Plán územního systému ekologické stability. Vlčeves. Katastrální území: Vlčeves. Kraj Jihočeský, okres Tábor

Transkript

1 Plán územního systému ekologické stability Vlčeves Katastrální území: Vlčeves Kraj Jihočeský, okres Tábor Textová část a výkresy v měřítku 1 : EKOSERVIS - Výzkumné středisko krajinné ekologie Ing. Václav Škopek, CSc., Vladimír Kavka Široká ulice České Budějovice 1 IX / 2008 Úvod... 3 Charakteristika bioregionu... 3 Popis řešeného území... 3 Velikost řešeného území, administrativní příslušnost... 3 Plán územního systému ekologické stability Vlčeves 1

2 Geomorfologické zařazení... 3 Klimatické poměry... 4 Nástin půdních poměrů... 4 Geologické poměry... 4 Hydrologické poměry... 5 Současný stav krajiny... 5 Územní systém ekologické stability... 7 Metodika práce... 7 STG zastoupené v prvcích ÚSES... 8 Fageta typica... 8 Alneta inferiora et superiora... 9 Saliceta fragilis Tili-querceta roboris fagi Abieti-fageta Fagi-abieta Vymezení biochor Systém biocenter a biokoridorů Maximální délky lokálních biokoridorů a jejich přípustné přerušení Minimální šířky biokoridorů lokálního významu Interakční prvky Zvláště chráněná území, památné stromy, významné krajinné prvky, přírodní parky Ptačí oblasti Evropsky významné lokality Doplnění ÚSES nad minimální parametry Ošetřování lučních porostů v rámci prvků ÚSES Závěr význam ÚSES Základní doporučení pro zlepšení ekologické funkce krajiny Regulativy pro plochy zařazené do ÚSES Biocentra Biokoridory Navržené (nefunkční) prvky Seznam použité literatury Tabulky prvků ÚSES Úvod Předložený územní systém ekologické stability Vlčeves má za úkol po ekologické stránce vyhodnotit řešené území. Při jeho tvorbě byly využity již zpracované materiály (jedná se především o sladění již zpracovaných ÚSES), především: 1. Generel nadregionálního a regionálního ÚSES Jihočeského kraje, Friedrich, Praha Okresní generel Tábor, nedatováno. 3. GÚSES Radenín - Turovec, WV Projection Service s.r.o., 1995.

3 Charakteristika bioregionu Z hlediska biogeografického členění České republiky (Martin CULEK a kolektiv, Biogeografické členění ČR, Enigma, Praha 1996) leží Vlčeves v Pelhřimovském (1.46) bioregionu. Z hlediska širšího krajinného rámce se jedná o území se střední ekologickou stabilitou. Popis řešeného území Velikost řešeného území, administrativní příslušnost Plocha řešeného území je cca 638 ha a zahrnuje katastrální území Vlčeves. Geomorfologické zařazení Podle publikace Vyšší geomorfologické jednotky České republiky, Praha 1996 (Geografické názvoslovné seznamy OSN * ČR) a podle Regionálního geomorfologického členění České republiky (Studia geographica 23 - RNDr. Tadeáš Czudek, CSc., Geomorfologické členění ČSR, Geografický ústav ČSAV, Brno, 1972), je popisované území součástí Hercynského systému, subsystému Hercynských pohoří, provincie Česká vysočina a soustavy Česko-moravské. V jejím rámci leží v podsoustavě Českomoravská vrchovina, celku Křemešnická vrchovina, podcelku Pacovská pahorkatina a okrsku Tučapská pahorkatina. Z hlediska krajinných typů leží Vlčeves v pahorkatině: Klimatické poměry Dle mapy klimatických oblastí ČSSR - Quitt, GÚ ČSAV Brno, 1971, leží Vlčeves v mírně teplé oblasti, konkrétně okrsku MT 5. Léto je zde normální až krátké, mírné až mírně chladné, suché až mírně suché. Přechodná období jsou normální až dlouhá s mírným jarem a mírným podzimem; zima je normálně dlouhá, mírně chladná, suchá až mírně suchá. Doba trvání sněhové pokrývky je normální. Základní klimatické charakteristiky:

4 počet letních dnů počet dnů s průměrnou teplotou nad 10 C počet mrazových dnů počet ledových dnů průměrná teplota v lednu -4-5 C průměrná teplota v červenci C průměrná teplota v dubnu 6 7 C průměrná teplota v říjnu 6 7 C průměrný počet dní se srážkami nad 1 mm srážkový úhrn ve vegetačním období mm srážkový úhrn v zimním období mm počet dnů se sněhovou pokrývkou počet zamračených dnů počet jasných dnů Nástin půdních poměrů Dle Syntetické půdní mapy ČR je v území relativně jednoduchá situace co se týče půdních typů. Převážnou část plochy pokrývá mesobazická kambizem, která v okolí Vlčevsi přechází do luvické kambizemě. Okolo vodotečí se nachází modální glej s navazujícími plochami modálního pseudogleje. Podél Černovického potoka je pásmo oglejené fluvizemě: Geologické poměry Geologické poměry jsou v území poměrně jednoduché. Převažuje pararula, v blízkosti Pazderny se se nachází velký ostrov terciérních štěrků a písků, jižně od Vlčevsi jsou lokalizovány žíly kvarcitů. Okolí vodotečí pokrývají kamenité až hlinito-kamenité kvartérní sedimenty, které v plochých depresích přecházejí do ložisek hlín, písků a štěrků.

5 Hydrologické poměry Západní část území leží v povodí Vlčeveského potoka ( ), centrální část je součástí povodí Černovického potoka ( ) a východní část je odvodňována (do Černovického potoka) Javořičkou ( ). Současný stav krajiny Území bylo zalesněno až do 10. století, lesy jsou částečně původní, místy byla druhová skladba převedena na monokultury smrku, méně borovice. V minulosti byly značně rozšířené louky a pastviny, zbytky jsou dnes silně poničené melioracemi.

6 Vlčeves leží v PLO 16 Českomoravská vrchovina, lesní vegetační stupeň zde zcela převažuje 5.: Rozložení lesních typů je na následujícím obrázku:

7 Struktura vegetačních formací v širším kontextu je následující: V okolí Vlčevsi převažuje mozaika lesů se změněnou dřevinnou skladbou, polí a luk, podle rostlinné produkce zemědělské půdy jde o oblast průměrnou: Územní systém ekologické stability Metodika práce STG jsou v tabulkách označeny kódem, který je složen z označení vegetačního stupně, kódu trofické a hydrické řady. Sdružují ekologicky podobné přírodní ekosystémy se všemi od nich vývojově pocházejícími společenstvy, které se mohou střídat na ploše těchto trvalých ekologických podmínek. Zastoupení nadstavbových jednotek geobiocenologické typizace je uváděno dle Zlatníkova systému (Zlatník, 1976). První pozice se týká vegetačních stupňů (vyjadřuje závislost na výškovém a expozičním klimatu). Vegetační stupně (Zlatník): 1. dubový 4. bukový (dubojehličnatý) 7. smrkový 2. bukodubový 5. jedlobukový 8. klečový 3. dubobukový 6. smrkojedlobukový 9. alpinský Druhá pozice určuje trofickou řadu stanoviště (jsou vyjádřeny rozdíly trvalých ekologických podmínek z hlediska minerálních kvalit substrátu).

8 Trofické řady: A - řada oligotrofní - kyselá řada (acidofilní, oligotrofní) na minerálně chudých podkladech B - řada mezotrofní - živná řada na půdách s dobře probíhajícím rozkladem organické hmoty C - řada eutrofně nitrofilní - s dokonalým rozkladem organické hmoty a bohatým humusem na N D - řada eutrofně bazická, kalcifilní - alkalifilní řada na univerzálně bohatých podkladech Trofické meziřady: A/B - oligo-mezotrofní B/C - mezotrofně-nitrofilní B/D - mezotrofně-bazická C/D - nitrofilně-bazická V rámci trofických řad spolu v zásadě nekomunikují jednak STG řady A a D, jednak řady A a C. Mezi ostatními trofickými řadami jsou plynulé přechody. Rámcově lze slučovat (agregovat) jen některé STG. Agregace je prováděna na úrovni řad trofických s přihlédnutím k hydrickým řadám. Třetí pozice určuje hydrickou řadu (vodní režim půd, které se následně odrážejí na biotě). Diferenciace hydrických řad v lesních porostech (Löw a kol.): 1. zakrslá řada - mělký a vysýchavý substrát 2 a. skromná řada - v trofických řadách A a A/B na propustných pleistocenních terasách 2 b. skromná řada - na píscích 3 a. normální řada - vůdčí, klimaxová 3 b. vůdčí řada - ve srážkově podnormálních oblastech 4. zamokřená řada - půda střídavě podmáčená od spodiny 4 a. mokrá řada - voda proudící, okysličená 5 b. mokrá řada - voda stagnující 6. rašeliništní řada - humolit mocnosti min. 50 cm Diferenciace hydrických řad zemědělských půd (Löw a kol.): 1. zakrslá řada - extrémně mělké půdy s vystupující horninou 2. skromná řada - méně extrémní půdy převážně na píscích 3. normální řada - půdy mírně prosychající 3 s. svěží řada - půdy neprosychající s vláhovou bilanci okolo polní kapacity 4. zamokřená řada - půdy hlubší, převážně zrnitostně těžší, hůře propustné se zásobou vody dočasně nad max. PK 5. mokrá řada - půdy různě hluboké ovlivněné vysokou hladinou spodní vody 5 b. mokrá řada - se stagnující vodou 6. rašelinná řada - půdy trvale nasycené vodou V řešeném území byly pro tabulkovou část STG použity z již zpracovaných a schválených ÚSES citovaných v úvodu materiálu. Popisy zastoupených STG v rámci prvků ÚSES jsou převzaté z: Petr Maděra, Eliška Zimová: Metodické postupy projektování lokálního ÚSES, Ústav lesnické botaniky, dendrologie a typologie DF MZLU v Brně, a Löw a spol., Brno, STG zastoupené v prvcích ÚSES STG Název Název česky 3-5B-BC5 Saliceta fragilis Vrbiny vrby křehké 3B4 Tili-querceta roboris fagi Lipové doubravy s bukem 4B3 Fageta typica Typické bučiny 4BC5 Alneta Olšiny 5AB2-3 Abieti-fageta Jedlové bučiny 5B3 Fagi-abieta Bukové jedliny Fageta typica Plošiny, mírné až střední svahy ve vyšších pahorkatinách a vrchovinách v nadm. výškách m. Geologické podloží tvoří středně bohaté až bohaté silikátové horniny (zvláště syenit, andezit, amfibolit, flyšové břidlice, diabas a bohatší ruly, granodiority, svory aj.) velmi často překryté hlubokými zvětralinami, svahovinami a polygenetickými hlínami. Z půdních typů se uplatňují především mezotrofní až eutrofní kambizemě typické a kambizemě luvizemní. Jedná se o půdy hluboké, písčitohlinité až hlinité, dobře provzdušněné, čerstvě vlhké, obvykle pouze mírně skeletovité, minerálně dobře zásobené a mírně kyselé. Humifikace probíhá příznivě, humusovou formou je moder až mulový moder. Jedná se o chladnější regiony mírně teplé klimatické oblasti především MT 3 a MT 5. V dřevinném patře dominuje buk (Fagus sylvatica), který je zde velmi vitální a dobře vzrůstný, obvykle s příměsí jedle bělokoré (Abies alba). Jednotlivou příměs

9 mohou tvořit javory (Acer pseudoplatanus, A. platanoides), lípy (Tilia platyphyllos, T. cordata), jilm horský (Ulmus scabra), z keřů zde nejčastěji rostou zimolez pýřitý (Lonicera xylosteum) a lýkovec jedovatý ( Daphne mezereum). Synusie podrostu se vyznačuje vysokou pokryvností, dominancí mezotrofních druhů, které jsou často uspořádány dvoupatrovitě. K charakteristickým dominantám patří mařinka vonná (Galium odoratum), starček Fuchsův (Senecio fuchsii), netýkavka nedůtklivá (Impatiens noli-tangere), ostružiníky (Rubus fruticosus agg., R. hirtus, R. idaeus), šťavel kyselý (Oxalis acetosella), pravidelně, někdy až spoludominantně se uplatňují kyčelnice cibulkonosná (Dentaria bulbifera), pšeníčko rozkladité (Milium effusum), strdivky (Melica nutans, M. Uniflora), sveřep Benekenův (Bromus benekenii), ostřice prstnatá (Carex digitata), bukovinec kapraďovitý (Gymnocarpium dryopteris), kapraď samec (Dryopteris filix-mas), především v Karpatech i ostřice chlupatá (Carex pilosa). Vysokou prezentaci vykazují žindava evropská (Sanicula europaea), vraní oko čtyřlisté (Paris quadrifolia), samorostlík klasnatý (Actaea spicata), violka lesní (Viola reichenbachiana), rulík zlomocný (Atropa bella-donna), papratka samice (Athyrium filix-femina), pitulník horský (Lamium montanum) aj. Zpravidla nechybí některé heminitrofilní druhy - např. bažanka vytrvalá (Mercurialis perennis), kopytník evropský (Asarum europaeum), kakost smrdutý (Geranium robertianum), kyčelnice devítilistá (Dentaria enneaphyllos) a ječmenka evropská (Hordelymus europaeus). Z druhů vyšších poloh se nejčastěji vyskytují věsenka nachová (Prenanthes purpurea), svízel okrouhlolistý (Galium rotundifolium) a kokořík přeslenitý (Polygonatum verticillatum). Značná část byla přeměněna na pole, poměrně časté jsou kulturní louky, vzácněji se vyskytují i polokulturní travinná společenstva z okruhu svazů Polygono-Trisetion nebo Arrhenatherion. Zachovaly se i rozsáhlejší lesní komplexy, lesní porosty byly většinou přeměněny na smrkové monokultury, často s příměsí modřínu, místy i jedle. Buk se v těchto jehličnatých monokulturách zachoval jen jednotlivě, většinou se jedná o generačně starší ponechané výstavky. Velmi vzácně lze nalézt i porosty s převahou jedle. V synusii podrostu smrkových monokultur se velmi často stává dominantním šťavel kyselý, objevují se některé oligotrofní druhy, především mechorosty (např. ploník ztenčený a pokryvnatec Schreberův), v prosvětlených porostech zde nastupuje třtina rákosovitá a starček Fuchsův. Přitom ale vždy zůstávají zastoupeny druhy mezotrofní. V lesní krajině se změněnou druhovou skladbou porostů jsou segmenty této skupiny významné vyšší druhovou diverzitou podrostu a přežívají zde typické mezotrofní druhy středoevropských bučin. Staré buky v jehličnatých porostech jsou biotopem celé řady druhů hmyzu, ptáků, hub i epifytických mechorostů. Ojedinělé zbytky bučin mají prioritní význam pro ochranu biodiverzity. Přitom jsou stále ještě ohroženy holosečnou obnovou s následným umělým zalesněním smrkem. Smrkové monokultury jsou periodicky poškozovány větrem, sněhem a námrazou. Výskyt na plochých nebo mírně svažitých tvarech reliéfu s hlubokými čerstvě vlhkými kambizeměmi na minerálně bohatším podloží ve vyšších pahorkatinách a vrchovinách. Alneta inferiora et superiora Mělké deprese, dna svahových úvalů a rybniční pánve od nížin po ploché pahorkatiny a vrchoviny v teplých a mírně teplých klimatických oblastech v nadmořských výškách do 500 m, výjimečně i výše. Dominantním rysem ekotopu je trvalé zamokření půdního profilu stagnující vodou. Jedná se často o lokality, kde voda po většinu roku dosahuje půdního povrchu, pomístně stagnuje i na povrchu. Půdním typem jsou typické a organozemní gleje na nejrůznějším geologickém podloží. Jedná se o půdy zrnitostně těžší (hlinité až jílovitohlinité), minerálně středně a lépe zásobené, mírně kyselé až mírně alkalické, s nedostatkem půdního vzduchu. Zpomalený rozklad organických zbytků vede často k tvorbě různě mocné vrstvy slatiny. Trvale zbahnělé půdy omezují možnosti výskytu dřevin. Tyto podmínky nejlépe snáší olše lepkavá (Alnus glutinosa), vytvářející zde nesmíšené porosty. Olše často tvoří chůdové kořeny. Z keřů se nejčastěji vyskytuje krušina olšová (Frangula alnus), na rozvolněných místech i keřové vrby, především vrba popelavá (Salix cinerea), vzácněji i keřovitá střemcha hroznovitá (Padus avium). Dále se mohou vyskytovat kalina obecná (Viburnum opulus), na sušších místech bez černý (Sambucus niger), v jižních Čechách i tavolník vrbolistý (Spiraea salicifolia). V druhově bohaté a zpravidla vícepatrové synusii podrostu s vysokou pokryvností dominují mokřadní druhy, obvykle se hojně přidružují alespoň některé druhy s nitrofilní tendencí. Typicky se zde uplatňují vysoké ostřice (Carex longata, C. caespitosa, C. acutiformis, C. gracilis aj.), dále zblochan vodní (Glyceria maxima), zblochan vzplývavý (G. fluitans), třtina šedavá (Calamagrostis canescens), skřípina lesní (Scirpus sylvaticus), metlice trstnatá (Deschampsia caespitosa), sítina rozkladitá (Juncus effusus), chrastice rákosovitá (Phalaris arundinacea). Z bylin jsou charakteristické blatouch bahenní (Caltha palustris), tužebník jilmový (Filipendula ulmaria), violka bahenní (Viola palustris), kosatec žlutý (Iris pseudacorus), lilek potměchuť (Solanum dulcamara), smldník bahenní (Peucedanum palustre), vrbina obecná (Lysimachia vulgaris), karbinec evropský (Lycopus europaeus), šišák vroubkovaný (Scutellaria galericulata), škarda

10 bažinná (Crepis paludosa), svízel bahenní (Galium palustre), řeřišnice hořká (Cardamine amara) aj. Zpravidla se vyskytují přesličky (Equisetum palustre, E. fluviatile). Na sušších místech bývá často až dominantní kopřiva dvoudomá (Urtica dioica). Ostrůvkovitě se zachovaly přirozené segmenty olšových porostů, často výmladkového původu. Někdy je vysazována olše šedá, po odvodnění i další listnaté dřeviny (jasan, dub letní, javory), nevhodně i smrk, trpící zde vývraty a hnilobou. Po odlesnění se zde vyskytuje celá škála druhově velmi bohatých vlhkomilných až mokřadních travinnobylinných společenstev, náležejících převážně do svazu Calthion. V nejvlhčích trvaleji zaplavených částech, především kolem rybníků, se vyvíjejí bažinná společenstva rákosin svazu Phragmition communis. Po melioracích se systematickým odvodněním vznikají druhově ochuzené kulturní louky, výjimečně i pole. Z produkčního hlediska mají lokality této skupiny malý až střední význam, neobyčejně vysoký je význam vodohospodářský. Přirozené a přírodě blízké lesní i luční segmenty jsou významnými refugii bažinných a vlhkomilných druhů rostlin i živočichů, jedná se často o poslední lokality rozmnožování obojživelníků v kulturní krajině. Nejvýznamnější ohrožení představují plošné meliorace s odvodněním a následným zánikem podmínek pro existenci bažinných druhů. Obvykle dochází k nástupu ruderálních druhů. Všechny zachované přírodě blízké a přirozené segmenty olšin, byť se jedná i o velmi malé fragmenty, patří do kostry ekologické stability. Saliceta fragilis Mladé případně povodněmi obnažené štěrkopískové náplavy na březích potoků a řek, pomístně tvořící říční ostrovy. Skupina se vyskytuje v pahorkatinách a vrchovinách, převážně v rozmezí nadmořských výšek 250 až 500 m v mírně teplých klimatických oblastech. Jedná se o vývojově nejmladší části říční nivy, vznikající v peřejovitých úsecích toků periodickým usazováním, obnažováním a přemisťováním štěrkopísků. Jejich povrch je pravidelně přeplavován. Půdním typem jsou vývojově mladé fluvizemě, v počátečních stádiích typu rambla, po obohacení humusem typu paternia. Ve stromovém patře s mezernatým zápojem dominuje vrba křehká (Salix fragilis), ve vrbinách n. st. je ještě hojná i vrba bílá (Salix alba). Z dalších dřevin se mohou přidružovat olše lepkavá (Alnus glutinosa), v 5. vegetačním stupni i olše šedá (Alnus incana), vzácněji střemcha hroznovitá (Padus avium). Účast dalších stromovitých dřevin - jasanu ztepilého (Fraxinus excelsior) a javorů (Acer platanoides, A. pseudoplatanus) naznačuje přechod těchto sukcesně zralejších společenstev do skupiny typů geobiocénů Fraxini-alneta aceris. Naopak v mladších vývojových stádiích je typický vysoký podíl keřových vrb (Salix purpurea, S. triandra, S. viminalis, ve vyšších vegetačních stupních i S. Elaeagnos). V iniciálních vývojových stádiích společenstev se nejprve objevují druhy s ruderální strategií např. rukev obojživelná (Rorippa amphibia), rdesna (Polygonatum amphibium, P. hydropiper, P. lapathifolium aj.). Později se stává dominantní chrastice rákosovitá (Phalaris arundinacea), ke které se přidružují vysoké byliny máta dlouholistá (Mentha longifolia), kyprej vrbice (Lythrum salicaria), šťovík vodní (Rumex aquaticus), devětsil lékařský (Petasites hybridus) aj. Jedná se o neustálená společenstva, ve kterých se nahodile objevují četné druhy, splavené z vyšších poloh. Na lokalitách se zachovanými přirozenými fluviálními procesy převládají travinnobylinná, keřová až stromová společenstva v přirozeném vývoji. Kromě druhů přirozeného genofondu se na těchto lokalitách uchycují invazní neofyty, zejména netýkavka žláznatá (Impatiens glandulifera) a křídlatky (Reynoutria sachalinensis, R. Japonica). Tato dynamicky se vyvíjející společenstva mají velký význam pro zachování přirozeného vývoje genofondu vrb. Jsou nenahraditelným biotopem některých vzácných druhů živočichů - např. vydry říční (Lutra lutra), kulíka říčního (Charadrius dubius), pisíka obecného (Actitis hypoleucos). Podmínky pro existenci těchto přirozených vrbin zanikají při vodohospodářských úpravách toků přímým narušením, zanikají také narušením přirozených fluviálních procesů např. výstavbou přehrad. Všechny zachované lokality s přirozeným vývojem je třeba zařadit do kostry ekologické stability. Kromě soustavné likvidace invazních neofytů je segmenty s přirozeným vývojem nutno ponechat bez zásahu. Tili-querceta roboris fagi Plošiny a mírné svahy v plochých pahorkatinách až vrchovinách v nadm. výškách m, výjimečně až do 450 m. Geologické podloží tvoří především jílovité neogenní a křídové sedimenty, velmi časté jsou překryvy sprašových hlín - prachovic a polygenetických hlín s eolickou příměsí. Převládajícími půdními typy jsou hnědozem pseudoglejová, kambizem pseudoglejová, luvizem pseudoglejová až pseudoglej luvizemní. Jedná se o půdy zrnitostně těžké (převážně jílovito-hlinité), hluboké, minerálně středně bohaté až bohaté, střídavě vlhké, ve spodinách ulehlé a oglejené. Humifikace je příznivá, převládající humusovou formou je mulový moder. Skupina se vyskytuje v mírně teplých klimatických oblastech. Na základě sporých zbytků přírodě blízkých lesních biocenóz lze usuzovat, že hlavními porostotvornými dřevinami byly dub letní (Quercus robur), lípy (Tilia cordata, T. platyphyllos) s příměsí buku (Fagus sylvatica), javorů (Acer

11 platanoides, A. pseudoplatanus, vzácněji i Acer campestre) a habru (Carpinus betulus). Přirozené zastoupení dubu zimního (Quercus petraea agg.) je nutno ověřit. Velmi pravděpodobná je přirozená účast jedle (Abies alba) a možná též i jednotlivě vtroušeného smrku (Picea abies). Z keřů se charakteristicky vyskytuje kalina obecná (Viburnum opulus), častý je i bez černý (Sambucus nigra). Synusie podrostu je druhově bohatá, tvoří ji především druhy mezotrofní, vždy se vyskytují druhy indikující přechodné zamokření a velmi často alespoň některé druhy s kalcifilní tendencí. K charakteristickým druhům patří válečka lesní (Brachypodium sylvaticum), žindava evropská (Sanicula europaea), bršlice kozí noha (Aegopodium podagraria), čarovník pařížský (Circaea lutetiana), kopytník evropský (Asarum europaeum), pšeníčko rozkladité (Milium effusum), místy až spoludominantní bývá ostřice třeslicovitá (Carex brizoides), sasanka hajní (Anemone nemorosa), mařinka vonná (Galium odoratum), ptačinec velkokvětý (Stellaria holostea) aj. Ze vzácnějších druhů zde rostou např. bradáček vejčitý (Listera ovata), prvosenka vyšší (Primula elatior), lilie zlatohlávek (Lilium martagon), medovník meduňkolistý (Melittis melissophyllum) a jaterník podléška (Hepatica nobilis). Naprosto převažuje orná půda, pouze ve fragmentech se zachovaly luční porosty s převahou vlhkomilných druhů řádu Molinietalia. Ve zbylých lesích převažují smrkové monokultury, dosti časté jsou smíšené listnaté porosty s rozmanitou dřevinnou skladbou (zpravidla s dominancí dubu letního, habru a lip) a druhově bohatým bylinným podrostem. Takovéto přírodě blízké porosty se v zemědělské krajině zachovaly zejména ve starých oborách a bažantnicích. Zemědělsky i lesnicky nadprůměrně produktivní lokality. Zbytky přírodě blízkých lesních i lučních společenstev se vyznačují nadprůměrným významem pro ochranu biodiverzity, neboť bývají často jedinými refugii v intenzivně využívané polní krajině. Při pěstování smrkových monokultur dochází k postupnému úbytku mezotrofních a náročnějších druhů v důsledku zakyselení půd a hromadění surového humusu. Smrkové monokultury jsou zde sice dobře produktivní, ale silně labilní, ohrožované především větrem a hnilobami. Abieti-fageta Často až souvislý výskyt na obvykle široce vypuklých svazích různé sklonitosti a na široce klenutých hřbetech ve vyšších polohách vrchovin a v hornatinách, v nadm. výšce m, výjimečně až 900 m. Geologické podloží tvoří nejrozmanitější silikátové horniny, především ruly, droby a flyšové pískovce. Půdy jsou středně hluboké až hluboké, písčitohlinité až hlinité, dobře propustné, čerstvě vlhké, minerálně slabě až středně zásobené, kyselé. Převládajícím půdním typem jsou oligotrofní až mezotrofní kambizemě. Humifikace je obvykle mírně zpomalená, převládající humusovou formou je moder. Hlavními porostotvornými dřevinami jsou buk lesní (Fagus sylvatica) a jedle bělokorá (Abies alba), pravidelnou příměs tvoří smrk ztepilý (Picea abies). V podúrovni roste jeřáb ptačí (Sorbus aucuparia). Z keřů se ojediněle vyskytuje bez hroznatý (Sambucus racemosa). V synusii podrostu s nízkou pokryvností (obvykle do 30%) je typický společný výskyt oligotrofních a mezotrofních druhů. K dominantám patří třtina rákosovitá (Calamagrostis arundinacea) a šťavel kyselý (Oxalis acetosella). Z dalších druhů se nejčastěji vyskytují ostřice kulkonosná (Carex pilulifera), bika hajní (Luzula luzuloides), pstroček dvoulistý (Maianthemum bifolium), metlička křivolaká (Deschampsia flexuosa), borůvka (Vaccinium myrtillus), starček Fuchsův (Senecio fuchsii), mateřka trojžilná (Moehringia trinervia), ostružiník maliník (Rubus idaeus), kapraď rozprostřená (Dryopteris dilatata), papratka samičí (Athyrium filix-femina), z mechorostů zejména ploník ztenčený (Polytrichum formosum). Charakteristický je výskyt druhů vyšších poloh, zejména věsenky nachové (Prenanthes purpurea), kokoříku přeslenitého (Polygonatum verticillatum), nepravidelně se ostrůvkovitě vyskytuje i třtina chloupkatá (Calamagrostis villosa). V mírněji sklonitém reliéfu převažuje zemědělské využití - většinou orná půda a kulturní louky, zbytky květnatých polokulturních luk a pastvin náleží do podsvazu Polygalo-Cynosurenion. V lesích výrazně převládají smrkové monokultury, v jejichž podrostu ustupují mezotrofní druhy. Častou příměs v hospodářských lesích tvoří modřín. Druhově bohatší dřevinné patro bývá v tzv. selských lesích, kde se kromě smrku vyskytuje borovice, jedle, bříza bělokorá, osika a jeřáb ptačí. Jedle zpravidla zcela chybí. Zemědělsky podprůměrně, lesnicky středně až vysoce produktivní lokality. Luční a lesní porosty mají na prudších svazích velký význam půdoochranný. Smrkové porosty jsou nadprůměrně produktivní, ale jsou narušovány větrem, sněhem, námrazou, kůrovcovými kalamitami a regionálně i fytotoxickými imisemi. Přirozená obnova jedle a buku v přírodě blízkých porostech je silně redukována okusem zvěří. Cílovými společenstvy biocenter jsou smíšené lesní porosty buku a jedle s příměsí smrku. Interakčními prvky zde jsou i travinná společenstva, a to jak polokulturní květnaté louky, tak i lada s roztroušenými dřevinami. Výskyt zpravidla na mírně vypuklých tvarech reliéfu vyšších vrchovin a hornatin. Nejrozšířenější skupina 5. vegetačního stupně v ČR.

12 Fagi-abieta Velmi mírné svahy, plošiny a ploché úžlabiny, na širokých rozvodních hřbetech a v kotlinách v reliéfu plochých vrchovin, zpravidla v rozmezí nadm. výšek m. Charakteristickým rysem jsou půdy vzniklé na hlubokých zvětralinách a svahovinách, překrývajících podloží rozmanitých hornin. Půdy jsou hluboké, kyselé až mírně kyselé, minerálně až středně zásobené, střídavě vlhké, uléhavé zvláště ve spodinách. Půdními typy jsou oligotrofní až mezotrofní kambizemě pseudoglejové až pseudogleje, v nichž v současnosti nedochází k trvalejšímu zamokření celého půdního profilu. Ekologické podmínky zde vyhovují jedli bělokoré (Abies alba), která v přirozených porostech zřejmě převažovala nad bukem lesním (Fagus sylvatica). Pravidelnou příměs tvořil smrk ztepilý (Picea abies). V bohatších typech nelze vyloučit příměs ušlechtilých listnáčů, nejčastěji javoru klenu (Acer pseudoplatanus). Základní druhovou kombinaci v synusii podrostu tvoří šťavel kyselý (Oxalis acetosella) a bika chlupatá (Luzula pilosa). Z dalších druhů se nejčastěji vyskytují svízel drsný (Galium rotundifolium), mléčka zední (Mycelis muralis), starček Fuchsův (Senecio fuchsii), jestřábník lesní (Hieracium murorum), pstroček dvoulistý (Maianthemum bifolium) a kapraď rozprostřená (Dryopteris dilatata). V chudších typech se vyskytují metlička křivolaká (Deschampsia flexuosa), borůvka černá (Vaccinium myrtillus), z mechorostů nejčastěji ploník ztenčený (Polytrichum formosum). V bohatších typech přistupují některé druhy mezotrofní až heminitrofilní, např. mařinka vonná (Galium odoratum), mateřka trojžilná (Moehringia trinervia), čarovník alpský (Circaea alpina), bukovinec kapraďovitý (Gymnocarpium dryopteris). Převážná část segmentů této skupiny byla v období středověké kolonizace přeměněna na zemědělskou půdu a v současné době je využívána především jako pole a kulturní louky. Dosti časté jsou i mezofilní květnaté louky různých asociací svazů Arrhenatherion až Polygono-Trisetion. V současných lesních porostech naprosto převládají smrkové monokultury, jen velmi vzácně s příměsí jedle nebo buku. Zbytky přírodě blízkých porostů se zachovaly jen výjimečně. Převážně se jedná o bučiny, vzácně s příměsí jedle. V důsledku opakovaného pěstování smrku došlo v synusii podrostu ke zvýšení podílu oligotrofních a acidofilních druhů. Výskyt na hlubokých, ve spodinách slehlých půdách v plochých částech vrchovin a hornatin. Zřejmě jedna z nejrozšířenějších jednotek 5. vegetačního stupně v hercynské části ČR, zvláště na Českomoravské vrchovině. Vymezení biochor Podle Biogeografického členění České republiky II. díl / Martin Culek a kolektiv. - Praha: Agentura ochrany přírody a krajiny ČR, 2005, + CD-ROM (mapová příloha), do území vstupují celkem 4 biochory. V nejsevernějším výběžku 5BS, v severozápadní části okrajově 5Do, v jihozápadní části 4RU a zcela převažuje 4BS:

13 Typ Reliéf Substrát Půdy Klima 4BS - Rozřezané plošiny na kyselých metamorfitech 4. vegetačního stupně Tvoří základ monotónní hercynské krajiny s velmi málo pestrou biotou. Tento typ biochory je v hercynské podprovincii s velkým odstupem od ostatních typů nejrozšířenější. Dominuje v extrémně velkých segmentech na široce chápané Českomoravské vrchovině, vzácně a v malých segmentech se nachází na okrajích pohraničních pohoří Čech. Reliéf je tvořen tektonicky zdviženou plošinou, do které se zařízly vodní toky a vytvořily výrazná údolí oddělující plochá temena. Tato údolí v rámci typu jsou hluboká do 60 m, větší údolí jsou samostatnými typy biochor. Na plošinách místy vystupují odolná jádra hornin a tvoří tak malé pahorky (suky). Pokud se tato jádra vyskytují v údolích, jsou zde údolí zúžená a na svazích vystupují malé skály. Ve svazích údolí a pahorků bývají malé lomy. Substrátem jsou hlavně předprvohorní migmatity a migmatitické ruly. Především svory a fylity se rozpadají na ploché kameny a mají hlinitější kyselé zvětraliny. Půdy mimo les jsou převážně slabě kyselé kambizemě, středně těžké, středně kamenité. V lesích jsou nejčastěji uváděny silně kyselé kambizemě. Na plošinách jsou hojné kyselé kambizemě pseudoglejové a primární pseudogleje. Půdy mají béžovou nahnědlou barvu. Klima je mírně teplé a srážkově průměrné. Jsou zde podmínky pro tvorbu přízemních teplotních inverzí na plošinách a výraznějších inverzí v údolích. Regionální teplotní inverze zde mají slabý vliv. Vegetace V potenciální přirozené vegetaci dominují acidofilní bikové bučiny (Luzulo-Fagetum), na obohacených místech, především na úpatích svahů, přecházejí v květnaté kyčelnicové bučiny (Dentario enneaphylli-fagetum). Podél potoků se vyskytují nivy s vegetací podsvazu Alnenion glutinoso-incanae, nejspíše udatnovými olšinami (Arunco silvestris-alnetum glutinosae). Na odlesněných místech jsou charakteristické luční porosty svazu Arrhenatherion a Cynosurion, na vlhkých místech svazu Calthion, místy snad i rašelinné louky svazu Caricion fuscae. Druh Similární = tvořená souborem blízkých ekotypů. Jediným kontrastním typem jsou potoční nivy a prameniště. STG Dominantní: 3AB-Bl-2 (+), 3AB3 (4%), 3B3 (2%), 4AB-Bl-2 (1%), *4AB3 (47%), 4B3 (30%), 4BC3 (2%), 4AB4 (10%). Kontrastní: 4A-AB5b (+), *4BC5a (3%), 4BC5b (1%).

14 Skladba Lesy 24%, travní porosty 15%, vodní plochy 1%, pole 51,5%, sady 3,5%, sídla 3%, ostatní 2%. Orná půda Pole zabírají převážně plošiny a okolí sídel. Jsou převážně velká, pouze na svazích jsou středně velká a malá. Nelesní krajina je zpravidla holá a jsou zde pouze dožívající ovocná stromořadí podél silnic. Hranice polí tvoří nejčastěji lesy a komunikace. Lesy Louky Voda Sady Sídla Cílové ekosystémy Typ Reliéf Substrát Půdy Klima Lesy jsou převážně středně velké a velké. Lesy zabírají hlavně svahy údolí, ale často se nacházejí i na plošinách. Jejich dřevinná skladba je velmi monotónní. Dominují kulturní smrčiny, často s příměsí borovice nebo menšími kulturními bory. Místy je významnější příměs modřínu. Větší bučiny se vůbec nedochovaly, ojediněle se vyskytují pouze dožívající fragmenty nebo kotlíky bukové tyčoviny. Vzácná je i příměs buku, která je relativně nejčastější v údolích. Je typické, že ačkoliv se jedná o nejrozsáhlejší typ biochory hercynské podprovincie, je zde pouze minimum maloplošných zvláště chráněných území. Převážně v nivách a v okolí rybníků, vzácněji na strmých svazích. Zamokřené louky jsou většinou opuštěné a mění se v ruderalizované mokřady. Zbývající louky jsou intenzivně obhospodařovány a mají nižší biologickou hodnotu. Přesto se zde nacházejí fragmenty cennějších mokřadních, někde částečně zrašeliněných luk. Suché trávníky jsou vzácnější, nacházejí se především na strmých svazích, které dosud nepodlehly zalesnění. Chráněných území je úměrně ještě méně. Zastoupeny jsou především malými rybníky, vzácnějšími středně velkými a velkými rybníky. Tekoucí vody reprezentují potoky a říčky. Sady jsou výhradně u rodinných domů, převážně po obvodech vesnic a vzácně též v zahrádkářských koloniích po obvodu větších měst. Sídla jsou tvořena především středně velkými vesnicemi. Malých vesnic je méně a nacházejí se především v pohraničí postiženém vysídlením a vystěhovalectvím. Velké vesnice téměř chybějí, typická jsou však malá města. Charakteristický je výskyt většího množství zachovalých románských kostelů, staveb lidové architektury se zachovalo překvapivě málo. Sídla v pohraničí utrpěla vysídlením, mnohá zanikla a jejich architektonické bohatství bylo zdevastováno. Přirozené: Acidofilní bučiny s dubem (as. Carici-Quercetum, Luzulo-Fagetum kromě nejvyšších poloh), Nivní potoční olšiny olše lepkavé (as. Stellario-Alnetum glutinosae, Arunco-Alnetum, Carici remotae-fraxinetum). 4RU - Plošiny na štěrkopíscích 4. vegetačního stupně Extrémní typ.tento typ biochory je na našem území vázán pouze na hercynskou podprovincii. Mladší terasy tvoří zpravidla středně velké segmenty ve výše položených pánvích, kotlinách, staré terasy ve formě malých segmentů jsou na rozvodních tektonicky zdvižených plošin. Reliéf má charakter plošin, u mladších teras je směrem k řece nápadný několik metrů vysoký svah. Zbytky starších teras nemají už zachovánu vodorovnou plošinu, zpravidla se jedná o rozvlečené denudační zbytky na plochém reliéfu. Reliéf je zpestřen mnoha malými opuštěnými pískovnami. Substrát tvoří většinou pleistocenní štěrkopísky říčních teras, fragmenty na zdvižených plošinách jsou neogenní říční až jezerní písky a štěrky s proplástky nevápnitých jílů. Pro kyselost substrátu a tomu odpovídající biotu je typ řazen mezi extrémní. Půdy jsou písčité, kyselé a zpravidla suché. Výjimkou jsou okraje teras přecházející do podmáčených sníženin. Typologicky náleží půdy mezi arenické kambizemě a kyselé arenické kambizemě. Klima je mírně teplé, zpravidla průměrně vlhké (MT10, MT9, MT3). Významné jsou přízemní teplotní inverze, na plošinách a v pánvích k nim pak přistupují ještě regionální teplotní inverze. Vzhledem k převážně suchým půdám náležejí společenstva do kontinentální varianty vegetační stupňovitosti. Vegetace Potenciální přirozenou vegetaci tvoří acidofilní doubravy svazu Genisto germanicae-quercion,

15 Druh jednak bikové doubravy (Luzulo albidae-quercetum petraeae), často a typicky však brusinkové borové doubravy (Vaccinio vitis-idaeae-quercetum). Na ojedinělých vlhkých místech je doplňují olšové jaseniny (Pruno-Fraxinetum). Odlesněné a zatravněné plochy hlavně v minulosti kryly acidofilní trávníky svazu Violion caninae a Corynephorion. Lokální podmáčené sníženiny mohou hostit rašelinné louky svazu Caricion fuscae a vlhké louky svazu Molinion. Homogenní: převažuje jeden až dva ekologicky blízké ekotopy. Jediným kontrastním typem jsou potoční nivy a prameniště. STG Dominantní: *4A-AB2-3ar (90). Kontrastní: 4A4 (6), 4A5b (1), 4BC5a (2), *4AB7b (+), *4AB8b (+), *4AB9b (1). Skladba Lesy 46%, travní p. 5,5%, vodní pl. 3%, pole 32%, sady 3%, sídla 6,5%, ostatní 4%. Orná půda Pole jsou velká, zpravidla s nepatrným doprovodem dřevinné zeleně. Jsou však většinou obklopena lesy. Lesy Louky Voda Sady Sídla Cílové ekosystémy Polovinu plochy typu zabírají lesy. Menší segmenty na plošinách mají lesy smrkové i borové, nebo smíšené z těchto dřevin. Obecně se lesy na terasách od okolí odlišují větším zastoupením borovice. Travní porosty jsou zastoupeny málo, především podél potoků a na okrajích segmentů u rybníků. Mají mokřadní charakter a v 90. letech 20. století byly většinou neobhospodařované. Vodní plochy jsou zastoupeny velmi nerovnoměrně, v některých menších segmentech zcela chybějí. Sady mají malou plochu (vlivem neúrodných půd) a jsou vázány na malé segmenty v zahrádkách u domů v sídlech. Sídla jsou poměrně hojně zastoupena, neboť v bažinatých krajinách poskytoval tento typ suché místo pro výstavbu a zároveň zaručoval blízkost hladiny podzemní vody. Nachází se zde všechny typy sídel od samot charakteru dvorců, přes malé vsi, větší vesnice až po města. V malých segmentech na plošinách (zpravidla zalesněných) sídla naopak zcela chybějí. Přirozené: Borové doubravy; náhradní: Náhradní vegetace písčin - Vegetace čistých stojatých vod (sublitorálů). Typ Reliéf Substrát Půdy Klima 5BS - Rozřezané plošiny na kyselých metamorfitech 5. vegetačního stupně Jedná se o velkoplošný typ, čtvrtý nejrozsáhlejší v 5. vegetačním stupni. Nachází se v Hercyniku při obvodu Čech na vrcholových plošinách vyšších vrchovin a v nižších polohách většiny pohraničních hor. Typ je zastoupen malými, středními, ale především velmi rozsáhlými segmenty. Reliéf je málo členitý, nevýrazný. Je tvořen plošinami, nízkými plochými pahorky, velmi oblými širokými hřbety s převážně mírnými svahy a úvalovitými rozevřenými mělkými údolími. Převýšení mezi dny údolí a vrcholy pahorků se jen vzácně blíží 50 m. Skály a sutě jsou vzácné, drobné skalní výchozy se vyskytují zvláště v bioregionech na Českomoravské vrchovině. Ve všech bioregionech dominují migmatitizované pararuly a migmatity (především biotitické, sillimanit-biotitické, cordierit-biotitické, dvojslídné, muskovit-biotitické), méně pak různě slídnaté svory a ortoruly. Nehojné jsou vložky kvarcitu, různých břidlic, středně živných amfibolitů; okrajově zasahují do segmentů typu různé granity. Zvětraliny jsou převážně hlinito-kamenité, nepísčité. Z půdních typů výrazně převažují dystrické kambizemě, v nižších polohách se vyskytují typické kyselé kambizemě. V plochém, nevýrazném, mírně depresním reliéfu jsou značně rozšířeny kyselé kambizemě pseudoglejové a kyselé pseudogleje. Podél potoků vznikly kyselé gleje, vzácněji i organozemní gleje. Ojediněle se vyskytující skalky pokrývají kyselé litozemě, sutě pod skalami pak nenasycené kyselé rankery. Klimaticky se jedná o přechod mezi mírně chladnými a mírně teplými oblastmi. Ovlivnění

16 klimatu reliéfem se projevuje především přízemními teplotními inverzemi na dnech mělkých úvalovitých údolí. Vegetace Vegetace: Hlavním typem potenciální přirozené vegetace jsou acidofilní bučiny, v nižších polohách bikové (Luzulo-Fagetum), ve vyšších vzácněji i smrkové (Calamagrostio villosae-fagetum). V depresích se vzácněji nacházejí rohozcové smrčiny (Bazzanio-Piceetum). Podél potůčků lze předpokládat smrkové olšiny (Piceo-Alnetum). Pro louky a pastviny byla v minulosti asi typická vegetace svazu Violion caninae, dnes zachovaná v mizejících fragmentech, vinou eutrofizace a dosévání nahrazená kulturními porosty, druhovým složením se blížícími svazu Arrhenatherion. Vlhčiny zabíraly bažinné a zrašelinělé luční porosty podhorských typů, náležející ke svazu Calthion, Caricion fuscae, Sphagno recurvi-caricion canescentis a Caricion rostratae. Druh Kontrastně similární: kromě převažujících ekologicky blízkých ekotopů a potočních niv je zde i další výrazně odlišný maloplošný typ ekotopu, který je ale velmi charakteristický. Takto odlišné dobře vyvinuté ekotopy jsou vesměs zahrnuty do regionálních biocenter. STG Dominantní: 4AB1 (+), 4AB3 (8%), 5AB2 (+), *5AB3 (70%), 5B3 (7%). Kontrastní: *5A3 (2%), 5BC3 (1%), 5AB-B3-4 (9%), 5AB-B5b (1%), *5BC5a (2%). Skladba Lesy 37%, travní porosty 19%, vodní plochy 2%, pole 36%, sady 1,5%, sídla 2%, ostatní 2,5%. Orná půda Podíl orné půdy v bioregionech se pohybuje okolo 40% s výjimkou bioregionů pohraničních hor, kde pole téměř chybějí. Lesy Louky Voda Sady Sídla Cílové ekosystémy Velikostně jsou lesy velmi variabilní se zastoupením od malých lesíků až po okraje lesních komplexů, celkově jsou nejčastější velké lesy. Prakticky se vyskytují pouze smrkové monokultury. Dřeviny přirozené druhové skladby jsou spíše ojedinělé. Travní porosty zabírají v bioregionech 13-35%. Jedná se převážně o kulturní louky a pastviny. Vodní plochy představují malé a středně velké rybníky, vodní toky jsou reprezentovány převážně malými potoky. Sady se vyskytují v podobě malých domovních zahrádek s doprovodnými odolnějšími ovocnými dřevinami, ale téměř chybějí ve vyšších pohraničních horách. Nejčastější jsou malá sídla. Přirozené: Acidofilní bučiny s jedlí a smrkem (as. Calamagrostio villosae-fagetum, Luzulo- Fagetum - jen nejvyšší polohy), Acidofilní jedliny hygrofilní (as. Luzulo pilosae-abietetum) - (s Dbl, Bk), Nivní potoční olšiny olše lepkavé (as. Stellario-Alnetum glutinosae, Arunco-Alnetum, Carici remotae-fraxinetum); náhradní: Acidofilní trávníky nebo Vřesoviště (bez společenstev subalpín. a alpínského stupně). Typ Reliéf Substrát 5Do - Podmáčené sníženiny na kyselých horninách 5. vegetačního stupně Druhý nejrozsáhlejší v rámci 5. vegetačního stupně; vyskytuje se ve většině horských a podhorských hercynských bioregionů. Reliéf je tvořen v pahorkatinách (na zarovnaných površích zejména na Českomoravské vrchovině, ale i jinde) převážně nevýraznými, ploššími podmáčenými sníženinami s pramennými a horními částmi toků. Další deprese jsou široce rozevřené a jsou odděleny velmi nevýraznými hřbety a pouze mírnými svahy. Podloží tvoří vzácně silně, častěji však středně až mírně kyselé horniny nejrůznějšího stáří a geneze. Ve většině bioregionů dominují kyselé metamorfity (převážně různé pararuly a migmatity, méně i svory, ortoruly, středně živné amfibolity, dále fylity, zelené a chloritické břidlice, blastomylonity, metagranitoidy, kvarcitické ruly...) a kyselé až neutrální plutonity (různé granulity, granity až granodiority, křemenné diority...). Pro segmenty ve všech bioregionech je typický značný rozsah deluviálních, příp. deluvio-fluviálních a fluviálních sedimentů. Zvětraliny jsou různě kyselé, na metamorfitech převážně hlinito-kamenité, na plutonitech zejména štěrkovité a písčité, na drobách především hlinito-písčité, na pískovcových horninách převážně písčité.

17 Půdy Klima Rašeliny jsou poměrně vzácné a málo mocné. Půdy jsou většinou zamokřené a mokré, kyselé až středně živné. Podél vodních toků se vyskytují typické gleje, méně časté jsou kyselé gleje organozemní, velmi vzácně přecházející až do kyselých organozemí. Ojediněle se podél toků vytvořily glejové, vzácně i typické fluvizemě. Na svahových bázích a mírných svazích (deluvia) se nacházejí primární pseudogleje, místy pouze kambizemě pseudoglejové. Na netypických ekotopech mimo podmáčení jsou rozšířeny nejčastěji dystrické nebo typické kyselé kambizemě, ve vyšších nadmořských výškách i podzoly kambizemní. Ovlivnění klimatu reliéfem se projevuje především kumulací relativně chladnějšího vzduchu ve sníženinách, které tak představují polohy s podmínkami pro vznik přízemních inverzí; silnější jsou inverze v bioregionech s členitějším reliéfem (viz výše). Větrnost je v rámci 5. vegetačního stupně výrazně podprůměrná. Vegetace Vegetace: Potenciální přirozenou vegetaci tvoří v jádrech sníženin podmáčené jedlosmrčiny (Equiseto-Piceetum), které v některých segmentech na lesních rašelinících prameništích střídají podmáčené rohozcové smrčiny (Bazzanio-Piceetum). Podél potůčků jsou smrkové olšiny (Piceo- Alnetum), podél větších potoků v pohraničních pohořích i olšiny olše šedé (Alnetum incanae), ve vnitrozemí jiné typy potočních olšin. Na relativně sušších místech se vyskytují acidofilní bučiny, v nižších pohořích bikové (Luzulo-Fagetum), ve vyšších smrkové (Ca/amagrostio villosae-fagetum). V náhradní vegetaci podél vodních toků lze očekávat vysokobylinné porosty svazu Petasition officinalis a bažinné louky podhorských typů, náležejících ke svazu Calthion. Místy se vyvinula i přechodová rašeliniště svazu Sphagno recurvi-caricion canescentis, případně rašelinné louky svazu Caricion fuscae. Druh STG Kontrastně similární: kromě převažujících ekologicky blízkých ekotopů a potočních niv je zde i další výrazně odlišný maloplošný typ ekotopu, který je ale velmi charakteristický. Takto odlišné dobře vyvinuté ekotopy jsou vesměs zahrnuty do regionálních biocenter. Dominantní: *5A4 (12%), *5AB4 (55%). Kontrastní: *5AB3-4 (15%), *5AB-B5b (13%), *5B- C5a (5%). Skladba Lesy 50%, travní porosty 25,5%, vodní plochy 3,5%, pole 16%, sady 1%, sídla 2%, ostatní 2%. Orná půda Pole jsou zastoupena rozdílně - méně v bioregionech s relativně členitějším reliéfem a s rozsáhlými lesními komplexy, více v bioregionech s rozsáhlými pahorkatinami, kde zpravidla převyšují podíl travních porostů. Pole nejsou velkoplošná, často jsou rozčleněna liniovou zelení (podél potoků, na mezích, kamenicích...) a jsou obklopena lesy, travními porosty i sídly. Lesy Louky Voda Sady Sídla Cílové Podíl lesů 34%. Velikostně jsou lesy velmi různé, časté jsou malé a středně velké lesy, ale také lesní komplexy. Zcela převládají smrčiny, které jsou na nejvlhčích stanovištích ve směsi s olší, příp. jedlí a jasanem přirozené. Podíl travních porostů se ve většině bioregionů pohybuje mezi 10 a 35%, jde převážně o kulturní louky a pastviny. Velká část podmáčených luk byla v minulosti odvodněna a dnes často tvoří degradovaná ruderalizovaná lada. Biologicky nejvýznamnější jsou zbytky roztroušeně se vyskytujících podmáčených a rašelinných luk. Vodní plochy zabírají v bioregionech nejčastěji buď 3-5% plochy, nebo je jejich podíl velmi nízký až zanedbatelný. Typické a velmi časté jsou malé a středně velké rybníky; vyskytuje se i několik velkých vodních nádrží a rybníků. Některé tyto vodní plochy se svým litorálem přecházejícím do podmáčených nebo zrašelinělých luk mají velmi vysokou biologickou hodnotu (výskyt významných či chráněných druhů rostlin, lokality rozmnožování obojživelníků, vodní ptactvo...). Sady zaujímají minimální plochu, představují je pouze zahrady u vesnických domů s nenáročnými dřevinami (odolné odrůdy třešní, slivoní, jabloní). Sídla jsou zpravidla menší vsi, vyskytují se však i malá města. Přirozené: Acidofilní jedliny hygrofilní (as. Luzulo pilosae-abietetum) - (s Dbl, Bk), Podmáčené

18 ekosystémy smrčiny, Mokřadní (bažinné) křoviny a olšiny, Nivní (pobřežní) smrkové olšiny (as. Piceo- Alnetum), Nivní potoční olšiny olše lepkavé (as. Stellario-Alnetum glutinosae, Arunco-Alnetum, Carici remotae-fraxinetum); náhradní: Hygrofilní trávníky (svazy Alopecurion pratensis, Calthion, Cnidion venosi, Molinion, Veronico longifoliae-lysimachion vulgaris), Vegetace (bezlesých) pramenišť a minerotrofních rašelinišť, Vegetace rákosin a vysokých ostřic stojatých vod (litorálů), Vegetace čistých stojatých vod (sublitorálů). Systém biocenter a biokoridorů Pro biocentra a biokoridory je uvedena v tabulkové příloze charakteristika stanoviště. Prostorové parametry, jako jedno z rozhodujících kritérií vymezování LÚSES, jsou výsledkem současné úrovně poznání přírodních zákonitostí, a nelze je chápat absolutně. Všechny prvky jsou v katastru Vlčevsi lokální úrovně. Maximální délky lokálních biokoridorů a jejich přípustné přerušení Lesní společenstva: Maximální délka je 2000 m, možnost přerušení je max. 15 m. Mokřadní společenstva: Maximální délka je 2000 m, přerušení je možné 50 m zpevněnou plochou, 80 m ornou půdou a 100 m ostatními kulturami. Kombinovaná společenstva: Maximální délka je 2000 m, přerušení je možné do 50 m zastavěnou plochou, 80 m ornou půdou a 100 m ostatními kulturami. Luční společenstva: Maximální délka je 1500 m, přerušení i 1500 m. Minimální šířky biokoridorů lokálního významu Lesní společenstva: Minimální šířka je 15 m. Společenstva mokřadů: Minimální šířka je 20 m. Luční společenstva: Minimální šířka je 20 m. Minimální velikost biocenter lokálního významu Lesní společenstva: Mokřady: Luční společenstva: Kombinovaná společenstva: Minimálně 3 ha v případě kruhového tvaru. Minimální velikost je 1 ha. Minimální velikost je 3 ha. Minimální velikost je 3 ha. Interakční prvky Kromě biocenter a biokoridorů jsou základními skladebnými částmi ÚSES na lokální úrovni i interakční prvky, což jsou ekologicky významné krajinné prvky a ekologicky významná liniová společenstva, vytvářející existenční podmínky rostlinám a živočichům a významně ovlivňující fungování ekosystémů kulturní krajiny. V místním územním systému ekologické stability zprostředkovávají interakční prvky příznivé působení biocenter a biokoridorů na okolní, ekologicky méně stabilní krajinu. Interakční prvky jsou součástí ekologické niky různých druhů organismů, které jsou zapojeny do potravních řetězců i okolních, ekologicky méně stabilních společenstev. Slouží jim jako potravní základna, místo úkrytu a rozmnožování. Přispívají ke vzniku bohatší a rozmanitější sítě potravních vazeb v krajině a tím podmiňují vznik regulačních mechanismů, zvyšujících ekologickou stabilitu krajiny. Jako stávající jsou vymezeny následující interakční prvky: Označení Název Charakter A Vlčeveský potok Lišky Vodoteč v přirozeném korytě, břehové porosty a podmáčený les. B Vlčeveský potok Vlčeves Vodoteč v přirozeném korytě, břehové porosty, podmáčené louky a les. C Pod Vlčevsí Ladní vegetace a malý lesní porost podél cesty. D Pazderna Rybníky s břehovou vegetací, potok, louky, vegetace podél polní cesty. E Na vrchu Porost na temeni vyvýšeniny. F Za křížem Malý rybníček s litorálem a ladní vegetace. V řešeném území jsou navrženy následující interakční prvky: Označení Název Charakter Doporučení

19 G H Nad břízkou Ke Svaté Anně Polní cesta Ch I Na Říhovsku V kopcích Revitalizac e vodoteče a polní cesta Silniční stromořadí Vypracovat projekt prvku ÚSES, který zohlední veškeré biotické a abiotické vlivy spolupůsobící v lokalitě. Výsadba autochtonních dřevin podle příslušné STG. Použita by měla být sadba odrostků výše nejméně 1 m, s dostatečně velkým kořenovým systémem. Postačující jsou prostokořenné sazenice, mohou být ale i balové. Nejvhodnějším obdobím pro realizaci výsadeb je podzim nebo časné jaro. Všechny sazenice musejí být vysazeny do jamek, jejichž objem je dostatečný pro přirozené rozmístění kořenového systému. Statické zajištění je ideální dřevěnými kůly. Proti suchu, konkurenci plevelů, ohryzu, vytloukání zvěří, větru a sluneční radiaci je třeba vysazovance chránit. Proti konkurenčním rostlinám a vysychání se používá kryt kořenové mísy tvořený kůrovým mulčem tloušťky dostačující pro zamezení růstu plevelů (vrstva mm) nebo mulčovací plachetka z biotextílie o rozměru 0,65 x 0,65 m. Klade se na povrch kořenové mísy a upevňuje vhodným místním materiálem (například kameny). Mulčovací materiál se nepřihrnuje až ke kmínku. Proti okusu se kmeny obalují drátěným pletivem nebo jutovým pásem, který rovněž poskytuje účinnou ochranu sazenice před nepříznivým vlivem slunečního záření. Dřeviny vyžadují v prvých letech po výsadbě odborný dohled, protože často reagují na specifické poměry nového stanoviště negativně dochází ke keřovému růstu, jednostranným deformacím kosterních větví, postupnému krnění, vícekmennému růstu či projevům hyperplastie, deformacím terminálu a podobným poruchám růstu, které dokáže odborník včas odhalit a z větší míry potlačit správně zvoleným typem řezu. Tímto způsobem lze předejít většímu propadu výsadeb. Zvláště chráněná území, památné stromy, významné krajinné prvky, přírodní parky Zvláště chráněné území v řešeném území není. Památné stromy se zde nevyskytují. Významné krajinné prvky se dělí na VKP ze zákona (ex lege), tj.: lesy, rašeliniště, vodní toky, rybníky, jezera a údolní nivy (tyto krajinné prvky nejsou samostatně vyznačeny, protože jejich lokalizace je součástí mapového podkladu), a registrované významné krajinné prvky, neboli ekologicky, geomorfologicky nebo esteticky hodnotné části krajiny, které utvářejí její typický vzhled nebo přispívají k udržení její stability. Tyto zde nejsou. Přírodní park do území nezasahuje. Ptačí oblasti Do území nezasahuje žádná vyhlášená Ptačí oblast. Evropsky významné lokality Do území nezasahuje Evropsky významná lokalita. Doplnění ÚSES nad minimální parametry Jestliže to umožňují ostatní zájmy v území, lze uvažovat i o dalším rozšíření ÚSES nad současný rámec především dalším zařazením navržených interakčních prvků (navržených výsadeb). Ošetřování lučních porostů v rámci prvků ÚSES Louka je převážně člověkem vytvořený a na něj svojí existencí vázaný biotop. Jako nelesní biotop byla v minulosti vzácná, a prakticky se jedná o permanentní sukcesní stadium směřující k původním lesním typům usměrňované lidským hospodařením. Luční porosty jsou dnes jedním z nejzajímavějších biotopů, zejména co se týče světlomilné entomofauny. Nejbohatší druhové spektrum je na lučních porostech postupně kosených 1x ročně, naopak nejméně obsazené jsou louky plošně kosené 2-3x ročně těžkou mechanizací, přisévané a hnojené umělými hnojivy. Pokosením lučního porostu dochází k náhlé ztrátě potravní základny, a je-li toto