UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE. Vliv aplikace kinesio tapu na svalovou aktivitu pletence ramenního u hráčů volejbalu

Transkript

1 UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE 2. LÉKAŘSKÁ FAKULTA Klinika rehabilitace a tělovýchovného lékařství Bc. Andrea Chalupová Vliv aplikace kinesio tapu na svalovou aktivitu pletence ramenního u hráčů volejbalu Diplomová práce Praha 2013

2 Autor práce: Bc. Andrea Chalupová Vedoucí práce: Mgr. Petra Valouchová, Ph.D. Oponent práce: Datum obhajoby: 2013

3 Bibliografický záznam: CHALUPOVÁ, A. Vliv aplikace kinesiotapu na svalovou aktivitu pletence ramenního u hráčů volejbalu. Praha, 2013, 90 s. Diplomová práce, Universita v Praze, 2. lékařská fakulta, vedoucí práce Mgr. Petra Valouchová, Ph.D. Abstrakt: Kinesiotaping je ve sportu často využívanou metodou při terapii muskuloskeletárního systému. Mezi jeho účinky patří korekce svalové a kloubní funkce, zvýšení cirkulace krve a lymfy, zlepšení kinestezie a redukce bolesti. Cílem práce bylo zjistit, zda má kinesiotaping vliv na svalovou činnost ramenního pletence u volejbalistů. Jednostranné zatížení volejbalistů predisponuje ke vzniku patokineziologickým změnám zejména v oblasti ramenního pletence dominantní horní končetiny. Výzkumný soubor obsahoval 15 aktivních hráčů volejbalu bez akutních afekcí pohybového aparátu. Formou kazuistiky byl zpracován jeden hráč s impengement syndromem ramenního kloubu. Pomocí povrchové elektromyografie MyoSystem 1400A (Noraxon U.S.A.) byla snímána činnost vybraných svalů pletence ramenního, navíc m. rectus abdominis a m. erctor spinae, v průběhu dvou klidových poloh a pěti dynamických činnostech. Kinesio tape byl aplikován bilaterálně na šikmé břišní svaly a po 20 minutách následovalo identické měření. Statistické zpracování bylo uskutečněno pomocí Wilcoxonova neparametrického testu. K signifikantní změně svalové aktivity před a po kinesiotapingu došlo při hladině statistické významnosti p < 0,05 u m. infraspinatus, m. serratus anterior a m. trapezius pars descendens. Signifikantní změna v timingu svalů proběhla u m. erector spinae. Klíčová slova: elektromyografie, kinesiotaping, pletenec ramenní, volejbal Souhlasím s půjčováním diplomové práce v rámci knihovních služeb.

4 Bibliographic record: CHALUPOVÁ, A. The use of kinesio tape and its influence on a muscular activity of a shoulder girdle of volleyball players. Prague, 2013, 90 s. Master thesis, Charles University in Prague, 2nd Faculty of Medicine, supervisor Mgr. Petra Valouchová, Ph.D. Abstract: In sport a kinesio taping is an often used method during a therapy of musculoskeletal system. Among its effects are counted a correction of muscular and articular functions, a rise of blood and lymph circulation, a kinesthesia improvement and a pain reduction. The aim of my thesis was to find out, whether the kinesiotaping influences the muscular activity of a shoulder girdle of volleyball players. A unilateral load of volleyball players predisposes them to suffer from patokinesiology changes especially in the area of a shoulder girdle of a dominant upper limb. In my research sample there were 15 active volleyball players without any urgent affection of musculoskeletal system. I have used a form of case history to compile one volleyball player with an impengement syndrome of shoulder girdle. Using a surface electromyography MYOSystem 1400A (Noraxon U.S.A.) there was recorded an activity of selected muscles of a shoulder girdle, in addition rectus abdominis and m.erctor spinae during two resting positions and five dynamic activities. The kinesio tape was applied in a bilateral way on obligue abdominal muscles and after twenty seconds an identical measurement followed. Statistical processing was carried out using Wilcoxon s nonparametric test. A signifciant change of the muscle activity before and after kinesio taping has taken place at a level of statistical signifikance p < 0,05 at m.infraspinatus, m.serratus anterior and m.trapezius pars descendents. A significant change in a muscle timing occured at m.erector spinae. Key words: electromyography, kinesiotaping, shoulder girdle, volleyball I give my consent to lending my thesis within the library services.

5 Prohlašuji, že jsem diplomovou práci zpracovala samostatně pod vedením Mgr. Petry Valouchové, Ph.D., uvedla všechny použité literární a odborné zdroje a dodržovala zásady vědecké etiky. Dále prohlašuji, že stejná práce nebyla použita k získání jiného nebo stejného akademického titulu. V Praze dne Bc. Andrea Chalupová

6 Poděkování Děkuji Mgr. Petře Valouchové, Ph.D. za odborné vedení, vstřícnost a cenné připomínky v průběhu vypracování této diplomové práce. Poděkování patří také MUDr., Mgr. Marcele Míkové, Ph.D. a Mgr. Radce Crhonkové za pomoc a poskytování praktických rad v oblasti elektromyografického měření. Také děkuji volejbalistům za jejich ochotnou spolupráci v rámci praktické části.

7 SEZNAM ZKRATEK BB CNS musculus biceps brachii centrální nervová soustava č. číslo DA EMG ES FL H 0 I musculus deltoideus pars anterior elektromyografie musculus erector spinae flexe nulová hypotéza musculus infraspinatus m. musculus p pemg PM RA SA TA Tab. TB TD TT hladina statistické významnosti povrchová elektromyografie musculus pectorlis major musculus rectus abdominis musculus serratus abdominis musculus trapezius pars ascendens tabulka musculus triceps brachiim musculus trapezius pars descendens musculus trapezius pars transverza

8 Obsah SEZNAM ZKRATEK...7 ÚVOD SOUHRN TEORETICKÝCH POZNATKŮ Kineziologie ramenního pletence Pohyby v kloubech ramenního pletence Stabilizace ramenního pletence Ramenní pletenec z pohledu ontogeneze Poruchy ramenního pletence u volejbalistů Patologie rotátorové manžety Impingement syndrom SLAP léze Patologie n. suprascapularis Metoda kinesiotaping Vlastnosti kinesiotapingu Aplikace kinesiotapingu Techniky kinesiotapingu Mechanismus účinku kinesiotapingu Účinky kinesiotapingu Indikace a kontraindikace kinesiotapingu Možnosti využití kinesiotapingu u volejbalistů Kinematika horní končetiny při specifické volejbalové činnosti Smeč Bagr Povrchová elektromyografie CÍLE A HYPOTÉZY METODIKA Charakteristika výzkumného souboru Postup měření Analýza a statistické zpracování dat Výsledky Ověření hypotézy H

9 4.2 Ověření hypotézy H Ověření hypotézy H Ověření hypotézy H Kazuistika DISKUZE Diskuze k teoretické části Diskuze k praktické části Diskuze k ověření hypotézi H Diskuze k hypotéze H Diskuze k hypotéze H 0 3 a H Diskuze ke kazuistice ZÁVĚR REFERENČNÍ SEZNAM SEZNAM PŘÍLOH PŘÍLOHA č PŘÍLOHA č PŘÍLOHA č

10 ÚVOD Kinesiotaping vznikl v sedmdesátých letech 20. století v Japonsku. O něco později se rozšířil do USA a v Evropě patří mezi poměrně novou metodu při terapii funkčních i strukturálních poruch pohybového aparátu. Kinesio tape je svými vlastnostmi podobný lidské kůži, předností je jeho pružnost. Mezi hlavní účinky patří ovlivnění funkce svalu a kloubu, zvýšení krevní a lymfatické cirkulace, redukce otoku a bolesti. Podporuje reparační procesy organismu při zachování možnosti volného pohybu. Má široké spektrum indikací. Využívá se při poranění a dysfunkci myoskeletárního systému v oblasti sportu, fyzioterapie, v traumatologii, ortopedii. Uplatnění ale nachází také v dalších medicínských oborech, například neurologii či pediatrii. Volejbal vyžaduje specifické pohybové dovednosti hráčů. Při intenzivním trénování vede k jednostrannému přetížení a často dochází k patokineziologickým změnám v oblasti ramenního kloubu, který patří mezi jednu z nejexponovanějších oblastí pohybového aparátu volejbalisty. Kineziotaping se vzhledem ke svým účinkům jeví jako vhodný prostředek terapie a prevence progrese myoskeletárních patologických procesů. Ačkoliv je metodou oblíbenou a poměrně úspěšnou, objektivní podložení principů působení a účinku stále chybí. Výsledky dosavadních studií zaměřených na výzkum a potvrzení jednotlivých účinků kinesiotapingu se ne vždy shodují. Cíl této diplomové práce se orientuje na ověření vlivu kineziotapingu v oblasti optimalizace svalové činnosti. Konkrétně zda se projeví změna v aktivaci vybraných svalů pletence ramenního dominantní horní končetiny u aktivních hráčů volejbalu po kinesiotapingu šikmých břišních svalů. Předpokládáme, že sval pod kinesio tapem je jeho působením ovlivněn a chceme zjistit efekt kinesiotapingu na svaly od něho anatomicky vzdálené, ale funkčně propojené. 10

11 1. SOUHRN TEORETICKÝCH POZNATKŮ 1.1 Kineziologie ramenního pletence Horní končetina je hlavním úchopovým a manipulačním orgánem člověka. Pro svoji optimální funkci vyžaduje posturální stabilitu osového orgánu. Proximální část horní končetiny, pletenec ramenní, představuje komunikační spojku mezi hlavou, páteří a horní končetinou. Má silnou aferentní signalizaci z proprioceptorů (Véle, 1997, s. 229). Pohyby v kloubu jsou určeny především geometrickým tvarem styčných ploch a rozmístěním svalových úponů v okolí kloubu. Geometrickému tvaru odpovídá počet os, kolem nichž se pohyby dějí. Pletenec ramenní se skládá z několika kloubních spojení, articulatio glenohumeralis, acromioclavicularis, sternoclavicularis (Čihák, 2001 s. 235). Mezi další klouby pletence ramenního patří skapulothorakální spojení a subdeltoideální spojení. Ramenní kloub je nejpohyblivější kloub lidského těla. Má tři stupně volnosti k pohybu dochází ve třech osách, tedy ve směru vertikálním, horizontálním a rotačním. Při běžných činnostech se pohyb v ramenním pletenci uskutečňuje využitím kombinace všech rovin (Kapandji, 1982, s. 2) Pohyby v kloubech ramenního pletence Ze základní polohy humeru lze uskutečnit ventrální flexi (do 80 ), dorsální flexi, abdukci (do 90, limitace je způsobena zarážkou o ligamentum coracoacromiale), addukci a rotaci v kloubu. Ostatní další pohyby vznikají kombinací uvedených základních pohybů. Důležitou funkci pro hybnost humeru má lopatka. Podíl lopatky na pohybu stoupá se zvyšující se elevací horní končetiny (Čihák, 2001, s. 239) Flexe Flexe humeru probíhá v sagitální rovině a zahrnuje několik fází (Obrázek 1). V první fázi (0 až ) je aktivní ventrální porce m. deltoideus, klavikulární část m. pectoralis major a m. coracobrachialis. Tato fáze pohybu je limitovaná napětím ligamentum coracohumerale a rezistencí m. teres minor, major a m. infraspinatus. V druhé fázi (60 až 120 ) se na pohybu v pletenci ramenním podílí lopatka, rotuje o 60 a představuje skapulohumerální rytmus. Ve sternoklavikulárním 11

12 a akromioklavikulárním kloubu dochází k rotaci o 30. Do pohybu se zapojuje m. trapezius a m. serratus anterior (Kapandji, 1982, s. 66). Svalová koaktivace těchto dvou svalů hraje podstatnou roli pro optimální kinematiku a funkci lopatky. Představuje prevenci kompresi měkkých struktur v subakromiálním prostoru (Michener et al., 2003, s. 374). Druhá fáze flexe je omezená napětím m. latissimus dorsi a vlákny kostosternální části m. pectoralis major. Třetí fáze (120 až 180 ) je doprovázená lateroflexí a extenzí páteře (Kapandji, 1982, s. 66). Maximální elevace horní končetiny je umožněna díky zevní rotaci. Toto zevně rotační postavení zajišťuje v krajním rozsahu při elevaci optimální stabilitu ramenního kloubu. Bez zevní rotace v poslední fázi by došlo ke kompresi tuberculus majus, úponové šlachy rotátorové manžety a dlouhé hlavy m. biceps brachii v subakromiálním prostoru (Rockwood, 2009, s. 225). Obrázek 1. Průběh flexe paže, 1 m. deltoideus pars clavicularis, m. coracobrachialis, 3 m. pectoralis major pars clavicularis, 4 m. trapezius pars descendens, 5. m. trapezius pars ascendens, 6 m. serratus anterior, 7. Paravertebrální svaly, zdroj: Kapandji (1982, s. 67) Abdukce Abdukce v ramenním kloubu probíhá ve frontální rovině a má několik fází. První fázi (0 až 90 ) začínají svou aktivitou m. supraspinatus a m. deltoideus a probíhá 12

13 v ramenním kloubu. Končí, když se velký trochanter humeru zastaví o horní okraj glenoideální jamky. Druhá fáze (90 až 150 ) je možná pouze kombinací pohybů v celém pletenci ramenním, a to 60 rotace ve skapulothorakálním kloubu, 30 rotace v akromioklavikulárním a sternoklavikulárním kloubu. Na této fázi abdukce se podílí m. serratus anterior a m. trapezius. Třetí fáze (150 až 180 ) končí ve vertikální pozici a je doprovázená lateroflexí páteře (Kapandji, 1982, s. 64). Véle (1997, s. 234) uvádí, že pro iniciaci abdukce je stěžejní funkce m. supraspinatus a m. deltoideus stabilizuje hlavici humeru v jamce. Teprve od 45 převezme dominantní aktivitu m. deltoideus. Kapandji (1982, s. 62) však ve své publikaci tento fakt nepodporuje. Svalová aktivita jak m. supraspinatis tak m. deltoideus je schopna plné abdukce při 90 oba dosahují vrcholné kontrakce. Stabilitu ramenního pletence při průběhu celé abdukce zajišťují rotátory ramenního kloubu (m. infraspinatus, m. teres minor, m. subscapularis), svou aktivitou kompenzují tah m. deltoideus (Kapandji, 1982, s. 62). Aktivita svalů rotátorové manžety (m. subscapularis, m. infraspinatus, m. supraspinatus, m. teres minor) je významná při pohybu horní končetiny v elevaci. Zajišťuje dynamickou stabilitu a optimální kinematiku glenohumerálního kloubu. M. supraspinatus vtahuje hlavici humeru do glenohumerální jamky, m. subscapularis, m. infraspinatus a m. teres minor způsobuje její inferiorní translaci a m. infraspinatus a m. teres minor paži rotují zevně (Neumann, 2010, s. 126). Morrison (2000) přisuzuje významnou funkci depresorům hlavice humeru (m.subscapularis, m. teres minor, m. infraspinatus, m. supraspinatus). Pro správnou centraci ramenního kloubu je vztah mezi m. deltoideus a depresory hlavice humeru důležitý. Převaha m. deltoideus nad m. supraspinatus a m. subscapularis podporuje snižování subakromiálního prostoru. Klíčové je tedy správné načasování aktivace krátkých depresorů pro následnou akci dlouhých povrchových svalů (Morrison, 2000). Mezi depresory hlavice humeru lze zařadit dlouhá hlava m. biceps brachii, která zajišťuje anteriorní stabilitu při abdukci a zevní rotaci v ramenním kloubu. Tato stabilizační funkce je umocněna především při deficitu rotátorové manžety, kdy kontrakce dlouhé hlavy m. biceps brachii zabraňuje superiorní migraci hlavice humeru. Dlouhá hlava m. biceps brachii prochází intraartikulárně a její patologie může být součástí klinického obrazu poruch pletence ramenního, např. impingement syndromu (Rockwood, 2009, s. 247). Dlouhá hlava m. biceps brachii má v koaktivaci s m. triceps brachii významný vliv na centraci a depresi hlavice humeru (Smékal, Mayer, 2005) 13

14 1.1.2 Stabilizace ramenního pletence Stabilizační mechanismy ramenního kloubu jsou zajišťovány staticky a dynamicky (Obrázek 2). Mezi statické stabilizátory patří coracohumerální, glenohumerální ligamenta, labrum, kloubní pouzdro, povrch kloubních ploch a intraartikulární tlak. Funkci dynamických stabilizátorů zastává svalovina ramenního kloubu, svaly rotátorové manžety, m. biceps brachii a m. deltoideus. Oba systémy nepracují odděleně. Zajišťují stabilitu a propriocepci kloubu. Capsuloligamentózní struktury detekují kinestezii a mezi nimi a svalovým systémem existuje reflexní cestou zpětná vazba. Porucha ramenního kloubu kvalitu propriocepce snižuje (Rockwood, 2009, s. 248). Obrázek 2. Glenohumerální kloub (pravé rameno, laterální pohled), zdroj: Rockwood, 2009 Posturální stabilizace představuje aktivní držení segmentů těla proti působení zevních sil, řízené CNS. Provází všechny pohyby těla nebo jeho jednotlivých částí. Svalová aktivita zpevňující segmenty zejména koordinovanou činností agonistů a antagonistů umožňuje vzpřímené držení a lokomoci těla jako celku. Cílený pohyb nelze provést bez úponové stabilizace svalu, tzn. vytvoření punctum fixum. Jedna 14

15 z úponových částí svalu je zpevněna vlivem stabilizační aktivity jiných svalů, aby druhá mohla uskutečnit pohyb v kloubu, punctum mobile (Kolář, 2009, s. 39) Za fyziologické situace by tedy stabilní postavení mělo doprovázet nejen statické pozice segmentů, proto lze hovořit o dynamické centraci a stabilizaci segmentu. Kvalitní stabilizace segmentu je podmíněna kvalitní propriocepcí (Suchomel, 2006, s. 124). Při kloubním postavení s optimálním statickým zatížením dochází k funkční centraci kloubu. K této situaci dochází během posturální ontogeneze v průběhu zrání CNS (Kolář, 2009, s. 246). Motorická kontrola ramenního kloubu a zajištění jeho funkční centrace a stability, jakožto dynamické základny pro činnost horní končetiny jsou funkce vývojově mladé. Je nutné zabezpečit maximální volnost kloubu při funkční stabilitě a centraci. Podstatným článkem stabilizace pletence ramenního je kaudální postavení lopatky a optimální spolupráce m. serratus anterior am. trapezius (Smékal, Mayer 2005 s. 69). Funkce m. serratus anterior je úzce spjata s břišní muskulaturou (Vojta, Peters, 2010, s. 161). V případě insuficience spodních zubů m. serratus anterior např. při při motorickém stereotypu paže lze očekávat nedostatečně vytvořené punctum fixum na spodních žebrech. Fyziologicky na jeho vytvoření participuje m. obliquus abdominis externus společně s kontralaterálním m. obliquus abdominis internus a lokálními stabilizátory bederní páteře (Suchomel, 2006, 123) Ramenní pletenec z pohledu ontogeneze Propojením biomechanického a neurofyziologického principu uplatňovaného v průběhu ontogeneze se vytváří posturální funkce dítěte. K utváření svalových synergií držení těla a pohybu dochází v celém organismu současně a nevědomě díky zrání CNS během motorického vývoje v prvních letech života (Kolář, 2009, s. 94). Důležitých mezníků při utváření ideálních posturálních funkcí ve spojitosti s kvalitní stabilizací ramenního pletence je několik. Mezi týdnem života dítě opouští novorozenecké asymetrické držení. Objevuje se opěrná funkce horních končetin a je spojená se změnou celkového držení dítěte. Je možné vidět první trojúhelníkovou bázi a oporu o předloktí. Kojenec dokáže dlouhodoběji fixovat pohled, hlava je za současné optické orientace výše. Páteř je více napřímená a mizí ventrální flexe pánve (Vojta, Peters, 2010, s. 8). Tato situace vzniká zapojením posturální aktivity fázických svalů. Do stabilizačních funkcí pohybového aparátu se zapojují svaly, které jsou ontogeneticky mladší (např. m. serratus anterior, 15

16 supinátory předloktí). Objevuje se svalová koaktivace, která je výsledkem schopnosti zapojení antagonistických svalových skupin a jejich reciproční spolupráce (Kolář, 2009, s. 98). Na konci 1. a začátku 2. trimenonu je dokončena první opora. V poloze na břiše je opěrná báze tvořena symetrickou oporou o lokty a symfýzu. Vzniklá opora způsobí změnu tahu svalů. Předchozí proximální směr tahu je vyměněn za distální, směrem k opoře. Hlava je vzpřímená a nachází se vně opory. Klíčovým bodem tohoto období je extenze osového orgánu a možnost intersegmentální rotability páteře prostřednictvím koaktivace extenční autochtonní muskulatury a flexory osového orgánu. Flexory osového orgánu jsou flexory na přední straně krku a horní hrudní páteře a nitrobřišní tlak. Nitrobřišní tlak je v posturální funkci vytvářen bránicí, břišními svaly a svaly pánevního dna. V poloze na břiše se poprvé objevuje antigravitační funkce břišní muskulatury a m. pectoralis major. V poloze na zádech je opěrná báze tvořená čtyřúhelníkem a nachází se v oblasti m. trapezius. Páteř je napřímená, dolní končetiny jsou drženy v pravoúhlé flexi v kyčelních, kolenních i hlezenních kloubech. Díky vyvážené funkci mezi antagonisty dochází v oblasti páteře i periferních kloubů k funkční centraci, tedy nejvýhodnějšímu statickému zatížení kloubů (Vojta, Peters, 2010, s. 55; Kolář 2009, 99). Ve 4. měsících dítě může v poloze na zádech sledovat předmět ze strany. Jeho vlastní motivace ho vede k laterálnímu úchopu. Který je uskutečněn prostřednictvím otočením hlavy, intersegmentální rotací axiálně napřímené páteře a zatížením stejnostranné spiny scapulae. Důsledkem je zešikmení pánve ve frontální rovině. V polovině 2. trimenonu má opěrná báze na břiše tvar trojúhelníku, loket spina iliaca anterior jedné strany epikondylus medialis femoris strany opačné. Odlehčení jedné horní končetiny je možné jen v případě, že tah svalů zatížené horní končetiny směřuje distálně k opěrnému bodu. Volná horní končetina může cíleně uchopit předmět až do 120 flexe a 60 abdukce v ramenním kloubu. V poloze na zádech je možné asymetrické protažení hrudníku a vyvíjí se úchop přes střední rovinu. Objevuje se radiální úchop, který je umožněn extenzí a radiální dukcí v zápěstí (Vojta, Peters, 2010, s. 9; Kolář, 2009, s. 100). Mezi 5. a 6. měsícem se v návaznosti na úchop přes střední rovinu rozvíjí proces otáčení z polohy na zádech do polohy na břicho. Začíná se diferencovat nákročná i opěrná funkce končetina. Nákročné končetiny se chovají jako otevřené kinematické řetězce (pohyb distálního segmentu vůči proximálnímu, směr tahu svalů proximálně, 16

17 punctum fixum je proximálně) a opěrné končetiny jako uzavřené kinematické řetězce (pohyb proximálního segmentu vůči distálnímu, tah svalů směrem distálním k opoře, punctum fixum distálně). Rotace trupu v poloze na zádech je uskutečněná díky aktivitě šikmé břišní muskulatury. Zatížení putuje od spina scapulae přes laterální část humeru k mediálnímu kondylu humeru spodní horní končetiny. Na spodní dolní končetině od crista iliaca přes trochantermajor k laterálnímu kondylu femuru při semi flektované dolní končetině. Svrchní dolní končetina zůstává v průběhu otáčení ve flexi, po dokončení otočky se na břiše extenduje. Pozice na břiše je zajištěna oporou o kořen ruky a přední stranu stehen (Kolář, 2009, s. 101). Mezi 7. a 8. měsícem života dítěte se objevuje první lokomoce z polohy na břiše. Dítě je schopné zaujmout polohu šikmého sedu. Trup je držen vzpřímeně ve frontální rovině proti gravitaci, opírá se o jeden loket nebo rozevřenou ruku, o stejnostrannou polovinu pánve a laterální plochu stehna flektované dolní končetiny. Dítě je schopné uchopovat volnou rukou nad úroveň ramene a rozvíjí se pinzetový úchop. Z pozice šikmého sedu dítě může později uskutečnit lezení po čtyřech nebo přechod do podélného sedu. Podmínkou biomechanicky optimálního vzpřímení je vyvážená stabilizace lopatky (Vojta, Peters, 2010, s. 12, Kolář, 2009, s. 203). Na konci 8. a začátku 9. měsíce se objevuje šikmý sed s oporou horní končetiny o dlaň. Mezi 9. a 10. měsícem dítě zvládá lokomoci po čtyřech v kvalitě zkříženého vzoru chůze. Zkřížené končetiny jsou kladeny vpřed současně. Krční a hrudní páteř se intersegmentálně otáčí ke straně fázické horní končetiny. Bederní páteř vytváří konvex k zatížené dolní končetině a osa ramen a pánve se k sobě staví lichoběžníkově. Kvalitní krokový cyklus je závislý na kvalitě opěrných funkcí kontralaterálních končetin a intersegmentální rotaci páteře. Z polohy na čtyřech se dítě může dostat do vzpřímeného kleku nebo se pomocí horních končetin může vytáhnout do stoje. Lokomoce ve vertikále je uskutečněná za pomoci horních končetin a probíhá ve frontální rovině. Mezi 12. a 14. měsícem dítě uskutečňuje první samostatnou chůzi a mezi 14. a 16. měsícem je schopen sociální bipedální lokomoce (Vojta, Peters, 2010, s. 13, Kolář, 2009, s. 104). Opěrná funkce horní končetiny v motorické ontogenezi Důležitým článkem motorické ontogeneze představuje opěrná funkce horní končetiny. Vzpřimovací mechanismy v oblasti pletence ramenního vznikají již kolem 17

18 3. měsíce věku dítěte a jsou předurčujícím faktorem pro dalšího motorický vývoj. Kvalita opěrné funkce horní končetiny úzce souvisí s kinetikou hlavy, páteře a pánve. Muskulatura pletence ramenního táhne trup nad hlavici humeru prostřednictví dynamické svalové koordinace, průběh je trojdimenzionální. Při opoře o horní končetinu významnou funkci zaujímá lopatka, představuje startovací stupeň řízení rovnováhy prostřednictvím dynamických svalových souher. Zajišťuje elasticitu při pohybu vpřed v kvadrupedální lokomoci jako např. lezení po čtyřech nebo vytažení se do vertikály. Společně s trupem a horními končetinami tvoří funkční jednotku zajišťující reciproční protichůdný kývavý souhyb horními končetinami pro udržení rovnováhy při pohybu trupu ve vertikále (Vojta, Peters, 2010, s. 40). Lopatka je k trupu připojena mm. rhomboideus major a minor, m. trapezius pars transversa a pars ascendens a m. subscapularis, které mají extenční vliv na autochtonní svaly. Laterálně navazuje m. serratus anterior. M. serratus posterior inferior a m. latissimus dorsi sice přímo nekomunikují s lopatkou, ale spolu s ostatními vytvářejí svalovou synergii. Pokud je punctum fixum na hrudníku, m. serratus anterior rotuje dolním úhlem lopatky laterálně, ventrálně a kraniálně, tím umožňuje flexi v rameni nad 90. V případě, že lopatka představuje punctum fixum, hrudník se rozšíří, stane corpus mobile, je táhnut kraniálně s rotační složkou. Rovnováha je zajišťována synergickou činností dorzálními rotátory trupu (m. rhomboideus major a minor, m. trapezius pars transverza a pars ascendent). M. subscapularis a m. pectoralis major má v případě opory horní končetiny antigravitační působení, udržuje trup vzpřímený nad hlavicí humeru (Vojta, Peters, 2010, s. 41). Tyto svaly navíc společně s m. teres major a m. latissimus dorzi tvoří masu vnitřních rotátorů ramenního kloubu. Pro zajištění rovnováhy je nutná vyvážená aktivita zevních rotátorů, m. teres minor a m. infraspinatus. Při jejich insuficienci často vzniká motorická patologie ve smyslu vnitřně rotačního postavení humeru (Vojta, Peters, 2010, s. 47). Schopnost zajistit aktivně polohu lopatky v depresi při fixaci kaudálního okraje k hrudníku uzrává v průběhu motorické ontogeneze. Z pohledu ontogeneze jde o nejmladší polohu lopatky i ramenního kloubu. Svaly zajišťující tuto polohu podléhají inhibičním procesům (Kolář, 2001, s. 156). M. serratus anterior je iniciátorem lokomoční funkce. Skrz svůj úpon na žebrech kooperuje se šikmými břišními svaly, kde končí břišní svalové řetězce (Obrázek 1 v Příloze 1). První břišní svalový šikmý řetězec probíhá od m. obliquus abdominis internus čelistní strany přes transversus abdominis k m. obliquus abdominis externus záhlavní strany a přes m. serratus anterior je napojen na trup. Iniciuje rotaci pánve 18

19 a oporu na spodním ramenním kloubu. Druhý šikmý břišní svalový řetězec jde od m. obliquus abdominis externus čelistní strany, přes m. transversus abdominis k m. obliquus abdominis internus záhlavní strany. Rotuje pletenec ramenní a horní polovinu trupu a jeho aktivita zajišťuje vzpřímení na rameni. Má synergickou funkci s m. pectoralis major a minor. Důsledkem optimální koaktivace těchto dvou šikmých břišních řetězců společně s kooperací dorzální svaloviny vzniká reciproční vzor nákroku a opory v poloze na břiše i na zádech (Vojta, Peters 2010, s. 119). Pokud jsou zmíněné vzpřimovací mechanismy horní končetiny a s tím související svalové koaktivace v průběhu ontogeneze neoptimální, lze očekávat vývoj v rámci neoptimálních posturálních a lokomočních funkcí v obrazu vadného držení těla (Vojta, Peters, 2010, s. 40). Sportovní aktivity vrcholové, výkonnostní i rekreační patří do lidské motoriky a platí pro ni stejné obecné zákonitosti. Představuje tvorbu a fixaci motorických stereotypů. Pohybový projev sportovce se vyznačuje dynamickou souhrou svalových skupin, jejichž prostorová a časová synchronizace je vytvářena častým opakováním a neustálou korekcí v průběhu tréninkového procesu. Kvalita vzniklých pohybových stereotypů je podmíněna funkční centrací kloubu (Kračmar, 2002, s. 86). Centrace kloubu představuje maximální kontakt kloubních ploch a rovnoměrné rozložení sil působících na kloub. V tomto postavení jsou kloubní pouzdra a ligamenta v minimálním napětí. Centrované postavení kloubu odpovídá neutrální poloze umožňující ideální statické zatížení. Toto postavení se váže na celý pohybový kloubní rozsah (Kolář, 2009, s. 246). Centrace kloubů je výsledkem optimální posturálně lokomoční funkce svalů a jejich rovnovážné aktivity v celých biomechanických řetězcích. Tato situace umožňuje provádět pohybové činnosti v adekvátní kvalitě a je podmínkou podávání maximálních sportovních výkonů. Pohyb je uskutečňován díky opěrné a fázické funkci, které jsou součástí dvou základních vývojových vzorů ipsilaterální a kontralaterální. Jde o kombinaci otevřených a uzavřených kinematických řetězců, kdy nákročné končetiny zastupují otevřený kinematický řetězec a opěrné uzavřený. U ipsilaterálního vzoru jsou obě končetiny jedné strany nákročné. U kontralaterální je jejich funkce opačná. Tyto modely můžeme vidět právě i při sportovních činnostech. Např. pohyb oštěpaře při odhodu odpovídá ipsilaterálnímu vzoru. Horní a dolní končetina jedné strany je nastavená do opačné polohy než kontralaterální končetiny. Reciproční nastavení se po dokončení pohybu vymění. Ve sportu můžeme vidět integraci vývojových principů CNS (Kolář, 2009, s. 242). Pro podávání optimálních sportovních 19

20 výkonů nelze vycházet z izolovaného posilování svalů podle jejich anatomické funkce, ale je nutné se zaměřit na trénování funkce stabilizační. Předpokladem je správná koordinace stabilizačního systému páteře a nitrobřišního tlaku (Kolář, 2013, s. 71). Významným faktorem ovlivňující provedení motorické dovednosti je načasování (timing), tedy pořadí nástupu aktivace synergistických a antagonistických svalových skupin. Zřetězení navazující svalové činnosti se odvíjí od uložení místa opory, puncta fixa. V případě insuficience principů lidské pohybové ontogeneze dlouhodobá intenzivní zátěž organismu vede k poškození struktur pohybového aparátu sportovce (Kračmar, 2002, s. 86). 20

21 1.2 Poruchy ramenního pletence u volejbalistů Volejbal ve světě patří mezi nejrozšířenější sportovní odvětví. Od hráčů jsou vyžadovány komplexní sportovní dovednosti. Zahrnující kvalitní herní technickotaktické, kondiční a atletické schopnosti. S vyšší úrovní hry se tyto nároky zvyšují. Jednostranné zatížení pohybového aparátu volejbalistů často vede ke vzniku funkčních a strukturálních poruch zejména v oblasti pletence ramenního dominantní horní končetiny, kolenních a hlezenních kloubů a v oblasti bederní páteře (Verhagen et al., 2006, s. 596; Kugler et al., 1996, s. 256) Volejbal patří mezi sporty, při kterých majoritní část pohybů horními končetinami probíhá v elevaci nad horizontálou, tzv. overhead sporty (Verhagen et al., 2006, s. 596). Největší zátěž pro pletenec ramenní představuje volejbalový útok (smeč) a skákané podání. Vrcholoví smečaři útočí přibližně krát za rok. Chronické přetěžování pletence ramenního může vést k patokineziologickým změnám. Studie Kuglera et al. a dalších (1996, s. 259) ukazují rozdíl mezi biomechanickými vlastnostmi pletence ramenního u hráčů volejbalu a sportovců bez přetížení spojeného s odbíjení nad úrovní horizontály. U volejbalistů byla přítomna asymetrická pozice lopatek. Na straně dominantní horní končetiny byla lopatka v depresi a lateralizovaná. Na straně smečující paže dominovala omezená vnitřní rotace, hypertonus descendentních vláken m. trapezius a m. erector spinae v oblasti krční páteře. Tyto faktory korespondovaly s bolestivostí pletence ramenního u vyšetřovaných volejbalistů oproti kontrolní skupině. Autoři se domnívají, že tyto klinické změny mohou vést k nestabilitě a vzniku svalových dysbalancí pletence ramenního spojené se změnou motorických stereotypů. Které můžou vyústit v impingement syndrom, tendinitidu zevních rotátorů, iritaci m. biceps brachii nebo supraskapulární neuropatii. Nejexplozivnější pohybový řetězec ve volejbale je smeč. Aby tento složitý kinematický řetězec mohl efektivně a ekonomicky pracovat, vyžaduje optimální timing svalů a kvalitní koordinační svalovou souhru celého těla. Mobilita ramenního kloubu musí být dostatečná, aby dosáhla extrémních poloh při specifických volejbalových dovednostech. Zároveň každá tato extrémní pozice musí být stabilní. Klíčovými elementy k zajištění stabilizace pletence ramenního podle Brauna et al. (2009, s. 966) jsou optimální timing svalové činnosti, trupové svalstvo (zejména core, hluboký stabilizační systém) a lopatka. Autor přisuzuje významný vliv dyskinezi lopatky 21

22 na straně úderové horní končetiny na výskyt nespecifických bolestí ramenního kloubu u volejbalistů. Oyama a kolegové (2008) ve svém výzkumu porovnávali u hráčů volejbalu pozici lopatky na dominantní horní končetině oproti druhostranné. Statistické zpravování výsledků studie potvrzuje asymetrickou pozici lopatek. Na dominantní horní končetině je přítomný anteriorní tilt a vnitřní rotace lopatky. Tento klinický obraz byl však přítomen u probandů s nespecifickou bolestí ramene ale i u asymptomatických probandů. Ve studii poruch hybného systému u hráček volejbalu Vorálka (2007) se potvrzuje teorie o přítomnosti svalové dysbalance, s převahou horních fixátorů lopatek a insuficiencí m. serratus anterior a ascendentních vláken m. trapezius, dále zkrácení m. pectoralis major, minor a m. sternokleidomastoideus, vedoucí k vadnému držení těla s projevem protrakce ramen, předsunuté držení hlavy, zvětšená krční lordóza a hrudní kyfóza. Tyto svalové dysbalance ve smyslu horního zkříženého syndromu podle Jandy potvrzuje u volejbalistů i Page (2011). Nedostatečné zapojení středních a dolních fixátorů lopatky způsobuje poruchu motorického stereotypu abdukce paže a její neekonomické zatížení. Insuficience spodních zubů m. serratus anterior při abdukci v glenohumerálním kloubu může spočívat v insuficienci punctum fixum na spodních žebrech. Tato situace vzniká následkem dysfunkce m. obliquus abdominis externus s konralaterálním m.abdominis obliquus internus z důvodu insuficience lokálních stabilizátorů v oblasti bederní páteře. Výsledkem je nekoordinovaná aktivita abdominálního svalstva, svalová dysbalance mezi přímými a šikmými břišními svaly (Suchomel, 2006, s. 123). Nekoordinovaná aktivita šikmých břišních svalů způsobuje rozestup m. rectus abdominis a diastázu mm. recti abdominis (Vojta, Peters, 1010, s. 163). Výsledkem svalové dysbalance mezi horními a dolními fixátory hrudníku (prsní svaly, břišní svaly) společně se zkrácením horních fixátorů lopatky je inspirační, kraniální postavení hrudníku (Kolář, 2009, s. 45, 237) Wilk (2009, s. 39) a Braun et al. (2009, s. 968) řadí mezi rizikové faktory vzniku patologických změn deficit vnitřní rotace pletence ramenního (glenohumeral internal rotation deficit), jehož výskyt je u volejbalistů poměrně častý. Chronická mikrotraumatizace myofasciálního a ligamentózního aparátu pletence ramenního způsobená nadměrnou zátěží při smečování, zejména ve fázi kontaktu horní končetiny s míčem, vede k adaptačním změnám. Dochází k retrakci posteroinferiorní části kloubního pouzdra, což vede k posterosuperiornímu posunu hlavice humeru. Toto 22

23 retroverzní postavení hlavice způsobuje omezení vnitřní rotace se současným zvětšením rotace zevní a změnu statiky zatížení kloubu. Analýza svalové činnosti ramenního komplexu v průběhu smeče ve studii Vilínka (2006, s 94) vykazuje největší zatížení m. deltoideus, m. supraspinatus. Vilínek pomocí EMG sleduje jejich častější frekvenci aktivace oproti ostatním svalům pletence ramenního v průběhu celého pohybu. Dalším mechanismem chronického přetížení se jeví moment maximálního nápřahu zejména pro svaly m. teres minor, m. subscapularis, m. supraspinatus a m. major et minor. Z EMG záznamu usuzuje, že chronická mikrotraumatizace m. biceps je způsobena spíše opakovanými nárazy do míče než jeho přetížením v průběhu smeče. M. infraspinatus a m. teres minor se svou aktivitou v průběhu akcelerační fáze jeví jako důležitý stabilizátor hlavice humeru. Všechny uvedené svalové dysbalance a odchylky od optimálních biomechanických parametrů pletence ramenního zvyšují riziko výskytu funkčních a strukturálních poruch ramenního kloubu u hráčů volejbalu Patologie rotátorové manžety Optimální funkce rotátorové manžety je nezbytná pro kvalitní stabilizaci hlavice humeru v glenoidální jamce v průběhu kinematického řetězce smeče. Opakované pohyby horní končetiny v elevaci, maximální zevní rotaci a abdukci vedou k chronickému přetěžování, zejména v akcelerační a decelerační fázi horní končetiny. Tenzním mechanismem dochází k mikrotraumatizaci rotátorové manžety v průběhu excentrické kontrakce zevních rotátorů humeru. Mezi nejčastější patologie ramenního kloubu volejbalistů patří tendinitidy, tendinósy a impingement syndrom. Postižení rotátorové manžety s impingement syndromem úzce souvisí (Obrázek 2, Příloha 1). V redukovaném prostoru je komprimována šlacha m. supraspinatus. Její traumatizace vede k rozvoji dystrofických, strukturálních změn. Hypertrofie šlachy m. supraspinatus dále snižuje subakromiální prostor. Změny struktury šlachy mohou vést k parciální nebo kompletní ruptuře. Volejbalisté uvádějí bolestivost především v elevaci horní končetiny, kdy nejintenzivnější bolest je pociťována při dosažení maximální zevní rotace (Braun et al., 2009, s. 967; Wilk, 2009, s. 43). 23

24 1.2.3 Impingement syndrom Chronická komprese hlavice humeru v oblasti subakromiálního prostoru vede ke vzniku impingement syndromu, který je charakterizován neschopností abdukovat humerus nebo bolesti při abdukci v ramenním kloubu. Častý výskyt impingement syndromu je u sportovců s opakovanou elevací horní končetiny nad horizontálou (tzv. overhead sports ). Mezi predisponující faktory vzniku patří neoptimální funkce svalů rotátorové manžety a m. serratus anterior, které se podílí na kvalitě motorického stereotypu abdukce paže (Neumann, 2010, s. 111). Insuficience svalové koaktivace v oblasti lopatky narušuje ekonomiku provedení abdukce v rameni, tato nekvalitní stabilizační funkce může spočívat v neoptimálním posturálním chování trupového svalstva (Suchomel, 2006, s. 123). Impingement syndrom může vzniknout v důsledku degenerativních změn rotátorové manžety, glenohumerální instability, ztuhlosti a adheze v oblasti glenohumerálního skloubení. Redukce subakromiálního prostoru může být také následkem anatomických odchylek ve tvaru akromionu, přítomnosti osteofytů nebo otoku v oblasti subakromiálního prostoru (Neumann, 2010, s. 111). Důsledkem je útlak měkkých struktur, především traumatizace šlachy m. supraspinatus, subakromiální burzy a ligamentum coracoaromiale. K největší iritaci dochází při elevaci paže blížící se a přesahující 90 stupňů (Smékal, 2005, s. 69). Mezi typické funkční příčiny vzniku impingement syndromu můžeme zařadit svalové dysbalance s projevem vnitřně rotačního postavení humeru, protrakce ramen při zvětšené hrudní kyfóze, insuficientní funkce m. supraspinatus, spasmus m. biceps brachii, poruchy svalové koordinace mezi abduktory a zevními rotátory se stabilizátory lopatky, které vedou k poruše humeroskapulárního rytmu při abdukci v ramenním kloubu (Kolář, 2009, s. 470). Skolimowski et al. (2009) pomocí povrchové elektromyografie hodnotili aktivitu svalů pletence ramenního u 58 probandů s diagnózou impingement syndrom. Svalová činnost byla snímána v průběhu několika variant pohybů (flexe, abdukce a rotace v otevřeném i uzavřeném kinematickém řetězci). Výsledky ukazují na odlišnou elektrickou aktivitu svalů na horní končetině s impingement syndromem oproti zdravé. Největší rozdíl, ve smyslu snížení svalové aktivity, se týkal m. infraspinatus a m. deltoideus, zatímco svalová činnost m. supraspinatus nejevila výrazné změny. Tyto změny autoři přisuzují strategii reflexní adaptace na bolest. Největší vzestup svalové 24

25 činnosti byl zachycen na m. biceps brachii, m. pectorales major, m. latissimus dorzi, a to jako kompenzační mechanismus insuficience m. infraspinatus. Oliveira et al. ve své studii (2011, s. 760) pomocí povrchové elektromyografie analyzovali aktivitu svalů trupu a pletence ramenního v průběhu volejbalového podání u hráčů s impingement syndromem a porovnávali ji se zdravými volejbalisty. Vyhodnocení dat ukázalo zvýšení aktivity horní části m. trapezius a m. infraspinatus a sníženou svalovou činnost m. rectus abdominis a m. obliquus abdominis externus ve skupině probandů s diagnostikovaným impingement syndromem. Aktivita m. transversus abdominis u zdravých jedinců byla vyšší, ale ne však statisticky významně. Výsledky poukazují na důležitost posturální stabilizace ve spojitosti s poruchami pletence ramenního. Změně svalové aktivity m. infraspinatus věnoval pozornost taktéž Merrola et al. (2010) Skapulární diskineze a porucha biomechaniky pletence ramenního může vést u hráčů volejbalu k bolesti a následnému oslabení rotátorové manžety a dysfunkci m. infraspinatus. Ve svém výzkumu podrobil 31 volejbalistů s bolestí pletence ramenního bez strukturálních změn šest měsíců trvající rehabilitaci. Cílem bylo obnovit svalovou rovnováhu v oblasti pletence ramenního. Terapeutický program obsahoval posílení dolních fixátorů lopatek a zevních rotátorů paže. K hodnocení síly m. infraspinatus byl využit ruční dynamometr a bolest byla hodnocena pomocí visuální analogové škály. Po ukončení terapie došlo k významnému snížení bolesti a zvýšení svalové síly m. infraspinatus SLAP léze (superior labrum anterior - posterior) SLAP léze představuje poruchu superiorní oblasti labrum glenoideale u úponu dlouhé hlavy m. biceps brachii. Při maximální zevní rotaci a abdukci v ramenním kloubu dochází k rotaci šlachy dlouhé hlavy m. biceps brachii a k neoptimálnímu biomechanickému zatížení posteriorní části labra (Obrázek 3). Chronickým přetěžováním opakovanými prudkými pohyby nad hlavou v extrémní pozici zevní rotace a abdukce dochází k odtržení labra glenoidu. Častý výskyt je registrován u sportů, jako je volejbal, baseball a plavání. Projevuje se silnou bolestí v posterosuperiorní oblasti ramenního kloubu, zejména v elevaci horní končetiny nad horizontálou a při dokončení nápřahu. Tato bolest limituje hráče při útočné technice. SLAP léze se podle míry postižení rozděluje na několik typů. U 1. typu je 25

26 na magnetické rezonanci patrné třepení horní části labra, úpon šlachy dlouhé hlavy m. biceps brachii je intaktní. 2. typ je charakterizován oddělením labra od jeho inzerce a dochází k jeho elevaci společně se šlachou dlouhé hlavy bicepsu. Tento typ je nejčastější pro volejbalisty. U 3. typu vzniká odtržení horní části labra, zbývající část labra společně se šlachou dlouhé hlavy bicepsu zůstává neporušená. Poslední typ SLAP léze identický s předchozím, navíc je přítomná parciální ruptura šlachy dlouhé hlavy m. biceps brachii (Braun et al., 2009, s. 971; Wilk, 2009, s. 44). Obrázek 3. Pohled seshora na komplex šlachy dlouhé hlavy m. bicesp brachii a labrum glenoidale A) v neutrální pozici, B) při maximální zevní rotaci a abdukci, zdroj: Braun et al, 2009, s Patologie n. suprascapularis Poměrně častý výskyt atrofie m. infraspinatus spojené se snížením svalové síly je patrný u hráčů volejbalu zejména na vrcholové úrovni. Vzniká jako důsledek chronického přetížení myofasciálních struktur v oblasti n. suprascapularis a jeho vlastní traumatizací, zejména ve smyslu trakčního a kompresního mechanismu. Tomuto problému se věnoval Lajtai et al. (2012). Ve své studii prokázal atrofii m. infraspinatus u 12 z výzkumného souboru 35 profesionálních beach volejbalistů. Podle Dramise a Pimpalnerkara (2005, s. 271) může patologie n. suprascapularis s následnou atrofií m. infraspinatus a m. supraspinatus způsobovat u hráčů volejbalu nespecifickou bolest ramenního kloubu a subjektivní i objektivní snížení svalové síly do zevní rotace v glenohumerálním kloubu. Ve své studii prezentují čtyři hráče s uvedeným klinickým obrazem. U třech z nich magnetická rezonance potvrdila lézi v oblasti n. suprascapularis a u jednoho navíc hypertofii supraskapulárního ligamenta. 26

27 1.3 Metoda kinesiotaping Autorem metody kinesiotaping je japonský chiropraktik dr. Kenzo Kase. Ten hledal vhodnou metodu sportovního tapingu, která by podporovala hojení poraněných tkání, neomezovala pohyb fascií, průtok krve, lymfy a rozsah pohybu kloubu. Forma rigidního tapování tyto požadavky nesplňovala. Kase spolupracoval s japonským volejbalovým reprezentačním týmem a na počátku sedmdesátých let 20. století začal při sportovních úrazech využívat elastických pásek. Roku Kase 1984 založil asociaci kinesiotapingu v Japonsku, roku 1997 v USA. První sportovní akce, kde byl kinesio tape použit, byly Letní olympijské hry v jihokorejském Soulu roku Ke skutečnému zviditelnění této metody došlo až roku 2004 na Letních olympijských hrách v Athénách. Roku 2007 byla založena Mezinárodní asociace kinesiotapingu. Věnuje se shromažďování klinických výzkumů, nejnovějších poznatků a školení nových odborníků. V současnosti je metoda kinesiotaping rozšířena po celém světě a využívá se v oblasti fyzioterapie, ortopedie, pediatrie, neurologie, ergoterapie, terapie lymfedému, jizev a dokonce i v medicíně veterinární (Kobrová, Válka, 2012, s. 21) Vlastnosti kinesiotapingu Materiál Mezi vlastnosti kinesio tapu patří elasticita, lehkost, prodyšnost, voděodolnost. Byl navržen tak, aby se co možná nejvíce podobal lidské kůži. Je roztažitelný pouze v podélném směru. Obsahuje 100% bavlny spolu s pružnými vlákny polyuretanu zajišťující roztažitelnost a smrštitelnost tapu. Bavlněná vlákna zajišťují prodyšnost a rychlé schnutí. Tloušťka elastické pásky je podobná epidermis kůže, přibližně po 10 min. přestane být na kůži vnímán. Kinesio tape ztrácí svojí pružnost po 3-5 dnech od aplikace na kůži. Jeho nošení nelimituje běžnou hygienu ani pobyt ve vodě. Jako lepidlo je použita termosenzitivní pryskyřice, která je nanesena ve zvlněném vzoru, který zajišťuje elevaci kůže. Před aplikací je pro dokonalé přilnutí nutné kůži očistit, odmastit a osušit. Kinesio tape obvykle nevyvolává alergickou reakci, při zvýšené 27

28 citlivosti kůže je však vhodné před aplikací nejdříve vyzkoušet nalepení pouze malé části kinesio tapu (Kase, 2003, s. 12). Tvar a barva Kinesio tape může být aplikován ve tvaru vějíř, ve tvaru písmene Y, X, I, ve tvaru síť a donut hole (Obrázek 4). Tvar volíme podle požadovaného účinku a podle velikosti ošetřované oblasti. Nejčastější forma tvaru Y se využívá v základních technikách k ovlivnění svalové činnost. Jednotlivé pruhy obkružují svalové bříško. Y tvar může být nahrazen tvarem I, využívá se především v akutní fázi pro redukci otoku a bolesti. Technika vějíř se využívá k ovlivnění lymfatické cirkulace, pruhy tapu jsou vedeny přes oblast otoku. Tvar síť představuje modifikovaný vějíř, aplikuje se v oblasti velkých kloubů. X technika se využívá v místech, kde se začátek a úpon svalu mění v závislosti na pohybu. Rozstřižené konce tapu lépe rozptylují napětí na kůži. V místě kostěných výběžků lze využít donut hole technika, která se užívá k nadlehčení a lokálnímu snížení otoku. Otvor v tapu je umístěn přímo nad léčenou oblast, je možné aplikovat více vrstev, které se kříží nad sebou (Kase, 2001, s.13). Obrázek 4. Tvary kinesio tapu, zleva Vějíř, Y, X, I, Síť, Donut hole, Cross tape, zdroj: Kobrová, Válka, 2012, s. 33, 34 Kinesio tape je možné aplikovat v různých šířkách podle velikosti ošetřované oblasti. K dispozici jsou varianty 5 a 7,5 cm. Speciální formou je tzv. cross tape (Obrázek 4) ve tvaru mřížky pro lokální ošetření triggerpointů a bolestivých míst. Lze aplikovat v kombinaci se standartním kinesio tapem (Kobrová, Válka, 2012, s. 34; Kumbrink, 2011, s. 6). Kinesio tape se vyrábí v mnoha barvách (béžová, bílá, žlutá, oranžová, růžová, červená, fialová, modrá, zelená, černá). Vzhledem k faktu, že metoda byla rozvíjena v Japonsku, východní filozofie tedy může různým barvám připisovat odlišné vlastnosti. 28

29 V souladu se západoevropským myšlením se však odlišnost účinků tapu podle barvy nepřisuzuje. Kinesio tape je možné aplikovat ve verzi Tourmaline. Obsahuje ve svém lepidle složku polodrahokamu turmalínu, má zvýšenou přilnavost ke kůži, zlepšuje průběh hojení, je vhodné ho použít např. v případě zánětu (Kobrová, Válka, 2012, s. 34) Aplikace kinesiotapingu Před aplikací tapu je pro dokonalé přilnutí nutné kůži odmastit a osušit. Konce tapu je vhodné zastřihnout do oblouku, sníží se tím riziko dřívějšího odlepení konců. Tzv. kotva, místo začátku, přibližně 2,5-5cm, musí být vždy nalepena v neutrální pozici segmentu a bez žádného napětí. Stejně tak konec tapu. Kotva je umisťována na ošetřovanou oblast těla podle zvolené techniky kinesiotapingu. Je nutné, aby byla aplikovaná na kůži (ne na jiný tape), kde je přilnavost pro tape největší. Úsek tapu mezi kotvou a koncem se nazývá báze a představuje terapeutickou zónu tapu. Před jakoukoli změnou pozice v oblasti ošetřování je třeba tape zažehlit, uvolněním tepla se aktivuje lepidlo a dojde k přilnutí (Kase, 2006, s. 22). Proces dokonalého přilnutí k pokožce trvá min. Zahájit sportovní činnost je vhodné až po minutách od nalepení. V místech zvýšené potivosti nebo iritace vnějšího okolí, kde je riziko odlepení vyšší (např. ploska nohy), je možné použít lepidlo ve spreji. Kinesio tape je možné na kůži ponechat 3-5 dní podle požadovaného účinku, pak dochází k redukci elasticity (Kobrová, Válka, 2012, s. 29, 31.) Odstranění kinesio tapu z kůže se doporučuje provádět ve směru růstu chlupů. Jedna ruka přidržuje konec tapu a druhá ruka oddaluje kůži, nebo je možná varianta rolování. Pokud jsou obě možnosti bolestivé, je vhodné sejmutí pod vodou. Pro zabránění podráždění kůže by se neměl snímat rychlým strhnutím. Tape by neměl být vystaven silným zdrojům tepla (např. fén, sauna), lepidlo by příliš přilnulo k pokožce (Šúrová, 2011) Techniky kinesiotapingu Techniky lepení kinesio tapu se liší především ve směru vedení tapu, velikosti natažení, které se uvádí v procentech a také ve tvaru aplikovaného tapu. Na podkladový 29

30 papír je z výroby již aplikované napětí 10-15%. Kinesio tape je vytvořený se schopností elasticity 55-60%. Při aplikaci je velice důležité zvolit vhodný stupeň napětí (Obrázek 5) (Kase, 2006, s. 22). Obrázek 5. Stupně napětí kinesio tapu, zdroj: Kobrová, Válka, 2012, s. 28 Pro všechny základní techniky platí, že oblast měkkých tkání musí být před aplikací kinesio tapu uvedena do protažení. Po navrácení se do původní polohy dojde v kombinaci s elastickými schopnostmi tapu k zvrásnění kůže a dekompresi tkání pod tapem (Kase, 2006, s. 18). Technika tape stretch/ tension Tato základní technika je využívaná v případně ovlivnění funkce svalu, ve smyslu facilitace/ inhibice. V případě přetíženého svalu nebo akutního svalového poranění se využívá technika inhibiční. Tape je aplikován v protažení svalu ve směru od úponu svalu k jeho začátku. Využívá se velice lehkého napětí tapu (15-25 %) tzv. paper off tension, které je obsaženo již na podkladovém papíru kinesio tapu. U chronicky oslabených svalů, kde je třeba svalovou kontrakci facilitovat, aplikujeme tape od začátku svalu k jeho úponu s napětím % opět v protažení svalu (Obrázek 6). V obou případech se po návratu do neutrální pozice ošetřované oblasti kůže spolu s tapem nařasí, dojde k elevaci kůže a podkoží, dojde ke zlepšení cirkulace krve a lymfy (Kase, 2003, s. 14, 15; Kase, 2006). Kinesio tape nalepený od začátku svalu se smršťuje směrem ke kotvě a působí tedy facilitaci svalu. Směr aplikace tapu na sval je od začátku k jeho úponu, ale výsledný terapeutický směr je opačně. V případě facilitace tedy podporuje svalovou kontrakci (Kobrová, Válka, 2012, s. 39). 30