Pojistné rozpravy 10

Transkript

1 Pojistné rozpravy 0 POJISTNĚ TEORETICKÝ BULLETIN 200

2 ISSN

3 OBSAH Možnosti řešení rizik pojišťovacích institucí... 5 (The Possibility of Solution of Companies Risks Insurance) Ing. Eva Ducháčková, CSc., Vysoká škola ekonomická Proaktivní řízení zdrojů v pojistném sektoru controlling nákladů... 5 (Proactive Management of Resources in the Insurance Sector Cost Controlling) Ing. Jiří Stejskal, Kooperativa, pojišťovna, a.s. Předpovědní intervaly pro kredibilitní modely v pojištění...22 (Prediction Intervals for Credibility Models in Insurance) prof. RNDr. Tomáš Cipra, DrSc., Matematicko-fyzikální fakulta UK a VŠE Vyšetřování trestného činu pojistného podvodu (Investigation of the Criminal Act of Insurance Fraud) prof. JUDr. Ing. Viktor Porada, DrSc., Policejní akademie ČR JUDr. Vlastimil Pršal, Allianz pojišťovna, a.s. Kapitoly z pojistné teorie VII (Chapters from Insurance Theory VII) doc. Ing. Jaroslav Daňhel, CSc., Vysoká škola ekonomická Elektronický podpis (Electronic Signature) doc. Ing. Vladimír Smejkal, CSc., soudní znalec Penzijní produkty (Pension Products) prof. Ing. Jaroslav Vostatek, CSc., Wüstenrot, životní pojišťovna, a.s. Technická univerzita v Liberci K některým problémům pojištění odpovědnosti z provozu vozidla... 0 (On Some Problems of MTPL Insurance) JUDr. Jiří Horník The Coming of Insurance in Future EU Member Countries in Eastern Europe... 9 (Příchod pojistného trhu do budoucích členských zemí EU ve východní Evropě) Dr. Michael Theil, Wirtschaftsuniversität Wien, Institut für Versicherungswirtschaft/CEMS, PIM Sekuritizace pojistného rizika (Securitization of Insurance Risk) prof. RNDr. Tomáš Cipra, DrSc., UK Praha a VŠE Praha Shrnutí a překlad resumé do angličtiny: Marie Kovárnová.

4 4 Pojistné rozpravy 0

5 MOŽNOSTI ŘEŠENÍ RIZIK POJIŠŤOVACÍCH INSTITUCÍ Ing. Eva Ducháčková, CSc. Katedra bankovnictví a pojišťovnictví, Vysoká škola ekonomická Vzhledem ke specifičnosti pojištění jako kategorie, vyplývající z jeho základní funkce, tzn. krytí negativních důsledků nahodilosti, jimž je společnost vystavena ať již z důvodu přirozené povahy přírodních jevů nebo z důvodu nedokonalosti společnosti samé, a specifičnosti fungování pojišťovacích institucí, jsou pojišťovací instituce jsou ve své činnosti vystaveny rizikům. Na jedné straně jde o rizika charakteristická pro činnost podnikatelských subjektů fungujících v tržní ekonomice a na straně druhé o rizika specifická právě pro oblast pojišťovnictví. Mezi obecně se vyskytující rizika se řadí zejména: strategické riziko (spočívající v nebezpečí, že se podnikatelské aktivity nebudou zaměřovat na trhy, oblasti a produkty, které budou v budoucnu výnosné), provozní riziko (vyplývající z použití nesprávných kontrolních a řídících mechanismů, technických omylů, lidského selhání, podvodů apod.), riziko právního prostředí (vyplývající z měnícího se právního prostředí, změn ve státní regulaci, způsobů zdanění apod.), riziko v rámci obchodních vztahů (představující riziko nedodržení smluvních závazků druhou stranou) a také riziko možnosti špatného vnímání společnosti ze strany veřejnosti. Mezi rizika charakteristická pro pojišťovnictví patří především pojistně technické riziko, riziko investičního portfolia a riziko nesolventnosti. Pojistně technické riziko znamená možnost vzniku odchylky mezi skutečnou velikostí pojistných plnění a předpokládanou výší pojistných plnění vyjádřenou v ceně pojištění. Pojištění je postavené na vzájemné kompenzaci rizik (v prostoru i čase), přitom tato kompenzace nemůže být nikdy dokonalá, protože vychází z určitých předpokladů, které se mohou, ale nemusí potvrdit v praxi. Pojistně technické riziko lze dále členit z hlediska příčin jeho realizace na náhodné riziko (vyplývající z možnosti odchylky skutečných pojistných plnění od předpokládaných vlivem náhody), na riziko změn a riziko omylu. Pod pojem pojistně technické riziko lze zařadit i riziko spojené se skutečností, že k výplatě pojistných plnění dojde dřív než se očekávalo, tzv. riziko načasování, při němž v důsledku nečekaně rychlého vyřízení pojistného plnění dochází ke ztrátě v důsledku ztráty na úrokovém výnosu. Toto riziko je významné v odvětvích pojištění, kde mezi vznikem pojistné události a výplatou pojistného plnění je dlouhé období (zejména v odpovědnostním pojištění). Riziko investičního portfolia je spojeno s otázkami výběru správných investic pojišťovnou při investování zejména technických rezerv pojišťovny z hlediska bezpečnosti a výnosnosti. Hlavní složky strany aktiv bilance pojišťovny představují finanční investice ve formě bankovních depozit, vládních a podnikových dluhopisů, hypotéčních zástavních listů, akciových podílů, nemovitostí a dalších investičních instrumentů, které jsou vystaveny tržnímu riziku, úvěrovému riziku a riziku likvidity. Tržní riziko představuje neočekávané změny v cenách finančních investic ať již v důsledku změn v úrokových sazbách a ve směnných kursech, tak v důsledku změn na kapitálových trzích. Dluhopisy a jiné Pojistné rozpravy 0 5

6 dluhové instrumenty jsou vystaveny úvěrovému riziku, tedy riziku, že obchodní partner nedodrží sjednané podmínky finanční transakce. Tato rizika představují hlavní nebezpečí pro stranu aktiv bilance pojišťovny. U pojišťoven můžeme teoreticky zařadit do této oblasti i tzv. riziko zajištění, kdy zajistitel není schopen splnit na základě smluv sjednaná plnění. Riziko likvidity představuje takové situace, kdy daná aktiva převedeme do potřebné hotovosti za pro nás nevýhodných podmínek, Toto riziko se zmírňuje odpovídajícím řízením aktiv a pasiv z hlediska časové přiměřenosti. Riziko nesolventnosti pojišťovny, tedy riziko neschopnosti úhrady závazků pojišťovny z dlouhodobějšího pohledu, přičemž lze říci, že toto riziko shrnuje i působení rizik předcházejících, tzn. zejména pojistně technické riziko, investiční riziko, riziko zajištění. Na základě průzkumů v oblasti řízení rizik pojišťoven bylo zjištěno, že hlavními příčinou nesolventnosti pojišťovny je pojistně technické riziko, na druhém místě rizika na straně aktiv bilance (investiční, riziko vyplývající ze zajištění) a teprve potom ostatní rizika. Pojišťovny se snaží výše uvedená rizika brát v úvahu při tzv. řízení rizika, čímž se rozumí cílevědomé změny rizikových situací nebo rizikových procesů prostřednictvím nástrojů, ke kterým patří zejména: získávání informací týkajících se rizika a nástrojů řízení rizika, působení na riziko bezprostřední nebo zprostředkované, a to zejména: tvorba dostatečně velkých a homogenních portfolií (pojistných kmenů), nabídka několika skupin pojistných produktů, finanční opatření, zejména tvorba pojistně technických rezerv pojišťovny v optimální výši a struktuře, existence přiměřené velikosti vlastních kapitálových zdrojů pojišťovny, využití vhodného zajištění, případně jiných alternativních nástrojů krytí rizika pojišťovny. Pojišťovací společnosti se mohou snažit eliminovat pojistně technické riziko využíváním co nejdokonalejších pojistně technických a pojistně matematických metod stanovení velikosti netto pojistného. Správné stanovení ceny pojistných produktů, především stanovení složky pojistného určené na výplatu pojistných plnění, tzv. ryzího pojistného, je jednou ze základních otázek hospodaření pojišťovny (rovněž jednou z otázek řešení existence pojistně technického rizika), a to z toho důvodu, že stanovení ceny pojistných produktů souvisí s ohodnocováním rizika (stanovení ceny pojištění je problematikou spojenou s nahodilostí). Riziko, kryté příslušným pojistným produktem je třeba ohodnotit jednak z hlediska určení pravděpodobnosti uskutečnění (realizace) tohoto rizika, a jednak z hlediska důsledků při realizaci rizika, tedy z hlediska velikosti vzniklé škody. Od toho se odvíjí rozdílný způsob stanovení ceny v případě rizik, jejichž realizací vznikají tzv. konkrétní potřeby a u rizik vyvolávajících tzv. abstraktní potřeby. Abstraktní potřeby jsou jednoznačně neurčitelné, což se projevuje v pojišťování individuálním oceněním škody pojistníkem (například stanovením pojistné částky v životním pojištění). Konkrétní potřeby jsou přesně ocenitelné na základě ohodnocení vzniklých škod (ztrát), například u pojištění majetku. Přitom pojišťovna při výpočtu ryzího pojistného může využít pouze informace o minulých škodních průbězích v rámci příslušného pojistného produktu. Minulé informace o škodním průběhu lze považovat z hlediska potřeb kalkulace ryzího pojistného za neúplné. 6 Pojistné rozpravy 0

7 Existují zásadní odlišnosti v kalkulaci životního a neživotního pojištění. Pro životní pojištění je charakteristické úzké sepětí s dlouhodobým procesem spoření, které hraje při kalkulaci ryzího pojistného rozhodující roli, a riziková část pojistného tvoří malý díl. V neživotním pojištění je stanovení ryzího pojistného nesnadné vzhledem k problematice určení faktorů pro utváření rizika pro budoucí období a k podstatně menší stabilitě pravděpodobnosti škod ve srovnání s pojištěním životním. Pojištění je dlouhodobý obchod, při kterém klient obvykle platí pojistné na počátku, potom pojištění trvá nastávají pojistné události, jsou oznamovány pojistiteli, který je vyřizuje a hradí své závazky ze sjednaných pojistných smluv. Závazky z některých pojistných smluv pojistitel hradí ještě dlouho potom, co pojištění skončilo (například odškodnění v rámci odpovědnostního pojištění). Tvorba a použití pojistně technických rezerv rozloží přijaté pojistné na celou dobu trvání pojistné smlouvy. Použití pojistně technických rezerv má tedy na cíl správně přiřadit k příslušnému časovému období výnosy a náklady. Pojistně technické rezervy se tvoří pojistně technickými metodami, matematicko statistickými metodami, případně kvalifikovaným odhadem. Při řešení pojistně technického rizika prostřednictvím zajištění jde o rozhodování o podobě zajistné smlouvy. V rámci tzv. tradičního zajištění může být zajistná smlouva sjednána jako obligatorní nebo fakultativní, případně v podobě, která kombinuje fakultativní a obligatorní zajištění. V rámci obligatorního zajištění je dáno, že pojistitel musí všechna rizika definovaného charakteru a velikosti postoupit zajistiteli a zajistitel je musí přijmout. Obligatorní zajistné smlouvy se sjednávají na dobu nejméně jednoho roku. Obligatorní zajistné smlouvy jsou dnes obvyklé, neboť jsou pro uskutečňování zajištění jednodušší z hlediska krytí pojistně technického rizika. Fakultativní zajištění znamená, že zajistné smlouvy jsou uzavírány pro každé jednotlivé riziko. Prvopojistitel využívá fakultativního zajištění především v případě, že: zajišťuje dané druhy rizika výjimečně a nemá tedy pro ně obligatorní smlouvu, riziko je z obligatorních smluv vyloučeno, velikost rizika přesahuje kapacitu obligatorních zajistných smluv. Dalším okamžikem při rozhodování o podobě zajištění je využití určité konkrétní formy zajištění. Podle způsobu rozdělení rizika mezi pojišťovnu a zajistitele se zajištění člení na zajištění proporcionální, v rámci kterého se riziko mezi pojišťovnou a zajistitelem dělí v určitém poměru, který se uplatňuje jak u pojistného plnění, tak u pojistného, přičemž se při určování tohoto poměru přihlíží k velikosti pojistné částky nebo pravděpodobné maximální škodě, a zajištění neproporcionální, u kterého se podíl zajistitele na krytí rizika odvozuje od velikosti škody a zajistné se stanovuje nezávisle na pojistném. Proporcionální zajištění je reprezentováno především zajištěním kvótovým a excedentním. U kvótového zajištění je pevně stanovená kvóta (procento), kterou se zajistitel podílí na krytí rizika, přičemž tato kvóta se aplikuje na všechny pojistné smlouvy sjednané pojistitelem a mající charakter definovaný v obligatorních zajistných smlouvách, tedy na všechno pojistné a na všechna pojistná plnění. Zaplacené zajistné se snižuje o tzv. provizi, která je odměnou pojistitele za získání obchodu, za vynaložené získávací a správní náklady. Kvótové zajištění je vhodné využívat především v případě, že: Pojistné rozpravy 0 7

8 pojistné částky v rámci pojistných smluv zahrnutých do zajištění jsou relativně stejnorodé, pojišťovna zavádí nový pojistný produkt, kdy budoucí škodní průběh je těžko odhadnutelný, se zajišťuje velké množství pojistných smluv, které vyžaduje administrativně jednoduchý způsob zajištění, dochází k rychlému růstu pojistného kmene a je kapitálově náročné okamžitě vytvořit dostatečné rezervy. U excedentního zajištění není podíl zajistitele na krytí rizik stejný u všech rizik zahrnutých do zajistné smlouvy, zde se podíl zajistitele určuje pro každé riziko zvlášť tak, aby velikost rizika krytého provopojistitelem zůstala homogenní. V zajistné smlouvě je stanoven tzv. vlastní vrub, což je velikost rizika, kterou si provopojistitel ponechává. Část rizika, která tento vlastní vrub přesahuje se předává do zajištění. Zajistná smlouva určuje maximální hranici velikosti rizika krytého zajištěním (v rámci excedentního zajištění bývá stanovena násobkem vlastního vrubu). Pokud pojistná částka v pojistné smlouvě zahrnuté pod danou zajistnou smlouvu přesahuje tuto hranici, má prvopojistitel několik možností jak krýt tuto část rizika přesahující stanovenou hranici. Jednak si může riziko ponechat ke krytí (v případě že se neočekává totální škoda), může se dohodnout se zajistitelem o vřazení celého rizika do obligatorní zajistné smlouvy (spíše u překročení hranice o malé částky) nebo část rizika přesahující hranici může zajistit fakultativně. Neproporcionální zajištění znamená účast zajistitele od určité velikosti pojistných plnění, přičemž velikost zajistného se vyjadřuje přímo a určuje se pomocí složitějších matematických postupů ve snaze určit velikost pravděpodobnosti nastání právě škody přesahující danou velikost. Zajištění škodního nadměrku znamená podíl zajistitele na každé škodě, která přesahuje tzv. prioritu, až do stanovené výše. Zajistné smlouvy škodního nadměrku se vyskytují ve dvou podobách: krytí jednotlivých škod, kdy zajištěním jsou kryty jednotlivé škody vzniklé z jedné příčiny a na jednom riziku (využívá se zejména v živelním a dopravním pojištění), katastrofické krytí, které chrání provopojistitele proti kumulování rizika v případě rozsáhlých škod a katastrof (využívá se zejména v živelním, odpovědnostním, dopravním, úrazovém, havarijním, leteckém pojištění). Zajištění nadměrku škodovosti je zajištění nepříznivého škodního průběhu během určitého období. Zajistitel se zavazuje nést určitý díl na ztrátách, které vzniknou propojistiteli při špatném škodním průběhu. Obvykle je ve smlouvě ohraničena horní hranice krytí ze strany zajistitele. Tato forma neproporcionálního zajištění je typická pro ta odvětví pojištění, kde odchází k velkým výkyvům ve škodním průběhu, jako například krupobitní pojištění, pojištění vichřice. Další formy neproporcionálního zajištění, například zajištění ECOMOR, která znamená zajištění té části škod, která přesahuje n-tou největší škodu, zajištění LCR, které je zajištěním největší škody v průběhu sjednaného období, případně n největších škod v průběhu tohoto období. Při rozhodování pojistitele o tom, která z výše uvedených forem zajištění se uplatní, hraje nejvýznamnější roli charakter rizika, tedy využití jednotlivých zajistných forem se 8 Pojistné rozpravy 0

9 liší především v závislosti na pojistném odvětví (v rámci odpovědnostních pojistek je nejvíce využíváno kvótové zajištění a je doplněno zajištěním škodního nadměrku, v rámci požárního pojištění excedentní zajištění a zajištění kvótové, v rámci pojištění vichřice převažuje zajištění kvótové a stále více je uplatňováno zajištění nadměrku škodovosti). Význam zajištění pro prvopojistitele v současné době je dán nejen krytím pojistně technického rizika, ale i následujícími skutečnostmi:. Zajištění je prostředek k získání dostačující kapacity prvopojistitele na krytí rizik. S ohledem na rostoucí velikost pojišťovaných rizik, by takového pojištění velkých rizik nemohlo bez fungujících metod dělení rizik existovat. V souvislosti s rostoucími riziky vystupuje do popředí problematika zjišťování bonity zajistitelů, neboť propojistitel musí pečlivě zvažovat kvalitu zajistitele. Pomocným prostředkem je zde provádění ratingů zajišťovacích společností. Náhrada vlastního kapitálu prostřednictvím zajištění není nová věc, ale nabývá stále většího významu i vzhledem k plnění kritérií solventnosti pojišťoven. 2. Zajištění je službou pro prvopojistitele. K nabídce profesionálního zajistitele patří analýza rizika a rizikového portfolia. Někteří pojistitelé nejsou dostatečně informováni o struktuře svého rizikového portfolia a zde mohou hrát důležitou úlohu možnosti zajištění a ocenění rizik v rámci zajistných vztahů. Zajištění je tedy důležité z hlediska získávání informací o riziku a jeho oceňování. 3. Při sjednávání zajištění zrají v současné době významnou roli doplňkové služby. Zajistitelé nabízejí pomoc při vytváření nových produktů, přičemž mohou při uplatnění této pomoci využít svých znalostí jak národních trhů, tak mezinárodních trhů. Ještě významnější je pomoc zajistitelů při tvorbě tarifů. Zde je významné mít k dispozici statistiky o škodním průběhu, které mohou prvopojistitelům chybět a také využívat metody pomocí kterých lze tarify diferencovat. Také informace zajistitelů pro své pojistitele o situaci na zahraničních trzích. V posledním období je možné sledovat posun od proporcionálních forem zajištění k formám neproporcionálním. Tento trend vede k růstu koncentrace zajistného trhu, zvláště v oblasti velkých rizik, a k růstu vlastního vrubu prvopojistitelů. Prvopojistitelé si ponechávají rizika s větší pravděpodobností výskytu a menším rozsahem škod, což celkově vede k poklesu objemu zajistného. Takto způsobený pokles má však horší důsledky než by měl v důsledku zhoršených výsledků škodního průběhu pojistného trhu. Zajištění škodního nadměrku má totiž prokazatelně mnohem méně stabilní průběh než zajištění proporcionální. Uvedený posun v produktové struktuře zajistného trhu způsobuje menší objem přeneseného pojistného a zároveň vyšší vystavení se vůči riziku na jednotku zajistného. Současně rostou požadavky na kapitálovou vybavenost zajistitelů. Pro udržení podmínek solventnosti je v případě neproporcionálních zajistných smluv nutno držet větší rizikový kapitál na jednotku zajistného než v případě smluv proporcionálních. Vedle výše charakterizovaného tradičního zajištění je dnes uvažováno při krytí rizik pojišťoven alternativních forem přenosu rizika, jde zejména o tzv. finanční zajištění a využití nástrojů kapitálového trhu ke krytí rizik pojišťoven. Finanční zajištění (někdy také označované jako alternativní zajištění) je určeno pro řízení finančních rizik pojišťovacích společností, zaměřuje se na finanční výsledek pojištění. Finanční zajištění obvykle velice úzce navazuje na zajištění tradiční tak, že přesná hranice mezi finančním a tradičním zajištěním není vždy jasně zřetelná. Pojistné rozpravy 0 9

10 Finanční zajištění se nevztahuje primárně na pojistně technické riziko, ale chrání bilanční výsledek prvopojistitele před všemi nebezpečími vyplývajícími z pojišťovacího obchodu. Prostřednictvím finančního zajištění lze krýt dále investiční riziko, úvěrové riziko, měnové riziko. To znamená k jeho využití cedentem vedou další podněty jako ochrana před cykličností zajistných trhů (ceny na zajistných trzích, zejména u neproporcionálních zajistných smluv, mají silnou tendenci ke kolísání), snaha o dosahování stabilních hospodářských výsledků. K charakteristickým rysům finančního zajištění patří: úzké napojení na bankovní produkty, dlouhodobý charakter, přičemž cedent může počítat s dlouhodobým krytím a předem odhadnutelnými podmínkami a na druhé straně zajistitel se stabilním příjmem zajistného, dlouhodobé ohraničení odpovědnosti zajistitele, při kalkulaci ceny zajištění u finančního zajištění se ve významné míře bere zřetel na očekávané kapitálové výnosy, přičemž význam tohoto faktoru roste s délkou období, na které je sjednána smlouva, spojení s významným podílem cedenta na zisku zajistitele v rámci delšího časového období a na druhé straně v případě negativního vývoje zajištění je spojené s účastí cedenta na krytí ztráty zajistitele; finanční zajištění tak znamená určitou přímou souvislost mezi skutečnými náklady na zajištění a individuálním škodním průběhem, smlouvy finančního zajištění jsou zaměřeny na individuální potřeby pojistitelů, proto je zde zapotřebí zohlednit interní údaje pojistitele a z toho vyplývá, že na smlouvách finančního zajištění se nejčastěji podílí pouze jeden zajistitel (výjimečně dva). Finanční zajištění má při své realizaci různé formy. Z časového hlediska se tyto smlouvy člení na smlouvy: retrospektivní, jejichž předmětem jsou minulá období, přičemž tyto smlouvy mají smysl u pojistek s dlouhým obdobím mezi uzavřením pojistné smlouvy a výplatou pojistného plnění, prospektivní, které se zabývají současnými a budoucími pojistnými lety. Typy retrospektivních smluv finančního zajištění: Time Distance contract neřeší pojistně technické riziko ani riziko načasování. Pojistitel zaplatí jednorázově zajistné a následují pravidelné domluvené splátky, přičemž u tohoto typu finančního zajištění splátky nejsou vázány na škodní průběh cedenta a připomínají bankovní termínovaný vklad. Proto zde hraje roli zejména krytí úvěrového, investičního a měnového rizika pojišťovny, neboť je zde zajištěn výnos z úroků. Modifikovaný Time Distance contract pojišťovna zaplatí jednorázově zajistné, doba výplaty plateb není pevně dána, ale závisí na škodním průběhu určitého portfolia. Nekryje tedy pojistně technické riziko, ale zahrnuje krytí rizika načasování. Při dřívější výplatě pojistného plnění získá pojišťovna nižší výnos z úroků. Loss Portfolio Transfers pojistitel může cedovat budoucí pojistná plnění vyplývající z minulých pojistných let. Finanční zajistitel přejímá cedentovy rezervy na zbývající škody. Zajistné přibližně odpovídá čisté současné hodnotě cedovaných škodních rezerv. Zajistitel si připočítává rizikovou, nákladovou a ziskovou přirážku, které zohledňují riziko na- 0 Pojistné rozpravy 0

11 časování a riziko spojené s výší rezerv. Tento typ finančního zajištění je zaměřen na krytí rizika načasování. Adverse Development Covers opět poskytuje krytí škod plynoucích z kontraktů v minulosti, ale na rozdíl od předchozího typu zde nedochází k transferu celého portfolia, nýbrž pouze je zde snaha pokrýt pojistitelovi potřeby nedostatečné tvorby rezerv na krytí škod neproporcionálního zajištění. To zahrnuje především ochranu proti škodám, které se již přihodily, ale ještě nebyly nahlášeny a škodám, které se přihodily, ale na které nebyly vytvořeny adekvátní rezervy. U zajištění časového nebo škodního nadměrku finanční zajištění zahrnuje část těchto rizik spojených s rezervami. Zajistné, které má provopojistitel zaplatit odpovídá odevzdávanému pojistně technickému riziku a bere v úvahu čistou současnou hodnotu výplat škod očekávaných během doby trvání smlouvy. Typy prospektivních smluv finančního zajištění: Finite Quota Share je typické uplatnit při vysokých nákladech na získání nových pojistných smluv, což může negativně dopadnout u pojistitele na jeho majetek a na pojistnou kapacitu (zejména při expanzivní strategii rozvoje). Proto pojišťovna ceduje finančnímu zajistiteli část přijatého pojistného. Cedent dostává provizi, která může být využita k vyrovnání přechodného poklesu vlastního jmění. Zajistitel vlastně poskytuje zálohu na zisk očekávaný prvopojistitelem v budoucích letech. Pro tento typ finančního zajištění je charakteristická omezená odpovědnost zajistitele, která je vyjádřena klouzavou provizí nebo explicitně limity ručení. Spread Loss treaty prvopojistitel platí předem určené roční zajistné na společný účet po celou dobu platnosti smlouvy. Úrokový výnos je přičítán cedentovi. Výplaty škod a zajistitelova marže jsou vypláceny ze společného účtu. Jestliže souhrnný účet vykazuje pozitivní výsledek, má cedent právo na podíl na zisku. V opačném případě hradí prvopojistitel část této ztráty. Vedle finančního zajištění se vyvíjí uplatnění kapitálových nástrojů sloužících ke krytí pojistných rizik. Alternativní metody přenosu rizika se hledají v souvislosti s výskytem přírodních katastrof a pojistných událostí závažného rozsahu. Jde o snahu vedle jiného o využití kapacity celosvětových kapitálových trhů ke krytí těchto velkých pojistných rizik. Jde o uplatnění nástrojů kapitálového trhu, které v jiných odvětvích již úspěšně fungují. Pro případ přírodních katastrof lze uplatnit využití přenosu rizika na kapitálový trh prostřednictvím půjček a derivátů, kdy vlastně nejde o přenos pojistně technického rizika, ale pouze o financování ztrát v souvislosti s výskytem závažných škodních událostí a ztráty vlastních prostředků pojistitelů. Sekuritizace pojištění prostřednictvím emise půjček je založena na těchto základních přístupech: Pojistitel uzavírá se zajistitelem zajistnou smlouvu. Zajistitel předává riziko dál v rámci retrocesní smlouvy tzv. účelové společnosti (Special Purpose Reinsurance Company), která kryje případné závazky vzniklé z retrocestní smlouvy tím, že vydá půjčku. Výnos z emise půjčky je investován s optimální bonitou. Kapitálové výnosy by měly odpovídat sazbě Libor, což bývá umožněno úrokovým swapem. Sekuritizace prostřednictvím derivátů zahrnuje uplatnění čistých pojistných derivátů, které přenášejí pojistná rizika na kapitálový trh nebo prostřednictvím tohoto trhu, přitom mohou být koncipovány jako swapy, opce a případně futures. Pojistné rozpravy 0

12 V případě pojišťovacích opcí hraje cedent úlohu kupujícího opci a investor hraje roli prodávajícího opci. Prodávající opci získá i v tomto případě od cedenta (kupujícího opci) předem opční pojistné, které je srovnatelné s pojistným v klasickém pojištění. Při překročení nějaké dohodnuté tržního škodního indexu nebo v případě vzniku působení parametrického faktoru může být opce realizována. Kupující opci obdrží nominální částku v pevně stanovené výši jako vyrovnání resp. odškodnění. V případě, že se zbývající základní riziko vyvine ve prospěch kupujícího opci, mohou být realizovány zisky tzv. spadlé do klína. V opačném případě může základní riziko vyznít v neprospěch kupujícího opci, jestliže tržní škodní index nekoreluje se skutečným zatížením pojistitele škodami, což znamená, že škoda, která se týká individuálního kmene subjektu kupujícího opci, je relativně menší než průměrná tržní škoda. V Chiocago Bpard of Trade jsou již několik let obchodovány standardizované opční smlouvy na základě tržního ukazatele škod pro 9 regionů v USA. Doba platnosti pojistného krytí představuje až jeden rok. Prostřednictvím opčních smluv mohou účastníci trhu koupit resp. prodat krytí rizika přírodních katastrof v USA (hurikány, zemětřesení). Opční prémie zde odpovídá zajistnému. Vedle pojistitelů a zajistitelů se v tomto segmentu trhu mohou zapojit i jiné finanční instituce jako např. investiční banky nebo tzv. neregulované fondy. Opce může být rovněž koncipována jako tzv. krytí druhé události, tzn. subjekt kupující opci získá při překročení dohodnuté úrovně indexu tržních škod nebo v případě vzniku parametrického faktoru krytí za cenu, která byla dříve stanovena. V případě pojišťovacího swapu platí cedent investorům prémii a pokud se realizuje škoda získá od nich odškodění. Pojistné představuje platbu v pevně stanovené výši fixed rate, výše odškodnění je pohyblivá (floating rate). Z čistě technického hlediska je tato konstrukce srovnatelná s běžnou pojistnou resp. zajistnou smlouvou. Ovšem ve skutečnosti nemusí kupující opce v souvislosti s výplatou z titulu derivátu prokazovat žádný pojištěný zájem ani žádný pojistný případ. Směrodatné je pouze překročení dohodnuté úrovně tržního škodního indexu nebo parametrického faktoru. Uplatnění pojišťovacích futures k přenosu rizika znamená vlastně propojování bankovních nástrojů a zajištění. Sjednání takovéhoto termínového kontraktu má určité shodné rysy se sjednáním neproporcionální zajistné smlouvy (především zajištěním Stop Loss). Rozdílné rysy vycházejí z následujících faktů: termínový kontrakt je postaven na tržním indexu, zajistná smlouva na konkrétní individuální škodní sazbě prvopojistitele, termínový kontrakt zprostředkovává například banka mezi anonymními partnery, kteří se neznají; u zajistné smlouvy se partneři znají obvykle dobře, neboť spolu obvykle řadu let spolupracují, protože zajistitel prvopojistitele zná, zná i jeho rizikové portfolio a smlouvu pro něho sestavuje na základě těchto znalostí, dosud se vyskytují pouze termínové kontrakty na relativně krátké časové období, měřené v měsících. Pojistné deriváty otevírají pojišťovnám oproti půjčkám týkajícím se pojistných rizik alternativní možnost umístění pojistných rizik na kapitálovém trhu, která je nákladově výhodnější a kterou lze rychleji realizovat. Podstatná výhoda pojistných derivátů spočívá 2 Pojistné rozpravy 0

13 v tom, že tyto deriváty lze rychleji a snáze strukturovat a realizovat než sekuritizaci prostřednictvím emise půjčky. Transakční náklady jsou mnohem nižší než náklady spojené s emisí půjčky. Na druhé straně může být prostřednictvím půjčky kryt větší rozsah rizik než v případě derivátu. Pojistné deriváty ovšem zahrnují tzv. riziko prostistrany, které se realizuje, jestliže investoři nemohou poskytnout odškodnění. Opční nebo swapová prémie je cedentem placena předem obdobně jako pojistné, protiplatba resp. plnění uskutečňuje teprve v případě, že dojde k určité události. Naproti tomu v případě bondové sekuritizace je výnos emise půjčky v kolaterárním trustu k dispozici již předem jako úhrn prostředků pro ručení a umožňuje tedy poskytnout pojistiteli, který riziko předává, nejlepší bonitu. Použitá literatura: Arnoldussen, L.: Bonitatsprufung von Ruckversicherungsunternehmen, Versicherungswirtschaft, 5/2000 Broesche, D.: Besonderes Kennzeichen: Unbeschrankte Vertragshaftung fur den Ruckversicherer, Versicherungswirtschaft 7/996 Daňhel, J.: Kapitoly z pojistné teorie IV. A V., Pojistné rozpravy 5, 999 Farny, D: Versicherungsbetriebslehre, VVW Karlsruhe, 995 Frey, P.: Neures aus der Welt der Ruckversicherung, Versicherungswirtschaft 7 /996 Granci, M., Muller, A.: Versicherungderivate. Zur Konferenz von Kapital- und Versicherungsmarkten, Versicherungswirtschaft 9/2000 Chovan, P.: Vybrané problémy ekonomiky poistenia, ČSAP, Bratislava, 993 Individualversicherung, Versicherungslehre, VVW Karlsruhe, 998 Pusch, H. D.: Pojišťovny musí umět platit, Munchener Ruckversicherungs Geselschaft, 997 Solvency of non-life insurers: Blancing security and profitability expectations, Sigma /2000 Pojistné rozpravy 0 3

14 Resumé INSURANCE COMPANIES RISKS AND THE POSSIBILITY OF SOLUTION Given the specific nature of insurance, insurance companies are exposed to corporate business risks in general, as well as to risks specific to the insurance sector. Among the latter, the underwriting risk, the investment portfolio risk and the risk of insolvency should be emphasized. To control their risks, insurance companies use risk management instruments. These include gathering information and risk assessment, spreading the risk by assembling a large and homogeneous portfolio and designing a balanced palette of insurance products as well as providing financial cover through adequate reserves, reinsurance or other alternative risk transfer methods. The underwriting risk can be greatly reduced by applying the best actuarial methods to calculate the premium corresponding to each risk.. Mathematical statistical tables find their main use in life insurance, other methods have been developed for the more volatile non-life business. Past loss experience can be a guide, but the information it provides is limited. The investment portfolio risk refers to the pitfalls to be avoided on investing the reserves, for these are exposed to market, credit and liquidity risks. Therefore, the criteria of safety and rentability must be kept in mind. The risk of insolvency is primarily a consequence of the underwriting risk and implies a long-term inability of the company to pay its outstanding debt. The traditional solution to cover the underwriting risk is a reinsurance treaty, under which part of the risk is ceded. The treaties come in several types: obligatory and facultative, proportional and non-proportional, which can be again subdivided further. The insurer must decide which of these forms best suits his particular needs; the criterion is the nature of the risk to be covered. This usually means that the form chosen depends on the branch of insurance. For instance, in liability insurance, a quota-share reinsurance complemented by an excess of loss treaty is the preferred choice. In hail and windstorm insurance, there is a growing tendency to negotiate a surplus treaty to seek protection against unfavorable loss experience. In addition to traditional reinsurance, insurance companies risk managers may decide to make use of the alternative risk transfer, i.e. so-called financial reinsurance, and financial market instruments. In financial reinsurance, there are two major groups of contracts: the retrospective contracts, which include time distance, modified time distance, loss portfolio transfer and adverse development cover, and prospective contracts, which may be finite quota-share or spread loss. Financial market instruments are primarily used to cover risks of a catastrophic character. Insurance risks may be securitized either through an emission of bonds or through insurance derivatives traded as options, swaps and futures. The Chicago Board of Trade has been trading in such options for several years and has developed a loss index based on nine U.S. regions. The advantage of insurance derivatives over bonds lies in their liquidity and the fact that the transaction costs are considerably lower. The bonds, on the other hand, are safer, since they have been paid for up-front and the risk of the contractual party s insolvency is eliminated. 4 Pojistné rozpravy 0

15 PROAKTIVNÍ ŘÍZENÍ ZDROJŮ V POJISTNÉM SEKTORU CONTROLLING NÁKLADŮ Ing. Jiří Stejskal vedoucí odboru controllingu nákladů, Kooperativa, pojišťovna, a.s. V průběhu času a výkyvů trhu je ve světě investic jistá jen jedna věc a není to výkonnost. Jsou to náklady. Udržovat náklady tak nízké, jak je to jen možné, je jediná jistota, kterou můžete poskytnout svým klientům. Martin Leibowitz, vedoucí investičního oddělení TIAA CREF (správa penzijních fondů a životního pojištění) Doby, kdy pojišťovnictví zažívalo nezměrný optimismu boomu a předpis pojistného meziročně rostl až 20 % jsou již časy minulé. Hlavní strategií bylo získání co největšího podílu na trhu, a proto ani důraz na řízení nákladů nebyl tak silný. Tato agresivní expanzivní strategie bylo pro tuto situaci zcela opodstatněná. Jenom pro ilustraci, v oblasti pojišťovnictví vzrostl počet pojišťoven ze 3 na konci r. 99 na 4 v říjnu 999 a počet produktů až přes hranici 200. Dnes jsou očekávané přírůstky trhu již o mnoho skromnější a naopak dochází ke konsolidaci odvětví. Je zcela nezbytné zvolit takovou strategii, která odpovídá silně konkurenčnímu boji na zralých trzích. Pojistné produkty se stávají komoditním zbožím u kterého rozhoduje především cena. Výše nákladů pak zůstává nejvýznamnějším faktorem ovlivňování celkového zisku. Nelze ovšem paušalizovat tuto strategii pro celý trh, protože zde jsou ještě obasti, které vyžadují v této strategii pokračovat. Jedná se především o oblast životního pojištění. To má jak na českém, tak i celosvětovém trhu silné růstové tendence, jak ukazují globální čísla. V r. 999 se zvýšil celosvětově předpis pojistného o 2,3 %, ovšem pouze díky růstu životní pojištění o 4, %, který kompenzoval pokles v neživotním pojištění. Pojišťovny dnes potřebují zvolit vhodnou strategii pro řízení nákladů, která odpovídá diferencovaným potřebám tržních segmentů a životnímu cyklu produktu. V 80. letech formuloval M. Porter na základě empirického výzkumu 3 obecně platné základní strategie pro náklady. Dnes je ale dogmaticky prováděné třídění nákladů podle těchto generických strategií na nákladové vůdcovství nebo diferenciaci, kdy jsou zákazníci ochotni zaplatit jakoukoliv cenu, již mezitím překonáno. Mnohem důležitější je řízení hodnotového řetězce tak, aby se maximalizoval konečný užitek pro zákazníka, který se dnes nedá zařadit jen na zákazníka zaměřeného na kvalitu, nebo zvažující pouze cenu. To, že pro zákazníka jsou důležité obě roviny znamená současně tlak na náklady a kvalitu vnímanou zákazníkem. Tento tlak vede ke vzniku vertikálních a horizontálních aliancí, přinášejících synergické efekty jak v oblasti nákladů, tak i v oblasti užitku. Typickým příkladem je vznikem bankopojištění. Celosvětově dochází ke zvyšování podílu režijních nákladů a obzvláště oblast služeb je charakteristická velkým podílem režijních nákladů. Podle údajů společnosti Ernst & Pojistné rozpravy 0 5

16 Young činil v r. 930 podíl režijních nákladů cca 5 %, zatímco v r. 990 již 60 % v důsledků investic do nových technologií a rozšiřujícího se spektra produktů nabízených jednotlivými společnostmi. To vedlo společnosti k tomu, aby hledaly nové cesty jak náklady snížit. Jednou z nejpropagovanějších metod, která měla rychle a efektivně přizpůsobit náklady na změněné podmínky byl business reengineering. Ve mnoha společnostech reengineering byl současně jak velikým úspěchem, tak i velikou chybou. Po měsících, často rocích pečlivého redesignu, společnosti dosáhly radikální změny v jednotlivých procesech, ale celkový hospodářský výsledek byl negativní. Pojišťovací společnost snížila náklady na zpracování pojistných událostí o 44 % a celkový zisk poklesl. Manažeři dokládají 20% snížení procesních nákladů, 50% snížení procesních časů a 25% zvýšení kvality daného procesu, ale v tom samém období celkové náklady obchodní jednotky se zvýší a zisky sníží. Jedna pojišťovna si původně myslela, že zákazníkům záleží především na portfoliu produktů a kvalitním obchodním zástupci s hlubokými znalostmi. Ale v diagnostické fázi pojišťovna provedla rozsáhlou studii potřeb zákazníků. Zjistila, že zákazníci se starají mnohem více o rychlost vyřizování pojistných událostí, tedy v oblasti, kde výkonnost pojišťovny byla velmi špatná. Po zohlednění této informace se změnily cíle reengineeringového projektu a tím se ušetřilo společnosti zbytečné úsilí reorganizovat procesy méně významné z hlediska její strategie. Výzkum poradenské firmy McKinsey zahrnoval více než 00 společností a zahrnul detailní analýzu více než 20 projektů. Kritické se ukázaly dvě veličiny šířka a hloubka. Za prvé, proces který se má přestavět musí být definovaný dostatečně široce z hlediska nákladů, nebo hodnoty pro zákazníka, aby se zvýšila výkonnost celé obchodní jednotky. Hloubka znamená zahrnutí rolí a zodpovědností, měření a pobídkových systémů, organizace, IT, sdílené hodnoty a dovednosti. Příliš mnoho firem zaměří pozornost managementu a ostatní zdroje na projekt, který vypadá jako vítězný a zapomenou vyprodukovat výsledek pod čarou. Existuje ale nástroj, který by trvale a průběžně se náklady zabýval? Controlling nákladů účinný nástroj k řízení nákladů v pojišťovnách V případě, že chce pojišťovna uspět na současném konkurenčním trhu, potřebuje mít k dispozici velmi přesné informace o veškerých svých nákladech, příčinách jejich vzniku a jejich struktuře pro jednotlivé nabízené produkty. Přesné a vhodné informace o nákladech dávají manažerům možnost jejich efektivnímu řízení a ovlivňování. Snaha dosáhnout zisk vyžaduje od managementu, aby věděl, zda jednotlivá rozhodnutí přinesou zákazníkovi hodnotu při minimálních nákladech. Controlleři poskytují managementu ekonomický servis tím, že se starají o průhlednost výsledků, financí, procesů a strategií a zajišťují potřebná data a informace pro řízení. Controlling je celkový proces stanovování cílů, plánování a řízení ve finanční a ekonomické oblasti (International Group of Controlling, 999). Protože i náklady je nutné řídit průřezově celým podnikem, je controlling nákladů vhodnou syntézou obou oblastí. Kooperativa pojišťovna a.s. je druhá největší pojišťovna na tuzemském trhu, s majoritní účastí nejsilnější rakouské pojišťovny Wiener Städtische Versicherung. V r. 999 proběhla úspěšná fúze České a Moravskoslezské kooperativy. V rámci moderní organizační struktury byl vybudován také controllingový systém, který zahrnuje jak stra- 6 Pojistné rozpravy 0

17 tegický controlling, tak controlling funkčních oblastí, jako je controlling obchodu, controlling nákladů atd. Controlling nákladů se transformoval z odboru statistiky a kalkulace a i oblast úkolů se přesunula od pouhé deskripce již vzniklých nákladů do analýzy odchylek, propočtů očekávání a poskytování analýz, které ústí v konkrétní projekty úspory nákladů (např. global sourcing). Nová organizační struktura byla podpořena implementována informačním systémem od firmy SAP včetně modulu CO SAP. Ten umožňuje rychlejší a flexibilnější pokrytí informačních potřeb pro analýzy a reporting. Controlling nákladů byl vždy jedním ze základním stavebních kamenů strategického a operativního controllingu. Ovšem rozdíl mezi dřívějším přístupem, realizovaným především od 70. do 90. let. tohoto století a současným přístupem je v tom, že dříve byly realizovány projekty jen jako jednorázové projekty na redukci nákladů pomocí nástrojů jako lean management, zero-base-budgeting a v neposlední řadě reengineeringem, zatímco současný přístup zdůrazňuje vazbu na strategii a průběžnou analýzu nákladů s výhledem vývoje trhu. Podnik musí mít jasně definovanou strategii pro jednotlivé nabízené služby a produkty, pro geografické oblasti i pro skupiny zákazníků. Controlling nákladů se věnuje z velké části právě oblasti režijních nákladů. Controlling nákladů zahrnuje všechna opatření, analýzy a nástroje, které spočívají na cílevědomé tvorbě struktury nákladů. Controlling nákladů zahrnuje diferencované plánování, řízení a kontrolu nákladů se zaměřením na: strukturu nákladů, příčinu vzniku nákladů a flexibilitu nákladů. Zatímco sledování nákladů podle jejich druhů a podílu na celkových nákladech je první a nejrozšířenější formou, zůstávají oblasti příčiny vzniku a jejich flexibilita často mimo rámec nákladových analýz. Hlavním principem controllingu nákladů musí být důsledná orientace na budoucnost, protože utváření bloku fixních nákladů je z 80 % determinováno již ve fázi rozhodnutí o strategii a plánu. Řízení struktury nákladů Předmětem hodnocení controllingu nákladové struktury není bezprostředně výše jednotlivých druhů nákladů, ale spíše jejich složení a tím struktura nákladů. Není možné paušálně říci, že náklady jsou příliš vysoké. Vysoký může být pouze jejich podíl na určité veličině (např. zisku), nebo jejich dynamika v čase. Controlling struktury nákladů se zaměřuje na plánování, řízení a kontrolu důležitých struktur nákladů za účelem tvorby nákladové struktury se zaměřením na strategii firmy. Diferencovaný controlling struktury nákladů se nezastavuje globálním hodnocením určitých podílů, ale sestavuje ukazatele struktury nákladů podle potřeby, např. fixní náklady/celkové náklady, náklady na vývoj a marketing/náklady životního cyklu produktu nebo podíl nákladů na kvalitu služeb na celkových nákladech. Vhodným nástrojem pro tuto oblast je určitě dynamická analýza vývoje nákladů v čase, ale především benchmarking nákladů. Nákladový benchmarking umožní odhalit nápadné odchylky v nákladové struktuře jak v rámci podniku, tak i v rámci odvětví. Tito ukazatelé pomohou současně jako cílové a kontrolní veličiny dosahovat požadovanou strukturu nákladů a harmonizovat často protichůdné požadavky jednotlivých oddělení. Pojistné rozpravy 0 7

18 Je nutné je jít ke kořenům příčiny vzniku nákladů Analýzou příčiny vzniku nákladů je možné přesné přiřazení nákladů na hnací síly nákladů (Cost Driver, Kostentreiber), které jsou za vznik nákladů podle druhu a výše zodpovědné. Základní otázkou je např. které náklady vznikají při získání nového klienta, likvidací pojistné události. Tímto způsobem je možné provádět analýzy efektivnosti na základě všech relevantních informacích o nákladech a realizovat důležitá rozhodnutí jako je očištění programu produktů nebo rozhodnutí make-or-buy. Controlling nákladů hledá odpovědi na otázky typu: kterých 0 veličin způsobuje 80 % objemu Vašich režijních nákladů, které oddělení v jaké míře se na nich podílejí, co Vás stojí prodej produktu při různých odbytových cestách atd. Hlavním nástrojem controllingu fixních nákladů se zaměřením na příčiny vzniku a hospodárnost je nákladové účetnictví zaměřené na rozhodování. Každá pojišťovna by měla znát marginální přírůstek nákladů závislých na zvýšení obratu, závislých na zaměstnancích a nákladů závislých na vybudování nové kapacity. Přijetí nového zaměstnance neznamená jen zvýšení mzdových nákladů. Nový pracovník potřebuje pro svoji práci vybavené pracoviště, tj. kancelářský nábytek, počítač, telefon a telefonní poplatky. Sekundárně pak vede přijetí většího počtu zaměstnanců k nepřímým nákladům, jako je zvyšování počtu pracovníků personálního oddělení, vytváření nových řídících pozic, nákup nových budov apod. Heslo dnešní doby zní flexibilita jak jsou vaše náklady flexibilní? Nákladová flexibilita je logickým vyústěním rozčlenění nákladů na fixní a variabilní. Předmětem controllingu nákladové flexibility je analýza a ovlivňování podnikových nákladů s ohledem na jejich časovou vázanost. Toto rozhodnutí je o to důležitější, pokud jsou trhy těžko predikovatelné a proto i plánování kapacit obtížnější. Pokud dojde k propadu poptávky, jsou pro firmu životně důležité informace v jakém časovém horizontu je schopna nadbytečné kapacity odbourat. Naopak potřebuje mít informace, jak se vyrovnat s pozitivním boomem poptávky, aby vytvořila časové kapacity jenom pro předpokládaný časový horizont. Výsledkem optimalizace vnitřních procesů bývá jejich urychlení a snížení zdrojů potřebných na realizaci určitého procesu (např. vyřízení pojistné události nebo žádosti o úvěr). Zároveň však při optimalizaci vzniká volná kapacita a management musí rozhodnout o restrukturalizaci těchto kapacit. Buď volné personální kapacity přesune do nových rozvojových oblastí, nebo je musí odbourat. Tento druhý krok často chybí a proto se výsledky restrukturalizačních projektů, ale i nových nástrojů řízení jako Balanced Scorecard míjejí svým účinkem. Pokud se managementu nepodaří přetransformovat zlepšenou provozní výkonnost firmy, měřenou pomocí scorecard, do zlepšené finační výkonnosti, měli by se manažeři vrátit ke svým plánům a přehodnotit strategii nebo plány na jejich realizaci (R. Kaplan, D. Norton The Balanced Scorecard Measures That Drive Performance, Harvard Business Review 992). Veškeré snahy o zlepšení musí být zakončeny pozitivním výsledkem na účtu zisků a ztrát. To samé platí o úsporách nákladů v důsledku zavedení progresivních technologií jako je e-commerce, úspor nákladů v důsledku slučování distribučních kanálů bank a pojišťoven atd. Náklady je možné ovlivňovat pouze tehdy, pokud je rozdělíme na měsíčně, čtvrtletně a ročně odbouratelné fixní náklady. Předpokladem pro takovýto systém je vytvoření data- 8 Pojistné rozpravy 0

19 báze o smlouvách a vlastnictví. Databáze o smlouvách slouží jako nástroj managementu fixních nákladů a umožňuje průběžnou analýzu fixních nákladů, zásobuje základní databázi fixních nákladů ohledně jejich schopnosti výstavby nebo odbouratelnosti s ohledem na měnící se tržní podmínky. Požadavek na jejich časovou diferenciaci v nákladovém účetnictví je možné pomocí databáze interních a externích smluv, správou doby vázanosti smluvních potenciálů a v rozšířeném modelu také odbouratelnosti potencionálních aktiv standardizovanou nabídku dávající odpovědi na otázky: Které fixní náklady na kterém nákladovém středisku/organizační jednotce v jaké době a v jaké výši jsou odbouratelné? Potenciály pak pojišťovna nebude vytvářet jako kdyby neexistovaly výkyvy na trhu a změny poptávky, ale budou definovány a vytvořeny flexibilně podle plánu životního cyklu výrobku nebo trhu. Osvědčená opatření z praxe Úsilí které zprůhledňuje strukturu nákladů se téměř vždy transformuje do projektů. Tyto projekty musí být podporovány managementem. V první fázi dochází k analýze stávající struktury nákladů která následně ústí do definice potenciálů úspor. Ve spolupráci s managementem se stanoví strategie tak, aby úsporná opatření byla definována diferencovaně pro hlavní oblasti kompetencí a ostatní podnikové oblasti. Úspory je možné realizovat především v těch oblastech, které nepředstavují žádné klíčové kompetence, nebo v nich existují přebytečné kapacity To že jde o strukturální změny, které podporují budoucí strategii a nikoliv historii firmy zaručuje, že opatření nebudou orientována krátkodobě a tím ani trvalá. Outsourcing je možné realizovat pouze v oblastech, které nepředstavují pro podnik žádné klíčové aktivity. Rozhodnutí je možné na základě benchmarkingu co obdobná služba/produkt stojí na externím trhu. Je důležité zmapovat veškerá rizika spojená s outsouringem, stejně jako další skryté náklady. Kooperace často umožňuje smysluplně řešit problémy bez toho, že by bylo nutné zvyšovat svoji závislost. Obzvláště výhodné v hodnotovém řetězci při nákupu a prodeji (např. nákupní aliance a využívání společných distribučních kanálů pro bankovní a pojistné produkty). Optimalizace procesů jsou jednou z nejsilnějších pák ke snížení nákladů. Největší úspory vznikají z úspory personálu a nákladů na personálu závislých. Obzvláště v administrativních oblastech je nutné provést mapování procesů, protože izolovaná analýza náplně pracovní činnosti s sebou nepřináší dostatečné návrhy na úspory. Personální opatření jsou nejnepříjemnější záležitostí v procesu snižování nákladů. Závěr Zkušeností z řízení nákladů ukazují nezbytnost toho, aby na změny ve strategii neprodleně reagovaly také struktury a procesy společnosti. Důležité je aby dalekosáhlé změny v sektoru pojišťovnictví, které se promítají také do strategie jednotlivých pojišťoven, se bez velkého zpoždění transformovaly do strategického a operativního řízení nákladů. Častým problémem je, že ve firmě se vytvoří nové struktury a procesy podle nové strategie reagující na trendy, ale stále se ještě udržují stávající procesy, které váží zdroje a snižují flexibilitu společnosti i na krátkodobé výkyvy na trhu. Pokud se nepodaří průběžně tyto Pojistné rozpravy 0 9

20 staré zátěže controllingu nákladů odbourávat, dochází ke zlomovým situacím, kdy pomocí radikálnějších nástrojů jako je reengineering nebo restrukturalizace dojde k odstranění nefunkčních částí. Bohužel odstraněním zátěže nedochází automaticky k růstu. Podle studie BSG A study of the World s Top Performers většina úspěšných podniků byla schopna přesměrovat svoje zdroje do růstu. Toto bylo zřejmé především u amerických společností, zatímco u Evropských společností docházelo k zvyšování výkonnosti zlepšeným cash-flow a rentabilitou kapitálu v důsledku restrukturalizací. Pro oblast pojišťovnictví budou nutné oba dva přístupy jak včasné přesměrování zdrojů do růstových oblastí, tak restrukturalizace v důsledku překapitalizovanosti pojišťoven. Podstatným znakem controllingu je zaměřenost do budoucnosti a hledání cest ke zvyšování efektivnosti. Můžeme doufat, že se tohoto úkolu i ve stále náročnějších podmínkách zhostí controlling stejně úspěšně jako dosud. CONTROLLING FIXNÍCH NÁKLADŮ controlling struktury nákladů controlling příčiny vzniku nákladů controlling flexibility nákladů ÚKOLY plánování, řízení a kontrola důležitých struktur nákladů k průběžné kontrole hospodárnosti a cílové struktuře nákladů NÁSTROJE soustava ukazatelů struktury nákladů ABC analýza významnosti nákladový benchmarking Target Costing Zero Base Budgeting plánování, řízení a kontrola příčiny vzniku nákladů a průběžná kontrola hospodárnosti za účelem tvorby požadované struktury nákladů účetnictví nákladů a výkonů analýza závislosti na personálu, obratu a infrastruktuře procesní řízení nákladů hodnotová analýza nákladů plánování, řízení a kontrola flexibility flexibility nákladů managementem fixních nákladů, který je založen na analýze a tvorbě doby vázanosti fixních nákladů management fixních nákladů databáze smluv tabulka časových hodnot Literatura: Burger, A: Kostenmanagement, München at. Al, 994 Olfert K: Kostenrechnung, F.K. Verlag, Ludwigshafen 974 Klenger F, E. F. Kalms: Kostenstellenrechnung mit SAP R/3 Pfaff. D: On the allocation of overhead costs, European Accounting Review, 994 Hall E. A, Rosenthal J. Wade J: How to make reengineering really work, McKinsey Quarterly 994 Can European insurers create value? McKinsey Quarterly 998 Stelter D: A Study of the World s Top Performers, The Boston Consulting Group Report Stejskal J: Controlling a interní audit nezbytný doplněk současného managementu, Bankovnictví 9/ Pojistné rozpravy 0