Srovnání výslovnosti měkkých hlásek v ruském a českém jazyce

Masarykova univerzita v Brně Pedagogická fakulta Katedra ruského jazyka a literatury Srovnání výslovnosti měkkých hlásek v ruském a českém jazyce Bakalářská práce Vedoucí práce: PhDr. Irina Hobzová Vypracovala: Šárka Vlhová Brno 2013

Tímto chci poděkovat paní PhDr. Irině Hobzové za odborné vedení mé bakalářské práce, za cenné rady, připomínky a konzultace, které mi byly ochotně poskytnuty v průběhu jejího zpracování.

Prohlašuji, ţe jsem bakalářskou práci zpracovala samostatně a pouţila jen prameny uvedené v seznamu literatury. V Brně dne 14. 2. 2013

Obsah 4 Obsah 1 Úvod 7 2 Teoretická část Srovnání výslovnosti měkkých hlásek v ruském a českém jazyce 8 2.1 Fonetika a její význam... 8 2.1.1 Artikulační fonetika... 9 2.1.2 Řečové ústrojí... 9 2.1.3 Tvorba hlásek v ruském a českém jazyce... 11 2.2 Rozdíly ve výslovnosti měkkých hlásek... 11 2.3 Zvukový systém ruského jazyka porovnání s češtinou... 12 2.4 Ortografický a fonetický systém v ruském a českém jazyce... 13 2.5 Měkké hlásky... 13 2.5.1 Měkkostní spodoba... 14 2.5.2 Artikulace vybraných měkkých hlásek... 15 2.5.3 Výslovnost měkkých hlásek... 15 2.5.4 Ruské a české j (й)... 16 2.5.5 Ruské a české č (ч)... 18 2.5.6 Měkká ruská hláska щ... 19 2.5.7 Měkké české hlásky š a ž... 20 2.5.8 Měkká česká hláska c... 21 2.5.9 Měkká česká hláska ř... 22 2.5.10 Měkké a tvrdé l (л)... 23

Obsah 5 3 Praktická část Rozbor nahraného zvukového materiálu 26 3.1 Charakteristika vybraných skupin studentů... 26 3.2 Rozbor samostatného ústního projevu... 27 3.3 Shrnutí rozboru samostatného slovního projevu... 31 3.4 Rozbor čteného textu... 32 3.4.1 Měkká hláska ч... 32 3.4.2 Měkká hláska щ... 33 3.4.3 Měkká hláska й... 33 3.4.4 Tvrdé a měkké л... 34 3.4.5 Měkké české hlásky š (ш) a ţ (ж)... 35 3.5 Shrnutí rozboru čteného textu... 36 3.6 Srovnání ústního projevu a čteného textu... 36 4 Závěr 38 5 Резюме 40 6 Literatura 47 7 Легенда о Брунцвике 51

Seznam tabulek 6 Seznam tabulek Tab. 1 měkká hláska ч 32 Tab. 2 měkká hláska ч 33 Tab. 3 měkká hláska щ 33 Tab. 4 tvrdé a měkké л 34 Tab. 5 měkké české š (ш) 35 Tab. 6 měkké čeké ž (ж) 36

Úvod 7 1 Úvod Téma bakalářské práce jsme si vybrali z oblasti fonetiky a fonologie Srovnání výslovnosti měkkých hlásek v ruském a českém jazyce. Ve své bakalářské práci se zaměříme na hlavní problémy a chyby ve výslovnosti měkkých hlásek u českých studentů. Pro tuto práci jsem vybrala jen několik stěţejních měkkých hlásek, u kterých důkladně popíši problematiku výslovnosti českých studentů při výuce ruského jazyka. Podkladem k této práci jsem vybrala ústní projev skupiny studentů prvního ročníku oboru ruský jazyk a literatura na Pedagogické fakultě Masarykovy univerzity v Brně, kterou jsem za tímto účelem vyzvala ke spolupráci. Práce bude rozdělena na dvě části na část teoretickou a na část praktickou. V teoretické části se budu zabývat systémovým popisem ruských a českých měkkých hlásek. Pozornost bude kladena zejména na výslovnost vybraných měkkých hlásek. v této práci popíšu hlavně problematiku správné výslovnosti českých studentů při výuce ruského jazyka a některé značné fonetické rozdíly v ruském a českém jazyce. Praktická část bude zaměřena na rozbor zvukového záznamu poskytnutý skupinou studentů oboru ruský jazyk a literatura na Pedagogické fakultě Masarykovy univerzity v Brně. Zvuková nahrávka se skládá ze čtení textu Легенда о Брунцвике a z vlastních projevů studentů na téma Моя семья. Soustředit se budu především na problematiku výslovnosti měkkých hlásek a chyb s tímto spojených.

Teoretická část Srovnání výslovnosti měkkých hlásek v ruském a českém jazyce 8 2 Teoretická část Srovnání výslovnosti měkkých hlásek v ruském a českém jazyce 2.1 Fonetika a její význam Na začátku této práce bychom rádi nejdříve objasnili, co vlastně fonetika znamená. Fonetika se zabývá zvukovou stránkou řeči, je samostatnou lingvistickou disciplínou a společně s morfologií a syntaxí tvoří část gramatiky. Fonetika se zabývá pojmy jako rytmus, dynamika a melodie řeči. Je povaţována za zvukovou disciplínu jazyka, která popisuje systém zákonů a pravidel výslovnosti zvuků. Dynamika a rytmus ruského jazyka se velmi liší od dynamických a rytmických příznaků českého jazyka. Síla i délka přízvuku přízvučných ruských slov velmi převyšuje sílu i délku českých přízvučných slov. Naopak nepřízvučné slabiky jsou o něco slabší a kratší neţ české bezpřízvučné slabiky. Energetický systém (mechanizmus vnějšího dýchání) člověka mluvícího ruským jazykem, pracuje s jinou dynamikou a v jiném rytmu, neţ u člověka mluvícího českým jazykem. Fonetický systém jazyka zahrnuje všechny zvukové prostředky jazyka ve všech jejích projevech a funkcích. Ruský jazyk jako další cizí jazyky má své fonetické zvláštnosti, které dotvářejí fonetický systém ruského jazyka. Při výuce cizích jazyků, bývá často hlavním problémem správná výslovnost slov. Jestliţe se chceme naučit cizímu jazyku, nestačí nám pouze velká slovní zásoba a bezchybné gramatické vyjadřování, měli bychom znát i správnou výslovnost, melodii a rytmus těchto slov. Teprve potom co tuto disciplínu zvládneme, můţeme bez problémů konverzovat v cizím jazyce, v našem případě v ruském jazyce. 1 1 Кедрова Г.Е., Потапов В.В., Егоров А.М., Омельянова Е.Б., Russkaja fonetika, [online]. [cit. 2012-10-19]. Dostupné z: <http://fonetica.philol.msu.ru/index1.htm>

Teoretická část Srovnání výslovnosti měkkých hlásek v ruském a českém jazyce 9 2.1.1 Artikulační fonetika Artikulační fonetika se zabývá fyziologii artikulačních orgánů, procesem vzniku řeči a jejich funkcemi. Pro kaţdý jazyk je charakteristická souhra artikulačních pohybů potřebných k vyslovení hlásek, slabik, celých slov i vět. Artikulační pohyby pak charakter hlásky dokreslují. Takovým pohybem je například přídech u [p], [t], [k] v českém jazyce a intenzivnější pohyb rtů při artikulaci hlásky [o] v ruském jazyce. 2 Artikulace je práce řečového ústrojí při vytváření hlásek, které vznikají při měnění poloh různých orgánů, například jazyku a rtů. Ve výsledku čehoţ se mění forma rezonátorů - ústní a nosní dutina. 3 2.1.2 Řečové ústrojí Postupným vývojem lidé přišli k tomu, ţe se u nich objevuje určitá potřeba dorozumívání se mezi sebou. Tato potřeba vedla k rozvoji řečového ústrojí, které si nyní stručně popíšeme. Řečovým ústrojím se nazývá souhr orgánů, který vyplňuje různé biologické funkce (dýchání, příjem potravy atd.) 4 Hybnou silou při vytváření zvuku je síla proudu vzduchu, vytlačovaného pohybem hrudníku, bránice z plic přes hrtan, dutinu hrdelní a dutinu ústní nebo nosní ven. Řečové ústrojí je uloţeno v hrtanu, jehoţ hlavní prací je vytváření zvuků. Základem řečového ústrojí jsou dva hlasové valy, které jsou pokryté sliznicí, tak zvané hlasivky. Hlasivky se skládají z chrupavky prstencové a chrupavky štítné. Ty jsou napjaty mezi chrupavkou štítnou a chrupavkami hlasivkovými. Hlasivkové chrupavky jsou umístěny vzadu na rozšířené části chrupavky prsten- 2 KRČMOVÁ, M. Fonetika a fonologie: Kapitola 5 Artikulační (organogenetická, fyziologická) fonetika. MASARYKOVA UNIVERZITA. Filozofická fakulta [online]. 2008 [cit. 2013-02-13]. Dostupné z: http://is.muni.cz/do/1499/el/estud/ff/js08/fonetika/ucebnice/ch05.html 3 OLIVERIUS, Z. F. Fonetika russkogo jazyka. 2. vyd. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1978. s. 30. ISBN 14-224-78. 4 TAMTÉŢ, s. 30.

Teoretická část Srovnání výslovnosti měkkých hlásek v ruském a českém jazyce 10 cové a jsou částečně pohyblivé, můţou se přibliţovat, otáčet a měnit směr. Mezi hlasivkami a hlasivkovými chrupavkami se vytváří hlasivková štěrbina, rezonátor. Pomocí rezonátoru se modifikuje hlas, vydávaný hlasivkami. Rytmické kolébání hlasivek je jediným zdrojem hlasu. Nad hlasivkami se rozprostírá dutina hrdelní a končí v místech, kde je jazyk při artikulaci nejblíţe patru. Hlasivková štěrbina se skládá z dutiny ústní a nosní. Ústní dutina se můţe modifikovat díky pohyblivosti spodní čelisti, rtů a jazyka. Ústní a nosní dutinu rozdělujeme tvrdým a měkkým patrem. Dutina nosní, je také rezonančním místem, vyuţívá se pouze u části hlásek. Při velkém mnoţství hlásek je průchod do nosní dutiny uzavřen tím, ţe se měkké patro zvedá a přitiskuje k zadní stěně ústní dutiny. Část vrchní čelisti za předními zuby se nazývá alveoly. Nejpohyblivějším orgánem řečového ústrojí je jazyk, který se skládá z kořene a hřbetu jazyka, který se dělí na přední, střední a zadní část. Zvláštní roli pak hraje hrot jazyka. 5 Koordinovaný děj řečového ústrojí se nazývá artikulace a rozlišujeme její tři fáze. V první fázi se řečové orgány dostávaní z pasivity do polohy, při které se vytváří zvuk. Ve druhé fázi řečové orgány setrvávají v této poloze a ve třetí fázi se řečové orgány vrací zpět do pasivní polohy. Vzduch volně prochází přes dutinu ústní, nebo různé řečové orgány vytvářejí překáţky a vzduch se opírá o řečové orgány, které mu zabraňují ve volném průchodu z dutiny ústní a vytváří se šum. Volný průchod vzduchu charakterizuje samohlásky (nevzniká šum) a vytváření překáţky je charakteristické pro souhlásky (vzniká šum). 6 5 OLIVERIUS, Z. F. Fonetika russkogo jazyka. 2. vyd. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1978. s. 30, 32. ISBN 14-224-78. 6 TAMTÉŢ, s. 32, 33.

Teoretická část Srovnání výslovnosti měkkých hlásek v ruském a českém jazyce 11 2.1.3 Tvorba hlásek v ruském a českém jazyce Při dýchání rozevřenou hlasovou štěrbinou volně prochází výdechový proud. Jestliţe má vzniknout hlas, změní se postavení hlasového ústrojí zásadním způsobem: Hlasivkové chrupavky se uvedou do pohybu a těsně se k sobě přiblíţí, tím pádem se k sobě přiblíţí i hmota hlasivkových řas, a zároveň se hlasové vazy napnou. Nakonec se hlasová štěrbina zcela uzavře. Tento cyklus se několikrát za sebou opakuje a rychlost tohoto opakování je značná. Podmínkou pravidelného kmitání hlasivek je napjetí hlasových vazů a trvalé sevření hlasivkových chrupavek. Následkem takového procesu vzniká nad hlasivkami vzduchová vlna, kterou vnímáme jako zvuk. 7 2.2 Rozdíly ve výslovnosti měkkých hlásek V systému ruských a českých hlásek se nacházejí velké rozdíly. Rozdíly se týkají jak počtu hlásek a jejich vyuţití v jazyce, tak rozdílů fonetických. U samohlásek jde hlavně o rozdílnost mezi přízvučnými a nepřízvučnými samohláskami. Souhlásky se pak dělí hlavně na tvrdé a měkké. Viditelný rozdíl mezi ruským a českým jazykem lze pozorovat, hlavně ve výslovnosti hlásek, kde má na výslovnost v ruském jazyce velký vliv pozice, ve které se daná hláska nachází z hlediska sousedních hlásek. V ruském jazyce se objevuje pozvolný přechod hlásek. Kdeţto v českém jazyce je přechod mezi hláskami poměrně náhlý, v rychlém tempu. 8 7 PALKOVÁ, Z. Fonetika a fonologie češtiny. Praha:Karolinum nakladatelství univerzity Karlovy, 1997. s. 53, 54. ISBN 80-7066-843. 8 ROMPORTL, M. Stručná fonetika ruštiny. 3. vyd. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1973. s. 23. ISBN 17-162-73.

Teoretická část Srovnání výslovnosti měkkých hlásek v ruském a českém jazyce 12 2.3 Zvukový systém ruského jazyka porovnání s češtinou Nyní si vysvětlíme nejdůleţitější pojmy, se kterými se pracuje v současném popisu zvukové formy jazyka. Jde zejména o objasnění některých hlavních pojmů, které tvoří obecné východisko v problematice jazyka. Hláska: je elementární zvukový segment vymezený řadou fyzikálních vlastností zvukové materie. Hláska je podobou fonému v řeči. Foném: je elementární zvukový segment, který má schopnost diferencovat vyšší, znakové jednotky jazykového systému neboli morfémy. Foném je nejmenší zvukovou jednotkou. Morfém: je elementární zvukový segment, který je na základě podílu na struktuře morfému vymezený. V mluveném jazyce jsou morfémy sloţené z fonémů a v psaném jazyce z grafémů. 9 Hláska je jako jednotka charakterizována největším počtem zvukových vlastností segmentu a z tohoto hlediska je jednotkou nejvíce konkrétní. Inventář hlásek představuje nejjemnější diferenciaci zvukových segmentů jazyka, kterou je třeba provést, aby se dosáhlo správné realizace znakových jednotek v řeči. Foném je jednotkou obecnější neţ hláska. Některé rozdíly mezi segmenty přestáváme brát v úvahu a všímáme si při popisu jen některých zvukových vlastností. Přísně vzato, nelze vyslovit foném, nýbrţ jen hlásku, která na daném místě znakové jednotky tento foném reprezentuje. Morfoném je jednotka opět obecnější neţ foném. Zajímá nás na něm, ţe to je segment, který stojí ve vztazích k jiným segmentům, a ţe jejich prostřednictvím se můţeme vyjadřovat o vztazích mezi morfémy. 10 9 PALKOVÁ, Z. Fonetika a fonologie češtiny. Praha:Karolinum nakladatelství univerzity Karlovy, 1997. s. 118, 119. ISBN 80-7066-843. 10 TAMTÉŢ, s. 120.

Teoretická část Srovnání výslovnosti měkkých hlásek v ruském a českém jazyce 13 2.4 Ortografický a fonetický systém v ruském a českém jazyce Grafický systém ruského jazyka se nazývá azbuka a její součástí je 33 písmen, kdeţto grafický systém českého jazyka se nazývá abecedou a obsahuje 42 písmen. Hlavní rozdíl mezi ruským a českým jazykem je větší počet hlásek neţ grafém, a tak se stává, ţe hlásky neodpovídají písemnému záznamu. Hlásky jsou jednotlivé zvuky lidské řeči, ze kterých se skládají slova a dělíme je na samohlásky a souhlásky. V systému českého jazyka se nachází 28 souhlásek a 14 samohlásek, v ruském jazyce 37 souhlásek a 6 samohlásek. Všechny tyto hlásky se dělí na měkké a tvrdé. V této práci se dále budeme zabývat uţ jen měkkými hláskami, které si podrobněji popíšeme. 2.5 Měkké hlásky V českém jazyce je o poznání méně měkkých hlásek neţ v ruském jazyce. V ruském jazyce tvoří většina souhlásek párové dvojce, souhláska tvrdá má vţdy párovou dvojici měkkou, u kterých je charakteristický vyšší šum, neţ u souhlásek tvrdých. Této systém párových dvojic představují tyto souhlásky: л л, м м, в в, ф ф, д д, т т, б б, п п, н н, з з, с с, х - х, г г, к к, р р. Nepárové měkké jsou tři fonémy: й, ч, щ, samostatné samohlásky ы, и. Nakonec zvláštní skupinu v tomto systému zaujímají znaky ь a ъ. Kdeţto v českém jazyce se nacházejí pouze tři párové dvojce fonémů: ť t, ď d a ň n. Nepárové měkké fonémy: ž, š, č, ř, c, j a samohláska i. Existují ještě další rozdíly v hláskovém systému českého a ruského jazyka. Ruský jazyk na rozdíl od jazyka českého postrádá slabikotvorné souhlásky, seskupení souhlásek a samohlásek, a také nezná kmitavé ř a hrtanové h. Vyuţití rozdílů u měkkých a tvrdých hlásek nemá v českém jazyce tak častý a velký význam jako v jazyce

Teoretická část Srovnání výslovnosti měkkých hlásek v ruském a českém jazyce 14 ruském, a to je také jedním z hlavních problémů, proč mají čeští studenti se správnou výslovností ruských slov takové velké problémy. 11 2.5.1 Měkkostní spodoba V ruském jazyce, k tak zvané měkkostní spodobě dochází v případě, kdy se některé tvrdé souhlásky stávají měkkými. K takovéto situaci dochází v případě, kdyţ se některé z tvrdých souhlásek nacházejí v pozici před měkkými souhláskami. V takovém případě zvukový rozdíl mezi tvrdými a měkkými fonémy ztrácí významově rozlišovací schopnost. K takové neutralizaci dochází u zadopatrových souhlásek, které se nachází před samohláskou и. K takové neutralizaci měkkostního souhláskového protikladu dochází také v případě, kdy se souhláska nachází v poloze před samohláskou e, kdy se dají pouţít pouze měkké párové souhlásky. V českém jazyce se měkkostní spodoby vyskytují pouze ve třech dvojicích. V českém jazyce je měkkostní spodoba velmi omezená, a proto velmi bezvýznamná. Naopak v ruském jazyce hraje měkkostní spodoba významnou roli. Nejpatrnější měkkostní spodoba v ruském jazyce se objevuje před souhláskami з, с, д, т, н. Od měkkostní spodoby se upouští nejvíce právě u předloţek a předpon. Ke zdvojení měkké souhlásky dochází pouze tehdy, jestliţe se vedle sebe objeví párová souhláska měkká a tvrdá, jako například ve slovech сделать [зд'элът'] a болезнь [бλл'эз'н']. 12 11 HAVRÁNEK, B. a kol. Příruční mluvnice ruštiny1, hláskosloví a tvarosloví. 3. vyd. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1976. s. 28, 30, 31. ISBN 14-396-76. 12 TAMTÉŢ, s. 32, 37, 38.

Teoretická část Srovnání výslovnosti měkkých hlásek v ruském a českém jazyce 15 2.5.2 Artikulace vybraných měkkých hlásek V této části práce se budeme zabývat správným způsobem výslovnosti konkrétních vybraných měkkých hlásek, na kterou naváţeme v praktické části práce při rozboru zvukových nahrávek českých studentů a rozboru jejich chybné výslovnosti při výuce ruského jazyka. Pro tuto práci jsme zvolili ruské měkké hlásky, které nemají svojí tvrdou párovou fonému a to souhlásky: й, ч, щ. Dále měkké české hlásky, které postrádají párovou tvrdou fonému a to souhlásky: ž, š, č, ř, c, j. a jednu párovou dvojici foném, která bývá stěţejní při výuce ruského jazyka zejména u českých studentů, a u které se objevuje častá chybovost při výslovnosti. Párovou fonému л, л. Následně budeme jednotlivé měkké hlásky rozdělovat do skupin vţdy na základě podobnosti, nebo výslovnosti v druhém jazyce. Podle způsobu a místa jejich artikulace a na základě takového rozdělení do skupin se jim budeme dále podrobněji věnovat. 2.5.3 Výslovnost měkkých hlásek Při měkčení tvrdých souhlásek musíme zmenšit dutinu ústní, abychom dosáhli šumu, který je tak charakteristický pro měkké souhlásky. Čím je dutina ústní menší, tím jsou šumy vyšší, a čím je dutina ústní větší, tím jsou šumy hlubší. Velmi důleţitá je také artikulační energie, kterou musíme zesílit. U párových hlásek, které se vţdy dělí na měkké a tvrdé, musí být měkká fonéma vţdy vyslovována s vyšším šumem neţ její párová tvrdá fonéma. Potřebné zmenšení dutiny ústní, k tomu abychom správně vyslovili měkkou fonému, dosáhneme tím, ţe zvedneme hřbet jazyka tak, jako kdybychom chtěli vyslovit českou souhlásku j. Jinak v ruském jazyce dochází k tvorbě měkkých souhlásek podobně jako u tvrdých. Při artikulaci probíhá zvednutí hřbetu jazyka k přednímu patru současně se všemi prvky, které k artikulaci náleţí. Právě tato problematika dělá českým studentům při studiu ruského jazyka velké problémy. Tuto častou chybu ve výslovnosti českých studentu se snaţíme vyřešit tak, ţe společně s vyslovením tvrdé české souhlásky se snaţíme vyslovit i měkkou fonému j, nesmí ale zaznít

Teoretická část Srovnání výslovnosti měkkých hlásek v ruském a českém jazyce 16 celé j, v tom případě by byla výslovnost chybná. Nejpatrnější chyby z tohoto hlediska vznikají u Čechů při vyslovování měkkých retnic (б, п, м, в, ф ), kde jsme z pravidla velmi ovlivněni vyslovováním českých souhláskových skupin (bje, pje, mje, vje, fje). Při bezchybné artikulaci měkkých retnic by měli být rty pevně sevřené, jazyk by se měl přibliţovat k přednímu patru a zuby k sobě. Český jazyk má opravdu velký vliv na studium ruského jazyka a výslovnosti vůbec, proto jiţ existují některé techniky pomocí, kterých lze nacvičit bezchybnou výslovnost ruského jazyka. 13 2.5.4 Ruské a české j (й) Hláska j je v českém jazyce zařazena mezi tak zvané aproximativní hlásky, jelikoţ výslovnost českého j je značné závislá na okolním hláskovém kontextu a v některých pozicích bývá snadno přehlíţena např.: výslovnost (to je moje) jako [ toe moe]. Česká hláska j se všemi směry, jak svým tvořením, tak akustickou podobou, blíţí české samohlásce i, např.: jestliţe, prodlouţíme výslovnost hlásky j, vznikne zvuk, který s obtíţí odlišíme od [i:]. 14 Okraje jazyka jsou přitisknuty po stranách k patru, úţina zůstává mezi hřbetem jazyka a klenbou tvrdého patra. Je poměrně široká, jen o málo uţší neţ při samohlásce [i]. Hlasivky jsou sevřené a kmitají, [j] je jedinečné. Vznikající zvuk má převáţně tónové spektrum, sloţka šumová je velmi slabá. Hlásku [j] řadíme mezi sonory. Zařazení [j] k sonorám (srov. Romportl 1973) opravňuje jeho formantová stavba, zanedbatelný podíl šumu ve většině variant a skutečnost, ţe nikdy neztrácí znělost, ani nemá neznělí protějšek. Variantou, v níţ je šumová sloţka také poněkud zřetelná, je postavení [j] mezi dvěma [i], za 13 HAVRÁNEK, B. a kol. Příruční mluvnice ruštiny1, hláskosloví a tvarosloví. 3. vyd. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1976. s. 33, 36. ISBN 14-396-76. 14 PALKOVÁ, Z. Fonetika a fonologie češtiny. Praha:Karolinum nakladatelství univerzity Karlovy, 1997. s. 211, 212. ISBN 80-7066-843.

Teoretická část Srovnání výslovnosti měkkých hlásek v ruském a českém jazyce 17 předpokladu výrazné výslovnosti (např. [piji:]). Od ostatních sonor j odlišuje jeho menší intenzita ve srovnání se sousedním vokálem. 15 V ruském jazyce je výslovnost hlásky й velmi podobná. Výslovnost této hlásky můţeme i v ruském jazyce srovnat s výslovností ruského и, při které převaţuje zvuk, který se spojuje se slabým šumem. S tím rozdílem, ţe u této souhlásky vyuţíváme většího tlaku vzduchu a máme více nataţenou střední část hřbetu jazyka. 16 Jedná se, jak v ruském, tak v českém jazyce vţdy o měkkou souhlásku, která si je v obou jazycích ve výslovnosti velmi podobná, proto výslovnost českým studentům tato hláska nedělá problémy. Obtíţnější je v tomto případě spíše grafická forma písmene. Na začátku slov po samohláskách a před samohláskou se souhláska й označuje jako я, е, ë, ю, tedy jako j + následující samohláska, např.: юг. Po přeponách před samohláskami se й objevuje jako tvrdý znak (ъ) a po měkké souhlásce před samohláskou se objevuje jako měkký znak (ь). 17 Nesmíme zapomenout na důleţitou část charakteristiky této souhlásky, a to její artikulaci, která je závislá na jejím postavení v přízvučné, nebo v nepřízvučné slabice. Jestliţe se nachází v nepřízvučné slabice, nebo na konci slova, vyslovuje se tak zvanou oslabenou artikulací. Pokud se objevuje v přízvučné slabice, je její artikulace intenzivnější. Dnes se proto j přízvučné a j nepřízvučné v ruském jazyce pokládá za dvě souhláskové fonémy. Souhláska й má také velký vliv na výslovnost ostatních hlásek, všechny souhlásky které se objevují před souhláskou й berou na sebe její měkkost a vyslovují se také měkce, kromě souhlásek ж, ш. A stejně tak, nedochází ke 15 PALKOVÁ, Z. Fonetika a fonologie češtiny. Praha:Karolinum nakladatelství univerzity Karlovy, 1997. s. 233. ISBN 80-7066-843. 16 LEBEDEVA, JU. G. Zvuki, udarenie, intonacija. Moskva: Izdatelstvo Russkij jazyk, 1975. s. 69. 17 ROMPORTL, M. Stručná fonetika ruštiny. 3. vyd. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1973. s. 101, 102. ISBN 17-162-73.

Teoretická část Srovnání výslovnosti měkkých hlásek v ruském a českém jazyce 18 změkčení u předpon от-, под-, над-, перед-, об-, na rozdíl od с-, в- před ъ u kterých se změkčení objevuje. 18 2.5.5 Ruské a české č (ч) Tato hláska se řadí jak v českém, tak i ruském jazyce mezi hlásky polozávěrové neznělé. V obou jazycích se přiřazují mezi souhlásky nepárové z hlediska znělosti, ale i přes to mají své akustické a artikulační zvláštnosti. V ruském jazyce je souhláska ч vţdy měkká, nemá tvrdý protějšek. Kdeţto v českém jazyce se tupá polosykavka č řadí mezi skupinu tupých sykavek š a ž. V ruském jazyce takové dělení neprobíhá a polosykavky tvoří samostatnou skupinu hlásek. V první fázi hlásky vytváří jazyk úplný závěr, přitiskne se po stranách podél horní dásně a vpředu na zadní alveoly. Ve srovnání s [c] je celkově posunut poněkud dozadu. Závěr je ve srovnání s explozivami slabší. V druhé části se přední část závěru uvolní a proti zadním alveolům vzniká úţina, podobně jako u [š]. Rty jsou lehce zaokrouhleny jako u zadních alveolárních frikativ. Hlasivky jsou otevřeny u [č], sevřou-li se a kmitají, vzniká znělé [ţ]. Třecí šum v druhé fázi hlásky je podobný tupým sykavkám. 19 Česká souhláska č se svojí měkkostí odlišuje od ruské souhlásky ч. V ruském jazyce je tato souhláska vţdy řazena mezi měkké hlásky. Pro hlásku ч je charakteristický vyšší šum neţ v českém jazyce. Takového odlišného šumu dosáhneme přitisknutím hřbetu jazyka k přední části tvrdého patra. Jestliţe srovnáme výslovnost této souhlásky jak v českém, tak v ruském jazyce, můţeme říci, ţe v ruském jazyce se tato polosykavka podobá měkkému ť a na závěr zdvojenému měkkému š. Kdeţto, v českém jazyce, se na začátku podobá tvrdé souhlásce t a závěrem souhlásce š. V ruském jazyce se s touto měkkou souhláskou pojí určité zvláštnosti, a aby nedocházelo k chybám v naší výslovnosti, musíme 18 LEBEDEVA, JU. G. Zvuki, udarenie, intonacija. Moskva: Izdatelstvo Russkij jazyk, 1975. s. 82. 19 PALKOVÁ, Z. Fonetika a fonologie češtiny. Praha:Karolinum nakladatelství univerzity Karlovy, 1997. s. 235. ISBN 80-7066-843.

Teoretická část Srovnání výslovnosti měkkých hlásek v ruském a českém jazyce 19 si tyto odlišnosti pamatovat. Psaná hláska ч se v ruském jazyce ne vţdy vyslovuje, jako česká měkká hláska č. Tato výjimka se objevuje například u výslovnosti slov что, чтобы, při spojeních чн- ( конечно, скучны). Tehdy se výslovnost ruského ч podobá spíše tvrdé souhlásce ш. V některých případech se ruské ч shoduje s měkkou souhláskou щ, například ve slově счастье, stejně tak jako u dalších slov, kde se spojují hlásky сч- a зч-. V některých případech se ч vyslovuje s dlouhým závěrem, při kterém jazyk zůstává v poloze artikulace zvuku т (летчик, ветчина). 20 2.5.6 Měkká ruská hláska (щ) Tato souhláska se v českém jazyce neobjevuje. Ruské щ je v ruském jazyce vţdy měkkou hláskou a je chybou ji povaţovat za párovou dvojici k tvrdé hlásce ш. Ruské щ je v porovnání s českou souhláskou š měkčí a také dvakrát delší, proto bývá častou chybou u českých studentů nesprávná výslovnost této měkké hlásky. Češi nesprávně vyslovují zvuk šč- na místo zvuku щ. Při výslovnosti této sykavky se střední a přední část jazyka zvedá k vrchnímu patru a jazyk není nataţen, coţ je jedním z hlavních rozdílů při výslovnosti ruského tvrdého ш. 21 Při správné výslovnosti se jazyk pohybuje směrem dopředu, konec jazyka se opírá o spodní zuby a spolu s přední částí jazyka se nadzvedává, zatím co střední část jazyka se zvedá k tvrdému patru. Při artikulaci měkké hlásky щ se zadní část jazyk pohybuje dopředu a dolů. Rty jsou více napjaté a koutky jsou mírně spuštěny směrem dolů. 22 I s touto souhláskou jsou spojeny některé výjimky, v kterých čeští studenti často chybují a které je zapotřebí se naučit. Na některých místech ve slově, kde 20 ROMPORTL, M. Stručná fonetika ruštiny. 3. vyd. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1973. s. 106. ISBN 17-162-73. 21 MASLOVSKAJA, L. M. Fonetičeskie upražnenija po russkomu jazyku dlja čechov. Moskva: Izdatelstvo Moskovskogo universiteta, 1960. s. 39. 22 LJUBIMOVA, N. A. Obučenie russkomu proiznošeniju. 2.vyd. Moskva: Izdatelstvo Russkij jazyk, 1982. s. 81.

Teoretická část Srovnání výslovnosti měkkých hlásek v ruském a českém jazyce 20 se ke kořeni připojuje přípona, se щ vyslovuje místo spojení různých hlásek. Například v souvislosti s příponou -чик se jako sykavka щ vyslovuje spojení souhlásek сч a зч (разносчик, перевозчик). S touto problematikou se můţeme setkat i na začátku slova a také ve slovech jako мужчина, тысяча, сейчас. 23 Místo hlásky щ se vyslovoje zdvojená měkká souhláska ш [ш ш ]. Takováto výslovnost byla charakteristická pro stará moskevská pravidla. Spolu se zdvojenou měkkou hláskou [ш :], místo hlásky щ se hláska mohla vyslovat také ve spojení [ш ч ] s velmi slabým prudkým členem ve druhé části. Tento zvuk byl charakteristický i v leningradské výslovnosti. 24 2.5.7 Měkké české hlásky (š) a (ž) Měkké hlásky š a ž patří do skupiny tak zvaných labializovaných souhlásek. Pro několik hlásek této skupiny je charakteristickým znakem lehké zaokrouhlení rtů. Tento pohyb rtů je doprovodnou vlastností k místu tvoření. Zcela zřetelně zaokrouhlené jsou souhlásky tvořené na zadních alveolech, kterými jsou š, ž a č. V těchto případech se tvar retní štěrbiny souhlásek částečně přenáší na následující samohlásku. Zachování zvukových kvalit samohlásek je důsledkem artikulace jazyka, který se naopak začíná těsněji přibliţovat k patru. 25 Artikulace hlásek š, ž vzniká zúţením přitisknutých okrajů jazyka po stranách k horní dásni, hmota jazyka je ale posunuta celkově zadněji. Štěrbina zůstává mezi zadní částí alveolárního výstupku a hřbetem přední částí jazyka. Vzdálenost úţiny je od předních řezáků větší a hrot jazyka bývá často skloněn dolů. Svalové napětí bývá silnější u souhlásky š neţ u souhlásky ž. Rty se vţdy mírně zaokrouhlují. Rozevřené hlasivky se objevují u hlásky š, kdeţto u hlásky ž 23 LEBEDEVA, JU. G. Zvuki, udarenie, intonacija. Moskva: Izdatelstvo Russkij jazyk, 1975. s. 128. 24 AVANESOV, R. I. Russkoe literaturnoe proiznošenie. 5. vyd. Moskva: Prosveščenie, 1972. s. 82. 25 PALKOVÁ, Z. Fonetika a fonologie češtiny. Praha:Karolinum nakladatelství univerzity Karlovy, 1997. s. 214. ISBN 80-7066-843.

Teoretická část Srovnání výslovnosti měkkých hlásek v ruském a českém jazyce 21 jsou hlasivky sevřené a kmitají. Pro tyto měkké souhlásky je také charakteristická přítomnost šumu v niţším frekvenčním pásmu neţ u přední řady (1, 4-2 khz). 26 Rozdíl mezi těmito dvěma souhláskami v ruském a českém jazyce je velmi nápadný v tom, ţe sykavky v českém jazyce mají vyšší šum neţ sykavky v ruštině. V ruském jazyce je artikulace těchto hlásek tvořena úţinou, která je vytvářena špičkou jazyka těsně na hranici alveolami a tvrdým patrem, čehoţ můţeme dosáhnout pomocí zatáhnuté špičky jazyka směrem dozadu. Proto tento zřetelný rozdíl ve výslovnosti je častou chybou českých studentů při vyslovování ruského tvrdého ж a ш. V takových případech je často doporučována alternativní způsob, jak naučit české studenty správné výslovnosti ruského ж a ш. Nejlépe je opřít se o poslech výšky šumu. Pokusíme-li se šeptat české (š) a postupně snižovat tento šum asi o kvartu až kvintu, dosáhneme obvykle přijatelné výslovnosti ruského (ш), jestliže jsme přitom poněkud stahovali jazyk (jeho špičku) vzad a dosti výrazně současně vysunuli kupředu rty. 27 2.5.8 Měkká česká hláska (c) Souhláska c patří jak v českém, tak v ruském jazyce mezi polozávěrové neznělé, ale i přes některé shodné rysy mají své zvláštnosti. v obou jazycích patří mezi nepárové souhlásky, ale v českém jazyce je tato hláska vţdy měkká, kdeţto v ruském jazyce je vţdy tvrdou hláskou. V českém jazyce se tato souhláska přiřazuje ke skupině ostrých sykavek s a z. V první fázi hlásky vytváří jazyk úplný závěr přitisknutím svých okrajů k alveolárnímu výstupku podél horních zubů, tedy při [t], jen s menším svalovým napětím. V druhé fázi špička jazyka tento závěr uvolní, postranní okraje zůstanou přitisknuty, proti předním alveolům vznikne úţina (jako při [s]). Sva- 26 PALKOVÁ, Z. Fonetika a fonologie češtiny. Praha:Karolinum nakladatelství univerzity Karlovy, 1997. s. 229. ISBN 80-7066-843. 27 ROMPORTL, M. Stručná fonetika ruštiny. 3. vyd. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1973. s. 98. ISBN 17-162-73.

Teoretická část Srovnání výslovnosti měkkých hlásek v ruském a českém jazyce 22 lové napětí při [c] je větší neţ při [ʒ]. Retní štěrbina je úzká. Hlasivky jsou při [c] rozevřeny, při jejich sevření a rozkmitání vzniká znělé [ʒ]. Třecí šum v druhé fázi hlásky odpovídá ostrým sykavkám. 28 Na první pohled se české c od ruského nějak neodlišuje, ale při bliţším prozkoumání má ruské ц hlubší charakteristický šum. Rozdíl ve výslovnosti oproti českému jazyku spočívá v tom, ţe v ruském jazyce je ц více artikulováno vepředu. Jazyk jde při výslovnosti proti rozhraní horních zubů a dásní. Včetně této nepatrné změny je výslovnost hlásky c v českém i v ruském jazyce stejná. 2.5.9 Měkká česká hláska (ř) Měkká souhláska ř patří v českém jazyce mezi kmitavé hlásky se šumem. Tato kmitavá hláska se v českém jazyce objevuje ve dvou variantách, neznělé a znělé. Jejich pouţití nekolísá v nářečí ani v stylovém rozvrstvení jazyka, dá se říct, ţe jejich distribuce v textu je komplementární. Znělé ř obyčejně stojí na začátku slova před vokálem, vedle znělé souhlásky a mezi vokály, např.: [řeka], [moře], [dřevo], [odřel]. Kdeţto neznělé ř se vyslovuje na konci slova a v sousedství neznělé souhlásky, např.: [keř], [tři], [vařte]. 29 Artikulace hlásky ř probíhá přitisknutím okrajů jazyka k patru, kdeţto hrot jazyka je volný a kmitá (2-6 kmitů). Čelistní úhel je malý a úţina, která vzniká proti předním alveolům je úzká, ale kmity jsou rychlé a drobné. Hlasivky kmitají u znělého ř, kdeţto druhá varianta ř je neznělá. Při výslovnosti vzniká slabší zvuk tónového charakteru a silná sloţka šumová. Pásmo šumu se velmi blíţí k oblasti tupých sykavek. Uţití obou variant hlásky ř je v českém jazyce komplementární. Znělé ř se pouţívá zásadně na začátku slova, mezi vokály 28 PALKOVÁ, Z. Fonetika a fonologie češtiny. Praha:Karolinum nakladatelství univerzity Karlovy, 1997. s. 234, 235. ISBN 80-7066-843. 29 TAMTÉŢ, s. 213.

Teoretická část Srovnání výslovnosti měkkých hlásek v ruském a českém jazyce 23 a sousedství znělé souhlásky. Ale neznělé ř se objevuje na konci slova a v sousedství neznělé souhlásky. 30 2.5.10 Měkké a tvrdé l (л) Tato hláska v ruském jazyce patří do skupiny párových souhlásek, jelikoţ má tvrdou i měkkou variantu. Ve většině případů je tvrzeno, ţe českým souhláskám jsou více podobné tvrdé ruské hlásky neţ ty měkké, ale v případě ruského л se obě varianty, jak tvrdé, tak měkké л velmi liší od české hlásky l, která je ve standardní formě označována jako střední. V ruském jazyce můţe docházet ke špatnému dorozumění, jestliţe nebudeme znát kontext věty, při špatné výslovnosti ruského měkkého nebo tvrdého л, a to hlavně tehdy, kdy se ruská slova liší pouze měkkou nebo tvrdou souhláskou л (například мел křída, мель mělčina). Výslovnost českého l se podobností velmi blíţí ruskému měkkému л, které není zcela správně vyslovené. Zejména právě proto je výslovnost této hlásky pro české studenty tak obtíţná a setkáváme se u ní s častou chybovostí v artikulaci. 31 České l Česká hláska l se řadí mezi sonory do skupiny likvida boková a můţe být slabikotvorná. Artikulace této hlásky probíhá opřením špičky jazyka o přední alveoly (asi jako u hlásky d), okraje jazyka jsou volné, úţina vzniká po stranách a svalové napětí je poměrně slabé. Hláska l je vţdy znělá, při její artikulaci jsou hlasivky sevřené a kmitají, je to hláska jedinečná. Při výslovnosti má vznikající zvuk tónové spektrum a třecí šum je zanedbatelný. Akustický ani artikulační rozdíl nepociťujeme mezi slabikotvornou a neslabičnou variantou hlásky, záleţí hlavně na následnosti hlásek ve vyšší jazykové jednotce. Jako slabikotvorné je 30 PALKOVÁ, Z. Fonetika a fonologie češtiny. Praha:Karolinum nakladatelství univerzity Karlovy, 1997. s. 231. ISBN 80-7066-843. 31 ROMPORTL, M. Stručná fonetika ruštiny. 3. vyd. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1973. s. 107, 108. ISBN 17-162-73.

Teoretická část Srovnání výslovnosti měkkých hlásek v ruském a českém jazyce 24 vnímáno l mezi souhláskami, např.: [vlk], [mlčet] a po souhlásce na konci slova, např.: [nesl]. 32 Hláska l je ve standardní podobě označována termínem střední. U některých nářečí se vyskytují dvě varianty této laterální hlásky, nejčastěji [l y ] a [l j ]. Tvrdé [l y ] je hláskou velarizovanou. Špička jazyka se opírá o zadní část horních zubů, hřbet jazyka se uprostřed prohýbá směrem dolů a někdy se jeho zadní část zvedá v oblasti měkkého patra. Při výslovnosti je zvuk této hlásky ve srovnání se střední variantou hlubší, např.: [hl y ava], [byl y ]. Měkké [l j ] je hláskou palatalizovanou. Horní část špičky jazyka je přitisknuta vetší plochou k alveolárnímu výstupku, případně je někdy tato plocha přitisknuta aţ na přední část tvrdého patra. Při výslovnosti je zvuk hlásky ve srovnání se střední variantou o něco vyšší, např.: [l j ist]. 33 Ruské л Tvrdá ruská souhláska л je hláskou velarizovanou. Při artikulaci ruského tvrdého л špičku jazyka prohýbáme do tvaru lţíce a ta se tak okrajem opírá o horní zuby na rozhraní s dásněmi. Kdeţto zadní část jazyka se zvedá nahoru k měkkému patru a to se pak zlehka prohýbá směrem dolů. Dochází k mírnému zaokrouhlení rtů. Při výslovnosti tak dochází k výraznému zvětšení ústní dutiny a proto je zvuk ruského tvrdého л hlubší. Tyto jednotlivé body výslovnosti českým studentů zřejmě nebudou dělat problémy, aţ na obtíţe s vyvýšením zadní části jazyka. Kdyţ vyvýšení jazyka pro- 32 PALKOVÁ, Z. Fonetika a fonologie češtiny. Praha:Karolinum nakladatelství univerzity Karlovy, 1997. s. 232, 233. ISBN 80-7066-843. 33 TAMTÉŢ, s. 236. ISBN 80-7066-843.

Teoretická část Srovnání výslovnosti měkkých hlásek v ruském a českém jazyce 25 vádíme v místech, kde jsou hlásky г, к, х, у, о artikulovány je tento pohyb jazyka lehčeji zvládnutelný. 34 Měkká souhláska л je hláskou palatalizovanou. Tato měkka hláska se výrazně liší od tvrdého ruského л vyšším charakteristickým šumem. Při artikulaci se jazyk vypíná směrem nahoru, okraje střední části jazyka se dotýkají tvrdého patra a jeho špička se opírá o okraje předních zubů a dásní nebo se nachází za dolními řezáky. Rty jsou mírně roztaţeny do stran. Obtíţnost výslovnosti ruského měkkého л závisí na jeho poloze ve slově, ale jeho výslovnost je pro české studenty daleko lehčí neţ výslovnost tvrdého ruského л. Velmi sloţitá je výslovnost měkkého л na konci slova. Dobrá pomůcka při učení se jeho správné výslovnosti je zapojit do hry samohlásku и, která sehraje roli pomocníka, například ruské slovo только, můţeme s počátku vyslovovat jako толико a postupně budeme redukovat výslovnost hlásky и, aţ ji úplně vypustíme a my budeme vyslovovat bezchybné měkké л. 35 34 ROMPORTL, M. Stručná fonetika ruštiny. 3. vyd. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1973. s. 108-110. ISBN 17-162-73. 35 TAMTÉŢ, s. 110-112.

Praktická část rozbor nahraného zvukového materiálu 26 3 Praktická část rozbor nahraného zvukového materiálu 3.1 Charakteristika vybraných skupin studentů V praktické části této bakalářské práce se budeme zabývat rozborem nahraného zvukového materiálu studentů prvního ročníku Pedagogické fakulty Masarykovy univerzity, oboru ruský jazyk a literatura. Nahraný materiál byl pořízen v hodinách praktické fonetiky PhDr. Iriny Hobzové, kde se studenti zaměřují a soustředí na správnou výslovnost. Při rozboru nahraného materiálu se zaměříme pouze na hlásky popisované v teoretické části práce, na ostatní chyby ve výslovnosti nebude brán ohled. Rozbor bude rozdělen na dvě části. Na část, kde studenti sami krátce pohovoří na téma Моя семья a na část, ve které studenti jim předem známý text Легенда о Брунцвике, čtou. Rozebraný nahraný zvukový materiál bude vloţen do příloh ve formě CD. Závěrem této práce bude proveden rozbor, ve kterém srovnám, zda existuje velký rozdíl ve frekvenci chyb mezi samostatným ústním projevem studentů a čtení jiţ jim známého textu. Ke spolupráci byly osloveny dvě skupiny studentů, které by měli být na stejné jazykové úrovni. První skupina studentů krátce hovoří na téma: Моя семья. Tato studijní skupina je tvořena z šesti chlapců a šesti dívek, přičemţ tři chlapci a dvě dívky patří mezi začátečníky. V této skupině studentů bude kladen důraz na to, ţe při správné výslovnosti měkkých hlásek nehraje velkou roli, zda se student ruskému jazyku jiţ věnoval na střední škole, nebo zdali je v tomto ohledu naprostý začátečník. Jelikoţ na většině středních školách není kladen důraz při výuce ruského jazyka na správnou výslovnost měkkých hlásek, není důleţité, zda jsou studenti začátečníci, nebo se jiţ nějakou dobu ruskému jazyku věnovali. Tato část bude tedy zpracována po projevech jednotlivých studentech s přihlédnutím k délce studia ruského jazyka. Druhá skupina studentů čte jim jiţ známý text Легенда о Брунцвике. V této skupině se nachází sedmnáct studentů, s toho je šestnáct dívek a jeden chla-

Praktická část rozbor nahraného zvukového materiálu 27 pec. Tentokrát nebude kladen důraz na to, zda studenti patří mezi začátečníky, nebo se ruskému jazyku jiţ věnovali na střední škole a tato část bude zpracována pomocí tabulek. 3.2 Rozbor samostatného ústního projevu V této části práce bude rozebrán samostatný ústní projev studentů první skupiny, kteří měli za úkol si připravit krátký monolog na téma: Моя семья. U této studijní skupiny budeme přihlíţet k faktu, jestli studenti patří mezi začátečníky, nebo se ruskému jazyku věnují delší čas, a proto jsem zvolila rozbor po jednotlivých studentech. U jednotlivých studentů a jejich nahrávek bude kladen důraz na problematická slova a jejich chyby ve výslovnosti, ze kterých závěrem bude vyvozeno, ve kterých jednotlivých měkkých hláskách studenti chybovali. 1. student Studentka měla problémy se správnou výslovností ruského měkkého л, jen kdyţ se na správnou výslovnost nezaměřila. Dvakrát ve svém ústním projevu pouţila slovo лет, jednou se špatnou tvrdou výslovností a podruhé se správnou měkkou výslovností. Taková správná výslovnost ji nečinila problémy i ve slovech маленькой a волейбол, kdeţto u slov люблю a родители jí výslovnost správného měkkého л dělalo větší potíţe. S ostatními měkkými hláskami jako ч a й ve slovech маленькой, волейбол, читать a сейчас, jiţ studentka neměla ve výslovnosti ţádné obtíţe. Velká chybovost se objevila ve výslovnosti slova живот, kde ж vyslovovala, jako českou měkkou hlásku ž místo tvrdého ruského ж. Tato studentka nepatří mezi začátečníky a ruskému jazyku se věnuje jiţ delší dobu. 2. student Druhá studentka se také věnuje ruskému jazyku jiţ delší čas, a na rozdíl od první studentky neměla s výslovností měkkých hlásek prakticky ţádné problémy. Měkkou výslovnost ruského л zvládla výborně například ve slovech лет, гулять a люблю. A ani ve slovech с моей семьѐй, читать,

Praktická část rozbor nahraného zvukového materiálu 28 исторические neměla studentka s výslovností měkkých hlásek ч a й ţádné obtíţe. Na rozdíl od tvrdých ruských souhlásek, které skoro vţdy vyslovovala, jako měkké české hlásky. Například ve slově двадцать, kde pouţila měkkou českou hlásku c místo tvrdé ruské ц. Dále se velké chyby dopustila ve slově лыжах, kde vyslovovala tvrdé ruské л měkce, i přestoţe po něm následuje tvrdé ы, které na tvrdou výslovnost hlásky upozorňuje. Nakonec stejně jako první studentka pouţívala ve výslovnosti slova живѐт měkké české ž. 3. student U třetího studenta, který se také učí ruský jazyk delší dobu, nedocházelo téměř k ţádné chybovosti ve výslovnosti měkkých hlásek. Ve slovech лет, детей, люблю a учусь student správně vyslovoval měkké ruské hlásky л, ч a й. Dá se tedy říci, ţe student nečinil ţádné chyby v rámci rozboru správné výslovnosti měkkých hlásek. 4. student Tato studentka se také jiţ ruskému jazyku věnovala na střední škole. Vyuţila své bohatší slovní zásoby oproti ostatním studentům a předvedla jeden z nejlepších ústních projevů ze studijní skupiny, která byla vyuţita k rozboru výslovnosti měkkých hlásek. Ve výslovnosti měkkých hlásek л, ч a й ve slovech, jako například недалеко, маленькая, далее, учусь, музикой, учиться, читать se neobjevovali téměř ţádné výrazné chyby. Ţádnou velkou chybovost studentka neměla ani ve výslovnosti měkkých souhlásek v těţších slovech, jako například родители, родителям, люблю a спектакли. Za velkou chybu, která se v její výslovnosti objevovala, lze pokládat vyslovování měkké české hlásky ž a c ve slovech тоже, уже, живу, живѐт, девятнадцать a тридцать. Chybovala také ve výslovnosti slova небольшой, které vyslovovala celé tvdě. Takováto výslovnost, kdy se vyskytují po sobě měkké a tvrdé hlásky, můţe být pro studenty ze strany správné výslovnosti značně obtíţná.

Praktická část rozbor nahraného zvukového materiálu 29 5. student Pátá studentka patří mezi začátečníky, coţ je patrno uţ jen z kvality a mnoţství slov vhodných pro detailnější rozdor v její slovní zásobě. Studentka chybovala ve výslovnosti tvrdých ruských hlásek, kde pouţila měkké české souhlásky ž, š a c ve slovech живу, девятнадцать, слушать a танцевать. Chyby studentka dělala i u slova люблю, kde se na první měkké л soustředila a vyslovila jej správně, kdeţto druhé měkké л, které ovlivňuje měkké ю uţ vyslovovala tvrdě a tudíţ zcela špatně. Krásná měkká výslovnost se v tomto ústním projevu vyskytovala ve slovech лет, учусь a читать. 6. student Přestoţe tato studentka patří mezi začátečníky, její ústní projev byl velmi uspokojivý a její slovní zásoba přinesla spoustu zajímavých slov k rozboru. Jelikoţ se můj rozbor monologů studentů vztahuje pouze na chybovost ve výslovnosti měkkých hlásek, musím podotknout, ţe tato oblast studentce nedělala téměř ţádné problémy, pouze ve slově или vyslovovala měkkou souhlásku л příliš tvrdě. Jinak ve výslovnosti měkkých hlásek л, ч a й ve slovech родителями, лет, отчество, маленькой, люблю a различных studentka nechybovala. 7. student Tento student je naprostým začátečníkem, a tak i jeho nedostatečná slovní zásoba v monologu neposkytla pro rozbor výslovnosti měkkých hlásek dostatečné mnoţství materiálu. Můţu tedy jen říci, ţe měkké hlásky studentovi v poskytnutém ústním projevu nedělaly téměř ţádné problémy. Jeho výslovnost měkkých souhlásek л a ч ve slovech хочу, переводчиком a родителями byla správná.

Praktická část rozbor nahraného zvukového materiálu 30 8. student Tento ústní projev studenta, stejně jako předchozí, neposkytl mnoho slov pro detailnější rozbor výslovnosti měkkých souhlásek, i přestoţe student není začátečníkem a věnoval se ruskému jazyku uţ dříve. Mohu tedy jen konstatovat, ţe jeho výslovnost měkkých hlásek л a ч v uţitých slovech лет, читать a люблю byla správná. 9. student Student není ţádným začátečníkem a ruskému jazyku se věnuje jiţ delší dobu, ale i přesto byl jeho monolog na slabé úrovni. Student vyuţil velmi málo slov ze své slovní zásoby a pro kvalitní rozbor naprosto nedostačující. Ve slově лет student šatně vyslovil tvrdé ruské л na místo měkkého ruského л, kdeţto ve slově точно správně pouţil měkkou výslovnost pro měkkou samohlásku ч. 10. student Student patří mezi začátečníky, a tudíţ jeho ústní projev a slovní zásoba byly naprosto nedostačující pro rozbor. Chyboval ve slově люблю, kde první měkké ruské л vyslovil správně a druhé uţ zcela nesprávně tvrdě лу, coţ je u začátečníků ruského jazyka běţné, jelikoţ se musí soustředit na slovní zásobu a rozloţení věty jako takové a uţ se nesoustředí na správnou výslovnost. 11. student Tato studentka se ruskému jazyku věnovala uţ dříve a i ve slovním projevu vyuţila mnoho slov, na rozdíl od předešlých studentů, která se dají pouţít k rozboru. Studentka udělala velkou chybu ve výslovnosti slova лет, kde na místo správného měkkého ruského л vyslovila tvrdé ruské л. U slova люблю se vyskytovala stejná chyba, jako u předchozích studentů, kdy se ţáci zcela nesoustředí na výslovnost a na konci slova vyslovují л jako tvrdé лу, místo měkkého ruského л. Také se vyskytla velká chybovost ve výslov-

Praktická část rozbor nahraného zvukového materiálu 31 nosti slov живу a хороших, kde studentka vyslovovala měkké české hlásky ž a š. 12. student Poslední studen sice nepatří mezi začátečníky, ale dá se říci, ţe jeho ústní projev patřil mezi nejhorší co se týče slovní zásoby, která by mohla být pouţita pro kvalitní rozbor. V tomto monologu se nachází pouze jedno slovo vhodné pro rozbor měkkých hlásek, slovo маленьком, ve kterém studen chybně vyslovil tvrdé л na místo měkkého ruského л. 3.3 Shrnutí rozboru samostatného slovního projevu Všichni studenti z první studijní skupiny předem věděli o samostatném slovním projevu, tudíţ měli čas a moţnost se důkladně připravit, i přesto jejich chybovost ve výslovnosti měkkých hlásek, byla poměrně velká. V takovéto míře chybovosti ve výslovnosti můţe hrát velkou roli to, ţe studenti neměli předem připravený text před sebou a museli se tak soustředit nejen na samotnou správnost výslovnosti, ale i na slovní zásobu a stavbu věty. Do určité míry se na chybovosti ve výslovnosti podepsala i skutečnost, ţe někteří studenti jsou začátečníci a někteří se ruskému jazyku věnují uţ delší dobu. Tato skutečnost byla viditelná nejen na slovní zásobě, z hlediska obsahu vhodných slov pro rozbor výslovnosti měkkých hlásek, ale i na kvalitě samotného mluveného projevu. Studenti, kteří se ruskému jazyku věnují jiţ delší čas, se nedopouštěli v takové míře chyb, jelikoţ se mohli soustředit více na výslovnost, neţ studenti začátečníci, kteří se museli soustředit nejen na správnou výslovnost, ale i na všechny aspekty slovního projevu, jako je správná slovní zásoba a stavba věty. Největší chybovost ve výslovnosti se objevovala u slov лет а люблю, kde studenti vyslovovali tvrdé л na místo měkkého ruského л. Takováto chyba se několikrát v samotném monologu opakovala především u spojení hlásek лю na konci slova, kde byla vyslovována nesprávně jako tvrdé лу a to především v případě, kdy se studenti zcela nesoustředili na výslovnost. Dále pak ve slovech родителям a или. Jinak uţ v takové míře nečinily měkké hlásky л, ч, щ a й

Praktická část rozbor nahraného zvukového materiálu 32 studentům obtíţe. Naopak ve slovech, jako například жить, тоже, уже, слушат, двадцать a девятнадцать studenti často ve výslovnosti zaměňovali tvrdou ruskou hlásku za měkké české souhlásky ž, c a š. Velké problémy jim také dělali rychlé přechody z měkké hlásky na tvrdou, nebo naopak v rámci jednoho slova, jako například ve slově небольшой. V takovém případě studenti často celé slovo chybně vyslovovali buď tvrdě, nebo měkce. 3.4 Rozbor čteného textu V této části práce se budu zabývat rozebráním čteného textu: Легенда о Брунцвике, druhou skupinou studentů. Text byl rozdělen na pět přibliţně stejně dlouhých částí. Při četbě textu se studenti střídají. Celý text je přečten třikrát, přičemţ první část textu je poslední dívkou čtena počtvrté. Rozbor je zpracován, na základě vybraných měkkých hlásek v teoretické části bakalářské práce, pro větší přehlednost do tabulek. Měkké hlásky щ, ч a й, tvrdé a měkké л jsou v tabulkách rozděleny jednotlivě, stejně jako v teoretické části. 3.4.1 Měkká hláska ч Z (Tab. 1) lze jasně vyčíst, ţe studenti s výslovností měkké hlásky ч neměli ţádné problémy. Dá se pouze konstatovat, ţe ve výslovnosti by měl být charakteristický šum pro tuto měkkou hlásku ještě o něco vyšší a o něco měkčí. Tab. 1 měkká hláska ч 1.student 2.student 3.student точек správně správně správně конечно správně správně správně получила správně správně správně точно správně správně správně

Praktická část rozbor nahraného zvukového materiálu 33 Rozbor slova что je potřeba udělat zcela odděleně, jelikoţ i kdyţ se v grafické podobě slova vyskytuje měkká hláska ч, jeho správná výslovnost zní [што]. Této skupině studentů (viz Tab. 2), jakoţto i první skupině studentů, výslovnost tvrdé hlásky ш nedělá v tomto případě ţádné problémy. Tab. 2 měkká hláska ч 1.student 2.student 3.student 4.student что správně správně správně správně 3.4.2 Měkká hláska щ Problém špatné výslovnosti hlásky щ u českých studentů není v přidání tvrdosti měkkému zvuku, ale ve vyslovení této měkké hlásky jako spojení hlásek šč. Tab. 3 měkká hláska щ 1.student 2.student 3.student считали špatně špatně špatně Přestoţe slovo считали (viz Tab. 3), neobsahuje grafickou podobu měkké hlásky щ, vyslovuje se v něm místo souhlásek сч měkká souhláska щ [щитали]. Studenti prvního ročníku s touto výjimkou zřejmě nebyli zatím obeznámeni, jelikoţ u nikoho z nich nezazněla správná výslovnost tohoto slova. Všichni studenti vyslovovali slovo считали chybně se spojením souhlásek сч. 3.4.3 Měkká hláska й Vzhledem k velké podobnosti ve výslovnosti měkké hlásky й (j), jak v ruském, tak v českém jazyce, je předpokládáno, ţe u českých studentů v tomto případě nebude docházek k chybám ve výslovnosti. Je potřeba se ale zaměřit i na grafické varianty této souhlásky v podobě hlásek я, ю, ѐ a е, u kterých se opět