Plán územního systému ekologické stability. Slapy. Katastrální území: Hnojná Lhotka, Slapy u Tábora. Kraj Jihočeský, okres Tábor

Transkript

1 Plán územního systému ekologické stability Slapy Katastrální území: Hnojná Lhotka, Slapy u Tábora Kraj Jihočeský, okres Tábor Textová část a výkresy v měřítku 1 : EKOSERVIS - Výzkumné středisko krajinné ekologie Ing. Václav Škopek, k, CSc., Vladimír Kavka Široká ulice České Budějovice 1 XII /

2 Obsah Úvod... 3 Charakteristika bioregionu... 3 Popis řešeného území... 3 Velikost řešeného území, administrativní příslušnost...3 Geomorfologické zařazení...3 Klimatické poměry...4 Nástin půdních poměrů...4 Geologické poměry...5 Hydrologické poměry...5 Současný stav krajiny... 5 Územní systém ekologické stability... 6 Metodika práce...6 STG zastoupené v prvcích ÚSES...7 Fageta humilia... 8 Abieti-querceta roboris-piceae... 8 Fageta aceris... 9 Tili-acereta fagi Alneta Abieti-querceta roboris fagi Fageta typica Fageta abietino-quercina Vymezení biochor...13 Systém biocenter a biokoridorů...18 Maximální délky regionálních biokoridorů a jejich přípustné přerušení Minimální šířky biokoridorů regionálního významu Maximální délky lokálních biokoridorů a jejich přípustné přerušení Minimální šířky biokoridorů lokálního významu Interakční prvky...18 Zvláště chráněná území, památné stromy, významné krajinné prvky...19 Ptačí oblasti...19 Evropsky významné lokality...19 Doplnění ÚSES nad minimální parametry...20 Ošetřování lučních porostů v rámci prvků ÚSES...20 Závěr význam ÚSES Základní doporučení pro zlepšení ekologické funkce krajiny...20 Regulativy pro plochy zařazené do ÚSES Biocentra...21 Biokoridory...21 Navržené (nefunkční) prvky...21 Seznam použité literatury Tabulky prvků ÚSES... 21

3 Úvod Předložený územní systém ekologické stability Slapy má za úkol po ekologické stránce vyhodnotit řešené území. Při jeho tvorbě byly využity již zpracované materiály: 1. Generel nadregionálního a regionálního ÚSES Jihočeského kraje, Friedrich, Praha Generel ÚSES Tábor, Novák, Musiol, Maksa, Plán ÚSES Libějice, Ekoservis České Budějovice, Generel ÚSES Táborsko, Novák, Charakteristika bioregionu Z hlediska biogeografického členění České republiky (Martin CULEK a kolektiv, Biogeografické členění ČR, Enigma, Praha 1996) leží Slapy v Bechyňském bioregionu: Popis řešeného území Z hlediska širšího krajinného rámce se jedná o území se střední ekologickou stabilitou. Velikost řešeného území, administrativní příslušnost Plocha řešeného území je cca 662 ha a zahrnuje katastrální území Hnojná Lhotka a Slapy u Tábora. Geomorfologické zařazení Podle publikace Vyšší geomorfologické jednotky České republiky, Praha 1996 (Geografické názvoslovné seznamy OSN * ČR) a podle Regionálního geomorfologického členění České republiky (Studia geographica 23 - RNDr. Tadeáš Czudek, CSc., Geomorfologické členění ČSR, Geografický ústav ČSAV, Brno, 1972), je popisované území součástí Hercynského systému, subsystému Hercynských pohoří a provincie Česká vysočina. V jejím rámci leží v soustavě Česko-moravské, podsoustavě Středočeská pahorkatina a celku Táborská pahorkatina. Tato členitá pahorkatina má střední nadmořskou výšku 449 metrů a střední sklon Převládá výšková členitost 75 až 200 metrů. Nejnižší nadmořská výška je 296 metrů, nejvyšší 632 metry. V 3

4 rámci Táborské pahorkatiny je území součástí podcelku Soběslavská pahorkatina a okrsku Malšická pahorkatina. Z hlediska krajinných typů leží území v pahorkatině: Klimatické poměry Dle mapy klimatických oblastí ČSSR - Quitt, GÚ ČSAV Brno, 1971, leží Libějice v mírně teplé oblasti, na hranicích okrsků MT 7 a MT 9: Léto je zde normální až dlouhé, mírné až teplé, suché až mírně suché. Přechodná období jsou krátká s mírným až mírně teplým jarem a mírně teplým podzimem; zima je krátká až normální, mírná až mírně teplá, suchá až mírně suchá. Doba trvání sněhové pokrývky je krátká. Základní klimatické charakteristiky: počet letních dnů počet dnů s průměrnou teplotou nad 10 C počet mrazových dnů počet ledových dnů průměrná teplota v lednu -3 C průměrná teplota v červenci 17 C průměrná teplota v dubnu 6 7 C průměrná teplota v říjnu 7 8 C průměrný počet dní se srážkami nad 1 mm srážkový úhrn ve vegetačním období mm srážkový úhrn v zimním období mm počet dnů se sněhovou pokrývkou počet zamračených dnů počet jasných dnů Nástin půdních poměrů Dle Syntetické půdní mapy ČR je v území relativně jednoduchá situace co se týče půdních typů. Převážnou část katastru pokrývá oglejená luvizem přecházející do modální kambizemě, slabě oglejené luvické kambizemě a kambizemě mesobazické. Podél vodotečí a rybníků se vyskytuje modální glej, u Lužnice modální fluvizem. 4

5 Geologické poměry Geologické poměry jsou poměrně jednoduché. Severní a jižní část území je tvořena biotitickopyroxenickým melanokratním drobnozrnným syenitem zčásti porfyrickým (táborského typu), centrální část leží v území budovaném biotitickou pararulou. Místy se nacházejí žíly žul a granodioritů. Hydrologické poměry Centrální část území je součástí povodí (Lužnice mezi Vlásenickým a Raštským potokem), severovýchodní část povodí (Lužnice mezi Raštským a Košínským potokem), do jihozápadního okraje území okrajově zasahuje povodí (Lužnice mezi Pilským a Oltyňským potokem), do jižního povodí (Lomský potok), do jihovýchodní části povodí (Lužnice mezi Chotovinským a Košínským potokem). Současný stav krajiny Nejstarší osídlení se datuje již z doby bronzové. Přirozenější zbytky lesů jsou převážně v údolích řek, jinde převažují smrkové a borové lignikultury. Na odlesněných místech převažuje orná půda, na vhodných místech byly vybudovány rybníky. Struktura vegetačních formací v širším kontextu je následující: 5

6 V okolí Slapů převažuje mozaika lesů se změněnou dřevinnou skladbou, polí a luk, podle rostlinné produkce zemědělské půdy jde o oblast průměrnou: Využití krajiny je dáno využitím jednotlivých ploch. Slapy leží v krajině lesněpolní: Územní systém ekologické stability Metodika práce STG jsou v tabulkách označeny kódem, který je složen z označení vegetačního stupně, kódu trofické a hydrické řady. Sdružují ekologicky podobné přírodní ekosystémy se všemi od nich vývojově pocházejícími společenstvy, které se mohou střídat na ploše těchto trvalých ekologických podmínek. Zastoupení nadstavbových jednotek geobiocenologické typizace je uváděno dle Zlatníkova systému (Zlatník, 1976). První pozice se týká vegetačních stupňů (vyjadřuje závislost na výškovém a expozičním klimatu). 6

7 Vegetační stupně (Zlatník): 1. dubový 4. bukový (dubojehličnatý) 7. smrkový 2. bukodubový 5. jedlobukový 8. klečový 3. dubobukový 6. smrkojedlobukový 9. alpinský Druhá pozice určuje trofickou řadu stanoviště (jsou vyjádřeny rozdíly trvalých ekologických podmínek z hlediska minerálních kvalit substrátu). Trofické řady: A - řada oligotrofní - kyselá řada (acidofilní, oligotrofní) na minerálně chudých podkladech B - řada mezotrofní - živná řada na půdách s dobře probíhajícím rozkladem organické hmoty C - řada eutrofně nitrofilní - s dokonalým rozkladem organické hmoty a bohatým humusem na N D - řada eutrofně bazická, kalcifilní - alkalifilní řada na univerzálně bohatých podkladech Trofické meziřady: A/B - oligo-mezotrofní B/C - mezotrofně-nitrofilní B/D - mezotrofně-bazická C/D - nitrofilně-bazická V rámci trofických řad spolu v zásadě nekomunikují jednak STG řady A a D, jednak řady A a C. Mezi ostatními trofickými řadami jsou plynulé přechody. Rámcově lze slučovat (agregovat) jen některé STG. Agregace je prováděna na úrovni řad trofických s přihlédnutím k hydrickým řadám. Třetí pozice určuje hydrickou řadu (vodní režim půd, které se následně odrážejí na biotě). Diferenciace hydrických řad v lesních porostech (Löw a kol.): 1. zakrslá řada - mělký a vysýchavý substrát 2 a. skromná řada - v trofických řadách A a A/B na propustných pleistocenních terasách 2 b. skromná řada - na píscích 3 a. normální řada - vůdčí, klimaxová 3 b. vůdčí řada - ve srážkově podnormálních oblastech 4. zamokřená řada - půda střídavě podmáčená od spodiny 4 a. mokrá řada - voda proudící, okysličená 5 b. mokrá řada - voda stagnující 6. rašeliništní řada - humolit mocnosti min. 50 cm Diferenciace hydrických řad zemědělských půd (Löw a kol.): 1. zakrslá řada - extrémně mělké půdy s vystupující horninou 2. skromná řada - méně extrémní půdy převážně na píscích 3. normální řada - půdy mírně prosychající 3 s. svěží řada - půdy neprosychající s vláhovou bilanci okolo polní kapacity 4. zamokřená řada - půdy hlubší, převážně zrnitostně těžší, hůře propustné se zásobou vody dočasně nad max. PK 5. mokrá řada - půdy různě hluboké ovlivněné vysokou hladinou spodní vody 5 b. mokrá řada - se stagnující vodou 6. rašelinná řada - půdy trvale nasycené vodou V řešeném území byly pro tabulkovou část STG použity z již zpracovaných a schválených ÚSES citovaných v úvodu materiálu. Popisy zastoupených STG v rámci prvků ÚSES jsou převzaté z: Petr Maděra, Eliška Zimová: Metodické postupy projektování lokálního ÚSES, Ústav lesnické botaniky, dendrologie a typologie DF MZLU v Brně, a Löw a spol., Brno, STG zastoupené v prvcích ÚSES STG Název Název česky 4AB-B1-2 Fageta humilia Zakrslé bučiny 4AB3 Fageta abietino-quercina Jedlodubové bučiny 4AB4 Abieti-querceta roboris-piceae Smrkové jedlové doubravy 4B3 Fageta typica Typické bučiny 4B-BC4 Abieti-querceta roboris fagi Jedlové doubravy s bukem 4BC3 Fageta aceris Bučiny s javorem 4BC-C5 Alneta Olšiny 4C3 Tili-acereta fagi Lipové javořiny s bukem 7

8 Fageta humilia Vypuklé, kamenité, často skalnaté svahy až hřbety v členitých vrchovinách. Na rozmanitých silikátových horninách vznikly mělké, silně kamenité, zrnitostně lehké (hlinitopísčité), slabě až středně minerálně zásobené, vysýchavé půdy. Převažujícím půdním typem jsou kambizemě rankrové až rankry. Klimaticky se jedná o mírně teplé oblasti. Dřevinné patro tvoří málo vzrůstný a často netvárný buk (Fagus sylvatica). Jako nepravidelná příměs se mohou přidružovat dub zimní (Quercus petraea), jedle (Abies alba), bříza bělokorá (Betula pendula), vzácněji i habr (Carpinus betulus), v podúrovni bývá častý jeřáb ptačí (Sorbus aucuparia). V synusii podrostu se vyskytují rozmanité kombinace oligotrofních a mezotrofních druhů. V některých typech má synusie podrostu trávovitý charakter, k dominantám patří bika hajní (Luzula luzuloides), třtina rákosovitá (Calamagrostis arundinacea), méně často i kostřava ovčí (Festuca ovina) a metlička křivolaká (Deschampsia flexuosa). Z bylin se častěji vyskytují jestřábníky (Hieracium murorum, H. sabaudum), konvalinka vonná (Convallaria majalis), černýš luční (Melampyrum pratense), rozrazil lékařský (Veronica officinalis), pstroček dvoulistý (Maianthemum bifolium), častá bývá i borůvka (Vaccinium myrtillus). V bohatších typech přistupují např. starček hajní Fuchsův (Senecio fuchsii), maliník (Rubus idaeus), pitulník horský (Galeobdolon montanum) aj. Ostrůvkovitě se zachovaly zbytky zakrslých bukových porostů, častěji se vyskytují uměle založené borové a smrkové porosty. Pouze výjimečně byly lokality této skupiny zemědělsky využívány jako chudé pastviny, na kterých se dosud místy vyskytují zbytkové populace jalovce. Produkčně bezvýznamné lokality s primárním významem půdoochranným, ohrožené snižováním biodiverzity při přeměně na jehličnaté monokultury. Všechny zbytky zakrslých bukových porostů a pastvinná lada s jalovcem patří do kostry ekologické stability. Cílovým společenstvem lokálních biocenter jsou převážně bukové porosty, v interakčních prvcích v zemědělské krajině lze připustit rozmanitá postagrární společenstva od březových hájků až po travinnobylinná lada s keři. Výskyt na vypuklém kamenitém až skalnatém reliéfu členitých vrchovin. Plošně nepatrné ostrůvkovité rozšíření v oblastech silikátových hornin. Abieti-querceta roboris-piceae Plošiny, mírné svahy a široce vyduté sníženiny pánví, kotlin a plochých pahorkatin. Na hlubokých zvětralinách různých hornin (žula, rula, syenit, algonkická břidlice apod.) a miocenních jílech se sníženou propustností jsou vyvinuty minerálně slabě až středně zásobené zrnitostně těžší (hlinité až jílovitohlinité), kyselé, špatně provzdušněné hluboké půdy, střídavě zamokřované a vysýchající. V závislosti na stupni zamokření vznikly různé půdní typy od oglejených kambizemí přes pseudogleje typické až po pseudogleje glejové. Humifikace je zpomalená, na povrchu se hromadí surový humus, místy rašelinějící. Skupina se vyskytuje v mírně teplých klimatických oblastech. Na základě výsledků historického průzkumu a poznatků z přírodě blízkých porostů lze usuzovat, že hlavními dřevinami byly dub letní (Quercus robur) a jedle bělokorá (Abies alba) v různém poměru. Pravidelnou příměs tvořil smrk ztepilý (Picea abies), bříza bělokorá (Betula pendula), jeřáb ptačí (Sorbus aucuparia) a topol osika (Populus tremula), v některých oblastech též buk lesní (Fagus sylvatica) a dub zimní (Quercus petraea agg.). V nejvlhčích typech se může vyskytovat i bříza pýřitá (Betula pubescens). Z keřů je nejčastější krušina olšová (Frangula alnus), ojediněle se vyskytuje i bez hroznatý (Sambucus racemosa). Vždy se vyskytují druhy indikující zamokření půd, velmi častý je výskyt sestupujících druhů vyšších vegetačních stupňů. K dominantám patří ostřice třeslicovitá (Carex brizoides), metlička křivolaká (Deschampsia flexuosa), charakteristicky se téměř vždy vyskytují bika chlupatá (Luzula pilosa), šťavel kyselý (Oxalis acetosella), třtina chloupkatá (Calamagrostis villosa), borůvka (Vaccinium myrtillus). V druhově rozmanitých fytocenózách dále přistupují ostřice kulkonosná (Carex pilulifera), metlice trstnatá (Deschampsia caespitosa), ostružiník maliník (Rubus idaeus), sasanka hajní (Anemone nemorosa), pstroček dvoulistý (Maianthemum bifolium), mochna nátržník (Potentilla erecta), přeslička lesní (Equisetum sylvaticum), kapraď rozložená (Dryopteris dilatata) aj., v nejvlhčích typech i sedmikvítek evropský (Trientalis europaea), vrbina obecná (Lysimachia vulgaris), sítina rozkladitá (Juncus effusus) aj. S různou pokryvností je vždy vyvinuto mechové patro, které tvoří ploníky (Polytrichum formosum, vzácněji i P. commune), travník Schreberův (Pleurozium schreberi), rokytník skvělý (Hylocomium splendens), měřík příbuzný (Mnium affine), dvouhrotce (Dicranum polysetum, D. scoparium), ve vlhčích typech se ostrůvkovitě objevují rašeliníky (Sphagnum sp.). V současných lesích převládají smrkové a borové porosty, časté jsou smíšené porosty obou jehličnanů, často s příměsí břízy, místy i dubů, někdy i jedle. V oblastech dubojehličnaté varianty 4. vegetačního stupně z dubů výrazně převládá dub letní, který se zde dobře zoochorně šíří i v jehličnatých porostech, na lesních okrajích a v polních lesících. Převážná část plochy této skupiny je po odvodnění využívána jako orná půda nebo kulturní louky. Vzácněji 8

9 jsou zachovány trvalé travní porosty s vlhkomilnými až rašeliništními druhy, patřící do svazů Molinion nebo Caricion fuscae. Lesnicky i zemědělsky průměrně produktivní lokality, zvýšený význam vodohospodářský. Zejména přírodě blízké lesní a luční porosty mají zvýšený význam pro ochranu genofondu. V lesích zde častěji přežívají vitální populace jedle a dubu letního. V travních porostech s vlhkomilnými druhy rostou mnohé vzácné a ohrožené taxony - např. prstnatec májový (Dactylorhiza majalis), tolije bahenní (Parnassia palustris), všivec lesní (Pedicularis sylvatica), vrba plazivá rozmarýnolistá (Salix repens ssp. rosmarinifolia) aj. Převládající smrkové monokultury jsou zde značně ohroženy větrem, sněhem a hnilobami, takže jsou značně labilní. Louky s vlhkomilnými druhy jsou ohrožovány ruderalizací z okolních polí, narušováním půdního povrchu při pojíždění těžkých mechanismů. Lada poměrně rychle zarůstají náletem dřevin. Po odvodnění systematickou drenáží bohatství vlhkomilných druhů z travních porostů mizí. Výskyt na mírných svazích a sníženinách pánví a plochých pahorkatin se střídavě zamokřenými, oglejenými, zrnitostně těžšími půdami. Fageta aceris Kamenité části středních až strmých svahů a hřbetů ve vyšších pahorkatinách a vrchovinách. V nižších polohách je výskyt zpravidla vázán na báze svahů stinných expozic. Geologické podloží nejčastěji tvoří minerálně bohatší silikátové horniny (syenit, gabro, amfibolit, čedič, andezit, diabas, flyšové břidlice, bohatší odrůdy rul, drob, granodioritů aj.), podloží bývá překryto kamenitými svahovinami. Výskyt je vázán na půdy obohacené humusem, středně hluboké až hluboké, minerálně dobře zásobené, mírně kyselé, štěrkovité až kamenité, dobře provzdušněné, trvale čerstvě vlhké. Převládajícím půdním typem jsou eutrofní kambizemě typické až kambizemě rankrové. Humifikace probíhá příznivě, převládající humusovou formou je mulový moder. V dřevinném patře převládá buk lesní (Fagus sylvatica), často s příměsí jedle bělokoré (Abies alba). Vždy se s různým zastoupením vyskytují ušlechtilé listnáče - javory (Acer pseudoplatanus, A. platanoides), lípy (Tilia platyphyllos, T. cordata), jasan ztepilý (Fraxinus excelsior), a jilm horský (Ulmus glabra). V některých oblastech bývá v podúrovni přimíšen habr obecný (Carpinus betulus). Z keřů se ojediněle vyskytují bezy (Sambucus racemosa, S. nigra), zimolez obecný (Lonicera xylosteum) a lýkovec jedovatý (Daphne mezereum). V druhově velmi bohaté synusii podrostu se společně uplatňují druhy mezofilní a druhy s nitrofilní tendencí. K nejčastějším dominantám patří bažanka vytrvalá (Mercurialis perennis), mařinka vonná (Galium odoratum), pitulník horský (Galeobdolon montanum), kopytník evropský (Asarum europaeum), ječmenka evropská (Hordelymus europaeus), z kapraďorostů kapraď samec (Dryopteris filix-mas), papratka samičí (Athyrium filixfemina) a bukovinec kapraďovitý (Gymnocarpium dryopteris). Pravidelně se dále nejčastěji vyskytují pšeníčko rozkladité (Milium effusum), ostřice prstnatá (Carex digitata), sveřep větevnatý Benekenův (Bromopsis benekenii), zvonek kopřivolistý (Campanula trachelium), kopřiva dvoudomá (Urtica dioica), česnáček lékařský (Alliaria petiolata), šťavel kyselý (Oxalis acetosella), netýkavka nedůtklivá (Impatiens nolitangere), rulík zlomocný (Atropa bella-donna), samorostlík klasnatý (Actaea spicata), kakost smrdutý (Geranium robertianum), vlaštovičník větší (Chelidonium majus), starček Fuchsův (Senecio fuchsii), řeřišnice nedůtklivá (Cardamine impatiens). V jarním aspektu jsou nápadné kyčelnice devítilistá (Dentaria enneaphyllos), hrachor jarní (Lathyrus vernus), plicník lékařský (Pulmonaria officinalis), jaterník podléška (Hepatica nobilis) aj. Z druhů vyšších poloh se nejčastěji vyskytují věsenka nachová (Prenanthes purpurea), kokořík přeslenitý (Polygonatum verticillatum), vrbina hajní (Lysimachia nemorum), rozrazil horský (Veronica montana). Převládají lesní porosty se změněnou dřevinnou skladbou, převážně smrčiny, často s jednotlivou jedlí i listnatými dřevinami přirozené skladby. Poměrně často se zachovaly i zbytky bučin s příměsí javorů a lip. Mezi přírodě blízké lze řadit i jasanové porosty, vzniklé přirozenou obnovou po holosečné těžbě a také lesní porosty s převahou lip a javorů, které byly místy založeny i uměle. Velmi vzácně lze nalézt i v relativně vyšších nadm. výškách (kolem 600 m) habrové porosty. Na svazích úzkých říčních zářezů lze naopak i v relativně nízkých nadm. výškách (kolem 300 m) najít porosty převážně jedlové. Zemědělsky jsou segmenty této skupiny obhospodařovány jen výjimečně, obvykle se jedná o polokulturní trvalé travní porosty. Pro zemědělskou produkci téměř nevyužitelné, produkce dřeva v hospodářských lesích je nadprůměrná. V kulturní lesní krajině s převahou smrkových porostů mají segmenty této skupiny velký význam pro zachování genofondu bioty bukového vegetačního stupně, neboť i ve změněných porostech se takřka vždy zachovaly alespoň některé druhy dřevin i podrostu původních bučin. Nadprůměrný je i význam půdoochranný, neboť se jedná o plochy silně ohrožené erozí zvláště při odkrytí a narušení půdního povrchu. Zbytky smíšených bučin jsou stále ještě ohroženy nevhodnou holosečnou těžbou s následným umělým zalesněním smrkem. Do kostry ekologické stability patří nejen všechny zbytky přirozených smíšených bučin, ale i přírodě blízké lipové, jasanové, javorové i habrové porosty a také smrkové porosty s vyšším zastoupením jedle a listnatých dřevin a s druhově bohatým podrostem. 9

10 Tili-acereta fagi Strmé kamenité až suťové svahy a hřbety v členitých vrchovinách, geologické podloží tvoří minerálně bohatší horniny, zvláště amfibolit, čedič, gabro, bohatší odrůdy rul. Půdy jsou středně hluboké až hluboké, silně štěrkovité až kamenité, trvale čerstvě vlhké, vždy s vysokým obsahem humusu v dobře vyvinutém a hlubokém humózním horizontu. Humusovou formou je mul. Jedná se o půdy minerálně bohaté s vysokým obsahem dusíku. Škála půdních typů sahá od vývojově mladých suťových rankrů přes kambizemě rankrové až po eutrofní kambizemě. V druhově pestrém dřevinném patře se s různým zastoupením vyskytují lípy (Tilia platyphyllos, T. cordata), javory (Acer pseudoplatanus, A. platanoides), jasan ztepilý (Fraxinus excelsior) a jilm horský (Ulmus scabra). Pravidelně, na zahliněných sutích až spoludominantně bývá zastoupen buk (Fagus sylvatica), vzácně i jedle (Abies alba). V podúrovni se místy vyskytuje habr (Carpinus betulus), velmi vzácně i tis (Taxus baccata). Z keřů zde nejčastěji rostou bezy (Sambucus nigra, S. racemosa), zimolez pýřitý (Lonicera xylosteum) a srstka angrešt (Grossularia uva-crispa). V bylinném patře s vysokou pokryvností dominují nitrofilní druhy, nejčastěji bažanka vytrvalá (Mercurialis perennis), česnáček lékařský (Alliaria petiolata), ječmenka evropská (Hordelymus europaeus), pravidelně se vyskytují kakost smrdutý (Geranium robertianum), kopřiva dvoudomá (Urtica dioica), vlaštovičník větší (Chelidonium majus), netýkavka nedůtklivá (Impatiens noli-tangere), hluchavka skvrnitá (Lamium maculatum), pitulník horský (Galeobdolon montanum), v jarním aspektu kyčelnice devítilistá (Dentaria enneaphyllos), dymnivky (Corydalis cava, Corydalis intermedia), sasanka pryskyřníkovitá (Anemone ranunculoides), křivatec žlutý (Gagea lutea), sněženka předjarní (Galanthus nivalis). Často až dominantní bývají kapraďorosty, zejména kapraď samec (Dryopteris filixmas), papratka samice (Athyrium filix-femina), bukovinec kapraďovitý (Gymnocarpium dryopteris), typický je jednotlivý výskyt kapradiny laločnaté (Polystichum aculeatum). Druhově velmi bohatou synusii podrostu doplňují četné druhy mezotrofní - např. mařinka vonná (Galium odoratum), samorostlík klasnatý (Actaea spicata), pšeníčko rozkladité (Milium effusum), vraní oko čtyřlisté (Paris quadrifolia), hrachor jarní (Lathyrus vernus), starček Fuchsův (Senecio fuchsii), kyčelnice cibulkonosná (Dentaria bulbifera), šťavel kyselý (Oxalis acetosella) aj. Převažují přírodě blízké až přirozené smíšené suťové lesy, po holosečném odlesnění často vznikají vývojová stádia s dominancí jasanu, poměrně časté jsou i lipové porosty výmladkového původu. Místy docházelo i k přeměně na smrkové monokultury, obvykle však vznikly smíšené porosty smrku s listnatými dřevinami původní skladby. V lesní krajině s převahou jehličnatých monokultur jsou segmenty této skupiny vždy významnými refugii biotické diverzity a mají proto prvořadý význam pro ochranu genofondu a význam půdoochranný. Významné negativní následky vznikají při narušení půdního povrchu (přibližování dřeva, výstavba lesních komunikací). Pokud dojde k destabilizaci sutí, může být vyvolána i ireverzibilní změna společenstva. Všechny segmenty této skupiny je třeba zařadit do kostry ekologické stability. Pokud mají charakter ochranného lesa, je vhodné ponechat je bez zásahu přirozenému vývoji, v ostatních porostech je třeba hospodařit přírodě blízkým výběrným způsobem. Cílovým stavem biocenter jsou druhově pestrá společenstva smíšených suťových lesů s dominancí ušlechtilých listnáčů. Dřevinná skladba biocenter může být přitom dosti rozmanitá v závislosti na místních ekologických i chorologických podmínkách a historii vývoje porostu. Roztroušený maloplošný výskyt, častěji v zaříznutých údolích řek. Alneta Mělké deprese, dna svahových úvalů a rybniční pánve od nížin po ploché pahorkatiny a vrchoviny v teplých a mírně teplých klimatických oblastech. Dominantním rysem ekotopu je trvalé zamokření půdního profilu stagnující vodou. Jedná se často o lokality, kde voda po většinu roku dosahuje půdního povrchu, pomístně stagnuje i na povrchu. Půdním typem jsou typické a organozemní gleje na nejrůznějším geologickém podloží. Jedná se o půdy zrnitostně těžší (hlinité až jílovitohlinité), minerálně středně a lépe zásobené, mírně kyselé až mírně alkalické, s nedostatkem půdního vzduchu. Zpomalený rozklad organických zbytků vede často k tvorbě různě mocné vrstvy slatiny. Trvale zbahnělé půdy omezují možnosti výskytu dřevin. Tyto podmínky nejlépe snáší olše lepkavá (Alnus glutinosa), vytvářející zde nesmíšené porosty. Olše často tvoří chůdové kořeny. Z keřů se nejčastěji vyskytuje krušina olšová (Frangula alnus), na rozvolněných místech i keřové vrby, především vrba popelavá (Salix cinerea), vzácněji i keřovitá střemcha hroznovitá (Padus avium). Dále se mohou vyskytovat kalina obecná (Viburnum opulus), na sušších místech bez černý (Sambucus niger), v jižních Čechách i tavolník vrbolistý (Spiraea salicifolia). V druhově bohaté a zpravidla vícepatrové synusii podrostu s vysokou pokryvností dominují mokřadní druhy, obvykle se hojně přidružují alespoň některé druhy s nitrofilní tendencí. Typicky se zde uplatňují vysoké ostřice (Carex longata, C. caespitosa, C. acutiformis, C. gracilis aj.), 10

11 dále zblochan vodní (Glyceria maxima), zblochan vzplývavý (G. fluitans), třtina šedavá (Calamagrostis canescens), skřípina lesní (Scirpus sylvaticus), metlice trstnatá (Deschampsia caespitosa), sítina rozkladitá (Juncus effusus), chrastice rákosovitá (Phalaris arundinacea). Z bylin jsou charakteristické blatouch bahenní (Caltha palustris), tužebník jilmový (Filipendula ulmaria), violka bahenní (Viola palustris), kosatec žlutý (Iris pseudacorus), lilek potměchuť (Solanum dulcamara), smldník bahenní (Peucedanum palustre), vrbina obecná (Lysimachia vulgaris), karbinec evropský (Lycopus europaeus), šišák vroubkovaný (Scutellaria galericulata), škarda bažinná (Crepis paludosa), svízel bahenní (Galium palustre), řeřišnice hořká (Cardamine amara) aj. Zpravidla se vyskytují přesličky (Equisetum palustre, E. fluviatile). Na sušších místech bývá často až dominantní kopřiva dvoudomá (Urtica dioica). Ostrůvkovitě se zachovaly přirozené segmenty olšových porostů, často výmladkového původu. Někdy je vysazována olše šedá, po odvodnění i další listnaté dřeviny (jasan, dub letní, javory), nevhodně i smrk, trpící zde vývraty a hnilobou. Po odlesnění se zde vyskytuje celá škála druhově velmi bohatých vlhkomilných až mokřadních travinnobylinných společenstev, náležejících převážně do svazu Calthion. V nejvlhčích trvaleji zaplavených částech, především kolem rybníků, se vyvíjejí bažinná společenstva rákosin svazu Phragmition communis. Po melioracích se systematickým odvodněním vznikají druhově ochuzené kulturní louky, výjimečně i pole. Z produkčního hlediska mají lokality této skupiny malý až střední význam, neobyčejně vysoký je význam vodohospodářský. Přirozené a přírodě blízké lesní i luční segmenty jsou významnými refugii bažinných a vlhkomilných druhů rostlin i živočichů, jedná se často o poslední lokality rozmnožování obojživelníků v kulturní krajině. Nejvýznamnější ohrožení představují plošné meliorace s odvodněním a následným zánikem podmínek pro existenci bažinných druhů. Obvykle dochází k nástupu ruderálních druhů. Všechny zachované přírodě blízké a přirozené segmenty olšin, byť se jedná i o velmi malé fragmenty, patří do kostry ekologické stability. Funkci biocenter případně interakčních prvků mají jak lesní, tak i luční společenstva s převahou přirozeně rostoucích vlhkomilných a mokřadních druhů. Abieti-querceta roboris fagi Plošiny, mírné svahy a široce vyduté sníženiny plochých pahorkatin, kotlin a pánví. Půdotvorný substrát tvoří především sprašové hlíny a polygenetické hlíny s eolickou příměsí, případně hluboké zvětraliny minerálně bohatších hornin, zvláště jílovitých miocenních sedimentů. Půdy jsou zrnitostně těžší, hlinité až jílovitohlinité, hluboké, minerálně dobře zásobené, střídavě vlhké, ve spodinách oglejené. Nejčastějšími půdními typy jsou pseudoglej, pseudoglej luvizemní, luvizem pseudoglejová a kambizem pseudoglejová. Humifikace je příznivá, převládající formou humusu je mulový moder. Skupina se vyskytuje v mírně teplých klimatických oblastech. Na základě znalostí segmentů této skupiny, považovaných za přírodě blízké, lze usuzovat, že dřevinné patro je druhově bohaté. Hlavními dřevinami jsou dub letní (Quercus robur), jedle bělokorá (Abies alba) a buk lesní (Fagus sylvatica), rostoucí v různém vzájemném poměru, závisejícím především na stupni zamokření. Z dalších dřevin se mohou vyskytovat lípy (Tilia cordata, T. platyphyllos), dub zimní (Quercus petraea agg.), habr obecný (Carpinus betulus), javory (Acer platanoides, A. pseudoplatanus) a jasan ztepilý (Fraxinus excelsior). Pouze jednotlivě jako nepravidelná příměs se může vyskytovat i smrk ztepilý (Picea abies). Z keřů jsou nejhojnější bezy (Sambucus nigra, S. racemosa). Synusie podrostu je druhově bohatá, početně i pokryvností převažují mezotrofní druhy s nitrofilní, místy i s kalcifilní tendencí. Typická je hojná účast druhů, vyžadujících zvýšenou vlhkost půdní. Z trávovitých druhů se nejčastěji vyskytují válečka lesní (Brachypodium sylvaticum), ostřice třeslicovitá (Carex brizoides), bika chlupatá (Luzula pilosa), třtina rákosovitá (Calamagrostis arundinacea), metlice trsnatá (Deschampsia caespitosa), pšeníčko rozkladité (Milium effusum) a kostřava obrovská (Festuca gigantea). Z bylin se takřka vždy vyskytují žindava evropská (Sanicula europaea), šťavel kyselý (Oxalis acetosella), starček Fuchsův (Senecio fuchsii), pitulník žlutý (Galeobdolon luteum), mařinka vonná (Galium odoratum), bršlice kozí noha (Aegopodium podagraria), ptačinec velkokvětý (Stellaria holostea), kopytník evropský (Asarum europaeum), netýkavka nedůtklivá (Impatiens noli-tangere), pstroček dvoulistý (Maianthemum bifolium), vrbina penízková (Lysimachia nummularia), přeslička lesní (Equisetum sylvaticum), kapraď samec (Dryopteris filix-mas), papratka samičí (Athyrium filix-femina) aj. V Ostravské pánvi do segmentů této skupiny sestupují některé horské druhy - např. kýchavice zelenokvětá (Veratrum lobelianum), hořec tolitovitý (Gentiana asclepiadea), devětsil bílý (Petasites albus), kyčelnice žláznatá (Dentaria glandulosa), čarovník alpský (Circaea alpina) a kokořík přeslenitý (Polygonatum verticillatum). Převládá zemědělské využití, především orná půda (obvykle po odvodnění), méně často kulturní louky. Vzácně se zachovaly zbytky přírodě blízkých květnatých luk s vlhkomilnými druhy, patřících do svazu Calthion. Ve zbylých lesích převládají smrkové monokultury. Přírodě blízké smíšené porosty s velmi rozmanitou druhovou skladbou se zachovaly nejčastěji ve starých oborách a bažantnicích. Právě zde se často vyskytují 11

12 velmi staré duby letní, místy i buky a lípy. Z hlediska zemědělské i lesní produkce nadprůměrné lokality. Přírodě blízká luční a lesní společenstva mají díky vysoké biodiverzitě velký význam pro ochranu genofondu. Po odvodnění mizí druhy náročnější na půdní vlhkost. Smrkové monokultury jsou ohrožovány větrem, sněhem, hnilobami a hmyzími kalamitami, jsou velmi labilní a často se nedožívají mýtného věku. Fageta typica Plošiny, mírné až střední svahy ve vyšších pahorkatinách a vrchovinách v nadm. výškách m. Geologické podloží tvoří středně bohaté až bohaté silikátové horniny (zvláště syenit, andezit, amfibolit, flyšové břidlice, diabas a bohatší ruly, granodiority, svory aj.) velmi často překryté hlubokými zvětralinami, svahovinami a polygenetickými hlínami. Z půdních typů se uplatňují především mezotrofní až eutrofní kambizemě typické a kambizemě luvizemní. Jedná se o půdy hluboké, písčitohlinité až hlinité, dobře provzdušněné, čerstvě vlhké, obvykle pouze mírně skeletovité, minerálně dobře zásobené a mírně kyselé. Humifikace probíhá příznivě, humusovou formou je moder až mulový moder. V dřevinném patře dominuje buk (Fagus sylvatica), který je zde velmi vitální a dobře vzrůstný, obvykle s příměsí jedle bělokoré (Abies alba). Jednotlivou příměs mohou tvořit javory (Acer pseudoplatanus, A. platanoides), lípy (Tilia platyphyllos, T. cordata), jilm horský (Ulmus scabra), z keřů zde nejčastěji rostou zimolez pýřitý (Lonicera xylosteum) a lýkovec jedovatý (Daphne mezereum). Synusie podrostu se vyznačuje vysokou pokryvností, dominancí mezotrofních druhů, které jsou často uspořádány dvoupatrovitě. K charakteristickým dominantám patří mařinka vonná (Galium odoratum), starček Fuchsův (Senecio fuchsii), netýkavka nedůtklivá (Impatiens noli-tangere), ostružiníky (Rubus fruticosus agg., R. hirtus, R. idaeus), šťavel kyselý (Oxalis acetosella), pravidelně, někdy až spoludominantně se uplatňují kyčelnice cibulkonosná (Dentaria bulbifera), pšeníčko rozkladité (Milium effusum), strdivky (Melica nutans, M. Uniflora), sveřep Benekenův (Bromus benekenii), ostřice prstnatá (Carex digitata), bukovinec kapraďovitý (Gymnocarpium dryopteris), kapraď samec (Dryopteris filix-mas). Vysokou prezentaci vykazují žindava evropská (Sanicula europaea), vraní oko čtyřlisté (Paris quadrifolia), samorostlík klasnatý (Actaea spicata), violka lesní (Viola reichenbachiana), rulík zlomocný (Atropa bella-donna), papratka samice (Athyrium filix-femina), pitulník horský (Lamium montanum) aj. Zpravidla nechybí některé heminitrofilní druhy - např. bažanka vytrvalá (Mercurialis perennis), kopytník evropský (Asarum europaeum), kakost smrdutý (Geranium robertianum), kyčelnice devítilistá (Dentaria enneaphyllos) a ječmenka evropská (Hordelymus europaeus). Z druhů vyšších poloh se nejčastěji vyskytují věsenka nachová (Prenanthes purpurea), svízel okrouhlolistý (Galium rotundifolium) a kokořík přeslenitý (Polygonatum verticillatum). Značná část byla přeměněna na pole, poměrně časté jsou kulturní louky, vzácněji se vyskytují i polokulturní travinná společenstva z okruhu svazů Polygono-Trisetion nebo Arrhenatherion. Zachovaly se i rozsáhlejší lesní komplexy, lesní porosty byly většinou přeměněny na smrkové monokultury, často s příměsí modřínu, místy i jedle. Buk se v těchto jehličnatých monokulturách zachoval jen jednotlivě, většinou se jedná o generačně starší ponechané výstavky. Velmi vzácně lze nalézt i porosty s převahou jedle. V synusii podrostu smrkových monokultur se velmi často stává dominantním šťavel kyselý, objevují se některé oligotrofní druhy, především mechorosty (např. ploník ztenčený a pokryvnatec Schreberův), v prosvětlených porostech zde nastupuje třtina rákosovitá a starček Fuchsův. Přitom ale vždy zůstávají zastoupeny druhy mezotrofní. Ojediněle se vyskytují i listnaté porosty bez buku, kde vlivem hospodaření převládly lípy, místy i habr a dub zimní. Zemědělsky využívané pozemky středně produktivní, lesní porosty vykazují produkci nadprůměrnou. V lesní krajině se změněnou druhovou skladbou porostů jsou segmenty této skupiny významné vyšší druhovou diverzitou podrostu a přežívají zde typické mezotrofní druhy středoevropských bučin. Staré buky v jehličnatých porostech jsou biotopem celé řady druhů hmyzu, ptáků, hub i epifytických mechorostů. Ojedinělé zbytky bučin mají prioritní význam pro ochranu biodiverzity. Fageta abietino-quercina Převážně alespoň mírně vypuklé části svahů a plošin ve vyšších pahorkatinách a vrchovinách v nadm. výškách m. Geologické podloží tvoří rozmanité silikátové horniny (žuly, ruly, fylity, droby, pískovce aj.). Na jejich zvětralinách, často s podílem svahovin a polygenetických hlín vznikají oligotrofní kambizemě až podzoly kambizemní, na plošinách i kambizemě pseudoglejové. Ve srovnání s dubojedlovými bučinami (4 A 3) se jedná o půdy poněkud lépe minerálně zásobené a méně kyselé. Půdy jsou středně hluboké až hluboké, obvykle dobře propustné, mírně až čerstvě vlhké, hlinitopísčité až hlinité, na svazích často s vyšším obsahem skeletu. Převažující humusovou formou je moder. Klimaticky se jedná o mírně teplé klimatické oblasti především MT 5 a MT 7, okrajově i MT 9 a MT 10. V dřevinném patře je dominantní buk (Fagus sylvatica), pravidelnou příměs tvoří jedle bělokorá (Abies alba) a zpravidla také dub zimní (Quercus petraea), na 12

13 kontaktu se společenstvy dubojehličnaté varianty i dub letní (Q. robur). Jednotlivě vtroušená bývá bříza bělokorá (Betula pendula), v podúrovni se pravidelně vyskytuje jeřáb ptačí (Sorbus aucuparia), z keřů ojediněle bez hroznatý (Sambucus racemosa). Oproti dubojedlovým bučinám (4 A 3) se v synusii podrostu kromě acidofilních a oligotrofních druhů vždy vyskytují alespoň některé druhy mezotrofní. Z trávovitých patří k dominantám bika hajní (Luzula luzuloides), třtina rákosovitá (Calamagrostis arundinacea), méně často i metlička křivolaká (Deschampsia flexuosa), charakteristicky se vyskytuje ostřice kulkonosná (Carex pilulifera), pouze s nízkou pokryvností i bika chlupatá (Luzula pilosa). Pravidelně se vyskytují šťavel kyselý (Oxalis acetosella), borůvka (Vaccinium myrtillus), svízel okrouhlolistý (Galium rotundifolium), jestřábník lesní (Hieracium murorum), kapraď rozprostřená (Dryopteris dilatata), z mechorostů nejčastěji ploník ztenčený (Polytrichum formosum). Z mezotrofních druhů jsou zde nejčastější starček Fuchsův (Senecio fuchsii), violka lesní (Viola reichenbachiana), mléčka zední (Mycelis muralis), maliník (Rubus idaeus), mařinka vonná (Galium odoratum) aj.. Z kapraďorostů jsou v některých typech roztroušeně zastoupeny kapraď samec (Dryopteris filix-mas), papratka samice (Athyrium filix-femina) a bukovinec kapraďovitý (Gymnocarpium dryopteris). Z druhů vyšších poloh se ojediněle vyskytuje věsenka nachová (Prenanthes purpurea). Segmenty na mírném reliéfu jsou většinou využívány jako zemědělská půda, přičemž pole výrazně převládají nad loukami a pastvinami. Travinnobylinná společenstva patří do svazů Arrhenatherion a Polygono-Trisetion. V lesích převládají smrkové monokultury, často pěstované již po více generací. Působením jehličnatého opadu dochází ke změnám půdních vlastností, které vedou k ústupu mezotrofních druhů podrostu, vždy se však alespoň některé mezotrofní druhy vyskytují. Lze předpokládat, že některé segmenty s opakovaným pěstováním jehličnanů, řazené do této skupiny, původně náležely do typických bučin (4 B 3).V hospodářských lesích je kromě smrku často pěstovaná borovice lesní a modřín opadavý a dosti často i severoamerické jehličnany douglaska tisolistá, jedle obrovská a borovice vejmutovka. Pouze roztroušeně se zachovaly zbytky přírodě blízkých až přirozených porostů s převahou buku, dosti často s příměsí dubu zimního, ale prakticky vždy bez jedle. Velmi vzácně především na stinných svazích zaříznutých údolí lze nalézt porosty s vyšším zastoupením ba i převahou jedle. I v těchto porostech se velmi dobře zmlazuje smrk, nalétlý z okolních smrčin. Zemědělsky průměrně, lesnicky nadprůměrně produktivní. V zemědělsko-lesní a lesní krajině s převažujícími jehličnatými hospodářskými lesy mají pro ochranu genofondu velký význam nejen všechny zbytky přírodě blízkých porostů, ale i jednotlivě se vyskytující buky a zvláště jedle. Smrkové monokultury jsou velmi labilní, ohrožované abiotickými i biotickými činiteli a postupně v nich dochází ke snižování biodiverzity. V hercynské oblasti ČR spolu s dubojedlovými bučinami nejrozšířenější skupiny 4. bukového vegetačního stupně. Vymezení biochor Podle Biogeografického členění ČR II. díl / Martin Culek a kolektiv. - Praha: Agentura ochrany přírody a krajiny ČR, 2005, + CD-ROM (mapová příloha), do území vstupují celkem 4 biochory: -4UP v blízkosti Lužnice, -4BP pokrývá severní a jihozápadní část území, v centrální části leží -4BS, jižně od Slapů a v nejjižnější části katasatru Slapů do území zasahují cípy biochory 4Ro. 13

14 Typ Reliéf Substrát Půdy Klima -4BP - Rozřezané plošiny na neutrálních plutonitech v suché oblasti 4. vegetačního stupně Typ se nachází výhradně v jižní polovině hercynské podprovincie, a to v níže položených pahorkatinách ve srážkovém stínu za vrchovinami. Reliéf je tvořen tektonicky zdviženou plochou pahorkatinou, do které se zařízly vodní toky a vytvořily výrazná údolí oddělující plochá temena. Tato údolí v rámci typu jsou hluboká do 60 m, větší údolí jsou samostatnými typy. Na plošinách místy vystupují odolná jádra hornin a tvoří tak malé balvanité pahorky (ruware). Pokud se tato jádra vyskytují v údolích, jsou zde údolí zúžená a na svazích vystupují malé skály. typické jsou četné drobné kamenolomy. Substrátem jsou převážně variské (mladoprvohorní) granodiority. Všechny horniny díky svému mládí již nebyly vrásněním podstatněji rozdrceny, proto mohou tvořit velké kompaktní balvany. Rozpadají se na hrubý písek až drobný štěrk. Půdy slabě kyselé a typické kambizemě, lehké hlinitopísčité, vysychavé, světlebéžové barvy. Klima je mírně teplé a srážkově slabě podprůměrné. Jsou zde podmínky pro tvorbu přízemních teplotních inverzí na plošinách a výraznějších inverzí v údolích. Regionální teplotní inverze zde mají mírný vliv. Vegetace Potenciální přirozenou vegetaci tvoří mozaika acidofilních doubrav bikových (Luzulo albidae- Quercetum petraeae) nebo jedlových (Abieti-Quercetum), které na chladnějších svazích a humóznějších vlhčích místech doplňovaly ochuzené květnaté bučiny asociace Tilio cordatae- Pagetum. Podél potoků se vyskytují nivy s vegetací podsvazu Alnenion glutinoso-incanae. Na odlesněných místech jsou charakteristické luční porosty svazu Arrhenatherion a Cynosurion, na vlhkých místech svazu Calthion, místy snad i rašelinné louky svazu Caricion fuscae. Druh Kontrastně similární: kromě převažujících ekologicky blízkých ekotopů a potočních niv je zde i další výrazně odlišný maloplošný typ ekotopu, který je ale velmi charakteristický. Takto odlišné dobře vyvinuté ekotopy jsou vesměs zahrnuty do regionálních biocenter. STG Dominantní: 3AB-B1-2 (1), 3AB3 (8), 3B3 (15), *4AB-B1-2 (1), *4AB3 (28), *4B3 (34). Kontrastní:4BC3 (2), 4B4 (7), 4A-AB5b (+), *4BC5a (2), 4BC5b (2). Skladba Lesy 26%, travní p. 11,5%, vodní pl. 3%, pole 51%, sady 3%, sídla 2,5%, ostatní 3%. Orná půda Polí je o 8% více než v typu 4BP. Jsou převážně velká, méně středně velká. Charakteristickým rysem jsou skupiny balvanů v polích, se skupinami dřevin (bříza, jeřáb ptačí, borovice, bez hroznatý, dub letní). V některých segmentech však balvany téměř chybějí. Lesy Louky Voda Sady Sídla Cílové ekosystémy Vyskytují se jak rozsáhlé lesy pokrývající pahorky, plošiny i údolí, tak téměř bezlesé segmenty, kde jsou jen remízy kolem balvanů na pahorcích a na svazích údolí. V lesích jsou smrkové a borové kultury, popř. jejich směsi. Pouze u okrajů lesů a v lesících v polích se objevují duby. Tvoří malé segmenty na svazích a na výchozech skal. Tyto trávníky jsou suchomilné a vyznívají zde subxerotermofilní druhy. Největší plochy však zabírají středně velké vlhké louky okolo četných rybníků. Některé z těchto luk mají vysokou biologickou hodnotu. Neobvykle hojné řada malých i středně velkých rybníků. Většina těchto rybníků má zachované litorální porosty, menší část však slouží rekreaci a rybníky jsou obklopeny chatami. Kromě rybníků se vyskytují hladiny malých i větších potoků. Velmi typické jsou malé zatopené lomy. Sady jsou zastoupeny málo, pouze u vesnických stavení. Převažují malé a středně velké obce a osady. V typu se nachází i několik větších vesnic a městeček, zpravidla s cennými architektonickými památkami. Leží zde Milešsko, Tábor, Třebíč. Přirozené: Květnaté a kalcifilní bučiny s dubem (as. Melico-Fagetum, Carici pilosae-fagetum, Tilio platyphylli-fageturn, Tilio cordatae-fagetum, Cephalanthero-Fagetum, dolní část Dentario enneaphylli-fagetum), Acidofilní bučiny s dubem (as. Carici-Quercetum, Luzulo-Fagetum kromě nejvyšších poloh); náhradní: Acidofilní trávníky. 14

15 Typ Reliéf Substrát Půdy Klima 4Ro - Vlhké plošiny na kyselých horninách 4. vegetačního stupně Segmenty typu jsou situovány na plochých návrších vlhkých pahorkatin nebo v rovinách pánví. Tvoří méně vyhraněné prostředí než podmáčené sníženiny, do nichž často přechází. Reliéf má většinou charakter mírně ukloněné nebo slabě vyklenuté plošiny. V plošinách jsou vyvinuty ploché úvalovité sníženiny, kudy odtékají zpravidla autochtonní drobné toky. Substrát je tvořen především slehlými sprašovými hlínami, v pánvích však i nevápnitými kyselými křídovými či neogenními jíly. Půdní voda vlivem plochého reliéfu a jemnozrnného substrátu špatně odtéká, a tak se vyvinuly primární pseudogleje, na sušších místech i oglejené kambizemě. Málo až průměrně živné, těžké. Klima je mírně teplé, srážkově podprůměrné. Vegetace Základním typem potenciální přirozené vegetace jsou acidofilní jedlové doubravy (Abieti-Quercetum), které na vlhčích místech přecházejí do podmáčených jedlin (Luzulo pilosae-abietetum) a na sušších do acidofilních bikových bučin (Luzulo-Fagetum). Podél potůčků lze předpokládat ostřicové jaseniny (Carici remotae-fraxinetum). Na odlesněných místech lze očekávat vlhké louky svazu Calthion i Molinion a výjimečně i rašelinné louky (svaz Caricion fuscae). Druh Similární = tvořená souborem blízkých ekotypů. Jediným kontrastním typem jsou potoční nivy a prameniště. STG Dominantní: 4AB3 (15), *4AB(-B)4 (81).Kontrastní: 4A-AB5b (+), 4BC5b (2), 4BC5a (2). Skladba Lesy 30%, travní p. 21%, vodní pl. 2%, pole 37,5%, sady 2%, sídla 4%, ostatní 3,5%. Orná půda Lesy a pole mají vyvážené zastoupení, hojné jsou i louky. Pole jsou velká, geometrických tvarů a s minimem zeleně mezi bloky. Zpravidla jsou ohraničena hradbou jehličnatých lesů, méně regulovanými drobnými potoky nebo silnicemi. Lesy Louky Voda Sady Sídla Cílové ekosystémy Typ biochory Reliéf Substrát Lesy jsou většinou ve velkých komplexech, pouze v segmentech, kde převažují pole, jsou fragmentární. Převažují smrkové monokultury. Louky i pastviny jsou zpravidla intenzivně využívané, v nivách potoků zamokřené a opuštěné. Vodní plochy jsou poměrně vzácné, tvořené většinou jen potoky a malými rybníky. Velmi vzácné, s výjimkou několika zahrádkových kolonií jsou vázány jen na vesnické zahrádky. Sídla mají v jednotlivých segmentech velmi rozdílné zastoupení, zpravidla však malé. Především se jedná o malé a středně velké vsi, leží zde vilkový východní okraj Soběslavi. Přirozené: Acidofilní doubravy jedlové hygrofilní (as. Abieti-Quercetum - část) - (s Dbl), Acidofilní jedliny hygrofilní (as. Luzulo pilosae-abietetum) - (s Dbl, Bk); náhradní: Mezofilní trávníky (svazy Arrhenatherion, Cynosurion, Polygono-Trisetion, Trifolion medii). -4BS - Rozřezané plošiny na kyselých metamorfitech v suché oblasti 4. vegetačního stupně Typ biochory je v hercynské podprovincii velmi hojný. Tvoří podstatnou součást monotónní hercynské krajiny s velmi málo pestrou biotou. Vyskytuje se v malých a středně velkých segmentech, zpravidla na okrajích kotlin a pánví nebo tvoří pahorkatiny na dnech konkávních tvarů. Tvořen je tektonicky mírně zdviženou plošinou, do které se zařízly vodní toky a vytvořily výrazná údolí oddělující plochá temena. Tato údolí v rámci typu jsou hluboká do 60 m, větší údolí bývají samostatnými typy biochor. Na plošinách místy vystupují odolná jádra hornin, která tvoří malé pahorky (suky). Pokud se tato jádra vyskytují v údolích, jsou zde údolí zúžená a na svazích vystupují malé skály. Ve svazích údolí a pahorků bývají malé lomy. Hojné prehistorické mohyly. Hlavně předprvohorní migmatity a migmatitické ruly; svory a fylity se rozpadají na ploché kameny. 15

16 Půdy Klima Půdy mimo les jsou převážně typické a typické slabě kyselé kambizemě, středně těžké, středně kamenité. Na plošinách se často vyskytují luvizemě pseudoglejové, luvizemě i pseudoglejové kambizemě. V nivách jsou glejové fluvizemě. V lesích jsou nejčastěji uváděny silně kyselé kambizemě, časté jsou však i slabě kyselé kambizemě. Půdy mají béžovou barvu. Klima je mírně teplé a srážkově slabě až silně podprůměrné, v jižních Čechách a na jihozápadní Moravě se vyskytují i teplejší a sušší oblasti. Jsou zde podmínky pro tvorbu přízemních teplotních inverzí na plošinách a výraznějších inverzí v údolích. Regionální teplotní inverze zde mají středně silný vliv, neboť sem jednak zasahují inverze ze sousedních kotlin, jednak konkávní reliéf v závětří vrchovin sám vede k tvorbě velkoplošných teplotních inverzí. Vegetace Potenciální přirozenou vegetaci tvoří acidofilní bikové doubravy (Luzulo albidae-quercetum petraeae), které na chladnějších svazích střídají bikové bučiny (Luzulo-Fagetum) a vzácně i květnaté lipové bučiny (Tilio cordatae-fagetum). Potůčky doprovázejí porosty ostřicových jasenin (Carici remotae-fraxinetum), větší potoky udatnové olšiny (Arunco silvestris-alnetum glutinosae). Na odlesněných místech ovsíkové louky svazu Arrhenatherion, podél potoků mokřadní louky sv. Calthion, na pramenech i rašelinné krátkostébelné louky sv. Caricion fuscae. Druh biochory STG Similární = tvořená souborem blízkých ekotypů. Jediným kontrastním typem jsou potoční nivy a prameniště. Dominantní: 3AB-Bl-2 (1%), 3AB3 (15%), 3B3 (8%), *4AB-Bl-2 (1%), *4AB3 (47%), 4B3 (30%), 4BC3 (3%), 4AB4 (7%). Kontrastní: 4A-AB5b (+), *4BC5a (3%), 4BC5b (1%). Skladba Lesy 23%, travní porosty 10,5%, vodní plochy 1%, pole 57%, sady 4%, sídla 2,5%, ostatní 2%. Orná půda Pole zabírají převážně plošiny a okolí sídel. Jsou velká, pouze na svazích jsou středně velká a malá. Nelesní krajina je zpravidla holá a jsou zde pouze dožívající ovocná stromořadí podél silnic. Hranice polí tvoří nejčastěji vodní toky, lesy a komunikace. Lesní porosty Travní porosty Vodní plochy Sady Sídla Cílové ekosystémy Typ Reliéf Lesy jsou převážně malé a středně velké. Lesy zabírají hlavně svahy údolí, ale často se nacházejí i na plošinách dál od sídel. Jejich dřevinná skladba je velmi monotónní. Dominují kulturní smrčiny střídající se s kulturními bory, nebo obě hlavní dřeviny tvoří směsi. Místy je významnější příměs modřínu. Listnaté dřeviny jsou zastoupeny především olšinami v nivách, jinak se ojediněle vyskytují dožívající fragmenty nebo kotlíky tyčoviny listnatých dřevin, zejm. dubu. Vzácná je i příměs dubu nebo buku, nejčastější je v údolích. Dub a habr je častý v remízech v polích. Nacházejí se převážně v nivách a v okolí rybníků, vzácněji na strmých svazích. Zamokřené louky jsou většinou opuštěné a mění se v ruderalizované mokřady, zbývající louky jsou intenzivně obhospodařovány a mají nižší biologickou hodnotu. Přesto se zde nacházejí fragmenty cennějších mokřadních a částečně zrašelinělých, luk. Suché trávníky jsou vzácnější, nacházejí se především na strmých svazích, které dosud nepodlehly zalesnění. Vodní plochy jsou zastoupeny především malými rybníky a vzácnějšími středně velkými rybníky. Tekoucí vody jsou zastoupeny potoky, říčkami a řekou Otavou. Sady jsou výhradně u rodinných domů, převážně po obvodech vesnic a vzácně též v zahrádkářských koloniích po obvodu větších měst. Sídla jsou tvořena především malými a středně velkými vesnicemi. Velké vesnice téměř chybějí, typická jsou však malá města. Významná část měst a městeček má zachovaný historický ráz a je chráněna. Charakteristické jsou chatové kolonie na březích vodních ploch. Acidofilní bučiny s dubem, nivní potoční olšiny olše lepkavé. -4UP Výrazná údolí v neutrálních plutonitech v suché oblasti 4. vegetačního stupně Typ se vyskytuje vzácně v jižní polovině hercynské části republiky. Velmi členitý, sevřená údolí, úzké nivy (někdy chybějí). Zaklesnuté meandry v údolí Lužnice. 16