Kvalitativní zpráva z projektu QALLL (český překlad úvodu, metodologie a závěru)

Transkript

1 Zajišťování kvality v celoživotním vzdělávání se zvláštním zřetelem k odbornému vzdělávání a přípravě a vzdělávání dospělých Kvalitativní zpráva z projektu QALLL (český překlad úvodu, metodologie a závěru) Maria Gutknecht-Gmeiner Katalin Molnár-Stadler Překlad Hanka Čechová Praha, prosinec 2012

2 Úvod Cíle kvalitativní analýzy Problematika zajišťování kvality (ZK) je v popředí zájmu evropské vzdělávací politiky již řadu let. Za tu dobu bylo realizováno nespočet projektů, jejichž cílem bylo řešit společné otázky v této oblasti. Komplexní a rozsáhlý projekt Zajišťování kvality v celoživotním vzdělávání (QALLL) se soustředil na více než stovku projektů LENORDO DA VINCI a GRUNTVIG, které byly posuzovány podle souboru předem určených kritérií. Výsledkem je první tematická mapa a kvantitativní analýza projektů s tímto zaměřením (cf. Gutknecht- Gmeiner 2011). Hloubková analýza projektů v oblasti zajišťování kvality v odborném vzdělávání a přípravě (OVP) a ve vzdělávání dospělých (VD) Tato zpráva předkládá důkladnou srovnávací analýzu výstupů a produktů vybraných z 39 projektů, které jsou zahrnuty v Kompendiu projektu QALLL, a podrobně popisuje, jakým způsobem přispívají k řešení klíčových otázek evropské politiky zajišťování kvality. Při analýze byly zohledněny všechny sektory a všechny úrovně odborného vzdělávání a přípravy a vzdělávání dospělých. Zkoumány byly nejen rozdíly mezi jednotlivými sektory, ale především uplatnitelnost a přenositelnost hlavních standardů, postupů a nástrojů kvality. Produkty analyzované v rámci programů LEONARDO A GRUNTVIG jsou určeny zejména poskytovatelům vzdělávání, ale jsou mezi nimi i takové, které by mohly podnítit a podpořit iniciativu na vyšší než institucionální, ne-li systémové úrovni. Souhrn osvědčených postupů a oblastí potenciálního rozvoje Provedená analýza spočívala ve zpětném posouzení a zhodnocení realizovaných projektů. Autoři se zaměřili jednak na oblasti, které již prošly intenzívním vývojem a ze kterých tedy mohou jednotlivé evropské země okamžitě čerpat, ale i na témata, která dosud projekty neřešily. Prostřednictvím jednotného souboru klíčových oblastí v zajišťování kvality, které byly v průběhu projektu QALLL definovány, mohla být kvalitativní analýza přímo propojena s panelovými diskuzemi expertů v zemích projektového partnerství. Přenos inovací a přínos pro tvorbu politiky Cílem zprávy je upozornit poskytovatele vzdělávání, národní agentury, orgány veřejné správy, EQAVET a Evropskou komisi na osvědčené, zdola vybudované a přenositelné postupy v oblasti zajišťování kvality a poskytnout tak podklady pro rozhodování o jeho budoucí podobě na různých úrovních systému vzdělávání a odborné přípravy. Kromě toho doufáme, že získané poznatky nejen příznivě ovlivní tvorbu politiky zejména na evropské úrovni a že budou zdrojem širokého spektra zajímavých podnětů na úrovni poskytovatelů vzdělávání, ale že poskytnou i základ pro stanovování budoucích priorit a úkolů k řešení v rámci další generace programů. Struktura a obsah zprávy Klíčová témata v oblasti zajišťování kvality Zpráva je rozvržena tak, aby zohledňovala všechna výše uvedená témata. Jednotlivé části řeší problematiku zajišťování kvality v OVP a ve VD (případně i v dalších sektorech vzdělávání) z několika úhlů pohledu: Kritéria kvality EQAVET jako hlavní východisko při zajišťování kvality v OVP v Evropě Metodiky a postupy uplatňované v ZK včetně sebehodnocení, externího hodnocení a akreditace (současný stav) Systémy, standardy a ukazatele řízení kvality Zajišťování kvality ve dvou konkrétních oblastech: v poradenství a v učení založeném na práci. Většina hlavních témat je dále rozvedena prostřednictvím podtémat. Struktura zprávy odpovídá uvedenému pořadí s výjimkou kritérií EQAVET. Ta jsou předmětem závěrečné souhrnné kapitoly a představují hlavní hledisko, ke kterému se všechny předchozí analýzy vztahují. Zpráva pojednává i o následujících otázkách, které jsou napříč všemi sektory: 1) Uplatnitelnost ve vzdělávání dospělých a v odborném vzdělávání a přípravě

3 2) Zajišťování kvality výuky a učení jako stěžejních procesů (vs. zajišťování kvality institucionální infrastruktury a podpůrných procesů) 3) Podněcování kultury kvality 4) Doporučení na systémové úrovni Ucelenost obsahu i kvalita jednotlivých kapitol S výjimkou některých dílčích úprav mají jednotlivé kapitoly stejnou strukturu: Úvod zprávy poukazuje na důležitost klíčových témat a předkládá definice některých pojmů. Dále jsou zde nastíněny nejnovější výzkumy a dosavadní vývoj na evropské úrovni. Ten se ve většině případů týká odborného vzdělávání a přípravy i vzdělávání dospělých. Následuje představení a rozbor projektů a příslušných produktů prostřednictvím případových studií. Projekty a produkty jsou přiřazeny k hlavním tematickým oblastem podle toho, do jaké míry se odpovídají charakteristice jejich podstatných prvků (nebo tématu příslušné podkapitoly). Projekty a produkty jsou podle potřeby opakovaně zmiňovány v různých kapitolách. Úplný popis každého projektu je ve zprávě uveden pouze jednou. Vzhledem k tomu, že se některá témata překrývají, obsahuje text vzájemné odkazy na řadu společných bodů a otázek, o kterých pojednávají jednotlivé kapitoly. Některé projekty a produkty byly přiřazeny k různým tematickým oblastem podle toho, do jaké míry je řeší. Většina projektů je tedy ve zprávě zmíněna několikrát. I přes snahu udržet přesné zacílení a co nejvíce používat křížové odkazy se v textu objevují informace, které se mohou jevit jako nadbytečné. Byly ve zprávě ponechány pro větší srozumitelnost argumentace v jednotlivých (pod)kapitolách a také proto, aby čtenář mohl studovat vybrané části textu samostatně. Porovnání projektů podle klíčových témat Při prvním kvalitativním posuzování projektů a produktů se autoři soustředili na jejich specifické charakteristiky, uváděné příklady dobré praxe a oblasti, kterými se realizátoři nezabývali. Východiskem a podkladem pro srovnávací analýzu projektů byl dosavadní vývoj politiky a probíhající výzkumy na evropské úrovni, které jsou popsány v úvodu. Zvláštní pozornost je proto věnována inovativním aspektům jednotlivých projektů a produktů a jejich potenciálnímu přínosu pro další rozvoj v dané tematické oblasti. S výjimkou kapitol o zajišťování kvality v poradenství a v učení založeném na práci uzavírá každou kapitolu souhrn nejdůležitějších poznatků. Zjišťování přínosu EQAVET Všechny projekty nejprve prošly kvantitativní analýzou s cílem posoudit, jak zohledňují kritéria kvality EQAVET. Poté byla provedena další, tentokrát hloubková analýza podle kritérií EQAVET, jejíž výsledky jsou uvedeny souhrnné kapitole. V této části analytické činnosti se autoři soustředili na zajištění co nejtěsnějšího propojení s těmito kritérii. Hlavní poznatky jako podklad pro doporučení QALLL Na základě výsledků zkoumání všech tematických oblasti byla zpracována souhrnná analýza a závěry. Cílem tohoto souhrnu hlavních poznatků bylo poskytnout podklad pro zpracování obecných doporučení pro oblast zajišťování kvality ve vzdělávání dospělých a v odborném vzdělávání a přípravě jako výstup projektu QALLL.

4 I. Metodika zajišťování kvality Maria Gutknecht-Gmeiner I. 1 Úvod Pojem metodika zajišťování kvality v tomto kontextu označuje konkrétní přístup jako ucelený soubor koncepcí, postupů, pravidel, kritérií, nástrojů a ověřovacích mechanismů, jehož účelem je zajištovat a zlepšovat kvalitu služeb poskytovaných institucemi odborného vzdělávání a přípravy (Faurschou 2002). Pro účely analýzy v rámci projektu QALLL byly vybrány tři nejběžnější metodiky zajišťování kvality v OVP: sebehodnocení, externí hodnocení a akreditace. Jde o přístupy, které se v politice zajišťování kvality na národní i evropské úrovni objevují nejčastěji. Všechny mohou a měly by být úzce propojeny s EQAVET. Jednotlivé metodiky lze uplatňovat (a analyzovat) samostatně, ovšem v praxi se výrazně prolínají. Sebehodnocení obvykle slouží jako základ pro následné externí hodnocení a akreditaci. V rámci kolegiálního hodnocení se spojuje interní a externí hodnocení do několika fází, které na sebe navazují. Všechny tři přístupy jsou vhodné pro všechny poskytovatele vzdělávání, tedy pro OVP i VD. Definice Sebehodnocení Sebehodnocení je definováno jako: proces či soubor metod, které poskytovatel OVP uplatňuje z vlastní iniciativy s cílem zhodnotit svou činnost nebo pozici ve dvou rozměrech: rozměr interní - služby, interní zaměstnanci, uživatelé nebo klienti, politika a interní organizace, plán rozvoje apod. rozměr externí - analýza vzdělávací nabídky ve srovnání s ostatními a vztah s okolním prostředím a jeho aktéry (představitelé rozhodovací sféry, odbory, místní správa, trh práce a požadavky na OVP, informační síť, populace poptávající OVP a její potřeby, hlavní výstupy práce v sektoru OVP na národní a evropské úrovni). Díky těmto dvěma rozměrům sebehodnocení mohou poskytovatelé OVP nejen zlepšovat interní systémy kontroly kvality, ale i posilovat svou pozici v daném prostředí (upraveno podle materiálů Cedefop 2011a, 100) Sebehodnocení obvykle bývá pravidelnou a rutinní součástí pracovní náplně zaměstnanců a často probíhá na institucionální úrovni tj. v celé organizaci včetně jednotlivých oddělení či útvarů. Slouží jako podklad pro profesní rozvoj pracovníků nebo pro rozvoj týmové práce a je oporou při zajišťování kvality na úrovni poskytovatele. Kromě toho lze sebehodnocení využít i příležitostně při hodnocení různých rozvojových projektů a iniciativ institucí OVP. Externí hodnocení Externí hodnocení realizují odborníci, kteří nejsou interními zaměstnanci poskytovatele. Externími hodnotiteli mohou být výzkumní pracovníci, inspektoři, konzultanti apod. Jejich přínosem jsou konkrétní znalosti a kompetence v oblasti hodnocení. (Pokud jsou externí hodnotitelé pracovníci jiného poskytovatele vzdělávání, hovoříme o kolegiálním hodnocení peer review). Zatímco sebehodnocení je obvykle orientováno na další rozvoj, externí hodnocení může mít jiné účely například zlepšení kvality, ale i naplnění požadavků z hlediska odpovědnosti vůči různým aktérům (včetně široké veřejnosti, pokud je instituce financovány z veřejných prostředků). Ve většině případů je externí hodnocení realizováno v reakci na požadavky zvnějšku (podnět vyjde od státního úřadu, inspekce, odvětvového orgánu/svazu apod.). Někdy si poskytovatelé vyžádají (a zaplatí) externí hodnocení sami. Akreditace Akreditace obvykle staví na určité formě externího hodnocení. Jejím hlavním cílem je oficiální uznání schopností a poskytnutí odpovídajících práv. Akreditací se formálně uznává, že daný subjekt je schopen provádět určité vymezené činnosti. Akreditace instituce poskytující vzdělávání a odbornou přípravu je proces, jehož výsledkem je udělení

5 statutu, kterým příslušný zákonem určený či profesní orgán potvrzuje, že daný poskytovatel splňuje předem stanovené standardy (cf. Cedefop 2008, 20f; Cedefop 2011a, 7) Akreditaci mohou udělovat státní orgány nebo příslušné odvětvové profesní organizace. U odborného vzdělávání a přípravy jde často o instituci, která zastřešuje poskytovatele v konkrétním oboru nebo odvětví. Formální uznání má pro poskytovatele OVP velký význam v tom, že může ovlivňovat přístup k veřejným prostředkům. Odvětvové či zastřešující organizace prostřednictvím akreditace udělují právo vydávat příslušná osvědčení. Akreditační procesy vycházejí vstříc intenzivním požadavkům na dodržování celoevropských standardů v OVP a uznávání kvalifikací s cílem posílit mobilitu pracovní síly. Účelem akreditace je tedy zajistit naplňování (minimálních) standardů a v současné době probíhá diskuze o tom, jakou roli akreditace hraje při zkvalitňování nad rámec těchto minimálních požadavků. Současná situace a vývoj v oblasti OVP Na evropské i národní úrovni bylo dlouho upřednostňováno sebehodnocení, které bylo považováno za nejdůležitější z uplatňovaných přístupů. V řadě zemí se sebehodnocení rozvíjelo v rámci národních systémů zajišťování kvality zejména ve veřejných vzdělávacích institucích. Na jeho význam upozornila ve svém návrhu Společného rámce pro zajišťování kvality (CQAF) z června 2004 i technická pracovní skupina pro OVP (TWG) předchůdce EQAVET. TWG vydala mimo jiné Evropského průvodce sebehodnocením pro poskytovatele OVP (Ravnmark 2003), který byl přeložen do několika jazyků. Sebehodnocení ve všeobecném i odborném vzdělávání bylo také jednou z priorit vyhlašovaných výzev k podávání návrhů projektů v rámci Programu celoživotního vzdělávání (LLP) i programů dřívějších. Kromě toho je nedílnou součástí interních systémů řízení kvality na úrovni poskytovatelů OVP. Jedna z výhod sebehodnocení spočívá v tom, že je pro poskytovatele vzdělávání přijatelnější než jiné přístupy zejména ve fázi, kdy se zajišťováním/řízením kvality začínají. Obvykle jde o první krok při nastavování celého systému. K dalším výhodám patří nižší náklady (ve srovnání s externím hodnocením), lepší orientace v interních záležitostech a snadná komunikace se jednotlivými aktéry uvnitř instituce, možnost ztotožnit se s procesem u těch, který se přímo týká, zakomponování hodnocení do systému řízení kvality a (tudíž) předpokládaná vyšší pravděpodobnost, že se se získanými poznatky bude dále pracovat. Nevýhodnou je nižší míra důvěryhodnosti u externích (a někdy i interních) aktérů a možný nedostatek způsobilosti k hodnocení zejména v počátečních fázích. Nižší důvěru ve výstupy sebehodnocení zmiňovala i technická pracovní skupina v roce 2004, která navrhovala, aby sebehodnocení doplňovaly externí systémy monitorování: Sebehodnocení je důležitou metodou zajišťování kvality, která vychází z vlastních informací. Jde však o introspektivní přístup, který je tudíž předpojatý. 1 Proto musí být doplněn pravidelným externím monitorováním, které by měl provádět nezávislý a vhodně vybraný orgán třetí strany (na národní, regionální i sektorové úrovni). Toto spojení je předpokladem pro to, aby hodnocení výsledků OVP bylo uznáváno a považováno za důvěryhodné a legitimní. Externí hodnocení může mít různou podobu od kontroly a skládání účtů až po otevřenější přístupy, které sledují i další rozvoj a mohou být kombinovány s dobrovolným kolegiálním hodnocením. (CQAF 2004, 11) V posledních letech se snížil význam sebehodnocení v politice OVP a přenesl se na externí hodnocení včetně akreditace. EQAVET doporučuje komplexní proces monitorování na základě propojení mechanismů interního a externího hodnocení. Rámec by měl jednoznačně zdůrazňovat potřebu monitorování a zlepšování kvality prostřednictvím interního a externího hodnocení, přezkumu a procesů vedoucích ke zlepšování, to vše s pomocí měření a kvalitativní analýzy (EQAVET 2009, odstavec 11, viz také odstavec 10) Jedním z kritérií pro hodnocení (třetí fáze cyklu kvality) na systémové úrovni OVP je zpracování metodiky hodnocení, která zahrnuje interní a externí hodnocení. (EQAVET 2009, příloha I) V důsledku rozsáhlých změn, kterými procházejí vzdělávací systémy, a zvýšené potřebě transparentnosti na národní i evropské úrovni se velmi důležitým prvkem zajišťování kvality stala akreditace. V referenčním 1 Poznámka autora: Předpojatost je v hodnocení vždy rizikem a předpojaté může být i externí hodnocení. Některé konkrétní problémy ve vztahu k sebehodnocení vyplývají z toho, že hodnotitelé nejsou nikdy objektivní. Pod tlakem vedení či kolegů mohou například výsledky vylepšovat. Naopak nespokojení zaměstnanci mohou výsledky zkreslovat, aby vyznívaly negativně. Další problém může spočívat v tom, že nedojde k odhalení takzvaných hluchých míst. I to je důvod pro povolání externích hodnotitelů.

6 souboru ukazatelů EQAVET (EQAVET 2009, příloha II) se v rámci kritérií pod hlavičkou Relevance systémů zajišťování kvality pro poskytovatele OVP objevuje: a) podíl poskytovatelů OVP, kteří uplatňují interní systémy zajišťování kvality, které jsou stanoveny zákonem/vycházejí z vlastní iniciativy b) podíl akreditovaných poskytovatelů OVP. To svědčí o významu všech uvedených mechanismů sebehodnocení/interního zajišťování kvality a externího ověřování prostřednictvím akreditace. Jiné formy externího hodnocení se v evropské diskuzi neobjevují (s výjimkou kolegiálního hodnocení viz bod I.3 níže). V Evropě se k akreditaci přistupuje několika způsoby. Kromě akreditace na národní úrovni, kterou obvykle provádějí státní orgány, se uplatňuje akreditace odvětvová a profesní. Za akreditaci pro výkon určitých povolání odpovídají profesní asociace poskytovatelů. Podle nedávné studie Cedefop (2011b, 26f.) má akreditace některé společné prvky, přestože jednotlivé postupy se v různých systémech mohou lišit: Akreditace se zabývá kvalitou poskytovatelů OVP (kteří jsou předmětem akreditace); Proces akreditace se řídí transparentními standardy, předpisy a pravidly; Akreditace představuje proces externího přezkoumávání kvality poskytovatelů OVP v rámci zajišťování i dalšího zlepšování kvality, [ ]; Akreditace má jasně definované důsledky, které vyplývají z formální reakce na žádost poskytovatele, která má v kladném případě podobu formálního uznání (včetně práva udělovat příslušné kvalifikace); Akreditace není jednorázová záležitost. Uděluje se na určité období a je nutné ji obnovovat. V téže studii se uvádí (b 2011, 178), že sektorová akreditace se spíše zaměřuje na postupy testování a certifikace jedinců, zatímco akreditace na národní úrovni má zpracovaný souhrnnější soubor kritérií a ukazatelů kvality. V současné době se u akreditace řeší především otázka, jak sladit dílčí ověřování minimálních standardů a zlepšování kvality s doporučeními, která volají po plnohodnotném a efektivním systému interního řízení kvality na úrovni poskytovatelů OVP (Cedefop 2011b, 186; Cedefop 2009, 46) a vícekrokovém přístupu (Cedefop 2011b, 188) k akreditaci. Ten spočívá v postupných krocích od počáteční kontroly dodržování předpisů k procesu zlepšování vycházejícího z různých úrovní kvality (Cedefop 2009, 47), čímž přispívá k dosahování vynikajících výsledků. K dalším výzvám patří nejednotnost přístupů (na národní, sektorové a profesní úrovni) uvnitř jednotlivých členských států i v rámci EU a vazba mezi akreditací OVP a akreditací ve vzdělávání dospělých a ve vysokoškolském vzdělávání. Ve studii se proto doporučuje, aby vzhledem k úkolům, které bude v oblasti akreditace třeba řešit, a vzhledem k vazbě mezi akreditací a kvalitou OVP, byla této problematice věnována v rámci evropské spolupráce zvýšená pozornost. (Cedefop 2011b, 192) Současná situace a vývoj v oblasti VD Rozvoj zajišťování kvality ve vzdělávání dospělých je v Evropě zatím v počáteční fázi. V Akčním plánu vzdělávání dospělých z roku 2007 (COM 2007) 558 konečná verze) je zlepšování kvality vzdělávání poskytovaného v sektoru vzdělávání dospělých uvedeno jako jedna z pěti prioritních oblastí. Snahy v oblasti kvality se dosud povětšinou soustředily na profesionalizaci vzdělavatelů. Podle akčního plánu mělo také do roku 2010 dojít k prozkoumání standardů a akreditace poskytovatelů vzdělávání, ale tento úkol zatím nebyl realizován. Evropský glosář vzdělávání dospělých (NRDC, přílohy 1 a 2) obsahuje mimo jiné i metodiky zajišťování kvality a mezi klíčovými pojmy jsou i interní a externí hodnocení programů a akreditace. Součástí glosáře je i seznam ukazatelů, které lze ve vzdělávání dospělých uplatňovat. Jedním z nich je akreditace a hodnocení vzdělávací nabídky a poznámce je uvedeno, že existující data [jsou] nedostačující. Na workshopu Zlepšování kvality v sektoru vzdělávání dospělých (30. června 1. července 2010), který organizovala Evropská komise (DE EAC) v rámci přípravy pracovní skupiny pro vzdělávání dospělých na implementaci Akčního plánu vzdělávání dospělých (2007), byly presentovány některé příklady externího ověřování a akreditace. Související doporučení však neobsahovala žádné konkrétní návrhy standardů a postupů. Namísto toho upozorňovala na existující rámce v OVP a ve vysokoškolském vzdělávání (EQAVET, Evropské standardy a směrnice ESG), které by měly být východiskem pro rozvoj uceleného rámce zajišťování kvality v celoživotním vzdělávání s možnou úpravou zohledňující specifické charakteristiky vzdělávání dospělých.

7 Na existenci osvědčených postupů v akreditaci a zajišťování kvality poskytovatelů vzdělávání poukazuje i Následná zpráva k akčnímu plánu vzdělávání dospělých, kde se v závěru uvádí: Je třeba provézt další výzkum v oblasti standardů a kritérií kvality poskytovatelů vzdělání. Postupně bude v sektoru odborného vzdělávání dospělých implementován rámec EQAVET a současně se bude zjišťovat, jak je tento rámec slučitelný s Evropskými standardy a směrnicemi pro vysokoškolské vzdělávání. Zůstává otázka, jak co nejlépe využít těchto nástrojů k podpoře kvality v ostatních oblastech vzdělávání dospělých, které má neformální charakter a často jej zajišťují malé organizace. Pro tyto organizace by měl být přínosný komplexní rámec kvality pro celoživotní vzdělávání, jehož součástí by mohly být jednoduché postupy, jak zvyšovat standardy kvality (Evropská komise 2011, 31). V současné době probíhá studie, kterou zadala Evropská komise (EAC/26/2011, Lot 1) a která má za cíl zmapovat a analyzovat postupy zajišťování kvality ve vzdělávání dospělých, včetně implementace účinných přístupů, standardů a nově vyvinutých nástrojů, jako jsou například akreditační systémy. I. 2 Závěry k metodikám Uplatnitelnost v OVP a VD Jak již bylo uvedeno, všechny metodiky se vztahují jak odbornému vzdělávání a přípravě, tak ke vzdělávání dospělých, což potvrzují projekty realizované v rámci programu Leonardo da Vinci i programu Gruntvig. Všechny vytvořené metodiky lze aplikovat v obou sektorech vzdělávání, přičemž v některých oblastech dochází ke značným překryvům (např. mezi vzděláváním dospělých a dalším odborným vzděláváním a přípravou) a stírání hranic. To platí zejména pro neformální a informální vzdělávání. I když se může na první pohled zdát, že metodiky zajišťování kvality v OVP se více zaměřují na programy formálního vzdělávání, v OVP existuje rozsáhlá oblast neformálního a informálního učení (např. učení na pracovišti, aktualizace dovedností apod.), kde je třeba řešit v souvislosti se zajišťováním kvality stejné výzvy jako příslušných oblastech vzdělávání dospělých. Na základě analýzy v rámci projektu QALLL bylo zjištěno, že téměř polovina projektů s tématikou zajišťování kvality se zabývá sebehodnocením na institucionální úrovni a téměř třetina externím hodnocením. Akreditace je předmětem pouhé necelé čtvrtiny projektů. Komplexní postupy v oblasti zlepšování kvality a nástroje zaměřené na výuku a učení K výstupům zkoumaných projektů v rámci programů Leonardo da Vinci a Gruntvig patřily moderní, transparentní, snadno uplatnitelné a přenositelné postupy a nástroje ke všem třem zmíněným metodikám. Výuka a učení byly ve všech sledovaných projektech vnímány jako klíčové procesy, což lze považovat za posun oproti začátkům zavádění řízení kvality do vzdělávání, kdy byla u postupů zajišťování kvality kritizována absence pedagogické složky. Za povšimnutí stojí počet projektů, které se zabývají externím hodnocením a akreditací. Vzhledem k tomu, že se jich účastnilo více zemí, lze je zohlednit i při tvorbě evropské politiky zajišťování kvality v OVP a VD. Různé funkce metodik Všechny metodiky mají jeden hlavní účel, kterým je větší informovanost při rozhodování na všech úrovních vzdělávacího systému. Jejich funkce je dvojí, a to zlepšování kvality/posilování růstu a provádění kontroly. 2 Další prvky uvádí ve své kognitivní mapě hodnocení Nisbet (1990, 5). Jsou jimi odpovědnost (zaměření ven) a profesionalita (zaměření dovnitř) viz obrázek 1 níže. Systémy kvality se snaží zohledňovat všechny tyto funkce současně. Zkušenost ovšem ukazuje, že je třeba, aby byla jasně dána jejich váha. V praxi se metodiky přiklánějí buď spíše ke zlepšování kvality, nebo k provádění kontroly. Alternativní definice sebehodnocení Funkcemi různých metodik a jejich definováním se zabývaly nejméně dva projekty (respektive projekt SEALLL a série projektů Peer Review). V projektu SEALLL byly dvě kritéria pro klasifikaci hodnotící činnosti, a to účel hodnocení a ztotožnění se s hodnotícími procesy. Sebehodnocení je v projektu definováno jako snaha zaměřená na růst a profesionalitu: 2 V učebních textech o hodnocení se obvykle popisuje i třetí funkce, kterou je přispívat k tvorbě znalostí. Tvorba znalostí může být součástí vědních cílů a na praktické rovině může znamenat uvědomění vedoucí k většímu porozumění u všech, kterých se hodnocení týká.

8 Sebehodnocení se od externího hodnocení či inspekce liší tím, že je vnímáno jako vlastní iniciativa, kterou organizuje a řídí sama instituce. Jeho cílem by měla být profesionalizace rozhodovacích procesů, lepší naplňování vlastních cílů a zkvalitňování procesů výuky, učení a řízení. Za externí jsou označovány ty procesy, které sledují dodržování vnějšně stanovených ukazatelů zákonnosti a odpovědnosti, a to i v případě, že jsou zčásti organizovány interně. Hodnotit sebe může jedinec i skupina. V prvním případě může jít o učitele, školitele, účastníka vzdělávání, programátora či ředitele. Skupina může zahrnovat učitele, vedení instituce, skupinu vzdělávaných osob (třídu) i všechny pracovníky dané organizace. Hodnocení lze označit za sebehodnocení tehdy, jestliže svou roli v hodnoceném procesu hodnotí i ti, kteří je iniciovali. Součástí jsou totiž otázky k reflexi vlastní činnosti. (SEALLL Manual 1f.) Podle této definice by většina sebehodnotících procesů měla být označována spíše jako interní hodnocení, protože hodnotící aktivity jsou do značné míry v rámci organizace delegovány (tj. provádí je manažer/tým pro kvalitu) a iniciátorem a tudíž tím, komu o věc jde, nejsou pracovníci, ale spíše vedení instituce. Kolegiální hodnocení jako nová metodika, respektive novátorská varianta externího hodnocení Výsledky analýzy QALLL i poslední vývoj v Evropě a v některých členských státech naznačují, že se jako nový přístup a důležitá varianta externího hodnocení začíná používat hodnocení kolegy zejména na institucionální úrovni. V projektech, které se touto tématikou zabývají, je kolegiální hodnocení definováno jako dobrovolně podstoupené externí hodnocení, jehož formu definuje sama hodnocená instituce, která procesy iniciuje a hodlá pracovat s jejich výsledky. Na mapě spadá kolegiální hodnocení jednoznačně do kategorie růstu. Kolegové z jiných institucí, které působí ve stejné oblasti či oboru, jsou považováni za rovnocenné partnery, což v případě přístupů orientovaných na kontrolu o hodnotitelích neplatí. Primární zaměření kolegiálního hodnocení na interní zlepšování kvality (profesionalizaci) se může změnit na zaměření na odpovědnost vůči externím aktérům podle toho, v jaké vývojové fázi se hodnocená instituce nachází a jaké má potřeby. S vědomím rizik kontrolních přístupů se kolegiální hodnocení se používá i v rámci externího ověřování kvality (např. v EQALC). Je třeba také poznamenat, že odborníci/kolegové z oboru se do značné míry angažují i v akreditaci. Na následujícím obrázku je znázorněn pokus o klasifikaci různých metodik podle funkce, která je jim přiřazována: Obrázek 1: Funkce metodik kvality

9 Zdroj: Gutknecht-Gmeiner 2012, podle kognitivní mapy hodnocení, Nisbet 1990, 5. Jak již bylo zmíněno, účel metodiky se může měnit podle toho, do jaké míry jde o skládání účtů a do jaké je cílem zvyšování kvality a profesionality (zvláště u kolegiálního hodnocení). Odpovědnost vůči vnějším aktérům ovšem může sledovat i sebehodnocení. V některých metodikách se takzvaně překračuje hranice od jednoho účelu k druhému, případně se účel definuje jako střed. Zejména externí hodnocení lze realizovat v nejrůznějších prostředích a může mít různé cíle. Může být orientováno na kontrolu (např. podpora externí akreditace nebo interní kontroly řízení) nebo může přispívat k internímu hodnocení a sebehodnocení (viz výše uvedené příklady). Akreditace se jednoznačně nachází v zóně kontroly, protože jejím cílem je zajistit odpovědnost vůči vnějším aktérům. Samozřejmě může svůj záběr rozšiřovat o další funkce, jako je podpora zvyšování kvality nad rámec naplňování minimálních standardů. Zbývá otázka, zda je nutné, aby akreditace zahrnovala kontrolu i zkvalitňování procesů, nebo zda by měly být tyto funkce a příslušné úkoly nějakým způsobem rozděleny. V rámci externího hodnocení, hodnocení kolegy a akreditace se používají velmi podobné (či dokonce stejné) postupy, v praxi však dosti záleží na tom, jaký mají účel a jak jsou komunikovány vůči vzdělávacím institucím. Navzdory tomu budou hodnocené instituce zřejmě vždy schopny rozlišit, kdy jde o kontrolu a kdy o zlepšování kvality, bez ohledu na to, jak se metodika nazývá. To, jak je metodika klasifikována, také záleží na úhlu pohledu. Z pohledu systému může být účelem sebehodnocení na úrovni poskytovatelů zlepšování kvality (podle toho, jak jsou výstupy zohledněny v praxi), ovšem interní aktéři je mohou do značné míry vnímat jako mechanismus kontroly. Kultura kvality Projekty, které podporují zajišťování a rozvoj kvality směrem shora, v hojné míře pracují se standardy kvality a postupy a nástroji na jejich dosahování. Těžištěm těchto projektů je definování standardů a ukazatelů kvality, systematické řízení, sběr základních dat a vytváření dokumentace. Ukazuje se však, že při vytváření kultury kvality nelze spoléhat pouze na strukturu řízení a implementaci shora, a není výjimkou, že si učitelé a školitelé stěžují na formální a byrokratické postupy. Jen některé z projektů QALLL se přímo zabývají otázkou přijetí odpovědnosti za procesy kvality či otázkou profesionality a kultury kvality. Požadavky na vytváření kultury kvality vycházejí z poznání, že nejdůležitějšími aktéry v zajišťování kvality výuky a učení jsou učitelé a školitelé (na rozdíl od ZK řízení a podpůrných procesů). Zapojení a nasazení pedagogů je zcela zásadní, protože učení je složitá, na kontextu závislá činnost, která vyžaduje odbornost a schopnost volit vhodné strategie a kroky. Na vyučování a učení nelze aplikovat běžné, přesně definované postupy procesního řízení (co, kdy, kde a jak & měření úspěšnosti). To dosvědčují i rámce řízení kvality, které v případě výuky a učení poskytují pouze určitá obecná vodítka.