Rodičovská zodpovědnost a rozvod dohodou

Transkript

1 Masarykova univerzita v Brně Fakulta sociálních studií Katedra sociální politiky a sociální práce Rodičovská zodpovědnost a rozvod dohodou Magisterská diplomová práce Autor: Dagmar Sklenaříková Vedoucí práce: PhDr. Jiří Winkler, PhD. Brno 2007

2 Čestné prohlášení Prohlašuji, že jsem diplomovou práci vypracovala samostatně a uvedla v ní veškerou literaturu a ostatní informační zdroje, které jsem při jejím vypracování použila. V Brně dne Dagmar Sklenaříková 2

3 Chtěla bych poděkovat vedoucímu své diplomové práce PhDr. Jiřímu Winklerovi, PhD. za přístup a cenné rady, které vedly k vypracování této diplomové práce. Dále bych chtěla poděkovat své rodině a kolegům v zaměstnání za trpělivost a morální podporu. Na závěr bych chtěla poděkovat všem členům rodiny K., kteří souhlasili s rozhovorem, poskytli mi své odpovědi, a tím přispěli k vypracování této diplomové práce. 3

4 Obsah 1 FORMULACE PROBLÉMU ZÁKLADNÍ POJMY RODINA Historický vývoj, kulturní rozdíly a pohledy na rodinu Současná rodina, trendy, charakteristika a problémy ROZVOD MANŽELSTVÍ Historický vývoj, kulturní rozdíly a pohledy na rozvod Současná právní úprava, trendy, charakteristika a problémy PLATNÁ LEGISLATIVA LISTINA ZÁKLADNÍCH PRÁV A SVOBOD ÚMLUVA O PRÁVECH DÍTĚTE ZÁKON O RODINĚ Proces rozhodování o právech a povinnostech rodičů k nezletilým dětem Co přinesla novela zákona o rodině? Důsledky legislativní změny na posuzování soudu OSTATNÍ SOUVISEJÍCÍ PŘEDPISY MOŽNÉ TYPY ÚPRAV RODIČOVSKÉ ZODPOVĚDNOSTI DĚTI MIMO MANŽELSTVÍ DĚTI V MANŽELSTVÍ DĚTI PO ROZVODU MANŽELSTVÍ Výhradní péče matky Výhradní péče otce Společná výchova Střídavá výchova Sporná řízení o úpravě práv a povinností Úprava styku Syndrom zavrženého rodiče Styk s prarodiči AKTÉŘI PROCESU ÚPRAVY RODIČOVSKÉ ZODPOVĚDNOSTI A JEJICH KOMPETENCE SOUD PRÁVNÍ ZÁSTUPCI ORGÁNY SOCIÁLNĚ PRÁVNÍ OCHRANY DĚTÍ RODIČE A DĚTI SOUDNÍ ZNALCI A DALŠÍ ODBORNÍCI ROZVOD DOHODOU AKTÉŘI A DŮSLEDKY ROZVODU PŘÍČINY A FAKTORY PODMÍNKY A PŘEDPOKLADY CÍL A METODIKA VÝZKUMU CÍL VÝZKUMU VOLBA STRATEGIE VÝZKUMU KVALITATIVNÍ VÝZKUM METODY SBĚRU DAT Rozhovor Případová studie

5 7.4.3 Analýza dokumentů OTÁZKY A OPERACIONALIZACE VÝZKUMNÝ VZOREK ORGANIZACE VÝZKUMU VÝSLEDKY VÝZKUMU RODINNÁ ANAMNÉZA REALIZACE VÝZKUMU INTERPRETACE VÝSLEDKŮ ZÁVĚR POZNÁMKY SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY ANOTACE REJSTŘÍK JMENNÝ REJSTŘÍK VĚCNÝ REJSTŘÍK PŘÍLOHY STAŤ

6 1 Formulace problému Rodina je nejdůležitější formou společného života lidí. Představuje zázemí a ochranu před nejrůznějšími nástrahami života. Vzájemně si pomáhat a sdílet společné nástrahy života, to je myslím nejdůležitějším posláním rodiny. Pokud se tedy dva lidé rozhodnou založit rodinu, měli by se tímto řídit. Založení rodiny a výchova dětí, to je další neodmyslitelnou funkcí rodiny. Bylo by jistě příjemné pomyšlení, že tak, jak rodina z lásky a bezproblémově vzniká, je i její další existence bezchybná, že jednotliví členové rodiny se navzájem tolerují, společně řeší krizové okamžiky života. Bohužel tomu tak není. Život nám připravuje nejrůznější překážky a je jen na nás a na naší vůli, jak se s nimi dokážeme vypořádat. V takových chvílích se ukazuje, jak pevné a odolné jsou vztahy mezi členy rodiny. Některé rodiny životní krizi překonat dokáží, jiné jsou nalomené, ale přesto obstojí, dalším se krizi nepodaří zažehnat a rozpadají se, jsou neúplné. Rozvod se v naší společnosti stal zcela běžnou záležitostí. Rozvod (ne-li vlastní, tak blízkých) a jeho perspektiva otřásl pocitem bezpečí u většiny lidí. Rozvod je jednou z největších zkoušek v životě člověka. Klade nesmírné nároky jak na psychiku rodičů, tak i (a to především) na psychiku dětí. Existuje jen velice malé procento dětí, které by rozvod rodičů negativně nezasáhl. Některé se s ním vyrovnají lépe, jiné hůře, všechny však nějak poznamená. U některých dětí pak zůstávají trvalé následky, jež mohou značně ovlivnit jejich budoucí život. Člověk se v naší společnosti nemusí příliš rozhlížet, aby příklady takového poznamenání nalezl. Přesto však není třeba podléhat přílišnému pesimismu a beznaději, co se týká rozvodové problematiky, protože existují i mnohé účinné cesty, jak zmírnit dětem jejich bolest a omezit negativní dopad rozvodu na jejich psychiku. Touto diplomovou prací bych se chtěla pokusit popsat, charakterizovat a utřídit poznatky z oblasti sociálně - právní ochrany dětí, které jsou zakotveny v našem právním řádu. V rámci empirické části mé diplomové práce zachycuji praktickou realizaci úpravy rodičovské zodpovědnosti 1, pracuji jako sociální pracovnice na Magistrátu města Zlín, odboru sociálních věcí, oddělení sociálně-právní ochrany dětí, a na konkrétním případu vybrané rodiny se pokusím nastínit jejich praktické zkušenosti s předrozvodovou, rozvodovou a porozvodovou situací. Při zvolení tématu své diplomové práce jsem se spokojila s tím, že se s danou problematikou při výkonu práce denně setkávám, a že není nic snazšího než znalosti a zkušenosti zformulovat a pustit se do psaní. Ale již při shromažďování teoretických podkladů jsem si uvědomila, jak je téma velmi obšírné a nelze ho shrnout do několika stran této práce, a dává mi to také další příležitost hlouběji se uvedenou problematikou zabývat. V diplomové práci bych chtěla seznámit širší veřejnost s problematikou hojně diskutovanou také v mediích, a pro začínající sociální pracovnice oddělení sociálně právní ochrany dětí vytvořit manuál napomáhající jim v orientaci při plnění profesních povinností. Podotýkám, že právě agenda úpravy rodičovské zodpovědnosti zaujímá přední místo v oblasti sociálně právní ochrany dětí a vyžaduje nejméně 60 % pracovní doby sociální pracovnice. 6

7 Svoji práci strukturuji do dvou částí teoretické a praktické. Úvodní kapitola diplomové práce slouží k nastínění problematiky zpracovávané dále, a k vytvoření rámcového přehledu, který čtenáře zorientuje v práci. V teoretické části ve druhé kapitole definuji, vymezuji a charakterizuji základní pojmy jako je rodina a rozvod manželství, které tvoří podstatný kontext diplomové práce a přitom nejsou definovány na jiném místě. Pokouším se zde také zachytit reálnou situace v ČR, Zlínském kraji a okresu Zlín podloženou relevantními statistickými daty. Ve třetí kapitole se zabývám platnou legislativou dané problematiky, popisuji zákonné normy a jejich realizaci v praxi, které slouží jako opora pro úpravu práv a povinností rodičů k dětem. Součástí zákona o rodině jsou komentáře, které ve skutečnosti nejsou závazné, ale slouží jako pomůcka i pro sociální pracovnice. Ve čtvrté kapitole se zabývám možnými typy úprav rodičovské zodpovědnosti a novými instituty, které novela zákona o rodině zavedla. K vybraným typům úprav také pro názornost představím rámcová data získaná ze spisové dokumentace vedené na Magistrátu města Zlín oddělení sociálně právní ochrany dětí a kasuistiky vztahující se k dané problematice. V páté kapitole představím aktéry procesu úpravy rodičovské zodpovědnosti a jejich kompetence. Celou šestou kapitolu věnuji rozvodu dohodou, charakteristice jeho aktérů, důsledkům rozvodu, příčinám a faktorům, podmínkám a předpokladům tohoto typu rozvodu. Praktická část mé závěrečné práce přináší výsledky mého kvalitativního výzkumu. Sedmou kapitolu věnuji formulaci cíle a metodice výzkumu, v osmé kapitole je pak vlastní realizace výzkumu a v deváté kapitole je pak závěrečné shrnutí. Hlavní výzkumná otázka zní: Jak rozvodová zkušenost změnila situaci v rodině a jaké podmínky (předpoklady) musely být splněné pro rozvod dohodou? Při té příležitosti jsem se rozhodla využít dostupnosti spisové dokumentace vedené na Magistrátu města Zlín oddělení sociálně právní ochrany dětí a znalosti konkrétního případu rodiny. Výběr případu byl založen na nenáhodném tzv. funkčním výběru z prozkoumaných 935 spisů nezletilých dětí, ve kterých byla provedena úprava rodičovské zodpovědnosti na základě vzájemné dohody rodičů. Jednalo se o spisy nezletilých dětí vedených ve spisovně Magistrátu města Zlín od , tedy od účinnosti novely zákona o rodině, do Za účasti a spolupráce členů vybrané rodiny se pokusím ilustrovat jejich zkušenosti s obdobím před rozvodem, v průběhu rozvodu a následně po rozvodu, analyzovat tuto situaci a formulovat obecné podmínky při podobné krizové situaci v rodině. Konkrétnímu případu předchází krátká rodinná anamnéza jako vhled do předchozího života a zkušenosti daných aktérů. 7

8 2 Základní pojmy K pochopení a správnému porozumění obsahu diplomové práce je třeba objasnit, vysvětlit, definovat nebo se krátce zmínit o několika pojmech, které nás budou provázet. Mezi ně bezesporu patří rodina, ve které je realizována rodičovská zodpovědnost a její definice u různých autorů, historický vývoj, kulturní rozdíly pohledy na rodinu, základní charakteristika, trendy, problémy a změny, kterými současná rodina prochází, a dále rozvod manželství s jeho jednotlivými úpravami, historickým vývojem, kulturními rozdíly a pohledy, trendy a problémy. 2.1 Rodina Jednoznačná definice pojmu rodina je velmi problematická. Rodina je základní a nejvýznamnější společenskou jednotkou, jejíž společenský význam je nezastupitelný a jež je z tohoto důvodu pod ochranou státu a chráněna zákonem. Otázkou však i přesto zůstává, co to vlastně rodina je. Na tuto otázku jinak odpoví právník, sociolog, demograf, psycholog, lékař i další profesionálové, kteří mají s rodinou co dočinění. Rovněž uvnitř jednotlivých oborů existují diferencované představy a není jednoznačná shoda o povaze rodiny. Rozmanitost v koncepci rodiny nemusíme však vyhledávat v odlišných oborech, ale také různé životní situace, role a události ovlivní subjektivní vidění rodiny. Literatura uvádí rozdílné definice na základě různých aspektů (rolí, komunikace, procesu socializace a individualizace apod.). Uvedu proto hned několik vymezení. Rodina coby instituce vznikla na počátku lidských dějin jako ochranné společenství, které chrání před vnějším nebezpečím (Pöthe, 1999: 25). Podle Satirové (1994) je rodina mikrokosmem světa. Podle Hartla (1993: 181) je rodina společenská skupina spojená manželstvím nebo pokrevními vztahy, odpovědností a vzájemnou pomocí dále rozlišuje rodinu nukleární 2, která zahrnuje pouze otce, matku a děti a rodinu širší. Součástí širší rodiny je i další příbuzenstvo (prarodiče, strýcové, tety, bratranci, sestřenice apod.) Podle sociologické definice představuje skupinu osob přímo spjatých pokrevními svazky, manželstvím nebo adopcí, jejíž dospělí členové jsou odpovědni za výchovu dětí. Podle Výrosta (1998: 304) je rodina jakýmsi nejuniverzálnějším socializačním činitelem, který poskytuje jedinci identifikační vzory, seznamuje ho s předpokládaným chováním pro mužskou a ženskou roli. Učí jedince reagovat žádoucím způsobem v procesu interakce a umožňuje mu praktické ověření získaných dovedností v rámci rodiny. Uplatňuje se jako regulátor chování jedince a poskytuje mu společensky žádoucí normy. Pod vlivem rodinného působení se vytváří postoj k personálnímu okolí, sobě samému i společnosti obecně. Rodina je prvním a dosti závazným modelem společnosti, s jakým se dítě setkává. Předurčuje jeho osobní vývoj, jeho vztahy k jiným skupinám lidí. Rodina dítě orientuje na určité hodnoty, vystavuje ho určitým konfliktům, poskytuje mu určitý typ podpory (Matoušek, 1997: 8). Rodina je z hlediska socializace skupinou nejdůležitější. Je totiž nejvýznamnější součástí společenské mikrostruktury, které provází člověka nebo se ho alespoň nějak dotýká ve všech fázích jeho života. Rodinu můžeme chápat jako malou primární společenskou skupinu založenou na svazku muže a ženy, na pokrevním vztahu rodičů a 8

9 dětí či vztahu jej substitujícím, na společné domácnosti, jejíž členové plní společensky určené a uznané role vyplývající ze soužití, a na souhrnu funkcí, jež podmiňují existenci tohoto společenství a dávají mu vlastní význam ve vztahu k jedincům i k celé společnosti (Dunovský, 1999: 91-92). Rodina je zdůrazňována jako primární společenské prostředí dítěte. Tato primárnost je dána citovými vazbami, vzájemnou závislostí a vysokou strukturací vztahů (Švancar, 1988: 107). Rodina by měla znamenat pro dítě základní životní jistotu. To je nejlepší vklad, který mu můžeme dát. A je v naší moci! (Matějček, 1994: 17). Rodina je od Všeobecné deklarace lidských práv podle mezinárodního práva pokládána za přirozený a základní prvek společnosti, mající právo na ochranu společnosti a státu (Vaníčková a kol., 1995: 11). Možný (1990) definuje rodinu jako malou, ale velmi dynamickou bio-psychosociální jednotku, která plní své poslání v uspokojování základních potřeb všech jejich členů, k nimž patří i potřeba bezpečí a jistoty, dále vidí současnou městskou rodinu jako rodinu, ve které jsou zřetelně odděleny mužské a ženské role. Muž je velmi pracovně angažován, poskytuje rodině materiální podporu, má víc společenských kontaktů než žena. Žena se v rodině věnuje hlavně domácím záležitostem a cítí se jimi být poněkud přetížena. Mívá obtíže s únavou, s váhou, občas mívá depresivní náladu, ne však takovou, aby to rodinu ovlivnilo. Rodina tvoří základ státu, odolává všem změnám, poskytuje útočiště v nepohodě, vytváří privátní prostor, brání společenský systém před chaosem a zhroucením (Možný, 2002: 13). Doposud se nepodařilo vytvořit optimálnější instituci, v níž by děti získávaly potřebné citové zázemí, návyky a schopnosti orientovat se v sociálních vztazích než je dobře fungující rodina (Švancar, 1988: 108). Rodina je společenstvím radosti (Matějček, 1986: 175). Rodina zaujímá hlavní místo v teoriích sociální práce a praxi napříč všemi oblastmi sociální práce, nejen v práci s dětmi a rodinami, ale také v práci komunitou a soudní kriminalitě (vlastní překlad) (Cree, 2000: 25). Proč definovat rodinu? Většina z nás vyrostla v rodině a důvěrně ji zná. Zdravý selský rozum (stejně jako většina sociologů) naznačuje, že rodina je jednou entitou nebo institucí, že může být srovnatelná s nukleární rodinou, která zahrnuje příslušníky rodiny: manžela, manželku a děti. To je přijatelný vzor reklamní politiky, politiky bydlení a sociální politiky: manžel v práci, šťastně se usmívající žena v domácnosti a dvě děti, nejčastěji prezentované jako chlapec a děvče (vlastní překlad) (Leach, 1967 in Cree, 2000: 25). Dnes víme, že množství rodin tento ideál nesplňuje, samozřejmostí jsou monoparentální rodiny a nesezdaná manželství (vlastní překlad) (Cree, 2000: 25). Abbott a Wallace (1990) upozorňují, že stereotypní nukleární rodina je v skutečnosti zcela výjimečná. Pouze jedna z dvaceti domácností ve Velké Británii tohoto času upřednostňuje tento stereotyp. Zde je potřeba rozlišit pojem domácnost a rodina (vlastní překlad). Muncie a Sapsford (1995) říkají, že rodina je prezentovaná jako skupina lidí pokrevně spřízněných a svatbou, kde není podmínkou umístění v jedné zeměpisné lokalitě. Na rozdíl od toho domácnost je prostorová kategorie, kde skupina lidí (nebo jedna osoba) je spojená s přesným místem. Tato charakteristika je použitelná pro ty rodiny nebo domácnosti, kde členové žijí odděleně, jeden z rodičů zemřel, děti již odešli z domu nebo jsou na internátních školách. Objevuje se zde však problém, kdy je rozdíl mezi rodinou a domácností definován jako limitující tvrzení a nezabývá se již tím, jak to dotyční lidé opravdu cítí, kdo do jejich rodiny patří (např. lidé žijí spolu, ale nejsou sezdaní, s dětmi nebo bez nich, osamělí rodiče s osvojeným dítětem nebo více dětmi). Je 9

10 také možné, že člověk, který žije osaměle a stará se o zvíře, pokládá svého miláčka za člena rodiny (vlastní překlad). Giddens (1989: 384) definuje rodinu jako skupinu lidí přímo spojenou příbuzenským vztahem, kde dospělí členové mají zodpovědnost za péči o děti (vlastní překlad). Cree (2000: 27) říká, že rodina je víc než jen pouhé uspořádání života nebo skupinová orientace na výchovu dětí. Je to sociální instituce, kráčející napříč všemi oblastmi života (náboženskou, světskou, intelektuální a morální), kterou každá společnost považuje za důležitou a určuje, co je rodina a jaká by měla být (vlastní překlad). Termín rodina s sebou přináší celou řadu názorů a předpokladů o mužích, ženách, dětech, práci, sexuálním chování, rolích, o výchově. Beechey (1986) stanovil tři vzájemně propojené nároky na rodinu nebo rodinné ideologie: 1. spolubydlící, manželská, nukleární rodina je universální, normální a žádoucí 2. sexuální rozdělení a rozdělení rolí v pracovní síle je univerzální, normální a žádoucí 3. heterosexualita je univerzální, normální a žádoucí (vlastní překlad) Historický vývoj, kulturní rozdíly a pohledy na rodinu Snad nejucelenější přehled historického vývoje rodiny podává Matoušek (1997: 20-29) Nejmenší jednotkou všech známých společností je rodina. Protože ji vytvořily všechny známé typy společností, předpokládáme, že existovala již v době kamenné (Matoušek, 1997: 20). Už nejstarší etické a morálně normativní spisy poukazují na to, že jakmile lidé přestávají plnit rodinné závazky, společnost ztrácí svou sílu. Konfucius byl už před dvaceti pěti stoletími přesvědčen, že by přibylo štěstí a prosperity, kdyby se každý choval řádně ve svém rodinné životě. Nepřehlédnutelná část nejstarších posvátných židovských knih Exodus, Deuteronomium, Ecclesiastes i Žalmy a Přísloví klade důraz na význam poslušného dodržování pravidel rodinného života. Také nejstarší dochované indické spisy jako Rgvéd, napsané někdy v druhém tisíciletí před naším letopočtem věnují značnou pozornost rodině (Možný, 2002: 14-15). V době předklasické (8. a 7. stol. před n.l.) ve starověkém Řecku a Římě měly ženy volnost, mohly se pohybovat na veřejnosti bez doprovodu, rodina byla striktně patriarchální, svatba i narození prvního dítěte byly provázeny rituály. Arendt (1959) se zmiňuje, že už v kolébce demokracie, řecké polis, svobodnými občany byli jen muži, patriarchové svých klanů a rozsáhlých domácností, v nichž vládli despotickou mocí. Prostorem svobody a rovnosti byl pouze prostor veřejný, kdežto rodina byla prototypem hierarchie a pevné uspořádanosti. Ve středověku byla slovanská rodina patriarchální. Pozdější, rozvinutá, křesťanstvím proniknutá středověká společnost byla společností stavovskou, každý ze stavů měl jiný životní styl a také specifický typ rodiny. Většinu toho, co víme o sociální změně v rodinách bylo popsáno Ariésem (1962), který vidí středověkou rodinnou domácnost jako stálou jednotku, ve které pracují a žijí pohromadě tři a více generací jedné rodiny, v těsné blízkosti se také zdržují učedníci, tovaryši, sloužící a jiní nepříbuzní dospělí. Byla zde malá představa o soukromém prostoru, to bylo ceněno a vyhledáváno až mnohem později, stejně jako vzájemná náklonnost mezi manžely nebo rodiči a dětmi (vlastní překlad). To co dnes považujeme za rodinu se před 150 lety nepovažovalo za rodinu. 10

11 Dříve existovaly dva typy rodin rodina jako velká domácnost a rodina jako systém širokého pokrevního příbuzenství. 3 Aries (1962) uvádí, že industrializace a urbanizace měli za následek to, že postupně zaniká rozšířená tradiční rodinná domácnost a vznikají základy moderní rodiny, pro kterou je charakteristická intimita, orientace na děti, domácnost a práce se oddělují a samozřejmostí se stává geografická mobilita (vlastní překlad). V novověku se patriarchální rodina začíná rozpadat, začíná se rozvíjet hnutí za ženskou emancipaci a je zahájen proces zrovnoprávňování ženy. Muž přestal být jediným živitelem rodiny. Rodina ztratila pevný společenský status daný povoláním a prestiž muže v rodině začala klesat. Ve veřejném prostoru začal proces stírání rozdílů mezi muži a ženami (Matoušek, 1997: 29). Logika podle níž především vznikají postmoderní rodiny, nespočívá v hledání pevnosti a trvalosti manželského a rodinného svazku, ale v uspokojení psychických potřeb každého člena manželského páru (De Singly, 1999: 114). Rodina v celé své historii prošla rozmanitým vývojem, posledních let je vývoj rodiny (otázkou zůstává, nejedná-li se pouze o chápání pojmu rodina) dramatický: přibývá plánovaných rodin s jedním rodičem, rodiny rozdělené v důsledku rozchodu nebo rozvodu, doplněné rodiny novým sňatkem, dvojice homosexuálů s dětmi atd. (Vaníčková a kol., 1995: 11) Každá lidská kultura přizpůsobuje rodinu svým potřebám a tradicím. Největší kulturní odlišnosti ve formě rodiny jsou v islámské společnosti. V ortodoxních islámských zemích převládá tzv. velká rodina, v níž jsou téměř všechny pravomoci soustředěny do rukou muže. Ženám v rodině vládne pevnou rukou mužova matka. Pouto k matce má být, a ve skutečnosti pro jejího syna také je, silnější než pouto k manželce. Děti jsou vychovávány velkou skupinou příbuzných, pohromadě žijících osob (Matoušek, 1997: 18). Od konce padesátých let dvacátého století se pak začínají rozvíjet teorie v sociologii rodiny. Mezi hlavní představitele Možný (2002) řadí Talcotta Parsonse a Williama J. Gooda. Teorie rodiny je také rozvíjena v teorii sociální směny, v teoriích systému a symbolického interakcionismu, v teorii sociálního konfliktu, ve fenomenologicky orientované sociologii, v teoriích sociálního konstruktivismu a v sociobiologii. Největší změnou prošla rodina po 2. světové válce. Jak se zmiňuje Možný (2002) v průběhu 60. let v západní Evropě, USA i u nás vstupují do společnosti mladí lidé, kteří vyrůstali v rodinách 50. let, v době označované jako dekáda rodiny. Vládla tehdy představa o rozkvětu pevné, šťastné dvougenerační rodiny, manželském páru v rodinném domku na předměstí, s tradičně oddělenými rolemi muže a ženy a s alespoň třemi dětmi. V realitě je to ovšem právě konec tohoto desetiletí, kdy započal trend snižování počtu dětí v rodině a nastalo zvyšování počtu rozvodů Současná rodina, trendy, charakteristika a problémy Rodina je jeden z univerzálních jevů lidské sociální organizace. Setkalo se s ní mnoho lidí, tuto zkušenost vytváří naši rodiče a my ji zase vytváříme pro své děti. É. Durkheim podal jako první obraz rodiny s označením manželská v přednášce z roku 1892, kde se mimo jiné také zmiňuje o tom, že rodina prožívá každý měsíc, každý rok nebo každých deset let revoluci a nacházíme v ní rysy, které jsou charakteristické pro rodiny na konci 19. století i o sto let později (in De Singly, 1999: 9). 11

12 Anderson (1983) ve své studii, kterou zaměřil na změny v rodině a moderní rodinu, poukazuje, že pro rodinu na přelomu 19. a 20. století bylo typické, že se jednalo o relativně stálé společenství, ve kterém vyrůstala většina populace, stárla společně a své životy prožívali na jednom místě. V polovině 20. století pak dochází ke změně, kdy důchodové reformy, bytová politika a rychlý nárůst výrobního hospodářství v mnoha oblastech narušil toto stabilní společenství, které zde bylo několik set let. Také migrace, zkrácení vzdáleností, nedostatečná komunikace a média naznačují změnu. Hlavní změny pak vidí v rodinné stabilitě, péči o starší rodinné příslušníky a ve velikosti rodiny a jejím složení (vlastní překlad). Funkce rodiny se vyvíjí v souvislosti se společenskými změnami a proměnou kulturních faktorů, které ovlivňují postavení rodiny ve společnosti i vztahy uvnitř rodiny. Moderní rodina pozbyla některé ze svých dřívějších funkcí. Jiné funkce se ztratily nebo získaly na důležitosti. O základních funkcích se zmiňuje Výrost (1998) a také Dunovský (1999), Matoušek (1997) se zmiňuje o výchovné funkci rodiny. Možný (2002) se zmiňuje o Le Playových 3 typech rodiny patriarchální, nestabilní a rozvětvené. 4 De Singly (1999) uvádí, že v současné době v rodině evropského stylu probíhají dva procesy privatizace a socializace. Každá společnost musí řešit nějakým způsobem otázku směrem k rodině. Musí do nejvyšší míry respektovat intimní soukromé mikroprostředí jako rodinu a na druhé straně musí mít nad rodinou určitou kontrolu a v moderní společnosti o to více. Dříve kontrolou byla širší rodina a sousedství, dnes jsou to zákony a nařízení. 5 De Singly (1999: 10-18) dále uvádí základní charakteristiku současné rodiny dle É. Durkheima, která je doposud legitimní: 1. současná rodina klade do popředí vzájemné vztahy 2. současná rodina je zároveň soukromá i veřejná 3. současná rodina je individualistická 4. současná rodina postrádá mezigenerační horizont Možný (2002) charakterizuje změny, ke kterým došlo v průběhu 2. poloviny 20. století v rodině: 1. padl monopol na legitimní sex, který měl rodina 2. padl monopol na legitimaci reprodukčního aktu, nárůst dětí narozených mimo manželství 3. výběr manželského partnera již není v rukou rodičů, ale těch, kdo zakládají rodiny v novém pokolení 4. narušení trvalosti rodiny, manželství je pojímáno jako občanská smlouva, právní kontrakt s možností výpovědi kterékoliv ze stran 5. oslabení funkcí rodiny, řadu funkcí přebírají instituce a formální organizace (stát, škola, sociální zařízení, nemocniční zařízení) 6. rodina ztrácí monopol na plození dětí, dostupnost antikoncepce, interrupce 7. emancipace, profesní kariéra žen, změna obsahu a povahy mužské a ženské role Matoušek (1997:30) se zmiňuje o trendech současných rodin: 1. tendence odkládat sňatky a rození dětí na dobu co nejpozdější 2. tendence ve větší míře zakládat rodinu neformálně, bez legálního sňatku 3. zvyšování rozvodovosti 4. pokles ochoty lidí po rozvodu vstupovat do dalšího svazku a mít další děti 5. tendence omezovat počet dětí v rodině, případně nemít děti vůbec 12

13 6. prodlužování doby, po kterou děti a rodiče žijí spolu Toffler (1980) se zmiňuje, že žijeme na počátku nového typu civilizace, tzv. třetí vlny, vyvolané bouřlivým rozvojem nových technologií, zejména informačních. Rodiny třetí vlny už nejsou rodinami zakládanými kvůli dětem, ale rodinami, v nichž jsou na prvním místě individuální zájmy dospělých osob. Tyto rodiny jsou ve srovnání s rodinami druhé vlny (což byly civilizace měst a továren) méně stabilní a fragmentární. Podle Matouška (1997:32) podobu současné západoevropské rodiny ovlivňuje kulminující hnutí za emancipaci žen, nevídaný společenský blahobyt a postmoderní světonázorové klima. Za základní charakteristiky současné rodiny považuje: 1. role muže a ženy se ve veřejné sféře vyrovnávají, úloha a role muže v rodině je čím dál víc nejasnější, mužovo postavení v rodině je čím dál víc nejistější 2. slábne vazba mezi rodičovstvím a partnerstvím, děti jsou vychovávané jen jedním z rodičů 3. předávání dřívějších odpovědností rodiny (výchova dětí, vzdělávání, péče o nemocné, handicapované a staré lidi) státu Zmiňuje se také o nových typech rodiny v budoucnu: 1. rodina složená z jednoho dítěte a jednoho rodiče, což by mohl být častěji než dosud také otec 2. rodina složená ze dvou homosexuálních rodičů, přičemž biologickým rodičem je jen jeden z nich 3. rodina několika dětmi z různých manželství 4. rodina, v níž se o děti budou starat jen prarodiče a rodiče budou zcela pohlceni pracovní kariérou 5. třígenerační rodina, v níž bude z každé generace jen jede člen Jak dále poukazuje Matoušek (1997) rok 1989 změnil rodinné chování našich občanů. Počet sňatků se snížil a stále klesá. Zvyšuje se věk při vstupu do prvního manželství. Snižuje se počet živě narozených dětí. V osmdesátých letech minulého století se rodilo v průměru dětí. V devadesátých letech klesá počet narozených dětí pod Výrazně se zvyšuje počet dětí narozených mimo manželství. Charakter současné české rodiny významně ovlivnila koncepce rodinné politiky, která se formovala od počátku 50. let a byla pevně spojena se základními sociálními cíli a ideály. Tyto ideály se však v praxi často realizovaly deformovaně neboť jejich realizace byla mimo jiné limitována ekonomickými možnostmi. Současná česká rodina je rodinou zaměstnané ženy. Zaměstnání ženy je pro většinu rodin stále ještě ekonomickou nutností, málokterá rodina by dnes vystačila s jedním platem. Žena je u nás přetížena souběžnými požadavky práce a domácnosti. Je v rodině častěji nespokojena než muž a častěji také dává podnět k rozvodu. Muž je v práci více angažován než žena, má v práci větší odpovědnost, má v průměru více podřízených, je za svou práci výrazně lépe placen, je v ní spokojenější a čeká od ženy, že ona jeho pracovní zaujetí bude chápat a podporovat. Žena čeká od muže krom pomoci v domácnosti a hmotného zajišťování rodiny především citový souzvuk, vztahové porozumění. Muži, ale ani ženy u nás zatím neočekávají, že by se žena měla výrazněji nebo stejně jako muž angažovat v mimorodinných sférách v zaměstnání a v politice (Matoušek, 1997:35). Strukturní analýzu současné rodiny tvoří biologická rodina 6, dále to může být široká tzv. vícegenerační rodina, rodina dcery, sestry a bratři s jejich rodinami, bratranci 13

14 a sestřenice s rodinami, tety a strýci s rodinami. Za zvláštní typ současné rodinné struktury považují matrimoniologové 7 rodiny neúplné, nestabilní, dysfunkční, rekonstruované, smíšené, dvoukariérní, neolokální či patologické. Význam rodiny se nedá popřít a je nenahraditelný. Rodina je každému člověku základní životní jistotou. De Singly (1999: ) hlavní problémy současné rodiny spatřuje v křehkosti manželského svazku a poklesu hodnoty dlouholetého manželství. od konce šedesátých let 20. století se lidé snaží nějka podmínit svůj závazek vůči rodinné skupině, kterou vytvořili. Přibližně jedna třetina párů sezdaných v osmdesátých letech se rozvedla nebo se rozvede. A rozvádějí se stále dříve. snižuje se význam a důležitost přesvědčení, že jedním z cílů manželství je stálost a jeho dlouhé trvání. Trvání páru má hodnotu jen tehdy, pokud partner i nadále uspokojuje toho druhého tak, jak očekával. Matoušek (1997:36) za hlavní problémy současné české rodiny považuje: 1. většina problémů souvisí s porevolučním otevřením prostoru pro nové druhy společenského uplatnění dospělých mužů a žen 2. krize v rodině muže, který začal podnikat, daří se mu, ale v rodině je minimálně, svoji absenci se snaží vynahradit zvýšeným přispíváním do rodinného rozpočtu nebo naopak většinu investuje do podnikání na úkor ostaních členů rodiny 3. rodinné konflikty vyvolané tím, že žena dosáhla výrazně lepšího postavení a příjmu než její manžel, který se musí vypořádat s tím, že jeho žena je významnější postavou doma i ve společnosti 4. společné podnikání mnaželů, spletení pracovních a rodinných rolí 5. společenský vzestup obou partnerů a vznikající potíže s tím, kdo a v jaké míře se bude věnovat dětem a domácnosti, angažování babiček či pomocnic v domácnosti nebo se břemeno domácích povinností přesune na nejstarší dítě, nezájem o děti 6. rodina byla úspěšně adaptovaná na předchozí režim, ale současným podmínkám se přizpůsobit nedovedou, opevnění se vůči okolí a zatěžování tím zejména svých dětí 2.2 Rozvod manželství Rozvod je obecně chápán jako ukončení formálně právního vztahu dvou dospělých jedinců, po němž má dojít k uklidnění a obnovení duševní rovnováhy. Rozvodem by měl končit hluboký a trvalý rozvrat manželství poté, co selhaly všechny ostatní cesty k vyřešení základních problémů. (Dytrych a kol.,1986) Na dramatické proměně instituce manželství v posledních padesáti letech se podílí změna společenského postavení žen, rostoucí touha po citovém uspokojení, společenské tlaky související s přechodným rázem značné části naší kultury a snad v největší míře nestabilita trhu práce. Manželky už nejsou podřízené manželům, jako tomu bylo v minulosti, změnilo se i uspořádání, kdy manželky byly odpovědné za svou samostatnou doménu dům a děti -, zatímco manželé se starali o spojení rodiny s širším světem. V mnoha manželstvích a vztazích dnes lidé očekávají rovnoprávnější postavení, kdy oba partneři pracují a starají se o děti. Uchování stability vztahu již není hlavní starostí, místo toho se považuje za důležitější citové uspokojení a sexuální vztahy. 14

15 Dnešní manželství a partnerství jsou uzavírána s vědomím, že je lze snadno ukončit (Smith, 2004:16). Rozvody jsou ve všech demokratických zemích předmětem debat vědců, politiků i veřejnosti. Podle přepjatých interpretací jsou velká kvanta rozvodů předzvěstí totálního zhroucení rodiny, podle umírněných názorů jsou nevyhnutelnou daní za vysokou míru osobní svobody, která je příznačná pro moderní západní demokratické společnosti. Každý rozvod má stránku ekonomickou, právní a osobní. Rozvod přestavuješ pro všechny zúčastněné zátěž na léta (Matoušek, 1997: 117). Jak uvádí řada odborníků (Matějček, Dytrych, 1994) rozvod manželství a rozpad rodiny má své aspekty etické, sociální, právní, emoční, ale také velmi důležité aspekty mentálně hygienické. Z teoretického hlediska je správné hovořit o třech stadiích: Manželský (rodinný) nesoulad, který vzniká z víceméně podstatných rozporů, ve kterých se prokazuje snížená schopnost partnerů najít vhodné kompromisy a rozpory řešit. Tento manželský nesoulad, který je poměrně běžný a nebývá nikým diagnostikován, přechází v menší části případů v manželský (rodinný) rozvrat. V rodinném rozvratu jde již o podstatnější postižení některé ze základních rodinných funkcí (emoční, ekonomické, výchovné). Rodinný rozvrat může být akutní nebo dlouhodobý. V některé ze svých fázích pak může přejít v rozvod. Rozvod je tedy formálně právním ukončením manželského vztahu dvou jedinců, krajním řešením v procesu rozvratu manželství. Rozvod na rozdíl od rozvratu manželství je deklarován, a to tím, že je podán návrh na rozvod, že proběhne rozvodové řízení a do celého děje, který byl předtím pouze součástí rodinného života, vstupují úřední instituce, jako např. soudy, právníci, oddělení sociálně-právní ochrany dětí aj. Přes všechny dobře známé negativní důsledky rozvodů není třeba dívat se na ně jako na jev nenormální či dokonce tragický (Matoušek,1997: 117). Všichni účastníci rozvodů něco ztrácejí dospělí ztrácejí partnera, děti přicházejí o stálou přítomnost otce, někteří účastníci rozvodu musejí v souvislosti s ním změnit bydliště, ekonomické ztráty jsou pravidlem. (Matoušek, 1997: 119). Rozhodnutí k rozvodu není obvykle záležitostí okamžiku. Předchází mu rozličně dlouhá krize manželství (Matoušek, 1997: 119). Jak poukazuje řada odborníků (Hrušáková a kol., 2001) z nejobecnějšího hlediska můžeme rodinné právo v objektivním smyslu vymezit jako souhrn právních norem, které regulují manželské a rodinné vztahy. Zatímco právní normy jen zcela výjimečně definují rodinu v právním smyslu, čelné místo ve všech rodinněprávních úpravách zaujímá prohlášení zákonodárce o tom co považuje za manželství. Manželství je zásadně chápáno jako právní vztah mezi mužem a ženou, který vzniká za splnění zákonných podmínek, předepsanou formou, má zákonem stanovený obsah a zaniká jen na základě zákonem stanovených důvodů. Vztahy vznikající v manželství a rodině jsou vztahy mezi osobami, které jsou si navzájem blízké, existuje mezi nimi osobní citová vazba. Jak se zmiňuje Hrušáková (2001) rozvod manželství je jediný způsob zrušení manželství za života obou manželů. Právní úprava rozvodu prošla poměrně složitým a dlouhým vývojem. V evropských právních úpravách rozvodu manželství se můžeme v různých kombinacích a modifikacích setkat v podstatě se třemi způsoby rozvodu: rozvod manželství na základě viny rozvod manželství na základě rozvratu 15

16 rozvod manželství na základě dohody manželů Rozvod na základě viny je nejstarší formou úpravy. Vyslovení viny na rozvodu, případně viny na rozvratu vztahů má zpravidla závažné hmotněprávní důsledky projevující se zejména ve vyživovací povinnosti k rozvedenému manželovi a při vypořádání majetkových vztahů. Rozvod na základě rozvratu je založen na objektivní skutečnosti. V některých právních úpravách je vyžadováno zjišťování příčin rozvratu a rozvrat musí být prokázán. Nejmodernější formou rozvodu manželství je rozvod na základě dohody. Právní úpravy se liší podle rozsahu dohody, zpravidla však tato dohoda musí obsahovat i řešení právních následků rozvodu. Durkheim se postavil proti rozvodu vzájemnou dohodou, a proto neváhal apelovat na existenci dětí, které podle něj mnohem více garantují integraci rodiny (De Singly, 1999: 18). Rozvodovost je sociálním jevem, který s sebou přináší řadu problémů. V současné době je rozvod chápán jako legitimní řešení sporů mezi manžely. Rozvodovost se výrazně liší podle místa. Nejvyšší rozvodovost je ve velkých městech a nejnižší zůstává v zemědělských oblastech. Naproti tomu stupeň dosaženého vzdělání a počet dětí nehraje žádnou výraznější roli (Hrušáková, 2001b: 66). Clulow a Vincent (1987) vypracovali dva modely související s nerovnoměrným rozložením moci ve vztahu rodičovský a partnerský. Dle informací Českého statistické úřadu (dále jen ČSÚ) bylo v České republice v roce 2006 rozvedeno manželství, což je o rozvodů méně než v roce Z toho bylo ve Zlínském kraji a 538 v okrese Zlín. Na základě informací z Okresního soudu ve Zlíně však přibývá rozvodů v dospělosti dětí, kdy zřejmě rodiče již nepociťují takovou zodpovědnost za výchovu svých dětí. V roce 2006 bylo v okrese Zlín rozvedeno 348 manželství s nezletilými dětmi. V roce 2006 soud v okrese Zlín rozhodoval o 563 dětech, které po rozvodu ztratily každodenní kontakt s druhým rodičem. V příloze č. 1 je zachycen vývoj rozvodovosti v okrese Zlín a Zlínském kraji v letech Rozvodovost v roce 1999 výrazně ovlivnila novela zákona o rodině (přerušení řízení o rozvodu za účelem rozhodnutí o úpravě poměrů k nezl. dětem) a na základě prodloužení již zahájeného řízení o rozvod došlo v roce 1999 k výraznému poklesu rozvodovosti. V praxi výši rozvodovosti nejvíce ovlivnilo ustanovení 25 zákona č.91/1998 Sb., jenž změnil a doplnil zákon o rodině č.94/1963 Sb., jež určuje, že manželství nelze rozvést, pokud nenabude právní moci rozhodnutí o úpravě poměrů nezletilých dětí pro dobu po rozvodu. Toto ustanovení podstatně komplikuje rozvodové řízení v rodinách s dětmi. Novelizace zákona rovněž neumožňuje rozvést manželství kratšího trvání než jeden rok. Snížení počtu rozvodů v roce 1999 způsobené zpřísněním rozvodové legislativy bylo vystřídáno v roce 2000 kompenzačním vzestupem a počet rozvedených manželství dosáhl opět vyšší hranice. Zčásti se zřejmě jednalo o rozvody, které byly v důsledku novelizace zákona o rodině pozdrženy. V roce 2001 počet rozvodů opět vzrostl, což vypovídá o tom, že intenzita rozvodovosti pokračuje ve svém vzestupu, který byl v období pouze dočasně přerušen. 16

17 2.2.1 Historický vývoj, kulturní rozdíly a pohledy na rozvod Vývoj právní úpravy rozvodu manželství na našem území vychází z úpravy Rakouskouherského Všeobecného občanského zákoníku z r. 1811, účinného od , který na našem území platil do , a který upravoval zánik manželství za života manželů tzv. rozluku. Rozluka byla povolena jen u manželství Židů a nekatolíků. Katolíkům Všeobecný občanský zákoník rozluku nepovoloval, a to z důvodu odmítavého postoje tehdy velmi vlivné Římskokatolické církve. Podle té spojení muže a ženy ve svazek manželský představuje svátost udělenou Bohem a co Bůh takto spojil, nemá člověk rozlučovat. Tento občanský kodex dále upravoval institut rozvodu od stolu a lože, který však neznamenal zánik manželství, nýbrž jen zánik jedné z manželských povinností povinnosti manželů žít spolu. Nerozlučitelnost manželství katolíků na našem území a zároveň ustanovení Všeobecného zákoníku občanského o rozluce zrušil až prvorepublikový zák. č. 320/1919 Sb., tzv. manželská novela, který zakotvil možnost zániku manželství za života manželů bez ohledu na jejich náboženské vyznání rozluku manželství. Zákon č. 265/1949 Sb. o právu rodinném, již nepřevzal rozlišování rozluky a rozvodu od stolu a lože a jako jediný důvod zániku manželství, nově označovaného jako rozvod manželství, převzal existenci rozvratu, který musel být hluboký a trvalý a který musel nastat z důležitých důvodů. Zákon dále zachoval zjišťování viny na rozvodu. Zákon č. 61/1955 Sb. o rozvodu, doplnil do zákona o právu rodinném možnost povolit rozvod i proti vůli výlučně nevinného manžela, jestliže manželství bylo hluboce a trvale rozvráceno a již delší dobu neplnilo svůj společenský účel. Konečně ve vztahu k nezletilým dětem platilo, že rozhodnutí, jímž se rozvádělo manželství jejich rodičů, nebylo možno vydat, dokud nebyla pro dobu po rozvodu upravena práva a povinnosti rodičů stran nezletilých dětí a jejich majetku. Zákon č. 94/1963 Sb. o rodině, ve své původní podobě účinné od až do , ukládal soudu zjistit příčiny rozvratu a uvést je v odůvodnění svého rozhodnutí. V souvislosti s rozvodem zákonodárce nezapomněl ani na nezletilé děti rozvádějících se manželů, k jejichž zájmům byl soud při rozhodování o rozvodu povinován přihlédnout. Většina známých společností rozvod umožňovala nebo umožňuje, s výjimkou společností, v nichž bylo závazným světonázorem křesťanství. Křesťanská věrouka přikazuje člověku, aby nerozlučoval to, co Bůh spojil. Toto církevní tabu je také jedním z důvodů, které vedou k apriornímu odsuzování rozvodů (Matoušek, 1997: 117). církev nemůže manželství uzavřené před oltářem již nikdy zrušit; může jen po dlouhém a pečlivém zkoumání záležitosti církevním soudem prohlásit manželství za neplatné od samého začátku, jinak řečeno, může rozhodnout, že manželství v době jeho uzavírání vůbec nevzniklo. Církev zkoumá, zda byl akt uzavření manželství plnoprávně svobodný a vědomý (Matoušek, 1997: 118). Katolická církev neuznává civilní rozvod. Ten, kdo uzavřel sňatek v kostele a rozvedl se u civilního soudu, je církví považován za ženatého muže, resp. vdanou ženu. Jeho případné další manželství je pak církví považováno za nelegální a jeho případné další děti jsou považovány za nelegitimní. Děti, které se narodily ze svazku, jež později církev prohlásila za neplatný, jsou považovány za legitimní potomky svých rodičů, neboť byly počaty v dobré víře manželů, že je manželství platné (Matoušek, 1997:119). Islámská společnost rozvod manželství umožňuje, existují však rozdíly u podání mužů a žen. Rozvod je mnohem snazší pro muže než pro ženu. Tradiční způsob 17

18 rozvodu, při němž stačilo, aby muž ženě třikrát opakoval formuli zapuzuji tě, již všude nestačí. Oprávněnost rozvodu leckde posuzuje soudní autorita. Žena musí mít pádný důvod, její žádost o rozvod j uznána jako oprávněná tehdy, jsou-li ona nebo její děti týrány, je-li manžel dlouhodobě nepřítomen v rodině a je-li muž impotentní. Žena se se svou žádostí o rozvod musí na soud obracet v každém případě. Po rozvodu zůstávají děti v péči matky do sedmi let, pak má otec právo vychovávat syna a obvykle toho také využívá. Po rozvodu vrací muž ženě předem určenou část věna. Rozvody jsou v zemích vyznávajících islám mnohem méně časté než v zemích s křesťanskými tradicemi (Matoušek, 1997: 19) Současná právní úprava, trendy, charakteristika a problémy Jak poukazuje řada odborníků (Hrušáková a kol., 2001) právní úprava rozvodu byla podstatně změněna teprve poslední novelou zákona o rodině s účinností od Jestliže ke změně došlo teprve po 34 letech účinnosti zákona o rodině, neznamená to na druhé straně, že by po celou dobu jeho účinnosti zůstala stejná rozvodová soudní praxe. Do české úpravy se poslední novelou dostaly tři varianty rozvodu, viz obr. 1 (Průchová, 2002: 6), přičemž teprve praxe následujících let potvrdí zda jde o změny pozitivní, či pouze o jisté zpřísnění právní úpravy. Obr. 1: Rozvodový proces Měla jsem představu, že se mi podaří získat informace o počtech jednotlivých typů rozvodů v ČR z ČSÜ, statistiky rozvodovosti však obsahují pouze data o počtech rozvodů celkem, neobsahují již jednotlivé varianty rozvodu. V příloze č. 1 je uvedeno srovnání rozvodovosti jednotlivých krajů v roce Na základě informací z Okresního soudu ve Zlíně lze konstatovat, že převládají rozvody dohodou podle 18

19 ustanovení 24a zákona o rodině. Z hlediska nové právní úpravy můžeme tedy hovořit o následujících variantách rozvodu: sporný rozvod ztížený rozvod, resp. sporný rozvod s tvrdostní klauzulí nesporný rozvod Sporný rozvod, viz obr. 2 (Průchová, 2002: 29) Dle 24 odst. 1 zákona o rodině ve znění po , podle tohoto ustanovení soud může manželství na návrh některého z manželů rozvést, jestliže je manželství tak hluboce a trvale rozvráceno, že nelze očekávat obnovení manželského soužití. Při rozhodování soud bere v úvahu příčiny rozvratu manželství. Soud by tedy měl zjistit příčiny, které vedly k rozpadu manželství. Nejde o žádné zjišťování viny na rozvratu, protože tyto příčiny mohou být subjektivního charakteru, ale i objektivního charakteru. Rozvrat vztahů mezi manžely je objektivní stav, napovídající, že vztahy byly dříve jiné. Z tohoto důvodu souhlas druhého manžela s rozvodem není třeba a soud může manželství rozvést i proti jeho vůli s výjimku tzv. ztíženého rozvodu. Dospěje-li soud k závěru, že se skutečně jedná o hluboký a trvalý rozvrat a že nelze očekávat obnovení manželského soužití. Obr. 2: Sporný rozvod 19

20 Ztížený rozvod Podle ustanovení dle 24b zákona o rodině návrhu na rozvod manželství s nímž nesouhlasí manžel, který se na rozvratu manželství převážně nepodílel a jemuž by byla rozvodem způsobena zvlášť závažná újma, soud nevyhoví, pokud mimořádné okolnosti svědčí ve prospěch manželství. Jestliže však manželé spolu nežijí déle než tři roky, soud manželství rozvede, jsou-li splněny podmínky 24. Podmínky uplatnění tvrdostní klauzule jsou tedy následující: 1. mezi manžely existuje kvalifikovaný rozvrat vztahů, který by soudu jinak umožňoval vyslovit rozvod manželství 2. jeden z manželů se rozvodu brání 3. jedná se o manžela, kterému by rozvodem byla způsobena zvlášť závažná újma Nesporný, smluvený rozvod (rozvod dohodou), viz obr. 3 (Průchová, 2002: 31) Podle ustanovení 24a zákona o rodině jestliže manželství trvalo alespoň jeden rok, manželé spolu nejméně šest měsíců nežijí a k návrhu na rozvod se druhý manžel připojí, má se za to, že podmínky uvedené v 24 odst. 1 jsou splněny. Soud nezjišťuje příčiny rozvratu a manželství rozvede jsou-li předloženy: 1. písemné smlouvy s úředně ověřenými podpisy účastníků upravujících pro dobu po tomto rozvodu vypořádání vzájemných majetkových vztahů, práva a povinnosti společného bydlení a případnou vyživovací povinnost 2. pravomocné rozhodnutí soudu o schválení dohody o úpravě poměrů nezletilých dětí pro dobu po rozvodu Úprava tzv. nesporného rozvodu byla zavedena teprve zákonem 91/1998 Sb. Jejich účelem je komplexní řešení všech právních následků s rozvodem spojených v okamžiku rozhodování o rozvodu. Proto smyslem úpravy je umožnit manželům důstojný rozchod se současným řešením všech právních následků nejen ve vztahu k dětem, ale i společnému majetku a bydlení (Hrušáková, 2001b: 71). 20

21 Obr. 3: Rozvod dohodou De Singly (1999) zdůraznil příčiny nespokojenosti manželů vedoucí k možnému rozvodu jejich manželství. Matoušek (1997) nastínil faktory vedoucí k rozvodovému chování - volba partnera a tempo společenských změn. Montalvo (1982) vypracoval typologii interpersonálního uspořádání v rodinách po rozvodu, který umožňuje odhadovat další vývoj a rizika. Problematikou rozvodů se také zabývali Bertaux a Delcroix (1991 in de Singly, 1999: 116) a Le Gall a Martin (1988 in de Singly, 1999: 117). Snaha pomoci rozvádějícím se manželům a jejich dětem vede v současnosti psychology, lékaře, sociální pracovníky a mnoho dalších lidí ke snaze o komplexní 21

22 pochopení široké škály determinant rozvodového procesu, jeho dopadu na psychiku partnerů i dětí, k poznání všech problémů, s nimiž je nutno se během rozvodu a v porozvodovém období vyrovnat. Otázkou však i přesto zůstává, zda lze těmto problémům nějak čelit. Jsou hledány možnosti, jak snížit míru rozvodovosti, jak upevnit stabilitu rodiny a jak chránit mladé dvojice před neuváženými sňatky, které často vedou ke stejně neuváženým rozvodům. Důsledky rozvodů bývají postiženi nejen rozvádějící se dvojice, ale současně - a to na prvním místě - jejich děti, a další širší rodina. (Dytrych a kol.,1986). O nových možnostech porozvodového uspořádání se zmiňuje také Radimská (2002). 22

23 3 Platná legislativa Mezi klíčové právní předpisy, které upravují práva a povinnosti rodičů a dětí v České republice bezesporu patří Listina základních práv a svobod, Úmluva o právech dítěte, zákon o rodině a určité paragrafy ostatních souvisejících předpisů zákona o sociálněprávní ochraně dětí, občanského soudního řádu, zákona o státní sociální podpoře, zákona o životním minimu, zákona o sociální potřebnosti, občanského zákoníku, trestního zákona a trestního řádu. Níže je popsán soudní proces rozhodování o právech a povinnostech rodičů k nezletilým dětem, jsou zde nastíněny nové instituty, které přinesla novela zákona o rodině a důsledky, které tato změna s sebou nese na posuzování soudu. 3.1 Listina základních práv a svobod Dětem a mládeži, tedy nezletilým osobám ve věku do 18 ti let je ustanovením čl. 32 odst. 1 Listiny základních práv a svobod v našem státě zaručena zvláštní ochrana. Specifické postavení dětí v naší společnosti vyplývá z obecného vědomí potřeb dítěte a zohlednění zvláštnosti dětského věku, a to jak po stránce fyzické, mentální, emocionální, tak i po stránce zdravotní, sociální a právní. Zvláštní ochrana dětí a mládeže se zaměřuje na všechny oblasti života dětí. Konkrétním příkladem jejího naplňování je výkon sociálně právní ochrany dětí, ke kterému jsou kompetentní orgány sociálně právní ochrany vymezené zákonem. Předním hlediskem sociálně právní ochrany je zájem a blaho dítěte. 3.2 Úmluva o právech dítěte Dne 20. listopadu 1989 byla v New Yorku Organizací spojených národů přijata Úmluva o právech dítěte. Česká republika se stala smluvním státem uvedeného dokumentu v roce V příloze (viz příloha č. 2. Úmluva o právech dítěte) je výňatek z preambule Úmluvy o právech dítěte a jsou citována některá ustanovení týkající se úpravy výchovy výživy nezletilých dětí. 3.3 Zákon o rodině Základním předpisem, který upravuje práva a povinnosti rodičů k dětem a rodičovskou zodpovědnost je zákon o rodině č. 94/1963 Sb. ve znění pozdějších předpisů. Velké změny do této úpravy přinesla novela zákona, která vešla v účinnost a jedná se o zákon č. 91/1998. Tyto změny se týkají hlavně variant rozvodu, jak bylo popsáno výše, procesu rozhodování o právech a povinnostech rodičů k nezletilým dětem a novými instituty úpravy práv a povinností k dětem a to zejména střídavou a společnou výchovou, které zde byly nově zakotveny, stejně jako právo dítěte na péči obou rodičů a na pravidelný osobní styk s nimi, došlo tedy ke změně v úpravě styku rodičů s dětmi a nově také prarodičů, nově bylo také formulováno právo rodiče na pravidelné informace o dítěti. 23