Jan Amos Komenský jako teolog a filosof VII Zuzana Svobodová
Patočka, J. in Křesťanská revui, 37, č. 10, 1970, dále in Osobnost a komunikace, PedF, 1990 Patočka: filosofie jako klíč k sebepochopení a sebedefinování úlohy osobnosti, promýšlení tradice metafyzického myšlení, kultivace duchovního světa komunikace scientistní: nedotázaná subjektivita komunikujících, vztah subjekt-objekt, přenášení obsahů kritika: J. P. Sartre: komunikace subjektů směřuje k odcizení člověka vůči člověku uzavřená osobnost komunikace je konstituováním společné půdy (Husserl, fenomenologie) otevřená osobnost
uzavřená duše: nekonečná, ale ohraničená navenek, zvnějšku nic cizího nepřijímající nic cizího autonomní, tím sblížena s absolutnem své počátky při zrodu moderny a novověkého obrazu světa modo mathematico, dle ratia, které vlastnictvím člověka
Nikoli ve věcech, ale v otevřenosti jinému u Komenského ratio není přirozené světlo, které nalézá své principy, tj. sebe sama, ve zkoumaných věcech aby vnímal věci tak, jak jsou, musí, se napřed otevřít, celou svou duší, něčemu zcela jinému teprve, když duše zakusí svou vázanost, může doufat, že její rozum dosáhne věcí v jejich vlastním bytí a smyslu
Milost a vydanost duše křesťanská duše zásadně postavena před něco, co ji naprosto přesahuje, co je otevřeno její svobodě, co je ale fakticky nedosažitelné je odkázána na milost u Komenského: teologicko-metafyzická spekulace, skok do zjeveného absolutna, základ jeho didaktiky a všereformy (Panorthosia) J. Patočka a K. Schaller: koncepce otevřené duše, jejíž základní skutek je: věnovat se úmyslně věcem, lidem, Bohu, v tomto odevzdání se najít, to je na onom skoku nezávislé.
Rozum a sebeodevzdání Encyklopedie znázornění světa (universum) v jeho významu pro člověka, pro celek jsoucího V Labyrintu, Hlubině bezpečnosti a pozdějších latinských spisech (absentuje v útěšných spisech): Rozum, který vede Ježíš, je schopný zakusit celistvý smysl života. Tento smysl je sám o sobě úkolem daným člověku: zařazení člověka do řádu celku (určený bytím Božím) výchova, k níž přispívá umění výchovy, didaktika reforma všech věcí, které člověka činí člověkem (výchova ji zahajuje) Hlavní záležitostí: lidské sebeodevzdání, rozdání sebe pro celek, univerzalita projektů. Lidský život se rozdává, vydává ve službě Bohu, věcem, druhým.
Harmonie a nicota Theatrum universitatis rerum / Divadlo veškerenstva věcí: encyklopedie, ve středověku a renesanci oblíbené, vždy rámec: stvoření, pád, obnova. U JAK: poprvé snaha zpřístupnit česky, ale: dílo věnováno Ježíši, dílo význam i pro Boha samého pokud člověku připomíná jeho povinnosti (chvála Boží, obrácení všeho k Bohu)...my dole kazíme Tvoji harmonii a na jiné hledíce zameškáváme své povinnosti... Encyklopedie má ukázat člověku harmonii v přírodě, aby i on ji ve svém životě uskutečňoval. Pokud je cokoli odpoutáno od Boha, je to marné, nicotné, bez smyslu. K životu patří nevyhnutelná základní rozhodnutí, napětí. Setkání s nicotou, věcná účast na stvoření (x všudybylství: únik, výklad: tlach, otupování).
Dva obrazy světa Od napsání Centrum securitatis / Hlubiny bezpečnosti ztotožňuje JAK moderní ovládání světa s rozvrhem světa uzavřené duše, snaží se proto ukázat obraz světa vycházejícího od Boha, proti veškerému ovládání (násilí, violentia). Komenského celostní chápání světa: sjednocení tří světel: příroda, Písmo, svědomí.
Úsilí o reformu Situace 17. st. v Evropě snaha o nalezení nové, jednotné, účinné reformy rozumu ( duchovního světla ): Radikální změna vědomí, pak pozvolný vývoj k lepšímu Bacon: rozrušení idolů Descartes: obratem kázeň soustředění na vědomý, metodicky vyjasněný náhled, kterému se člověk podřizuje Komenský: vůle k obratu celé duše, ale soustřeďuje se v reformatio intellectus, x současníci se věnují: emendatio intellectus (očišťování, náprava) Bůh vede jak 3 zdroje poznání (mundus, animus, scriptura), tak 3 základní lidské schopnosti (sensus, ratio, fides), to je pansofia christiana
Doba evropská a poevropská uzavřená duše se zrodila v době evropské, kdy si Evropa činila nárok na moc, na účinné vědění, díky své-mocnému (samosvojnému) subjektu (Hegel státní suverenita, stát pozemské absolutno): vidět a uznávat jen skutečnost. v době poevropské kdy Evropa již nemá vůdčí roli je zapotřebí nové duchovnosti, duchovní konverze (věda a technika tyto problémy epochy neřeší) nové: umění, které krouží okolo podstaty fenoménu způsobu ukazování se; předstihuje jiné oblasti ducha: vědomí, že obsah světa (co je ve světě jsoucí) nestačí sám sobě: duše je vázána na jiné, nestačí sama sobě, je to otevřená duše - jinému, tedy konečná.
Výchova Je zapotřebí pedagogika obratu ne jen nauka o formování člověka. Výchova k novému věku: člověk nesmí být vnímán jako věc mezi věcmi. Tato výchova má otvírat pro to, aby se čl oddal, vydal, pečoval, střežil. Nejen naočkovávání vědomostí a dovedností, ale poukaz na to, že duše má střed mimo věci, mimo sebe samu; proto se nachází tím, že se překračuje, rozdává, vydává.
Centrum securitatis, IX, 62nn Že kdo do centrum milosrdenství božího trefiti chce, ze všech tvorů i sám z sebe vyjíti musí....jmenovitě, musí nejprvé odložiti pryč všeliké jinudosti, totiž jakéhokoli na jakékoli spolutvory se ohlédání a na nich cokoli nejmenšího sobě zakládání. Potom, musí se samosvojnosti své také zepříti a vlastní svou doma kancelář vlastního vyvolování a vybírání do konce z gruntu zbořiti, rozházeti a rozmetati. A naposledy teprv, zošklivě tak sobě všecko a opustě tak všecko, i sám sebe, pustiti se na hlubinu milosrdenství božího v Kristu a tu zmizeti a ztratiti se vůli a rozumu svému; vůli pak a prozřetedlnosti boží tak se cele oddati a odevzdati, aby s nim on sám činil, co chce, jak chce, kdy chce, kudy chce, pokud chce: hotov jsa, cokoli se Bohu s nim dělati líbí, ke všemu státi, beze vší naprosto výminky.... To slove resignatio: oddání a odevzdání vůle své Bohu.... Pusťme se na ruce Boží.