Vysoká škola ekonomická v Praze Národohospodářská fakulta. Reforma imigrační politiky ČR bakalářská práce

Transkript

1 Vysoká škola ekonomická v Praze Národohospodářská fakulta Reforma imigrační politiky ČR bakalářská práce Autor: Václav Gráf Vedoucí práce: Ing. Ivana Ryvolová Rok: 2007

2 Prohlašuji na svou čest, že jsem bakalářskou práci vypracoval samostatně a s použitím uvedené literatury.... V Praze, dne..

3 Poděkování Mé zvláštní poděkování patří především vedoucí mé práci Ing. Ivaně Ryvolové za její cenné připomínky a podnětné konzultace v průběhu zpracování bakalářské práce. Poděkování rovněž patří Bc. Lucii Kubečkové za její cenné komentáře, které vedly ke zkvalitnění práce. Speciální poděkování bych pak rád věnoval všem svým blízkým za jejich velkou podporu a důvěru.

4 Anotace Bakalářská práce s názvem Reforma imigrační politiky ČR se zabývá principy současné imigrační politiky. Práce je analýzou vývoje imigrační politiky a přístupu ČR k cizincům od počátku 90. let do současnosti. Práce zkoumá důvody lidí k migraci, zároveň analyzuje nejčastěji uváděné ekonomické směry a jejich přístupy k imigrační politice. Analýzou profilů cizinců žijících v ČR práce přibližuje hlavní důvody jejich pobytu na našem území. Poslední dvě kapitoly práce se zabývají možnou reformou součastné české imigrační politiky. Hlavní ideou popsané reformy je zpoplatnění víz a tím zefektivnění celého systému. V poslední kapitole práce se kalkuluje hypotetická českých víz a dopady této reformy na počet cizinců dlouhodobě žijících na území ČR. This Bachelor Thesis, Immigration Policy Reform in the Czech Republic discusses the principles of the current Czech immigration policy. The thesis analyzes the evolution of the immigration policy and admittance of foreigners to the Czech Republic from 1989 to the present. This paper researches the reasons why people migrate and also summarizes the views on immigration policy from some of the most prestigious schools of economic thought... By analyzing the profiles of foreigners living in the Czech Republic, this paper also sets forth their main reason for residing in the country. The last two chapters address possible reform of the country s current immigration policy; the principle idea is to offer visas for purchase and thereby make the system more effective. The last chapter demonstrates the method for calculating the hypothetical price of a Czech visa and the resulting impact on the number of foreigners living long-term in the Czech Republic. Klíčová slova: migrace, cizinci, imigrační politika, veřejné statky Key words: migration, foreigners, immigration policy, public goods JEL klasifikace: F220, H410

5 OBSAH ÚVOD VÝVOJ IMIGRAČNÍ POLITIKY ČR OBDOBÍ OBDOBÍ OBDOBÍ 1999 DO SOUČASNOSTI LEGISLATIVA IMIGRAČNÍ POLITIKY REFORMA IMIGRAČNÍ POLITIKY RESTRIKTIVNÍ SMĚR IMIGRAČNÍ POLITIKY LIBERÁLNÍ SMĚR IMIGRAČNÍ POLITIKY LIBERÁLNÍ SMĚR IMIGRAČNÍ POLITIKY REFORMA ČESKÉ IMIGRAČNÍ POLITIKY NÁVRHY ZMĚN V LEGISLATIVĚ IMIGRAČNÍ POLITIKY Výhody navrhované reformy Nevýhody navrhované reformy VÝZKUM CENA VÍZA KALKULACE CENY VÍZA Nabídková strana Poptávková strana ZÁVĚR ZDROJE POUŽITÁ LITERATURA ZDROJE...37

6 Úvod Imigrační politika patří v současné době mezi velmi mediálně probíraná témata a můžeme říci, že oprávněně. Máme možnost se setkat s touto tématikou v mnoha souvislostech, ať již v diskuzi o důchodové reformě, nezaměstnanosti či diskriminaci cizinců. Česká republika je mladá rozvinutá země, která se potýká s mnoha starostmi a problémy, jako většina zemí západního světa. Život v ČR je stále ve vyšší míře ovlivňován cizinci, kterých žije na celém území již skoro 300 tis. a toto číslo se pravděpodobně bude i do budoucna zvyšovat. Musíme si uvědomit, že Česká republika se stává cílovou zemí imigrantů, nikoliv pouze tranzitní zemí, jak tomu bývalo v minulosti. Proto bychom měli reformovat svou imigrační politiku, která nereflektuje současné trendy migračních vln. Ten, kdo má zkušenost s imigrační politikou v praxi, většinou potvrdí, že se zde člověk může velmi lehce setkat s nejvyšším stupněm arogance státní moci. Tato práce si primárně klade základní otázku, a to proč je současná imigrační politika ČR tak neefektivní. Respektive, proč nevyužíváme efektivnějších řešení. Analýzou vývoje imigrační politiky, její legislativy a profily cizinců se práce snaží nalézt lepší efektivnější řešení. Tato práce se zároveň snaží přispět k diskusi, jak situaci imigrační politiky změnit. Mou původní iluzivní myšlenkou byla představa reformy, která by vedla ke spokojenosti všech účastníků procesu imigrační politiky. Postupnou transformací této utopické představy vznikla myšlenka na reformu, která by byla co možná nejefektivnější, potažmo efektivnější než součastný systém. Práce se významnou měrou opírá o článek Garyho Beckera Sell the right to immigrate, respektive zachovává její hlavní ideu zefektivnit imigrační proces pomocí prodeje víz. Cílem této bakalářské práce je snaha o nalezení odpovědi na kladené základní otázky. Práce se rovněž snaží navrhnout reformu imigrační politiky ČR na základě teoretických informací a praktických zkušeností. 1

7 1 Vývoj imigrační politiky ČR Moderní imigrační politika se začala vyvíjet až po roce Před tímto datem Československo žádnou imigrační politiku nepotřebovalo. Saldo migrace bylo v té době téměř nulové, pouze část osob emigrovaly do západních zemí. Za určité zpestření migrační politiky před rokem 1990 můžeme považovat mezistátní smlouvy o krátkodobé imigraci mezi Československem a Polskem, Vietnamem, Kubou, Mongolskem, Angolou, KLDR a dalšími zeměmi RVHP. Důležitou skupinu tvořili občané Vietnamu, kteří po politických změnách v roce 1989 vytvořili základ pro součastnou početnou vietnamskou komunitu v ČR. Zásadním mezníkem v migrační politice byly změny v politickém systému tehdejšího Československa. S tím souvisely i změny, které proběhly v legislativě. Většina autorů zabývajících se migračních politikou se shodne na rozdělení tři časových migračních etap 1 a to v obdobích , a 1999 až do současnosti: 1.1 Období Toto období můžeme definovat, jako období určité politické euforie, kdy neexistovalo příliš legislativních zábran vstupu cizinců do země. Imigrační politika v té době vycházela z poměrně zastaralého zákona č. 68/1965 Sb., o pobytu cizinců, který dost dobře nereflektoval tehdejší situaci. První modernější legislativní změnou imigrační politiky byl zákon č. 123/1992 Sb., o pobytu cizinců na území ČSRF. Tento zákon zaváděl nové instituty dlouhodobého a trvalého pobytu. Celkově toho období bylo poměrně liberální, kdy byla zrušena vízová povinnost vůči mnoha zemím a imigrační politika nebyla v zásadě restriktivní. Následující dvě období jsou poměrně rozdílná. 1.2 Období Rok 1996 je poměrně zásadním mezníkem ve vývoji migrační politiky. V roce 1996 došlo k přehřátí ekonomiky ČR a s tím k souvisejícímu ekonomickému propadu v následujícím roce. To bylo následováno prudkým růstem nezaměstnanosti. Parlamentní volby skončily křehkým výsledkem. Zároveň se česká legislativa začala upravovat dle standardů Evropské unie, ať se již 1 Např. Baršová (2005), str

8 jednalo o vízové povinnosti vůči třetím zemí, či předpisy schengenského systému. V důsledku implementace směrnic a norem EU, propadu hospodářského růstu došlo k přijetí dvou zákonů č. 325/1999 Sb., o azylu a č. 326/1999 Sb. o pobytu cizinců na území České republiky, které vešly v účinnost k Zvýšení restriktivních opatření vedlo ke krátkodobému snížení počtu imigrantů na začátku roku Průlomovou změnou bylo ovšem postavení dvou instrumentů imigrační politiky dlouhodobého a trvalého pobytu. V současnosti zákon umožňuje cizincům, kteří žijí již 5 let v ČR na základě povolení k dlouhodobému pobytu, zažádat o trvalý pobyt. Tato úprava umožňuje součastným zahraničním pracovníkům v budoucnosti podat žádost o české občanství. 1.3 Období 1999 do současnosti V tomto období můžeme sledovat nové trendy v migrační a imigrační politice ČR. První zásadní změnou je vytváření aktivních politik migrace. Vznikají programy, které jsou zaměřeny na specifické země a jejich vzdělanější část obyvatelstva. Tyto programy vycházejí z projektu západních zemí. Množství zkušeností s těmito programy mají ve Velké Británii, Spojených státech a Austrálii. Tyto programy byly schváleny vládou ČR v roce 2002 a v současnosti se týkají občanů Bulharska, Chorvatska, Kazachstánu, Srbska, Černé Hory, Kanady a od i Ukrajiny. Z tohoto důvodu Ministerstvo práce a sociálních věcí zřídilo speciální Komisi pro cizince. Velkou nevýhodou této instituce je pomalá reflexe na aktuální potřeby trhu práce. Výsledky jejich práce jsou velice sporné. Dá se říct, že jsou velice nákladné a ne příliš úspěšné. S ohledem na to, kolik tento projekt zaměstnává lidí na Ministerstvu práce a sociálních věci, je pravděpodobné, že budou pokračovat. Dalším programem byla Politika návratové imigrace. Tento program byl zaměřen na české komunity ve východních zemích, většinou z důvodu zlepšení jejich sociální situace, která byla ve většině případů opravdu tíživá. 1 Tyto programy byly typické pro mnoho zemí západní Evropy v 90. letech 20. století. Asi nejznámější byl případ Německa, kdy na základě podobného procesu 1 Většina těchto krajanů pocházela z Ruska, Uzbekistánu, Kyrgyzstánu, Tádžikistánu, Turkmenistánu, Ázerbádžánu, Arménie, Gruzie a z Bosny a Hercegoviny. 3

9 přišlo několik stovek tisíce imigrantů německého původu ze zemí bývalého Sovětského svazu, Rumunska a Polska. 1 Další změnou bylo přijetí všech standardů nutných pro přistoupení nových členů do Evropské unie v květnu Vláda přijala a schválila různé dokumenty o imigraci, např. Zásady politiky v oblasti migrace cizinců, Koncepci integrace cizinců na území České republiky či Akční plán boje s nelegální migrací atd. Většina těchto dokumentů měla politický charakter a nepřinášela v zásadě nic nového. Bližší analýzou můžeme zjistit, že zásadní rozdíl mezi imigračními politikami v různých obdobích je jejich byrokratická složitost, které v průběhu let v zásadě roste. To je asi nejzásadnější změna od liberálního přístupu v 90. letech. Obrázek 1: Saldo čisté migrace ČR (období ) Zdroj: Migration Policy Institute Tento graf velice dobře reflektuje vývoj migrační politiky Československa a později České republiky. Můžeme vidět růst počtu imigrantů po politických změnách v roce 1989, tedy období 1 Některé prameny uvádějí až 600 tis. nových občanů Německa. 4

10 liberálního přístupu tehdejší vlády. Následuje poklidné období 90. let, ukončené poklesem v době ekonomické krize na přelomu let 1997 a Nejnižší počet imigrantů můžeme vidět v roce 2000 po přijetí striktního zákona č.326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky. Rokem 2000 následuje soustavný a enormní růst počtu cizinců v ČR. 5

11 2 Legislativa imigrační politiky Po přistoupení ČR do Evropské unie v květnu roku 2004 se zásadním způsobem změnila imigrační politika. Česká legislativa, taktéž i migrační statistika, musela začít respektovat právo volného pohybu osob občanů členských zemí Evropské unie v rámci tohoto společenství. Vstup na území ČR je těmito občany podmíněn pouze platným cestovním dokladem. Občané Evropské unie nikdy nepotřebují vízum k pobytu v České republice. Toto ustanovení se vztahuje i na občany Švýcarska, Norska, Islandu a Lichtenštejnska. Počty osob ze zemí EU, trvale se zdržujících na území České republiky, není zanedbatelný. V roce 2005 žilo v ČR cizinců ze zemí EU z celkového součtu Většinu těchto cizinců tvoří občané Slovenska a Polska. Tato bakalářská práce se zaměřuje na cizince z tzv. třetích zemí. Jedná se občany zemí vně EU, Švýcarska, Norska, Islandu a Lichtenštejnska. Pro občany tzv. třetích zemí platí vízová povinnost, pokud se nejedná o občany státu, se kterými má Česká republika zrušenou vízovou povinnost. Vízová povinnost vůči občanům tzv. 3. zemí Víza můžeme rozdělit do 2. skupin dle délky platnosti. Rozlišujeme krátkodobá a dlouhodobá víza. 1 Předpoklady pro získání jednotlivých dlouhodobých víz jsou skoro identické, ovšem nesmíme opomenout, že jednotlivá víza na sebe navazují. Základní vízum je k pobytu nad 90 dní. Povolení k dlouhodobému pobytu je svým způsobem prodloužením předchozího víza a vychází z úmyslu cizince pobývat na území ČR po dobu delší než jeden rok. Status trvalého pobytu může cizinec získat po pěti letech nepřetržitého pobytu na území ČR. Výjimky z těchto pravidel upravuje zákon. 1 Mezi krátkodobá víza řadíme letištní vízum, průjezdní vízum a vízum k pobytu do 90 dnů na území ČR. Jejich význam je pro imigrační politiku minimální. Mezi dlouhodobá víza řadíme vízum k pobytu nad 90 dní, povolení k dlouhodobému pobytu na území ČR a trvalý pobyt na základě povolení k pobytu. Skupiny cizinců s těmito vízy patří mezi nejdůležitější subjekty imigrační politiky. Na území ČR žijí dlouhodobě, pracují zde, podnikají, či studují. Zároveň mají předpoklady k získání českého občanství. Naturalizace, tedy přijetí občanství, se považuje za nejvyšší stupeň ve struktuře imigrační politiky. 6

12 Podmínky pro získání dlouhodobého víza jsou determinovány podklady, které žadatel předkládá při procesu žádání o vízum. Totožnost žadatele se prokazuje cestovním pasem. Cizinec musí také doložit doklad potvrzující účel pobytu (pracovní smlouvu, stipendium, kopii víza rodinného příslušníka atd.). Finanční soběstačnost jedince je prokazována dokladem o zajištění prostředků. ČR se snaží bránit proti kriminalitě cizinců, a proto žadatelé předkládají výpis z evidence Rejstříku trestů ČR. Z bezpečnostních důvodů je také zkoumána právní bezúhonnost a minulost žadatele v jeho zemi původu. Proto je pro řízení vyžadován ekvivalent výpisu z rejstříku trestů z mateřské země. Dalším dokladem, který je nutný předkládat, je zajištění ubytování. To může mít formu nájemní či podnájemní smlouvy, výpisu z katastru nemovitostí, či potvrzení 3. osoby o zajištění ubytování pro žadatele. Další podklady vychází z jednotlivých podskupin víz a důvodů k pobytu. 1 1 Všechny podklady musí být notářsky přeloženy do českého jazyka. Žadatelé o vízum musí počítat s určitou časovou prodlevou. Vyřízení jednotlivých víz trvá v intervalu 60 až 180 dní, dle typu víza. Za řízení je stanoven správní poplatek ve výši 1000 Kč, ten je shodný pro všechny typy dlouhodobých víz. 7

13 3 Reforma imigrační politiky Pokud chceme reformovat imigrační politiku ČR je třeba se seznámit s teoriemi, které se snaží vysvětlit důvody lidí, kteří se rozhodnou opustit svou zemi, své kořeny a začít úplně od začátku v nové zemi. V případě reformy imigrační politiky je optimální vycházet právě z podstaty těchto důvodů. Nejčastěji uváděné teorie vysvětlující migraci 1 : 1. Neoklasická ekonomie Popisuje migraci jako důsledek nerovnováhy na trhu práce. Tato teorie pracuje s dvěma faktory: push a pull. Push faktor podněcuje pracovníky, aby se stěhovali za prací do země s vyššími životními standardy. Pull faktor představuje zaměstnavatele (poptávku na trhu práce) a jejich snahu zaměstnat cizince pracovat v rozvinuté zemi za nižší mzdu. V krátkém období dochází k výkyvům na straně poptávky a nabídky po práci. Z dlouhodobého hlediska by mělo dojít k vyrovnání mezd a množství práce. Migrant je racionálně uvažující subjekt, který se snaží maximalizovat svůj užitek, a proto migruje do země, kde očekává vyšší příjem. Součastně dochází k přesunu kapitálu (jako jednoho z výrobních faktorů) do rozvojové země. Za situace, kdy se ceny výrobních faktorů vyrovnají, proces migrace ustane. 2. Nová ekonomie migrace Vychází z výzkumů prováděných v zemích třetího světa, převážně v Mexiku. Hlavním bodem této teorie je myšlenka, že lidé migrují z důvodu relativní chudoby a snahy se vyhnout riziku chudoby pomocí diverzifikace svých příjmů. Ke zvyšující migraci může také přispět nedostatečně fungující systém pojištění a úvěrů (pojištění jako zdroj snižování rizika chudoby). Tato teorie vychází z reálií střední Ameriky. Uvádí také způsob rozložení rizika v rodině, kdy nejschopnější člen emigruje, ale zároveň zbytek rodiny představuje záchranou síť v případě jeho/jejího neúspěchu. 1 Baršová (2005), str

14 3. Teorie segmentovaného trhu Vychází z hierarchické segmentace pracovního trhu, kdy určitá zaměstnání nejsou poptávána z důvodu nízké prestiže. Taková místa zůstávají neobsazená i v dobách ekonomické recese, kdy je vysoká míra nezaměstnanosti. To vyvolává poptávku po zahraničních pracovnících, kteří by na přechodnou dobu obsadili tato volná místa, které jsou pro domácí obyvatelstvo málo prestižní. Zahraniční pracovníci vědí, že dané zaměstnání je krátkodobá záležitost v cizí zemi, takže to neohrozí jejich sociální status v mateřské zemi. Poptávka po těchto zaměstnáních ze strany cizinců udržuje cenu práce v daném segmentu na stejné úrovni, v krátkém období může mzda klesnout. Tato teorie vysvětluje situaci, kdy je vysoká nezaměstnanost v hostitelské zemi a zároveň silná poptávka po těchto zaměstnáních ze strany cizinců. Teorie také upozorňuje na možný konflikt mezi hostitelskou zemí a zahraničními pracovníky při snaze usadit se a zrovnoprávnit své postavení s občany hostitelské země. Tato teorie reflektuje situaci v západním Evropě, kde v 50. a 60. letech probíhaly nábory zahraničních pracovníku na nízko-kvalifikovaná zaměstnání. 4. Teorie světosystému Tato neomarxistická teorie se snaží dokázat, že migrace je součást procesů kapitalistické akumulace, která těží z nerovnosti mezi rozvinutými a zaostalými částmi světa. Proces kapitalistické akumulace expanduje do stále nových oblastí a její obyvatelé se stávají námezní pracovní silou. Tento proces rozvrací zemědělství v zaostalých oblastech a nutí obyvatele těchto oblastí k migraci. Politické rozdělení světa na jednotlivé, samostatné a ohraničené země způsobuje vykořisťování zahraničních dělníků a zároveň ohrožuje domácí dělnickou třídu, které snižuje vyjednávací pozici vůči kapitalistům. To v konečném důsledku vede k vykořisťování domácího i cizího dělnictva a k akumulaci kapitálu. Globalizace konce 20. století tento proces pouze urychlila, kdy došlo k enormnímu růstu mobility práce mobility práce i kapitálu. Tato teorie také používá termín globální města (např. Londýn, Paříž, Hong Kong, New York), kde žijí společně elity rozvinutého světa a lidé pocházející ze zaostalých periférií, vytržení od svého životního stylu venkova jsou nuceni pracovat ve službách pro místní elitu. Základním předpokladem této teorie je nekonečná akumulace kapitálu, jež pohání celý tento systém. 9

15 5. Teorie migračních systémů Tato teorie vychází ze spojení vysílacích a přijímacích zemí. Toto spojení vychází z historických, politických, kulturních a dalších vazeb. Vysílací země se specializuje na vysílání pracovníků určitého oboru do určitých zemí. Jako příklad této teorie se používají Filipíny. Filipínky patří celosvětově mezi nejoblíbenější domácí služebné, chůvy či uklízečky. Jejich služby jsou využívány v Japonsku, Korey, Singapuru, SAE, Velké Británii i USA. To dává předpoklad občanům Filipín, že mohou pracovat maximálně v těchto nízko hodnocených zaměstnáních. Dá se říct, že pracují v globálních městech, pokud si tento výraz vypůjčíme z předchozí kapitoly. Není bez zajímavosti, že tato teorie se také řadí mezi neomarxistické. 6. Teorie migračních sítí a transmisního prostoru Tato teorie spíše vysvětluje způsob migrace. Cizinci žijící v hostitelské zemi jsou informačním kanálem a potencionálním zázemím pro jejich krajany příbuzné, přátelé či známé. To zvyšuje zajímavost hostitelské země z pohledu dalších imigrantů, kteří mohou využívat služeb svých krajanů při aklimatizaci v novém prostředí. Situaci jim navíc ulehčuje stále levnější mezinárodní doprava a telekomunikační služby. Z této teorie lze odvodit myšlenku, že národnostně homogenní země nejsou cílem imigrantů v takové míře jako multi-národnostní země. 7. Teorie kumulativních příčinností a institucionalismus Tato teorie tvrdí, že migrace je důsledek změn zapříčiněných migrací. Dva příklady dokážou osvětlit tuto teorii. Zaměstnání získající v povědomí lidí status práce pro přistěhovalce, již bude navždy těžko obsaditelná místním obyvatelem. To vyvolává poptávku po cizincích ochotných přijmout toto zaměstnání. Druhý příklad je ještě specifičtější. Restriktivní imigrační politika vyvolává ze strany cizinců poptávku po převaděčství, falešných vízech, formálních sňatcích či právnických službách. Základem této teorie je myšlenka, že změna v prostředí v důsledku určitého procesu tento proces udrží a posílí. 10

16 8. Teorie klientské politiky a antipopulistická norma Imigrace je efektem způsobeným vztahem mezi zaměstnaneckou lobby a jejich poptávkou po levnější práci společně s přijetím antipopulistické normy státy západního světa. Antimonopolistické normy se stávaly součástí západního zákonodárství po 2. světové válce jako součást vyrovnávání s vlastní minulostí. Všechny tyto teorie, až na dvě neomarxistické, mají společného jmenovatele. Můžeme to nazvat maximalizací užitku, diverzifikací rizika či využívání cizích zdrojů, ovšem je to vždy snaha zlepšit svůj život (životní úroveň) a své sociální postavení. Pokud máme v úmyslu reformovat imigrační politiku, měli bychom si vybrat směr v imigrační politice pro nás nejvýhodnější z vícero hledisek. Imigrační politika je velice specifický nástroj, proto by i směr naší imigrační politiky měl být vybírán dle specifických pravidel. V dnešní době je nemyslitelné, aby si majitel hotelu vybíral své klienty dle kvót na jednotlivé národnosti. Byl by asi velice rychle označen na rasistu. Jednotlivé města také nemají toto právo. Dokonce ani kraj si nemůže rozhodnout kolik Ukrajinců či Vietnamců bude žít na jeho území. Tento příklad poukazuje na specifickou roli imigrační politiky, protože pouze stát má toto právo, které vychází ze státního monopolu na rozhodování na určitém území. 1 V imigrační politice existují tři základní směry: 1. restriktivní 2. liberální 3. liberální 1 Stát ve smyslu nejvyšší formy autority na určitém území 11

17 3.1 Restriktivní směr imigrační politiky Tento směr má plno zastánců i v České Republice. Základním předpokladem je, že stát nepotřebuje cizince na svém pracovním trhu, protože zneužívají sociální systém, zabírají místa domácím pracovníkům a mají kriminální minulost. Dost často je restriktivní směr v imigrační politice přičítán práci odborů a jejich lobby. 1 Jejich snahou bývá omezení nabídky práce, a tím získání lepší vyjednávají pozice o kolektivních mzdách. Poměrně častý je názor, že cizinci s sebou přinášejí externí náklady pro domácí obyvatelstvo 2. Imigranti mohou určitou skupinu obyvatelstva částečně poškodit, ale to neznamená, že bychom je měli předem diskvalifikovat. Výzkumy na americkém trhu práce dokazují, že imigrace nemá negativní důsledky na místní trh práce, dokonce jsou spíše pozitivní. Specifické skupiny mohou být poškozeny, ale spíše snížením mzdy než ztrátou zaměstnání. Teorie která tvrdí, že nabídka práce je fixní a zvýšení nabídky práce je nutně škodlivé pro místní obyvatelstvo je naštěstí již překonána. Existují i články ve kterých autoři tvrdí, že i ilegální migrace má z ekonomického hlediska pozitivní efekt. 3 4 Kriminalita cizinců se nijak zásadně neliší od domorodců. 5 Zprofanovanou frází je, že rozvinuté země imigranty jednoduše potřebují. Ovšem jsou země jako Japonsko či Tchaj-wan, kde míra imigrace je skoro nulová a jsou to moderní rozvinuté země, tedy mají klasické předpoklady pro vysokou míru imigrace. Bohužel, imigrační politika je často používaný nástroj na zakrývaní vlastních chyb např. v sociální politice (neúměrné sociální dávky, vysoké minimální mzdy atd.). 3.2 Liberální 6 směr imigrační politiky Zástupci tohoto směru tvrdí, že by cizincům měl být umožněn volný vstup na pracovní trhy rozvinutých zemí bez jakýchkoliv podmínek. Proto se zde setkáváme s určitou dichotomií dvou příbuzných, a přece velice odlišných pojmů volného obchodu (free market) a volné imigrace (free 1 de Soto (1998), str Pro vyvracení nejčastějších mýtů imigrační politiky je velice užitečný článek Immigration: Demographic and Economic Fact, Julian L. Simons z roku de Jasay (2006) 4 Je to poměrně kontroverzní tvrzení pro země postižené vysokou nezaměstnanosti, jako Francie či Německo, kde jsou ze vzniklé situace často obviňováni právě ilegální imigranti. 5 Kriminalita cizinců v ČR je součástí kapitoly Reforma imigrační politiky 6 Tento směr je často v literatuře označován jako liberální, všem ve své podstatě je částečně socialistický, proto je uveden v uvozovkách. Liberální myšlení je povětšinou proti bariérám vstupu. 12

18 immigration). Tyto dva pojmy nelze vzájemně zaměňovat. Mezi mezinárodním obchodem a migrací existuje substituční efekt. 1 Pokud máme více (méně) jednoho, potřebujeme méně (více) druhého. Pokud mohou produkty (výrobky) z rozvojové země volně (bez cel a dalších obdobných bariér) vstupovat a být směňovány na trhu ve výše-příjmových zemi, pak občané nízko-příjmové země nemají potřebu se stěhovat za prací jinam. V případě restriktivních dovozních opatření vůči nízko-příjmové zemi, budou občané takto postižené země hledat uplatnění jinde a výše-příjmová země bude pro ně více než atraktivní. To platí pouze za podmínek, kdy jsou pevně stanoveny hranice mezi zeměmi. Vhodným příkladem může být agrární politika EU. Pokud by nebyly celní bariéry na zemědělské produkty z Afriky, mohli by Afričané ve vyšší míře využívat svého zemědělského potenciálu a nehledat nové uplatnění v Evropě 2. Volný přístup imigrantů do země bez jakýchkoliv restrikcí, jak si zastánci tohoto směru představují, by byl možný, tak maximálně do 20. let minulého století. Tedy za situace, kdy imigrant obsadí volnou půdu, která nemá vlastníka a tu vlastními silami obhospodařuje (man s land). Vracíme se tedy do období osadníků a jejich kolonizace Ameriky a Austrálie (pokud abstrahujeme od vlastnického práva původních obyvatel indiánů a aboridžinců). Narážíme zde totiž na problematiku veřejných statků. Současné státy západního světa jsou státy blahobytu (welfare state). Pod tímto pojmem si nepředstavujme pouze skandinávské státy. Přes veřejné rozpočty jdou nepoměrně větší podíly HDP než v dobách osadníků v USA. V mezinárodním měřítku mnoho států legálně dovolí imigrantům využívat všech služeb (veřejných statků) dostupných pro domorodce (např. dálnice, vzdělání, zdravotní péči a další služby státu blahobytu). Ti se ovšem často stávají černými pasažéry tohoto systému. Tím stát způsobuje nemalé externí náklady pro místní obyvatele, které jsou bez volby nuceni přijmout a to většinou za podmínek pro ně více než nevýhodných. Jedna z nejzajímavějších otázek veřejných financí zní: Podle jakého klíče můžeme říct, že někdo má právo užívat zdroje státu blahobytu?. A otázka podle jakého klíče rozdělovat tyto zdroje cizincům je ještě těžší. V případě, že dovolíme imigrantům bez omezení užívat veřejné 1 Hoppe (1998), str To popisuje již neoklasický model mezinárodního obchodu Heckscher-Ohlinův teorém (za předpokladu imobility výrobních faktorů). 13

19 statky, pak jim předáváme zdroje, bohatství, které byly vytvořeny předchozími generacemi a zároveň i zdroje, které jsou financovány součastnými daňovými poplatníky. Další problém na který můžeme narazit při studiu imigrace se nazývá negativní externalita. Nejčastěji uváděná externalita spojená s imigrací je negativní znalostní externalita. 1 Lidé se učí jeden od druhého, přejímají znalosti a zvyky toho druhého. Pokud lidé pracují s osobou, která má nízkou kvalifikaci a znalosti, tak je to svým způsobem poškozuje, protože tyto neznalosti musí při výkonu zaměstnání strpět. Tato externalita je také často přisuzována nízké individuální produktivitě v zemích s nízkou průměrnou produktivitou. Při zavádění restrikcí v imigrační politice je důležité zohlednit právě i externality a možnost jejich internalizace. 2 Samozřejmě lze zvýšit daně pro cizince, a tím internalizovat používání veřejných statků, ale internalizovat negativní externalitu pomaleji se učících dětí v třídě plné imigrantů je zhola nemožné Liberální směr imigrační politiky Někteří liberálové při prosazování tohoto směru prohlašují, že lidé mají pouze dvě práva při imigraci. 4 Prvním je právo opustit zemi, ve které se již nechtějí zdržovat. Ovšem toto právo nemůže existovat bez práva se usadit a získat pobyt v zemi svobodně zvolené. Bez druhého práva nemůže existovat právo první a naopak. Existuje mnoho názorů na podmínky a restrikce od zastánců tohoto směru, ovšem většina z nich se shodne na třech základních podmínkách, kterými by každá imigrační politika měla být zabezpečena: 5 Nesmí existovat žádný způsob, jak zneužívat systém státu blahobytu. Tím se nemyslí pouze klasické veřejné statky typu vzdělání, zdravotní péče či sociálního zabezpečení, ale veškeré druhy veřejných statků. Tímto způsobem snížit riziko potencionálních černých pasažérů. Pokud lidé migrují, měli by tak činit na své vlastní riziko a vlastní odpovědnost. 1 Simon (1998), str Simon (1998), str A tato situace opravdu nastává v Německu a Franci. V USA jsou dokonce školy, kde většina žáků používá zásadně španělštinu a jsou to jenom a pouze státní školy 4 Hospers (1998), str např. de Soto (1998), str

20 Imigrant musí prokázat svou finanční zajištěnost, tak aby nebyl břemenem místních daňových poplatníků. Zároveň by měl dokázat, že zařazením do nové společnosti bude využívat svých schopností, znalostí a talentu k rozvíjení této společnosti. Ovšem to je velice těžké efektivně zjišťovat. Zabránit, aby imigranti mohli v krátkém časovém období volit a tím ovlivňovat a měnit politiku země ve svůj prospěch. Toto to je poměrně zásadní podmínka, i když ji asi nikdy žádný politik neřekne nahlas. 1 Imigranti, v případě že se mohou projevovat v politice, jsou častými zastánci anti-diskriminačního zákonodárství a zaměstnaneckých kvót, které jak známo deformují trh práce. 2 Asi nejzajímavější příspěvek poslední doby k diskuzi o imigrační politice je článek Sell the right to immigrate od Geryho Beckera, nositele Nobelovy ceny za ekonomii. Ve svém článku popisuje součastnou imigrační politiku ve Spojených státech, kde používají systém tzv. kvót. Imigrační politika zde upřednostňuje rodinné příslušníky osob, které již legálně žijí v USA, žadatele s významnými schopnostmi a dovednostmi a podle dalších kritérií. Než kvóty by raději upřednostňoval zpoplatnění práva imigrovat. Na základě primitivního matematického modelu poukazuje na výhody toho systému. Hypotetická cena je stanovena na dolarů a je to jednorázová platba za možnost žít v USA. To se může zdát na první pohled jako vysoká částka, ale jeho propočty nás vyvádějí z omylu. Osoby ochotné platit tuto částku mají skoro automaticky všechny požadavky na vhodné imigranty jsou mladí, zdraví a dychtiví pracovat za několikanásobně vyšší mzdu než si mohou získat ve své mateřské zemi. Vzdělaný pracovník může pobírat až 4 násobně vyšší mzdu. Nekvalifikovaný pracovník může pobývat až 8 násobně vyšší mzdu (8 dolarů v USA, oproti 1 dolaru za hodinu práce v Číně). Podle těchto propočtů si pracovník vydělá na vstupní vízum během 4 let pobytu na půdě USA. Autor také vybízí k založení podobného systému půjček pro imigranty, jako funguje pro studenty amerických univerzit. 1 Často se uvádí příklad Singapuru (Simons (1998), str. 146), který je přeplněn imigranty z Číny. Pokud by měli právo volit, mohli by změnit demokratických systém na jim více blízký. Ovšem nevím, zda je vhodné mluvit o Singapuru jako o příkladové demokratické zemi. 2 Jako dobrý příklad nám může posloužit veřejná doprava v Los Angeles, kde zaměstnanci jsou přijímání podle minoritních kvót, nikoliv dle kvalit jednotlivých uchazečů o zaměstnání. Ne nadarmo je metro v Los Angeles považováno za jedno z nejproblémovějších v celých Spojených státech. (Hospers, 1998). 15