setrvává v paternalistické roli a jen nerada připouští, že se pacient má stát partnerem v léčebném procesu. Většina pacientů je ale zvyklá na takový

Transkript

1 1 ÚVOD Vztah mezi nemocným a lékařem a jejich úroveň komunikace vstupují do celého diagnosticko-léčebného procesu, neboť tvoří prostředí, v němž léčba probíhá, a jsou i jedním z prostředků, jimiž se uskutečňuje. (Zacharová aj., 2007) S každým člověkem jednáme jinak. Naše vzájemná setkání na sebe navazují, mají svou historii, která se nedá umlčet a zcela přejít. Každé další setkání je ovlivněno tím, co jsme spolu prožili a navíc je před námi určitá perspektiva. To vše ovlivňuje do určité míry naši komunikaci. Součástí adekvátního přístupu k nemocnému je komunikace s nemocným, která je u nás stále bohužel opomíjena. S věkem seniorů roste i počet chorob, které mají sklon k chronicitě a invaliditě. Chronicky nemocný člověk, mezi něž řadíme i seniory, je často odkázán na intenzivní kontakt se zdravotnickými pracovníky. Téměř 90 % osob nad 75 let trpí jednou či více chronickými chorobami. Ochota pacienta spolupracovat a dodržovat léčebný režim je ovlivněna třemi skupinami faktorů. Patří sem vlastnosti pacienta, vztah lékaře a pacienta a léčebný režim. Z těchto skupin jsem si vybrala vztah lékaře, sestry a pacienta a snažila jsem se zjistit, jaký tento vztah je, zda přístup lékařů a sester poskytujících ambulantní péči má vliv na compliance pacienta - seniora. Nejen profesionální, ale i lidský přístup lékaře a sestry je pacientovi po všech stránkách prospěšný a má terapeutický potenciál. Pro většinu lékařů je běžný paternalistický na lékaře a chorobu orientovaný přístup k nemocnému. Snahou lékaře je být objektivní a myslet racionálně. Vyžaduje poslušnost, nevede dialog a nezajímá se o pacientovy názory ani o jeho individuální zvláštnosti a psychosociální potřeby. Řada lékařů - 8 -

2 setrvává v paternalistické roli a jen nerada připouští, že se pacient má stát partnerem v léčebném procesu. Většina pacientů je ale zvyklá na takový přístup, který je nevede k tolik žádané odpovědnosti za své zdraví ani k aktivní spolupráci při léčbě. Spoléhají se na lékaře a zdravotnický systém. Pokud se pacient stane partnerem, je možné očekávat spolupráci, účast na rozhodování a odpovědnost za své zdraví. Je to partnerský na pacienta orientovaný model lékařské péče. Lékař se snaží s pacientem vytvořit terapeutický vztah a využívá léčebného potenciálu tohoto vztahu. Provází pacienta nemocí, zajímá se i o subjektivní stránku jeho nemoci. Partnerský model vztahu lékaře a pacienta se v posledních dvou desetiletích prosazuje i u nás. K jeho většímu rozšíření ale stále brání řada překážek. Na straně zdravotníků je to např. zvyk, nechuť k osobní angažovanosti, na straně pacientů nepřipravenost na rovnocenný vztah s lékařem, na spoluodpovědnost a na rozhodování související s jejich léčbou

3 1. 1 CÍLE PRÁCE A HYPOTÉZY Cíle práce: 1) Zhodnotit přístup lékařů a sester pracujících na ambulanci k pacientovi seniorovi. 2) Zjistit, jak senioři hodnotí přístup ambulantních lékařů a sester. 3) Zjistit úroveň compliance a příčiny non-compliance pacienta - seniora ve vztahu lékař, sestra pacient. Hypotézy 1 H0 - není významný rozdíl v hodnocení přístupu, který uvádí lékaři a pacienti. 1 HA - je významný rozdíl v hodnocení přístupu, který uvádí lékaři a pacienti. 2 H0 - není významný rozdíl v hodnocení přístupu, který uvádí sestry a pacienti. 2 HA - je významný rozdíl v hodnocení přístupu, který uvádí sestry a pacienti. 3 H0 - není významný rozdíl v informovanosti o nemoci a léčebném režimu, kterou uvádí lékaři a pacienti. 3 HA - je významný rozdíl v informovanosti o nemoci a léčebném režimu, kterou uvádí lékaři a pacienti. 4 H0 - není významný rozdíl v informovanosti o nemoci a léčebném režimu, kterou uvádí sestry a pacienti. 4 HA - je významný rozdíl v informovanosti o nemoci a léčebném režimu, kterou uvádí, sestry a pacienti

4 5 H0 - není významný rozdíl v dodržování léčebného režimu, který uvádí lékaři a pacienti. 5 HA - je významný rozdíl v dodržování léčebného režimu pacienta, který uvádí lékaři a pacienti. 6 H0 - není významný rozdíl v dodržování léčebného režimu, který uvádí sestry a pacienti. 6 HA - je významný rozdíl v dodržování léčebného režimu, který uvádí sestry a pacienti. 7 H0 - není významný rozdíl v možnostech spoluúčasti pacientů na léčbě, které uvádí lékaři a pacienti. 7 HA - je významný rozdíl v možnostech spoluúčasti pacientů na léčbě, které uvádí lékaři a pacienti. 8 H0 - není významný rozdíl v možnostech spoluúčasti pacientů na léčbě, které uvádí sestry a pacienti. 8 H0- je významný rozdíl v možnostech spoluúčasti pacientů na léčbě, které uvádí sestry a pacienti. 9 H0 - není významný rozdíl v dodržování léčebného režimu mezi ženami a muži. 9 HA - je významný rozdíl dodržování léčebného režimu mezi ženami a muži. 10 H0 - není významný rozdíl v podávání informací o dodržování léčebného režimu mezi muži a ženami. 10 HA- je významný rozdíl v podávání informací o dodržování léčebného režimu mezi muži a ženami

5 2 Charakteristika problému 2.1 Vývoj vztahu a komunikace mezi lékařem a pacientem Když se ohlédneme do nedávné minulosti, v první polovině 20. století, je lékař pro své pacienty velkou autoritou nejen odbornou, ale i morální a lidskou. Zná celou rodinu, její zdravotní stav, sociální situaci, problémy a starosti. Lidé se s lékařem radí o svých problémech, mezilidských vztazích atd. Není zvykem vést diskusi o navržené léčbě. Pacienti i jeho příbuzní mají svobodnou volbu lékaře, kterého mohou při nespokojenosti s jeho léčbou změnit za jiného. Lékař jedná více autoritativně, nediskutuje s pacientem o vhodnosti či nevhodnosti léčby, ale na druhé straně více času věnuje komunikaci s pacientem. K zásadním změnám dochází po roce Začíná se uplatňovat paternalistický přístup k pacientovi, ten již nemá právo svobodné volby lékaře, patří do určité spádové oblasti, má státem stanoveného obvodního lékaře, ambulantního specialistu a nemocnici. Praxe v poskytování informací o zdravotním stavu pacientovi a jeho rodině byla velmi strohá. V nemocnici existoval často jev zvaný medicína mlčení. Lékař vyšetřil pacienta, naordinoval léky, potřebnou péči. Léčil a mlčel. Pokud se pacient sám dotazoval, bylo mu často naznačeno, že obtěžuje. Zcela určitě ale existovali i lékaři, kteří byli empatičtí k pacientovi a respektovali jeho práva daná zákonem. Tato role se po dlouhá léta jevila jako optimální a i když si to nepřipouštíme je stále pevně zakořeněna v přístupu mnoha současných zdravotníků. Po roce 1990 se situace mění. Centrální etická komise Ministerstva zdravotnictví České republiky schválila a vydala Etický kodex Práva pacientů s platností od 25. února Pacienti stále více s ohledem na tato svá práva vyžadují větší informovanost o vlastním zdravotním stavu a také jejich naplnění. Lékaři si uvědomují nutnost komunikace, jsou si vědomi, že pacient má právo

6 být informován a že zdravotní péče má být poskytována s informovaným souhlasem pacienta. (Mach, 2006) Současné demografické údaje ukazují, že v populaci dochází k nárůstu počtu seniorů a zvyšuje se i spotřeba zdravotní péče. V ČR je nyní téměř 1,4 milionů občanů ve věku 65 let a více (tj. 13,8 % obyvatel ČR), a proto v nejbližších letech lze předpokládat významný nárůst potřeby a požadavků v péči o tyto seniory. Demografická prognóza české populace do roku 2030 hovoří, že počet osob nad 65 let bude tvořit 23 až 25 % celé populace a nad 80 roků bude 5 až 8 % obyvatel. Vzhledem k těmto skutečnostem, se budou určitě zvyšovat nároky nejen na společnost, ale i na nás na zdravotníky, kteří budeme pracovat a komunikovat s těmito pacienty. Proto je důležité, abychom znali problematiku seniorů a změny charakteristické pro období stáří, podle toho s nimi jednali a k nim přistupovali. Vzájemné nedorozumění mezi lékařem a pacientem je často zapříčiněno chybou v komunikaci ze strany lékaře. Velmi málo se setkáváme se skutečností, kdy si pacienti stěžují na realizaci odborného výkonu. Častější v praxi jsou stížnosti na nevhodné chování, nedostatek úcty, pochopení ze strany zdravotníka. Důležité pro spolupráci nemocného a dodržovaní společně stanoveného léčebného režimu je vytvořit podmínky pro úspěšnou léčbu v pacientovi samotném. Senior se musí naučit s nemocí žít, porozumět jí, nutnosti léčby i rizikům svého onemocnění. Dobrá motivace, dostatečné vědomosti a dobré schopnosti vzájemné komunikace zvyšují účinnost spolupráce

7 Dnešní medicína vede pacienta k převzetí zodpovědnosti za své zdraví a k větší samostatnosti při rozhodování o sobě samém, čímž se také zvyšuje jeho kompetence při rozhodování o léčbě. V životě seniorů nastávají změny související s involučními pochody ve stáří. Dochází ke změnám v oblasti tělesných schopností, změnám emocionálním a kognitivním. Tyto změny mění přístup k nemoci, léčbě a stávají se zdrojem non-compliance pacienta ať úmyslně či neúmyslně. Geriatrický pacient trpí většinou chronickým onemocněním. Je si často vědom, že se úplně neuzdraví a vědom i nutnosti léčby pro svou vlastní existenci. Od ní očekává hlavně úlevu, i když mnohdy jen dočasnou. Soudobý vztah lékaře a pacienta začíná být více partnerský a stává se méně paternalistický. Pacienti chtějí získávat co nejvíce informací, rozhodovat se trochu sami, vybírat si lékaře a zdravotnické zařízení pro poskytnutí péče. Těžko ale dosáhnout úplného partnerského vztahu u všech pacientů, protože některým tzv. paternalistický přístup vyhovuje a rozhodnutí nechávají raději na lékaři nebo jiném zdravotníkovi GERIATRICKÝ PACIENT V AMBULANCI Cílem péče o seniora je obecně co nejdéle udržet jeho soběstačnost a sebepéči pokud možno ve vlastním sociálním prostředí, nejlépe doma. Ambulantní péče je pro seniora méně zatěžující než hospitalizace a proto by měla být tak dostatečná, aby mu umožnila co nejdéle v tomto prostředí pobývat. Vyžaduje dostatek času a trpělivosti na vysvětlení. Předpokladem pro aktivní spolupráci je získání jeho důvěry a trpělivost. Téměř 90 % seniorů nad 75 let trpí jednou či více chronickými chorobami. Návštěvnost seniorů je nejvyšší na urologických (5), interních (47%), oftalmologických (35%) a dermatologických (33%) ambulancích

8 Domnívám se, že pokud se lékař dostatečně nezajímá o plnění léčebného režimu, nemocný může mít pocit, že jeho léčba není tak důležitá, a podle toho k ní také sám přistupuje. Pokud lékař nebo jiný zdravotník má zájem o starosti a naděje pacienta a zabývá se jimi, pacienti tento přístup velmi pozitivně hodnotí. Důležité tedy je, naučit se vytvořit si vztah k nemocnému, který vzbuzuje důvěru a vede k optimální spolupráci. Velkým problémem u seniorů je i změna lékaře pokud pacient k němu docházel dlouhou dobu. Compliance pacienta je zde ohrožena nedůvěrou v nového lékaře a vyžaduje čas pro vybudování nového terapeutického vztahu. Pro seniory je významné, aby léčebný plán byl jednoduchý a doporučení srozumitelná. Musí jej dostatečně pochopit a fyzicky zvládnout. Důležité je i pravidelné prověřování pochopení a dodržování stanoveného léčebného režimu Vztah lékaře a nemocného Odchází-li pacient nespokojen, hovoří o tom v průměru s dvanácti dalšími lidmi. Je-li spokojen, nemluví o tom s nikým. Radkin Honzák Správné jednání s nemocným a vytvoření terapeutického vztahu je ovlivněno znalostmi zdravotníka v oblasti psychologie, jeho schopností empatie a schopností aktivně naslouchat. Bylo prokázáno, že vhodná komunikace zvyšuje účinek léčby a má i pozitivní vliv na průběh nemoci. V primární péči, byla provedena studie, která zjistila, že pacienti s bolestí v krku se uzdravili rychleji a jejich spokojenost silně korelovala s tím, jak lékař zacházel s jejich obavami. Spokojenost pacientů má zřejmě velký vliv na to, zda se budou nebo nebudou řídit radou lékaře. (Tate, 2005)

9 Do vztahu mezi zdravotníkem a pacientem v neposlední řadě patří i naše spokojenost s vlastní prací a zaměstnáním. Zřejmě všichni chceme, aby naše práce byla dobrá a nemuseli jsme se za ni stydět, což má určitě vliv i na naše výkony. Existují důkazy, kdy nespokojenost některých lékařů vede k předepisování většího množství léků na uklidnění a také ke zkracování doby pro rozhovor s pacientem. Pro spokojenost s naší prací bychom měli využívat zpětnou vazbu, která nám ukáže, jak na tom jsme a co vše ještě můžeme zlepšit. Zpětná vazba, ale také znamená dostatek času a prostoru pro vzájemnou konzultaci, což je v našich podmínkách zvláště ve státních zařízeních někdy nemožné. Zpětná vazba také vyžaduje od zdravotníků jisté schopnosti v komunikaci ať už verbální či neverbální. Pacienti si stěžují na úroveň komunikace, často slyšíme z jejich úst, nevím co mi je, nevím, proč beru ty prášky, doktor mi to neřekl, neměl čas apod. Každý zdravotník, tedy lékař i sestra vytváří svým přístupem atmosféru, ve které bude probíhat vzájemná komunikace a budou se vytvářet i vzájemné vztahy. Měl by se tedy snažit pochopit pacienta, vcítit se do jeho situace. Na straně druhé, ale i on sám se musí chránit proti emocionální únavě, příznakům vedoucím k syndromu vyhoření, které by pak negativně ovlivnily jeho pohled na nemocného a jeho problémy. Mezi okolnosti, které mají vliv na vytvoření správného vztahu mezi lékařem a pacientem patří: - zkušenosti pacienta z předchozí léčby (prostředí, léčba, interpersonální vztahy mezi zdravotníky), - aktuální psychický stav pacienta, - první dojem, - dodržování společenských pravidel chování,

10 - aktivní naslouchání, které nám umožní pochopit pacientův současný stav a jeho problémy, - poskytnutí odborné pomoci. (Zacharová aj., 2007) Vztah lékaře a nemocného je provázen důvěrou, ale i nedůvěrou pacienta. Pacient věří, že mu lékař chce pomoci, představuje pro něho autoritu. Poslouchá ho a respektuje, protože chce odstranit nebo zmírnit své potíže. Váží si lékaře pro jeho vědomosti a schopnosti a je rád, pokud je vnímán jako osobnost. Na straně druhé, nemá dostatek znalostí, aby mohl posoudit, zda lékař jedná správně. Stává se závislým a zároveň neví, zda má důvěřovat. Většina seniorů si je vědoma své vlastní existence jen díky péči zdravotníků a tak jim plně důvěřuje, bez ohledu na to, jak se k nim chovají. Může se ale stát, že pacientova neznalost a nepochopení současné situace vyvolá i negativní reakci proti lékaři. Od zdravotníků si všichni přejeme vysokou odbornost, jistou vlídnost ale i psychickou podporu ve složitých situacích. Aby mezi lékařem a pacientem byl vytvořen terapeutický vztah, je potřeba vědět, čím je tento vztah charakterizován Všeobecná charakteristika terapeutického vztahu - Časové hledisko - pacient nesmí pociťovat časovou tíseň při konzultaci s lékařem. V současné době má lékař často pouze 5 minut pro jednoho pacienta, výjimkou jsou geriatrické ambulance, kde lékař věnuje pacientovi 20 až 30 minut pro vzájemnou konzultaci. - Proměnné ze strany terapeuta - charakteristika osobnosti terapeuta, komunikační schopnosti, přijetí určité role terapeutem, úroveň odborných znalostí a schopnost řešit problémy pacienta

11 - Proměnné ze strany pacienta - charakteristika osobnosti pacienta, předcházející životní zkušenosti, sociální status, úroveň informovanosti o své nemoci, přijetí role nemocného. - Situační proměnné - vliv zdravotníků, rodiny a blízkých, závažnost onemocnění, léčba nemoci (ambulantní, ústavní, operační, konzervativní atd.). - Podmínky společensko - ekonomické, právní a etické - vlastní terapeutický vztah je vztah interpersonální a dochází zde k vzájemnému působení a ovlivňování. Lékař chce dovést pacienta k určitému cíli a pacient ať už vědomě či nevědomě tuto cestu ovlivňuje. (Mohapl, 1990) Pacienti stále poukazují na nespokojenost s komunikací lékaře. Chybí jim otevřený a rovnocenný dialog, více informací. Lékaři zase hovoří o nedostatku času pro jednotlivého pacienta. Průměrná délka návštěvy je pouhých pět až deset minut, přičemž optimální by byla dvacetiminutová konzultace s pacientem. Spolupráci a aktivitu pacienta je nutné udržet po celou dobu léčby, což u seniorů je záležitostí mnohdy doživotní. Jak tedy můžeme ovlivnit naše pacienty, aby spolupracovali? - Zjistěte, zda se pacient již dříve účastnil spolurozhodování na svém léčebném režimu, zda ho dodržoval a jaké měl potíže při jeho plnění. - Zvolte takový léčebný plán, aby pacientovi vyhovoval. Seznamte jej s navrženým léčebným plánem a zjistěte překážky, které by jeho realizaci mohly ohrozit. Při rozhovoru s pacientem není vhodné klást otázky uzavřené, kde odpověď je ano či ne, efektivnější je klást otázky otevřené, kdy necháváme pacientovi volnost v odpovědi. Pro dobré zapamatování je důležité opakování

12 podaných informací. Položením vhodných otázek by se lékař měl ujistit, že nemocný radám a informacím porozuměl. - Zaměřte se na zvláštnosti tohoto plánu, seznamte pacienta s nemocí, léčbou, s možností spolupráce a následky, pokud by léčebný režim nedodržoval. - Kontrolujte dodržování stanovené léčby při každé návštěvě. Vysvětlete pacientovi, co vše bude nutné udělat do příští kontroly pro zlepšení zdravotního stavu a jak budete pacienta kontrolovat (počet léků, záznamy o měření krevního tlaku, dodržování diety apod.). Pečlivě vedený rozhovor nám pomůže zjistit non-compliance pacienta a její příčiny a potom se můžeme pokusit o změnu léčebného plánu. Podle výsledků Institutu zdravotní politiky a ekonomiky, který mapoval vztah pacienta k ambulantnímu lékaři, byli pacienti navštěvující ambulanci nespokojeni s dlouhou objednací a čekací dobou a malou srozumitelností informací o následné léčbě. Chyběla jim také možnost vyjádřit vlastního názor a vadilo jim nepříjemné jednání lékaře. Jako malé dítě si připadalo 25% respondentů, hrubé a nepříjemné chování lékaře uvedlo 31 % respondentů. Nerespektování studu pacienta uvedlo 24 % dotázaných a 31 % uvedlo, že lékař jejich problémy zlehčoval. Necelých 60 % respondentů uvedlo, že lékař od nich nevyžadoval souhlas s léčbou. Studie ale také ukázala, že pacienti nechávají rozhodnutí o léčbě na lékaři, a i když se zapojují, do rozhodování konečný výsledek nechávají na lékaři. Pouze asi 6 % pacientů bylo s rozhodnutím o léčbě nespokojeno. Nespokojenost s péčí vedla u 16 respondentů ke změně ambulantního lékaře. Dotazováno bylo celkem 51respondentů. Nejvíce navštívilo lékaře interních, očních, chirurgických, dermatologických a ORL ambulancí. Polovina respondentů navštívila ambulance na poliklinice, 30 % v nemocnici a 20 % v samostatné ordinaci. (Klusáková, 2004)

13 Vztah sestry a nemocného Sestra měla a má vždy blíže k pacientovi než lékař. Je to člověk, který má pochopení pro jeho problémy, je tolerantní a laskavá, poskytuje mu porozumění, oporu a pečuje o jeho psychický stav. Je prostředníkem mezi lékařem a pacientem. Snižuje napětí mezi nimi a snaží se zvyšovat důvěru pacienta v léčbu. Často se stává, že má více času pro pacienta než lékař. Pro úspěšné plnění role sestry je zapotřebí, aby sestra při své práci vycházela z potřeb nemocných, a upřednostňovala je před potřebami svými. Aby se chovala ke všem pacientům stejně, nedělala rozdíly a byla schopna ovládat své emoce a zachovala si racionální pohled. V souvislosti s chováním sestry rozlišujeme produktivní a neproduktivní chování, které zajišťuje kvalitu ošetřovatelské péče a bezkonfliktnost vzájemných vztahů. (Tab. 1) Tab.1. Pravidla chování sester Produktivní chování sester u v e d e n í n e m o c n é h o d o p r o s t ř e d í léčebného zařízení a poskytnutí informací pro celkovou orientaci, snažit se omezit záporné emoce pacienta prostředky, které má k dispozici brát v úvahu upozornění a varování, která mohou vést k nepříjemnostem (ohrozit pozitivní cíle) aktivně naslouchat pacientovi (trpělivost, ocenit snahu a úsilí pacienta) - upevňovat a podporovat pocit jistoty pacienta aktivizovat nemocného průběžně udržovat vzájemnou komunikaci mezi sestrou a pacientem vytvářet optimistické prostředí Neproduktivní chování sester sdělování nedostatečných nebo nepravdivých informací pacientovi, které sestře usnadní nebo zjednoduší práci, ale negativně ovlivní pacienta neochota a nezájem ke spolupráci nevhodné chování k pacientovi (škodolibost, nelítostná kritika, klepy a pomluvy, mentorování, poučování apod.) zdůraznění vlastních zásluh egocentrizmus, vymáhání projevů vděčnosti od pacienta nedostatečné a negativní hodnocení snahy pacienta odměřený přístup k pacientovi, odklon od hlavní náplně práce sestry a charakteristických znaků její profese (Zacharová aj., 2007)

14 Pokud sestra při řešení problému nezvládne svou roli, může pacienta negativně ovlivnit nebo i poškodit a způsobit újmu jak fyzickou, tak i psychickou. Nemocný člověk je vnímavější na jakékoliv projevy lékařů a sester související s jeho zdravotním stavem, které pak mohou ovlivnit jeho přístup nejen k nim, ale i k léčbě PSYCHICKÉ ASPEKTY STÁRNUTÍ SENIORŮ Informovanost pacienta je základem pozitivní spolupráce po celou dobu trvání nemoci a naší péče o něj. Abychom mohli otevřeně přistupovat k nemocnému, je potřeba znát změny psychiky seniorů, které se s rostoucím věkem stále častěji vyskytují. Stáří je charakterizováno změnami jak v oblasti tělesné tak i oblasti psychické. Tyto dvě oblasti spolu úzce souvisí a navzájem se ovlivňují. Změny psychiky se s rostoucím věkem vyskytují stále častěji a jsou individuální. Nedochází jen ke změnám ve smyslu zhoršení (snížení vitality a sebehodnocení, nárůstu úzkosti a nejistoty), některé funkce jako slovní zásoba, intelekt a jazykové schopnosti zůstávají nezměněny. Ve stáří se ale také mohou některé funkce zlepšovat. U seniorů se setkáváme s větší vytrvalostí, trpělivostí a schopností úsudku. V důsledku změn ve smyslových orgánech dochází i ke změnám vnímání (percepční změny). Je ovlivněn přenos informací a jejich centrální zpracování. Percepční změny a snížená pohybová koordinace zpomalují reakce na podněty, nebo způsobují jejich neadekvátnost. Snížená vnímavost může mít také vliv na psychický stav seniora. Vede k sociální izolaci, která může způsobit stavy úzkosti, strachu, pocit nejistoty a vyvolat deprese

15 Tyto změny nejsou náhlé a senioři se snaží o jejich kompenzaci zpomalením svého tempa, větší snahou a kontrolou všeho co dělají. Psychomotorické pomalení je značné hlavně v chůzi ale působí i nerozhodnost, váhavost a snížení reakcí. Klesá i vitalita a energie, na obvyklé činnosti potřebují déle času. Tento stav se snaží opět kompenzovat svou systematičností, v jednáních jsou důslednější a důkladnější. Intelektové schopnosti seniorů Tyto schopností dosahují maxima v rané dospělosti. Později se u některých může jejich úroveň mírně zvyšovat, klesat nebo zůstává beze změny. Podle výsledků studií aplikovaných inteligenčních testů, stárnutí intelektu můžeme oddálit jeho stálou aktivizací. Je to zájem seniora o dění ve společnosti, všeobecná informovanost a verbální schopnosti. Úroveň školního vzdělání, vrozené schopnosti a profesionální kvalifikace mají vliv na úroveň rozumových schopností seniorů. Také životní zkušenosti, množství a kvalita zevních a vnitřních podnětů významně ovlivňují jejich úroveň. Psychická adaptabilita seniorů Schopnost psychické adaptability klesá, projeví se nejistotou a úzkostí v neznámém prostředí nebo v kontaktu s cizími lidmi. Senioři jsou nedůvěřiví, mají občas nechuť ke všemu novému. Problémy jim také činí závislost na cizí pomoci z důvodu poklesu fyzické a psychické soběstačnosti. Řešení komplexních úkolů je ovlivněno negativními změnami ve schopnosti učit se. Tato schopnost klesá už od rané dospělosti, ale kolem sedmdesáti let klesá rychleji. Vštípivost a reprodukci informací ovlivňuje porucha paměti. Pro stáří je typické zachování dlouhodobé paměti, krátkodobá paměť je zhoršená. Celková kapacita paměti se snižuje, ale mechanická paměť je zachována až do vysokého věku

16 Pokles výkonnosti seniorů Výkonnost starého člověka je ovlivněna charakterem činnosti a objektivními podmínkami k ní, vůlí a úsilím seniora, aktuální úrovní jeho schopnost a dovedností a funkčním stavem organismu. Snížená výkonnost je výraznější při plnění několika složitějších úkolů současně. Tento stav je možné kompenzovat vhodným postupem a organizací práce. Rychlost zde bývá nahrazena přesností. Emoční změny seniorů Změny jsou charakterizovány celkovým oploštěním emotivity. Jsou oslabeny hlavně vyšší city, city sociální a estetické se snižují. Typická pro období stáří je emoční labilita. Příčiny této lability jsou shledávány ve funkčních změnách nervové soustavy, které způsobují sníženou odolnost vůči zátěžím a krizím. Senioři jsou často citově nestálí a nedostatečně zvládají své emoční projevy. Mají sklon k úzkostem a depresím (12-15 % trpí depresemi ve vlastním prostředí, 3 je výskyt deprese v institucích). Mají větší potřebu projevů náklonnosti, očekávají porozumění a ohledy od okolí. Motivace seniorů Ve stáří nedochází k úbytku motivace, ale mění se její zaměření. Souvisí to s množstvím energie, kterou senior potřebuje k provedení některých činností a postupně se tato energie přesouvá k aktivitám fyzicky méně náročným. Motivace je dána hierarchií potřeb a zájmů a jejich uspokojování se odvíjí od stavu organismu, hlavně od biologických potřeb. (Jarošová, 2006)

17 2. 4 Komunikace se seniory Faktory ovlivňující komunikaci se seniory Senioři mají řadu specifických omezení způsobených jak vlastním stářím (involuční změny), tak i jejich nemocí. Tyto změny zasahují do oblasti tělesných schopností, působí změny emocionální a kognitivní. Z těchto důvodů je potřeba naši komunikaci seniorům přizpůsobit, volit srozumitelná slova, podávat stejné informace jak slovem mluveným tak psaným, čitelné, přiměřeně velkým písmem psané, v jazyce nemocného. Faktory ovlivňující komunikaci se seniory jsou uvedeny v (Tab.2). Tab.2 Faktory ovlivňující komunikaci se seniory Fyzické faktory Psychické faktory Sociální faktory Smyslové poruchy Autoplastický obraz nemoci Kulturní a společenské normy Poruchy paměti Premorbidní osobnost Aegismus ve společnosti Poruchy hybnosti Emocionální labilita Postoje rodiny a blízkých Poruchy pozornosti Úzkost Možnost izolace Depresivnost Aktuální psychický stav nemocného Sociální maladaptace (Pokorná, 2005) Chyby v komunikaci se seniory Komunikace představuje moc. Kdo se naučí ji efektivně využívat, může změnit svůj pohled na svět i pohled, kterým svět pohlíží na něj. (Antony Robbins)

18 Mezi nejčastější chyby v komunikaci se seniory, které uvádí (Pokorná, 2006) patří: - komunikační manipulace - (kognitivní i emocionální). Použití odborných výrazů a pojmů, jejichž význam, může senior zcela odlišně chápat (např. solidní člověk a solidní nádor). Aby nedocházelo v komunikaci k manipulaci, musíme přesně vysvětlit pojmy, Chceš-li se mnou konverzovat, přesně vysvětli pojmy. Voltaire. - nedostatečná autenticita sdělení nesoulad mezi verbální a neverbální složkou komunikace, který může způsobit nedorozumění, - devalvační chování nevšímavost, ignorování, neochota vyslechnout pacienta, zpochybňování jeho problémů. U seniorů se často setkáváme s familiárním oslovováním, které může snížit jejich důstojnost (např. babi, dědo) apod., - jednosměrnost komunikace chybějící zpětná vazba (množství zapamatovaných informací po rozhovoru se zdravotníkem bývá zhruba 10 %). Nevhodně položené dotazy zpětné vazby. (např. Chápete mně? ). Otázka by měla znít Mohl byste mi říci, co budete podle mého doporučení dělat? Nejdůležitější pokyny a data je velmi dobré seniorovi napsat (např. datum návštěvy, vyšetření, dávkování léků aj.), - paternalistický, autoritativní přístup přílišné poučování, pokyny a omezení, - zkracování času ke kontaktu s nemocným nedostatek času k naslouchání a zjištění problémů nemocného, nepřipravené prostředí a přítomnost rušivých vlivů v průběhu komunikace (např. zvonění telefonu), nerespektování zpomalení

19 psychomotorického tempa seniora a jeho potřeby většího množství času pro jakoukoliv činnost, - přenos vlastních zkušeností do komunikace s ostatními seniory velmi často je naše komunikace se seniory ovlivněna předsudky, které jsou podmíněné předchozími zkušenostmi se seniory, ať už rodině nebo ve společnosti, - předpoklad omezení schopností pacienta v důsledku stáří při kontaktu se seniory předpokládáme snížení jeho intelektových schopností a omezení smyslových funkcí. Dopomoc má být seniorovi nabízena, ne vnucována. Ne všichni senioři jsou nesoběstační a potřebují naši pomoc. Jak zlepšit porozumění a efektivitu komunikace s pacientem? Mezi obecné zásady efektivní komunikace a specifické postupy při jednání se seniory, které uvádí (Pokorná, 2006) patří: - jasně vymezit cíl, smysl a účel komunikace, - úcta k lidské bytosti jako takové ne k samotnému stáří, - podle anamnézy naslouchajícího nalézt vhodný způsob komunikace a vhodnou techniku komunikační techniku, - respektovat a rozpoznat omezení stáří, bariéry komunikace (poruchy paměti, - smyslové poruchy a poruchy hybnosti), - akceptovat pseudomorbiditu, oligosymptomatologii, skryté syndromy (deprese, demence), - nemoc může být pro seniora často prostředkem ke společenskému kontaktu, - osamělost seniorů nejenom generační, - nezapomínat na předchozí společenské uplatnění a životní roli seniora, - zachovat vždy úctu a respekt k seniorovi, nebagatelizovat jeho symptomy (mohou vyvolat nedůvěru),

20 - spolupracovat s rodinou pacienta jen s jeho souhlasem, - udržet aktivitu pacienta, - méně léků a více času na rozhovor s nemocným seniorem, pro správnou identifikaci zástupných a skutečných problémů pacienta Techniky aktivního naslouchání Mezi základní příčiny neúspěšné léčby patří nedostatek informací získaných zpětnou vazbou o jejím průběhu (nežádoucí účinky), nedostatečná kontrola léčby (např. u léků počet předepsaných balení) a nedostatečné vyhodnocování jejího účinku. Lékař by se měl naučit využívat technik aktivního naslouchání, které mu napomohou vcítit se do pacientovy situace a pochopit jeho problémy. Rozdíl mezi nasloucháním a posloucháním je značný. Pokud budu naslouchat, budu určovat emoce, zjišťovat skutečné příčiny problémů a snažit se najít pro ně řešení. Poslouchám pro pobavení, abych získal informace, vyjádřil kritiku. Pro lepší porozumění mezi lékařem a pacientem, můžeme využít technik aktivního naslouchání, které bychom měli mít stále na paměti. Techniky aktivního naslouchání, které jsou nazývány také jako empatické, reflektivní naslouchání, jsou charakterizovány: - aktivním nasloucháním pacienta a snahou porozumět sdělovanému, - poskytováním odezvy na sdělované (aha, ano, opravdu?), - soustředěným vnímáním, - poskytnutím zpětné vazby (já vám naslouchám a rozumím), - neudělováním rad a sociálním partnerským přístupem. Tyto techniky zlepšují komunikaci, ověřují správnost porozumění a formulaci. Pozornost naslouchajícího je zaměřena na pacienta, ne na to, co si