MASARYKOVA UNIVERZITA Příroověecká fakulta Roman Klimeš Řešení plošného záklau za použití minimálního ojemu etonu Rešerše k akalářské práci Veoucí práce: oc. RNDr. Rostislav Melichar, Dr. RNDr. Ivan Poul Brno 2009
Osah 1. Přemluva... 2 2. Úvo... 3 2.1. Zakláání stave... 3 2.2. Vývoj zakláání stave... 3 3. Způsoy zakláání stave... 5 3.1. Hluinné záklay... 5 3.2. Plošné záklay... 5 4. Záklaová půa... 9 4.1. Mezní stavy záklaové půy... 10 4.2. Záklaové poměry a náročnost konstrukce... 10 4.2.1. Jenouché záklaové poměry... 11 4.2.2. Složité záklaové poměry... 11 4.2.3. Nenáročné konstrukce... 11 4.2.4. Náročné konstrukce... 11 4.3. Geotechnické kategorie... 11 4.4. Hlouka založení... 12 4.5. Únosnost záklaové půy... 13 5. Výpočtová únosnost... 14 6. Použitá literatura... 16 7. Přílohy... 17 1
1. Přemluva Bakalářská práce mi yla zaána v říjnu 2008 Ústavem geologických vě Příroověecké fakulty Masarykovy univerzity v Brně. Zpracovávána je po veením oc. RNDr. Rostislava Melichara, Dr. a RNDr. Ivana Poula.. Cílem práce je navrhnout takové řešení plošného záklau, které y velo k minimalizaci jeho rozměrů a snížení použitého množství použitého etonu tak, ay se však splnily všechny pomínky staility. 2
2. Úvo 2.1. Zakláání stave Zakláání stave je ovětví stavenictví, které pojenává o stavě a návrhu záklaů. Navazuje na mechaniku zemin, která se zaývá vyšetřováním mechanického chování zemin, tvořících pozáklaí stavy. Nejůležitějším přepoklaem správného založení stavy je spolehlivé sonování, které poskytne přesný oraz o složení pozáklaí. Je ůležité si uvěomit, že půa není téměř nike homogenní a skláá se z vrstev. S technickým řešením je nutné uvážit i hleisko hospoárnosti. Zákla je ta část stavy, která z hleiska účelu stavy může ýt minimální velikosti, aniž se zmenšily použitelné prostory ve stavě, neo jiné její funkce. Proto se snažíme náklay na zakláání stave zmenšit co nejvíce. (Bažant, 1960) V minulosti se při zakláání stave využívaly empirické zkušenosti. Ponětem k věeckému přístupu yla v roce 1973 práce francouzského inženýra C. A. Couloma, zaývající se teorií pevnosti, staility a tlaků zemin. Záklay moerní mechaniky zemin položil v roce 1925 K. Terzaghi. Na jeho okaz navázali v olasti inženýrské geologie Q. Zárua, v mechanice zemin A. Myslivec, V. Mencl a v zakláání stave Z. Bažant a mnoho alších. (Turček et al. 2005) 2.2. Vývoj zakláání stave Úkoly zakláání stave s postupem věků rostou, v ůsleku toho, jak se zvětšuje váha stave a jak roste hlouka založení po hlainou voy. V prehistorické oě, ky se stavělo jen ze řeva, se omezovalo zakláání na znalosti pilotování, které je poprvé prokázané u nákolních stave jezerních sílišť ve Švýcarsku pře 7000 lety. Ve starověku yly těžké stavy, jako jsou napříkla pyramiy, zakláány na skále. Potřea zakláání ve voě se projevila u zavoňovacích stave v Orientu a pozěji u římských mostů. V této oě se začalo zakláat na nízkých řevěných roštech, které yly ávány na záklaovou spáru, jako pokla po zivo. Ve střeověku se začínala zlepšovat technika pilotování, používaná při zakláání městských a pevnostních stave. S novými metoami se setkáváme již o 9. století v Holansku při stavě ochranných hrází a o 13. století při stavě průplavů, ky yl vynalezen potápěcí zvon. (Bažant, 1960) Velký význam má pro zakláání pokrok v technologii. Z počátku je to železo a pozěji cement, který umožnil výrou etonu. Beton se o roku 1850 užívá jen při zakláání o voy. 3
Po zlomovém roku 1910 se stává výhraní hmotou pro stavu záklaů inženýrských stave i v suchu. Z etonu se staví jak plošné záklay, tak záklay hluinné. Roku 1925 přechází zakláání stave z empirické nauky na věu, která je založena na poznatcích mechaniky hornin. Vlastní výpočet plochy záklau pole ovoleného namáhání záklaové půy je však znám již o roku 1870 (Bažant, 1960). 4
3. Způsoy zakláání stave Zákla přenáší na záklaovou půu nejenom vlastní váhu stavy, ale i různé jiné zatížení a síly, které půsoí na stavení ílo. Všechny tyto zatížení a síly přenášené záklaem vyvolávají v záklaové půě napětí a s nimi související eformace (Peter, 1954). Vzhleem k různoroosti stave a geologického položí stavenišť je nutné zakláat na různých záklaových konstrukcích, které se ají rozělit o několika ruhů: 1) záklay hluinné 2) záklay plošné 3) speciální záklay 3.1. Hluinné záklay Nejrozšířenějším ruhem hluinného zakláání jsou piloty. Jejich účelem je přenést váhu stavy o hluších vrstev záklaové půy, není-li záklaová spára ostatečně únosná, neo je-li ohrožena poemletím. Jsou vhoné, poskytují-li levnější řešení, než ává plošný zákla založený o velké hlouky. K jiným ruhů hluinného zakláání (stuním, ketonům, injektážím at.) přistupujeme tehy, ky piloty nejsou výhoné z hleiska hospoárnosti, neo kyž nejsou technicky proveitelné (Bažant, 1960). Pozn.: Jako záklaovou spáru označujeme plochu, ve které se stýká záklaová konstrukce se záklaovou půou. Volí se v takzvané nepromrzající hlouce, což je alespoň 0,8 m po povrchem. Záklaovou spáru je potřea chránit pře znehonocením, ke kterému může ojít činností strojních mechanizmů, zaplavením, promrzáním a pooně (Poláček, 1977). Vzhleem k tomu, že hluinné záklay nejsou prioritní pro tuto práci, neuu se o nich více rozepisovat. 3.2. Plošné záklay Plošné záklay popírají přímo stavení konstrukci a roznášejí zatížení na potřenou plochu na záklaové půě (Bažant, 1960). Přitom se nepočítá s přenášením zatížení třením na svislých částech záklau (ČSN 73 1001). Na plošných záklaech spočívá konstrukce, skláající se z masivní stavy, sloupů neo zí. Plošné záklay ělíme na několik typů: prosté, rozšířené, záklaové patky, pásy, rošty a esky. 5
Prosté plošné záklay se používají po masivní konstrukce, tehy kyž namáhání ziva v záklaové spáře nepřekračuje "ovolené namáhání " záklaové půy. Spočívají celou plochou na záklaové půě. Příklaem prostého záklau je zákla přehray (Bažant, 1960). Rozšířené záklay se využívají pooně jako jenouché, ale pro přípay, ky namáhání ziva v záklaové spáře lehce přesáhne výpočtové namáhání a zákla je nutné rozšířit, tak ay ne rozšířené ploše neylo "ovolené namáhání " záklaové půy překročeno (Bažant, 1960). Záklaové patky (or.1.) se navrhují po sloupy a konstrukce, které přenášejí mnohem větší namáhání, než snese záklaová půa. Z tohoto ůvou je třea konstrukce uložit na patky, které jim zvětší plochu a rozloží zatížení na větší plochu (Bažant, 1960). V půorysu mívají ovykle tvar čtverce, oélníku, kruhu popřípaě mnohoúhelníku. Or. 1. Záklaové patky: A patka z prostého etonu jenostupňová, B patka z prostého etonu voustupňová, C patka z prostého etonu lichoěžníková, D železoetonová (a převislá část záklaové patky, šířka sloupu, v výška patky, α roznášecí úhel). Turček et al. (2005) Záklaové pásy (or. 2.) se používají tehy, kyž y vzálenosti mezi patkami vycházely malé. Takový přípa je ěžný u větších zatížení neo u méně únosných záklaových pů. Pásy jsou navrhovány jako záklay po stěnami, které se používají u příčných neo poélných nosných systémů (Turček et al., 2005). Nejčastěji jsou průřezu oélníkového, neo oráceného T. 6
Or. 2. Záklaový pás: Turček et al. (2005) Záklaové rošty (or.3.) Jená se o soustavu navzájem kolmých záklaových pásů. Navrhují se pro skeletové konstrukce založené na nestejnoměrně stlačitelných zeminách, ále v poolovaném území apo. Železoetonové pásy roštů mají převážně jenouchý oélníkový průřez. Při větší výšce pásu je však vhonějším tvarem orácené písmeno T (tzv. žerový rošt) (Turček et al., 2005). Or. 3. Záklaový rošt: Turček et al. (2005) Záklaové esky (or.4.) přenášejí zatížení na celou plochu záklaové půy. Navrhují se tehy, ky namáhání nevyhovuje žáný z přechozích typů. Zejména pro stavy na různoroých zeminách, výškové stavy a ále při zakláání po hlainou pozemní voy, ke jsou záklay nalehčovány vztlakem. Zhotovují se z železoetonu, něky je možné použít zvojené s žery, přípaně patkami tzv. hřiové esky (Turček et al., 2005). 7
Or. 4. Záklaová eska: Turček et al. (2005) 8
4. Záklaová půa Záklaová půa je funkční částí staveního ojektu. Její složení a vlastnosti musí ýt známé pře započetím projektování stave. Jako záklaovou půu označujeme část zemské kůry, o níž se přenášejí účinky vnějších sil o stavy. Kromě toho na ni půsoí i změny vlhkosti a kolísání hlainy pozemní voy, teplotní vlivy a pooně. V horizontálním směru je záklaová půa, po určitým ojektem, vymezena minimálně plošným rozsahem záklaů včetně svahů výkopových jam. Ve svislém směru pak hloukou, o níž se projevují vlivy zatížení o stavy (Poláček, 1977). Záklaové konstrukce zprostřekovávají spolupůsoení horní stavy a jejím položím. Položí stavy je tvořeno záklaovou půou. Horní stava a záklaová půa pak vytvářejí společně jeen jeiný statický systém (Turček et al., 2005). Záklaové půy mohou tvořit zeminy neo skalní horniny. Musíme však rozlišit, za záklaovou půu tvoří zeminy v příroním uložení neo umělé násypy ze zemin. Takovou klasifikaci uváí norma ČSN 73 1001 Záklaová půa po plošnými záklay z roku 1988. Jemnozrnné zeminy mají více než 35 % částic menších než 0,06 mm. Pole polohy v iagramu plasticity (viz příloha č. 1.) se člení na jíl a hlínu, přičemž poronější klasifikace proíhá pomocí plasticity, neo poílu štěrkovitých, přípaně písčitých částí. Pole normy ČSN 73 1001 z roku 1988 jsou jemnozrnné horniny rozěleny o osmi tří F1 F8 (viz příloha č. 2.). Plasticita jemnozrnných zemin se rozlišuje pole vlhkosti na mezi tekutosti w L (Turček et al., 2005). Mez tekutosti w L se stanovuje pole normy ČSN 72 1014 Laoratorní stanovení meze tekutosti zemin. Chování souržné zeminy je závislé na její vlhkosti. Při vysoké vlhkosti se jílovitá zemina stává kašovitou až tekutou. Takový stav opovíá přípau, ky zemina neklae téměř žáný opor proti smykovému přetvoření. Vlhkost při které zemina vykazuje určitou smykovou pevnost, je uvažována za hraniční mezi stavem tekutým a plastickým. Pomocí meze tekutosti lze zeminy specifikovat na zeminy s plasticitou: L nízkou w L menší než 35 % I stření w L = 35 50 % H vysokou w L = 50 70 % V velmi vysokou w L = 70 90 = E extrémně vysokou w L větší než 90 % 9
Písčité zeminy mají méně než 35 % částic menších než 0,06 mm, přičemž osah písčitých částic (0,06 až 2 mm) je větší než osah štěrkovitých. Zatříění o tří závisí na nestejnozrnitosti, neo na osahu jemnozrnných částic. Písčité zeminy se pole normy ČSN 73 1001 rozělují o pěti tří S1 až S5 (viz příloha č.3.) (Turček et al., 2005). Štěrkovité zeminy mají méně než 35 % částic menších než 0,06 mm, přičemž osah štěrkovitých zrn (2 až 60 mm) je větší než osah písčitých částí. Tyto zeminy se pole normy zařazují o pěti tří G1 až G5 (viz příloha č.4) (Turček et al., 2005). 4.1. Mezní stavy záklaové půy Jako mezní stavy označujeme stavy, při kterých ochází ke kvalitativním změnám záklaové půy neo konstrukce tak, že stava nevyhovuje potřeným požaavkům (Poláček, 1977). Mezi mezní stavy I. skupiny tak zvaným mezním stavům únosnosti patří: 1) stav ztráty staility záklaové půy, který vzniká porušením rovnováhy na smykových plochách záklaové půy neo na styku mezi záklaovou půou a konstrukcí. Mezní plochy rovnováhy mají takový rozsah, že při porušení oje ke zhroucení konstrukce neo k jejímu vychýlení z půvoní polohy (ČSN 73 1001, 1988). 2) stav porušení záklaové půy charakterizuje přecho velkých olastí záklaové půy o plastického stavu, což se projevuje změnou ojemu neo výrazným poklesem únosnosti záklaové půy. Náslekem čehož oje k selhání konstrukce, jako celku neo vzniku velkých trhlin apo (ČSN 73 1001, 1988). Mezní stavy II. skupiny tak zvané mezní stavy použitelnosti zahrnují mezní stavy, které ztěžují ěžné používání konstrukcí neo záklaů. Pří návrhu záklau pole této skupiny se uplatňuje mezní stav přetvoření záklaové půy (ČSN 73 1001, 1988). 4.2. Záklaové poměry a náročnost konstrukce Záklaové poměry se ělí pole složitosti na jenouché a složité, kežto stavení konstrukce se rozělují s přihlénutím ke statickým hleiskům na nenáročné a náročné. 10
4.2.1. Jenouché záklaové poměry Záklaová půa se v rozsahu staveního ojektu nemění, vrstvy jsou přiližně stéle mocné a jsou uloženy téměř voorovně. Pozemní voa žáným způsoem neovlivňuje návrh konstrukcí (ČSN 73 1001, 1988). 4.2.2. Složité záklaové poměry V rozsahu staveního íla se záklaová půa postatně mění. Vrstvy jsou nepravielně uložené a mají proměnlivou mocnost. Dále pak skláá-li se záklaová půa ze zemin nevhoných pro zakláání, jako jsou násypy, kypré písky a rašeliny. V tomto přípaě pozemní voa velmi nepříznivě ovlivňuje návrh konstrukcí znesnaňuje jejich zakláání (ČSN 73 1001). 4.2.3. Nenáročné konstrukce Nejsou citlivé na nerovnoměrné seání a mají ostatečnou rezervu spolehlivosti v plastické olasti přetvoření. Mezi nenáročné konstrukce se řaí stavení ojekty o vou polaží napříkla roinné omky, garáže apo (ČSN 73 1001). 4.2.4. Náročné konstrukce K náročným konstrukcím patří všechny ostatní konstrukce, hlavně pak výškové stavy a staticky neurčité stavení ojekty (ČSN 73 1001). Patří sem i stavy se záklay širšími jak 6 m, jsou-li založené na položí ze skalních hornin, a záklay širšími jak 4 m, založených na souržných zeminách (Hulman, 1984). 4.3. Geotechnické kategorie Pole, již mnohokrát zmiňované, normy ČSN 73 1001 z roku 1988 a nové ČSN EN 1997-1 se rozlišují lehké, jenouché konstrukce, které jsou navrhovány se zaneatelným rizikem ohrožení, a konstrukce ostatní. Pro geotechnický návrh a výpočet se uvažuje s těmito faktory: - ruh a velikost konstrukce - geologické pomínky okolí - charakter záklaové půy - vliv pozemní voy - seizmicita a vulkanická aktivita 11
- ekologické vlivy. Pole těchto faktorů se násleně rozlišují tři geotechnické kategorie konstrukcí (Šamalíková, 1996). 1. geotechnická kategorie zahrnuje malé a relativně jenouché konstrukce, u nichž lze požaavky splnit i na záklaě zkušeností a kvalitativních geotechnických úajů a ke riziko ohrožení majetku a životů je zaneatelné (Šamalíková, 1996). Posuzuje únosnost záklaové půy pole taulek ČSN 73 1001 tzv. taulkové namáhání. Nemusí se určovat alší mezní stavy použitelnosti II. Skupiny. 2. geotechnická kategorie zahrnuje ěžné typy konstrukcí a záklaů, u nichž nevzniká riziko naměrného ohrožení majetku a životů. Záklaové pomínky nejsou neovyklé neo výjimečně otížné. Konstrukce vyžaují kvalitativní geotechnické úaje a statický výpočet (Šamalíková, 1996). Používá se pro stanovení únosnosti směrné normové charakteristiky záklaové půy. Únosnost se vpočte, jako výpočtová únosnost R Do 3. geotechnické kategorie spaají ostatní konstrukce. Pro návrh založení se používá uď přímé metoy, vycházející z výpočtového moelu a navrhovaných honot zatížení a parametrů záklaové půy, neo z přepokláané únosnosti ohanuté empiricky pole výsleků laoratorních a polních zkoušek (Šamalíková, 1996). 4.4. Hlouka založení Hlouka založení označuje vertikální vzálenost mezi terénem, neo polahou nejnižšího suterénu a úrovní záklaové spáry. Při návrhu hlouky založení je třea rát v úvahu účel ojektu, klimatické vlivy, geologický profil, hlainu pozemní voy, úroveň založení okolních ojektů a alší vlivy. Klimatické vlivy nepříznivě půsoí na záklaovou půu, což se přenáší i na stavení konstrukce. Promrzá-li záklaová půa vzniká v pórech zemin le, který zvětšuje svůj ojem, což y mohlo způsoit zvihání konstrukcí, neo jejich částí. Tomuto lze přecházet vhonou hloukou založení. V našich klimatických pomínkách je stanarní hlouka založení ve štěrkovitých a pískovitých zeminách 0,8 m, v jemnozrnných zeminách 1,6 m. Výjimku tvoří jemnozrnné horniny, u kterých je mez tekutosti w L větší než 75 % v takovém přípaě je nutné zakláat o hlouky 2 m. Z geologického profilu vyplývá vzájemná souvislost mezi hloukou založení a rozměry záklau. Oecně platí, že čím je hlouka založení větší, tím jsou větší náklay (Turček et al., 2005). 12
4.5. Únosnost záklaové půy Únosnost záklaové půy je stailitní úloha geomechaniky. Jená se v postatě o stailitu svahu s 0 o sklonem. Úkolem inženýrské geologie je postavit stavu tak, ay neošlo ke svahovým eformacím při moilizaci smykové plochy. Při určité honotě zatížení σ vznikne po hranou záklau plastická olast malého rozsahu.(or.5.) Jená se o olast v níž je záklaová půa porušena smykem. Při zvětšování zatížení se zvětšuje i rozsah plastických olastí, které se postupně rozšiřují nejprve po záklaovou konstrukcí a pozěji i o jejího okolí. Mezním stavem únosnosti označujeme stav, ky je záklaová půa porušena smykem v olasti, znázorněné sítí (Or.6.). Další zatížení y způsoilo zaoření stavy, roztažení záklaové půy o stran a vytlačení na půvoní povrch terénu (Turček et al., 2005). Or. 5. Vývoj plastických olastí při zvětšování zatížení σ. Turček et al. (2005) Or. 6. Porušení zeminy při osažení mezního stavu únosností. Turček et al. (2005) K vývoji poznatků o únosnosti záklaové půy významně přispěli svými pracemi Prantl (1920), Terzaghi (1943), Meyerhof (1951) a alší. V současnosti se za jeno z nejokonalejších považuje řešení J. Brincha Hansena (1970) (Tuček et al. 2005). 13
5. Výpočtová únosnost Výpočtová únosnost záklaové půy závisí na mechanických a fyzikálních vlastnostech záklaové půy, na hlouce, tvaru, rozměrech konstrukcí at. Honota výpočtové únosnosti musí ýt větší než honota výpočtového kontaktního napětí o výpočtového zatížení stavou, neo se mu musí rovnat (ČSN 73 1001, 1988). Pro zeminy (2. a 3. geotechnické kategorie) se výpočtová únosnost záklau s voorovnou záklaovou spárou stanoví pole vzorce J. Brinch Hansena (1970): R = c N c s c c i c + γ N s i 1 γ 2 + N 2 s i [ kpa] R svislá výpočtová únosnost v kpa γ 1, γ 2 efektivní ojemová tíha záklaové půy na a po záklaovou spárou v knm -1 efektivní šířka neo průměr záklau v m N c, N, N součinitelé únosností závisí na výpočtovém úhlu vnitřního tření hlouka založení v m c výpočtová honota souržnosti v kpa s c, s, s součinitelé vyjařující tvar záklau c,, součinitelé vyjařující vliv hlouky založení i c, i, i součinitelé vyjařující vliv šikmosti zatížení Součinitelé únosností N c, N, N N N 1 cot g ϕ pro ϕ > N N N ( ) 0 c = c = + π pro ϕ 2 = 0 2 ϕ π tg ϕ = tg 45 + e 2 = 1,5 N 1 tg ϕ φ výpočtový úhel vnitřního tření zeminy ( ) Honoty těchto součinitelů únosnosti N c, N, N jsou graficky znázorněny v závislosti na úhlu vnitřního tření φ pole ČSN 73 1001 or. 7 Součinitelé tvaru záklau s c, s, s s c = 1+ 0, 2 l s = 1+ sin ϕ l s = 1 0, 3 l, l rozměry oélníkového záklau Součinitelé hlouky založení c,, c = 1+ 0, 1 14
= 1+ 0,1 sin 2ϕ = 1 šířka neo průměr záklau Součinitelé šikmosti zatížení i c, i, i i i i ( 1 tg δ ) 2 c = = = δ úhel oklonu výslenice sil o svislice Velikosti úhlů vnitřního tření φ a souržnosti c se určí z normových honot vyělením součiniteli záklaové půy γ m, (ČSN 73 1001, 1988) - pro normový úhel vnitřního tření 0 < φ 12 0 = 1,5 γ mϕ - pro normový úhel vnitřního tření φ > 12 0 ϕ γ mϕ = ϕ 4 - pro normovou souržnost c γ mc = 2 Z toho to vyplývá že : ϕ = ϕ γ mϕ a c c = γ mc Or. 7. Honoty součinitelů únosnosti N c, N, N opovíající honotám úhlu vnitřního tření φ. ČSN 73 1001 (1988) 15
6. Použitá literatura Bažant, Z. (1960): Zakláání stave. Státní naklaatelství technické literatury. Praha. Eichler, J. (1965): Mechanika zemin. Státní naklaatelství technické literatury. Praha. Hulman, R., Hulla, J., Kuzma, J. (1984): Zaklaanie stave Slovenská vysoká škola technická. Bratislava. Janjic, M. (1985): Inženjerska geologija sa osnovama geologie Naučna Knjiga. Beogra. Lamoj, L. & Štěpánek, Z. (2005): Mechanika zemin a zakláání stave MS. Vyavatelství ČVUT. Praha. Peter, P. (1954): Zaklaanie stave Štátné naklaatelstvo technickéj literatúry. Bratislava. Poláček, S., Němčík, M., Onra, K. (1977): Inženýrská geologie MS. Geologický průzkum n.p.. Ostrava. Šamalíková, M. (1996): Inženýrská geologie a hyrogeologie Akaemické naklaatelství CERM s.r.o. Brno. Turček, P., Hulla, J., Barták, J., Vaníček, I., Masopust, J., Rozsypal, A. (2005): Zakláání stave Jaga. Bratislava. Zárua, Q. & Mencl,, V. (1974): Inženýrská geologie Acaemia. Praha. ČSN 73 1000 (1986): Zakláání staveních ojektů. Záklaní ustanovení pro navrhování. Vyavatelství Úřau pro normalizaci a měření. Praha. ČSN 73 1001 (1988): Zaklááni stave. Záklaová půa po plošnými záklay Vyavatelství Úřau pro normalizaci a měření. Praha. ČSN P ENV 1997-1 (1997): Navrhování geotechnických konstrukcí Vyavatelství Úřau pro normalizaci a měření. Praha. 16
7. Přílohy Příloha č. 1. - Diagram plasticity. ČSN 73 1001 (1988) Příloha č. 2. - Směrné normové charakteristiky jemnozrnných zemin pole ČSN 73 1001 (1988) Konzistence Třía Symol Charakteristika pevná pevná tvrá tvrá měkká tuhá S r > 0,8 S r < 0,8 S r > 0,8 S r < 0,8 ν, β, γ v = 0,35; β = 0,62; γ = 19 KN/m 3 E ef (Mpa) 5 až 10 10 až 20 12 až 24 15 až 30 F 1 MG c (kpa) 40 70 70 70 až 80 φ ( ) 0 0 10 12 až 15 c ef (kpa) 4 až 12 4 až 12 8 až 16 16 až 32 16 až 24 φ ( ) 26 až 32 ν, β, γ v = 0,35; β = 0,62; γ = 19 KN/m 3 E ef (Mpa) 4 až 8 7 až 15 10 až 12 18 až 25 F 2 CG c (kpa) 30 60 60 60 až 70 φ ( ) 0 0 0 12 až 15 c ef (kpa) 6 až 14 6 až 14 10 až 18 18 až 36 18 až 26 φ ( ) 24 až 30 ν, β, γ v = 0,35; β = 0,62; γ = 18 KN/m 3 E ef (Mpa) 3 až 6 5 až 8 8 až 12 12 až 15 F3 MS c (kpa) 30 60 60 60 až 70 φ ( ) 0 0 10 12 až 15 c ef (kpa) 8 až 16 8 až 16 12 až 20 20 až 40 20 až 28 φ ( ) 24 až 29 ν, β, γ v = 0,35; β = 0,62; γ = 18,5 KN/m 3 E ef (Mpa) 2,5 až 4 4 až 6 5 až 8 8 až 12 F4 CS c (kpa) 30 50 70 70 až 80 φ ( ) 0 0 5 8 až 14 c ef (kpa) 10 až 18 10 až 18 14 až 22 22 až 24 22 až 30 17
F5 F6 F7 F8 φ ( ) 22 až 27 ν, β, γ v = 0,40; β = 0,47; γ = 20,0 KN/m 3 E ef (Mpa) 1,5 až 3 3 až 5 5 až 8 7 až 10 10 až 15 12 až 20 ML c (kpa) 30 60 70 70 až 80 200 80 až 90 MI φ ( ) 0 0 5 8 až 14 0 15 až 20 c ef (kpa) 8 až 16 8 až 16 12 až 20 20 až 40 20 až 28 φ ( ) 19 až 23 ν, β, γ v = 0,40; β = 0,47; γ = 21,0 KN/m 3 E ef (Mpa) 1,5 až 3 3 až 6 6 až 8 8 až 12 10 až 15 12 až 20 CL c (kpa) 25 50 80 80 až 90 170 80 až 90 CI φ ( ) 0 0 0 4 až 12 0 14 až 18 c ef (kpa) 8 až 16 8 až 16 12 až 20 20 až 40 20 až 28 φ ( ) 17 až 21 ν, β, γ v = 0,40; β = 0,47; γ = 21,0 KN/m 3 MH E ef (Mpa) 1 až 3 3 až 5 5 až 7 7 až 10 10 až 15 12 až 20 MV c (kpa) 25 50 80 80 až 90 170 80 až 90 φ ( ) 0 0 0 4 až 12 0 14 až 18 ME c ef (kpa) 4 až 10 4 až 10 8 až 16 14 až 28 16 až 24 φ ( ) 15 až 19 ν, β, γ v = 0,42; β = 0,37; γ = 20,5 KN/m 3 CH E ef (Mpa) 1 až 2 2 až 4 4 až 6 6 až 8 8 až 10 10 až 15 CV c (kpa) 20 40 80 80 až 90 150 80 až 90 φ ( ) 0 0 0 3 až 10 0 12 až 16 CE c ef (kpa) 2 až 8 2 až 8 6 až 14 14 až 28 14 až 22 φ ( ) 13 až 17 Příloha č. 3. - Směrné normové charakteristiky písčitých zemin pole ČSN 73 1001 (1988) γ E ef (Mpa) φ ef ( ) c Třía Symol ν β l D = 0,33 až l D = 0,67 až l D = 0,33 až l D = 0,67 až KN/m 3 0,67 1 0,67 1 kpa S1 SW 0,28 0,78 20 30 až 60 50 až 100 34 až 39 37 až 42 0 S2 SP 0,28 0,78 18,5 15 až 35 30 až 50 32 až 53 34 až 37 0 S3 S-F 0,3 0,74 17,5 12 až 19 17 až 25 28 až 31 30 až 33 0 S4 SM 0,3 0,74 18 5 až 15 5 až 15 28 až 30 29 až 30 0 až 10 S5 SC 0,35 0,62 18,5 4 až 12 4 až 12 26 až 28 26 až 28 4 až 12 Příloha č. 4. - Směrné normové charakteristiky štěrkovitých zemin pole ČSN 73 1001 (1988) Třía Symol ν β γ E ef (Mpa) φ ef ( ) c KN/m 3 l D = 0,33 až 0,67 l D = 0,67 až 1 l D = 0,33 až 0,67 l D = 0,67 až 1 kpa G1 GW 0,2 0,9 21 250 až 390 360 až 500 36 až 41 39 až 44 0 G2 GP 0,2 0,9 20 100 až 190 170 až 250 33 až 38 36 až 41 0 G3 G-F 0,25 0,83 19 80 až 90 90 až 100 30 až 35 33 až 38 G4 GM 0,3 0,74 19 60 až 80 60 až 80 30 až 35 30 až 35 0 až 8 G5 GC 0,3 0,74 19,5 40 až 60 40 až 60 28 až 32 28 až 32 2 až 10 18