Silvie Šeborová: kritička současného umění, zakladatelka portálu Artalk.cz 1.Jak vidíte ideální zapojení doprovodných a edukačních programů do struktury instituce? Vnímáte je jako nadstandard, přidanou hodnotu nebo nutnost, bez níž dnes nelze fungovat? Zda vnímám doprovodné programy jako nadstandard, přidanou hodnotu nebo nutnost? Nepoužila bych ani jedno ze zmíněných označení. Spíše bych mluvila o doprovodných a edukačních programech jako o samozřejmé součásti celkové koncepce galerií a muzeí. Považuji je za aktivity, které vznikají (respektive by měly vznikat) zároveň s aktivitami ostatními a vzájemně na sebe navazovat a doplňovat se. Nemyslím si však, že by všechny instituce musely za každou cenu takovéto programy realizovat, což se dnes stává poněkud módním. U značné části galerií za tím cítím hlouběji nepromyšlenou touhu po zvýšení tabulek návštěvnosti zástupy žáků a studentů základních a středních škol. Jenže ono to takto jednoduše nefunguje a představa, že výstava bude "lepší", pokud oslovím nejlépe Karinu Kottovou nebo Ondřeje Horáka, aby v jejím průběhu vytvořili nějaký doprovodný program pro děti, je mylná. Nelze pochybovat o tom, že doprovodné programy mají své místo v Galerii hlavního města Prahy, v Národní galerii, či ve významných regionálních galeriích (a při formulování dalších odpovědí mám na
mysli právě tyto galerie). A je to konkrétně Národní galerie, jež by měla být institucí, která i v tomto ohledu určuje trend. Otázka je, jak k doprovodným programům přistupovat v menších galeriích. Zde nemám úplně jednoznačnou odpověď, rozhodně si nemyslím, že každá galerie by měla organizovat za každou cenu komentované prohlídky a programy pro děti, možnou cestu vidím v nějaké formě spolupráce, případně ve snaze o vytváření alternativ k hlavnímu proudu určovanému NG. Za zásadní problém také nepovažuji to, jak přesně komponovat programy pro školy (případně pro jiné skupiny návštěvníků), ale otázku celkového přístupu k návštěvníkovi a způsob práce s ním. A jak již zmiňuji výše, přijde mi zcestné oddělovat tuto sekci od dalšího provozu galerie, počínaje výstavním plánem přes PR, architekturu výstavy, přístup kustodek a podobou prodejny se vstupenkami konče. 2. Jak vnímáte status autorů doprovodných a edukačních programů či obecně pracovníky lektorských oddělení v muzeích a galeriích? Jaké vlastnosti a schopnosti od nich očekáváte? Osobní zkušenost z práce v Moravské galerii v letech 2005-2010,
stejně tak jako konzultace tématu s kolegy pracujícími v dalších institucích, svědčí o tom, že status pracovníků lektorských oddělení je (respektive rozhodně do nedávna byl) na poměrně nízké úrovni. Ač právě postavení lektorského oddělení bývá často veřejnosti prezentováno jinak, v době mého působení v MG byli v této instituci autoři doprovodných programů vnímáni ne jako součást pracovního týmu, ale jako jakýsi přítěžek, který ruší kurátory v důležité práci. Pokud se u některých výstav podařilo docílit toho, že se lektorské oddělení stalo součástí řetězu, v němž jednotlivé díly vytváří podobu daného projektu, pak bylo součástí poslední. V uplynulých dvou, třech letech cítím u některých institucí snahu o posun a o změnu tohoto přístupu, nevím však o galerii, kde by byl status autorů doprovodných programů optimální. Autor doprovodných programů by měl mít velmi dobré komunikační schopnosti a měl by být schopen své záměry obhájit jak před veřejností, tak směrem dovnitř instituce. Měl by si být jistý tím, co dělá, být schopen dobře formulovat své myšlenky a záměry. Schopnost práce s kolektivem a jeho vedení je samozřejmostí.
3.Jsou konkrétní výsledky edukační práce pro chod galerijní instituce vůbec důležité? Nebo jde o z podstaty sisyfovskou práci, jejíž dopad není dohledatelný? A je pak akceptovatelné ve státních institucích provozovat programy bez návštěvnické odezvy? Jsou konkrétní výsledky práce lektorů důležité pro chod instituce? Omlouvám se autorům dotazníku, ale tuto otázku považuji za zbytečnou. Odpověď je jednoslovná a jasná. Dohledatelnost dopadu doprovodných a edukačních programů je v dlouhodobém časovém horizontu pochopitelně měřitelná návštěvností a zájmem o instituci, myslím si ale, že otázka míří spíše k nepočitatelným komoditám se vznešenými označeními jako "kultivace a vzdělávání společnosti". I v tomto případě, kde u měření výsledků nepomůže kalkulačka, má práce autorů doprovodných programů v dlouhodobém časovém horizontu jasný dopad. Je však obtížné, aby roli kultivačního prvku sehrávaly pouze galerie. V tomto ohledu vnímám instituce zabývající se výtvarným uměním jen jako součást dění, na němž se podílí další subjekty zabývající se kulturou, ale také například média, školy, neziskové organizace, občanská sdružení, které třeba s uměním jako takovým nemají primárně nic společného, ale jde jim o zlepšení prostředí, ve kterém žijeme.
Co se týče akceptování programů bez návštěvnické odezvy, napadá mě paralela s ČT Art, kterou vyvozuji z debaty, již jsem vedla s jejím výkonným ředitelem. Na otázku týkající se sledovanosti programu odpověděl, že vedení České televize si již od začátku bylo vědomé toho, že se nejedná o masovou záležitost, a že sledovanost kanálu nebude měřítkem pro úspěšnost projektu. To stejné by se dalo namítnout o doprovodných galerijním programech. Ono to do jisté míry platí a platí to i o výstavách, kde žebříčky návštěvnosti nepovažuji za jediný a nejpodstatnější ukazatel úspěšnosti. Myslím si, že není od věci si dopředu vytyčit, pro koho je projet určený a jaká návštěvnost by v závislosti na jeho zaměření byla úspěchem. Nesouhlasím však s tím, aby byly realizovány programy, na které nikdo nechodí, či u kterých se počítá návštěvnost v jednotlivcích a to jen proto, abychom si odškrtli, že u dané výstavy proběhla dětská dílna, na kterou však přišlo pouze jediné dítě, jenž se navíc stydělo se do programu zapojit, protože byl nachystán nevhodně k jeho věku a schopnostem. Nicméně některé programy, které se s návštěvnickým ohlasem nesetkají, mi akceptovatelné přijdou, což rozvíjím v následující odpovědi.
4.Jaké způsoby získávání návštěvníků a veřejnosti v rámci doprovodných programů vás v posledních letech zaujaly a proč? Jaké formáty doprovodných a edukačních programů preferujete, jaké nedoporučujete a proč? U většiny českých institucí vidím ten problém, že se vydávají prošlapanou cestou, která však nefunguje, respektive nefunguje dobře vždy, všude a za všech okolností. Tento klasický model vypadá asi následovně: připravíme výstavu. Vyzveme lektora, aby k ní vytvořil doprovodný program podle šablony: komentovaná prohlídka s autorem výstavy, komentovaná prohlídka s kurátorem výstavy, dětská díla, program pro žáky základních škol, program pro žáky středních škol. Kreativnější lektorská oddělení doplní workshop pro dospělé, dílnu pro seniory, program pro děti předškolního věku, dílnu pro pedagogy, přednášku na téma související s výstavou a v touze po zvýšení návštěvnosti ještě jednu komentovanou prohlídku s autorem výstavy. Výsledkem pak bývá, že PR oddělení neví, co z toho má vlastně propagovat, email s nabídkou pěti doprovodných programů týdně nezaujme media a ani potenciální návštěvník vlastně neví, co si vybrat.
Nemám zcela jasnou odpověď na to, jaké formáty by měly doprovodné programy mít. Ocenila bych však snahu po hledání nových formátů i s tím, že se ukáže, že některé cesty jsou slepé. Pokud lektor vymyslí nový typ programu, který se nesetká s diváckým úspěchem, je to naprosto v pořádku, je to pokus, který přinesl výsledek v tom, že ukázal, že tato cesta je slepá. Pokud lektor zorganizuje třetí komentovanou prohlídku, i když ví, že na předchozí dvě přišlo po pěti lidech, čímž se lidský potenciál v jeho městě již vyčerpal, je jeho práce špatná a zbytečná. Kromě toho myslím, že je zcela v pořádku, když se hledají modely, které by vyhovovaly určitým skupinám návštěvníků, respektive že autor doprovodného programu by si ještě před tím, než začne o programu přemýšlet, měl odpovědět na otázku, pro koho program vlastně dělá. Cokoli určené pro "nejširší okruh zájemců o výtvarné umění" je s odpuštěním kravina.