Problematika interference v nácviku správné výslovnosti ve výuce ruštiny na základě analýzy pohádky Gusi-lebedi

MASARYKOVA UNIVERZITA Pedagogická fakulta Katedra ruského jazyka a literatury Problematika interference v nácviku správné výslovnosti ve výuce ruštiny na základě analýzy pohádky Gusi-lebedi Bakalářská práce Brno 2012 Vedoucí bakalářské práce: PhDr. Irina Hobzová Autor práce: Jana Helekalová

Prohlášení Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci vypracovala samostatně, s využitím pouze citovaných literárních pramenů, dalších informací a zdrojů v souladu s Disciplinárním řádem pro studenty Pedagogické fakulty Masarykovy univerzity a se zákonem č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon), ve znění pozdějších předpisů. V Brně dne 10. 12. 2012. Jana Helekalová 2

Poděkování Ráda bych touto cestou poděkovala PhDr. Irině Hobzové za odborné vedení mé práce, cenné rady a připomínky, které mi poskytla, a také za čas a trpělivost, kterou mi věnovala. 3

OBSAH ÚVOD... 6 TEORETICKÁ ČÁST... 8 1 Fonetika a její význam... 8 1.1 Porovnání zvukové stránky ruského a českého jazyka... 9 1.2 Ortoepie a ortofonie... 11 1.2.1 Historie ruské ortoepie... 11 1.3 Artikulační fonetika... 13 1.3.1 Řečové ústrojí... 13 1.3.2 Konkrétní realizace fonémů... 14 1.4 Ruská fonetická transkripce... 16 2 Dělení hlásek... 18 2.1 Samohlásky... 19 2.1.1 Dělení samohlásek... 20 2.2 Souhlásky... 21 2.2.1 Dělení souhlásek... 21 3 Vzájemný vliv jazyků při jazykových kontaktech... 24 3.1 Kladný přenos... 24 3.1.1 Kladný přenos ve výslovnosti... 25 3.2 Záporný přenos (interference)... 25 3.2.1 Interference ve výslovnosti... 26 3.2.2 Obtíţné jevy výslovnosti z hlediska interference... 28 4 Nácvik správné ruské výslovnosti v českých školách... 30 4.1 Fonetický systém a jeho úloha při osvojování cizího jazyka... 31 4.2 Metodika nácviku správné výslovnosti... 32 4.3 Didaktické prostředky ve výuce cizích jazyků... 33 4.3.1 Didaktické prostředky pro nácvik správné výslovnosti... 35 PRAKTICKÁ ČÁST... 36 5 Analýza zvukového materiálu... 37 5.1 Snadné jevy výslovnosti z hlediska interference... 39 5.1.1 Výslovnost neredukovaných (přízvučných) samohlásek а, о, у, и, э. 39 4

5.1.2 Výslovnost přízvučných я, е, ѐ, ю, и na počátku slova nebo po samohláskách, po tvrdém a měkkém znaku... 41 5.1.3 Výslovnost tvrdých souhlásek (s výjimkou ж, ш, ц, л )... 43 5.1.4 Výslovnost д', т', н', й, ч'... 45 5.2 Středně obtíţné jevy výslovnosti z hlediska interference... 47 5.2.1 Výslovnost samohlásek 1.stupeň redukce... 47 5.2.2 Výslovnost samohlásek 2. stupeň redukce... 48 5.2.3 Výslovnost ы, ж, ш, ц, л... 51 5.2.4 Výslovnost з', х', с', к', г', л'... 53 5.2.5 Výslovnost měkkých retnic a p před redukovanou samohláskou... 55 5.2.6 Spojitá výslovnost předloţek s následujícím slovem, jeţ začíná na samohlásku... 57 5.2.7 Výslovnost -ться, -тся reflexív... 58 5.3 Obtíţné jevy výslovnosti z hlediska interference... 59 5.3.1 Výslovnost měkkých retnic a р' v přízvučné slabice... 59 5.4 Shrnutí analýzy... 60 ZÁVĚR... 63 РЕСЮМЕ... 66 SEZNAM LITERATURY... 72 PŘÍLOHY... 75 5

ÚVOD Naše bakalářská práce Problematika interference v nácviku správné výslovnosti ve výuce ruštiny na základě analýzy pohádky Gusi-lebedi se zabývá tématem z fonetiky. Téma výslovnosti jsme zvolili, protoţe nás zajímá a povaţujeme za velmi důleţité klást při výuce ruštiny neustále důraz na správnou ruskou výslovnost. Osvojení gramatiky a slovní zásoby je samozřejmě základem studia cizího jazyka, ale bez zvládnutí fonetické stránky jazyka nemůţeme povaţovat cizí jazyk za osvojený a špatná výslovnost brání porozumění mezi posluchači. V práci se budeme zabývat problematikou interference ve výslovnosti. Pojmem interference se označuje negativní působení mateřštiny na studium cizího jazyka. A především při osvojování ruské výslovnosti českými studenty převaţuje negativní působení mateřštiny. To znamená, ţe čeští studenti mají tendenci přizpůsobovat ruský jazyk českému, coţ se odráţí na kvalitě ruské výslovnosti. S problematikou interference ve výslovnosti se setkáváme nejen v počátcích studia ruského jazyka českými studenty, ale prostupuje i do jeho vyšších stupňů. Cílem naší práce je analyzovat jevy ruské výslovnosti, které podléhají interferenčním vlivům, porovnat je s klasifikací docenta Veselého a podle výsledku naší analýzy rozdělit tyto jevy do stupňů dle jejich obtíţnosti. V naší analýze budeme vycházet z rozdělení obtíţných jevů ve výslovnosti českými mluvčími ruských hlásek podle docenta Veselého, které uvádí ve své knize Problematika vyučování ruštině jako blízce příbuznému jazyku. Výchozím materiálem pro praktickou část bude zvuková nahrávka studentů ruského jazyka. Nahrávku jsme pořídili v prvním ročníku oboru Lektorství ruského jazyka Pedagogické fakulty Masarykovy univerzity. Pro rozbor jsme vybrali pohádku Гусилебеди, protoţe obsahuje rozmanité fonetické jevy, které jsou vhodné pro naši analýzu. Pracovat budeme nejen s textem a zvukovými nahrávkami studentů, ale také s originální nahrávkou pohádky rodilým mluvčím, která nám poslouţí ke kontrole našeho rozboru. Bakalářská práce bude rozdělena na část teoretickou a praktickou. Teoretická část bude obsahovat čtyři kapitoly. První dvě kapitoly se budou zabývat přímo tématy z oblasti fonetiky. Nejprve se věnujeme obecně fonetice a jejímu významu, dále porovnáme ruský a český fonetický systém, další část věnujeme ortoepii a ortofonii, artikulační fonetice a také transkripci. Druhá kapitola je věnována dělení samohlásek a souhlásek v ruském jazyce v porovnání s češtinou. 6

Ve třetí kapitole se budeme zabývat vzájemným vlivem těchto jazyků při vzájemných jazykových kontaktech a interferencí z češtiny do ruštiny, konkrétně interferencí ve výslovnosti. Poslední kapitola je věnována výuce ruštiny v českých školách, ve které se opět podrobněji zaměříme přímo na problematiku správné výslovnosti. V praktické části budeme analyzovat zvukové nahrávky studentů ruštiny. Výsledky analýzy, tedy zjištěné chyby, budeme zaznamenávat do tabulek. V kaţdé tabulce, tj. skupině určitých fonetických jevů, vyhodnotíme úspěšnost správné ruské výslovnosti. Nejprve porovnáme výsledky z tabulek vzájemně a následně s klasifikací jevů výslovnosti podle docenta Veselého. Budeme pouţívat srovnávací metodu. Výsledkem bude rozdělení jevů ruské výslovnosti do stupňů obtíţnosti pro české studenty. 7

TEORETICKÁ ČÁST 1 Fonetika a její význam Na začátku naší práce si nejprve ujasníme základní pojmy, co je to fonetika, co je předmětem jejího zkoumání, čím se zabývá. Slovo fonetika pochází z řeckého phonetikos = zvukový, hlasový. Fonetika je jazykovědná disciplína zabývající se zvukem řeči materiální stránkou zvukových výrazových prostředků jazyka, a to jak na nezobecněné úrovni poznání a popisu mechanismu vzniku řeči, její akustické stavby a percepce zvukového signálu sluchem, tak na zobecněné úrovni hlásek a prozodických prostředků, které jsou užívány v daném komunikačním společenství. 1 Fonetika studuje hlásky, jejich artikulaci, akustiku a funkce. Základní minimální jednotkou fonetiky je foném. Kromě tohoto se fonetika zabývá zvukovou stavbou hlásek, slov, přízvukem a intonací. Do rámce fonetiky patří i výzkum zvukové stavby větších úseků včetně zákonitostí spojování hlásek a jejich modifikace, a také modulace řeči pomocí síly, tempa, výšky a barvy hlasu. Fonetika zkoumá základní a nejkonkrétnější výrazový plán jazyka oblast zvuku ze tří hledisek: fyziologicko-artikulačního, auditivního, akustického a dotýká se i hlediska funkčního. 2 Fonetika je svázána s dalšími disciplínami jazykovědy především s gramatikou. Podle P. I. Avanesova fonetiku s gramatikou pojí hlavně to, ţe se obě zabývají strukturou jazyka a jeho všeobecnými kategoriemi, které vytvářejí sloţitý systém. Některé jazykové jevy stojí na rozhraní fonetiky a gramatiky (například změna hlásek u slov друг друзья, kde se mění kořen slova), a proto je potřeba říci, ţe pokud nebudeme ovládat fonetickou stránku jazyka, nemůţeme pochopit některá gramatická fakta. 3 Je tedy nutno říci, ţe pro osvojení cizího jazyka, konkrétně ruského, nestačí ovládat pouze slovní zásobu a gramatiku, ale musíme si osvojit také fonetický systém jazyka. 1 KRČMOVÁ, M. Fonetika a fonologie. [online]. [cit. 2012-02-27]. Dostupné z www: <http://is.muni.cz/do/1499/el/estud/ff/js08/fonetika/ucebnice/ch03s01.html>. 2 Tamtéţ. 3 ИВАНОВ, В. В. Современный русский язык. Теоретический курс. Фонетика. Москва : Издательство Русский язык. 1985. с. 9. 8

Osvojení správné výslovnosti bývá ve výuce ruského jazyka velkým problémem, ale pouze osvojení správné výslovnosti nestačí, abychom dobře rusky mluvili, musíme si osvojit také dynamiku, melodii a rytmus ruského jazyka. 1.1 Porovnání zvukové stránky ruského a českého jazyka Při srovnávání zvukové stránky ruského a českého jazyka vynikají určité rozdíly, které prostupují celou zvukovou stránkou obou jazyků а jsou pro tyto jazyky charakteristické. V souhrnu rozdílných jevů můţeme vidět hlavní rysy, tzv. fonické báze těchto jazyků. Pro ruštinu jsou charakteristické především tyto rysy: a/ Ruský přízvuk je značně silnější než český, není stálý, nýbrž je volný a pohyblivý. Je činitelem významotvorným. Naproti tomu není v ruštině významotvorná kvantita. Trvání samohlásky závisí na tom, je-li přízvučná, či nikoli. b/ Je podstatný rozdíl mezi samohláskami přízvučnými a nepřízvučnými. V ruském jazyce jsou nepřízvučné silně redukovány. c/ V souhláskovém systému se kromě rozdílu mezi souhláskami znělými a neznělými, který je celkem shodný s češtinou, uplatňuje výrazněji rozdíl mezi souhláskami měkkými a tvrdými. 4 Co se týče přízvuku, z hlediska způsobu vydělení slabiky z taktu, existují tři typy: dynamický, kvalitativní, melodický. Můţeme říci, ţe vţdy jeden typ přízvuku doprovází druhý. V ruštině je to silný dynamický přízvuk, doprovázený kvantitativním. V češtině je přízvuk také dynamický, ale na rozdíl od ruštiny je slabý. Sílá přízvuku má za následek redukci nepřízvučných samohlásek ve slovech. V ruštině dochází k redukci, v češtině nikoli. Přízvuk se liší také z hlediska jeho místa ve slově. Přízvuk je buď pevný (фиксированное ударение) nebo volný (свободное), ten je buď stálý (постоянное) nebo pohyblivý (подвижное). Pevný přízvuk bývá vţdy na té stejné slabice ve všech slovech, setkáváme se s ním v češtině, kde padá na první slabiku nebo ve francouzštině, kde je na poslední. Druhým typem je volný přízvuk, který padá na jakoukoliv slabiku ve slově, je typický pro ruštinu nebo angličtinu. Volný přízvuk stálý padá ve všech formách určitého slova na jednu a tu samou slabiku, tento přízvuk je typický pro většinu ruských slov (шкóла, шкóлы). Některá ruská slova mají přízvuk pohyblivý, coţ znamená, ţe v různých 4 ROMPORTL, M. Stručná fonetika ruštiny. 3. vyd. Praha : Státní pedagogické nakladatelství, 1973. s. 5. 9

formách určitého slova přízvuk dopadá na různé slabiky (слóво, словá). Pohyblivý přízvuk v ruštině má především funkci významotvornou (зáмок, замóк). V češtině je významotvorným činitelem délka hlásek, která není závislá na přízvuku. V ruštině je délka hlásek vlastností přízvuku. 5 Pro Čechy je typickou chybou v mluvené řeči rozvleklost ruštiny, ta vychází z nedostatečné redukce nepřízvučných samohlásek a také monotónnost, která je svázaná s rozdílem v síle přízvučných a nepřízvučných samohlásek. Odlišuje se také melodie ruštiny a češtiny. Melodie je suprasegmentální prvek, který závisí na výšce tónu sousedních segmentálních prvků. Rozlišuje melodii klesající a stoupající. Klesající melodii češtiny charakterizuje pomalé klesáním z přízvučné slabiky aţ do konce věty. V ruštině naopak ostrým poklesem na přízvučné slabice slova s frázovým nebo logickým přízvukem, následná část věty se vysloví na nízkém tóně. Stoupající melodie se také velmi odlišuje. Jak v ruském, tak v českém jazyce má dvě varianty. V češtině je pro první variantu charakteristické zvýšení tónu poslední slabiky slova s frázovým přízvukem, předchozí slabiky ve větě se vysloví na nízkém tóně. V druhém případě se s frázovým přízvukem vyslovuje také na nízkém tóně, ale zvýšení nastupuje jiţ na druhé slabice tohoto slova a zbylé slabiky se vyslovují s pomalým sniţováním tónu. První typ ruské stoupající melodie charakterizuje prudké zvýšení tónu na přízvučné slabice, která je vydělena frázovým nebo logickým přízvukem. Druhý typem je postupné zvyšování tónu aţ do konce věty, které začíná na přízvučné slabice, na kterou padá frázový nebo logický přízvuk. 6 Pro správnou výslovnost je potřeba všechny tyto rysy a charakteristiky ruského jazyka znát a při výslovnosti na ně nezapomínat vědět na jakou slabiku padá přízvuk, podle pravidel redukovat samohlásky před přízvukem a po přízvuku a vědět, kdy je souhláska tvrdá, kdy měkká. Teprve s vědomím těchto indicií můţeme ruský jazyk správně vyvat. 5 ГОБЗОВА, И. Практические упражнения по фонетике русского языка. [online]. [cit. 2012-04-08]. Dostupné z www: < http://is.muni.cz/do/ped/kat/krus/fonetika/ch04.html>. 6 Tamtéţ. 10

center. 10 Ortofonie je souhrn zásad, které vymezují jaká je správná výslovnost hlásek 1.2 Ortoepie a ortofonie Jednou z hlavních částí fonetiky je ortoepie (správná spisovná výslovnost), která v sobě zahrnuje souhrn norem správné výslovnosti v mluvených spisovných projevech. 7 Výslovnost slov, vět a celé řeči je klíčová dovednost, na kterou by se měl učitel zaměřit v počátku výuky ruského jazyka. Výslovnosti je třeba se věnovat, jelikoţ její nezvládnutí, ať částečné nebo úplné můţe studentovi cizího jazyka působit v budoucnosti velké problémy, které se odstraňují velmi obtíţně. 8 Spisovná výslovnost se obvykle opírá o některou v jazyce již existující výslovnost. Její podklad, zdroj jejích norem, se v jednotlivých jazycích liší. Zásady nejsou dány zákonitostmi pouze zvukového plánu, nýbrž tím, že se vyskytují v určitém slově. V současné ruské ortoepii se projevují dvě tendence. Jedna směřuje k fonetické pravidelnosti a druhá ke shodě s pravopisem. 9 Základem spisovné výslovnosti je výslovnost intelektuálních vrstev mluvících spisovným jazykem, není to lidová výslovnost nářečního celku, ani výslovnost význačných spisovného jazyka a jejich kombinací, které se uplatňují v daném jazyce obecně a pravidelně a nejsou závislé na povaze slova, v němž se vyskytují. 11 1.2.1 Historie ruské ortoepie Utváření dnešní spisovné ruské výslovnosti spadá uţ do 17. století. Základem je výslovnost moskevská, kterou přijímali všechna kulturní centra v zemi. V první čtvrtině 18. století za vlády Petra Velikého bylo přeneseno kulturní centrum z Moskvy do Petrohradu, tento přesun neměl zpočátku na moskevskou výslovnost vliv, ale postupem času si Petrohrad vytvořil vlastní výslovnostní normu. Na konci 19. století si tyto dvě výslovnostní normy silně konkurovali, nakonec získala převahu moskevská výslovností 7 ROMPORTL, M. Stručná fonetika ruštiny. 3. vyd. Praha : Státní pedagogické nakladatelství, 1973. s. 149. 8 KOLEKTIV AUTORŮ. Metodika přípravy ke zkoušce z českého jazyka pro žadatele o trvalý pobyt (úroveň A1) [online]. [cit. 2012-02-27]. Dostupné z www: < http://cestina-pro-cizince.cz/uploads/dokumenty/cest_pro_ciz_final.pdf>. 9 ROMPORTL, M. Stručná fonetika ruštiny. 3. vyd. Praha : Státní pedagogické nakladatelství, 1973. s. 149. 10 VACHEK, J. Lingvistický slovník Pražské školy. 1. vyd. Praha : Univerzita Karlova, 2005. s. 123. 11 ROMPORTL, M. Stručná fonetika ruštiny. 3. vyd. Praha : Státní pedagogické nakladatelství, 1973. s. 151. 11

norma, a to hlavně díky působení Moskevského akademického divadla (MCHAT), které bylo zaloţené v roce 1898. Do Velké říjnové revoluce uţívala spisovný ruský jazyk pouze ruská inteligence, po revoluci se demokratizuje nejen v Rusku ale i v zemích Sovětského svazu. Během 20. století rapidně stoupá počet obyvatel velkých měst včetně Moskvy, noví obyvatelé jsou k nářečním odchylkám tolerantnější a moskevská norma podléhá dalším změnám. Vytvoření celonárodní jednotné normy není ale do dnešní doby stále ukončeno. 12 Moskevská výslovnost je způsob výslovnosti obyvatel Moskvy. Je to výslovnostní norma uznaná pro ruský spisovný jazyk. Charakteristické rysy moskevské normy jsou následující: 1. щ, сч, жж, зж, жд se vyslovují jako ш а ж měkké a dlouhé ve slovech: щи, счѐт, жужжать, визжать, дождя; měkké, krátké [ш'], [ж'] se objevují pouze ve slovech cizího původu jako například пшют, жюриaa ve vlastních jménech jako např. Шютте, Жюль (v dnešní době se v těchto případech často vyslovuje i tvrdé ж, ш); 2. výslovnost písmene г jako [γ] se objevuje pouze v některých slovech s církevní tematikou (господи, бога), v ostatních slovech se neobjevuje i přesto, ţe slova mají shodnou fonetickou pozici (např.богодельня, благополучный, благоприятный); výslovnost [γ] se objevuje také ve slovech, kde je znělé х, např. ихбы [иγбы] a v jednotlivých slovech (бухгалтерия, бухгалтер); 3. výslovnost měkkého к', г', х' je moţná pouze před hláskami и, е (руки, руке); před а, о, у se měkké к', г', х' objevuje pouze ve slovech cizího původu (гяур, маникюр, ликѐр); 4. výslovnost чн je moţná jako [шн] (скучно), (výslovnost [шн] je jiţ zastaralá u slov гречневый [грéшневый], булочная [бýлошная], молочный [молóшный]), výslovnost[чн] se dnes objevuje převáţně v odborných termínech a v neutrální slovní zásobě (вечность, беспечный, личность atd.); 5. výslovnost щн jako [щн], nikoli [шн] (сущность. Беспомощный atd.); 6. výslovnost tvrdého [т, д] před [е] se objevuje v některých slovech cizího původu a ve stylisticky označených slovech (темпера, коттедж, терция, декольте atd.), ve vlastních jménech (Декарт, Дега, Теренций, Доде), a také 12 HAVRÁNEK, B. et al. Příruční mluvnice ruštiny pro Čechy 1 : Hláskosloví a tvarosloví. 3. vyd. Praha : SPN, 1976. s. 21. 12

v abreviaturách typu ТЭЦ, ВТЭК, ЛЭП atp., naopak měkké [т'], [д'] se objevuje v zaţitých slovech (температура, телефон, тема, демонстрация, демон); 7. ve zvratném tvaru slovesa je moţné spatřit váhání mezi scénickou výslovností tvrdého [с] a hovorového měkkého [с'], které se objevilo uţ v době Puškina; 8. ч před т ve spojkách что, чтобы se vyslovuje jako [ш]: [што], [штобы]; 9. v oblasti vokalizace je základním rysem moskevské výslovnosti ákání, tj. ostré kontrastní vyčlenění přízvučné slabiky (podle délky a intenzity) a odlišná dvoustupňová redukce hlásek v nepřízvučných slabikách, například голова [гъл^вá]. 13 1.3 Artikulační fonetika Artikulační fonetika je obor fonetických zkoumání, který má nejblíţe k fyziologii. Tento obor zkoumá proces vzniku řeči, fyziologii artikulačních orgánů a jejich funkcí. Do oboru artikulační fonetiky spadá artikulace. Artikulace znamená tvoření zvuků, hlásek a jejich seskupování. Je to koordinovaná činnost mluvidel vedoucí k vyslovení. Při artikulaci je aktivní celé mluvní ústrojí. Na artikulaci se podílí orgány z třech ústrojí dýchacího (respirační), hlasového (fonační), modifikačního. 14 1.3.1 Řečové ústrojí Řečové ústrojí se skládá z orgánů, které vyplňují nejrůznější biologické funkce jako je například dýchání či příjem potravy a slouţí k vytváření zvuků, hlásek. 15 Orgány řečového ústrojí můţeme rozdělit na orgány: aktivní rty, dolní čelist, jazyk, měkké patro, hlasivky, čípek pasivní horní čelist, zuby, tvrdé patro, alveoly 16 13 КЕДРОВА, Ф. Е. Русская фонетика [online]. [cit. 2012-04-12]. Dostupné z www: <http://fonetica.philol.msu.ru/orfoepija/mosk.htm>. 14 KRČMOVÁ, M. Úvod do fonologie a fonetiky pro bohemisty. 2. vyd. Ostrava : Ostravská univerzita, 2007. s. 35. 15 ОЛИВЕРИУС, З. Ф. Фонетика русского языка. 1. vyd. Praha : Státní pedagogické nakladatelství, 1974. c. 30. 16 ГОБЗОВА, И. Практические упражнения по фонетике русского языка. [online]. [cit. 2012-03-25]. Dostupné z www: < http://is.muni.cz/do/ped/kat/krus/fonetika/go01.html>. 13

Zvuky řeči se vytvářejí při existenci hybných sil, pruţného těla, rezonátorů a vzduchu. Hybnou silou tvorby zvuků je síla z proudu vzduchu, poháněná pohybem hrudníku a bránice, z plic přes hrtan, hltan a ústní nebo nosní dutinou ven. Při dýchání jsou délky nádechu a výdechu téměř stejné. Rytmické kmitání hlasivek je jediným zdrojem hlasu. Hlasivky se nacházejí v hrtanu. Hrtan se skládá z prstencové chrupavky, na které je štítná chrupavka. K zadní části prstencové chrupavky jsou připojeny dvě chrupavky hlasivkové. Mezi nimi se nacházejí hlasivky. Místo mezi hlasivkami a hlasivkovými chrupavkami se označuje jako hlasová štěrbina. Hlas se upravuje pomocí rezonátoru, třením vzduchu zde vznikají šumy. Rezonátor se skládá z ústní a nosní dutiny, které rozděluje tvrdé a měkké patro. Jako alveoly se označuje část horní čelisti za předními zuby. Nejpohyblivějším orgánem řečového ústrojí je jazyk. Část jazyka označujeme jako kořen a část jako hřbet, který se skládá z přední, střední a zadní části, svoji roli v artikulaci hraje také hrot jazyka. 17 Zobrazení konkrétních orgánů řeči vidíme na obr. č. 1 (Oliverius, 1974). 1.3.2 Konkrétní realizace fonémů Konkrétní realizace fonémů se mění ve fázích komunikačního procesu. V první fázi je informace nesena nervovými impulsy mluvčího, poté je nesena pohyby jeho mluvidel a formou rezonátorů a ve třetí fázi je informace přenesena zvukovou vlnou, nakonec je informace upravena změnami v uchu posluchače a jeho nervovými impulsy. Artikulační fonetika studuje pohyby mluvidel a formu rezonátorů. Předmětem akustické fonetiky je fyzikální povaha zvukové vlny. Podle Jelínka ale tyto dva obory nejsou dostatečným základem pro metodiku výslovnosti a poslechu. Je nutno přiřadit také psychofyziologii produkce a percepce, jimiţ se zabývá psycholingvistika, psychologie a neurofyziologie řeči. 18 17 ОЛИВЕРИУС, З. Ф. Фонетика русского языка. 1. vyd. Praha : Státní pedagogické nakladatelství, 1974. c. 32. 18 JELÍNEK, S. Kapitoly z metodiky vyučování ruštině. Praha : Státní pedagogické nakladatelství, 1977. s. 11. 14

Obr. č. 1 1 dutina ústní 2 nosní dutin 3 dutina hrdelní 4 hrtan 5 hlasová štěrbina 6 horní ret 7 dolní ret 8 horní řezáky 9 dolní řezáky 10 horní čelist 11 dolní čelist 12 alveoly 13 tvrdé patro 14 měkké patro 15 přední část jazyka 16 hrot jazyka 17 střední část jazyka 18 zadní část jazyka 19 kořen jazyka 20 chrupavka štítná 21 chrupavka prstencovitá 22 dvě chrupavky hlasivkové 23 hlasivky 15

1.4 Ruská fonetická transkripce Transkripcí neboli fonetickým / zvukovým přepisem textu se označuje grafický přepis mluvené řeči. Za pomoci zvláštních znaků a azbuky se snaţí o co nejpřesnější přepis výslovnosti určitého jazyka do grafické podoby. Při transkripci pouţíváme hranatých závorek. Vztah mezi psanou a mluvenou podobou je v jednotlivých jazycích různý. V jazycích s hláskovým písmem pozorujeme často mezi textem psaným a jeho zvukovou realizací jistou paralelnost. Např. písmena mají v některých případech v jazyce zcela jednoznačné čtení a zvuková kombinace jediný způsob zápisu v češtině případy jako koleno, zámek, plátek; ne však případy jako divák, kde se vyslovuje ď, ale píše se jako součást slabiky di, tj. nikoli písmenem ď, nebo zpěv, kde je jediná možná výslovnost [spjef]. 19 Transkripce prověřuje řečový sluch a také zvládnutí výslovnosti. Pomocí transkripce si ţáci rychleji osvojí a pochopí pravidla ruské redukce, vzájemné vztahy hlásek ve slově, změkčování, apod. Podle Jelínka je vhodnost fonetického přepisu pro niţší stupně školy omezená. 20 Ruská transkripce vychází z azbuky a zvláštních znaků ṷ, ^ :,. Některá písmena se při transkripci neuţívají (я, ю, е, ѐ, щ). V přepisu ruského jazyka je stejná grafická podoba mluvené řeči jen v minimu případů, a to v krátkých slovech s jednou samohláskou, bez změkčení např.: слон [слон], пол [пол]. U víceslabičných slovech dochází k redukci např. образование [^бръз^ван'иṷь]. Při transkripci měkkých souhlásek a změkčených se pouţívá čárka nahoře za změkčeným písmem např. п', р', с', л', kromě písmene й, u kterého se změkčení nepíše. Tvrdé souhlásky přepisujeme bez označení. Zdvojené souhlásky se označují dvojtečkou. Uvedeme ještě několik zvláštních případů jako například: щ [ш':], -ться, -тся [ц:^], -ся [с^], й (безударное) [ṷ]. U souhlásek zaznamenáváme následující znaky u transkripce: [^], [ъ], [ь], [ṷи], [ṷ^], [ṷь], atd. 21 19 KRČMOVÁ, M., Fonetika a fonologie. [online]. [cit. 2012-02-27]. Dostupné z www: <http://is.muni.cz/elportal/estud/ff/js07/fonetika/materialy/ch02s03.html>. 20 JELÍNEK, S. Kapitoly z metodiky vyučování ruštině. Praha : Státní pedagogické nakladatelství, 1977. s. 34. 21 ГОБЗОВА, И. Практические упражнения по фонетике русского языка [online]. [cit. 2012-03-25]. Dostupné z www: <http://is.muni.cz/do/ped/kat/krus/fonetika/ch01.html>. 16

Ruské samohlásky je moţné rozdělit podle přízvuku na: přízvučné (silná, dynamická, dlouhá výslovnost) označujeme 3 nepřízvučné podléhající prvnímu stupni redukce označujeme 2 nepřízvučné podléhající druhého stupni redukce označujeme 1 Výslovnost samohlásek po souhláskách: Obr. č. 2 22 Výslovnost я, ѐ, е, ю, и po samohláskách, na začátku slova nebo po měkkém či tvrdém znaku: Obr. č. 3 23 22 ГОБЗОВА, И. Практические упражнения по фонетике русского языка [online]. [cit. 2012-03-25]. Dostupné z www: < http://is.muni.cz/do/ped/kat/krus/fonetika/ch01.html>. 23 Tamtéţ. 17

2 Dělení hlásek Na začátku kapitoly si nejprve ujasníme základní pojmy. Foném je nejmenší zvuková jednotka jazyka, konkrétní podobu fonému v řeči označujeme jako hlásku. Grafémem označujeme grafický znak, písmeno, nejmenší jednotku psaného jazyka. Morfém je nejmenší lingvistická jednotka, která má sémantický smysl, v mluveném jazyce jsou morfémy sloţené z fonémů a v jazyce psaném jsou morfémy sloţené z grafémů. Hlásky vyslovujeme a slyšíme, grafémy píšeme a čteme. 24 V grafickém systému ruského jazyka, tj. v azbuce je 33 písmen grafémů. Kaţdý grafém má minimálně jednu zvukovou podobu foném. Systém fonematický obsahu více fonémů neţ je v azbuce grafémů, obsahuje 6 samohlásek a 36 souhlásek. Nejmenšími konkrétními zvukovými jednotkami řeči jsou hlásky, které se v řeči vyslovují jedna za druhou. Hlásky jsou nejmenšími segmentálními prvky fonetického systému. Jejich spojení nazýváme slabikami, z nichţ se skládají větší segmentální prvky, slova. Hlásky můţeme dělit podle toho, jak se tvoří mluvidly. Základní dělení stránek je na samohlásky a souhlásky. Toto dělení se pouţívá v celém světě. 25 Zásoba i soustava hlásek se v ruštině oproti češtině liší v několika bodech. Jednak se liší fonetická podstata hlásek, jejich počet i jejich jazykové vyuţití. V ruštině hraje velkou roli existence měkkých souhlásek a jejich vztah k souhláskám tvrdým. U samohlásek je nejvýraznějším rysem rozdíl mezi souhláskami pod přízvukem přízvučnými a nepřízvučnými. Pokud jde pak o výslovnost jednotlivých samohlásek, existují hláskové odstíny jejich výslovnosti, které vznikají na základě sousedství s hláskami různého typu. Tato různorodost hláskových odstínů vzniká na základě odlišného navazování sousedních hlásek v českém a ruském jazyce. Přechod mezi hláskami je v ruštině pozvolný oproti češtině, kde je přechod poměrně náhlý. Zmíněné rozdíly se řadí k typickým rozdílům mezi českou a ruskou výslovností. 26 24 SТARÁ, H. Problémy s výslovností tvrdých a měkkých souhlásek ve výuce ruského jazyka. Brno, 2010. 56 l, 3 l příl. Bakalářská práce. Masarykova univerzita, Pedagogická fakulta. 25 ГОБЗОВА, И. Практические упражнения по фонетике русского языка. [online]. [cit. 2012-03-25]. Dostupné z www: < http://is.muni.cz/do/ped/kat/krus/fonetika/index.html >. 26 ROMPORTL, M. Stručná fonetika ruštiny. 3. vyd. Praha : Státní pedagogické nakladatelství, 1973. s. 23. 18

2.1 Samohlásky Při tvoření samohlásek prochází výdechový proud vzduchu, který je rozechvěný hlasivkami, ústy volně ven a vznikají čisté tóny. V ruském jazyce existuje podle některých jazykovědců pět souhlásek, podle jiných šest souhlásek: а, э, о, у, и, ы. U těchto foném existují různé varianty, jejichţ podoba závisí na poloze přízvuku ve slově. Samohlásky и, ы jsou povaţovány za samostatné fonémy v souladu s výkladem leningradské fonologické školy. 27 Někteří autoři jich uvádí pouze pět samohlásek. Například podle Romportla se samohláska ы povaţuje pouze za variantu samohlásky и. 28 I podle Havránka jsou и, ы varianty jednoho fonému. Ruské и je přední (měkká) vysoká samohláska a ы je střední (tvrdá) vysoká samohláska. Čeština má pouze přední (měkké) i, které se píše dvěma písmeny i, y. 29 Základním rozdílem mezi češtinou a ruštinou se jeví vyuţití krátkosti a délky neboli kvantity samohlásek. V českém jazyce je kvantita významotvorná. To znamená, ţe délka samohlásek slouţí k rozlišování významu např. seji sejí, mládí mladí, mate máte. V češtině je tedy deset samohláskových párových fonémů, pět krátkých a pět dlouhých a - á, e - é, o - ó, i - í, u - ú. Jak jsme jiţ zmínili, v češtině je y je pouze druhý zápis pro samohlásku i. V ruském jazyce je kvantita pouze vlastností přízvučných samohlásek a není významotvorná. Co se týče kvality, v ruštině rozhoduje o kvalitě samohlásek místo přízvuku ve slově a souhláskové okolí. Samohlásky po nebo před přízvukem jsou redukovány, samohlásky po měkké souhlásce, před měkkou souhláskou a mezi měkkými souhláskami jsou změkčeny, neboli italizovány, jejich tón je vyšší. 30 Nepřízvučné ruské samohlásky jsou redukovány, vyslovují se s menší silou. Artikulace těchto samohlásek je méně energická. Existují dva typy redukce. Redukce 1. stupně znamená menší redukci a dochází k ní před přízvučnou slabikou. V ostatních nepřízvučných polohách je redukce větší, k největší redukci dochází na samohlásce, která se nachází bezprostředně za přízvukem. Označujeme ji jako redukci 2. stupně. 31 27 ЛЮБИМОВА, Н. А. Обучение русскому произношению: Артикуляция. Постановка и коррекция русских звуков. Москва : Русский язык, 1982. с. 24. 28 ROMPORTL, M. Stručná fonetika ruštiny. 3. vyd. Praha : Státní pedagogické nakladatelství, 1973. s. 24. 29 HAVRÁNEK, B., et al. Příruční mluvnice ruštiny pro Čechy 1 : Hláskosloví a tvarosloví. 3. vyd. Praha : SPN, 1976. s. 47. 30 Tamtéţ s. 46. 31 Tamtéţ s. 46. 19

2.1.1 Dělení samohlásek Samohlásky v ruštině třídíme podle toho, v jaké poloze se nachází jazyk, tedy podle artikulace. Dělení vychází ze svislé a vodorovné polohy jazyka. Podle polohy ve směru svislém je dělíme na vysoké ( и, ы, у ), středové ( е, о ) a nízké ( а ). Podle polohy ve směru vodorovném je dělíme na přední ( и, е ), střední ( ы, а ) a zadní ( у, о ) - viz. tabulka č. 1 (Havránek, 1976). 32 Podle polohy jazyka ve směru svislém Podle polohy jazyka ve směru vodorovném přední střední zadní vysoké и (ы) у středové е о nízké а tabulka č. 1 Pokud srovnáme ruské a české a, ruské je o něco zadnější, má hlubší charakteristický tón a nejzadnější je před tvrdým l. Co se týká ruského o je otevřenější neţ české, má vyšší charakteristický tón. Ruské u je hlubší neţ české. Ruské e a i jsou zavřenější a přednější neţ tyto české samohlásky, coţ znamená, ţe mají vyšší tón. Hlubší je také ruské nezměkčené e. 33 Základní poloha jazyka je ale stejná jako v češtině, liší se pouze hloubkou. V češtině má pouze přední měkké i, které se píše dvěma písmeny y, i. Oproti ruštině, kde и je samohláska přední (měkká) а ы je střední (tvrdá), proto je pro studenty výslovnost samohlásky ы sloţitější. 32 HAVRÁNEK, B., et al. Příruční mluvnice ruštiny pro Čechy 1 : Hláskosloví a tvarosloví. 3. vyd. Praha : SPN, 1976. s. 45. 33 Tamtéţ s. 49, 50. 20

Čeština a ruština se liší také ve výskytu dvojhlásek. Čeština běţně pouţívá souhlásky au, ou (auto, automat, zoubek, rukou). Samohláska au je cizí, vyskytuje se v cizích slovech. Samohláska ou je domácí. Ve spisovné ruštině se tyto jevy nevyskytují, pouze v některých cizích slovech je náběh k dvojhláskovosti. 34 Za nejméně problémové ruské, tj. nejvíce podobné českým samohláskám, povaţuje Romportl samohlásky, které mají tzv. základní podobu - jsou přízvučnými, a nejméně se na nich projevuje vliv sousedních souhlásek. Základní podobu mají v následujících situacích: tvoří pouze samohláska (а, и, у, o) je na počátku slova a následuje po ní tvrdá souhláska (адрес, этот, утро, искра) samohláska končí a stojí před ní tvrdá souhláska (беда, внизу, лицо) stojí mezi dvěma tvrdými souhláskami (дар, цех, сохнуть, тук, сыпать) 35 2.2 Souhlásky Při tvoření souhlásek musí výdechový proud vzduchu překonávat různé překáţky, výsledkem jsou šumy. Jelikoţ jsou samohlásky zvučnější neţ souhlásky, bývají proto většinou jádrem slabiky. Přechodnou skupinu mezi samohláskami a souhláskami tvoří souhlásky sonorní, tj. zvučné souhlásky, při jejich artikulaci vznikají pouze slabé šumy. V českém jazyce jsou to písmena: r, l, m, n, n (ň), j a v ruském: р, р, л, л, м, м, н, н, й. Oproti ostatním souhláskám mohou být v některých jazycích i slabikotvornými. Ruština slabikotvorné souhlásky nemá, v češtině jsou to sonorní l, r (plk, krb) a výjimečně m (osm). 36 2.2.1 Dělení souhlásek V ruském jazyce existuje 36 souhláskových fonémů, můţeme je dělit podle různých kritérií. Čeština i ruština znají řady párových souhláskových fonémů. 34 HAVRÁNEK, B., et al. Příruční mluvnice ruštiny pro Čechy 1 : Hláskosloví a tvarosloví. 3. vyd. Praha : SPN, 1976. s. 47. 35 ROMPORTL, M. Stručná fonetika ruštiny. 3. vyd. Praha : Státní pedagogické nakladatelství, 1973. s. 24-29. 36 HAVRÁNEK, B., et al. Příruční mluvnice ruštiny pro Čechy 1 : Hláskosloví a tvarosloví. 3. vyd. Praha : SPN, 1976. s. 25, 28. 21

Oba jazyky znají systém znělých a neznělých souhlásek, při tvoření znělých souhlásek se hlasivky chvějí, čímţ vzniká hlas. Při artikulaci neznělých se nechvějí. Většina těchto souhlásek jsou jak v ruštině, tak v češtině fonémy párovými. Kromě ruských sonorních souhlásek (р, р', л, л', м, м', н, н', й) a souhlásek ч', ц, х, х', které jsou nepárové. V češtině do skupiny nepárových souhlásek řadíme všechny sonorní (r, l, m, n, n, j) a souhlásky c, č, ř. Česká samohláska ch se spojuje ve dvojici se samohláskou h, i přestoţe jde o souhlásky, u kterých se liší místo artikulace. Rozdíl mezi znělými s neznělými párovými fonémy se v obou jazycích neutralizuje na konci slov a při znělostní spodobě. Pojmem znělostní spodoba se rozumí ztráta znělosti souhlásky nebo naopak nabytí znělosti pod vlivem druhé souhlásky. V češtině i ruštině se jedná o spodobu zpětnou, coţ znamená přizpůsobení se souhlásce následující např. ножка/noţka [noška], просьба [z b]/prosba [zb]. V češtině existuje také spodoba postupná ve spojení sh, např. shledání [sch]. Ztrátu znělosti na konci slov pozorujeme u slov дуб/dub [p], лев/lev [f], плод/plod [t], дрозд/drozd [t], рог/roh [ch]. 37 Ţáky českých škol tedy není třeba poučovat o znělostní spodobě, jelikoţ se tento jev v jazycích shoduje. Naopak anglickým ţákům tato spodoba činí značné potíţe. 38 Souhlásky můţeme dělit na tvrdé a měkké. Toto dělení charakterizuje ruský hláskový systém. V ruštině existuje patnáct párových souhláskových fonémů a šest nepárových fonému tři pouze tvrdé ж, ш, ц а tři pouze měkké щ, ч, й. Naproti tomu v češtině jsou pouze tři párové dvojice, které jsou obdobou ruských tvrdých a měkkých souhlásek, jsou to d - d, t - t, n - n. Měkké souhlásky jsou oproti tvrdým charakterizovány vyšším šumem. 39 Souhlásky můţeme dělit z hlediska způsobu jejich tvoření a z hlediska místa jejich tvoření. Z hlediska místa tvoření dělíme souhlásky na retné, které se dále dělí na retoretné a retozubné, zubodásňové (alveolární) dělící se na přední a zadní, předopatrové (palatální) a zadopatrové (velární). V češtině existuje souhláska h, coţ je hrtanová souhláska, takovou souhlásku v ruském jazyce nenajdeme, jelikoţ vznikla ve staré češtině ze souhlásky g. 37 HAVRÁNEK, B., et al. Příruční mluvnice ruštiny pro Čechy 1 : Hláskosloví a tvarosloví. 3. vyd. Praha : SPN, 1976. s. 28, 29. 38 VESELÝ, J. Problematika vyučování ruštině jako blízce příbuznému jazyku. 1. vyd. Praha : Státní pedagogické nakladatelství. 1985. s. 100. 39 HAVRÁNEK, B., et al. Příruční mluvnice ruštiny pro Čechy 1 : Hláskosloví a tvarosloví. 3. vyd. Praha : SPN, 1976. s. 28, 29. 22

úţinové závěrové znělost Z hlediska způsobu artikulace dělíme souhlásky na závěrové, ty se dále dělí na ústní a nosní, polozávěrové a úţinové, kde rozeznáváme středové, bokové a kmitavé. 40 Rozdělení jednotlivých souhlásek vidíme na tabulce č. 2. (Havránek, 1976) Podle způsobu Podle místa tvoření tvoření retné zubodásňové předo- zado- retoretné retozubné přední zadní patrové patrové ústní N п, п' т, т' к, к' Z б, б' д, д' г,г' nosní N (м, м') (н, н') Z м, м' н, н' N ц ч' polozávěrové Z středové N ф, ф' с ш х, х' Z в, в' з ж й bokové N (л, л') Z л, л' kmitavé N (р, р') Z р, р' tabulka č. 2 hrtanové 40 HAVRÁNEK, B., et al. Příruční mluvnice ruštiny pro Čechy 1 : Hláskosloví a tvarosloví. 3. vyd. Praha : SPN, 1976. s. 25, 27, 28. 23

3 Vzájemný vliv jazyků při jazykových kontaktech Pro pochopení a studium dalšího jazyka pomáhají ţákovi praktické a teoretické znalosti, které má jiţ ze svého mateřského jazyka. Mezi jazyky existují určité jevy, předměty, pojmenování, které mají jazyky společné. A právě existence těchto společných jevů pomáhá ţákovi pochopit a učit se další jazyk. Co se týče jazyků českého a ruského, díky své příbuznosti je počáteční výuka jazyka lehčí a student zaznamenává rychlejší pokroky neţ například při studiu němčiny. V počátku studia ruštiny jako cizího jazyka je tato příbuznost a podobnost jazyků velmi pozitivním faktorem. V tomto případě mluvíme o kladném přenosu - pozitivním transferu. 41 Na druhé straně existuje záporný vliv mateřštiny, který znesnadňuje studium ruského jazyka ve všech jazykových rovinách. Projevuje se záporným přenosem negativním transferem, který se označuje také termínem interference. Negativním transferem se rozumí například to, ţe si student z mateřského jazyka přenáší způsob vyvání hlásek, slov, intonaci, přízvuk, způsob spojování slov, tvoření vět apod. Tento transfer se dá vysvětlit z psychologického hlediska, student má zafixovaný mateřský jazyk, proto inklinuje k přenášení svého přirozeného jazyka do studia ruského jazyka. 42 3.1 Kladný přenos Existuje několik typů kladných přenosů: záměrný spontánní, přímý transformovaný. Přenos záměrný lze charakterizovat jako přenos, který je záměrně veden učitelem nebo výkladem v učebnicích. Máme na mysli, upozornění na určitý jev, který je shodný nebo podobný českému jazyku, aby se urychlil proces osvojení daného jevu. V oblasti gramatiky můţeme zmínit skloňování slova школа, které se mění pouze v 7. p. j. č. Co se týká spontánního transferu, jde například o slova ястреб znamená jestřáb a zní podobně, пасмурный день znamená pošmourný den a také zní podobně. Existují také slova podobně znějící, která mají ale jiný význam, například slova место, красный, духи, ale o těchto slovech více aţ v kapitole týkající se negativního transferu. Dalším 41 VESELÝ, J. Problematika vyučování ruštině jako blízce příbuznému jazyku. 1. vyd. Praha : Státní pedagogické nakladatelství. 1985. s. 16. 42 Tamtéţ s. 17. 24

typem přenosu je přenos přímý, tím se rozumí přenos jevů, které jsou naprosto shodné či takových, jejichţ rozdíly jsou minimálně zanedbatelné. Jde například o výslovnost hlásek d, t, n, u aj. Přenos transformovaný znamená přenos jevu s určitou korekcí, například učitel upozorní ţáka na výslovnost де, те, не upozorní na mnohem měkčí výslovnost je výslovnost těchto jevů v českém jazyce. V určitých případech transformovaný přenos překonává negativní transfer například u nácviku výslovnosti ruského tvrdého ж a ы, učitel vyzývá studenty, aby hlásky vyvaly tvrdě oproti češtině. Kladný přenos z mateřštiny se uplatňuje především v přenosu teoretických znalostí o jazyce, při přenosu dovedností a návyků a moţnost při vyučování ruštiny uţívat český jazyk pro vysvětlování například sloţitých nebo nových jevů. 43 3.1.1 Kladný přenos ve výslovnosti Je třeba říci, ţe na osvojování ruské výslovnosti má mateřština spíše záporný vliv. Interferenční působení je silnější a komplikovanější v oblasti výslovnosti neţ v oblastech gramatiky a lexika. Na druhou stranu je osvojování ruštiny mnohem lehčí pro slovanskou skupinu národů, tj. pro nás Čechy neţ pro národy germánských či jiných skupin jazyků. Mluvíme-li například o ruských slabikách де, те, не, ди, ти, ни, дю, тю, ню, дя, тя, ня atd, jsou tyto slabiky velmi blízké Čechům oproti Němcům, Angličanům, Francouzům. V lexikální rovině se kladný přenos uplatňuje mnohem intenzivněji. Český jazyk má s ruštinou spoustu společných slov, pocházejících z общеславянcкой лексики, patří sem slova jako je otec, syn, řeka, nést, sedět, kámen, voda (отец, сын, нести, река, сидеть, камень, вода) atd., jsou to slova, která jsou podobná hláskově i sémanticky českým protějškům. Tyto slova se čeští studenti velmi rychle naučí, ale problém můţe u některých slov vznikat u výslovnosti leţet, pět, lyţe (лежать, пять, лыжи). 44 3.2 Záporný přenos (interference) V teorii cizojazyčného vyučování rozumíme interferencí narušování normy při užívání cizího jazyka, a to buď vlivem jevů mateřského jazyka, nebo vlivem jiných jevů daného cizího jazyka. Interferenci můžeme v podstatě ztotožnit se záporným přenosem, 43 VESELÝ, J. Problematika vyučování ruštině jako blízce příbuznému jazyku. 1. vyd. Praha : Státní pedagogické nakladatelství. 1985. s. 23-25. 44 Tamtéţ s. 26, 28. 25

protože tu jde o neuvědomělé přenášení (přitom mylné přenášení) jevů z jazyka do jazyka nebo uvnitř cizího jazyka. P. Hagbol říká: Mateřský jazyk vám vnucuje své hlásky, své konstrukce a jiné zvláštnosti vždy, když se pokusíte překládat do cizího jazyka 45 Tak jako u kladného přenosu i u záporného existuje několik typů interference. Interferenci můţeme dělit podle jazykových plánů existuje tedy interference v oblasti zvukové stránky jazyka, grafická interference, interference pravopisná a lexikální interference. 46 My se zaměříme na interferenci v oblasti zvukové stránky, konkrétně na výslovnost. Interference se týká samozřejmě také přízvuku a intonace. 3.2.1 Interference ve výslovnosti Jak jsme jiţ zmínili, zvládnutí zvukové stránky ruštiny je při jejím studiu velmi obtíţné, konkrétně nejobtíţnější je osvojení dokonalé či jen dobré výslovnosti. Obzvlášť silný odpor kladou výslovnostní návyky z mateřštiny po 10. roce ţáka. 47 V počátku studia student vnímá v mluvené ruské řeči cizojazyčné zvuky přizpůsobené hláskám mateřského jazyka. Jelínek uvádí, ţe někteří autoři hovoří o vhodnosti přehánění při nácviku výslovnosti, coţ podle nich usnadňuje percepci i produkci určitého jevu. 48 Zde je uvedeno několik případů přizpůsobení ruských hlásek českým: u slova плóхо na konci slyší student na konci o, přestoţe je tam vysloven redukovaný zvuk ъ u slova полька nepostřehne výslovnost měkkého л u slova лыжи, vnímá všechny zvuky přizpůsobené češtině, české л na místo tvrdého ruského, ы, ж, и jako české hlásky na místo ruských tvrdých. 45 VESELÝ, J. Problematika vyučování ruštině jako blízce příbuznému jazyku. 1. vyd. Praha : Státní pedagogické nakladatelství. 1985. s. 36. 46 Tamtéţ s. 29. 47 Tamtéţ s. 99. 48 JELÍNEK, S. Kapitoly z metodiky vyučování ruštině. 1. vyd. Praha : Státní pedagogické nakladatelství, 1977. s. 26. 26

Interferenční chyby se zmenšují úměrně podle toho, jak ţák aktivně ke studiu přistupuje, zmenšují je časté náslechy, cvičení, konverzace s rodilými mluvčími atd., můţeme tedy říci, ţe tento typ interference se zmenšuje s tím, jak si ţák osvojuje zvukovou stránku jazyka. Jiţ zmíněné chyby, společně s intonací mohou působit problémy i ţákům, kteří lexiku a gramatiku ruštiny uţ dobře ovládají, jen text nemají připravený. Mluvčí se soustředí při projevu na gramatickou a lexikální rovinu a ve fonetické dělají často chyby, a tak zde dochází k zápornému transferu, kdy student mluví takzvanou českou ruštinou. Tento typ interference se objevuje aţ do vyšších stupňů studia ruštiny. Proto ve většině základních a středních škol slyšíme uţ zmíněnou českou výslovnost ruštiny. Co se týče výslovnosti, můţeme zmínit také interferenci grafickou a čtení, zpočátku student vnímá písmena azbuky jako české například нос vnímá jako noc místo nos. I tento typ interference prostupuje aţ do vyšších stupňů výuky ruštiny, například u slov символ a Веньямин studenti vyslovují často b namísto v. Studenti často dělají chyby také ve slovech typu университет, емансипация, apod., kde automaticky čtou na základě podoby slov všechny hlásky stejně, aniţ by si všimli změny hlásky, tento typ interference je opravdu častý a těţko se odnaučuje. Právě toto je jeden z negativních faktorů blízkých jazyků, kdy vám mateřština nutí její konstrukce slov a činí velké obtíţe, proto nelze o studiu ruštiny pro Čechy hovořit jako lehkém jazyku. Překonání interference je velmi obtíţný úkol, jeho zvládnutí dokazuje zvládnutí cizího jazyka. Překonání je ale úkolem aţ v nejvyšším stupni studia ruštiny. 49 49 VESELÝ, J. Problematika vyučování ruštině jako blízce příbuznému jazyku. 1. vyd. Praha : Státní pedagogické nakladatelství. 1985. s. 30. 27

3.2.2 Obtížné jevy výslovnosti z hlediska interference Veselý dělí jevy ruské výslovnosti z hlediska interference na snadné, středně obtíţné a velmi obtíţné. Některé jevy je obtíţné zařadit jednoznačně do jedné skupiny. Snadné výslovnost neredukovaných přízvučných а, о, у, и, э výslovnost psaných я, е, ѐ, ю, и na počátku slova (яма) po samohláskách (моя) výslovnost tvrdých souhlásek б, м, н, т, atd. s výjimkou ж, ш, ц, л výslovnost změkčených б', м', н', т', případně téţ ч Tyto souhlásky se sice liší od příslušných českých jak artikulačně tak akusticky, ale jde o rozdíl zanedbatelný. Středně obtížné výslovnost redukovaných hlásek výslovnost ж, ш, ц, л, ы výslovnost з', с', г', к', х', л' výslovnost měkkých retnic (беда, девят) a р' (река) před redukovanou souhláskou spojitou výslovnost předloţek s následujícím slovem, které začíná samohláskou (в армии) výslovnost -ться, -тся reflexív Velmi obtížné výslovnost měkkých retnic (ребята, пятый, мясо, ребѐнок, пѐрышко) a p (рядом) v přízvučné slabice 28

Toto dělení neobsahuje všechny jevy ruské výslovnosti, týká se pouze základních. Je třeba dodat, ţe přechody mezi druhou a třetí skupinou slov jsou pozvolné. Například co se týká výslovnosti л', lze zde rozlišovat určité stupně obtíţnosti. Za snadnější Veselý povaţuje výslovnost л' v přízvučné slabice ли (лина, линия) před souhláskami мальчик na konci slova учитель před а, е, у v nepřízvučné slabice (летать, любить) za obtíţnější povaţuje výslovnost л' v přízvučných slabikách před а, е, о, у, t. před napsanými я, е, ѐ, ю ляжет, полѐт, люди 50 Zmíněné Veselého dělení bude výchozí pro praktickou část naší bakalářské práce. 50 VESELÝ, J. Problematika vyučování ruštině jako blízce příbuznému jazyku. 1. vyd. Praha : Státní pedagogické nakladatelství. 1985. s. 62, 100. 29

4 Nácvik správné ruské výslovnosti v českých školách V této kapitole nastíníme problematiku nácviku správné ruské výslovnosti na českých školách. Téma je to velmi rozsáhlé, proto se mu věnujeme pouze v několika bodech a podrobněji bychom se jím chtěli zabývat v diplomové práci. Výuka ruského jazyka jako příbuzného slovanského jazyka má své výhody, ale samozřejmě také mnoho nevýhod. Několikaletý propad ruštiny, oproti velmi ţádané a na prvním místě stojící angličtině (viz. obr. č. 4), poznamenal kvalitu dnešní výuky ruštiny. Na základních či středních školách ruštinu vyučují učitelé, kteří ji učili jiţ před 20 lety a učí ji podle starých modelů. Proto bychom se měli pokusit, aby byla výuka ruštiny co nejefektivnější. V posledních několika letech podle dostupných informací (počet zájemců o vysokoškolské studium, otevírání více kurzů, zájem středoškoláků o ruštinu jako druhý cizí jazyk apod.) začíná být ruština pro studenty opět ţádaným a zajímavým jazykem. Tento fakt potvrzuje i statistika na obrázku č. 4. Vidíme, ţe během šesti let počet ţáků studujících ruštinu na základních školách rychle stoupá. Počet studentů se zvýšil téměř sedmkrát a ruština se stala třetím nejţádanějším jazykem. Studium cizích jazyků je velmi obtíţné, jelikoţ v něm nejde pouze a nastudování návyků jako v ostatních předmětech osnov ZŠ a SŠ, ale jde hlavně o osvojení určitých návyků. Celková výuka má směřovat k tomu, aby si student jazyk osvojil jako nástroj komunikace, dokázal psát, číst, mluvit a porozumět rodilému mluvčímu. Ruština byla či je povaţována za lehký jazyk pro české studenty, jelikoţ je češtině příbuzná, ale není tomu tak. Jistě je studium tohoto jazyka pro české studenty snadnější, zejména v začátcích, neţ studium například francouzského či španělského jazyka. Snadnější je především díky tomu, ţe příbuznost těchto jazyků se projevuje ve všech jazykových rovinách lexikální, morfologické, syntaktické a fonologické. Ale nesmíme zapomenout, ţe právě příbuzností mezi jazyky vzniká také mnoho potíţí při studiu ruštiny, ať z morfologického hlediska či fonetického. 51 51 VESELÝ, J. Problematika vyučování ruštině jako blízce příbuznému jazyku. 1. vyd. Praha : Státní pedagogické nakladatelství. 1985. s 9. 30

obrázek č. 4 52 4.1 Fonetický systém a jeho úloha při osvojování cizího jazyka Základní formou výrazového plánu je forma primární, fonetická, vedle stojí sekundární forma, grafická, odvoditelná z fonetického plánu. Výrazový plán je jediným klíčem k obsahovému plánu, komunikaci. Za adekvátní zvládnutí výrazového plánu je bráno takové, které nebrání v komunikaci Čecha s Rusem. Pokud dochází k podceňování nácviku výslovnosti a poslechu, vzniká často problém při komunikaci ţáků a učitelů. Ţáci a učitelé se i přes nezvládnutí správné výslovnosti, vzájemně dobře domluví rusky, jelikoţ pouţívají stejného jazyka tzv. českou ruštinu. Českou ruštinou je označována ruština se silným českým akcentem studenti nahrazují hlásky, dynamiku a melodii ruského jazyka prvky češtiny. Fonetická podoba slov, vět prostupuje všechny čtyři typy řečové činnosti: poslech, mluvení, čtení, psaní. Nedostatečné zvládnutí fonetické normy velmi ztěţuje komunikaci. Pokud nemá student zautomatizované výslovnostní návyky, jeho 52 SLADKOVSKÁ, K., Další cizí jazyk v českých základních školách [online]. [cit. 2012-04-05]. Dostupné z www: <http://clanky.rvp.cz/clanek/c/z/9557/dalsi-cizi-jazyk-v-ceskych-zakladnich-skolach.html/?rate=5>. 31

jazykový projev nikdy nebude připomínat věty cizího jazyka, proto bychom v cizojazyčném vyučování měli fonetice věnovat patřičné místo. 53 Velký problém činí přizpůsobit sluch novému fonetickému systému, jelikoţ mateřština v tomto působí negativně a vzniká interference. Jiţ jsme zmínili, ţe obzvlášť silný odpor kladou návyky z mateřštiny po 10. roce ţivota (Veselý, 1985). I Jelínek se s tímto názorem ztotoţňuje, tvrdí, ţe děti předškolního a niţšího školního věku snáze přizpůsobují sluch k novému fonetickému systému neţ osoby starší. 54 4.2 Metodika nácviku správné výslovnosti Didaktická zásada postupu od jednoduchého ke sloţitému, od lehčího ke sloţitějšímu se uplatňuje i při nácviku výslovnosti, tuto zásadu je nutno v metodice fonetické stránky odlišovat od zásady postupu od známého k neznámému. Podle Jelínka bývá princip postupu od jednoduchého ke sloţitějšímu často porušován, jelikoţ učitelé nejprve přistupují k nácviku podobných hlásek a následně k nácviku nepodobných. Podobné hlásky jsou ale mnohem obtíţnější z hlediska percepce i produkce neţ hlásky ostatní. Co se týče zásady od známého k neznámému např. u měkkostní korelace v ruštině, doporučuje Jelínek vyuţít třech českých tvrdých a měkkých d - d, t - t, n - n, především pro pochopení artikulačních pohybů jazyka. Korektivní kurz výslovnosti je nutno zařadit jiţ do počáteční výuky cizího jazyka. Jelínek rozděluje korektivní kurz výslovnosti do šesti stádií: 1/ dynamika a rytmus, 2/ melodie, 3/ měkkostní korelace, 4/ sonory, 5/ akomodace, 6/ asimilace, ale radí ani jedno stádium nezanedbávat. Mohla by vzniknout situace, kdy bychom věnovali pozornost měkkým hláskám, ale zanedbávali bychom dynamiku, rytmus a melodii a projev by opět zněl českou ruštinou, coţ je podle Jelínka na českých školách běţné. 55 53 JELÍNEK, S. Kapitoly z metodiky vyučování ruštině. 1. vyd. Praha : Státní pedagogické nakladatelství, 1977. s. 7-9. 54 Tamtéţ s. 16. 55 Tamtéţ s. 22-25. 32