- pozdní adolescence a dospělost deficity adaptivního chování se odrážejí zejména v pracovní a sociální zodpovědnosti a výkonech

Transkript

1 1. Cílová skupina a referenční pole speciální pedagogiky psychopedické, vztahy k jiným vědním oborům, terminologie, definice a klasifikace mentální retardace Vědní obor speciální pedagogika psychopedická dále jen psychopedie ( z řeckého psyché = duše, paidea = výchova) je nauka o zákonitostech rozvoje, edukace, socializace a komprehenzívní rehabilitace mentálně postižených jedinců. Cílovou skupinou v psychopedii tvoří mentálně retardovaní (postižení) jedinci. Z hlediska typologizace jde o jedince s poruchami a odchylkami ve vyzrávání osobnosti v sociálním vývoji i jejich odrazem v integraci osobnosti (identitě), v její socializaci (vrůstání do společnosti), enkulturaci (vrůstání do kultury), ergotizaci ( vrůstání do pracovního procesu a podmínek práce) i edukaci. Tyto procesy mají určující význam pro institucionalizaci a kurikulum. Referenční pole v psychopedii je tvořeno jevy a poznatky, kterými je charakterizován mentálně postižený jedinec v situaci edukace. Jde o jevy biologické, psychické, sociálně kulturní a pracovní povahy. Společně se podílejí na utváření mentálně postiženého jedince a kvalit jeho života. Pro svůj výrazně pedagogický charakter patří psychopedie mezi vědy společenské. Těsně spolupracuje s mnoha dalšími obory, přinášejícími poznatky o mentálně postiženém jedinci. Těsné vazby má k vědám biomedicínským (pediatrie, psychiatrie, neurologie..) a psychologickým (obecná, vývojová a pedagogická psychologie a patopsychologie). Využívá věd sociologických především v oblasti odhalování možností socializace mentálně postižených. Přímý vztah má k pedagogice a speciální pedagogice, není však pouhou její aplikací. Předmět speciální pedagogiky psychopedické mentálně postižený jedinec determinuje úkoly a cíle specifické pouze pro tento vědní obor. Terminologie V české speciální pedagogice psychopedické se v současné době užívá termínu mentálně retardovaný nebo synonymum mentálně postižený jedinec. Samotný syndrom je označován jako mentální retardace. Ve starší literatuře pak najdeme i termíny oligofrenie, slabomyslnost, subnormalita, mentální postižení, mentální zaostalost, mentální defektnost, rozumová či duševní vada. V současné době do terminologické oblasti proniká tendence, které zdůrazňují významnost osobnosti každého postiženého člověka. Vyplývá to již z úvodní přednášky, kdy do popředí nových koncepcí tzv. speciálních potřeb, služeb a podpor a jsou lidem s postižením přiznávána práva na plnohodnotný život ve společnosti, do niž se narodili a jejíž povinnosti je vytvořit takový systém speciálních potřeb, služeb a podpor, aby potřeby postižených lidí byly po celý život adekvátně naplňovány. (Černá a kol.1995). Tyto tendence se odrážejí v používané terminologii člověk osoba jedinec - s postižením, ve speciální pedagogice psychopedické s mentálním postižením. Tímto označením se vyjadřuje skutečnost, že mentálně postižení jsou především lidské bytosti, osoby, individuality a teprve na druhém místě postižení". (Černá a kol. 1995) Speciální pedagogika psychopedická vyžaduje jednotnou terminologii (viz Požár, 1995, Černá 1995). Černá a kol. uvádí: Stanovení jednotné definice a klasifikace je velmi nutné, neboť pouze na základě jednotného pojetí mentální retardace lze řešit i praktické problémy související s plánováním péče, potřebných služeb a podpor těmto osobám. (1995)

2 V současné době je k dispozici početné množství definic. Shodně Černá a kol (1995), Požár (1995) poukazují na různě definovanou mentální retardaci. Příkladem jsou definice zdůrazňující aspekt inteligence vyjádřením IQ, aspekt se zdůrazněním možností sociální integrace, aspekt klinický a etiologický, aspekt osobnosti či definice zdůrazňující více hledisek. Podle toho, z jaké teoretické koncepce jednotliví autoři vycházejí, můžeme definice mentální retardace koncipovat dle Požára do: užších definic a širších definic (Požár, 1995) Koncepce užších definic upřednostňuje jeden aspekt, což může vést ke zkreslenému chápání. Jsou to např. definice zdůrazňující jednostranně pouze intelekt, či pouze biologické či sociální faktory. Koncepce širších definic mentální retardace jsou objektivnější a zdůrazňují více aspektů např. inteligence, struktury inteligence i hledisko socializace. Např. Požár uvádí 1/Heberovu a 2/Grossmanovu definici: 1/ Mentální retardace je stav celkového snížení intelektových schopností pod průměr, který nastal v určitém období vývoje a je provázený jednou nebo vícerými poruchami v oblasti - zrání - učení - socializace 2/ Mentální retardace se vztahuje na signifikantně podprůměrné intelektové schopnosti. Existují společně s deficitem adaptivního chování a manifestují se v určité periodě vývoje. I zde se zdůrazňují výrazně snížené intelektové schopnosti, ale musí být nevyhnutně nutné i přítomné deficity adaptivního chování, což v tomto případě znamená stupeň, jak je jedinec schopný zvládnout kulturní a věkové standardy nezávislosti, sociální zodpovědnost, očekávání vzhledem na věk a sociální skupinu. V jednotlivých vývojových obdobích se deficity adaptivního chování projevují: - rané dětství ve vývoji percepčně motorických zručností v komunikačních zručnostech v sebeobslužných zručnostech v procesu socializace (vývoj schopností interakce s jinými) - dětství a raná adolescence v přenosu základních školních poznatků a zručností do běžných životních aktivit v sociálních zručnostech (účast na skupinových aktivitách a interpersonálních vztazích) - pozdní adolescence a dospělost deficity adaptivního chování se odrážejí zejména v pracovní a sociální zodpovědnosti a výkonech Popisnou a téměř vyčerpávajícícharakteristiku mentální retardace uvádí Dolejší (1983): Mentální retardace je porucha integrace psychických funkcí různé hierarchie s variabilní ohraničeností a celkově subnormální inteligencí. Je závislá od některého z těchto činitelů - nedostatek genetických vloh - narušený stav anatomicko-fyziologické struktury a funkce mozku včetně jeho zrání - nedostatečné nasycování základních psychických potřeb - vliv emoční, senzorické a kulturní deprivace

3 - deficitní učení - zvláštnosti ve vývoji motivace, zejména vlivem negativních individuálních zkušeností a po opakovaných stavech frustrace a stresu - typologických zvláštností vývoje osobnosti Mentální retardace se projevuje: - klinicky zvýšenou závislostí dítěte na rodičích a vychovatelích, - infantilností osobnosti, - konformností ke skupině, - nedostatky v osobní identifikaci, ve vývoji já, - opožděném psychosexuálním vývoji, - nerovnováhou výkonu a aspirace, - poruchou interpersonálních skupinových vztahů, - citovou vzrušivostí, - poruchami přizpůsobení se k sociálním a školním požadavkům, - impulzívností, - zpomalenou chápavostí, - primitivností a konkrétností úsudků, - poruchami pozornosti, - sníženou úrovní mechanické a logické paměti, - poruchami senzorické koordinace apod. V terminologickém slovníku UNESCO, revize 1984 (podle Černá, Stejskal) se uvádí následující definice: Mentální postižení znamená celkové snížení intelektových schopností osobnosti postiženého, které vzniklo v průběhu vývoje a které je provázené sníženou schopností orientovat se v životě. (cit. Požár, 19895, Černá a kol. 1995) Všeobecné znaky mentální retardace lze charakterizovat: jako stav opoždění duševního vývoje (kvalitativní odlišnosti v celém komplexu) jako stav trvalý jako stav, který není neměnný Získaná porucha během vývojového stádia jedince (od 2 let) je demence. Příčiny mentální retardace Při analýze etiologických faktorů zjišťujeme, že na postižení má vliv řada faktorů. Všeobecně je můžeme rozdělit ve shodě s Požárem na : endogenní (genetické příčiny ) exogenní (prenatální, perinatální i postnatální), přidružují se i sociální faktory. Dolejší (1983) vychází ze širšího kontextu působení základních vývojových činitelů: hereditární fyzikální determinace vývojových změn vlivem nevhodných sociálně-ekonomických, psychologických, výchovných podmínek

4 Klasifikace mentální retardace Mentálně retardovaní tvoří heterogenní skupiny. Základní klasifikaci můžeme rozdělit podle stupně postižení podle etiologie podle klinických symptomů Klasifikace podle stupně postižení Dnes užívaná klasifikace dle IQ přijatá Světovou zdravotnickou organizací (WHO) v roce 1968 rozlišuje klasifikaci dle následující tabulky Mentální retardace Při směrodatné odchylce 16 Při směrodatné odchylce 15 Hluboká (profound) IQ IQ Těžká (severe) Střední (moderate) Mírná (mild) Podprůměr Nad 70 Tabulka přehledu nejfrekventovanějších znaků pro jednotlivé kategorie vybraných kritérií: Klasifikace podle etiologie (cit. Penrose Černá, a kol. 1995) Příčiny endogenní (genetické, dědičné) 1. dávné 2. čerstvé Příčiny exogenní (vzniklé vlivem prostředí) 1. v raném těhotenství 2. v pozdním těhotenství 3. intranatální 4. postnatální Způsobené spontánní mutací v zárodečných buňkách Spontánní mutace Poškození oplozeného vajíčka Intrauterní infekce, špatná výživa, inkompatibilita Abnormální porod Nemoci, úrazy v dětství, nepříznivý vliv výchovy Klasifikačním kritériem může být příčina mentální retardace dle Požára (1995) po infekcích (např. kongenitální rubeola), po úrazech anebo jiných fyzikálních činitelích (prenatální poškození), při poruchách metabolismu, růstu či výživy (fenylketonúrie), při makroskopických lézích mozku (novotvarem, degenerací apod), při nemocích a stavech způsobenými jinými a nespecifickými prenatálními vlivy (např. vrozený hydrocefalus), při chromozomálních abnormalitách (Downův syndrom), při nezralosti (bez jiných chorobných stavů), po vážné duševní poruše.

5 při psychosociální deprivaci (vliv nepříznivých sociálně ekonomických, kulturních, psychologických, výchovných podmínek na psychický vývoj) jiné podmínky Klasifikace podle klinických symptomů (cit.pevzněrovou Černá a kol., 1995) 1. Skupina se zvýrazněným patologickým převládáním procesu vzruchu nebo procesu útlumu jako základního rysu zvláštnosti osobnosti i chování jedince. 2. Skupina vyznačující se nedostatečným rozvojem procesů poznávací činnosti bez narušení emocionálně volní sféry a lokálních defektů v jednotlivých analyzátorech. 3. Skupina se zdůrazněným nedostatečným rozvojem psychických procesů s výrazně narušeným chováním, s narušením emocionálně volní sféry a výskytem lokálních defektů v jednotlivých analyzátorech. Klasifikace podle vývojových období Kojenecký věk - poruchy vegetativní - zaostávání pohybových funkcí - narušena senzomotorická koordinace Batolecí věk - zaostávání psychomotorického vývoje - obtížené vytváření hygienických návyků (neschopnost jíst) - opožděný a nesprávný vývoj řeči Předškolní věk - opožděný vývoj řeči (více rozvinuto porozumění řeči než vlastní aktivní řeč) - výraznější projevy rozmanitých poruch vnímání - snížená schopnost komunikace - snížená schopnost navazování sociálních kontaktů - hra málo vynalézavá - zájmy roztříštěné - obtížnější kolektivní souhra činností - nezájem o svět kolem sebe (uzavřenost, zaměření do sebe) - u eretických typů nadbytečný neklid, neúčelné (kývavé) pohyby, pobíhání bez cíle Školní věk - nejvýraznější projevy v důsledků nároků na funkci myšlení - nedostatečná abstrakce - malá schopnost až neschopnost zevšeobecňování Dospívání - na jedné straně opožďování a prodlužování tělesného dospívání s následnou řadou projevů v psychické oblasti (podrážděnost, přecitlivělost, citová labilita, uzavřenost)

6 - na druhé dospívání předčasné s následnou řadou projevů v psychické oblasti - u lehčích postižení dochází ke zlepšení vlivem především sociálních faktorů Dospělost - lehce mentálně postižení se plně integrují v rámci sociální a pracovní rehabilitace - pozornost se soustřeďuje na středně a těžce mentálně postižené (chráněné pracoviště, chráněná bydlení, zapojení do nejbližší společnosti) - speciální edukace - samostatnost, nezávislost, životní jistity - sexualita a potřeba životního partnera - reedukační a kompenzační prostředky - rekreace, tělovýchova a sport - spolčování s postiženými i intaktními - sociální péče a kurátorství - právní potřeby a služby - kulturní a estetické vyžití Stáří - léčení a léčebná rehabilitace - psychorehabilitace - spolčování s postiženými i intaktními - citové využití a uspokojení - životní jistoty - samostatnost a nezávislost - technické úpravy vnějších podmínek - kompenzační a reedukační pomůcky - zvýšení životních nákladů - úprava režimu a životosprávy - kulturní a estetické prostředí - rekreace - právní potřeby a služby - sociální péče Klasifikace vzhledem k poruchám chování s projevy: eretickými (ve formě neuspořádané hyperagilnosti, zvýšené motorické aktivity). Projevuje se při tom motorická neobratnost, afektivní výbušnost, agrese apod. torpidními (zpomalená motorika, stereotypní pohyby kývavé pohyby hlavou či celým tělem, celkovou výrazovou tupostí, sníženými mimickými projevy, sníženou dráždivostí spod.) I když je zřejmé, že podklady pro tyto projevy chování nacházíme v orgánové patologii mozku, nesmíme opomenout nepříznivé faktory výchovného působení ve škole a rodině, nedostatečná stimulace prostředí, zanedbávání jedince. Klasifikační systémy vznikají pro nutnost sumu poznatků systematizovali a vytvořili ji ucelenou a přehlednou.

7 Výskyt mentální retardace: Skupina jedinců s mentální retardací je výrazně nejpočetnější ze všech druhů postižení. Tento trend je dán stále zlepšující se péčí i těhotné a neonatologickou a pediatrickou lékařskou péčí, jejímž výsledkem je snižování novorozenecké a kojenecké úmrtnosti. Další příčiny můžeme spatřovat v neustále se zvyšujících nárocích současné civilizace na jedince a také na některé negativní stránky života společnosti, zejména rodiny. Ve statických pramenech nacházíme 2 5% -ní výskyt jedinců s mentálním postižením v celkové populaci, některé orientační psychologicko-pedagogické průzkumy ukazují ve vztahu ke školní výkonnosti až 10-14% výskyt žáků s takovou úrovní intelektových schopností a ostatních předpokladů, že vyžadují specifickou pomoc v adaptaci na školní podmínky. Z těchto údajů je patrné, že problematika mentální retardace není jen problém postiženého jedince, ale vážný společenský problém.