci ve školních dílnách pracují se staršími, v praxi již nepoužívanými stroji) nebo žáci vůbec neabsolvují typ výcviku, který zaměstnavatelé požadují. To, často současně s velmi rigidním pracovním trhem, vede k vysoké nezaměstnanosti mezi absolventy tohoto typu škol. Státy bez duálního přístupu si toto čím dál více uvědomují a často hledají inspiraci právě u švýcarského systému. Většinou se ubírají cestou hledání kontaktů s podniky a snaží se zaangažovat do středního odborného vzdělání zaměstnavatele, např. je zapojit do přípravy vzdělávacích programů. Čím dál více se prosazují prvky z duálního systému, například existuje snaha zajistit co největšímu počtu učňů praxi v provozu. V duálním systému, který funguje například ve Švýcarsku nebo také v Německu, je soukromý sektor ve velké míře zapojen do odborného vzdělávání. Žáci tráví podstatnou část své výuky v podniku, kde jsou zaučováni přímo v praxi, a část ve školách. Aby se mohli žáci stát součástí duálního systému, jsou povinni podepsat smlouvu s podnikem, která je velmi podobná smlouvě pracovní. Velkou roli hrají kromě školy a firmy často také profesní sdružení (jako právě ve Švýcarsku). Tato sdružení provozují tzv. nadpodniková střediska, kde se odehrává část výuky (ta, která často nemohla být pro úzké zaměření realizována přímo v mateřském podniku). Duální systém je odborníky považován za velmi úspěšný. Díky němu absolventi středního stupně odborného školství snáze přechází ze školy do praxe a jsou více vyhledáváni zaměstnavateli. Pozitivním dopadem je nízká nezaměstnanost mladých lidí a z toho vyplývající nízká úroveň veřejných výdajů a prosperita státu. 6

Zdá se, že vývoj směřuje k vzájemnému prolínání modelů a postupnému (i když pomalému) přibližování k duálnímu modelu středního odborného školství. Roste úloha zaměstnavatelů, jejich asociací a také úloha odborů. Další faktory, které na toto mají vliv, jsou rostoucí autonomie podniků, nové výrobní postupy a způsoby komunikace, nové přístupy k řízení lidských zdrojů a také globalizace světového hospodářství. 7

3 Střední odborné vzdělání v České republice 3.1 Základní informace o České republice Česká republika je demokratický stát v srdci Evropy. Na rozloze 78 867 km 2 zde žije deset a půl milionu obyvatel. Oficiálním jazykem je čeština. Podle HDP na obyvatele (20 407 USD/obyv. v roce 2011) se Česká republika řadí na 42. místo ve světovém žebříčku. Human Development Index (koeficient, který je považován za ukazatel kvality života v dané zemi) České republiky měl v roce 2011 hodnotu 0,86, což Českou republiku řadí na 27. místo, zaostává tedy o 11 příček za Švýcarskem. Na rozdíl od Švýcarska je Česká republika unitárním státem a nikoli federací. Je rozdělena na 14 krajů. Hlavním i největším městem České republiky je Praha, která má 1,2 miliony obyvatel. Dalšími důležitými městy jsou metropole Moravy Brno, slezská Ostrava a západočeská Plzeň. Česká republika je postkomunistickou zemí, která ovšem v 90. letech poměrně úspěšně prošla demokratizačním procesem a také přechodem od řízeného k tržnímu hospodářství. Důležitou součástí těchto změn byla také integrace do západoevropských struktur, především vstup ČR do Evropské unie v květnu 2004. 3.2 Český vzdělávací systém Vzdělávání má v České republice na starosti Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy a výuka probíhá ve státních, soukromých nebo církevních školách. Ve srovnání s ostatními zeměmi OECD Česká republika směřuje do vzdělání velmi málo peněz z veřejného rozpočtu a také platy učitelů patří ve srovnání s vyspělým světem k těm nižším. Vzdělání je rozděleno do tří oblastí: primární, sekundární a terciární. Primární vzdělávání Primární vzdělávání společně s nižším sekundárním vzděláváním spadají pod povinné základní vzdělání. To navazuje na předškolní vzdělávání, které povinné není. Jeho cílem je vytvářet a rozvíjet klíčové kompetence a poskytnout žákům základ všeobecného vzdělání orientovaného zejména na 8

situace blízké životu a na praktické jednání. Délka povinné docházky činí 9 let a žáci ji absolvují buď na základní škole, nebo na víceletém gymnáziu či osmileté konzervatoři. Žákům, kteří plní povinnou školní docházku, se bezplatně poskytují učebnice a učební texty, které jsou schváleny ministerstvem školství. Sekundární vzdělávání Sekundární vzdělávání se uskutečňuje převážně na středních školách, z nichž část poskytuje všeobecné vzdělávání a část vzdělávání odborné, vždy s podstatným podílem všeobecné vzdělávací složky. Střední školy poskytují i nižší sekundární vzdělávání ve všeobecných (gymnaziálních) oborech, které je součástí základního vzdělání, a také postsekundární vzdělávání. Zvláštním druhem škol jsou umělecké konzervatoře. Cílem středního vzdělávání je rozvíjet vědomosti, dovednosti a hodnoty získané ve vzdělávání základním, a to buď širším všeobecným vzděláváním, nebo odborným vzděláváním. Žáci středních škol jsou většinou ve věkovém rozmezí od 15 do 18 let. Na střední škole lze získat: - střední vzdělání s maturitní zkouškou (čtyřleté studium po ukončení základního vzdělání, šest nebo osm let studia na víceletém gymnáziu, případně jeden až dva roky postsekundárního vzdělávání) - střední vzdělání s výučním listem (po dvou až třech letech vyššího sekundárního vzdělávání, případně v postsekundárním vzdělávání) - střední vzdělání (jeden až dva roky studia) Všeobecné obory s maturitní zkouškou se realizují obvykle na gymnáziích a jejich cílem je hlavně připravit žáky na vysokoškolské vzdělávání nebo další typy terciárního vzdělávání, pro profesní specializaci i pro občanský život). Kolem 20 % všech absolventů denního studia na středních školách jsou absolventi gymnázií. Odborné střední vzdělávání je podrobněji popsáno v kapitole 3.4. Střední školy jsou obvykle veřejné (zpravidla zřizované krajem), mohou ale být i soukromé, příp. církevní. Výuka ve veřejných školách je bezplatná. Postsekundární neterciární vzdělávání 9

Jako postsekundární vzdělávání se chápou druhy vzdělávání určené absolventům středních škol, které mají charakter doplňujícího, rekvalifikačního vzdělávání. Jedná se především o: - nástavbové studium (určeno pro absolventy oborů s výučním listem, kteří si chtějí doplnit střední vzdělání s maturitní zkouškou; studium je dvouleté) - zkrácené studium pro získání středního vzdělání s výučním listem (určeno absolventům oborů s maturitní zkouškou i oborů s výučním listem, kteří chtějí získat další kvalifikaci; studium trvá jeden až dva roky) - zkrácené studium pro získání středního vzdělání s maturitní zkouškou (určeno pro absolventy oborů s maturitní zkouškou, kteří chtějí získat další kvalifikaci; studium je jedno až dvouleté) Terciární vzdělávání Terciární vzdělávání poskytují tradičně vysoké školy. Mohou být univerzitního nebo neuniverzitního typu. Součástí terciárního vzdělávání jsou také vyšší odborné školy, které poskytují spíše prakticky zaměřené vyšší odborné vzdělání. Vysoké školy se dělí na instituce univerzitní, které poskytují všechny typy studijních programů, a neuniverzitní, které poskytují převážně programy bakalářské, částečně programy magisterské a programy doktorské neposkytují vůbec. Bakalářský studijní program je zaměřen na přípravu k výkonu povolání a ke studiu v magisterském studijním programu a trvá 3-4 roky. Magisterský studijní program je zaměřen na získání teoretických poznatků založených na soudobém stavu vědeckého poznání, výzkumu a vývoje, na zvládnutí jejich aplikace a na rozvinutí schopností v tvůrčí činnost. Standardní doba studia je 1-3 roky. Standardní vysokoškolské studium trvá tedy 3-7 let. Po ukončení magisterského studia může následovat doktorský program, který je zaměřen na vědecké bádání a samostatnou tvůrčí činnost v oblasti výzkumu a vývoje. Trvá 3-4 roky. Školy v České republice mohou být zřizovány ministerstvy, krajem, obcí nebo svazkem obcí, dále pak i jinými právnickými osobami nebo fyzickými osobami. Podle školského zákona kraj na svém území zřizuje střední školy, vyšší odborné školy, střední školy a školská zařízení pro děti a žáky se zdravotním postižením, základní školy speciální, školy při zdravotnických zařízeních, školská výchovná a ubytovací zařízení a zařízení školního stravování pro děti, žáky a studenty škol, které zřizuje, střední školy s vyučovacím jazykem národnostní menšiny za stanovených podmínek, jazykové školy s právem státní jazykové zkoušky, základní umělecké školy, školská zařízení pro zájmové vzdělávání a dětské domovy. Základní a mateřské školy jsou zřizovány obcemi nebo svazkem obcí. Finance do škol proudí 10

tedy ze dvou zdrojů ze státního rozpočtu (především mzdové prostředky a ostatní neinvestiční výdaje jako peníze na nákup učebních pomůcek) a od zřizovatele (investice, opravy a náklady na provoz). Kromě toho mohou školy samy získat finanční prostředky svou činností, jako například produktivní prací svých žáků nebo zisky z doplňkové činnosti (pronájem prostor, placené kurzy vzdělávání dospělých aj.). Celkové schéma českého vzdělávacího systému viz následující stránka. 11

Zdroj: www.nicm.cz/files/czschema%202010-2011%20cz.pdf 12

3.3 Vývoj středního odborného školství v České republice Stejně jako celý vzdělávací systém, i odborné školství prošlo v České republice od roku 1989 zásadním vývojem. V komunistickém Československu bylo odborné vzdělání přípravou pro zaručené a stabilní zaměstnání a bylo zcela řízeno státem. Naopak po roce 1989 čeká na absolventy nestabilní trh práce, na kterém musí své uplatnění často delší dobu hledat. Mezi nejvýznamnější trendy ve vývoji českého odborného školství na konci 20. a na počátku 21. století jsou následující: - Spolu se změnou politického a hospodářského systému v Československu došlo ke změně struktury pracovního trhu a také se změnilo společenské vnímání jednotlivých profesí. Zatímco v komunistickém Československu byl ekonomický důraz kladen na primární (těžařský) sektor a na průmysl, po roce 1989 došlo k vzrůstu terciárního, případně kvartérního sektoru. Tomu se samozřejmě muselo přizpůsobit také střední školství svou nabídkou vyučovaných oborů. - Změny v roce 1989 umožnily také zakládání nestátních (soukromých a církevních) středních škol. Kvalita jimi poskytované výuky je různá, ale v každém případě představují pro žáky rozšíření stávající nabídky středního vzdělání a jsou významnou součástí českého vzdělávacího systému. - Po roce 1989 roste počet učebních oborů a absolventi základních škol mají větší výběr budoucí studijní dráhy. Jedná se především o obory, které nebyly z různých důvodů komunistickým režimem podporovány, a také o obory, které kvůli technické zaostalosti Československa za západní Evropou neměly své opodstatnění, ale brzy po pádu železné opony se zde začaly vyučovat. Tyto vyjmenované změny souvisí především s přechodem Československa a posléze České republiky od komunistické země v zemi s liberálně-demokratickým systémem a tržním hospodářstvím. Některé vývojové trendy ovšem pokračují i po ukončení transformačního procesu a ve větší nebo menší míře se projevují i v ostatních zemích Evropy a tedy také ve Švýcarsku. Jedná se především o následující procesy: 13

- Dochází k výraznému poklesu zájmu o obory zakončené výučním listem, větší zájem prokazují obory zakončené maturitou. Jedná se především o určitou prestiž spojenou s maturitní zkouškou, která vede žáky k tomu, aby volili tuto formu vzdělání, spíše než racionální úvaha o budoucím uplatnění na trhu práce. Velkou roli zde hrají také ambice rodičů, které často neodpovídají reálným možnostem žáka. Podobně je tomu také v nárůstu zájmu o všeobecnou složku vzdělání na úkor složky odborné (ve vysokém školství tomu pak odpovídá větší zájem o humanitní obory na úkor oborů technických, který opět vede k vysoké nezaměstnanosti absolventů humanitních oborů). - V celé západní Evropě dále dochází k nepříznivému demografickému vývoji, kdy klesá počet narozených dětí a následně logicky počet absolventů základních škol. Z toho vyplývá, že roste poměr volných míst ve středních školách k počtu zájemců a tedy i méně nadané děti mají vyšší šance se dostat na všeobecná gymnázia a jiné školy poskytující vzdělání zakončené maturitní zkouškou. Tento trend nadále snižuje počet zájemců o vzdělání zakončené pouze výučním listem. Oba výše uvedené trendy vedou k tomu, že rodiče a jejich žáci často dávají přednost exoticky znějícím oborům, aniž by si přesně zjistili jejich obsah, případně se zamysleli nad budoucím uplatněním žáka. Až po roce 2000 (pod značným tlakem nárůstu nezaměstnanosti) se budoucí uplatnění absolventa stalo pro rodiče důležitějším faktorem a celkové počty žáků v oborech středního vzdělání a středního vzdělání s výučním listem (tedy bez oborů zakončených odbornou maturitou) se ustálily na cca 20 % populace. Nezájem zpracovatelů školských koncepcí i většiny veřejnosti o učební obory vyústil ve stav nerovnováhy, která se negativně projevuje zejména na regionálním trhu práce, a to jednak v růstu celkové nezaměstnanosti absolventů, na druhé straně v růstu poptávky zaměstnavatelů po lidech vyučených v některých nedostatkových oborech. Přehled počtu žáků podle druhu vzdělávacího zařízení a podle zřizovatele viz následující tabulka. 14

Žáci středních škol dle druhu vzdělání a zřizovatele školní rok 2010/2011, Česká republika celkem veřejný [1] soukromník církev žáci z toho z toho z toho z toho žáci žáci žáci dívky dívky dívky dívky Střední školy - celkem 532 918 262 889 451 472 218 638 72 229 38 010 9 217 6 241 Střední vzdělávání 2 107 1 039 1 786 825 160 82 161 132 Střed. vzděl. s výučním listem 108 100 36 071 96 900 31 266 10 880 4 563 320 242 Střed. vzděl. s maturit. zkouškou 378 265 205 683 321 657 172 796 47 902 27 042 8 706 5 845 Střed. vzděl. s maturit.zkouškou 139 066 80 991 121 787 71 284 10 529 5 585 6 750 4 122 všeobecné Střed. vzděl. s maturit.zkouškou 239 199 124 692 199 870 101 512 37 373 21 457 1 956 1 723 odborné Nástavbové studium 43 207 19 545 30 245 13 433 12 932 6 090 30 22 Zkrácené studium stř. s výučním listem 429 68 406 67 23 1 - - Zkrácené studium stř. s maturitní zkouškou 810 483 478 251 332 232 - - Zdroj: ČSÚ, 3 - Práce, sociální statistiky / 33 - Školství, kultura, zdravotnictví Pozn. [1 zahrnuje MŠMT, obec, kraj a jiný resort] 3.4 Současná situace středního odborného školství v ČR 3.4.1 Obecné informace České střední školství nevyužívá duálního systému a výuka žáků probíhá téměř výhradně ve škole. Zároveň je střední školství regulováno ve velké míře státem, a tedy by mezi jednotlivými školami nemělo existovat tak konkurenční prostředí jako v systému, kde je školství regulováno pouze tržními mechanismy. Školy v České republice si ovšem přesto ve velké míře konkurují. Důvodem je tzv. normativ, kdy školy dostávají od svého zřizovatele finanční příspěvky podle počtu žáků. Jak již bylo uvedeno výše, pokud žák po vychození základní školy má zájem získat střední vzdělání, naskýtají se mu v podstatě tři možnosti dvouleté střední vzdělání, střední vzdělání ukončené výučním listem nebo střední vzdělání s maturitní zkouškou. - Střední vzdělání získá žák ukončením vzdělávacího programu v délce 1 roku nebo dvou let v denní formě vzdělávání, jedná se především o obory pro méně náročné typy povolání. Tento typ vzdělávání se využívá i u oborů vzdělání v oblasti speciálního vzdělávání. - Střední vzdělání s výučním listem je profesně a prakticky zaměřeno, vzdělání neumožňuje vstup na terciární úroveň vzdělávání. Příprava v oborech středního vzdělání s výučním listem 15

je většinou tříletá a ukončená jednotnou závěrečnou zkouškou, po jejímž úspěšném absolvování studenti dostanou výuční list. Výuční list nemusí být v procesu jejich vzdělávání posledním dosaženým stupněm. Pokud mají zájem, mohou pokračovat ve dvouletém nástavbovém studiu zakončeném maturitní zkouškou. V případě jejího úspěšného složení mohou dále pokračovat studiem na vysoké nebo vyšší odborné škole. - Střední odborné vzdělávání ukončené maturitní zkouškou je organizováno středními odbornými školami, nebo gymnázii (ta připravují především ke studiu vysokoškolských oborů odpovídajícího zaměření), případně konzervatořemi. Odborná maturitní zkouška poskytuje kvalifikaci k přímému výkonu povolání, ale umožňuje i vstup na terciární úroveň vzdělávání (vysoké a vyšší odborné školy). Všeobecná část vzdělávání tvoří asi polovinu vzdělávacího obsahu. Tyto obory jsou většinou čtyřleté - - Ve středních odborných školách je kromě teoretického vzdělávání kladen důraz hlavně na praktické stránky výuky. V plánech oborů jsou jednak teoretické, všeobecné předměty, dále předměty odborné a také odborný výcvik. Ten probíhá většinou ve školních dílnách, a pokud má střední odborná škola uzavřenou smlouvu s partnerskou společností, lze tuto praxi vykonávat přímo na jejím pracovišti. Středních odborných škol se ve velké míře týkají problémy středního odborného školství popsané výše. Především se jedná o výrazně klesající zájem ze strany žáků, který je ještě podpořen negativním demografickým vývojem. V české společnosti jsou obory s výučním listem vnímány jako nedostatečně prestižní. Žáci a především jejich rodiče dávají často přednost maturitním oborům na úkor oborů řemeslných, což se projevuje v poptávce uchazečů o jednotlivé obory středoškolského vzdělávání. Jak již bylo uvedeno výše, tato přání často neodpovídají reálným potřebám zaměstnavatelů a situaci na pracovním trhu. V některých případech tato přání neodpovídají ani skutečným schopnostem žáka, který z důvodu jejich přecenění leckdy skončí s ukončeným pouhým základním vzděláním. Zřizovatelem státních středních odborných škol jsou od roku 2001, kdy došlo k decentralizaci veřejné správy, kraje. Před rokem 2001 se zřizovatelské kompetence velmi často převáděly mezi jednotlivými ministerstvy, což neustále oddalovalo zpracování skutečně dlouhodobé koncepce vzdělávací politiky státu celkově i odbornému školství. 16

Vliv soukromého sektoru na střední odborné školství se v České republice blíží k nule, což účastníci projektu hodnotí jako jedno z největších negativ českého středního odborného školství. Chybí zde také vliv profesních asociací, které by se staraly o propagaci některých nepříliš atraktivních, avšak potřebných oborů. Firmy se na vyškolení žáků nepodílí ani finančně. 3.4.2 Financování českého středního odborného školství Podobně jako k častému střídání zřizovatele středních škol docházelo od roku 1989 také ke změnám v jejich způsobu financování. Byl zaveden systém tzv. normativního financování, který zajišťuje státní příspěvek škole v přímé vazbě na počty žáků, délku studia a různou náročnost potřeby výdajů na jednotlivé vzdělávací programy. Celkový demografický pokles se stal důvodem skrytého zápasu škol o žáka a vznikl tak stav, kdy počty studujících na školách jednostranně určuje výhradně poptávka ze strany rodičů a žáků, kteří často požadují zakončení maturitní zkouškou bez ohledu na potřeby regionálního trhu práce. Dalším negativem normativního financování a boje o žáka je postupné snižování nároků na žáky usilující o přijetí na výběrové střední školy, tedy především na gymnázia a na střední odborné školy nabízející maturitní obory. To vede k tomu, že ačkoli jsou žáci přijati tam, kam chtějí, často nedosahují potřebných výsledků a po několika promarněných letech školu opouštějí, případně nezvládnou složit maturitní zkoušku a končí bez středoškolského vzdělání. Tito žáci by přitom mohli být velmi zručnými pracovníky, na pracovním trhu velmi žádanými, pokud by si po základní škole zvolili obor zakončený výučním listem. Na tyto obory potom však logicky nastupují pouze žáci s horším studijním průměrem, kteří mnohdy ani neprojevují velký zájem o zvolený obor. Negativně byl zájem o obory ukončené výučním listem ovlivněn zřejmě i zrušením tzv. kapesného (později tzv. optimalizace), kdy žákům přestal být vyplácen příspěvek na dojíždění a ubytování, což společně s rušením mnoha odborných středních škol zvýšilo finanční zatížení rodin. Pozitivně v tomto ohledu působí možnost stipendijní podpory v závislosti na školním prospěchu ze strany budoucích zaměstnavatelů. Výuka na státních středních odborných učilištích je bezplatná, zpoplatněné je vzdělání ve středních odborných školách zřizovaných soukromě nebo církví. Státní školy jsou tedy závislé na dotacích ze státního rozpočtu, přičemž mohou svůj finanční rozpočet vylepšit vlastní výdělečnou činností, například pronájmem prostor nebo jinými doplňkovými činnostmi, případně finančními prostředky z evropských a jiných fondů. 17

3.4.3 Kurikulární reforma a školské vzdělávací programy V roce 2005 byla provedena tzv. kurikulární reforma primárního a sekundárního vzdělávání. Cílem této reformy bylo umožnit přizpůsobení školských programů podle podmínek jednotlivých škol a místního trhu práce a pružnější reakce na vývoj vyučovaného oboru a celkově na změny v požadavcích na absolventy středních škol dané trhem práce. Zároveň měla reforma zajistit srovnatelné vzdělání absolventům různých škol. Její podstatou bylo umožnit školám tvorbu vlastních vzdělávacích programů a být tak nejen poskytovatelem vzdělání, ale také se podílet na určování jeho obsahu. Školské vzdělávací programy (ŠVP) musí odpovídat rámcovým vzdělávacím programům (RVP), které jsou vydávány Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy po projednání s ústředními odborovými orgány a organizacemi zaměstnavatelů a jinými organizacemi. Tyto RVP vymezují závazné požadavky pro jednotlivé stupně a obory vzdělání a nastavují požadovanou úroveň vzdělání absolventa základní a střední školy. RVP se týkají tří okruhů kompetencí absolventa: občanských, klíčových a odborných. Pro střední odborné školy jsou prioritním okruhem kompetence odborné. Požadavky na tyto kompetence jsou RVP stanoveny s ohledem na kvalifikační požadavky na zaměstnance a vykonavatele určitého povolání, které formuluje pracovní trh. Východiskem pro odborné kompetence absolventa jsou požadované profesní profily. Obsah vzdělávání je zpracován pro jednotlivé vzdělávací oblasti, pro které jsou stanoveny požadované výsledky vzdělání (vědomosti, dovednosti a návyky absolventa) a rámcově také učivo. Důkaz se ovšem klade právě na výsledky vzdělávání, učivo je chápáno pouze jako jeho prostředek. 18

4 Střední odborné vzdělání ve Švýcarsku 4.1 Základní informace o Švýcarsku Švýcarsko je alpskou federativní republikou s dlouhou demokratickou tradicí. Jeho rozloha činí 41 200 km 2, na kterých žije 7,4 milionů obyvatel. Ve Švýcarsku jsou čtyři oficiální jazyky, a to němčina, kterou mluví 64 % Švýcarů, francouzština, kterou mluví 20 % obyvatel, italština (7 %) a rétorománština, která je téměř nepoužívaná a mluví jí pouze necelé 1 % obyvatel (tzv. polooficiálním jazykem se stala teprve v roce 1996). Německy mluvící oblasti se nacházejí především na severu, ve středu a na východě Švýcarska a je zde používaná švýcarská němčina. Francouzsky mluvící oblasti se nacházejí na západě při hranicích s Francií a italsky se mluví při hranicích s Itálií. 8 % obyvatel mluví jiným než oficiálním jazykem, což je dáno tím, že ve Švýcarsku žije velký počet cizinců (celkem 1,8 milionů lidí bez švýcarského pasu, což odpovídá 23 % švýcarské populace). Švýcarsko patří mezi nejvyspělejší a také nejbohatší státy Evropy. Jeho HDP na obyvatele činí 69 838 dolarů. HDI Švýcarska činil v roce 2011 0,903, což Švýcarsko stavělo na 11. místo ve světovém žebříčku. Zajímavostí je, že Švýcarsko nemá podle ústavy žádné oficiální hlavní město, nicméně vláda i parlament sídlí v Bernu. Dalšími velkými městy jsou Curych (největší město Švýcarska), Ženeva, Basilej a Lausanne. Švýcarsko jako moderní stát vzniklo v roce 1848 a má tedy dlouhou historii, v jejímž průběhu se ustanovilo silné národní cítění Švýcarů a také tradiční švýcarská zahraničněpolitická neutralita. Švýcarsko je federální stát a od roku 1979 se skládá z 26 kantonů. Kantony mají rozsáhlé pravomoci, každý má vlastní ústavu a vlastní parlament a vládu. Mezi oblasti, které spadají pod výlučnou pravomoc kantonů, patří i školství. Švýcarský politický systém je v Evropě jedinečný a je založen na federalismu, prvcích přímé demokracie, zahraničněpolitické neutralitě a tradici politického konsensu. Kvůli své tradiční neutralitě není Švýcarsko členem Evropské unie, je jí ovšem zcela obklopeno a má s ní uzavřeno mnoho dvoustranných smluv. V roce 1992 Švýcarsko dokonce podalo přihlášku ke členství v EU, ale následně Švýcaři v referendu odmítli vznik Evropského hospodářského prostoru, 19

takže vstup do Evropské unie se stal pro Švýcarsko nemožným. Mezi ním a EU nicméně funguje dohoda o volném obchodu a od roku 2009 je Švýcarsko také členem Schengenského prostoru. Partnerská škola v projektu Spolupráce technických škol technická škola ETML se nachází ve městě Lausanne, které je hlavním městem kantonu Vaud ve francouzsky mluvící části Švýcarska. Město se nachází na břehu Ženevského jezera v centru vinařské oblasti. 4.2 Švýcarský vzdělávací systém Švýcarsko je malá země, která nemá příliš nerostného bohatství, a proto si Švýcaři uvědomují, že to jediné, co jejich zemi může pohánět kupředu, jsou investice do vzdělání. To je proto politickou prioritou číslo jedna a tomu odpovídají také finanční prostředky do vzdělání investované federací i jednotlivými kantony. Vzdělání švýcarských dětí začíná stejně jako v České republice v předškolních zařízeních, kde se děti připravují na povinnou školní docházku. Už v předškolních zařízeních se projevuje kultura odlišná od České republiky není kladen důraz na výkony dětí nebo na srovnávání jejich schopností, naopak rozdíly mezi nimi jsou spíše potlačovány. O tom, zda je dítě schopné začít navštěvovat základní školu, rozhodne většinou učitel, v některých kantonech leží volba na rodičích, pouze v některých německy mluvících oblastech jsou prováděny testy. V 15 z 26 kantonů je návštěva předškolního zařízení po dobu alespoň jednoho roku povinná. Primární vzdělávání Primární vzdělávání se ve Švýcarsku odehrává v základních školách a dělí se na první stupeň (Primarstufe I) a druhý stupeň (Sekundarstufe I). Primarstufe I má ve většině kantonů délku šesti let. Osnovy jsou určovány jednotlivými kantony, ale v celé federaci se vyučují shodné předměty: jeden zemský jazyk (podle toho, kde se škola nachází), jeden cizí jazyk, matematika, dějepis, zeměpis, přírodověda, výtvarná výchova, pracovní činnost, hudební výchova a tělocvik. Žáci jsou hodnoceni buďto známkami nebo pomocí slovního hodnocení. Na úrovni Sekundarstufe I žáci získávají znalosti a schopnosti nutné pro jejich budoucí přípravu na výkon povolání, ať již posléze probíhá v oborech zakončených maturitní zkouškou nebo v učilištích. Také za osnovy pro druhý stupeň základní školy jsou zodpovědné kantony, ale předměty se opět 20