Univerzita Karlova v Praze Filozofická fakulta Ústav filosofie a religionistiky

Univerzita Karlova v Praze Filozofická fakulta Ústav filosofie a religionistiky téma bakalářské práce: Pojem mýtu u Clauda Lévi-Strausse autor: Johana Borovanská vedoucí práce: prof. Miroslav Petříček rok odevzdání: 2009

Poděkování Ráda bych tímto poděkovala vedoucímu mé práce, panu profesorovi Miroslavu Petříčkovi, za čas, který mi věnoval, za podnětné myšlenky i doporučení a zapůjčení zajímavé literatury. Mé poděkování patří také panu docentovi Jiřímu Nekvapilovi za doporučení vhodné literatury z oblasti lingvistiky.

Obsah Úvod...1 1. Inspirace strukturální lingvistikou...3 1.1. Trichotomie řeč jazyk mluva...4 1.2. Znak a jeho arbitrární povaha; foném...7 1.3. Synchronie a diachronie...12 2. Strukturální analýza mýtu...14 2.1 Vymezení strukturální analýzy mýtu vůči předchozím pojetím mýtu...15 2.2. Lingvistický model: mýtus a řeč...18 2.2.1. Mýtus o Oidipovi...26 2.3. Hudební model: mýtus a hudba...34 3. Mýtus a mysl...38 Závěr...44 Bibliografie...45

Úvod Tato práce je věnovaná rozboru pojetí mýtu Clauda Lévi-Strausse. Mýtus má v rámci jeho myšlení výsadní postavení, neboť v mýtickém systému se nám vyjevuje struktura myšlení. Mýtus zprostředkovává rozpory, protiklady, což je zásadní funkcí lidské mysli, resp. jejího univerzálního, nevědomého základu, z nějž mýty vyvěrají. Právě proto, že je mysl v Lévi-Straussově pojetí univerzální a mýty jsou jejím produktem, umožňuje mu to provádět analýzy mýtů napříč kulturami a pokládat je za varianty téhož mýtu. Chceme-li nahlédnout univerzální strukturu lidské mysli, je zkoumání mýtů, v nichž se zračí principy jejího fungování, jednou z nejlepších cest. Proto bude v této práci největší prostor věnován Lévi-Straussovu postupu analýzy mýtu a jeho charakteristice (ve vztahu k jazyku a hudbě). Tento krok je nezbytný, chceme-li nahlédnout zmíněný vztah mýtu a lidské mysli. Zvolený postup této práce je tedy následující: na samém počátku je poměrně dostatek prostoru věnován rozboru některých zásadních témat z lingvistiky Ferdinanda de Saussura (s přihlédnutím k Romanu Jakobsonovi v otázce fonému). Tento průzkum v oblasti lingvistiky je nezbytný, neboť lingvistika je jednou z hlavních oblastí, jíž se Lévi-Strauss ve své analýze mýtů inspiruje. Pokusím se poukázat na shodné momenty, ale zejména také na sporné body v Lévi-Straussově aplikaci strukturální lingvistiky do oblasti mytologie. V další části se pokusím předvést zásadní body Lévi-Straussova porovnání mýtu a hudby, z nějž vyplývají další poznatky o povaze mýtu. Spolu s vymezením strukturální analýzy mýtu vůči starším pojetím mýtu, které bylo mezitím ve stručnosti nastíněno, bychom již měli mít před sebou poměrně ucelený obraz mýtu. Je-li nám během analýzy vyjevena podstata mýtu, nic nám již nebrání položit ji do vztahu s lidskou myslí a podívat se na její hlavní rysy, o což se pokusím v závěru této práce. Nakonec bych se ještě ráda v úvodu této práce vyjádřila ke svému postupu: vzhledem k tomu, že Lévi-Strauss není primárně filosofem a jeho analýza mýtů je založena na empirických etnografických zkoumáních, snažila jsem se z jednotlivých analýz mýtů vybrat společné podstatné rysy, případně 1

vycházet z textů či pasáží textů, které jsou teoretičtěji zaměřené. Proto v této práci nebude k vidění množství analýz konkrétních mýtů, naopak z tohoto podkladu jsem se snažila vybrat základ, jež zde předkládám a jenž bude, jak doufám, v našem zkoumání z filosofického hlediska o to víc relevantní. 2

1. Inspirace strukturální lingvistikou Dříve než začneme se samotným výkladem Lévi-Straussova pojetí mýtu, zaměříme se na oblast, ze které v některých směrech čerpal a vycházel snad nejvíce, na de Saussurovu lingvistiku (Kurs obecné lingvistiky). Pochopení základních tezí strukturální lingvistiky by nám pak mělo pomoci lépe nahlédnout postup Lévi-Strausse při výkladu mýtu, v němž můžeme vidět mnohé prvky inspirované strukturální lingvistikou. Lévi-Strauss ovšem nevycházel pouze z lingvistiky Ferdinanda de Saussura, inspiroval se též díly jiných lingvistů, z nichž zde zmíníme autora pro Lévi-Strausse velmi podstatného, Romana Jakobsona, který nejen že Lévi-Strausse inspiroval svou tvorbou, ale také mu zprostředkoval mnohé myšlenky svých kolegů. Vzhledem k tomu, že se v této práci omezíme na výklad těch témat z oblasti lingvistiky, která přímo ovlivňují Lévi-Straussovo pojetí mýtu a jeho analýzu, větší prostor bude ponechán Ferdinandu de Saussurovi. Není cílem této práce podat rozsáhlý výklad pojetí lingvistiky Ferdinanda de Saussura, omezíme se na témata, která přímo ovlivnila Lévi- Straussovo myšlení. Nejdříve se budeme zabývat de Saussurovou trichotomií řeč jazyk mluva (langage langue parole), dále znakem a jeho složkami: označujícím (signifiant) a označovaným (signifié), v souvislosti se znakem se budeme věnovat i zásadnímu principu arbitrárnosti a otázce povahy fonému, jak ji chápali de Saussure a Jakobson. Z díla Romana Jakobsona zmíníme pouze jeho pojetí fonému, které se liší od de Saussurova, právě Jakobsonovo pojetí fonému je pro Lévi-Straussovu analýzu mýtu podstatné, neboť je využívá k výkladu mytému, tj. konstitutivní složky mýtu. Nakonec se pokusíme podat výklad synchronního a diachronního aspektu jazyka a dělení lingvistiky na synchronní a diachronní. Nahlédnutí do těchto oblastí lingvistiky nám posléze otevře cestu k porozumění Lévi-Straussově analýze mýtu, jakkoli se od svých inspiračních zdrojů mnohdy vzdaluje. 3

1.1 Trichotomie řeč jazyk mluva Jednou ze základních charakteristik strukturalismu je vědeckost, požadavek postupování čistě vědeckou metodou (i Lévi-Strauss se často odvolává na jazykovědu jako na skutečnou vědu). Tento vědecký přístup se v de Saussurově Kursu obecné lingvistiky projevuje mimo jiné velkým důrazem na ucelenost či uzavřenost struktury znaků tvořících jazyk (přičemž tato uzavřenost je vlastní právě jen jazyku oproti mluvě, potažmo řeči) a snahou celý systém se všemi jeho prvky a vztahy mezi nimi jasně definovat a vymezit. Mluvíme-li zde o uzavřenosti, nemáme na mysli omezenost co do počtu znaků, naopak takto pojatý jazyk připouští diachronní vývoj: vznik, zánik či obměnu znaků. Uzavřeností je zde myšleno oddělení jazyka jakožto systému od čehokoli vnějšího, tzn. od světa, což de Saussurovi umožní pojmout jazyk jako nezávislý na předmětech, o nichž v jednotlivých promluvách vypovídáme, tedy jako soběstačnou, nezávislou strukturu, při jejímž zkoumání se můžeme a musíme soustředit výhradně na její vnitřní uspořádání a vztahy prvků (jazyka) k sobě navzájem, nikoli na vztah jazyka ke skutečnosti (tj. k vypovídanému), která nemůže mít žádný vliv na strukturu jazyka. Jazyk je onou pověstnou mřížkou, kterou přikládáme na - pro nás chaotickou skutečnost, aniž by skutečnost měla jakékoli nástroje či možnosti se na formování této mřížky podílet. Právě díky tomuto systému můžeme vytvořit smysluplné výpovědi, které de Saussure souborně označuje jako mluvu. Chceme-li se však věnovat zkoumání jazyka, musíme začít u řeči, které je jazyk součástí. Zpočátku Ferdinand de Saussure definuje řeč jako schopnost užívat jazyk, později se o řeči vyjadřuje jako o čemsi blíže nedefinovaném a lingvistice nepřístupném, heterogenním, co má jak sociální aspekt, tak i povahu individuální realizace. V této práci budeme vycházet především z druhého popisu řeči, neboť jak se později ukáže v něm popsaná povaha řeči je důvodem, proč se Ferdinand de Saussure soustředí na výklad jazyka, který je na rozdíl od řeči homogenní, čímž je umožněno lingvistické zkoumání. Stejnorodost jazyka je 4

dána jeho psychickou povahou 1 (jazyk je jakýsi kód uložený v mysli každého jedince, jenž ten který jazyk ovládá), nicméně jeho výlučnost vyplývá z jeho sociální povahy: Pro přiřazení tohoto prvního místa ve studiu řeči jazyku můžeme konečně uvést ještě ten argument, že tato schopnost artikulovat slova, ať už přirozená či nikoli, se uskutečňuje jen za pomoci nástroje vytvářeného a poskytovaného společenstvím. Není proto žádnou smyšlenkou tvrdit, že jednotu dodává řeči právě jazyk. 2 Jazyk má tedy bytostně psycho-sociální povahu, jež vůbec umožňuje komunikaci mezi jedinci ovládajícími stejný kód. Výše uvedené popisy řeči se však vzájemně nevylučují, jsou spíše pojetími téhož předmětu z různých úhlů. Schopnost užívání jazyka spočívá právě v oné podvojné podstatě řeči - ve znalosti či osvojení si souhrnu určitých prvků, jejich vztahů a pravidel (tj. jazyka), i v konkrétních realizacích této znalosti (tj. mluvě). Řeč je dle de Saussura, jak bylo právě naznačeno, dvojdomá, přičemž tato dvojaká povaha se nám jeví v mnoha ohledech: řeč je ze své povahy jak individuální, tak sociální, v každém okamžiku se vyvíjí a zároveň je i produktem minulosti 3, je trvalou strukturou i jedinečným aktem promluvy. Říkáme-li o řeči, že je sociální povahy, máme na mysli její podstatnou část, nezávislou na jednotlivci. Sociální část řeči je podmíněna existencí společenství a úmluvou mezi jeho členy na tomto kódu, je tedy vůči jednotlivci vnější, nebo lépe řečeno nadosobní. Oproti tomu ta část řeči, o které tvrdíme, že je individuální, je náhodným aktem vůle a inteligence jedince, konkrétní realizací jazyka, tedy vyjádřením myšlenky jednotlivce. Připsání těchto protikladných atributů řeči je Ferdinandu de Saussurovi umožněno stanovením jazyka a mluvy jakožto dvou protikladných entit, které spoluutvářejí řeč. Jazyk je tedy tou sociální stránkou řeči, trvalou strukturou, o níž se Ferdinand de Saussure vyjadřuje nejen jako o kódu, schématu či čisté formě, ale často také jako o úzu, což souvisí se zmíněným sociálním aspektem jazyka. Mluva je oproti tomu individuální realizací jazyka, přičemž podotýkáme, 1 Ferdinand de Saussure vymezuje jazyk jako systém znaků, v němž to nejpodstatnější je jednota smyslu a akustického obrazu, a v němž obě části znaku jsou ve stejné míře psychické povahy, oproti řeči, jejíž součástí je i mluva, která je psychickofyziologické povahy, což umožňuje vyslovení výroku, vytvořeného na základě kódu daného jazyka. Srov.: de Saussure, Ferdinand, Kurs obecné lingvistiky s. 51 2 de Saussure, Ferdinand, Kurs obecné lingvistiky, s. 47 3 Tamtéž, s. 45 5

že Ferdinand de Saussure nerozlišuje mezi aktem promluvy, tedy činností, a výsledným výtvorem této promluvy - obé sjednocuje v distinkci vůči jazyku (struktuře) pod pojmem mluva. Zatímco tedy jazyk je systémem, řádem stanovujícím pravidla a možnosti spojování prvků jazyka, mluva je realizací či projevem daného jazyka, přesněji řečeno kódu. V pozadí každé mluvy je tato struktura, bez které existence mluvy není myslitelná, neboť by postrádala jakýkoli řád, uspořádání a tedy i možnost porozumění. Jak podotýká Tullio de Mauro v poznámkách k textu Kursu obecné lingvistiky, rozdíl mezi jazykem a mluvou je dialektické povahy. 4 Tyto protiklady se vzájemně podmiňují. Mluva by bez jazyka nemohla existovat, žádný smysluplný výrok by bez jazyka nebyl ani vyslovitelný (chyběl by řád), ani srozumitelný (výrok by nebyl postaven na struktuře známé jedincům daného společenství, tedy potenciálním účastníkům rozmluvy). Jedinec tedy na základě kódu daného společenství realizuje individuální a neopakovatelné akty mluvy. Zároveň je však nutné podotknout, že v mluvě, resp. v udávání pravidel či mezí mluvě tkví jediná funkce jazyka. Přestože jsou tyto dvě části řeči úzce propojeny a představují do určité míry protikladné předměty, jež se určitým způsobem vyžadují, jejich vzájemný vztah není rovnocenný. Zatímco mluva je umožněna a zcela řízena jazykem, postavení jazyka jakožto řídící struktury je vzhledem k mluvě neotřesitelné, mluva nemůže tuto strukturu nijak narušit či zásadně ovlivnit. Ferdinand de Saussure přirovnává v této souvislosti jazyk k symfonii, jejíž realita je nezávislá na způsobu provedení; chyby, jichž se hudebníci, kteří ji hrají, mohou dopustit, tuto realitu nijak neohrožují. 5 Funkce jazyka je tedy přímo vztažena k mluvě, jeho struktura je ovšem mluvou neovlivnitelná. 4 de Mauro, Tullio, Poznámky k textu Kursu, in: de Saussure, Ferdinand, Kurs obecné lingvistiky, pozn. 65, s. 362 5 de Saussure, Ferdinand, Kurs obecné lingvistiky, s. 53 6

1.2 Znak a jeho arbitrární povaha; foném S výše zmíněným sociálním aspektem jazyka souvisí i de Saussurův první princip, neboli postulát arbitrárnosti, která je právě tak podmínkou vzniku jazykového systému, jeho stability jako jeho proměny; implikuje totiž radikálně společenský, sociální charakter jazyka, jehož znaky tudíž pro svůj konkrétní úzus a organizaci nemají jiný důvod než ten, že s nimi společnost v dané podobě souhlasí. 6 Arbitrárnost, tato bytostná nahodilost znaků, je podstatným charakterem jazyka a celé de Saussurovy lingvistiky. Postulát arbitrárnosti jazykových znaků je jedním ze zásadních bodů, v němž se de Saussure liší od tradiční lingvistiky, která se snažila najít nějaký nutný vztah mezi zvukem a významem. Ferdinand de Saussure naopak zdůrazňuje, že tento vztah je zcela nahodilý, závislý jen na úzu společnosti užívající daný jazyk. Výkladu arbitrárnosti však musí nutně předcházet vymezení pojmu znaku, skladební jednotky jazyka, jehož je arbitrárnost esenciální vlastností nastíníme tedy nejdříve pojem znaku, jak jej užívá Ferdinand de Saussure. Znak má dvě stránky je fónickou (případně grafickou) substancí mající zároveň svou pojmovou stránku (první část tohoto tvrzení však bude muset ještě být upřesněna). Ferdinand de Saussure tyto dvě části znaku nazývá označující (signifiant) a označované (signifié), přičemž označovaným nesmíme rozumět konkrétní předmět vyskytující se ve světě (a tedy vně jazykového systému), nýbrž pojem, který chceme užitím daného jazykového znaku vyjádřit. Říkáme-li však, že označující je fónickou substancí, musíme toto tvrzení upřesnit, jinak by velice snadno mohlo dojít k nepochopení či dezinterpretaci de Saussurova pojetí. Označující není samo o sobě svou podstatou fónické, vždyť zvuk je dle de Saussera pro jazyk jen druhotnou materiální entitou (kterou jazyk využívá) a tudíž nemůže náležet do jazyka, jenž je čistě psychické, formální povahy. Co tedy vytváří podstatu označujícího? De Saussure tvrdí, že je tvořeno nikoli přímo svou fónickou substancí, jež je materiální 7 povahy, ale pouze rozdíly, které 6 Čermák, František, Ferdinand de Saussure a jeho Kurs, in: de Saussure, Ferdinand, Kurs obecné lingvistiky, s. 23 7 De Saussure na některých místech označující popisuje jako materiální, neznamená to však, že by je považoval skutečně za něco materiálního, chce je tím pouze vymezit vůči významu, druhé složce znaku, 7

jeho akustický obraz oddělují od všech ostatních. Tento základní princip negativního vymezení se týká všech materiálních prvků jazykového systému (nikoli již však znaku, který je faktem pozitivním, ačkoli vzniká kombinací výlučně diferenciačních prvků): žádný z takovýchto prvků nemá svou pozitivní hodnotu, všechny jsou určovány pouze rozdíly, jež je vymezují oproti dalším jednotkám stejného druhu. Každé označující je tak v systému vymezeno vůči jiným označujícím a pouze jako takové existuje, tzn. že nemá žádnou, izolovaně a pozitivně uchopitelnou podstatu. Problém však nastává, začneme-li uvažovat v této souvislosti o fonému, který zde také musí být probrán, neboť je to právě foném, jehož Lévi-Strauss využívá k nastínění povahy mytému, tedy základní konstitutivní jednotky mýtu. Mnohé pasáže Kursu obecné lingvistiky svádějí k přesvědčení, že i o fonému platí to, co bylo řečeno o označujícím, a v některých pasážích textu také tato tvrzení skutečně najdeme například: Fonémy jsou především entity protikladové, relační a negativní. 8 Tyto vlastnosti de Saussure ilustruje na výslovnosti písmene r : podstata tohoto fonému netkví například v ráčkování (tedy ve fónickém jevu) v případě francouzštiny, neboť vyslovíme-li naše české hrčivé r, nijak to v případě užití ve francouzštině nezmění význam slova, protože tyto dva zvuky jsou sice odlišné, ale nemají ve francouzštině distinktivní platnost. Při vyslovení hlásky musí být jen splněny podmínky, které ji odlišují od ostatních hlásek. Ještě zřetelněji to je snad vidět na příkladu s písmem: každé písmeno můžeme napsat mnoha různými způsoby (tiskacím či psacím, malým či velkým písmem, s větším či menším sklonem apod.), jediné, co je při zapsání písmene podstatné, je možnost jeho identifikace, tzn. aby například písmeno l napsané psacím písmem nemohlo být zaměněno za jiný znak, např. psací e. Zdá se tedy, že hodnota grafému stejně jako fonému je čistě negativní, neboť spočívá v protikladu vůči ostatním prvkům stejného druhu uvnitř systému. Tullio de Mauro v poznámkách ke Kursu obecné lingvistiky ovšem důrazně upozorňuje na mylné užití termínu foném editory v tomto případě. Své tvrzení podkládá poukazem na fakt, že ve výše citované větě, kde se o fonému tvrdí, že je která je podle něj ještě abstraktnější povahy. Srov.:de Saussure, Ferdinand, Kurs obecné lingvistiky, s.96 8 De Saussure, Ferdinad, Kurs obecné lingvistiky, s. 146 8

protikladové, relační a negativní povahy, je v rukopisu prvek fónický nebo znělý, nikoli foném. 9 Mylná interpretace editory by také vysvětlovala rozdílná, až protikladná tvrzení o fonému, která se vyskytují na různých místech v textu Kursu. Zatímco na jednom místě se tedy o fonému mluví jako o protikladové, relační a negativní entitě, jinde se píše, že foném je úhrn akustických vjemů a artikulačních pohybů, je to vzájemně se podmiňující jednotka slyšená i jednotka mluvená 10, což je ovšem charakteristika odpovídající našemu pojetí hlásky. Takovéto pojetí fonému stojí v přímém protikladu k prvnímu vymezení fonému jakožto diferenciačního prvku, který právě proto, že je pouze diferenciační, nemá žádnou fónickou podstatu. De Mauro proto věnuje poměrně dostatek prostoru vyjasnění nesrovnalostí spojených s tímto pojmem, resp. chápáním tohoto pojmu Ferdinandem de Saussurem, a dle mého názoru je jeho argumentace velmi přesvědčivá. De Mauro je tedy přesvědčen, že fonému tak, jak jej chápal de Saussure, odpovídá pouze druhý popis: de S. neměl na zřeteli foném jako jednotku funkční, ale hlásku jako entitu čistě fonetickou. 11 Je tedy třeba striktně rozlišovat fonetickou entitu a funkční entitu jazyka: de S. nazýval fonémem fonetickou entitu (a jednotkou či neredukovatelným prvkem funkční entitu jazyka). 12 Neredukovatelné jednotky se týkají označujícího, které nesmí být zaměňováno za foném. Nicméně to je částečně to, co později Jakobson a další lingvisti nejen z Pražského lingvistického kroužku dělají, jak také podotýká de Mauro: Jakobson zmíněné rysy neredukovatelné jednotky aplikuje na pojem fonému (jak jej chápal de Saussure), čímž dospívá k pojetí fonému (a obecněji označujícího) jakožto úhrnu fónicko-akustických rysů, které při fonetických realizacích zůstávají konstantní. Tento foném a obecněji tato označující entita tudíž ztrácí svou povahu čisté formy, protože na sebe bere povahu fonetické abstrakce. 13 Jakobson tedy částečně podržel de Saussurovo pojetí fonému jako fónicko-akustické entity, ale zároveň foném učinil abstraktní 9 Srov. de Mauro, Tullio, Poznámky k textu kursu, in: de Saussure, Ferdinand, Kurs Obecné lingvistiky, pozn. 236, s. 413 10 de Saussure, Ferdinand, Kurs obecné lingvistiky, s. 72 11 de Mauro, Tullio, Poznámky k textu kursu, in: de Saussure, Ferdinand, Kurs obecné lingvistiky, pozn. 115, s. 379 12 Tamtéž, pozn. 115, s. 379 13 Tamtéž, pozn. 115, s. 379 9

jednotkou. Proto také jako takový není čistě formální povahy jako de Saussurovo označující. Výsledkem tohoto aktu nicméně je až do současnosti podržené chápání fonému jako formální (v protikladu k materiální hlásce) a diferenciační jednotky, což právě odpovídá de Saussurovu pojetí neredukovatelné jednotky, označujícího, nikoli fonému. Zatímco de Saussure chápal foném jako složku mluvy, neboť jej pojímal jako hlásku, a sama věda o fonémech, fonologie je pro de Saussura pouze disciplínou pomocnou a patří do mluvy 14, po zmíněném obratu byl foném zařazen do jazyka a pojímán jako jeho minimální funkční jednotka. Jakobson klade důraz na diferenciační povahu fonému, jehož podstata spočívá ve vztazích, rozdílech, foném tedy nemá žádný význam stručné zachycení hlavních rysů fonému můžeme nalézt např. zde: [phonemes are] purely distinctive elements, having no proper meaning but used to build meaningful units, namely morphemes and words. 15 Důraz na distinktivní platnost fonému je významný, proto také Jakobson foném definuje jako soubor distinktivních rysů ( set of distinctive features 16 ). Distinktivní rys je vlastností fonému, jež ho odlišuje od jiného fonému a tak umožňuje od sebe odlišit i jednotlivá slova, čímž se zásadně podílí na existenci systému jazyka: Every language has a system of distinctive features and of rules governing their arrangement into bundles and sequences, all these means serving to discriminate words of different meaning. 17 Mluví-li Lévi-Strauss o fonému, používá tohoto termínu v Jakobsonově pojetí. Mytém, který klade do vztahu s fonémem, (v Jakobsonově pojetí) má pro něj tedy rysy, které Jakobson připisuje fonému a zároveň i rysy, které de Saussure připisuje označujícímu. Tyto vlastnosti zde na závěr shrneme do stručného výčtu, neboť nám později poslouží při rozboru pojmu mytému, který Lévi Strauss často ilustruje pomocí analogie s fonémem; foném je tedy jednotkou diferenciační, tzn. vymezenou vůči ostatním prvkům stejného druhu, formální, nemající pozitivní vymezení. 14 de Saussure, Ferdinand, Kurs obecné lingvistiky, s. 67 15 Jakobson, Roman, Linguistics in Relation to Other Sciences, in: Roman, Jakobson, Selected Writtings II, Mouton, The Hague Paris 1971, s.687 16 Jakobson, Roman, Phonemic and Grammatical Aspects of Language, in: Roman, Jakobson, Selected Writtings II, Mouton, The Hague Paris 1971 s. 105 17 Tamtéž, s. 111 10

Vraťme se však ještě k pojetí znaku, jehož výklad zde byl přerušen rozborem fonému a jehož význam musí být ještě upřesněn. Jak jsme popsali výše, jednou ze základních charakteristik jazyka je jeho sociální povaha, proto i znak jakožto základní skladební jednotka celého jazykového systému musí nutně být sociální povahy. Vztah označujícího a označovaného je arbitrární, není mezi nimi žádný kauzální vztah a my nemáme důvod užít k vyjádření kupříkladu pojmu domu právě akustický obraz dům. 18 Spojení označujícího s označovaným je naprosto náhodné (pojem může být spojen s jakoukoli akustickou entitou), je dáno jen jazykovým územ, čili domluvou jedinci daného společenství, a v tomto smyslu je nutné, nebo lépe řečeno závazné pro členy společenství užívající daný jazyk. Označující a označované však nejsou nějaké dvě ideje či pozitivní termíny, které bychom mohli přiřadit k sobě a na základě společné dohody je takto užívat. Jak tedy dochází ke vzniku znaku, čím je určeno konkrétní spojení označovaného s označujícím? Odpověď byla naznačena při rozboru označujícího. Konkrétní konfigurace označovaného a označujícího je dána nikoli vnitřním vztahem mezi těmito dvěma komponenty jakožto dvěma pozitivními hodnotami (nebo zjednodušeně řečeno nějakými významy či ideami a zvuky), nýbrž jejich relativní polohou v systému jazyka, tj. vymezujícím působením ostatních označujících a označovaných. Ačkoli znak vzniká kombinací těchto dvou negativních diferenčních entit a je tedy vytvářen toliko rozdíly, tato kombinace má již povahu pozitivního faktu. O znacích nelze říct, že jsou rozdílné, pojem rozdílu de Saussure vymezuje jen pro vztah mezi jednotlivými idejemi, tj. označovanými, a na vztah mezi fónickými obrazy, tj. označujícími. Znaky, jejichž vztah spočívá v protikladnosti, jsou od sebe pouze různé, nikoli rozdílné. Nicméně povaha znaku stále zůstává arbitrární a jeho komponenty jsou vymezovány komponenty jiných znaků daného jazyka. Skutečnost, že v jazyce na úrovni komponentů vytvářejících znaky není 18 A už vůbec není žádný vnitřní kauzální vztah mezi akustickým obrazem domu a reálným domem stojícím v ulici, což ovšem vyplývá ze samotné povahy jazyka, neboť jak již bylo uvedeno hned zpočátku, jazyk je ucelený a uzavřený systém, oddělený od všech vnějších předmětů. (Toto je ovšem později v lingvistice zpochybněno Charlesem Peircem, respektive platnost tohoto tvrzení je omezena jen na určité typy znaků. Tento postoj dokládsají např. onomatopoia, kde vztah ke skutečnosti je zjevný ale Peircova klasifikace znaků pro nás není ve vztahu k Lévi-Straussova významná, podržíme se tedy de Saussurova pojetí znaku.) 11

pozitivních hodnot, resp. že jazyk na této úrovni je systémem arbitrárních hodnot, které jsou dány jen rozdíly, dovolí de Saussurovi prohlásit, že v jazyce existují pouze rozdíly 19, přičemž se nejedná o rozdíly mezi pozitivními termíny, ale pouze o konceptuální a fónické rozdíly, vyplývající z jazykového systému samotného. Popis prvků jazykového systému by nám měl později pomoci lépe porozumět Lévi-Straussově strukturální analýze mýtu, jenž v návaznosti na de Saussurovu a Jakobsonovu lingvistiku postuluje mytém jako základní skladební jednotku mýtu, který však existuje na vyšší úrovni než zde zmiňované jazykové prvky. 1.3 Synchronie a diachronie Neméně důležitý aspekt de Saussurovy lingvistiky, o kterém bychom se zde měli zmínit, je jeho rozdělení lingvistiky na synchronní a diachronní související se synchronním a diachronním aspektem jazyka. Právě synchronní (systémový) a diachronní (vývojový) aspekt jazyka bude spolu s dialektickou povahou vztahu jazyka a mluvy tvořit hlavní inspirační zdroje z oblasti lingvistiky, na které Lévi-Strauss navazuje, resp. které využívá k výkladu mýtů (ačkoli právě v této oblasti se de Saussurově pojetí vzdaluje asi nejvíce). Vedle počátečního rozlišení řeči na jazyk a mluvu činí de Saussure ještě další zásadní lingvistické větvení plynoucí z vědomí existence účinku času na jazyk. Bereme-li v potaz působení času na jazyk, musíme nutně dojít ke dvěma rozdílným přístupům, jak jazyk jako takový zkoumat: buď se budeme soustředit na evoluci jazyka, jeho proměny a vývoj v čase, k čemuž však dle de Saussura nemáme nikdy úplný přístup, nebo na aktuální stav, v jakém se jazyk nachází v době zkoumání, tzn. na jeho prvky existující vedle sebe a vztahy mezi nimi, jež jsou z jazyka to jediné, co je člověku pozorovateli přístupné a (potenciálně) známé. Tyto dva protikladné přístupy k jazyku daly vzniknout synchronní a diachronní lingvistice (synchronie označuje okamžitý stav jazyka, diachronie jeho vývoj). Ferdinand de Saussure podotýká, že rozlišuje tyto dva přístupy také 19 de Saussure, Ferdinand, Kurs obecné lingvistiky, s. 148 12

z toho důvodu, že pro příliš velké množství znaků a jejich vzájemných vztahů v kterémkoli jazyce je nemožné sledovat jazyk z obou úhlů pohledu, tzn. znaky a jejich vztahy v jejich vývoji a znaky a jejich vztahy v aktuálním stavu, systému. Je důležité poznamenat, že de Saussure se svým zaměřením na tuto dvojí povahu jazyka vymezuje vůči starší tradici lingvistiky, jež se soustředí pouze na diachronní aspekt jazyka. Z těchto dvou zmíněných přístupů ke zkoumání jazyka věnuje de Saussure pochopitelně více zájmu, prostoru i důležitosti synchronní lingvistice (důvod se pokusím nastínit níže), což však neznamená, že by diachronní lingvistiku zavrhoval, jak mu bylo někdy neprávem vytýkáno. Můžeme si předměty zkoumání těchto dvou přístupů představit jako dvě na sebe kolmé protínající se osy, jedna představuje historický vývoj jazyka v čase, druhý jeho aktuální stav. Hlediska to jsou zcela rozdílná, nepřipouštějící kompromis: diachronním faktem je tudíž událost, jež má své vlastní opodstatnění; konkrétní synchronní důsledky, které z něj mohou plynout, jsou mu zcela cizí. 20 Synchronní fakty vytvářejí systém, oproti tomu vzájemná vazba mezi diachronními fakty (jež jsou jen jednotlivými událostmi) chybí, tudíž nemohou tvořit systém. Chceme-li poznat jazyk jakožto systém, strukturu znaků a jejich vztahů, nemůžeme zůstat pouze u diachronní analýzy, která sama o sobě nikdy jazyk jako systém pojmout nemůže už z toho důvodu, že k jazykovým jevům, které již zanikly, nemáme stejný (máme-li vůbec nějaký) přístup jako k faktům náležejícím aktuálnímu stavu jazyka. Jazyk existuje jako ucelený systém ve svém aktuálním stavu bez ohledu na jeho historický vývoj a pokud chceme zkoumat jazyk jako systém, musíme se soustředit především na tuto jeho aktuální rovinu. Ferdinand de Saussure se snaží rozdíl mezi těmito dvěma možnými přístupy k jazyku přiblížit příkladem řezu stonkem květiny. Můžeme vykonat jak příčný, tak i podélný řez stonku. Jestliže se rozhodneme pro podélný, uvidíme jednotlivá vlákna v jejich délce, rozhodneme-li se pro řez druhý, tj. příčný, uvidíme na řezu stonku seskupení vláken, tedy jejich uspořádání a vztahy, které na řezu podélném nemohou být vidět. Je zjevné, že k dokonalému poznání stonku potřebujeme oba řezy, nicméně o jeho struktuře se dozvíme více z řezu příčného. S jazykem a jeho 20 Tamtéž, s. 113 13

zkoumáním se to má stejně, oba přístupy jsou prospěšné (i diachronní přístup může pomoci leccos pochopit), nicméně zásadní pro poznání struktury jazyka je přístup synchronní. Kdybychom se drželi výhradně diachronního hlediska, jazyk jako struktura by nám vymizel a zůstal by z něj jen sled událostí v čase, které by jazyk neustále modifikovaly. Podle de Saussura i v samotném jazyce převládá aspekt synchronní, neboť vytváří pro mluvčí daného jazyka jeho realitu. Synchronní a diachronní lingvistika představují tedy naprosto odlišné přístupy, vztahující se k rozdílným předmětům synchronní lingvistika zkoumá vztahy mezi prvky vyskytujícími se v jazyku současně, diachronní naopak události v jazyce, tzn. výměny prvků za jiné, případně jejich modifikace. Rozdíl mezi synchronním a diachronním přístupem tkví v neposlední řadě také ve způsobu, jakým si vymezují hranice zkoumání svého předmětu. Zatímco synchronní přístup se soustředí výhradně na fakty jednoho jazyka (případně dialektu), diachronní přístup má hranice širší, neboť do svého zkoumání zahrnuje například i srovnání se znaky jiných jazyků (příkladem mohou být etymologická zkoumání slov sahající i do jiných jazyků). Jak již bylo řečeno, synchronie a diachronie má v Lévi-Straussově pojetí podstatnou úlohu bohužel se nedrží pevně de Saussurova pojetí těchto termínů, z čehož plynou mnohé obtíže, jež se pokusíme ukázat. 2. Strukturální analýza mýtu Claude Lévi-Strauss má ve svých bádáních několik inspiračních zdrojů ať již ze zmíněné oblasti lingvistiky, či sociologie, etnologie, hudby a dalších oblastí. V této části práce, věnované analýze mýtu, představíme či využijeme pouze ty zdroje, které přímo a zásadně ovlivnily Lévi-Straussovu metodologii analýzy mýtu. Zásadní inspirační zdroj, jímž je strukturální lingvistika, zde již byl představen. Druhým zdrojem, který má ovšem podobu spíše přirovnání než metodologického předobrazu, spočívá v hudbě tuto inspiraci můžeme najít především v Mytologikách. Mnohými antropology 21 je tento druhý postup 21 např. Martin Kanovský nepovažuje analogii mýtu s hudební partiturou za přínosnou. 14

ignorován či pokládán za příliš vágní, případně nadbytečný a nemající příliš velké hodnoty v celku analýzy mýtů. Jistě, dá se souhlasit s tím, že tento postup možná nemá takovou výpovědní hodnotu jako ukázka analýzy, jež je založená na některých lingvistických principech, nicméně jsem přesvědčena, že jej nelze opomíjet, a pokusím se poukázat na jeho přínos. Nejdříve se však budu věnovat analýze mýtu, jež je založena na lingvistice. Claude Lévi-Strauss se inspiruje mnohým z lingvistiky Ferdinanda de Saussura i Romana Jakobsona, hlavní témata jsem se pokusila popsat výše. Nyní se budeme soustředit již na samotný postup Lévi-Strausse při analýze mýtů, přičemž se pokusím poukázat na momenty, ve kterých je zřetelná inspirace těmito lingvistickými postupy zkoumání. Co by však mělo předcházet samotnému předvedení Lévi-Straussovy analýzy mýtu, je alespoň stručné nastínění dosavadního přístupu k mýtům. Nahlédnutí toho, vůči čemu se Lévi-Strauss ve svém postupu vymezuje, nám pomůže lépe pochopit jeho motivaci i způsob jeho práce s mýty. 2.1 Vymezení strukturální analýzy mýtu vůči předchozím pojetím mýtu Při zkoumání mýtů se snaží Lévi-Strauss najít cestu, které bychom se mohli držet a která by nám ukázala, jak uspořádat nesčetné množství informací týkajících se mýtů do nějakého systému. Lévi-Strauss podotýká, že dlouhá léta byla oblast mytologie zanedbávána a pokud se jí někdo věnoval, pak výsledky takového zkoumání nebyly příliš uspokojivé, neboť se soustředily víceméně jen na vysvětlování jednotlivých prvků mýtů (většinou v etnografických, historických, psychologických i dalších souvislostech), a tak vytvářely spíše chaotickou kupu informací, nežli předmět vědeckého zkoumání. Velký problém spočíval v tom, že snahy uchopit mýty často vedly v redukcionismu či úplné dezinterpretaci smyslu mýtu. Mýtus byl velice často vykládán symbolicky, byl chápán jako určitá forma zprostředkování například nějakého přírodního jevu, který byl těžko uchopitelný běžným popisem. Jiní mýtus chápali psychologicky, neboť v mýtu nalézali vyjádření základních lidských emocí. V neposlední řadě byl mýtus některými pojímán pouze ze sociologického hlediska, tedy jako obraz 15

společnosti, její struktury a jejího fungování. Marcel Hénaff v souladu s Lévi- Straussem zdůrazňuje, že tato zmíněná redukční pojetí v podstatě mýtus degradují na nedokonalou formu vyjádření, která si vyžaduje určitý způsob překladu (v protikladu k běžnému diskursu, který srozumitelně předává svůj obsah posluchači či čtenáři): In every case, mythical narrative is taken to be a discourse that says something other than what it seems to say, a discourse that is unable to articulate its subject as successfully as other discursive forms (such as that of the commentary itself on myth) or that does not even know what it says (it is then a sympton, an involuntary utterance the message of which is engulfed in its disguises). All these reductionist analyses of myths unwarily adopt the point of wiew that considers myth to be an archaic genre, a naive discourse, proceeding by pictures and fables. 22 Forma vyjádření mýtu je v těchto koncepcích pojímána jako zobrazení něčeho (emocí, sociální struktury, meteorologického jevu apod.), přičemž forma tohoto zobrazení je nepřímá, a tudíž si vyžaduje zprostředkování v podobě překladu. Tomuto se chce právě Lévi-Strauss vyhnout mýtus podle něj nejenže nepotřebuje mediaci, překlad do jiné formy diskursu, ale dokonce se ani přeložit nedá: mýtus musí být chápán v takové podobě, v jaké se dává. Nepřeložitelnost mýtu nám názorně vyvstane v další části této práce, věnované srovnání mýtu a hudby právě nepřeložitelnost či nezprostředkovatelnost je jedním z hlavních rysů, který je oběma společný. Dalším nešvarem, se kterým se Lévi-Strauss u svých předchůdců mnohdy setkává, je jejich snaha nalézt jednu pravdivou, správnou verzi mýtu. Pokud je více verzí, tato rozmanitost byla do určité míry chápána jako úpadek v průběhu času během šíření docházelo k odchylkám od původní verze, kterou antropologové chtěli najít. Lévi-Strauss toto považuje za základní nepochopení podstaty mýtu: mýtus podle něj není jeden osamocený příběh, který bychom se měli snažit najít a očistit jej od nánosů, které na něm ulpěly v podobě různých odchylek naopak existuje velká rozmanitost variací mýtů, které jsou rovnocenné (tzn. že neexistuje jedna nadřazená správná verze). A teprve uchopíme-li mýtus ve vztahu k jeho variacím, můžeme pochopit jeho smysl. Mýty tedy Lévi-Strauss považuje za systém 22 Hénaff, Marcel, Claude Lévi-Strauss and the Making of Structural Anthropology, University of Minnesota Press, Minneapolis, 1998, s. 160-161 16

transformací, jejichž smysl se pokusí ukázat a to je možné jen tak, že jednotlivé varianty zapojí do analýzy mýtu. Marcel Hénaff shrnuje výše nastíněný Lévi- Strassův přístup do tří pravidel, které zde uvedu, neboť přehledně ukazují, na co klade Lévi-Strauss při analýze mýtu, resp. v jejím výchozím stadiu, důraz: (1) Do not reduce a mythical narrative to only one of its levels. (2) Do not isolate a myth from the other myths with which it is in a relation of transformation. (3) Do not isolate a group of myths from other groups of myths to which it is connected. 23 První pravidlo odkazuje k Lévi-Straussově odmítnutí dřívějších přístupů k mýtu, které zde byly ve stručnosti nastíněny, druhé pravidlo vychází ze zmíněného Lévi-Straussova přesvědčení, že mýtus vždy musí být chápán ve vztahu k souvisejícím mýtům, tzn. že musí být zohledněny různé varianty jednoho mýtu. Třetí pravidlo je v podstatě rozšířením pravidla druhého tedy analogicky musí být vzaty v potaz související skupiny mýtů. Je pravda, že povaha mýtů může k nepřehlednému kupení informací či naopak k redukci významů mýtů na nějaké partikulární funkce do jisté míry svádět, což Lévi-Strauss také uznává: stěží můžeme předvídat, co se v mýtu přihodí, nemůžeme se spolehnout ani na běžné zákony logiky, nebo doufat v kontinuální vývoj děje, tudíž je velmi obtížné uchopit mýtus jako předmět zkoumání. Na druhou stranu si je však vědom toho, že velké množství mýtických prvků i celých mýtů se vyskytuje v totožné či obdobné formě v různých kulturách žijících v takové vzdálenosti (místní i časové) od sebe, že je v některých případech nepravděpodobné, v jiných nemožné, aby takovýto stav nastal šířením, předáváním daného mýtu. Z tohoto klíčového poznatku vyplývá výchozí otázka Lévi-Straussovy analýzy mýtů: jestliže obsah mýtu je zcela nahodilý, jak potom chápat, že po celém světě se mýty navzájem tolik podobají? 24 Odpovědi, které byly do té doby podávány, však byly často jen obdobou před-saussurovské lingvistiky, která se snažila najít nějaký nutný vztah spojující významy a zvuky (slovníkem de Saussura: označující a označované), přestože stejné zvuky se 23 Tamtéž, s. 161 24 Lévi-Strauss, Claude, Strukturální antropologie, s. 183 17

v různých jazycích pojí s jiným významem. Jejím předmětem byly tedy slova jako samostatné jednotky, vážící se k daným významům. Jak bylo ukázáno výše, de Saussure takovýto vnitřní kauzální vztah nepřipouští, neboť vztah mezi označujícím a označovaným je zcela arbitrární povahy 25 a záleží tedy pouze na vztazích, rozdílech mezi fónickými entitami a rozdílech mezi významy. Tím se vyřešil lingvistický rozpor obdobný rozporu, který před sebou má nyní mytologie. V mytologickém bádání je tedy nutné udělat stejný krok, jaký udělal Ferdinand de Saussure na poli lingvistiky (nicméně tím nesmí její snažení ustrnout, mytologie by si s nápodobou jazykovědy nevystačila už z důvodu různých odlišností jejich předmětů). To znamená, že chceme-li mýty pojímat strukturálně a vytvořit tak o nich ucelenou vědu, nesmíme se soustředit na jednotlivé mýty či prvky mýtů, z nichž samotných systém mytologie sestavit nemůžeme (vedlo by to ke stejnému neúspěchu, se kterým se setkala stará lingvistika), ale opět na vztahy mezi těmito prvky, potažmo mýty jako tomu je ve strukturální lingvistice (v případě mýtů se však jedná o soubory vztahů, nikoli pouze o vztahy, což bude ještě vysvětleno později). Zde je již naznačena cesta, kterou se Lévi-Strauss vydá: za využití některých lingvistických poznatků se pokusí prozkoumat mýty a vztahy mezi nimi. 2.2 Lingvistický model: mýtus a řeč Lévi-Strauss se ve svém známém článku Struktura mýtů 26 před samotným popisem strukturální analýzy mýtu věnuje umístění mýtu v oblasti řeči. Lévi-Strauss odlišuje jazyk od mluvy ve vztahu k času. Jak bylo vysvětleno výše, jazyk je v de Saussurově pojetí přetrvávající strukturou, zatímco mluva je jeho aktuální realizací. Toto základní dělení řeči vede Lévi-Strausse k prohlášení, 25 Lévi-Strauss uznává velký přínos Ferdinanda de Saussura, jenž postuloval jako jeden ze základních principů své lingvistiky arbitrárnost znaku. Lévi-Strauss se však od de Saussurova postulátu poněkud vzdaluje, když tvrdí, že jazykový znak je arbitrární a priori, ale a posteriori arbitrární být přestává. (Strukturální antropologie, s.87) Arbitrárnost jazykového znaku tedy považuje za dočasnou. Slova i fonémy často ztrácí něco ze své arbitrární povahy, když je začneme užívat (Lévi-Strauss tento princip ilustruje - s odvoláním se na Jakobsona - na příkladu přiřazování barev k jednotlivým maďarským samohláskám). 26 in: Lévi-Strauss, Claude, Strukturální antropologie 18

že jazyk náleží do oblasti času vratného, promluva do oblasti času nevratného 27. Již tento výrok se vhledem k de Saussurově lingvistice nezakládá zcela na pravdě, neboť i jazyk má svůj diachronní aspekt ač se jedná o strukturu, některé její prvky se v průběhu času mění či zanikají. Mluvit zde tedy o vratnosti není zcela na místě. Komplikace spojené s Lévi-Straussovým chápáním synchronie a diachronie si ještě blíže osvětlíme. Na počátku bychom nicméně měli upozornit, že již samotné zařazení mýtu s takovými vlastnostmi, které mu Lévi-Strauss přiznává, do řeči je značně problematické. Lévi-Strauss tímto činí vzhledem k saussurovské lingvistice poměrně překvapivý krok, neboť do uzavřeného jazykového systému vkládá nový prvek, který se navíc svou podstatou v mnohém zásadně liší od stávajících prvků jazyka. 28 Mýtus je dle Lévi-Strausse sice součástí jazyka a realizuje se v jednotlivých aktech mluvy, ale zároveň má v řeči výlučné postavení. Nyní se tedy budeme soustředit na mýtus ve vztahu k řeči a k výše naznačeným časovým systémům, tj. k nevratnosti, jež dle Lévi-Strausse souvisí převážně s diachronií, která je principem vývoje a změny, a k vratnosti, která obdobně souvisí se synchronií, jakožto stálou (a tedy vratnou) strukturou, a pokusíme se popsat specifickou povahu mýtu. Zde nastává zásadní problém, který byl nastíněn již výše. Zatímco de Saussure mluví o synchronii a diachronii ve vztahu k jazyku, čímž zdůrazňuje jeho dvojí aspekt a také možnost dvojího přístupu k němu, Lévi-Strauss distinkci synchronie diachronie vztáhne nikoli na jazyk, ale na samotnou řeč. Tento krok jej pak snadno vede k tomu, že jazyku připíše synchronní aspekt a mluvě aspekt diachronní. V této otázce se Lévi-Strauss de Saussurově pojetí v mnohém vzdaluje. Ferdinand de Saussure mluvu na rozdíl od jazyk nepokládal za předmět lingvistického zkoumání a tedy za předmět, na nějž by se měla otázka synchronního a diachronního přístupu vztahovat. U mluvy navíc nelze pozorovat vývoj, jedná se o pouhé jednotlivé aktualizace, v tomto (saussurovském) smyslu tedy mluva diachronní není. Lévi-Strauss ovšem rozdíl synchronie diachronie pojímá odlišně a poněkud zjednodušeně: jazyk považuje za synchronní, čímž chce říci pouze tolik, že je trvalou strukturou, systémem umožňující promluvu, a 27 Lévi-Strauss, Claude, Strukturální antropologie, s. 184 28 Uzavřenost struktury co do povahy svých prvků je jeden ze základních de Saussurových postulátů. 19

mluvu pak, jakožto v tomto smyslu protikladnou entitu vůči jazyku, považuje za diachronní. Je sice pravda, že Lévi-Strauss prohlašuje, že nechce lingvistiku aplikovat do oblasti mytologie, ale pouze se inspirovat některými jejími aspekty, sotva to lze však považovat za obhajobu zmíněného postupu, jenž se natolik liší od postupu lingvistického, jímž se tolik inspiruje. Za tento svůj přístup si Lévi- Strauss vyloužil značnou kritiku z řad lingvistů, například Georges Mounin je k jeho užití synchronie a diachronie velmi kritický: The Sausserean concepts of synchrony and diachrony, which appear very frequently in Structural Anthropology, are not treated with more reliability. In half of the references the term diachrony is used as a meaningless and generic synonym of history, evolution, and order in time. 29 Z tohoto Lévi-Straussova neurčitého uchopení pak vyplývá, že mluva je zaměněna za diachronní aspekt jazyka, tedy za jeho historický vývoj:...the envolving of parole (on the synchronic level) is confused with evolution of the system in history (on the diachronic level). 30 Nicméně vědomi si těchto rozporů přistoupíme na tento posun, který Lévi-Strauss vzhledem k de Saussurově lingvisice provádí, abychom mohli přiblížit vztah mýtu a řeči. V souvislosti s rozlišením času vratného a nevratného a jejich přiřazením k jazyku a mluvě Lévi-Strauss podotýká, že když máme vyhrazeny tyto dvě roviny, není důvod nevyčlenit ještě rovinu třetí, čímž jde ovšem opět zcela proti de Saussurově postupu, který by do uzavřeného celku trichotomie řeč jazyk mluva sotva připustil co dalšího. Lévi-Strauss je však k tomuto kroku donucen, má-li mít mýtus v rámci řeči výlučné postavení, o což samozřejmě usiluje. V opačném případě by mýtus byl diskursem, jenž by se svou povahou nijak nelišil například od běžného vyprávění. Tato třetí rovina vlastní mýtu, je časovým systémem vytvořeným kombinací vratnosti a nevratnosti (vlastních v prvním případě jazyku a v druhém případě mluvě), jenž jako takový určuje dvojakou povahu mýtu, kterému je tak následně umožněno, aby se vztahoval k dávné (nevratné) události, a zároveň, aby tato minulá událost vytvářela trvalou (vratnou) strukturu daného mýtu. Tato struktura je tedy podle Lévi-Strausse 29 Mounin, Georges, Lévi-Strauss Use of Linguistics, in: Rossi, Ino (ed.), The Unconscious in Culture. The Structuralism of Claude Lévi-Strauss in Perspective, E. P. Dutton & Co., inc. New York 1974, s. 38 30 Tamtéž, s. 40 20

takové povahy, že se vztahuje k času jako celku, ke všem jeho částem, tedy k minulosti, přítomnosti i budoucnosti, neboť vychází ze vztahu k minulosti, ale neulpívá v ní a nepomíjí, naopak z ní vytváří trvalou hodnotu. 31 Zde je jasně patrné, proč otázce synchronie a diachronie přikládá Lévi-Strauss takovou váhu. Účel, za kterým přebírá tento model z lingvistiky, ač tak činí nepřesně, je zjevný a pro jeho pojetí mýtu zásadní předvést výjimečný vztah mýtu a času, který mýtus odlišuje od běžného užití jazyka: odlišili jsme jazyk a promluvu pomocí časových systémů, k nimž se každý z nich vztahuje. Také mýtus se dá definovat časovým systémem, který je kombinací prvních dvou. Mýtus se vždy vztahuje k minulým událostem, k nimž došlo před stvořením světa nebo v nejstarších dobách, rozhodně však už dávno. Ale vnitřní hodnota přisuzovaná mýtu vyplývá z toho, že události, jež se údajně odehrály v daném čase, vytvářejí také trvalou strukturu. Ta se vztahuje zároveň k minulosti, přítomnosti a budoucnosti. 32 Postavení mýtu v rámci řeči je podle Lévi-Strausse jedinečné, protože díky této své dvojaké povaze náleží mýtus jak do oblasti jazyka, tak i do oblasti mluvy a zároveň tím, že mýtus může být řazen do obou zmíněných komponentů řeči (a mít tak povahu vratnosti i nevratnosti), vytváří onu třetí rovinu, jíž Lévi-Strauss přiznává zčásti podobnou lingvistickou povahu, jakou má jazyk: mýtus ( ) ve třetí rovině může vykazovat týž charakter absolutního předmětu. 33 Lévi-Strauss si ovšem neuvědomuje, že uvedená charakteristika plně vystihuje povahu jazyka, je naopak přesvědčen, že rysy synchronie a diachronie se snoubí pouze v mýtu. Vedle jazyka a mluvy tedy nalézá v řeči ještě cosi třetího, co tvoří novou složku řeči, jež má však v tomto rámci výlučné postavení, neboť má do jisté míry podobné vlastnosti jako řeč sama (zmíněná dvojakost), je však její součástí, částečně náležející jazyku, částečně náležející mluvě, zčásti však existující samostatně (uvnitř řeči). Mýtus je řečí, ale je to řeč působící na velmi vysoké úrovni, na níž se smysl odpoutává od jazykového základu, na němž se zpočátku rozvinul 34, a spočívá ve specifickém jazyku se složitějšími vlastnostmi, než má jazyk běžně užívaný v komunikaci. 31 Lévi-Strauss, Strukturální antropologie, s. 185 32 Tamtéž, s. 184 185 33 Tamtéž, s. 185 34 Tamtéž, s. 185 21

Když Lévi-Strauss označí mýtus za lingvistické jsoucno 35, pojímá jej jako takové se vším všudy, tzn. že mimo jiné postuluje základní skladební jednotku, která jej utváří a kterou nazve mytémem. Mytémy popisuje jako velké konstitutivní jednotky, které vždy implikují současný výskyt jazykových jednotek jednoduššího typu (fonémů, morfémů, sémantémů), čímž mytémy v podstatě zařadí do systému jazykových jednotek a určí i jejich vzájemný vztah k nim: tak jako se mají morfémy k fonémům a sémantémy k morfémům, tak se mají i mytémy k sémantémům. Vyšší členy, představující složitější prvky dvojic (v uvedeném výčtu dvojic stojící vždy na prvním místě), vždy implikují přítomnost jednodušších prvků, proto mytémy jakožto nejsložitější jazykové jednotky implikují výskyt všech zmíněných jazykových jednotek. Mytémy se od ostatních jednotek liší radikálně vyšším stupněm složitosti (na stejné úrovni se koneckonců vyskytovat ani nemohou, jinak by se mýtus neodlišoval od kterékoli jiné formy diskursu 36 a zcela by ztratil svůj význam), a protože všechny jazykové jednotky spočívají ve vztazích, musí být mytémy nikoli pouhými jednotlivými vztahy, nýbrž něčím více, v čem by spočívala jejich složitost, tedy soubory vztahů, které mají svou významovou funkci jen díky vzájemné kombinaci různých souborů vztahů. Lévi-Strauss je přesvědčen, že přijmeme-li za základní skladební jednotku mýtu soubory vztahů, umožní nám to zároveň zachovat synchronní a diachronní charakter mýtu a následně při jeho analýze budeme mít možnost soustředit se na synchronní/diachronní aspekt dle potřeby: Vztahy z téhož svazku se mohou objevit ve vzdálených intervalech, pohlížíme-li na ně z hlediska diachronického, když se nám je však opět podaří uspořádat přirozeně, podaří se nám zároveň uspořádat mýtus podle určitého časového referenčního systému nového typu, odpovídajícího požadavkům výchozí hypotézy. Tento systém je totiž dvourozměrný: je zároveň diachronický i synchronický, takže spojuje charakteristické vlastnosti jazyka i promluvy. 37 Zde je opět vidět odlišné pojetí synchronie a diachronie ve vztahu k jazyku a mluvě 35 Tamtéž, s. 186 36 Tamtéž, s. 186, Lévi-Strauss ilustruje výjimečnost diskursu mýtu porovnáním mýtu s poezií: podstata mýtu oproti poezii a všem ostatním lingvistickým faktům spočívá pouze v příběhu, nikoli syntaxi či stylu, což také umožňuje mýtu určité odpoutání se od jazykového základu, na kterém vznikl. 37 Tamtéž, s. 187 22

ve srovnání s Ferdinandem de Saussurem (synchronie a diachronie jsou Lévi- Straussem vztaženy k řeči, tedy jazyku a mluvě, nikoli pouze k jazyku, jak to zamýšlel de Saussure). Pro ilustraci zde Lévi-Strauss uvádí příklad hudební partitury, kterou je nutné číst stejně jako mýtus diachronicky (tj. zleva doprava) a zároveň synchronicky (tj. shora dolů), abychom v ní objevili harmonii, tedy její inherentní smysl. Kdybychom četli partituru jako běžný text pouze diachronicky (tzn. pouze zleva doprava), nikdy bychom v ní nenašli žádné vztahy, tj. harmonii, a dokonce ani onu skladební jednotku, neboť mytému, tedy velké skladební jednotce mýtu, zde odpovídá soubor not vyskytujících se ve svislé linii pod sebou, jež by se při takovém čtení nikdy vyjevit nemohla. Analogii mýtu a hudby se budeme ještě blíže věnovat v další části této práce, proto je na tomto místě hudba využita pouze k nastínění jednoho z aspektů mýtu. Viděli jsme, že Lévi-Straussův rozbor mýtů vycházející z lingvistiky s sebou nese mnohé obtíže, jež jsou z velké části dány nepřesným či mylným uchopením lingvistických pojmů a jejich následnou aplikací do oblasti mytologie. Domnívám se však, že i přes zmíněné rozdíly lze uvést Lévi- Straussovu koncepci mýtu alespoň do částečného souladu s de Saussurovou lingvistikou. Opomeneme-li Lévi-Straussovo zapojení mluvy do otázky synchronie a diachronie a budeme-li uvažovat mýtus jen ve vztahu k jazyku, nikoli celé řeči, pak se rozpornost, na kterou jsme narazili, nebude možná zdát již tak výrazná. Jaké by pak bylo postavení mýtu? Jakožto součást jazyka by si zachoval rysy synchronie i diachronie, které jsou jazyku vlastní a pro Lévi- Strausse tolik významné, zároveň by jazyk ze své podstaty přesahoval díky tomu, že jeho minimální jednotka (mytém) je v jazyce jednotkou nejvyšší (větou). Určitá forma přesahu, či vymanění se z rámce jazyka, je pro mýtus důležitá, neboť by jinak ztratil svůj význam. Tímto způsobem by snad bylo možné přiblížit Lévi-Straussovo pojetí mýtu de Saussurově lingvistice. Mýtus by byl specifickou formou jazyka, mající synchronní i diachronní aspekt, zčásti však samotný jazyk překračující. Mluva by pak byla ponechána v otázce synchronie a diachronie stranou, resp. byla by, ve shodě s de Saussurovým pojetím, chápána pouze jako jednotlivá aktualizace mýtu (pronesení konkrétní varianty mýtu). Mluvu by pak 23