Řešení soustav diferenčních rovnic pro
|
|
- Andrea Nováková
- před 5 lety
- Počet zobrazení:
Transkript
1 Univerzita Karlova v Praze Matematicko-fyzikální fakulta DIPLOMOVÁ PRÁCE Jana Kučerová Řešení soustav diferenčních rovnic pro sčítání a booleovské operace Katedra algebry Vedoucí diplomové práce: Doc. RNDr. Jiří Tůma, DrSc. Studijní program: Matematika Studijní obor: Matematické metody informační bezpečnosti 2008
2 Na tomto místě bych ráda poděkovala vedoucímu mojí diplomové práce panu Doc. RNDr. Jiřímu Tůmovi, DrSc. za jeho cenné rady a připomínky a obětavou pomoc při psaní této práce. Prohlašuji, že jsem svou diplomovou práci napsala samostatně a výhradně s použitím citovaných pramenů. Souhlasím se zapůjčováním práce a jejím zveřejňováním. V Praze dne Jana Kučerová 2
3 Obsah 1 Úvod 5 2 Grupové páry Podgrupy a rozkladové třídy Přirozený systém reprezentantů Izomorfismus grupových párů Soustavy diferenčních rovnic Řešení modulo D Indukční krok Algoritmus Abelovské grupové páry Vyjádření operace + pomocí operace Řešení soustav diferenčních rovnic v hustém abelovském grupovém páru Algoritmus Literatura 57 3
4 Název práce: Řešení soustav diferenčních rovnic pro sčítání a booleovské operace Autor: Jana Kučerová Katedra (ústav): Katedra algebry Vedoucí diplomové práce: Doc. RNDr. Jiří Tůma,DrSc. vedoucího: tuma@karlin.mff.cuni.cz Abstrakt: Předložená práce se věnuje řešení soustav diferenčních rovnic typu (x α) + (y β) = (x + y) γ, kde neznámé x, y i parametry α, β, γ jsou prvky stejné množiny X a +, jsou grupové operace na množině X. V kapitole 2 zavedeme pojem grupový pár, popíšeme některé vlastnosti a vzájemné vztahy různých grupových párů. Kapitola 3 se zabývá řešením soustav diferenčních rovnic, kterým je věnována práce [1]. V kapitole 4 zadefinujeme grupový pár se speciální vzájemnou polohou příslušných grup, zavedeme pojem přechodová funkce, která popisuje vzájemný vztah operací + a, a poté se zaměříme na řešení soustav diferenčních rovnic v tomto grupovém páru. Klíčová slova: diferenční rovnice, grupový pár, přechodová funkce Title: Solving systems of differential equations for addition and Boolean operations Author: Jana Kučerová Department: Department of Algebra Supervisor: Doc. RNDr. Jiří Tůma,DrSc. Supervisor s address: tuma@karlin.mff.cuni.cz Abstract: The main topic of the present work is solving systems of differential equations of the type (x α) + (y β) = (x + y) γ, where both unknowns x, y and parameters α, β, γ are members of a set X, and + and are group operations on the set X. In chapter 2, we establish the term group pair, describe some properties and relationships between different group pairs. In chapter 3, we deal with solving systems of differential equations of addition, which is discussed in paper [1]. In chapter 4, we define a group pair, the groups of which are of special alignment, introduce the term transition function which describes alignment of the operations + and, and then focus on solving systems of differential equations in such group pair. Keywords: differential equation, group pair, transition function 4
5 Kapitola 1 Úvod Paul a Preneel studovali řešení soustav rovnic typu (x α) + (y β) = (x + y) γ, kde parametry α, β, γ i neznámé x, y jsou prvky množiny 2 n a kde + je operace sčítání modulo 2 n a je operace xor. Nalezli algoritmus, který v případě řešitelnosti této soustavy najde jedno její řešení s polynomiální časovou složitostí. Cílem této práce je zobecnit výsledky publikované v článku Paula a Preneela na obecnější grupy. Ukazuje se, že i u obecnějších abelovských grup se speciální vzájemnou polohou je použitelný mírně upravený algoritmus Paula a Preneela. V této práci nejprve zadefinujeme pojem grupový pár a některé speciální typy grupových párů. Dále popíšeme různé vlastnosti grupových párů a některé vzájemné vztahy mezi grupovými páry. Poté se zaměříme na řešení soustav diferenčních rovnic v tzv. standardním abelovském grupovém páru, kterým se ve své práci zabývali Paul a Preneel. V poslední kapitole zobecníme algoritmus uvedený v článku [1] na algoritmus řešící soustavy diferenčních rovnic v tzv. hustých abelovských grupových párech. Tento zobecněný algoritmus však není obecně polynomiální. Proto na závěr zformulujeme podmínky na některé vlastnosti grupového páru, při jejichž splnění už zobecněný algoritmus bude polynomiální. 5
6 Kapitola 2 Grupové páry Označení 2.1. Pro n N označme 2 n = {(a n 1,..., a 0 ) a j {0, 1}, j = 0,..., n 1}. Na množině 2 n budeme uvažovat dvě grupy C n 2 = (2 n, ), kde značí operaci bitový xor, C 2 n = (2 n, +), kde + značí operaci sčítání modulo 2 n. Definice 2.2. Dvojici grup (G, H) na stejné množině X nazýváme grupovým párem na množině X. Jsou-li grupy G a H abelovské, nazýváme pár (G, H) abelovským grupovým párem. Binární grupový pár je dvojice grup (G, H) na množině X mohutnosti 2 n taková, že G je izomorfní s C n 2 a H je izomorfní s C 2 n. Dvojici grup (C n 2, C 2 n) nazýváme standardním grupovým párem na množině 2 n. 2.1 Podgrupy a rozkladové třídy Poznámka 2.3. Grupa C 2 n je cyklická. Jedním z jejích možných generátorů je prvek (0,..., 0, 1). Jejími podgrupami jsou právě všechny grupy D 2 i = {(a n 1,..., a 0 )} 2 n takové, že a j = 0 pro j = 0,..., i 1, kde i = 0,..., n. Zřejmě {0} = D 2 n D 2 n 1... D 2 1 D 2 0 = 2 n. 6
7 Pro všechna i = 0,..., n jsou podgrupy D 2 i grupy C 2 n kanonicky 1 izomorfní s grupami C 2 n i. Všimněme si také, že každá podgrupa D 2 i grupy C 2 n je uzavřená rovněž na operaci, proto podmnožina D 2 i s operací je také podgrupou C2 n. Tvrzení 2.4. Dva prvky x = (x n 1,..., x 0 ), y = (y n 1,..., y 0 ) 2 n jsou ekvivalentní modulo D 2 i v grupě C 2 n, právě když jsou ekvivalentní modulo D 2 i v grupě C n 2. Jinými slovy, x y D 2 i, právě když x y D 2 i. Důkaz. Nejprve ukážeme platnost následující ekvivalence x y D 2 i (x k = y k pro k = 0,..., i 1). (2.1) Je-li x y D 2 i, pak x y = ((x y) n 1,..., (x y) i, 0,..., 0). Protože (x y) + y = x, je x k = y k pro k = 0,..., i 1. Je-li naopak x k = y k pro k = 0,..., i 1, je x y = ((x y) n 1,..., (x y) i, 0,..., 0) D 2 i. Nyní dokážeme tvrzení. Jsou-li prvky x, y 2 n ekvivalentní modulo D 2 i v C 2 n, znamená to, že x y D 2 i. Tedy x k = y k pro k = 0,..., i 1, a tedy x y D 2 i. Předpokládejme naopak, že x a y jsou ekvivalentní modulo D 2 i v C n 2, neboli že se shodují jejich hodnoty na indexech 0,..., i 1. Pak ale podle (2.1) je x y D 2 i. Tvrzení 2.4 má řadu důsledků: Každá rozkladová třída C 2 n/d 2 i je rozkladovou třídou C2 n /D 2 i a naopak. Jejich faktorové grupy jsou na stejné množině rozkladových tříd. Proto můžeme mluvit o rovnosti rozkladových tříd i faktorových grup. V následujících kapitolách budeme hovořit o řešení modulo podgrupa. Nyní tento termín objasníme. Mějme algebru A = (X, +, ) a kongruenci π algebry A. Bud te t(x 1,..., x k, α 1,..., α l ) a u(y 1,..., y p, β 1,..., β q ) termy v algebře A s proměnnými x 1,..., x k, y 1,..., y p a konstantami α 1,..., α l, β 1,..., β q. Symbolem [α] π označujeme rozkladovou třídu A/π, jejímž prvkem je prvek α X. Termy t(x 1,..., x k, [α 1 ] π,..., [α l ] π ) a u(y 1,..., y p, [β 1 ] π,..., [β q ] π ) jsou termy v A/π. Řekneme, že prvky a 1,..., a k, b 1,..., b p jsou řešením rovnice t(x 1,..., x k, α 1,..., α l ) = u(y 1,..., y p, β 1,..., β q ) (mod π), právě když t([a 1 ] π,..., [a k ] π, [α 1 ] π,..., [α l ] π ) = u([b 1 ] π,..., [b p ] π, [β 1 ] π,..., [β q ] π ) v A/π. Rozklad na podgrupy je kongruence. Proto, budeme-li mluvit o řešení modulo podgrupa, budeme tím myslet řešení modulo příslušná kongruence. 1 Kanonickým izomorfismem zde myslíme bijekci g : D 2 i C 2 n i, která prvku x = (x n 1,..., x i, 0..., 0) D 2 i přiřadí prvek (x n 1,..., x i ) C 2 n i 7
8 2.2 Přirozený systém reprezentantů Někdy je výhodnější pracovat místo rozkladových tříd se systémy jejich reprezentantů. Z tvrzení 2.4 plyne, že systémy reprezentantů rozkladových tříd C 2 n/d 2 i se shodují se systémy reprezentantů rozkladových tříd C n 2 /D 2 i. Budeme pracovat s konkrétním systémem reprezentatů, který nazveme přirozeným. Přirozeným reprezentantem prvku x = (x n 1,..., x 0 ) 2 n v rozkladové třídě C 2 n/d 2 i, kde i = 1,..., n, je prvek r i (x) = (0,..., 0, x i 1,..., x 0 ) 2 n. Protože každá rozkladová třída C 2 n/d 2 i je také rozkladovou třídou C2 n /D 2 i, hovoříme o společném systému přirozených reprezentantů rozkladových tříd standardního grupového páru (C2 n, C 2 n). Tento systém reprezentantů značíme R(C 2 n/d 2 i). Pro každé i = 1,..., n lze každý prvek x 2 n jednoznačně zapsat jako x = r i (x) + s i (x), kde r i (x) R(C 2 n/d 2 i) a s i (x) D 2 i. Řekneme, že dva prvky x, y 2 n jsou si rovny modulo podgrupa D 2 i, právě když leží ve stejné rozkladové třídě C 2 n/d 2 i, tedy právě když se rovnají jejich přirozené reprezentanty r i (x) = r i (y). 2.3 Izomorfismus grupových párů Definice 2.5. Říkáme, že grupový pár (G 1, H 1 ) na konečné množině X 1 je izomorfní s grupovým párem (G 2, H 2 ) na množině X 2, pokud existuje bijekce h : X 1 X 2 taková, že h je izomorfismus G 1 G 2 a zároveň izomorfismus H 1 H 2. Poznámka 2.6. Každou grupu G izomorfní s C n 2 lze považovat za aditivní grupu aritmetického vektorového prostoru dimenze n nad dvouprvkovým tělesem {0, 1} s (jediným možným způsobem definovanou) operací násobení prvky z tělesa: 0x = (0,..., 0) 2 n, 1x = x pro každé x G. Kdykoliv budeme mluvit o bázi G, budeme tím myslet bázi příslušného vektorového prostoru. 8
9 Věta 2.7. Binární grupový pár (G, H) na množině X mohutnosti 2 n je izomorfní se standardním grupovým párem (C n 2, C 2 n) na 2 n, právě když každá podgrupa grupy H je uzavřená také na operaci grupy G. Důkaz. Operaci grupy G označíme a operaci grupy H označíme +. Předpokládejme, že každá podgrupa grupy H je uzavřená na operaci. Zvolme libovolný izomorfismus h : H C 2 n. Chceme ukázat, že h je také izomorfismem grup G a C n 2. K tomu stačí ukázat, že existuje báze grupy G, která se pomocí h zobrazí na bázi grupy C n 2. V grupě H zavedeme následující označení: Uvažme bázi t x = x } + {{ + x }, x H, t N. t krát e 0 = (0, 0,..., 0, 0, 1), e 1 = (0, 0,..., 0, 1, 0), e 2 = (0, 0,..., 1, 0, 0),. e n 1 = (1, 0,..., 0, 0, 0) grupy C2 n. V grupě H existuje prvek x 0 takový, že h : x 0 e 0. Protože h je izomorfizmus, je také h : 2 x 0 e 1, 4 x 0 e 2,. 2 n 1 x 0 e n 1. Ukážeme, že množina x 0, 2 x 0,..., 2 n 1 x 0 je báze grupy G. Protože tato množina má n prvků, stačí ukázat její lineární nezávislost, tedy že pro každé k = 0,..., n 2 platí, že prvek 2 k x 0 neleží v lineárním obalu prvků 2 k+1 x 0,..., 2 n 1 x 0. To je ekvivalentní tomu, že prvek 2 k x 0 neleží v podgrupě grupy G generované prvky 2 k+1 x 0,..., 2 n 1 x 0. Pro k = n 1 tvrzení platí, nebot obrazem prvku 2 n 1 x 0 při izomorfismu h je nenulový prvek e n 1, a tedy prvek 2 n 1 x 0 je rovněž nenulový. Necht tedy 0 k < n 1. Protože h je izomorfismus a prvek h(2 k x 0 ) = e k / D 2 k+1 neleží v podgrupě grupy C 2 n generované prvky e k+1,..., e n 1 D 2 k+1, tak také prvek 2 k x 0 neleží v podgrupě K grupy H generované prvky 2 k+1 x 0,..., 2 n 1 x 0. Protože K je podgrupa grupy H, je vzhledem k předpokladu věty uzavřená na operaci, čili podgrupa grupy G generovaná prvky 2 k+1 x 0,..., 2 n 1 x 0 je částí K, a tedy neobsahuje prvek 2 k x 0. Opačná implikace plyne z konce poznámky
10 Poznámka 2.8. V předchozím důkazu bylo třeba ukázat, že pokud je každá podgrupa grupy H uzavřená i na operaci grupy G, pak existuje izomorfismus h : G C n 2, který je také izomorfismem H C 2 n. Ukázali jsme však silnější tvrzení, totiž že takovýmto izomorfismem je libovolný izomorfismus h : H C 2 n. 10
11 Kapitola 3 Soustavy diferenčních rovnic Necht (C n 2, C 2 n) je standardní grupový pár. Naším cílem je řešit soustavu rovnic (x α[k]) + (y β[k]) = (x + y) γ[k], (3.1) s neznámými x, y 2 n a parametry α[k], β[k], γ[k] 2 n, k = 1,..., m. K tomu stačí umět najít všechna řešení rovnice typu (x α) + (y β) = (x + y) γ. (3.2) Množinu řešení soustavy (3.1) pak získáme jako průnik množin řešení jednotlivých rovnic soustavy. Rovnici (3.2) budeme řešit tak, že indukcí podle i najdeme všechna řešení této rovnice modulo D 2 i pro i = 1,..., n. Tak nakonec dostaneme všechna řešení modulo D 2 n, tedy řešení původní rovnice (3.2). 3.1 Řešení modulo D 2 1 Tvrzení 3.1. Nutnou a postačující podmínkou pro řešitelnost rovnice (3.2) modulo D 2 1 je α 0 β 0 γ 0 = 0. Řešením modulo D 21 je pak libovolná dvojice x, y 2 n. Důkaz. Hledáme-li řešení (x α) + (y β) = (x + y) γ (mod D 2 1), (3.3) hledáme taková x, y 2 n, pro která se shodují přirozené reprezentanty r 1 ((x α) + (y β)) a r 1 ((x + y) γ). Všimněme si, že pro libovolná u, v 2 n je u + v = u v (mod D 2 1). (3.4) 11
12 Z toho plyne, že r 1 ((x α) + (y β)) = (0,..., 0, x 0 α 0 y 0 β 0 ) a r 1 ((x + y) γ) = (0,..., 0, x 0 y 0 γ 0 ). Rovnice (3.3) je tedy řešitelná, právě když což je ekvivalentní x 0 α 0 y 0 β 0 = x 0 y 0 γ 0, α 0 β 0 = γ 0. Tato rovnost nezávisí na x, y, proto je v případě její platnosti řešením rovnice (3.3) libovolná dvojice x, y 2 n. 3.2 Indukční krok Než ukážeme obecný indukční krok, tedy jak lze ze znalosti řešení rovnice (3.2) modulo D 2 i získat její řešení modulo D 2 i+1, uvedeme, jak lze nalézt řešení modulo D 2 2 za předpokladu, že rovnice (3.2) je řešitelná modulo D 2 1. Později uvidíme, že tento krok je speciální případ obecného indukčního kroku. V dalším textu budeme symbolem u i značit prvek u i = (u i n 1,..., u i i, 0,..., 0) D 2 i. Pro každou dvojici prvků a, b 2 n platí pro součet jejich přirozených reprezentantů rovnost r i (a) + r i (b) = r i (r i (a) + r i (b)) + s i (r i (a) + r i (b)). Je r i (r i (a) + r i (b)) = r i (a + b), nebot prvek a leží ve stejné rozkladové třídě C 2 n/d 2 i jako jeho reprezentant r i (a) a prvek b leží ve stejné rozkladové třídě C 2 n/d 2 i jako jeho reprezentant r i (b), a proto jsou reprezentanty rozkladových tříd C 2 n/d 2 i, ve kterých leží součty a + b a r i (a) + r i (b), stejné. Protože každá rozkladová třída C 2 n/d 2 i je také rozkladovou třídou C2 n /D 2 i, je také r i (r i (a) r i (b)) = r i (a b). Prvek s i (r i (a)+r i (b)) D 2 i nazýváme přenosem z i-té souřadnice při modulárním sčítání. Lemma 3.2. Pro každou dvojici a, b 2 n a každé i = 0,..., n 1 platí r i+1 (a + b) = (0,..., 0, a i b i e i i, a i 1 b i 1 e i 1 i 1,..., a 1 b 1 e 1 1, a 0 b 0 ), kde e k = (e k n 1,..., e k k, 0,..., 0) D 2 k, k = 1,..., i, je přenos1 při (modulárním) sčítání z (k 1)-ní pozice. 1 V případě standardního grupového páru může být nenulový přenos pouze z i-té na (i + 1)-ní pozici. Tedy hodnoty e k l pro l k jsou nulové. V následující kapitole ukážeme, že toto obecně neplatí. 12
13 Důkaz. Lemma dokážeme indukcí podle i. Z rovnosti (3.4) plyne, že r 1 (a + b) = (0,..., 0, a 0 b 0 ). Pro i = 0 tedy tvrzení platí. Všimněme si, že pro každé i = 1,..., n 1 a každou dvojici a, b 2 n je r i (a) + r i (b) = r i (a + b) + e i, e i D 2 i, což pro i = 1 znamená (0,..., 0, a 0 ) + (0,..., 0, b 0 ) = (0,..., 0, a 0 b 0 ) + (e 1 n 1,..., e 1 1, 0). Proto r 2 (a) + r 2 (b) = (0,..., 0, a 1, a 0 ) + (0,..., 0, b 1, b 0 ) = = (0,..., 0, a 1, 0) + (0,..., 0, b 1, 0) + + (0,..., 0, a 0 b 0 ) + (e 1 n 1,..., e 1 1, 0) = = (0,..., 0, a 1 b 1 e 1 1, 0) + (0,..., 0, a 0 b 0 ) + + (e 2 n 1,..., e 2 2, 0, 0) = = (0,..., 0, a 1 b 1 e 1 1, a 0 b 0 ) + (e 2 n 1,..., e 2 2, 0, 0), z čehož plyne r 2 (a + b) = (0,..., 0, a 1 b 1 e 1 1, a 0 b 0 ). Předpokládejme, že r i (a+b) = (0,..., 0, a i 1 b i 1 e i 1 i 1,..., a 0 b 0 ) a ukažme, že r i+1 (a+b) = (0,..., 0, a i b i e i i, a i 1 b i 1 e i 1 i 1,..., a 0 b 0 ), kde i = 2,..., n 1. Je r i+1 (a) + r i+1 (b) = = (0,..., 0, a i, a i 1,..., a 0 ) + (0,..., 0, b i, b i 1,..., b 0 ) = = (0,..., 0, a i, 0,..., 0) + (0,..., 0, b i, 0,..., 0) + + (0,..., 0, a i 1 b i 1 e i 1 i 1,..., a 0 b 0 ) + + (e i n 1,..., e i i, 0,..., 0) = (0,..., 0, a i b i e i i, 0,..., 0) + + (0,..., 0, a i 1 b i 1 e i 1 i 1,..., a 0 b 0 ) + + (e i+1 n 1,..., e i+1 i+1, 0,..., 0) = = (0,..., 0, a i b i e i i, a i 1 b i 1 e i 1 i 1,..., a 0 b 0 ) + + (e i+1 n 1,..., e i+1, 0,..., 0). i+1 A protože je r i+1 (a) + r i+1 (b) = r i+1 (a + b) + e i+1, platí r i+1 (a + b) = (0,..., 0, a i b i e i i, a i 1 b i 1 e i 1 i 1,..., a 0 b 0 ). Tvrzení 3.3. Je-li rovnice (3.2) řešitelná modulo D 2 1, pak je řešitelná modulo D 2 2, právě když α 1, β 1, γ 1, α 0, β 0 splňují jednu z podmínek uvedených v tabulce 3.1. Je-li splněná některá z těchto podmínek, pak jsou řešením takové dvojice x, y 2 n, jejichž hodnoty x 0, y 0 jsou v tabulce 3.1 na stejných řádcích jako hodnoty α 1 β 1 γ 1, α 0, β 0 2. V případě, že 2 Význam sloupce d 1 1 v tabulce 3.1 ozřejmíme později. 13
14 α 1 β 1 γ 1, α 0, β 0 nabývají hodnot, které nejsou uvedeny v tabulce 3.1, nemá rovnice (3.2) řešení modulo D 2 2, a tedy nemá řešení. Tabulka 3.1: Hodnoty x 0, y 0 vyhovující rovnici (3.5) při znalosti α 0, β 0, α 1, β 1, γ 1 ; hodnoty d 1 1 jsou pouze pomocné a jsou jednoznačně určitelné z hodnot x 0, y 0 α 1 β 1 γ 1 α 0 β 0 x 0 y 0 d Důkaz. Předpokládejme, že rovnice (3.3) je řešitelná a hledejme x, y 2 n taková, že platí (x α) + (y β) = (x + y) γ (mod D 2 2). (3.5) Podle lemmatu 3.2 je přirozený reprezentant r 2 ((x α) + (y β)) výrazu (x α) + (y β) roven (0,..., 0, x 1 α 1 y 1 β 1 c 1 1, x 0 α 0 y 0 β 0 ), kde r 1 (x α) + r 1 (y β) = r 1 ((x α) + (y β)) + c 1. Podobně spočítáme r 2 ((x + y) γ) = (0,..., 0, x 1 y 1 γ 1 d 1 1, x 0 y 0 γ 0 ), kde r 1 (x) + r 1 (y) = r 1 (x + y) + d 1, a tedy (r 1 (x) + r 1 (y)) r 1 (γ) = (r 1 (x + y) + d 1 ) r 1 (γ) = r 1 (x + y) r 1 (γ) + d 1 = r 1 ((x + y) γ) + d 1, nebot d 1 D
15 Existuje-li řešení rovnice (3.3), pak řešením rovnice (3.5) jsou právě všechny dvojice x, y 2 n takové, že x 1 α 1 y 1 β 1 c 1 1 = x 1 y 1 γ 1 d 1 1, neboli Snadno ověříme, že c 1 1 d 1 1 = α 1 β 1 γ 1. (3.6) c 1 1 = 0 (α 0 = x 0 β 0 = y 0 ), c 1 1 = 1 (α 0 x 0 β 0 y 0 ), d 1 1 = 0 (x 0 = 0 y 0 = 0), d 1 1 = 1 (x 0 = 1 y 0 = 1). Řešme nyní rovnici (3.6). Mohou nastat dva případy: 1. Je-li α 1 β 1 γ 1 = 0, pak c 1 1 d 1 1 = 0. Zde opět rozlišíme dva případy: (a) c 1 1 = 0 d 1 1 = 0 Díky pozorování za rovnicí (3.6) vidíme, že rovnici (3.5) v takovém případě vyhovují hodnoty x 0, y 0, α 0, β 0 uvedené v tabulce 3.2. (b) c 1 1 = 1 d 1 1 = 1 Hodnoty x 0, y 0, α 0, β 0 vyhovující rovnici (3.5) v tomto případě jsou uvedeny v tabulce Je-li α 1 β 1 γ 1 = 1, neboli c 1 1 d 1 1 = 1, pak bud (a) c 1 1 = 0 d 1 1 = 1 nebo (b) c 1 1 = 1 d 1 1 = 0. Hodnoty x 0, y 0, α 0, β 0 vyhovující rovnici (3.5) v případech 2a, resp. 2b, jsou uvedeny v tabulkách 3.5, resp Tabulka 3.1 je shrnutím tabulek 3.2, 3.3, 3.4 a
16 Tabulka 3.2: Hodnoty x 0, y 0, α 0, β 0 vyhovující rovnici (3.5) v případě, že c 1 1 = 0 d1 1 = 0 x0 y0 α0 β Tabulka 3.3: Hodnoty x 0, y 0, α 0, β 0 vyhovující rovnici (3.5) v případě, že c 1 1 = 1 d1 1 = 1 x0 y0 α0 β Tabulka 3.4: Hodnoty x 0, y 0, α 0, β 0 vyhovující rovnici (3.5) v případě, že c 1 1 = 0 d1 1 = 1 x0 y0 α0 β Tabulka 3.5: Hodnoty x 0, y 0, α 0, β 0 vyhovující rovnici (3.5) v případě, že c 1 1 = 1 d1 1 = 0 x0 y0 α0 β
17 Nyní ukážeme obecný indukční krok. Předpokládejme, že známe množinu řešení rovnice (3.2) modulo D 2 i, kde i = 2,..., n 1. Potřebujeme zjistit, která z těchto řešení vyhovují také rovnici (x α) + (y β) = (x + y) γ (mod D 2 i+1). (3.7) Budeme postupovat podobně jako při hledání řešení modulo D 2 2 za předpokladu řešitelnosti modulo D 2 1, avšak s tím rozdílem, že c i, d i, kde i = 2,..., n 1, nezávisí pouze na α i 1, β i 1, x i 1, y i 1, jako to bylo u i = 1, ale také na c i 1, d i 1. Tvrzení 3.4. Je-li rovnice (3.2) řešitelná modulo D 2 i, kde i = 1,..., n 1, pak je řešitelná modulo D 2 i+1, právě když α i, β i, γ i, α i 1, β i 1, γ i 1, splňují jednu z podmínek uvedených v tabulce 3.6. Pokud je některá z těchto podmínek splněná, pak jsou řešením takové dvojice x, y 2 n, pro které jsou hodnoty d i 1 i 1, x i 1, y i 1 v tabulce 3.6 na řádcích s hodnotami α i β i γ i, α i 1, β i 1, γ i 1. V případě, že α i β i γ i, α i 1, β i 1, γ i 1 nabývají hodnot, které nejsou uvedeny v tabulce 3.6, nemá rovnice (3.2) řešení modulo D 2 i+1, a tedy nemá řešení. Tabulka 3.6: Hodnoty d i 1 i 1, x i 1, y i 1 vyhovující rovnici (3.7) při znalosti α i 1, β i 1, γ i 1, α i, β i, γ i ; hodnoty d i i jsou pouze pomocné a jsou jednoznačně určitelné z hodnot d i 1 i 1, x i 1, y i 1 α i β i γ i α i 1 β i 1 γ i 1 d i 1 i 1 x i 1 y i 1 d i i Pokračování na následující straně 17
18 Tabulka 3.6 pokračování α i β i γ i α i 1 β i 1 γ i 1 d i 1 i 1 x i 1 y i 1 d i i Pokračování na následující straně 18
19 Tabulka 3.6 pokračování α i β i γ i α i 1 β i 1 γ i 1 d i 1 i 1 x i 1 y i 1 d i i Důkaz. Předpokládejme, že rovnice (3.2) je řešitelná modulo D 2 i. Z lemmatu 3.2 plyne, že reprezentanty r i+1 ((x α) + (y β)), r i+1 ((x + y) γ) jsou tvaru: r i+1 ((x α) + (y β)) = (0,..., 0, x i α i y i β i c i i,..., (3.8) x 1 α 1 y 1 β 1 c 1 1, x 0 α 0 y 0 β 0 ), r i+1 ((x + y) γ) = (0,..., 0, x i y i γ i d i i,..., x 1 y 1 γ 1 d 1 1, x 0 y 0 γ 0 ). (3.9) Dvojice x, y 2 n je řešením rovnice (3.7), právě když se shodují reprezenanty (3.8), (3.9) příslušné této dvojici, což je právě tehdy, když je splněna rovnost x i α i y i β i c i i = x i y i γ i d i i, 19
20 čili Platí c i i d i i = α i β i γ i. c i 1 c i i = 0 (x i 1 α i 1 = 0 y i 1 β i 1 = 0 i 1 = 0) (x i 1 α i 1 = 0 y i 1 β i 1 = 0 c i 1 i 1 = 1) (x i 1 α i 1 = 0 y i 1 β i 1 = 1 c i 1 i 1 = 0) (x i 1 α i 1 = 1 y i 1 β i 1 = 0 c i 1 i 1 = 0), c i i = 1 (x i 1 α i 1 = 0 y i 1 β i 1 = 1 c i 1 i 1 = 1) (x i 1 α i 1 = 1 y i 1 β i 1 = 0 c i 1 i 1 = 1) (x i 1 α i 1 = 1 y i 1 β i 1 = 1 c i 1 i 1 = 0) (x i 1 α i 1 = 1 y i 1 β i 1 = 1 c i 1 i 1 = 1), d i i = 0 (x i 1 = 0 y i 1 = 0 d i 1 i 1 = 0) (x i 1 = 0 y i 1 = 0 d i 1 i 1 = 1) (x i 1 = 0 y i 1 = 1 d i 1 i 1 = 0) (x i 1 = 1 y i 1 = 0 d i 1 i 1 = 0), d i i = 1 (x i 1 = 0 y i 1 = 1 d i 1 i 1 = 1) (x i 1 = 1 y i 1 = 0 d i 1 i 1 = 1) (x i 1 = 1 y i 1 = 1 d i 1 i 1 = 0) (x i 1 = 1 y i 1 = 1 d i 1 i 1 neco = 1). Z těchto údajů 3 získáme tabulku 3.6. Srovnáme-li tabulky 3.1 a 3.6, vidíme, že hledání řešení rovnice (3.2) modulo D 2 2 za předpokladu její řešitelnosti modulo D 2 1 je speciální případ obecného indukčního kroku. Pokud bychom z tabulky 3.6 vybrali právě ty řádky, na kterých je α i 1 β i 1 γ i 1 = 0 a d i 1 i 1 = 0 a položili i = 1, získali bychom tabulku 3.1. Vynecháme-li z tabulky 3.6 sloupce α i β i γ i a d i i, dosadíme-li i = n a řádky vzniklé tabulky vhodně přeuspořádáme, zjistíme, že (v případě, že rovnice (3.2) je řešitelná) dvojice x n 1, y n 1 může nabývat libovolných hodnot bez ohledu na hodnoty α n 1, β n 1, γ n 1, d n 1 n 1. Z tabulky 3.6 je zřejmé, že pro pevně daná α i, β i, γ i, α i 1, β i 1, γ i 1 3 Chceme, aby tabulka 3.6 ukazovala závislost x i 1, y i 1, d i 1 i 1 na α i 1, β i 1, γ i 1, α i, β i, γ i. K tomu využijeme rovnosti c i i di i = α i β i γ i. Také víme, že c i 1 i 1 di 1 = α i 1 β i 1 γ i 1, a ze znalosti α i 1, β i 1 spočteme γ i 1. 20
21 platí pro velikosti množin řešení následující rovnost #{α i β i γ i, α i 1, β i 1, γ i 1, d i 1 i 1, x i 1, y i 1, d i i d i 1 i 1 = 0; x i 1, y i 1, d i i {0, 1}} = (3.10) = #{α i β i γ i, α i 1, β i 1, γ i 1, d i 1 i 1, x i 1, y i 1, d i i d i 1 i 1 = 1; x i 1, y i 1, d i i {0, 1}} pro každé i = 1,..., n 1. Tuto velikost nazveme pro účely následujícího odstavce počtem řešení dané rovnice na i-tém bitu. Protože hodnota d i i nezávisí na α j, β j, γ j, j = 0,..., n 1, ale pouze na x i 1, y i 1, d i 1 i 1, platí rovnost pro velikost množin trojic (d i 1 i 1 = 0, x i 1, y i 1 ) a (d i 1 i 1 = 1, x i 1, y i 1 ), které vyhovují soustavě (3.1) modulo D 2 i. Počet dvojic (x i 1, y i 1 ), které vyhovují soustavě (3.1) modulo D 2 i, tedy nezávisí na hodnotě d i 1 i 1, ale pouze na hodnotách α i, β i, γ i, α i 1, β i 1, γ i 1, proto je počet řešení soustavy (3.1) roven součinu počtů řešení na jednotlivých bitech. 3.3 Algoritmus Nyní popíšeme algoritmus na hledání všech řešení soustavy (3.1). Algoritmus 3.5. neco Vstup: Keoficienty α i [k], β i [k], γ i [k], i = 0,..., n 1, k = 1,..., m. Výstup: Množina všech dvojic x = (x n 1,..., x 0 ), y = (y n 1,..., y 0 ), které jsou řešením soustavy (3.1) s koeficienty ze vstupu. Postup: 1. Pro k = 1,..., m : 2. Ověř, jestli α 0 [k] β 0 [k] γ 0 [k] = Pokud tato rovnost neplatí, pak soustava (3.1) nemá řešení. Konec. 4. Pro k = 1,..., m : 5. Polož d 0 0[k] = Pro i = 2,..., n : 7. Pro k = 1,..., m : 21
22 8. V tabulce 3.6 najdi množinu všech řešení k-té rovnice soustavy (3.1) modulo D 2 i, tj. množinu čtveřic (d i 1 i 1, x i 1, y i 1, d i i) 4, které vyhovují dané rovnici modulo D 2 i. 9. Pokud takové řešení neexistuje, pak soustava (3.1) nemá řešení. Konec. 10. Urči průnik množin řešení jednotlivých rovnic modulo D 2 i. 11. Zkombinuj výsledky 5, x n 1, y n 1 libovolné. Věta 3.6. Nalezení jednoho řešení soustavy (3.1) pomocí algoritmu 3.5 má časovou složitost polynomiální vzhledem k mn, kde m je počet rovnic soustavy (3.1). Nemá-li soustava (3.1) řešení, pak tuto skutečnost zjistíme také v čase O(mn). Důkaz. Rozeberme časovou složitost jednotlivých kroků algoritmu. Kroky 2. a 3. mají konstantní časovou složitost, takže kroky mají složitost O(m). Kroky mají také časovou složitost O(m). Krok 8. má konstantní časovou složitost, nebot hledání řešení v tabulce 3.6 má složitost logaritmickou vzhledem k počtu řádků tabulky, který je konstantní. Krok 9. má také konstantní složitost. Průnik m množin, z nichž každá má velikost maximálně l, lze nalézt v O(ml 2 ). V našem případě je l = 4. Složitost kroku 10. je tedy opět v O(m). Kroky mají tedy složitost O(mn). Pokud ukončíme krok 11. po nalezení prvního řešení, získáme tak jedno řešení soustavy (3.1) v čase O(n). Celková časová složitost takto upraveného algoritmu je tedy v O(mn). Nemá-li soustava (3.1) řešení, zjistíme to v průběhu kroků algoritmu 3.5, tedy v čase O(mn). Poznámka 3.7. Počet všech řešení soustavy (3.1) může být exponenciální vzhledem k n (je v O(4 n )). Proto nalezení všech řešení soustavy (3.1) obecně není polynomiální vzhledem k mn. 4 Hodnota d i i není součástí řešení. Je to pomocná hodnota, kterou využijeme v kroku Principem prohledávání do hloubky, a to tak, aby hodnota d i 1 i 1 získaná při hledání řešení soustavy modulo D 2 i byla shodná s hodnotou d i 1 i 1, která je součástí řešení modulo D 2 i+1. 22
23 Tabulka 3.6 (bez sloupce d i i) odpovídá tabulce 1 z článku [1]. Tabulka 3.6 je však jednorozměrná, zatímco tabulka 1 z článku je dvourozměrná. Hodnoty α i, β i, γ i, x i, y i, c i z tabulky z článku odpovídají pořadě hodnotám α i 1, β i 1, α i 1 β i 1 γ i 1, x i 1, y i 1, d i 1 i 1 z tabulky 3.6. Hodnoty γ i+1 uvedené uvnitř tabulky 1 z článku odpovídají hodnotám α i β i γ i v tabulce
24 Kapitola 4 Abelovské grupové páry V této kapitole budeme zkoumat, za jakých podmínek je soustava (3.1) řešitelná v abelovském grupovém páru (G, H) (viz definici 2.2) na množině X mohutnosti 2 n. V předchozí kapitole, která se týkala článku [1], jsme používali indexaci podgrup a souřadnic, která korespondovala s indexací použitou v tomto článku. V této kapitole budeme používat obrácenou indexaci, jak uvidíme v následujícícm odstavci. Na množině X budeme uvažovat algebru (X, 0, +, ). Grupy G, H definujeme následovně: G = (X, 0, ) a H = (X, 0, +). V celé kapitole budeme předpokládat, že ι X = π 0 π 1 π n = X X je posloupnost kongruencí algebry (X, 0, +, ). Pro i = 0,..., n označme symbolem X i třídu kongruence π i, která obsahuje prvek 0. Grupy G a H mají společný neutrální prvek 0, proto (X i, 0, ) je podgrupa G a (X i, 0, +) je podgrupa H a π i je rozklad G/X i a H/X i pro každé i = 0,..., n. Odtud plyne, že {0} = X 0 X 1 X n = X. Z Lagrangeovy věty a ze skutečností, že mohutnost množiny X je 2 n a inkluze mezi X i 1 a X i jsou ostré pro všechna i = 1,..., n, plyne, že X i 1 má index 2 v X i pro i = 1,..., n. Definice 4.1. Abelovský grupový pár (G = (X, 0, ), H = (X, 0, +)) na množině X mohutnosti 2 n takový, že existuje maximální řetízek kongruencí ι X = π 0 π 1 π n = X X algebry (X, 0, +, ), nazýváme hustým abelovským grupovým párem na množině X. Pro každé i = 1,..., n zvolme e i X i \ X i 1. Takové prvky existují, protože X i 1 má index 2 v X i pro i = 1,..., n. Pro každé i = 1,..., n 1 platí, že prvek e i+1 neleží v podalgebře X i algebry X, která obsahuje prvky e 1,..., e i. Tuto posloupnost nazveme bází grupového páru (G, H) a označíme E X = (e 1, e 2,..., e n ). 24
25 Lemma 4.2. Každý prvek x X lze jednoznačně zapsat jako x = n j=1 x je j = n j=1 y je j, kde x j, y j {0, 1} pro j = 1,..., n. Důkaz. Lemma dokážeme pouze pro operaci +. Pro operaci by byl důkaz obdobný. Nejprve dokážeme existenci vyjádření x = n j=1 x je j, x j {0, 1}, j = 1,..., n. Indukcí podle i ukážeme, že každé x X i lze zapsat jako x = i j=1 x je j, kde x j {0, 1}, j = 1,..., i. Necht i = 1. Množina X 1 obsahuje pouze dva prvky 0 = 0 e 1 a e 1 = 1 e 1. Necht tedy i = 1,..., n 1. Předpokládejme, že každé x X i lze zapsat jako x = i j=1 x je j, kde x j {0, 1}, j = 1,..., i. Necht x X i+1. Pak bud x X i nebo x X i+1 \ X i. V prvním případě je x = x = x + 0 e i+1 pro nějaké x X i. Ve druhém případě x = x + 1 e i+1. Je tedy x = i+1 j=1 x je j, x j {0, 1}, j = 1,..., i + 1, pro každé x X i+1. Zbývá dokázat jednoznačnost vyjádření x = n j=1 x je j. Necht jsou n j=1 x je j a n j=1 x je j dvě různá vyjádření prvku x X. Označme k = max{j; x j x j}. Je 0 = n j=1 x je j n j=1 x je j = k j=1 x j e j, kde x j { 1, 0, 1}, j = 1,..., k. Je tedy 0 = k j=1 x j e j X k \ X k 1, což je spor se skutečností, že 0 X 0 X k 1. Poznámka 4.3. Kdykoliv budeme v dalším textu hovořit o vyjádření prvku x X pomocí operace + nebo o jeho vyjádření pomocí operace, budeme tím myslet jeho vyjádření z lemmatu 4.2, tedy x = n j=1 x je j, kde x j {0, 1} pro j = 1,..., n, nebo x = n j=1 y je j, kde y j {0, 1} pro j = 1,..., n. Definice 4.4. Necht x X má následující vyjádření pomocí operací + a : x = n j=1 x je j = n j=1 y je j. Uspořádanou n-tici (x 1, x 2,..., x n ) nazýváme souřadnice prvku x vzhledem k bázi E X příslušné operaci +, uspořádanou n-tici (y 1, y 2,..., y n ) nazýváme souřadnice prvku x vzhledem k bázi E X příslušné operaci. Nyní definujeme pojem důležitý pro hledání řešení soustav diferenčních rovnic v hustém abelovském grupovém páru (G, H). Definice 4.5. Váha w je funkce w : X {0,..., n}, která každému prvku x X přiřadí následující hodnotu: w(x) = nejmenší j takové, že x X j. Hodnotu w(x) nazýváme váhou prvku x. Předchozí definice je korektní, protože každý prvek x X je prvkem X n = X a pro podgrupy platí X 0 X 1 X n. 25
26 Lemma 4.6. Pro každý prvek e i E X platí w(e i +e i ) < i a w(e i e i ) < i. Důkaz. Toto lemma opět stačí dokázat pro jednu z operací, nebot pro druhou operaci by byl důkaz obdobný. Dokážeme je pro operaci +. Z volby prvků báze E X plyne, že w(e i + e i ) i. Předpokládejme, že w(e i + e i ) = i, neboli e i + e i X i \ X i 1. Prvek e i +e i pak můžeme vyjádřit jako e i +e i = e i +h i 1, kde h i 1 X i 1. Proto e i = h i 1, a tedy e i X i 1, což je spor s volbou prvků báze E X. Důsledek 4.7. Pro každé dva prvky x, y X platí (i) w(x) = w(y) (w(x + y) < w(x) w(x y) < w(x)), (ii) w(x) > w(y) (w(x + y) = w(x) w(x y) = w(x)). Tedy x, y X : w(x + y) max{w(x), w(y)}, w(x y) max{w(x), w(y)}. Důkaz. Podobně jako předchozí lemma dokážeme toto tvrzení pouze pro operaci +. Bud te (x 1,..., x n ) a (y 1,..., y n ) souřadnice prvků x a y vzhledem k bázi E X příslušné operaci +. (i) Označme i = w(x) = w(y). Je x, y X i \ X i 1, tedy x = e i + h x, h x X i 1, y = e i + h y, h y X i 1. Proto x+y = (e i +e i )+h x +h y, kde (e i +e i ) X i 1 podle lemmatu 4.6. Tedy x + y X i 1, a proto w(x + y) < i. (ii) Označme opět i = w(x) a j = w(y). Je x X i \X i 1 a y X j \X j 1. Protože i > j, je X j X i 1. Tedy y X i 1. A protože x = e i + h x, kde h x X i 1, dostáváme x + y = e i + h x + y, kde (h x + y) X i 1, tedy x + y X i \ X i 1. Z důsledku 4.7 snadno plyne, že pro každé x X platí w( x) = w( x) = w(x). (4.1) Podobně jako v 2. kapitole zavedeme pro každé i = 0,..., n 1 přirozený systém reprezentantů rozkladových tříd X/X i příslušný operaci, který značíme R (X/X i ). 26
27 Přirozeným reprezentantem prvku x = n j=1 x je j X příslušným operaci v rozkladové třídě X/X i je prvek r i+1 (x) = n j=i+1 x j e j X \ X i. (4.2) Nejprve je třeba ukázat, že jde opravdu o systém reprezentantů X/X i. Množina R (X/X i ) má 2 n i prvků, proto stačí ukázat, že dva různé prvky této množiny leží v různých třídách X/X i. Předpokládejme, že dva různé reprezentanty r i+1 (x) = n j=i+1 x je j, r i+1 (y) = n j=i+1 y je j leží ve stejné rozkladové třídě X/X i. Prvky r i+1 (x) a r i+1 (y) jsou tedy kongruentní modulo X i, a tedy jejich rozdíl leží v X i, 0 r i+1 (x) r i+1 (y) X i. Označme z = r i+1 (x) r i+1 (y) = i j=1 z je j. Je r i+1 (x) = z r i+1 (y) = n j=1 t je j, kde t j = z j pro j = 1,..., i a t j = y j pro j = i + 1,..., n. Prvek n j=1 t je j ale není prvkem X \ X i, což je spor s vyjádřením (4.2). Pro každé i = 0,..., n 1 lze každý prvek x X jednoznačně zapsat jako součet x = r i+1 (x) s i+1 (x), kde r i+1 (x) R (X/X i ), s i+1 (x) X i. Dále pro každé i, j = 0,..., n 1, i > j zavedeme přirozený systém reprezentantů rozkladových tříd X i /X j následovně: R (X i /X j ) := R (X/X j ) X i. Řekneme, že dva prvky x, y X jsou si rovny modulo podalgebra X i = (X i, 0, +, ), právě když leží ve stejné rozkladové třídě X podle X i. Podobně jako v případě standardního grupového páru (viz str. 12) platí pro i = 1,..., n a pro libovolné dva prvky a, b X následující rovnost r i (a) r i (b) = r i (a b) s i (r i (a) r i (b)), (4.3) kde s i (r i (a) r i (b)) X i 1. Prvek s i (r i (a) r i (b)) nazveme přenosem z i-té souřadnice při operaci. Dále zavedeme pro každé i = 0,..., n 1 přirozený systém reprezentantů rozkladových tříd X/X i příslušný operaci +, který značíme R + (X/X i ). 27
28 Přirozeným reprezentantem prvku x = n j=1 y je j X příslušným operaci + v rozkladové třídě X/X i je prvek r + i+1 (x) = n j=i+1 y j e j X \ X i. (4.4) Přirozený systém reprezentantů R + (X/X i ) má obdobné vlastnosti jako přirozený systém reprezentantů R (X/X i ). Pro každé i = 0,..., n 1 lze každý prvek x X jednoznačně zapsat jako součet x = r + i+1 (x) + s+ i+1 (x), kde r + i+1 (x) R+ (X/X i ), s + i+1 (x) X i. Pro operaci + platí také následující obdoda rovnosti (4.3): r + i (a) + r+ i (b) = r+ i (a + b) + s+ i (r+ i (a) + r+ i (b)), (4.5) kde s + i (r+ i (a)+r+ i (b)) X i 1. Prvek s + i (r+ i (a)+r+ i (b)) nazveme přenosem z i-té souřadnice při operaci +. Protože pro každé i {1,..., n} množina R (X i /X i 1 ) obsahuje pouze dva prvky 0 a e i, platí následující lemma. Lemma 4.8. Necht i {1,..., n}. Pro každé dva prvky u, v R (X i / X i 1 ) platí r i (u + v) = r i (u v), neboli u + v = u v (mod X i 1). 4.1 Vyjádření operace + pomocí operace K hledání řešení soustav diferenčních rovnic v hustém abelovském grupovém páru ((X, 0, +), (X, 0, )) je třeba umět vyjádřit jednu operaci pomocí druhé. Operace + a jsou z tohoto hlediska rovnocenné. Protože však v případě standardního grupového páru převádíme operaci + na operaci, použijeme tento přístup i v případě obecnějšího hustého abelovského grupového páru. Vyjádření operace + pomocí operace na množinách X i, i = 1,..., n, získáme indukcí podle i. Pro i = 1, 2 je situace jednoduchá. Podmnožina X 1 množiny X obsahuje pouze dva prvky: 0 a e 1. Je w(e 1 + e 1 ) = w(e 1 e 1 ) = 0, a tedy e 1 + e 1 = e 1 e 1 = 0. Množina X 2 je čtyřprvková, X 2 = {0, e 1, e 2, e 1 + e 2 } = {0, e 1, e 2, e 1 e 2 }. Podle lemmatu 4.2 o jednoznačnosti vyjádření je e 1 + e 2 = e 1 e 2. Pro úplný popis operací + a v množině X 2 zbývá ukázat, jak mohou vypadat prvky e 2 + e 2 a e 2 e 2. Vzhledem k tomu, že je (podle lemmatu 4.6) w(e 2 +e 2 ) < 2 a w(e 2 e 2 ) < 2, musí být e 2 +e 2, e 2 e 2 X 1, a tedy 28
29 bud e 2 +e 2 = 0 nebo e 2 +e 2 = e 1, podobně e 2 e 2 = 0 nebo e 2 e 2 = e 1. Ve všech případech v X 2 tedy umíme vyjádřit operaci + pomocí operace. Indukční krok je následující: Předpokládejme, že pro všechny dvojice x, y X i známe vyjádření x + y = i j=1 z je j = i j=1 z je j. V následujícím lemmatu ukážeme, že stačí umět vyjádřit pomocí operace součet e i+1 +x X i+1 pro všechna x X i a dále součet e i+1 +e i+1 X i, a odtud pak odvodíme vyjádření pomocí operace pro součet x + y libovolné dvojice prvků x, y X i+1. Lemma 4.9. Necht je známé vyjádření prvků x +y, x +e i+1 a e i+1 +e i+1 pomocí operace pro každé x, y X i. Potom umíme vyjádřit pomocí operace i součet x + y pro libovolnou dvojici x, y X i+1. Důkaz. Je x = x + x i+1 e i+1, y = y + y i+1 e i+1, kde x, y X i. Součet x + y určíme následovně: x + y = (x + x i+1 e i+1 ) + (y + y i+1 e i+1 ) = = x + y + (x i+1 e i+1 + y i+1 e i+1 ), kde x +y X i, tedy tento součet umíme vyjádřit pomocí operace. Pro x i+1 e i+1 + y i+1 e i+1 mohou nastat dva případy: Pokud je x i+1 = y i+1, pak x i+1 e i+1 +y i+1 e i+1 X i, tedy součet x+y je prvkem X i, a proto jej umíme vyjádřit pomocí operace. Je-li x i+1 y i+1, pak x i+1 e i+1 + y i+1 e i+1 = e i+1, tedy prvek x + y je součtem prvku množiny X i a prvku e i+1, který podle předpokladu umíme také vyjádřit pomocí operace. Zbývá určit vyjádření součtu x + e i+1, x X i. Ukážeme, že stačí znát vyjádření tohoto součtu pouze pro některé prvky x X i, z nichž již odvodíme toto vyjádření pro zbylé prvky množiny X i, a tedy i vyjádření součtu x + y libovolných dvou prvků x, y X i. K tomuto účelu zavedeme pojem přechodová funkce. Definice Necht i {0,..., n 1}. Přechodovou funkcí od množiny X i k množině X i+1 nazveme funkci pro kterou platí pro každé x X i. f i : X i X i, x + e i+1 = f i (x) e i+1 Tvrzení Pro každé i = 0,..., n 1 je funkce f i permutace na množině X i, a tedy bijekce. 29
30 Důkaz. Zřejmě stačí ukázat, že jde o prostou funkci. Zvolme libovolné i {0,..., n 1}. Necht f i (x) = f i (y) pro x, y X i. Pak x + e i+1 = f i (x) e i+1, y + e i+1 = f i (x) e i+1. Odtud plyne, že x + e i+1 = y + e i+1, a tedy x = y. Ukážeme, že ne každá bijekce X i X i je přechodovou funkcí a poté najdeme minimální množinu m(x i ) prvků množiny X i, která jednoznačně určuje přechodovou funkci f i v tom smyslu, že známe-li vyjádření hodnot f i (y) pomocí operace pro všechna y m(x i ), pak známe vyjádření hodnot f i (x) pomocí operace pro všechna x X i. Předně si uvědomme, že pro každé x X a každé i = 0,..., n platí důležitá rovnost x + X i = x X i, (4.6) která plyne z toho, že X i je třída kongruence π i. Přímým důsledkem rovnosti (4.6) je rovnost x + e 1 = x e 1, (4.7) která platí pro všechna x X. Je totiž x + {0, e 1 } = x + X 1 = x X 1 = x {0, e 1 }, a tedy {x, x + e 1 } = {x, x e 1 }. Z lemmatu 4.2 o jednoznačnosti vyjádření pak plyne rovnost (4.7). Rovnost (4.7) platí pro všechna x X, a tedy speciálně pro prvky e i, i = 2,..., n. Proto platí f i (e 1 ) = e 1, i = 2,..., n. (4.8) Z rovnosti (4.7) plyne také další důležitá rovnost: f i (e 1 x) = e 1 f i (x), x X, i = 2,..., n. (4.9) (4.7) Je totiž f i (e 1 x) e i+1 = (e 1 x) + e i+1 = (e 1 + x) + e i+1 = e 1 + (x + e i+1 ) (4.7) = e 1 (x + e i+1 ) = e 1 f i (x) e i+1. Z definice přechodové funkce a z rovnosti (4.6) plyne, že pro každé j = 0,..., i platí následující rovnost neboli X j + e i+1 = X j e i+1, (4.10) f i (X j ) = X j. (4.11) Přechodové funkce mají několik důležitých vlastností, které dokážeme v následujícím lemmatu. 30
31 Lemma Pro každé i = 0,..., n 1 platí Pro každé i, j = 0,..., n 1, j < i platí f i (0) = 0. (4.12) x πj y f i (x) πj f i (y), x, y X i. (4.13) Důkaz. Pro každé i = 0,..., n 1 platí 0 + e i+1 = e i+1 = 0 e i+1, a tedy f i (0) = 0. Necht i {1,..., n 1} a 0 j < i. Bud te dále x, y X i takové, že x πj y. Pak e i+1 f i (x) = e i+1 + x πj e i+1 + y = e i+1 f i (y), nebot π i je kongruence algebry (X, 0,, +). Odtud plyne, že e i+1 f i (x) πj e i+1 f i (y), a tedy f i (x) πj f i (y). Opačnou implikaci dokážeme podobně. Necht pro i {1,..., n 1}, 0 j < i a x, y X i je f i (x) πj f i (y). Potom a tedy x πj y. e i+1 + x = e i+1 f i (x) πj e i+1 f i (y) = e i+1 + y, Lemma Pro každé j = 1,..., i platí f i (X j 1 e j ) = X j 1 e j. Důkaz. K důkazu tohoto lemmatu použijeme předchozí lemma Mějme prvek x X j 1 e j. Pak x πj 1 e j, což je podle podmínky (4.13) ekvivalentní f i (x) πj 1 f i (e j ). Dokážeme-li, že f i (e j ) πj 1 e j, pak bude f i (x) πj 1 e j, a tedy f i (x) X j 1 e j. Pro prvek e j platí e j πj 0, a proto f i (e j ) πj f i (0) = 0. Je tedy f i (e j ) X j. Podle rovnosti (4.11) je f i (X j 1 ) = X j 1. A protože f i je prostá funkce, musí být f i (e j ) / X j 1, a proto f i (e j ) πj 1 e j. Je tedy f i (x) X j 1 e j, a proto f i (X j 1 e j ) X j 1 e j. Protože však funkce f i je prostá, platí dokazovaná rovnost. Lemma Pro každé j = 1,..., i je bud f i (X j 1 e j+1 ) = X j 1 e j+1, f i (X j 1 e j e j+1 ) = X j 1 e j e j+1 nebo f i (X j 1 e j+1 ) = X j 1 e j e j+1, f i (X j 1 e j e j+1 ) = X j 1 e j+1. 31
32 Důkaz. Zvolme libovolný prvek x X j 1 e j+1. Podobně jako v důkazu předchozího lemmatu 4.13 bychom ukázali, že f i (x) X j+1 a f i (x) / X j. Je tedy f i (x) X j+1 \ X j. Podobně lze ukázat, že pro libovolné x X j 1 e j e j+1 je f i (x ) X j+1 \ X j. Množina X j+1 je disjunktním sjednocením čtyř tříd kongruence π j 1,. X j+1 = X j 1 (X j 1 e j ). (X j 1 e j+1 ). (X j 1 e j e j+1 ), kde. X j = X j 1 (X j 1 e j ). Proto je X j+1 \ X j = (X j 1 e j+1 ). (X j 1 e j e j+1 ). (4.14) Protože x X j 1 e j+1, platí pro libovolný prvek y X j 1 e j+1 ekvivalence x πj 1 y. Podle lemmatu 4.12 je tedy f(x) πj 1 f(y). Předpokládejme, že f i (x) X j 1 e j+1. Pak f i (y) πj 1 f i (x) πj 1 e j+1, a tedy f i (y) X j 1 e j+1. Z prostoty přechodové funkce f i potom plyne, že f i (X j 1 e j+1 ) = X j 1 e j+1 a podle rovnosti (4.14) je tedy také f i (X j 1 e j e j+1 ) = X j 1 e j e j+1. Podobně lze ukázat druhou možnost. Ukážeme, že obdoba lemmatu 4.14 platí pro všechny množiny, které nejsou tvaru X j, j = 0,..., n. Lemma Necht i, j {1,..., n 1}, j < i, a necht je f i (X j i k=j+1 x k e k ) = X j i k=j+1 x ke k, kde x k, x k {0, 1}, k = j + 1,..., i, a l, l {j + 1,..., i} : x l = x l = 1. Pak bud f i (X j 1 i k=j+1 x ke k ) = X j 1 i k=j+1 x k e k, f i (X j 1 e j i k=j+1 x ke k ) = X j 1 e j i nebo f i (X j 1 i k=j+1 x ke k ) = X j 1 e j i f i (X j 1 e j i k=j+1 x ke k ) = X j 1 i k=j+1 x k e k, k=j+1 x k e k, k=j+1 x k e k. Důkaz. Tento důkaz bude podobný předchozímu důkazu. Pro množinu X j i k=j+1 x ke k platí X j i k=j+1 x k e k = (X j 1 i k=j+1 x k e k ). (X j 1 e j 32 i k=j+1 x k e k ). (4.15)
33 Zvolme libovolný prvek x X j 1 i k=j+1 x ke k. Pro libovolný prvek y X j 1 i k=j+1 x ke k platí x πj 1 y, a tedy podle lemmatu 4.12 je f(x) πj 1 f(y). Předpokládejme, že f i (x) X j 1 i k=j+1 x ke k. Pak f i (y) πj 1 f i (x) i πj 1 k=j+1 x ke k, a tedy f i (y) X j 1 i k=j+1 x ke k. Opět z prostoty přechodové funkce f i potom plyne, že f i (X j 1 i k=j+1 x ke k ) = X j 1 i k=j+1 x k e k. A podle rovnosti (4.15) je tedy f i (X j 1 e j i k=j+1 x ke k ) = X j 1 e j i k=j+1 x k e k, kde jsme opět využili fakt, že f i je prostá funkce. Druhou možnost lze dokázat obdobně. K ilustraci chování funkce f i slouží obrázek 4.2. Nyní již můžeme určit minimální množinu m(x i ) množiny X i. Obraz množiny X 1 je určen jednoznačně. V každé další rozkladové třídě podle X 1 je třeba zvolit obraz jednoho z jejích prvků, obraz druhého prvku pak bude určen jednoznačně. Minimální množina m(x i ) má tedy 2 i 1 1 prvků. Množinu m(x i ) lze zkonstruovat například takto: Definujme m i (X j ) minimální množinu množiny X j, na které je třeba znát hodnoty f i (x ), x m i (X j ), abychom znali hodnotu f i (x) pro všechna x X j. Jistě je m i (X 2 ) = {e 2 } a dále pro j = 3,..., i m i (X j ) = m i (X j 1 ) ( ({0} m i (X j 1 )) e j ). Pak m(x i ) = m i (X i ) je minimální množina X i. Je tedy m i (X 3 ) = {e 2, e 3, e 2 e 3 }, m i (X 4 ) = {e 2, e 3, e 2 e 3, e 4, e 2 e 4, e 3 e 4, e 2 e 3 e 4 } atd. Tedy m i (X j ) je množina všech nenulových pozitivních lieárních kombinací prvků {e 2,..., e j } v (X j, 0, ), neboli m i (X j ) = { j k=2 x ke k ; x k {0, 1} pro k = 2,..., j} \ {0}. Právě popsaný způsob konstrukce minimální množiny je jedním z několika možných. Ve zbytku této kapitoly budeme pod pojmem minimální množina množiny X i rozumět množinu m(x i ) = { j k=2 x ke k ; x k {0, 1}, k = 2,..., j} \ {0}. Z minimální množiny m(x i ) můžeme zkonstruovat přechodovou funkci f i následujícím algoritmem 4.16, jehož správnost plyne z lemmat 4.12 a 4.13 a rovnosti (4.9). Algoritmus neco Vstup: Minimální množina m(x i ) množiny X i. Výstup: Hodnoty přechodové funkce f i na všech prvcích množiny X i. Postup: 1. Pro j = 1,..., i : 33
34 2. Polož Z = m(x j ) \ m(x j 1 ). 3. Dokud Z : 4. Zvol x Z. 5. Zvol f i (x) tak, aby f i (x) πj 1 e j, f i (x) π1 f i (y), y m(x j ) \ m(x j 1 ) \ Z, x πk y f i (x) πk f i (y), k = 0,... i 1, y m(x j ) \ m(x j 1 ) \ Z. 6. Polož f i (e 1 x) = f i (x) e Polož Z = Z \ {x}. Každá přechodová funkce f i od X i k X i+1 spolu s vyjádřením prvků e i+1 + e i+1 a e i+1 e i+1 pomocí operace určuje jeden typ přechodu od X i k X i+1. V následující podkapitole popíšeme, jak lze v závislosti na typu přechodu od X i k X i+1 zkonstruovat tabulku pro rozšíření řešení soustavy diferenčních rovnic modulo X i+1 na její řešení modulo X i. Známe-li soubor přechodových funkcí f i a prvky e i + e i, e i e i, i = 2,..., n 1, dokážeme převést souřadnice libovolného prvku x X vzhledem k bázi E X příslušné operaci na souřadnice tohoto prvku vzhledem k bázi E X příslušné operaci + (viz definici 4.4), a to následujícím algoritmem: Algoritmus neco Vstup: Vyjádření prvku x X pomocí operace. Výstup: Vyjádření prvku x pomocí operace +. Postup: 1. Pro i = 1,..., n: 2. Polož x i = Polož z = x. 4. Dokud w(z) > 0: 5. Polož x w(z) = Polož z = z e w(z). 34
35 7. Vrat x = n i=1 x ie i. Známe-li přechodovou funkci f i a prvky e i + e i, e i e i pro i {2,..., n 1}, dokážeme v polynomiálním čase najít prvek e i. Proto má algoritmus 4.17 polynomiální časovou složitost. Tvrzení Necht (X, 0, ) je abelovská grupa na množině X mohutnosti 2 n a π i, i = 0,..., n jsou takové kongruence grupy (X, 0, ), že ι X = π 0 π 1 π n = X X. Pro každé i = 0,..., n označme symbolem X i třídu kongruence π i, která obsahuje prvek 0 a pro každé j = 1,..., n zvolme prvek e j X j \ X j 1. Necht dále f i : X i X i, i = 0,..., n 1, je soubor funkcí, pro které platí f i (0) = 0 i = 0,..., n 1, x πj y f i (x) πj f i (y) x, y X i ; i, j = 0,..., n 1, j < i. Předpokládejme dále, že g(i) je prvek X i 1 pro každé i = 1,..., n. Potom existuje právě jeden hustý abelovský grupový pár (X, 0, ), (X, 0, +) takový, že f i 1 jsou přechodové funkce tohoto grupového páru a e i + e i = g(i) pro každé i = 1,..., n. Důkaz. Operaci + definujeme na každé množině X i, i = 1,..., n, indukcí podle i. Pro i = 1 je X i = {0, e 1 }. A protože e 1 + e 1 = g(1) X 0, je e 1 + e 1 = 0, a tedy také e 1 = e 1. Tím máme definovanou abelovskou grupu (X 1, 0, +). Předpokládejme, že máme definovanou abelovskou grupu (X i, 0, +). Chceme ji rozšířit na abelovskou grupu (X i+1, 0, +). Zvolme tedy x, y X i+1. Součet x + y definujeme následovně: Je-li x, y X i, máme součet x + y definovaný podle indukčního předpokladu. Je-li x X i a y X i+1 \ X i, je y = y e i+1, kde y X i. V tomto případě definujeme y + x = x + y = f i (x + f 1 i (y )) e i+1. A nakonec, jsou-li x, y X i+1 \X i, je x = x e i+1 a y = y e i+1 pro nějaká x, y X i. Pak definujeme x+y = f 1 i (x )+f 1 i (y )+g(i+1). Všechny sčítance na pravé straně předchozí rovnosti leží v X i, kde je operace + již definovaná, proto je tato definice korektní. Navíc X i je komutativní grupa, takže x + y = y + x. 35
36 Máme tedy na X i+1 komutativní binární operaci s neutralním prvkem 0. K dokončení důkazu, že (X i+1, 0, +) je abelovská grupa, zbývá dokázat, že operace + je asociativní v množině X i+1 a že ke každému prvku x X i+1 existuje inverzní prvek x X i+1 vzhledem k operaci +. Dokažme tedy asociativitu operace + v množině X i+1, tedy, že pro libovolná x, y, z X i+1 platí (x + y) + z = x + (y + z). (4.16) Díky komutativitě operace + na množině X i+1 stačí dokázat rovnost (4.16) rozborem následujících čtyř případů: Je-li x, y, z X i, pak rovnost (4.16) platí podle indukčního předpokladu. Je-li x, y X i a z X i+1 \X i, pak z = z e i+1 pro nějaké z X i. Z definice operace + na množině X i+1 a její asociativity na množině X i plyne (x + y) + z = (x + y) + (z e i+1 ) = nebot x, y, f 1 i (z ) X i. ( = f i (x + y) + f 1 i (z ) ) e i+1 = ( = f i x + (y + f 1 i (z )) ) e i+1 = = x + (y + f 1 i (z ) + e i+1 ) = x + (y + z), Pro x X i a y, z X i+1 \ X i je y = y e i+1, z = z e i+1, kde y, z X i. Opět podle definice operace + platí (x + y) + z = (f i (x + f 1 i (y )) e i+1 ) + (z e i+1 ) = ( = f 1 i fi (x + f 1 i (y )) ) + f 1 i (z ) + g(i + 1) = = x + f 1 i (y ) + f 1 i (z ) + g(i + 1) = = x + (f 1 i (y ) + f 1 i (z ) + g(i + 1)) = x + (y + z), kde jsme využili komutativitu operace + v X i+1 a její asociativitu v X i a skutečnost, že x, f 1 i (y ), f 1 i (z ), g(i + 1) X i. Konečně, jsou-li x, y, z X i+1 \ X i, pak opět z definice operace + na množině X i+1, její asociativity na množině X i a komutativity na množině X i+1 plyne (x + y) + z = (f 1 i (x ) + f 1 ( = f i (f 1 i (x ) + f 1 = f i ( f 1 i = f i ( f 1 i i (y ) + g(i + 1)) + z = i (y ) + g(i + 1)) + f 1 i (z ) ) e i+1 = (x ) + (f 1 i (y + f 1 i (z ) + g(i + 1)) ) e i+1 = (x ) + (y + z) ) e i+1 = x + (y + z), 36
37 nebot f 1 i (x ), f 1 i (y ), f 1 i (z ), g(i + 1) X i. Nyní dokážeme, že pro každý prvek x X i+1 existuje v množině X i+1 prvek k němu inverzní vzhledem k operaci +. Je-li x X i, pak k němu existuje inverzní prvek vzhledem k operaci + v X i X i+1 podle indukčního předpokladu. Je-li x X i+1 \ X i, pak je x = x e i+1 pro nějaké x X i. K prvku x je inverzní prvek z = z e i+1, kde z = f i ( f 1 i (x ) g(i + 1)). Oba prvky v závorce jsou z X i, takže známe prvky k nim opačné. Přímým výpočtem ověříme, že x + z = 0. Je totiž x + z = (x e i+1 ) + (z e i+1 ) = = (x e i+1 ) + ( f i ( f 1 i (x ) g(i + 1) ) e i+1 ) = = f 1 i (x ) + (f 1 i (x ) g(i + 1)) + g(i + 1) = 0. Tím je definována grupa (X i+1, 0, +), a tedy ukončen indukční krok v její definici. Zbývá tedy dokázat, že π i, i = 0,..., n, jsou společné kongruence grupového páru (X, 0, ), (X, 0, +). To uděláme opět indukcí podle i. A to tak, že dokážeme, že pro každé i = 1,..., n platí, že pro každé 0 j i je π j (X i X i ) společná kongruence grupového páru (X, 0, ), (X, 0, +). Necht i = 1. Potřebujeme dokázat, že pro každou dvojici (x, y) X 1 X 1 platí (x, y) π 1 x y X 1 a (x, y) π 0 x y X 0. To je však snadné, nebot x i y jsou prvky X 1, a tedy jejich součet je také prvkem X 1. Je-li (x, y) π 0, znamená to, že x y X 0. Pak nutně x = y = 0 nebo x = y = e 1. Pro oba případy je x y = 0 X 0. Předpokládejme, že pro i {1,..., n 1} platí, že pro každé 0 j i je π j (X i X i ) společná kongruence grupového páru (X, 0, ), (X, 0, +). Dokažme, že také pro i + 1 platí, že pro každé 0 j i + 1 je π j (X i+1 X i+1 ) společná kongruence grupového páru (X, 0, ), (X, 0, +). Pro j = i + 1 je třeba dokázat, že pro každé (x, y) X i+1 X i+1 platí (x, y) π i+1 x y X i+1. Protože však x, y X i+1, je také x y X i+1. Je-li j i a x, y X i+1, (x, y) π j, pak je třeba dokázat, že x y X j. Z předpokladu (x, y) π j plyne, že x y X j X i. To znamená, 37
38 že bud x, y X i, a pak x y X j podle indukčního předpokladu, nebo x = x e i+1 a y = y e i+1, kde x, y X i. Z předpokladu x y X j plyne, že x y X j, a tedy (x, y ) π j podle indukčního předpokladu a (f 1 i (x ), f 1 i (y )) π j podle druhého předpokladu o funkci f j, a tedy také f 1 i (x ) f 1 i (y ) X j. Ukážeme-li, že x y = f 1 i (x ) f 1 i (y ), bude x y X j, a tedy budeme mít dokázáno, že π j je společná kongruence grupového páru (X i+1, 0, ), (X i+1, 0, +). Podle definice sčítání a opačného prvku v X i+1 je x y = (x e i+1 ) (y e i+1 ) = ( = (x e i+1 ) + f i f 1 i (y ) g(i + 1) ) e i+1 = ( = f 1 i (x ) + f 1 i fi ( f 1 i (y ) g(i + 1)) ) + g(i + 1) = = f 1 i (x ) f 1 i (y ). Dokázali jsme tedy, že (X, 0, ), (X, 0, +) je hustý abelovský grupový pár. Z definice sčítání prvků x X i a y X i+1 \X i a prvního předpokladu o funkci f i plyne, že x + e i+1 = x + (0 e i+1 ) = f i (x + f 1 i (0)) e i+1 = = f i (x + 0) e i+1 = f i (x) e i+1. Odtud plyne, že f i, i = 0,..., n 1 jsou přechodové funkce hustého abelovského grupového páru (X, 0, ), (X, 0, +). Jednoznačnost tohoto grupového páru plyne z jeho konstrukce. 38
39 Obrázek 4.1: Rozkladové třídy X 4 podle X 1, X 2 a X 3 39
40 Obrázek 4.2: Přechodová funkce. Plné šipky znázorňují jednoznačnost zobrazení funkcí f i, přerušované šipky znázorňují alternativní možnosti zobrazení 40
grupa těleso podgrupa konečné těleso polynomy komutativní generovaná prvkem, cyklická, řád prvku charakteristika tělesa
grupa komutativní podgrupa těleso generovaná prvkem, cyklická, řád prvku Malá Fermatova věta konečné těleso charakteristika tělesa polynomy ireducibilní prvky, primitivní prvky definice: G, je grupa kde
Více1 Báze a dimenze vektorového prostoru 1
1 Báze a dimenze vektorového prostoru 1 Báze a dimenze vektorového prostoru 1 2 Aritmetické vektorové prostory 7 3 Eukleidovské vektorové prostory 9 Levá vnější operace Definice 5.1 Necht A B. Levou vnější
VíceV předchozí kapitole jsme podstatným způsobem rozšířili naši představu o tom, co je to číslo. Nadále jsou pro nás důležité především vlastnosti
Kapitola 5 Vektorové prostory V předchozí kapitole jsme podstatným způsobem rozšířili naši představu o tom, co je to číslo. Nadále jsou pro nás důležité především vlastnosti operací sčítání a násobení
VícePŘEDNÁŠKA 7 Kongruence svazů
PŘEDNÁŠKA 7 Kongruence svazů PAVEL RŮŽIČKA Abstrakt. Definujeme svazové kongruence a ukážeme jak pro vhodné binární relace svazu ověřit, že se jedná o svazové kongruence. Popíšeme svaz Con(A) kongruencí
VíceINVESTICE DO ROZVOJE VZDĚLÁVÁNÍ. Modernizace studijního programu Matematika na PřF Univerzity Palackého v Olomouci CZ.1.07/2.2.00/28.
INVESTICE DO ROZVOJE VZDĚLÁVÁNÍ Modernizace studijního programu Matematika na PřF Univerzity Palackého v Olomouci CZ.1.07/2.2.00/28.0141 Báze vektorových prostorů, transformace souřadnic Michal Botur Přednáška
VícePŘEDNÁŠKA 5 Konjuktivně disjunktivní termy, konečné distributivní svazy
PŘEDNÁŠKA 5 Konjuktivně disjunktivní termy, konečné distributivní svazy PAVEL RŮŽIČKA Abstrakt. Ukážeme, že každý prvek distributivního svazu odpovídá termu v konjuktivně-disjunktivním (resp. disjunktivně-konjunktivním)
VíceVektorové podprostory, lineární nezávislost, báze, dimenze a souřadnice
Vektorové podprostory, lineární nezávislost, báze, dimenze a souřadnice Vektorové podprostory K množina reálných nebo komplexních čísel, U vektorový prostor nad K. Lineární kombinace vektorů u 1, u 2,...,u
VíceLineární algebra : Lineární prostor
Lineární algebra : Lineární prostor (3. přednáška) František Štampach, Karel Klouda LS 2013/2014 vytvořeno: 17. dubna 2014, 14:43 1 2 3.1 Aximotické zavedení lineárního prostoru Číselné těleso Celou lineární
Více[1] x (y z) = (x y) z... (asociativní zákon), x y = y x... (komutativní zákon).
Grupy, tělesa grupa: množina s jednou rozumnou operací příklady grup, vlastnosti těleso: množina se dvěma rozumnými operacemi příklady těles, vlastnosti, charakteristika tělesa lineární prostor nad tělesem
VíceBáze a dimenze vektorových prostorů
Báze a dimenze vektorových prostorů Buď (V, +, ) vektorový prostor nad tělesem (T, +, ). Nechť u 1, u 2,..., u n je konečná posloupnost vektorů z V. Existují-li prvky s 1, s 2,..., s n T, z nichž alespoň
Více0.1 Úvod do lineární algebry
Matematika KMI/PMATE 1 01 Úvod do lineární algebry 011 Lineární rovnice o 2 neznámých Definice 011 Lineární rovnice o dvou neznámých x, y je rovnice, která může být vyjádřena ve tvaru ax + by = c, kde
VíceNecht tedy máme přirozená čísla n, k pod pojmem systém lineárních rovnic rozumíme rovnice ve tvaru
2. Systémy lineárních rovnic V této kapitole se budeme zabývat soustavami lineárních rovnic s koeficienty z pole reálných případně komplexních čísel. Uvádíme podmínku pro existenci řešení systému lineárních
VíceALGEBRA. Téma 4: Grupy, okruhy a pole
SLEZSKÁ UNIVERZITA V OPAVĚ Matematický ústav v Opavě Na Rybníčku 1, 746 01 Opava, tel. (553) 684 611 DENNÍ STUDIUM Téma 4: Grupy, okruhy a pole Základní pojmy unární operace, binární operace, asociativita,
VíceLineární algebra : Báze a dimenze
Lineární algebra : Báze a dimenze (5. přednáška) František Štampach, Karel Klouda LS 2013/2014 vytvořeno: 9. dubna 2014, 13:33 1 2 5.1 Báze lineárního prostoru Definice 1. O množině vektorů M z LP V řekneme,
Více1 Řešení soustav lineárních rovnic
1 Řešení soustav lineárních rovnic 1.1 Lineární rovnice Lineární rovnicí o n neznámých x 1,x 2,..., x n s reálnými koeficienty rozumíme rovnici ve tvaru a 1 x 1 + a 2 x 2 +... + a n x n = b, (1) kde koeficienty
VíceLineární algebra Kapitola 1 - Základní matematické pojmy
Lineární algebra Kapitola 1 - Základní matematické pojmy 1.1 Relace a funkce V celém textu budeme používat následující označení pro číselné množiny: N množina všech přirozených čísel bez nuly, N={1, 2,
VíceMatematický ústav Slezské univerzity v Opavě Učební texty k přednášce ALGEBRA I, zimní semestr 2000/2001 Michal Marvan. 2.
Matematický ústav Slezské univerzity v Opavě Učební texty k přednášce ALGEBRA I, zimní semestr 2000/2001 Michal Marvan 2. Homomorfismy V souvislosti se strukturami se v moderní matematice studují i zobrazení,
Více0.1 Úvod do lineární algebry
Matematika KMI/PMATE 1 01 Úvod do lineární algebry 011 Vektory Definice 011 Vektorem aritmetického prostorur n budeme rozumět uspořádanou n-tici reálných čísel x 1, x 2,, x n Definice 012 Definice sčítání
VíceTeorie informace a kódování (KMI/TIK) Reed-Mullerovy kódy
Teorie informace a kódování (KMI/TIK) Reed-Mullerovy kódy Lukáš Havrlant Univerzita Palackého 10. ledna 2014 Primární zdroj Jiří Adámek: Foundations of Coding. Strany 137 160. Na webu ke stažení, heslo:
Více1 Lineární prostory a podprostory
Lineární prostory a podprostory Přečtěte si: Učebnice AKLA, kapitola první, podkapitoly. až.4 včetně. Cvičení. Které z následujících množin jsou lineárními prostory s přirozenými definicemi operací?. C
Více1 Soustavy lineárních rovnic
1 Soustavy lineárních rovnic 1.1 Základní pojmy Budeme uvažovat soustavu m lineárních rovnic o n neznámých s koeficienty z tělesa T (potom hovoříme o soustavě m lineárních rovnic o n neznámých nad tělesem
VíceKapitola 1. Úvod. 1.1 Značení. 1.2 Výroky - opakování. N... přirozená čísla (1, 2, 3,...). Q... racionální čísla ( p, kde p Z a q N) R...
Kapitola 1 Úvod 1.1 Značení N... přirozená čísla (1, 2, 3,...). Z... celá čísla ( 3, 2, 1, 0, 1, 2,...). Q... racionální čísla ( p, kde p Z a q N) q R... reálná čísla C... komplexní čísla 1.2 Výroky -
VíceGreenova funkce pro dvoubodové okrajové úlohy pro obyčejné diferenciální rovnice
Greenova funkce pro dvoubodové okrajové úlohy pro obyčejné diferenciální rovnice Jan Tomeček Tento stručný text si klade za cíl co nejrychlejší uvedení do teorie Greenových funkcí pro obyčejné diferenciální
Více8.3). S ohledem na jednoduchost a názornost je výhodné seznámit se s touto Základní pojmy a vztahy. Definice
9. Lineární diferenciální rovnice 2. řádu Cíle Diferenciální rovnice, v nichž hledaná funkce vystupuje ve druhé či vyšší derivaci, nazýváme diferenciálními rovnicemi druhého a vyššího řádu. Analogicky
VíceTěleso racionálních funkcí
Těleso racionálních funkcí Poznámka. V minulém semestru jsme libovolnému oboru integrity sestrojili podílové těleso. Pro libovolné těleso R je okruh polynomů R[x] oborem integrity, máme tedy podílové těleso
VíceLineární algebra : Úvod a opakování
Lineární algebra : Úvod a opakování (1. přednáška) František Štampach, Karel Klouda LS 013/014 vytvořeno: 19. února 014, 13:15 1 0.1 Lineární prostory R a R 3 V této přednášce si na jednoduchém příkladu
Více1 Linearní prostory nad komplexními čísly
1 Linearní prostory nad komplexními čísly V této přednášce budeme hledat kořeny polynomů, které se dále budou moci vyskytovat jako složky vektorů nebo matic Vzhledem k tomu, že kořeny polynomu (i reálného)
VíceCharakteristika tělesa
16 6 Konečná tělesa V této kapitole budeme pod pojmem těleso mít na mysli vždy konečné komutativní těleso, tedy množinu s dvěma binárními operacemi (T, +, ), kde (T, +) je komutativní grupa s neutrálním
VíceMatematika (CŽV Kadaň) aneb Úvod do lineární algebry Matice a soustavy rovnic
Přednáška třetí (a pravděpodobně i čtvrtá) aneb Úvod do lineární algebry Matice a soustavy rovnic Lineární rovnice o 2 neznámých Lineární rovnice o 2 neznámých Lineární rovnice o dvou neznámých x, y je
VíceTeoretická informatika Tomáš Foltýnek foltynek@pef.mendelu.cz. Algebra Struktury s jednou operací
Teoretická informatika Tomáš Foltýnek foltynek@pef.mendelu.cz Algebra Struktury s jednou operací Teoretická informatika 2 Proč zavádíme algebru hledáme nástroj pro popis objektů reálného světa (zejména
VíceDefinice. Vektorový prostor V nad tělesem T je množina s operacemi + : V V V, tj. u, v V : u + v V : T V V, tj. ( u V )( a T ) : a u V které splňují
Definice. Vektorový prostor V nad tělesem T je množina s operacemi + : V V V, tj. u, v V : u + v V : T V V, tj. ( u V )( a T ) : a u V které splňují 1. u + v = v + u, u, v V 2. (u + v) + w = u + (v + w),
Více6 Lineární geometrie. 6.1 Lineární variety
6 Lineární geometrie Motivace. Pojem lineární varieta, který budeme v této kapitole studovat z nejrůznějších úhlů pohledu, není žádnou umělou konstrukcí. Příkladem lineární variety je totiž množina řešení
VíceVI. Maticový počet. VI.1. Základní operace s maticemi. Definice. Tabulku
VI Maticový počet VI1 Základní operace s maticemi Definice Tabulku a 11 a 12 a 1n a 21 a 22 a 2n, a m1 a m2 a mn kde a ij R, i = 1,, m, j = 1,, n, nazýváme maticí typu m n Zkráceně zapisujeme (a ij i=1m
Vícepříkladů do cvičení. V textu se objeví i pár detailů, které jsem nestihl (na které jsem zapomněl) a(b u) = (ab) u, u + ( u) = 0 = ( u) + u.
Několik řešených příkladů do Matematiky Vektory V tomto textu je spočteno několik ukázkových příkladů které vám snad pomohou při řešení příkladů do cvičení. V textu se objeví i pár detailů které jsem nestihl
Více10. Vektorové podprostory
Matematický ústav Slezské univerzity v Opavě Učební texty k přednášce ALGEBRA II, letní semestr 2000/2001 Michal Marvan Definice. Bud V vektorový prostor nad polem P. Podmnožina U V se nazývá podprostor,
VíceTOPOLOGIE A TEORIE KATEGORIÍ (2017/2018) 4. PREDNÁŠKA - SOUČIN PROSTORŮ A TICHONOVOVA VĚTA.
TOPOLOGIE A TEORIE KATEGORIÍ (2017/2018) 4. PREDNÁŠKA - SOUČIN PROSTORŮ A TICHONOVOVA VĚTA. PAVEL RŮŽIČKA 4.1. (Kvazi)kompaktnost a sub-báze. Buď (Q, ) uspořádaná množina. Řetězcem v Q budeme rozumět lineárně
VícePolynomy nad Z p Konstrukce faktorových okruhů modulo polynom. Alena Gollová, TIK Počítání modulo polynom 1/30
Počítání modulo polynom 3. přednáška z algebraického kódování Alena Gollová, TIK Počítání modulo polynom 1/30 Obsah 1 Polynomy nad Zp Okruh Zp[x] a věta o dělení se zbytkem 2 Kongruence modulo polynom,
VíceMATICE. a 11 a 12 a 1n a 21 a 22 a 2n A = = [a ij]
MATICE Matice typu m/n nad tělesem T je soubor m n prvků z tělesa T uspořádaných do m řádků a n sloupců: a 11 a 12 a 1n a 21 a 22 a 2n A = = [a ij] a m1 a m2 a mn Prvek a i,j je prvek matice A na místě
VíceVektory a matice. Obsah. Aplikovaná matematika I. Carl Friedrich Gauss. Základní pojmy a operace
Vektory a matice Aplikovaná matematika I Dana Říhová Mendelu Brno Obsah 1 Vektory Základní pojmy a operace Lineární závislost a nezávislost vektorů 2 Matice Základní pojmy, druhy matic Operace s maticemi
VícePavel Horák, Josef Janyška LINEÁRNÍ ALGEBRA UČEBNÍ TEXT
Pavel Horák, Josef Janyška LINEÁRNÍ ALGEBRA UČEBNÍ TEXT 2 0 1 8 Obsah 1 Vektorové prostory 1 1 Vektorový prostor, podprostory........................ 1 2 Generování podprostor u............................
VíceLineární algebra : Polynomy
Lineární algebra : Polynomy (2. přednáška) František Štampach, Karel Klouda LS 2013/2014 vytvořeno: 15. dubna 2014, 11:21 1 2 2.1 Značení a těleso komplexních čísel Značení N := {1, 2, 3... }... množina
VíceÚvod do lineární algebry
Úvod do lineární algebry 1 Aritmetické vektory Definice 11 Mějme n N a utvořme kartézský součin R n R R R Každou uspořádanou n tici x 1 x 2 x, x n budeme nazývat n rozměrným aritmetickým vektorem Prvky
VíceCo je to univerzální algebra?
Co je to univerzální algebra? Při studiu řadu algebraických struktur (grupoidy, pologrupy, grupy, komutativní grupy, okruhy, obory integrity, tělesa, polosvazy, svazy, Booleovy algebry) se často některé
VíceAlgebraické struktury s jednou binární operací
16 Kapitola 1 Algebraické struktury s jednou binární operací 1.1 1. Grupoid, pologrupa, monoid a grupa Chtěli by jste vědět, co jsou to algebraické struktury s jednou binární operací? No tak to si musíte
VíceMatematická analýza 1
Matematická analýza 1 ZS 2019-20 Miroslav Zelený 1. Logika, množiny a základní číselné obory 2. Limita posloupnosti 3. Limita a spojitost funkce 4. Elementární funkce 5. Derivace 6. Taylorův polynom Návod
VíceLineární algebra : Lineární zobrazení
Lineární algebra : Lineární zobrazení (6. přednáška František Štampach, Karel Klouda LS 2013/2014 vytvořeno: 20. května 2014, 22:40 1 2 6.1 Lineární zobrazení Definice 1. Buďte P a Q dva lineární prostory
VícePojem binární relace patří mezi nejzákladnější matematické pojmy. Binární relace
RELACE Pojem binární relace patří mezi nejzákladnější matematické pojmy. Binární relace slouží k vyjádření vztahů mezi prvky nějakých množin. Vztahy mohou být různé povahy. Patří sem vztah býti potomkem,
Více4. Kombinatorika a matice
4 Kombinatorika a matice 4 Princip inkluze a exkluze Předpokládejme, že chceme znát počet přirozených čísel menších než sto, která jsou dělitelná dvěma nebo třemi Označme N k množinu přirozených čísel
VíceLineární algebra : Metrická geometrie
Lineární algebra : Metrická geometrie (16. přednáška) František Štampach, Karel Klouda LS 2013/2014 vytvořeno: 6. května 2014, 10:42 1 2 Úvod Zatím jsme se lineární geometrii věnovali v kapitole o lineárních
VíceMnožiny, relace, zobrazení
Množiny, relace, zobrazení Množiny Množinou rozumíme každý soubor určitých objektů shrnutých v jeden celek. Zmíněné objekty pak nazýváme prvky dané množiny. Pojem množina je tedy synonymem pojmů typu soubor,
Víceoznačme j = (0, 1) a nazvěme tuto dvojici imaginární jednotkou. Potom libovolnou (x, y) = (x, 0) + (0, y) = (x, 0) + (0, 1)(y, 0) = x + jy,
Komplexní čísla Množinu všech uspořádaných dvojic (x, y) reálných čísel x, y nazýváme množinou komplexních čísel C, jestliže pro každé dvě takové dvojice (x, y ), (x 2, y 2 ) je definována rovnost, sčítání
Více15. Moduly. a platí (p + q)(x) = p(x) + q(x), 1(X) = id. Vzniká tak struktura P [x]-modulu na V.
Učební texty k přednášce ALGEBRAICKÉ STRUKTURY Michal Marvan, Matematický ústav Slezská univerzita v Opavě 15. Moduly Definice. Bud R okruh, bud M množina na níž jsou zadány binární operace + : M M M,
VícePavel Horák LINEÁRNÍ ALGEBRA A GEOMETRIE 1 UČEBNÍ TEXT
Pavel Horák LINEÁRNÍ ALGEBRA A GEOMETRIE 1 UČEBNÍ TEXT 2 0 1 7 Obsah 1 Vektorové prostory 2 1 Vektorový prostor, podprostory........................ 2 2 Generování podprostor u............................
Více1 Kardinální čísla. množin. Tvrzení: Necht X Cn. Pak: 1. X Cn a je to nejmenší prvek třídy X v uspořádání (Cn, ),
Pracovní text k přednášce Logika a teorie množin 4.1.2007 1 1 Kardinální čísla 2 Ukázali jsme, že ordinální čísla reprezentují typy dobrých uspořádání Základy teorie množin Z minula: 1. Věta o ordinálních
VíceVěta o dělení polynomů se zbytkem
Věta o dělení polynomů se zbytkem Věta. Nechť R je okruh, f, g R[x], přičemž vedoucí koeficient polynomu g 0 je jednotka okruhu R. Pak existuje jediná dvojice polynomů q, r R[x] taková, že st(r) < st(g)
VíceOperace s maticemi
Operace s maticemi Seminář druhý 17.10. 2018 Obsah 1 Operace s maticemi 2 Hodnost matice 3 Regulární matice 4 Inverzní matice Matice Definice (Matice). Reálná matice typu m n je obdélníkové schema A =
Vícea počtem sloupců druhé matice. Spočítejme součin A.B. Označme matici A.B = M, pro její prvky platí:
Řešené příklady z lineární algebry - část 1 Typové příklady s řešením Příklady jsou určeny především k zopakování látky před zkouškou, jsou proto řešeny se znalostmi učiva celého semestru. Tento fakt se
VíceMatematika 2 pro PEF PaE
Vektorové prostory 1 / 17 Matematika 2 pro PEF PaE 8. Vektorové prostory Přemysl Jedlička Katedra matematiky, TF ČZU Vektorové prostory Vektorové prostory a podprostory 2 / 17 vektorového prostoru Množina
Více9 Kolmost vektorových podprostorů
9 Kolmost vektorových podprostorů Od kolmosti dvou vektorů nyní přejdeme ke kolmosti dvou vektorových podprostorů. Budeme se zabývat otázkou, kdy jsou dva vektorové podprostory na sebe kolmé a jak to poznáme.
VíceCyklické kódy. Definujeme-li na F [x] n sčítání a násobení jako. a + b = π n (a + b) a b = π n (a b)
C Ať C je [n, k] q kód takový, že pro každé u 1,..., u n ) C je také u 2,..., u n, u 1 ) C. Jinými slovy, kódová slova jsou uzavřena na cyklické posuny. Je přirozené takový kód nazvat cyklický. Strukturu
VíceV: Pro nulový prvek o lineárního prostoru L platí vlastnosti:
Zpracoval: hypspave@fel.cvut.cz. Základní vlastnosti abstraktních lineárních prostorů. Lineární závislost, nezávislost, báze, souřadnice vzhledem k bázi, matice lineárního zobrazení vzhledem k bázím.skalární
VíceNechť M je množina. Zobrazení z M M do M se nazývá (binární) operace
Kapitola 2 Algebraické struktury Řada algebraických objektů má podobu množiny s nějakou dodatečnou strukturou. Například vektorový prostor je množina vektorů, ty však nejsou jeden jako druhý : jeden z
VíceFREDHOLMOVA ALTERNATIVA
FREDHOLMOVA ALTERNATIVA Pavel Jirásek 1 Abstrakt. V tomto článku se snažíme shrnout dosavadní výsledky týkající se Fredholmovy alternativy (FA). Postupně zmíníme FA na prostorech konečné dimenze, FA pro
VíceRiemannův určitý integrál
Riemannův určitý integrál 1. Motivační příklad Příklad (Motivační příklad pro zavedení Riemannova integrálu). Nechť,. Vypočtěme obsah vybarvené oblasti ohraničené grafem funkce, osou a svislými přímkami
Víceα β ) právě tehdy, když pro jednotlivé hodnoty platí β1 αn βn. Danou relaci nazýváme relace
Monotónní a Lineární Funkce 1. Relace předcházení a to Uvažujme dva vektory hodnot proměnných α = α,, 1 αn ( ) a β = ( β β ) 1,, n x,, 1 xn. Říkáme, že vekto r hodnot α předchází vektor hodnot β (značíme
VíceSubstituce. Petr Štěpánek. S využitím materialu Krysztofa R. Apta. Logické programování 2 1
Substituce Petr Štěpánek S využitím materialu Krysztofa R. Apta 2006 Logické programování 2 1 Algebra termů Předpokládáme, že je dán jazyk termů. L, definovali jsme množinu jeho Zavedeme některé užitečné
VíceLineární algebra : Skalární součin a ortogonalita
Lineární algebra : Skalární součin a ortogonalita (15. přednáška) František Štampach, Karel Klouda LS 2013/2014 vytvořeno: 30. dubna 2014, 09:00 1 2 15.1 Prehilhertovy prostory Definice 1. Buď V LP nad
Více7 Konvexní množiny. min c T x. při splnění tzv. podmínek přípustnosti, tj. x = vyhovuje podmínkám: A x = b a x i 0 pro každé i n.
7 Konvexní množiny Motivace. Lineární programování (LP) řeší problém nalezení minima (resp. maxima) lineárního funkcionálu na jisté konvexní množině. Z bohaté škály úloh z této oblasti jmenujme alespoň
VíceTexty k přednáškám z MMAN3: 4. Funkce a zobrazení v euklidovských prostorech
Texty k přednáškám z MMAN3: 4. Funkce a zobrazení v euklidovských prostorech 1. července 2008 1 Funkce v R n Definice 1 Necht n N a D R n. Reálnou funkcí v R n (reálnou funkcí n proměnných) rozumíme zobrazení
VíceDosud jsme se zabývali pouze soustavami lineárních rovnic s reálnými koeficienty.
Kapitola 4 Tělesa Dosud jsme se zabývali pouze soustavami lineárních rovnic s reálnými koeficienty. Všechna čísla byla reálná, vektory měly reálné souřadnice, matice měly reálné prvky. Také řešení soustav
VíceMaticí typu (m, n), kde m, n jsou přirozená čísla, se rozumí soubor mn veličin a jk zapsaných do m řádků a n sloupců tvaru:
3 Maticový počet 3.1 Zavedení pojmu matice Maticí typu (m, n, kde m, n jsou přirozená čísla, se rozumí soubor mn veličin a jk zapsaných do m řádků a n sloupců tvaru: a 11 a 12... a 1k... a 1n a 21 a 22...
Více4 Počítání modulo polynom
8 4 Počítání modulo polynom Co se vyplatilo jendou, vyplatí se i podruhé. V této kapitole zavedeme polynomy nad Z p a ukážeme, že množina všech polynomů nad Z p tvoří komutativní okruh s jednotkou. Je-li
VíceMatematika B101MA1, B101MA2
Matematika B101MA1, B101MA2 Zařazení předmětu: povinný předmět 1.ročníku bc studia 2 semestry Rozsah předmětu: prezenční studium 2 + 2 kombinované studium 16 + 0 / semestr Zakončení předmětu: ZS zápočet
Více5. Lokální, vázané a globální extrémy
5 Lokální, vázané a globální extrémy Studijní text Lokální extrémy 5 Lokální, vázané a globální extrémy Definice 51 Řekneme, že f : R n R má v bodě a Df: 1 lokální maximum, když Ka, δ Df tak, že x Ka,
VíceMETRICKÉ A NORMOVANÉ PROSTORY
PŘEDNÁŠKA 1 METRICKÉ A NORMOVANÉ PROSTORY 1.1 Prostor R n a jeho podmnožiny Připomeňme, že prostorem R n rozumíme množinu uspořádaných n tic reálných čísel, tj. R n = R } R {{ R }. n krát Prvky R n budeme
VíceZákladní pojmy teorie množin Vektorové prostory
Základní pojmy teorie množin Přednáška MATEMATIKA č. 1 Katedra ekonometrie FEM UO Brno kancelář 69a, tel. 973 442029 email:jiri.neubauer@unob.cz 7. 10. 2010 Základní pojmy teorie množin Základní pojmy
VíceAfinita je stručný název pro afinní transformaci prostoru, tj.vzájemně jednoznačné afinní zobrazení bodového prostoru A n na sebe.
4 Afinita Afinita je stručný název pro afinní transformaci prostoru, tj.vzájemně jednoznačné afinní zobrazení bodového prostoru A n na sebe. Poznámka. Vzájemně jednoznačným zobrazením rozumíme zobrazení,
VíceMatice. a m1 a m2... a mn
Matice Nechť (R, +, ) je okruh a nechť m, n jsou přirozená čísla Matice typu m/n nad okruhem (R, +, ) vznikne, když libovolných m n prvků z R naskládáme do obdélníkového schematu o m řádcích a n sloupcích
VíceLineární zobrazení. V prvním z následujících tvrzení navíc uvidíme, že odtud plynou a jsou tedy pak rovněž splněny podmínky:
Lineární zobrazení Nechť (V, +, ) a (W, +, ) jsou dva vektorové prostory nad týmž tělesem (T, +, ). Nechť f : V W je zobrazení splňující následující podmínky: ( u, v V)(f(u + v) = f(u) + f(v)), ( s T )(
VíceDnešní látka Variačně formulované okrajové úlohy zúplnění prostoru funkcí. Lineární zobrazení.
Předmět: MA4 Dnešní látka Variačně formulované okrajové úlohy zúplnění prostoru funkcí. Lineární zobrazení. Literatura: Kapitola 2 a)-c) a kapitola 4 a)-c) ze skript Karel Rektorys: Matematika 43, ČVUT,
VíceKongruence na množině celých čísel
121 Kapitola 4 Kongruence na množině celých čísel 4.1 Relace kongruence na množině celých čísel Vraťme se k úvahám o dělení se zbytkem. Na základní škole jsme se naučili, že když podělíme číslo 11 číslem
Více1 Determinanty a inverzní matice
Determinanty a inverzní matice Definice Necht A = (a ij ) je matice typu (n, n), n 2 Subdeterminantem A ij matice A příslušným pozici (i, j) nazýváme determinant matice, která vznikne z A vypuštěním i-tého
Více1 Co jsou lineární kódy
1 Žádný záznam informace a žádný přenos dat není absolutně odolný vůči chybám. Někdy je riziko poškození zanedbatelné, v mnoha případech je však zaznamenaná a přenášená informace jištěna přidáním dat,
Více10 Přednáška ze
10 Přednáška ze 17. 12. 2003 Věta: G = (V, E) lze nakreslit jedním uzavřeným tahem G je souvislý a má všechny stupně sudé. Důkaz G je souvislý. Necht v je libovolný vrchol v G. A mějme uzavřený eurelovský
VíceINVESTICE DO ROZVOJE VZDĚLÁVÁNÍ. Modernizace studijního programu Matematika na PřF Univerzity Palackého v Olomouci CZ.1.07/2.2.00/28.
INVESTICE DO ROZVOJE VZDĚLÁVÁNÍ Modernizace studijního programu Matematika na PřF Univerzity Palackého v Olomouci CZ107/2200/280141 Soustavy lineárních rovnic Michal Botur Přednáška 4 KAG/DLA1M: Lineární
VíceDEFINICE Z LINEÁRNÍ ALGEBRY
DEFINICE Z LINEÁRNÍ ALGEBRY Skripta Matematické metody pro statistiku a operační výzkum (Nešetřilová, H., Šařecová, P., 2009). 1. definice Vektorovým prostorem rozumíme neprázdnou množinu prvků V, na které
VíceOproti definici ekvivalence jsme tedy pouze zaměnili symetričnost za antisymetričnost.
Kapitola 3 Uspořádání a svazy Pojem uspořádání, který je tématem této kapitoly, představuje (vedle zobrazení a ekvivalence) další zajímavý a důležitý speciální případ pojmu relace. 3.1 Uspořádání Definice
VíceGenerující kořeny cyklických kódů. Generující kořeny. Alena Gollová, TIK Generující kořeny 1/30
Generující kořeny cyklických kódů 6. přednáška z algebraického kódování Alena Gollová, TIK Generující kořeny 1/30 Obsah 1 Alena Gollová, TIK Generující kořeny 2/30 Hammingovy kódy Hammingovy kódy jsou
VíceVlastnosti regulárních jazyků
Vlastnosti regulárních jazyků Podobně jako u dalších tříd jazyků budeme nyní zkoumat následující vlastnosti regulárních jazyků: vlastnosti strukturální, vlastnosti uzávěrové a rozhodnutelné problémy pro
VíceInterpolace Uvažujme třídu funkcí jedné proměnné ψ(x; a 0,..., a n ), kde a 0,..., a n jsou parametry, které popisují jednotlivé funkce této třídy. Mějme dány body x 0, x 1,..., x n, x i x k, i, k = 0,
VíceDefinice 13.1 Kvadratická forma v n proměnných s koeficienty z tělesa T je výraz tvaru. Kvadratická forma v n proměnných je tak polynom n proměnných s
Kapitola 13 Kvadratické formy Definice 13.1 Kvadratická forma v n proměnných s koeficienty z tělesa T je výraz tvaru f(x 1,..., x n ) = a ij x i x j, kde koeficienty a ij T. j=i Kvadratická forma v n proměnných
VíceDatum sestavení dokumentu: 9. srpna Lineární algebra 1
Datum sestavení dokumentu: 9 srpna 22 Lineární algebra L ubomíra Balková e-mail: lubomirabalkova@fjficvutcz Slovo na úvod: Abstraktnost, logická výstavba a univerzálnost lineární algebry jsou výhodami
VíceKatedra aplikované matematiky FEI VŠB Technická univerzita Ostrava luk76/la1
Lineární algebra 5. přednáška: Báze a řešitelnost soustav Dalibor Lukáš Katedra aplikované matematiky FEI VŠB Technická univerzita Ostrava email: dalibor.lukas@vsb.cz http://homel.vsb.cz/ luk76/la1 Text
VíceCvičení z Lineární algebry 1
Cvičení z Lineární algebry Michael Krbek podzim 2003 2392003 Hodina Jsou dána komplexní čísla z = +2 i a w = 2 i Vyjádřete c algebraickém tvaru (z + w) 3,, (zw), z w 2 Řešte v komplexním oboru rovnice
Více5 Orientované grafy, Toky v sítích
Petr Hliněný, FI MU Brno, 205 / 9 FI: IB000: Toky v sítích 5 Orientované grafy, Toky v sítích Nyní se budeme zabývat typem sít ových úloh, ve kterých není podstatná délka hran a spojení, nýbž jejich propustnost
Více9.2. Zkrácená lineární rovnice s konstantními koeficienty
9.2. Zkrácená lineární rovnice s konstantními koeficienty Cíle Řešíme-li konkrétní aplikace, které jsou popsány diferenciálními rovnicemi, velmi často zjistíme, že fyzikální nebo další parametry (hmotnost,
VíceHisab al-džebr val-muqabala ( Věda o redukci a vzájemném rušení ) Muhammada ibn Músá al-chvárizmího (790? - 850?, Chiva, Bagdád),
1 LINEÁRNÍ ALGEBRA 1 Lineární algebra Slovo ALGEBRA pochází z arabského al-jabr, což znamená nahrazení. Toto slovo se objevilo v názvu knihy islámského matematika Hisab al-džebr val-muqabala ( Věda o redukci
Více64. ročník matematické olympiády Řešení úloh krajského kola kategorie A
64. ročník matematické olympiády Řešení úloh krajského kola kategorie A 1. Středy stran AC, BC označme postupně, N. Střed kružnice vepsané trojúhelníku KLC označme I. Úvodem poznamenejme, že body K, L
VíceKaždé formuli výrokového počtu přiřadíme hodnotu 0, půjde-li o formuli nepravdivou, a hodnotu 1, půjde-li. α neplatí. β je nutná podmínka pro α
1. JAZYK ATEATIKY 1.1 nožiny nožina je souhrn objektů určitých vlastností, které chápeme jako celek. ZNAČENÍ. x A x A θ A = { { a, b a A = B A B 0, 1 2 a, a,..., a n x patří do množiny A x nepatří do množiny
VícePomocný text. Polynomy
Pomocný text Polynomy Tato série bude o polynomech a to zejména o polynomech jedné proměnné (pokud nebude uvedeno explicitně, že jde o polynom více proměnných). Formálně je někdy polynom jedné proměnné
Více