Odpovědnost zaměstnance za způsobenou škodu

Bankovní institut vysoká škola Praha Katedra práva a veřejné správy Odpovědnost zaměstnance za způsobenou škodu Bakalářská práce Autor: Jan Peleška Právní administrativa v podnikatelské sféře Vedoucí práce: JUDr. Petr Tröster, Csc. Praha Duben 2012 1

Prohlášení: Prohlašuji, ţe jsem bakalářskou, práci zpracoval samostatně a v seznamu uvedl veškerou pouţitou literaturu. Svým podpisem stvrzuji, ţe odevzdaná elektronická podoba práce je identická s její tištěnou verzí, a jsem seznámen se skutečností, ţe se práce bude archivovat v knihovně BIVŠ a dále bude zpřístupněna třetím osobám prostřednictvím interní databáze elektronických vysokoškolských prací. V Písku, 30. 4. 2012 Jan Peleška 2

Poděkování Na tomto místě bych rád poděkoval JUDr. Jitce Kupčové a svému vedoucímu práce JUDr. Petru Trösterovi, Csc. za cenné rady při sepisování této bakalářské práce. 3

Anotace Tato bakalářská práce se zabývá odpovědností zaměstnance za způsobenou škodu. Na úvod seznamuje čtenáře se základy právní odpovědnosti a pracovněprávní odpovědnosti. Následující část je věnována preventivně výchovné funkci a předcházením škodám. Ve třetí kapitole je obsaţena odpovědnost zaměstnance za škodu a jsou zde popsány jednotlivé kategorie odpovědnosti dle zákoníku práce. Na tuto kapitolu navazuje rozsah náhrady škody, která je způsobena zaměstnancem. Poslední kapitola je věnována vysvětlení pojmu pojištění zaměstnance za způsobenou škodu. Klíčová slova: odpovědnost, zaměstnanec, zaměstnavatel, škoda, pojištění Annotation This bachelor thesis deals with the employee responsibility for damage property. The first part introduces the basics of legal liability and employment liability for the readers. The following section is devoted to preventive educational function and preventing damages. The third chapter contains employee responsibility for damage and describes the various categories of liability according to the Labor code. This chapter is followed by the extent of damages caused by an employee. The last chapter is dedicated to explain the concept of employee insurance against damage of property Key words: responsibility, employee, employer, damage, insurance 4

Obsah Úvod... 6 1. Právní odpovědnost... 8 1.1 Právní odpovědnost v obecné rovině... 8 1.2 Pracovněprávní odpovědnost... 14 2. Preventivně výchovná funkce v pracovním právu... 21 3. Odpovědnost zaměstnance za škodu... 23 3.1 Obecná odpovědnost... 25 3.2 Odpovědnost za nesplnění povinnosti k odvrácení škody... 27 3.3 Odpovědnost za schodek na svěřených hodnotách, které je zaměstnanec povinen vyúčtovat... 29 3.4 Odpovědnost za ztrátu svěřených věcí... 34 3.5 Společná ustanovení o odpovědnosti zaměstnance za škodu... 37 4. Rozsah náhrady škody... 40 5. Pojištění odpovědnosti zaměstnance za škodu způsobenou zaměstnavateli při výkonu povolání... 44 Závěr... 47 Seznam pouţité literatury... 49 5

Úvod Odpovědnost zaměstnance za způsobenou škodu svému zaměstnavateli je nejstarší druh zákonné normy o konkrétní odpovědnosti za způsobenou škodu na majetku zaměstnavatele. Tato odpovědnost začala nabývat na větší adresnosti, konkrétnosti a obsáhlosti v době, kdy se počaly rozvíjet průmyslové podniky, průmyslová a zemědělská velkovýroba, vznikal bankovní a finanční sektor, kde bylo zaměstnáno větší mnoţství lidí, které majitel závodu, statku či banky neznal a ani znát nemohl. Zde jiţ bylo nutno adresně popsat práva a povinnosti kaţdého zaměstnance, který mohl způsobit újmu nebo škodu v části pracoviště jemu svěřené. Od těchto dob lze datovat počátek zákona o odpovědnosti zaměstnance za způsobenou škodu, který se rozvinul do podoby takové, jak ji známe dnes. Odpovědnost zaměstnance za způsobenou škodu je specifická právní norma, která úzce navazuje na jiná právní odvětví, a to práva občanského, obchodního, pracovního, trestního či práva správního. Tedy na právní odvětví zahrnující specifický přístup k právům a povinnostem subjektů. Právní ustanovení nazvané Odpovědnost zaměstnance za způsobenou škodu obsahuje určité právní náleţitosti, které ostatní právní odvětví o odpovědnosti za škodu neobsahují. Tyto náleţitosti sledují jeden specifický cíl. Tím cílem je dovést k odpovědnosti subjekt, který porušil danou právní normu. Ovšem neznamená to pouze, jak zaměstnance za způsobenou škodu potrestat. Naopak. Norma o odpovědnosti zaměstnance za způsobenou škodu v podstatě znamená určitou, poměrně významnou ochranu zaměstnance - posiluje zaměstnancovo postavení ve vztahu k zaměstnavateli, které bývá označováno jako podřízené. Odpovědnost zaměstnance za způsobenou škodu v současné době řeší novelizovaný zákoník práce, zákon č. 262/2006 Sb., platný od 1. 1. 2012. Jedná se o velmi rozsáhlou právní oblast, doplněna výklady a soudními rozhodnutími. Cílem je přehledně a zjednodušeně popsat a vysvětlit odpovědnostní vztahy v pracovním právu a rozebrat jednotlivé typy odpovědnosti zaměstnance za způsobenou škodu. Součástí práce jsou i návrhy smluv. Práce by měla být vhodným pomocníkem pro zaměstnance, který způsobil svou činností škodu a potřebuje rychlou právní radu, popřípadě jakousi příručkou pro zaměstnance jaká jsou ve vztahu k zaměstnavateli práva a jaké jsou ve vztahu k zaměstnavateli jeho povinnosti. 6

Na úvod této práce je nutné vysvětlit základy právní odpovědnosti a základy vzniku pracovněprávní odpovědnosti. V dalším pojednání je tato práce zaměřena na problematiku odpovědnosti zaměstnance za škodu způsobenou svému zaměstnavateli, závěrečná kapitola je věnována moţnosti pojištění zaměstnance. 7

1. Právní odpovědnost 1.1 Právní odpovědnost v obecné rovině Odpovědnost patří v současné době mezi velmi diskutované části právní oblasti. Nebudeme moţná daleko od pravdy, řekneme-li, ţe se jedná o nejdiskutovanější část. Je tomu tak hlavně proto, ţe tato část právní oblasti, která se zabývá problematikou odpovědnosti, je velice rozsáhlá. Tento pojem se v evropských jazycích objevuje teprve koncem 18. století. Jeho vznik je spojen s politickou činností vlády, která byla ochotna a schopna odpovídat na otázky občanů, které směřovaly k její činnosti nebo nečinnosti. Vychází tedy z předpokladu, ţe něco vláda udělat nebo neudělat mohla a předpokládá také příčinnou souvislost nějakého jednání či nejednání a jeho ţádoucími či neţádoucími důsledky. Dnes tento pojem můţe být ve veřejnosti chápán různým způsobem, jelikoţ v hovorové češtině má odpovědnost více významů, např. si můţeme pod tímto slovem představit odpovědnost za něco, tedy představu nepříznivých následků, které stíhají toho, kdo nesplnil očekávané chování stanovené určitou normou a odpovědnost za nepříznivé následky. V tomto případě se dá hovořit o takové šíři významu, aby bylo moţné uvaţovat o sociální odpovědnosti. Právní řád na formu odpovědnosti ovšem tak jednoduše nenahlíţí. Tato problematika je provázána celým právním odvětvím a jednotlivé právní obory vyţadují vlastní odpovědnostní úpravu. Z tohoto hlediska je nutné rozdělit odpovědnost do několika kategorií. Rozdělení do kategorií: Občanskoprávní - náhrada škody - škoda na věci (náklady na opravu, totální škoda) - ušlý zisk Správněprávní - odpovědnost za přestupky 8

Trestněprávní odpovědnost za: - škodu - porušení pracovní kázně - neuspokojení nároku - bezdůvodné obohacení Pracovněprávní odpovědnost za: - škodu - porušení pracovní kázně - neuspokojení nároku - bezdůvodné obohacení - Všechny tyto druhy odpovědností, ať uţ je to odpovědnost občanskoprávní, správněprávní, trestněprávní nebo pracovněprávní jsou postaveny tak, aby se mohly doplňovat a vzájemně prolínat. Odpovědnost je jednou z velmi důleţitých a nedílných součástí stavby našeho právního systému. Ve svém vztahu k zákonu je odpovědnost právem povaţována za jednu z velmi důleţitých, moţno říci jednu z nejdůleţitějších záruk ke splnění všech povinností. Bez odpovědnosti by mohly být povinnosti vymáhány jen s velkými obtíţemi nebo by mohlo být, v některých případech, vymáhání povinností téměř nemoţné. Nelze ale nezmínit jistou skutečnost. Tou skutečností je, ţe pokud by nebyly důsledně uplatňovány sankce za porušení jakýchkoli povinností, mohla by se stát implementace nebo téţ realizace právních předpisů hůře proveditelná. Stala by se tedy značně neefektivní. Právní odpovědnost je moţné definovat pojmem právní institut, kterým objektivní právo reaguje na chování subjektů práva, které působí contra legem. (Protizákonně, protiprávně). Účelem je zjednání nápravy a odstranění důsledků, které vznikly protiprávním jednáním a nastolení stavu v souladu s právem. 1 Podle Aleše Brejchy však nelze právní odpovědnost vnímat jako právní institut. Takové chápání odpovědnosti by mohlo vyvolat mylný dojem a to ten dojem, ţe uplatnění právní odpovědnosti není závislé na předchozím jednání odpovědného subjektu. Proto je nutné právní odpovědnost vnímat především jako právní vztah. Tento právní vzniká aţ při porušení primární právní povinnosti. Obsah je vytvořen novou právní povinností, novou 1 BREJCHA, Aleš. Odpovědnost v soukromém a veřejném právu. 1. vyd. Praha. 25 s. ISBN 80-85963-92-2 9

právní normou, která je uloţena odpovědnému subjektu. Tato nová právní povinnost můţe jako taková existovat vedle původní povinnosti, která byla subjektem narušena nebo můţe tuto povinnost nahradit. Pojem povinnosti je charakterizována zákonem či právem poţadované chování. K porušení této povinnosti dochází tehdy, jestliţe subjekt, který je něčím povinen se chová jinak, neţ by se podle stanovených norem chovat měl. Takové jednání nazýváme jako protiprávní, jehoţ výsledkem je porušení právní povinnosti. Tuto protiprávnost zařazujeme do objektivní kategorie, která vyjadřuje rozpor lidského jednání s objektivním právem. 2 Chování subjektu, které vedlo k porušení povinnosti lze rozlišit podle charakteru na dva druhy. Je to chování: - komisivní (subjekt konal tak jak konat neměl) - omisivní (subjekt nekonal tak, jak konat měl) Subjektivní a objektivní odpovědnost Právní odpovědnost je vţdy velmi úzce spojena s pojmem zavinění. Zavinění vnímáme jako vnitřní psychický stav jednajícího subjektu. Jestliţe dojde k zaviněnému narušení práva, jehoţ znaky jsou uvedeny v zákoně, nazýváme toto porušení jako delikt. Podle způsobu ochrany daného objektu, který je deliktem ohroţován, rozlišujeme delikty na veřejnoprávní a soukromoprávní. Mezi veřejnoprávní delikty řadíme trestné činy a správní delikty, a do soukromoprávní oblast občanského a pracovního práva. Z hlediska vztahu zavinění a odpovědnosti rozlišujeme odpovědnost na objektivní a subjektivní. Objektivní odpovědnost V tomto případě hovoříme o nezaviněném protiprávním jednání a nezaviněném protiprávním chováním nebo protiprávním stavu. Subjekt je v tomto případě odpovědný za takový stav, který svým chováním nebo jednáním vlastně nezavinil. S touto odpovědností se setkáváme při odpovědnosti zaměstnavatele za způsobenou škodu. Subjektivní odpovědnost V rámci subjektivní odpovědnosti můţeme hovořit téţ jako o odpovědnosti za zavinění. Zde je vţdy hlavním předpokladem zaviněné porušení právní povinnosti. 2 HARVÁNEK, Jaromír; HUNGR, Pavel; DOSTÁLOVÁ, Jana; HOUBOVÁ, Drahomíra; URBANOVÁ, Martina; VEČEŘA Miloš; BRZOBOHATÁ, Karin. Teorie práva. 1. vyd. Brno. 236 s. ISBN 80-210-1791-0 10

Aby mohla tato odpovědnost vzniknout, je vţdy potřeba existence zavinění. Odpovědnost zaměstnance za způsobené škody vţdycky vychází z této odpovědnosti. Zavinění, kterého se zaměstnanec dopustí, můţe být ve formě úmyslu nebo nedbalosti. Pro pracovněprávní odpovědnost není důleţité, zda se jedná o úmysl přímý (subjekt věděl, ţe jednal protiprávně a jednal s úmyslem způsobit škodu) nebo nepřímý (subjekt věděl, ţe jedná protiprávně a je srozuměn s případnou škodou), či o nedbalost vědomou (subjekt věděl, ţe jedná protiprávně, ovšem bez přiměřených důvodů spoléhal na to, ţe škoda nenastane) nebo nevědomou (subjekt nevěděl, ţe se choval protiprávně a tím mohl způsobit škodu. Vzhledem ke svým zkušenostem to ale vědět mohl nebo by určité znalosti u něho mohly být očekávány). 3 Za určitých okolností není ani podstatným prvkem, zda zavinění je úmyslné nebo z nedbalosti. Prokázání odpovědnost zaměstnance vyţaduje zavinění, které není blíţe specifikováno. Výjimku tvoří pouze obecná odpovědnost 250, kdy způsob zavinění je důleţitým prvkem při rozhodování pro stanovení výše náhrady škody. Následující tabulka porovnává prvky u subjektivní odpovědnosti a prvky odpovědnosti objektivní. Aby mohla objektivní nebo subjektivní forma odpovědnosti nastat, musí být splněny všechny níţe uvedené prvky. Tabulka č. 1, srovnání objektivní a subjektivní odpovědnosti 4 Subjektivní odpovědnost Objekt Subjekt Objektivní stránka - Protiprávní jednání - Škodlivý následek - Příčinná souvislost mezi jednáním a následkem Subjektivní stránka - zavinění Objektivní odpovědnost Objekt Subjekt Objektivní stránka - Protiprávní stav Objekt deliktu je chráněný zájem a tento zájem je narušen. Při subjektivní odpovědnosti se subjektem stává ta strana, která se dopustí porušení právní povinnosti. 3 Rozsudek NS sp. zn. 21 Cdo 1059/2003, SRNS, sešit 28. str. 26 4 HARVÁNEK, Jaromír; HUNGR, Pavel; DOSTÁLOVÁ, Jana; HOUBOVÁ, Drahomíra; URBANOVÁ, Martina; VEČEŘA Miloš; BRZOBOHATÁ, Karin. Teorie práva. 1. vyd. Brno. 245 s. ISBN 80-210-1791-0 11

Objektivní stránka deliktu obsahuje způsob jednání, které má za následek způsobení škody. Mezi těmito dvěma prvky musí vţdy existovat příčinná souvislost. Příčinná souvislost znamená, ţe škodlivý následek je vţdy přímým důsledkem protiprávního jednání. Koncepce právní odpovědnosti Právní odpovědnost jako taková, byla v průběhu své dlouhé historie formulována v několika teoriích. V právních kruzích však stále panuje určitá nejednotnost. Jednotlivé názory se v těch či jiných aspektech odlišují. Dnešní odborná literatura vychází ze dvou koncepcí: 1. Koncepce aktivní právní odpovědnosti 2. Koncepce pasivní právní odpovědnosti Koncepce aktivní právní odpovědnosti vychází z teorie, podle které právní odpovědnost vzniká současně s primární právní povinnosti. Hlavním zastáncem této koncepce je V. Knapp. Odpovědnost dle jeho názoru vystupuje jako hrozba sankcí za porušení této povinnosti. Tato odpovědnost vychází z toho, že se odpovídá za splnění povinností, že tedy ten, kdo je povinen, odpovídá za to, že svou povinnost splní a nikoliv teprve ex post za to, že nesplnil 5. Fyzická osoba nebo osoba právnická tedy vţdy odpovídá v plné míře za splnění právních povinností. Fyzické nebo právnické osobě vzniká právní odpovědnost jiţ se vznikem primárního právního vztahu. Funkcí aktivní právní odpovědnosti je především výchovný aspekt a regulace společenských vztahů. Z tohoto důvodu nenašla oblast práva dostatek zastánců, a proto právní literatura z této koncepce nevychází. Koncepce pasivní právní odpovědnosti je pro aplikaci do pracovněprávní odpovědnosti daleko vhodnější. Koncepce pasivní právní odpovědnosti je obsahově pojata tak, ţe odpovědnost vzniká aţ při porušení primární právní odpovědnosti. Musí být při tom naplněny všechny zákonem dané podmínky. Podle Š. Luby, který patří mezi hlavní představitele koncepce pasivní právní odpovědnosti, není možno souhlasit s chápáním odpovědnosti jako hrozby sankcí. Š. Luba uvádí, že v takovém případě by totiž odpovědnost přestala být tím, za co se všeobecně i při různosti názorů na její podstatu pokládá a čím je v trestním právu, tj. následkem porušení právního vztahu, a v důsledku toho by ztratila 5 Bělina, Miroslav a kolektiv. Pracovní právo. 4. vyd. Praha 2010. 381 s. ISBN 978-80-7400-186-4 12

všechny represivní, reparační i satisfakční povahy a funkci a zůstala by jí jen povaha a funkce represe 6. Se vznikem pracovněprávní odpovědnosti je spojen vznik nového sekundárního odpovědnostního vztahu. Tento nový odpovědnostní vztah je odvozený od základního pracovněprávního vztahu. Obsah tohoto odpovědnostního vztahu je tvořen oprávněním na straně poškozeného a odpovědností, která je přiřazena odpovědnému subjektu. Zjednodušeně řečeno se v podstatě jedná o sankce, které jsou ukládány rušiteli primární právní povinnosti. Jako určitý kompromis mezi jiţ výše zmíněnými, lze povaţovat názor M. Kalenské, podle které má odpovědnost, jakoţto právní kategorie, dvě fáze. První fáze nastává během povinnosti, kdy působí preventivně ochraně potencionální sankce za její porušení. Druhá fáze nastupuje při nesplnění primární povinnosti a projeví se zpravidla vznikem sankční povinnosti (uložením sankce) nebo sankčního vztahu. 7 Právní následky Jak jiţ bylo výše řečeno, odpovědnostní vztah vznikne aţ při porušení právní povinnosti. Této právní povinnosti nabývá subjekt na základě zákona. Právní povinnost můţe vzniknout téţ na základě právní skutečnosti. Naproti tomu však v ţádném případě nesmí vzniknout samovolně, ani nesmí vzniknout nahodile. Aby nemohlo dojít k neţádoucímu stavu, je nutno dbát na jeden velmi důleţitý prvek. Tímto důleţitým prvkem je prevence nebo téţ prevenční moment. Cílem prevenčního momentu je minimalizovat riziko moţného porušení právní povinnosti. Jestliţe k porušení právní povinnosti jiţ došlo, pak právní následky jsou směřovány k nápravě vzniklého neţádoucího stavu. Právní následky jsou rozděleny do následujících skupin: 8 1) Vznik nové odpovědnostní povinnosti - na základě porušení primární právní povinnosti vznikne nová odpovědnostní povinnost a primární povinnost trvá dál. 6 Bělina, Miroslav a kolektiv. Pracovní právo. 4. vyd. Praha 2010. 382 s. ISBN 978-80-7400-186-4 7 Bělina, Miroslav a kolektiv. Pracovní právo. 4. vyd. Praha 2010. 382 s. ISBN 978-80-7400-186-4 8 HARVÁNEK, Jaromír; HUNGR, Pavel; DOSTÁLOVÁ, Jana; HOUBOVÁ, Drahomíra; URBANOVÁ, Martina; VEČEŘA Miloš; BRZOBOHATÁ, Karin. Teorie práva. 1. vyd. Brno. 236 s. ISBN 80-210-1791-0 13

2) Vznik nové sekundární povinnosti - právním následkem je vznik nové sekundární povinnosti. To znamená vznik nové povinnosti sankční povahy. Primární povinnost vznikem nové sekundární povinnosti zanikne. 3) Jiné právní následky - to jsou právní následky, které se nedají zařadit mezi následky výše jmenované. Mezi ně můţe patřit například zmeškání lhůty. 1.2 Pracovněprávní odpovědnost Problematikou pracovněprávní odpovědnosti se ve své knize Pracovní právo podrobně zabývá a rozebírá M. Bělina. M. Bělina v této knize vymezuje pracovněprávní odpovědnost jako zvláštní druh povinnosti, jejíž vznik jako sekundární povinnosti předpokládá porušení povinnosti primární. 9 Jak bylo výše uvedeno, pracovněprávní povinnost lze vymezit jako sekundární právní povinnost. Tato sekundární právní povinnost můţe vzniknout pouze na základě porušení primární právní povinnosti, a to především v případech, kdy dochází nebo jiţ došlo ke změně právního postavení narušitele práva. Narušiteli práva, jako odpovědnému subjektu, vzniká povinnost snášet nepříznivé důsledky. Tyto důsledky jsou předvídané právem a bývají nebo jsou odlišné od původní primární povinnosti. Nepříznivé důsledky jsou směřovány k vydání něčeho, jednání o něčem, popřípadě snášení něčeho. Pracovněprávní povinnost je tedy jedním z druhů sankcí. Můţeme tedy konstatovat, ţe sankce je daleko širší pojem, neţ odpovědnost. 10 Současně se vznikem pracovněprávní odpovědnosti vzniká nový, odvozený odpovědnostní vztah. Tento nový odpovědnostní vztah je tvořen oprávněním na straně poškozeného a povinností na straně odpovědného. Porušení pracovněprávní primární povinnosti nemusí vţdy vést k pracovněprávní odpovědnosti. Jednotlivá právní odvětví se překrývají. Pokud nejsou splněny zákonem stanovené podmínky, můţe tato skutečnost vyvolat jinou odpovědnost a to je buď odpovědnost trestněprávní, odpovědnost administrativní nebo odpovědnost občanskoprávní. Na druhou stranu pracovněprávní odpovědnost nemusí nastat jen v případech, kdy dojde k porušení pracovněprávních povinností. Pracovněprávní odpovědnost můţe také nastat i v takovém případě, kdy dojde narušení právních povinností v jiném odvětví. I kdyţ je tato situace nejčastější, vznik pracovněprávní odpovědnosti není nutně vázán na porušení pracovněprávních povinností. 11 9 Bělina, Miroslav a kolektiv. Pracovní právo. 4. vyd. Praha 2010. 382 s. ISBN 978-80-7400-186-4 10 Bělina, Miroslav a kolektiv. Pracovní právo. 4. vyd. Praha 2010. 382 s. ISBN 978-80-7400-186-4 11 Bělina, Miroslav a kolektiv. Pracovní právo. 4. vyd. Praha 2010. 384 s. ISBN 978-80-7400-186-4 14

Pracovněprávní odpovědnost je specifikována svými charakteristickými znaky. Základním prvkem pracovněprávní odpovědnosti je existence pracovněprávního vztahu. A to vţdy pracovněprávního vztahu mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem. Tento pracovněprávní vztah určuje, jaká jsou vzájemná práva a jaké jsou vzájemné povinnosti. Za pracovněprávní vztah, tak jak jej určuje české právo, rozumíme pracovní poměr. Do pracovněprávního vztahu zařazujeme i dohody o pracích, které jsou vykonávány mimo pracovní poměr. Vznik odpovědnosti v pracovním právu je tedy přímo závislý na existenci platného pracovněprávního vztahu. Zde je třeba podotknout, ţe tato provázanost ovšem není nutná při dalším působením odpovědnosti. Jedná se zde především o odpovědnosti, která můţe existovat i po skončení pracovního poměru. Z toho hlediska je moţné pohlíţet na odpovědnost jako na samostatný vztah. Dalším znakem pracovněprávní odpovědnosti je státní vynutitelnost, státní donucení. Ke splnění vzniklé povinnosti, nebo splnění vzniklých povinností, je moţné odpovědný subjekt donutit pod nátlakem, respektive pod hrozbou státního donucení. Státní donucení je právní institut, opatření státu, které je zaměřeno především proti porušiteli práva a spočívá ve vynutitelnosti splnění právních norem. Zde můţe stát pouţít všechny své mocenské prostředky. Vznik pracovněprávní odpovědnosti Vznik pracovněprávní odpovědnosti je vţdy pevně vázán na splnění určitých předpokladů. Všechny tyto předpoklady jsou souhrnně nazývány jako prvky skutkové podstaty. Uvedený pojem je v literatuře pouţíván opravdu pouze výjimečně. Mnohem častěji se v literatuře hovoří o objektivních a subjektivních předpokladech vzniku. Podle M. Galvase však pojem skutková podstata nejlépe vystihuje to, že musí nastat současně řada subjektivních i objektivních faktorů, aby mohl vzniknout odpovědnostní vztah. 12 Skutkovou podstatu lze tedy rozdělit na dva základní prvky. První je prvek subjektivní, druhý je prvek objektivní. Subjektivní faktory vzniku jsou tvořeny prvkem subjektu a prvkem zavinění. Pod objektivní předpoklady řadíme objekt, protiprávnost nebo škodnou událost a škodu. Dále mezi objektivní předpoklady řadíme také chování subjektu a příčinnou souvislost mezi zaviněním a škodou, či protiprávností a škodou. 12 Galvas, Milan a kolektiv. Pracovní právo. 1. vyd. Brno 2004. 544 s. ISBN 80-7239-173-9 15

Prvky a pojmy skutkové podstaty Následující prvky skutkové podstaty charakterizují určité chování jako chování protiprávní. K tomu, aby mohl vzniknout odpovědnostní vztah, musí být tyto prvky splněny. Subjekt Aby mohl vzniknout předpoklad odpovědnosti, je nutná existence deliktně způsobeného subjektu. V pracovním právu ovšem nemohou být zahrnuty jakékoliv subjekty. Základní podmínkou vzniku odpovědnosti je existující pracovněprávní vztah, pracovněprávní vztah mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem. Zaměstnancem se můţe stát fyzická osoba starší patnácti let věku. Fyzická osoba starší patnácti let má pracovněprávní způsobilost a jako zaměstnanec má způsobilost k právům a povinnostem. Pokud ovšem osoba starší patnácti let nemá uzavřenou povinnou školní docházku, můţe s ní být sice uzavřen pracovní poměr, ovšem datum nástupu do zaměstnání nesmí předcházet dni, ve kterém osoba starší patnácti let dokončí povinnou školní docházku. Zaměstnancovou povinností je vykonávat závislou činnost podle potřeb zaměstnavatele. Za tuto činnost zaměstnancovi přísluší odpovídající mzda či odpovídající plat. Zaměstnavatele zákoník práce charakterizuje jako fyzickou nebo právnickou osobu, která zaměstnává fyzickou osobu v pracovněprávním vztahu. Objekt Objekt je jedním z dalších důleţitých prvků skutkové podstaty. K naplnění pracovněprávní odpovědnosti nemůţe zásadně dojít, pokud neexistuje plně platný pracovněprávní vztah. Objektem pracovněprávního vztahu je tedy základní pracovněprávní vztah, který byl porušen chováním subjektu. V souvislosti s pracovněprávní odpovědností hovoříme především o pracovním poměru. Odpovědnost se ale můţe týkat i dohody o pracích, které jsou konané i mimo hlavní pracovní poměr. Chování subjektu Chování subjektu má vţdy mimořádný význam ve skutkové podstatě. Rozumíme tím chování zaměstnance. Chování zaměstnance bývá vţdy zkoumáno, nezávisle na tom, zda je zaměstnanec v postavení škůdce nebo zda je v postavení poškozeného. Chování subjektu je určujícím znakem pro pracovněprávní odpovědnost. Porušení povinnosti v pracovním právu nemusí být nutně spjato s pracovněprávní odpovědností. Aby případná 16

náhrada škody, kterou způsobí zaměstnanec svému zaměstnavateli, mohla být posuzována podle zákoníku práce, je nezbytné, aby činnost, která vedla ke škodnému stavu, byla zařaditelná pod plnění pracovních úkolů, nebo přímou souvislost s nimi. Tento pojem je vymezen v 25 nařízení vlády č. 108/1994 Sb. Ve srovnání s pracovním právem je však tento pojem širší, jelikoţ zahrnuje i další činnosti a úkoly, které nejsou povinnostmi z pracovního poměru. 13 Škoda (škodlivý následek) Škoda je výsledkem určitého způsobu protiprávního jednání nebo protiprávního chování. Za škodu, kterou svým jednáním nebo chováním způsobí zaměstnanec svému zaměstnavateli, se povaţuje újma, která jiţ nastala nebo se stále projevuje v majetkové sféře zaměstnavatele, a kterou se majetek zaměstnavatele zničí nebo alespoň zmenší. Škodou nazýváme téţ újmu na penězi ocenitelných majetkových právech nebo na zdraví. Tato újma je většinou vyjádřena peněţním ekvivalentem a je napravitelná peněţní náhradou. Můţe být napravena téţ jiným majetkovým plněním. Náprava můţe být zjednána téţ uvedením věci v předešlý stav věci, tj. uvedením věci do původního stavu. Protiprávnost (protiprávní jednání, protiprávní vztah) Právo nastavuje a určuje občanům moţnou mez chování k udrţení určitého společenského stavu. Totéţ právo zakazuje občanům chování, které tento společenský stav narušuje nebo tento společenský stav nedodrţuje. Protiprávnost můţe vzniknout, nebo spíše vzniká, jako negativní výsledek lidského chování nebo negativní výsledek lidského selhání. Podle teorie pracovního práva je protiprávnost chápána jako rozpor subjektu s objektivním právem. V praxi ovšem mohou nastat i takové okolnosti, které svou podstatou protiprávnost vylučují. Mezi tyto okolnosti můţeme zařadit: - svépomoc - krajní nouze - nutná obrana - svolení poškozeného V určitých případech můţe vzniknout protiprávní vztah, který není způsoben protiprávním jednáním odpovědného subjektu, ale je způsoben jednáním subjektu, který odpovědnost nenese. 13 Galvas, Milan a kolektiv. Pracovní právo. 1. vyd. Brno 2004. 546 s. ISBN 80-7239-173-9 17

Zavinění Zavinění je skutková podstata, která je vţdy zaloţena na výsledku lidského chování nebo selhání. Subjekt si je vědom toho, ţe svým chováním porušuje právo, nebo to sice neví, ale měl by to vědět. Při posuzování odpovědnosti zaměstnance za škodu je třeba pečlivě zkoumat i moţné zavinění odpovědného vedoucího a poškozeného zaměstnavatele. Přitom je třeba hodnotit takzvanou míru zavinění jednotlivých subjektů vyjadřovanou zpravidla procentuálně k celkové škodě, která má především vliv na poţadovanou výši náhrady škody. Zavinění je tedy vztah subjektu k jeho vlastnímu protiprávnímu chování a jeho výsledku. Zaloţeno je na spojení dvou psychických prvků, a tedy na prvku rozumového, který spočívá na sloţce vědomosti a předvídání určitého výsledku, a prvku volního, jenţ spočívá v tom, ţe subjekt něco chce, eventuelně je s něčím srozuměn. Po právní stránce tedy charakterizujeme jako vnitřní psychický vztah škůdce k vlastnímu chování a jeho následkům, které jsou protiprávní. 14 Forma zavinění má i význam pro stanovení výše a rozsahu škody. Proto je forma zavinění rozdělena do několika kategorií. Tyto kategorie jsou zaloţeny na různých formách zavinění. 1. Úmysl a) Úmysl přímý (dolus directus) - subjekt věděl, ţe jednal protiprávně a jednal s úmyslem způsobit škodu b) Úmysl nepřímý, či eventuální (dolus indirectus, eventualit) - subjekt věděl, ţe jedná protiprávně a je srozuměn s případnou Škodou 2. Nedbalost a) Nedbalost vědomá (culpa luxuria) - subjekt věděl, ţe jedná protiprávně, ovšem bez přiměřených důvodů spoléhal na to, ţe škoda nenastane. b) Nedbalost nevědomá (culpa negligenta) - subjekt nevěděl, ţe se choval protiprávně a tím mohl způsobit škodu. Vzhledem ke svým zkušenostem to ale vědět mohl, nebo by určité znalosti u něho mohly být očekávány. 14 Galvas, Milan a kolektiv. Pracovní právo. 1. vyd. Brno 2004. 553 s. ISBN 80-7239-173-9 18

Příčinná souvislost Pracovněprávní odpovědnost je moţné přičítat subjektu pouze za podmínky, kdy způsobil svým chováním nepříznivý následek. Vţdy se ale musí jednat o příčinnou souvislost přímou. Tato přímá souvislost nesmí být přerušena jinou událostí nebo jinými událostmi. V tomto ohledu je výjimečná situace odpovědnosti za neodvrácení škody, kdy zaměstnanec svým chováním nezapříčinil vznik škody, ale svým vědomým opomenutím nezabránil vzniku škody. Příčinná souvislost je rozhodujícím prvkem při určování, zda je u konkrétního případu základ odpovědnosti. Rozhoduje také o tom, jaký je rozsah odpovědnosti, coţ je důleţité zejména u kolektivní odpovědnosti. Při objasňování příčinné souvislosti je třeba vycházet z obecných poznatků o kauzalitě jevů. Kaţdý jev je způsoben celou řadou jiných jevů a jejich vzájemném působení. Ve sloţitých vztazích je však kaţdý jev způsoben celou řadou jiných jevů, jejichţ podíl na následku je různý. Při zkoumání vztahu mezi způsobenou škodou a určitým chováním je nutno pomocí důkazních prostředků odhalit jevy, které byly pro vznik škody objektivně rozhodující. Při zkoumání je také důleţité zabývat se nejen věcným vztahem příčiny a následku, ale také faktorem času. Vznik některých škodlivých následků můţe vyţadovat působení škodlivé příčiny po delší časový úsek. Funkce odpovědnosti V rámci pracovněprávní odpovědnosti jsou vztahy mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem upraveny zákoníkem práce. Je tedy v zájmu obou subjektů, aby se svými právy a povinnostmi v této oblasti seznámily. K tomu, aby mohly být naplněný úkoly v pracovněprávní odpovědnosti, je vytvořen odpovědnostním systém. Hlavním úkolem tohoto pracovněprávního systému je přesunout břemeno újmy z poškozeného na škůdce. Škody, které ovšem vznikají v rámci pracovní činnosti, mohou být velmi vysoké a v mnoha případech nenahraditelné. Proto je pracovněprávní systém konstruován tak, ţe kromě obecných funkcí, který je součástí všech právních odpovědností, obsahuje i funkce zvláštní. 15 Tento odpovědnostní systém je rozdělen na následující funkce, které se vzájemně prolínají a doplňují. 15 Galvas, Milan a kolektiv. Pracovní právo. 1. vyd. Brno 2004. 543 s. ISBN 80-7239-173-9 19

Funkce jsou rozděleny takto: Obecné funkce a) Preventivní tato funkce působí výchovně na všechny subjekty, usměrňuje chování subjektů tak, aby odpovídalo právním normám. Směřuje k předcházení porušení práva a předcházení vzniku škod. b) Reparační reparační funkce je zaměřena na vytvoření stavu, který by odpovídal stavu před škodnou událostí (uvedením v předešlý stav - restituce z restitutio in integrum) c) Represivní účelem represivní funkce je odčinit následek. Tomu, kdo způsobil škodu, vzniká povinnost vniklou škodu nahradit v penězích (relutární náhrada, někdy nepřesně označovaná jako reparace), popřípadě uvedením v předešlý stav. Zvláštní funkce a) Sociálně ochranná poskytuje ochranu a postavení zaměstnance v pracovněprávních vztazích, zajišťuje realizaci jeho práv stanovených Ústavou a Listinou základních práv a svobod. Zároveň také nabízí nástroje zaměstnavateli, pro zabezpečení řádného chodu pracovního procesu. Pracovní právo v současnosti poskytuje silnější ochranu na straně zaměstnance. Tato skutečnost je dána značnou neekonomickou vyváţeností subjektů. Sociálně ochranná funkce se projevuje například v tom, ţe zaměstnanec odpovídá vţdy za zavinění, zatímco zaměstnavatel bez ohledu zavinění. b) Stimulační stimulační funkci můţeme vidět v tom, ţe odpovědnostní systém pracovního práva odstraňuje těţký ekonomický dopad škod způsobených v pracovním procesu na sociální sféru zaměstnance a omezuje tak jeho svázanost strachem před způsobení velké škody drobným opomenutím. Tím stimuluje zaměstnance k podstupování zdravé míry rizika v pracovním procesu a napomáhá tak k rozvoji nových technologií, výrobních postupů, atd. 16 16 Galvas, Milan a kolektiv. Pracovní právo. 1. vyd. Brno 2004. 544 s. ISBN 80-7239-173-9 20

2. Preventivně výchovná funkce v pracovním právu Preventivně výchovný aspekt je velmi důleţitou součástí pracovního práva. Preventivně výchovný aspekt je obsaţen v 248 aţ 249 zákoníku práce. Prevencí rozumíme souhrn činností, práv a povinností, které jsou zaměřeny na předcházení ohrožení nebo porušení právem chráněných zájmů. V převážné míře spočívá prevence v požadavku, aby jednotlivé lidské činnosti byly vykonávány tak, aby se nestaly pramenem ohrožení nebo porušení těchto zájmů. 17 Práva a povinnosti subjektů v rámci preventivně výchovné činnosti rozdělujeme do dvou kategorií. Rozdělují se podle chráněného zájmu na: 18 1) prevenci generální má pouze obecnou povahu 2) prevenci speciální sleduje předcházení moţného ohroţení nebo porušení zcela konkrétního, právem chráněného zájmu Paragraf 248 zákoníku práce ustanovuje práva a povinnosti zaměstnavatele. Navazující 249 zákoníku práce určuje zaměstnanci povinnost chování, kdy je zaměstnanec povinen počínat si tak, aby nedocházelo ke škodám na zdraví zaměstnance, zaměstnavatele a jiných fyzických osob (zaměstnance, zaměstnavatele, popřípadě třetí osoby). Podle 249 odstavec 1) zákoníku práce je zaměstnanec povinen si také počínat tak, aby nedošlo ani ke škodám na majetku, ani k bezdůvodnému obohacení kohokoliv. Definici bezdůvodného obohacení najdeme v Občanském zákoníku, paragraf 451. V případě, hrozí-li vznik škody, je zaměstnanec povinen na tuto skutečnost upozornit svého nadřízeného vedoucího zaměstnance. Zaměstnanci je také stanovena zakročovací povinnost. Jedná se o konkrétní případ, je-li k odvrácení škody hrozící zaměstnavateli třeba neodkladného zákroku. Zaměstnanec není povinen tímto způsobem zakročit, pokud by mu v tom bránila důleţitá okolnost. Pod pojmem důleţité okolnosti, která by bránila zakročit proti hrozící škodě, lze uvést jako příklad třeba zdravotní stav zaměstnance, který se ze zdravotních důvodů nemůţe vystavit námaze, která je spojená se zakročením proti škodě. Obecně tedy můţeme konstatovat, ţe tento paragraf, tedy 249 zákoníku práce představuje obecnou úpravu způsobu, jak předcházet škodám na majetku. 17 Galvas, Milan a kolektiv. Pracovní právo. 1. vyd. Brno 2004. 536 s. ISBN 80-7239-173-9 18 Galvas, Milan a kolektiv. Pracovní právo. 1. vyd. Brno 2004. 537 s. ISBN 80-7239-173-9 21

Ustanovením, které navazuje na preventivně výchovnou činnost je 301 zákoníku práce. Tento paragraf, tedy 301 zákoníku práce hovoří o základních povinnostech zaměstnance, které vyplývají z pracovního poměru nebo vyplývají z dohod o pracích konaných mimo pracovní poměr. Paragraf 301 zákoníku práce mimo jiné obsahuje povinnost, která zaměstnancům stanoví řádné dodrţování právních předpisů k vykonávané práci, jako povinnost zaměstnanců řádně hospodařit s prostředky jim svěřenými zaměstnavatelem a povinnost řádně střeţit a ochraňovat majetek zaměstnavatele před poškozením, ztrátou, před zničením či zneuţitím. Další důleţitou povinností zaměstnance, zakotvenou v 301 zákoníku práce je, ţe nesmí jednat v rozporu s oprávněnými zájmy svého zaměstnavatele. 22

3. Odpovědnost zaměstnance za škodu Většina lidí tráví nejméně třetinu pracovního dne ve svém zaměstnání. K pracovnímu výkonu patří také zacházení s majetkem, který patří zaměstnavateli. Při vyuţívání tohoto majetku nastávají zaměstnancovi povinnosti, jejichţ obsahem je chránit majetek před poškozením, zničením, ztrátou nebo zneuţití. V situaci, kde škoda bezprostředně hrozí, je zaměstnanec povinen svého nadřízeného upozornit. V případě porušení těchto povinností vzniká zaměstnanci odpovědnost za způsobenou škodu, která je stanovena v 250 aţ 256 zákoníku práce. Jak jiţ bylo předesláno, tato odpovědnost spadá do odpovědnosti subjektivní. Základním prvkem je tedy zavinění ze strany zaměstnance. Zaměstnanec nikdy neodpovídá za škodu, kterou nezavinil. Toto zavinění je podle zákoníku práce prokazované, nebo je presumované. Jestliţe hovoříme o pouţití prokazovaného zavinění, znamená to, ţe poškozený subjekt musí prokázat všechny znaky skutkové podstaty a to včetně zavinění. Naopak, hovoříme-li o presumpci zavinění, je poškozený subjekt povinen prokázat jen některé znaky skutkové podstaty. Zavinění a příčinná souvislost se předpokládají. V tomto případě zaměstnanec můţe prokazovat, ţe v konkrétní situaci škodu nezavinil a tím není dána ani příčinná souvislost mezi zaviněním a způsobenou škodou. Zákoník práce v 250, odstavci 3) určuje povinnost zaměstnavatele prokázat zavinění zaměstnanci. Výjimkou jsou případy, které uvádí 252 a 255 zákoníku práce. V 252 zákoníku práce je ustanovena odpovědnost za schodek za schodek na svěřených hodnotách, které je zaměstnanec povinen vyúčtovat. Paragraf 255 zákoníku práce ustanovuje odpovědnost za ztrátu svěřených věcí. V rámci tohoto paragrafu má odpovědný zaměstnanec moţnost prokázat, ţe na vzniklé škodě nenese ţádnou vinu, ţe škodu nezavinil. Tento právní úkon se nazývá jako exkulpace, neboli vyvinění se. Základem exkulpace je, ţe zaměstnanec prokazuje skutečnosti spočívající v něm samotném a skutečnosti spočívající v jeho chování. Zaměstnanec prokazuje, ţe zde nebyla rozumová, ani volní stránka v jeho chování, které by vedly ke způsobení škody. 19 V pracovním právu se, stejně tak jako v občanském právu, můţeme setkat s rozlišením odpovědnosti na závazkové a mimo závazkové. Tento způsob rozlišení má význam zejména u náhrady škody. V pracovním právu České republiky se však v zásadě nerozlišuje smluvní nebo mimo smluvní základ povinnosti k náhradě škody. Na druhou stranu je ovšem třeba uvést, ţe typickou závazkovou odpovědnostní je povinnost zaplatit smluvní pokutu. 19 Galvas, Milan a kolektiv. Pracovní právo. 1. vyd. Brno 2004. 557 s. ISBN 80-7239-173-9 23

Tento institut smluvní pokuty byl do českého práva implementován novelou, která byla provedena zákonem č. 155/2000 Sb., jenţ nabyla účinnosti dnem 1.1. 2001. Smluvní pokuta byla do práva ČR zavedena pro případ porušení konkurenční doloţky ze strany zaměstnance. 20 Podstatou konkurenční doloţky je závazek zaměstnance, ţe se po určitou dobu po skončení zaměstnání (tedy nejen pracovního poměru, ale téţ pracovněprávního vztahu zaloţeného dohodou o pracovní činnosti, popř. dohodou o provedení práce) zdrţí výkonu výdělečné činnosti, která by byla shodná s předmětem činnosti zaměstnavatele nebo která by měla vůči němu soutěţní povahu. Odpovědnost zaměstnance je ustanovena v zákoníku práce, zákon č. 262/2006 Sb., který nahradil k 1. 1. 2007 zákon č. 65/1965 Sb. Současný zákoník práce prošel řadou novelizací. Rok 2011 přinesl zásadní změny některých ustálených pravidel, na které byli zaměstnanci a zaměstnavatelé zvyklí. Další zásadní novelizace byla vládou ČR schválena dne 29.6 2011., aniţ by předchozí změny prošly roční praxí. Ke dni 1.1 2012 začal platit novelizovaný zákoník práce, který přináší celou řadu změn. Tyto změny se týkají i o ustanovené odpovědnosti, avšak nikoliv co se týče obsahu, ale pouze výkladového zpřesnění. V rámci pracovněprávní odpovědnosti má zákoník práce má vytvořenou vlastní strukturu odpovědnostních vztahů. V těchto odpovědnostních vztazích zákoník práce přiřazuje práva a povinnosti na straně zaměstnance, stejně tak přiřazuje práva a povinnosti na straně zaměstnavatele. Současná úprava je v podstatě postavena na stejných zásadách, které byly uplatňovány v zákoníku práce, zákon č. 65/1965 Sb. Změny, ke kterým při vytváření nového zákoníku práce došlo, se týkají především modernizace a změnou v umístění ustanovení. Jednotlivé odpovědnosti jsou rozděleny podle zákoníku práce následovně: a) 250 obecná odpovědnost b) 251 odpovědnost za nesplnění povinnosti k odvrácení škody c) 252 aţ 254 odpovědnost za schodek na svěřených hodnotách, které je zaměstnanec povinen vyúčtovat d) 255 odpovědnost za ztrátu svěřených věcí Na obecnou odpovědnost navazují takzvané zvláštní druhy odpovědnosti. Tyto zvláštní druhy odpovědnosti navazují pod písmeny b) aţ d). Při posuzování toho či onoho 20 Bělina, Miroslav a kolektiv. Pracovní právo. 4. vyd. Praha 2010. 385 s. ISBN 978-80-7400-186-4 24

konkrétního případu se nejdříve vychází právě z těchto druhů odpovědností. Podle obecné odpovědnosti se posuzuje pouze v tom případě, pokud nelze vyuţít ţádný z výše jmenovaných druhů zvláštní odpovědnosti. Dle zákoníku práce můţe odpovědnost zaměstnance za způsobenou škodu vzniknout buď ze zákona (odpovědnost je ustanovena dle 250 a 251 zákoníku práce) nebo na základě zákona a další právní skutečnosti. Tyto další právní skutečnosti jsou zpravidla smlouvy, podle 252 a 255 Zákoníku práce. 21 Aktuální zákoník práce jiţ nezahrnuje odpovědnost za vyrobení zmetku. Odpovědnost zaměstnance za odvedení nekvalitní práce se dnes řídí podle 250 zákoníku práce, čili řídí se podle ustanovení o obecné odpovědnosti. 3.1 Obecná odpovědnost Obecná odpovědnost je ustanovena v zákoníku práce v 250. K tomu, aby mohla být naplněna skutková podstata obecné odpovědnosti, musí být splněny následující předpoklady: - vznik škody na straně zaměstnavatele - porušení právních povinností ze strany zaměstnance (za škodu odpovídá i zaměstnanec, který ji způsobil úmyslným jednáním proti dobrým mravům) - příčinná souvislost mezi vznikem škody a porušením právních povinností - zavinění zaměstnance (ve formě úmyslu, nebo ve formě nedbalosti) Podle zákoníku práce 250 odstavec 1) zaměstnanec odpovídá zaměstnavateli za škodu, kterou mu způsobil porušením povinností při plnění svých pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s nimi. Za pracovní úkol jsou povaţovány výkony pracovních povinností zaměstnance, které vyplývají z jeho pracovního poměru. Dále jsou to činnosti, které zaměstnanec vykonává na příkaz zaměstnavatele, nebo jsou předmětem pracovní cesty. Za plnění pracovních úkolů je také povaţována činnost konána pro zaměstnavatele na podnět odborové organizace nebo ostatních zaměstnanců. Můţe to být i činnost, která je pro zaměstnavatele konána z vlastní iniciativy, ale pouze pokud k této činnosti zaměstnanec nepotřebuje zvláštní oprávnění a nesmí ji vykonávat proti výslovnému zákazu zaměstnavatele. Za plnění 21 Galvas, Milan a kolektiv. Pracovní právo. 1. vyd. Brno 2004. 557 s. ISBN 80-7239-173-9 25

pracovního úkolu je povaţována i dobrovolná výpomoc, která je zaměstnavatelem organizována. 22 Za přímé souvislosti k plnění pracovních úkolů jsou povaţovány úkony potřebné k výkonu práce a úkony obvyklé, či úkony potřebné při zahájení nebo ukončení práce. Z mezí plnění pracovních úkolů a přímé souvislosti s ním nevybočuje ani taková činnost pracovníka, která nepostrádá místní, časový a věcný (vnitřní účelový) vztah k plnění pracovních úkolů. Uvedená kritéria nemají ovšem stejný význam; rozhodující je věcný (vnitřní účelový) vztah, tj. vztah k činnosti, jíţ byla způsobena škoda, k pracovním úkolům. V podstatě jde o to, zda při činnosti, jíţ byla způsobena škoda, sledoval pracovník z objektivního i subjektivního hlediska plnění pracovních úkolů. 23 Vymezení činnosti, které jsou v přímé souvislosti s plněním pracovních úkolů, vyuţívá i negativní hledisko, tedy činnosti, které nejsou v přímé souvislosti s plněním pracovních úkolů. Přímá souvislost není cesta do zaměstnání a zpět, stravování, ošetření, vyšetření ve zdravotnickém zařízení, ani cesta do tohoto zařízení a zpět, pokud není konána v objektu zaměstnavatele Pojem, který by mohl vzbuzovat určité nejasnosti, je cesta do zaměstnání a zpět. Jeho vymezení najdeme v 26 odstavec 1 cit. nařízení vlády a jednoduše řečeno, jedná se o trasu z bydliště zaměstnance do místa vstupu do objektu zaměstnavatele (k určenému shromaždišti). Koná-li však zaměstnanec pracovní cestu do obce, která není obcí jeho pracoviště, pak za úkon nutný před počátkem práce nebo po jeho skončení se považuje i cesta z obce bydliště do obce, která je cílem pracovní cesty (pracoviště či ubytování) - 26 odstavec 2 cit nařízení vlády. 24 Výjimku tvoří vyšetření ve zdravotnickém zařízení, ve kterém byl zaměstnanec vyšetřen na příkaz zaměstnavatele. Další výjimku tvoří školení zaměstnanců, které organizuje zaměstnavatel, nebo odborová organizace. Školení, na které se vztahuje výjimka, můţe organizovat i orgán, který je zaměstnavateli nadřízen. Jestliţe v důsledku zaviněného porušení povinností vyplývajících z pracovněprávního vztahu zaměstnancem začala vznikat zaměstnavateli škoda, okolnost, ţe pracovní poměr zaměstnance skončil, sama o sobě neznamená, ţe by věc neměla být nadále posuzována podle ustanovení o obecné odpovědnosti zaměstnance za škodu. 25 Zaměstnanec můţe při plnění svých řádných povinností způsobit škodu nejen svému zaměstnavateli, ale způsobit škodu i třetí osobě. Pokud nějaký takový případ nastane, 22 Bělina, Miroslav a kolektiv. Pracovní právo. 4. vyd. Praha 2010. 391 s. ISBN 978-80-7400-186-4 23 Sbírka soudních rozhodnutí a stanovisek 155/1971 (stanovisko), str. 156-157 24 VYSOKAJOVÁ, Margerita; KAHLE, Bohuslav; DOLEŢÍLEK, Jiří. Zákoník práce s komentářem. 1. vyd. Praha. 319 s. ISBN 80-7357-224-9 25 Rozsudek NS, sp. Zn. 21 Cdo 1852/2003, SRNS, sešit 28, str. 26 26

je odpovědnost posuzována podle pracovněprávních předpisů. Náhrada škody tak můţe být ze strany fyzické, nebo právnické osoby poţadována pouze vůči zaměstnavateli, u kterého je za škodu odpovědný zaměstnanec v pracovním poměru. Zaměstnavatel ji poté, na základě toho, ţe mu z tohoto plnění vznikla škoda, můţe vyţadovat po svém zaměstnanci, který tuto škodu způsobil. Odpovědnost za způsobenou škodu, kterou nese zaměstnanec, můţe být určitým způsobem omezena. Toto omezení je aktuální v případě, kdy dojde k porušení povinností také na straně zaměstnavatele. Tyto povinnosti zaměstnavatele a práva zaměstnance jsou souhrnně ustanoveny v zákoníku práce, části páté. Jsou také obsaţeny v 248 zákoníku práce, podle kterého je zaměstnavatel povinen zajišťovat svým zaměstnancům takové pracovní podmínky, aby mohli řádně plnit své pracovní úkoly. Zde je důleţité, aby zaměstnanci mohli plnit svoje pracovní úkoly bez ohroţení zdraví a majetku. Zaměstnanci ale musí počítat i s tím, ţe podle 248 zákoníku práce, odstavce 2) zaměstnavatel z důvodu ochrany svého majetku, je oprávněn v nezbytném rozsahu provádět kontrolu věcí, které zaměstnanci od něho odnášejí, které k němu vnášejí, popřípadě můţe provádět prohlídky zaměstnanců. Zde je stanoveno pravidlo, kdy osobní prohlídku smí provádět pouze fyzická osoba stejného pohlaví. Příklad: Zaměstnanec, který vyuţíval ke své práci zemědělské vozidlo, měl za úkol a podle instrukcí, vţdy před opuštěním vozidla zajistit jej zaráţkami. Zaměstnanec svou povinnost však nesplnil, vozidlo se po svaţitém terénu dalo do pohybu a převrátilo se. Za vzniklou škodu je tedy odpovědný zaměstnanec, který ji svou nedbalostí zavinil. 3.2 Odpovědnost za nesplnění povinnosti k odvrácení škody Zákoník práce v 251 upravuje povinnost zaměstnance při hrozbě škody, které řadíme mezi tzv. zvláštní druhy odpovědnosti. Tato odpovědnost je oproti jiným odpovědnostem výjimečná v tom, ţe zaměstnanec je odpovědný za škodu i kdyţ ji sám svým chováním přímo nezpůsobil. Základem této odpovědnosti je vědomá nečinnost zaměstnance, který neupozornil na hrozící škodu, nebo proti hrozící škodě nezakročil. Odstavec 1) obsahuje skutkovou podstatu, tedy na zaměstnanci, který vědomě neupozornil nadřízeného vedoucího zaměstnance na škodu hrozící zaměstnavateli nebo nezakročil proti hrozící škodě, ačkoliv by tím bylo zabráněno bezprostřednímu vzniku škody, 27

může zaměstnavatel požadovat, aby se podílel na náhradě škody, která byla zaměstnavateli způsobena, a to v rozsahu přiměřeném okolnostem případu, pokud ji není možné nahradit jinak. Předpoklady této odpovědnosti jsou: - vznik škody na straně zaměstnavatele - porušení prevenční povinnosti a to ve smyslu upozornění na hrozící škodu nebo proti ní zakročit - příčinná souvislost mezi vznikem škody a porušení prevenční povinnosti - zavinění zaměstnance - skutečnost, ţe škodu nelze uhradit jinak Základním předpokladem odpovědnosti za nesplnění povinnosti k odvrácení škody je chování zaměstnance, který vědomě neupozornil na hrozící škodu, nebo proti ní nezakročil. Tímto svým jednáním nesplnil preventivní povinnost, která je zakotvena v zákoníku práce 249. Toto nesplnění preventivní povinnosti musí však být minimálně ve formě vědomé nedbalosti. Tedy takového chování, kdy zaměstnanec věděl, ţe můţe škodu způsobit, avšak bez přiměřených důvodů se však spoléhal, ţe ţádnou škodu způsobit nemůţe a tedy nezpůsobí. Pokud by se ovšem jednalo o nevědomou nedbalost, tedy kdy zaměstnanec nevěděl nebo nemohl vědět, ţe můţe způsobit škodu, tato odpovědnost by nemohla vzniknout. 26 Odpovědnost však zaměstnanci vznikne pouze v případě, kdy porušení preventivní povinnosti by mělo za následek bezprostřední vznik škody. Dle druhého odstavce tohoto paragrafu zaměstnanec neodpovídá za škodu, kterou způsobil při odvracení škody hrozící zaměstnavateli nebo nebezpečí přímo hrozící ţivotu nebo zdraví, jestliţe tento stav sám úmyslně nevyvolal a počínal si přitom způsobem přiměřeným okolnostem. Příklad: Číšník si všiml, ţe z jeho restaurace odchází skupina opilých lidí bez zaplacení útraty. a) Číšník nechal hosty odejít, aniţ by proti nim nějakým způsobem zakročil. Pokud tuto skutečnost zjistí jeho zaměstnavatel, můţe po svém zaměstnanci poţadovat, aby se podílel na náhradě vzniklé škody. 26 Bělina, Miroslav a kolektiv. Pracovní právo. 4. vyd. Praha 2010. 394 s. ISBN 978-80-7400-186-4 28

b) Číšník se pokusil skupinu zadrţet, ta jej ale fyzicky napadla a bez zaplacení odešla. V takovém případě zaměstnanec svou zakročovací povinnost splnil, a i kdyţ škoda vznikla, zaměstnavatel nemůţe po svém zaměstnanci poţadovat, aby se na její náhradě podílel. 3.3 Odpovědnost za schodek na svěřených hodnotách, které je zaměstnanec povinen vyúčtovat Odpovědnost za schodek na svěřených hodnotách, které je zaměstnanec povinen vyúčtovat, je v zákoníku práce upravena v paragrafech 252 aţ 254. Odpovědnost za schodek na svěřených hodnotách řadíme mezi zvláštní odpovědnosti a je zaloţena na základě zákona a další právní skutečnosti. Tato právní skutečnost je zde tvořena dohodou o odpovědnosti, kterou uzavírá zaměstnavatel se zaměstnancem. Základní ustanovení této odpovědnosti je obsaţeno v prvním odstavci 252 zákoníku práce, ve znění byla-li se zaměstnancem uzavřena dohoda o odpovědnosti k ochraně hodnot svěřených zaměstnanci k vyúčtování (dále jen dohoda o odpovědnosti ), za které se považují hotovost, ceniny, zboží, zásoby materiálu nebo jiné hodnoty, které jsou předmětem obratu nebo oběhu, s nimiž má zaměstnanec možnost osobně disponovat po celou dobu, po kterou mu byly svěřeny, odpovídá za schodek vzniklý na těchto hodnotách. Dle daného ustanovení jde o přísnější odpovědnost, kde manipulace za svěřené hodnoty vyţaduje zvýšenou opatrnost. Předpoklady této odpovědnosti jsou tvořeny: - Vznik škody ve formě schodku - Existující písemná dohoda o odpovědnosti k ochraně hodnot svěřených zaměstnanci k vyúčtování - Zavinění zaměstnance Vznik škody ve formě schodku Prvním předpokladem je vznik škody na straně zaměstnavatele a to ve formě schodku. Za schodek je povaţován rozdíl mezi skutečným stavem svěřených hodnot, které je pracovník povinen vyúčtovat, a mezi údaji účetní evidence o který je skutečný stav nižší než účetní stav, 29