1. Historický vývoj v HMU Z hlediska historického vývoje je třeba vždy mít na mysli ekonomický vývoj, který stojí v pozadí. Otázky měnové integrace vždy vystupovaly do popředí v období silných ekonomických růstů (konec 60.let) a pak po odeznění ropných šoků (konec 80.let). rovněž až do 70.let země EHS neměly motiv více koordinovat kurzovou oblast z důvodu jejich účasti na B-W měnovém systému, kdy měny byly navázány na dolar. Situace je odlišná rozpadem B-W systému, který vložil do ekon.situace značnou nejistotu. Země EHS však v pozadí obchodní provázanosti a existující celní unie potřebovaly zajistit kurzovou stabilitu. První snaha o koordinaci kurzových politik má podobu tzv. Hada v tunelu. Kdy dochází k upevnění MK (men.kurzů) k sobě navzájem v systému fixních kurzů s pásmem oscilace ve výši +/- 2,25 % (had) a zároveň jejich navázání na americký dolar (tunel). Tento systém byl od počátku ale odkázán k zániku z důvodu nestability ve svět.ekonomice a neexistence institucionálního zabezpečení systému. Zlom v evr.měnové integraci nastává v roce 79, kdy je spuštěn tzv. Evropský měnový systém jakožto první měnový systém mající původ ryze v Evropě a bez vazby na americký dolar!!! Ten se opírá o 3 pilíře: 1) společná měna ECU košová jednotka se zastoupením měn účastnických států dle jejich podílu na HDP EHS. Koš se měnil co 5 let. Kotace ECU k ost. ECU se pak používá i pro rozpočtové platby uvnitř EHS tzv. oficiální ECU. Soukromě pak i v mezibankovním styku. Má pouze virtuální podobu 2) ERM mechanismus fixních směnných kurzů. Každá země si stanovuje centr.paritu k ECU a pak přes ní k ostatním měnám (paritní mřížka). Pásmo fluktuace zůstává +/- 2,25 %, někdy širší. Země mají povinnost ale intervenovat na záchranu kurzu jesště dříve, než se kurz dostane k hraničnímu pásmu dle tzv ukazatele divergence, který byl obvykle stanoven na 75% hranici od limitního pásma. Povinnost intervenovat měla vždy země, jejímuž kurzu hrozilo oslabení, pak se musela přidat teprve druhá země. Případně bylo možné paritu upravit (devalvovat/revalvovat) 3) úvěrový mechanismus systém půjček mezi členskými zeměmi na obranu kurzu EMS fungoval až do roku 1999, kdy vznikla eurozóna. Z hlediska hist.vývoje lze rozlišit 2 fáze. 1) do pol. 80.let, kdy docházelo k častým úpravám parit na základě vývoje běžného účtu PB a inflačních diferenciálů. Časté devalvace it.liry a fr.franku a revalvace německé marky. 2) od 2.pol. 80.let docházelo k politi.pnutím mezi zeměmi (devalvovaly pořád ty samé země) a systém se stával být předvídatelný a tudíž hrozila jeho nestabilita. Navíc se dobudovával vnitřní trh a byly rušeny postupně přeshraniční kontroly kapitálu. Systém se čím dál tím více soustředí na ústřední roli SRN a marka se neoficiálně stává kotevní měnou systému a ostatní země postupně ztrácejí nezávislou měnovou politiku. Obě období lze jednoduše popsat i na základě Mundellova trojúhelníku Trojí nemožnosti, který říká, že žádná země nemůže současně uplatňovat nezávislou MP, mít fixní kurz a nekontrolovat přeshraniční toky kapitálu. Přičemž jakákoliv
kombinace 2 stran je možná. Do té doby, kdy ještě nebyl spuštěn vnitřní trh v ES, tak EMS mohl fungovat ve formaci fixní kurzy a nezávislá MP. S budováním vnitřního trhu a omezování kontrol již nebylo možné systém udržet bez ztráty jedné ze 3 hran trojúhelníku... a systém se tedy čím dál tím víc podobal navázání MP na MP Bundesbanky s orientací na stabilní ceny. Země tudíž vždy musely následovat měnově politická rozhodnutí SRN. To ale fungovalo do té doby, dokud země zažívaly obdobný vývoj, byly se SRN synchronizovány. Proto počátek 90.let je pro systém kritický. SRN zažívá v důsledku sjednocení poptávkový šok, reaguje na to restriktivní MP, která neodpovídá potřebám ost. Zemím, fixní kurzy se stávají těsné a systém je náchylný ke spekulacím. Navíc Dánsko odmítá Maastricht. Jsou uskutečněny útoky na řadu měn, britská libra a it.lira opuští EMS, lira se po čase navrací. Řada CB ztrácí deviz.rezervy na obranu měn. Pásmo oscilace ERM je proto v roce 93 rozšířeno na +/- 15%, což snižuje atraktivnost ke spekulacím. V této podobě zůstává až do r. 99. Důvod, proč země tlačily na urychlení měnové integrace v EHS byl právě ten, že nemohly uplatňovat nezávislou měnovou politiku. V roce 99 vznikem eurozóny se ERM transformoval do ERM II s vazbou na euro a se širokým pásmem fluktuace. Tento systém se stal jedním z konverg.kritérií. Jediný rozdíl spočívá v tom, že tento nový systém už není garantem žádného měnového systému a ECB tudíž se zříká odpovědnosti za udržení partnerské měny uvnitř ERMII, jde o kurzový systém, jehož jedinou rolí je posuzování konvergence dle Maastrichtu. Eurozóna vznikla ve 3 etapách viz přednáška. Charakteristickým rysem je ten, že euro nejdříve vzniklo v bezhotovostní podobě a až v roce 2002 bylo uvedeno do oběhu. Tento tzv. Phasing-out už nebyl nikdy uplatněn u nově přistoupených členů. Z hlediska institucionálního, je fungování eurozóny zabezpečeno ze strany ECB centrální banka se sídlem ve Frankfurtu, která byla vytvořena po vzoru Bundesbanky. Ta je zodpovědna za MP v eurozóně, přičemž členské země se podílejí na rozhodování o nastavení MP nástrojů. ECB sestává z Výkonné rady (prezident současný Mario Draghi Ital + viceprezident + 4 členové), Rady guvernérů (Výkonná rada + guvernéři CB zemí eurozóny) a Generální rady (i guvernéři nečlenských zemí-v momentě rozšíření eurozóny na všechny země EU tahle formace zanikne). MP rozhodnutí se realizují ve formaci Rady guvernérů. Členové Výkonné rady jsou nezávislí na vládách zemí, z kterých pocházejí a nesmí přijímat rozhodnutí ani ze strany EU institucí. Cílem ECB je zajistit cenovou stabilitu v eurozóně, za kterou se považuje růst cenové hladiny do 2%. 2. Náklady a přínosy ze zavedení společné měny Zatímco přínosy ze zavedení společné měny jsou ryze mikroekonomického charakteru (v podobě eliminace transakčních nákladů spojených s konverzí měn, vyšší transparentnost cen, aj.) náklady mají podobu hlavně makroekonomickou a jsou spojovány s opuštěním vlastní nezávislé měnové politiky (MP), kdy země ztrácí možnost používat nástroj měnového kurzu pro zajištění rovnováhy, nemůže rozhodovat o výši úrokových sazeb ani o množství peněz v oběhu.
Studie nákladů v relaci s měnovou integrací se opírá o tzv. teorii OCA (Optimum Currency Areas optimálních měnových oblastí), která sleduje schopnost ekonomik být součástí měnové unie a vyrovnat se situacemi, kdy je země postižena tzv. asymetrickým šokem druh šoku, který postihuje pouze danou ekonomiku (např. pokles poptávky po italském zboží ve světové ekonomice) anebo má odlišný dopad do dané ekonomiky ve srovnání se zbylými členy unie, bez možnosti se odvolat na nástroje MP. Tedy jaké jiné absorbční mechanismy mohou nahradit nástroje MP? Není pobyt v MU příliš nákladný, nepřináší s sebou příliš vysoká rizika? Země, která není součástí MU a je postižena asym.šokem se může odvolat na měnový kurz -> např devalvace by vylepšila zahr. směnné relace a podpořila by exporty a vedla by k obnovení rovnováhy (samozřejmě toto není dlouhodobé řešení problému, i devalvace s sebou přináší náklady v podobě hrozby nastartování inflačních spirál zdražují se dovozy proto je mnohokrát doprovázena restriktivníma HP). Země uvnitř MU už takovou možnost nemají a teorie OCA právě zkoumá a nabízí jiné mechanismy absorbce (anebo kritéria, která snižují pravděpodobnost výskytu asym.šoků). Za zakladatele teorie OCA je považován Robert Mundell, který přichází s názorem, že vhodnými kandidáty na MU jsou země, které mají dostatečně flexibilní trh práce, tedy kde je vysoká ochota lidí přestěhovat se za prací. V momentě, kdy je země MU postižena negativním asymetrickým šokem (např.poptávkovým) ve srovnání se zbylými zeměmi, zvyšuje se nezaměstnanost, pak uvolněná pracovní síla může být absorbována na trhu práce jiné ekonomiky. To vede k přizpůsobení nabídkové křivky a k obnově rovnováhy při snížené úrovni produktu. V analýze modelu ADxAS se lze odvolat i na možnost přizpůsobení mezd a cen (jejich snížení vnitřní devalvace), které uvedou ekonomiku opět do rovnováhy. Teorie OCA je velice široká, od Mundella dodnes byla představena řada kritérií, které by ekonomiky měly plnit, aby formovaly tzv optimální měnovou oblast. Tzn kritéria, které buď snižují pravděpodobnost výskytu asymetrického šoku anebo v momentě, kdy tento druh šoku nastane, tak napomohou ekonomice se s ním vyrovnat (tzn. absorbovat ho). Mezi nejzákladnější kritéria teorie OCA řadíme : flexibilitu trhu práce, flexibilitu cen a mezd směrem dolů, otevřenost ekonomiky (vede k větší sladěnosti cyklů obvykle), sladěnost hospodářských cyklů (snižuje pravděpodobnost výskytu asym.šoku), podobná struktura ekonomik (obdobně), obdobná úroveň vyspělosti (konvergující ekonomiky mají zpravidla vyšší inflaci, což při jednotných úrok. Sazbách vede k nižším sazbám reálným a podněcuje spotřebu a investice a může vyvolávat bubliny v urč.segmentech ekonomiky), zdravé veřejné finance (působí jako prodloužená ruka MP ve smyslu dolaďování, však musí existovat prostor pro jejich využítí) aj. Ekonom Paul De Grauwe pro zajištění lepšího fungování MU nabízí vytvoření tzv. pojišťovacích mechanismů, které by v momentě výskytu asymetrických šoků napomáhaly postiženým ekonomikám nazpět směrem k rovnováze. Mezi ně řadí zejména fiskální integraci (přenesení FP na Brusel), vyšší integraci finančních trhů, harmonizace trhu práce pro odstranění bariér vnitřního trhu a jednotné priority účastnických zemí ve vztahu k inflaci a nezaměstnanosti (inverzní vztah dle Phillipsovy křivky).
Vzhledem k tomu, že tato teorie pokládá dost nároků ve smyslu vhodnosti/nevhodnosti na spoluúčast na MU -> skoro žádná ekonomika neplní všechna kritéria, přišli ekonomové Frankel a Rose s tzv. hypotézou endogenity. Ta říká, že samotná MU vytváří takové podmínky k tomu, aby kritéria teorie OCA byla naplněna v čase (např. vyšší integrace vede k vyšší sladěnosti cyklů a tedy k menší pravděpodobnosti výskytu asym.šoků). Tudíž dle této hypotézy není důležité, že země neplní kritéria v momentě vstupu do MU, protože právě MU vytvoří podmínky pro jejich plnění až časem. Protikladem hypotézy endogenity je hypotéza specializace (Krugman), která naopak se opírá o teorii, že integrace naopak vede k větší specializace ekonomik v důsledku úspor z rozsahu, což činí ekonomiky zranitelnější ve vztahu k asym.šokům. Celkově shrnuto samotná eurozóna není optimální měnovou oblastí, HMU je pouze a jen politickým projektem a kritéria teorie OCA byla opomíjena při sepisování Smlouvy. Reálnou využitelnost teorie OCA však nacházíme u některých nečlenských zemí eurozóny. Min.fin. VB (Brown) sestavil tzv. 5 Brownových testů (Sbližování, Přizpůsobivost, Investice, Finanční Služby, Růst, stabilita a konkurenceschopnost), podle kterých se pravidelně vyhodnocují přínosy a náklady členství VB v eurozóně. Dochází tak k jasné převaze kritérií OCA před nominálními maastrichtskými kritérii při bilancování nákladů/přínosu ze zavedení eura. Obdobnou strategii zvolila i ČR. Základním dokumentem HP v oblasti měnové integrace je Strategie přistoupení ČR k eurozóně, která ukládá povinnost každoročně vyhodnocovat zaprvé plnění (ale i výhled plnění) maastrichtských konvergenčních kritérií ze strany ČR, zadruhé stupeň ekonomické sladěnosti české ekonomiky s eurozónou => každoročně se tedy připravuje dokument Vyhodnocení plnění...ze strany MF ČR a ČNB. Právě otázka sladěnosti se plně opírá o teorii OCA, na základě které se dochází k závěru, že v čase došlo k urč. zlepšení u řady kritérií (např. sladěnost cyklu nebo institucion. Změny na trhu práce), ovšem existují ještě některé bariéry, pro které je zatím lepší setrvat mimo eurozónu (trh práce, veřejné finance, zastavení reálné a nominální konvergence...) 3. Koordinace rozpočtových politik Koordinace rozpočtových politik byla započata až Maastrichtskou smlouvou a navazuje de facto na nominální konvergenční kritéria. Hlavním nástrojem koordinace je Pakt stability a růstu (SGP = Stabilita nad Growth Pact). Je třeba si uvědomit, že koordinace fiskálních politik se vztahuje na všechny země EU (tedy i ty nepobývající v eurozóně) a jde o tzv. tvrdou koordinace, která je právně vynutitelná v případně neplnění stanovených podmínek (země mohou být postihnuty sankcemi za porušení). Důvodů koordinace FP je několik. Zaprvé vznikem eurozóny vznikl určitý hybrid v nerovnovážném postavení MP a FP (centrální MP v rukou ECB a de facto nyní 17 FP v rukou členských států). Zadruhé FP má přeshraniční rozměry v podobě tzv. efektů přelévání (spill-over efekty/externality FP) => opatření přijmutá v jedné zemi se promítají do ekonomik ostatních např. přes exporty a importy (cyklické přelévání
=> expanzivní FP se přes růst spotřeby a investic promítne do zvýšených exportů v ČR). Další externalitou FP může být růst úrokových sazeb v důsledku neobezřetného zacházení s veř. financemi, které zvyšuje náklady na obsluhu dluhu i v zemích s relativně nižším zadlužení (pokud investoři berou eurozónou jako jeden celek) anebo hrozba bankrotu země, který si vyžaduje prostředky na záchranu. Jádrem koordinace FP v EU je i neustálé prolínání názorů, jak moc přenést kompetence na Brusel. Pro vyšší centralizaci FP hovoří negativní externality FP, které mohou narušovat fungování MU, dále pak vyšší výnosy z rozsahu anebo neefektivní a nedůvěryhodná vláda v některé členské zemi. Naopak proti hovoří jasně silné argumenty v podobě problematiky informační asymetrie (Brusel těžko zná konkrétní potřeby např. obyvatel Estonska) a odlišné preference členských zemí včetně odlišných systémů zdanění, důchodových, zdravotních pojištění apod. SGP se skládá ze 3 hlavních částí a platí od založení eurozóny: 1) definice nadměrného schodku 2) ochranná ruka (preventivní složka) 3) opravná ruka (nápravná složka) V historii prošel SGP 2 zásadními reformami (2005 a 2011) Ad 1) nadměrný schodek VF je de facto schodek přesahující limit 3 % HDP, ale pozor ne každý schodek přesahující tento limit je automaticky považován na nadměrný. Vždy se bral v potaz ekonomický výkon států, jelikož s hospod.poklesem dochází automaticky ke zhoršení fiskální pozice v důsledku působení automat.stabilizátorů (cyklická složka). Dle odhadů pokles HDP o 1% vede ke zhoršení pozice v řádu cca 0,5 % HDP. Ad 2) jde de facto o diskusi členských státu na téma rozpočtových politik a situace ve FP členských států. Tato část má podobu povinnosti každého členského státu každoročně předkládat EK Stabilizační/Konvergenční programy. Země v eurozóně předkládají Stabilizační pr., ostatní země Konvergenční program (KOPR). Ty obsahují vývoj ve FP každé členské země s ohledem na 3-letý horizont (střednědobé fiskální rámce), tzn. prezentují salda veř.rozpočtů (včetně jejich skladby), vývoj veřejného zadlužení, a to vše v pozadí odhadovaného vývoje ekonomiky včetně alternativních scénářů, jak by se vyvíjelo saldo VF při odlišným scénaři ekonomického růstu. Země rovněž prezentují záměry ve FP jako např. plánované realizace reforem, prezentují se i plánovaná opatření na výdajové a příjmové straně rozpočtu, včetně opatření vedoucí k nápravě schodku, pokud je tomu třeba. Ad 3) má podobu několika procedur, z něhož nejtvrdší je spuštění Procedury při nadměrném schodku (EDP = Excessive Deficit Procedure), který byl do roku 2012 vázán na rozhodnutí Rady EU (KV většinou). Nejde o nic jiného, než o rozhodnutí, že schodek VF dané země je nadměrný a musí projít nápravou. Taková země je pak pod zpřísněným dohledem ze strany EK a musí prezentovat okamžitě opatření vedoucí k nápravě dané situace. EK pak stanovuje termín, do kterého je nutné nadměrný schodek opravit. ČR se v EDP nacházela 2x. Mezi lety 2004-2008. Znovu pak od roku 2009. Prezentace okamžitých náprav měla podobu známých Janotových balíčků. Závazek ČR je v současné době odstranit nadměrný schodek do r. 2013, což je zakomponováno i do programového prohlášení vlády. Schodek v r. 2013 by neměl
přesáhnout 2,9 % HDP, pan ministr si na tomto čísle stojí!!! Proto v poslední době můžete pozorovat prezentaci až někdy nesystémových plánovaných opatření do budoucna. SGP v této formě byl revidován poprvé v roce 2005 v reakci na neplnění podmínek Paktu ze strany SRN a Francie (neplnění EDP). Obě země kritizovaly Pakt za to, že je neflexebilní a že de facto automaticky činí z FP politiku procyklickou v momentě, kdy země musí řešit hospodářský útlum a zároveň respektovat pravidla Paktu (míněno, že s ekon.poklesem automat. Se zvyšuje cyklická složka a nezbývá prostoru pro diskreční opatření pro stabilizaci ekonomiky při nutnosti respektování 3% hranice). Reforma vedla k posílení preventivní části Paktu na úkor Nápravné části. Byly rozšířeny možnosti, kdy schodek nemusel být považován za nadměrný (pokud je překročení mírné, dočasné a výjimečné) a zároveň se začalo pracovat s cíli FP ve formě strukturálních schodků každá země si individuelně stanovila fiskální cíl ve formě strukt. Schodku (MTO medium term objective), kam měla směřovat své veřejné finance. Sankce mohly být uvaleny až po opakovaném porušení pravidel Paktu. Pakt pak vedl k jeho systematickému nerespektování zřejmě z důvodu toho, že neexistovaly obavy z uvalení sankcí. Zvýšený dohled ze strany EK při nedodržování pravidel zřejmě nedokázal donutit země k obezřetnější FP. Ke zhoršení fisk.pozice v zemích EU/eurozóny došlo masově nástupem hospodářské krize v roce 2008/2009. Kromě zhoršení cyklického salda se díky přijatých opatření (i záchranné balíčky v EU European economic Recovery Plan) zhoršila i salda strukturální. Státní garance a záchrana bank. Systému v některých zemích pak vedly k nadměrnému nárůstu veřejného dluhu. Ten byl navíc umocněn působením algebry, kdy reálné sazby na obsluhu dluhu převyšovaly reálný růst (a doteď to tak v někt.zemích je), což vede k nárůstu dluhu i při dosahování primárních přebytků!!! Situace v zemích jižního křídla se stala katastrofickou, kdy zemím hrozila insolvence a bankrot. Zadlužení eurozóny rapidně narostlo na 88% HDP v roce 2011 z cca 65% HDP v roce 2007. Reakcí EU na danou situaci je zvýšení rozpočtového dohledu v podobě reformy Paktu a zavedení dohledu nad makroekonomickou stabilitou (viz např. výzvy Hlavních směrů hospod. politik) od roku 2012. Hlavní reforma Paktu spočívá v posílení preventivní a nápravné části. U preventivní části je zaveden institut Evropské semestru, který posiluje roli EK v rozpočtovém dohledu nad členskými státy. Nově země musí prezentovat své Programy FP na jaře tak, aby EK měla prostor donutit země zakomponovat opatření k nápravě do schvalování rozpočtů na další rok (rozpočty se schvalují na konci léta/na podzim). U nápravné části došlo rovněž k posílení role EK, jejíž doporučení se automaticky berou za přijatá, pokud se v Radě EU nenajde kvalifikovaná většina (Reverse Majority Voting), která by je smetla ze stolu (dříve vše ještě schvalovala Rada EU). Nově se Pakt zaměřuje také na oblast dluhu, kdy se země může dostat do EDP i v případě nadměrného dluhu!!! Nově je zaveden institut pro kontrolu makroekonomických nerovnováh členských států na základě monitoringu řady makro ukazatelů.
V roce 2012 byla podepsána z iniciativy eurozóny Fiskální unie. původně pouze pro členské země eurozóny s možnou účastí i nečlenských zemí. Cílem tohoto Paktu je zakomponovat do národního právního řádu mechanismus dluhové brzdy, který prezentuje opatření, jaké by země přijala v případě akcelerace veřejného zadlužení. Zároveň dochází k posílení postavení ESD, na který se může obrátit jakýkoliv členský stát se žalobou na jiný signatářský stát, pokud ten podmínky shora uvedené neplní. Mimo Fisk.unii stojí pouze ČR a VB. V ČR pravděpodobně z důvodu vnitropolit.sporů na straně pravice, jelikož tato pravidla, tak jak je Unie obsahuje, nejsou v rozporu s programovým prohlášením vlády.