FILOZOFICKÁ FAKULTA KATEDRA ANDRAGOGIKY A PERSONÁLNÍHO ŘÍZENÍ

UNIVERZITA KARLOVA FILOZOFICKÁ FAKULTA KATEDRA ANDRAGOGIKY A PERSONÁLNÍHO ŘÍZENÍ Studijní obor: Andragogika a personální řízení TEORIE ERIKA HOMBURGERA ERIKSONA V PORADENSTVÍ VE VZDĚLÁVÁNÍ DOSPĚLÝCH Poradenství ve vzdělávání dospělých Ročník a forma studia: 2. ročník, prezenční studium 8. 1. 2017, Praha Autor: Eva Pavelková

Úvod Ve své práci se zabývám uplatněním osobnostní teorie Erika Eriksona v poradenství ve vzdělávání dospělých. Eriksonova teorie je spíše teorií spadající do vývojové psychologie, a proto není v poradenství příliš využívaná. Já se v této práci pokusím najít styčné body, které by mohly mít přesah právě do andragogického poradenství a byly by pro něj přínosné a využitelné. V práci se nejprve budu stručně věnovat Eriku Eriksonovi a jeho životu, protože jeho životní zkušenosti výrazně ovlivnily jeho práci. Dále v krátkosti popíšu nejdůležitější body teorie osobnosti podle Erika Eriksona a v závěrečné kapitole se pokusím aplikovat některé myšlenky do poradenského procesu ve vzdělávání dospělých. Erik Homburger Erikson Jako první se krátce zmíním o životě Erika H. Eriksona, protože jeho životní příběh ovlivňuje i teorii, se kterou později přišel. Erikson se narodil v červnu roku 1902 ve Frankfurtu nad Mohanem, jako mimomanželské dítě. V té době se ještě nejednalo o tak běžnou záležitost jako dnes a mimomanželské děti si přinášely do života i jisté stigma. Svého otce Erikson nikdy nepoznal a během Erikova dětství se jeho matka provdala za židovského dětského lékaře, který ho vychoval a po němž přijal své druhé jméno. Právě tato kombinace různých příslušností nebyla pro Erika příliš šťastná. Křesťanští spolužáci ho neměli rádi kvůli židovskému původu a lidé ze synagogy na něm neměli rádi jeho nežidovské rysy modré oči a světlé vlasy. Od dětství proto prožíval Erikson krizi identity, a ta se pak stala typickým rysem jeho osobnostní teorie. (Sheehy, 2004, s. 62 63) Mladý Erikson se zajímal se o jazyk, historii a umění, které pak i studoval v Mnichově. Po ukončení studií cestoval stopem po Evropě a hledal sám sebe. Nakonec na pozvání přítele odjel do Vídně, aby pomohl s vedením malé školy, která uplatňovala a rozvíjela novátorské metody výuky. V té době působila ve Vídni i Anna Freudová, ke které chodilo na psychoanalýzu několik dětí, které současně učil Erik Erikson v alternativní škole. U Anny Freudové prošel Erikson intenzivním psychoanalytickým kurzem a účastnil se i dalších seminářů, které pořádala vídeňská skupina kolem Freuda. (Sheehy, 2004, s. 62 63)

Ve Vídni zůstal Erikson šest let, oženil se tu s Kanad'ankou Joan Sersonovou a měli spolu dvě děti. Ve třicátých letech se ovšem začala situace v Evropě vyhrocovat a Erikson s rodinou uprchl nejdříve do Dánska, kde se snažil získat občanství, a poté do USA. Opět se jednalo o náročnou situaci, která v něm způsobovala mnoho zmatků a pocitů odcizení, které později promítl do svých psychologických teorií. (Sheehy, 2004, s. 62 63) Po příjezdu do USA pracoval na Kalifornské univerzitě v Berkley, kde se začal věnovat longitudinálnímu výzkumu dětského vývoje. Strávil zde přibližně deset let a na konci jeho pobytu zde, konkrétně roku 1950, mu vyšla první kniha, Childhood and Society. Poté byl přinucen odejít, protože odmítl podepsat přísahu, která by ho distancovala od jedinců sympatizujících s komunistickou stranou, a byl jmenován profesorem a odborným asistentem psychiatrie na Harvardu. Pokud bychom se měli zaměřit na dílo Eriksona, pak je třeba říci, že vycházel z Freudových prací a většina jeho díla přímo navazuje na freudovskou teorii. Nesnažil se měnit či nějak přeformulovat psychoanalytické poučky, ale spíše se je pokoušel rozvíjet, vyjasňovat a rozšiřovat. Zdůrazňoval vlivy mezilidských vztahů a přihlížel k tvořivým vlastnostem ega. (Sheehy, 2004, s. 62 63) Teorie osobnosti Aby bylo možné zhodnotit přínos Eriksonovy teorie pro poradenství ve vzdělávání dospělých, je potřeba se s teorií nejprve seznámit. Proto teď v krátkosti představím hlavní body Eriksonovy teorie osobnosti a jejich stručný popis. Jak už bylo zmíněno výše, Erikson nepřišel s novou teorií, ale rozšířil a přepracoval Freudovo dílo, a to ve světle našich dnešních znalostí a moderních podmínek. Avšak i přes to, že se sám považuje za pokračovatele Freuda, vykazuje jeho teorie osobnosti nové myšlenky, kterým se teď budu krátce věnovat. Předně Erikson omezil důraz na pudové motivy při utváření osobnosti a na rozdíl od Freuda se věnuje více sociálním a kulturním tlakům. Také upravil Freudův koncept ega, které se neprojevuje jen uvnitř mysli, ale i ve vztahu k jejímu sociálnímu prostředí a věnuje více normálnímu vývoji jedince než patologickému převažuje u něj optimistický pohled na vyřešení všech krizí. I když patologie také není z jeho díla úplně vyloučena. Erikson také rozšířil stádia vývoje jedince na dospělou populaci a přidal mezníky, které je třeba zdárně

zvládnout i v dospělosti. Právě jeho pohled na vývoj jedince v průběhu celého života je velmi zajímavý a dle mého názoru přínosný i mimo psychologickou praxi. (Drapela, 1998, s. 68) Erikson chápe vývoj osobnosti jako proces probíhající epigenetickými stádii od narození do dospělosti a stáří. (Drapela, 1998, s. 68) Právě slovo epigenetický je v uvedené definici velmi důležité. Epi znamená na a geneze znamená vznik, dohromady má toto slovo vyjadřovat, že jeden prvek vzniká na podkladě jiného v čase a v prostoru. Tato teorie tedy nezahrnuje jen sled stádií vývoje osobnosti, ale i jejich hierarchii a jedná se o průběžné překonávání krizí v životě jedince. Důležitá je také jeho představa o oboustranném ovlivňování generací, které nazval vzájemností (mutualitou). Nejen rodiče ovlivňují vývoj svého dítěte, ale i děti mají vliv na životní cesty svých rodičů a prarodičů. (Drapela, 1998, s. 68) Ústředním tématem celé Eriksonovy teorie vývoje osobnosti je hledání identity člověka, která úzce souvisí s vývojem ega. Než člověk dozraje, musí získat přiměřený pocit vlastní identity, ke kterému mimo jiné pomáhají i různé přechodové rituály a obřady. Pokud se na následující myšlenky nahlédneme optikou poradenství ve vzdělávání dospělých, je zřejmé, že mohou sloužit jako inspirace a pomoc při poradenském procesu. Pocit vlastní identity je velkým tématem i v dnešní době, a pokud v životě jedince dojde k situaci, která pocitem vlastní identity otřese, má to na jeho osobnost velký dopad. Jako ilustraci lze uvést ztrátu zaměstnání s následnou nezaměstnaností s tímto příkladem se v poradenství setkáváme a současně se jedná o situaci, která může otřást identitou jedince. Dále se mi líbí i myšlenka neustálého překonávání krizí, ze kterých může jedinec buď vyjít silnější, nebo se při jejich nezvládnutí zaseknout na místě. Opět ji považuji za velmi aktuální a využitelnou i v prostředí poradenství ve vzdělávání dospělých. A v neposlední řadě bych vyzdvihla myšlenku lidí, ovlivňujících se navzájem, a to nejen starší lidé mající vliv na své potomky, ale i potomci, kteří mají vliv na starší generace. Pokud na výše uvedenou myšlenku nahlédneme optikou andragogiky, můžeme si ji spojit s teorií mezigeneračního učení. Dále bych ráda popsala jednotlivá stádia, která musí člověk během svého života překonat, abychom měli východisko pro nalezení využití tématu v poradenství ve vzdělávání dospělých. Stádia popíšu všechna, a to i přesto, že prvních pět z nich se týká dětí. U některých stádií se totiž může stát, že je nezvládneme a později je nutné se k vyřešení původního problému vrátit, abychom mohli jít dál. První stadia jsou pro poradenský proces hodně vzdálená, ale pro ilustraci jsem je v krátkosti také zahrnula.

Jak jsem již zmínila výše, Erikson popsal osm stádií vývoje osobnosti, kdy je každé stadium popsáno pomocí psychologické krize a každá z krizí má dvě možná vyústění pozitivní a negativní, přičemž pozitivní vyřešení problému přináší osobní růst. Erikson tento přínos nazývá ctnost. Negativní je vyhýbání se problému. V tomto případě ctnost nevzniká a dochází ke stagnaci duševního vývoje. Jediný způsob jak tento problém vyřešit je navrácení k původnímu problému a vyřešení ho dodatečně. Je třeba podotknout, že psychologická krize v Eriksonově pojetí není považována za nějakou katastrofu, ale spíše za bod zlomu, kdy je člověk sice zranitelnější, ale má i větší potenciál a možnost růstu. Osvojení si síly či ctnosti klíčové pro dané období se stává podmínkou toho, aby i následující životní fáze mohly být dobře prožity a integrovány. (Např. bez poctivého přístupu k sobě nelze v adolescenci nalézt autentickou identitu, bez ujasněné identity nelze příliš dobře vstoupit do fáze partnerské intimity, bez intimity není generativity apod.) (Drapela, 1998, s. 69) I přesto, že etapy jdou po sobě chronologicky, Erikson nikdy netvrdil, že jakmile se určitá etapa završila, stala se navěky věcí minulosti. Vývojové úkoly jsou stále přítomny v životě člověka, jen v některých obdobích jsou důležitější než jindy. (Sheehy, 2005, s. 65) Tématem prvního období je: Základní důvěra proti základní nedůvěře Týká se nejranějšího období našeho vývoje, začíná narozením a končí kolem jednoho roku života dítěte. Nejdůležitější je v tomto období kvalita mateřského vztahu, citlivá péče matky o potřeby dítěte. Podstatný je pocit bezpečí, který dítě zažívá, když se matka chová předvídatelně. Dítě se učí matce důvěřovat a současně se tak učí i důvěře v sebe sama a pokládají se základy jeho identity. (Sheehy, 2004, s. 62 63) Téma druhého období je: Autonomie proti studu a pochybám V tomto období si dítě začíná stále více uvědomovat samo sebe. Důležitými tématy jsou nové činnosti, které se dítě učí, jako je chození, mluvení, nácvik čistotnosti apod. S tímto obdobím se také váže období vzdoru, kdy dítě zkouší své hranice. Podstatné je v tomto období udržet jasné a pevné hranice, které nebudou ani příliš tvrdé a přísné, ani naopak příliš rozvolněné. V prostředí pevných a jasných hranic a láskyplné podpory může dítě zažívat pocity úspěchu, autonomie a získat novou ctnost a tou je vůle. (Drapela, 1998, s. 69) Ve třetím stadiu je tématem: Iniciativa proti vině Touto etapou procházejí děti převážně v předškolním věku. Stále více přicházejí do styku s okolním světem a musí čelit většímu množství výzev než batolata. K překonání těchto výzev je potřeba aktivního, záměrného chování a zároveň na ně okolí klade stále větší nároky

převzít za toto chování zodpovědnost. Rozvíjení zodpovědnosti vzbuzuje v dítěti větší iniciativu, ale pokud v dítěti vzbudíme příliš velkou úzkost, můžou se u něj projevit tísnivé pocity viny. Ty jde překonat zažitím pocitu úspěchu. (Sheehy, 2004, s. 62 63) Ve čtvrtém stádiu je řešeno téma: Snaživosti proti méněcennosti V tomto stádiu je velkým tématem snaživost. Dítě v mladším školním věku opouští bezpečné prostředí rodinného prostředí a přechází do školy, kde se po něm požadují výkon a sebeovládání. V tomto věku se dítě s velkým nadšením učí novým dovednostem a díky tomu získává mnoho nových zkušeností. Proti tomu však stojí pocit méněcennosti, kterým dítě může trpět, pokud ve srovnání s ostatními není natolik úspěšné nebo schopné. To pak může vest k pasivitě a nedůvěřování vlastním schopnostem. (Sheehy, 2004, s. 62 63) V pátém stadiu je rozhodující: Identita proti zmatení rolí Identitou se rozumí znát odpověď na otázku: Kdo jsem, odkud pocházím a kam směřuji? Mít identitu znamená mít realistické sebevědomí, být si jistý sebou samým, znát své možnosti a meze, vědět v čem je smysl vlastního života. Identita znamená také kontinuitu ve vnímání sebe sama. Období pátého stádia spadá do období adolescence, kdy se jedinci bouří proti autoritám a hledají svou identitu. Pokud svou identitu nenajdou, dochází ke zmatení rolí. Je třeba podotknout, že hledání identity je úkol, který málokdo bravurně zvládne už v období adolescence a pro mnoho lidí je to úkol na celou první polovinu života. (Drapela, 1998, s. 69) V šestém stadiu se řeší téma: Intimita proti izolaci Toto stádium je podle Eriksona úkolem raného období dospělosti. Cílem je dosažení schopnosti spojit se v důvěrném citovém vztahu s druhým člověkem, s nímž osoba plně sdílí všechny podstatné stránky života. Byl-li jedinec v dosavadním vývoji málo úspěšný, nemá odvahu pustit se do intimního vztahu. Důvodem je obava, že neunese případné riziko rozpadu vztahu. Lidé, kteří tuto fázi vývoje nezvládli, buď žijí dlouhodobě bez partnera, anebo "vedle" případného partnera, namísto "s ním" tzv. "izolace ve dvou". (Sheehy, 2004, s. 62 63) V sedmém stadiu je téma: Generativita proti stagnaci Touto etapou prochází lidé ve středním věku. Jejich vývojovým úkolem je generativita (produktivnost). Cílem je přispívat druhým, být produktivní, něco vytvářet a s něčím produktivním přicházet. Může to být vlastní potomstvo, ale i uplatnění v profesní oblasti. Pokud tomu tak není, dochází ke stagnaci. Kolem 40. roku také přichází krize středního věku, která může být spojována s proměnou či dalším posunem osobnosti. (Vágnerová, 2005)

Tématem posledního, osmého stadia je: Ego integrita proti zoufalství Přibližně od 50 let věku se člověk nachází ve fázi pozdní dospělosti. Je přirozené, že se ohlíží za svým životem a hodnotí, čeho v něm dosáhl. Pro tuto fázi je důležité, jak uplynulý život hodnotí. V ideálním případě, by měl člověk přijmout svůj život pozitivně, být spokojený s tím, co vykonal a za čím si šel. Dosahuje pocitu dokončenosti a tím dosáhne integrity. Pokud člověk hodnotí svůj život převážně negativně, vyvolává to pochybnosti a pocity stísněnosti. Člověk nedosáhne potřebného stupně integrity, což se projevuje zoufalstvím a strachem ze smrti. (Sheehy, 2004, s. 62 63)

Teorie E. H. Eriksona a poradenství ve vzdělávání dospělých Jako první bych ráda nastínila, co spadá pod pojem poradenství ve vzdělávání dospělých a jakými oblastmi se poradenství ve vzdělávání dospělých zabývá. Definice poradenství vychází zejména z toho, kým a za jakým účelem je poskytováno. Poradenství můžeme definovat jako specifickou činnost zahrnující širokou škálu aktivit, jejímž prostřednictvím specialista v určitém oboru pomáhá jednomu nebo skupině klientů orientovat se v dané problematice, získat potřebné informace a činit informovaná rozhodnutí v běžných a svízelných situacích a při překonávání nejrůznějších nesnází či nedostatků, se kterými se klienti potýkají při výkonu povolání nebo v osobním životě. (Freibergová, 2007, s. 9) Pojem samotného poradenství ve vzdělávání dospělých (jinak andragogické poradenství) je málo známý a i obtížně vymezitelný. Jedním z autorů, kteří se o vymezení andragogického poradenství pokusili, je například Zděněk Palán, který říká, že andragogické poradenství je: Informační a konzultační činnost směřující k orientaci tazatele v oblasti jeho zájmu. V oblasti vzdělávání dospělých se jedná především o poradenství k volbě povolání (viz profesní orientace) a poradenství k orientaci v oblasti vzdělávacích možností (Palán, 2002) V poradenství je důležitý motiv pomoci klientovi a to za pomoci různých poradenských a terapeutických metod. Podstatné je nevnucovat klientovi svá vlastní řešení, ale motivovat a vést ho k tomu, aby si pomohl sám. V případě andragogického poradenství se jedná o aktuální, pravdivé a relevantní informace, které by měl poradce poskytnout o vzdělávacích příležitostech Důležitou roli má i motivování ke studiu a pomoc při řešení problémových situací před, v průběhu, či po samotném studiu. (Freibergová, 2007, s. 7) Poradenství můžeme dělit podle toho, kolika klientům najednou poskytuje poradce pomoc na: hromadné poradenství, které je většinou jednorázové a připravené pro velkou skupinu osob, skupinové poradenství, které je připraveno pro menší skupiny klientů a využívá skupinové dynamiky a individuální poradenství, které probíhá pouze mezi poradcem a klientem. (Freibergová, 2007, s. 11) Pro využití teorie E. Erikssona vnímám jako nejpříhodnější individuální poradenství. Témata, kterými se v případě poradenství inspirovaným Eriksonem budeme zabývat, jsou krize, které je v životě potřeba překonávat, ale bez kterých není možné se posunout dále

(epigenetický přístup), a identita klienta, která může být vlivem nepříznivé situace (například ztrátou zaměstnání) nejistá. Tato témata se lépe otevírají při osobním jednání jeden na jednoho než ve skupině klientů, a proto je individuální přístup ke klientovi dle mého názoru vhodnější. Na druhou stranu je třeba říci, že i ve skupinovém poradenství je možné aplikovat některé Eriksonovy myšlenky. Zdůrazňoval například důležitost učení, a to ne jen v linii starší a zkušenější učí mladší jedince, ale i naopak a napříč touto strukturou. Všichni mohou svým přístupem a myšlenkami rozvíjet ostatní jedince ve svém okolí. Tato myšlenka je rozhodně vhodná pro zahájení skupinového poradenství a byla by škoda ji nezmínit. Dále se pokusím aplikovat některé myšlenky Erika Eriksona při poradenstkém procesu. Poradenský proces je soubor kroků, který říká, jak pracovat s klientem v průběhu poradenství. Jednotlivé kroky nemusí jít za sebou tak, jak jsou níže vyjmenované, a mohou se vzájemně prolínat. Začátkem poradenského procesu je navázání vztahu a zahájení prvního kontaktu s klientem. Dále navazuje identifikace zakázky, která by měla obsahovat očekávání a cíle celého procesu, a na formulaci by se měl podílet klient i poradce. Následuje diagnostická fáze, která se skládá ze studijní, osobní, pracovní atd. anamnézy, analýzy současné situace, analýzy potřeb, bariér, vizí, plánů atd. V této fázi může poradce použít i diagnostické nástroje. Následuje fáze předávání informací a fáze sestavení plánu osobního a odborného rozvoje. Závěrečným krokem je uzavření poradenství. V první fázi přichází klient k poradci a objasňuje svůj problém. Ten může být někdy čistě vědomý, ale v mnoha případech se může jednat o problém, který má kořeny hlouběji a klient o původu problému ani nemusí vědět. Už při prvním kontaktu je tedy vhodné klást otázky a usměrňovat klienta k uvědomění si skrytého problému, kterým by mohl být jeden z vývojových konfliktů, kterému se klient doposud vyhýbal (například přetrvávající pocit méněcennosti, který snižuje sebevědomí klienta a tím mu znemožňuje najít uspokojující profesní uplatnění). V druhé fázi dochází k identifikaci zakázky. Tady je třeba přesvědčit klienta o tom, že za překonání současné krize je zodpovědný pouze on sám a poradce mu může být pouze průvodcem na této cestě. Jako motivaci je ale třeba podotknout, že krize není důvod k tomu se bát a vzdát všechna snažení. Je to příležitost k osobnímu růstu a posunutí se dál. Krize v pojetí

Eriksona je jen chvíle, kdy je člověk zranitelnější, ale také dostává možnost využít svůj potenciál. Třetí fáze je diagnostická, zde se poradce za pomoci hloubkových rozhovorů pokouší více objasnit problém, na který narazil už při úvodním setkání. Poradce používá vhodně položené otázky, které by měly postupně lépe odkrýt konflikt, nebo krizi, které se klient doposud vyhýbal. Je třeba připomenout, že i když většina fází vývojového procesu probíhá podle Eriksona v dětství, neznamená to, že v dospělosti tyto krize nemůžeme řešit. Jsou v nás přítomny stále, jen některé jsou v určitých fázích života naléhavější, a pokud se povede nám je uspokojivě vyřešit, můžeme se posunout jako osobnosti dále. (Jak už jsem zmiňovala výše, například ztráta zaměstnání a následná dlouhodobá nezaměstnanost může klienta dovést opět do fáze hledání vlastní identity.) Fáze předávání informací a plánu osobního rozvoje je v případě Eriksona velmi specifická, protože poradce by v tomto případě neměl klientovi předávat hotové informace, ale spíše ho podpořit a například za pomoci koučovacích otázek ho nechat samotného přijít na vlastní řešení. Dále by měl poradce pomoci klientovi vytrvat a nevyhýbat se řešení problému. Uzavření poradenství je závěrečnou fází celého procesu, přičemž by ale neměl být uzavřením celého procesu růstu jedince. Klient by si měl odnést pozitivní přístup k řešení krizí, které by ho neměly nadále děsit, ale měl by je chápat jako možnost rozvoje a posunu. Měl by se naučit zvládat překážky jednu po druhé, protože pak může dojít k rozvoji. Klient by měl také vnímat důležitost vlastní identity v každodenním životě. Vzhledem k tomu, že teorie Erika Eriksona je psychologická se zaměřením na vývojovou psychologii, bylo některé myšlenky potřeba vnímat v širším kontextu, aby je bylo možné uplatnit v poradenském procesu. Nicméně pokud tak učiníme, jsou podle mého názoru velmi inspirativní a i uplatnitelné v poradenství. V odborných zdrojích jsem nenašla odkaz na to, že by někdo tuto teorii v poradenství využíval, a proto její využití v poradenství nemohu potvrdit na 100 %.

Závěr V první části práce jsem ve stručnosti představila autorův život a nejvýraznější prvky jeho teorie osobnosti, která popisuje jednotlivá stádia vývoje jedince. Styčnou myšlenkou, která prostupuje celou Eriksonovou teorií, je identita jedince. Erikson ve své teorii předpokládá, že člověk během svého vývoje prochází různými fázemi, které jsou charakterizovány některou z krizí, kterou je třeba překonat, abychom mohli postoupit do další fáze vývoje osobnosti. Důležité je, že Erikson tyto krize nepovažuje za něco negativního, naopak podle něj se jedná o příležitost k rozvoji a růstu člověka. Jednotlivé krize na sebe navazují, ale neznamená to, že jakmile je člověk jednou překoná, už nikdy se k nim nevrátí jednotlivé krize se k nám mohou během života vracet, a pokud se k nim postavíme čelem, mohou nás posunout o kus dále. Proto jsem ve své práci zmínila i krize, které by měl člověk překonat v dětství. Další důležitou myšlenkou v Eriksonově díle je i idea, že lidé se neučí jen mladší od starších, ale obohacují a ovlivňují nás lidé napříč věkem a generacemi. V závěrečné části práce jsem pak využila tyto myšlenky v andragogickém poradenství, konkrétně na příkladu poradenského procesu, inspirovaném právě Eriksonovou teorií.

Zdroje: HUNT, M.: Dějiny psychologie. 1. vydání. Praha, Portál, 2000. 712 s. ISBN 80-7367-175-1 SHEEHY, N.: Encyklopedie nejvýznamnějších psychologů. 1. vydání. Brno: Barrister & Principal, 2005. 240 s. ISBN 80-86598-82-9 DRAPELA, Victor J. Přehled teorií osobnosti. Praha: Portál, 1998. ISBN 978-80-262-0040-6. FREIBERGOVÁ, Zuzana. Studijní poradenství ve vzdělávání dospělých [online]. 2007. Projekt VZEDOS, 2007 [cit. 2017-01-22]. Dostupné z: http://www.nvf.cz/cms///assets/docs/0a6bd861adf1089cff41131fa8bf71d3/570-0/poradenstvi-prodospele.pdf PALÁN, Zdeněk. Lidské zdroje: výkladový slovník. Praha: Academia, 2002. ISBN 80-200- 0950-7. VÁGNEROVÁ, Marie. Vývojová psychologie I.: dětství a dospívání. Praha: Karolinum, 2005. ISBN 80-246-0956-8.