Mládež. 1. Vymezení pojmu mládež Mládež jako sociální skupina

Transkript

1 Mládež 1. Vymezení pojmu mládež 1.1. Mládež jako sociální skupina V tradiční společnosti až do 18. století netvořili mladí lidé žádnou zvláštní sociální skupinu. Dokud žili v rodině, hledělo se na ně jako na děti. Když dospěli, začali vykonávat zaměstnání a založili rodinu, převzali všechna práva a povinnosti dospělých občanů. Mezidobí mezi dětstvím a dospělostí bylo velmi krátké. V mnoha kulturách byl chlapec považován za dospělého muže a dívka za dospělou ženu, jakmile prošli iniciačním obřadem. Dívky se vdávaly velmi mladé, takže přešly z dětství do dospělosti obyčejně v okamžiku svatby. Jenže ani tehdy se nedalo mluvit o dospělosti v dnešním slova smyslu, protože přešly z podřízeného postavení v primární rodině do podřízenosti vůči svému manželovi. Postavení mladých lidí ve společnosti se začalo měnit následkem prodloužením školní docházky a přípravy na zaměstnání, což se nejprve týkalo vyšších společenských vrstev, a teprve v rámci demokratizace a rozvoje školství v 19. století se vytvořily podmínky k tomu, abychom mohli hovořit o mládeži jako o samostatné sociální skupině. Množství mladých lidí, kteří buď začali studovat anebo odcházeli za prací z venkova do měst, začalo měnit tvář společnosti. Slovo mládež přestalo být pouze souhrnným označením pro mladé lidi, ale stalo se označením určité sociální skupiny. Od začátku 20. století můžeme už hovořit o mládeži jako o zvláštní společenské vrstvě, jejíž příslušníci se nedají zařadit ani mezi děti, ani mezi dospělé. Od poloviny 20. století můžeme dokonce hovořit o kultuře mládeže. Setkáváme se s novým fenoménem: mladí lidé už nepřebírají kulturní vzorce (způsoby jednání, hodnoty, volnočasové aktivity, umění, způsob oblékání atd.) od dospělých, ale spíše od sebe navzájem. Vzniká kultura mládeže, která je do značné míry autonomní vůči kultuře dospělých. Za první výrazný projev autonomní kultury mládeže se považuje rock n roll. Za posledních 50 let došlo ovšem k dalšímu posunu: k diferenciaci kultury mládeže. Dnes již nemůžeme mluvit o jedné mládežnické kultuře. Musíme uvažovat o mnoha tzv. subkulturách. Pojem subkultura označuje životní styl určité skupiny lidí, který se v některých rysech odlišuje od většinového životního stylu. Odlišnost je patrná zejména v oblékání a v celkovém vzhledu, v preferenci hudebního stylu, v názorech a v pořadí hodnot. Vzhledem k tomu, že se jako subkultury výrazně profilují především skupiny, které stojí v opozici vůči tradičním hodnotám a většinové společnosti, bývají subkultury mnohdy obecně považovány za nebezpečný fenomén. Ve skutečnosti ovšem můžeme uvažovat jak o nápadných subkulturách (puncks, skinheads), tak o subkulturách, které se obyčejně jako subkultury ani neoznačují, jako třeba cykloturisté. Nápadné znaky subkultury prokazují také příslušníci menších církevních společenství nebo hnutí. Kromě pojmu subkultura se někdy setkáváme také s pojmem scéna. Jedná se o užší pojem než subkultura. Původně tento pojem označoval skupinu lidí, která se setkávala na jednom místě, v jedné hospodě, kolem jedné hudební skupiny. Díky globálním komunikačním prostředkům může být ovšem i scéna dnes rozptýlená prakticky po celém světě. Jednoznačně definovat mládež je obtížné, protože spodní a vrchní hranice věkového období, které považujeme za mládí, se stále diferencuje a mění. Zatímco z hlediska legislativy hovoříme o mladistvých ve věku let, přičemž např. studující jsou za účelem přídělu sociálních dávek považováni za děti do svých 26 let. Z hlediska psychologie a sociologie řadíme mezi mládež i populaci sousedních věkových kategorií.

2 1.2. Ohraničení mládí z hlediska psychologie a životního stylu Pokud se díváme na mládí z pohledu vývojové psychologie, řadíme mezi mládež obyčejně jak jedince, kteří prochází vývojovou etapou dospívání (adolescence, v české literatuře pubescence a adolescence), tak i ty, kteří prožívají etapu nazývanou ranná (resp. mladá) dospělost. V těchto vývojových etapách se utváří (dle Ericksona) lidská identita a schopnost intimity (důvěrného vztahu k druhému člověku). Tyto etapy nelze jednoznačně věkově ohraničit. Proto se často výzkumy mládeže orientují na populaci starší 11 let a ve veřejnosti se rozšířil pojem teenager (mladý člověk ve věku let). U dětí staršího školního věku totiž dochází k tomu, že participují na kultuře mládeže, tedy na způsobu života a zábavy jejich starších sourozenců a kamarádů. Ještě obtížnější je vymezit horní hranici mládí, a to nejen proto, že žijeme v době kultu mládí, nýbrž hlavně z důvodu výrazného prodloužení přípravy na zaměstnání. Jestliže vzdělávací politika EU počítá s tím, že polovina populace bude mít zakončené vysokoškolské vzdělání alespoň na bakalářském stupni, znamená to, že alespoň studenti prezenční formy vysokoškolského studia budou nastupovat do zaměstnání nejdříve ve 22 letech. Reálná doba přípravy na dlouhodobý pracovní poměr však často trvá mnohem déle. Prodlužuje se doba provizorního životního stylu, který je charakteristický pro většinu populace ve věku let. Projevem tohoto životního provizoria je kromě studia také cestování, případně dobrovolnictví, krátkodobý pracovní poměr, způsob života a zábavy charakteristický pro mládež, dle možností samostatné bydlení anebo společné bydlení nesezdaných párů, případně skupiny studentů. Někteří odborníci upozorňují na to, že toto životní provizorium někdy dalece přesahuje dobu přípravy na zaměstnání, takže nelze tvrdit, že se jedinec stává dospělým automaticky tím, že si začne vydělávat, má vlastní byt anebo uzavře sňatek. Dospělost by se tedy dala nejspíše definovat jako životní etapa, v níž jedinec převzal plnou zodpovědnost za svůj život, a to jak v rovině materiální, tak v rovině psychické a sociální. Na pozadí takto definované dospělosti můžeme mládí definovat jako období, v němž jedinec žije provizorním životním stylem. Začátek tohoto období je totožný se začátkem dospívání. Toto období je ukončeno převzetím plné zodpovědnosti za vlastní život. 2. Mládež cílová skupina pedagogiky a sociální práce 2.1. Potřeba pomoci na cestě k dospělosti V tradičně pojatých společenských vědách se mládí se chápe jako jakási pasáž, kterou musí každý jedinec dojít, aby se mohl stát dospělým občanem, přičemž dospělost se chápe jako vlastní cíl vyústění mládí. V posledních desetiletích se ve společnosti klade stále větší důraz na hodnoty, které jsou charakteristické pro mládí, a proto neopakovatelné, což vede k zásadnímu zpochybnění paradigmatu mládí jakožto pasáže. Výsledkem tohoto zpochybnění je již zmíněný kult mládí, který někteří odborníci považují za pokus utéci před realitou stárnutí a smrti. Tento kult mládí na jedné straně vyzdvihuje a právem oceňuje kvalitativní hodnotu mládí jako takového (nejen jako období přípravy ). Na druhé straně však podceňuje hodnotu dospělosti a podporuje setrvávání dospívajících v tzv. adolescentním moratoriu a ve svých důsledcích vede k rozšíření singles (osoby žijící dlouhodobě sami ve vlastním bytě). Pokud člověk plně realizuje svoje lidství teprve tehdy, když na sebe převezme zodpovědnost za svůj život (stane se dospělým) a je schopen převzít zodpovědnost i za druhé (založit rodinu), zůstává i nadále cílem pedagogiky, ale i sociální práce a pastorace pomoc člověku, aby se stal dospělým. Zdá se ovšem, že stát se dospělým, tzn. splnit vývojové úkoly adolescence a ranné dospělosti, je pro současnou mladou generaci obtížnější, než tomu bylo pro generace minulé. Jestliže Erickson v 50. a 60. létech 20. století hovořil o identitě, sotva mohl předpokládat, že o 50 let později budeme hovořit o identitách v plurálu, tedy o

3 různých rolích, které totožní lidé na sebe berou v různých prostředích, případně o virtuální identitě jedince. Přesto otázka vlastní identity (kdo jsem?) zůstává stále ústřední otázkou dospívání. Mladí lidé se snaží získat identitu tím, že se identifikují s určitým životním stylem při současném odmítání jiného životního stylu. Velmi často ovšem zůstává pouze u vnějších znaků (např. přijetí hudby a oblečení nějaké subkultury). Ještě složitější je vývojový úkol rozvinutí intimity. Zde se velmi silně odráží vliv primární rodiny. Pokud byly vztahy v primární rodině narušené rozvodem rodičů nebo konflikty, můžeme předpokládat větší psychické zábrany a obtíže při navazování důvěrných vztahů u dětí. Uvedené obtíže, s nimiž se musí mladí lidé potýkat, poukazují na skutečnost, že mladí lidé potřebují při těchto vývojových úkolech lidskou i odbornou pomoc. Zatímco české pojetí sociální práce se orientuje na pomoc v sociálním fungování jedincům, kteří s tím mají problém, je tváří v tvář reálné situaci mládeže jasné, že se sociálně-pedagogická práce nemůže omezit pouze na intervenci u těch jedinců, u nichž se dají diagnostikovat zřetelné sociální nebo psychické problémy, ale že musí počítat rovněž s nabídkou určenou mnohem širší skupině mladé populace Role edukace na cestě k dospělosti Pedagogika je věda, která reflektuje a rozvíjí výchovnou a vzdělávací činnost, kterou někteří pedagogové zahrnují do jednoho souhrnného pojmu edukace. Vzhledem k výkonnostnímu zaměření současné společnosti nikdo nepochybuje o úkolu školy vybavit mladou generaci vědomostmi a dovednostmi, které jim umožní profesní zapojení. Přitom se však dostává do pozadí socializační a enkulturační dimenze edukačního procesu. Edukace (výchova a vzdělávání) nemůže být zaměřena pouze na předávání informací, ale jejím cílem je všestranný rozvoj jedince a jeho uschopnění k životu ve společnosti (socializace) a k přijetí, příp. transformování jejích kulturních hodnot (enkulturace). Edukace přitom probíhá na třech rovinách: formální, informální a nonformální. Zatímco formální edukace probíhá ve škole a vzdělávacích institucích, informální probíhá především v rodině a v každodenním životě. Za zvláštní oblast edukace můžeme ale považovat edukaci probíhající v rámci dalších institucí mimo školu a zaměstnání. Tato edukace se nazývá nonformální (příp. neformální). Na všech třech rovinách edukace se setkáváme s aktivitou církví, které v doprovázení mladého člověka na cestě k dospělosti odedávna viděly součást svého poslání. Na rovině formální edukace se setkáváme s církevními školami a vůbec s křesťany, kteří aktivně působí v oblasti školství. Na rovině informálního vzdělávání můžeme sledovat velkou pozornost, kterou křesťané ať už jako jednotlivci nebo v rámci společenství věnují podpoře rodiny, jako základního výchovného prostředí. Na rovině edukace nonformální se opět setkáváme s nabídkami společenských, náboženských a jiných volnočasových aktivit, které se často odehrávají v rámci církevních institucí anebo jsou motivovány a realizovány křesťany. Od začátku 90. let můžeme u nás sledovat dva zdánlivě protikladné trendy, které se týkají nonformální edukace. Na jedné straně vznikla řada organizací a institucí, kteří nabízí jak využití volného času, a v jeho rámci také tzv. zájmové vzdělávání. Na druhé straně u mladých lidí ubývá ochota účastnit se pravidelných akcí a schůzek, takže se zvyšuje atraktivita klubových činností, kam mohou mladí lidé přicházet bez registrace a nepravidelně. Proto nedirektivní pedagogické metody vhodné pro použití v klubových aktivitách (animace, participace) nabývají na významu. Zatímco dobře socializovaní mladí lidé svůj volný čas tráví více doma nebo při cílevědomě zaměřených zájmových činnostech a umí si svůj volný čas dobře zorganizovat, v klubech převládají mladí lidé s různými sociálními problémy. Proto je důležité, aby zařízení nabízející klubovou činnost, mohla poskytovat mladým lidem jak výchovný program, tak i sociální služby.

4 2.3. Sociální práce s mládeží Záchytným místem pro pomoc mladým lidem v jejich zařazení do společnosti mohou být právě zmíněné kluby. Jelikož se otevřená práce s mládeží (open door, Offene Jugendarbeit) zaměřuje přednostně na cílové skupiny, které jsou považovány za ohrožené sociálně patologickými jevy, patří řada otevřených klubů mezi poskytovatele sociálních služeb a mají označení nízkoprahové zařízení pro děti a mládež (NZDM). Přestože se tato zařízení deklarují jako zařízení sociální, není možné ani při jejich činnosti zapomenout na pedagogické aspekty. Na NZDM někdy navazuje terénní sociální práce ve formě streetworku. Kromě těchto zařízení zaměřených na mládež ulice existují speciální instituce pro zvláštní cílové skupiny, jako např. K-centra, domy na půl cesty, střediska pro bezdomovce atd. Množství zařízení tohoto typu je buď přímo organizováno nějakou křesťanskou institucí (Charita, Diakonie) anebo je jejich vznik a provoz motivován křesťanskou láskou k bližnímu Pastorace mládeže Všechny druhy zmíněné pomoci mládeži na její cestě k dospělosti jsou v křesťanských církvích považovány za součást pastorace, jak to vyplývá z její definice. Pojmem pastorace se totiž obecně označuje soubor činností, v nichž církev navenek i dovnitř realizuje svoje poslání. A služba bližnímu (diakonia) patří k základním realizačním prvkům církve. V rámci křesťanských církví existuje celá řada modelů pastorace mládeže. Některé modely jsou zaměřeny více na pomoc v nouzi a uspokojení potřeb, jiné na senzibilizaci spirituální stránky života a hodnotovou orientaci. Přesto můžeme zmínit alespoň tři principy charakteristické pro většinu modelů pastorace mládeže: zaměření na integrální rozvoj osobnosti mladého člověka, tedy na jeho rozvoj po stránce spirituální, psychické, sociální a fyzické; zaměření na specifickou kvalitu křesťansky motivované práce s mládeží, která odráží jak motivační zaměření pracovníků, tak cílové priority; zásada rovnosti a solidarity: pomoc se nabízí mladým lidem bez ohledu na jejich národnost, barvu pleti nebo náboženství, pokud se stanovuje pořadí pomoci, tak je rozhodujícím kritériem naléhavost potřeby (nouze) 3. Mládež a její spiritualita 3.1. Otázka relevance tématu Extrémně malá identifikace české populace a zejména české mládeže s církvemi vyvolává zdání, jakoby se otázka spirituality české mládeže vůbec netýkala. Tento dojem je ještě zesílen společenským povědomím (pocházejícím z doby totality), v němž člověk, který se veřejně zajímá o duchovní život tak trochu vybočuje z normálu. Kromě obecných úvah o úloze symbolického univerza (Luckmann) v životě člověka, je třeba uvážit také hledání osobního zakotvení, které je spojeno s utváření identity v období adolescence. Proto můžeme předpokládat, že si prakticky každý člověk během dospívání klade otázky po smyslu života, po tom, co se s lidským jedincem stane po jeho smrti a s lidským pokolením po eventuální globální katastrofě. Podobně můžeme předpokládat otázky po vzniku vesmíru, místu člověka v něm, smyslu lidských dějin se všemi absurditami a utrpením, a nakonec také otázku po tom, zda je namístě upínat se k něčemu (k Někomu), co (kdo) nás přesahuje, zda mají náboženství pravdu, když tuto skutečnost nazývají Bohem a jaká představa o Bohu odpovídá skutečnosti nebo aspoň našemu chápání.

5 Pochybnosti o relevanci tématu spirituality je v současném českém prostředí způsoben zejména trojím zjednodušením, které je v naší společnosti velmi rozšířené: nereflektované automatické ztotožnění spirituality s křesťanstvím, ztotožnění víry v Boha s příslušností k některé církvi, zejména k církvi katolické, ztotožnění obsahu křesťanské víry se zjednodušenou formulací některých dogmat. Přestože v posledních létech stoupl v ČR počet zájemců o nekřesťanská náboženství, je pro představu o náboženství a duchovním životě rozhodující představa o křesťanství reprezentovaném římskokatolickou církví. Tento málo diferencovaný postoj k spiritualitě je částečně způsoben i formou tradičního chápání náboženské výchovy v katolické církvi. Donedávna se za cíl náboženské výchovy chápala náboženská socializace, přičemž se ten, kdo nevyznával přesně učení církve, chápal jako špatný věřící. Pokud bychom chtěli objektivně zhodnotit spirituální postoje mladých Čechů, museli bychom výzkum zaměřit víc do hloubky, a nejen na příslušnost k církvi anebo na souhlas či odmítnutí některých vybraných článků víry Spiritualita mládeže Podle výzkumu Eurobarometr se v roce 2002 v České republice sice 33% mladých lidí deklarovalo jako ateisté (nevěří v žádného Boha), ale téměř stejné množství (29%) sami sebe zařadilo do skupiny je nerozhodný, agnostik, neví, zda je Bůh, nepatří k žádné náboženské skupině, 7% neodpovědělo vůbec nebo odpovědělo, že neví. Naproti tomu 26% se označilo jako věřící (8% jako praktikující, 18% jako nepraktikující). Pokud vezmeme tyto výsledky vážně, představuje náboženství kladnou hodnotu minimálně pro ¼ mladé populace v ČR, téměř každý třetí nemá v této otázce jasno a zbytek se k této otázce staví buď lhostejně nebo odmítavě. Jednoznačné je pouze to, že většina mládeže se k žádné církvi přímo nehlásí. Odmítání vazby na církev i křesťanství jako takového ještě neznamená absenci zájmu o skutečnosti, které přesahují lidské poznání, které se dotýkají tajemství života, smrti, východiska a cíle lidského bytí. Vzhledem k tomu, že většina mladé populace není připravena o těchto otázkách filozofovat, dozvíme se o spiritualitě české mládeže patrně více, pokusímeli se hledat styčné body mezi spiritualitou na straně jedné a všedním životem mladých lidí na straně druhé. V křesťanství se slovo spiritualita (lat. spiritualitas) objevuje už v století jako označení toho, co formuje život křesťana. Častěji se tohoto pojmu začalo užívat ve 12. a 13. století. Ale teprve od poloviny 17. století se prosadilo francouzské slovo spiritualité jako označení osobního vztahu člověka k Bohu, přičemž se stále silněji kladl důraz na subjektivní stránku tohoto vztahu. V tomto smyslu se slovo spiritualita používá dodnes. Obecně se tímto slovem označuje duchovní život člověka, v rámci křesťanství se někdy hovoří o různých spiritualitách jako o formách zbožnosti, které obyčejně navazují na nějakou charismatickou osobnost v dějinách církve. Mladý člověk může projevit svůj opravdový zájem o nějakou problematiku právě volbou volnočasových aktivit. Zjišťujeme, že na prvních místech v realizovaných volnočasových aktivitách mládeže najdeme buď aktivity orientované na stimulaci vlastního stavu mysli (hudba, film, počítačové hry) anebo na komunikaci s blízkými lidmi (schůzky s partnerem, s přáteli, komunikace mobilem, em atd.). V obou těchto oblastech můžeme vystopovat některé zájmy, které ukazují na jistou nespokojenost mladých lidí s realitou, která je obklopuje, a touhu po jejím překročení (transcendenci). V oblasti stimulace se jedná především o hudbu, hledání napětí a kompenzace a o nové vnímání vlastního těla. V oblasti komunikace jde o hledání přátelství, lásky a sounáležitosti ve skupině (peer group). Úsilí stimulovat vlastní stav mysli je projevem touhy po štěstí, které současný člověk už neočekává ve vzdálené budoucnosti (jak tomu bylo v náboženských systémech nebo

6 v moderních ideologiích), ale chce ho prožít pokud možno okamžitě. Tím se dostává do popředí zájmu zážitek jakožto motiv a cíl aktivity. Nárok na okamžité splnění přání je specifikum naší doby: člověk investuje čas, peníze a energii a očekává žádané zážitky. Na rozdíl k minulým dobám není zážitek jenom vedlejším efektem lidského jednání, ale jeho vlastním cílem. A tato motivace proniká všechny oblasti lidského života, od výběru zboží až k náboženství. Zážitková orientace společnosti ve spojení s postmoderní kritikou rozumu vytváří zvláštní atmosféru, v které se mění také vztah lidí k náboženství jako celku. Náboženství už není tak silně podrobováno racionální kritice. Racionální argumenty proti náboženství se sice nadále užívají, ale přitom pomalu ztrácí jak svoji účinnost, tak svůj význam. Pro většinu mladých lidí není největším problémem náboženství, zda mohou některé jevy pochopit nebo ne, jak tomu bylo ještě před 30 lety. Pohybují se totiž ve světě, v němž mnoho jevů nechápou. Používání technických vynálezů (např. počítač, internet, telefon) se stalo tak běžnou záležitostí, že málokoho napadne přemýšlet o jejich principu. Nepochopitelnost náboženských jevů naopak některé lidi přitahuje. Můžeme dokonce tvrdit, že větší část mladé populace se ani nesnaží vytvořit si nějaký ucelený názor na svět, kterým by mohli všechno vysvětlit. Proto zpravidla nevnímají náboženství jako ucelený myšlenkový systém. Zdá se, že žádný ucelený světový názor nepotřebují nebo že z něho mají dokonce strach. Zajímají-li se o náboženství, nehledají v první řadě odpověď na palčivé otázky smyslu života. Hledají spíše jakési útočiště, bezpečí, prostor, v němž by prožívali, že je někdo přijímá a miluje. Hledání zážitku v sobě zahrnuje touhu po vytržení z tohoto reálného světa, který se zdá mnoha lidem šedivý, nezajímavý, plný zla a přetvářky. Některé silné zážitky dávají skutečně zapomenout na obtížnou realitu, jiné přináší dokonce určitý pocit setkání s něčím, co přesahuje naši každodenní zkušenost. Hledání přátelství, lásky a sounáležitosti je dalším trendem, který může směřovat k překročení sebe sama (k transcendenci). Člověk formuje svoji osobnost na základě vztahů. Aby člověk našel sám sebe, musí překročit stín vlastního já. Člověk hledá jistotu vztahu. Nechce být sám. Jak v přátelství, tak v partnerských vztazích jde v první řadě o hledání této jistoty. Z uvedených důvodů vyplňuje komunikace s přáteli vedle poslechu hudby největší část volného času mladých lidí. Přátelství znamená pro mladé lidi především porozumění a důvěru. Přestože i partnerské vztahy nesou důležité rysy přátelství (důvěra), prožívají partneři erotickou lásku jako něco nadzemského. Také pro (post)moderního člověka znamená erotická láska dotek transcendentna. Stejně jako ve starověku, tak i dnes prožívají zamilovaní lásku jako sílu, kterou nemohou plně obsáhnout a ovládnout. Jsou okamžiky, kdy ji mladí lidé prožívají jako cosi božského (extáze), a současně jako něco velice křehkého. V obou zmíněných orientacích na zážitek a na vztahy objevujeme implicitní touhu po jiném světě, po tom, co Rudolf Otto kdysi označil výrazem mysterium tremendum et fascinosum (tajemství, kterého se bojíme, ale přitom nás přitahuje) Místo náboženské výchovy v práci s mládeží V době hledání vlastní světonázorové orientace se mladí lidé setkají s různou interpretací světa a mají právo na to, aby při tomto svém hledání nezůstali sami. Příkladem konstruktivního přístupu k této problematice je dokument německého Spolkového ministerstva pro rodinu, seniory, ženy a mládež z r. 1998, který upozorňuje na právo na pomoc při orientaci v otázkách, které se mohou chápat jako otázky náboženské. Aktuálnost tohoto požadavku stále stoupá, zejména na pozadí růstu aktivit sekt a fundamentalistických proudů v různých náboženstvích. V současné společenské situaci můžeme tvrdit, že náboženská výchova (ve smyslu kultivace vlastní spirituality mladého člověka) patří neoddělitelně k sociální práci s dětmi a mládeží.

7 Mají-li mladí lidé zvládat i obtížné životní situace, mají právo na to, aby nezůstali sami s otázkami, které jsou v naší společnosti tabu, a to je smrt, bolest, pochybení a vina. Především jde o znovuobjevení náboženství jako kvalitativního prvku výchovy. Pokud budeme definovat náboženství funkcionálně, nemusí tento respekt vůči náboženství nutně vést k identifikaci s určitým náboženským směrem nebo církví. Pedagog, který se sám více nebo méně identifikuje s některým náboženským vyznáním, bude tuto náboženskou kvalitu ve výchově jistě spojovat se svým náboženstvím. Pedagog, který se nechce s žádným náboženstvím identifikovat, může náboženskou dimenzi výchovy realizovat vzhledem k všeobecně chápané religiozitě, přitom však musí znát a respektovat náboženské smýšlení svých svěřenců a vnímat dopad náboženství na jejich život. 4. Pastorace mládeže služba církve mládeži a společnosti 4.1. Principy Církev chápe práci s mládeží jako součást své služby spolu s mladými lidmi, mezi mladými lidmi a pro mladé lidi. Pastorace mládeže má být nesobeckou službou církve mládeži. Cílovou skupinou pastorace mládeže jsou všichni mladí lidé, a to zejména ti, kteří potřebují pomoc. Programový dokument německé katolické církve z roku 1975 (Ziele und Aufgaben kirchlicher Jugendarbeit) vyjadřuje principy církevní práce s mládeží takto: Práce s mládeží je... současně služba církve mládeži vůbec i služba mládeži církve. Je to vždy současně služba jednotlivým mladým lidem i služba společnosti, jejíž osud závisí na tom, jak si generace mezi sebou rozumí a jak spolu žijí. Jednotlivá skupina společnosti se nemůže omezit na předávání vlastních přesvědčení a ideálů. Tak by měla církev chápat svou mládežnickou práci také jako,společenskou diakonii, tzn. že by měla být mládežnická práce skrze svou misijní orientaci službou jak mládeži, tak společnosti. Velmi důležité je uvědomit si, čím se církevní práce s mládeží liší od ostatních aktivit společnosti, které jsou zaměřeny na mládež. Ve zmíněném dokumentu najdeme tuto formulaci: Církev slouží mladým lidem tím, že jim pomáhá se realizovat takovým způsobem, jehož měřítkem je Ježíš Kristus (Flp 2,6-11). Tím se liší církevní práce s mládeží od veškeré jiné mládežnické práce. Tato formulace v sobě skrývá několik zásadních prvků: Církev slouží mládeži. Církev neslouží sama sobě, ani nechce mladé lidi ovládnout. Křesťané pracující s mládeží slouží Ježíši Kristu, který je pro ně zpřítomněn v konkrétních chlapcích a dívkách. Církev pomáhá mladým, aby se mohli realizovat. Pomáhá jim tedy v seberealizaci, anebo - snad lépe řečeno - v nalezení sebe sama a v naplnění vlastního životního poslání, ve zužitkování darů a schopností. Církev pomáhá mladým lidem realizovat se podle vzoru Ježíše Krista. Za tímto výrokem stojí přesvědčení, že právě v Ježíši Kristu je plnost lidství. A proto každý, kdo vezme Ježíšův život jako měřítko pro vlastní život, stává se více sám sebou - člověkem, jakým má být. Realizovat se podle vzoru Ježíše Krista znamená prožívat jeho svobodu, která pochází ze svrchovanosti Boží, kterou (Ježíš) zvěstuje a přináší. Šance oslovit mládež spočívá ve schopnosti odpovídat na touhu člověka po štěstí. Pastorace mládeže má mladým lidem umožnit, aby prožili, že právě křesťanská víra otevírá více než jiné světonázorové nabídky cestu k seberealizaci a tím odpovídá na otázku po smyslu života, po štěstí a identitě mladého člověka. Přičemž se do těchto otázek musí také vždy zahrnout otázka štěstí, spásy a identity všech lidí.

8 Cílem práce s mládeží není získat nové členy církve, ale spíše motivace a uschopnění k orientaci života na cestu, kterou šel Ježíš. Z výše uvedených zásad vyplývají pro církevní mládežnickou práci některé priority: a) poskytnout mladým lidem prostor (nejen prostor jako místo, ale také sociální prostor) b) vytvářet skupiny mládeže, které pomáhají v lidském rozvoji svých členů c) učit participaci d) budovat osobní vztahy e) posilovat vnitřní svobodu a odolnost vůči negativním vlivům 4.2. Oblasti pastorace Vzhledem k tomu, že se prakticky veškerá křesťansky motivovaná pedagogická a sociální práce dá považovat za součást pastoračního poslání církve, můžeme do pastorace mládeže zahrnout všechny následující oblasti: výchovná pomoc rodinám (pomoc rodičům a pěstounům, poradenství) školní pastorace (pastorační působení ve školách, bohoslužby a setkání pro školy) farní pastorace (práce s církevně socializovanými skupinami mládeže ve farnosti, v diecézi, v rámci církevních hnutí a působení řádů) pastorace v rámci volného času (střediska mládeže, kluby) pomoc mladým lidem žijícím mimo rodinu (domovy mládeže, internáty, dětské domovy, ústavy) péče o sociálně znevýhodněné skupiny mládeže (imigranti, nezaměstnaní, skupiny ohrožené sociálně-patologickými jevy) pastorace skrze prostředky sociální komunikace (média) zvláštní služby (např. pastorace mladých lidí v nemocnici, ve výkonu vojenské služby, ve vězení, ve sportu, dále pastorace osob s handicapem) Většina uvedených oblastí má svoje specifika, která jsou určena v první řadě sociální situací (zvláštností) klientů, a proto jsou předmětem zájmu speciálních odvětví sociální práce. Jiné oblasti jsou naopak zpracovávány v rámci práce pastorálních teologů zaměřujících se spíše na dynamiku života uvnitř církevních společenství. Vzhledem k tomu, že o pastoraci zvláštních sociálních skupin pojednávají další kapitoly této učebnice a oblast církevního školství a vnitřního života církve je zase dost tématicky vzdálená od sociální práce, pojednáme na tomto místě pouze o pastoraci mládeže v rámci volného času Pastorace mládeže v rámci volného času Nabídky mládežnických aktivit můžeme rozdělit do dvou základních skupin: nabídky organizované a nabídky otevřené (nízkoprahové). Pod nabídkami organizovanými si můžeme představit zejména zájmovou činnost, ale také aktivitu v rámci sportovních oddílů a mládežnických organizací. Předpokladem účasti je pak buď členství v nějaké organizaci anebo závazná přihláška do nějakého kurzu či skupiny. Nabídky otevřené jsou naopak charakterizovány tzv. nízkoprahovostí, tedy minimálními nároky na účastníka. Na rozdíl od sousedních zemí (Německo, Rakousko) jsou u nás církevně zaměřené spolky nebo občanská sdružení pouze okrajovým jevem. Také v zemích, kde mají takové spolky dosud velkou členskou základny, klesá mezi mládeží soustavně zájem o činnost v těchto organizacích. Pokud přesto existují a jsou životaschopné, jedná se spíše o jakousi (elitní) skupinu nadšenců, kteří se angažují na základě silné osobní motivace (podobně jako u církevních řádů a hnutí nebo v politice).

9 Jiná je situace, pokud mluvíme o mladých lidech, kteří se angažují ve sportu, ve skautingu nebo v jiných oborech zájmové činnosti. Zde je podíl křesťanů - jak účastníků, tak organizátorů - i u nás značný. Je dokonce pravděpodobné, že jejich podíl bude relativně stoupat, protože křesťané jsou - na rozdíl od ostatní populace - cílevědomě vedeni k tomu, aby dělali něco pro druhé (pro společenství, pro společnost). Pastorační působení křesťanů je v této oblasti možné osobním svědectvím účastníků nebo organizátorů, příp. také zajištěním vnějších podmínek k vytvoření pozitivní atmosféry. Většinou se jedná o jakési implicitní působení. Explicitní (navenek vyjádřená) křesťanská orientace připadá spíše v úvahu ve skautském hnutí anebo v kroužcích s náboženskou či podobnou tématikou. Pastorace v rámci tzv. otevřené (nízkoprahové) práce s dětmi a mládeží se realizuje v rámci těch nízkoprahových zařízení pro děti a mládež (NZDM), které vznikly na základě křesťanské motivace anebo jsou dokonce zřízeny církevním subjektem (salesiánská střediska, zařízení Charity nebo Diakonie). Nízkoprahová zařízení patří totiž (právě díky své charakteristické otevřenosti všem ) k těm málo místům, kam přicházejí sociálně znevýhodnění mladí lidé. To vytváří specifickou dynamiku ve smyslu selektivního proudu návštěvníků otevřených mládežnických zařízení. 5. Závěr Také pastorace mládeže stejně jako ostatní oblasti života církve je dnes ohrožena dvěma protikladnými trendy. Na jedné straně je to trend uzavřenosti do jistoty, kterou poskytuje společenství stejně smýšlejících (věřících) osob. Na druhé straně je to ztráta křesťanského specifika církevní práce s mládeží. Před církevními školskými a sociálními institucemi tedy stojí úkol popsat specifickou kvalitu církevní a křesťansky inspirované pedagogiky a sociální práce, aby se očekávání, která mnozí spojují s církevními institucemi, dostaly jasné kontury určitých kvalitativních standard. Základní kvalitativní charakteristiky křesťansky motivované sociální práce s mládeží je možné vidět v uplatnění následujících prvků: - pohled na mladého člověka z hlediska teologické antropologie - kvalifikované poskytování služeb - křesťanská víra jako motivační faktor - ochota přijmout každého - nabídka osobních vztahů a účast dobrovolníků na projektech - spravedlnost a milosrdenství - aplikace práva na náboženské vzdělání - využití organizačních možností církví Základním znakem pastorace mládeže ve srovnání s jinými formami práce s mládeží není tedy ani tak rozdíl v obsahu nabízených služeb, ale spíše rozdíl postoje těch, kteří tyto služby nabízí a nabídka přesahu do spirituální roviny. Použitá literatura (výběr): ERIKSON, Erik H. Jugend und Krise. Stuttgart HELSPER, Werner. Jugend zwischen Moderne und Postmoderne. Opladen OTTO, Rudolf. Posvátno. Praha SCHMIDT, Franz. Grundlagentexte zur katholischen Jugendarbeit. Frankfurt; Basel; Wien VECCHI, Juan (ed.), Pastorale giovanile salesiana, Roma 2000.

10 Doporučená literatura: KAPLÁNEK, Michal. Pastorace mládeže. Praha KAPLÁNEK, Michal. Vztah teologie k pedagogice a sociální práci. In Fórum pastorálních teologů III. Olomouc KAPLÁNEK, Michal. Specifika práce s neorganizovanou mládeží v salesiánských střediscích mládeže. In Děti, mládež a rodina. Brno MARTINEK, Michael. Ztracená generace. Svitavy 2006.