MASARYKOVA UNIVERZITA

Transkript

1 MASARYKOVA UNIVERZITA PEDAGOGICKÁ FAKULTA Katedra tělesné výchovy a výchovy ke zdraví Informovanost veřejnosti o schizofrenii Diplomová práce Brno 2017 Vedoucí práce: RNDr. Mgr. Alice Prokopová, Ph.D. Vypracovala: Bc. et Bc. Barbora Šomodíková

2 Prohlášení,,Prohlašuji, že jsem diplomovou práci vypracovala samostatně, s využitím pouze citovaných literárních pramenů, dalších informací a zdrojů v souladu s Disciplinárním řádem pro studenty Pedagogické fakulty Masarykovy univerzity a se zákonem č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon), ve znění pozdějších předpisů. V Brně dne 30. března 2017 Barbora Šomodíková

3 Poděkování Poděkování patří vedoucí mé diplomové práce RNDr. Mgr. Alici Prokopové, Ph.D. za odborné, pedagogické a metodické vedení, za její připomínky a cenné rady, které mi byly velmi užitečné při psaní bakalářské práce. Dále bych chtěla poděkovat svým respondentům, kteří byli ochotni vyplnit můj dotazník.

4 Obsah Úvod...5 I. TEORETICKÁ ČÁST Schizofrenie Historie Výskyt a příčiny vzniku schizofrenie Projevy schizofrenie Vznik, průběh a prognóza schizofrenie Klasifikace schizofrenie Paranoidní schizofrenie Hebefrenní schizofrenie Katatonní schizofrenie Simplexní schizofrenie Schizofrenie v dětském věku Diagnostika, diferenciální diagnostika a léčba Diagnostika Diferenciální diagnostika Farmakologická léčba Terapie a stigmatizace nemocných Psychoedukace a psychoterapie Socioterapie a služby klientům Rodina a rodinná terapie Budoucnost, stigmatizace nemocných, mýty o duševních onemocněních...42 II. PRAKTICKÁ ČÁST Výzkum informovanosti veřejnosti o schizofrenii Zaměření a cíle výzkumu Metodika výzkumu Popis zkoumaného souboru Průběh výzkumu Vyhodnocení a výsledky výzkumu Závěry výzkumného šetření...67 Závěr...72 Resumé...73 Literatura a elektronické zdroje...74 Přílohy...77

5 Úvod Tématem diplomové práce je duševní onemocnění schizofrenie. Lze ji zařadit mezi psychotická onemocnění, kdy je narušeno myšlení a vnímání jedince. Touto psychózou trpí přibližně 1 % lidské populace. Pro schizofrenii jsou charakteristické různé formy bludů a halucinací, řeč nemocných osob je dezorganizovaná a jejich chování je zmatené. Naše společnost nemá dostatečné informace o tomto onemocnění a má sklony nemocné jedince vyčleňovat, izolovat. Lidé se schizofrenií se často setkávají se stigmatizací, kdy jsou považováni za blázny, kteří patří do ústavů. Nesprávně jsou také nálepkováni jako nebezpeční vrazi nebo pachatelé vážných trestných činů. Populace se mnohdy takto nemocných osob bojí. Tato psychóza výrazně ovlivňuje jak život nemocného, tak i život jeho nejbližších. V těchto případech je velice důležitá podpora jedince se schizofrenií a také jeho rodiny. Cílem diplomové práce je zjistit, jaké informace má veřejnost o schizofrenii. Dále zjišťuje názory společnosti na takto nemocné lidi. Diplomová práce je rozdělena na teoretickou a praktickou část. Teoretická část je rozčleněna do čtyř kapitol a několika podkapitol. První kapitola se zabývá schizofrenií jako celkem, v podkapitolách je rozpracována historie nemoci, její výskyt, příčiny vzniku, projevy, vznik, průběh a prognóza onemocnění. Druhá kapitola je věnována klasifikaci schizofrenie, podkapitoly popisují paranoidní, hebefrenní, katatonní, simplexní schizofrenii a schizofrenii v dětském věku. Třetí kapitola se zaobírá diagnostikou, diferenciální diagnostikou a farmakologickou léčbou schizofrenie. Poslední kapitola teoretické části diplomové práce poskytuje informace o psychoterapii, socioterapii a stigmatizaci osob se schizofrenií. Praktická část diplomové práce hodnotí výsledky výzkumného šetření, kdy byla použita metoda kvantitativního výzkumu dotazník, který byl umístěn na internet. Dotazník obsahuje otázky zaměřené na informovanost respondentů o schizofrenii na jeho výskyt v populaci, projevy, příčiny vzniku, jednotlivé typy schizofrenie a léčbu. Dále odpovídající měli možnost vyjádřit svůj názor na lidi trpící schizofrenií. V praktické části diplomové práce jsou uvedeny jednotlivé otázky a odpovědi respondentů, které jsou pro lepší orientaci převedeny do grafů a tabulek. 5

6 I. TEORETICKÁ ČÁST 6

7 1 Schizofrenie Schizofrenie je psychotická porucha neboli psychóza, která představuje hluboké narušení vztahu k realitě. U nemocného člověka je změněno prožívání sebe sama, druhých lidí a světa, v němž žije. Jedinec se uzavírá do sebe, společný svět je odsouván do pozadí a na jeho místo nastupuje svět přeludů a fantazií. Osoba trpící schizofrenií se v něm uzavírá, vyhýbá se kontaktu s ostatními lidmi a působí podivným dojmem. Nemocní lidé uznávají, že mají určité potíže, ale nepociťují potřebu psychiatricky se léčit (Juklová, K., Skorunková, R. 2009). Schizofrenie je zařazena do skupiny psychických poruch Schizofrenie, schizofrenní poruchy a poruchy s bludy. Toto onemocnění je jedním z nejzávažnějších psychických onemocnění, protože velké množství lidí se schizofrenií bývá vyřazeno z běžného života (Nývltová, V. 2010). Nemoc narušuje schopnost jedince srozumitelně se chovat, jednat a najít uplatnění v životě. Významně ovlivňuje vztah člověka ke skutečnosti, bývá změněna také osobnost nemocného. V důsledku toho často osoba se schizofrenií nemůže pokračovat v životě tak, jak byla zvyklá do počátku onemocnění. Schizofrenie zasahuje do pracovního života a tím je sníženo společenské uplatnění nemocných lidí (Bouček, J. 2009). Schizofrenie mívá obvykle chronický průběh, typická je pro ni přítomnost bludů, halucinací a neobvyklého či nevysvětlitelného chování. Jedinec hodnotí informace odlišným způsobem, událostem přikládá jiný a závažnější význam, než ostatní lidé, vztahuje na sebe náhodné, všední skutečnosti a považuje je za mimořádně významné (Hosák, L., Hrdlička, M., Libiger, J. 2015). Vágnerová (2004) uvádí, že: Schizofrenie je závažná duševní choroba, která se projevuje chronickým narušením myšlení a vnímání, poruchou emotivity a osobnostní integrity. Jde o multisystémové poškození mozkových funkcí, z nichž vyplývají uvedené psychické projevy. (Vágnerová, M. 2004, s. 333) Češková (2006) popisuje schizofrenii jako poruchu téměř všech psychických funkcí poruchy myšlení a vnímání, oploštělá nebo nepřiměřená emotivita, narušené chování a jednání. Schizofrenie se kromě bludů a halucinací projevuje zmateným slovním projevem a chováním. Laická veřejnost vnímá nemocné jako ty, co slyší nebo vídí něco, co jiní ne, jejichž mluva a chování jsou neobvyklé a nepochopitelné (Češková, E. 2006). 7

8 1.1 Historie Aretaios z Kappadokie, lékař z 1. století n. l., popsal zvláštní duševní chorobu, jež se projevuje zhlouplostí, nechápavostí a zahloubaností. Lékař rovněž identifikoval pacienty s degenerací duševních funkcí a s postupným úpadkem osobnosti. Zformuloval syndrom, který dnes známe pod označením paranoidní ( bludy o otrávení jedem, náboženské bludy, stažení se do sebe ). Ve 2. stoletím byl Soranem z Efezu popsán velikášský blud (pacient věřil, že je Bůh, odmítal močit, aby nezpůsobil potopu světa). V roce 1780 Thomas Arnold určil dva typy duševních poruch, které by mohly odpovídat dnešní schizofrenii a poruchám s bludy. V roce 1861 Wilhelm Griesinger popsal čtyři formy idiopatických duševních chorob: melancholii, mánii, pomatenost a imbecilitu (Smolík, P. 2002). Název schizofrenie jako první použil švýcarský psychiatr Eugen Bleuler v roce Toto označení nahradilo do té doby užívané pojmenování dementia praecox, což znamená předčasná demence. Tento pojem vyjadřoval základní charakteristiku onemocnění úpadek osobnosti v mladém věku. Na konci 19. století bylo označení dementia praecox použito Emilem Kraepelinem jako sjednocující diagnóza pro paranoiu, hebefrenii, katatonii a juvenilní demenci. Pro předčasnou demenci byl charakteristický chronický průběh, jenž vedl k oslabení a úpadku duševních schopností. Eugen Bleuler hovořil o celé skupině schizofrenií a mezi základní příznaky řadil uzavření se do sebe (autismus), současnou přítomnost protichůdných citových postojů, emoční oploštělost, poruchy formy myšlení (změna asociací). Německý psychiatr Kurt Schneider popsal charakteristické příznaky pro schizofrenii a pojmenoval je jako příznaky prvního řádu. Řadí sem bludný výklad skutečnosti, ozvučené myšlenky, sluchové halucinace hlasů, vkládání a odnímání myšlenek či jejích zveřejňování, ovlivnění tělesných projevů působením vnějších vlivů a připisování vlastních citů, vůle a činů cizímu vlivu. Tyto symptomy jsou charakteristické pro schizofrenii až do současnosti (Hosák, L., Hrdlička, M., Libiger, J. 2015). Kurt Schneider odlišil tři typy schizofrenie paranoidní, simplexní a katatonní (Smolík, P. 2002). Bouček (2006) stručně shrnuje charakteristické symptomy podle autorů. Kraepelin uvedl emoční otupělost, nedostatek vůle, ztrátu vnitřní jednoty, Bleuer popsal rozpad myšlení, Schneider rozlišil specifické typy bludů a halucinací (Bouček, J. 2006). 8

9 1.2 Výskyt a příčiny vzniku schizofrenie Schizofrenií trpí přibližně 1 % populace nezáleží na zeměpisné lokalizaci, rasové příslušnosti, pohlaví nebo sociokulturních vlivech. Onemocnění propuká nejčastěji ve věku let, u žen trochu později než u mužů (Vágnerová, M. 2004). Vznik onemocnění v dětství je vzácný. Nemoc se může objevit i později, ale její průběh a projevy bývají odlišné, protože zasáhne již zformovanou mysl a osobnost. Každý rok vzniká 7 až 13 nových případů schizofrenie na obyvatel (Hosák, L., Hrdlička, M., Libiger, J. 2015). Přesné příčiny vzniku schizofrenie nám nejsou jednoznačně známy, jedná se o skupinu poruch, jež se v některých příznacích shodují. Vnik je ovlivňován komplexem mnoha faktorů, jejich vzájemným působením. Jde o dědičné dispozice, vývojově podmíněné změny, specifické zkušenosti a vyvolávající podněty (Vágnerová, M. 2004). Dědičný podklad nemoci můžeme odvodit z nálezů zvýšené přítomnosti onemocnění mezi příbuznými nemocných, hojně se vyskytuje u jednovaječných dvojčat (Hosák, L., Hrdlička, M., Libiger, J. 2015). Zatím však není zjištěno, o jaký typ dědičnosti se jedná. Dispozice k propuknutí schizofrenie mohou vytvářet různé geny nebo i větší množství genů (Vágnerová, M. 2004). Schizofrenie zasahuje mozek mozková kůra má menší objem, neuronů je ve stejném objemu větší množství než u zdravých jedinců, ale jejich spojení je odlišné a jinak se vyvíjí. Osobám se schizofrenií během zrání více ubývá synaptických spojů než jejich vrstevníkům (Hosák, L., Hrdlička, M., Libiger, J. 2015). Vágnerová (2004) uvádí: U nemocných schizofrenií byly zjištěny funkční, biochemické odchylky, které jsou projevem odlišného metabolismu mozku. (Vágnerová, M. 2004) Důsledkem toho vzniká narušení informačního přenosu odlišné propojení nebo rozpojení oblastí, které by měly být spojeny. V současnosti se předpokládá, že schizofrenie vzniká narušením funkce většího počtu neurotransmiterů (Vágnerová, M. 2004). Na vzniku schizofrenie se podílejí také vnější vlivy. Můžeme je rozdělit na prenatální (období nitroděložního vývoje plodu; hypoxie, nedostatečná výživa plodu), perinatální (mechanické poškození mozku, hypoxie) a postnatální, které souvisejí s nejbližším příbuzenstvem a se způsobem života v rodině (Juklová, K., 9

10 Skorunková, R. 2009). Vlivy spojené s rodinou považujeme spíše za spouštěcí faktory, které disponovaná osoba nedokáže přiměřeně zpracovat. Tito jedinci bývají snadno zranitelní, mají sníženou frustrační toleranci, proto nedokáží zvládat ani běžné situace. Chorobnou reakci může vyvolat neúspěch, odmítnutí partnera, zklamání z nenaplnění očekávání, izolace od rodiny nebo od známého prostředí, nová role (např. nové zaměstnání) nebo smrt blízkého člověka. Cokoliv, co se vymyká dosavadnímu stereotypu, může vyvolat nepřiměřenou reakci (Vágnerová, M. 2004). Jak již bylo zmíněno výše, na vzniku schizofrenie se může podílet také rodina. Za rizikové považujeme tyto rodiny: uzavřené a separované od svého okolí, vztahy rodičů jsou konfliktní, chladné či nepřátelské, role a pozice jednotlivých členů jsou nezvyklé, narušená komunikace, neschopnost pojmenovat a řešit potíže, neschopnost zvládat negativní emoce (Juklová, K., Skorunková, R. 2009). 1.3 Projevy schizofrenie Schizofrenie se projevuje velkým množstvím příznaků, které se však nemusí všechny vyskytovat u konkrétního jedince. Mezi jednotlivými nemocnými lidmi existují velké individuální rozdíly (Nývltová, V. 2010). V současné době rozdělujeme příznaky schizofrenie do dvou okruhů pozitivní příznaky a negativní příznaky. Pozitivními příznaky rozumíme nadměrné nebo zkreslené vyjádření normálních funkcí, kam řadíme bludy, halucinace, zmatenou mluvu a komunikaci a narušenou kontrolu chování. Za negativní příznaky považujeme oslabení nebo ztrátu normálních funkcí, kam je zahrnuta oploštělá emotivita, nelogičnost a nedostatek vůle (Smolík, P. 2002). Zvýšená aktivita různých oblastí mozku se projevuje pozitivními příznaky, kdežto na základě útlumu těchto oblastí vznikají negativní příznaky (Vágnerová, M. 2004). Akutní epizoda Pro tuto epizodu jsou charakteristické zejména pozitivní příznaky, které 10

11 se projevují zřetelnou změnou psychických funkcí a musí trvat určitou dobu (alespoň jeden měsíc). Poruchy vnímání se objevují často a mohou být velmi rozmanité. Při nástupu onemocnění se objevují iluze, které se transformují do halucinací. Halucinace můžeme popsat jako klamné vjemy, jež vznikají bez vnějšího podnětu, ale jedinec je hluboce přesvědčen o jejich reálnosti, a tudíž mohou mít vliv na jeho chování. Nejběžněji se vyskytují halucinace sluchové (slyšení hlasů), zrakové (vidění různých bytostí) nebo tělové (přesvědčení, že se nemocného někdo dotýká). Sluchové halucinace jsou příznačné pro jedince trpící paranoidní schizofrenií hlasy nemocnému něco přikazují, komentují jeho chování, nebo mu něco důležitého a tajného říkají hlasy nemusí mluvit přímo k nemocnému, ale i o něm (Vágnerová, M. 2004). Pod vládou rozkazujících (imperativních) halucinací může jedinec provést i závažné trestné činy (např. vraždy). Sluchové halucinace mohou i být pozitivní (hlasy říkají příjemné věci), mohou mezi sebou debatovat či přicházet z jiných částí těla (Nývltová, V. 2010). Lidé se schizofrenií se mohou cítit kvůli halucinacím silně ohroženi, degradováni nebo poníženi (v případě komentujících halucinací). Zvláštní skupinu tvoří tzv. intrapsychické halucinace, které se projevují jako ozvučené myšlenky. Nemocný má pocit, že jsou mu myšlenky odnímány či někým jiným do něj vkládány, popřípadě zveřejňovány, např. je slyší v televizi (Probstová, V., Pěč, O. 2014). Jedinec se schizofrenií neakceptuje halucinace jako výplod vlastní psychiky, jelikož by se to příčilo jeho interpretaci světa (Vágnerová, M. 2004). Poruchy myšlení bývají všestranné, typické jsou poruchy dynamiky, formy a obsahu myšlení. Uvažování nemocných může být zpomalené (bradypsychismus), dochází k myšlenkovým zárazům, k perseveraci v myšlení. Objevuje se i opačná tendence, kdy jedinec mluví zcela nesrozumitelně a používá vzájemně nesouvisející seskupení slov (myšlenkový trysk). Mezi typické příznaky schizofrenie patří porucha plynulosti myšlení, kdy nemocný ztrácí logickou souvislost i vztah ke kontextu, může se objevit až myšlenkový chaos, roztříštění myšlení (Vágnerová, M. 2004). Nemocný přestává být schopen logicky myslet, nedokáže své myšlenky rozumně uspořádat a sdělit je, zcela nepřiměřeně odpovídá i na běžné otázky (Nývltová, V. 2010). Jedinec má potíže s odlišováním podstatného od nepodstatného, správným chápáním a užíváním významů slov (nechápe vztahy mezi nimi), asociace bývají chybné, nelogické 11

12 a náhodné. Pro schizofrenii jsou charakteristické bludy. Blud chápeme jako soukromé, mylné a obvykle nevyvratitelné přesvědčení, které má zásadní vliv na jednání člověka (Vágnerová, M. 2004). Bludy bývají neuspořádané, mění se a velmi (podivně) odporují logice (Probstová, V., Pěč, O. 2014). Jako příklady lze uvést paranoidní blud pronásledování, kontrolování, ovlivňování, blud mikromanický, megalomanický (přesvědčení o neobvyklé moci), reformátorský, spasitelský (spása lidstva), somatické bludy. Obsahem bludů bývají nějaké bytosti (nemusí být lidské), které mají k nemocnému určitý vztah. Blud vzniká jako obranná reakce, která jedinci pomáhá řešit jeho současný problém. Jeho zpochybněním můžeme vyvolat značnou úzkost a agresivní reakci (Vágnerová, M. 2004). Pokud se u dotyčného objevují tyto vážné příznaky, je vhodné jej hospitalizovat a upravit jeho stav příslušnými léky (Juklová, K., Skorunková, R. 2009). Narušení orientace v realitě je významným znakem schizofrenie. Jedním ze základních příznaků tohoto onemocnění je tzv. distorze skutečnosti. Jedinec postrádá schopnost přiměřeně zpracovat obvyklé informace, zhodnotit je a zapamatovat si je. Nevnímá standardně podněty z okolí, ani z vlastního těla, nedokáže je rozlišovat, bývá jimi zahlcen a mívá potíže s chápáním jejich souvislostí a vztahů. Zhodnocení podnětů je neobvyklé, je jim přičítán jiný význam, než mají (mohou mít). Nemocný uvažuje odlišně o sobě i o okolním světě, přikládá zvláštní význam událostem, které se běžně dějí (např. zazvonění na domovní zvonek může pochopit jako důležité znamení). Aktuální dění považuje za absolutní, jelikož potřebuje najít vysvětlení, jenž by se hodilo do jeho výkladu světa (např. pokud prší, může to jedinec považovat za znamení, že už nikdy nepřestane pršet a bude potopa). Je vyloučena náhoda, uvažování je magické. Souvislosti jsou hledány tam, kde nejsou a často pak nejsou viděny souvislosti, které jsou zřejmé a běžné. Osoby se schizofrenií potřebují všechno jednoznačně vysvětlit a tento závěr musí mít obecnou platnost; potom se cítí jistěji a bezpečněji (Vágnerová, M. 2004). Nemocní se velmi často stahují do izolace, do svého světa. Izolace bývá důsledkem toho, že jedinci nejsou schopni porozumět světu kolem sebe, který jim připadá cizí a nepochopitelný (Juklová, K., Skorunková, R. 2009). Počátky schizofrenie lze poznat také podle toho, že osoba přestává dbát o svůj zevnějšek, o osobní hygienu a někdy i o své zdraví. Neplní již své povinnosti (školní, pracovní, rodinné), i když 12

13 je dříve plnil dokonale. Necítí pocit viny a nemá ani výčitky svědomí. Ve škole je nemocný duchem nepřítomný, neučí se, nechodí do školy (necítí potřebu omlouvat se), nekamarádí s vrstevníky, izoluje se od nich. Mění se také jeho zájmy, objevují se neobvyklé, bizarní koničky. Může se stát členem různých sekt, filozofických spolků, extremistických hnutí atd. Uvedené problémy může okolí vnímat jako lenost, ztrátu motivace k učení, důsledek špatné výchovy, špatný vliv party, následek experimentování s drogami a podobně (Nývltová, V. 2010). Osoba se schizofrenií je nápadná svým verbálním projevem, který vyplývá z poruch myšlení. Řeč je nesouvislá, nesmyslná, nebo může být řečová produkce ochuzena. Vyjadřování nemocných je bizarní, jedinec pořád opakuje slovo nebo slovní spojení (bez ohledu na situaci), tvoří neologismy (novotvary, často nesmyslné), projev je agramatický. V krajních případech se objevuje tzv. slovní salát, kdy se osoba vyjadřuje zcela nesouvisle mezi jednotlivými výrazy není žádná kontinuita. V chronické etapě onemocnění je slovní projev obsahově ochuzen, nebo dochází k celkovému omezení verbální produkce (Vágnerová, M. 2004). Pro schizofrenii jsou typické také poruchy emotivity. Lidé mají pocit prázdnoty, znecitlivělosti, nezakotvenosti, jsou odpoutáni od prožitků a od ostatních lidí. Mají problémy určit v sobě nějaký pocit a vyjádřit ho citové prožívání je sníženo a ochuzeno. Jedinec prožívá také stavy úzkosti a zlosti, pokud se cítí být ostatními ohrožen. Schizofrenie bývá doprovázena depresivní náladou (postschizofrenní deprese), která se často vyskytuje po prvních atakách. Osoba prožívá pocity méněcennosti, beznaděje, selhání a má obavy ze špatného vývoje onemocnění, sociálního vyloučení a stigmatizace (Probstová, V., Pěč, O. 2014). Narušení emotivity se může projevovat jinak v akutním a jinak v pozdějším období nemoci. Nejprve se vyskytují nepřiměřené reakce, nadměrná citlivost a silná citová nestálost. Nemocný může prožívat protichůdné city ke svým blízkým i ke všem jevům. Pro pozdější období je charakteristická citová otupělost, netečnost, lhostejnost, útlum (Juklová, K., Skorunková, R. 2009). Projevy schizofrenie se vyskytují i v neverbální komunikaci jedinec nedodržuje oční kontakt, nepřizpůsobuje neverbální chování komunikačnímu partnerovi, výraz tváře je jiný, intonace je narušena. Emoční vztahy k ostatním osobám jsou plytké, orientace v citech jiných osob je obtížnější. Lidé se schizofrenií obvykle nejsou empatičtí, neprojevují soucit a je jim lhostejné, co si o nich myslí jejich okolí (Nývltová, V. 2010). 13

14 Pro diagnostiku schizofrenie jsou důležité také nápadnosti v chování, jedná se např. o neklid, mluvení k sobě samému, nepřiměřený smích, omezení kontaktu a aktivity (Vágnerová, M. 2004). Autorka dále uvádí: Nemocný reaguje tak, jak aktuální situaci chápe a prožívá, proto jeho chování často bývá neadekvátní, inkoherentní a bizarní. (Vágnerová, M. 2004) Může se stát, že jedinec odmítá jídlo, má sklony k sebepoškozování a sebezraňování, není cílevědomý, objevuje se celkový stupor (ztuhnutí) či mutismus (nemluvnost). Onemocnění se projevuje také útlumem určitých reakcí nebo celkovou nečinností (Vágnerová, M. 2004). Je nutné poznamenat, že přibližně 10 % nemocných končí svůj život sebevraždou. Za takovým jednáním může být náhlý podnět, činy pod vlivem halucinace, přesvědčení o vlastní toxicitě nebo doprovodný depresivní syndrom. Při současné závislosti na návykových látkách se riziko násilného jednání zvyšuje. Asi 6 % lidí, kteří spáchali vraždu, mají diagnostikovanou schizofrenii, ale vyskytuje se u nich také látková závislost (Probstová, V., Pěč, O. 2014). U jedince trpícího schizofrenií se vyskytují pocity depersonalizace, kdy má pocit, že jeho myšlenky nejsou jeho vlastní, jsou cizí, někým vkládané, nejsou skutečné. Z okolí se k nemocnému dostávají děje, od kterých ten ztrácí odstup a prožívá je prudce, ve vztahu k sobě samému. Zhroucení vlastní integrity a totožnosti je pro osobu se schizofrenií velmi bolestným zážitkem, doprovází jej úzkost a panický strach. Z takové situace se jedinec snaží dostat prostřednictvím bludů, které vysvětlují tento stav (Juklová, K., Skorunková, R. 2009). Nemocný může ztrácet svou vlastní identitu, neví, kdo doopravdy je, může si myslet, že je někým jiným. Běžnou potíží u osob se schizofrenií je nedostatečná motivace k léčbě, která je zapříčiněna nepřiměřeným náhledem na toto onemocnění. Domnívají se, že žádnou léčbu nepotřebují, považují ji za násilnou manipulaci, útok na svou nezávislost, mají pocit omezování osobní svobody. Co se týče léků, zpočátku je jedinci trpící schizofrenií odmítají užívat (nepotřebují je, neblahý účinek). Pokud je léčení úspěšné, nemocní vypozorují, v čem jim jednotlivé medikamenty pomáhají blud již není tolik děsivý, halucinace jsou méně časté atd. Stává se, že osoby se schizofrenií opovrhují léky i v této fázi, jelikož bez nich mají pocit svobody a nezávislosti. Zkoušejí je vynechávat, ale zpravidla pochopí nutnost jejich užívání (Vágnerová, M. 2004). U schizofrenie se může objevit i neurčitá fyzická slabost nebo drobné 14

15 nespecifické neurologické projevy, např. bolesti hlavy, pohybového aparátu (bez organického podkladu). Tyto obtíže mohou být obrannou reakcí na pocitové a myšlenkové vyprázdnění, nebo navazují na bludná přesvědčení či tělové halucinace. U nemocných se mohou ve stejnou dobu vyskytovat dvě tendence žádostivost připoutat se k jinému člověku (člen rodiny, kamarád) a podezřívavost se snahou stáhnout se z kontaktu s ostatními. Lidé, kteří jsou s nemocným v úzkém vztahu, mohou cítit neklid, bezmoc nebo zoufalství (Probstová, V., Pěč, O. 2014). Chronický průběh Po akutní epizodě mohou některé symptomy přetrvávat, jedná se zvláště o negativní příznaky (úbytek, útlum určité funkce). Tyto projevy lze různě ovlivnit, k jejich výskytu může přispět i neuspokojivá sociální stimulace; přílišná stimulace ale může vyvolat pozitivní příznaky (Vágnerová, M. 2004). Autorka mezi chronické symptomy zařazuje: snížení celkové aktivity, pomalost, nevýkonnost a únava; úbytek schopnosti emočně reagovat, převládá citová plochost, pasivita a apatie; zpomalenost myšlení a řeči, chudost a stereotypie myšlení; nedostatek iniciativy, ztráta motivace k čemukoli, ztráta zájmu a chybění vůle; tendence k sociální izolaci, nezájem i neschopnost navazovat a udržovat kontakty s lidmi; úpadek sociálního chování a péče o sebe sama. (Vágnerová, M. 2004) 1.4 Vznik, průběh a prognóza schizofrenie Schizofrenie může probíhat několik měsíců i let, než se nemocný nebo jeho okolí rozhodne vyhledat odbornou pomoc. V tomto období se mohou vyskytovat nespecifické příznaky, které ohlašují příchod této poruchy. Jedinec je podrážděný, rozladěný, uzavřený do sebe, motivačně bezradný a objevuje se u něj pseudofilozofování (Hosák, L., Hrdlička, M., Libiger, J. 2015). Dále se vyskytuje úzkost, pocity zmatku a nejistoty, strachu či deprese (Smolík, P. 2002). Mezi prodromální (nespecifické) příznaky řadíme i poruchy spánku, obrácený rytmus spánku 15

16 a bdění, narušení pozornosti či vztahovačnost, ale i různé fyzické příznaky potíže se zažíváním, bolesti zad nebo svalů a celková slabost (Probstová, V., Pěč, O. 2014). Vágnerová (2004) shrnuje prodromální příznaky do těchto bodů: zranitelné a slabé ego jedinec nedokáže snášet úzkost, ovládat vlastní impulzivitu, neumí prožívat radost; zřetelné introvertní zaměření osoba je uzavřená, sociálně izolovaná, schopnost prožívat a vyjadřovat emoce je značně snížena; omezená schopnost osamostatnit se člověk je vázán na nejbližší lidi a známé prostředí, má obtíže se zvládáním změn a preferuje stereotypy; potíže v interpersonálních vztazích kombinuje se nadměrná závislost (vázána na poskytovanou péči a pohodlí) a zvýšená kritičnost, podceňování a nepřátelství k blízkým lidem (paradoxně k těm, na které je nemocný vázán); snížená výkonnost ve škole, v zaměstnání (není následkem snížené inteligence), je narušena pozornost, nemocný má potíže se soustředěním; tělesné stesky, které mají neurčitý charakter, únava, problémy se spánkem, snížený výkon (Vágnerová, M. 2004). Mezi rizikové faktory vzniku schizofrenie patří tělesné vyčerpání, dlouhodobý nebo intenzivní stres, změna životních podmínek a podobně (Nývltová, V. 2010). Dalším spouštěčem onemocnění může být určitá událost, např. emoční trauma, užití drogy, izolace. V obvyklých případech nemocní čelí postupnému úpadku osobnosti a chronickému průběhu schizofrenie. Trvale je u nich snížena odolnost vůči stresu (Smolík, P. 2002). V některých případech se odlišnosti ve vývoji vyskytují již v dětství; toto období ale nemá zvláštní charakter a nemusí se objevit vůbec. První psychotická ataka může vzniknout prudce a rychle a většinou je nutná hospitalizace. V dalším období je jedinec buď zcela vyléčen, nebo se onemocnění vrací v atakách. Mezi jednotlivými epizodami se dotyčný může cítit zcela v pořádku, nebo u něj přetrvávají určité příznaky schizofrenie. Nemoc může mít i chronicko-progredientní charakter, kdy symptomy přetrvávají nebo se nemoc zhoršuje (Orel, M. 2012). V průběhu schizofrenie dochází ke snížení pozitivních příznaků onemocnění (halucinace, bludy) a zvyšuje se počet negativních příznaků (emoční oploštělost, nedodržování osobní hygieny, zvláštnosti v chování). V reziduální (přetrvávající) fázi se může rozvinout postpsychotická deprese 16

17 (Smolík, P. 2002). Nývltová (2010) uvádí tři typy průběhu schizofrenie: chronický, v epizodách s remisemi, s úplnou (nebo alespoň částečnou) remisí. Pokud je průběh chronický, psychický stav nemocného se nezlepšuje, nastupuje do invalidního důchodu, pobývá často v psychiatrických léčebnách. Pro průběh v epizodách s remisemi je typické, že se plně projeví všechny příznaky poruchy a nastává zlepšení psychického stavu jedince zapojuje se do života, chodí do školy či zaměstnání do doby, než nastane nová epizoda. Někdy dochází k úplné nebo alespoň částečné remisi. To znamená, že nejvážnější symptomy schizofrenie mohou odstoupit a osoba se zapojuje do normálního života. Stav se již nezhoršuje (Nývltová, V. 2010). Vágnerová (2004) nabízí dělení z hlediska počtu akutních atak a vzniku přetrvávajícího psychického postižení: epizodický průběh (jedna ataka, stabilizace zdravotního stavu), opakovaný průběh (střídání období chorobných atak a remisí), maligní průběh (náhlý začátek nemoci, rychlý nástup osobnostního poškození), chronický průběh (opakování chorobných atak, úbytek adaptačních schopností, možný vznik reziduální poruchy, úpadek osobnosti), reziduální, resp. chronický průběh (přetrvávání negativních příznaků), vznik postprocesuální změny osobnosti (negativní změna osobnostních vlastností a projevů, psychosociální úpadek). V tomto posledním případě nemusí být jedinci se schizofrenií schopni samostatně žít a jsou odkázáni na trvalou péči svého okolí (Vágnerová, M. 2004). Obecně platí, že čím dříve se začne s terapií, tím příznivější je dlouhodobý průběh a návraty onemocnění nejsou tolik časté (Hosák, L., Hrdlička, M., Libiger, J. 2015). Bylo odhaleno, že pokud není porucha delší dobu léčena, je negativně ovlivněna prognóza; jestliže není nemoc léčena více než rok, zhoršuje se náhled na onemocnění, sociální funkce a prohlubuje se sociální izolace (Probstová, V., Pěč, O. 2014). Schizofrenie má vleklý průběh. Dlouhodobé trvání nemoci je zčásti důsledkem snížené schopnosti zvládat sociální zatížení, nejistoty o povaze skutečnosti a vyčerpání z akutní ataky. Velký podíl na chronifikaci má také společenská izolace nemocných a jejich stigmatizace sklon veřejnosti přičítat domnělé skupinové vlastnosti osobám s duševním onemocněním (Hosák, L., Hrdlička, M., Libiger, J. 2015). Tato situace vzniká nedostatečným informováním společnosti o povaze nemoci. Jedinci se schizofrenií se setkávají s odmítavým postojem veřejnosti, zvláštnosti v jejich 17

18 chování vyvolávají u okolí pocity nejistoty a ohrožení. Většina takto nemocných lidí nežije v partnerském vztahu (Juklová, K., Skorunková, R. 2009). Nemůžeme předem odhadnout, jaký průběh bude schizofrenie mít a jaká bude budoucnost člověka, který touto nemocí trpí. Zkušenosti ukazují, že když se porucha objeví v relativně vyšším věku (dospělost), když začíná relativně neočekávaně (okolí vnímá náhlou změnu osobnosti a psychiky) a má od začátku bouřlivý průběh, prognóza bývá relativně lepší. Pokud se schizofrenie objeví již v dětství nebo v dospívání, má pozvolný a nenápadný začátek, prognóza obyčejně bývá horší. Jedinec má relativně menší naději na uzdravení a na žití běžného života (Nývltová, V. 2010). V období dvou let se mohou u nemocných objevit relapsy (návrat onemocnění), vznikají u 40 % jedinců, kteří jsou léčeni psychofarmaky a asi u 80 % jedinců, kteří se nijak neléčí. Vyskytují se náhlá úmrtí, interní onemocnění a celková délka života je u osob se schizofrenií kratší (Smolík, P. 2002). Dobrá prognóza bývá spojena s těmito faktory: akutní začátek se zřetelnými vyvolávajícími okolnostmi, dobrá sociální a pracovní anamnéza před vznikem onemocnění, vyšší věk začátku, poruchy nálady, paranoidní schizofrenie, patrně katatonní schizofrenie, život v manželském svazku, výskyt poruch nálad v rodinné anamnéze, převaha pozitivních symptomů, popletenost, napětí, úzkost, nepřátelství. Mezi faktory, které naznačují špatnou prognózu, zahrnujeme: plíživý začátek bez zřetelných vyvolávajících okolností, špatná sociální a pracovní anamnéza před vznikem onemocnění, nižší věk začátku, uzavírání se do sebe, autistické chování, hebefrenní a nediferencovaná schizofrenie, nežije v manželském svazku, výskyt onemocnění v rodinné anamnéze, komplikace při porodu, neurologické nálezy, převaha negativních symptomů, neobjevuje se nepřátelství a poruchy nálady (Bouček, J. 2006). Všeobecnou prognózu můžeme shrnout do pravidla třetin : třetina nemocných žije běžný život, u třetiny se vyskytují určité příznaky onemocnění, ale žijí v normální společností, třetina je trvale zřetelně postižena a potřebuje častou hospitalizaci, z toho 10 % lidí je odkázáno na institucionální péči (Smolík, P. 2002). Odborníci se často setkávají s otázkou, zda lze schizofrenii zcela vyléčit. Jedná se o onemocnění, u kterého je možné úspěšně kontrolovat jeho příznaky. Pokud dobře funguje spolupráce lékaře a nemocného, lze mnohdy psychózu prakticky vyléčit (Bouček, J. 2006). Výskyt takového onemocnění znamená náročnou zkoušku pro rodinu dotyčného člověka. 18

19 Je nezbytné, aby rodinní příslušníci pochopili povahu nemoci, nutnost její léčby a aby nově uspořádali vztahy v rodině tak, aby byl jedinec podporován (Juklová, K., Skorunková, R. 2009). 19

20 2 Klasifikace schizofrenie Rozlišujeme celkem čtyři základní typy schizofrenie. Jejich rozdělení je spíše orientační, jelikož jednotlivé druhy se mohou překrývat, jedna forma přechází do jiné a průběh poruchy je rozmanitý. V praxi můžeme narazit i na kombinované varianty, např. na nediferencovanou schizofrenií (Vágnerová, M. 2004). 2.1 Paranoidní schizofrenie Paranoidní schizofrenie patří k nejčastějším typům. Je charakteristická výskytem bludných přesvědčení, která mají persekuční ráz (nevývratné přesvědčení o spiknutí proti danému jedinci) a sluchových nebo jiných halucinací (Pavlovský, P. 2012). Jedinec trpící touto formou schizofrenie spojuje neutrální jevy a události se svou osobou, je vztahovačný, má pocit, že ho někdo pronásleduje a může trpět i velikášskými bludy. Nemocný slyší hlasy, smích, pískání, objevují se čichové a chuťové halucinace, někdy i halucinace týkající se těla (Nývltová, V. 2010). Člověk se schizofrenií se cítí být v rámci bludu ohrožen jak nadpřirozenými bytostmi (mimozemšťany), tak i lidmi ze svého okolí (členové rodiny, sousedi, kolegové v práci). Může vznikat riziko, že by nemocný mohl na tyto lidi zaútočit, aby se (v rámci své logiky) bránil proti ohrožení. U tohoto typu schizofrenie se objevuje patologická žárlivost (Vágnerová, M. 2004). Bludy mají moc organizovat myšlení a prožívání nemocného. Dotyčný je veden k symbolickému výkladu skutečnosti (symbolické myšlení), k pokusům ovlivnit realitu prostřednictvím myšlenek a k různým nezvyklým postupům (magické myšlení). Bludy se mohou lišit uspořádaností a naléhavostí podle stádia průběhu nemoci (Bouček, J. 2006). Jedinec bývá podrážděný, nepřátelský, zaměřený proti domnělým pronásledovatelům a pod vlivem chorobného smýšlení se může dopustit trestného činu násilného charakteru (Pavlovský, P. 2012). Narušení emotivity, vůle nebo katatonní příznaky nebývají tolik nápadné a nemusí se vůbec vyskytovat, i když ataky onemocnění mohou být velmi afektivně laděné (Orel, M. 2012). Osoby s paranoidní schizofrenií mívají poruchu vůle a neumí se přinutit vykonávat potřebné činnosti. Tento 20

21 typ schizofrenie se může objevit i v pozdějším věku, až okolo 40 let (Vágnerová, M. 2004). Pro správnou diagnózu tohoto typu schizofrenie jsou nutná tato hlediska: splnění obecných kritérií pro schizofrenii, převládají bludy nebo halucinace, emotivita je nepřiměřená nebo se rychle mění, možný mírný výskyt katatonních příznaků nebo dezorganizace řeči (Smolík, P. 2002). 2.2 Hebefrenní schizofrenie Hebefrenní schizofrenie se objevuje nejtypičtěji v dospívání a v časné dospělosti. Projevuje se napodobováním pubertálních projevů, nepřiléhavým chováním (nezodpovědné, nepředvídatelné) a emocemi, nesouvislým a nelogickým verbálním projevem (Svoboda, M., Češková, E., Kučerová, H. 2006). Jedinci mívají oploštělou a nepřiměřenou náladu, narušené myšlení a mají tendenci k sociální izolaci (Smolík, P. 2002). Charakteristické je také pseudofilozofování (Pavlovský, P. 2012). Nemocný má zeslabené až otupěné emoční reakce, bývají nepřiměřené situaci a ztrácí vůli. Dotyčný je sám sebou zaujatý, už se nevěnuje dřívějším činnostem a zájmům, jeho chování je bezcílné a bezúčelné, nezodpovědné a nepředvídatelné. Stává se, že jedinec se sám pro sebe usmívá, objevuje se grimasování a mechanické opakování frází. Myšlení je také změněno, je nelogické, neuspořádané a zmatené; tyto změny jsou nápadné také v řeči (Nývltová, V. 2010). Projevem hebefrenní schizofrenie je také nedostatek zábran, nevhodné žertování, hrubost až vulgarita. Lidé trpící touto formou schizofrenie se mohou toulat, utíkat a příliš nedbají o svůj zevnějšek (Juklová, K., Skorunková, R. 2009). Odlišnosti v chování, které připomínají bouřlivě začínající pubertu, mohou být považovány za běžné a proto může být tento typ schizofrenie dlouho nerozpoznaný (Pavlovský, P. 2012). Jestliže jsou přítomny bludy a halucinace, jsou variabilní a nesystematické, nepatří mezi dominantní projevy (Svoboda, M., Češková, E., Kučerová, H. 2006). Jedinci trpící touto formou schizofrenie mohou být zneužíváni k disociálním aktivitám různých gangů (při fotbalových utkáních, nepokojích v ulicích), avšak až důkladné psychiatrické vyšetření může odhalit chorobnou příčinu jejich chování 21

22 (Pavlovský, P. 2012). Prognóza nebývá dobrá, jelikož onemocnění zasahuje rozvoj osobnosti v době, kdy by se měla tvořit a stabilizovat nová identita jedince (Vágnerová, M. 2004). Prognóza je špatná také z důvodu rychlého rozvoje negativních symptomů (oploštění emocí, ztráta volních schopností). Pro diagnostiku je nutné naplnit následující hlediska: splnění obecných kritérií pro schizofrenii, zřetelná a trvalá mělkost nebo oploštělá emotivita, zřetelná a trvalá nepřiměřenost a nevhodná emotivita, bezcílné či rozporuplné chování nebo trvalá porucha myšlení (projevující se rozporuplným, roztěkaným nebo nesouvislým mluvním projevem), nedominují halucinace či bludy, i když mohou být přítomny v mírné formě (Smolík, P. 2002). 2.3 Katatonní schizofrenie Katatonní schizofrenie je charakteristická zvláštnostmi v oblasti motorické aktivity. Rozlišujeme dvě varianty produktivní a stuporózní formu. Pro produktivní formu je typická nadměrná a nepřiměřená pohybová aktivita, resp. paradoxní jednání. Může se jednat o celkové zvýšení aktivace nebo jen například o echolalii (opakování určitých slov nebo věty) či echopraxii (opakování určitých pohybů). Stuporózní formu poznáme podle celkového zpomalení nebo útlumu veškerých motorických aktivit a ztráty vůle k jakékoli činnosti. Jedinec se nehýbá, setrvává dlouho v jedné poloze, nemluví a projevuje nechuť vůči snaze přimět jej k výkonu. Jeho reakce jsou paradoxní (opačné), je záporný, tzv. voskově ohebný jestliže nemocného někam posadíme, nebo mu zvedneme ruku, setrvává v této poloze (Vágnerová, M. 2004). Strnulý postoj a pózování mohou přetrvávat po dlouhá období (Smolík, P. 2002). Vyskytují se také hlasové halucinace, jež zakazují mluvit, jíst, konat a podobně. Tento typ schizofrenie je v současnosti relativně vzácný (Vágnerová, M. 2004). Okolí musí počítat s nebezpečným impulzivním jednáním, kterému nepředchází žádné varování, jako je například afekt nebo příprava činu (Pavlovský, P. 2012). Mezi diagnostické faktory katatonní schizofrenie zahrnujeme: splnění obecných kritérií pro schizofrenii, po období nejméně 14 dní převládá jeden nebo více z následujících projevů: snížená reaktivita na vnější prostředí, snížení spontánních 22

23 pohybů a aktivity nebo mutismus, rozrušení (neovlivnitelné vnějšími podněty), zaujímání a setrvávání v nevhodných nebo bizarních postojích, negativismus, ztuhlost, vosková ohebnost, automatické plnění povelů (Smolík, P. 2002). 2.4 Simplexní schizofrenie Tato forma vzniká plíživě a časně. Na začátku se může jevit jako porucha osobnosti, kdy je nápadná lenost a sociální nepřizpůsobivost. Jedinec nerespektuje obecně platné sociální normy, potuluje se, zahálí, o nic se nezajímá, celé dny je nečinný a izoluje se od společnosti. Nedbá o sebe a postupně upadá (Vágnerová, M. 2004). U simplexní schizofrenie je typické stažení nemocného do vnitřního světa, emoční oploštělost, ztráta zájmů, výrazný pokles aktivity, apatie. Jedinec není příliš výkonný a snaží se neprojevovat (Orel, M 2012). Chová se podivínsky, není schopen plnit požadavky příslušné společnosti (Smolík, P. 2002). Simplexní schizofrenie probíhá souvisle a končí většinou těžším postižením až demencí (Probstová, V., Pěč, O. 2014). U osoby trpící touto formou schizofrenie přetrvává pouze zájem o jídlo a kouření (Pavlovský, P. 2012). Pro diagnostiku simplexní schizofrenie jsou důležité tyto okolnosti: po dobu nejméně jednoho roku se postupně rozvíjejí symptomy těchto charakteristik: kvalita některých způsobů chování je změněna (ztráta temperamentu, zájmů, bezcílný, do sebe zahleděný přístup k životu, sociální stažení), postupné objevování a prohlubování negativních příznaků (apatie, chudá řeč, oploštělá emotivita, chudá neverbální komunikace atd.), klesá sociální, studijní nebo pracovní výkonnost. Dále nejsou splněna kritéria pro kterýkoli jiný typ schizofrenie nebo pro kteroukoli psychotickou poruchu, nejsou přítomny důkazy o demenci nebo o jiném organickém duševním poškození (Smolík, P. 2002). Mezi další typy schizofrenie řadíme nediferencovanou schizofrenii, která nemá vyhraněnou podobu (Svoboda, M., Češková, E., Kučerová, H. 2006). Její symptomy mohou spadat do různých forem schizofrenii, takže ji nelze zařadit pod konkrétní typ. Reziduální schizofrenií nazýváme chronický stav, kdy po útlumu nebo vymizení 23

24 pozitivních příznaků přetrvávají negativní příznaky. Doposud se pro tento typ schizofrenie užívá pojmenování postschizofrenní defekt (Pavlovský, P. 2012). Osoba trpící reziduální schizofrenií je podivínská, omezuje sociální kontakty, její verbální projev je chudý, je pasivní, aktivita je snížena a její emotivita je oploštělá (Orel, M. 2012). Je třeba zmínit ještě postschizofrenní depresi, která se může objevit po úspěšné léčbě jedinců se schizofrenií. Všechny příznaky schizofrenie již vymizely, ale stále se vyskytuje deprese. Při této diagnóze je velmi zvýšeno riziko sebevražedného jednání (Nývltová, V. 2010). 2.5 Schizofrenie v dětském věku Dětskou schizofrenii lze představit jako samostatnou nozologickou jednotku. Jedná se o takový typ schizofrenie, který se projeví do deseti let věku dítěte. Touto formou onemocnění je postihnuto jen 0,02 % dětské populace, kdy se častěji objevuje u chlapců než u dívek (v poměru 2:1). Očekává se, že u chlapců onemocnění probíhá hůře než u dívek. Mezi příčiny vzniku jsou řazeny stejné faktory, jako u schizofrenie adolescentního a dospělého věku; dětská schizofrenie je považována za ranou formu těchto onemocnění (Vágnerová, M. 2004). Obecně platí, že čím dříve se schizofrenní porucha projeví, tím má nepříznivější prognózu. Dětská psychika je nezralá, velmi zranitelná a je postižena na všech úrovních. Nemoc má většinou pomalý nástup, postupně se zhoršují kognitivní a sociální funkce. Před propuknutím schizofrenie bývají děti citově labilní, chovají se odtažitě, jsou motoricky neobratné a nesoustředěné (Juklová, K., Skorunková, R. 2009). Psychický vývoj dítěte bývá kvůli onemocnění deformován nebo zpomalen, může docházet k narušení mnoha psychických funkcí nebo k celkovému rozpadu osobnosti. Nemocný bývá i v pozdějším období závislý na svém okolí, nemoc nepříznivě ovlivňuje jeho vzdělávání a socializační vývoj (Vágnerová, M. 2004). Co se týká emocí, u takových dětí převažuje neschopnost pozitivního prožívání (apatie, plochost) nebo naopak přecitlivělost a současný výskyt protichůdných citových postojů (Juklová, K., Skorunková, R. 2009). Objevuje se úzkost, strach (bizarní, např. strach z vodovodu), deprese, je snížena tolerance k jakékoli zátěži (Vágnerová, 24

25 M. 2004). Významně jsou narušeny poznávací funkce dítě není schopno přijímat a zpracovávat informace, rozumové úsudky jsou poškozeny, jeho uvažování je chudé a omezené (Juklová, K., Skorunková, R. 2009). Neumí standardně hodnotit situace, nedokáže koncentrovat svou pozornost (Vágnerová, M. 2004). Děti mají potíže s orientací v sobě samých, můžou se objevovat pocity depersonalizace a mají problémy s vymezením hranic já a ne-já. Typická je také averze ke změnám. Vnější svět považují za ohrožující a zlý. V akutní epizodě se vyskytují sluchové a zrakové halucinace, u starších sedmi let také bludy. Děti problematicky vyjadřují své myšlenky, jejich projev je roztříštěný a plný novotvarů (Juklová, K., Skorunková, R. 2009). Objevuje se také echolalie (opakování slyšeného), perseverace, nemocní mohou také tvořit obsahově nesmyslné rýmy (Vágnerová, M. 2004). Mezi nejnápadnější změny v chování jsou řazeny změny aktivační úrovně (hyperaktivita, hypoaktivita) a nápadnosti v motorice (např. dítě zvláštně našlapuje). Dítě má narušen vztah k ostatním lidem, není schopno empatie, nemá zájem o kontakt. Přestává rozumět společenským normám a má potíže s přiměřenou komunikací (Juklová, K., Skorunková, R. 2009). Dítě se nedokáže kontrolovat, reaguje nesmyslně, impulzivně, někdy je agresivní, má sklony k sebepoškozování, má rádo stereotyp a rituály. Postupně ztrácí zájem o koníčky, chybí mu motivace k jakékoli činnosti. U nemocných můžeme pozorovat také autistické projevy, tendence k izolaci od společnosti, nápadnosti v neverbální komunikaci (nestandardní mimické projevy, bez obvyklého významu) a ve způsobu užití řeči, kdy si všímáme odchylek v obsahu i ve formě sdělení (Vágnerová, M. 2004). 25

26 3 Diagnostika, diferenciální diagnostika a léčba 3.1 Diagnostika Diagnóza v současné době vychází z odhalování charakteristické psychopatologie a z funkčního narušení osobnosti nemocného. Opírá se o pozorování nemocného a o rozbory prožitků jím sdělených. V současnosti neexistuje žádný laboratorní test nebo výsledek pomocné vyšetřovací metody, který by byl pro schizofrenii specifický (Bouček, J. 2006). Ideální by bylo, kdyby odborníci dokázali diagnostikovat schizofrenii v tzv. prodromální fázi (nespecifické příznaky, které ohlašují příchod nemoci). To se však stává velmi vzácně a nemocní se k lékaři dostávají až s prvními projevy příznaků onemocnění. Osoby se schizofrenií jsou si v mnoha ohledech podobní, ale současně se vyskytuje řada rozdílů v projevech, reakcích na léčbu a v průběhu psychózy. Nejčastější příčinou hospitalizace bývají pozitivní příznaky (Svoboda, M., Češková, E., Kučerová, H. 2006). Mezi důležité symptomy významné pro diagnózu schizofrenie patří slyšení a ozvučování vlastních myšlenek či odebírání nebo vkládání myšlenek. Podstatné jsou bludy kontrolovanosti, bludné vnímání a výklad, halucinované hlasy, které komentují chování jedince nebo o něm diskutují, případně vycházejí z některé části jeho těla. Pro diagnostiku je významná dlouhotrvající přítomnost halucinací, které neodpovídají emočnímu ladění nemocného a podivné, neobvyklé bludy. Méně charakteristickými příznaky, které však mohou onemocnění předcházet, jsou nečinnost, ztráta zájmů a sociální stažení. Je zde zařazeno také oploštění, zchudnutí a nepřiměřenost emočních reakcí, negativismus, strnulost, mutismus, nepřiměřené či nesrozumitelné vzrušení atd. Důležitými symptomy jsou formální poruchy myšlení, kam patří roztříštěnost, zárazy v myšlení či používání novotvarů (Bouček, J. 2006). Smolík (2002) představuje obecná diagnostická kritéria pro paranoidní, hebefrenní, katatonní a nediferencovanou schizofrenii. Pro stanovení diagnózy je nutná přítomnost alespoň jednoho z těchto syndromů, symptomů a znaků: ozvučování myšlenek, vkládání nebo odnímání myšlenek, vysílání myšlenek; bludy kontrolování, ovlivňování nebo ovládání, zřetelně se projevující pohyby těla nebo končetin nebo zvláštními myšlenkami, činnostmi nebo pocity; bludné 26

27 vnímání; halucinace hlasů, které komentují pacientovo chování nebo mezi sebou hovoří, nebo jiné typy hlasů, které přicházejí z některých částí těla; neustálé bludy jiných typů, které nemohou být podmíněné příslušnou kulturou a jsou zcela nepatřičné, jako náboženská nebo politická identita, nadlidská moc nebo schopnost. (Smolík, P. 2002) Schizofrenie může být diagnostikována také přítomností alespoň dvou následujících symptomů a znaků: neustálé halucinace jakéhokoliv typu, pokud se vyskytují denně po dobu nejméně 1 měsíce a jsou spojeny s bludy (buď s občasnými, nebo jen částečně formovanými) bez jasného emotivního obsahu, nebo jsou doprovázeny trvale zvýšeným sebehodnocením; neologismy, přerušování nebo zárazy myšlení, jejichž důsledkem jsou inkoherence nebo zmatený slovní projev; katatonní chování, jako jsou vzrušení, nástavy nebo vosková ohebnost, mutismus a stupor; negativní symptomy, jako jsou zřetelná apatie, ochuzení řeči a ploché nebo nepřiměřené odpovědi. (Smolík, P. 2002) Syndromy, symptomy a znaky musí přetrvávat po většinu období epizody psychotického onemocnění, jež trvá nejméně jeden měsíc (Smolík, P. 2002). Při přijetí nemocné osoby do příslušného zařízení (ambulance, nemocnice) je potřeba zejména psychiatrické vyšetření, které je zacíleno na psychopatologické příznaky. Dále lékaři zjišťují běžnou anamnézu, osobní anamnézu od blízkého okolí nebo jeho doprovodu, provádí fyzikální a neurologické vyšetření a toxikologické vyšetření moči (odhalení psychoaktivních látek, otrava léky). Nemocným je odebrána krev (krevní obraz, vyšetření krve), provádí se EKG, EEG a CT mozku. Diagnostice napomáhá také psycholog, jenž vyšetřuje kognitivní funkce a provádí diferenciální diagnostiku od organických poruch či poruch osobnosti. Vyšetření by mělo probíhat v době, kdy odezněly akutní příznaky a jedinec je stabilizovaný (Hosák, L., Hrdlička, M., Libiger, J. 2015). 27

28 3.2 Diferenciální diagnostika Diferenciální diagnostikou rozumíme proces, kdy lékař nebo skupina lékařů určí na základě získaných informací pravděpodobné diagnózy, ze kterých následně vybírají tu nejpravděpodobnější ( Diferenciální diagnostiku je nutné provést také u schizofrenie. Schizofrenie vs. organická a symptomatická psychická porucha Schizofrenie může být podobná různým formám encefalitidy, traumatickému poškození centrálního nervového systému, mozkovému nádoru, epilepsii či hormonálním poruchám. Ke stanovení příčiny onemocnění pomáhají příslušná laboratorní vyšetření a důkladná anamnéza. Řada neurologických onemocnění (hlavně epilepsie a určitá lokalizace nádorů) může svými příznaky napodobit schizofrenii. Na základě typických tělesných projevů nebo laboratorních odchylek lze však tato onemocnění lehce rozlišit (Svoboda, M., Češková, E., Kučerová, H. 2006). U organických duševních chorob tedy známe etiologii nebo ji s velkou pravděpodobností předpokládáme (Smolík, P. 2002). Schizofrenie vs. psychické a behaviorální poruchy vyvolané psychotropními látkami Problémy mohou činit jak stavy intoxikace, tak abstinenční příznaky s deliriem i bez deliria. Významné je toxikologické vyšetření a dynamika projevů. Nejčastější diagnózou, která může být podobná schizofrenii, bývá toxická psychóza. Pozitivní příznaky mohou být navozeny prostřednictvím amfetaminů, LSD a extáze, PCP (andělský prach) může napodobit negativní příznaky (Svoboda, M., Češková, E., Kučerová, H. 2006). Psychoaktivní látky mohou být také vyvolávajícím faktorem pro rozvoj epizody schizofrenie. Odlišení může být někdy obtížné a vyžaduje delší pozorování (Smolík, P. 2002). Psychotické poruchy navozené léky mívají krátký průběh a ustupují po několik dnech abstinence (Svoboda, M., Češková, E., Kučerová, H. 2006). Schizofrenie vs. afektivní poruchy Podle současné koncepce se psychotické symptomy mohou objevovat při mánii 28

29 a při těžké depresi (v rámci unipolární a bipolární depresivní poruchy). Během diferenciální diagnostiky posuzujeme návaznost příznaků, vzájemný poměr závažnosti a délky příznaků, rodinnou anamnézu, stav osobnosti před vypuknutím choroby, věk začátku poruchy, průběh a odpovědi na léčbu. Odlišení je někdy složitější, pokud vznikne těžká postpsychotická deprese nebo pokud se objeví nežádoucí účinky psychofarmak (Smolík, P. 2002). Bludy ovlivňování, intrapsychické halucinace, hlasy komentující jednání nemocného, bizarní bludná přesvědčení, pocity depersonalizace a nejistota o povaze skutečnosti jsou typické spíše pro schizofrenii. Tyto příznaky se u afektivních poruch vyskytují málokdy. U schizofrenie nebývá přítomna povznesená nálada (Hosák, L., Hrdlička, M., Libiger, J. 2015). V rámci prvního vyšetření někdy nemusí být odlišení možné, vyšetření se musí opakovat a důkladně sledovat průběh. Jestliže jsou výrazné jak příznaky schizofrenie, tak příznaky afektivní poruchy, je diagnostikována schizoafektivní porucha. Z hlediska času může být naléhavé rozlišení afektivního stuporu a stuporu v rámci katatonní schizofrenie. Afektivní stupor má pomalý nástup, přítomny jsou základní příznaky afektivní poruchy. U stuporu v rámci katatonní schizofrenie jsou typické projevy svědčící o schizofrenní poruše. Prvotní léčba je prováděna injekcemi a elektrokonvulzivní terapií (léčba elektrickými šoky), jež pomáhají prolomit stupor, umožnit komunikaci a tím dospět k diagnostickému upřesnění (Svoboda, M., Češková, E., Kučerová, H. 2006). Schizofrenie vs. poruchy osobnosti U poruchy osobnosti se zpravidla neobjevují schizofrenní příznaky. Jestliže jsou diagnostikovány, přetrvávají jen krátce. Vyskytují se v období dekompenzace (zhoršení nemoci) především u schizoidní poruchy osobnosti, hraniční poruchy osobnosti a paranoidní poruchy osobnosti (Smolík, P. 2002). Nejvýznamnějším nástrojem je pečlivá anamnéza, která je zaměřena na dynamiku projevů. U schizofrenie dochází zpravidla ke změně osobnosti, u poruch osobnosti však nikoli (Svoboda, M., Češková, E., Kučerová, H. 2006). Jelikož dosud neexistuje spolehlivá laboratorní metoda pro diagnostiku schizofrenie, je možné její příznaky úspěšně či neúspěšně předstírat. Hovoříme 29

30 o předstírané (faktitivní) poruše a simulaci. Účelem takového předstírání může být dosažení určitého cíle (simulace), nebo může mít hlubší psychologickou příčinu (předstíraná porucha). Mentální retardace (narušení intelektu, chování, emotivity) se může podobat chronickému průběhu schizofrenie. U mentální retardace je ale úroveň duševních funkcí spíše neměnná, bez nápadného poklesu. Jestliže se objeví příznaky schizofrenie v dostatečné délce trvání, lze diagnostikovat obě poruchy současně (Smolík, P. 2002). 3.3 Farmakologická léčba Historie farmakologické léčby schizofrenie Do začátku 20. století léčba schizofrenie probíhala většinou formou izolace, věznění, mučení, zabití a podobně (Orel, M. 2012). Podávala se sedativa, nemocní byli vyjmuti ze společnosti do odloučené instituce. Od počátku 20. století se naděje na propuštění nemocných osob z hospitalizace postupně zvyšovala. K průlomu v množství a frekvenci propouštěných jedinců došlo v polovině 50. let (Smolík, P. 2002). Do léčby se postupně zaváděly tzv. fyziologické šoky, kdy se využívala horečka vyvolaná malárií, kómata navozená inzulinem nebo elektrokonvulzoterapie, jež je pro množství příznivých efektů používána dodnes (Orel, M. 2012). Komatózní léčba inzulinem spočívala v tom, že se prodlužovalo hypoglykemické kóma. To zlepšovalo schizofrenní příznaky, ale znamenalo to současně ohrožení glukózového metabolismu i mozku (Bouček, J. 2006). Dále se užívala psychochirurgie (od 30. let 20. století po dobu asi 20 let) dráhy mezi frontálními laloky a středním mozkem byly přeťaty. Tento zákrok vedl k chronickému apaticko-abulickému syndromu (bezcílnost, apatie, pasivita), postupně byl zaměněn za jemnější metody. V současnosti lze použít stereotaktickou operaci pomocí zanořených elektrod, která se ale používá jen vzácně, kdy může pozitivně působit bez následné destrukce osobnosti (Smolík, P., 2002). Mezi první farmakologické přípravky, které byly použity pro léčbu schizofrenie, patří chloralhydrát (poprvé v roce 1869) a barbituráty (poprvé v roce 1903). Po jejich aplikaci došlo k úlevě od úzkostných stavů, zlepšení kvality spánku a ke zklidnění 30

31 nemocných. Avšak neodstraňovaly hlavní prvky schizofrenie bludy a halucinace. Velký převrat v léčbě schizofrenních stavů se odehrál počátkem padesátých let 20. století. Byl objeven chlorpromazin (původně se používal jako lék proti alergiím a ke snížení strachu před operací). První, kdo pracoval s myšlenkou, že by tato látka mohla napomáhat při léčbě psychotických poruch, byl pařížský chirurg Henri Laborit ( ). Ten podsunul svůj postřeh psychiatrům. Nápadu se chopili Jean Delay ( ) a Pierre Deniker ( ), kteří doporučili chlorpromazin u jedinců s manickými stavy. Poté byly jeho účinky vyzkoušeny i u osob trpících schizofrenií. U obou skupin psychiatři odhalili zásadní věc nemocní byli zklidnění, ale nebyli uspáni. Chlorpromazin byl prvním zástupcem skupiny tzv. klasických neuroleptik, přesněji řečeno antipsychotik. V 60. letech 20. století se začala používat tzv. atypická antipsychotika, která mají menší vedlejší účinky, ovlivňují pozitivní i negativní schizofrenní příznaky, pozitivně působí na paměť a na poruchy nálady. Prvním zástupcem byl clozapin, který se užívá dodnes. Velmi důležitým lékem, jenž rychle zklidňuje a tlumí nebezpečného jedince, je haloperidol, který byl objeven Belgičanem Paulem Janssenem (Orel, M. 2012). Za revoluční událost lze považovat odhalení mechanismu, kterým antipsychotika potlačují symptomy schizofrenie. Jedná se o jeden z největších úspěchů moderní psychofarmakologie a v roce 2000 za něj byla udělena Nobelova cena za medicínu. Švéd Arvid Carlsson (1923) a Američané Paul Greengard (1925) a Eric Kandel (1929) objevili cílové místo účinku antipsychotik dopaminové receptory v mozku. Pozornost světové psychiatrie byla zaměřena na neurotransmiter dopamin (Orel, M. 2012). Současná farmakologická léčba schizofrenie Přestože je schizofrenie závažná porucha, lze ji léčit, i když ne vždy dojde k úplnému uzdravení. Léčba je činitelem, jenž podstatně zlepšuje kvalitu života nemocné osoby (Juklová, K., Skorunková, R. 2009). Léčba schizofrenie se skládá ze tří důležitých částí: včasná a individuálně přizpůsobená farmakoterapie, psychoedukace (poučení nemocného a jeho příbuzných) a rehabilitace nemocí změněných sociálních dovedností (Hosák, L., Hrdlička, M., Libiger, J. 2015). Farmakologická léčba by měla být zahájena co nejdřive. Čím dříve je započata, tím je lepší prognóza a nižší pravděpodobnost návratu schizofrenie. Také 31

32 je nižší spotřeba medikamentů a nebezpečí sociálních následků psychózy není tak velké. Od počátku léčení je potřeba, aby byl budován terapeutický vztah s nemocnou osobou. Jedinec by měl důvěřovat léčbě a lékaři, odborník by měl respektovat názory nemocného a komunikovat s ním. Nemocný by měl znát povahu svých obtíží, povahu léků, kterými je léčen a neměl by ztrácet pocit kontroly nad tím, co se s ním děje (Bouček, J. 2006). V akutní epizodě bývá nevyhnutelná hospitalizace, kdy jedinec nemusí být ochoten spolupracovat. Rodinní příslušníci by měli být obeznámeni s nutností léčení, je zapotřebí jim vysvětlit, že nelze očekávat spontánní zlepšení (Vágnerová, M. 2004). Za základní léčbu jsou považována antipsychotika, v současnosti jsou preferována antipsychotika II. generace (atypická antipsychotika). Tyto léky příznivě ovlivňují negativní i afektivní příznaky, jsou lépe snášeny, zlepšují kvalitu života, zvyšují spokojenost nemocného a snižují spotřebu zdravotní péče (Svoboda, M., Češková, E., Kučerová, H. 2006). Tato antipsychotika nevyvolávají (nebo jen mírně) tzv. extrapyramidové symptomy polékovou svalovou ztuhlost, poruchy hybnosti či poruchy svalového napětí (Hosák, L., Hrdlička, M., Libiger, J. 2015). V dnešní době máme k dispozici širokou nabídku těchto antipsychotik (klozapin, risperidon, olanzapin a podobně). Jednotlivé medikamenty se liší farmakologickým profilem, což se promítá do škály vedlejších účinků. Optimální léky jsou voleny podle snášenlivosti preparátu (Svoboda, M., Češková, E., Kučerová, H. 2006). Léčbu antipsychotiky můžeme rozdělit na tlumení akutního neklidu, stabilizaci nemoci a v neposlední řadě na léčbu udržovací, která má za úkol předcházet návratu psychózy a mírnit doznívající symptomy (Hosák, L., Hrdlička, M., Libiger, J. 2015). Při výběru vhodného antipsychotika je nutné postupovat individuálně. Lékař musí brát ohled na aktuální psychický a somatický stav nemocného. Jestliže u jedince již dříve probíhala léčba psychofarmaky, bývá dobrým vodítkem znalost minulé odpovědi na léčení. Dávkování léků je ovlivněno závažností psychotických příznaků a odpovědí jedince na léčbu. Terapie je zpravidla započata vyššími dávkami, po stabilizaci stavu (cca do čtyř týdnů) nastupují udržovací dávky. Dojde-li k vymizení příznaků nemoci (obvykle po šesti měsících), je možné zkusit léky vysadit (Smolík, P. 2002). Antipsychotika II. generace jsou obecně snášena docela dobře, mohou mít však 32

33 nepříznivý vliv na metabolismus. Nemocný může mít větší chuť k jídlu, což vede k obezitě, diabetu II. typu a k cévním chorobám. Vyskytují se také potíže v sexuálním životě (Probstová, V., Pěč, O. 2014). Někteří jedinci nedokáží pravidelně užívat své léky, jsou přesvědčeni, že je nepotřebují nebo nevěří jejich účinkům. V takových případech se přistupuje k léčbě tzv. depotními přípravky, z kterých se lék postupně uvolňuje v průběhu času a udržuje požadovanou hladinu farmaka po jeden až tři týdny. Nevýhodou takového podávání léku je snížená možnost regulace dávky a někdy i snížená pohybová aktivita spojená s depresí či apatií. U jedinců, kteří se vyznačují katatonními příznaky, lze přistoupit k elektrokonvulzi (jestliže hrozí nebezpečí z prodlení nebo se jedná o extrémní neklid či strnulost). Mohou být doporučeny i u schizofrenních psychóz, jež vzdorují psychofarmakům a také u některých hebefrenních forem schizofrenie (Bouček, J. 2006). Schizofrenie je nemoc, která prochází různými fázemi, u kterých je nutné volit odlišnou strategii a taktiku. První fází je akutní léčba, jejímž cílem je odstranění pozitivních příznaků. Neklid, agresivita a hyperaktivita je zvládnuta během hodin a dní, ovlivnění halucinací a bludů trvá delší dobu (lepší se během několika dní). Jedinec je informován o léčbě a povzbuzován ke spolupráci. V této fázi je významné navázání vztahů s rodinou a jejich edukace. Po čtyřech až osmi týdnech nastává stabilizace. Cílem této fáze je snaha udržet získané zlepšení. Zpravidla přetrvávají negativní symptomy a deficit v oblasti poznávacích funkcí, které odstupují pomalu (6 12 měsíců) a u některých nemocných mírně přetrvávají. V tomto období je jedinec velmi náchylný k relapsu a opouští nemocniční zařízení. Antipsychotická léčba je stále nepostradatelná. Lékaři se snaží o edukaci v oblasti průběhu, prognózy a upozorňují na nutnost dodržování stanovených pokynů. Poslední fází je fáze stabilní, kdy je cílem prevence relapsu, odstranění příznaků a udržení tohoto stavu. Pokud remise trvá delší dobu, může dojít ke zlepšení stavu nebo k uzdravení. I nadále je nutná farmakoterapie, kdy nemocný užívá minimální účinné dávky léků. Rodina by se měla snažit jedince pracovně zapojit (chráněné zaměstnání, nácvik dovedností) a vhodná je také psychoterapie (Svoboda, M., Češková, E., Kučerová, H. 2006). Protože se na vzniku schizofrenie podílí velké množství faktorů, které se vzájemně ovlivňují, musí být aplikovány biologické, psychologické i sociální léčebné 33

34 postupy. Proto je velmi důležitá spolupráce odborníků ze všech těchto oblastí (Probstová, V., Pěč, O. 2014). 34

35 4 Terapie a stigmatizace nemocných 4.1 Psychoedukace a psychoterapie Termínem psychoedukace rozumíme soubor systematických a strukturovaných informací o povaze onemocnění a o jeho léčbě. Je zde zahrnuto poučení o prevenci, rehabilitaci, o mezilidských a sociálních problémech, které jsou s nemocí spojeny. Psychoedukace je vhodná jak pro nemocné osoby, tak pro jejich blízké, zlepšuje spolupráci osob se schizofrenií, zvyšuje pravděpodobnost, že si jedinec sám (z neznalosti či bezradnosti) léky nevysadí (Hosák, L., Hrdlička, M., Libiger, J. 2015). I když je v některých případech nutné nemocného fyzicky omezit (může být nebezpečný pro okolí), je nezbytné mu objasnit, proč se tak děje. Jedinec se obeznámí s tím, co se s ním děje, je veden k důvěře, že své prožitky, obavy a nejistoty bude snášet lépe, pokud nebude mít strach sdělovat je (Bouček, J. 2006). Důležitou součástí léčby schizofrenie je psychoterapie. Praško (2011) ji definuje takto: Psychoterapie je léčebná činnost, při které psychoterapeut využívá svých dovedností k tomu, aby u pacienta nebo klienta došlo k žádoucí změně za účelem odstranění příznaků, uspokojivějšího prožívání, adaptivnějšího chování ve vztazích a lepšímu sociálnímu začlenění. (Praško, J. 2011) Psychoterapie je metoda, kdy se terapeut snaží psychologickými prostředky pozitivně ovlivnit chorobný proces. Za psychologické prostředky považujeme slovo, mimiku, mlčení, emoční vztahy, učení, manipulaci s prostředím a podobně. Existuje velké množství postupů, metod, psychoterapeutických směrů a všechny mají společný předpoklad nemocný není sám, je mu nabídnuta pomoc, naděje, porozumění, ovlivnění jeho problémů, zvýšení jeho schopnosti vyrovnat se s nimi, zvládat je a lépe se začlenit a přizpůsobit. Psychoterapie má dva základní cíle: odstranit nebo zmírnit chorobné příznaky a dosáhnout pozitivních změn v osobnosti nemocného jedince (Malá, E., Pavlovský, P. 2002). Existují různé druhy psychoterapie. Individuální psychoterapie se zaměřuje na jednotlivce, kolektivní na více klientů zároveň. Jestliže terapeut přímo usměrňuje myšlení, postoje a chování jedince, hovoříme o direktivní psychoterapii. Opakem je nedirektivní psychoterapie, kdy se terapeut k problému staví neutrálně. Symptomatická psychoterapie je zaměřena na chorobný příznak, kauzální psychoterapie se snaží odhalit a odstranit příčinu nemoci. U systematické psychoterapie je sestaven 35

36 cílený terapeutický plán, který je důsledně a dlouhodobě uskutečňován (Bouček, J. 2003). Dynamická psychoterapie se zabývá vlivem minulých zážitků a nevědomých procesů na nynější problémy. Kognitivně-behaviorální psychoterapie pomáhá překonávat současné potíže tím, že se nacvičuje žádoucí chování a myšlení. Humanistická psychoterapie se zaobírá sebeuskutečňováním, rozvojem vnitřního prožívání a vlastních možností, pomáhá jedinci naplnit smysl života (Kratochvíl, S. 2006). U psychóz se setkáváme zejména s tzv. základní psychoterapií, kterou rozumíme rozhovor v rámci terapeutického vztahu (vztah mezi lékařem a pacientem). Rozhovor se vztahuje k lékům, příznakům, problémům, které nemocný má a s nimiž potřebuje pomoci, k podpoře a k vedení k samostatnosti. Odborníci z oblasti péče o duševní zdraví jsou vybaveni potřebnými znalostmi a dovednostmi, jak takový rozhovor vést (Kalina, K. 2001). U schizofrenie se můžeme setkat také s psychodynamickou psychoterapií, kognitivně-behaviorální terapií, podpůrnou psychoterapií, skupinovou psychoterapií, rodinnou terapií, tréninkem sociálních dovedností a podobně. Uplatňují se také kombinace různých přístupů a terapeutických forem. Nejvýznamnějším účinkem psychoterapie je zmírnění příznaků, snížení frekvence relapsů, lepší sociální vztahy, vytvoření životní perspektivy, posílení osobní soudržnosti, motivace k rehabilitaci a k dalšímu sociálnímu nebo pracovnímu zařazení. V České republice se bohužel nevyskytuje mnoho psychoterapeutů nebo psychoterapeutických programů, které jsou zaměřeny na práci s nemocnými schizofrenií (Probstová, V., Pěč, O. 2014). 4.2 Socioterapie a služby klientům Socioterapie je léčebný postup, který vede ke zmírnění vlivu nepříznivých společenských faktorů na chorobné duševní příznaky a k omezení dopadu těchto projevů na sociální postavení osoby se schizofrenií. Hlavním záměrem socioterapie je navrácení nemocnému jeho dřívější pracovní a společenské výkonnosti, popřípadě zabránění vzniku takového narušení. Schizofrenie může vést k vyřazení jedince z běžného života, ten ztrácí pracovní zařazení, nastupuje do invalidního důchodu, dosavadní mezilidské kontakty jsou narušeny a často se rozpadá i rodinné zázemí. 36

37 Rehabilitace je proto zahájena již v průběhu hospitalizace a zaměřuje se na uchování kvality života osoby v rozsahu, jaký nemoc dovolí (Malá, E., Pavlovský, P. 2002). Existuje tzv. terapeutická komunita, která funguje v rámci lůžkového oddělení či denních stacionářů. Její činnost je zaměřena na vztahy mezi odborníky, pacienty a spolupacienty. Pracovníci oddělení a pacienti se pravidelně setkávají, nemocní se učí mluvit o svých problémech, poskytovat a přijmout podporu a kritiku, snaží se porozumět názorům i problémům ostatních. Nemocným lidem je nabízeno také chráněné bydlení, jež je důležité při nácviku samostatnosti a odpovědnosti v běžném životě mimo léčebné zařízení (Kalina, K. 2001). Velmi důležitá je aktivizace nemocných osob. Je zapotřebí organizace denního režimu a programu, jelikož osoby se schizofrenií toho samy nejsou schopny. Odpovídající plán je pro jedince důležitý, protože mu pomáhá obecně se orientovat a zároveň je jím stimulován pocit užitečnosti a smyslu, usnadnění situace pro rodinu (Vágnerová, M. 2004). Následná péče o nemocné je zajištěna při pravidelných ambulantních kontrolách, žádoucí je také péče v denních stacionářích ty poskytují sociální či pracovní rehabilitaci. Takových zařízení je prozatím nedostatek, protože se v nich kombinuje následná zdravotní péče se sociální podporou a vedením. U nemocných je narušena sebedůvěra a schopnost aktivního pracovního uplatnění, proto je podstatné zajištění chráněného bydlení, chráněné pracovní dílny či aktivity. Rehabilitační programy v rámci denních stacionářů přispívají k zachování kvality života, k uplatnění nemocných v práci a vztazích nebo k návratu k předešlé úrovni života. K tomuto účelu jsou používány programy nácviku sociálních dovedností a u jedinců, u kterých se stále vyskytují příznaky narušení kognitivních funkcí, také kognitivní terapie (Hosák, L., Hrdlička, M., Libiger, J. 2015). Prostřednictvím nácviku sociálních dovedností si jedinec zlepšuje dovednost správného vnímání a porozumění, zlepšuje vyjadřování pozitivních emocí, trénuje zahájení, udržování a ukončení krátké konverzace, méně vyjadřuje negativní emoce, cvičí sebeobsluhu (při nákupech, na úřadech) a přiměřené sebeprosazení, osvojuje si dovednost najít kompromisy, nacvičuje si řešení konkrétních problémů a vytváří podpůrné sociální sítě (Svoboda, M., Češková, E., Kučerová, H. 2006). Nácvik sociálních dovedností se může provádět ve skupinách a sezení jsou podobná jako skupinová psychoterapie, kdy se přehrávají sociálně náročné situace, řeší se problémy v komunikaci při obstarávání vlastních potřeb. Ve skupině jsou 37

38 uplatňovány zkušenosti a pomoc ostatních osob se schizofrenií (Hosák, L., Hrdlička, M., Libiger, J. 2015). Návrat do pracovního procesu bývá pro nemocné velmi obtížný. Jejich výkon je omezený, ztrácejí své původní pracovní návyky, hůře se adaptují. Na pracovišti se tito lidé setkávají s nepochopením, odstupem, nedůvěrou, s čímž se těžko vyrovnávají (Vágnerová, M. 2004). Jedinci se schizofrenií mohou najít pracovní uplatnění jak na volném trhu práce, tak na chráněném trhu práce. V rámci chráněného trhu práce existují chráněná pracovní místa, která jsou zřizována pro jedince se zdravotním postižením. Do roku 2011 se v legislativě objevoval pojem chráněné pracovní dílny, který byl později zrušen; chráněné dílny nyní patří pod chráněná pracovní místa. Lidé zde pracují s keramikou, textilem, papírem, dřevem, na zahradě a podobně. Pro osoby, které mají potíže s nalezením pracovního uplatnění na volném i chráněném trhu, existují sociálně terapeutické dílny. Tyto dílny podporují zdokonalování pracovních návyků a dovedností pomocí sociálně pracovní terapie (pomoc při sebeobsluze, osobní hygieně atd.). Do socioterapie řadíme také tréninkové kavárny, jež fungují jako běžné kavárny pro veřejnost. Trénují a rozvíjí se zde pracovní dovednosti, komunikace, myšlení, pozornost, koordinace více činností naráz, jedinec se vrací do denního režimu a podobně (Pančocha, K., Procházková, L., Sayoud Solárová, K. 2013). Sociální služby jsou legislativně zakotveny v Zákoně č. 108/2006 Sb., o sociálních službách. Do sociální služeb řadíme sociální poradenství, služby sociální péče a služby sociální prevence. Sociální služby jsou poskytovány ve formě pobytové, ambulantní či terénní. Mezi sociální služby patří podpora samostatného bydlení, která nemocnému pomáhá při zajištění chodu domácnosti. Zákon zmiňuje také denní stacionáře, jež pomáhají osobám se schizofrenií při zvládání běžných úkonů péče o vlastní osobu, při osobní hygieně a poskytují stravu. Týdenní stacionáře nabízí pobytové služby, stravu, pomoc při osobní hygieně a při péči o vlastní osobu. Existují také domovy se zvláštním režimem, které zajišťují pobytové služby lidem se schizofrenií; režim v tomto zařízení je uzpůsoben specifickým potřebám těchto jedinců. Mezi sociální služby je zařazeno chráněné bydlení, které může mít skupinovou nebo individuální formu. Osobám s duševním onemocněním jsou nabídnuty také služby následné péče, které mohou být ambulantní nebo pobytové. Pro osoby se schizofrenií, které nemohou pracovat na otevřeném ani na chráněném trhu práce, existují sociálně 38

39 terapeutické dílny. Tyto služby dlouhodobě a pravidelně podporují zdokonalování pracovních návyků a dovedností pomocí sociálně pracovní terapie. Terapeutické komunity nabízejí pobytové služby jedincům, kteří projevují zájem o začlenění do běžného života ( V České republice jsou jedincům se schizofrenií k dispozici také nestátní neziskové organizace. Ty poskytují pomoc a podporu nemocným i jejich rodinám. Jedná se například o sdružení Fokus, které nabízí například krizovou pomoc, denní stacionáře, psychoterapii, nemocný může využít sociálně rehabilitační dílny, podporované bydlení a podobně. Tato organizace působí v 7 krajích po celé republice a je v ní sdruženo 10 samostatných Fokusů ( Práh je organizace, která nabízí pomoc dospělým se závažným duševním onemocněním. Podporuje je také při začleňování do běžného života. Organizace se zaměřuje na pomoc v oblasti práce, samostatného bydlení, vzdělávání, péči o zdraví. Umožňuje jedincům se schizofrenií rozvíjet mezilidské, rodinné a partnerské vztahy a ukazuje jim, jak využít volný čas. Společnost prosazuje a hájí práva nemocných osob a zlepšuje vztah veřejnosti k těmto lidem. Organizace sídlí v Brně a její služby jsou určeny pro obyvatele Jihomoravského kraje. Práh nabízí sociální poradenství, sociální rehabilitaci, chráněné bydlení, podporu samostatného bydlení, centrum denních služeb a sociálně-terapeutické dílny (prahbrno.cz). Baobab je organizace, která duševně nemocným lidem poskytuje poradenské služby, tréninkové bydlení, podporu při studiu, nácvik sociálních a praktických dovedností, sportovní, společenské, tvůrčí a vzdělávací aktivity. Sídlí v Praze a v Kladně ( Ledovec je nezisková organizace, která pomáhá lidem s duševním onemocněním a/nebo lidem s mentálním postižením. Nabízí jim poradenství, sociální rehabilitaci, chráněné bydlení, denní stacionář, telefonickou krizovou pomoc a podporované vzdělávání ( Green Doors je nestátní nezisková organizace, která podporuje osoby s duševním onemocněním. Zaměřuje se na znovuzapojení nemocných do práce, podporu integrace do komunity a snaží se přispívat k destigmatizaci duševního onemocnění ( 39

40 4.3 Rodina a rodinná terapie Onemocnění velmi poznamenává také rodinu a vztahy v ní. Počáteční fáze schizofrenie často jako nemoc nevypadá, vyskytují se nespecifické příznaky (úzkost, podrážděnost, únava). Projevy nemocného jsou nepřiměřené situaci i očekávání, jsou odlišné. Rodina se v takové situaci cítí ohroženě a nejistě, většinou ji ale nenapadne tyto symptomy považovat za počátek duševního onemocnění. Diagnostika takové nemoci může na rodinu působit jako zátěž, respektive trauma, se kterým se musí vyrovnat. Nastávají čtyři fáze zpracování této zátěže: popření skutečnosti (rodina se chová, jako by se nic nedělo, vše je jako dřív, zatajuje nemoc okolí), hledání příčiny, resp. viny za vznik onemocnění (kdo co zavinil a zanedbal, proč k této situaci došlo), hledání pomoci a léčba (hledání řešení nemoci v léčení, přesvědčení o úplném vyléčení, rezignace rodiny na spolupráci při léčbě), náhled na situaci, její přijetí (realistický postoj, náhled na situaci, její přijetí). Vypuknutím schizofrenie je narušena rovnováha rodinného systému, zasáhne všechny členy rodiny. Nemocný může v rodině působit rušivě, některé jeho projevy mohou být pro rodinu obtěžující nebo ohrožující. Rodina může mít strach nejen o nemocného člena, ale taky z něj. Pravidla v rodině jsou důsledkem nemoci narušena a dochází k novému uspořádání rodinných vztahů. Tato změna s sebou může přinášet určitá rizika rodina nemocného nepřijme, vytvoří si od něj odstup, izoluje ho nebo mu rodina věnuje veškerou pozornost a péči, kdy může dojít k vytvoření hyperprotektivního postoje. Rodinné klima může být také rizikovým faktorem; taková rodina je: uzavřená a oddělená od okolí; ve vztazích rodičů se objevují konflikty, chlad, nepřátelství; matky nemocných osob přehnaně a nepřiměřeně pečují o své dospělé dítě; role a pozice členů v rodině bývají často neobvyklé; komunikace v rodině bývá narušená; rodina není schopna pojmenovat své problémy a vyřešit je, spíše je zakrývají a popírají; rodina nezvládá negativní emoce. Onemocnění je velmi zátěžovou situací a proto je nutné podporovat i rodinné příslušníky. Rodině může pomoci psychoterapie nebo různé svépomocnými skupiny. 40

41 Cílem terapie je podpora a porozumění rodině, pomoc při prevenci recidivy, jak nemocnému pomáhat, odstranění nevhodných způsobů chování. Rodina by neměla snímat z nemocného všechnu odpovědnost i on musí dodržovat určitá pravidla (Vágnerová, M. 2004). Je důležité, aby rodina nemocného podporovala v jeho léčení. Měla by s ním udržovat kontakt během hospitalizace, měla by se zabývat svou reakcí na nemoc a hledat východiska z této krize. Pokud je jedinec začleněn do psychoterapie, měla by mu rodina umožnit účast na sezeních. Odborníci se snaží nejbližší osoby poznat, získat jejich podporu a objasnit jim změny, kterými může nemocný během psychoterapie procházet. Terapie napomáhají k normalizaci vztahů, což může znamenat přiblížení nebo jisté oddálení. Jistý odstup může usnadnit porozumění i život tam, kde jsou k sobě lidé nalepeni (Kalina, K. 2001). Významnou roli při léčení hraje také rodinná terapie. První rozhovor mezi terapeutem a klienty je velmi náročnou situací pro obě strany. Klienti musí mít dostatek odvahy, aby se terapeutovi, neznámému člověku, svěřili s často nepříjemnými a intimními věcmi. Terapeut disponuje s poměrně krátkým časem, musí se rychle orientovat ve velkém množství nových informací. Činí rozhodnutí, která budou velmi ovlivňovat další průběh terapie, zároveň si je vědom, že to, co o rodině ví, je jen zlomek toho, co vědí klienti. Cílem prvního rozhovoru je seznámení terapeuta s rodinou a seznámení rodiny s terapeutem a terapeutickým prostředím, měla by se vytvořit důvěra v terapeutický proces, terapeut získává informace o rodině a o jejich příběhu. Na konci prvního rozhovoru se terapeut s rodinou dohodnou na dalším postupu. V rodinné terapii se pracuje s poměrně dlouhými intervaly mezi jednotlivými setkáními (týdny). Před další schůzkou je situace jiná než před první schůzkou, terapeut má své hypotézy, představy, jakým směrem vést své dotazování a má představu o intervenci. Cokoliv, co se v terapii odehrává, může být potenciální intervencí. Terapeut a rodina by si měli včas položit otázku, kdy je vhodné terapii ukončit. Oznámení možného konce terapie se může setkat buď s naprostým souhlasem, nebo rodinu či jejího člena může zneklidnit. Je třeba se zamyslet, zda má rodina naléhavou potřebu terapie nebo jde o projev pevnosti terapeutického systému, který se takto brání své záhubě. Terapii je ale nutné ukončit včas může být ukončena terapeutem či rodinou (Gjuričová, Š., Kubička, J. 2003). 41

42 4.4 Budoucnost, stigmatizace nemocných, mýty o duševních onemocněních Jedinci se schizofrenií i jejich příbuzní často přichází s otázkou, zda se nemoc vrátí. K recidivám dochází u 60 % nemocných ze stejně komplexních příčin, které nesou svůj podíl na vzniku psychózy. Mohou mít různý průběh i závažnost a nemusí se také vůbec objevit. Je důležité snažit se recidivám předcházet, nemocný by měl dodržovat doporučenou léčbu, měl by předcházet spouštěčům a krizovým činitelům. V rámci uzdravování se jedinci se schizofrenií pokoušejí vrátit do svého zaměstnání. Mnoho jich může setrvat ve své původní práci, často vyžadují určité úpravy pracovního režimu a prostředí. S návratem do pracovního procesu souvisejí obtíže, se kterými se bohužel nemocní setkávají návrat mohou například uspěchat nebo příliš odkládat. Na pracovišti může narazit na nedostatečné porozumění, odstup, nedůvěru, má pocity zklamání, odmítání, stává se podezíravým, úzkostným či zlostným. To vše působí v jeho neprospěch. Mnoho osob se schizofrenií zůstává v invalidních důchodech, protože nejsou schopni ze zdravotních důvodů se do zaměstnání vrátit (Kalina, K. 2001). Veřejnost má tendenci psychicky nemocné osoby izolovat a obklopovat je předsudky, které vycházejí ze stereotypu onemocnění. Nemocný jedinec nejdříve vůbec nemusí poznat, že trpí psychózou, není schopen identifikovat příznaky onemocnění. Když přizná, že se jedná o psychickou nemoc, snaží se své potíže vysvětlit jako projevy pochopitelné nervozity. Nemocní se psychózy obávají, protože je jimi i společností vnímána jinak než ostatní nemoci. Pro mnohé to znamená, že se musí vzdát své nezávislosti, rezignovat na své vidění skutečnosti a přijmout, že budou považováni za nesvéprávné, zhlouplé, nevyzpytatelné a eventuálně nebezpečné. Jedinci se schizofrenií si často myslí, že jejich nemoc je nevyléčitelná a že náleží do blázince nebo ústavu. Pomoc hledají na jiných místech, než u psychiatra nebo popírají, že ji potřebují. Nechtějí být námětem pro obavy, soucit a diskriminaci od ostatních lidí. Světová psychiatrická asociace pokládá problém stigmatu schizofrenie za velmi naléhavý a četný jev, vyhlásila proto program na jeho potírání. Mezi hlavní cíle patří zbavení nemocných diskriminace, uchování nezávislosti nemocných a jejich právo rozhodovat o sobě. Z projektu plyne také snaha vyhýbat se pojmenování schizofrenik a hovořit raději o nemocných se schizofrenií; tím lze zamezit záměně nemoci za osobnost jedince (Bouček, J. 2006). 42

43 Velká spousta osob trpících schizofrenií se musí vyrovnávat s nějakou formou stigmatizace. Jedná se o negativní postoje, které zavádějí přesvědčení a obavy z diagnózy schizofrenie, jež jsou ovlivněny tím, jak je toto onemocnění chápáno ostatními. Nedostatek znalostí, předsudky a diskriminující chování utváří negativní pohled veřejnosti na tuto nemoc. To může mít poškozující důsledky na nemocného jedince. Stigmatizace působí jako stresor, ten může být spouštěčem schizofrenie a může také modifikovat její průběh. Stává se, že osoba kvůli stigmatizaci opožděně vyhledává pomoc a léčbu. Veřejnost má tendenci tyto jedince izolovat, pokládá je za nevypočitatelné, neschopné, za lidi, pro které je nejlepším řešením dlouhodobá ústavní péče a kterým nelze nic významného svěřit. I v denním tisku se setkáváme se slovy jako šílenec, blázen, psychicky narušený, která jsou velmi stigmatizující. Zejména v souvislosti se spácháním trestných činů jsou tato slova zdůrazňována, kdežto u jiných trestných činů není vyzdviženo, že je spáchal psychicky zdravý jedinec. To samozřejmě výrazně škodí psychicky nemocným lidem i jejich rodinným příslušníkům. Realita je však jiná většinu těžkých trestných činů a vražd (95 %) páchají lidé bez duševního onemocnění. Nemocný může trpět sebestigmatizací. Ta se projevuje nepříjemný emocionálním laděním, poklesem sebehodnocení a kvality života, vzrůstem úzkosti při očekávání negativního jednání ze strany druhých, sociální izolací, sociální fóbií. Důsledkem sebestigmatizace se u jedince vyskytuje ztráta sebedůvěry a sebevědomí, ztráta pozice, demoralizace, snížení příjmů, depresivní příznaky, zvýšená sebevražednost, horší spolupráce při užívání léků, zhoršení pracovního fungování a kvality života. Odstraněním nebo zmírněním sebestigmatizace je možné docílit příznivější léčby osob se schizofrenií (Ocisková, M., Praško, J. 2015). Se stigmatizací lze úspěšně bojovat. V prvé řadě by mělo o duševním zdraví a o nemocech mluvit otevřeně, psychická onemocnění by neměla být ve společnosti vyloučeným tématem. Každý den s takovou formou onemocnění zápolí mnoho lidí a pokud budou smět mluvit o svých potížích otevřeně, pomůže jim to. Veřejnost by se měla mít na pozoru, jak o duševních nemocech mluví. Měla by se vyhnout označením jako blázen, cvok, mešuge či blázinec. Populace by se měla snažit získat více informací o duševním zdraví. Pokud se seznámí se způsobem vzniku nemoci a s jejími příznaky, může předpokládat, co od duševně nemocného jedince čekat. Nemocné osoby by měly být vnímány jako lidé a ne jako diagnóza. Mezi nemocnými 43

44 jsou rodiče, partneři, synové, dcery, jsou to lidé, kteří mají úspěch ve studiu, v práci, ve sportu či v umění. Měli bychom také kriticky nahlížet na to, co se píše v novinách. Zde můžeme narazit na informace, jež se týkají trestných či násilných činů spáchané lidmi s duševním onemocněním. Tento pohled je jednostranný a nevyvážený. Veřejnost by se měla do nemocných jedinců pokusit vcítit, podporovat je a přistupovat k takovému onemocnění stejně jako ke každému jinému. Populace by se rovněž měla vyhnout kriminalizování těchto jedinců nemají tendenci k násilí či kriminální činnosti víc než ostatní. Sami se často stávají oběťmi ( Je zapotřebí také spolupracovat s médii. V současné době má celkem 12 zemí národní destigmatizační kampaně. Jedná se například o Time to Change z Velké Británie, kdy jejím cílem bylo změnit postoje, chování a snížit diskriminaci. V České republice je započata reforma psychiatrie a díky ní by se mohlo začít se stigmatem účinně bojovat ( V souvislosti s duševními onemocněními se setkáváme s různými omyly a mýty. Jedná se například o tvrzení, že duševním onemocněním trpí jen několik málo lidí. Podle WHO trpí jeden ze čtyř lidí nějakým duševním onemocněním. Jedná se o osoby z různých věkových, vzdělanostních, příjmových skupin a z různých kultur. Existuje mýtus, že duševní onemocnění je zapříčiněno osobní slabostí. Toto onemocnění způsobují genetické, biologické a sociální faktory a vyhledání a přijetí pomoci považujeme za znak osobní síly. Setkáváme se s prohlášením, že zdravotní stav takto nemocných osob se nikdy nezlepší. Se správnou podporou se většina jedinců uzdraví a může vést kvalitní, produktivní a uspokojivý život. Díky správné péči mohou nemocní lidé chodit do školy či do práce, zakládat rodiny i vychovávat děti. Není pravdou, že osoby s psychickým onemocněním se z něj mohou sami dostat. Významná je podpora rodiny, okolí, nepostradatelná je lékařská péče. Obecně se tvrdí, že lidé s duševním onemocněním mají sklony k násilí. Naopak častěji ubližují sami sobě nebo je jim ubližováno ostatními lidmi. Veřejnost také tvrdí, že lidé s duševním onemocněním by měli být separováni a zavřeni v nemocnicích. Nemocní jedinci jsou většinou schopni žít tam, kde jsou zvyklí a jsou schopni samostatného života. Okolí si často může myslet, že takto nemocní lidé nechtějí pracovat. Jedinci s duševním onemocněním by si přáli pracovat, ale je pro ně velmi těžké najít vhodnou práci. Zaměstnavatelé je mohou vnímat jako problematické a nejsou ochotni upravit jim 44

45 pracovní podmínky tak, aby vyhovovaly potřebám jedince ( 45

46 II. PRAKTICKÁ ČÁST 46

47 5 Výzkum informovanosti veřejnosti o schizofrenii Diplomová práce se zabývá schizofrenií, což je závažná duševní psychóza, která má negativní dopad na různé oblasti života. Život nemocné osoby i jeho rodiny je zcela změněn, pozornost se zaměřuje na jedince se schizofrenií a na jeho diagnózu. Tato situace není jednoduchá ani pro nemocného, ani pro jeho rodinu. Pro realizaci výzkumného šetření byly použity metody kvantitativního výzkumu, pro sběr dat byl vytvořen dotazník, který byl respondentům k dispozici na internetu. 5.1 Zaměření a cíle výzkumu Praktická část diplomové práce si klade za cíl zjistit, jaké informace má populace o schizofrenii. Byly získány názory na to, co je to schizofrenie, kolik lidí v České republice trpí touto nemocí, jaké jsou její projevy, příčiny vzniku, v jakém věku nejčastěji onemocnění propuká, jak se léčí. Dále se dotazník zaměřuje na názory respondentů na lidi trpící schizofrenií. Stanovení hypotéz: Hypotéza 1: Veřejnost nemá dostatek informací o schizofrenii. Hypotéza 2: Veřejnost považuje nemocné se schizofrenií za velmi nebezpečné jedince a má vůči nim předsudky. 5.2 Metodika výzkumu Kvantitativní výzkum Tento typ výzkumu pracuje s číselnými údaji, kdy je zjišťováno množství, rozsah či frekvence přítomnosti jevů, respektive jejich míra (stupeň). Takové údaje lze matematicky zpracovat můžeme je sčítat, vypočítat průměr a můžeme aplikovat i další metody matematické statistiky. Prostřednictvím kvantitativního výzkumu máme možnost precizně a jednoznačně vyjádřit výzkumné údaje v podobně čísel. Výzkumník 47

48 by si měl držet odstup od zkoumaných jevů, tím je zabezpečena nestrannost pohledu. Při této formě výzkumu nemusí osoba provádějící výzkum respondenty vůbec vidět. Hlavním cílem kvantitativního výzkumu je třídění údajů a objasnění příčin existence či změn jevů. Přesnost údajů umožňuje zevšeobecňování a vyslovování předpovědí o jevech. Výzkumník se snaží vybírat respondenty tak, aby co nejlépe reprezentovali určitou populaci. V kvantitativním výzkumu je prověřována existující teorie, kdy je buď potvrzena či vyvrácena. Nejlépe to lze uskutečnit vyvozováním hypotéz a ty poté ve výzkumu testovat (Gavora, P. 2000). Osoba provádějící výzkum by měla dodržovat určité pořadí činností. Nejdříve musí stanovit problém, včetně předběžné teoretické analýzy. Poté formuluje hypotézy, které testuje (verifikuje, ověřuje hypotézy). Nakonec vyvodí a prezentuje závěry výzkumného šetření (Skutil, M. 2011). Dotazník Dotazník patří k nejrozšířenějším pedagogickým výzkumným technikám vůbec. Základním principem dotazníku je zjištění dat o dotazovaném jedinci, jeho názorech, postojích k problémům, které výzkumníka zajímají. Odpovídající čte otázky, interpretuje jejich význam a pak na ně odpovídá. Mezi výhody dotazníku řadíme snadnou a rychlou administraci (zadávání dotazníku), můžeme oslovit více respondentů a tím získat velké množství údajů, získáváme informace, které nemůžeme získat jinou technikou, údaje můžeme kvantifikovat a je zachována anonymita respondentů. Nevýhodami jsou subjektivní výpovědi, vyhnutí respondenta otázce, nevyhovující forma dotazování pro odpovídající, neschopnost dovysvětlení otázky, omezení prostoru pro odpovědi respondenta kvůli přesnému vymezení otázek a variant odpovědí, možné zkreslení odpovědí potřebným směrem (Skutil, M. 2011). Dotazník používáme zejména pro hromadné získávání údajů, získáváme velké množství informací za krátkou časovou jednotku. Dotazník bývá sestaven ze tří částí. Vstupní část obsahuje hlavičku (jméno autora dotazníku), vysvětlení cíle dotazníku, zdůraznění významu respondentových odpovědí (motivace odpovídajícího k důkladnému vyplnění dotazníku) a instrukce k vyplňování dotazníku. V druhé části nalezneme vlastní otázky. Jejich řazení nebývá vždy tematické, nejprve respondent odpovídá na lehčí a přitažlivější otázky, následují těžší a méně zajímavé otázky 48

49 a na konec jsou řazeny otázky důvěrnějšího charakteru a faktografické otázky. Dotazník by měl končit poděkováním odpovídajícímu za spolupráci (Gavora, P. 2000). Dotazník, který byl použit pro získání údajů k praktické části této práce, obsahuje dva typy otázek uzavřené a otevřené. Uzavřené (dichotomické) otázky poskytují dotazovanému varianty odpovědí, ze kterých si musí vybrat. Předností tohoto typu otázek je jejich poměrně snadné vyhodnocení, ale respondent je omezen ve vyjádření vlastního názoru (Skutil, M. 2011). Úkolem respondenta je tedy zaznačení vhodné odpovědi. Výzkumník potom spočítá, kolikrát dotazovaní lidé odpověděli na každou alternativu (Gavora, P. 2000). Otevřené otázky neomezují respondenta v jeho projevu, což považujeme za výhodu. Nevýhodou je potom nesnadné vyhodnocení různorodých odpovědí na tutéž otázku (Skutil, M. 2011). Respondent je nasměrován na tázaný jev, ale nejsou mu určeny alternativní odpovědi. Takové otázky bývají zdrojem nových nebo neznámých údajů. Odpovídat na otevřené otázky je obtížnější, dotazovaný hledá vhodné odpovědi, srozumitelně je formuluje a píše. Výzkumník musí rozdělit otázky do kategorií a až potom je vyhodnocuje (Gavora, P. 2000). Dotazník, který byl použit pro sběr dat, má následující podobu: 1. Co je to schizofrenie? a) onemocnění, které se projevuje velkým výkyvem nálad b) psychotické onemocnění, pro které jsou typické halucinace a bludy c) rozdvojená osobnost, mysl člověka je rozdělena do několika osob 2. Kolik lidí v České republice trpí schizofrenií? a) lidí b) lidí c) lidí 3. Jak se schizofrenie projevuje? a) bludy, halucinace, poruchy komunikace, řeči a chování, emoční oploštělost, útlum myšlení a řeči, ztráta cílevědomosti b) přehnané emoční projevy, snaha být stále ve středu událostí, touha po oceňování, zvýšená zranitelnost, manipulativní chování c) poruchy emotivity (naléhavost až vtíravost), labilita, depresivní či úzkostně depresivní nálady, které mohou vést až k pokusům o sebevraždu 49

50 4. Jaké jsou základní příčiny vzniku schizofrenie? a) traumatizující zážitek, silný stres a tlak b) snížená inteligence, mechanické poškození mozku, úrazy c) dědičnost, změny ve struktuře a funkcích mozku, vnější vlivy 5. V jakém věku nejčastěji schizofrenie propuká? a) let b) let c) let 6. Která z uvedených typů schizofrenie neexistuje? a) depresivní schizofrenie b) paranoidní schizofrenie c) hebefrenní schizofrenie 7. Jak se dá schizofrenie léčit? a) užíváním homeopatik, hypnózou, terapií b) užíváním psychofarmak, terapií, hospitalizací c) nedá se léčit, prostřednictvím léků se tlumí jen příznaky 8. Znáte někoho ve svém okolí, kdo trpí některým typem schizofrenie? a) ano b) ne 9. Jaký je Váš názor na lidi trpící schizofrenií? (Příklad: bojím se jich, chápu je apod.) 10. Napadá Vás ještě něco, co byste chtěli dodat k tomuto tématu? 11. Pohlaví: a) muž b) žena 12. Váš věk: a) let b) let c) let d) jiný věk (prosím, vypište): 50

51 5.3 Popis zkoumaného souboru Dotazník byl umístěn na internet a vyplňovali jej uživatelé jedné sociální sítě. Výzkumného šetření se zúčastnili lidé, kteří tuto sociální síť pravidelně navštěvují. Aktivními uživateli těchto sítí jsou většinou dospělé osoby, proto jsou tři čtvrtiny respondentů ve věku let. Na výzkumu se podílelo mnohem více žen, než mužů ženy tvořily více než tři čtvrtiny všech odpovídajících. 5.4 Průběh výzkumu Výzkumné šetření probíhalo od ledna do února roku Dotazník byl umístěn na internet a byl rozšířen pomocí sociální sítě. Dotazník obsahoval 12 otázek, 10 otázek bylo uzavřených a dvě otevřené. Otázky byly zformulovány tak, aby bylo zjištěno co nejvíce informací o znalostech veřejnosti o schizofrenii. Dotazník vyplnilo celkem 95 respondentů. 5.5 Vyhodnocení a výsledky výzkumu V praktické části diplomové práce jsou podrobně popsány výsledky výzkumného šetření. Pro lepší přehlednost a orientaci jsou jednotlivé otázky zpracovány do tabulek a grafů. U každé otázky je uvedena tabulka, graf a krátký komentář. Na počátku komentáře je vždy uvedena správná odpověď na otázku. Tabulka 1: Odpověď na otázku, co je to schizofrenie Procenta Reálné číslo Onemocnění, které se projevuje velkým výkyvem nálad 2,1 % 2 Psychotické onemocnění, pro které jsou typické halucinace 52,6 % 50 a bludy Rozdvojená osobnost, mysl člověka je rozdělena do několika osob 45,3 % 43 51

52 Správnou odpovědí na otázku, co je to schizofrenie, byla druhá možnost jedná se o psychotické onemocnění, pro které jsou typické halucinace a bludy. Přítomnost poruch vnímání (halucinace) a poruch myšlení (bludy) je důležitá pro správnou diagnostiku schizofrenie. Správně odpovědělo 50 respondentů. Veřejnost má stále zafixovanou schizofrenii jako rozdvojenou osobnost, kdy je mysl člověka rozdělena do několika osob myslí si to 43 respondentů. Pouze dva odpovídající jsou přesvědčeni, že se schizofrenie projevuje velkým výkyvem nálad. Správnou odpověď označilo 50 respondentů, 45 odpovídajících zvolilo špatnou odpověď. Graf 1: Odpověď na otázku, co je to schizofrenie 1. Co je to schizofrenie? 2,1% 52,6% 45,3% onemocnění, které se projevuje velkým výkyvem nálad psychotické onemocnění, pro které jsou typické halucinace a bludy rozdvojená osobnost,mysl člověka je rozdělena do několika osob Tabulka 2: Odpověď na otázku, kolik lidí v České republice trpí schizofrenií Procenta Reálné číslo lidí 30,5 % lidí 60 % lidí 9,5 % 9 52

53 V České republice trpí schizofrenií lidí, správnou odpovědí je tedy druhá možnost, odpovědělo tak 57 respondentů. První možnost, lidí, označilo 29 odpovídajících a poslední možnost, lidí, zvolilo devět účastníků výzkumného šetření. Odpověď na tuto otázku mohli lidé spíše tipovat, jelikož i spousta odborníků nemá informace o tom, kolik lidí v České republice trpí některým typem schizofrenie. Správně tedy odpovědělo 57 respondentů, chybně 38 respondentů. Graf 2: Odpověď na otázku, kolik lidí v České republice trpí schizofrenií 2. Kolik lidí v České republice trpí schizofrenií? 30,5% 9,5% 60,0% lidí lidí lidí 53

54 Tabulka 3: Odpověď na otázku, jak se schizofrenie projevuje Bludy, halucinace, poruchy komunikace, řeči a chování, emoční oploštělost, útlum myšlení a řeči, ztráta cílevědomosti Přehnané emoční projevy, snaha být stále ve středu událostí, touha po oceňování, zvýšená zranitelnost, manipulativní chování Poruchy emotivity (naléhavost až vtíravost), labilita, depresivní či úzkostně depresivní nálady, které mohou vést až k pokusům o sebevraždu Procenta Reálné číslo 60 % 57 3,2 % 3 36,8 % 35 Mezi typické projevy schizofrenie řadíme bludy, halucinace, poruchy komunikace, řeči a chování, emoční oploštělost, útlum myšlení a řeči a ztrátu cílevědomosti. Správně byla první možnost, odpovědělo tak 57 respondentů. Poruchy emotivity (naléhavost až vtíravost), labilitu, depresivní či úzkostně depresivní nálady, které mohou vést až k pokusům o sebevraždu, označilo celkem 35 odpovídajících. Tři účastníci výzkumu si myslí, že schizofrenie je typická přehnanými emočními projevy, snahou být stále ve středu událostí, touhou po oceňování, zvýšenou zranitelností a manipulativním chováním. Pravdou je, že druhá odpověď mohla účastníky výzkumu zmást, protože depresivní či úzkostně depresivní nálady, které mohou dohnat nemocného až k pokusům o sebevraždu, lze předpokládat i u schizofrenie. Avšak u schizofrenie je klíčová právě přítomnost charakteristických bludů a halucinací, které jsou důležité pro diagnostiku. Správnou odpověď vybralo 57 respondentů a špatně odpovědělo 38 respondentů. 54

55 Graf 3: Odpověď na otázku, jak se schizofrenie projevuje 3. Jak se schizofrenie projevuje? 36,8% 60,0% 3,2% bludy, halucinace, poruchy komunikace, řeči a chování, emoční oploštělost, útlum myšlení a řeči, ztráta cílevědomosti přehnané emoční projevy, snaha být stále ve středu událostí, touha po oceňování, zvýšená zranitelnost, manipulativní chování poruchy emotivity (naléhavost až vtíravost), labilita, depresivní či úzkostně depresivní nálady, které mohou vést až k pokusům o sebevraždu Tabulka 4: Odpověď na otázku, jaké jsou základní příčiny vzniku schizofrenie Procenta Reálné číslo Traumatizující zážitek, silný stres a tlak 18,9 % 18 Snížená inteligence, mechanické poškození mozku, úrazy Dědičnost, změny ve struktuře a funkcích mozku, vnější vlivy 3,2 % 3 77,9 % 74 Správnou odpovědí na čtvrtou otázku, jaké jsou základní příčiny schizofrenie, je poslední možnost. Schizofrenie je zapříčiněna dědičností, změnami ve struktuře a funkcích mozku a vnějšími vlivy. Správně odpovědělo 74 respondentů. Traumatizující zážitek, silný stres a tlak zvolilo 18 respondentů a tři odpovídající si myslí, že schizofrenie je způsobena sníženou inteligencí, mechanickým poškozením mozku a úrazy. Je docela překvapující, že správnou odpověď vědělo 77,9 % respondentů. První odpověď u této otázky je docela zavádějící, ale právě traumatizující zážitek, silný stres 55

56 a tlak považujeme za vyvolávající faktory schizofrenie; nejsou však primární příčinou tohoto onemocnění. Snížená inteligence nemá rozhodně žádný vliv na vznik schizofrenie. Správně tedy odpovědělo 74 respondentů, chybně pouze 21 respondentů. Graf 4: Odpověď na otázku, jaké jsou základní příčiny vzniku schizofrenie 4. Jaké jsou základní příčiny vzniku schizofrenie? 18,9% 3,2% 77,9% traumatizující zážitek, silný stres a tlak snížená inteligence, mechanické poškození mozku, úrazy dědičnost, změny ve struktuře a funkcích mozku, vnější vlivy Tabulka 5: Odpověď na otázku, v jakém věku nejčastěji schizofrenie propuká Procenta Reálné číslo let 14,7 % let 63,2 % let 22,1 % 21 Schizofrenie nejčastěji propuká ve věku let, správně je druhá možnost. Tuto odpověď zvolilo 60 respondentů. Celkem 21 účastníků výzkumu je přesvědčeno, že onemocnění propuká v rozmezí let věku a 14 odpovídajících označilo jako správnou odpověď první možnost, let. Správnou odpověď zvolilo 60 respondentů a chybnou odpověď označilo 35 respondentů. 56

57 Graf 5: Odpověď na otázku, v jakém věku nejčastěji schizofrenie propuká 5. V jakém věku nejčastěji schizofrenie propuká? 14,7% 22,1% 63,2% let let let Tabulka 6: Odpověď na otázku, která z uvedených typů schizofrenie neexistuje Procenta Reálné číslo Depresivní schizofrenie 38, 9 % 37 Paranoidní schizofrenie 6,3 % 6 Hebefrenní schizofrenie 54,7 % 52 Šestá otázka se ptala na to, která z uvedených typů schizofrenie neexistuje. Správná odpověď je první možnost neexistuje depresivní schizofrenie. Tuto odpověď zvolilo jen 37 respondentů. Celkem 52 účastníků výzkumu si myslí, že neexistuje hebefrenní schizofrenie. Z odpovědí vyplývá, že paranoidní schizofrenie, která se vyskytuje nejčastěji, je výzkumnému vzorku docela známá, označilo ji jen šest respondentů. Výsledek není zcela překvapující, populace je informována o nejčastější formě schizofrenie, ale o ostatních již ne. Pod pojmem hebefrenní si často veřejnost neumí nic konkrétního představit, proto mohla předpokládat, že takový typ schizofrenie neexistuje. Odpověď depresivní schizofrenie je zavádějící, jelikož deprese 57

58 se u duševních poruch vyskytují docela často. Správně odpovědělo 37 respondentů, chybně odpovědělo 58 respondentů. Graf 6: Odpověď na otázku, která z uvedených typů schizofrenie neexistuje 6. Která z uvedených typů schizofrenie neexistuje? 38,9% 54,7% 6,3% depresivní schizofrenie paranoidní schizofrenie hebefrenní schizofrenie Tabulka 7: Odpověď na otázku, jak se dá schizofrenie léčit Procenta Reálné číslo Užíváním homeopatik, hypnózou, terapií 3,2 % 3 Užíváním psychofarmak, terapií, hospitalizací 31,6 % 30 Nedá se léčit, prostřednictvím léků se tlumí jen příznaky 65,3 % 62 Další otázka se zaměřila na léčbu schizofrenie. Toto onemocnění lze úspěšně léčit užíváním psychofarmak, terapií a hospitalizací. Správně je tedy druhá z možností, tuto odpověď zvolilo 30 respondentů. Je překvapující, že 62 účastníků výzkumu si myslí, že se schizofrenie nedá léčit a že prostřednictvím léků se tlumí jen příznaky. Je docela logické, že si to populace myslí, protože má jedince se schizofrenií zafixovány jako nebezpečné šílence (např. kvůli médiím). Vůbec se ale nehovoří o tom, že až jedna 58

59 třetina nemocných může být zcela vyléčena. Avšak záleží to na mnoha faktorech, například na závažnosti onemocnění, na spolupráci nemocného s odborníky a podobně. Pouze tři respondenti jsou přesvědčeni, že se schizofrenie léčí pomocí homeopatik, hypnózou a terapií. Správnou odpověď zvolilo 30 respondentů, nesprávnou odpověď zvolilo 65 respondentů. Graf 7: Odpověď na otázku, jak se dá schizofrenie léčit 7. Jak se dá schizofrenie léčit? 3,2% 31,6% 65,3% užíváním homeopatik, hypnózou, terapií užíváním psychofarmak, terapií, hospitalizací nedá se léčit, prostřednictvím léků se tlumí jen příznaky Tabulka 8: Odpověď na otázku, zda respondent zná někoho ve svém okolí, kdo trpí některým typem schizofrenie Procenta Reálné číslo Ano 42,1 % 40 Ne 57, 9 % 55 Osmá otázka se zajímala, jestli účastníci výzkumu znají ve svém okolí někoho, kdo trpí některým typem schizofrenie. Celkem 40 osob odpovědělo ano, 55 respondentů odpovědělo ne. 59

60 Graf 8: Odpověď na otázku, zda respondent zná někoho ve svém okolí, kdo trpí některým typem schizofrenie 8. Znáte někoho ve svém okolí, kdo trpí některých typem schizofrenie? 42,1% 57,9% ano ne Tabulka 9: Odpověď na otázku, jaký je názor respondenta na lidi trpící schizofrenií Procenta Reálné číslo Chápu je 16,8 % 16 Je mi jich líto 15,8 % 15 Bojím se jich 9,5 % 9 Nepoznal(a) bych, že jsou nemocní 2,1 % 2 Za svou nemoc nemohou 4,2 % 4 Jsou oběťmi předsudků ze strany veřejnosti 2,1 % 2 Nemůžu posoudit 17,9 % 17 Mám obavy z jejich reakcí 6,3 % 6 Je to nemoc jako každá jiná 5,3 % 5 Chápu je, ale zároveň se jich trochu bojím 3,1 % 3 Nutnost pomoci jim, neodvracet se od nich 3,1 % 3 60

61 Musí to mít v životě náročné 6,3 % 6 Jsou nebezpeční 1,1 % 1 Dokážu se vžit do jejich pocitů 1,1 % 1 Bez odpovědi 5,3 % 5 Devátá otázka zjišťovala názory respondentů na lidi trpící schizofrenií. Tato otázka byla otevřená, účastníci výzkumu měli možnost rozepsat se a vyjádřit své stanovisko. Odpovědi byly velmi rozmanité, 17 respondentů se shodlo, že tuto situaci nemohou posoudit. Celkem 16 odpovídajících chápe tyto jedince, 15 účastníků výzkumu vyjádřilo svůj soucit s nemocnými. Devět respondentů se jedinců se schizofrenií bojí, šest jich má obavy z reakcí nemocných a šest odpovídajících naznalo, že nemocné osoby musí mít náročný život. Dále se v dotazníku objevovaly odpovědi, že schizofrenie je nemoc jako každá jiná, že lidé za svou nemoc nemohou a že je nutné takovým lidem pomáhat a neodvracet se od nich. Lidé nemocné osoby chápou, ale zároveň se jich bojí, dokonce se objevily i odpovědi, že tito jedinci jsou veřejností stigmatizováni. Někteří by přítomnost onemocnění u člověka ani nezaznamenali. Pouze jeden odpovídající si myslí, že jsou osoby se schizofrenií nebezpečné a jeden respondent se dokáže do jejich pocitů vžít. Pět respondentů na tuto otázku neodpovědělo. U této otázky jsem byla velmi mile překvapena, jaké postoje mají lidé k nemocným schizofrenií. Obzvlášť jeden respondent se velmi rozepsal a odpověděl následovně: Snažím se je chápat, brát je takové, jací jsou, komunikovat s nimi.. Musí určitě všichni bojovat sami se sebou i se svým okolím a myslím, že je spoustu těch, kteří to zvládají a člověk nemůže nic jiného, než jim držet pěstičky, ať to zvládají.. Myslím, že jsou to i tak lidé s velkým srdcem, lidé jako my, kteří by se rozdali...jsou to určitě lidé, kteří jsou zábavní a mají chuť do života, ale jejich nemoc jim to vzala... Obdivuji tu sílu jít zase dál a dál..vůbec nemám tušení, jak se ten člověk cítí, jak to bere, co se mu honí hlavou, jak funguje...zajímalo by mě, jak takový člověk bere své okolí, jak ho vnímá, co cítí ke svým blízkým, jestli jim dává najevo svou náklonnost...má radost ze života..? Je něco, co ho zajímá, co ho baví, s čím je spokojený...? Vnímá, že je jiný...? Těch otázek je spousta a spousta a myslím, že jen na nějaké z nich dokážou odborníci odpovědět...vyvstává spousta otázek, jestli je takový člověk schopen lásky, cítí něco, je schopen se radovat od srdce, mít takové 61

62 pocity, co my všichni ostatní...znám jen jednoho člověka a je úžasný...když má nemocné období, tak se prostě schová, aby neobtěžoval...když má dobré období, tak je úžasný společník a nepoznala bych, že je nemocný, že má nějaký problém...nedokážu se do těch lidí vžít, nevím co cítí, jak to vnímají, ale jedno vím jistě, že musím každého, kdo má takovou anebo podobnou nemoc obdivovat...určitě to není lehké a jednoduché... Podle mého názoru není třeba tuto odpověď nijak komentovat. Je potěšující, že existují takoví lidé, kteří se snaží nemocné pochopit a brát je takové, jací jsou. S takovým názorem se ale většinou setkáváme u těch lidí, kteří znají někoho, kdo trpí tímto onemocněním. Graf 9: Odpověď na otázku, jaký je názor respondenta na lidi trpící schizofrenií 9. Jaký je váš názor na lidi trpící schizofrenií? 16,8% 5,3% 1,1% 1,1% 6,3% 3,1% 3,1% 15,8% 5,3% 6,3% 9,5% 2,1% 4,2% 2,1% 17,9% chápu je bojím se jich za svou nemoc nemohou nemůžu posoudit je to nemoc jako každá jiná nutnost pomoci jim, neodvracet se od nich jsou nebezpeční bez odpovědi je mi jich líto nepoznal(a) bych, že jsou nemocní jsou oběťmi předsudků ze strany veřejnosti mám obavy z jejich reakcí chápu je, zároveň se jich trochu bojím musí to mít v životě náročné dokážu se vžít do jejich pocitů 62

63 Tabulka 10: Odpověď na otázku, zda respondenta napadá ještě něco, co by chtěl dodat k tomuto tématu Procenta Reálná čísla Ne 77,8 % 74 Trpím tímto onemocnění 1,1 % 1 Dostupnější psychoterapie, lepší spolupráce rodiny s psychiatrem 1,1 % 1 Důležitá podpora rodiny 1 % 1 Zajímám se o výsledky výzkumu 2 % 2 Zajímavé téma 2,1 % 2 Nedostatečná informovanost veřejnosti o schizofrenii 8,4 % 8 Vytvoření vhodných pracovních míst pro nemocné 1,1 % 1 Je to vážné onemocnění 1,1 % 1 Nevím, jak se chovat v přítomnosti nemocného 1,1 % 1 O nemoci nic nevím 2,1 % 2 Devastující vedlejší účinky léků 1,1 % 1 Desátá otázka nabídla respondentům možnost doplnit informace, které jim v dotazníku chyběly. Celkem 74 respondentů již nemělo potřebu k tématu nic dodávat. Osm odpovídajících uznalo, že veřejnost je o schizofrenii nedostatečně informována. S tímto tvrzením lze jen souhlasit. Dále účastníci výzkumu hodnotili toto téma jako zajímavé a chtěli by se dozvědět výsledky tohoto výzkumného šetření. Další odpovídající nemají žádné informace o tomto onemocnění. Objevila se odpověď, že by měla být dostupnější psychoterapie, že by se měla zlepšit spolupráce rodiny a psychiatra a že je významná také podpora rodiny. Toto prohlášení je velmi pravdivé, je důležitá nejen farmakologická léčba, ale především terapie a pomoc rodiny. Bez terapie a rodiny by byl nemocný jen těžko motivován k léčbě. Vyskytovaly se i odpovědi týkající se vytvoření vhodných pracovních míst pro nemocné, závažnosti onemocnění, devastujících vedlejších účinků léků. Odpověď, že by se měla pro jedince se schizofrenií vytvořit vhodná pracovní místa, je velmi zajímavá. Veřejnost si totiž často neuvědomuje, jaký dopad má onemocnění na život jedince i celé jeho rodiny. Musí se vyrovnat s vážnou diagnózou, nemocný je často hospitalizován a ztrácí své 63

64 původní zaměstnání. Stává se, že se do práce již nemůže vrátit a rodina musí řešit také nelehkou finanční situaci. Je potěšující, že alespoň jeden respondent si uvědomuje rozsah onemocnění a jeho dopad na všechny složky života daného jedince. Jeden respondent neví, jak se v přítomnosti nemocného má chovat a jednomu odpovídajícímu je dokonce tato nemoc diagnostikována. Graf 10: Odpověď na otázku, zda respondenta napadá ještě něco, co by chtěl dodat k tomuto tématu 10. Napadá Vás ještě něco, co byste chtěli dodat k tomuto tématu? 1,1% 2,1% 1,1% 1,1% 1,1% 8,4% 2,1% 2,0% 1,0% 1,1% 1,1% 77,8% ne trpím tímto onemocněním dostupnější psychoterapie, lepší spolupráce rodiny s psychiatrem důležitá podpora rodiny zajímám se o výsledky výzkumu zajímavé téma nedostatečná informovanost veřejnosti o schizofrenii vytvoření vhodných pracovních míst pro nemocné je to vážné onemocnění nevím, jak se chovat v přítomnosti nemocného o nemoci nic nevím devastující vedlejší účinky léků 64