Univerzita Palackého v Olomouci Filozofická fakulta Katedra psychologie

Transkript

1 Univerzita Palackého v Olomouci Filozofická fakulta Katedra psychologie Zvládání stresu a výkonnost u hráčů golfu (Dealing with Stress and Performance in Golf Players) Magisterská diplomová práce Autor: Vedoucí: Mgr. Zuzana Eliášová Doc. PhDr. Zdeněk Vtípil, CSc. Olomouc 2015

2 Prohlášení Místopřísežně prohlašuji, že jsem magisterskou diplomovou práci na téma: Zvládání stresu a výkonnost u hráčů golfu vypracovala samostatně pod odborným dohledem vedoucího diplomové práce a uvedla jsem všechny použité podklady a literaturu. V Olomouci dne Podpis.

3 Na tomto místě bych ráda poděkovala doc. PhDr. Zdeňkovi Vtípilovi, CSc. za ochotu, trpělivost a cenné rády, které mi věnoval při psaní této diplomové práce. Dále děkuji všem golfistům, kteří se zúčastnili mého výzkumu.

4 Obsah Úvod... 6 Sport v České republice... 8 Stres Definice stresu Typy stresu Stresory Charakteristiky stresových událostí Reakce organismu na stres Stres, stresory a sportovní výkon Zvládání stresu Výkonnost Definice výkonu a výkonnosti Sportovní výkonnost Sportovní výkon Výkonová motivace Golf Statistické údaje o golfu Historie golfu Základní charakteristiky hry Hendikep neboli výkonnost Lateralita v golfu Rekreační a výkonnostní golf Rozdíly mezi muži a ženami Psychika a stresové situace při hře Metodologický rámec práce Cíle výzkumu Hypotézy výzkumu Metody výzkumu SUPOS SVF Dotazník sociodemografických údajů Statistické metody analýzy dat... 50

5 5.5 Symbolika Zkoumaný soubor Průběh a etika šetření Výsledky výzkumu Základní výstupy dotazníku SUPOS Základní výstupy dotazníku SVF Koreláty sociodemografických dat a vybraných dimenzí dotazníků Koreláty věku Koreláty seniority Koreláty výkonnosti SUPOS a dimenze SVF Koreláty výkonnosti a vybraných sociodemografických dat Rozdíly mezi muži a ženami ve vybraných proměnných Signifikantnost rozdílů Σ SUPOS Signifikantnost rozdílů celkové pozitivní strategie POZ Signifikantnost rozdílů vybraných pozitivních strategií dotazníku SVF Signifikantnost rozdílů negativní strategie SVF Platnost hypotéz Diskuze Závěr Souhrn Literatura Přílohy... 81

6 Úvod Golf je sport, který si v České republice po roce 1989 získává stále více příznivců. To dokazují i vzrůstající počty klubů, hřišť a hráčů. Samozřejmě, že nemůžeme hovořit o masovém nárůstu hráčů. Stále jsou ve společnosti slyšet názory, které hlásají, že golf je sportem snobů a páprdů, že je to luxus, který není běžné populaci dostupný, ba dokonce, že golf není sport. Ovšem tyto názory pomalu, ale jistě ustupují do pozadí a golf se dostává lidem čím dál více pod kůži. Hřiště, kluby i samotná golfová federace se snaží o větší povědomost a dostupnost co největšímu množství lidí. Kdo chce začít hrát golf, má na výběr z hřišť, klubů i vybavení, která jsou cenově dostupná. Na sport obecně se můžeme dívat ze dvou hledisek. V první řadě z hlediska duševně hygienického jako na prostředek, který snižuje negativní dopad stresu na organismus, přičemž sport je v tomto případě formou aktivního odpočinku. Za druhé můžeme na sport pohlížet z hlediska situace sportovce jako na model stresové situace. Golf je jedním ze sportů, ve kterém se naplňují obě tato hlediska zároveň, a to jak na výkonnostní, tak na rekreační úrovni. Málokterý sport, kterému se člověk věnuje byť jen na rekreační úrovni, dokáže sportovce přivést před tolik stresových situací a dokáže vyvolat tolik emocí, jako je právě golf. Každý hráč, ať už při tréninkovém kole, klubovém turnaji nebo mistrovství republiky, zažívá na hřišti stresové situace a vypětí jako hráč profesionální úrovně na PGA tour. Proto se rekreační hráči dokáží vcítit do toho, co zažívají profesionálové. Vědí totiž, že golf není jen otázkou fyzických dovedností a tréninku, ale i otázkou štěstí, smůly, náhody a v neposlední řadě i psychiky. V České republice se otázce psychiky v golfu nevěnuje příliš velká pozornost. Touto problematikou se zabývalo jen velice málo výzkumů. Naše práce tedy vychází ze zkušenosti a z předpokladů, které z ní vyplývají. Za téma diplomové práce jsme zvolili stres a jeho zvládání u golfových hráčů. Vzhledem k tomu, že při hře golfisté zažívají mnoho stresových situací, které musí překonávat, předpokládáme, že zvládání stresu úzce souvisí s jejich výkonností. Nejen trénink, fyzická kondice a technika švihu, ale i psychika hraje v golfu velice významnou roli. Pozitivní copingové strategie, silná koncentrace, pozitivní myšlení, schopnost vizualizace, atd., to vše odlišuje průměrného hráče od špičkového. Cílem diplomové práce je zjistit, jaká je souvislost mezi strategiemi zvládání stresu, kvalitou psychické úrovně a výkonností u hráčů golfu. 6

7 Teoretická část diplomové práce se zaměřuje na stres a stresové situace, dále na výkon a výkonnost ve vztahu ke sportu a následně na samotný golf, na jeho historii, charakteristiky hry a stresové situace, které golfisti při hře zažívají. Dále v této části představíme vybraný soubor respondentů, hypotézy a testovací metody, které jsme zvolili. V praktické části práce se seznámíme s výsledky dotazníků a s platnostmi stanovených hypotéz. 7

8 Sport v České republice Termín sport se odvozuje od latinského slovesa disportare, což znamená bavit se, příjemně trávit volný čas. Postupně se pojem sport začal vztahovat na pohybové činnosti charakteristické zvláštní formou i obsahem, vymezené pravidly a prováděné závodně, soutěživou formou. Sport je polyfunkční společenský jev, ve kterém lze rozlišovat několik sfér. Sféru aktivní činnosti tvořící vlastní jádro, svými funkcemi se pak vyděluje sport dětí a mládeže a sport dospělých. Dále je třeba rozlišovat sport masově-rekreační, sport výkonnostní a sport vrcholový. Podstatnou sféru tvoří diváci, a to přímí i prostředkovaní. V neposlední řadě nelze opominout ani vztahy sportu k ostatním oblastem společenské činnosti, např. ideologie, politika, ekonomika, výchova, vzdělání, brannost, zdravotnictví, atd. (Dovalil, in Novotný, 2011). V současné době se ve světě rozšiřuje termín sport v souvislosti s heslem sport pro všechny, přičemž jde o zdůraznění původního pojetí sportu, kde se soutěžení orientuje na překonávání jednotlivých stupňů zdatnosti jedince. To vše poukazuje na nedostatek pohybu lidí v moderní vyspělé společnosti a z toho vyplývající nárůst srdečně-cévních a dalších civilizačních chorob. Tak se tedy vyskytují snahy tykající se nalezení nového životního stylu pro postindustriální společnost, ve které jsou vylučovány pohyb a námaha z každodenní pracovní činnosti. Tělesna aktivita se má stát součástí trávení volného času a regenerace sil (Novotný, 2011). Historie českého sportu Sport provází lidskou společnost od pradávna. Sportovní soutěže sloužily k budování loveckých a bojových návyků již v primitivních společenstvích. V oblasti evropské kultury existují záznamy antických autorů o sportování a konání sportovních her vrcholících založením olympijských her ve starověkém Řecku. Starořecké kultuře také vděčíme za stvoření ideálu kalokagathie, a sice harmonického rozvoje duše a těla. Evropská kultura je neustále inspirována tímto starořeckým ideálem dokonalosti a krásy, jenž později převzali Římané. Sport a tělesná cvičení jsou spojovány zejména s olympijskými hrami, jejich vznik datujeme rokem 776 p. n. l. Více než tisíciletá tradice těchto her byla přerušena dekretem císaře Theodosia z roku 394 n. l., kdy byly olympijské hry označovány jako pohanské. Evropský středověk tak svým asketismem negoval ideál starořecké kalokagathie a zapomínal na sport jako na občanskou potřebu. Na téměř 1200 let se tělesná průprava stala výsadou šlechty, rytířské turnaje, lov, jízda na koni, šerm, lukostřelba, tanec, míčové hry, atd. Sport a tělesná výchova v této době byly ekonomicky velmi náročné. 8

9 Přelom nazírání na tělesnou výchovu a sport souvisel se vznikem nové střední buržoazní vrstvy v období průmyslové revoluce. Sport se prosazoval nejprve v Anglii, anglické školy se v této době staly díky systému tělesných her a sportu kolébkou moderního sportu. V nich vznikaly první kluby, které se staly základní organizační jednotkou nejen anglického, ale později i světového sportu. V tomto období existovaly v Evropě tři základní systémy sportu a tělesné výchovy, a sice anglický systém, švédský systém zdravotní gymnastiky a německý turnerský systém zdůrazňující branné aspekty sportu a tělovýchovy. V těchto třech základních systémech sportu se promítají základní aspekty sportovního hnutí: Společenský aspekt sport jako náplň volného času a formování člověka, včetně jeho výchovy Zdravotní aspekt sport jako léčebný a preventivní prostředek Branný aspekt sport jako prostředek pro přípravu k obraně vlasti. Větší rozvoj a organizovanost ve sportu se začínaly projevovat na konci 19. století, přičemž vyvrcholily založením novodobých olympijských her v roce Sport od této doby přestává být soukromou záležitostí a stává se předmětem péče celé společnosti. Po druhé světové válce se začínal jednoznačně projevovat makroekonomický význam ovlivňující i tvorbu hrubého národního produktu. Paralelně s tím, jak sport pronikal do volného času společnosti, zaujímal stále významnější místo ve výchovných systémech a ve školách. Na našem území tyto tendence zaznamenáváme po prohrané prusko-rakouské válce v roce V České republice nejprve vznikaly léčebné ortopedické ústavy, kde se cvičilo za úplatu, po vzoru švédské léčebné gymnastiky. První, na sport zaměřený spolek vznikl v Praze, který byl německý, vzápětí v roce 1862 byla Miroslavem Tyršem založena česká tělocvičná jednota Sokol pražský. Z anglického prostředí k nám pronikaly nové sporty a zakládaly se sportovní kluby. Na konci 19. a začátku 20. století začaly vznikat tělovýchovné organizace napojené na politické strany a hnutí (DTJ, Orel, FPTJ). Podle odhadů byly před válkou organizovány ve sportovních organizacích cca 2 miliony členů. Za protektorátu ( ) byla sportovní aktivita silně narušena kvůli zákazům činnosti, okupanty byla podporována tělovýchovná organizace Kuratorium. Krátce po skončení války existoval pluralitní systém sportovního hnutí. V roce 1948 došlo ke sjednocení sportovních organizací pod organizaci Sokol. V roce 1957 vzniká nová jediná zastřešující organizace Československý svaz tělesné výchovy a sportu. Po roce 1989 se ČSTV přetvořilo na Československou konfederaci sportovních a tělovýchovných svazů a zařadilo se do řady nástupnických organizací, které vznikly dle nového zákona. Obnoven byl Sokol, Orel, osamostatnily se některé svazy. Ze svazku ČSTV se vyčlenil 9

10 Československý olympijský výbor. V roce 1994 se nejvýznamnější zastřešující organizace domluvily a založily tzv. Všesportovní kolegium, tento orgán měl chránit společné zájmy vůči státní správě. V současnosti je samotné spolkové prostředí založeno ze samostatných, střešních a zastřešujících občanských sdruženích. Mezi ně patří například Všesportovní kolegium ČR, ČSTV, Sdružení sportovních svazů ČR, Česká obec sokolská, atd. Na konci 20. a počátkem 21. století moderní sport velmi silně ovlivňuje českou společnost a stává se nedílnou součástí našeho společenského života. Ve všech sportovních organizacích v České republice je organizováno na 2,5 miliónu členů, přičemž největší organizací je ČSTV s 1,5 milionu registrovaných členů. V průběhu posledních tří desetiletí se sport ve svém nejširším pojetí jako sport pro všechny rozšířil do velkého počtu zemí všech kontinentů. Podle některých odhadů jej provozuje ve volném čase pětina světové populace. Pro toto obrovské množství spotřebitelů je nutné vytvářet vhodné podmínky nabídkou sportovních statků a služeb. Více než miliarda spotřebitelů způsobuje formování sportu do podoby národně-hospodářského odvětví, sport se tak spolupodílí na vzniku průmyslu volného času (Novotný, 2011). Institucionalizace sportu Novotný (2011) rozlišuje mezi institucionalizovaným a neinstitucionalizovaným sportem. První z nich je sport jako subsystém, který můžeme považovat za součást veřejné ekonomiky, to je jednoznačné pouze u školního sportu a víceméně u komunálního (obce, městská sportovní střediska, atd.). Druhý je sportem neorganizovaným a dobrovolně neformálně organizovaným sportem. Tento typ sportu je z ekonomického pohledu zdánlivě záležitostí ekonomiky domácností. Je spojen s výdaji rodinných rozpočtů, a proto je ve velké míře součástí soukromých sektorů. Dále vymezuje vztahy tří institucionálních rámců sportu: vládního sektoru, státní správy, samosprávy; sportu organizovaného v rámci sportovních federací; sportu organizovaného v rámci olympijského hnutí. Jsou to víceméně tři nezávislé institucionální subsystémy. O občana a možnosti jeho sportovního rozvoje se v České republice stará obecní, krajský úřad, resp. vláda. Stát by tak měl vytvořit především legislativní podmínky pro rozvoj sportu a zabezpečit povinnou tělesnou výchovu a sport na školách, v armádě a policii. Zároveň by se měl stát snažit dodržovat doporučení Rady Evropy v otázkách sportu. Dobrovolný organizovaný sport by měl vytvářet podmínky pro občana sportovce, který chce sportovat především ve svém volném čase. Ten je organizován v občanských sdruženích, od sportovních 10

11 oddílů až po mezinárodní sportovní federace s celosvětovou působností. Tyto formy jsou nutné z důvodů sjednocování sportovně-technických podmínek a organizování sportovních soutěží na všech hierarchických úrovních. Olympijské hnutí je specifický institucionální subsystém. Ten zabezpečuje jednou za čtyři roky letní a zimní olympijské hry. Stabilními subjekty tohoto subsystému jsou Národní olympijské výbory a Mezinárodní olympijské výbory. Horizontální vztahy mezi jednotlivými úrovněmi, ale i celými subsystémy, jsou velmi volné. Neexistují zde vztahy nadřízenosti ani podřízenosti. Z toho vyplývá, že vláda nemůže nic nařizovat Národnímu sportovnímu svazu ani Národnímu olympijskému výboru. Zároveň musí sportovní organizace vždy respektovat právní řád státu. Sport je prostředí, ve kterém probíhá řada aktivit včetně ekonomických. Z národohospodářského hlediska se jedná o odvětví, u kterého jsme schopni vypočítat HDP, ale také je to odvětví velmi komplikované. Díky tomu je komplikovanější i otázka externalit, jde o podmínky, které zvýhodňují i znevýhodňují vlastní sportovní činnost. Ve sportu jsou externality vázány k tělesným cvičením člověka, k sportovním zařazením, k sportovním akcím. Sport vyvolává řadu pozitivních externalit. Těmi jsou životní styl, kultivace a uchování lidského potenciálu, socializace, kognice, zdraví. Zde rozlišujeme pět rozhodujících aspektů působení pohybu na zdraví člověka, a sice zdravotní prevence, regenerace, výkonnost, zdatnost, aktivita. Můžeme ovšem klasifikovat i negativní externality, těmi jsou ekologické, biomedicínské a ostatní externality. Ty mají obecně-politické, sociální, ekonomické a kulturní důsledky. Sport může plnit řadu funkcí. Funkce ekonomické, sociální (výchovné, branné, atd.), politické a etické. Velmi záleží na konkrétní nabídce a formě služby, kterou sport nabízí. Ve sportu vedle sebe existují jak ziskový, tak neziskový sektor. Podíl ziskového sektoru je menší, ovšem jeho význam neustále stoupá. To se projevuje mimo jiné na makroekonomických ukazatelích podílu tohoto odvětví na HDP. Vztah ziskové a neziskové části subjektů sportu je komplementární, vzájemně se doplňují a podmiňují. Zatímco v normálním případě je veřejný sektor produktem tržního sektoru, u sportu je pořadí nezávislé. Oba sektory se vzájemně ovlivňují i ve svém vlastním chování. Sport zaujímá významné místo ve veřejném sektoru díky své výchovné funkci. Sport a tělovýchova jsou v České republice významně podporovány z veřejných financí. Ve veřejném sektoru je tělesná kultura a sport v ní obsažena v bloku odvětví rozvoje člověka (Novotný, 2011). 11

12 Problémy českého sportu Sport je označením pro velmi rozsáhlou oblast společenského života. Tato oblast se vyznačuje velice složitou strukturou. Sport zahrnuje nejrůznější aktivity. Od jednotlivců a skupin provozující rekreační sport, až po špičkové, výkonnostní sportovce účastnící se šampionátů a Olympijských her. Z tohoto důvodu sport představuje složitou společenskou strukturu, jež začíná od harmonického rozvíjení duše i těla a postupuje přes silné společenské a komunitní vazby, až po mocnou ekonomickou sílu. Sport není vyhrazen pouze profesionálům, ale je zde pro každého. Poskytuje každému bez ohledu na původ, věk či schopnosti skutečný pocit příslušnosti k celku a pocit osobního naplnění. Můžeme se tedy na problematiku českého sportu podívat ze dvou různých hledisek, z hlediska rekreačního a výkonnostního sportu. V oblasti rekreačního sportu mnoho problémů neshledáme. Sport jakéhokoli druhu může na rekreační úrovni provozovat každý, ať už je jeho motivace jakákoli. Jako problém bychom mohli jmenovat menší zájem mládeže o sport vzhledem k dnešnímu pohodlnému způsobu životu. Provozování sportu, budování kladného vztahu k pohybu a dobré životosprávě by měl být základem každé výchovy, ať již na úrovni rodiny či školství. Na vrcholové, profesionální úrovni spatřujeme několik problémů, které uvádíme níže. Sport je značným ekonomickým fenoménem. Vrcholový sport přitahuje peníze a s přibývajícími penězi narůstá komercionalizace sportu. To vede na jedné straně k rozvíjení sportovních aktivit, budování nových sportovišť, atd., na druhé straně ovšem přibývá mnoho negativních faktorů, které komercionalizaci provázejí. Například korupce, doping, obchodování se sportovci a zneužívání sportu k politickým účelům. Tato problematika je v dnešní době velmi diskutovaná. Komercionalizace i se svými negativními vlivy je spojena s rozdílnou atraktivitou sportů. Tam, kde je atraktivita vysoká, dochází také k většímu přísunu peněz a vyššímu riziku korupce, dopingu, obchodování, atd. V České republice jsou nejznámější korupční skandály z oblasti fotbalové scény. Český sport se ovšem v dnešní době setkává s finančními problémy. Každým rokem klesají výdaje státu na český sport. Jak upozorňuje například Kraus, tyto výdaje klesly hluboko pod evropský průměr a zároveň až na samou hranici existence schopnosti základních článků sportu, tělovýchovných jednot a sportovních klubů. Na prahu roku 2015 stojí tedy český sport před situací, kdy bude nucen čelit hrozbě živoření díky historicky nejnižšímu podílu výdajů na sport oproti celkovým výdajům státního rozpočtu České republiky. Navzdory vládním slibům je to 12

13 situace, se kterou se rozhodně nemůže sportovní obec smířit a vedení největších českých sportovních spolků čeká řada bitev s vládou o místo českého sportu na slunci. Za zmínku stojí například boj o přežití řady tělovýchovných jednot a sportovních klubů, boj o národní sportovní centra a boj o pořádání významných mezinárodních soutěží (získáno z 13

14 Stres 2.1 Definice stresu Mayerová (1997, str. 49) uvádí, že slovo stres bylo do češtiny přijato z angličtiny a znamená tíseň, nesnáz, tlak. Termín stres pak poprvé užil kanadský endokrinolog maďarského původu H. Selye, který jej přenesl do biologie, kde jím označil nespecifické změny biologického systému vyvolané nejrůznějšími škodlivými vlivy. Selye tvrdí, že stres je nespecifická reakce organismu na každý požadavek. (In Machač, Machačová, Hoskovec, 1988, str. 63) Podle Hartla a Hartlové (2010, str. 555) je stres fyziologická odpověď na nadměrnou zátěž neúnikového druhu, která vede ke stresové reakci; liší se od reakce, v níž zátěž může být vyřešena únikovým mechanismem. Rozlišují pak několik typů stresu, a sice stres akutní, chronický, stres chtěný, prodlužovaný a stres při kritické události. Křivohlavý (2001) využívá k vysvětlení pojmu stres vzorec, který se užívá v mechanice pro termín stres: stres = k x napětí, přičemž k je konstanta vyjadřující elasticitu materiálu a typ stresu, jehož je použito k produkování daného typu napětí (strain). Termín napětí neboli strain má v tomto technickém pojetí stresu význam reakce materiálu na stres. Křivohlavý (2001) dále tuto definici převádí do oblasti fyziologie stresu. Vysvětluje, že termín strain vyjadřuje důsledky různých tlaků na fyziologické, psychologické, sociální, ekonomické a podobné důsledky zátěže. K pak do určité míry odpovídá vulnerabilitě, tedy zranitelnosti daného člověka vystaveného tlaku těžké situace. Stresu pak odpovídá to, co nazýváme stresogenní situace, soubor stresu, či zátěž. Křivohlavý dále upřesňuje, že o stresu se u člověka hovoří tehdy, kdy se dostává do zátěžové situace, jinak řečeno, doléhá-li na něho různý druh tlaku ze všech stran. Ve stejném smyslu hovoří o stresu Mohapl, pro kterého slovo stres znamená zátěž, která na organismus dolehla (In Křivohlavý, 2001). Křivohlavý (2001) dále uvádí tři definice stresu. První definice hovoří o již zmíněném stresu jako napětí strain. Tento termín napětí se dnes často používá pro vyjádření emocionálního stavu člověka v situaci ohrožení. O stresu (o stresové situaci) hovoříme pouze v tom případě, že míra intenzity stresogenní situace je vyšší než schopnost či možnost daného člověka takovou situaci zvládnout. Křivohlavý (2001) o této situaci hovoří jako o nadlimitní zátěži. Ta pak vede k již zmíněnému vnitřnímu napětí a ke kritickému narušení rovnováhy. Dále Křivohlavý (2001, str. 171) uvádí definici stresu jakožto distresu: Termínem distres se dnes obvykle vyjadřuje situace subjektivně prožívaného ohrožení dané osoby s jeho průvodními, často výrazně negativními emocionálními příznaky. / / K distresu dochází tam, kde se domníváme, že 14

15 nemáme dost sil a možností / / zvládnout to, co nás ohrožuje, a emocionálně nám není dobře. Poslední definice, kterou Křivohlavý uvádí, je definice stresu jakožto eustresu. Tam, kde nejde o negativní zážitek, nehovoříme o stresu, ale eustresu. Příkladem může být narození dítěte, svatba, a například i golf. Mikuláštík (2007) rozlišuje pozitivní a negativní stres, tedy eustres a distres. Pozitivní stres neboli eustres slouží jako stimulace, výzva, je důležitý k akční připravenosti např. na sportovní výkon, na sebeobranu, atd., v takovém případě může být vnímán jako příjemné napětí, ale nemusí. Eustresem může být také silný pozitivní zážitek, třeba výhra v loterii. Eustres může až pětinásobně zvyšovat výkonnost, je nezbytnou součástí života a je hnacím motorem aktivity. Naproti tomu distres je negativním stresem, který jakožto zátěž působí až pětinásobně v podobě výraznějšího opotřebovávání organismu. 2.2 Typy stresu Následující typy stresu jsou negativní formy stresu, neboli distresu. Základními typy distresu jsou fyzický a psychický stres, akutní a chronický stres, stres anticipační a reziduální. Fyzický a psychický stres Machač a Machačová (1991) rozlišují stres fyzický a psychický. Vzápětí ale upozorňují, že fyzický a psychický stres od sebe nelze oddělit. Tento fakt vysvětlují na příkladu s popálením. Popálení totiž představuje nejen aktuální poškození tkáně provázené bolestí, ale i očekávání bolestí a problémů, přičemž samotné popálení nemusí vyvolávat tak silnou a dlouhou stresovou reakci jako představy, myšlenky a obavy. Píší, že původně psychický stres tak přerůstá do fyzické sféry, reálné poškození stejně jako ohrožení očekáváné se stává impulsem k rozehrání psychických procesů, které ještě více zesílí vzniklé negativní napětí. (Machač, Machačová, 1991, str. 11). Mikuláštík (2007) uvádí rozdíl mezi fyzickým a psychickým stresem. Fyzický stres je způsoben úrazem, velkou tělesnou zátěží či nemocí. Psychický stres je způsoben psychickými stimuly, například pocitem zodpovědnosti, nemohoucnosti, atd. Akutní a chronický stres Dále můžeme odlišovat stres akutní a chronický. Schanck a Schancková (2004) uvádí, že akutní stres vyvolá v člověku reflex boj-útěk a okamžitě člověka zmobilizuje. Akutní stresová reakce probíhá ve zlomcích vteřiny, protože lidské přežití závisí na rychlé a přímé odpovědi celého organismu na vnější nebezpečí. Při akutním stresu se spouští sympaticko- 15

16 noradrenalinový systém, který ovšem reaguje velmi krátce. Pokud je výzva úspěšně zvládnuta, dochází následně v mozku ke zpracování informací, člověk se tak učí z nebezpečí a získává zkušenosti. Schnack a Schnacková tento stres nazývají pozitivním stresem, podle nich jej lze využít při zdraví prospěšných trénincích. Chronický a dlouhotrvající stres byl dříve vyvolán např. nepředvídatelnými periodami nedostatku jídla či pití, delšími obdobími nepohody nebo zimy, apod. V dnešní době je jeho příčinou například absence volného času při neustálém pracovním přetížení či negativní sociální vlivy, atd. Při chronickém a dlouhotrvajícím stresu je celý pohybový aparát uveden do pohotovosti, jsou potlačeny veškeré trávicí a sexuální procesy. Machač a Machačová (1991, str. 17) upozorňují, že časté obtíže s chronickým stresem jsou důsledkem toho, že náš vegetativní systém pracuje setrvačně. Podle nich chronický stres (jako např. úzkost, starosti) je výsledkem schopnosti našeho nervového systému sčítat napětí doznívající z jedné podnětové situace s napětím, které vzniká ve zcela odlišné stresogenní situaci. Dlouhodobý a chronický stres ovšem působí negativně na náš organismus. Při tomto typu stresu starosti a obavy vyvolávají negativní myšlenky, takový stres pak nevratně poškozuje kardiovaskulární systém a dochází při něm k nezdravému napětí lokálních svalů a kloubů (Schnack, Shnacková, 2004). Mikuláštík (2007) dále rozlišuje anticipační a reziduální stres, přičemž anticipační stres je stres vznikající při obavách z budoucnosti, reziduální stres je stres vznikající kvůli neschopnosti vyrovnat se s minulostí. 2.3 Stresory Podle Hartla a Hartlové (2010, str. 556) je stresor činitel vnějšího prostředí, jehož dopad na organismus vyvolá stresovou reakci. Křivohlavý (2001) definuje stresory jako faktory, které člověka vystavují tlaku. Jsou to tedy jakési nepříznivé, negativní vlivy (tlaky), které mohou vést k tíživé osobní situaci člověka. Výstižně a jednoduše definuje stresory Mayerová (1997, str. 60), jako podněty vyvolávající stres. Stresory mohou být nedostatky v uspokojování základních potřeb člověka, tedy hlad, žízeň, atd., dále pak sociální změny, např. rozpad rodiny, zhoršení životní úrovně, a vlivy životního prostředí, např. změny počasí (Mayerová, 1997). Selye pak rozlišuje fyzikální stresory a emocionální stresory. Mezi fyzikální stresory řadí alkohol, nikotin, kofein, nízký obsah kyslíku ve vzduchu, přírodní katastrofy, atd. Do emocionálních stresorů pak patří úzkostnost, zármutek, obavy a strachy, nenávist, nepřátelství (In Mayerová, 1997). 16

17 Stresory se dělí na ministresory (též mikrostresory) a makrostresory. Ministresory jsou poměrně mírné nebo velmi mírné okolnosti vyvolávající stres. Příkladem může být dlouhodobá nespokojenost ve vztahu, která může člověka uvést do stavu deprese. Makrostresory jsou pak děsivě působící vlivy (i krátkodobé), které mají pro všechny zúčastněné velice závažné důsledky. Jde například o jedince přeživší zemětřesení, mající po tragédii celoživotní psychické obtíže (Mayerová, 1997). Křivohlavý (2001) uvádí několik typů stresorů. První skupina se týká stresových faktorů v zaměstnání. Jsou jimi přetížení množstvím práce, časový stres, neúměrně velká odpovědnost, nevyjasnění pravomocí, vysilující snaha o kariéru, kontakt s lidmi a nezaměstnanost. Dalšími stresory nejen na pracovišti, ale v životě vůbec jsou hluk, nedostatek spánku, vztahy mezi lidmi, negativní sociální jevy, nesvoboda a pocit bezmoci, dlouhodobá napětí a omezený prostor. Praško a Prašková (2001) nejčastější každodenní stresory schematický dělí do čtyř kategorií. První kategorií jsou vztahové stresory, příkladem mohou být neshody s rodiči, rozvod, rozchod, žárlivost, atd. Druhou kategorií jsou pracovní a výkonové stresory, tam autoři řadí například nízký příjem, ztrátu práce, velké dluhy, atd. Třetí kategorií jsou stresory související se životním stylem, těmi jsou např. nevyhovující bydlení, nedostatek příjemných aktivit, stereotypní životní styl. Poslední kategorií jsou nemoci, závislosti a hendikepy, příkladem jsou vlastní tělesná či psychická nemoc, nemoc člena rodiny, závislost na drogách a alkoholu, tělesný nebo psychický hendikep, atd. 2.4 Charakteristiky stresových událostí Atkinson (2003) uvádí několik charakteristik stresových událostí. Ty se dají rozdělit do dvou skupin: situace, které představují závažné změny ovlivňující mnoho lidí (válka, zemětřesení) a situace představující závažné změny v životě jednotlivce (svatba, ztráta přátel). Události, které člověk může vnímat jako stresové, obvykle náleží do jedné či více kategorií, kterými jsou: traumatické události (mimo oblast běžné lidské zkušenosti), neovlivnitelné události, nepředvídatelné události, události představující výzvu pro hranice našich schopností a našeho sebepojetí a vnitřní konflikty. Traumatické události Nejpatrnějším zdrojem stresu jsou traumatické události, neboli mimořádně nebezpečné situace, které vybočují z běžné lidské zkušenosti. Do traumatických událostí patří přírodní katastrofy, katastrofy způsobené člověkem, katastrofické nehody a fyzické útoky. Po traumatické událostí následuje u řady lidí specifický sled psychických reakcí. V prvním stadiu 17

18 jsou oběti ohromeny, omráčeny a zmateny. V dalším stadiu jsou oběti pasivní a nejsou schopny samy začít něco dělat. Ve třetím stadiu oběti pociťují úzkost a obavy, obtížně se soustředí a stále znovu vyprávějí, jak k události došlo (Atkinson, 2003). Traumatické události naštěstí většina z lidí za svůj život nezažije, ovšem ke stresové reakci mohou vést i běžné události. Podle Atkinson (2003) člověk vnímá jako stresové události, které mají tři charakteristiky: neovlivnitelnost, nepředvídatelnost a míru, ve které představují výzvu pro hranice schopností a sebepojetí člověka. Je třeba podotknout, že stupeň, ve kterém je událost pro konkrétního člověka stresová, se u každého liší. Neovlivnitelnost Čím více člověku připadá situace či událost neovlivnitelná, tím více ji vnímá jako stresovou. Důvodem, proč jsou neovlivnitelné události stresové, je zjevně nemožnost ovládat, řídit a mít tyto události pod kontrolou a nemožnost jim zabránit. Už jen pouhé přesvědčení člověka, že má situaci pod kontrolou a může ji ovlivnit, snižuje jeho úzkost, ačkoli tuto možnost nevyzkouší. Nepředvídatelnost Možnost předvídat vznik stresové události obvykle snižuje intenzitu stresu, ačkoli tento vznik nemůže ovlivnit. Experimenty ukazují, že lidé dávají přednost předvídatelným nepříjemným událostem než nepředvídatelným. Když lidé očekávají předvídatelné šoky či události, dochází u nich k nižším emočním aktivacím, mají menší strach a šoky pak vnímají jako méně nepříjemné než nepředvídatelné šoky a události o stejné intenzitě. Jedním z důvodů, proč tomu tak je, spočívá v tom, že předvídání, tedy jakýsi varovný signál před nepříznivou událostí, umožní člověku spustit přípravný proces tlumící vliv škodlivého podnětu. Výzva pro hranice našich schopností V některých případech jsou situace ovlivnitelné i předvídatelné, ovšem vyvolávají v nás stres a to proto, že nás zatlačují až na hranice našich schopností a představují výzvu pro náš pohled na sebe samé. Tuto charakteristiku mají i situace, které jsou příjemné a vstupujeme do nich s nadšením a radostí, a přesto jsou stresové. Příkladem takových událostí je manželství. V něm se lidé musí přizpůsobit mnoha novým podmínkám, představuje výzvu pro jejich hranice např. trpělivosti a tolerance. Ačkoli tyto pozitivní události občas bývají vnímány jako stresové, existuje mnoho výzkumů prokazující, že negativní události mají na psychické a fyzické zdraví mnohem větší dopad než události pozitivní. 18

19 Vnitřní konflikty Výše zmíněné události a jejich charakteristiky byly vnějšími událostmi, ve kterých něco nebo někdo v prostředí ohrozil lidskou pohodu. Ovšem stres mohou vyvolat i vnitřní procesy, a to nevyřešené konflikty, které mohou být vědomé i nevědomé. K vnitřním konfliktům dochází tehdy, když se člověk musí rozhodnout mezi neslučitelnými či vzájemně se vylučujícími cíli, přičemž jsou tyto cíle neslučitelné, protože jednání zaměřené na dosažení jednoho cíle brání dosažení druhého. Vnitřní konflikt může také vzniknout v případě, že proti sobě stojí dva vnitřní motivy či potřeby (Atkinson, 2003). 2.5 Reakce organismu na stres Praško a Prašková (2001, str. 14) uvádí, že ke stresové reakci organismu dochází při jeho setkání se stresorem. Stresová reakce pak uvádí organismus do stádia pohotovosti a připravenosti k boji nebo k útěku, pokud se ovšem problém nevyřeší, organismus se dostává do fáze útlumu a rezignace (neboli deprese). Úloha stresu je ochranná, úkolem stresu je chránit organismus před nebezpečím. Tak činí pomocí toho, že stres člověka přímo upozorňuje na nebezpečí, že dostává tělo i mysl do pohotovosti a že člověka udržuje ve stavu pohotovosti, dokud nepomine nebezpečí. Stresová reakce je vlastně poplachovou reakcí organismu, při které mobilizujeme energii nutnou pro rychlou a soustředěnou akci. Stresová reakce organismu má pak dvě fáze: 1. fáze je tzv. poplachová fáze, 2. fáze stresové reakce je tzv. všeobecný adaptační syndrom. Poplachová fáze Na počátku této fáze organismus rozpoznává, zda je podnět stresový, a pokud ano, vyvolá tento podnět neklid. Vzápětí následuje produkce adrenalinu a noradrenalinu. Je aktivován sympatikus, což vede k uvolnění energie, což způsobí vyplavení cukru, tuků, škrobů ze zásob do krve, která je pak společně s kyslíkem posílána do tkání, které jsou pro útok nebo útěk nejdůležitější (mozek, kosterní svalstvo, srdce a plíce. Tato tělesná činnost a především pak aktivace sympatiku se na člověku projevuje zúžením cév v kůži, zrychlením tepu srdce, zrychlením dechu, zvýšením napětí kosterního svalstva, snížením napětí hladkého svalstva trávicího traktu, rozšířením zornic, odkrvením prstů a husí kůží. Všeobecný adaptační syndrom Po první poplachové reakci organismu následuje druhá fáze stresové reakce, jejímž cílem je zklidnění organismu. Tato adaptační fáze nastává v tu chvíli, kdy se poplachová reakce 19

20 vyčerpala, a to i přesto, že překážka či problém nebyl vyřešen. Organismus si v této fázi vytváří ochranu kvůli překonání nepříznivé situace. Oproti první fázi je aktivován parasympatikus. Výrazně je zesílena útlumová složka a jsou zabezpečovány ty funkce, které organismus zajišťuje v útlumové fázi (např. trávení). V této fázi organismus funguje v klidovém režimu, ovšem i přesto ho to stojí mnoho energie (Praško, Prašková, 2001). Atkinson (2003) popisuje psychické reakce na stres. Uvádí, že nejčastější psychickou reakcí na stresor je úzkost, přičemž úzkostí rozumí nepříjemnou emoci, která je charakteristická pojmy, jako je starost, obava, napětí a strach. V souvislosti s úzkostí Atkinson uvádí, že u některých lidí po traumatické události za hranicemi normální oblasti lidského utrpení se rozvine syndrom zvaný posttraumatická stresová porucha (PTSD). Hlavními příznaky tohoto syndromu jsou pocity otupělosti vůči okolí, pocit odcizení se lidem; opakované oživování traumatu ve vzpomínkách a snech; úzkost, která se může projevit poruchami spánku, potížemi se soustředěním a nadměrnou ostražitostí. Další nejčastější psychickou reakcí na stres je vztek, který může přerůst v agresi. Atkinson (2003) uvádí hypotézu frustrace agrese, která předpokládá, že kdykoli je osobě znemožněno dosažení cíle, o který usiluje, dochází k vyvolání agresivního pudu, který motivuje dotyčného jedince k poškození objektu nebo osoby, která frustraci způsobila. Ovšem výzkumy ukázaly, že agrese je pouze jednou (ovšem častou) z mnoha odpovědí na frustraci. Méně častou, ale rovněž běžnou reakcí na stres je uzavření se do sebe a apatie, tedy opačná reakce nežli agrese, s tím, že pokud podmínky přetrvají a jedinec je nezvládá, apatie může přerůst v depresi (Atkinson, 2003) Atkinson (2003) upozorňuje, že vedle emočních reakcí na stres lidé při setkání se silnými stresory často vykazují oslabení kognitivních funkcí, a sice potíže se soustředěním a logickým uspořádáváním myšlenek. Pak se jejich výkon nutně zhoršuje. Lidé, kteří trpí během stresu oslabením kognitivních funkcí, se často chovají nepružně, protože nejsou schopni uvažovat o alternativních způsobech chování. Praško a Prašková (2001) uvádí, jak se projevuje stres po psychické stránce. Tyto projevy můžou být vnímány ve čtyřech hlavních úrovních, které se vzájemně ovlivňují, a sice v myšlení, v emocích, v chování a v tělesných příznacích. Stres se v myšlení projevuje tím, že si člověk dělá starosti, že jej pohlcují automatické negativní myšlenky a katastrofické představy. Nejčastěji se stres v emocích projevuje pocitem nepohody. Tento pocit může být prožíván různými způsoby, jako napětí, vztek, úzkost, strach, smutná nálada, bezradnost, náladovost, 20