Bankovnictví a finance

Transkript

1 Bankovnictví a finance Studijní dokumentace projektu Podpora nabídky vzdělávacích programů pro pracovníky veřejného sektoru Plzeňského kraje Registrační číslo: CZ.1.07/3.2.02/

2 Tento studijní materiál byl vytvořen pro potřeby účastníků komplexního vzdělávacího programu Podpora nabídky vzdělávacích programů pro pracovníky veřejného sektoru Plzeňského kraje organizovaného Útvarem koordinace evropských projektů města Plzně, p. o. (dále jen ÚKEP ). Využívání v rámci výuky, ostatní vzdělávací činnosti, konzultací, jeho distribuce, tisk a elektronická archivace jsou možné jen s písemným souhlasem ÚKEP. 2

3 Obsah 1 ZÁKLADNÍ INFORMACE K DOKUMENTU A KE STUDIU ÚVOD DO PROBLEMATIKY BANKOVNICTVÍ A FINANCÍ ZNALOSTI A KOMPETENCE ZÍSKANÉ STUDIEM DOPORUČENÍ PRO PRÁCI S DOKUMENTEM MAKROEKONOMICKÝ ÚVOD PENÍZE, MĚNA, PENĚŽNÍ STANDARDY, MĚNOVÉ AGREGÁTY MĚNA VÝVOJ PENĚŽNÍCH PROSTŘEDKŮ DRUHY PENĚZ MĚNOVÉ AGREGÁTY FINANČNÍ TRHY SUBJEKTY FINANČNÍHO TRHU ÚSPORY DĚLENÍ FINANČNÍCH TRHŮ INVESTICE KOLEKTIVNÍ INVESTOVÁNÍ Hodnocení fondů Rozdělení fondů podle míry rizika Výběr fondu a zprostředkovatele Související legislativa Jiné finanční nástroje

4 6 BANKOVNÍ SOUSTAVA ČR LEGISLATIVA VYMEZUJÍCÍ ČINNOST BANK V ČR CENTRÁLNÍ BANKA FUNKCE CENTRÁLNÍ BANKY Měnová politika ČESKÁ NÁRODNÍ BANKA EVROPSKÁ CENTRÁLNÍ BANKA OBCHODNÍ BANKY ČLENĚNÍ BANK ORGANIZAČNÍ USPOŘÁDÁNÍ BANKY ZÁSADY PODNIKÁNÍ A ŘÍZENÍ BANKY CHOVÁNÍ BANKY Bankovní etika, bankovní tajemství Pojištění vkladů Kontrolní mechanismy, vnitřní dohled CHOVÁNÍ K ZÁKAZNÍKOVI BANKOVNÍ OBCHODY BANKOVNÍ PRODUKTY AKTIVNÍ BANKOVNÍ PRODUKTY Peněžní úvěry Závazkové úvěry Alternativní formy financování PASIVNÍ BANKOVNÍ PRODUKTY

5 9.3 NEUTRÁLNÍ BANKOVNÍ PRODUKTY OPTIMALIZACE PORTFOLIA BANKOVNÍCH PRODUKTŮ PRO ORGANIZACI POJIŠŤOVNICTVÍ ZÁKLADY POJIŠŤOVNICTVÍ ZÁKLADNÍ POJMY PRÁVNÍ ÚPRAVA ZAJIŠTĚNÍ A VÝZNAM ZAJIŠTĚNÍ PRO POJIŠŤOVNY ROZHODNUTÍ O POJIŠTĚNÍ BIBLIOGRAFIE

6 Seznam zkratek 2T AUS BEL CAN CB CRM CZK ČBA ČMZRB ČNB ČR ČSOB ČSSR DEN DIČ EBF ECB ES ESCB EU EUR FED FRA GER IČ ITA JAP KB, a.s. KČ Mil Mld MMF Dvoutýdenní Austrálie Belgie Kanada Centrální banka Řízení vztahů se zákazníky Koruna česká Česká bankovní asociace Českomoravská záruční a rozvojový banka Česká národní banka Česká republika Československá obchodní banka Československá socialistická republika Dánsko Daňové identifikační číslo Evropský bankovní fond Evropská centrální banka Estonsko Evropský systém centrálních bank Evropská unie Euro Federal Reserve Systém centrální banka USA Francie Německo Identifikační číslo Itálie Japonsko Komerční banka, a.s. Koruna česká Milion Miliarda Mezinárodní měnový fond 6

7 NET NOR NZ PF PMR PPF Q1 Q2 Q3 Q4 RI SBČS SPA SR SWE SWI UK USA USD Nizozemí Norsko Nový Zéland Penzijní fond Povinné minimální rezervy První privatizační fond První kvartál Druhý kvartál Třetí kvartál Čtvrtý kvartál Regulující instituce Státní banka československá Španělsko SR Švédsko Švýcarsko Spojená království Spojené státy americké Americký dolar 7

8 Slovníček pojmů aktivum, 14, 26 - majetek; bazické body, 75 - jedna setina procenta; forward, 38 - finanční derivát, který ukládá držiteli povinnost realizovat obchod v předem daném čase za předem dohodnutou cenu; založeno na tom, že smluvní strany mají opačná očekávání; G10, 92 - skupina zemí, které vytvořili Všeobecné dohody o půjčkách (Belgie, Francie, Německo, USA, Kanada, Japonsko, Holandsko, Itálie, Švédsko, Velká Británie); kolaterál, 71 - hodnota, která zabezpečuje bankovní úvěr; komodita, 14, 29, 36 - zboží, které je obchodováno bez rozdílu v kvalitě (měď, obilí apod.) lombardní sazba, 70, 75 - sazba, za kterou si mohou obchodní banky vzít úvěr od banky centrální oproti zástavě cenných papírů; opce, 38 - finanční derivát, předkupní právo koupit určitou věc (investici), v určitém termínu a za určitou cenu - je to právo, nikoliv povinnost; repo operace, 20, 71 - ze strany centrální banky se jedná o prodej cenných papírů bankám, s tím že centrální banka tyto papíry později odkoupí za vyšší cenu (reposazbu); reposazba, 70 - viz repo operace swap, 38 - finanční derivát, termínovaná smlouva, kterou se dva subjekty zavazují, že si mezi s sebou vymění daná aktiva nebo finanční toky za předem daných podmínek; volatilita, 43, 44 - proměnlivost, kolísání. 8

9 1 Základní informace k dokumentu a ke studiu 1.1 Úvod do problematiky bankovnictví a financí Hlavním cílem tohoto výukového modulu je umožnit posluchači lépe chápat úlohu bankovního prostředí jako významného segmentu v ekonomice, dále pak získat ucelený přehled o bankovních produktech a zorientovat se v bankovním světě. Dokument by měl studentům pomoci ujasnit i roli sektoru pojišťoven a základní charakteristiky tohoto sektoru. Účastník výukového programu po absolvování získá ucelený přehled v různých oblastech financí, finančních trhů, investic a vzájemných vztahů mezi nimi. Tento modul již předpokládá zvládnutí ostatních souvisejících předmětů tohoto studia, zejména modulů Řízení veřejných financí a Ekonomie. 1.2 Znalosti a kompetence získané studiem Studium tohoto výukového modulu posluchači především pomůže v rozvoji osobních znalostí a dovedností v oblasti bankovnictví a financí. Student po absolvování bude umět: orientovat se v problematice bankovnictví a pojišťovnictví jak v České Republice; tak i v mezinárodním kontextu; orientovat se v produktovém portfoliu domácích bankovních a finančních institucí; základní orientace v pojišťovacím sektoru; optimalizovat portfolio bankovních produktů s cílem maximálního efektu pro organizaci (klienta). 9

10 1.3 Doporučení pro práci s dokumentem Primárním cílem tohoto materiálu je souhrn látky přednesené v rámci přednášek, vysvětlení základních pojmů a objasnění základních principů bankovnictví, finančního a kapitálového trhu. Před začátkem samotného studia textu by měl student vědět, jakým způsobem s ním pracovat, aby výuka mohla být co nejefektivnější. Studijní látka obsažená v tomto studijním textu je rozdělena do dílčích kapitol a jednotlivých subkapitol. Vzhledem k omezenému rozsahu tohoto dokumentu je látka popsána pouze stručně, proto je posluchačům doporučeno si pro případné potřebné doplnění informací prostudovat i studijní literaturu, která je vyjmenována v závěru tohoto materiálu v seznamu doporučené literatury pro samostudium. Za jednotlivými ucelenými bloky představované problematiky jsou vždy uvedeny otázky a úkoly sloužící k prověření porozumění studenta dané problematice a ke snadnějšímu zapamatování si dané látky. V materiálu je použito množství zkratek, jejichž kompletní seznam je uveden v úvodní části tohoto dokumentu. Kromě standardního seznamu zkratek je v materiálu uveden i slovníček pojmů, které nemusí být pro studenty, kteří nemají ekonomické vzdělání, tolik známé. 10

11 2 Makroekonomický úvod Makroekonomie jako taková byla součástí předmětu Ekonomie, kde byla dostatečně vysvětlena. Vzhledem k provázanosti některých makroekonomických pojmů na látku obsaženou v tomto materiálu, pokládáme za vhodné, si některé základní pojmy ekonomie stručně připomenout. Z toho důvodu se může tato kapitola zdát oproti zbylým kapitolám tohoto materiálu rozsahově slabší, jde však pouze o stručné shrnutí již nabytých poznatků a uvědomění si návaznosti základních pojmů makroekonomie na dále probíranou látku. Makroekonomie se na rozdíl od mikroekonomie nezabývá chováním individuálních subjektů, ale chováním národního hospodářství jako celku. Studuje příčiny vývoje a následné dopady agregovaných proměnných. Mezi základní agregované ukazatele lze zařadit hrubý domácí produkt (HDP), všeobecnou cenovou hladinu (inflaci), nezaměstnanost a také vztah k zahraničí, který je vyjádřený rozdílem exportu a importu statků (tzv. obchodní bilanci). Makroekonomické ukazatele Ekonomika jako celek se hodnotí pomocí makroekonomických agregátů (ukazatelů). Základní agregáty jsou následující: hrubý domácí produkt - celková peněžní hodnota statků a služeb vyrobených během určitého období na území daného státu ať již tuzemskými občany, podniky nebo zahraničními subjekty; všeobecná cenová hladina (inflace) - všeobecný růst cenové hladiny v ekonomice. Inflace se nejčastěji zkoumá indexem spotřebitelských cen. V indexu spotřebitelských cen se porovnávají ceny vybraných výrobků a služeb a přisoudí se jim podíl podle toho, jak se podílí na celkové spotřebě domácnosti. Porovnáním hodnoty tohoto indexu v různých obdobích se získává míra inflace. Následek inflace je pokles kupní síly peněz, neboť za stejnou částku lze koupit méně zboží a služeb; nezaměstnanost - aktuální situace na trhu práce je ve vývoji ekonomiky jedním z klíčových problémů. Míra nezaměstnanosti je v makroekonomii jedním z hlavních ukazatelů sledování situace na trhu práce; obchodní bilance (vztah k zahraničí vyjádřený rozdílem exportu a importu) - rozdíl mezi vývozem a dovozem zboží mezi domácí ekonomikou a zahraničím. 11

12 Vztah mezi těmito ukazateli sleduje tzv. magický (makroekonomický) čtyřúhelník. Hodnocení makroekonomické situace země, je pak závislé na ploše toho čtyřúhelníku, čím je plocha větší tím je situace příznivější. Je důležité si uvědomit, že není možné zlepšování všech 4 ukazatelů najednou, proti sobě působí nezaměstnanost vs. inflace a inflace vs. tempo růstu ekonomiky. Příklad: Obrázek 1: Magický čtyrúhelník pro ČR a EU za rok 2009 Zdroj: Dočekalová, a další, 2012 Z grafu je zřejmé, že ČR v rámci jednotlivých ukazatelů zaznamenala stejně dobré nebo lepší hodnoty než EU. Drobně lepších výsledků jsme dosáhli v rámci ukazatele nezaměstnanosti, výrazně lepší jsou hodnoty salda zahraničního obchodu (Česká republika je významně proexportově orientovaná země, což se na grafu projevilo). Jako celek je (resp. v roce 2009 byla) na tom ČR makroekomicky lépe než EU jako celek. 12

13 Makroekonomie má svůj nezastupitelný význam především v oblasti hospodářské politiky dává tvůrcům této politiky návody, jak se vyhnout vysoké míře inflace, jak zabránit ekonomické recesi, jak odstranit vysokou nezaměstnanost, nebo jakým opatřením podpořit ekonomický růst. V následujících kapitolách si podrobně vysvětlíme vztah množství peněz v ekonomice, měnového kurzu a úrokových sazeb na výše uvedené makroekonomické ukazatele. Vysvětlíme si, kdo a jak ovlivňuje množství peněz, kurz a úroky a jaké tím může sledovat cíle. Vzhledem k tomu, že tato rozhodnutí ovlivňují všechny ekonomické subjekty, tj. i veřejnoprávní sektor, vysvětlíme také dopad a důsledky těchto rozhodnutí na domácnosti a organizace. Je nutné si uvědomit, že v tomto případě není velký rozdíl mezi domácnostmi, firmami a veřejnoprávními organizacemi, důsledky výše uvedených změn jsou pro všechny subjekty totožné. 13

14 3 Peníze, měna, peněžní standardy, měnové agregáty Dle teoretické definice peněz, lze za peníze teoreticky považovat jakékoliv aktivum, které je všeobecně přijímáno při placení za zboží a služby nebo při úhradě dluhu. Důležitý je aspekt všeobecnosti, tj. dané aktivum je přijímáno všemi subjekty dané společnosti. Pokud tomu tak není, nejde o peníze, nýbrž pouze o jejich neumělou a obvykle jen časově velmi omezenou náhražku. V dávné minulosti peníze nabývaly formu komodit, ale během času se vyvinuly do podoby papírového oběživa, mincí, šeků nebo číselné podoby účtů. Všechny tyto formy však mají jednu společnou vlastnost - jsou přijímány jako platidlo k nákupu statků a služeb. Peníze tedy slouží jako všeobecný prostředek směny. V této funkci peníze umožňují placení zboží a služby a úhradu dluhu. Peníze tedy plní následující funkce: prostředek směny (oběživo); uchovatel hodnoty (uchovávají kupní sílu do budoucnosti); zúčtovací jednotka (měřítko cen). Kromě teoretické definice existuje ještě definice empirická. Tato teorie usiluje o vysvětlení pojmu peníze v souvislosti se změnami ekonomické aktivity, neboť předpokládá, že změny nabídky peněz nebo jejího tempa růstu ovlivňují celkový reálný produkt ekonomiky, úroveň zaměstnanosti, cenovou hladinu a inflaci. Peníze jsou pak podle empirické definice nejvíce užitečné při jejich snaze ovlivňovat ekonomickou aktivitu. (Polouček, 2009) Tato definice zavádí pojem peněžní agregáty (viz níže), pomocí nichž se měří množství peněz v ekonomice. 3.1 Měna V této kapitole se zaměříme jen na základní vysvětlení pojmu měna. Měnovému kurzu a měnové politice jsou věnovány jiné kapitoly tohoto studijního materiálu. Měna je národní forma peněz. Můžeme ji definovat jako peněžní soustavu, která je používána a zákonně upravena na území určitého státu. Každá měna má následující znaky: 14

15 název; základní hotovostní druhy; nominální strukturu; výlučnost měny jako zákonného platidla na daném území, směnitelnost vnitřní a vnější; zákonem upravená pravidla emise, ochrany, nabývání a používání v domácím a zahraničním platebním styku. Od je jediným zákonným platidlem při všech platbách na území ČR česká koruna a jediným eminentem hotovostních peněz na našem území je Česká národní banka, která rovněž určuje nominální strukturu a další náležitosti bankovek a mincí. Platí: padělání bankovek se trestá dle zákona; je trestné pozměňování a poškozování bankovek a mincí nebo používání jejich reprodukcí v tisku, televizi, reklamách apod. bez svolení ČNB; Kč je tzv. vnitřně směnitelná (právo domácích subjektů za domácí měnu nakupovat měny cizí); vývoz hotovosti v Kč je limitován pro fyzické i právnické osoby; domácí i zahraniční subjekty; zahraniční subjekty mohou nabývat naši měnu v neomezeném množství; od října 1995 v souvislosti s novým devizovým zákonem se koruna stává externě směnitelnou zahraniční subjekty s ní mohou volně disponovat; použít k úhradě plateb v zahraničí; ukládat u zahraničních bank apod. 3.2 Vývoj peněžních prostředků Současná podoba peněz, jak je známe dnes, se vyvíjela relativně dlouhou dobu a prošla poměrně náročným vývojem. Na počátku tohoto vývoje byla naturální směna komodit směna jednoho statku za druhý, barterový obchod. Společnost se však vyvíjela a při stále rozsáhlejším obchodování se tento systém naturální směny ukázal jako značně nepohodlný. 15

16 Příklad: Představte si pravěkou společnost, kdy jedna její členka, říkejme jí třeba Lucy, byla na sběru lesních plodin. Protože je jí zima, ráda by tyto plodiny vyměnila za kůže. Arnold, nejlepší lovec, má kůží spoustu, ale nemá zájem o lesní plodiny, chtěl by nové hlavice na šípy. Tak jde Lucy za místním kovářem, který má o lesní plodiny zájem a vymění je za dvě hlavice šípů. Lucy jde za Arnoldem, dá mu hlavice a konečně dostane kůže, aby se mohla zahřát. Začaly se tedy využívat některé ze vzácnějších komodit jako platidla, tzv. všeobecné ekvivalenty. V tomto období se stále jedná o barterový obchod, avšak již s prvky měnového systému. Tyto komoditní peníze se lišily v závislosti na části světa a daném období. V českých končinách to bylo plátno (odtud i původ slova platidlo), které se odměřovalo a trhalo (jedno z možných vysvětlení původu slova trh), v Asii to byl např. čaj, v Africe např. rýže. S tímto systémem se lze vzácně setkat i v dnešní době, kdy se například ve vězení používají cigarety jako platidlo. Za první skutečně rozšířené peníze však můžeme považovat zlato a stříbro. Kovové peníze, mince, začaly v 6. až 7. století před naším letopočtem nahrazovat komoditní peníze a podstatně usnadnily obchodování. Přechod od všeobecných ekvivalentů k penězům začal tím, že obchodníci začali stříbrné, zlaté, nebo měděné slitky označovat hodnotou hmotnosti a později i různými obrazci a symboly. Ve chvíli, kdy kovový slitek označil svým výsostným znakem panovník a zaručil se tak za správnou váhu a za ryzost kovu, začínáme hovořit o mincích; první české stříbrné mince (denáry) nechal razit kolem roku 970 Boleslav I. ( ). Důvody pro pronikání drahých kovů do peněžního oběhu: je pevné a kujné; je snadno dělitelné; má nízkou míru opotřebovatelnosti; přestože má malý objem, tak vyjadřuje vysokou hodnotu. 16

17 S rozvojem bankovního trhu se pomalu přešlo k papírovým penězům. V 17. století některé vybrané bankovní domy začaly vydávat bankovky, jejichž podstatou byl příslib, že jejich doručiteli bude vyplacena určitá suma vyjádřena množstvím drahého kovu. Byly to v podstatě stvrzenky, v bance jste si zlato uložili a dostali jste potvrzení, že u nich máte uložen daný obnos. Pak jste s tímto potvrzením šli do dané banky (ať již ve stejném či v jiném městě) a oni Vám na jeho základě zlato vyplatili. Záhy se papírové peníze staly samostatnou formou platidla. V Číně se ovšem začaly papírové peníze používat již od 9. století našeho letopočtu. Postupem času se papírové peníze od svého navázání na zlato odpoutaly úplně. Státy zavedly zákonná platidla (peníze s nuceným oběhem), a ta již za zlato směnit nelze. Jen pro zajímavost, na našem území nebylo možné směnit papírové peníze za zlato již za Rakouska-Uherska. Posledními měnami, u kterých byla směnitelnost za zlato zrušena, jsou britská libra (1931) a americký dolar (1933). Se zákonnými platidly souvisí i pojem monetizace zlata. Pod tímto pojmem rozumíme převod zlata do zákonných platebních hodnot. Monetizace představovala proces, kdy zlato začalo pronikat do peněžního oběhu ve formě peněz. S rozvojem výroby a s rostoucím rozsahem peněžní směny byl však stále více pociťován nedostatek zlata pro měnové účely. S ukončením monetizace zlata tak byl zahájen proces opačný demonetizace. Demonetizace znamenala postupné nahrazování zlata jinými substituty, jako jsou například bankovky, mince, státovky nebo bezhotovostní peníze. Proces demonetizace prošel šesti základními fázemi označovanými jako tzv. peněžní standardy: zlatý standard (standard zlaté mince) oběh plnohodnotných mincí z drahého kovu; standard zlatého slitku částečná směnitelnost bankovek za zlato, omezením bylo min. množství měněného zlata, které bylo stanoveno zlatým slitkem; zlatý slitek je cca 12,5 kg zlata, v Anglii bylo například stanoveno, že 1 zlatý slitek je 1700 liber; v podstatě tak směna bankovek za zlato byla umožněna jen bohatým subjektům; po 1. světové válce; standard zlaté rezervy určité procento vydaných bankovek muselo být kryto zlatými rezervami daného státu; úkolem měnové politiky potom bylo stanovení vhodného 17

18 poměru krytí a jeho dodržování; standard v podstatě končí s příchodem velké krize ve třicátých letech; standard zlaté devizy měna není směnitelná za zlato, ale za zlaté devizy, tj. za měny, které ještě směnitelnost umožňovaly; poslední zlatou devizou byl americký dolar, který směnitelnost za zlato zrušil v roce 1933; zlatý dolarový standard jeho účelem bylo stabilizovat mezinárodní obchod a ekonomický růst v meziválečném období; dolar mohly směňovat za zlato pouze centrální banky vůči Federálnímu rezervnímu systému USA; byla stanovena centrální parita měny vůči USD a centrální banky se zavázaly udržovat pevný kurz vůči dolaru s odchylkou 1% od parity; díky změnám v poválečné Evropě končí v roce 1971; nařízený standard peníze nejsou žádným způsobem vázány na zlato. 3.3 Druhy peněz V současné době máme dva druhy peněz oběživo (mince a bankovky) a depozita (vklady na bankovních účtech). Mince, bankovky, státovky Bankovka je cenný papír na určitou peněžní částku; vydává ji emisní banka, je bezúročná a ze zákona musí být přijímána jako platební prostředek. (Česká národní banka) Mince je kovová cenina na určitou peněžní částku; vydává ji emisní banka, je bezúročná a ze zákona musí být přijímána jako platební prostředek. Státovka je papírové kreditní platidlo emitované státem; původně cenný papír na určitou peněžní částku, vydávaný státem, neúročitelný, znějící na majitele a který byl u pokladen státu přijímán na zaplacení státních pohledávek, např. daní. Vydávání státovek po zrušení zákona č.41/1953 Sb. v roce 1992 už není možné. (Česká národní banka) Bezhotovostní peníze (tzv. depozita) Bezhotovostní peníze se začaly objevovat ve vyspělých kapitalistických zemích na přelomu 19. a 20. století. Hotovostní peníze můžeme libovolně konvertovat do bezhotovostních a naopak, například vložením na účet či výběrem hotovosti z bankovního účtu. 18

19 Jako depozita můžeme označit termínované vklady, platební karty, šeky, úvěrové karty apod. 3.4 Měnové agregáty Měnové agregáty jsou výsledkem empirické definice peněz. Představují souhrn peněžních prostředků s jistým stupněm likvidity (schopnost aktiv přeměnit se na hotovost). Jejich vymezení, sledování a kontrola mají potom význam především pro regulaci množství peněz v oběhu (měnovou politiku). Měnové agregáty se obvykle značí velkým M a číslicí. Navzájem se liší především stupněm likvidity a každý měnový agregát s vyšším číslem obsahuje celý měnový agregát s číslem o jednotku menším plus určitou část dalších, ve srovnání s předchozím měnovým agregátem méně likvidních peněžních prostředků. Agregáty zahrnují pouze nástroje držené rezidenty dané země, tj. jejími občany a organizacemi, které mají sídlo v zemi. M0 = hotovostní oběživo Hotovostním oběživem se zde myslí hotovostní peníze v držbě nebankovních subjektů, nepatří sem tedy hotovostní rezervy na pokladnách bank nebo zásoba hotovostních rezerv v trezorech centrální banky. M1 = hotovostní oběživo + vklady na běžných účtech v bankách + cestovní šeky Tato skupina je často označována jako peněžní zásoba nebo také jako úzké peníze. Vklady a cestovní šeky zahrnuté v agregátu M1 jsou pouze šeky a vklady v domácí měně. M2 = M1 + quasi peníze Quasi peníze zahrnují (Česká národní banka): termínové korunové vklady, tj. korunové vklady rezidentů uložené u bankovní soustavy s pevnou výpovědní lhůtou nebo splatností v členění na podnikovou sféru, pojišťovny a domácnosti; vklady v cizí měně, tj. celkové vklady rezidentů v cizích měnách uložené u bankovní soustavy v členění na podnikovou sféru a domácnosti; 19

20 depozitní směnky a ostatní dluhopisy. M3 = M2 + krátkodobé cenné papíry nebankovních subjektů v domácí měně M3 zahrnuje agregát M2 a zahrnují M2 a obchodovatelné nástroje emitované sektorem měnových finančních institucí. Do tohoto agregátu patří některé nástroje peněžního trhu, zejména akcie/podílové listy fondů peněžního trhu a repo operace (úvěr zajištěný cennými papíry). Vysoká míra likvidity a cenová jistota zajišťují, že jsou tyto instrumenty blízkými substituty vkladů. Jejich zahrnutí vede k tomu, že M3 je méně ovlivňován substitucí mezi různými kategoriemi likvidních aktiv, než jsou užší definice peněz a díky tomu je stabilnější. (Česká národní banka, 2005) Tabulka 1: Měnové agregáty ČR Pasiva M1 M2 M3 Emitované oběživo X X X Jednodenní vklady X X X Vklady s dohodnutou splatností do 2 let X X Vklady s výpovědní lhůtou do 3 měsíců X X Repo operace Akcie/podílové listy fondů peněžního trhu Emitované dluhové cenné papíry do 2 let Zdroj: Česká národní banka, 2005 X X X Výše uvedené agregáty jsou platné v České republice (jsou harmonizované s agregáty eurozóny), v jiné zemi mohou být agregáty definovány jinak. Vždy však platí, že úzké peníze jsou vysoce likvidní a mají nízkou stabilitu, široké peníze jsou naopak stabilní, ale jsou málo likvidní. Vývoj a strukturu jednotlivých peněžních agregátů v rámci ČR pro období VIII/2011 IX/2012 demonstruje následující tabulka. Z tabulky je zřejmá vzájemná provázanost jednotlivých 20

21 agregátů. Všimněte si, že agregát M1 (oběživo a jednodenní vklady) tvoří více než 75% peněžní zásoby, aditivní položky agregátu M3 tvoří 1-2%, zbytek připadá na aditivní položky agregátu M2, cca 23-24%. Drtivou většinu peněžní zásoby tedy tvoří nejvíce likvidní agregát M1. Pokud bychom si níže uvedenou tabulku prodloužili o delší časové období, viděli bychom, že velikost agregátu M1 během jednotlivých let roste, mezi roky 2007 a 2012 se jedná o nárůst o 11% a tento nárůst je kompenzován poklesem aditivních položek agregátu M2, které ve stejném období poklesly o 9%. Aditivní položky agregátu M3 nabývají dlouhodobě malých hodnot, i zde však byl zaznamenán pokles o 2%. Tento vývoj by se dal vysvětlit ekonomickou krizí, kdy ekonomické subjekty nedisponují peněžními přebytky. 21

22 Tabulka 2: Peněžní agregáty a protipoložky (v mil. Kč) Zdroj: Česká národní banka, 2012

23 Kontrolní otázky a úkoly kapitoly 3: Co je to komoditní platidlo? Zahrnují měnové agregáty ČR i vklady v eurech? Popište agregát M0. Jaké jsou funkce peněz? Jaký je rozdíl mezi standardem zlaté devizy a zlatým dolarovým standardem?

24 Co je to monetizace zlata? Zahrnují měnové agregáty ČR i vklady nerezidentů? 24

25 4 Finanční trhy Definice trhu, jak jsme si jí uváděli v předmětu Ekonomie, zní Trh je systém, který určuje pravidla, podle kterých kupující a prodávající stanovují své ceny, nabízené a kupované množství. Ve zjednodušeném dvousektorovém modelu ekonomiky (blíže viz předmět Ekonomie) vystupují domácnosti a firmy. Domácnosti (spotřebitelé, spotřebitelské jednotky) mají v držení výrobní faktory a prodávají je firmám (produkční jednotky). Firmy naopak vlastní výrobky a služby a ty prodávají domácnostem. Existuje tedy trh zboží a služeb a trh výrobních faktorů. Trh služeb a zboží je trhem se spotřebními a s kapitálovými statky (blíže viz předmět Ekonomie). Trh výrobních faktorů je trh s prací, půdou a kapitálem a lze z něj vyčlenit trh práce (blíže viz předmět Ekonomie) a trh finanční, kterým se zabývá tento školící materiál. Pokud opustíme dvousektorový model ekonomiky, pak mezi účastníky (subjekty) finančního trhu řadíme domácnosti, firmy, vládu a finanční zprostředkovatele. Většina subjektů v ekonomice je často v situaci, kdy má buď přebytek finančních prostředků, nebo jejich nedostatek. Přebytkové subjekty vstupují na trh s nabídkou těchto přebytků a snaží se získat pro ně zajímavá finanční aktiva (vysvětlení pojmu viz níže). Systém finančních trhů v takovéto situaci umožňuje přemísťovat finanční prostředky od přebytkových subjektů k subjektům deficitním pomocí vytváření a obchodování s finančními instrumenty (vysvětlení pojmu viz níže). Bez existence finančních trhů by přebytkové subjekty nebyly motivovány k tvorbě úspor a naopak deficitní subjekty by mohly ztrácet motivaci pro vypůjčování finančních prostředků. (Revenda, 2000) Je důležité si uvědomit, že subjekty nejsou trvale přebytkové nebo deficitní. Kromě toho finanční trhy zajišťují likviditu, což znamená, že jak deficitní, tak přebytkové jednotky mohou rychle a za nízkých nákladů měnit své portfolio. (Revenda, 2000) 25

26 Finanční aktiva sama o sobě nepřináší žádný přidaný užitek. V podstatě to jsou práva na výnosy z reálných aktiv 1. Jinými slovy, finanční aktivum je peněžní pohledávka nebo majetkový nárok vlastníka aktiva. Finanční instrumenty (nástroje) je třeba chápat jako smlouvu, kterou na jedné straně vzniká finanční aktivum pro jednu jednotku a na straně druhé vzniká zároveň finanční závazek nebo nástroj vlastního kapitálu pro jednotku druhou. Příklad: Vztah mezi aktivy a instrumenty lze snadno pochopit pomocí akcií. Akcie jsou finančním instrumentem, nárok na dividendy je finančním aktivem. K přesunu finančních prostředků mezi subjekty může docházet přímo nebo nepřímo. O nepřímém toku finančních prostředků mluvíme, pokud do finančního toku vstupuje finanční zprostředkovatel. 1 Rozeznáváme aktiva finanční a aktiva reálná. Reálná aktiva jsou sama o sobě užitečná, jsou používána ve výrobě, patří sem např. budovy, stroje, pozemky atd. 26

27 Obrázek 2: Tok finančních fondů mezi subjekty finančního trhu Nepřímé financování Finanční zprostředkovatelé Zapůjčovatelé (spořitelé) domácnosti firmy vláda Vypůjčovatelé (utráceči) vláda firmy domácnosti Finanční trhy Přímé financování Zdroj: volně dle Černohorský, a další, 2011, str. 136 Legenda šipky znázorňují přesun disponibilních fondů mezi subjekty. Příklad: Příkladem nepřímého financování může být prodej státních dluhopisů na podzim roku Dluhopisy je možné pořídit přes zprostředkovatele, jmenovitě: České spořitelna; ČSOB; Komerční banka; J&T Banka; 27

28 České pošta. Naopak příkladem přímého financování může být odkup podílu společnosti Veolia ve Vodárně Plzeň. Jednalo se o přímé jednání mezi společností Veolia a městem Plzeň, žádný třetí subjekt do odkupu nevstupoval. 4.1 Subjekty finančního trhu Finanční zprostředkovatelé Finanční zprostředkovatelé umožňují přesun disponibilních fondů mezi jednotlivými subjekty peněžního trhu. Jejich úkolem je: zprostředkovat závazky mezi věřiteli a dlužníky; zprostředkovat tok cenných papírů a pohledávek; realizovat obchody s pohledávkami a závazky; shromažďovat a poskytovat informace o finančních potřebách podnikatelských subjektů. Finanční zprostředkovatelé samozřejmě provozují svojí činnost za účelem dosažení zisku a účtují si vyšší úrok než ten, který mají oni sami od svých vkladatelů. Důvody, proč jsou subjekty ochotny platit tento vyšší úrok: informační náklady - identifikace věřitelů a dlužníků je nákladná; transakční náklady - například poplatky za sepisování smluv vyžadující právníka. Finanční zprostředkovatele dělíme na: volně dle (Černohorský, a další, 2011) depozitní instituce o komerční banky aktiva užívají na firemní a spotřebitelský úvěry, hypotéky, vládní dluhopisy, municipální dluhopisy; o stavební spořitelny aktiva užívají na úvěry na bydlení; o družstevní záložny aktiva užívají na spotřebitelské úvěry; smluvně spořící instituce 28

29 o pojišťovny aktiva užívají na firemní dluhopisy, vládní dluhopisy, akcie; o penzijní fondy aktiva užívají na firemní dluhopisy, vládní dluhopisy akcie; investiční zprostředkovatelé o hedžové fondy (speciální typ podílového fondu pro finančně silné subjekty, min. vklad je od USD); o private equity (investice do firem) - aktiva užívají na majetkové podíly ve firmách a na finanční investice do začínajících firem; o suverénní fondy (státem vlastněné investiční fondy) - aktiva užívají na firemní dluhopisy, vládní dluhopisy, akcie; o finanční společnosti - aktiva užívají na firemní a spotřebitelské úvěry; o podílové fondy - aktiva užívají na firemní a vládní dluhopisy a akcie; o fondy peněžního trhu - aktiva užívají na instrumenty peněžního trhu; ostatní finanční instituce o hypotéční banky - aktiva užívají na hypotéky; o leasingové společnosti - aktiva užívají na leasingové pohledávky; o faktoringové společnosti - aktiva užívají na obchodní pohledávky. Dlužníci a věřitelé Jako dluh se označuje to, co je někdo někomu povinen vyrovnat. Je to předmět vztahu mezi věřitelem a dlužníkem, který zahrnuje oprávnění věřitele a povinnost dlužníka, aby dluh vyrovnal. Z hlediska věřitele se tento vztah označuje jako pohledávka, to znamená, že pohledávka je oprávnění věřitele požadovat od dlužníka vyrovnání dluhu, tedy takzvané plnění. Dluh se obvykle prokazuje písemným potvrzením (směnkou, dluhopisem) dlužníka věřiteli a bývá doprovázen splátkovým kalendářem, který stanoví, jak se bude splácet. Dluh je obvykle peněžní a vzniká na základě právního titulu - půjčkou (úvěrem), nákupem s odloženou platbou atd. Dlužník tak získává prostředky nebo komodity, které splatí až později, většinou však za půjčené prostředky platí navíc úrok. Je-li dlužník v prodlení, díky opoždění platby a podobně, mění se pohledávka na nárok. 29

30 Pojmem dlužník chápeme subjekt práva povinný ze závazkového právního vztahu k plnění vůči věřiteli. Věřitel má pohledávku za dlužníkem, dlužník má dluh vůči věřiteli. Věřitel je subjekt práva oprávněný ze závazkového právního vztahu požadovat plnění po dlužníkovi. Věřitel má pohledávku za dlužníkem, dlužník má dluh vůči věřiteli. Označení věřitel vzešlo ze skutečnosti, že půjčující osoba věřila, že jí dlužník dlužnou částku splatí. 4.2 Úspory Finanční přebytky, o nichž jsme mluvili výše, jsou vlastně úspory domácností, firem a státu, kteří figurují na výše uvedeném schématu na straně spořitelů. Úspory domácností jsou především ovlivňovány očekávaným příjmem v dlouhém období, demografickou strukturou obyvatelstva a systémem důchodového pojištění. Úspory firem jsou reprezentovány zisky, které firmy zadržují a tyto zisky reinvestují. Úspory firem závisí na investičních příležitostech, motivech akcionářů firem a schopnostech firem vypůjčit si na finančních trzích. Vládní sektor rovněž vytváří úspory, pokud jeho výdaje jsou menší než jeho příjmy, tzn., že hospodaření skončí přebytkem. Obrázek 3: Vztah mezi jednotlivými typy úspor Hrubé národní úspory Vládní úspory Soukromé úspory Úspory domácností Úspory firem Zdroj: vlastní 30

31 4.3 Dělení finančních trhů Za základní dělení můžeme považovat dělení dle kanálu alokace finančních prostředků. Financování může probíhat buď přímou, nebo nepřímou cestou (viz obr.1: Tok finančních fondů mezi subjekty finančního trhu). Při přímém způsobu přerozdělování jsou finanční prostředky alokovány od přebytkových subjektů k deficitním prostřednictvím cenných papírů. Deficitní subjekty emitují různé druhy cenných papírů a přebytkové subjekty investují své úspory do těchto instrumentů za asistence investičních bank, obchodníků s cennými papíry apod. Zprostředkovaný způsob je charakterizován účastí finančních zprostředkovatelů (banky, pojišťovny, spořitelny), kteří emitují sekundární finanční instrumenty, tedy transformují peníze získané od věřitelů a poskytují je dále dlužníkům v jiných formách s jinými charakteristikami. Můžeme říci, že finanční zprostředkovatelé ulehčují realizaci peněžních transakcí za úplatu (úrok, pojistné, marže). (Revenda, 2000) Z hlediska délky splatnosti obchodovaných nástrojů, lze trh dělit na: peněžní instrumenty se splatností do 1 roku; devizový trh s cizími měnami a instrumenty v cizích měnách; kapitálový instrumenty se splatností nad 1 rok; drahých kovů obchod s drahými kovy, je to pouze doplňkový trh; cenotvorným trhem drahých kovů je burza drahých kovů v Londýně. 31

32 Obrázek 4: Druhy finančního trhu dle délky splatnosti obchodovaných nástrojů Zdroj: volně z Nývltová, a další, 2007, str. 11 Dle obchodovatelnosti instrumentu dělíme trh na: primární instrumenty jsou prodávány prvotním investorům; sekundární obchodují se již vydané instrumenty; příkladem může být investor, který koupil od společnosti emitující akcie na primárním trhu a nyní je na sekundárním trhu prodává dál. Dle organizace trhů dělíme trhy na: burzovní trhy obchody jsou standardizovány a probíhají za stejnou cenu, příkladem je Burza cenných papírů Praha; mimoburzovní trhy standardizace obchodů je podstatně nižší než v předchozím případě a instrumenty se obchodují za 2 ceny, příkladem je RM-systém. 32

33 Kontrolní otázky a úkoly kapitoly 4: Jaká je funkce finančních zprostředkovatelů? Jaké jsou subjekty finančního trhu? Co je to finanční trh? Co tvoří hrubé národní úspory? 33

34 Jaké jsou kanály alokace finančních prostředků? Jaké jsou typy finančních trhů dle délky splatnosti obchodovaných instrumentů? Definujte sekundární finanční trh. 34

35 5 Investice Investici lze definovat jako přeměnu volných finančních prostředků (úspor) na jinou formu majetku. Investování lze popsat jako proces, kdy dochází k omezení současné spotřeby na úkor budoucích výnosů. Základní rozdělení investičních instrumentů je na reálné a finanční. Reálné investice, někdy též kapitálové investice, jsou vázány na konkrétní předměty, tj. na hmotná aktiva. Kapitálové investice mohou nabývat různých forem: fixní kapitál statky dlouhodobého použití, např. budovy, stroje atd.; zásoby; technologie; lidský kapitál know how, znalosti lidí; Finanční investice jsou obvykle transakce mezi ekonomickými subjekty, zachycené zpravidla na listu papíru, který slouží jako důkaz provedené finanční investice. Řadíme sem akcie, obligace, dluhopisy, podíly atd. Při rozhodování o investici se bere v úvahu její výnosnost (rozdíl mezi výnosy, které investice za dobu své existence přinese, a náklady vynaložené na její provoz a pořízení), rizikovost (ekonomická teorie chápe riziko jako pravděpodobnost odchylky od očekávaných výsledků; z finančního hlediska můžeme tuto definici zpřesnit na pravděpodobnost negativní odchylky) a likvidita (jak rychle a snadno lze investici přeměnit na peníze). Tyto tři výrazy se často znázorňují ve formě investičního trojúhelníku, který vyjadřuje rovnováhu a vztah mezi jednotlivými vrcholy. 35

36 Obrázek 5: Investiční trojúhelník výnos riziko likvidita Zdroj: vlastní Základní vztah je jednoduchý. Čím větší požadujeme výnos, tak tím větší podstupujeme riziko. Nebo také, čím větší riziko při investici podstupuji, tím větší bych měl požadovat odměnu za podstoupené riziko. Zároveň čím menší je likvidita investičního instrumentu, tím větší bych měl požadovat výnos nebo menší riziko. Příklad: Uložení prostředků na běžný vkladní účet v bance je maximálně likvidní, v podstatě bez rizika a proto jsou na běžných vkladech tak nízké výnosy, pouze desetiny procent. Uložení prostředků na termínovaný účet v bance je již méně likvidní (výpovědní lhůta), stále v podstatě bez rizika a výnosy jsou zde díky nižší likviditě už vyšší a jedná se o procenta. U akcií je již možný rozptyl rizika a výnosu mnohem vyšší. Podniky v rozvojových zemích nabízejí vysokou míru výnosu, ale zároveň vysokou míru rizika. I akcie podniků z vyspělých zemí mohou zaznamenat relativně bouřlivý vývoj během krátkého období. ČEZ například během 36

37 posledních 12 měsíců zaznamenal 10% růst i 19% propad, vývoj akcií ČEZu demonstruje níže uvedený graf. Graf 1: Vývoj cen akcií ČEZ, a.s. za posledních 12 měsíců Zdroj: ČEZ, 2012 Co se týče likvidity akcií, ta je dána ochotou někoho akcie odkoupit. U akcií, které jsou v propadu bude likvidita mnohem nižší než u akcií, které rostou. Neexistuje žádná investice, která se neřídí vztahem výnos-riziko-likvidita, ale zároveň je třeba rozlišovat druhy rizika, které investor podstupuje, jejich pravděpodobnost vzniku a vliv na zvažovanou investici. 37

38 Riziko lze třídit dle mnoha aspektů: systematické a nesystematické riziko: o systematické riziko je riziko, které je vyvoláno společnými faktory a postihuje v různé míře všechny hospodářské jednotky; příkladem mohou být změny v daňových zákonech, změny trhu (např. ekonomická krize); obvykle se tedy jedná o makroekonomická rizika; o nesystematické riziko, někdy též jedinečné či specifické je riziko, které je specifické pro jednotlivé organizace nebo jejich investiční projekty, příkladem tohoto rizika může být odchod klíčových pracovníků, selhání významného dodavatele atd.; obvykle se jedná o rizika mikroekonomická; dle zdroje rizik rozeznáváme: o tržní riziko riziko nepříznivého vývoje cen, je možné jej snížit pomocí opcí, swapů či forwardu, dále je možné je dělit na: úrokové vzniká v důsledku nejistoty ohledně vývoje úrokových sazeb; akciové riziko změny cen akcií; komoditní je spojeno se změnami cen komodit, jako jsou ropa, zlato apod.; kurzové (měnové) je způsobeno kolísáním měn vůči sobě; inflační riziko inflace ovlivňuje reálný výnos investice, vysoká inflace může mít za následek i záporný výnos z investice; o kreditní riziko někdy též úvěrové; riziko, že dlužník či jiná protistrana nesplní své závazky; můžeme jej snížit pomocí hodnocení bonity dlužníka a jeho schopnosti splácet závazky a pomocí rozmělnění portfolia mezi více dlužníků; o operační riziko riziko ztráty z důvodu selhání vnitřních procesů, ať již důvodu lidské chyby či selhání systémů likviditní riziko riziko, že banka nebude moci dostát svým závazkům v termínu splatnosti, tzv. run na banku; riziko vzniká v důsledku rozdílného načasování toků aktiv a pasiv; omezit se dá důsledným řízením aktiv a pasiv. 38

39 V předmětu Řízení financí ve veřejném sektoru jste si základní metody hodnocení investic již popsali, jedná se o: metodu čisté současné hodnoty; vnitřní výnosové procento; dobu návratnosti; rentabilitu investice. Podle vztahu investora k riziku a výnosu rozlišujeme 3 základní typy investičních strategií: strategie konzervativní investor preferuje nízké riziko, tudíž i nízký výnos; investor víceméně počítá s tím, že kladný výnos z investice bude nulový, zaměřuje se na uchování hodnoty svých finančních prostředků a jejich ochranu před inflací, patří sem vklady na běžných či termínovaných účtech v bankách, státní dluhopisy apod.; strategie agresivní investor naopak preferuje vysoký výnos i za cenu vysokého rizika, za vysoce rizikové se považují především akcie malých společností, podniků ze zemí jako je Rusko či země Latinské Ameriky a v některých případech lze dokonce považovat za rizikové i státní dluhopisy, pokud se jedná o stát, který je výrazně politicky nestálý; strategie vyvážená pohybuje se na pomezí obou výše uvedených. Samozřejmě není žádoucí veškeré volné prostředky investovat do jedné jediné investice, tím by riziko této investice neúměrně vzrostlo. Je vhodnější investovat do různých cenných papírů, různých firem apod. Takováto kolekce cenných papírů a jiných aktiv se nazývá portfolio. Při sestavování portfolia je vhodné se držet několika základních pravidel: pokud mají dvě investice stejné riziko, je lepší zařadit tu s vyšším výnosem; pokud mají dvě investice stejný výnos, je lepší zařadit tu s nižším rizikem; má-li jedna investice větší riziko i výnos a druhá menší riziko i výnos, je výběr investice závislý na vztahu investora k riziku (viz investiční strategie); pokud lze snížit riziko, aniž by to mělo dopad na snížení výnosnosti, udělejte to. 39

40 Nejjednodušší způsob jak vyhodnotit výnosnost portfolia je vážený aritmetický průměr, kde váhu tvoří podíl dané investice na celém portfoliu. 5.1 Kolektivní investování Kolektivní investování poskytuje možnost snadno investovat úspory, s poněkud menším rizikem, při zachování naděje na vyšší zhodnocení oproti pouhému uložení peněz na spořicí účet u banky. Nejrozšířenější a nejpopulárnější formou kolektivního investování jsou různé typy investičních a podílových fondů. V zahraničí, především v anglosaských zemích, je kolektivní investování velmi rozšířené. Vznik řady domácích podílových fondů a vstup fondů zahraničních na domácí trh vedl ke vzniku široké škály investičních nástrojů tohoto typu a k růstu jejich popularity i v ČR. Podstata kolektivního investování spočívá ve shromažďování peněžních prostředků od jednotlivých drobných investorů. Investor nákupem podílových listů nebo akcií investičního fondu svěří své finanční prostředky fondu a o jejich investování se za něj stará odborník správce fondu. Výhody a nevýhody kolektivního investování znázorňuje následující obrázek. 40

41 Obrázek 6: Výhody a nevýhody kolektivního investování Klady profesionalita při správě investovaných prostředků širší možnost diverzifikace nižší náklady investování menší administrativní a časová náročnost pro investora velký výběr fondů vysoká likvidita cenných papírů informace, které by za jiných okolností byly pro střadatele nedostupné výhodné zdanění Zápory nutnost platit fondům správní poplatky existuje malá míra možnosti ovlivnit cíl investic rizika spojená s investováním na kapitálovém trhu Zdroj: vlastni Existují dva základní modely kolektivního investování, které se liší právní subjektivitou a principem fungování investiční fondy a podílové fondy. Podílové fondy Jedná se o způsob investování kolektivních prostředků, se kterými poté podílové fondy disponují a investují je za účelem zhodnocení. Na rozdíl od investičních fondů podílové fondy nemají právní subjektivitu. Podílové fondy jsou spravovány investičními společnostmi, které dohlížejí na jejich fungování. Základní jednotkou fondu je podílový list. Držitel těchto listů se označuje jako podílník fondu. Investiční společnosti Investiční společnost dohlíží na majetek v podílovém fondu svým jménem a na účet podílníků. V ČR jsou téměř tři desítky investičních společností, mezi nejznámější patří např. Partners, J&T, 41

42 ČSOB investiční společnost, Patria Direct aj. Investiční společnost podléhá zvláštní regulaci dané zákonem č. 189/2004 Sb., o kolektivním investování a dohledu České národní banky. Její činnost je kontrolována také depozitářem a auditorem. Investiční společnost musí svůj majetek od majetku fondu striktně oddělovat. Investiční fondy Investiční podílové fondy jsou založené na stejných principech jako akciové společnosti, jejich investoři se stávají jejich akcionáři. Hlavním cílem investičních fondů je podnikání založené na kolektivních investicích. Získané prostředky fondy používají ke koupi cenných papírů, nemovitostí, ukládá je na zvláštní účet u banky apod. Fondy můžeme dělit i na otevřené a uzavřené fondy. Uzavřené fondy mají pevně stanoven počet podílů, které se subjekt rozhodl emitovat, nebo tyto podíly nabízejí jen po určitou omezenou dobu. Je tedy předem znám objem prostředků, které bude fond spravovat. Fond nemá povinnost zpětného odkupu podílů od svých podílníků. Otevřené fondy naopak mají povinnost zpětného odkupu podílů od svých podílníků a počet podílů ani doba pro emitování nejsou omezeny. Při investování do fondů je nutné počítat s poplatky, které si investiční fondy účtují. Jsou to: vstupní poplatek procento z investované částky; obvykle náleží zprostředkovatelské společnosti (poradci), která obchod uzavřela; správní poplatek procenta ze spravované částky, je již započítán do zveřejněné ceny podílového listu; výstupní poplatek většinou se neúčtují, někdy nahrazují vstupní poplatky, bývají odstupňovány dle trvání investice. Fondy mají i další průběžné náklady, jako je poplatek depozitáři Hodnocení fondů Z důvodu odlišnosti investování fondů na různých trzích se diametrálně liší jejich výkonnost i riziko není proto možné měřit je všechny dle stejných měřítek. Fondy se dají porovnávat například podle toho, jak jsou prodávané (což není spolehlivé) nebo lze využít odbornou porotu. 42

43 Ke zhodnocení fondů tak tedy vzniklo několik ukazatelů, které v hodnocení fondů zohledňují i jiné veličiny, než je pouze výnos. Kromě výnosu se zabývají také rizikem, které je nutné podstoupit k dosažení určitého dodatečného výnosu. K tomuto účelu se používají tzv. poměrové ukazatele. Mezi nejznámější z nich patří Treynor Ratio, Sharpe Ratio, Sortino Ratio nebo ukazatel Jensen s Alpha. Treynor Ratio vyjadřuje závislost mezi rizikem fondu a celým trhem. Relativní výkonnost fondu měřenou proti akceptovatelnému riziku získáme podílem výkonnosti a rizika za pomocí této rovnice: Kde: R výkonnost sledované investice nebo aktiva, Rf výkonnost benchmarkové investic, E (R) očekávaný výnos investice, β - rizikovost výnosu měřená parametrem systematického rizika. β měří systematické riziko spojené s investicí a počítá se jako podíl kovariance investice a trhu vzhledem k rozptylu investice. Je to tedy míra výnosu, dosažená nad benchmark vzhledem k jednotce rizika. Čím vyšší hodnota ukazatele, tím lépe pro investora. Sharpe Ratio je jeden z nejpoužívanějších koeficientů hodnocení. Podle tohoto koeficientu je výhodnější ta investice, jejíž poměr výnosu nad bezrizikovou mírou a rizikem (daného volatilitou) je vyšší. Jde tedy o míru prémie k podstoupenému riziku. Sharpeho poměr bere v potaz celkové riziko (a ne benchmark) a proto se hodí také pro porovnávání fondů napříč všemi kategoriemi. Vzorec pro výpočet Sharpeho poměru se dá popsat jako výnos sledované investice / riziko neboli volatilita daná jako směrodatná odchylka výnosu nad bezrizikový výnos. Čím větší je číslo, které po výpočtu dostaneme, tím je vyšší výnos, který investice dosáhla na jednotku rizika. 43

44 Sortino Ratio je rozšířené Sharp Ratio. Odlišuje se tím, že bere v potaz způsob, jakým riziko vzniká. Bere v potaz pouze volatilitu poklesu, která představuje pro investora riziko ztráty a nepočítá volatilitu růstu, která je vlastně pro investora pozitivní. Ve výpočtu figurují stejné veličiny, ale riziko představuje pouze volatilita vypočtená jako směrodatná odchylka výnosu nad bezrizikový výnos zachycující pouze poklesy Rozdělení fondů podle míry rizika Míra rizika je dána portfoliem, do kterého fond investuje, rozeznáváme proto následující typy fondů. Fondy peněžního trhu Tyto fondy investují zejména do krátkodobých, vysoce bezpečných dluhopisů tak, aby jejich průměrná doba splatnosti byla kratší než jeden rok. U tohoto fondu je nízké riziko, avšak i nízký výnos. Pro své investování mohou rovněž využít termínovaných vkladů u bank. Kurzové riziko bývá zpravidla nízké. Fondy dluhopisné Dluhopisové fondy investují hlavně do dluhopisů, podíl akcií však nesmí dle českých zákonů překročit 10% aktiv fondu. Fondy se střednědobým investičním horizontem, středním rizikem a středním výnosem. Dlouhodobé zhodnocení bývá zpravidla vyšší než u fondů peněžního trhu, ale nižší než u akciových fondů. Doporučená doba investování je kolem dvou let. Fondy smíšené Smíšené neboli balancované fondy stojí mezi fondy akciovými a dluhopisovými. Investují do akcií, dluhopisů a nástrojů peněžního trhu (pokladniční poukázky a termínované vklady bank) současně, přičemž rozložení investic, se v rámci statutu fondu přizpůsobuje aktuální situaci na trhu. Investiční politika některých smíšených fondů je velmi flexibilní, čímž však může být pro investora málo předvídatelná. Investice by měla trvat min. 3 roky. 44

45 Fondy akciové Akciové fondy mají minimálně 66% svého majetku investováno do akcií. Vyznačují se výrazným kolísáním kurzu a jsou to vysoce rizikové fondy vhodné pro nejdelší investiční horizont (min. 5 let), protože dlouhodobě mají nejvyšší zhodnocení. Fondy fondů Fondy fondů investují do jiných fondů, jejichž podílové listy nakupují. Investice do podílových listů jiných fondů znamená pro podílníky lepší rozložení rizika spojeného s investováním. Cenou jsou však vyšší (dvojité) poplatky za správu. Zajištěné fondy Zajištěné neboli garantované fondy jsou fondy, které svému investorovi zaručují návratnost části nebo celé investice a někdy i minimální zaručený výnos. Investiční horizont určuje správce fondu a může činit i několik let. Nevýhoda tohoto fondu je nízká likvidita, finanční prostředky jsou vázány ve fondu. Hedgeové fondy Hedgeový fond se snaží o dosažení absolutního výnosu využíváním investičních příležitostí za současné snahy zabránit finanční ztrátě. Tím se také liší od klasických podílových, které jsou zaměřeny na dosahování dobrých relativních výnosů ve srovnání s trhem. Pro většinu manažerů hedge fondů je typické to, že nejenže nevěří v efektivitu trhu, ale z neefektivity trhu se snaží těžit. Hedge fondy nejsou zaměřeny pouze na jednu investiční strategii, ale uplatňují různé strategie a různé investiční nástroje. Jedná se o velmi rizikové fondy, které však v průměru dosahují vyšších výnosů než klasické podílové fondy Výběr fondu a zprostředkovatele Níže uvedená tabulka zobrazuje hrubé srovnání jednotlivých typů fondů z hlediska jejich výnosu, investičního horizontu a rizika. 45

46 Tabulka 3: Srovnání jednotlivých typů fondů z hlediska rizika, investičního horizontu, výnosu Typ fondu Investiční horizont Riziko Výnos Fondy peněžního trhu Fondy dluhopisové Fondy smíšené Fondy akciové Fondy fondů Zajištěné fondy Hedgeové fondy Zdroj: Vlastní Legenda zelená barva = příznivá situace (krátký investiční horizont, malé riziko, velký výnos), červená barva = nepříznivá situace Jak jsme uvedli výše, zvolená investiční strategie a tím i preferovaný fond je naprosto individuální záležitostí podléhající sklonům investora k riziku, obrátce prostředků a samozřejmě požadovaného výnosu. U veřejné správy, především měst a obcí, je však situace jiná. Je nutné si uvědomit, že tyto subjekty hospodaří se svěřenými penězi a vysoké riziko (a tím i bohužel výnos) zde není akceptovatelné. Z výše uvedené tabulky plyne, že nízké riziko je u následujících typů fondů: fondy peněžního trhu; fondy dluhopisové; fondy fondů; zajištěné fondy. Teď závisí pouze na dané organizaci, jak dlouho mohou dané prostředky zůstat vázány na investici. Pokud se jedná o prostředky, které mohou ležet 3 roky a více je vhodný zajištěný fond. Pokud mohou ležet 1-2 roky pak je lepší fond dluhopisový nebo fondy fondů. Pokud mohou ležet méně než rok, jedinou vhodnou variantou jsou fondy peněžního trhu. Při výběru fondu nebo konkrétního zprostředkovatele je však nutné brát v potaz i další faktory, a to nejen finanční povahy (poplatky), ale i povahy nefinanční, jedná se zejména o historii zprostředkovatele, jak ČNB hodnotí jeho činnost (pokuty, varování atd.), vhodné jsou i reference 46

47 jiných klientů s obdobnými potřebami a v neposlední řadě je dobré znát majetkovou strukturu zprostředkovatele a jeho finanční zázemí. Rovněž je při porovnávání fondů znát ukazatele představené v kap , není ale příliš reálné, že byste si je propočítávali sami. V ČR připravuje hodnocení podílových fondů firma Moneco a odborný časopis Fondshop. Opatrnost obcí a měst v ČR v oblasti investování, a to i v rámci bezpečných dluhopisových fondů je značně poznamenána kauzou Key Investment. Tento finanční zprostředkovatel měl ve správě prostředky i měst a obcí, největšími investory byli Praha 6, Praha 10, Praha 13 a Sokolov. V důsledku špatného investování Key Investment, která nakupovala dluhopisy soukromých firem, které ještě navíc dlouhodobě vykazovaly ztrátu, přišly města a městské části o desítky milionů. Společnost Key Investment na sebe samu podala návrh na insolvenční řízení v červnu Investorům tak zůstaly dluhopisy s nejistou mírou rizika. Jak se ukazuje v posledních dnech, toto riziko bylo značně vysoké. Ke konci roku 2012 měla investorům proplatit dluhopisy v hodnotě 130 milionů korun leasingová firma Borsay, peněžní prostředky však vyplaceny nebyly. Vysoká ztráta hrozí zejména radnici Prahy 6, která do dluhopisů Borsay investovala 23 miliony korun Související legislativa Zákon č. 189/2004 Sb., o kolektivním investování, upravuje v souladu s právem Evropských společenství kolektivní investování, jehož předmětem je shromažďování peněžních prostředků od veřejnosti upisováním akcií investičního fondu nebo podílových listů podílového fondu, investování na principu rozložení rizika a další obhospodařování tohoto majetku. Rovněž upravuje investování zahraniční investiční společností, kolektivní investování v rámci různých fondů a podobně. Na dodržování legislativy související s kolektivním investováním dohlíží Česká národní banka - každý podílový fond na našem území musí mít povolení a registraci ČNB, stejně tak jako jakékoliv další subjekty, které s podílovými fondy přijdou do styku, tj. investiční poradci, zprostředkovatelé a investiční společnosti, popř. obchodníci s cennými papíry musí mít licenci ČNB. 47

48 5.1.5 Jiné finanční nástroje Mezi jiné finanční nástroje, které je možné využít k investicím ve veřejné správě, patří iniciativa Jessica (Společná evropská podpora udržitelných investic do městských oblastí). Tato iniciativa vznikla na popud Evropské komise ve spolupráci s Evropskou investiční bankou a Rozvojovou bankou Rady Evropy a pomocí mechanismů finančního inženýrství podporuje udržitelný městský rozvoj a obnovu. Země EU se mohou rozhodnout, že investují část finančních prostředků jim přidělených strukturálními fondy EU do revolvingových fondů, aby pomohly opětovnému využití finančních prostředků a urychlily tak investice do městských oblastí Evropy.Z Evropského fondu pro regionální rozvoj jsou přidělovány příspěvky fondům městského rozvoje, které je investují do partnerství veřejného a soukromého sektoru nebo jiných projektů obsažených v integrovaném plánu udržitelného městského rozvoje. Tyto investice mohou mít podobu vlastního kapitálu, půjček a/nebo záruk. (Inforegio) Zatímco běžné operační programy nabízejí podporu výhradně formou nenávratných dotací, Jessica regionům dává možnost získat peníze zpět a v budoucnu je opět použít na podporu dalších investic. Řídící orgány se také mohou rozhodnout přidělovat prostředky z fondů městského rozvoje pomocí holdingových fondů, které jsou zakládány za účelem investování do několika fondů městského rozvoje. Kvůli revolvingové povaze nástrojů jsou výnosy z investic investovány zpět do nových projektů v oblasti městského rozvoje, čímž dochází k opakovanému upotřebení veřejných financí a podpoře udržitelnosti a využití státních peněz a peněz plynoucích z EU. (Inforegio) Příklad: Jako první se do programu Jessica zařadil Moravskoslezský kraj, který plánuje, že podpora poputuje na regeneraci nevyužitých průmyslových objektů (tzv. brownfields). V Regionálním operačním programu Moravskoslezsko bylo 500 miliard korun původně vyhrazeno právě na podporu takových projektů, ale podle hejtmana Jaroslava Palase o ně nebyl za současných podmínek zájem a region se proto rozhodl peníze převést do 48

49 nového nástroje financování, do Jessicy. Oblast brownfields, která je spojena s mnoha majetkoprávními otázkami a dalšími překážkami, je za současných dotačních podmínek jen těžce podporovatelná, říká hejtman. Jessica podle něj otevírá zcela nové perspektivy. (EurActiv, 2010) Kontrolní otázky a úkoly kapitoly 5: Uveďte příklad kapitálové investice? Jaké aspekty budete brát v potaz při rozhodování o investici? Jaký je rozdíl mezi systematickým a nesystematickým rizikem? 49

50 V čem spočívá kreditní riziko? Co je to kolektivní investování? Jaký je rozdíl mezi investičním fondem a investiční společností? Co to jsou zajištěné fondy? 50

51 6 Bankovní soustava ČR Tato kapitola slouží jako úvod do bankovnictví, seznámí studenty se základními pojmy, jako jsou banka a bankovní soustava. Další informace o jednotlivých typech bank či bankovních produktech jsou náplní dalších kapitol. Banky jsou ve své podstatě podnikatelské subjekty, které mají ovšem ve srovnání se subjekty podnikajícími v jiných ekonomických odvětvích řadu specifických rysů, projevujících se v jejich postavení a celkovém významu v ekonomice. Na činnost bank se obvykle vztahují i odlišná pravidla oproti obecné úpravě podnikání. Banka je podnik, který provozuje peněžní operace na vlastní účet. Nakupuje peníze ve formě vkladů (depozita) a peníze pak formou půjček zase investuje. (Černohorský, a další, 2011) Mnoho bank však poskytuje řadu služeb, které nelze bezprostředně považovat za bankovní (např. směnárenská činnost). Banka vystupuje jak v roli dlužníka (shromažďuje peníze od jiných subjektů a pracuje s těmito svěřenými penězi), tak v roli věřitele (nashromážděné prostředky půjčuje/investuje dál). Plní tedy funkci zprostředkovatele a jejím úkolem je zprostředkovat pohyb volných peněžních prostředků od přebytkových subjektů k subjektům nedostatkovým. Základní funkce bank můžeme rozdělit do 4 oblastí (Polouček, 2006): nabídka přístupu k platebnímu a zúčtovacímu mechanismu, tj. realizace plateb; transformace zdrojů, tj. výše popsaná funkce finančního zprostředkovatele; řízení rizika; zpracování informací a monitorování dlužníků. V ekonomice většinou neoperuje jen jedna banka, ale je jich více. Souhrn bank operujících na daném území, vzájemné vztahy těchto bank a jejich vazby na okolí tvoří bankovní soustavu. Funkce a způsob fungování bankovní soustavy jsou determinovány existujícím ekonomickým systémem v dané zemi. Dalšími relevantními faktory ovlivňujícími fungování bankovní soustavy je systém vzájemných vazeb mezi jednotlivými bankami, rozvinutost finančního trhu, měnová 51

52 stabilita, směnitelnost měny, zapojení mezinárodních organizací, způsob regulace bankovních aktivit a některé další faktory. Můžeme rozlišovat univerzální a specializovanou bankovní soustavu. U specializované bankovní soustavy mohou banky provozovat buď komerční (vklady, úvěry apod.), nebo investiční činnosti (investice do cenných papírů, majetkových účastí apod.). Důvodem je zamezení zneužívání informací poskytovaných při komerční činnosti (informace o klientech při žádosti o úvěr atp.) pro činnost investiční, tj. banky získávají informace, které jsou jinak pro ostatní investory (např. investory na burzách) nedostupné. Ještě do nedávné doby byl tento systém aplikován v USA nebo UK. V případě univerzální bankovní soustavy analogicky mohou banky provozovat zároveň jak komerční, tak investiční činnosti. Univerzální banky jsou více konkurenceschopné než banky specializované, proto k tomuto systému, který je používán především v zemích EU, přecházejí i anglosaské země. Postupem času se v některých zemích vytvořili podsystémy univerzální nebo specializované bankovní soustavy a vyčlenili se zde realitní banky, které se specializují na financování nemovitostí. Dále rozlišujeme jednostupňovou a dvoustupňovou bankovní soustavu. Dvoustupňová bankovní soustava je taková, kde se vyčlenila centrální banka, která plní speciální funkce, jako je emise peněz, dozorčí činnost apod. (viz další kapitoly). Jednostupňová soustava naopak centrální banku od ostatních bank neodlišuje. Jednostupňová bankovní soustava může v praxi vypadat dvojím způsobem: existuje v podstatě pouze centrální banka, která má i funkce bank univerzálních (direktivní ekonomiky); existují pouze univerzální banky, které mohou i emitovat hotovostní peníze, tj. každá banka si vydává svoje peníze (v praxi neexistuje). 52

53 Příklad: Příkladem jednostupňové bankovní soustavy je, resp. byla Česká republika (resp. ČSSR) v letech , jmenovitě Státní banka československá, ve které byly sloučeny jak emisní, tak komerční bankovní funkce. U dvoustupňové bankovní soustavy rozeznáváme centrální banku (speciální funkce) a banky ostatní, které zprostředkovávají pohyb peněžních prostředků dle požadavků trhu. Tento typ bankovní soustavy je založen na separaci makroekonomických funkcí typických pro centrální banku, a mikroekonomických funkcí, které souvisejí s aktivitami sítě komerčních bank. Centrální banka v tomto systému reprezentuje stabilizační prvek, komerční banky realizují ostatní ziskové aktivity. U dvoustupňové bankovní soustavy je jasně daný vztah centrální banka => banka => klient. Obrázek 7: Typy bankovních soustav Jednostupňová s. Dvoustupňová s. (centrální banka + univerzální banky komerční banky + investiční banky + realitní banky + realitní banky Zdroj: vlastní V České Republice, tak jako ve většině hospodářsky vyspělých zemí, existuje bankovní dvoustupňový systém. První stupeň tvoří centrální banka - Česká národní banka, druhý stupeň je tvořen ostatními bankami, v ČR to jsou obchodní banky. V České Republice se setkáváme s modelem univerzálního bankovnictví, tj. banky mohou poskytovat jak komerční tak investiční produkty. Vzhledem k existenci hypotečních bank a stavebních spořitelen, je zřejmé, že v ČR je 53

54 uplatňován model dvoustupňového univerzálního bankovního systému s vyčleněnými realitními bankami. S tímto modelem se kromě ČR nejčastěji setkáváme i v oblasti střední Evropy. Příklad: Příkladem obchodní bank v ČR jsou Komerční banka, Česká spořitelna, ČSOB, Raiffeisenbank apod. Příkladem specializovaných realitních bank jsou stavební spořitelny, jako jsou Českomoravská stavební spořitelna, Stavební spořitelna České spořitelny, Modrá pyramida stavební spořitelna Komerční banky atd. Banky v České republice jsou z cca 75% tvořeny bankami s rozhodující zahraniční účastí. Pouze 8 bank z celkového počtu 44 mají rozhodující českou účast a z toho jsou 2 banky státní. 54

55 Tabulka 4: Vlastnická struktura českých bank Zdroj: Česká národní banka, ) Do počtu "vzniklých" subjektů jsou zahrnuty ty, které v daném období získaly oprávnění k činnosti bez ohledu na to, zda již začaly reálně poskytovat služby. Oprávněním k činnosti se podle typu subjektu rozumí licence nebo povolení, zápis do obchodního rejstříku nebo notifikace u organizačních složek zahraničních subjektů. 2) Do počtu "zaniklých" subjektů jsou zahrnuty ty, které v daném období pozbyly oprávnění k činnosti z jakéhokoliv důvodu.

56 Finanční krize se na českém finančním trhu projevovala jen postupně. Díky vysoké likviditě trhu i rozhodujících bank a podpoře trhu opatřeními ze strany centrální banky (rozvolněním přístupu k financování) nedošlo k zásadnímu porušení fungování trhu i přes pokles likvidity a nárůst rizikové přirážky. Dokonce ani poměrně velké oslabení koruny (v pololetí roku 2008 koruna dosáhla kurzu 23 Kč za Euro, poté však soustavně oslabovala a v únoru 2009 se euro obchodovalo kolem 29,50 Kč) nevedlo ke vzniku paniky či kapitálového odlivu. I další měsíce potvrdily, že český finanční systém se s finanční krizí vyrovná dobře, a obejde se bez státních subvencí či mimořádných opatření. Situaci přitom pomohlo, že domácí vlády některých bankovních skupin, působících v české republice poskytly v případě potřeby, včasnou a rezolutní podporu svým institucím. Oslabení situace bankovních dlužníků se do hospodaření bank však musela promítnout. V první fázi se zhoršení projevilo na insolvenci několika málo firem (Moravie Energo, Kordárna atd), u kterých probíhající ekonomická krize znásobila jejich předchozí problémy. Přesto však problémy s korporátními úvěry, které se projevily nárůstem pohledávek v selhání o 13,5 mld. Kč, nevedly ke vzniku ztrát bank, ale pouze ke snížení jejich ziskovosti. Ke konci roku 2008 dosahoval podíl standardních úvěrů v investičním portfoliu bank 93,6%, což je jen o 1,1 procentního bodu méně. V pozdějším období, v souvislosti se zhoršenou situací na trhu práce, dochází ke zhoršení u úvěrů obyvatelům, zejména u nezajištěných spotřebních půjček. Míra delikvence se zde však díky růstu velikosti portfolia v průběhu roku 2008 pohybovala kolem 2,7%, problém navíc omezuje poměrně kvalitní legislativa, pokrývající tuto oblast. O dobré kapitálové vybavenosti českého bankovního sektoru svědčí v prvním pololetí roku 2009 provedené strast testy ČNB. Počáteční kapitálová přiměřenost 12,3% po propočtu scénářů Evropa v recesi či Nervozita trhů se udržena nad 11% respektive na 10%. Dokonce i ve scénáři ekonomické deprese byl kapitál bankovního sektoru jen mírně snížený (na 9,7%) a pouze jedna banka se v tomto scénáři dostala do oblasti záporného kapitálu. (Česká bankovní asociace, 2011)

57 6.1 Legislativa vymezující činnost bank v ČR V ČR upravuje činnost bank zákon č. 21/1992 Sb., o bankách. Tento zákon upravuje některé vztahy související se vznikem, podnikáním a zánikem bank se sídlem na území České republiky, včetně jejich působení mimo území ČR. Banky jsou dle zákona právnické osoby, akciové společnosti se sídlem na území ČR, které přijímají vklady od veřejnosti a poskytují úvěry. K této činnosti musí získat od ČNB licenci. Banka může vykonávat i jiné činnosti (směnárenská činnost), pokud je má povoleny v bankovní licenci. Zákon stanovuje požadavky na organizaci banky a účetnictví, definuje institut Bankovního dohledu a nástroje pro případ nedostatků v činnosti banky (nucená správa, odnětí licence, likvidace banky) a upravuje též problematiku pojištění pohledávek z vkladů. Pojem banka je definován i ve směrnici EU 2006/48/EC. Tato směrnice definuje pojem úvěrová instituce a banka je pak chápána jako podnik, jehož činnost spočívá v přijímání vkladů nebo jiných splatných prostředků od veřejnosti a poskytování úvěrů na vlastní účet. Ve směrnici jsou uvedeny i základní operace bank (Černohorský, a další, 2011): investování do cenných papírů; finanční pronájem; platební styk a zúčtování; vydávání a správa platebních prostředků (platebních karet); poskytování záruk; otevírání akreditivů; obstarávání inkasa; výkon funkce depozitáře; směnárenská činnost; obchod s devizami; pronájem bezpečnostních schránek. Vzhledem k tomu, že ČR je členem EU může banka pro svou činnost využít tzv. jednotnou bankovní licenci, pak již nepotřebuje licenci vydanou ČNB, ale stačí jí licence vydaná na území 57

58 jejího domovského státu. Tato licence platí na území členských států EU a Islandu, Lichtenštejnska a Norska. Takovéto banky pak podléhají dozoru domovského dozorčího orgánu. Hostitelský orgán (zde ČNB) pak jen kontroluje dodržování podmínek, které jsou stanoveny našimi právními předpisy. Pro získání jednotné bankovní licence je nutné splnit několik podmínek. Nejdůležitější podmínkou je, aby banka byla vlastněna min. z 90% jinými bankami, které musí za závazky banky ručit. Dále musí mít banka sídlo na území členského státu, musí mít licenci od příslušného orgánu daného státu (v ČR je to ČNB, v Německu je to Bundesbank atp.), musí být pod dohledem dozorčího orgánu domovského státu a musí splnit oznamovací postup stanovený právem EU.Činnost bank v ČR se kromě výše uvedeného zákona č. 21/1992 Sb. řídí celou řadou dalších předpisů a zákonů 2 (Kalabis, 2012): zákon směnečný a šekový; obchodní zákoník; zákon o České národní bance; devizový zákon; zákon o ochraně osobních údajů a o změně některých zákonů; zákon o některých podmínkách sjednávání spotřebitelského úvěru a o změně zákona č. 64/1986 Sb.; zákon o finančním arbitrovi; zákon o dluhopisech; zákon o některých opatřeních proti legalizaci výnosů z trestné činnosti a financování terorismu; zákon o platebním styku; zákon o oběhu bankovek a mincí a o změně zákona č. 6/1993 Sb. ve znění pozdějších předpisů; zákon o stanovení pravidel tvorby čísla účtů v platebním styku; zákon o provedení některých ustanovení zákona o oběhu bankovek a mincí. 2 Přehled je sestaven k

59 Kontrolní otázky a úkoly kapitoly 6: Uveďte obecnou definici banky? Vystupuje banka v roli dlužníka nebo věřitele? Proč? Jaký je rozdíl mezi jednostupňovým a dvoustupňovým bankovním systémem? Jaký bankovní systém používá ČR? 59

60 Jak definují pojem banka zákony ČR? 60

61 7 Centrální banka V kapitole 3 jsme se seznámili s vývojem peněz. Víme, že nejprve obíhaly peníze z drahých kovů, pak soukromé banky emitovaly své vlastní bankovky (šeky), které byly směnitelné za zlato. Vzhledem k tomu, že všechny banky mohly vydávat své vlastní peníze, nemohla mít centrální banka takové postavení, jako má v současnosti. Jakmile centrální banka dostala na emisi peněz monopol, její postavení v ekonomice daného území se upevnilo. Systém zlatého standardu, který v historickém vývoji následoval, však stále umožňoval vyměnit peníze za zlato, jejich množství v ekonomice tedy bylo přímo dáno množstvím zlata v dané zemi. Pokud chtěla banka vydat další peníze, muselo se množství zlata nějak navýšit, těžbou nebo vývozem zboží. V momentě, kdy byl zlatý standard zrušen, závisí množství peněz v ekonomice plně na centrální bance. Vznik centrálních bank je významným bodem na cestě vývoje bankovnictví. V současnosti jsou centrální banky v tržních ekonomikách institucemi, které mají své nezastupitelné místo v oblastech regulace množství peněz v oběhu a regulace bankovního systému dané ekonomiky. Centrální banku vymezuje několik znaků: má monopol na emisi peněz; provádí měnovou politiku; reguluje bankovní systém. Cíle centrální banky se liší dle jednotlivých států, vždy se však jedná o dosažení měnové stability. Na měnovou stabilitu se můžeme dívat ze dvou hledisek: vnitřní měnová stabilita = cenové stabilita (inflace); vnější měnová stabilita = kurzová stabilita. 61

62 Příklad: Tabulka 5: Cíle vybraných centrálních bank Banka Cíle Česká národní banka Hlavní cíl cenová stabilita. Podpora obecné hospodářské politiky vlády vedoucí k udržitelnému hospodářskému růstu. Bank of England Cenová stabilita s podmínkou podpory vládních ekonomických cílů (růst, zaměstnanost). Centrální banka USA (FED) Dlouhodobý hospodářský růst, maximální zaměstnanost, stabilní ceny a stabilita dlouhodobých úrokových sazeb. Centrální banka Japonska Cenová stabilita. Centrální banka Austrálie Stabilita měny, podpora plné zaměstnanosti a ekonomická prosperita a bohatství Australanů. Zdroj: Černohorský, a další, 2011, str. 72 Aby centrální banky mohly plnit své funkce a dosahovat stanovených cílů, musí být nezávislé. Kdyby byly podřízené politické reprezentaci v zemi, je pravděpodobné, že by docházelo ke konfliktům mezi ekonomickými a politickými zájmy. Každá politická strana slibuje snížení nezaměstnanosti, což zpravidla vede k růstu cenové hladiny (viz předmět Ekonomie). Růst cenové hladiny je ale v rozporu s cíli centrální banky. Příklad: Vztah nezávislosti CB a inflace zkoumali dva američtí ekonomové Alesina a Summers, kteří srovnávali data z 16 zemí za období 34 let. Výsledek jejich zkoumání prezentuje následující graf. 62

63 Graf 2: Vztah průměrné inflace a nezávislosti světových bank Zdroj: Černohorský, a další, 2011, str. 81 Na výše uvedeném grafu není Česká republika, ČNB však dle Holmana (Holman, 2005) patří k jedné z nejnezávislejších centrálních bank na světě. 7.1 Funkce centrální banky Centrální banky vykonávají v ekonomice několik funkcí, které můžeme rozdělit na makroekonomické a mikroekonomické: makroekonomické funkce: o emisní monopol; o provádění měnové politiky; o devizová činnost; mikroekonomické funkce: o bankovní regulace a dohled; o banka bank; 63

64 o o banka státu; reprezentant státu v měnové oblasti. Emisní funkce Centrální banka má jako jediná banka v zemi právo emitovat nové peníze a staré stahovat z oběhu. Je důležité si uvědomit, že se jedná pouze o hotovostní peníze. Mezi kompetence centrální banky patří zejména: stanovovat nominální hodnotu bankovek a mincí; podílet se na přípravě ochranných prvků bankovek a mincí; emitovat pamětní mince; prověřovat platnost hotovostních peněz; řídit zásobu hotovostních peněz; ničit znehodnocené peníze. Příklad: V souladu se zákonem č. 6/1993 Sb., o České národní bance má ČNB výhradní právo vydávat do oběhu bankovky a mince, včetně mincí pamětních, a řídit peněžní oběh. ČNB dbá o plynulý a hospodárný peněžní oběh. Prostřednictvím svých sedmi poboček spravuje zásoby bankovek a mincí, stahuje z oběhu a ničí opotřebované bankovky a mince a vyměňuje poškozené peníze za nové. Zajišťuje uměleckou a technickou přípravu platidel, jejich výrobu a dodávky. Podílí se na přípravě právní a technické ochrany platidel proti padělání a na jejich realizaci. Zkoumá platnost platidel a eviduje padělané a pozměněné bankovky a mince zadržené na území České republiky. (Česká národní banka) Provádění měnové politiky Této oblasti bude níže věnována celá subkapitola. 64

65 Devizová činnost Pod devizovou činností rozumíme shromažďování devizových rezerv, provádění operací na devizovém trhu a devizovou regulaci. Důvodem pro devizovou činnost je (Černohorský, a další, 2011): udržování hodnoty devizových rezerv nedržet v rezervách propadající se měny; zabezpečování devizové likvidity země udržovat takovou měnovou strukturu, aby země byla schopná dostát svým závazkům v daných zahraničních měnách; ovlivňování kurzu domácí měny. Příklad: Devizové rezervy ČNB od roku 2008 nabývají průměrné hodnoty 40 mld. USD, k měly hodnotu 44 mld. Devizové rezervy ČNB z hlediska měnové struktury ke konci roku 2008 tvořily investiční nástroje v eurech (59,7 %), amerických dolarech (31,4 %), japonských jenech (4,5 %), britských librách (3,0 %) a ve zlatě (1,4 %). Z pohledu zastoupení jednotlivých instrumentů byly devizové rezervy v závěru loňského roku investovány zhruba ze 60 % do vládních dluhopisů, čtvrtina do vládních agentur, desetina do pokrytých dluhopisů a dále byly realizovány investice do BIS a reverzních repo operací. Na konci roku 2008 činila tržní hodnota devizových rezerv ČNB 706 mld. Kč. (Tomšík, 2010) Bankovní regulace a dohled Cílem dohledu centrální banky je monitorovat chování obchodních bank a usměrňovat jejich činnost tak, aby se nevystavovaly nadměrnému riziku, které by mohlo ohrozit zájmy vkladatelů. Za základní důvody pro nutnost vysokého stupně regulace bankovnictví je možné považovat: banka z rozhodující části obchoduje nikoliv s vlastními penězi, ale s penězi jiných subjektů, které je třeba chránit, tyto subjekty nemají dostatek informací a často ani schopností posoudit existenční situaci té, či jiné bankovní instituce; 65

66 tržní ekonomika je založena na oběhu peněz, poruchy v jejich koloběhu (především v oblasti platebního styku) by mohly velmi negativně ovlivnit efektivní fungování celé ekonomiky; bankovní regulace a dohled dávají centrální bance lepší pozici pro provádění její měnové politiky jak v rámci existujících bankovních subjektů, tak i v případě vzniku subjektů nových. Systém regulace obecně zahrnuje (Revenda, 2011): podmínky vstupu do bankovního sektoru - podmínky udělení bankovní licence; základní povinnosti bank dodržování základních bezpečnostních finančních limitů; povinné pojištění vkladů; úvěry věřitele poslední instance poskytování úvěrů bankám ve špatné finanční situaci. Centrální banka může regulovat i sektor pojištění, kapitálových trhů apod., konkrétní oblast regulace je vždy dána danou zemí. Příklad: Tabulka 6: Regulátoři vybraných částí finančního trhu v Evropě Země Bankovnictví Kapitálový trh Pojišťovnictví a penzijní fondy Belgie RI ČR CB Kypr CB RI RI Německo CB + RI RI RI UK RI Zdroj: Černohorský, a další, 2011, str

67 Vysvětlivky: CB centrální banka RI regulující instituce jiná než centrální banka (úřady a autority zřizované státem) Pokud bychom uvedli celý výčet evropských zemí, jistě byste si povšimli, že centrální banka vykonávající dohled nad vším je pouze v ČR, SR a Irsku. Dohled nad bankovním sektorem cca v polovině zemí vykonává centrální banka a cca v polovině zemí jiná instituce. U kapitálového a pojistného trhu vykonává dohled většinou jiná instituce. Banka bank Centrální banka přijímá vklady od bank, poskytuje bankám úvěry a realizuje platební styk mezi nimi. Zjednodušeně se dá říci, že bankám poskytuje stejné služby, jako poskytují ony svým klientům (domácnostem a firmám). Vklady bank jsou jednak povinné vklady, které slouží jako povinné minimální rezervy, a jednak dobrovolné vklady, které banky ukládají za účelem dostatečného množství prostředků pro platební styk. Banky si mohou od centrální banky za relativně nízký úrok půjčovat. Centrální banka také funguje jako věřitel poslední instance, viz výše. Komerční banky mají u centrální banky otevřený účet, na který se přičítají/odečítají platby ostatních bank. Realizaci mezibankovních operací mohou v některých ekonomikách kromě centrální banky vykonávat i jiné velké banky. V ČR jej však smí provádět pouze ČNB. Banka státu V rámci této funkce centrální banka (Černohorský, a další, 2011): vede účty státního rozpočtu a provádí platební styk pro stát v ČR spravuje ČNB účty organizačním složkám státu, finančním a celním úřadům, úřadům práce atd., celkem se jedná o více než účtů; 67

68 pomáhá při financování schodků státního rozpočtu při přebytku CB krátkodobě investuje na finančním trhu, při nedostatku prodává pokladniční poukázky; přímé poskytnutí úvěru centrální bankou, kdy je dluh krytý další emisí peněz (monetizace dluhu) je ve většině ekonomik zakázáno nebo se nevyužívá kvůli nepříznivým inflačním dopadům; správce státního dluhu činnosti spojené se splácením úvěrů a dluhů státu, platbou úroků apod.; za stát publikuje některé finanční informace informace o inflaci, měnové politice apod.; v ČR lze tyto informace najít na stránkách Reprezentant státu v měnové oblasti V rámci vnitřní ekonomiky zveřejňuje CB informace o měnovém vývoji (částečně se prolíná do publikační činnosti, viz funkce banka státu). V rámci zahraničních vztahů ČNB zastupuje ČR na zasedáních mezinárodních finančních institucí, např. Mezinárodního měnového fondu, Světové banky apod Měnová politika V oblasti měnové politiky mohou nastat obecně dva scénáře. V prvním případě banka měnovou politiku pouze provádí, ale nerozhoduje o jejím charakteru (alespoň ne sama) souvisí s nezávislostí centrální banky. V druhém případě kromě výkonu bance přísluší i samostatné rozhodování v této oblasti. V současnosti je ve vyspělých ekonomikách obvyklejší druhá situace, tj. ten, kdo měnovou politiku provádí, o ní také rozhoduje. Měnová politika představuje regulaci množství peněz v ekonomice za určitými cíli, mezi něž patří především podpora stability cenové hladiny. To však, jak již víme, nemusí být jediný cíl, mezi další patří např. podpora ekonomického růstu, podpora zaměstnanosti, stabilita měnového kursu, stabilita finančních trhů atd. Tyto cíle se však mohou v krátkodobém horizontu dostávat do vzájemných rozporů, takže jejich dosažení může vyžadovat protikladná řešení. V těchto případech musí dojít k preferenci splnění jednoho či více cílů na úkor jiných cílů. 68

69 Holman (Holman, 2005) i další autoři v případě měnové politiky uvádí ještě pojem zprostředkující cíle, tj. cíle, které banka ovlivňuje pomocí nástrojů měnové politiky a ve svém důsledku vedou k dosažení konečných cílů, jako je právě nízká inflace apod. Centrální banka používá k dosažení svých měnově-politických cílů celou řadu nástrojů majících vliv nejenom na fungování jednotlivých obchodních bank, ale na celou ekonomiku státu. Vztah mezi cíli, zprostředkujícími cíli a nástroji měnové politiky vhodně prezentuje následující obrázek. Obrázek 8: Vztah mezi cíli, zprostředkujícími cíli a nástroji měnové politiky Nástroje Diskontní sazba Operace na volném trhu Povinná míra bankovních rezerv Devizové rezervy Zprostředkující cíle Peněžní zásoby Úroková míra Měnový kurz Konečné cíle Nezaměstnanost Inflace Bilance zboží a služeb Zdroj: Holman, 2005, str. 656 Nástroje měnové politiky Nástroje měnové politiky se dělí na přímé a nepřímé. Přímé (direktivní nebo též administrativní) nástroje jsou používány zřídka a jejich použití svědčí o selhání nástrojů nepřímých. O přímých nástrojích mluvíme proto, že zasahují přímo daný subjekt a nelze se jim nijak vyhnout. Přímé nástroje v podstatě stojí mimo trh, z toho důvodu je vhodné je použít v momentě, kdy měnový trh nefunguje. Všimněte si, že přímé nástroje nejsou uvedeny mezi nástroji na výše uvedeném obrázku, právě kvůli jejich sporadickému využívání. 69

70 Jedná se o tyto nástroje (Žídek, 2006) a (Černohorský, a další, 2011): pravidla likvidity stanovení struktury aktiv a pasiv bank; úvěrové limity - spočívají v direktivním stanovování limitů objemu úvěrů, limity mohou být stanoveny absolutní i procentuální hodnotou; úrokové limity (úrokové stropy) - centrální banka může komerčním bankám stanovit limity pro úrokové sazby na klientské vklady a úvěry. Příklad: Přímé nástroje používala ČNB na počátku transformace české ekonomiky z plánovité na tržní. Přímé určování min. úrokových sazeb z vkladů bylo ukončeno v květnu ČNB však stále vyvíjela morální tlak, aby reálné úroky z vkladů byly kladné. (Žídek, 2006) Nepřímé nástroje měnové politiky zasahují celý trh, nikoliv jen jeden určitý subjekt, proto se jim někdy říká i tržní (Holman, 2005) a (Černohorský, a další, 2011): diskontní sazba úroková sazba diskontních půjček (půjčky, které CB nabízí komerčním bankám); nízká diskontní sazba bude lákat komerční banky, aby si braly úvěry od CB, tj. dojde k navýšení peněžní zásoby; operace na volném trhu nákupy nebo prodeje vládních dluhopisů centrálních bankou; nákupem vládních dluhopisů banka zvyšuje peněžní zásobu, prodejem ji naopak snižuje; zde rozlišujeme tzv. 2T reposazbu (základní úroková sazba, kterou nabízí ČNB komerčním bankám pro jejich nadbytečnou likviditu) a lombardní sazbu (horní mez pro pohyb krátkodobých úrokových sazeb na peněžním trhu; úrok, za který půjčuje ČNB komerčním bankám likviditu přes noc); povinné minimální rezervy - jsou stanoveny procentem z celkové sumy primárních vkladů komerčních bank; čím je nižší procento povinných minimálních rezerv, tím je větší peněžní zásoba; v podstatě se jedná o nástroj, který stojí na pomezí definice přímých a nepřímých nástrojů a proto v řadě zemí není vůbec využíván; v ČR byla míra povinných minimálních rezerv stanovena na 2%, banky však mají u ČNB obvykle vyšší vklady z toho důvodu, že ČNB zprostředkovává mezibankovní platební styk; 70

71 devizové rezervy pokud CB nakupuje za devizové rezervy domácí měnu, pak snižuje peněžní zásobu; pokud naopak CB nakupuje devizové rezervy, pak domácí měnu uvolňuje do oběhu a peněžní zásobu zvyšuje. Příklad: Operace na volném trhu u ČNB (Česká národní banka) Hlavní měnový nástroj má podobu repo operací prováděných formou tendrů. Při repo operacích ČNB přijímá od bank přebytečnou likviditu a bankám předává jako kolaterál dohodnuté cenné papíry. Obě strany se zároveň zavazují, že po uplynutí doby splatnosti proběhne reverzní transakce, v níž ČNB jako dlužník vrátí věřitelské bance zapůjčenou jistinu zvýšenou o dohodnutý úrok a věřitelská banka vrátí ČNB poskytnutý kolaterál. Základní doba trvání těchto operací je stanovena na 14 dní, proto je z hlediska měnové politiky chápána jako klíčová dvoutýdenní repo sazba (2T repo sazba). V závislosti na predikci vývoje likvidity bankovního sektoru jsou čas od času prováděny i repo operace s dobou splatnosti kratší než 14 dní. Vzhledem k systémovému přebytku likvidity v bankovním sektoru slouží repo tendry především k odčerpávání likvidity. ČNB provádí repo tendry s tzv. variabilní sazbou. To znamená, že vyhlášená dvoutýdenní repo sazba slouží jako maximální limitní sazba, za kterou mohou být banky v repo tendru uspokojovány. Nabídky bank jsou vypořádány podle americké aukční procedury, tj. ČNB přijme přednostně nabídky požadující nejnižší úrokovou sazbu, a to až do výše predikovaného přebytku likvidity na daný den. V případě, že objem objednaný bankami přesáhne predikovaný přebytek likvidity, ČNB nabídky za nejvyšší sazby buď zcela odmítne nebo proporcionálně zkrátí. Repo tendr je obvykle prováděn třikrát týdně s vyhlášením kolem 9:30 hod. Banky mají možnost ve stanovené době předávat své objednávky, t.j. objem a požadovanou úrokovou sazbu. Minimální akceptovatelný objem je 300 mil. Kč a dále celé násobky 100 mil. Kč. Doplňkový měnový nástroj má podobu tříměsíčního repo tendru, v němž ČNB přijímá likviditu na období tří měsíců. Tříměsíční repo tendr opět probíhá podle americké aukční procedury (viz dvoutýdenní repo tendr). ČNB nemá v úmyslu tímto nástrojem vysílat na trh signály, a proto tříměsíční repo sazba používaná pro tento tendr není sazbou ČNB, nýbrž jde o sazbu 71

72 peněžního trhu aktuální v době vypsání tendru. V současnosti se tento nástroj nevyužívá, poslední tříměsíční tendr byl vypsán v lednu Příklad: Tabulka 7: Úrokové sazby a sazby PMR ČNB Zdroj: Česká národní banka Typy měnové politiky Podle toho, jak jsou nastavené nástroje měnové politiky, rozlišujeme politiku restriktivní a expanzivní. Restriktivní měnová politika zpomaluje se tempo růstu množství peněz v oběhu, jejím cílem je zpomalit nebo zastavit růst inflace. CB stahuje peníze z oběhu, tj. zvyšuje úrokové sazby, prodává devizy, zvyšuje PMR a prodává dluhopisy. Tím, že rostou úrokové sazby CB, rostou i úrokové sazby bank komerčních, spotřebitelé i firmy si méně půjčují, což vede ke snížení poptávky a zvyšování nezaměstnanosti. Nezaměstnanost a zhoršení obchodní bilance zboží a služeb je však pouze krátkodobé, v dlouhodobém horizontu vede restriktivní měnová politika pouze ke snížení inflace. 72

73 Graf 3: Restriktivní měnová politika Zdroj: Holman, 2005, str. 659 Původní bod rovnováhy byl v bodě E, restriktivní měnová politika má za následek posun křivky agregátní poptávky do pozice AD a nový krátkodobý bod rovnováhy v bodě H. V dlouhodobém horizontu však nachází rovnovážný bod v bodě J při nižší cenové hladině P2. Příklad: Od začátku roku 2006 rostla pomalu inflace v ČR především z důvodu zdražování potravin. Inflace rostla až do září 2006, kdy ČNB začala uplatňovat restriktivní politiku a zvýšila úrokové sazby. V důsledku tohoto kroku začala inflace pomalu klesat, viz níže uvedená tabulka. Česká národní banka zvýšila úrokové sazby na dvě a půl procenta. Ekonomové zvýšení sazeb spíš neočekávali. Měli za to, že centrální bankéři počkají do října. Centrální banka si ale 73

74 pospíšila. Ekonomové se shodují, že tak reaguje na riziko vyšší inflace a zhoršující se vývoj veřejných financí. Pro zvýšení úrokových sazeb o čtvrt procentního bodu hlasovalo pět ze sedmi členů Bankovní rady České národní banky. (Drtinová, 2006) Tabulka 8: Vývoj inflace v ČR Zdroj: Český statický úřad, 2012 Expanzivní měnová politika naopak zvyšuje tempo růstu množství peněz v oběhu. Jejím cílem je podpořit ekonomický růst a poptávku. Tato politika se používá při nízkém růstu nebo dokonce poklesu ekonomiky nebo vysoké nezaměstnanosti. 74

75 Graf 4: Expanzivní měnová politika Zdroj: Holman, 2005, str. 658 Původní bod rovnováhy byl v bodě E, expanzivní měnová politika má za následek posun křivky agregátní poptávky do pozice AD a nový krátkodobý bod rovnováhy v bodě F. V dlouhodobém horizontu však nachází rovnovážný bod v bodě G při vyšší cenové hladině P1. Příklad: Příkladem expanzivní politiky mohou být rozhodnutí ČNB v tomto roce. Během roku 2012 zaznamenává ekonomika ČR permanentní propad. V reakci na tento propad tento rok již potřetí snížila ČNB úrokové sazby, viz níže uvedená tabulka. Při poslední zásahu tohoto roku, se bankovní rada ČNB rozhodla snížit dvoutýdenní repo sazbu (2T repo sazbu) o 20 bazických bodů na rekordní minimum 0,05 %. Lombardní sazba byla snížena o 50 bazických bodů na 0,25 % a diskontní sazba byla snížena o 5 bazických bodů na 0,05 %. Nově stanovené úrokové sazby jsou platné od (Zimmermann, 2012) 75

76 Tabulka 9: Měnově-politické nástroje ČNB - změny v roce 2012 Zdroj: Česká národní banka, Česká národní banka Ústřední bankou a zároveň orgánem vykonávajícím dohled nad finančním trhem v České Republice je Česká národní banka. Je zřízena Ústavou České republiky a svou činnost vyvíjí v souladu se zákonem č. 6/1993 Sb., o České národní bance a dalšími právními předpisy. Má postavení veřejnoprávního subjektu se sídlem v Praze. Jsou jí svěřeny kompetence správního úřadu v rozsahu stanoveném zákonem. Hospodaří samostatně s odbornou péčí s majetkem, který jí byl svěřen státem. Do její činnosti lze zasahovat pouze na základě zákona. Nejvyšším řídícím orgánem ČNB je bankovní rada. Podle článku 98 Ústavy ČR a zákona č.6/1993 Sb., o ČNB, ve znění pozdějších předpisů je hlavním cílem její činnosti péče o cenovou stabilitu. Dosažení a udržení cenové stability, tj. nízkoinflačního prostředí v ekonomice, je trvalým příspěvkem centrální banky k vytváření podmínek pro udržitelný hospodářský růst. Předpokladem účinnosti měnových nástrojů vedoucích k cenové stabilitě je nezávislost centrální banky. ČNB rovněž podporuje obecnou hospodářskou politiku vlády, pokud není tento vedlejší cíl v rozporu s cílem hlavním. (Česká národní banka) 76

77 Zákon o ČNB upravuje mimo jiné: organizaci ČNB; její vztah k vládě a dalším orgánům; nástroje měnové regulace; pravomoc ČNB v devizovém hospodářství; obchody ČNB; pravidla hospodaření banky aj. Pravomoci a funkce ČNB: určuje měnovou politiku; vydává bankovky a mince; řídí peněžní oběh, platební styk a zúčtování bank; vykonává dohled nad bankovním sektorem, kapitálovým trhem, pojišťovnictvím, penzijním připojištěním, družstevními záložnami, institucemi elektronických peněz; vykonává devizový dohled; banka státu a veřejného sektoru - vede účty organizacím napojeným na státní rozpočet, jako jsou finanční a celní úřady, Česká správa sociálního zabezpečení, úřady práce atd.; banka bank; na základě pověření Ministerstva financí provádí operace spojené se státními cennými papíry; reprezentuje ČR v zahraničním styku v rámci měnové oblasti. Popis jednotlivých činnosti a příklady z činnosti ČNB jsou uvedeny v předchozím textu. Organizace ČNB Nejvyšším řídícím orgánem České národní banky je bankovní rada, v její kompetenci je rozhodování o měnové politice a nástrojích pro její uskutečňování, dále bankovní rada 77

78 rozhoduje o zásadních měnově politických opatřeních a opatřeních v oblasti dohledu nad finančním trhem. Bankovní rada je sedmičlenná. Jejími členy jsou guvernér České národní banky, 2 viceguvernéři České národní banky a další 4 členové bankovní rady České národní banky. Všechny její členy jmenuje a odvolává prezident ČR. Jmenování je platné po dobu 6 let, přičemž jeden a ten stejný člověk může být jmenován maximálně dvakrát. V současnosti tvoří bankovní radu: guvernér ČNB: Miroslav Singer; viceguvernér ČNB: Mojmír Hampl; viceguvernér ČNB: Vladimír Tomšík; člen bankovní rady ČNB: Kamil Janáček; člen bankovní rady ČNB: Lubomír Lízal; člen bankovní rady ČNB: Pavel Řežábek; členka bankovní rady ČNB: Eva Zamrazilová. Bankovní rada má k dispozici 2 poradní orgány: rozkladovou komisi poradní orgán bankovní rady pro přípravu návrhů rozhodnutí bankovní rady ČNB vydávaných ve správním řízení; výbor pro finanční trh - poradní pro oblast dohledu nad finančním trhem; je zřízen na základě 45a odst. 1 zákona č. 6/1993 Sb., o České národní bance, ve znění pozdějších předpisů; sleduje a projednává obecné koncepce, strategie a přístupy k dohledu nad finančním trhem, významné nové trendy na finančním trhu, v jeho dohledu nebo regulaci a systémové otázky finančního trhu a výkon dohledu nad ním, a to vnitrostátní i mezinárodní povahy. 78

79 Bilance ČNB Struktura bilance ČNB v podstatě závisí na míře využívání jednotlivých měnově politických nástrojů, úrovni vazeb mezi centrální bankou a komerčními bankami, míře devizových rezerv, zapojení centrální banky do mezinárodních institucí, atd. Tato bilance je tvořena aktivy a pasivy. Aktiva České národní banky jsou zlato, pohledávky vůči MMF, pohledávky vůči zahraničí, pohledávky vůči tuzemským bankám, úvěry poskytnuté klientům, tuzemské cenné papíry a účasti, běžné hospodaření státního rozpočtu, ostatní pohledávky vůči státnímu rozpočtu, pokladna, ostatní aktiva, cenné papíry a účasti v korunách. Pasiva České národní banky jsou emise oběživa, závazky vůči MMF, závazky vůči zahraničí, závazky vůči tuzemským bankám, vklady klientů, emitované tuzemské cenné papíry, běžné hospodaření státního rozpočtu, ostatní závazky vůči státnímu rozpočtu, základní jmění, fondy a rezervy banky, ostatní pasíva. Příklad: Tabulka 10: Bilance ČNB v mil. Kč AKTIVA Rozdíl ve srovnání s minulou dekádou 1. Zlato Pohledávky vůči MMF Pohledávky vůči zahraničí včetně CP Vklady v zahraničních peněžních ústavech a institucích Cenné papíry Ostatní pohledávky vůči zahraničí Pohledávky vůči tuzemským bankám Pohledávky vůči státu Hmotný a nehmotný majetek

80 7. Ostatní aktiva Ostatní finanční aktiva Oceňovací rozdíly Ostatní AKTIVA CELKEM PASIVA 1. Bankovky a mince v oběhu Závazky vůči MMF Závazky vůči zahraničí Přijaté úvěry ze zahraničí Ostatní závazky vůči zahraničí Závazky vůči tuzemským bankám Přijaté úvěry Povinné minimální rezervy Ostatní závazky vůči bankám Závazky vůči státu a ostatním veřejným institucím Ostatní pasiva Rezervy Základní kapitál a rezervní fondy Oceňovací rozdíly Zisk nebo ztráta z předchozích období Zisk nebo ztráta za účetní období PASIVA CELKEM Zdroj: Česká národní banka,

81 7.3 Evropská centrální banka Vstupem ČR do EU se ČNB stala součástí Evropského systému centrálních bank (ESCB). Evropský systém centrálních bank se skládá z ECB (Evropské centrální banky) a národních centrální bank všech členských států EU. Evropská centrální banka Tato banka má své sídlo v Německu, ve Frankfurtu nad Mohanem. Má právní subjektivitu a tvoří základ Eurosystému (ECB a národní centrální banky členských států EU, které zavedly euro) a Evropského systému centrálních bank, který existuje od Prvořadým cílem ESCB podle Smlouvy o EU je udržovat cenovou stabilitu. Pokud není dotčen tento cíl, podporuje ESCB obecné hospodářské politiky ES se záměrem přispět k dosažení cílů ES podle Smlouvy, tj. zejména podporovat harmonický a vyvážený rozvoj hospodářských činností v ES, trvalý a neinflační hospodářský růst respektující životní prostředí, vysoký stupeň konvergence ekonomické výkonnosti, vysokou úroveň nezaměstnanosti a sociální ochrany, a to vytvořením společného trhu a hospodářské a měnové unie a prováděním společných politik a činností uvedených ve Smlouvě. Základními úkoly ESCB podle Smlouvy jsou: definovat a provádět měnovou politiku ES, provádět devizové operace v souladu s ustanoveními Smlouvy, držet a spravovat oficiální devizové rezervy členských států, podporovat plynulé fungování platebních systémů. (Česká národní banka) Vrcholnými orgány ECB jsou: rada guvernérů tvoří jej členové výkonné rady a guvernéři národních CB eurozóny (tj. guvernér ČNB není členem rady guvernérů, protože ČR ještě nezavedla Euro); určuje měnovou politiku ES, přijímá rozhodnutí o střednědobých měnových cílech, klíčových úrokových sazbách a vytváření měnových rezerv; výkonná rada má 6 členů (prezident, viceprezident, 4 členové), kteří jsou jmenování Evropskou radou na období 8 let; provádí měnovou politiku v souladu s rozhodnutím rady guvernérů; 81

82 generální rada skládá se z prezidenta a viceprezidenta ECB a guvernérů CB všech členských států EU; vydává rozhodnutí, doporučení a názory. Spolupráce ČNB s Evropskou centrální bankou probíhala už v období příprav na vstup České republiky do EU. Od se ČNB stala součástí Evropského systému centrálních bank. ČNB zajišťuje vztahy k ESCB a k ECB v souladu s požadavky, které vyplývají ze Smlouvy a ze Statutu ESCB a ECB. Guvernér se od června 2004 účastní jednání Generální rady jako její řádný člen, je doprovázen viceguvernérem a event. může být zastoupen svým alternátem. Zástupci ČNB působí jako členové ve 13 výborech ESCB; do každého ze 13 výborů byli bankovní radou jmenování dva zaměstnanci ČNB. Zástupci ČNB se dále účastní práce v pracovních skupinách jednotlivých výborů a jejich Task Forces. (Česká národní banka) Kontrolní otázky a úkoly kapitoly 7: Jaké jsou znaky centrální banky? Proč musí být centrální banka nezávislá? 82

83 Jaké jsou cíle centrální banky? Jaké makroekonomické funkce plní ČNB? Co jsou to repooperace? Vysvětlete princip restriktivní měnové politiky a uveďte příklad. Uveďte příklad přímého nástroje měnové politiky. 83

84 Kdo řídí ČNB? Jaké je postavení ČNB v rámci ESCB? 84

85 8 Obchodní banky Počátkem roku 1990 byla dosavadní struktura české bankovní soustavy doplněna o nové obchodní banky, vzniklé na základě delimitací SBČS, které převzaly veškeré dosavadní funkce obchodního bankovnictví. Konkrétně se jednalo o Komerční banku (Praha), Všeobecnou úvěrovou banku (Bratislava) a Investiční banku (federální působnost). Kromě těchto bank začaly vznikat v zákonem povolených formách (a.s.) další bankovní instituce soukromého charakteru. Rozvoj bankovního sektoru byl upraven zákonem číslo 22/1992 Sb., o SBČS a zákonem číslo 21/1991 Sb., o bankách. 8.1 Členění bank Dle velikosti bilanční sumy V českém bankovním systému se obvykle banky člení podle výše bilanční sumy, pobočky zahraničních bank a stavební spořitelny jsou členěny samostatně. Český bankovní systém zahrnuje následující banky: velké banky tyto banky mají bilanční sumu nad 100 mld. Kč. Spadá sem např. Česká spořitelna, ČSOB, HVB Bank nebo Komerční banka; střední banky - mají bilanční sumu mld. Kč. Jedná se o např. Dresdner Bank, Citibank, CALYON BANK, Českou Exportní banku, Hypoteční banku, GE Money Bank, Raiffeisenbank, Volksbank atd; malé banky tvoří banky s bilanční sumou pod 15 mld. Kč. Do této skupiny patří např. ebanka, BAWAG Bank CZ, PPF banka nebo Wüstenrot hypoteční banka; pobočky zahraničních bank - Commerzbank, Deutsche Bank, Waldviertel Sparkasse; stavební spořitelny - Českomoravská stavební spořitelna, Stavební spořitelna České spořitelny, Raiffeisen stavební spořitelna, Všeobecná stavební spořitelna Komerční banky, Wüstenrot -stavební spořitelna. 85

86 Členění komerčních bank na základě převládající činnosti Dle činnosti se banky člení na: komerční (obchodní) banky jejich úkolem je přijímat vklady, poskytovat úvěry a zprostředkovávat platební styk, dnes již v podstatě neexistují, staly se z nich banky univerzální, tj. poskytují i investiční služby; investiční banky jejich hlavní činností jsou finanční nebo reálné investice, většinou se rovněž změnily na banky univerzální a začaly poskytovat i služby klasické komerční banky; univerzální banky provozují činnosti komerčních i investičních bank; dnes je to nejrozšířenější typ bank; spořitelny tento typ bank se zaměřuje na vklad a úvěry drobných klientů; dnes již téměř neexistují; příkladem může být Česká spořitelna, než se stala bankou univerzální; wholesale banky druhá strana spektra než spořitelny, soustředí se na velké obchody s velkými podniky; hypoteční banky poskytují dlouhodobé úvěry zajištěné zástavou nemovitosti, poslední dobou mluvíme i o tzv. americké hypotéce, která se používá pro financování movitých věcí; v ČR může hypotéky poskytovat i univerzální banka, pokud to má povolené v bankovní licenci; stavební spořitelny rovněž se specializují na financování nemovitostí, nejprve se však musí žadatel účastnit procesu spoření; v ČR nemohou být součástí univerzální banky, ale operují pouze jako samostatný subjekt. 8.2 Organizační uspořádání banky Každá obchodní banka je tvořena specifickou organizační strukturou, jež se u jednotlivých bank liší. Organizační struktura závisí především na velikosti banky, nabízených službách a legislativním prostředí (v ČR i předpisy pro a.s.). 86

87 Organizační strukturu banky tvoří následující orgány: valná hromada valná hromada je vrcholný orgán banky. Mohou se jí účastnit pouze vlastníci akcií. Valná hromada vykonává tyto činnosti: volí dozorčí radu, schvaluje navýšení hlavního jmění; dozorčí rada - jmenuje členy představenstva a dohlíží na jeho činnost; představenstvo - řídí banku ze svého středu, počet představenstva musí být vždy lichý; organizační jednotky banky: o centrála s generálním ředitelem, který může být současné i předseda představenstva některé z poboček; o pobočky - u poboček jsou 4 základní úseky: úsek ředitele (personální kontrola), bankovní služby (hotovostní a bezhotovostní platební styk), obchody. Příklad: Obrázek 9: Organizační struktura Komerční banky, a.s. Zdroj: Komerční banka,