Zdeněk Salzmann: Jazyk, kultura a společnost (úvod do ligvistické antropologie) - Český lid, roč. 83, 1996

Transkript

1 Zdeněk Salzmann: Jazyk, kultura a společnost (úvod do ligvistické antropologie) - Český lid, roč. 83, 1996 Knihu autor rozdělil do několika samostatných částí (Úvodem o ligvistické antropologii, komunikace a řeč, počátky jazyka, jazyk v čase, variace jazyka v prostoru, jazyk a kultura, jazyk v společenském kontextu, etnografie komunikace, neverbální komunikace a písmo, ústní slovesnost a umění mluveného slova, lingvistická antropologie v současném světě), každá část má úvod i závěr a vlastní kapitoly. V knize jsou použity různé grafy, obrázky přibližující problematiku, citace, na závěr stručný přehled citovaných jazyků (+ mapka) a přehled použitých znaků. Protože se jedná o překlad, samotná kniha musela podstoupit řadu změn, něco přibylo, něco ubylo. Některé kapitoly (3. Struktura jazyka: fonologie, 4. struktura slov a věd) byly úplně vypuštěny s odkazem na českou kvalitní literaturu a na velké množství příkladů vhodných pro americké prostředí, jiné (černá angličtina) z podobných důvodů zkráceny. V první části (úvodem o lingvistické antropologii) autor podává definici samotné antropologie, vztah lingvistiky a antropologie; zdůvodňuje, proč používá raději lingvistická antropologie než antropologická lingvistika; přibližuje terénní výzkum a nakonec předkládá stručný přehled počátků a samotného vývoje lingvistické antropologie. První zmínky k lingvistické antropologii nalezneme již ve starověkém Řecku a to u velkého dějepisce Hérodota. Ten, snad jako vůbec první popsal pokus k důkazu starobylosti jazyka a jeho národa: «Když Psammétichos pátral, který národ je nejstarší a nemohl se toho žádným způsobem dopátrat, učinil takovýto pokus: Dal odevzdat dvě novorozená děcka nahodilých lidí pastýři, aby je vychoval mezi stády. Nařídil, aby před nimi nikdo nevydal žádného hlasu, aby ležela o samotě v opuštěné chýši a v určený čas aby jim pastýř přiváděl kozy a že je napojí mlékem, aby šel po své práci. Psammétichos to zařídil a poručil, protože chtěl slyšet, jaké první slovo děti vysloví, až přestanou nesrozumitelně žvatlat. A stalo se tak.» Po dvou letech děti konečně promluvili, pastýř to řekl a přivedl je. «Vyslechl je i sám Psammétichos a vyptával se, který národ říká něčemu bekos ; dozvěděl se že tak Frygové nazývají chléb. Z toho Egypťané usoudili, když věc uvážili, že jsou Frygové starší než oni.»( Živá díla minulosti: Hérodotos,

2 Dějiny aneb devět knih nazvaných múzy, 101, Odeon, Praha, 1972) Avšak základy moderní lingvistické antropologie položili až první evropští přistěhovalci na americký kontinent; na jejich podkladech v 19. století vznikala nová věda. Jedním z největších budovatelů byl i Franz Boas, který ve svých dílech nastínil kulturní relativismus, jenž později rozvedl Sapirův žák Whorf, o nich se zmíním později. Ve druhé části odkrývá tajemství komunikace u zvířat (postupuje od hmyzu k člověku), podává stručný přehled komunikačních kanálů, ukazuje, v čem je lidský jazyk jedinečný. Samozřejmě nezapomněl ani na děti. Třetí část předkládá některé dřívější i moderní teorie vzniku jazyka, někdy podložené sáhodlouhými výzkumy v oblasti nejen antropo-lingvistické, ale i v oblastech archeologie, kulturologie, biologické antropologie a dalších vědních oborů. Čtvrtá - Jazyk v čase - hovoří o vývoji, změnách a výzkumech spojených s rekonstrukcemi nejen mnohdy již neexistujících jazyků, ale i o místě původu, kultuře, historii a zvycích obyvatel, jež jazykem hovořili (či dosud mohou hovořit). V závěru je zmínka o genetické klasifikaci jazyků: o jejich počtu, seskupování do rodin s velkým počtem (pokud jen jeden, pak hovoříme o jazykových izolantech), rodiny do kmenů, či makrorodin. Variace v prostoru: Kapitolu Salzmann zasvětil problematice idiolektů, dialektů, pidžinů, kreolštinám, černé angličtině a problému, kdy se ještě jedná o dialekt (nářečí), anebo zda už o nový jazyk. Pidžin: Pokud 2 (nejen 2) národy chtějí spolu komunikovat a přitom jsou jazykově si velice vzdálení, mohou užívat tzv. pidžin (uměle vytvořený jazyk s krátkou životností s malým slovníkem jehož většina je odvozena od jednoho z jazyků). Pidžin vzniká většinou z obchodních důvodů. Kreolština: Pokud pidžin začne užívat větší a větší společenství lidí, než bylo původně určeno, může se změnit na kreolštinu. Ta postupně získává samostatnost (možno až k úřednímu jazyku), její slovník mohutní a postupně víc a více nalézá cestu k hlavnímu jazyku. V kapitole číslo 6 nazvané Jazyk a kultura Salzman odkrývá jednu z největších a nejdiskutovanějších teorií, která v antropologii spatřila světlo světa: Whorf-Sapirovu hypotézu.

3 Whorf původně chemický inženýr s podporou svého učitele Sapira vybudoval teorii, v niž tvrdil: 1) Naše vnímání světa je ovlivněno našim jazykem = (Jazykový determinismus). (Veškeré myšlení je jazykové -> Každý jazyk vytváří specifickou vizi reality -> jednotlivé obrazy reality, konstruované různými jazyky se vzájemně liší)! 2) Rozdíly mezi jazyky jsou ovlivněny světovým názorem = (Jazyková relativita). ("Různí pozorovatelé týž fyzikálních faktů nevytvoří týž fyzikální obraz světa, jestliže jejich jazyková výbava není podobná, nebo alespoň porovnatelná") Jeho názory byly v tu dobu něčím senzačním, avšak bez dlouhodobého vývoje by nevznikly vraťme se proto na začátek: První velké názory vzešly již ve 2. polovině 18. století např.: u Wilhelma von Humbolta ( ) (jenž tvrdil: "Duševní vlastnosti a struktura jazyka národa tak těsně splývají, že je-li dáno jedno z nich, měli bychom být schopni odvodit v plném rozsahu to druhé... Jazyk je vnější projev ducha národa: jeho jazyk je jeho duch a jeho duch je jeho jazyk; je těžké si představit dvě totožnější věci"), avšak jeho hlavní předchůdce byl antropolog Franz Boas, který si všiml jistých rozdílů ve vyjadřování téhož obsahu u Evropanů a původních Američanů. «Jeho žák Edward Sapir se rovněž věnoval výzkumu indiánských jazyků a došel k následujícímu: 1. Mateřský jazyk ovlivňuje náš způsob chápání vnějšího světa. 2. Lidé z různých jazykových prostředích vnímají svět různě. 3. Lidé poznávají svět prostřednictvím některého jazyka (Mírná verze Sapir-Whorfovy hypotézy dnes přijímaná, narozdíl od odmítané silné S-W hypotézy, která hlásá, že různé jazyky mají různé světy, nikoliv jedním světem opatřeným různými jazykovými etiketami). Tyto názory dále rozvedl a navíc radikalizoval Whorf, který se zabýval aztéckými jazyky a indiánským jazykem hopi, o němž napsal řadu studií, zejména porovnával tento jazyk s vyspělými jazyky evropskými (jazyky SAE Standard Average European). Nemůžeme se zde zabývat jednotlivými rozdíly blíže, uveďme jen pro zajímavost tyto příklady: Jsou-li porovnávány různé jazyky a kultury, velký rozdíl vykazují etické pojmy slova jako dobro - zlo, správný špatný, majetek krádež se obsahově často liší, někde dokonce vůbec neexistují. Zmiňme ještě třeba i to, že v eskymáckých jazycích lze nalézt přibližně 15 výrazů pro sníh, odvozených od více základů, podobně potom např. v afrických jazycích se setkáme s více výrazy pro písek či velblouda» (Jana Vařenková, Jazyk a kultura (Úvod do problematiky socio- a etnolingvistiky), ZČU, 2003).

4 Tato krásná, mnohdy pravdivá teorie podněcující mnohé antropology k rozsáhlým výzkumům a pokusům náhle dostala přetěžké rány formou kritiky. U Arapahů existuje pro význam "má matka" pojem néínoo, jenž se užívá i k její sestře (teta (ega) z matčiny strany). pro mužskou linii existuje podobný vztah: pro otce i pro strýce z otcovi strany existuje pojem neisónoo. Podle Whorfa by Arapahové si neuvědomovali rozdíl mezi biologickou matkou (otcem) a její sestrou (bratrem), což není pravda(!!!). Whorf stvořil a předložil světu geniální teorii, avšak dopustil se převeliké chyby: Svou teorii začal považovat za zákon a zapomínal na ostatní vlivy působící na člověka (tj. nejen jazyk lidské myšlení ovlivňuje!). Celou teorii Whorf-Sapira lze shrnout větou: Mluvit konkrétním jazykem znamená osvojovat si specifickou vizi světa. (Ivo T. Budil, Mýtus, jazyk a kulturní antropologie) Poslední kapitola, kterou ještě zmiňuji, se zabývá neverbální komunikací v širším slova smyslu, to jest jakákoliv komunikace (hlavně) člověka, neodehrávající se na úrovni lidské řeči (gesta, mimika obličeje, vzdálenost a tělesný kontakt, pach, rychlost a intenzita dechu, kouřové signály, bubnové jazyky, písmo,... ect.). Neverbální komunikace má tyto formy: 1) sdělování jazykovým kontaktem (očima) 2) sdělování mimikou (výrazy obličeje) 3) sdělování pohyby (kinesika) 4) sdělováním či přiblížením od osoby, sniž jsem v sociální interakci (proxemika) 5) sdělování dotekem (haptika) 6) sdělování fyzickým postojem (posturologie) 7)sdělování svrchními tóny řeči (paralingvistika). Podívejme se blíže na tyto pojmy: Paralingvistika, kinesika a proxemika. 1) Paralingvistika = rysy jazyka jako například tón hlasu, jeho intenzita, zabarvení, výška, artikulace, tempo a rytmus, charakterizující samotnou rec. Kromě již zmiňovaných základních prvků sem například ještě patří: Pláč / smích, šepot / křik, sténání, zívání, povzdech, přikyvovací zvuk [æ[m] - hm] (v angličtině graficky znázorněno uh - huh) značící souhlas, či nesouhlasící zvuk [æ[m] - n] (tsk - tsk). Tyto hlasové projevy mohou mít v různých kulturách různý význam. 2) Kinesika = mimické projevy, gesta a další pohyby těla, doplňující naši řeč mnohdy až podvědomě. Základní prvek (jednotka) kinesiky je již nedělitelný kiném (například záměrně rychlé zavření a znovuotevření očního víčka v konkrétní situaci), který se muže seskupovat do

5 skupin. Různé národy používají pohyby těla a mimiku různého druhu a o různé intenzitě. 3) Proxemika je "nauka o vzdálenosti" při komunikaci mezi jednotlivci mající k sobe navzájem různý vztah (na kolik se (si) jiného jedince připustíme k tělu). Výtvarné, hudební a do jisté míry dramatické umění, tanec (u přírodních národů významná oblast komunikace s okolím - lidé, nadpřirozené síly) rituální gesta (až po přípravu pokrmů), praktická magie je více méně založena na neverbální komunikaci. Ovlivňování pomocí neverbální komunikace využívá reklama. Autor v této kapitole ještě hovoří o hvízdavé a bubnové komunikaci, posunkové reci, o původu a typech systému písma, jakož i o souvislostech mezi písmem a tiskem. Možná že čekáte více informací k neverbální komunikaci, proto bych rád doporučil knihu: Neverbální komunikace (Oldřich Tegze, 2003), možno použít i něco z psychoanalýzy. Závěrem: Celá kniha (Učebnice) je přeplněna až k prasknutí informacemi - obohacenými o zajímavosti -, které stručnou a srozumitelnou formou podávají čtenáři obecný přehled k rozsáhlé problematice lingvistické antropologie. Autor podává čtenáři sice mnoho stránek lingvistické antropologie uzavřené do samostatných kapitol, avšak na úkor jednotící linie. Toto byl jeden ze dvou hlavních důvodů, proč hovořím hlavě o 2 kapitolách. Druhým důvodem je předpokládaný rozsah tohoto referátu který nelze z časových důvodů překročit. (Je mi opravdu líto, že muselo dojít pro úsporu místa k tak kruté redukci.)