Masarykova univerzita, Filozofická fakulta Psychologický ústav Studijní rok 2012/2013

Masarykova univerzita, Filozofická fakulta Psychologický ústav Studijní rok 2012/2013 DIPLOMOVÁ PRÁCE Osobní pohoda a zvládání zátěže u učitelů základních škol Martina Sochová Vedoucí diplomové práce: PhDr. Alena Slezáčková, Ph.D. Brno 2013

Prohlášení Prohlašuji, že jsem tuto diplomovou práci vypracovala samostatně a uvedla v ní veškerou literaturu a jiné prameny, které jsem použila. V Brně dne 25. dubna 2013... Martina Sochová

Poděkování Na tomto místě bych ráda poděkovala především vedoucí své práce PhDr. Aleně Slezáčkové, Ph.D. za poskytnutí odborných konzultací, cenných připomínek a velmi vstřícný přístup při zpracování mé diplomové práce. Rovněž děkuji Ing. Petru Škařupovi za konzultace při statistickém zpracování dat. Velké poděkování patří i mému příteli a rodině, kteří mi byli oporou po celou dobu mého studia. A v neposlední řadě mé poděkování patří také všem učitelům, kteří se byli ochotni výzkumu zúčastnit a bez kterých by nemohla vzniknout tato práce.

Obsah ÚVOD... 1 TEORETICKÁ ČÁST... 3 1 STRES... 4 1.1 Definice... 4 1.2 Dimenze stresu... 5 1.3 Průběh stresu... 7 1.4 Stres v pracovním prostředí... 9 2 COPING ZVLÁDÁNÍ ZÁTĚŽE... 12 2.1 Definice, vymezení... 12 2.2 Teoretické přístupy ke copingu... 13 2.3 Copingové strategie... 15 2.4 Zdroje zvládání... 17 3 OSOBNÍ POHODA (WELL BEING)... 21 3.1 Vymezení pojmu a zařazení... 21 3.2 Nejdůležitější východiska osobní pohody... 22 3.3 Zdroje osobní pohody... 25 3.4 Osobní pohoda a zvládání zátěžových situací... 29 3.5 Pozitivní účinky osobní pohody... 30 3.6 Osobní pohoda a podpora zdraví ve školním prostředí... 31 4 SPECIFIKA UČITELSKÉ PROFESE... 35 4.1 Osobnost učitele... 35 4.2 Zátěžové faktory v učitelské profesi a jejich zdroje... 38 4.3 Vliv stresu na osobnost učitele... 44 4.4 Zvládání zátěže v učitelské profesi... 47

4.5 Prevence... 49 5 SHRNUTÍ TEORETICKÉ ČÁSTI... 53 VÝZKUMNÁ ČÁST... 55 6 CÍLE VÝZKUMU... 56 7 FORMULACE HYPOTÉZ A VÝZKUMNÝCH OTÁZEK... 56 7.1 Hypotézy... 56 7.2 Výzkumné otázky... 57 8 METODIKA VÝZKUMU... 58 8.1 Výzkumný soubor... 58 8.2 Zkoumané osoby a postup při sběru dat... 59 8.3 Použité metody... 60 8.3.1 Strategie zvládání stresu - SVF78... 60 8.3.2 Meisterův dotazník zátěže... 62 8.3.3 Scales of Psychological Well Being (SPWB)... 64 8.3.4 Happiness Measures Fordyce Emotion Questionnaire... 66 8.3.5 Vlastní otázky týkající se duševní hygieny, zdravotního stavu a stresorů v učitelském povolání... 66 8.4 Zpracování dat... 67 9 POPIS VÝSLEDKŮ... 68 10 INTERPRETACE VÝSLEDKŮ A ZÁVĚREČNÁ DISKUSE... 81 ZÁVĚR... 91 LITERATURA... 94 SEZNAM TABULEK, GRAFŮ A OBRÁZKŮ... 100

ÚVOD Učitelé se podílejí na formování osobností žáků, ovlivňují jejich vztah ke škole, a poté i k celému vzdělávání. Osobnost učitele považujeme za klíčový faktor ovlivňující jak vzdělávací, tak výchovný proces žáků. Podle četných studií řadíme učitele k profesím se zvýšenou mírou zátěže. U učitelů můžeme pozorovat specifické zdroje stresu, které jsou typické jen pro jejich profesi. Potýkají se se špatnými postoji žáků k práci, jejich nemotivovaností, vysokými počty dětí ve třídách, špatnými provozními podmínkami, nedoceněním ze strany veřejnosti, je na ně vyvíjen tlak ze všech stran - od žáků, rodičů, nadřízených a mnoho dalších. Díky všem těmto okolnostem se nemůžeme divit, že se u nich vyskytuje značná pracovní psychická zátěž, která se odráží i v motivaci k práci, ve vztazích na pracovišti, v jednání s lidmi, v pracovních i zdravotních rizicích, v napětí, únavě, poklesu pracovní výkonnosti atd. (Kohoutek, Řehulka, 2011). Vysoké pracovní nasazení a působení rozmanitých stresorů se tak negativně projevuje v oblasti psychického i somatického zdraví učitele a konečně se může promítnout i na psychice žáků. Podle Míčka a Zemana je to především nedostatečná duševní vyrovnanost a nervozita, která se na dětech projevují nejvíce. Proto je velice důležité se zajímat o jejich duševní zdraví a osobní pohodu a zvyšovat jejich odolnost vůči zátěži. Odolnost vůči zátěži či schopnost adekvátně se vyrovnat se zátěžovými situacemi patří k cenným dovednostem a stává se tak důležitým kapitálem, na kterém má cenu dále pracovat a rozvíjet ho. Investice společnosti do tělesného a hlavně duševního zdraví učitelů se bohatě vyplatí. Pochopíme-li to jako společnost, zlepšíme výrazně duševní zdraví celého národa, zejména mladé generace. Právě kvalita školství ovlivňuje mladou generaci, a tím se do určité míry podílí na budoucím vývoji a úrovni celé společnosti. Zjišťuje se, že nervozita učitelů, jejich neklid, celková duševní nevyrovnanost, zanechává relativně výrazné a trvalé stopy v psychice dětí. Čím je dítě mladší, tím výrazněji se tento efekt projevuje. Vliv učitele na psychiku jeho žáků je ještě mnohem všestrannější. Kromě vyrovnanosti dítěte ovlivňuje celou řadu psychických faktorů jako sebedůvěru, sebevědomí atd. Problematikou učitelské zátěže a specifickými zdroji této zátěže se u nás věnují například manželé Řehulkovi, Paulík, Vašina, Holeček, Žídková a Martinková. Souvislost se 1

syndromem vyhoření prokazovala Urbanovská. Ze zahraničních autorů jmenujme aspoň Kyriacoua, Fontanu a Abouserieho. Práci dělíme tradičně na dvě části teoretickou a praktickou. Teoretická část obsahuje čtyři velké kapitoly týkající se klíčových oblastí našeho zájmu a to stresu, zvládání zátěže, osobní pohody a osobnosti učitele. Ve výzkumné části se zaměřujeme na metodiku výzkumu, popis výzkumného designu a následuje závěrečná diskuse, kdy se snažíme naší práci zařadit do širších souvislostí a zrekapitulovat výsledky, které přinesla. 2

TEORETICKÁ ČÁST 3

1 STRES Existuje nepřeberné množství publikací, přístupů a pojetí stresu. O stresu bychom mohli psát nekonečně dlouho. Vzhledem k rozsahu naší práce zmíníme jen nejdůležitější poznatky z této oblasti, vztahující se k našemu výzkumnému problému. V úvodu kapitoly stres vymezíme, zmíníme některé teoretické přístupy, průběh stresové reakce a nakonec se zaměříme na stres v pracovním prostředí. O vlivu stresu na jedince pojednáváme až v kapitole Vliv stresu na osobnost učitele, kde si uvedeme konkrétnější projevy přímo u této profese. 1.1 Definice Na následujících řádcích si představíme pár základních vymezení stresu. Ke stresové reakci organismu dochází při jeho setkání se stresorem, stres tedy můžeme definovat jako tělesnou a duševní reakci na stresor. Pod pojmem stresor se skrývají jakékoliv okolnosti, podmínky či podněty, které u člověka vyvolávají stres a spouští stresovou reakci. Řadíme sem takové události vnímané jako situace ohrožení duševní nebo tělesné pohody (Praško, 2001). Pro relativně nižší než hraniční úroveň stresové reakce organismus se v češtině používá termínu zátěž, někdy se stres a zátěž popisují jako synonyma (Křivohlavý, 1994). Křivohlavý (2001) dále uvádí, že při definici stresové reakce je podstatný poměr mezi mírou (intenzitou, tlakem atd.) stresogenní situace a silou (schopnostmi, možnostmi) danou situaci zvládat. O stresové situaci můžeme tedy hovořit jen v případě, když míra intenzity stresogenní situace je vyšší než schopnost či možnost daného člověka tuto situaci zvládnout. Seyle označuje stresory jako všechno, co na náš organismus klade určité požadavky a čemu se musíme přizpůsobit nebo nějak reagovat. Dělí stresory do dvou skupin fyzikální a emocionální. Mezi fyzikální stresory patří alkohol, nikotin, přírodní změny a katastrofy, změny ročních období apod. Pod emocionální stresory řadí stav úzkosti, strach z budoucnosti, narušené mezilidské vztahy, nedostatečné zázemí v rodině apod. (Selye, 1966). Zátěž nemusí být jen ve smyslu jednoho silného a traumatizujícího stresoru, ale může se jednat i o souhrn běžných každodenních starostí a nepříjemností (daily hassles), které jsou sice malé, ale jejich účinek se může kumulovat (Lazarus, Folkmanová, 1984). 4

Hladký (1993) popisuje tří kategorické okruhy stresorů a rozlišuje: 1) velké životní události, které mají vliv na změnu životních okolností, 2) každodenní malé události, které zahrnují běžně se vyskytující se situace s emotivními účinky a 3) chronické životní okolnosti a podmínky, ovlivňující celkovou kvalitu života. Zajímavou definici vztahu zátěže a stresu uvádí Plamínek (2008). Podle něj se na velikosti stresu v organismu podílí dvě veličiny a to: zátěž, která na organismus působí a odolnost jako schopnost organismu tuto zátěž snášet. Popisuje následující vztah vyjádřený rovnicí: STRES = ZÁTĚŽ / ODOLNOST Stres nesmíme vnímat jen jako negativní reakci. Když potřebujeme zmobilizovat své síly, je přiměřená hladina stresu žádoucí, protože vede například k vyostření pozornosti, většímu soustředění a k zvýšení schopnosti se rychle rozhodovat. Důležitou úlohou stresu je také ochrana organismu před přetížením. Může nám sloužit jako signál, že bychom měli začít řešit nějaký problém (Praško, 2001). Také by nebylo prospěšné žít úplně bez stresu, protože jeho určitá míra může mít příznivý účinek na životní a pracovní spokojenost člověka, podněcovat ho k vyšší výkonnosti, zvyšovat motivaci a posilovat jeho sebevědomí a sebedůvěru (Matoušek, 2003). 1.2 Dimenze stresu Rozlišujeme různé dimenze stresu. Podle toho, jak stres na člověka působí, rozdělujeme jej dva kvalitativně odlišné póly záporně působící stres spojený s negativními pocity - distres a kladně působící stres spojený s příjemným prožíváním eustres. Seyle (1988) charakterizuje distres jako trvalou, zdraví škodlivou zátěž a naproti tomu eustres jako zdraví prospěšný, zodpovědný za aktivizaci našeho organismu. Křivohlavý (1994) uvádí další dvě dimenze stresu a to hypostres a hyperstres. O hyperstresu hovoříme tehdy, překračuje-li stres hranice adaptability jednice, tj. schopnosti jedince vyrovnat se se stresem. Naopak hypostres je spojován s nízkou úrovní intenzity reakce, avšak při dlouhodobějším působení představuje ohrožení. 5

Obrázek č. 1 Základní rozměry stresu: Intenzita a kvalita (Křivohlavý, 1994) Matoušek (2003) uvádí časové hledisko stresu a dělí jej na akutní, chronický, posttraumatický a anticipační. Kebza a Šolcová (1998) používají podobné členění a rozlišují stres akutní a chronický. Akutní stresory představují změny ve formě předělů, které se objevují v našem životě. O předělu hovoříme tehdy, jedná-li se o události neočekávané, dezorganizující, nechtěné a vytrhující. Chronický stres představuje trvalou nerovnováhu mezi tím, co chceme a tím, co dostáváme, nebo také mezi tím, co bychom chtěli a tím, co musíme či k čemu jsme nuceni. Wheaton (1996) předpokládá, že stresory působící na člověka lze uspořádat na kontinuu od diskrétních (jednotlivých, zřídkakdy se vyskytujících) až po spojité (dlouhotrvající, až trvale se vyskytující). Rozlišuje: 1) Nečekaná traumata silné, velmi zřídka se vyskytující stresory. Patří zde například úmrtí blízké osoby, přepadení atd. 6

2) Životní události bývají to vážné události, časově limitované, ale trvají delší dobu a nekončí pokaždé příjemně. Může se jednat o vážnou nemoc, přestěhování se do nového města atd. 3) Každodenní starosti pohybují se uprostřed tohoto kontinua. Některé se objevují pravidelně, některé se objevují epizodicky, neočekávaně. 4) Události, které nenastávají (nonevents) jedinec si přeje nebo očekává, že daná situace nastane, a ona nepřijde. Představuje stresující okolnost, kdy se nedostavuje změna, kterou si jedinec či skupina přejí. 5) Chronické stresory patří zde stresory působící nejméně pět let (Čáp, Mareš, 2001). V této kapitole jsme si uvedli obecná dělení stresorů a jejich dimenze. Konkrétními a specifickými zdroji zátěže u učitelské profese se budeme podrobněji zabývat v kapitole Zátěžové faktory a jejich zdroje u učitelů. 1.3 Průběh stresu Důležitou roli ve studiu stresu a stresových situací sehrál H. Selye, který formuloval koncepci všeobecného adaptačního syndromu (General Adaptation Syndrom - GAS). Toto pojetí stresu vychází z předpokladu, že každý stresor působící na organismus může nastartovat obrannou reakci (stresovou situaci), která má mobilizační charakter. Stres je výsledkem interakce mezi určitou silou působící na člověka a schopností organismu tomuto tlaku odolat. Fáze všeobecného adaptačního syndromu jsou následující: 1) Poplachová fáze GAS dochází k vyhlášení poplachu, mobilizují se všechny obranné možnosti organismu, aktivuje se sympatický systém. Organismus je připraven k reakci bojuj nebo uteč. 2) Všeobecný adaptační syndrom vlastní boj organismu se stresorem, kdy cílem je zklidnění organismu. Záleží na tom, jak silný stresor je a jak bojeschopný je organismus. 3) Vyčerpání v rámci GAS nastává tehdy, vyčerpá-li organismus rezervy a zdroje pro adaptaci, a dochází k celkovému selhání organismu. Stres je přítomný v každém okamžiku těchto tří stádií. Jeho projevy se v průběhu času mohou měnit. Vždy se nemusí projevovat všechna tři stádia, abychom mohli o syndromu 7

hovořit. Pouze ty nejtěžší formy stresu dosahují stadia vyčerpání. Většina psychického a fyzického vypětí způsobuje projevy na úrovni prvního a druhého stádia (Selye, 1966). Jako další koncepci stresu zmiňujeme Lazarusův transakční model stresu, který patří bezpochyby k nejznámějším. Zdůrazňuje význam vztahu mezi jedincem a prostředím a definuje stres jako vztah mezi jedincem a jeho prostředím, které je jedincem vyhodnocené jako překračující jeho zdroje a ohrožující jeho duševní a tělesnou pohodu (well being) (Lazarus, Folkman, 1984, s. 19). Z transakčního modelu stresu vychází i Dotazník SVF 78 Strategie zvládání stresu, který jsme použili v empirické části naší práce. Lazarusův transakční model zdůrazňuje vliv kognitivního zhodnocení na průběh stresové reakce a popisuje tři fáze vyrovnávání se se stresovou situací: 1) Primární zhodnocení (primary appraisal) v této etapě posuzujeme, zda je pro nás daná situace ohrožující, respektive jaká jsou nebezpečí či jaké pozitivní zisky nám naopak může přinést. Konkrétní situace může být pro někoho silně stresující a pro druhého nikoliv. Výzkumy naznačují, že některé osobnostní charakteristiky typu úzkostlivost nebo neuroticismus přispívají k subjektivnímu nadsazování hrozby, zatímco vlastnosti typu nezdolnost, optimismus nebo vnímaná osobní zdatnost se podílejí na subjektivním zmenšování hrozby (Taylor, Aspinall, 1996; Čáp, Mareš, 2001). 2) Sekundární zhodnocení (secondary appraisal) v této fázi uvažujeme, co bychom mohli v dané stresové situaci udělat. Člověk posuzuje své zdroje a možnosti v závislosti na stresové situaci, se kterou se musí vypořádat. Pokud ji vyhodnotí jako výzvu, ohrožení, nebezpečí či ztrátu, konfrontuje ji se svými copingovými zdroji: fyzickými (např. zdraví, vitalita, výdrž), sociálními (individuální síť vztahů a podpůrný systém jako jsou rodina, nejbližší přátelé, spolupracovníci, příbuzní), psychologickými (schopnosti, sebehodnocení, morální myšlení, všeobecné přesvědčení) a materiálními (hmotné zabezpečení jako peníze, ostatní prostředky). Výsledkem těchto dvou fází se stává výběr konkrétní copingové strategie. 3) Přehodnocení (appraisal) na základě nových informací z prostředí nebo z organismu nastává změna pohledu na situaci a následuje přehodnocení. 8

Výsledkem může být výběr nové a adekvátnější strategie (Baumgartner, 2001; Slaměník, Výrost, 2001). Obrázek č. 2 Model obecného adaptačního syndromu (Křivohlavý, 1994) Všeobecně je známo, že stres se podepisuje především na lidském zdraví. Podle Křivohlavého (1994) však nemůžeme stanovit jasnou kauzalitu mezi vztahem stres zdraví. Máme za to, že zhoršený zdravotní stav může snižovat odolnost vůči stresu a zároveň snížená odolnost vůči zátěži může negativně ovlivňovat zdravotní stav. Také Kebza (2005) neuznává jednostrannou rovnici negativního vlivu stresu na zdraví, ale je zastáncem celostnějšího pohledu na tuto problematiku, kdy konečný vliv stresu na zdraví je ovlivněn souhrou mnoha různých činitelů a to jak dispozičních vlivů (vyšší zranitelnost, nižší frustrační tolerance a odolnost), tak situačních. 1.4 Stres v pracovním prostředí Doposud jsme se zabývali stresem a zvládáním zátěže v obecné rovině. V následující kapitole se podrobněji zaměříme na problematiku pracovního stresu, který se blíže vztahuje k tématu naší práce. Dalo by se říct, že podstatnou dobu svého života trávíme v práci. Proto veškeré faktory, co na nás v práci dopadají, mají obrovský vliv na naši celkovou životní spokojenost a osobní pohodu. 9

I když se budeme zajímat hlavně o problematiku pracovního stresu a ovlivňování zdraví pracovní zátěží, nelze tyto podmínky oddělit od mimopracovních životních podmínek. Musíme mít na paměti, že se tyto okruhy navzájem ovlivňují a prolínají. Nepříznivé pracovní podmínky mohou výrazně snižovat pracovní výkon jedince, mohou vést k pracovní nespokojenosti a v dlouhodobém měřítku i ke vzniku různého onemocnění. Pracovní stres nastává tehdy, jestliže požadavky v práci neodpovídají schopnostem, prostředkům ani potřebám pracovníka (Malek, Mearns, Flin, 2010). Hladký (1993) chápe pracovní zátěž jako nesoulad mezi požadavky na pracovníka a jeho možnostmi, tedy mezi tím, čemu je vystaven (expozice) a jaké jsou jeho předpoklady tyto nároky zvládnout (dispozice). Z této definice vychází i Řehulka a Řehulková 1998. V této koncepci dochází k zátěžovému stavu nejen tehdy, jsou-li na pracovníka kladeny větší nároky, než může zvládnout, ale ke specifické zátěži dochází i tehdy, jestliže je expozice malá a dispozice nejsou využity. Hladký (1993) popisuje tři hlavní zdroje zátěže: 1) samostatná pracovní činnost 2) psychosociální vlivy, které představují buď aktuální stresové situace nebo chronické pracovní či životní podmínky sociálního charakteru, vycházející ze společenských a organizačních podmínek. 3) fyzické prostředí fyzikální, biologické a chemické faktory pracovního a životního prostředí. Frenche a Caplan (1972) rozlišili přetížení (overload), které je charakterizováno příliš velkými nároky práce a podtížení (underload), které spočívá v malých nárocích práce. Přetížení můžeme ještě dále dělit na kvantitativní (příliš mnoho práce) a kvalitativní (příliš obtížná práce) (Hladký, 1993). Kebza a Šolcová (1998; In Řehulka, Řehulková, 1998) rozdělují pracovní stres do několika kategorií: 1) Problémy související s rolemi, které jedince zastává - konflikty rolí 2) Nároky související s obsahem práce - pracovní zatížení a odpovědnost 3) Organizace práce - potíže s komunikací, nejasné vymezení kompetencí a odpovědnosti 4) Profesní perspektiva - nejasný kariérní řád, nevyužití kvalifikace 10

5) Fyzické prostředí - hluk, prach, teplota, bezpečnost práce (Kebza, Šolcová, 1998). K tradičním modelům pracovního stresu řadíme také práci autorů Coppera a Marshallové (1979). Zabývali se vztahem pracovního stresu na duševní a fyzické zdraví a identifikovali několik zdrojů pracovní zátěže a stresu. Tyto potencionální zdroje zátěže mohou v souvislosti s individuálními charakteristikami vést k různým symptomům nemoci. 1) Obsah a podmínky práce práce na směny, fyzikální podmínky, odpovědnost a náročnost práce, nuda apod. 2) Role pracovníka v organizaci konfliktnost a nejednoznačnost role, postavení apod. 3) Interpersonální vztahy na pracovišti malá sociální podpora, konflikty se spolupracovníky, komunikační bariéra, mobbing nebo bosssing apod. 4) Vývoj profesní kariéry slabé vyhlídky na postup nebo povýšení, předčasná či brzděná kariéra apod. 5) Organizační struktura a klima malý podíl na rozhodování, špatný styl vedení, pracovní nejistota, nevhodný způsob kontroly či nízká smysluplnost apod. Bártová (2011) uvádí několik stresových faktorů vyplývajících z výkonu povolání: 1) Zvýšená pracovní zátěž přetížení časový tlak, vysoká míra zodpovědnosti, malá míra sociální opory 2) Nedostatek samostatnosti množství kontrol, nemožnost pracovat samostatně 3) Nedostatek uznání, ocenění čím méně se cítí zaměstnanci podporovaní ze strany vedení, tím větší je pravděpodobnost, že u nich dojde k chronickému stresu či syndromu vyhoření 4) Špatný kolektiv neochota si navzájem pomoci, velké věkové a hodnotové rozdíly 5) Nespravedlnost nespravedlivé hodnocení, podlézání 6) Konflikt hodnot vlastní hodnoty jsou v rozporu s hodnotami organizace Ukázalo se, že vysoce stresogenní je také práce charakterizovaná nízkou autonomií pracovní činnosti při současně vysokých nárocích na kvalitu, odpovědnost a nasazení 11

pracovníka. Tento poznatek podporuje koncept pracovního stresu Karaseka (1979), který pracuje s dvěma dimenzemi míra kontroly a nároky. Jako míru kontroly označuje možnost volnosti v rozhodování, která je určována možnostmi rozhodovat o tom, jak pracovat, provádět samostatná rozhodování a uplatňovat tvořivý přístup. Uvádí, že možnost kontroly nad situací snižuje míru stresu a naopak nedostatek kontroly může zapříčinit různé poruchy zdraví. Vysoké nároky a vysoká míra kontroly vyznačují aktivitu, kdy můžeme předpokládat vzrůst osobní kompetence a spokojenosti s prací (Hladký, 1993). Na Karasekův model navazuje spousta dalších teoretických prací. Meier (2008) se spolupracovníky ověřovali vztah mezi kontrolou situace a pracovními nároky a jejich důsledek na well being (osobní pohodu) a zdraví. Přišli na to, že daný vztah je platný pouze tehdy, když kontrola nad situací je propojena s individuálními charakteristikami jedince (například místo kontroly či vědomí vlastní účinnosti), který neustále dokola ověřuje možnosti kontroly. U těchto jedinců vědomí vlastní kontroly nad situacemi pozitivně ovlivňuje hodnocení a prožívání stresových událostí a zmírňuje jejich dopady. Meier je také autorem zátěžového dotazníku, který jsme zvolili pro výzkumný design v empirické části naší práce. V předešlé velké kapitole Stres jsme si nastínili některá teoretická východiska stresu a jeho dimenze, blíže si rozebrali různé druhy stresorů a zaměřili se i na stres v pracovním prostředí. Tato problematika je velice obsáhlá, ale snažili jsme se vybrat to nejpodstatnější, týkající se naše práce. 2 COPING ZVLÁDÁNÍ ZÁTĚŽE Tématu stresu jsme se již věnovali, následuje kapitola zaměřená na jeho zvládání. Zvládání zátěže patří ke stěžejním pojmům v naší diplomové práci, probereme si jej tedy podrobněji. Uvedeme jednotlivé teoretické modely a východiska zvládání zátěže, zaměříme se na copingové strategie a také na to, co se podílí na úspěšném zvládání, jaké máme zdroje. 2.1 Definice, vymezení V životě se nevyhnutelně vyskytují situace, u kterých musíme vynaložit spoustu sil a energie pro jejich překonání a zvládnutí. Pro toto úsilí používáme označení coping. Pojem 12

coping je odvozen z anglického slovesa to cope, což v překladu znamená zvládnout, vypořádat se, vyrovnat se či poradit si. Strategie využívající se ke zvládání zátěžových situací můžeme tedy označit jako copingové. Nejčastěji je citována definice autorů Lazaruse a Folkmanové (1984), kteří zvládání vymezují jako neustále se měnící kognitivní a behaviorální úsilí jedince orientované jak na činnost, tak i intrapsychicky, zvládnout, popř. tolerovat, snížit či minimalizovat, vnější požadavky, které hraničí nebo překračují osobní zdroje (Čáp, Mareš, 2001, s. 533). Jde přitom o požadavky mimořádně vysoké, které člověka značně namáhají a zatěžují nebo převyšují zdroje, které má daná osoba k dispozici. Kladem této definice je, že bere v potaz jak požadavky kladené na člověka, tak i zdroje jeho sil a možností (Křivohlavý, 1994). Autoři chápou zvládání zátěže v kontextu teorie emocí, kdy je zvládání zátěže kognitivní proces, probíhající za účelem snížení úzkosti či tense (Lazarus, Folkmanová, 1988). Kohn (1996) definuje zvládání jako vědomé adaptování se na stresor. Zvládání zahrnuje buď reakci na bezprostřední stresor (jedná se o zvládací reakci) nebo konzistentní způsob, kterým se jedinec vyrovnává se stresory působící v různé době a v různých situacích (zvládací styl). Zvládací styl je více určován osobnostními charakteristikami a jedincovými dispozicemi oproti zvládacím strategiím a nabývá charakteru jedincových rysů osobnosti (Mareš, Čáp, 2001). Cohen a Lazarus (1979) uvádějí několik základních cílů copingu: 1) Redukovat stresové podmínky okolí a maximalizovat možnost regenerace a uzdravení. 2) Přizpůsobit se nebo tolerovat negativní události. 3) Udržovat pozitivní sebeobraz. 4) Zachovávat duševní rovnováhu. 5) Pěstovat uspokojivé mezilidské vztahy (Ogden, 2004). 2.2 Teoretické přístupy ke copingu Množství výzkumů se zaobírá myšlenkou, do jaké míry jsou strategie zvládání dispoziční či situační charakteristikou. Existuje nějaká predispozice člověka chovat se určitým způsobem nebo je vše pod vlivem dané situace a okolností? Toto je důležité téma, které 13

je v současné době stále aktuální a stává se předmětem spousta výzkumů a prací. V následující kapitole si jednotlivé přístupy ve stručnosti představíme. 1) Dispoziční přístup charakterizuje zvládání jako stabilní predispozici reagovat na stres určitým způsobem. Předpokládá se, že existuje určitá intraindividuální stabilita v preferování strategií zvládání a zároveň mezi lidmi jsou interindividuální diferenciace ve využívaných způsobech chování. Zastánci tohoto přístupu jsou například Carver, Scheier a Weintraub (1989). Podle nich ke každé zátěžové situaci přistupujeme se souborem preferovaných a zafixovaných postupů, zvládání je tedy nezávislé na čase a měnících se podmínkách 2) Situační přístup zdůrazňuje vliv situace jako určujícího vlivu zvládání. Copingové strategie jsou determinované typem situací. McCrae (1984) poukazuje na to, že existují tři rozdílné typy stresových situací, na které lidé reagují: a) situace jako výzva (challenge) začátek studia, manželství, narození dítěte apod. b) situace ohrožení (threat) onemocnění, nezaměstnanost apod. c) situace ztráty (loss) smrt blízké osoby, rozvod, krádež apod. Na hodnocení situace se nejvíce podílí to, zda je situace vnímaná jako stresogenní a zda a v jaké míře bude považovaná za kontrolovatelnou. Čím více má člověk pocit, že má situaci pod svou kontrolou, tím méně se mu jeví jako nebezpečná a ohrožující. A naopak když vnímá nízkou míru své kontroly nad situací, vyvolává to v něm emoční distres, což vede k zaměření se na coping orientovaný na emoce. 3) Interakční přístup překonává jednostrannost dispozičního a situačního přístupu. Předpokládá, že při zvládání probíhá mnohosměrný proces mezi osobou i situací. Na straně osobnosti vstupují kognitivní, motivační a emoční faktory a na straně situace je determinujícím faktorem psychologický význam situace. Konkrétní chování je závislé i na kontextu dané situace (Baumgartner, 2001; Výrost, Slaměník, 2001). Na zvládání zátěže se podílí celá řada aspektů osobnosti. Jedním z nich je i pohlaví jedince. V naší výzkumné části se budeme zabývat tímto aspektem osobnosti, proto si jej podrobněji popíšeme. Z výzkumů posledního desetiletí vyplynulo, že ženy reagují na stres spíše pasivně a depresivně. Mají často pocit, že je všechno a všichni přetěžují, využívají jejich 14

ochotu pomoci a jejich laskavosti. Často se může jednat jen o naučený zvyk zvládání zátěže touto pasivní formou, který se dá částečně odbourat. Jde to ovšem velmi obtížně i vzhledem k přetrvávajícímu společenskému nastavení, kdy je lépe vnímána žena, která je pokorná, tichá, s malým sebevědomí a s velkou závislosti na muži než žena průbojná, sebevědomá, obecně s typicky mužskými atributy. K tomu přispívá i touha zvládat domácnost a starost o děti (Bártková, 2011). Muži naopak reagují spíše agresivně a se sklony k hyperaktivnímu jednání. V protikladu k emocionálně založeným ženám volí spíše strategie zaměřené na problém. Podle Bártkové (2011) jim chybí dostatečná sebekontrola, častěji podléhají alkoholu a na rozdíl od žen hledají chyby spíše ve svém okolí než u sebe. Z předešlých odstavců je tedy patrné, že některé vzorce a způsoby chování a jednání ve stresových situacích, jsou získané v dětství a naučené, nikoliv dány jen biologickým rozdělením (Bártková, 2011). 2.3 Copingové strategie Copingové strategie jsou strategie zaměřené na zvládání těžkostí, které zahrnují vypracování přehledu různých možných alternativ řešení krizové situace, také zvážení toho, čeho danou strategií můžeme dosáhnout a jaké budou náklady vynaložené na realizaci zvolené strategie (Baumgartner, 2001; Slaměník, Výrost, 2001). Kebza a Šolcová (1998) popisují zvládací mechanismy jako repertoár vrozených dispozic a dovedností, které jedinec získal v průběhu svého života v procesu střetávání se s nejrůznějšími stresory. Jedinec může v zátěžových situacích uplatňovat vědomé a cílené copingové strategie, ale může také využívat nevědomých strategií, kterými jsou obranné mechanismy. Obranné mechanismy mají ochraňovat jedince před stresovými situacemi a pomáhají mu zvládat zátěžové a emočně náročné situace. Řadíme sem například vytěsnění, projekci, sublimaci, racionalizaci, identifikaci nebo regresi. Jedná se o maladaptivní způsoby vyrovnávání se člověka se zátěží, zatímco copingové strategie představují přizpůsobivé způsoby vyrovnávání se se zátěží (Křivohlavý, 2004). Obranné mechanismy slouží jedinci především k pasivnímu vyhýbání se zátěžovým situacím, zatímco copingové strategie se orientují spíše 15

na aktivní řešení. Copingové strategie tedy mají pro duševní zdraví jedince protektivní účinky, na rozdíl od obranných mechanismů, které představují spíše rizikové faktory (Mlčák, 2011). Podle Křivohlavého (1994) existují dvě možnosti jak zvládat distresové situace a nastolit tak ztracenou rovnováhu. První možnost spočívá ve změně na straně zátěže. Změna na straně zátěže souvisí s ovlivněním okolního dění a to následovně: ubrat zátěž (například něco neudělat vůbec), něco zkrátit (přijít později, odejít dříve), delegovat (přesunout něco na druhého) nebo kooperovat (spolupracovat, nedělat vše sám). Hlavní princip je ve snížení intenzity působení stresorů, které člověka zatěžují. Druhá možnost spočívá ve změně na straně zdrojů sil a možnosti obrany a týká se samotné osobnosti prožívající distresový stav. Cílem této strategie je zvýšení schopnosti organismu se bránit zátěži. Existuje celá řada copingových strategií. Nejzákladnější rozdělení copingových strategií přinesli Lazarus a Folkmanová a to na problém orientovaný coping (problem focused coping) a na emoce zaměřený coping (emotion focused coping). Většina autorů se s tímto rozdělením až na menší proměny ztotožňuje (Baumgartner, 2001; Slaměník, Výrost, 2001). Někteří autoři ještě přidávají strategii vyhýbání se. Strategie zaměřené na problém se cíleně vztahují k řešení dané situace, naproti tomu strategie orientované na emoce směřují k redukování emocionální nepohody vyplývající z prožívané zátěžové situace (Lazarus, Folkman, 1984). Dále Lazarus (1984) uvádí, že volba copingových strategií je závislá na kontextu dané situace. Využití strategií zaměřených na emoce je pravděpodobnější při situacích, které člověk vyhodnotí jako konečné, neměnné, že už nemůže nic více udělat. A naopak strategie zaměřující se na problém jsou častěji využívány při situacích, které se jeví jako přístupné ke změně, že člověk může daný problém vyřešit a aktivně se na jeho řešení podílet. Na Lazaruse a Folkmanovou navazuje Tobin, Holroyd a Reynolds (1984) vytvořením hierarchického modelu copingových strategií Coping Strategy Inventory, který je koncipován do tří úrovní. Na nejvyšší terciální úrovni jsou dva faktory příklonu (angažovanosti) a odklonu (neangažovanosti). Sekundární úroveň se dělí podle zaměření - na problém či na emoce. A na primární úrovni je sledováno osm faktorů řešení problému, kognitivní restrukturace, vyjádření emocí, vyhledávání sociální podpory, vyhýbání se problému, fantazijní únik, sebeobviňování a sociální izolace. 16

Amirkhan (1990) na základě faktorové analýzy dospěl ke třem základním způsobům reagování: 1) Řešení problému strategie zaměřující se na aktivní řešení problému. 2) Strategie vyhledávání sociální opory vyhledávání lidského kontaktu, pomoci či rady. 3) Strategie vyhýbání se únik ze stresové situace. Při volbě strategie bereme v úvahu tři oblasti: myšlenkovou (kognitivní), emocionální (citovou) a volní, projevující se chováním. Kognitivní oblast obsahuje především myšlenkové řešení a vyrovnávání se stresovou situací. V emocionální sféře se promítá vše, co se týká pocitů zúčastněných osob. V zátěžové situaci jsou dominantní negativní emoce (obavy, strach, úzkost) a při jejich odstranění či alespoň snížení jejich intenzity můžeme snížit dopad stresové situace. Třetí oblast zahrnuje chování jedince, který se stresem bojuje. Řadíme sem například sebeovládání (Křivohlavý, 1994). 2.4 Zdroje zvládání Zdroje zvládání můžeme pro snadnější orientaci rozdělit na dvě skupiny: 1) Intrapersonální = vnitřní zdroje zvládání. Váží se přímo k člověku, kdy probíhá zhodnocení nejen situace samotné, ale také zvážení vlastních možností vyrovnat se se zátěží. Patří sem osobnostní charakteristiky jako temperament, sebedůvěra, sebeocenění, sel efficacy (vědomí vlastní účinnosti) či nezdolnost. V literatuře bývají osobní faktory řazeny mezi tzv. moderátorové proměnné, které modifikují vztahy mezi vnějšími okolnostmi a podmínkami a mezi stresovou reakcí, resp. jejími důsledky. Můžeme mezi ně řadit: - osobní vlastnosti, projevující se určitým stylem chování - kvalifikace pro danou činnost vzdělání, praxe, znalosti, schopnosti, dovednosti, zkušenosti - zvyky a návyky, zejména ve vztahu k zdravotně relevantnímu chování - biologické vlastnosti, tj. genetická výbava, věk, pohlaví, aktuální zdravotní stav, atd. (Hladký, 1993). 17

2) Extrapersonální mají na člověka externí vztah a řadíme mezi ně například sociální oporu nebo finanční zdroje. Hladký (1993) rozděluje zdroje zátěže obdobně jako předešlé členění na interpersonální a extrapersonální, akorát v jiných termínech, a popisuje objektivní zdroje stresu (vnější) a subjektivní zdroje stresu (vnitřní). K důležitým objektivním zdrojům řadí životní události, drobné nepříjemnosti a radosti, chronické životní okolnosti a podmínky. Dále je kategorizuje na faktory vytvářející pracovní stres (o tomto tématu pojednáváme v kapitole 2.4.) a faktory vytvářející životní stres. Obdobně dělí faktory usnadňující zátěž i Csikszentmihalyi (1990) a to na: 1) Dosažitelnost sociální podpory. 2) Psychologické zdroje jedince jako inteligence, vzdělání a další osobnostní charakteristiky. 3) Copingové strategie k překonávání zátěže nejdůležitější faktor určující konečný dopad stresu na náš organismus. Ze všech tří zdrojů jej můžeme nejvíce osobně ovlivňovat. Kebza a Šolcová (1998) popisují pouze dva klíčové faktory podílející se na úspěšném zvládacím mechanismu. Za vnitřní klíčový faktor, který ovlivňuje resistenci člověka vůči negativním účinkům stresu, pokládají osobnost jedince. Za vnější klíčový faktor považují autoři sociální oporu. Sociální opora je pokládána za moderátora účinku negativních životních událostí na zdraví, přičemž je jí připisován zmírňující vliv. Mareš (2001) definuje sociální oporu jako uspokojování jedincových základních sociálních potřeb prostřednictvím interakce s jinými lidmi. K těmto základním sociálním potřebám patří potřeba být milován, být vážen, být uznáván, potřeba někam patřit, potřeba identity nebo potřeba bezpečí. Obsahuje aspekty emoční, instrumentální, informační a zpětnovazebné (Maes, 1987; Hladký, 1993). V současné době patří k nejvýznamnějším moderátorům stresu a také k nejdůležitějším faktorům mající vliv na celkový zdravotní stav člověka i na průběh každého onemocnění (Mlčák, 2011). Čáp a Mareš (2001) řadí k protektivním faktorům usnadňující zvládání zátěže: 18

1) odolnost jedince chápeme ve smyslu úspěšného adaptování se, které nastalo navzdory okolnostem, představujících pro jedince náročnou výzvu či ohrožení. Blíže se budeme tomuto fenoménu věnovat v kapitole věnující se zvládání zátěže u učitelů. 2) vnitřní locus of control souvisí s přesvědčením člověka, že on sám je schopen reagovat a ovlivňovat průběh zátěže, zasahovat do ní, a že není událostmi jen bezmocně vlečen. Vnitřní LOC znamená důvěru ve vlastní síly při ovládání událostí (Hladký, 1993). 3) vnímaná osobní zdatnost (self efficacy) - ta se týká posouzení vlastních schopností a způsobilosti něco vykonávat a něčeho dosáhnout. Úspěšnému zvládání napomáhá, když jedinec sám sebe hodnotí jako vysoce zdatného, kompetentního zvládnout danou stresovou situaci. 4) optimistický vysvětlovací styl vyplývá z tendence vysvětlovat si příčiny špatného zvládání zátěže jako příčiny nestabilní, specifické a vůči sobě vnější, zatímco příčiny úspěchu vyplývají z příčin stabilních, globálních a vůči sobě vnitřních (Eisner, Seligman, 1996). Autoři Carver a Scheier (1985) popisují optimismus jako dispoziční charakteristiku jedince, který má tendenci očekávat spíše pozitivní události a výsledky činností než ty negativní. Optimismus může predikovat aktivnější zvládání zátěžových situací, při nižší míře úhybných a popíracích strategií. 5) naděje úzce souvisí s optimismem a je definována jako cílově zaměřené kladné očekávání události. Skládá se ze dvou navzájem se ovlivňujících se složek a to z tzv. agentury jedincův smysl pro úspěšné stanovení odpovídajících cílů v minulosti, přítomnosti i budoucnosti, a z cesty tj. jedincem vnímané schopnosti vytvářet úspěšné plány činnosti k dosažení těchto cílů. Jedinci s vyšší mírou naděje dokážou při neúspěchu zvolit nové alternativní cesty, více využívají humoru, dokážou úspěšně čerpat ze zdrojů sociální opory a dovedou se udržovat v psychické pohodě. O optimismu a naději také pojednáváme v kapitole věnované zdrojům osobní pohody. Tyto faktory se pozitivně odrážejí jak na strategiích zvládání, tak na míře osobní pohody. 19

Jak je patrné, oblast zvládání zátěže a problematika stresu je pro odborníky stále přitažlivá a budí zájem. Výsledky se v různých studiích liší a nemůžeme tedy vyvodit jeden zobecňující závěr. Ale můžeme tvrdit, že na výběru jednotlivých strategií zvládání se ve velké míře podílí osobnost jedince, jeho psychologické charakteristiky, ale také pohled člověka na svět a na účinnost jednotlivých postupů. Jako neexistuje univerzální lék na všechny nemoci, nemůže existovat univerzálně použitelná zvládací strategie, která by se dala aplikovat na všechny typy problémů. Nicméně platí, že některé typy zvládacích strategií jsou vhodnější než ty druhé. 20

3 OSOBNÍ POHODA (WELL BEING) Jediným rozumným cílem člověka v jeho životě je být šťastný. Aristotoles S optimismem a nadějí úzce souvisí konstrukt osobní pohody, který tvoří ústřední část naší práce. V následující kapitole si jej podrobněji přiblížíme. Konstrukt osobní pohody je v současnosti v ohnisku zájmu mnoha odborníků i laické veřejnosti. Souvisí s rozvojem přístupu pozitivní psychologie, ale kořeny pátrání po tom, jak vypadá šťastný život a co k němu vede, však spadají již k Aristotelovi. Vždyť touha po štěstí, spokojenosti a naplněnosti života patří k základním touhám lidského života. 3.1 Vymezení pojmu a zařazení Osobní pohoda se používá pro popis stavu, kdy je člověku dobře a daří se mu. Jako příbuzné pojmy jsou uváděny: pohoda (well being), spokojenost (satisfaction), štěstí (happiness), psychologické bohatství (psychological wealth), optimální prospívání a vzkvétání (flourishing) (Slezáčková, 2012). Termín well-being je zakotven i v definici zdraví, kterou vydala Světová zdravotnická organizace (WHO). Je zde vnímán jako důležitý konstrukt zdraví, kdy nejde jen o nepřítomnost nemoci či poruchy, ale také o stav úplné tělesné, duševní a společenské pohody. Navíc slouží jako důležitý aspekt kvality života a zároveň i jako její ukazatel. Diener (2008) považuje duševní pohodu za klíčový prvek podílející se na kvalitě života. V psychologickém pojetí řadíme duševní pohodu na pomezí afektů, nálady a osobnostního rysu, ale také v sobě obsahuje postojovou komponentu díky průběžně hodnotícím vztahům (Kebza, Šolcová, 2003). Well-being neboli osobní pohoda je definována jako dlouhodobý či přetrvávající emoční stav, ve kterém je reflektována celková spokojenost člověka s vlastním životem (Hřebíčková, Blatný, 2010, s. 32). Většina odborníků se shoduje v tom, že osobní pohoda je tvořena dvěma složkami: kognitivní a emoční. Kognitivní složka vyjadřuje vědomé hodnocení vlastního života. Kognitivní komponenty představují životní spokojenost, spokojenost ve významných oblastech života a sebehodnocení. Emoční složka je tvořena souborem nálad, emocí a afektů. Lidé mohou prožívat určitou míru spokojenosti, aniž by o ní 21

vědomě přemýšleli. Za emoční komponenty považujeme dlouhodobé pozitivní a negativní emoční stavy a štěstí (Diener, 1999; Blatný, 2010). Subjektivní pohoda je tedy široký konstrukt, který zahrnuje jak kognitivní, tak emocionální hodnocení vlastního života (Dosedlová, 2008). 3.2 Nejdůležitější východiska osobní pohody V současných výzkumech osobní pohody se můžeme setkat se dvěma hlavními teoretickými přístupy. První přístup vychází z pojmu subjektivní pohoda (subjective wellbeing - SWB), druhý přístup je svázán s konceptem psychologické pohody (psychological well-being - PWB). SWB je definována z hlediska spokojenosti se životem a rovnováhy pozitivních a negativních emočních stavů, PWB se naproti tomu zabývá existenciálními otázkami a osobnostním růstem (Keyes, Shmotkin, Ryff, 2002). Uvedené konstrukty sice vycházejí z odlišných teoretických zázemí, ale přesto si kladou stejný cíl zjišťování míry prožívané osobní pohody. Mezi různými pojetími osobní pohody můžeme vysledovat dva hlavní přístupy a z nich vycházející proudy hédonický přístup a eudaimonický přístup (Ryan, Deci, 2001). Hédonický přístup je zaměřen hlavně na prožívání člověka a jeho spokojenost se životem, dále se zabývá štěstím a spokojeností. Tento přístup operuje s pojmem subjektivní pohoda (subjective well-being) (Diener, Lucas, Oishi, 2002). Naproti tomu druhý přístup, eudaimonistický, vychází z poznatku, že osobní pohoda neznamená pouze spokojenost, ale že skutečné štěstí spočívá v rozvoji vlastního potenciálu, seberealizaci, naplňování nikoli jen osobních, ale obecně lidských potřeb, jakými jsou například potřeba konat dobro či potřeba uznání (Blatný, 2010). S tímto přístupem se spojuje pojem psychologická osobní pohoda (psychological well-being) (Ryan, Deci, 2001). K hlavním představitelům eudaimonistického přístupu k osobní pohodě patří mj. Carol Ryffová a autorská dvojice Richard Ryan a Edward Deci. Chápání osobní pohody se liší v kontextu tří teoretických základů telické teorie a teorie potřeb, teorie zaměřené na proces a aktivitu a teorie genetických a osobnostních dispozic (Dosedlová, 2008) 1) Telické teorie a teorie potřeb teorie potřeb jsou založeny na předpokladu, že redukce tenze (eliminace bolesti, uspokojení biologických či psychologických potřeb) 22

vede ke spokojenosti. Tento přístup navazuje na Freudův princip slasti či Maslowovu hierarchii potřeb. Na tento přístup navázali např. Omodei a Wearing (1990), kteří skrze výzkumy potvrdili, že stupeň uspokojení individuálních potřeb odpovídá úrovni životní spokojenosti. Telické teorie vychází z myšlenky, že individuální pohoda vzroste díky dosažení nějakého subjektivně hodnotného cíle (Diener, Lucas, Oishi, 2002). Představitel této teorie Michalos rozvinul teorii diskrepance spokojenosti, která spočívá v předpokladu, že lidé srovnávají sami sebe a svou situaci se standardy, které zahrnují jiné osoby, minulé podmínky, aspirace, potřeby, hodnoty a cíle. Míra spokojenosti je pak založena na rozdílu mezi současnými podmínkami a jejich standardy. Také zde patří Higginsova diskrepanční teorie, která bere v potaz diskrepanci mezi ideálním já a požadovaným já (co bych měl být). Obecně telické teorie i teorie potřeb vnímají duševní pohodu jako žádoucí konečný stav daný dosažením určitého cíle a naplněním určitých potřeb. 2) Teorie zaměřené na proces a aktivitu oproti předešlým teoriím považují již samotnou aktivitu za faktor, který sám o sobě duševní pohodu produkuje. Můžeme sem zařadit i flow fenomén, který spočívá v optimálním prožívání a pohroužení se do nějaké činnosti, kdy člověk nevnímá okolí a jen pouhá aktivita mu přináší uspokojení a radost (Csikszentmihalyi, 1990). Obě předešlé teorie předpokládají, že míra subjektivní pohody je závislá na životních podmínkách a okolnostech. Třetí teorie s tímto předpokladem nesouhlasí a zdůrazňuje vliv genetických a osobnostních dispozic (Diener, Lucas, Oishi, 2002). 3) Teorie genetických a osobnostních dispozic vycházejí z myšlenky, že subjektivní pohoda je do značné míry ovlivněna trvalými, v čase stabilními rysy osobnosti. Řadíme sem například model dynamické rovnováhy Headeye a Weariga, která předpokládá, že při odchýlení afektivity od základního nastavení vlivem příjemných nebo nepříjemných událostí po čase dojde k adaptaci a afektivita se opět vrací ke svému výchozímu stavu. Costa a McCrae (1980) potvrdili, že z dlouhodobého hlediska jsou temperamentové charakteristiky osobnosti spolehlivějším prediktorem spokojenosti a duševní pohody než životní události (Dosedlová, 2008). Kebza a Šolcová (2003) osobní pohodu rozdělují na subjektivní osobní pohodu a objektivní osobní pohodu, do které spadá funkční kapacita organismu, zdravotní stav nebo 23

socioekonomický status. Subjektivní osobní pohoda je tvořena čtyřmi složkami: psychickou osobní pohodou, do které patří pozitivní a negativní afektivita, štěstí, životní spokojenost, shoda mezi očekávanými a dosaženými životními cíli, přítomnost psychosomatických symptomů nebo nálada, dále sebeúctou, vědomím vlastní účinnosti a osobním zvládáním (Kebza, Šolcová, 2003). Carol Ryffová (1989) se ve svém pojetí duševní pohody inspirovala mnoha teoretickými východisky jako například teorií stadiálního vývoje osobnost E. Eriksona, sebeaktualizací humanistických psychologů či individuací K. Junga. Podle ní člověk dosahuje osobní pohody tehdy, pokud se mu daří optimálně naplňovat celkem šest oblastí duševního života. Jednotlivé psychologické oblasti nejsou pouze zdroji osobní pohody, ale současně i jejími složkami (Blatný, 2010). Ryffová (1995) uvádí následujících šest základních dimenzí osobní pohody. 1) Autonomie tato dimenze zahrnuje nezávislost, schopnost odolávat tlaku okolí, schopnost hodnotit sebe sama v souvislosti s očekáváním a hodnocením druhých. 2) Zvládání životního prostředí v této dimenzi se promítá schopnost orientovat se v prostředí, mít přehled o okolním dění, zvládání požadavků každodenního života a schopnost vidět věci v souvislostech. 3) Osobní rozvoj v této dimenzi je obsažena potřeba stálého rozvoje a vývoje, osobnostní růst, využívání vlastního potenciálu a otevřenost novým věcem. 4) Pozitivní vztahy s druhými lidmi v této jsou obsaženy vztahy s druhými lidmi, schopnost vcítění se druhých, zájem o druhé a porozumění sociálním vztahům a kontextům. 5) Smysl života tato dimenze zahrnuje pocit směřování k požadovaným cílům, životní plány a cíle, pocit smysluplnosti současného života i minulosti. 6) Sebepřijetí, sebeakceptace tato dimenze zahrnuje postoj k sobě, spokojenost se sebou, schopnost uvědomit si a přijmout všechny aspekty sebe samého a také vyrovnání se s vlastní minulostí. Carol Ryffová (1995) je navíc i autorkou osmnáctipoložkového dotazníků zkoumajícího osobní pohodu Scales of Psychological Well Being (SPWB), v současnosti hojně využívaného. My jsme jej pro naše účely zkoumání také využili. 24

Keyes (1998) argumentuje, že duševní pohoda se netýká jen osobního fungování, ale vztahuje se i na sociální aspekty. Uvádí pět dimenzí sociální pohody: 1) sociální přijetí (akceptace) spočívá v pozitivních postojích vůči lidem, jejich akceptace a vychází z přesvědčení, že jsou laskaví a přátelští. 2) sociální aktualizace vychází z přesvědčení, že se svět se stává lepším místem pro každého a že se společnost pozitivně vyvíjí. 3) spoluúčast na společenském dění vědomí, že jednotlivec je prospěšný pro společnost a jeho přínos je společností pozitivně hodnocený 4) sociální soudržnost vnímání sociálního světa jako logického, pochopitelného a předvídatelného 5) sociální integrace založena na pocitu sounáležitosti a začlenění se do komunity, která se pro jedince stává zdrojem podpory a spokojenosti (Keyes, 2002, Janovská, 2011). 3.3 Zdroje osobní pohody Různí autoři si kladli stejnou otázku: Co hraje klíčovou roli v lidském štěstí? Odpovědi se liší s ohledem na názorové přesvědčení badatelů. Například Diener a Seligman (2002) se snažili popsat osobnost lidí, kteří jsou z dlouhodobého hlediska šťastnější a spokojenější než ostatní a zjistili, že tzv. šťastná osobnost se vyznačuje převažující přítomností pozitivních emocí, nízkou frekvencí a intenzitou negativních emocí, celkovou spokojeností s dosavadním životem, vyšší mírou uspokojení v jednotlivých oblastech života a také udržováním blízkých a vřelých vztahů s druhými lidmi (Slezáčková, 2012). Podle Blatného (2010) lze rozdělit zdroje osobní pohody do čtyř kategorií. Jsou jimi socioekonomické a demografické faktory, osobnostní dispozice, diskrepance mezi osobními očekáváními a skutečností a sociální vztahy. Demografické faktory K těmto proměnným patří pohlaví, věk, vzdělání, rodinný stav, sociální status, ekonomický status, zaměstnání, zdravotní stav, podmínky bydlení, víra, příslušnost k rase či etniku. Výzkumy přinesly zajímavé zjištění, že vliv demografických faktorů na osobní pohodu je daleko menší, než by se dalo předpokládat a že se na celkovém pocitu osobní pohody podílejí jen z jedné pětiny. Vzhledem k povaze naši práce se soustředíme hlavně na věk, pohlaví, zdraví a zaměstnání. 25

Příslušnost k pohlaví nemá k osobní pohodě podstatný vztah (Blatný, 2010). Vlivem pohlaví na osobní pohodu se zabývala Ryffová a Singer (1998) v rámci svého pětidimenzionálního modelu osobní pohody. Autoři zjistili, že ženy posuzují pozitivněji než muži své vztahy s druhými a svůj osobní rozvoj. Mezi další zdroje osobní pohody patří věk. Výzkumy (Ryff, 1989; Mroczek, Kolarz, 1998) ukázaly, že s věkem klesá složka založená na pozitivních emočních prožitcích a vzrůstá kognitivně hodnotící složka. Obecně můžeme říci, že s přibývajícím věkem vzrůstá ta část osobní pohody, která je založena na osobní zkušenosti. S tímto faktem korespondují i další výsledky výzkumů, podle nichž osobnostní vlastnosti determinují osobní pohodu v mladším věku výrazněji než ve starším věku (Hřebíčková, Blatný, 2010). Souvislost mezi subjektivně pociťovaným zdravím a osobní pohodou je sice statisticky významná, avšak její vyjádření korelačním koeficientem není nijak výrazná. Například Breetvelt a Van Dam (1991; Blatný, 2010) zjistili, že celková životní spokojenost těžce nemocných a zdravých lidí se jen mírně liší. Tento fakt je dán schopnosti lidí zvládat zátěžové situace pomocí kognitivních strategií, které člověku pomáhají od potencionální hrozby odklonit pozornost či snížit význam hrozícího rizika (Diener, 1999; Blatný, 2010). Na osobní pohodě člověka se také významně podílí fakt, zda má člověk práci a do jaké míry je v ní spokojený. Zaměstnání ovlivňuje osobní pohodu prostřednictvím uspokojení z vlastní seberealizace, uspokojení potřeby sociálních kontaktů a naplnění pocitu identity a životního smyslu (Tait, Padgett, Baldwin, 1989; Blatný, 2010). Výrazně negativní vliv na osobní pohodu má ztráta zaměstnání (Blatný, Dosedlová, Kebza, 2005). Osobnostní dispozice Zájem o osobnostní rysy v souvislosti s osobní pohodou vychází z poznatku, že životní spokojenost je stabilní v čase a také, že vrozená emocionalita primárně ovlivňuje prožitky spokojenosti i hodnocení vlastního života (Blatný, 2010). Proběhlo mnoho výzkumů, zabývající se vlivem osobnostních charakteristik na osobní pohodu. Jako nejvýznamnější prediktory se jeví temperamentové vlastnosti jako extroverze (související s pozitivním citovým stavem) a neuroticismus (související s negativním citovým stavem). Studie napříč kontinenty ukazují, že extroverti se vyznačují větší mírou a intenzitou prožívání pozitivních emocí než introverti (Diener, Biswas Diener, 2008). Pozdější výzkumy (McCrae, Costa, 26