Vznik účelové komunikace

Transkript

1 Bankovní institut vysoká škola Praha Katedra práva Vznik účelové komunikace Bakalářská práce Autor: Martin Balcar Právní administrativa v podnikatelské sféře Vedoucí práce: JUDr. Ondřej Kuchař Krnov Duben, 2015

2 Prohlášení: Prohlašuji, ţe jsem bakalářskou práci zpracoval samostatně a v seznamu uvedl veškerou pouţitou literaturu. Svým podpisem stvrzuji, ţe odevzdaná elektronická podoba práce je identická s její tištěnou verzí, a jsem seznámen se skutečností, ţe se práce bude archivovat v knihovně BIVŠ a dále bude zpřístupněna třetím osobám prostřednictvím interní databáze elektronických vysokoškolských prací. V Krnově dne Martin Balcar 2

3 Anotace Tato bakalářská práce se věnuje tématu Vznik účelové komunikace. Je zaměřena na právní reţim účelových komunikací a jejich charakteristiku v oblasti soukromého i veřejného práva, na vlastnické vztahy k účelovým komunikacím, problematiku přístupu na účelové komunikace veřejně přístupné a veřejně nepřístupné, charakterizuje princip obecného uţívání účelových komunikací, popisuje moţnosti vzniku a zániku účelových komunikací. Práce současně uvádí a analyzuje významná soudní rozhodnutí vydaná v této oblasti. Klíčová slova účelová komunikace, obecné uţívání, pozemní komunikace, nutná komunikační potřeba, vlastnictví, soudní rozhodnutí Annotation This bachelor thesis deals with the formation of private roads. It is focused on the legal standards of private roads and their characteristic in the civil and public law, on the ownership relations and the access to private roads, publicly accessible and inaccessible, it characterizes the principles of general use and the possibilities of authorized restriction on the private roads. The important rulings from this area are pointed out and analysed. Key words the private road, public use, the road, required public pass, ownership, the court decision 3

4 Obsah: Titulní list... 1 Prohlášení... 2 Anotace, klíčová slova... 3 Obsah... 4 Úvod Pojem účelové komunikace, její typy a specifika Definice a obecné vymezení účelové komunikace Veřejně přístupné účelové komunikace Neveřejně přístupné účelové komunikace Vymezení účelových komunikací soudní judikaturou Vznik, změna a zánik účelové komunikace Vznik veřejně přístupné účelové komunikace Změna účelové komunikace Zánik účelové komunikace Působnost správních orgánů a právní ochrana účelových komunikací Státní správa Státní dozor Právní ochrana účelových komunikací Závěr Bibliografie Seznam pouţitých zkratek Zadání bakalářské práce

5 Úvod S dopravou je dnes určitým způsobem spojena téměř kaţdá lidská činnost. Ačkoliv v dnešní moderní době existuje několik druhů dopravy, tu silniční je dodnes moţné pokládat za základní a nejdostupnější, a to především díky její rozvinuté síti. Pozemní komunikace vyuţíváme kaţdý den k naplnění našich nejrůznějších ţivotních potřeb, ať jiţ k jízdě do práce či do školy, anebo jednoduše v rámci volnočasových aktivit. Doprava ve veřejném zájmu je zajišťována zejména veřejnoprávními subjekty, jeţ jsou zřizovateli veřejnoprávních komunikací. V některých případech se však na silniční dopravní síti mohou podílet rovněţ soukromoprávní subjekty, a to tím, ţe zřídí tzv. účelovou komunikaci. Cílem této bakalářské práce je podat komplexní přehled o právním reţimu vzniku účelových komunikací vyplývajícím z platné právní úpravy a z dostupné judikatury. Při práci budu čerpat z platné právní úpravy, a to ze zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ZoPK ). Zákon o pozemních komunikacích vstoupil v účinnost dne a od té doby byl jiţ 28 krát novelizován. Přestoţe tento zákon je veřejnoprávním předpisem patřícím do zvláštní části správního práva, tedy práva veřejného, týká se i soukromých subjektů, přesněji řečeno jejich soukromoprávních, vlastnických práv. Dalším zdrojem informací pro tuto práci bude zákon č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen stavební zákon ) a zákon č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o silničním provozu ). Dalšími podklady pro vypracování této bakalářské práce jsou mimo jiné rozhodnutí soudů, komentáře k zákonům a odborná literatura, kdyţ stěţejním zdrojem informací pro tuto sepsání této bakalářské práce bude publikace Účelové pozemní komunikace a jejich právní ochrana autora JUDr. Romana Kočího, jeţ poskytuje ucelený právní rozbor problematiky účelových komunikací. 5

6 Celou práci jsem systematicky rozdělil do tří okruhů. V první části se pokusím charakterizovat pojem účelové komunikace, popíšu její typy a specifika. Ve druhé části se budu podrobněji zabývat vznikem, změnou a zánikem účelové komunikace. Třetí část bakalářské práce bude věnována působnosti správních orgánů a právní ochraně účelových komunikací. 6

7 1. Pojem účelové komunikace, její typy a specifika 1.1. Definice a obecné vymezení účelové komunikace Kromě zákonného vymezení účelové komunikace, resp. vymezení soudní judikaturou můţeme podstatu účelové komunikace vymezit na určitých obecných kritériích, podle nichţ je moţno ji v obecných parametrech definovat. Takto je pak moţno účelovou komunikaci definovat jako takovou pozemní komunikaci (dopravní cestu), která není dálnicí, silnicí ani místní komunikací, tj. je pozemní komunikací, která nebyla silničním správním úřadem zařazena do kategorie dálnice, silnice nebo místní komunikace. Nelze však a priori tvrdit, ţe kaţdá dopravní cesta, která není zařazena do kategorie dálnice, silnice nebo místní komunikace je účelovou komunikací. O takovou pozemní komunikaci jde pouze tehdy, pokud splňuje zákonná kritéria a je moţno ji takto charakterizovat i podle kritérií vymezených soudní judikaturou. Pokud tato kritéria nejsou naplněna, půjde jen o dopravní cestu, která však není pozemní komunikací, tj. v daném případě nepůjde o účelovou komunikaci, např. různé zpevněné manipulační plochy, které slouţí také pro jízdu motorových vozidel, ovšem nelze je zařadit pod zákonnou definici účelové komunikace. Účelová komunikace, resp. pozemek, na němţ je umístěna, nemusí být v katastru nemovitostí evidován jako pozemek komunikace. Účelové komunikace se stejně jako ostatní pozemní komunikace neevidují v katastru nemovitostí jako samostatné nemovité věci stavby. Pozemní komunikace jsou v katastru nemovitostí evidovány pouze jako druh pozemku (ostatní plocha) se způsobem vyuţití dálnice, silnice a ostatní komunikace (místní a účelové komunikace). Evidence v katastru nemovitostí je bezpochyby jeden z podkladů při určení, zdali se o účelovou komunikaci jedná, či nikoliv, není však podkladem rozhodujícím, z něhoţ by bylo moţno při řešení dané otázky relevantně vycházet. Evidence nemovitostí v katastru stále ne zcela odpovídá reálnému stavu. Uvedené je zapříčiněno především způsobem evidování nemovitostí před rokem 1990, který mnohdy nebyl příliš precizní. Problém se netýká pouze účelových komunikací; i v současnosti je např. mnoho silnic, které jsou umístěny na pozemcích evidovaných v katastru nemovitostí např. jako orná půda, zahrada apod. Není ani rozhodné, zdali je účelová komunikace stavbou či nikoli. I prostý pozemek můţe být účelovou komunikací, to však za předpokladu, ţe jde skutečně o dopravní cestu, která splňuje zákonné 7

8 předpoklady a zároveň musí jít o cestu zřetelnou v terénu. Účelovou komunikací tak mohou být např. i vyjeté koleje v pozemku. Opět ale musí jít o dopravní cestu, která splňuje zákonná kritéria a kritéria vymezená soudní judikaturou. Pokud někdo náhodně přejede motorovým vozidlem přes pozemek, tak se v ţádném případě nedá hovořit o účelové komunikaci, resp. o tom, ţe by zde účelová komunikace vznikla, byť by po tomto náhodném (ojedinělém) uţití pozemku k jízdě motorového vozidla na něm zůstaly vyjeté koleje. Nevyjela se zde dopravní cesta, ale šlo pouze o ojedinělé uţití pozemku k jízdě motorového vozidla. V případě, kdy je účelovou komunikací stavba, potom je nutno rozlišovat tuto stavbu jako samostatnou nemovitou věc oproti pozemku, který se pod stavbou účelové komunikace nachází a který je taktéţ samostatnou nemovitou věcí. Účelová komunikace se do této kategorie pozemní komunikace nezařazuje rozhodnutím silničního správního úřadu. Účelová komunikace vzniká ze zákona, pokud jsou splněny zákonné předpoklady, o jejím vzniku tak neexistuje ţádný písemný doklad. V případě potřeby je moţné existenci účelové komunikace deklarovat rozhodnutím silničního správního úřadu o určení právního vztahu či se s její existencí můţe silniční správní úřad vypořádat ve formě osvědčení, sdělení či vyjádření. Účelová komunikace je buď veřejně přístupná, anebo jde o účelovou komunikaci v uzavřeném prostoru nebo objektu, která slouţí potřebě vlastníka nebo provozovatele uzavřeného prostoru nebo objektu. Potom takováto účelová komunikace není veřejně přístupná, nýbrţ je přístupná pouze v rozsahu a způsobem, který stanoví vlastník nebo provozovatel uzavřeného prostoru nebo objektu. Veřejná přístupnost účelová komunikace. Účelové komunikace se tedy primárně vnitřně člení dle kritéria veřejné přístupnosti na účelové komunikace veřejně přístupné a účelové komunikace neveřejně přístupné. Pojem veřejná přístupnost v sobě zahrnuje oprávnění k obecnému uţívání účelové komunikace, čímţ se rozumí oprávnění kaţdého uţívat pozemní komunikace bezplatně, obvyklým způsobem a k účelům, ke kterým jsou určeny, a to v mezích zákona o silničním provozu a za podmínek stanovených zákonem o pozemních komunikacích. Tato definice není v zásadě komplikovaná, problémy však často činí rozlišení, kdy se ještě jedná o veřejnou přístupnost účelové komunikace a naopak, kdy jiţ o veřejné přístupnosti hovořit 8

9 nelze a jde buď o neveřejně přístupnou účelovou komunikaci anebo o uţívání pozemku jakoţto dopravní cesty nikoli na základě obecného uţívání pozemní komunikace, ale na základě soukromoprávního ujednání či výprosy Veřejně přístupné účelové komunikace Definice veřejně přístupné účelové komunikace je obsaţena v 7 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích. Zde je uvedeno, ţe účelová komunikace je pozemní komunikace, která slouţí ke spojení jednotlivých nemovitostí pro potřeby vlastníků těchto nemovitostí nebo ke spojení těchto nemovitostí s ostatními pozemními komunikacemi nebo k obhospodařování zemědělských a lesních pozemků. Z této definice lze vyčlenit tři základní typy účelových komunikací. Jsou to účelové komunikace, které: a) slouží ke spojení jednotlivých nemovitostí pro potřeby vlastníků těchto nemovitostí Tyto účelové komunikace spojují jednotlivé nemovitosti, tj. pozemky, stavby spojené se zemí pevným základem), a to pro potřebu vlastníků těchto nemovitostí. Přestoţe primární účel těchto komunikací je potřeba vlastníků nemovitostí tyto spojit dopravní cestou, tak pokud se jedná o účelovou komunikaci veřejně přístupnou, coţ bývá pravidlem, pak je oprávněn ji uţívat kdokoliv, byť účel zde spočívá především v potřebě vlastníků nemovitostí. Příkladem zde můţe být spojení objektu zemědělského druţstva s polem, s pastvinou, s loukou, spojení objektu lesní správy s přilehlým lesem apod. b) slouží ke spojení nemovitostí s ostatními pozemními komunikacemi V tomto případě se jedná zřejmě o nejčastější typ účelové komunikace. Tato zde napojuje nemovitost na ostatní pozemní komunikace, tedy na místní komunikaci nebo silnici, přičemţ napojení na dálnici, příp. rychlostní silnici je zde prakticky vyloučeno, neboť napojit nemovitost na dálnici je moţno dle 10 odst. 3 zákona o pozemních komunikacích pouze přes odpočívku, kdyţ pak odpočívka dle 12 odst. 5 zákona o pozemních komunikacích tvoří součást dálnice. 1 KOČÍ, Roman. Účelové pozemní komunikace a jejich právní ochrana. 1. vyd. Praha: Leges, 2011, s. 24. ISBN

10 Např. pozemky a chaty v chatové osadě jsou účelovou komunikací na přilehlou místní komunikaci, nebo samostatně stojící stavba garáţe je napojena účelovou komunikací na přilehlou silnici III. třídy apod. U tohoto typu účelové komunikace je také nutno rozlišovat, zda jde o přímé připojení sousední nemovitosti na pozemní komunikaci anebo o připojení nemovitosti účelovou komunikací na ostatní pozemní komunikace. Podle 10 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích platí, ţe přímé připojení sousední nemovitosti není účelovou komunikací. Rozlišení, kdy jde o přímé připojení nemovitosti a kdy o účelovou komunikaci, není nikde v zákoně výslovně stanoveno. Je tudíţ zapotřebí vţdy vycházet z reálné situace. Jako pomocné kritérium můţe slouţit funkční charakter připojení sousední nemovitosti. Pokud půjde o přímé připojení pouze jedné nemovitosti, např. stavby rodinného domu, pak vesměs půjde o přímé připojení, které není účelovou komunikací, pokud půjde o připojení více nemovitostí, např. chatová osada, pak vesměs půjde o připojení prostřednictvím účelové komunikace veřejně přístupné. V případě, ţe připojení sousední nemovitosti bude mít charakteristické znaky pozemní komunikace, tedy např. konstrukční řešení, příčné uspořádání, odvodňovací zařízení formou příkopu apod., půjde opět spíše o účelovou komunikaci neţ o přímé připojení sousední nemovitosti. c) slouží k obhospodařování zemědělských a lesních pozemků Účelová komunikace, která slouţí k obhospodařování zemědělských a lesních pozemků, bude typicky polní či lesní cestou. Polní a lesní cesty jsou ilustrativním typem účelových komunikací. Většinou bývají veřejně přístupné a většinou je zde účelovou komunikací přímo pozemek. Pozemek, který zde slouţí jako účelová komunikace, často bývá vhodně uzpůsoben pro účely dopravní cesty, např. zpevnění, zhutnění povrchu pozemku apod., ve většině případů však nepůjde o stavbu účelové komunikace, ale pouze o zpevnění povrchu pozemku nemající charakter stavby spojené s pozemkem pevným základem. I ve vztahu k těmto veřejně přístupným účelovým komunikacím platí institut jejich obecného uţívání, který je moţno na základě 7 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích upravit nebo omezit pouze rozhodnutím silničního správního orgánu. Toto pravidlo se však v určitých případech neuplatní vţdy, v citovaném ustanovení zákona o pozemních komunikacích je totiţ dále uvedeno, ţe pokud je úprava nebo omezení veřejného přístupu na účelovou komunikaci stanovena zvláštními právními předpisy, není zde povinnost takovou úpravu či omezení veřejného přístupu povolit rozhodnutím silničního správního úřadu. 10

11 Účelové komunikace veřejně přístupné jsou přístupné komukoli bez omezení, vyjma situace, kdy je tento veřejný přístup zákonným způsobem omezen či upraven, např. dopravním značením. Na účelové komunikace veřejně přístupné se vztahuje institut obecného uţívání, coţ znamená, ţe je smí uţívat kaţdý, a to bezplatně obvyklým způsobem a k účelům, ke kterým jsou určeny, a to v mezích zákona o silničním provozu a za podmínek stanovených zákonem o pozemních komunikacích. Vzhledem ke skutečnosti, ţe u veřejně přístupných účelových komunikací platí institut obecného uţívání, jak zmíněno výše, řeší případné spory vztahující se k jejich obecnému uţívání a priori příslušné správní orgány, neboť se zde jedná o oblast veřejného práva. Obecné uţívání je typický institut veřejného práva, jde o veřejné oprávnění osoby k určité činnosti upravené normami práva veřejného. K řešení sporů vznikajících v oblasti veřejného práva vesměs nejsou příslušné soudy, ale správní orgány podle speciálních právních předpisů v oblasti správního práva, v tomto případě podle zákona o pozemních komunikacích Neveřejně přístupné účelové komunikace Účelové komunikace neveřejně přístupné jsou pozemními komunikacemi v uzavřeném prostoru nebo objektu, které slouţí potřebě vlastníka nebo provozovatele uzavřeného prostoru nebo objektu. Tyto účelové komunikace nejsou přístupné veřejně, ale v rozsahu a způsobem, jeţ stanoví vlastník nebo provozovatel uzavřeného prostoru nebo objektu. Z toho vyplývá, ţe na neveřejně přístupné účelové komunikace se nevztahuje institut obecného uţívání. Uţívání účelové komunikace neveřejně přístupné tedy záleţí plně na vůli vlastníka této pozemní komunikace, přednost tak zde má oblast práva soukromého před právem veřejným. Případné právní spory vztahující se k oblasti neveřejně přístupných účelových komunikací a jejich uţívání je tak nutno řešit v případě potřeby soudní cestou v občanskoprávním řízení. 2 KOČÍ, Roman. Účelové pozemní komunikace a jejich právní ochrana. 1. vyd. Praha: Leges, 2011, s. 13. ISBN

12 Na účelových komunikacích veřejně i neveřejně přístupných platí pravidla provozu na pozemních komunikacích stanovená zákonem o silničním provozu. I v situacích, kdy se bude jednat o neveřejně přístupnou účelovou komunikaci v uzavřeném areálu, je tak nutno respektovat pravidla provozu na pozemních komunikacích. Z hlediska kříţení účelových komunikací s ostatními pozemními komunikacemi platí klíčové pravidlo, ţe za křiţovatku se nepovaţuje vyústění polní nebo lesní cesty nebo jiné účelové komunikace na jinou pozemní komunikaci. V praxi však toto pravidlo stanovené v 2 písm. w) zákona o silničním provozu můţe přinášet problémy, a to zejména v zastavěných částech obcí, kde je mnoho účelových komunikací se zpevněným povrchem a na první pohled je nelze nijak odlišit od místních komunikací nebo silnic. V těchto případech je bezpochyby vhodnější, aby řidič povaţoval vyústění takového účelové komunikace na jinou pozemní komunikaci za křiţovatku a řídil se zde právem přednosti v jízdě řidičů přijíţdějících zprava, pokud zde není stanovena místní úprava provozu Vymezení účelových komunikací soudní judikaturou Rozdělení účelových komunikací dle jejich veřejné přístupnosti vyplývá zejména z 7 zákona o pozemních komunikacích. Další bliţší vymezení těchto dvou druhů účelových komunikací předkládá soudní judikatura, zejména aktuální judikatura Nejvyššího správního soudu, neboť zákonné vymezení účelové komunikace samo o sobě v některých případech není dostatečné. Definice účelové komunikace veřejně přístupné podle citovaného ustanovení zákona o pozemních komunikacích je plně postačující pouze tam, kde vlastník této pozemní komunikace souhlasí s tím, ţe se o účelovou komunikaci veřejně přístupnou jedná a strpí její obecné uţívání. Ovšem za situace, kdy tomu tak není a vlastník účelové komunikace nehodlá strpět její obecné uţívání, ačkoliv komunikace v minulosti byla tímto způsobem pokojně uţívána, bude nutno při jejím vymezení pouţít nejen zákonná kritéria, ale i kritéria 3 KOČÍ, Roman. Účelové pozemní komunikace a jejich právní ochrana. 1. vyd. Praha: Leges, 2011, s. 11. ISBN

13 stanovená soudní judikaturou. V konkrétních situacích půjde především o pozemek, který je v soukromém vlastnictví a má slouţit jako účelová komunikace veřejně přístupná a vlastník pozemku proti tomuto brojí a všemoţně brání uţívání svého pozemku jakoţto účelové komunikace veřejně přístupné. Za této shora popsané situace je potřeba poukázat, ţe se skutečně jedná o veřejně přístupnou účelovou komunikaci a její vlastník musí strpět obecné uţívání této pozemní komunikace. Věc prokazuje příslušný silniční správní úřad ve správním řízení, např. v řízení o odstranění nepovolené pevné překáţky či v řízení o určení právního vztahu. Odpověď na otázku, podle čeho v daném případě postupovat, dává soudní judikatura, především rozsudky Nejvyššího správního soudu, který se opakovaně touto záleţitostí ve své rozhodovací praxi zabýval. Jako teoretický základ a primární determinační východisko v dané záleţitosti je však moţno především brát nález Ústavního soudu ze dne 9. ledna 2008, sp. zn. II. ÚS 268/06, v němţ Ústavní soud konstatuje: k tomu, aby bylo možné učinit jednoznačný závěr o tom, že se na určitých pozemcích nachází veřejně přístupná účelová komunikace, musí být prokázáno, zaprvé, že vlastník příslušného pozemku či jeho právní předchůdce, k jehož souhlasu je možné přihlížet, souhlasil s takovýmto omezením svého vlastnického práva, zadruhé, že je v daném případě splněna podmínka komunikační nezbytnosti, resp. neexistuje jiná alternativa přístupu (slouží pro spojení jednotlivých nemovitostí pro potřeby vlastníků těchto nemovitostí nebo ke spojení těchto nemovitostí s ostatními pozemními komunikacemi) a kde tento přístup zjevně není upraven soukromoprávním institutem (např. věcným břemenem). Vycházejíce z citovaného nálezu Ústavního soudu je tedy v případě sporu o existenci veřejně přístupné účelové komunikace nutné, aby se příslušný silniční správní úřad v příslušném správním řízení vypořádal s trojicí kritérií, a to, (i) zda byl dán souhlas předchozího vlastníka pozemku, aby byl pozemek uţíván jako účelová komunikace veřejně přístupná, (ii) zda jde v daném případě o nutnou komunikační potřebu a (iii) zda není uţívání pozemku zaloţeno soukromoprávním institutem. I zde však platí, ţe kromě této trojice kritérií definovaných soudní judikaturou musí účelová komunikace, o níţ je spor veden, v prvé řadě splňovat zákonnou definici 13

14 obsaţenou v 7 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích, tj. účelová komunikace v daném případě má slouţit buď ke spojení jednotlivých nemovitostí pro potřeby vlastníků těchto nemovitostí, nebo má slouţit ke spojení nemovitostí s ostatními pozemními komunikacemi anebo má slouţit k obhospodařování zemědělských a lesních pozemků. Teprve v případě, kdy je moţno spornou účelovou komunikaci vsadit do tohoto zákonného rámce, je poté moţno přistoupit k objasnění, zdali jsou splněna všechna tři kritéria nastíněná Ústavním soudem. Souhlas předchozího vlastníka pozemku Soudní praxe, a to jiţ prvorepubliková, vychází z předpokladu, ţe pokud byl pozemek v minulosti darován k veřejnému, tedy obecnému uţívání, resp. s tímto způsobem uţívání pozemku souhlasil jeho předchozí vlastník, je tento právní stav závazný i pro budoucí vlastníky pozemku. Omezení vlastnického práva veřejným uţíváním pozemku jakoţto účelové komunikace přechází na všechny budoucí vlastníky pozemku. Jinak řečeno, jestliţe vlastník pozemku v minulosti, kdy pozemek začal slouţit jako účelová komunikace, s tímto nevyslovil kvalifikovaný nesouhlas, jde o účelovou komunikaci vzniklou ze zákona. Stačí, aby vlastník strpěl uţívání pozemku jako pozemní komunikace (konkludentní souhlas), v případě nesouhlasu však musí jít o aktivní jednání. Pokud je účelová komunikace zřízena, je její právní status závazný i pro budoucí vlastníky pozemku účelové komunikace, tito nejsou oprávněni komunikaci ze své vůle uzavřít. Prokázání dřívějšího souhlasu vlastníka, nebo, coţ je častější případ, prokázání strpění, aby byl pozemek k tomuto účelu uţíván (konkludentní souhlas), je moţno např. svědeckými výpověďmi pamětníků, starousedlíků, místních rodáků, dřívější představitelů místní samosprávy apod. Vyjít je také moţno z listinných důkazů, jsou-li k dispozici, např. fotografie, listiny zaloţené v katastru nemovitostí, dokumenty v archívu příslušného stavebního úřadu apod. Pokud bude prokázáno, ţe v minulosti nikdo z vlastníků pozemku aktivně nebrojil proti tomu, aby byl pozemek uţíván jako účelová komunikace veřejně přístupná, je předchozí souhlas prokázán, tj. je prokázáno strpění, aby tak byl pozemek takto uţíván, tzn. je prokázán konkludentní souhlas předchozího vlastníka pozemku, a současný vlastník pozemku je tímto právním stavem vázán a nemůţe obecnému uţívání účelové komunikace bránit. Z právě uvedeného pravidla, na základě něhoţ je současný vlastník pozemku vázán souhlasem předchozího vlastníka pozemku, aby tento pozemek byl uţíván jako veřejně 14

15 přístupná účelová komunikace, však platí na základě soudní judikatury jedna výjimka. Ta se vztahuje k situaci, kdy současný vlastník nabyl vlastnické právo k pozemku v restituci od veřejnoprávní korporace, tedy právnické osoby veřejného práva. V těchto případech by vázanost souhlasem předchozího vlastníka byla proti smyslu vlastnické restituce. Ústavní soud k tomu ve svém nálezu sp. zn. II. ÚS 268/06 ze dne 9. ledna 2008 uvádí: Ústavní soud akceptuje v obecné rovině názor Nejvyššího soudu, že omezení vlastnického práva k pozemku ve formě veřejného přístupu na tento pozemek je způsobilé přecházet z vlastníka na vlastníka a že není třeba souhlasu nového vlastníka, pokud byl souhlas udělen vlastníky předchozími. Tento závěr jistě platí tam, kde dochází k převodu vlastnického práva mezi soukromými subjekty a kde nový vlastník pozemek přejímá do vlastnictví s vědomím, že vlastnické právo je již takto omezeno. Tento závěr však nelze podle Ústavního soudu vztahovat na případ stěžovatelů, kteří nabyli vlastnické právo k pozemku od hlavního města Prahy v restituci. V daném případě je totiž nezbytné přihlížet k tomu, že předchozím vlastníkem byla veřejnoprávní korporace, jejíž přístup k otázce veřejného užívání pozemků je jistě velmi odlišný od postojů ryze soukromého vlastníka pozemku. Lze konstatovat, že stěžovatelé v tomto smyslu nemohli vstupovat do práv a povinností předchozího vlastníka, a naopak by bylo proti smyslu vlastnické restituce, pokud by sice získali vlastnické právo, ovšem zatížené veřejným užíváním pozemku. Osoba, která nabyla vlastnické právo k pozemku na základě restituce od veřejnoprávní korporace, však musí svůj nesouhlas s obecným uţíváním pozemku jako účelové komunikace vyjádřit buď neprodleně po nabytí vlastnického práva k pozemku, či v relativně krátké lhůtě od tohoto okamţiku. Pokud totiţ i nadále bude pozemek vydaný v restituci slouţit obecnému uţívání jako účelová komunikace, aniţ by proti tomuto stavu nový vlastník pozemku aktivně vystoupil, bude zde dán předpoklad souhlasu, tedy strpění, vlastníka s takovýmto uţíváním pozemku a v budoucnu pak jiţ vlastník pozemku nebude oprávněn jednostranně bránit obecnému uţívání. V případě, kdy vlastník bezprostředně po nabytí vlastnického práva k pozemku na základě restituce od veřejnoprávní korporace vyjádří svůj nesouhlas s jeho obecným uţíváním, je nutno na základě citovaného nálezu Ústavního soudu dát přednost vlastnickému právu před právem obecného uţívání účelové komunikace. Uţivatelé pozemku pak nejsou oprávněni jej obecně uţívat jako účelovou komunikaci. Za situace, kdyby v těchto případech předmětná účelová komunikace plnila funkci nutné komunikační potřeby, je nutno 15

16 potřebný přístup k sousedním nemovitostem upravit např. zřízením věcného břemene, a to buď na základě dohody, nebo na základě rozhodnutí soudu podle 151o odst. 3 občanského zákoníku, či na základě rozhodnutí vyvlastňovacího úřadu podle 170 odst. 2 stavebního zákona. Nutná komunikační potřeba I za situace, kdy je prokázán souhlas předchozího vlastníka pozemku, aby tento byl uţíván jako účelová komunikace a pozemek splňuje zákonnou charakteristiku účelové komunikace podle 7 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích, nelze bez dalšího uzavřít, ţe se jedná o účelovou komunikaci veřejně přístupnou, pokud proti tomuto statusu pozemku jeho současný vlastník brojí. Za této situace musí být prokázáno i druhé výše uváděné kritérium, které je obsaţeno v citovaném nálezu Ústavního soudu. Musí být prokázáno, zdali předmětná účelová komunikace veřejně přístupná splňuje tzv. nutnou komunikační potřebu. V případě nutné komunikační potřeby jde o to, zdali kromě sporné účelové komunikace existuje alternativa dopravního spojení, kterou by bylo moţno komunikační potřebu v daném místě zajistit, např. zda lze pro příjezd k nemovitosti uţít nejen spornou účelovou komunikaci, ale alternativně např. i místní komunikaci, silnici apod. Pokud takováto alternativa existuje a je srovnatelná s dotčenou účelovou komunikací, pak má být vyuţívána tato alternativa a vlastník pozemku účelové komunikace potom nesmí být omezován ve výkonu svých vlastnických práv k pozemku, tj. není povinen strpět jeho obecné uţívání. Soudní judikatura hovoří v tom duchu, ţe existují-li jiné způsoby, jak dosáhnout sledovaného cíle, tj. zajištění komunikačního spojení nemovitostí, aniž by došlo k omezení vlastnického práva, je třeba dát před omezením vlastnického práva přednost těmto jiným způsobům. V praktickém ţivotě půjde např. o případy, kdy nemovitost kromě sporné účelové komunikace bude napojena ještě i místní komunikací. Potom je v duchu soudní judikatury nutné dát přednost těmto jiným způsobům komunikačního spojení, např. dopravní obsluze nemovitosti prostřednictvím místní komunikace, a neomezovat vlastnické právo majitele soukromého pozemku strpěním existence účelové komunikace na něm. I v případech, ţe půjde o účelovou komunikaci od nepaměti bez problémů uţívanou k jízdě a chůzi, tak pokud v současnosti bude proti tomuto způsobu uţívání pozemku brojit jeho vlastník a bude zde existovat alternativa komunikačního spojení, je v duchu citované 16

17 soudní judikatury nutno akceptovat argumentaci vlastníka pozemku, a toho v jeho vlastnickém právu neomezovat povinností strpět obecné uţívání účelové komunikace. Daný případ však neznamená, ţe dojde automaticky ke zrušení účelové komunikace, přesněji řečeno ke zrušení zde existující dopravní cesty. Vlastník pozemku zde můţe dopravní cestu zachovat, např. pro svoji osobní potřebu či pro potřebu osob jemu blízkých. Nepůjde však jiţ v tomto případě o obecné uţívání účelové komunikace, ale pozemek bude uţíván jako dopravní cesta k jízdě předem danému okruhu osob na základě rozhodnutí vlastníka pozemku (výprosa) či na základě dohody uţivatelů pozemku s jeho vlastníkem (soukromoprávní ujednání). V praxi však v daných případech prakticky pokaţdé dochází ke zrušení účelové komunikace a předmětná část pozemku je jeho vlastníkem uţívána k jinému účelu neţ jako dopravní cesta, resp. je vůlí vlastníka pozemku, aby dosavadní uţivatelé nemohli pozemek jako dopravní cestu vůbec uţívat. Alternativa komunikačního spojení musí být kaţdopádně srovnatelná, tzn. srovnatelné kvality a srovnatelná v základních dopravně technických parametrech. Těţko si představit, ţe účelová komunikace se zpevněným ţivičným povrchem a šířkou 6 metrů bude nahrazena alternativou spočívající v nezpevněné, úzké lesní cestě nebo pouze v provizorně zhutněné polní cestě nesjízdné za deště apod. K otázce srovnatelnosti komunikačního spojení se judikatura opakovaně vyjádřila, srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. března 2010, č. j. 5 As 3/ : Nejvyšší správní soud poznamenává, že bude-li po doplnění dokazování ve správním řízení prokázána existence alternativní veřejně přístupné účelové komunikace k nemovitostem ve vlastnictví osob zúčastněných na řízení, bude věcí správních orgánů zabývat se tím, zda je stejné nebo srovnatelné kvality jako předmětná veřejně přístupná účelová komunikace po pozemcích parc. č. 1386/7, 1387 a 1386/2, tj. zda tato případná alternativní dopravní cesta zajišťuje plnohodnotné komunikační spojení nemovitostí ve vlastnictví osob zúčastněných na řízení. Předpokladem takového závěru musí být zejména zjištění, zda je případná alternativní veřejně přístupná účelová komunikace udržovaná, průjezdná i při špatném počasí a v zimním období, vhodná pro nezbytný obslužný provoz rodinného domu osob zúčastněných na řízení většími vozidly (např. popeláři, fekální vůz, dovoz paliva, hasiči, vůz záchranné služby apod.). Je přitom třeba přihlédnout k tomu, že osoby zúčastněné na řízení nelze spravedlivě nutit, aby svým nákladem upravili a následně udržovali a v zimním období ošetřovali případnou alternativní veřejně přístupnou účelovou komunikaci ve 17

18 větším rozsahu. Zohlednit je nutno také skutečnost, že na rozdíl od ostatních kategorií pozemních komunikací (místní komunikace, silnice a dálnice), jejímiž vlastníky jsou obce, kraje a stát, jsou vlastníci veřejně přístupné účelové komunikace (resp. pozemku pod ní) povinni v zásadě strpět jen její obecné užívání, tedy žádným způsobem nebránit ostatním uživatelům této komunikace ve výkonu jejich oprávnění používat veřejnou cestu obvyklým způsobem a k obvyklému účelu, zatímco vlastníci ostatních kategorií pozemních komunikací jsou povinni o tyto komunikace aktivně pečovat tak, aby byla zajištěna jejich schůdnost a sjízdnost (srov. 9 odst. 4 a 27 zákona o pozemních komunikacích a prováděcí vyhlášku k tomuto zákonu č. 104/1997 Sb., ve znění pozdějších předpisů). Ve vztahu ke srovnatelnosti alternativy komunikačního spojení však nutno dodat, ţe kritériem není samotná délka komunikačního spojení. I za situace, kdy alternativní dopravní cesta bude delší neţ sporná účelová komunikace, půjde o srovnatelnou alternativu. V této věci judikoval jiţ prvorepublikový Nejvyšší správní soud stále platnou zásadu: okolnost, že pěšina je pro část obce nejkratším spojením, neospravedlňuje ještě sama o sobě závěr, že jde o komunikaci nutnou (viz rozsudek prvorepublikového Nejvyššího správního soudu, Boh. A 10130/32). V daném případě tak uţivatelé alternativní pozemní komunikace musí být srozuměni s tím, ţe uţívání alternativního dopravního spojení můţe být nákladnější (časově, finančně atd.) neţ uţití sporné účelové komunikace, která je kratším spojením k nemovitosti. Soukromoprávní ujednání Toto kritérium je při určování veřejně přístupné účelové komunikace v případě sporů o její existenci rovněţ klíčové. Podstata věci zde spočívá ve zjištění, zda je účelová komunikace (pozemek) uţívána skutečně z titulu obecného uţívání pozemní komunikace, tedy zjišťuje se, zdali je zde veřejné právo uţivatele pozemní komunikace k jejímu uţívání, kdyţ toto právo vyplývá ze zákona o pozemních komunikacích z institutu obecného uţívání upraveného v 19 odst. 1 tohoto zákona, anebo jde o uţívání pozemku z titulu soukromoprávního ujednání a pak nepůjde o obecné uţívání účelové komunikace. Opět je zde zcela podstatná vůle vlastníka (předchozího vlastníka) pozemku. Ten buďto trpí uţívání pozemku k chůzi či jízdě určenému okruhu osob, aniţ by bylo záměrem vlastníka, aby jeho pozemek slouţil jako pozemní komunikace a byl k tomuto účelu obecně uţíván (v daném případě jde o tzv. výprosu), anebo o moţnosti (oprávněnosti) 18

19 uţívání pozemku k chůzi a jízdě uzavře vlastník pozemku s uţivateli pozemku smlouvu (např. nájemní smlouvu, smlouvu o zřízení věcného břemene atd.) či ústní dohodu a uţívání pozemku se pak realizuje na základě soukromoprávního ujednání. V těchto případech je potom vyloučeno obecné uţívání účelové komunikace, pozemek je zde k chůzi a k jízdě vyuţíván z titulu soukromoprávního uţívání, nikoli z titulu obecného uţívání účelové komunikace zaloţeného na základě zákona o pozemních komunikacích. Ochranu takovémuto soukromému uţívání pozemku pak přirozeně nemůţe poskytnout silniční správní úřad, ale jen soud, popř. ještě před řešením sporu u soudu poskytnout předběţnou ochranu pokojnému stavu podle 5 občanského zákoníku. V praxi se často vyskytuje problém, kdy jde o veřejné (obecné) uţívání účelové komunikace a kdy jde o prosté uţívání pozemku k chůzi a jízdě na základě soukromého ujednání či na základě výprosy. To platí zejména v případech, kdy jde navenek o v terénu zcela zřetelnou, třeba i zpevněnou dopravní cestu, která je na první pohled veřejně přístupná a uţívána na základě obecného uţívání účelové komunikace, přesto však jsou o obecném uţívání pochybnosti. V těchto případech je opět rozhodující vůle vlastníka pozemku (dopravní cesty), resp. vůle jeho právního předchůdce. Judikatura se v těchto případech kloní k závěru, ţe: veřejná přístupnost účelové komunikace tedy ještě sama o sobě nečiní komunikaci veřejnou. Podstatné pro určení veřejné přístupnosti bude, zda je účelová komunikace vskutku třetími osobami alespoň s konkludentním souhlasem vlastníka pozemku užívána, a to nad rámec toho, co je vlastník pozemku povinen strpět podle svých soukromoprávních závazků (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 1 As 76/ , ze dne ). Pokud tedy vlastník pozemku strpí, resp. v minulosti strpěl uţívání pozemku neomezeným okruhem třetích osob nad rámec svých soukromoprávních závazků (pokud tedy nějaké závazky v tom kterém konkrétním případě vlastník pozemku vůbec má), pak půjde o obecné uţívání účelové komunikace. Pokud zde o strpění (konkludentním souhlasu) k uţívání pozemku jakoţto pozemní komunikace nelze hovořit, ale je zde nějaké soukromoprávní ujednání či výprosa k uţívání pozemku, pak jde o soukromoprávní uţívání pozemku, nikoli o jeho obecné uţívání. Např. bude-li zjištěna existence věcného břemene pro uţivatele pozemku, nebo silničnímu správnímu úřadu bude předloţena smlouva o uţívání pozemku vztahující se k omezenému počtu uţivatelů apod. V těchto všech případech bude nutné se přiklonit spíše k tomu závěru, ţe vlastník pozemku neměl v úmyslu povolit neomezené uţívání komunikace na jeho pozemku neurčitému okruhu třetích osob, ale vlastník ve sféře soukromého práva určil, kdo můţe 19

20 jeho pozemek uţívat, a toto uţívání nemá charakter obecného uţívání pozemní komunikace. 4 4 KOČÍ, Roman. Účelové pozemní komunikace a jejich právní ochrana. 1. vyd. Praha: Leges, 2011, s. 15. ISBN

21 2. Vznik, změna a zánik účelové komunikace 2.1. Vznik veřejně přístupné účelové komunikace Klíčová otázka existence veřejně přístupné účelové komunikace je spjata především s okamţikem jejího vzniku a s definicí této právní skutečnosti. V této věci je k dispozici poměrně bohatá judikatura Nejvyššího správního soudu nebo Nejvyššího soudu, z níţ je moţno, resp. nutno vycházet. Soudní judikatura otázku vzniku účelové komunikace váţe na akt věnování pozemku k tomuto účelu jeho vlastníkem. Účelovou komunikací veřejně přístupnou se tak pozemek stává jeho věnováním obecnému uţívání, ať jiţ vlastníkem výslovně projevených souhlasem nebo konkludentním strpěním. Věnování pozemku (veřejné cesty) k obecnému uţívání tedy nemusí být výslovné. Stačí, aby vlastník strpěl uţívání pozemku jako pozemní komunikace. V případě nesouhlasu však musí jít o aktivní jednání. Např. vlastník pozemku výslovně sdělí jeho uţivatelům, ţe nesouhlasí s tím, aby byl uţíván jako pozemní komunikace, nebo se s podnětem obrátí na příslušný správní orgán (např. ţádost o ochranu pokojného stavu), na pozemek umístí ceduli s textem zakazujícím uţívání pozemku jako dopravní cesty, podá ţalobu soudu na ochranu svého vlastnického práva apod. Vţdy však půjde o situaci, kdy má účelová komunikace vzniknout, resp. v momentě, kdy vzniká a vlastník pozemku se o tom dozví. Pokud pozemek jiţ jako účelová komunikace slouţí, tzn., vlastník to v minulosti strpěl, uvedené nepřichází do úvahy. Toto základní definiční východisko se jiţ objevuje i v předválečné judikatuře Nejvyššího správního soudu: Veřejnost takovýchto cest podmíněna jest věnováním vlastníka pozemku, které však může se státi nejen výslovným prohlášením vlastníkovým, nýbrž i konkludentním jednáním, a sice tak, že vlastník obecné užívání trpí, neklade mu překážek a že užívání toto trvá po dobu nepamětnou. (viz Boh. A 10130/32). Strpění, aby pozemek slouţil jako účelová komunikace veřejně přístupná, je nejčastějším důvodem vzniku účelové komunikace. V praxi většinou výslovný souhlas vlastníka s jeho obecným uţíváním není nikde hmotně zachycen, nelze na něj jako na důkaz odkázat apod. Vychází se zde v drtivé většině případů z konkludentního souhlasu, tj. se strpěním, aby byl pozemek uţíván jako účelová komunikace veřejně přístupná. Vlastník pozemku tedy aktivně nijak nevystupuje, nebrojí proti obecnému uţívání pozemku, toto uţívání mlčky 21

22 trpí. Musí však být s tímto stavem věcí seznámen, tj. vědět o tom, ţe jeho pozemek je k předmětnému účelu uţíván. Od vlastníka, který neví o skutečnosti, ţe jeho pozemek začal být uţíván jako pozemní komunikace, přičemţ vlastník pozemku ani neměl moţnost se o tom dozvědět (např. pozemek pronajal a pravidelně jeho způsob uţívání nekontroluje), nelze spravedlivě poţadovat, aby obecné uţívání i nadále trpěl, pokud s tím, v momentě, kdy se o tom dozví, nesouhlasí. Jinak řečeno, konkludentní souhlas má právní relevanci za situace, kdy je vlastník pozemku obeznámen s obecným uţíváním a toto trpí; v případě, kdy vlastník pozemku se stavem věcí obeznámen není, tj. neví, ţe na jeho pozemku vzniká účelová komunikace, nelze hovořit o právoplatném vzniku účelové komunikace. Ten nastane aţ v momentě, kdy se vlastník pozemku o jeho obecném uţívání dozví a aktivně proti tomu nevystoupí, tj. takového uţívání pozemku trpí. Aţ v tomto okamţiku lze podle práva hovořit v tom smyslu, ţe pozemek byl věnován k obecnému uţívání. Jestliţe tedy vlastník pozemku v minulosti, kdy pozemek začal slouţit jako účelová komunikace, s tímto nevyslovil kvalifikovaný (výslovný) nesouhlas, tj. obecné uţívání pozemku strpěl, tedy věnoval pozemek k obecnému uţívání, jde o účelovou komunikaci vzniklou ze zákona. Pokud je účelová komunikace takto zřízena, je její právní status (veřejná přístupnost) závazný i pro budoucí vlastníky pozemku účelové komunikace, tito nejsou oprávněni komunikaci ze své vůle uzavřít. Budoucí vlastníci jsou tak ve výkonu vlastnického práva omezeni povinností strpět obecné uţívání pozemku jako účelové komunikace. To však platí pouze za situace, kdy na předmětný pozemek účelovou komunikaci lze uplatnit kritéria stanovená soudní judikaturou, tedy kromě závaznosti souhlasu předchozího vlastníka musí účelová komunikace plnit funkci nutné komunikační potřeby a uţívání pozemku nemůţe být zaloţeno na soukromoprávním ujednání, popř. na výprose, ale na veřejném oprávnění k obecnému uţívání pozemní komunikace. V případech v praxi poměrně častých, kdy nelze zjistit, zdali pozemek účelová komunikace byl některým z předchozích vlastníků v minulosti věnován k obecnému uţívání, se vychází z uţívání pozemku jako komunikace od nepaměti. Jinak řečeno, byla-li veřejná cesta uţívána od nepaměti, jde o veřejně přístupnou účelovou komunikaci. V případě sporu o tomto, zdali v současnosti cesta uţívaná od nepaměti je účelovou komunikací veřejně přístupnou, bude opět potřeba prokázat nutnou komunikační potřebu a neexistenci soukromoprávního ujednání k uţívání pozemku cesty. Samotný fakt uţívání od nepaměti by k prokázání současné existence účelové komunikace (v případě sporu) 22

23 nestačil. Jako příklad lze uvést např. situaci, kdy účelová komunikace v době svého vzniku plnila nutnou komunikační potřebu, v současnosti ji však jiţ neplní, protoţe např. komunikační potřeba byla nahrazena nebo můţe být nahrazena alternativní místní komunikací. Pokud za takového situace současný vlastník pozemku nesouhlasí s jeho obecným uţíváním, je nutno jej v duchu soudní judikatury ve výkonu vlastnických práv neomezovat povinností strpět řádné uţívání pozemku. V podobném duchu byla i rozhodovací praxe předválečného Nejvyššího správního soudu: Pozemek, který je v soukromém vlastnictví, lze uznati za veřejnou cestu jen tehdy, jsou-li splněny dva předpoklady, a to jednak, že pozemek byl věnován buď výslovným projevem, nebo z konkludentních činů vlastníka byl k obecnému užívání určen a dále především z toho, že toto užívání slouží k trvalému uspokojení nutné komunikační potřeby. (viz Boh. A 10017/32). Současná judikatura k právě uvedeným předpokladům ještě doplňuje nutnost prokázání, ţe pozemek není uţíván na základě soukromoprávního ujednání, ale právě z titulu obecného uţívání účelové komunikace. Soudní praxe Nejvyššího správního soudu se dále v otázce vzniku účelové komunikace shoduje v těch závěrech, ţe ke vzniku veřejně přístupné účelové komunikace není třeba správního rozhodnutí ani není podstatné, jak je příslušný pozemek, na němţ se komunikace nachází, veden v katastru nemovitostí či jak byl evidován v minulosti. Podstatné je, zda tento pozemek splňuje veškeré znaky veřejné přístupnosti účelové komunikace uvedené v ustanovení 7 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích, tedy zda jde o dopravní cestu, určenou k uţití silničními a jinými vozidly a chodci, která slouţí ke spojení jednotlivých nemovitostí pro potřeby vlastníků těchto nemovitostí, nebo ke spojení těchto nemovitostí s ostatními pozemními komunikacemi, nebo k obhospodařování zemědělských a lesních pozemků. A pokud zde je kromě právě uvedeného i věnování (souhlas vlastníka) pozemku k obecnému uţívání, jde o veřejně přístupnou účelovou komunikaci Změna účelové komunikace Změnu účelové komunikace je moţné realizovat dvojím způsobem, a sice právně nebo fakticky. 5 KOČÍ, Roman. Účelové pozemní komunikace a jejich právní ochrana. 1. vyd. Praha: Leges, 2011, s. 29. ISBN

24 V případě právních změn nedochází prakticky k ţádným zásahům do umístění účelové komunikace v samotném terénu. Právními změnami lze rozumět změnu druhu účelové komunikace, a to z neveřejně přístupné účelové komunikace na veřejně přístupnou účelovou komunikaci a naopak. Protoţe v případě těchto změn vţdy jeden z druhů účelové komunikace zaniká a druhý vzniká, jsou tyto právní změny dále popsány v částech bakalářské práce týkajících se vzniku a zániku účelové komunikace. Změna neveřejně přístupné účelové komunikace na veřejně přístupnou účelovou komunikaci nastává vlastníkovým věnováním účelové komunikace do obecného uţívání stran veřejnosti Změna veřejně přístupné účelové komunikace na neveřejně přístupnou účelovou komunikaci nastává okamţikem nabytí právní moci rozhodnutí silničního správního úřadu vydaného v řízení dle ustanovení 7 odst. 1 ZoPK. Pokud bychom převzali teorii zániku veřejně přístupné účelové komunikace vyjmutím z uţívání, pak by ke změně došlo i okamţikem tohoto vyjmutí, tedy okamţikem zániku účelu, ke kterému byla veřejně přístupná účelová komunikace původně zřízena, nebo okamţikem zániku nezbytnosti komunikační potřeby. Faktické změny účelových komunikací se naopak projevují přímo v terénu. Změny neveřejně přístupné účelové komunikace si určuje vlastník sám. Ten můţe rozhodnout o rozšíření účelové komunikace, o zpevnění povrchu, ale i o změně umístění dopravní cesty. Faktické změny veřejně přístupných účelových komunikací jsou poněkud problematičtější, a to zejména změny týkající se umístění či změny týkající se rozšíření. Příkladem faktické změny veřejně přístupné účelové komunikace můţe být situace, kdy jsou v polní cestě vyjeté příliš hluboké koleje. Z důvodu nesjízdnosti části účelové komunikace jezdí uţivatelé kousek vedle, čímţ můţe dojít k rozšíření účelové komunikace nebo dokonce ke vzniku nové cesty rozeznatelné v terénu. Pokud se vlastník tomuto způsobu uţívání svého pozemku nebrání nebo s ním dokonce souhlasí, objevuje se právní otázka, zda dochází k zániku dřívější veřejně přístupné účelové komunikace nebo zda tyto veřejně přístupné 24

25 účelové komunikace obstojí vedle sebe. Z pohledu judikatury by obě cesty být veřejně přístupné nemohly, neboť by to odporovalo kritériu nezbytnosti komunikační potřeby Zánik účelové komunikace Tak jako účelová komunikace za určitých okolností vzniká, tak přirozeně můţe dojít i k jejímu zániku, ačkoliv samotný způsob zániku účelové komunikace ze zákonné úpravy účelových komunikací výslovně nevyplývá. K zániku účelové komunikace dochází především za situace, kdy zanikl účel této pozemní komunikace. Účelová komunikace v těchto případech tzv. vyšla z uţívání, není ţádná potřeba ani smysl ji dále uţívat, není zde nutná komunikační potřeba, není zde nikoho, kdo by měl naléhavou potřebu účelovou komunikaci uţívat. Účel, pro který tato pozemní komunikace slouţila, jiţ není dán, přestal existovat, např. zanikla nemovitost, kterou účelová komunikace obsluhovala nebo účelová komunikace přestala plnit nutnou komunikační potřebu. K zániku účelové komunikace se nevydává ţádné správní rozhodnutí a tato skutečnost ani nemusí být nikde v nějaké hmotné formě zaznamenána. Vychází se zde pouze z faktického stavu, kdy účelová komunikace (pozemek) přestala být vyuţívána jako dopravní cesta, neboť odpadl účel, pro který měla být takto uţívána nebo přestala plnit funkci nutné komunikační potřeby. Pokud účelová komunikace zanikla, nelze se v budoucnu jednostranně domáhat její existence (obnovení), např. s odkazem na vyznačení účelové komunikace v katastrální mapě apod. Jiţ jednou zaniklá účelová komunikace můţe být obnovena (znovu zřízena) pouze na základě souhlasu jejího vlastníka (opět by zde stačil pouze konkludentní souhlas). V případech, kdy jsou pochybnosti o tom, zdali účelová komunikace zanikla, či stále existuje, je moţno tuto záleţitost prokázat v řízení o určení právního vztahu. 7 6 KOČÍ, Roman. Účelové pozemní komunikace a jejich právní ochrana. 1. vyd. Praha: Leges, ISBN KOČÍ, Roman. Účelové pozemní komunikace a jejich právní ochrana. 1. vyd. Praha: Leges, ISBN

26 3. Působnost správních orgánů a právní ochrana účelových komunikací 3.1. Státní správa Státní správu nad účelovými komunikacemi vykonávají podle 40 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích obce, v daném případě mají postavení tzv. silničního správního úřadu. Obce předmětný výkon státní správy realizují v přenesené působnosti, a to prostřednictvím obecního úřadu. Odvolacím orgánem je krajský úřad. Působnost silničního správního úřadu se však vztahuje pouze k veřejně přístupným účelovým komunikacím, silniční správní úřad není z hlediska státní správy příslušný k vyřizování věcí týkajících se neveřejně přístupných účelových komunikací. Případné spory vztahující se na tyto účelové komunikace je tak nutno řešit většinou soudní cestou, pokud spor nebude vyřešen dohodou stran sporu. Stranami sporu bude většinou vlastní neveřejně přístupné účelové komunikace a její uţivatel. Spor je vesměs v té rovině, ţe vlastní neveřejně přístupné účelové komunikace brání jejímu uţívání (s argumentem, ţe komunikace není veřejně přístupná), přičemţ uţivatel potřebuje komunikaci uţívat, neboť jde např. o jedinou přístupovou cestu k jeho nemovitosti. V těchto případech pak spor v případě nedohody řeší soud, většinou zřizuje ve prospěch uţivatele pozemní komunikace věcné břemeno opravňující uţívat sporný pozemek, kde je neveřejně přístupná účelová komunikace k přístupu ke své nemovitosti. Skutečnost, ţe silniční správní úřad vykonává státní správu pouze k veřejně přístupným účelovým komunikacím, však neznamená, ţe v případě zjištění existence neveřejně přístupné účelové komunikace nebude silniční správní úřad jakkoli konat a podanou ţádostí týkající se účelové komunikace se nebude relevantně zabývat. I v případě, ţe po podání např. ţádosti o odstranění nepovolené pevné překáţky z účelové komunikace veřejně přístupné, dojde silniční správní úřad k závěru, ţe jde o neveřejně přístupnou účelovou komunikaci, musí o ţádosti rozhodnout (správním rozhodnutím ţádost zamítne), nestačí vyřídit věc pouze přípisem, ve kterém neformálně ţadateli sdělí svoji nepříslušnost, takto by připravil ţadatele o adekvátní právní ochranu. Vůči správnímu rozhodnutí má pak pochopitelně ţadatel další prostředky právní ochrany (můţe jej napadnout odvoláním či posléze podat správní ţalobu), závěr obecního úřadu o existenci neveřejně přístupné účelové komunikace a nepříslušnosti silničního správního úřadu tak můţe být 26