SNĚZ TU ŽÁBU / MANGE TA GRENOUILLE Festival francouzského divadla / du théâtre français / 5 / 2017 Studio ALTA 3. ročník / 3e édition

SNĚZ TU ŽÁBU / MANGE TA GRENOUILLE Festival francouzského divadla / du théâtre français 25-28 / 5 / 2017 Studio ALTA 3. ročník / 3e édition

/MIGRANTI! ANEB JE NÁS NA TÝHLE ZASRANÝ LODI MOC/ JSEM MIGRANT! U textu Matéie Visnieka Migranti! aneb Je nás na týhle zasraný lodi moc by se jistě dalo psát o uprchlické krizi, analyzovat postoj textu k tématu, rozebírat scénickou interpretaci režisérky Ewy Zembok a naplácat řadu teorií a názorů. Samotný text Matéie Visnieka však funguje spíš jako odrazový můstek pro zaujetí jak režisérova, tak osobního, diváckého postoje k tématu. Nabízí situace. Není návodem, nevysvětluje, nestaví teze ani politicky neburácí. Forma skici, již na jeviště převedla Ewa Zembok, je přítomná už v původním textu, kde Převaděč na začátku poprosí diváky, aby si vytáhli telefony a napsali si do nich důležité telefonní číslo. Dialog sice pokračuje s postavami předepsanými, ale stále jsme na lodi, na které je 113 migrantů, z nichž je nutné třináct odstranit, protože jsou to černí pasažéři. Nikde není napsáno, má-li, nebo nemá-li být divák brán do hry a jak by měla scénická kompozice vypadat, ale jeho využití pro roli migrantů je nasnadě. Tak tedy: vcházím do sálu Alty, vyfasuji jednu záchrannou vestu a dva mikrotenové sáčky. Přes nepříjemné horko si nasazuji vestu, protože to přece dělají všichni. Následně jsme osloveni ostříleným Převaděčem s velkým srdcem a sekyrou v ruce, abychom vytáhli telefony. Dělám s lehkým ostychem vše, co se mi řekne, ale je mi to trochu trapné, já přece vím, že je to jenom jako a že je to tedy zbytečné dělat. Každopádně jsem z těch, které interaktivní divadlo baví. Fakt. Když to vypadá, že to touhle srandou s uložením telefonu do sáčku končí, přichází ke mně herec, zvedá mě ze židle a posílá mě posadit se na jeviště z praktikáblů. Ano, jsem jedním z těch třinácti uprchlíků, kteří jsou na lodi navíc. Nervózně dojdu na místo určení a čekám, co se bude dít. Tenhle banální úkon ale radikálně mění úhel pohledu a divácký zážitek. Najednou vlastně hraji (protože vše, co je na jevišti, hraje). Najednou vidím zbytek těch šťastných, co mají své pohodlné místo a netlačí je do zadku praktikábl, který je na sezení příliš vysoký. Jsem zároveň ten vyvolený, co je v tom. Co se všeho účastní. Který má herce na dosah, který vidí situace zblízka. Řadu jich vlastně ani pořádně nevidím, nebo je pro mě značně nepohodlné je sledovat musím se otáčet, držet hlavu dlouhou dobu pootočenou, nakláním se, posouvám se, abych udělala místo hercům, kteří si mezi nás sedají. Někdy nevidím výrazy herců, protože jsou ke mně zády. Ale pak se přede mě postaví Jiří Kniha a říká repliku přímo mně. Jak to mohou vnímat ti obyčejní diváci? Možná závidí, možná jsou rádi, že nebyli vybráni oni, možná se baví a vciťují se do těch, co jsou na druhé straně. Já to vnímám jako silný zážitek a skvělý způsob, jak k inscenaci takového textu a takového tématu přistoupit. Ozvláštňuje to situace a mně to dává intenzivní pocit toho, že se to děje skutečně teď a tady. Hraje se totiž s námi. NICOL ŠKVAROVÁ Coraline Velmi mě to zasáhlo, celé to bylo velmi intenzivní. Nevím, jak téma migrantů vnímáte tady v Čechách, ale ve Francii je toto téma dost živé a o to více na mě představení zapůsobilo. Petra Halbichová Byla jsem mile překvapena, že ačkoliv to byla skica, tak dobře pracovali s prostorem. Více to ve mně vyvolávalo pocit, že se mě téma týká, než kdyby hráli jen na jevišti. Je dobře, že se překládají takto aktuální témata. Myslím, že by to zaujalo mnohem širší publikum, takže je škoda, že to nebude mít reprízy. MATEI VIȘNIEC MIGRANTI!... PŘEKLAD Jana Bartůňková REŽIE Ewa Zembok (Strašnické divadlo X10) HRAJÍ A. Hessová, J. Kozubková, L. Roznětínská, J. Kniha, V. Hrabák, V. Marhold Přicházejí z Pákistánu, Afgánistánu, Somálska, ze Sýrie, z Iráku, Lybie, Mali, Alžírska, Maroka, Haiti a dalších míst, na kterých už život nemá budoucnost. Jsou jich miliony. Říká se jim migranti a mají v hlavě jedinou věc: dostat se do Evropy. Uprchlíci: Evropa v rozkladu, Uprchlíci: klinická smrt Evropy. Takové titulky se na konci února 2016 objevovaly v evropských novinách, které analyzovaly migrační vlnu. Přístup se dost změnil oproti situaci v září 2015, kdy po utopení Ayalana, pětiletého syrského chlapečka s kurdským původem tisk oslavoval velkorysé Německo a především paní Angelu Merkelovou za to, že otevřela náruč milionu uprchlíků. Během těch pouhých pěti měsíců Evropa zpanikařila. Politici, ale také široká veřejnost pochopili, že je na světě asi 80 milionů osob, které žijí v oblastech zasažených válkou a mají tím pádem nárok žádat o mezinárodní ochranu, tedy o politický azyl v Evropě. Hranice se začaly uzavírat, symbol ostnatého drátu znovu vyplul z děsivých útrob dějin. Evropa neví, co se s ní děje, neví, co má dělat, a je v pokušení se vzdát vlastních hodnot (volného pohybu osob, některých lidských práv, otevřené společnosti, atp.).

/MIGRAAAANTS OU ON EST TROP NOMBREUX SUR CE PUTAIN DE BATEAU/ JE SUIS UN MIGRANT! La lecture-spectacle de Matéi Visniec Migraaaants, ou On est trop nombreux sur ce putain de bateau invite à réfléchir sur la crise migratoire et la perception qu en a le théâtre, à analyser la mise en scène d Ewa Zembok et à entasser des théories et des opinions les unes sur les autres. Pourtant, le texte même de la pièce sert plutôt de tremplin ; il permet d étayer les positions du metteur en scène et des spectateurs à l égard du thème. Il offre tout un éventail de situations. Il ne fournit pas de mode d emploi, il n explique pas, ne porte pas de thèse et n a pas la virulence d un discours politique. La forme de cette lecture-spectacle montée par Ewa Zembok est déjà présente dans le texte original : au début, le Passeur demande aux spectateurs de sortir leurs portables et d y noter un numéro de téléphone essentiel. Le dialogue se poursuit entre les personnages imaginés par l auteur, mais tout le monde se trouve à bord d un bateau transportant 113 migrants, dont il faut éliminer 13 malheureux qui n ont pas payé le trajet. Le texte ne dit pas s il faut faire participer ou non le public, ou comment effectuer la mise en espace, mais le fait que des spectateurs jouent le rôle de migrants s offre tout naturellement. Me voilà donc qui entre dans la salle de théâtre, et on me distribue deux sacs en plastique ainsi qu un gilet de sauvetage. Je l enfile malgré la canicule, parce que tout le monde le fait. Ensuite, le Passeur chevronné, le cœur sur la main et la hache dans l autre, nous dit de sortir nos téléphones. J obéis à toutes ses instructions avec un léger sentiment d embarras je sais que ce n est pas réel et donc pas nécessaire non plus. Quoi qu il en soit, je suis de ceux qui aiment le théâtre interactif. Vraiment. Et juste au moment où nous pensons que l interaction prend fin avec le placement de nos portables dans les sacs en plastique, voilà un acteur qui vient me dire de m asseoir sur une scène faite de praticables. Oui, je fais partie de ces treize réfugiés de trop. Nerveuse, je m y installe et j attends ce qui va se passer. Ce déplacement banal change radicalement le point de vue et l expérience du spectateur. Tout à coup, je commence à jouer (puisque tout ce qui est présent sur le plateau joue un rôle). Tout à coup, je me rends compte de la chance de ceux qui sont restés confortablement assis sur leur chaise, sans que les praticables leur fassent mal au derrière. Mais je me sens aussi la personne élue, celle qui est dedans. Qui participe. Qui peut tout voir de près car les acteurs sont à portée de main. En réalité, je ne peux pas en voir certains, ou seulement avec difficultés : je dois me tourner, tenir longtemps la tête dans une position pas naturelle, me pencher, bouger pour faire de la place aux acteurs qui viennent s asseoir à nos côtés. Parfois, je ne peux pas observer les visages des acteurs parce qu ils me tournent le dos. Mais ensuite, l un d eux, Jiří Kniha, se tourne vers moi et sa réplique ne s adresse qu à moi. Comment cela peut-il être perçu par les spectateurs «ordinaires»? Ils sont peut-être envieux, ou bien contents de ne pas avoir été choisis. Peut-être qu ils s amusent à se mettre dans notre peau, nous qui sommes assis de l autre côté. Je perçois tout ça comme une grande expérience et un excellent moyen de mettre en scène un tel texte et un tel sujet. Cela rend les situations plus intéressantes et je sens d autant plus que tout se passe ici et maintenant. En un mot, on joue avec nous. traduction : EVA ULLRICHOVÁ Coraline Cela m a beaucoup touchée, l ensemble était très intense. Je ne sais pas comment vous percevez le sujet des migrants ici en République tchèque, mais en France il est d une brûlante actualité et c est l une des raisons pour laquelle ça m a beaucoup parlé. Petra Halbichová C était une belle surprise de voir une si bonne mise en espace malgré le fait qu il s agissait simplement d une lecture scénique. Je me sentais beaucoup plus proche du thème que s ils avaient joué uniquement sur scène. Je pense que cela pourrait attirer un public beaucoup plus large, c est dommage qu il n y ait pas de reprise. MATEI VIȘNIEC MIGRAAAANTS... TRADUCTION Jana Bartůňková MISE EN SCÈNE Ewa Zembok (Strašnické divadlo X10) AVEC A. Hessová, J. Kozubková, L. Roznětínská, J. Kniha, V. Hrabák, V. Marhold Ils viennent du Pakistan, d Afghanistan, du Somalie, d Erythrée, de Syrie, d Irak, de Lybie, du Mali, d Algérie, du Maroc, d Haïti et de beaucoup d autres endroits où la vie n est plus compatible avec l idée d avenir. Ils sont des millions. Combien de millions? On ne sait pas. On les appelle migrants et ils ont une seule chose en tête : la volonté d arriver en Europe. Réfugiés : l Europe se désintègre ; Réfugiés : la mort clinique de l Europe. C est avec des titres comme ceux-ci que journal Le Monde, mais aussi toute la presse européenne analysait, à la fin du février 2016, le phénomène du flux migratoire. Grand changement d attitude si on pense qu en septembre 2015, suite à la mort, par noyade, en Mer Egée, d un petit syrien d origine kurde de 5 ans prénommé Aylan, toute la presse saluait la générosité avec laquelle l Allemagne et surtout Mme Angela Merkel ouvrait les bras pour accueillir en million de réfugiés En espace de seulement cinq mois l Europe a paniqué. Les responsables politiques mais aussi l opinion publique ont compris que sur la planète il y a environ 80 millions de personnes qui vivent dans des régions en guerre et qui ont le droit, en principe, de demander protection internationale, donc asile politique en Europe. Les frontières ont commencé à se refermer, le symbole du fil de fer barbelé a resurgi des entrailles cauchemardesques de l histoire. L Europe ne sait pas ce qui lui arrive, ne sait pas ce qu elle doit faire, et la tentation est grande de renier ses valeurs (libre circulation, droits de l homme, société ouverte, etc.) pour arrêter les millions de candidats à l exil qui sont en route.

MIGRANTI! ANEB JE NÁS NA TÝHLE ZASRANÝ LODI MOC MIGRAAAANTS OU ON EST TROP NOMBREUX SUR CE PUTAIN DE BATEAU

/VNITŘNÍ NEPŘÍTEL/ TEN ZATRACENEJ ŠAJTÁN Třetí scénická skica festivalu představila explicitně surový, obecně přímočarý, ale v jednotlivostech dějově silný a interpretačně (v rámci vztahů) bohatý text Marilyn Mattei Vnitřní nepřítel. V příběhu možná není ani tak důležitý obecný rámec, jako spíše jeho důsledky pro postavy, jejichž postupně se odhalující background vše jako by pramenilo z minulosti vypráví o zvrácenosti doby, kdy můžeme být (nebo jsme?) manipulováni médii či silnějšími a mocnějšími jedinci. Takovými, které jsme si navíc sami vyvolili za vzory. Pravda hnije kdesi ve vzduchu a postavy se ženou za vyšším dobrem, které jim nahrazuje ztracené ideály a marnivé sny o bezstarostné (společné) budoucnosti, nabízí řešení jejich bezradnosti, bezvýchodnosti. Aby text dosáhl požadovaného účinku, je potřeba k němu přistupovat prizmatem (šestnáctileté) mládeže, o které a pro kterou se hraje. Čtyři přátelé, nerozluční jako psí smečka. Max a jeho dívka Selma, Simon a George. Vychovatel a provokující mentor se správnými ideály Eddy, dobrosrdečná (lépe řečeno jediná normální, nenakažená násilím) psycholožka Luisa. Max zmizel. Nedal o sobě vědět, ale na jeho facebookovém profilu se objevilo video, na němž oddělá chlápka v oranžovém. George, dříve Maxem šikanovaný, je ztrátou pohlcen a neustále sleduje traumatizující video, aby si uchoval vzpomínku na přítele. Simon považuje video za podvrh. Oba mají strach o Selmu. Že jí nákaza Šajtánem pohltí stejně jako Maxe. Má to taky v očích. Musejí něco podniknout. Vyléčit ji. Oba ji zřejmě milují. Souhra náhod, osud nebo rozflákané lampy mohou za to, že George místo Selmy unese neznámou dívku. Nevinnou oběť, kterou obviňují z její vnitřní temnoty, ačkoliv jsou to právě oni, kdo je svým vnitřním nepřítelem zaslepen. Zlost, výhrůžky, agrese, násilí vše maskováno jako léčba. Nakonec dívka, vydávaná za Selmu, pomáhá Georgovi. Vzniká mezi nimi vztah (jakési syrově něžné pouto), který lze vzhledem k okolnostem považovat za jeden z nejsilnějších motivů celé hry. Místo toho, aby však vedl k prozření a zbavení se zdroje zla, aby vedl k vytoužené společné svobodě, vede rovnou ke zkáze. MARILYN MATTEI VNITŘNÍ NEPŘÍTEL PŘEKLAD Petr Christov REŽIE Filip Nuckolls Pro mě osobně je důležitý především samotný průběh, vývoj jednotlivých postav a odhalování jejich vnitřních nepřátel démonů, kteří vylézají z temnot jejich mysli/ vzpomínek, jako nákaza, jako obávaný Šajtán. Ten, kterého v sobě neseme všichni, někde tam vzadu, uvnitř, v temnotě očí, které vše odrážejí. Polarita postav je výsostně proměnlivá. Text navíc pracuje s blíže nespecifikovanými časovými posuny a využívá vsuvek, potažmo flashbacků. Neustále balancujeme na miskách polorozbitých vah komu věřit, kdo říká pravdu a co už je lež, vznikající z negativních vlivů, zapříčiňující podmaňující zkrat a přerod osobnosti. Jeden čin a jedna událost jako spouštěč všeho všeho zla, které si říká dobro a přehazuje vinu z jednoho na druhého. Co myslíte, že je vlastně zlo a co dobro? A záleží na tom? Na konci stínu se jako naděje objevuje něco jako láska a porozumění, podpora, která pomáhá zbavit se staronových strastí, dodává sílu se s věcmi vypořádat, smířit se a jít dál. Pokusit se o to, odmítnout všechny našeptávače, ty atakující vymítače rozumu. Vnitřní nepřítel je jeden z textů, který dokazuje, nakolik má zahraniční divadlo pro mládež, respektive hry psané v jeho kategorii, řečeno v našem kontextu 13/14+, náskok před tím naším. Zatímco my si teprve oťukáváme ještě nedávno tabuizované téma smrti, za hranicemi se už odvážně pouštějí do problematiky sexuality, sociálních či genderových problémů a dalších. Dalším takovým je text Catherine Zambon Můj bratr, má princezna. Festival Sněz tu žábu se drží své tradice, kdy je v rámci skic představen mj. text určený dětem nebo mládeži a ponouká tak české tvůrce k odvážnější dramaturgii. Z předchozích ročníků můžeme vzpomenout Lidožroutka Suzanne Lebeau, Sněz mě Nathalie Papin nebo IDovskou Karkulku Jeana-Clauda Grumberga. Všechno jsou to neotřelé texty, v našem prostředí stále odvážnější. Vnitřní nepřítel se navíc režisérovi Filipu Nuckollsovi zalíbil natolik, že jej bude v následující sezóně inscenovat v Divadle Polárka, které se co do dramaturgie řadí mezi progresivní (a právě ty odvážnější ) scény. LUKÁŠ KŘÍŽEK Barbora Pokorná Mě se to líbilo, myslím, že je na tom dobře vidět, že někdy taková scénická skica, když je dobře udělaná a když je dobrá hra, může říct víc než lecjaká inscenace, která se zkouší kdovíjak dlouho, a že k takovému syrovému textu se přesně takový typ inscenování hodí. HRAJÍ T. Hlostová, A. Texel, L. Daňhel, L. Stárek, T. Lexová Max odešel bez rozloučení. Nikdo nevěděl, kdy přesně odešel, ani kde teď je. Až do dne, kdy se na jeho facebookovém profilu objevilo to video. Popravuje na něm klečícího muže v oranžovém hábitu. Na střední školu je vyslána psychologická intervence, psycholožka Luise je pověřena promluvit s teenagery z Maxova okolí, hlavně s jeho kamarády, Georgem a Simonem. Každý se s událostmi okolo Maxe vyrovává jinak někoho uklidňuje zpochybňování pravosti videa, někdo je fascinován explicitním násilím, které video zachycuje. Rozhovory s psycholožkou přitom nemají šanci zabránit tomu, co se chystá George a Simon se rozhodnou unést Maxovu přítelkyni Selmu. Jsou přesvědčeni, že se v ní usadilo zlo a islámský ďábel a rozhodnou se ji vyléčit, aby také neodešla do temnoty. Celá akce je řízena třicetiletým školním vychovatelem Eddym, který věří, že jeho jednání je správné a že jím slouží národu vlasti. Ale jakmile v únoscích zvítězí strach nad zdravým rozumem, nic nemusí dopadnout tak, jak si naplánovali, ale ještě mnohem hůř. Václav Alexa Myslím, že text má velký potenciál k inscenování v divadle jako klasická inscenace. V této scénické skice se mi líbilo oživení prostoru díky dynamice přechodů z jednoho obrazu do druhého a pojetí oběti, která je velkou část příběhu zády a postupně nám odhaluje svoji tvář.

/L ENNEMI INTÉRIEUR/ CE PUTAIN DE SHEITAN La troisième lecture scénique, L ennemi intérieur de Marilyn Mattei, met en scène un texte cru, explicite, direct mais très riche et intense en ce qui concerne les particularités du récit et l interprétation (des relations). Ce n est pas l événement déclencheur mais plutôt ses conséquences pour les personnages qui sont probablement les plus importantes. Le background des personnages se dévoile petit à petit comme si tout découlait du passé, et raconte les dépravations de notre époque où on peut (ou on est?) manipulés par les médias ou par les individus plus forts et plus puissants. Par ceux même qu on a choisis comme idole. La vérité pourrit quelque part dans l espace et les personnages courent après un «bien supérieur» qui compense leurs illusions perdues, leurs rêves vains d un futur (commun) insoucieux, qui propose une solution à leur désespérance, à leur désespoir. Pour que le texte atteigne son objectif, il faut le percevoir avec le regard de la jeunesse (de seize ans) dont et pour laquelle il est joué. Quatre amis, inséparables comme une bande de chiens : Max, sa copine Selma, Simon et George. Le surveillant et mentor provocateur aux «bons» idéaux, Eddy, la psychologue Louise au grand cœur (ou bien la seule «normale», à ne pas être contaminée par la violence). Max a disparu. Il n a prévenu personne et sur son profil Facebook est apparue une vidéo dans laquelle il tue «un type en orange». George, auparavant brimé par Max, est touché par la perte, complétement absorbé par la vidéo traumatisante qu il regarde sans arrêt et qu il garde pour conserver un souvenir de «l ami». Simon considère la vidéo comme un bluff. Tous les deux se font de soucis pour Selma. Que le virus du Sheitan la dévore comme il l a fait avec Max. Elle l a dans les yeux, elle aussi. Ils doivent faire quelque chose. La guérir. Ils l aiment probablement tous les deux. Par hasard, par un coup de destin ou à cause des «réverbères pétés dans l parc», George kidnappe une autre fille au lieu de Selma. Une victime innocente qu ils accusent d obscurité intérieure. Pourtant ce sont eux qui sont aveuglés par leur «ennemi intérieur». La colère, les menaces, l agression, la violence tout prétend d être un «traitement». Finalement, c est la fille, qu on prend pour Selma, qui aide George. Une sorte de relation (à la fois tendre et crue) se forme entre eux qu on pourrait considérer vu les circonstances comme l un des moments forts de la pièce. Néanmoins, au lieu de leur révéler la «vérité» et de dégager la source du mal pour les conduire à cette liberté commune tant désirée, ils courent à leur perte. À mon avis, le plus important était le fil des événements, l évolution des personnages et le dévoilement de leur «ennemi intérieur» des démons sortant de leurs pensées noires comme un virus, comme le redoutable Sheitan. Celui que l on porte tous, à l intérieur, au fond de nous, dans le noir de nos yeux qui reflètent tout. La polarité des personnages est extrêmement variable. Aussi, le texte travaille avec un décalage temporel peu spécifié et il renvoie vers le passé à l aide de flashbacks. On oscille maladroitement sans cesse entre plusieurs partis : qui croire? qui dit la vérité? et qu est-ce qui fait partie du mensonge naissant des mauvaises influences qui produisent un déclic et une transformation de la personnalité? Tout cela à cause d un seul acte et d un seul événement le déclenchement de tout «mal» qui se dit «bien», et les deux se blâment réciproquement. Qu est-ce que le mal et le bien, qu en pensez-vous? Est-ce important? Finalement, au bout du noir, surgit l espoir, quelque chose comme l amour, la compréhension, le soutien, qui aident à se débarrasser des soucis omniprésents, qui apportent de la force pour accepter la réalité, se réconcilier et avancer. Au moins l essayer, rejeter tous les intrigants qui attaquent et pratiquent le lavage du cerveau. L ennemi intérieur montre comment le théâtre de jeunesse étranger est loin devant le tchèque. Tandis que «nous» découvrons le sujet tabou de la mort, dans d autres pays, on ose aborder la sexualité, les problèmes sociaux ou transgenre etc. La preuve : le texte de Catherine Zambon, Mon frère, ma princesse, au programme aujourd hui. Le festival Mange ta grenouille respecte ses «traditions» : dans le cadre des lectures scéniques, il propose, entre autres, un texte destiné aux enfants ou à la jeunesse, et incite les metteurs en scène tchèques à une dramaturgie plus osée. Pour les années précédentes, on peut rappeler : L Ogrelet de Suzanne Lebeau, Mange moi de Nathalie Papin ou Le Petit Chaperon Uf de Jean -Claude Grumberg. Ce sont tous des textes originaux, plutôt «osés» pour la culture tchèque. De plus, le metteur en scène Filip Nuckolls a tant aimé L ennemi intérieur que la pièce sera au programme au théâtre à Brno la saison prochaine. traduction : SÁRA TÖRÖKOVÁ Barbora Pokorná Moi, j ai bien aimé. On pouvait voir qu une telle lecture-spectacle, bien faite, à partir d un bon texte, peut exprimer plus qu une représentation préparée depuis très longtemps. Je pense que ce type de «mise en scène» va très bien avec un texte cru comme celui-ci. MARILYN MATTEI L ENNEMI INTÉRIEUR TRADUCTION Petr Christov MISE EN SCÈNE Filip Nuckolls AVEC T. Hlostová, A. Texel, L. Daňhel, L. Stárek, T. Lexová Max est parti. Sans dire ciao. Combien de temps, on ne sait pas. Ou il est, on ne sait pas non plus. Jusqu au jour ou une vidéo est diffusée sur le facebook du garçon. Dans cette vidéo, on voit Max exécuté un «type en orange». Une cellule psychologique s ouvre au sein de l établissement scolaire, Louise est appelée pour prendre la parole des adolescents, notamment celle de George et Simon,de les faire parler, afin que rien ne pourrisse. Pendant ce temps, Simon et George, amis de Max, décident de kidnapper Selma, sa petite amie. Persuadés qu elle est contaminé par l obscur et «le Sheitan», ils décident de la soigner pour ne pas qu elle parte à son tour «au bord du monde» et garder l unité de leur groupe.le tout est mené par Eddy, la trentaine, surveillant de l établissement scolaire, persuadé que l action qu il mène est une action juste, nécessaire, au nom de son pays, de sa patrie, de sa nation. Mais lorsque l émotion et notamment la peur, prend le pas sur la raison, rien ne se passe comme prévu. Václav Alexa Je trouve que ce texte a un grand potentiel pour être joué au théâtre dans une mise en scène classique. Concernant cette lecture-spectacle, j ai bien aimé le travail sur l espace avec les passages dynamiques d un tableau à l autre. Et aussi le concept de victime qui nous tourne le dos la plupart du temps mais nous dévoile son visage au fur et à mesure.

VNITŘNÍ NEPŘÍTEL / L ENNEMI INTÉRIEUR

ROZHOVOR: FILIP NUCKOLLS Režisér v Divadle v Celetné a Činoherním studiu Ústí nad Labem. Umělecký šéf brněnského Divadla Polárka (divadlo pro děti a mládež, pozn. red.) Jan Cimr přišel za Filipem Nuckollsem s nabídkou, jestli by nechtěl režírovat v Polárce něco pro mladé středoškolské publikum. A dramaturgická rada festivalu Sněz tu žábu nabídla Filipu Nuckollsovi režii scénické skici Marilyn Mattei. A tak šel Filip Nuckolls za Janem Cimrem, dal mu přečíst Vnitřního nepřítele a stalo se, že v sezóně 2017/2018 v lednu bude mít inscenace textu premiéru v Polárce. Jan hledal něco pro starší děti, střední školy, takže 14/15+. A Vnitřní nepřítel nás oba moc bavil. Textů o terorismu, které postihují druhotný aspekt strachu z terorismu, moc není. V tom je Vnitřní nepřítel znamenitý. Pojednává o středoškolácích, postfaktuální společnosti a o tom, že mladá generace lidí na střední škole je nejvíce postižená kampaněmi a nepravdami, které se objevují zejména na Facebooku. Čím by teenagery mohl Vnitřní nepřítel zasáhnout? Text hry pojednává o šestnáctiletých lidech, tematizuje násilí a krutost, není umělecký, ale míří k meritu věci. Tématem je také touha žít jinak, v tomto případě se projeví silným příklonem k extremismu, a to jak na straně těch, co podporují tzv. islámský stát, tak na straně jeho odpůrců. V tom je hlavní síla textu mluví o tom, že z terorismu máme strach, a tak v boji proti němu postupujeme dost často podobně, jako postupují milovníci IS. Má smysl pořádat po takovém představení diskusi s diváky? Má. Bavit se o postfaktuální společnosti, cíleném brainwashingu, o zamlčování informací, o manipulaci s fakty a o tom, jak se tomu dá bránit, to je smysluplné. Zbožštili jsme si Facebook na nositele pravdy a do vzdělání investujeme velmi málo. Ve facebookových skupinách se zavíráme do bublin, kde máme všichni společnou pravdu, a čím dál víc skomírá touha jít do diskuse s někým, kdo má trochu jiný názor. Takové by měly být debaty po představení, které by mohly být pro patnáctileté studenty přínosné. V textu je mnoho krutosti a násilí jak to ztvárnit? Existuje mnoho předsudků o tom, jaké by divadlo pro mládež mělo a nemělo být. A vulgarismy a krutosti tam určitě nepatří. Text je naprosto přímý a to je cesta, jakou se při jeho inscenování vydat. Nedělat žádné umělecké skrývačky a zpodobnit ho co nejrealističtěji, snad až naturalisticky. S krutostí na jevišti je to stejné jako s nahotou. Je-li to účelné, má to smysl. Přijde mi, že někdy máme naši mládež až příliš za citlivky a blbce. Divadlo nemá být jen edukativní, ale má vyjadřovat a zpodobňovat svět. Krutost tam patří, v krutosti vidím jeden z nejsilnějších katarzních momentů. Na Divadelní Flóře v Olomouci (divadelní festival, pozn. red.) jsem viděl představení z mnichovského Residenztheater Balkan macht frei, kde dělali naživo waterboarding (metoda mučení, při níž se vyslýchanému nalévá přes ručník či celofán voda na obličej, což ztěžuje dýchání a navozuje pocit topení, pozn. red.). Dokážu si představit, že každý, kdo šel z představení, waterboarding nikdy na nikoho uplatňovat nebude. Ve Švédsku vytváří jedna divadelní skupina vyloženě výchovné divadlo pro mládež a zinscenovali jednu reálnou kauzu. Ve Švédsku si totiž dívky natáčejí na video svůj první pohlavní styk, aby jim kamarádky věřily, že nejsou panny. Jedna dívka poslala nahrávku své kamarádce, která ji zveřejnila na Facebooku a ta dívka pak spáchala sebevraždu. Na porno koukáme všichni, ale můžeme k tomu taky dodávat, že to někam může vést. To je podle mě výchovné v tom dobrém slova smyslu. A ve Švédsku to podporuje stát. Tohle by se mohlo začít dít i v Česku. Vliv na to, že se to ale příliš neděje má určitě i to, že u nás je velmi malá občanská společnost a jen tak něco nás nezvedne, abychom šli bojovat nebo protestovat. Čekáme, že se ten svět nějak udělá a my v tom nějak budeme. Jaký francouzský text je pro vás nejlepší a proč? To se dost mění s věkem a časem a situací. Na gymnáziu a ještě při studiu romanistiky jsem měl hodně rád hry Anouilhe a Giraudouxe, Cocteaua a Sartra, hlavně jejich předělávky antických mýtů a dramat. Třeba Trójská válka nebude mě strašně bavila číst. Později jako praktický divadelník jsem k nim už ale nenašel inscenační klíč a vnímám jejich přílišnou literárnost, tezovitost a tudíž obtížnou proveditelnost, zvlášť když je vedle nich tolik zajímavých moderních textů. Teď mě baví třeba zrovna Florian Zeller, kterému sice mnozí vyčítají jistou salónní apartnost, až povrchnost, ale jsou to chytře napsané hry a mají solidní scénický potenciál. NICOL ŠKVAROVÁ

L ENTRETIEN : FILIP NUCKOLLS Metteur en scène, théâtre V Celetné de Prague, théâtre Činoherní Studio d Ústí nad Labem. Le directeur artistique du théâtre jeune public Polárka de Brno, Jan Cimr, a demandé à Filip Nuckolls s il aimerait présenter une pièce destinée aux jeunes adolescents dans son théâtre. En même temps, le comité d organisation du festival Mange ta grenouille a proposé à Nuckolls de mettre en scène le texte L ennemi intérieur de Marilyn Mattei. Résultat : Nuckolls a fait lire ce texte à Cimr, et un nouveau spectacle est né. La première est prévue pour janvier 2018. Jan cherchait quelque chose pour les lycéens, les ados à partir de 14 ou 15 ans. Et L ennemi intérieur nous a plu à tous les deux. Il n y a pas beaucoup de textes sur le terrorisme qui saisissent son aspect secondaire : la peur. C est pourquoi L ennemi intérieur est exceptionnel. Il parle des adolescents, de la société postfactuelle et du fait que la jeune génération, les lycéens, est la plus touchée par les campagnes et les fake news qui apparaissent notamment sur Facebook. En quoi L ennemi intérieur peut-il toucher les teenagers? Le texte raconte l histoire de jeunes de 16 ans, il thématise la violence et la cruauté. Il ne prétend pas être «artistique» mais va directement au fond du problème. Il parle également du désir de vivre une autre vie qui, en l occurrence, débouche sur une forte tendance à l extrémisme, du côté des partisans du soi-disant État islamique comme du côté de ses opposants. C est là que réside la force de la pièce : elle montre que nous avons très peur du terrorisme, ce qui nous conduit souvent à le combattre par les mêmes méthodes qu adoptent les adeptes de l ISIS. Est-il utile d organiser un débat pour les visiteurs après un tel spectacle? Absolument. Il faut parler de la société post-factuelle, du lavage de cerveaux ciblé, de la dissimulation des informations, de la manipulation des faits ainsi que des moyens d y résister. Nous avons fait de Facebook une divinité, un apôtre de la vérité. Et nous investissons très peu dans l éducation. Par l intermédiaire des groupes Facebook, nous nous enfermons dans des bulles où tous partagent la même vérité, et le désir d échanger des opinions avec quelqu un qui n est pas tout à fait sur la même longueur d onde disparait petit à petit. C est pourtant ce qui devrait se passer lors de ces débats pour qu ils apportent quelque chose aux les lycéens. Le texte contient beaucoup de cruauté et de violence : comment les représenter? Il y a beaucoup d idées reçues sur le théâtre jeune public, qui disent à quoi il devrait ou ne devrait pas ressembler. Selon elles, les vulgarismes et les atrocités seraient certainement à éviter. Le texte va droit au but, et c est cette même approche qu il faut adopter en le mettant en scène. Il faut éviter les «allégories artistiques» et être réaliste, voire naturaliste. La cruauté sur scène obéit aux mêmes principes que la nudité. Si c est pour dire quelque chose, il faut l employer. Il me semble que nous prenons parfois nos jeunes pour des mollassons ou des imbéciles. Le théâtre ne devrait pas seulement éduquer, il doit présenter et représenter notre monde. La cruauté en fait partie, et je pense qu il s agit de l un des éléments les plus cathartiques. Lors du festival de théâtre Divadelní Flóra, à Olomouc, j ai vu le spectacle Balkan macht frei présenté par la compagnie du Residenztheater de Munich, dans lequel il y avait une représentation directe de waterboarding [méthode de torture consistant à verser de l eau sur le visage de l interrogé à travers une serviette ou de la cellophane, ce qui rend la respiration difficile et provoque une sensation de noyade, ndlr]. Je suppose que ceux qui y ont assisté ne soumettront jamais personne au waterboarding. Il existe une compagnie de théâtre suédoise qui se concentre uniquement sur le théâtre jeunesse éducatif, et ils ont mis en scène une affaire réelle. En effet, les jeunes filles suédoises filment leur premier rapport sexuel pour prouver à leurs copines qu elles ne sont plus vierges. Une Suédoise a fini par se suicider après avoir envoyé une telle vidéo à son amie, qui l a publiée sur Facebook. Nous regardons tous du porno, mais il faut également dire à quoi cela peut aboutir. Pour moi, c est éducatif dans le bon sens du terme. Et en Suède, c est soutenu par l État. Pourquoi ne pas suivre cet exemple en République tchèque? Nous ne sommes pas allés très loin pour l instant, ce qui est partiellement dû au fait que la société civile n est pas très développée chez nous : il y a peu de choses qui nous font vraiment lutter ou protester. Nous attendons que le monde se fasse par lui-même, et nous y trouverons notre place ensuite, d une manière ou d une autre. traduction : EVA ULLRICHOVÁ

FLASHBACK - LE TISK 2016 DÍTĚ JE KÁMOŠ, NE ŽRÁDLO Poslední festivalový večer zahájila scénická skica Malého divadla z Českých Budějovic, které představilo text Nathalie Papin ve Francii jeden z nejpopulárnějších pro děti a mládež Sněz mě. V režii uměleckého šéfa Petra Haška, v překladu a dramaturgii Natálie Preslové byla skica uvedena již na podzim roku 2015 v rámci projektu Trojč(t)ení, jenž si rozhodně zaslouží naši-vaši pozornost. Příběh o přátelství malé tlusté holčičky Alii (Denisa Posekaná), jíž si kvůli její postavě spolužáci dobírají, a lidožrouta (Jan Hönig), který je tak trochu černá ovce rodiny, protože odmítá jíst lidi (děti) a živí se krajinou. Když se oba od Ptáka (Lucie Škodová, stejně jako všechny další postavy) dozvědí, že dítě musí mít z lidožrouta strach, jinak lidožrout umře, odchází Alia za obzor, aby mu pomohla, zatímco on bude, pro jistotu a bezpečí všeho a všech, pojídat sám sebe. Ona Ptákem vyslovená vskutkopravda, že dítě a lidožrout nesmějí být kamarádi, proti čemuž samosebou oba protagonisté bojují, se tak vedle další, jasně čitelné pohádkové symboliky, motivů odlišnosti, atd. stává leitmotivem příběhu. Alia se postupně setkává s Pojídačem paměti, Žroutkou času, Dobrákem a Požíračkou knih, přičemž od každého z nich obdrží nějaký předmět, nebo je jí přislíbena pomoc. V závěru pak lidožrouta osvobodí od jeho nelehkého údělu a jejich přátelství vítězí. NATHALIA PAPIN SNĚZ MĚ PŘEKLAD / DRAMATURGIE Natálie Preslová REŽIE Petr Hašek Pohádkově alegorická výprava kolem světa až kamsi za obzor by vzdáleně mohla připomínat Maeterlinckova Modrého ptáka - minimálně zhmotněním a pocharakterizováním jinak neviditelného a fantaskní dětskou výpravou, jež vede k určitému poznání. Ale zpět k naší skice. Mimo částečně otevřeného konce a úvodu ve škole, se celý příběh odehrává ve snu či v představách a fantazii holčičky. Snový charakter samotného příběhu poněkud komplikuje jednoznačnou interpretaci textu. V našem případě se jedná pouze o skicu, ale právě v rámci tohoto žánru si budějovičtí s obtížným textem poradili velmi dobře. Lucie Škodová ve všech postavách předvedla široký rejstřík hereckých poloh, které se daly více či méně očekávat, a přesto dokázaly zaujmout. Na druhou stranu bych ocenil větší důraz na slovo, než na herecký výraz, který od textu často odpoutává pozornost a rozptyluje. Sněz mě je líbivá vyprávěnka o lidožroutovi a jeho přátelství s dítětem, která volně navazuje na scénickou skicu Lidožroutek od Suzanne Lebeau, jež byla uvedena na prvním ročníku festivalu, v režii Janka Lesáka. Sněz mě znovu dokazuje, nakolik je poetika děl pro děti s postavami lidožroutů (ve Francii naprosto samozřejmá) zajímavá a inspirující. Kam se hrabou naši čerti a hastrmani! Naštěstí, máme festival Sněz tu žábu, projekt Trojč(t)ení, Petra Haška s Jankem Lesákem a pár dalších, kteří s tím začali něco dělat a snaží se prolomit ledy v rámci inscenování podobných textů i pro naše mladé publikum. LUKÁŠ KŘÍŽEK SUZANNE LEBEAU: LIDOŽROUTEK / L OGRELET (2015)

FLASHBACK - LE TISK 2016 LES ENFANTS, PAS TOUCHE! C EST DES COPAINS La dernière soirée du festival a débuté par la lecture-spectacle Mange-moi de Nathalie Papin, l un des textes les plus populaires du théâtre jeune public en France, présenté par la compagnie de théâtre Malé divadlo de České Budějovice, en Bohême-du-Sud. Mise en scène par le directeur artistique Petr Hašek et traduite par la conseillère dramaturgique Natálie Preslová, cette pièce a vu le jour à l automne 2015 dans le cadre du projet Trojč(t) ení, d ailleurs très digne d attention. Mange-moi raconte l amitié qui lie Alia (Denisa Posekaná), une petite fille rondelette qui est la risée de sa classe, et un ogre (Jan Hönig) représentant la brebis galeuse de sa propre famille car il ne touche pas aux hommes (surtout pas aux enfants) et préfère se nourrir de paysages. Quand ils apprennent d un oiseau (Lucie Škodová, qui incarne également tous les autres personnages) qu un enfant doit avoir peur de l ogre pour que ce dernier ne meurt pas, Alia s en va au-delà de l horizon pour l aider, alors qu il décide de se manger lui-même pour garantir la sécurité de tous, y compris de sa personne. Le message de l Oiseau selon lequel un enfant ne peut pas fraterniser avec un ogre devient la pierre angulaire de l histoire, les deux protagonistes essayant de combattre cette prétendue vérité. À ce leitmotiv s ajoute un symbolisme de contes de fées facilement déchiffrable ainsi que le thème de la différence. Petit à petit, Alia rencontre le mangeur de mémoire, la dévoreuse de temps, le bonhomme et la dévoreuse de livres, chacun lui offrant un objet ou son aide précieuse. Elle finit par libérer l ogre de son sort pénible et leur amitié triomphe. NATHALIA PAPIN MANGE MOI TRADUCTION / DRAMATURGIE Natálie Preslová MISE EN SCÈNE Petr Hašek Ce voyage allégorique autour du monde et au-delà de l horizon pourrait vaguement rappeler L Oiseau bleu de Maeterlinck, ne serait-ce que par l idée de matérialiser les phénomènes communément invisibles par le biais de personnages concrets, ou bien par la quête fantastique d enfants sur les chemins de la connaissance. Mais revenons à l œuvre de Nathalie Papin. Mis à part la fin (plutôt ouverte) et la partie introductive ayant lieu à l école, l histoire se déroule entièrement dans les rêves et dans l imagination de la petite fille. Le caractère onirique de la pièce ouvre la voie à des interprétations multiples. Les acteurs ont très bien travaillé sur ce texte complexe ainsi que sur le format de la lecture -spectacle. Lucie Škodová déploie un large éventail de stratégies d acteur plus ou moins prévisibles, mais qui savent cependant captiver l attention du public. Cela dit, j aurais apprécié de voir l accent porté plutôt sur le texte de la pièce que sur le jeu des acteurs, qui peut souvent détourner l attention des spectateurs. Mange-moi est un récit sympathique sur l amitié entre un ogre et une gamine qui fait suite à L Ogrelet de Suzanne Lebeau, présenté lors de la première édition du festival dans une mise en scène de Janek Lesák. Ainsi, Mange-moi montre une fois de plus à quel point les personnages anthropophages, si présents dans la littérature jeunesse en France, sont riches et inspirants. Les démons et les génies des eaux tchèques ne peuvent qu être jaloux! C est pourquoi nous applaudissons le festival Mange ta grenouille, le projet Trojč(t)ení, Petr Hašek, Jan Lesák et d autres pionniers qui n hésitent pas à prendre leur courage à deux mains et introduire les œuvres de ce type auprès du public tchèque. traduction : EVA ULLRICHOVÁ

PROGRAM / PROGRAMME GRAPHIC DESIGN Barbora Sléhová 25 / 5 20:00 PROJEKT NUDA / LE PROJET ENNUI 26 / 5 18:00 ČR : FR DRAMA 20:00 GHOST PROTOCOL / PROTOCOLE FANTÔME 21:00 ANNEŠANTÉ 27 / 5 16:00 MINIČTENÍ / MINILECTURE 18:00 MIGRANTI ANEB JE NÁS NA TÝHLE ZASRANÝ LODI MOC / MIGRAAAANTS! OU ON EST TROP NOMBREUX SUR CE PUTAIN DE BATEAU 20:00 VNITŘNÍ NEPŘÍTEL / L ENNEMI INTÉRIEUR 21:00 DJ IDEFIX 28 / 5 11:00 DISKUZE TEROR + BRUNCH / DISCUSSION TERREUR + BRUNCH 16:00 MINIČTENÍ / MINILECTURE 17:00 KORESPONDENCE 18:00 MŮJ BRATR, MÁ PRINCEZNA / MON FRÈRE, MA PRINCESSE 20:00 CÍSAŘSKÝ LES / BOIS IMPÉRIAUX DEGUSTAČNÍ PROMÍTÁNÍ / PROJECTION