MASARYKOVA UNIVERZITA Fakulta sportovních studií Katedra podpory zdraví. Bakalářská práce

Transkript

1 MASARYKOVA UNIVERZITA Fakulta sportovních studií Katedra podpory zdraví Využití SM systému v prevenci funkčních poruch svalového systému Bakalářská práce Vedoucí bakalářské práce: doc. PaedDr. Jitka Kopřivová, CSc. Vypracovala: Ivona Langerová Regenerace a výživa ve sportu Brno, 2014

2 Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci vypracovala samostatně a na základě literatury a pramenů uvedených v použitých zdrojích. V Brně dne 14. prosince 2014 podpis 2

3 Poděkování Ráda bych poděkovala vedoucí bakalářské práce paní doc. PaedDr. Jitce Kopřivové, CSc. za velmi přívětivý přístup, odborné vedení a poskytnutí cenných rad, připomínek a materiálů. Poděkování patří také mé rodině, která mi poskytla maximální podporu, zvláště v závěrečné části práce. 3

4 Obsah: Úvod Funkční poruchy svalového systému Svalový systém Svaly posturální Svaly fázické Hluboký stabilizační systém páteře Svalová nerovnováha Horní zkřížený syndrom Dolní zkřížený syndrom Vrstvový syndrom Poruchy funkčního stavu pohybového aparátu na úrovni kloubní Poruchy funkčního stavu pohybového aparátu na úrovni centrální regulace Pohybové stereotypy Posturální stereotyp Oslabení pohybového aparátu Prolaps disku Nestrukturální skolióza SM systém Charakteristika SMS Principy SMS Stabilizace v klidu a během pohybu Posturální reakce, aktivní strečink Posilování břišních svalů SMS jako primární prevence funkčních poruch svalového systému Zásady cvičení SM systému Cvičební pomůcky Sestava cviků Závěr Seznam obrázků Seznam zkratek Resumé Summary

5 Úvod Téma mé bakalářské práce jsem si zvolila právě proto, že ho vnímám jako aktuální problém lidské populace stále více propadající nástrahám sedavého způsobu života. Ať již pod nátlakem sedavého zaměstnání či pouze nedostatkem pohybu tito lidé trpí funkčními poruchami svalového aparátu, které se projevují svalovou dysbalancí. Ve svém okolí se neustále setkávám s lidmi s vadným držením těla nebo špatnými pohybovými stereotypy, kteří si stěžují na bolesti v oblasti nosných kloubů a páteře. Tato tématika je mi velice blízká, protože pracuji jako osobní trenérka ve fitness centru. Je zajímavé sledovat, jak někteří lidé se snahou o to si pomoci, si v důsledku neznalosti problematiky a nedostatku informací svůj pohybový aparát přetěžují nesprávným cvičením a nedostatečnou kompenzací. Považuji za důležité zmínit i skupinu převážně mladých sportovců, vůbec nebo nedostatečně kompenzujících např. vrcholovou nebo jednostrannou sportovní zátěž. Dostatečnou informovanost a motivaci ke cvičení považuji za důležitou prevenci také proto, že se vertebrogenní onemocnění stávají v současné době stále častějším důvodem pracovní neschopnosti. Mám zájem rozšířit vědomosti osob jak z řad běžné populace, tak rekreačních a výkonnostních sportovců, kteří vykonávají svoje pohybové aktivity bez odborného dohledu. Většina z výše jmenovaných si vůbec nepřipouští možnost, že si svou nedostatečnou fyzickou aktivitou, permanentně nesprávným provedením cvičebních technik nebo špatně sestavenou tréninkovou jednotkou mohou způsobit zdravotní komplikace. Je důležité si uvědomit, že pro zdraví nestačí jenom cvičit, ale že je klíčové cvičit správně. Hlavním cílem bakalářské práce je zvýšit povědomí o metodě SMS a sestavit cvičební jednotku pro dosažení svalové rovnováhy a vyrovnaného držení těla. Pro naplnění cíle shromáždím data studiem odborné literatury a využiji informací a praktických zkušeností, které jsem získala při absolvování semináře SM systém I. Ve své práci kladu důraz na problematiku funkčních poruch svalového systému, především svalových dysbalancí vzniklých na základě chybných pohybových stereotypů a jejich kompenzaci pomocí unikátní cvičební metody SMS. 5

6 V první kapitole rozeberu teorii funkčních poruch svalového aparátu. Zaměřím se na svalový systém člověka jako celek s důrazem na svaly s posturální a fázickou funkcí a hluboký stabilizační systém. V kapitole druhé blíže představím cvičební metodu SM systém, popíšu jeho základní charakteristiku a principy. V třetí kapitole se věnuji významu SM systému v primární prevenci funkčních poruch svalového aparátu. V praktické části mé bakalářské práce doporučím harmonickou sestavu cviků pro preventivní, kondiční a regenerační cvičení. 6

7 1. Funkční poruchy svalového systému Za funkční poruchy svalového systému jsou považovány poruchy funkce svalů a nervů zapříčiněné chybnou řídící funkcí. Jedná se tedy o poruchy bez změny anatomických struktur. Funkční poruchy svalového systému jsou způsobeny více faktory. Jako hlavní příčinu těchto poruch uvádí Stackeová (2012, p. 15) nedostatek pohybu (hypokinézu) a jednostrannou tělesnou zátěž. Kolektiv autorů Beránková, Grmela, Kopřivová, & Sebera (2012, p. 4) přidává k příčinám nežádoucích funkčních změn svalového systému i psychické napětí. Typickým projevem svalové dysbalance jsou chybné hybné stereotypy a horní (cervikobrachiální) a dolní (lumboischiadický) zkřížený syndrom (Bursová, 2005, p. 22). Důsledek provázející funkční poruchy se velice často projevuje bolestivými stavy v částech těla, které mají nějakou souvislost, přímou či nepřímou, s konkrétní dysbalancí. Citovaní autoři se shodují na tom, že naprostá většina bolestí zad je vertebrogenních, tedy způsobených poruchou v oblasti páteře. Nejčastější bolesti zad se vyskytují v oblasti krční a bederní páteře, které jsou z mechanického hlediska nejvíce namáhány. Jedná se o úseky, kde pohyblivější část páteře přechází v méně pohyblivou, např. přechod z krční páteře na hrudní nebo z bederní pátěře na oblast křížovou (Stackeová, 2012, p. 13) Svalový systém V lidském těle je přibližně 600 svalů, které se na celkové hmotnosti člověka podílejí zhruba z poloviny. Většina svalů je párových. Hlavními výkonnými orgány aktivní složky pohybového aparátu jsou kosterní svaly (Obr. 1). Zajišťují každý pohyb těla. Kosterní svalstvo ovládá somatická složka nervové soustavy, tj. mozek, mícha a z nich vycházející mozkové a míšní nervy. Jejich aktivita se projevuje svalovou činností. V závislosti na podmínkách prostředí uvádí tělesné segmenty do pohybu nebo je udržuje v neměnné poloze. Aktivní úloha kosterních svalů však nemůže být v souvislosti s pohybem zmíněna pouze samostatně. Ve svalovém systému se slučují vlivy z CNS (centrálního nervového systému), periferních struktur (kloub, vazivo, vnitřní orgány) a vlivy vnějšího prostředí (Beránková, et al., 2012). Podle Bursové (2005, p. 17) nepracují kosterní svaly izolovaně ani při jednoduchých pohybech, nýbrž ve svalových smyčkách, které se navzájem ovlivňují (začátky navazují na 7

8 úpony jiných svalů). Centrální nervový systém řídí velikost, rychlost a pořadí stahů jednotlivých svalových skupin v konkrétním funkčním řetězci. Beránková (et al., 2012, p. 3/13) rozlišuje svalové skupiny podle vztahu k určitému pohybu: svaly hlavní, agonisté, působí ve směru pohybu jako iniciátoři; svaly pomocné, synergisté, samy nejsou schopny provést pohyb, ale napomáhají mu, částečně mohou nahradit hlavní svaly, spolupracují s agonisty; svaly s opačnou funkcí, antagonisté, vykonávají opačný pohyb, leží na protilehlých stranách kloubu, při pohybu jsou natahovány do délky, která neomezuje rozsah pohybu; svaly fixační, pohyb přímo nevykonávají, stabilizují kost nebo segment, fixují potřebnou polohu pro vykonání pohybu; svaly neutralizační, neutralizují nepotřebné vnější síly, eliminují nežádoucí souhyby hlavního svalu do druhého směru pohybu. Obr. 1 Svalová soustava (latinsky.estranky.cz, 2007) 8

9 Beránková, et al., (2012, p. 3/13) rozděluje kosterní svaly podle morfologické stavby a funkce na dvě skupiny. První skupinu tvoří svaly s převážně posturální (tonickou) funkcí. Do druhé skupiny řadí svaly s funkcí převážně fázickou. Dále uvádí, že každý kosterní sval obsahuje oba dva druhy vláken, kdy jeden bývá v převaze, a podle toho se pak sval v nejrůznějších situacích chová. Zastoupení vláken v jednotlivých svalech je dle Bursové (2005, p. 21) zcela individuální. Z toho vychází předpoklad, že je velmi obtížné přesně určit jednoznačnou funkci svalů, protože každý člověk má zcela jedinečné složení svalové složky po stránce morfologické, fyziologické i funkční, vycházející z momentálního stavu a měnící se funkce svalů v průběhu jeho biologického vývoje, tzv. adaptace organismu na vertikalizaci (Beránková, et al., 2012, p. 3/13). Oba systémy se neustále udržují v součinnosti dynamickou svalovou rovnováhou, kterou řídí centrální řídící mechanismus pomocí dynamických pohybových stereotypů. V případě, že je rovnováha porušena jednostranným zatěžováním, vzniká svalová dysbalance, která se špatným pohybovým stereotypem dále zhoršuje. Přítomnost svalových dysbalancí jde ruku v ruce s tzv. vadným držením těla se všemi jeho dopady (Stackeová, 2012, p. 16) Svaly posturální Svalové skupiny s převahou posturálních (tonických) svalových vláken jsou zodpovědné za udržování vzpřímené polohy těla (postury) v prostoru vůči zemské gravitaci. Tonická svalová vlákna mají vyšší počet červených oxidativních vláken, stahují se pomalu, ale trvale setrvávají v napětí. Mají sklon ke zkrácení, zbytnění až ke ztuhnutí, proto je nutné tyto svaly preventivně uvolňovat a cíleně protahovat (Bursová, 2005, p. 21). Zkrácený sval nedosahuje v klidu své fyziologické délky a při pasivním pohybu v kloubu nedovoluje plný fyziologický rozsah pohybu. Z funkčního hlediska může kromě změn pohybového stereotypu vést také ke změně statických poměrů při chůzi. Velice snadno se zapojuje do pohybu, kde nepřirozeně nahrazuje práci oslabených svalů. V případě, že se aktivuje v situacích, kdy je jeho aktivace nežádoucí, dochází k zatěžování pohybového aparátu a tlumí své antagonisty (Beránková, et al., 2012, p. 4-5/13). Tato jeho charakteristická vlastnost se odborně nazývá hyperaktivita. Pro lepší pochopení uvedu příklad ze své praxe. Téměř u každého klienta, se kterým pracuji, se zpočátku setkávám s tím, že si klient při cvičení břišních svalů stěžuje na bolest 9

10 v bedrech. Důsledek, který lze z této situace vyvodit je, že se bederní svaly nadměrně zapojují do pohybu a přebírají tak svalovou práci oslabeným břišním svalům. Stackeová (2012, p. 16) k tématu zkrácených svalů shrnuje, že svaly s převážně posturální funkcí jsou fylogeneticky starší, mají nižší práh dráždivosti, lepší cévní zásobení, vyšší odolnost vůči škodlivým vlivům a lepší regenerační schopnosti. Přehled svalů a svalových skupin s tendencí ke zkracování podle Beránkové (et al., 2012): m. triceps surae (trojhlavý sval lýtkový), ischiokrurální svaly (hamstringy), bederní část vzpřimovačů páteře, m. quadratus lumborum (čtyřhranný sval bederní), adduktory stehna, m. piriformis (sval hruškovitý), m. rectus femoris (přímý sval stehenní), m. tensor fasciae latae (napínač stehenní povázky), m. iliopsoas (bedrokyčlostehenní sval), šikmé břišní svaly, mm. pectorales (prsní svaly), m. subscapularis (podlopatkový sval), m. trapezius-pars descendent (horní část trapézového svalu), m. levator scapulae (zdvihač lopatky), m. sternocleidomastoideus (kyvač hlavy), a flexory horních končetin Svaly fázické Svalstvo převážně fázické zodpovídá za pohyb jednotlivých částí těla a jemnou lokomoci. Bursová (2005, p. 21) konstatuje, že fázická svalová vlákna jsou rychlá, glykolytická, velmi rychle unavitelná a mají větší množství bílých svalových vláken. Jsou zapojována při činnosti maximální a submaximální intenzity. 10

11 Charakteristickým projevem oslabení je nízké klidové napětí (hypotonie) a snížení svalové síly. Svaly převážně fázické jsou reflexně oslabovány aktivací převážně statických svalových skupin. To má za následek opožděný nástup nebo snížení celkové aktivace zapojení do určitého pohybu tím, že se nejprve aktivují synergisté a přebírají na sebe funkci hlavního svalu (Beránková, et al., 2012, p. 5/13). Z uvedených informací vyplývá fakt, že v rámci vyrovnávacího procesu pro posílení oslabených, převážně fázických svalů, je nezbytně nutné nejdříve provést prvotní protažení zejména jejich antagonistů. Přehled fázických svalů s tendencí k oslabení (Beránková, et al., 2012, p. 5/13): hluboké flexory hlavy a krku, extenzory horních končetin, m. deltoideus (deltový sval), dolní a střední část trapézového svalu, mm. rhomboidei (rombické svaly), m. serratus anterior (přední pilovitý sval), m. supraspinatus (nadhřebenový sval), m. infraspinatus (podhřebenový sval), hrudní část vzpřimovačů páteře, mm. multifidy (hluboké svaly zádové), hluboké rotátory páteře, m. rectus abdominis (přímý břišní sval), m. transverzus abdominis (příčný sval břišní), svaly pánevního dna, gluteální svalstvo (hýžďové), m. tibialis anterior (přední sval holenní), extenzory prstů nohy, mm. peronei (skupina svalů na lýtkové kosti), m. vastus med. et lat. (vnitřní a vnější hlava kvadricepsu). 11

12 1.2. Hluboký stabilizační systém páteře Hluboký stabilizační systém páteře (dále jen HSSP) je důležité uvést jako nejvýznamnější funkční faktor těla (Obr. 2). Podle Koláře (2005, p. 270) je HSSP svalovou souhrou, která zajišťuje stabilizovanou a zpevněnou páteř během všech pohybů těla. Jejich aktivace nastává při každém statickém zatížení, včetně pohybů horních i dolních končetin. Svalstvo se do stabilizace svalů zapojuje zcela automaticky a tím se stává významným ochraným faktorem páteře proti působícím silám. Na stabilizaci se vždy podílí celý svalový řetězec. I zde narážíme na svalovou nerovnováhu provázející zapojení svalů do stabilizační funkce. Dochází k fixaci v nevýhodném postavení, což vede k výraznému chronickému přetěžování a k nedostatečné svalové ochraně jednotlivých segmentů páteře během pohybu, při statickém zatížení a při působení vnějších sil. Stackeová (2012, p. 20) poukazuje na fakt, že správný fyziologický vývoj páteře a její vhodné zatížení je závislé na spolupráci přední (ventrální) a zadní (dorzální) strany těla. V oblasti krční a hrudní páteře spolupracují krátké extenzory (vzpřimovače) šíje s hlubokými flexory (ohybači) krku. Bederní oblast páteře je ve znamení vzájemné souhry extenzorů beder a dolní hrudní páteře a také flexory utvořené funkční souhrou bránice, břišních svalů a svalstva pánevního dna. Aktivovaná bránice v posturálním režimu je podmínkou pro vykonání každého pohybu. Jmenované svaly ve spolupráci s nitrobřišním tlakem působí v konečném důsledku jako stabilizátory páteře. Kolář (2005, p. 272) vysvětluje zásady kineziologie posturální ontogeneze. Předpokládá, že pokud je mozek utvářen fyziologickým vývojem, uzrává na konci čtvrtého měsíce dítěte stabilizační souhra svalů. Ta umožňuje postavení páteře, které odpovídá jejímu optimálnímu statickému zatížení. Jedná se tedy o centrální program, který utváří budoucí lordoticko-kyfotické zakřivení a rovnoměrně zatěžuje jednotlivé páteřní segmenty po celé délce páteře. Pro uskutečnění stabilizace a zachování postury při výkonu dochází ke zvýšenému napětí svalstva a zapojení dýchacích svalů. Břišní stěna se oploští, dýchání se uskutečňuje za většího napětí břišních svalů a dochází ke krátkému bezdeší (Stackeová, p, 20). Bránice je brána jako hlavní nádechový sval. Břišní svaly působí při aktivním výdechu. Nejvíce se uplatňují mm. obliqui (šikmé břišní svaly vnější a vnitřni) a m. transversus abdominis (příčný sval břišní). Svaly břišní stěny a pánevního dna posilují funkci bránice, odolávají nitrobřišnímu tlaku a aktivují se až po jejím oploštění. Stereotyp dýchání umožňuje posoudit stabilizační funkci bránice. Předčasná aktivace bříšních svalů má 12

13 za důsledek zvýšenou aktivaci paravertebrálních svalů a nezpůsobí oploštění bránice. Špatná stabilizace břišních svalů nadměrně aktivuje horní část m. rectus abdominis (přímý břišní sval) a m. obliquus abdominis externus (šikmý břišní sval zevní). Nedostatečně aktivované jsou: m. transversus abdominis, m obliquus abdominis internus (šikmý břišní sval vnitřní) a dolní část m. rectus abdominis (přímý břišní sval). Díky dobré a včasné aktivaci stabilizační funkce paravertebrálních svalů, především mm.multifidi je příslušný segment lépe chráněn. Při nedostatečné aktivaci přední stabilizace páteře se prostřednictvím bříšního lisu aktivují povrchové svaly a dochází k oslabení až atrofii hlubokých extenzorů pátěře (Pejpek, 2009, p ). Terapeutickým cílem u pacientů s vertebrogenními obtížemi je vlastní ovlivnění stabilizační funkce svalů. V tomto případě ji není možné ovlivnit prostřednictvím tzv. univerzálních cviků. Žádoucí je zaměření se na výcvik svalů v jejich zapojení a souhře, které pacient nemá pod kontrolou. Cílem je zapojit stabilizační svalovou souhru v kvalitě, kterou spatřujeme u fyziologicky se vyvíjejícího dítěte ve čtvrtém měsíci života. Při této stabilizaci je rovnováha v aktivitě monosegmentálních extenzorů, břišních svalů, bránice a pánevního dna a mezi hlubokými flexory a extenzory krční a horní hrudní páteře. Bránice a pánevní dno se aktivuje v postavení, kdy předozadní osa spojující přední a zadní úpony je nastavena horizontálně. K cílené aktivaci svalů využíváme centrálních programů, které umožní zapojit svaly do popsané stabilizační funkce automaticky. U pacienta se snažíme, aby dostal tuto aktivitu pod volní kontrolu a mohl jí tak využít během všedních činností, vysvětluje Kolář (2005, p. 275). Obr. 2 Hluboký stabilizační systém páteře (fyzioterapieprovas.cz) 13

14 Výcvik je zaměřený na uvědomování si každodenních činností a jejich optimální uvědomělé provádění. Podle Koláře (2005) se jedná převážně o tyto činnosti, které nás provázejí neustále, (např. způsob pohybu a vykonávání denních činností, držení hlavy, trupu, opora plosek nohou o podložku aj.). Udává, že cvičení, které je zaměřováno na korekci celého těla, přináší lepší výsledky než postupné opravy jednotlivých chyb Svalová nerovnováha Jak již bylo dříve řečeno, svalová rovnováha vzniká na základě hypokineze, nevhodného jednostranného zatěžování nebo přetěžování svalových struktur. Je-li mezi agonisty a antagonisty zachována funkční rovnováha (svalová balance), svalové napětí na protilehlých stranách kloubů je vyvážené a svaly jsou schopny účelně spolupracovat na konkrétním pohybovém projevu. Umožňují tak dokonalou souhru svalových skupin (pohybovou koordinaci) i u nejsložitějších pohybů (Bursová, 2005, p. 22). Pokud trvale dochází k nadměrnému nebo nedostatečnému zatížení svalů, fyziologická rovnováha je narušena ve prospěch systému s převážně posturální funkcí. Tato dysbalance se posléze negativně projevuje změnami svalového tonu a může přejít až ve změny strukturální. Na základě reflexivních a vývojových vztahů působí zkrácený posturální sval tlumivě na oslabený fázický sval. Fakt, že funkci oslabených svalů přebírají svaly zkrácené a rovnováha se dále prohlubuje, konstatuje i Beránková, et al. (2012, p. 6/13). Dle Beránkové, et al. (2012, p. 6/13) rozlišujeme 2 typy svalových dysbalancí: lokální v určité svalové jednotce, systémovou přetížením svalového aparátu se svalstvo nezapojuje do pohybu ekonomicky a dochází k narušení svalové koordinace. Prioritní příčinou funkční nerovnováhy, která má za následek nekoordinované provedení pohybového úkonu jsou dle Bursové (2005, p. 22) neadekvátní pohybové stimuly (hypokinéza s nadměrným sezením, nepřesné posilování a nevhodná volba cviku). Mezi další vlivy, které výrazně působí na pohybový systém člověka, patří pracovní poloha, poloha těla při spánku, způsob sezení a chůze. Vzniklé svalové dysbalance se následně projeví 14

15 nesprávným zapojováním jednotlivých svalových skupin do funkčních smyček nejen při pohybové ale i pracovní činnosti a v běžném životě (např. nadměrné zatěžování bederních svalů při práci ve stoje za pultem nebo přetěžování horních vláken trapézového svalu při posilování rombických nebo deltových svalů muže pracujícího u počítače). Stackeová (2012, p. 16) uvádí výčet nejzávažnějších krátkodobých i dlouhodobých následků svalové dysbalance a doporučený postup při jejich nápravě. Následky svalové dysbalance nefyziologické zatížení kloubů, kloubní nestabilita provázená zvýšeným rizikem úrazu, kloubní blokády, přetížení úponových šlach a vazů, narušení vzorců pohybových stereotypů a následné zhoršení pohybové koordinace, vadné držení těla, bolestivost segmentů dlouhodobě rychlejší rozvoj degenerativních kloubních změn. Doporučený postup při nápravě svalových dysbalancí prioritně protáhnout zkrácené svaly, až poté začít posilovat svaly oslabené, důsledně fixovat změněné svalové poměry v konkrétních pohybech nebo pohybových vzorech, zaměřit se na koordinační a rovnovážná cvičení, postupem času navyšovat intenzitu cvičení pro udržení správně vykonaného pohybového vzorce i při intenzivní zátěži. Vzniklé svalové dysbalance způsobené poruchou funkce svalového aparátu se sdružují do syndromů. V následujících dvou podkapitolách budou podrobněji rozebrány nejčastější z nich - horní a dolní zkřížený syndrom (HZS, DZS). 15

16 Horní zkřížený syndrom Tlapák (1999, p. 15) popisuje horní zkřížený syndrom jako plně rozvinutou svalovou nerovnováhu s charakteristickým vadným držením těla, které dominují kulatá, ochablá záda, protrakce ramen, předsunutá brada a záklon v krční páteři a hlavových kloubech (přechod krční páteře - atlas a hlavy - lebka). Mechanické přetížení krční páteře vysvětluje tím, že je namáhána zásluhou svalů, které se na ni upínají. A dále podotýká, že jsou tyto svaly úzce spojené s psychikou, což znamená, že se aktivují např. při stresu nebo při pocitu chladu. Obr. 3 Svalová dysbalance v rámci horního zkříženého syndromu (is.muni.cz, 2012) Z obrázku 3 je patrné, že v horním zkříženém syndromu dominuje svalstvo v oblasti hrudníku a krční páteře. Dochází zde ke zkrácení horních vláken svalu trapézového, zdvihače lopatky, kývače hlavy, malého a velkého prsního svalu a dolních vláken širokého svalu zádového. Naopak protilehlé svaly ochabují. Jmenovitě hluboké flexory krční páteře, rombické svaly, dolní vlákna trapézového svalu a vodorovná vlákna širokého zádového svalu. 16

17 Beránková, et al., (2012, p. 7/13) k výčtu oslabených svalů navíc přidává dolní fixátory lopatek, přední sval pilovitý a paravertebrální svaly v thorakálních segmentech. Beránková, et al. (2012), Stackeová (2012) i Tlapák (1999) se shodují na tom, že HZS doprovází významná změna statiky a dynamiky hybných stereotypů. Dochází k předsunu hlavy a zvýšenému napětí v oblasti šíje, cervikokraniální a cervikothorakální přechod je přetížený a krční hyperlordózu podporuje zkrácení horních vláken trapézového svalu. Vznikají tzv. gotická ramena s elevací celého pletence ramenního, kulatá záda a tzv. scapula alata (odstávání lopatky). Dlouhodobé přetěžování způsobuje degenerativní projevy a je předpokladem pro změnu hybných stereotypů také v oblasti pletence ramenního, které se projevuje téměř u všech pohybů v ramenním kloubu. Správné držení v oblasti krční a hrudní páteře popisuje Tlapák (1999, p. 14) tak, že hrudní páteř vytváří fyziologickou hrudní kyfózu a postavení krční páteře je v mírné lordóze. Hlava směřuje temenem vzhůru, brada je kolmo směřující na krční páteř. Ramena jsou rozložena do široka a stažena směrem dolů Dolní zkřížený syndrom Pro tuto svalovou dysbalanci pánevní oblasti (Obr. 4) je charakteristická bederní hyperlordóza. Tlapák (1999, p. 13) staví pánev jako mezičlánek mezi páteří a dolními končetinami, jakýsi převodník síly vyvolané hmotností trupu (včetně břemen, které trup nese) a síly tlaku dolních končetin na podložku. Jedná se o zkrácení flexorů kyčelního kloubu (sval bedrokyčlostehenní m. illiopsoas, přímý sval stehenní m. rectus femoris, napínač stehenní povázky m. tensor fasciae latae) a lumbosakrálních segmentů vzpřimovačů trupu. Mezi utlumené a oslabené svaly patří svalstvo gluteální (m. gluteus maximus, m. gluteus medius, m. gluteus minimus), které má zásadní význam pro držení těla. Další oslabenou složkou jsou také břišní svaly, nejčastější příčina bederní hyperlordózy. Pro její vznik je však zapotřebí nerovnováha všech čtyřech vyjmenovaných skupin. Dochází ke změně statických poměrů - zvýšené anteverzi pánve, flekčnímu postavení v kyčelních kloubech a k již zmiňované zvýšené lordóze v lumbosakrálním přechodu. To následně způsobuje změnu rozložení tlaků na kyčelní klouby a na lumbosakrální segmenty. Mnohem důležitější je však změna dynamická, kdy dochází k chybnému přebudování stereotypu kroku (Beránková, et al., 2012, p. 8/13). 17

18 Obr. 4 Svalová dysbalance v rámci dolního zkříženého syndromu (is.muni.cz, 2012) Vrstvový syndrom Charakteristickým znakem tohoto syndromu je pravidelné střídání oblastí (vrstev) zkrácených a oslabených svalů. Ve směru kaudokraniálním na zadní části těla pozorujeme hypertrofické ischiokrurální svaly (tzv. hamstringy neboli flexory kolenního kloubu dvojhlavý sval stehenní (m. biceps femoris), pološlašitý (m. semitendinosus) a poloblanitý sval (m. semimembranosus), oslabené gluteální svalstvo s málo vyvinutými bederními vzpřimovači trupu a nad nimi hypertrofické vzpřimovače páteře v thorakolumbální oblasti (přechod hrudní a bederní páteře), následuje ochablé mezilopatkové svalstvo a opět hypertrofické tuhé horní fixátory ramenního pletence. Na přední části najdeme oslabené břišní svaly. Dolní část přímých břišních svalů je ochablá a vyklenutá. Hyperaktivní šikmé břišní svaly jsou naopak vtaženy laterálně. Důležitou roli zde zastupuje i dysfunkce chodidel (Beránková, et al., 2012, p. 9/13). Podle Stackeové (2012, p. 16) mohou vrstvový syndrom provázet tzv. plochá záda charakteristická absencí fyziologických zakřivení. Každý z těchto syndromů je nežádoucí, protože narušuje funkční i morfologickou stavbu pohybového aparátu. Výsledné dlouhotrvající změny v programování pohybu mají za 18

19 následek jeho chybné provedení. Dochází k bolestivým stavům v přetížených oblastech, k následnému snížení pohyblivosti a celkově nižšímu výkonu Poruchy funkčního stavu pohybového aparátu na úrovni kloubní V souvislosti s funkčními poruchami svalového aparátu bývá zmiňován i syndrom hypermobility (konstituční hypermobilita) a to i přesto, že tato nadměrná kloubní pohyblivost nevzniká přímo na podkladě poruchy svalů. Jedná se o vrozený stav, který je výsledkem mnoha dalších faktorů. Projevuje se zvýšením kloubního rozsahu nad fyziologickou mez. Beránková, et al. (2012, p. 10/13) tvrdí, že se vyskytuje mnohem častěji u žen a také, že její pravá příčina není zcela objasněna. Většinou bývá postiženo celé tělo, byť různě a nesymetricky. Dochází ke zhoršení statické stability. Podle Stackeové (2012, p. 19) je hypermobilita terapeuticky hůře ovlivnitelná než hypomobilita (omezená hybnost v kloubu) a má patologicky mnohem větší význam. U hypomobility je cílem snaha o zvětšení rozsahu pohybu, při němž narážíme na odpor zkrácených svalů. Zatímco hypermobilita je charakteristická větší kloubní vůlí a nižším klidovým napětím kosterních svalů (Beránková, et al., 2012, p. 10/13). Stackeová (2012, p. 19) k charakteristice přidává zhoršenou kvalitu vaziva, kterou není možné zlepšit. U náprav hypermobility se podle ní jedná o dlouhodobou záležitost a je proto nutné ji pravidelně kompenzovat pohybovým režimem. Navrhuje kompenzaci posilovacími cvičeními pro zvýšení svalového tonu. Doporučuje izolované cviky, které příliš nezatěžují kloubní a vazivový systém (např. posilovací trenažery nebo posilování s jednoručkami a fixovaným trupem). Pokud se nastaví vhodná kompenzace, svalový systém je schopen do jisté míry nahradit funkci vazivového systému. Tato doporučení se mi zdají logická, protože při jakémkoli jiném cvičení, při kterém by docházelo k dotahování zátěže do krajních poloh kloubu, jak posilovacím tak protahovacím, bychom hypermobilitu dále prohlubovali. Kromě konstituční hypermobility, která je popsána výše, dělí Beránková (et al., 2012) zvýšenou kloubní pohyblivost ještě na lokální, vznikající po úraze nebo nevhodném cvičení a generalizovanou, která se vyskytuje při centrálních poruchách svalového tonu, u neurologických onemocnění apod.. 19

20 1.5. Poruchy funkčního stavu pohybového aparátu na úrovni centrální regulace Hybný systém jako komplexní funkční celek bývá označován jako tzv. neuromotorická jednotka. Řízení pohybu probíhá přenosem informací od CNS k svalovému orgánu. Řízení svalu spočívá na obousměrném přenosu informací mezi CNS a řízenými funkčními jednotkami.takto řízený pohybový záměr je značen jako řízený pohyb. Okamžitě jak mozek vyšle signál, je receptory zpětně informován o způsobu provedení pohybu. Úkolem proprioreceptorů, které jsou uloženy ve svalech, šlachách, kloubních pouzdrech, vazech a jiných vnitřních tkáních, je informovat mozek o poloze a pohybu. Vnímají tak změnu polohy jednotlivých segmentů těla a reagují na tlak a tah (Beránková, et al., 2012, p. 1/13) Pohybové stereotypy Proto aby se mohl konkrétní pohyb uskutečnit a vytvořit požadovaný celek, je zapotřebí, aby se na každém pohybovém projevu podílela celá řada svalových skupin. Pro správné vykonání pohybu (koordinované, ekonomické, přesné, plynulé, rytmické) se musí v odpovídající časové souhře zapojit svalové skupiny, které se na pohybu mají mechanicky realizovat (Bursová, 2005, p. 23). Pohybový stereotyp představuje dočasně neměnnou soustavu podmíněných a nepodmíněných reflexů vzniklou na podkladě stereotypně se opakujících podnětů. Je popisován jako činnost svalů na principu reciproční inervace, tedy facilitace či inhibice antagonisty, který takto zpětně ovlivňuje svého agonistu na úrovni spinálního řízení. Jednotlivé svaly se aktivují ve skupinách či řetězcích v závislosti na intenzitě překonávaného odporu a aktuální posturální situaci. Při intenzivnějším pohybu je žádoucí i vyšší aktivita svalových skupin, které pohyb fixují. Takto vytvořené vztahy svalových skupin se opakováním utvrzují a fixují v dynamických stereotypech, i patologických (Beránková, et al., 2012, p. 9/13). Bursová (2005, p. 23) považuje i nejsložitější sportovní výkony za výslednou kombinaci těch nejsnadnějších pohybů např. zanožení, unožení, předklon hlavy, předklon trupu a upažení v odborné literatuře se hovoří o základních hybných stereotypech. 20

21 Faktory ovlivňující kvalitu a stupeň fixace hybných stereotypů (Bursová, 2005, p. 23): vlastnosti CNS (centrálního nervového systému), individuálně specifické fyziologické předpoklady (např. individuální kvalita nervových funkcí, hybného systému, emoční nasměrování limbického systému), vývojové stáří stereotypu, způsob vypracování, posilování a korigování stereotypu (např. stereotyp chůze je u každého jedince zcela individuální a pro jeho typické zapojování jednotlivých svalů je velice obtížně opakovatelný. Dá se konstatovat, že poruchy motorických stereotypů jsou vlastně poruchy svalové koordinace závislé na řízení centrálního nervového systému. Lze tedy souhlasit s Beránkovou (et. al., 2012, p. 9/13), která považuje tyto poruchy za jeden z hlavních příznaků a zároveň příčin funkčních poruch kloubní pohyblivosti, zvláště verterobrogenních. Stav funkce jednotlivých svalů zvláště těch, které mají tendenci ke zkracování a stejně tak způsob provedení jednotlivých základních hybných stereotypů může být zjišťován. V praxi se využívá funkční svalový test a diagnostické vyšetřením hybných stereotypů. Součástí diagnostiky hybných stereotypů je také vyšetření síly vybraných svalů fázických. Beránková (et al., 2012, p. 9/30) uvádí mezi autory zabývající se tímto tématem Jandu, Čermáka a Kopřivovou. Nejčastější patologie základních hybných stereotypů (Beránková, et al., 2012, p. 10/13): extenze kyčelního kloubu (přednožení), abdukce kyčelního kloubu (unožení), flexe trupu z polohy vleže na zádech (zvedání se z lehu do sedu), abdukce v ramenním kloubu (upažení), flexe krku z polohy vleže na zádech (předklon hlavy), předklon a narovnání se z předklonu, otáčení trupu v sedě, otáčení hlavy a krku, nošení břemen, stoj na jedné noze, klik vzpor, chůze. 21

22 Bursová (2012, p. 23) soudí, že úpravu a fixaci základních pohybových stereotypů, lze úspěšně korigovat až mezi rokem dítěte. Až v této době je podle ní možné provádět pohyb vědomě a optimálně korigovat jeho kvalitu, slovně pohyb hodnotit a využívat principu zpětné vazby. Dítě do 5. roku života provádí korekci pohybového projevu pouze podkorově, s procítěním a zažitím. Jeho vjemy dosud neprocházejí mozkovou kůrou v důsledku funkční nezralosti CNS Posturální stereotyp Správné (individuálně optimální) držení těla je základním předpokladem pro zapojení odpovídajících svalových skupin v průběhu pohybu. Dle Bursové (2005, p. 13) ho nazýváme posturou. Postura (latinsky postava) je taková poloha, kterou tělo a jeho segmenty zaujímají v klidu. Z toho vyplývá, že posturální funkce zajišťuje vzpřímenou polohu těla v tíhovém poli. Vertikální labilní poloha (vzpřímený stoj) je důsledkem specifické antigravitační držící funkce těla. Tato důležitá funkce je zodpovědná za zaujmutí a udržení vzpřímeného stoje v prostoru a vytváří tak specifický lidský pohyb. Složka držící je permanentní součástí složky pohybové a to v každém pohybovém projevu. Pro lepší pochopení uvedu příklad skoku do dálky, kdy atlet zaujme fixovanou polohu před odrazem, udrží ji v průběhu letové fáze i po ukončení pohybu při doskoku. Posturální stereotypy jsou tedy, stejně jako pohybové, propojeny už na úrovni CNS. Držení těla je vždy individuální a odlišné, existuje však jistá charakteristika, podle níž lze ideální držení těla hodnotit. Tlapák (1999, p. 20) cituje tzv. ideální postoj dle Čermáka: nohy volně u sebe, kolena a kyčle nenásilně nataženy, takové postavení pánve, aby se hmotnost trupu vycentrovala nad spojnici kyčelních kloubů, zakřivení páteře je fyziologické, ramena spuštěna dolů, lopatky leží na plocho u žeber a jsou přitaženy k páteři, oči udržují horizontální úhel pohledu pro udržení postavení hlavy, hlava je vzpřímená, brada svírá s osou těla pravý úhel. 22

23 Beránková, et al., (2012, p. 11/13) k ideálnímu postoji doplňuje, že špičky svírají úhel 30 stupňů a paty jsou od sebe vzdáleny zhruba na šíři chodidla. K ideálnímu postavení pánve dodává, že cristae iliacae jsou stejně vysoko a spojnice spinae iliacae anterior superior a spinae iliacae posteriores superiores jsou rovnoběžné. Při popisu správného držení těla zmiňuje důležitou podmínku stability páteře, tzv. vnitřní napětí páteře podmíněné rozpínavostí meziobratlových disků a pnutím vazivových struktur. Při udržování ideálně optimální postury platí, že zvýšená aktivita svalů nebo nízké svalové napětí jsou neefektivní a přetěžují vazivový aparát. K hodnocení držení těla se v praxi používají různé metody. Držení těla hodnotíme z roviny čelní, z boku a zezadu (Obr. 5). Vyšetření se provádí aspekcí, palpací nebo pomocí olovnice. Obr. 5 Správné držení těla z boku a zezadu (peaceoflifechiropractic.wordpress.com, 2011) Vzpřímené postavení nám není na rozdíl od pohybových vzorců vrozené. Po narození si musíme vzpřímené držení osvojovat, protože je výsledkem složitých reflexních dějů programovaných v CNS na základě geneticky daných pohybových vzorců. Pohybová stimulace podmiňuje tento spontánní děj a zajišťuje upevnění reflexních vazeb. Vzniká individuálně posturální stereotyp, který je ustáleným vzorcem reakce na určitý podnět. Kvalita držení těla je ovlivňována vnějším i vnitřním prostředím, psychikou, náladou, tělesnou stavbou, stavem svalstva, tělesnými a duševními vlastnostmi jedince (Bursová, 2005, p. 14). 23

24 Pro udržení optimálního držení těla a jeho rovnováhy je nezbytně nutná práce svalů, která zajišťuje, kontroluje a koriguje postavení jednotlivých částí těla (Pejpek, 2009, p. 39). Bursová (2005, p. 15) poukazuje na to, že v období dětství a dospívání je správné držení těla ukazatelem tzv. zdravotně orientované zdatnosti. V případě, že držení těla neodpovídá fyziologickým parametrům, hovoříme o tzv. vadném držení těla. Velmi rozšířené vadné držení těla u dětí školního věku se řadí k civilizačním nemocem. Jejich výhodou se zdá být důvod, že pohybová i nervová soustava ještě není v této době plně dotvořena, a proto je možné volním úsilím jejich stav korigovat. Příčina je hlavně v nedostatku řízeného i spontánního pohybového projevu a nadměrném sezení. Pokud opomeneme řešení vadného držení v tomto vývojovém období dítěte, může se funkční porucha vyvinout v trvalé strukturální změny páteře. Základní poruchy držení těla dle Bursové (2005, p. 16): chabé držení celkové nižší napětí svalstva, plochá záda nedostatečné zakřivení páteře, zvětšená hrudní kyfóza zvětšené vyklenutí hrudní páteře a odstávající lopatky, zvětšená bederní lordóza zvětšené prohnutí bederní páteře, skoliotické držení vychýlení páteře do stran. Vybrané patologie posturálních stereotypů podle Beránkové (et al., 2012, p. 11/13): postavení pánve (anteverze bederní hyperlordóza, šíkmé postavení funkční nebo anatomická asymetrická délka DK, torze protisměrná rotace pánevních kostí, zkrácený hruškovitý sval), tvar a stupeň páteřní lordózy, postavení lopatek (zevní rotace, scapula alata odstávání dolního úhlu), knoflíková ramena (převaha a zkrácení velkého prsního svalu oproti mezilopatkovým svalům), oblast šíje (předsun hlavy se zvýšenou krční lordózou). Pokud se člověk vědomě rozhodne pozměnit držení těla, musí si znovu vytvořit pohybové programy a uložit je do paměti učením. Přepsat dříve naučené programy je složité a vyžaduje 24

25 to dlouhodobé úsilí uvědomováním si nových vzorů. Člověk na sobě musí pracovat v první řadě sám, naučit se vnímat svoje tělo a uvědomovat si vadné postury. Výhrou je spolupráce se zkušeným trenérem, který dokáže diagnostikovat jeho nedostatky a důsledně dohlíží na správnou korekci. Za zlepšením držení postury stojí disciplína, píle a velká vůle, ale také instrukce, pravidelné korigování a procvičování souhry svalového aparátu. Vzhledem k tomu, že se porucha rozvíjela průběžně, je důležité ji včas odhalit a pomocí vhodného kompenzačního cvičení zabránit strukturálním změnám Oslabení pohybového aparátu Oslabení pohybového aparátu jsou v dnešní době velice častým jevem. Nacházíme je u dětí a mládeže v odbobí růstu i u dospělé populace. Kromě jedinců s chybnými pohybovými a posturálními stereotypy se s ní setkáváme i u jedinců s funkčními poruchami pohybového aparátu v důsledku svalové nerovnováhy. Nepříjemné bolestivé stavy v oblasti těla, kterou svalová dysbalance přímo či nepřímo ovlivňuje, jsou pro tato oslabení charakteristické. Obecně se jedná o oslabení axiálního skeletu a oslabení HK a DK (Beránková, et al., 2012, p. 1/8). Níže rozeberu pouze nestrukturální skoliózu a prolaps disku (oslabení axiálního skeletu), protože přímo souvisí s další kapitolou, ve které se budu věnovat cvičení SM systému Prolaps disku Prolaps disku neboli výhřez meziobratlové ploténky se může projevit při opotřebování disku např. dlouhým sezením nebo při zvedání těžkých předmětů z předklonu. V předklonu se stlačuje přední polovina disku, která tlačí rosolovitou část směrem dozadu, kde může dojít k trhlině a vyhřeznutí (Beránková, et al., 2012, p. 4/8). Grabbe (2012, p. 12) popisuje meziobratlové ploténky jako malé tlumiče nárazů. Jejich metabolismus je založený na střídání zátěže a uvolnění. Pokud jsou tedy vlivem špatných pohybových návyků každodenně utlačovány, časem ztrácejí svou elastičnost a schopnost regenerace. Jejich trvalé přetěžování špatnými stereotypy může následně způsobit prolaps disku, kdy trhlina ve vnějším části ploténky dovolí rosolovitému jádru vyhřeznout. 25

26 Froböse (2008, p. 20) dodává, že ploténky jsou extrémně zatížitelné a snesou zátěž až 1500kg, aniž by došlo k jejich poškození. V případě, že jsou utlačované, nemohou být vyživovány z krevního oběhu a neprobíhá tak samozásobení, které zajišťuje jejich fyziologickou podstatu. Z toho vyplývá, že pro meziobratlové disky je nezbytně nutný pravidelný pohyb Nestrukturální skolióza Skoliotické držení páteře neřadíme k funkčním poruchám svalového systému, nýbrž k oslabení pohybového aparátu. Velice úzce s nimi však souvisí. Velkou většinu jedinců s diagnózou skoliózy totiž tvoří právě osoby s funkčními poruchami svalového systému. Obr. 6 Deformity skoliózy (dostry.cz, 2007) Beránková, et al. (2012, p. 1/8) popisuje skoliózu (Obr. 6) jako boční vychýlení páteře v rovině frontální, která má vždy dva oblouky. První vychyluje páteř do strany a druhý ji v jiné oblasti vrací zpět. Změněnému tvaru páteře se nutně přizpůsobují i svaly, vazy a povázky. Páteř se odklání do boku a dochází také k rotaci obratlových těl, proto doporučuje v akutní fázi lékařskou péči. Stackeová (2005, p. 16) rozeznává u skolióz stranu konvexní a konkávní. Na straně konvexní nachází svaly ochablé, vzniká tam hrb (gibus) a lopatka je vystouplá. Stranu konkávní charakterizuje zkrácenými svaly a oploštělým hrudníkem. Stranová asymetrie podle ní vzniká na jedné straně jednostranným zatěžováním sportovců, pro příklad vyjmenuji střelce, volejbalisty, golfisty, tenisty, hokejisty atd., a může mít příčinu přímo v oblasti páteře nebo též nedostatečně symetrickým zatěžováním končetin vzhledem k asymetrickému postavení pánve (např. po úraze DK), kde je příčina na periferii. 26

27 Podle Smíška (2013, p. 139) není příčina skoliózy v páteři samotné, ale vzniká na úrovni svalového aparátu a řízení pohybu a to lze cíleným rehabilitačním postupem odstranit. Sama přikládám tomuto tématu velkou důležitost, pracuji v oblasti sportu a denně kolem sebe vidím obrovskou potřebu podobných informací, které jsou schopny donutit člověka přemýšlet o tom, co může změnit a kolik svalové práce bude ještě třeba vykonat. Podle mě je správné držení a fungování těla startovní čarou nejen sportovního úspěchu a zlepšování výkonnosti, ale i úspěchu na poli osobním, zlepšení zdravotních komplikací i zdravého sebevědomí. 27

28 2. SM systém SM systém, je dle mého názoru, unikátně do detailu propracovaná metoda funkční stabilizace a mobilizace páteře, kterou vyvinul na základě svých pozorování MUDr. Richard Smíšek za spolupráce jeho dcer MUDr. Kateřiny Smíškové a MUDr. Zuzany Smíškové. Metodu prověřuje již 35 let. Vlastní ochrannou známku na vše, co s SM systémem souvisí. Zájmem jeho výzkumu jsou jevy a jejich zákonitosti při práci svalů v pohybu. Základem cvičení SMS je spirálně stabilizovaný pohyb. 25 let je cvičení klinicky testováno u pacientů s bolestmi páteře v bederní, hrudní i krční oblasti, u pacientů s akutním výhřezem ploténky a u skolióz. Cvičení nabývá velkého významu u prevence a léčby poruch velkých kloubů, mezi které řadíme kloub kyčelní, kolenní a ramenní, klouby nohy a klenbu nožní (Smíšek, Smíšková, & Smíšková, 2013, p. 5). V reklamním letáku svého Vzdělávacího a rehabilitačního centra v Praze MUDr. Smíšek doporučuje SM systém v rámci primární prevence pro níže uvedené cílové skupiny a podává stručné informace o SM systému, který důsledně propojí stabilizační svaly celého těla najednou v průběhu optimálně koordinovaného pohybu. Tak se časem vytvoří dynamický svalový korzet. Cvičení je unikátní právě tím, že každý cvik obsahuje všechny důležité prvky najednou. Během jednoho cviku člověk své svaly posiluje, stabilizuje, protahuje, relaxuje, koordinuje a balancuje. Cvičení vyrovnává páteř do střední linie a protahuje ji vzhůru, čímž umožňuje velice efektivní regeneraci a výživu meziobratlových plotének po sedavém zaměstnání či náročné sportovní aktivitě. Cvičení se dá velice snadno naučit a modifikovat pro různé věkové i výkonnostní skupiny, protože využívá člověku zcela přirozenou koordinaci pohybu běžnou při chůzi a běhu. Cílové skupiny, pro které je cvičení SM systému doporučováno jako preventivní a proč: Děti a mládež Pravidelné cvičení po dlouhém sezení ve školních lavicích napomáhá k regeneraci a prevenci vzniku těchto degenerativních poruch: chabého držení těla, hyperkyfózy, hyperlordózy, skoliotického držení. Děti mohou začít cvičit už v 5 letech. Sportovci Aktivace stabilizačních svalů zlepší kondici, rovnováhu, ochrání páteř a klouby před přetížením a pomůže sportovci udržet si celkové zdraví. Strečink s aktivní relaxací umožní 28

29 dosáhnout mnohem většího rozsahu pohybu a uvolní napětí svalů, které může být překážkou špičkového výkonu. Díky optimální stabilizaci se zrychlí běh a stane se regeneračním (Smíšek, et al., 2013,p. 152). Střední věk Cvičení obnoví svalovou rovnováhu, uvolní bolestivé svalové napětí a optimalizuje pohybovou koordinaci po sedavém zaměstnání nebo jednostranném zatěžování. Je také dobrou průpravou pro rekreační sporty. Senioři Přizpůsobené cviky vsedě upraví poruchy a rozsah pohybu v pletenci ramenním, posílí šikmé břišní svaly a zrelaxují šíji. Cvičení ve stoji s oporou stabilizuje trup a pánev a odstraní bolestivé napětí v zádech a závratě. Cílem je optimální koordinace a stabilizace chůze pro prožití aktivního stáří (Smíšek, et al., 2013, p. 151). Ženy v těhotenství a po porodu Pomocí cvičení lépe zvládají změny během těhotenství a rychleji se navrací do kondice po porodu. Aktivace břišního svalstva a posílení svalstva pánevního dna je důležitou prevence bolestivých stavů zad během těhotenství i po něm (Smíšek, et al., 2013, p. 153) Charakteristika SMS SMS je kondičním cvičením s jednotnou a ucelenou metodikou, které respektuje anatomické uspořádání těla a zároveň přírodní zákonitosti pohybu. Podle Smíška (et al., 2013, p. 4) je spirálně stabilizovaný pohyb základní charakteristikou cvičení SMS. Pomocí svalových spirálních zřetězení vytváří v těle sílu vzhůru - trakci a odlehčuje tak tlak na meziobratlové ploténky a klouby (Obr. 7). Tím umožňuje jejich výživu, regeneraci i léčbu. SM systém díky teorii svalových spirál dává páteři optimální pohyblivost. Je však velice důležité, aby pohyb byl proveden optimálním způsobem. Smíšek dokládá, že SM systémem lze odstranit výhřez disku bez operace a mnoho dalších diagnóz (např. spondylolistézu, skoliózu, bolesti hlavy a závratě, potíže s klouby, plochou nohu, diastázu břišních svalů) zmírnit (Smíšek, et al., 2013, p. 112). 29

30 Smíšek (et al., 2013, p. 4) během své dlouhodobé praxe vypozoroval, že svalový korzet, který se člověku vytvořil během jeho vývoje a měl hlavní důvod stabilizovat provádění každodenních činností ve vzpřímené pozici, se pod tlakem nároků moderní doby výrazně mění. Většinu cviků SMS provází tendence vyrovnat páteř do střední linie a protáhnout ji směrem vzhůru. Tím dojde k uvolnění blokád páteře a pohyb se rovnoměrně rozdělí na jednotlivé segmenty páteře a velké klouby. Ke cvičení se používá výhradně elastické lano, protože umožňuje pohyb končetin ve velkém rozsahu proti malé, postupně rostoucí síle, která aktivuje stabilizační svalové spirály. Elastické lano si můžeme představit jako prodloužení svalových vláken aktivujících spirálu. Pomocí něj můžeme svaly posilovat a zároveň protahovat v době jejich přirozené relaxace. Smíšek tak vytvořil prakticky zvládnutelný a časově nenáročný program, který umožňuje posílit i protáhnout všechny důležité svaly těla během 10 minut. Obr. 7 Trakce pomocí spirálně stabilizovaného pohybu (masage.cz) 2.2. Principy SMS Smíšek (et al., 2013, p. 87) zastává názor, že bolesti zad způsobuje zvýšené napětí paravertebrálních svalů v pohybu, protože napětí ve svalech vytváří mechanický tlak na struktury páteřní i nervové a to nejen při pohybu ale dokonce i v klidu. Je přesvědčen, že na základě principů SM systému lze pozitivně ovlivnit svalové napětí paravertebrálních svalů. Jde o principy biomechanické, neurofyziologické, biochemické a nutriční. Biomechanické principy se opírají hlavně o optimální osové držení, optimální postavení v kloubech, svalovou rovnováhu a stabilizaci. Neurofyziologické principy zahrnují 30

31 reciproční inervaci (inhibici), napínací reflex, posturální reakce, funkci břišních svalů a řízení pohybu CNS. Biochemické a nutriční principy umožňují látkovou výměnu v meziobratlové ploténce a výživu svalu během kontrakce a dekontrakce Stabilizace v klidu a během pohybu Podle Smíška (et al., 2013, p. 97) je spirální, aktivní stabilizace (Obr. 8) optimální stabilizací páteře během pohybu, zatímco vertikální (Obr. 9), pasivní stabilizace je optimální stabilizací v klidu. Při provádění pohybu se spirální a vertikální stabilizace střídají. Smíšek (et al., 2013, p. 65) je na základě svých pozorování přesvědčen, že hlavní příčinou bolestí zad a degenerace páteře je vertikální stabilizace pohybu. Vertikální svalové řetězce probíhají vertikálně, tj, seshora dolů, tělo snižují a jeho obvod rozšiřují. Při vertikální stabilizaci pohybu dochází ke snižování meziobratlových disků, jejich klínovité deformaci, blokaci meziobratlových kloubů a degeneraci páteře. Spirální svalová zřetězení jsou aktivována pohybem paže a lopatky ve směru svalových vláken řetězců. Svalově vyvážené tělo ve vyrovnaném postoji (vyrovnaná statika pánve, osa těla a optimální pohyb lopatky) splňuje úspěšný předpoklad pro vznik svalových spirál. Jsou-li svalové spirály optimálně aktivovány, dochází k viditelnému zúžení pasu a boků, zvýšení postavy trakce a vyrovnání páteře do střední osy centrace. Obr. 8 Spirální stabilizace pohybu (fitcoach.cz) 31

32 Svalová spirála latissimus dorsi aktivuje pomocí paže spojení svalů (m. obliguus externus abdominis, m. obliguus internus abdominis, m. gluteus maximus a m. transversus obdominis. Kontrakce břišních svalů, při které se břicho pohybuje směrem dovnitř, následně vyvolá zúžení pasu a efekt trakce. Při vztlakové síle se obratle oddalují, ploténka se zvyšuje a nasává tekutiny z okolí. V době klidu - při kompresi vzniklé součtem gravitační síly a napětí vertikálně uložených svalů, břišní svaly relaxují a nastává opačný efekt. Vertikály stabilizují klidovou pozici stlačením obratlů k sobě tím, že způsobí zvýšené napětí zádových svalů. Efekt trakce se využívá k léčbě strukturálních i funkčních poruch páteře, prevenci přetížení a degenerace páteře, regeneraci přetížené páteře a optimálnímu pohybu při sportu. Efekt centrace a segmentově rozloženého pohybu slouží pří léčbě skoliózy. Vychází z principu rotace, kdy páteř následuje lopatku a plynule rotuje v jednotlivých segmentech. Tím, že je pohyb rozložen do segmentů, nedochází k přetížení přechodových zón na páteři a sníží se námaha kyčelního kloubu. K centraci dochází vlivem spirál, které trakcí umožní činnost autochtonních svalů a zlepší tak vzájemnou koordinaci postavení obratlů (Smíšek, et al., 2013, p ). Obr. 9 Vertikální stabilizace pohybu (fitcoach.cz) Smíšek (et al., 2013, p. 8) hodnotí celkové příčiny bolestí zad a shoduje se s ostatními již dříve zmiňovanými autory na tom, že celkové bolesti zad jsou selháním funkce svalového aparátu a chybného řízení. Degenerativní změny na kloubech považuje za druhotné. Je zastáncem názoru, že mechanické příčiny bolestí zad mají biomechanický původ. Bolest vzniká uzavíráním meziobratlového prostoru, kterým prochází nervový kořen. Meziobratlový 32