(kombinované studium)

Transkript

1 Slezská univerzita v Opavě, Fakulta veřejných politik v Opavě Ústav veřejné správy a regionální politiky Studijní opora Životní cyklus (kombinované studium) Věra Juříčková Tato studijní opora vznikla v rámci realizace projektu ISIP 2015 ELP kombinovaná forma navazujícího magisterského studia předmětů typu B. Tato studijní opora vznikla v rámci realizace projektu ISIP 2015 Profilace a inovace předmětů typu A v rámci navazujícího magisterského studijního programu Veřejná správa a sociální politika. Opava, 2015

2 Cíle předmětu (získané vědomosti a dovednosti) Slezská univerzita v Opavě, Fakulta veřejných politik v Opavě Ústav veřejné správy a regionální politiky Odborné znalosti Studenti získají přehled o jednotlivých vývojových obdobích, což přispěje k identifikaci, pochopení a analýze psychických problémů a jevů. Vývoj bude prezentován jako celoživotní proces, kde v jednotlivých etapách jedinec musí plnit specifické úkoly. Součástí je i přehled vývojových teorií různých autorů, kde v rámci komparace mohou studenti poznat různá pojetí vývoje, způsob zkoumání a hledání optimálního přístupu k jedinci. Odborné dovednosti Student bude schopen aplikovat konkrétní metody pro výzkum v oblasti vývojových změn jedince. Bude veden k respektování věkových specifik při kontaktu s klientem, zejména přizpůsobení komunikace s ním a facilitace žádoucích jevů ve všech věkových obdobích. Obecná způsobilost Student získá přehled o vývoji jedince, o jeho determinaci a bude schopen respektovat psychické, sociální a vývojově podmíněné zvláštnosti konkrétního věkového období především v práci s konkrétním klientem, čím se bude schopen posilovat kompetence klientů vedoucí ke kvalitativní změně jejich života.. Obsah předmětu [1] Vývojová psychologie, předmět a metody, vývoj a jeho činitelé [2] Vývojové teorie [3] Vývoj psychiky [4] Dětství [5] Adolescence a dospělost [6] Stáří

3 Slezská univerzita v Opavě, Fakulta veřejných politik v Opavě Ústav veřejné správy a regionální politiky

4 Obsah Úvod Vývojová psychologie, předmět a metody, vývoj a jeho činitelé, Předmět vývojové psychologie Metody vývojové psychologie Celoživotní vývoj osobnosti Definice vývoje Činitelé psychického vývoje Způsob realizace psychického vývoje Vývojová stadia Možné problémy vývoje Shrnutí základních pojmů Samostudium / úkoly / kontrolní otázky pro studenty Seznam doporučené literatury Vývojové teorie Vývojové teorie Nativistické teorie (nativismus, Gessel, psychoanalýza, etologie, sociobiologie) Empiristické (empirismus, behaviorismus, neobehaviorismus) Interakční (Stern, Vygotskij, Piaget) Humanistické teorie (Maslow, Rogers, Bűhlerová) Stadiální teorie Piaget Sigmund Freud Robert J. Havighurst Erik Erikson Baltesova teorie životní cesty Ekologický model dle Breinfenbrennera Shrnutí základních pojmů Samostudium / úkoly / kontrolní otázky pro studenty Seznam doporučené literatury Vývoj psychiky Vývoj kognitivních funkcí Vývoj vnímání Vývoj myšlení... 37

5 3.2 Vývoj řeči Vývoj pozornosti Vývoj paměti Vývoj emocí Vývoj sociálních kontaktů Vývoj kresby Vývoj hry Vývoj morálních postojů Vývoj sebeúcty a identity Shrnutí základních pojmů Samostudium / úkoly / kontrolní otázky pro studenty Seznam doporučené literatury Dětství Prenatální období Perinatální období Novorozenecké období Kojenecké období Batolecí období Předškolní věk Školní zralost Mladší školní věk Shrnutí základních pojmů Samostudium / úkoly / kontrolní otázky pro studenty Adolescence a dospělost Adolescence Časná adolescence (pubescence) Adolescence Emerging adults Dospělost Mladá dospělost Střední dospělost Starší dospělost Shrnutí základních pojmů Samostudium / úkoly / kontrolní otázky pro studenty Seznam doporučené literatury Stáří... 74

6 6.1 Stáří Ageismus Umírání a smrt Eutanazie Shrnutí základních pojmů Samostudium / úkoly / kontrolní otázky pro studenty Seznam doporučené literatury Závěr studijního materiálu Seznam literatury... 87

7 Úvod Tento učební text je určen pro studium předmětu Životní cyklus, který je vyučován v rámci studia magisterského oboru Veřejná správa a sociální politika. Text je určen zejména studentům kombinované formy studia. Učební text je zaměřen na pochopení a praktické zvládnutí jednotlivých témat výuky, je rozdělen do navazujících kapitol. Vyučující vymezí, která část bude odučena prezenční formou a která část vyžaduje distanční formu studia. Všechny kapitoly mají tyto části: název kapitoly (odpovídá přednáškám a tvoří uzavřený celek), na začátku každé kapitoly jsou formulovány dílčí cíle, uvedena klíčová slova a obsah kapitoly, následuje výklad učiva doplněn o přehled hlavních myšlenek, s uvedením příkladů, řešených úloh či problémových otázek, shrnutí pojmů, na konci každé kapitoly je umístěn seznam doporučené literatury k dalšímu studiu a jsou formulovány úkoly pro studenty, přílohy ke studijnímu materiálu obsahují modelová řešení otázek a klíče k zadaným úkolům. V některých kapitolách jsou témata pro doplňkové studium, které nejsou řešena v rámci tohoto učebního textu, ale student je musí dostudovat ke zkoušce. Studijní opora věnovaná životnímu cyklu jedince seznamuje se základy tohoto tématu, jenž patří k základním psychologickým disciplínám. Adaptace na vnitřní i vnější prostředí a tím neustálý vývoj je základní charakteristikou osobnosti. Každý jedinec prochází vývojovými stadii, která jsou v pevné posloupnosti určena a spojena se specifickým prožíváním, uvažováním i chováním. Pro pracovníky v pomáhajících profesích je důležité znát specifika jednotlivých vývojových období a respektovat je v práci s klienty. Úvodní vymezení předmětu a metod vývojové psychologie přináší základní informace o oboru, také charakterizuje specifika vývoje obecně. Velká část výzkumů tohoto oboru zkoumá podíl faktorů, který vývoj jedince ovlivňují a působí ve vzájemné interakci biologických i psychosociálních vlivů. Tato kritéria také významně ovlivňují vývojové teorie, které ve stručnosti přiblížíme. Psychika se vyvíjí celý život, ukážeme, jak probíhá vývoj v jednotlivých jejích oblastech. Životní cyklus jedince je periodizován do vývojových období od prenatálního vývoje do konce života, základní jsou dětství, dospělost a stáří. Budeme stručně charakterizovat jednotlivá období, aby si student dokázal udělat představu o potřebách jedince, jeho chování a prožívání. Vývojová psychologie má ve světové (např. Piaget, Erikson, Baltes) i v české psychologii (Příhoda, Švancara, Říčan, Vágnerová) dlouholetou tradici. V nových podmínkách se objevují nové názory a v souladu s proudem kritické psychologie, která výrazně varuje před nekritickým přejímáním všeho, co přinesla tradiční psychologie, doporučujeme studovat nové přístupy a konfrontaci svoje vlastní zkušenosti s teorií. 7

8 Tato skripta jsou pouhým stručným přehledem probírané látky. Ráda bych Vás jako ve všech svých skriptech tímto textem motivovala ke studiu bohaté odborné literatury, která se nabízí v širokém spektru. I pro vývojovou psychologii platí, že četba knih nebo odborných časopisů ať už bude vyvolána potřebou dozvědět se něco navíc ke studiu vývojové psychologie, bude zdrojem k písemným pracím, nebo také potřebou porozumět nebo pomoci klientu, obohatí také vždy vás samotné. Přednášená témata jsou koncipována tak, aby se studenti kombinované formy VSSP orientovali v základních teoretických pojmech vývojové psychologie. Předmět se tak stává předpokladem pro provázání s dalšími předměty v rámci přípravy na povolání ve veřejné správě a sociální práci. Obsah předmětu je rozvržen do šesti témat. Samostudium předpokládá prostudování uvedené literatury v doporučeném rozsahu. Pro prohloubení znalostí slouží uvedená doporučená literatura, ze které je vhodné čerpat i při vypracování seminárních prací, či osobním zájmu o konkrétní téma. Podmínkou je i plnění korespondenčních úkolů a propojování s praxí. 8

9 1 Vývojová psychologie, předmět a metody, vývoj a jeho činitelé, Cíle kapitoly Život člověka je ohraničen narozením a smrtí, každý z nás prožívá svůj život specifickým způsobem. Psychologie životní cesty je zaměřena na život a vývoj jedince ontogenezi (na rozdíl od fylogeneze, která zkoumá vývoj lidstva). Vývojová psychologie se zaměřuje na zachycení vývoje a změn psychiky v průběhu života. Hledá také vývojové činitele a souvislosti vývojových změn. Vývojová psychologie ve svých výzkumech používá také specifické výzkumné metody. Vývoj od početí po konec života je dlouhodobý a složitý proces, který má svoje zákonitosti, ale zároveň je výrazně ovlivňován specifickými podmínkami každého jedince. Vývojoví činitelé, které determinují vývoj, jsou jak vnitřní, tak vnější. Životní cyklus se dělí na vývojové etapy, které mají také svoje specifika. Po prostudování této kapitoly budete umět charakterizovat předmět vývojové psychologie, přemýšlet o vývoji jedince jako o propojeném systému. Současně budete schopni popsat hlavní znaky vývoje a rozlišit různá vývojová období, stejně jako se zamyslet se nad determinačními činiteli utváření jedince. Budete schopni pochopit teorii celoživotního vývoje a uvažovat o věkovém posunu hranic vývojových etap člověka v současném světě. Klíčová slova Vývojová psychologie, předmět vývojové psychologie, metody vývojové psychologie, vývoj a jeho hlavní znaky, vývojoví činitelé, celoživotní vývoj osobnosti, periodizace vývoje, vývojová období, senzitivní a kritická období, deprivace a hypersaturace Obsah kapitoly Předmět vývojové psychologie Metody vývojové psychologie a jejich dělení Celoživotní vývoj osobnosti Vývoj a jeho specifika Činitelé psychického vývoje Průvodce studiem kapitoly Následující text se snaží přiblížit předmět vývojové psychologie, její metody a vyústění empirických výzkumů do teoretických konceptů. Adaptace na vnitřní i vnější prostředí, a tím neustálý vývoj, je základní charakteristikou osobnosti. Vzhledem ke složitosti a neustálému rozvoji vědního oboru neexistuje jedna vývojová teorie, ale spíše se daří popsat jednotlivou oblast nebo vývojové období. Jednoznačně však současně převládá pojetí vývoje jako celoživotního procesu. 9

10 Na zvládnutí této kapitoly budete potřebovat asi 6 hodin, které využijte nejen ke studiu první kapitoly, ale také k dalšímu rozšíření vědomostí z doporučené literatury. 1.1 Předmět vývojové psychologie V širším pojetí vývojová psychologie rozlišuje čtyři okruhy (Schmidt, in Langmeier, Krejčířová, 1998, s ): 1. studium fylogeneze psychiky, tj. srovnávání různých druhů živočichů na rozdílném stupni evoluční řady (např. péče o potomky); 2. studium antropogeneze psychiky vývoj psychiky v různých historických etapách a civilizacích; 3. studium ontogeneze psychiky vývoj jedince od početí do smrti; 4. studium aktuální geneze je zaměřeno na vývoj psychických procesů. Vývojová psychologie v užším slova smyslu (ontogenetická) se soustředí na poznání souvislostí a pravidel vývoje a proměn v psychice jedince. Cílem je zároveň porozumění mechanismům a faktorům determinace a popis změn typických pro určité životní období, odvození obecných zákonitostí a vytvoření jednotné teorie. Vývojová psychologie byla inspirována těmito myšlenkami: (Říčan, 2004, s ): člověk ve svém duševním vývoji opakuje duševní vývoj celého lidstva; duševní vývoj jedince opakuje vývoj, kterým psychika procházela ve vývojové řadě živočichů; duševní vývoj jedince se podobá tělesnému vývoji směrem k složitějším a rozmanitějším reakcím a činnostem; duševní poruchy je možné chápat jako setrvání na určitém vývojovém stadiu, případně regres. Podle Atkinsonové (2012) jsou předmětem vývojové psychologie: sledování typického průběhu vývoje, popisem a charakteristikou změn, zjištěním znaků jednotlivých etap vývoje např. kdy průměrně dítě začne mluvit. Jejich popis je důležitým získáním normativních údajů pro hodnocení dítěte a plánování výukových programů; sledování kauzality hledání příčin a důvodů, proč je tomu tak, že např. dítě chodí až v 1 roce věku; 10

11 sledování činitelů vývoje a hledání odpovědí na otázky: Jakým způsobem dochází k interakci mezi biologickými faktory a společenskými faktory? Je rozhodující pro vývoj dítěte dědičnost nebo výchova? Jak vývoj ovlivňuje prostředí a socializace? sledování individuálních rozdílů v duševním vývoji a jejich podmíněnost. Autoři (podle Vágnerové, 2000, s. 15) se shodují na třech hlavních oblastech vývoje jedince, na které je vhodné se zaměřit: 1. Biosociální vývoj, tj. tělesný vývoj a všechny změny s ním spojené, včetně vnímání těchto změn. 2. Kognitivní vývoj se zaměřuje na vývoj poznávacích psychických procesů, především myšlení, rozhodování a učení. 3. Psychosociální vývoj sleduje způsob prožívání, osobnostní charakteristiky a mezilidské vztahy, kam se promítají výrazně sociální vlivy rodina, vrstevníci, prostředí. Vývojová psychologie souvisí s dalšími odvětvími psychologie především s obecnou a sociální psychologií. Je propojena i s dalšími obory: sociologií, antropologií, pedagogikou. Nejdůležitějšími aplikačními oblastmi vývojové psychologie jsou především pedagogika, ale i všechny lékařské disciplíny, personalistika a další společenské vědy. Kromě toho každý z nás ve svém životě může z těchto poznatků těžit ve všech životních etapách. Říčan nazval svou knihu Cesta životem - obor v pohybu. Je zřejmé, že poznatky se mění v souvislosti s rozvojem vědeckého poznání, ale v případě vývoje osobnosti především proto, že se samotný předmět oboru vývoj lidské osobnosti neustále mění v rámci společenskohistorických změn. 1.2 Metody vývojové psychologie Metodologii v každé vědní disciplíně chápeme jako způsob získávání, zpracování a interpretace získaných dat. Volba adekvátní metody je velmi důležitá, aby získané poznatky mohly být využitelné. Můžeme pozorovat tendenci kombinovat kvantitativní a kvalitativní metody, při respektování individuality a kontextu. Jako nejužívanější metody studia vývoje jsou jmenovány posuzovací škály a dotazníky, testy, ale využívají se i další metody, např. pozorování, rozhovor, analýza výtvorů (grafologie) a další. Můžeme rozdělit metody podle toho, zda analyzují chování nebo těží ze subjektivních výpovědí. Každá z nich má svoje přednosti i svoje omezení Dělení metod Metody zaměřené na viditelné chování: 11

12 pozorování - předem dané činnosti, pozorování v čase, upřednostňuje se přirozené (versus laboratorní); experiment umožňuje největší možný stupeň kontroly nezávislých proměnných, určitost počátku a konce děje, možnost sledovat jev opakovaně, plánovitě měnit experimentální podmínky, vhodná existence kontrolní skupiny. Metody vycházející z analýzy subjektivních sdělení: rozhovor - strukturovaný nebo volný, je ovlivněn osobnostmi zúčastněných a subjektivním zabarvením výpovědi; získáme data o pocitech, znalostech, názorech, zkušenostech... kresba vhodný zejména u dětí; projektivní metody; dotazník - časově výhodný pro větší počet zkoumaných, ale omezený v odpovědích systémem otázek či možností volených odpovědí; kazuistika případová studie, detailní popis jednotlivého příkladu vývoje. Metody podle časového hlediska Vývoj můžeme hodnotit mezi výchozím stavem a výsledným stavem. Nezjišťujeme vývoj samotný, ale sledujeme změny, ke kterým dochází. Vývojová psychologie je zaměřena na změny vývoje v čase, proto musí i metody využívat sledování v různých časových úsecích. Přístupy: Longitudinální (podélný) Jde o dlouhodobé sledování určité skupiny lidí a její opakované hodnocení, např. od narození do konce dospívání. Je nazýván královskou cestou vývojové psychologie. Lze tak získat přehled o vývoji jedince v čase, umožňuje lepší predikci pozdějšího stavu vývoje. Nároky narůstají s délkou výzkumu. Je časově i ekonomicky náročný, redukce výchozího vzorku se pohybuje kolem 30%. Získaná data nelze ihned použít v krátkém čase. Jako příklad bývá uváděn výzkum nechtěných dětí realizovaný Matějčkem a Dytrychem. Průřezový (cross-sectional) Sleduje se více skupin, které jsou vybrány podle shody v důležitých znacích, ale jsou v různém věku. Výhodou je možnost rychlého provedení a vyhodnocení. Lze si vybírat skupiny jen podle určitých předem dohodnutých znaků, které jsou si v jistých ohledech rovny. Přesto však výsledek je nepřesný, poněvadž i přes záměrný výběr srovnáváme různé skupiny jedinců s rozdílnou generační zkušeností v rozdílném období. 12

13 Skupinové srovnávání - skupiny pro nás jsou stejné, pokud mají stejné průměrné hodnoty znaků, které zkoumáme. Párové srovnávání - ke každému jedinci z věkové skupiny přiřadíme jiného z druhé (další) skupiny se stejnými znaky. 1.3 Celoživotní vývoj osobnosti Žít to znamená měnit se. Anatol France Základním úkolem psychiky je adaptovat se na prostředí. Vzhledem k tomu, že se podmínky neustále mění, je nutný také neustálý vývoj jedince. Veškerý psychický vývoj je zároveň formováním osobnosti. (Říčan, 2010, s. 163) Pro formování osobnosti je důležité biologické zrání (především nervové soustavy a hormonální regulace) - např. sexuální pud v pubertě, ale i změny ve stáří (např. hormonálně podmíněný úbytek agresivity). Osobnost se také formuje učením. Je zdůrazněna vlastní aktivita jedince. Člověk je spolutvůrcem sebe sama. Humanistická psychologie a na ni navazující současný proud pozitivní psychologie zdůrazňují fakt, že člověk není determinován jen svými geny, pudy či vnějšími vlivy, které ho formovaly od počátku života v děloze, v rodině, v užších či širších společenských skupinách. To vše jsou jen mantinely jeho životní cesty. Člověk je bytost, která hledí kupředu, stanoví si cíle a vyvíjí úsilí k jejich dosažení. (Říčan, 2010, s. 166) Proces možnosti překonávání traumat a handicapů se nazývá resilience. Je podporována myšlenka, že i výrazné obtíže v dětství mohou být překonány a člověk se vyvine v bohatou osobnost. Vývojem osobnosti se zabývají mnozí autoři, kteří sledují vývoj z různých úhlů pohledu. Připomínáme zde Freudovo pojetí psychosexuálního vývoje, Havighurstovu teorii vývojových úkolů podobně koncipovanou jako Eriksonovu teorii vývojových úkolů v jednotlivých životních etapách (osm věků člověka - důvěra, autonomie, iniciativa, píle, identita, intimita, generativita, integrita) nebo Jungovu teorii, která zdůrazňuje rozdílný přístup v první a druhé polovině života jedince (nejdříve budování persony zaměření na vnější okolí; v druhé polovině života je ústřední individuace dosažení nejvyššího stupně individuality, harmonie s okolím). Od 70. let 20. století se začaly vyvíjet moderní teorie celoživotního vývoje např. Baltesova teorie lifespanového vývoje (normativní vlivy rozlišuje na ovlivněné věkem nebo historickými událostmi a nenormativní vlivy rozvod). Pro úspěšný vývoj jsou v jeho modelu SOC podstatné tři procesy: selekce, optimalizace a kompenzace. V možnostech tohoto textu není reálné věnovat se teoriím podrobněji, pro zájemce uvádím odkaz níže v textu. Důležité je si uvědomit, že již při narození jsme osobností se svými specifiky, ale jedinečnou osobností se stáváme v průběhu celého našeho života. Zatímco dříve se zaměřovaly studie především na dětství a dospívání, v poslední době se vědci věnují všem obdobím prenatální psychologie, adultpsychologie, gerontopsychologie). 13

14 1.4 Definice vývoje Výkon je zákonitý proces, který má podobu posloupnosti na sebe navazujících fází, jejichž pořadí je stabilní (Vágnerová, 2000). Vývojové změny jsou obvykle progresivní a nereverzibilní v čase. Vývoj lze chápat nejen jako jednosměrný dopředu mířící proces, ale i jako odbočky, okliky, ba i dokonce jako regres. Vývoj se uskutečňuje prostřednictvím zrání a učení. Obecné znaky vývoje: celistvý proces vzájemná interakce somatické a psychické stránky; vývoj je procesem typických proměn, v rámci nichž dochází k diferenciaci, integraci a fixaci psychických vlastností; vývoj nemusí být rovnoměrný a plynulý; je komplexem kontinuitních a diskontuitních změn. Střídají se přípravné fáze, období latence, stabilizace i vývojových skoků; vývoj jako iniciativa obou zúčastněných stran jedince i prostředí; individuální specifičnost a tempo obecné zákonitosti respektujeme pouze rámcově, každý jedinec se vyvíjí specificky podle dědičných dispozic a podmínek výchovy a prostředí. Nabízí se otázka: Je vývoj lépe srozumitelný jako spojitý proces změn nebo jako série etap? V současné vývojové psychologii se objevují zastánci obou teorií kontinuálního vývoje (psychologie učení) a diskontinuálního vývoje etap ontogeneze (Piaget, Freud). Kontinuita: konečný vývoj je důsledkem nahromadění způsobů chování a osobních kvalit. Učení probíhá na základě stejných zákonitostí a mechanismů. Je myšlen nárůst kvantitativní, nikoli kvalitativní. Diskontinuita: přípravná fáze, latence, vývoj. Změny ve vývoji nejsou plynulé, ale probíhají skokem. Etapy jsou kvalitativně odlišné. 14

15 Obr. č. 1 Růstové modely vývoje (kontinuální, diskontinuální stupně, spirálový, diferenciační) Zdroj: Benesh, 2001, s Činitelé psychického vývoje Hybné síly duševního vývoje: biologické především dědičnost a vrozená genová výbava, prenatální vlivy, porod, dozrávání CNS, vývoj neurohormonálního systému; sociální sociokulturní vlivy daného prostředí (např. etnikum), vztahy v rámci sociálních skupin, nejvýznamnější je rodina - přijetí dítěte, výchova, míra pozitivního citového vztahu, vzájemný respekt, způsob kontroly, míra autonomie; psychologické osobnost, její úloha roste s věkem. Člověk má tedy určitou svobodu v tom, co sám ze sebe vytvoří. (Říčan, 2004, s. 34) 15

16 Obr. č. 2 Schéma základních faktorů vývoje ABC harmonický vývoj ABC1 nebo ABC2 disharmonický vývoj ABC3 deprivace Zdroj: Švancara, 1975, s. 16 Souhrn genetických dispozic získaných od předků početím nazýváme genotyp. Na dědičných informacích závisí zrání a rozvoj psychických funkcí a vlastností jedince, jsou jejich předpokladem. Geneticky je dáno i tempo zrání. Všechny dědičné dispozice se nemusí uplatnit ve stejné míře. Výrazně dítě formuje výchova. Na obrázku můžeme vidět, jak kombinací čtyř dimenzí popisujeme různé druhy výchovy. Ideálem je kooperativní demokratická výchova dítěte, která je založena na integraci dítěte v rodinném životě, vřelém emočním prostředí a na přiměřené kontrole, s postupně zvětšující se autonomií. Taková výchova podporuje sebejistou, citlivou a aktivní osobnost. 16

17 Obr. č. 3 Dimenze stylu rodinné výchovy Zdroj: Nakonečný, 1995, s. 283 V průběhu vytváření různých teorií jsme mohli pozorovat střídavé zdůrazňování některých z faktorů, které vývoj jedince ovlivňují. V poslední době se jednoznačně vědci přiklánějí k nutné kombinaci všech zúčastněných činitelů, popisují bio-psycho-sociální determinanty vývoje. Vývoj záleží na interakci vrozených dispozic a komplexním souboru sociálních vlivů, které se ve svém působení mohou vzájemně posilovat nebo oslabovat. Každý rys osobnosti není ovlivněn jediným činitelem, ale je souhrou faktorů, proto jsou výsledky tak individuálně specifické. Úkol k zamyšlení Zkuste ve svých představách srovnat denní náplň dítěte v běžné rodině a v ústavním prostředí Jaké má podněty? Jaké vidí lidi? Jak se uspokojují jeho potřeby? Jakou získá zkušenost? Jaké má možnosti navázat vztahy? Jaké prožívá emoce? 1.6 Způsob realizace psychického vývoje Na vývoji se podílí dva mechanismy: zrání a učení, které působí ve vzájemné interakci. Zrání je chápáno jako stav připravenosti k dalšímu rozvoji. Představuje geneticky daný časový program pro psychický a tělesný rozvoj jedince. Vytváří předpoklady, které jsou aktuálním stropem následně i pro možnosti učení. Tedy pokud není nějaká funkce zralá, není možné ji učením navodit. Zrání určuje zároveň zákonitou posloupnost jednotlivých fází vývoje. Učení na základě předpokladů vytvořených zráním psychické procesy dále rozvíjí a dotváří do konečné podoby individuálně specificky. Ke změně dochází na základě zkušenosti ze sociálního prostředí. Podmínkou smysluplného učení je jeho dostatečná podnětnost, srozumitelnost a stabilní strukturovanost. Učení je základní psychickou potřebou. 17

18 Změny způsobené zráním jsou nezvratné a trvalé. Naopak výsledky učení se mohou měnit na základě nových zkušeností jedince, což je důležitý předpoklad pro adaptaci i ve změněných podmínkách. 1.7 Vývojová stadia Většina vývojových psychologů uznává etapy psychického vývoje. Chování je v určitém stadiu organizováno kolem dominantního tématu, je kvalitativně odlišné od chování v předchozím a následujícím stadiu. Všichni procházíme stejnými stadii ve stejném pořadí, může dojít k urychlení nebo zpomalení, ale posloupnost je daná. Jednotlivé vývojové etapy jsou dány typickými změnami, které jsou pro dané období charakteristické. Vývojové mezníky mohou mít různou podobu, Vágnerová (2000, s. 24) uvádí mezník: biologický je dán zráním, např. chůze; psychický ten je dán interakcí vnitřních dispozic a učení např. schopnost logicky myslet; sociální je dán pravidly ve společnosti nástup do školy, odchod do důchodu Periodizace psychického vývoje Vývojová stadia vysvětluje Říčan na příkladu vývoje motýla, kdy jednotlivá stadia jsou jasně odlišná: vajíčko housenka kukla motýl. U člověka nejsou jednotlivé etapy tak odlišné, přesto můžeme vidět specifika jednotlivých období i jejich předěly. Dřívější dělení Říčana (1989): 1. prenatální období: početí narození 2. kojenecké období: porod 1. rok 3. batole: rok 4. předškolní věk: 3 6 let 5. mladší školní věk: 6 11 roků 6. pubescence: let 7. adolescence: let 8. mladá dospělost: 20 30let 9. třicátá léta 10. čtyřicátá léta 11. padesátá léta 12. život po šedesátce 13. stáří, senium Vágnerová (2000): 18

19 1. dětství 2. dospělost mladá: střední: starší: stáří období raného stáří pravé stáří V amerických publikacích je adolescence vnímána jako prostor mezi dětstvím a dospělostí slučuje pubertu a adolescenci, česky se označuje dospívání. Macek (2003) upozorňuje na termín emerging adults, který poukazuje na posun hranice mezi adolescencí a dospělostí. Mladí lidé oddalují svůj vstup do dospělosti ve všech sférách života ve vztahu s rodiči (bydlení s rodiči poskytuje servis a menší ekonomické náklady), ve vztahu s partnerem (odkládání trvalého vztahu a rodičovství, tendence k nezávazným partnerstvím), odklad volby stabilního zaměstnání, prodlužování studia apod. Americká autorka Sheehyová (1999) popisuje v dnešní dospělé populaci USA asi desetiletý posun, označuje to jako převrat v životním cyklu: 1. prozatímní dospělost: let 2. první dospělost: let 3. druhá dospělost: a více: a) věk mistrovství: let b) věk celistvosti:

20 Obrázek č. 4: Desetiletý posun životních etap v USA podle Sheehyové Zdroj: Sheehyová, in Říčan, 2004, s V dnešních teoriích se zdůrazňuje biodromální pojetí vývoje. Kromě výzkumu jednotlivých období je potřeba studium vývoje jako celku, poněvadž vývojová stadia spolu souvisí a řeší podobná témata. Biodromální psychologie se snaží popsat a vysvětlit, jakými mechanismy se výsledky vývoje, tak jak proběhl v jednotlivém stadiu, uplatňují v dalším životě. Každé vývojové stadium přináší nové příležitosti i nová nebezpečí. V dospívání, v dospělosti i ve stáří dochází k radikálním obratům jak k horšímu, tak lepšímu. Zrání osobnosti, osobnostní růst, jehož cílem je moudrost, nesobeckost, vyspělá hodnotová orientace, kulturnost, schopnost snášet zklamání a bolest, trvá celý život. (Říčan, 2004, s ) Kritická a senzitivní období Vědecké výzkumy upozorňují na existenci kritických a senzitivních období ve vývoji. Kritická období jsou prokázána především v prenatálním vývoji a v etologických výzkumech. V tomto období je např. ptáče vnímavé ke zpěvu dospělých ptáků svého druhu. Pokud v kritickém období neuslyší typický zpěv, nikdy se nenaučí samo zpívat. Hovoří se o timingu - načasování, kritickém období, jehož propásnutí může s danou vlastností udělat potíže je to rozhodující čas pro normální vývoj. V psychologickém vývoji nebyla kritická období prokázána, je správnější hovořit o citlivých (senzitivních) obdobích optimálních pro vývoj, např.: 20

21 vývoj mateřských citů těsně po porodu při nejužším kontaktu s matkou; rok života připoutání k rodičům, získání důvěry; pokud se nevytvoří pevná citová vazba k jedné osobě, má jedinec celý život problémy s pevnými citovými vazbami vůbec; předškolní období rozvoj řeči a intelektu. Pokud se promrhá tento čas, nemusí se schopnosti dařit později rozvinout do plného potenciálu, kompenzace v jiném období nebývá úplná. 1.8 Možné problémy vývoje Popis vlivů, jež vývoj brzdí, urychlují, odklánějí, vyrovnávají: rizikové faktory (např. rozvod jako rizikový, je-li kolem 5 let a na začátku dospívání) a protektivní ochraňující faktory (ale např. taky rozvod, je-li odstraněním denních hádek) deprivační faktory - deprivace (psychická) znamená stav, kdy psychické potřeby nejsou po delší dobu v závažném stupni uspokojovány. supersaturační faktory - saturace znamená nasycení, uspokojení potřeb, např.: - potřeba dostatečného přísunu přiměřených a proměnlivých podnětů - potřeba určitého řádu těchto podnětů (jen tak jim jedinec rozumí) - potřeba závislosti (citového příklonu ke známým a blízkým osobám) - potřeba autonomie (samostatnosti) Deprivace Deprivace všeobecně znamená stav, kdy potřeby nejsou po delší dobu v závažném stupni uspokojovány. K deprivaci dochází především v ústavním prostředí, může ale být dítě deprivováno i v rodině. Následky déle trvající psychické deprivace v časném věku jsou hluboké a trvalé, ovlivňují člověk i dospělosti. Můžeme rozlišit několik druhů deprivace: Deprivace biologická strádání nedostatečným přístupem k vyvážené potravě (přijmu tekutin, vitamínů), zdravotní péči, nedostupností léků, hygieny a tepla. Biologická deprivace může 21

22 vést k negativnímu úbytku zdraví, tělesného i duševního, ale i ke špatnému fungování mozku a vnitřních orgánů. Deprivace motorická odpírání pohybu, nedostatek soukromí a prostoru. Tímto vlivem trpí nosný aparát různými neduhy pohyblivosti, dochází k prudkému zhoršování motorické inteligence, neboť lidé nemají v důsledku zbavování svobodného pohybu možnost cvičit svou motoriku. Deprivace senzorická v tomto případě lidé strádají nedostatkem smyslových zážitků. Deprivace sociální strádání ztrátou sociální identity, ztrátou kontaktů s blízkými, ztrátou zaměstnání, ztrátou bydliště. Deprivace emoční dítě nemá pevnou citovou vazbu s jednou osobou, strádá nedostatekem lásky a emočních projevů. Ústavní výchova Děti v ústavní péči mají zajištěnou dostatečnou hygienickou a zdravotní péči a dobrou výživu. Problém spočívá v emoční deprivaci, poněvadž nemohou navázat individuální vztah s dospělými (vychovateli), protože nelze zajistit v ústavním prostředí kontakt pouze s jedním dospělým. Kolektiv dětí nemá pro velmi malé děti význam, významných podnětů je málo, rušivých mnoho, prostředí je pro děti chaotické, to vše společně s chybějící možností navázání emočního vztahu ztěžuje nabývání autonomie a vede k opoždění psychomotorického vývoje. Můžeme popsat několik typů deprivované osobnosti ústavního dítěte: Sociálně hyperaktivní děti navazují kontakt (povrchní a nestálý) bez zábran, s předvádivými tendencemi. Mají o vše mimořádný zájem, avšak jen povrchní. Škola je pro ně především záležitostí, nespojují ji s prací a povinnostmi. Sociální zájem dominuje nad hrou. Personálem ústavu jsou oblíbeny. Učitelé jim vytýkají, že pracují pod úroveň svých intelektových možností. Sociálně provokativní typy se domáhají pozornosti dospělých, zvláštním způsobem provokují, hračky si vymáhají zlostnými výbuchy, nelze u nich navodit sociální ani konstruktivní hru, neustálé konflikty. Útlumový typ - dítě je nápadně pasivní, hraje si monotonně, primitivně, regresivní tendence, apatie, vyhýbá se sociálnímu kontaktům. Typ s náhradním uspokojením afektivních a sociálních potřeb, např. přejídáním, žalování, škodolibost, strach z bolesti druhých. Rodinná výchova 22

23 V rodinném prostředí může deprivace nastat, pokud matka není schopna empatie pro projevy potřeb dítěte, orientuje se spíše profesionálně, je příliš soustředěná na svoje problémy, je depresivní apod. Roli matky může převzít nebo doplňovat otec, ve výjimečných situacích prarodiče, sourozenci nebo další osoby. Deprivované jsou i děti nechtěné nebo z nestabilního rodinného prostředí, děti v rodině rozpadlé rozvodem, děti z velmi početných rodin, děti týrané, zanedbávané, zneužívané, s nedostatkem mezilidských kontaktů, nemocné či handicapované (s postižením smyslových, motorických či psychických funkcí). V jejich vývoji se mohou objevit některé z těchto důsledků: povrchnost citů a sociálních vztahů; hlad po lásce a jistotě; v rodině paradoxně lpění na rodičích; opožděná a chudá řeč; konkrétní myšlení; horší školní prospěch, než odpovídá jejich intelektovým schopnostem; výkyvy chování, hyperaktivita; neurotické potíže; nedůvěra k lidem; nízké sebehodnocení; menší schopnost empatie, agresivita. Reedukací se rozumí úprava vztahů dítěte k okolí, formování povahových vlastností dítěte, přetváření jeho charakteru. Resocializace má za úkol zapojit dítě do společnosti a umožnit mu, aby si osvojilo náležité sociální role. Možné důsledky deprivace mohou pokračovat i do dospělosti: problémy v partnerských vztazích; nejistota při výchově vlastních dětí; páchání trestných činů; narušení struktury osobnosti; problémy se sociálním začleňováním; problémy s životní orientací. Millon popsal důsledky deprivace a hypersaturace (přetěžování dětí, nerespektování individuálních rozdílů) v různých věkových obdobích: 1. fáze senzorického připoutání od narození vrchol ve 12 měsících konec 18 měsíců, kdy dochází k velkému rozvoji smyslů a vytváří se závislost na matce: Při deprivaci v tomto období následně omezení senzorických dovedností nepozornost při vnímání, především ve zrakovém a sluchovém vnímání. V případě supersaturace následuje hypesenzitivita, rozmazlenost a závislost, náročnost, nadbytečná přání. 23

24 2. fáze senzomotorické autonomie 12. měsíců- 6let, kdy je období rozvoje koordinace percepce a pohybu chůze, kreslení, oblékání, házení; rozvoj řeči - naslouchání, pojmenování předmětů a především potřeba samostatnosti. Následkem deprivace v tomto období je nesamostatnost, pohybová neobratnost, diskoordinace, nedostatek explorace, plachost a submise. Supersaturace vede k nezdravé soběstačnosti a sociální neodpovědnosti, velikášství a narcismu. 3. fáze intrakortikální iniciativy 4. rok adolescence, v tomto relativně časově rozsáhlém období probíhá rychlý růst vyšších korových center, což umožňuje reflektovat, plánovat a jednat se stále menší závislostí na rodičovské kontrole spolu s rozvíjející se iniciativou dítěte na řízení svého vývoje. Deprivace zde brzdí vytvoření identity, přispívá k oddálení trvalejších zájmů a zpomalení regulace energií, schopností a impulzů a jejich směrování žádoucím směrem. Při supersaturaci je dítě orientováno na nadměrné učení, přičemž je striktně vedeno. Následuje ztráta spontaneity, flexibility a kreativity. Je velmi důležité si uvědomit, že negativní vliv na vývoj může mít zanedbávání dítěte, ale také i nadměrná péče, kdy mu nenecháváme prostor pro jeho rozvoj, a to ve všech obdobích dětství. Shrnutí základních pojmů Vývoj psychiky je možno zkoumat v širším pojetí. Vývojová psychologie se zaměřuje na ontogenezi, tedy změny, ke kterým dochází u jedince od početí po smrt. Předmětem vývojové psychologie je poznání souvislostí a pravidel vývoje a proměn v psychice jedince. Cílem je zároveň porozumění mechanismům a faktorům determinace a popis změn typických pro určité životní období, odvození obecných zákonitostí a vytvoření jednotné teorie. V současné době se o vývoji hovoří jako o celoživotním procesu, utváření a vývoj osobnosti není omezeno pouze na určitou etapu. Metody, které změny zkoumají, vycházejí z objektivních popisů nebo subjektivních výpovědí. Podle času rozlišujeme metody průřezové a longitudinální. Poměrně rozsáhlá kapitola nás seznamuje také s hlavními znaky vývoje. Zároveň podtrhuje význam součinného působení bio-psycho-socio determinantů, které se na vývoji podílejí. Uvádíme základní modely množného dělení vývoje jedince. Periodizace vývojových období se vlivem současných životních podmínek mění, období zejména v dospělosti se posouvají s prodlužujícím věkem, které se lidé průměrně dožívají. Normální vývoj může být ohrožen, ať již promeškáním senzitivních období nebo deprivací či hypersaturací. 24

25 Samostudium / úkoly / kontrolní otázky pro studenty Kontrolní otázky 1. V jakých souvislostech jste o vývoji jedince již uvažovali? 2. Které metody vývojová psychologie používá? Vyberte konkrétní problém a přemýšlejte o vhodné metodě. V diskusi obhajte její výhody. 3. Které činitele ve svém životě považujete vědomě za nejdůležitější? 4. Jakými způsoby se realizuje vývoj? 5. Co znamená regres ve vývoji? Úkoly k zamyšlení 1. Myslíte, že tzv. kulturní předpojatost ovlivňuje výzkum a teorie vývojové psychologie? Jak se liší vývoj dětí v západní Evropě, USA, Africe a Asii? 2. Jak ovlivnily vývoj vaší osobnosti normativní vlivy dané věkem a dané konkrétními společenskými a historickými událostmi, ve kterých jste vyrůstali? Pro zájemce Vyhledejte monografie, případně výsledky výzkumů, které se vztahují k vývojové psychologii, z různých časových období a porovnejte přístupy autorů. Výrazným vývojovým činitelem je výchova. Uvádíme nabídku knih, které se touto tématikou zabývají: ALDORTOVÁ, A. Vychováváme děti a rosteme s nimi. Praha: Práh, ALLEN, E., MAROTZ, L. R. Přehled vývoje dítěte od prenatálního období do 8 let. Praha: Portál, BOWLBY, J. Vazba. Teorie kvality raných vztahů mezi matkou a dítětem. Praha, Portál, FABER, A., MAZLISH, E. Jak mluvit, aby nás děti poslouchaly. Jak naslouchat, aby nám děti důvěřovaly. Brno: Computer Press, KOPŘIVA, P. a kol. Respektovat a být respektován. Bystřice pod Hostýnem: Spirála, LANGMEIER, Z., MATĚJČEK, Z. Psychická deprivace v dětství. Praha: Karolinum, LIEDLOFFOVÁ, J. Koncept kontinua. Praha: DharmaGaia, MATĚJČEK, J. Pozdní následky psychické deprivace a subdeprivace. Praha: Psychiatrické centrum,

26 STEPHENSON, B. Co dělá z chlapců muže. Duchovní přechodové rituály ve věku nevšímavosti, Praha: DharmaGaia Seznam doporučené literatury ATKINSONOVÁ, R. L. a kol., Psychologie. Praha: Victoria Publishing, 1995 (nebo Praha: Portál, 2012), s LANGMEIER, J., KREJČÍŘOVÁ, D. Vývojová psychologie. Praha: Grada Publishing, MACEK, P. Adolescence. Praha. Portál: 1999, 2003, ŘÍČAN, P. Cesta životem. Praha: Portál, 2011, s VÁGNEROVÁ, M. Vývojová psychologie. Dětství, dospělost, stáří. Praha: Portál, 2000, s

27 2 Vývojové teorie Cíle kapitoly V této kapitole se zaměříme na vývojové teorie jednotlivých autorů. Téma vývojových činitelů, kteří se podílejí na formování člověka, zajímá vědce dlouhodobě. Patří také k základním faktorům, které rozdělují teoretické výklady o vývoji. V historii se objevují názory podporující výrazně vnitřní činitele, především dědičnost. Jiné teorie zase preferují vnější faktory prostředí a kulturu. Aktuální pohled je systémový, zohledňuje podíl všech faktorů, které do vývoje vstupují. I ve velmi podobných podmínkách (např. výchova sourozenců, kteří mají obdobnou genetickou výbavu a podobné vnější prostředí) se vývoj psychiky může vyvinout odlišně. Po prostudování této kapitoly získáte přehled o pojetích vývoje různých autorů a budete umět rozlišit hlavní rozdíly mezi jednotlivými teoriemi. Klíčová slova Zrání versus učení, aktivita versus pasivita, vnitřní činitelé versus vnější činitelé, vědomí versus nevědomí, šířka versus hloubka zkoumání Obsah kapitoly Teorie nativistické (endogenistické) Teorie empiristické (exogenistické) Teorie interakční (syntetické) Humanistické teorie Stadiální, periodizační teorie (Piaget, Freud, Havighurst, Erikson) Biodromální pojetí vývoje 2.1 Vývojové teorie Vývojové teorie se liší se v tom, jak vysvětlují procesy a mechanismy vývojových změn: zrání versus učení aktivita versus pasivita vnitřní činitelé versus vnější činitelé vědomí versus nevědomí 27

28 šířka versus hloubka zkoumání - některé teorie popisují komplexně celý vývoj, jiné jen jednotlivé oblasti velmi podrobně. Langmeier, Krejčířová (1998) uvádějí základní dělení na první tři skupiny teorií podle způsobu determinace vývoje, dále podle periodizace vývoje: teorie nativistické (endogenistické) teorie empiristické (exogenistické) teorie interakční (syntetické) humanistické periodizační (Piaget, Freud, Havighurst, Erikson) biodromální pojetí Nativistické teorie (nativismus, Gessel, psychoanalýza, etologie, sociobiologie) A/ racionalistické Navazují na filozofii nativismu - vše je člověku vrozeno, dítě je vrozeně dobré, je třeba jej nechat volně růst v příznivých podmínkách (Komenský, Roussseau, Tolstoj). Růstová teorie Gessel. Vychovatelnost je závislá na vrozených předpokladech. Gessel formuloval zákonitosti dětského vývoje, normy vývoje, teorie střídání funkční symetrie a asymetrie, vycházel z výzkumu dvojčat. Vychovatel by neměl formovat dítě podle své představy, ale respektovat jeho individualitu a dosažený vývojový stupeň. B/ Iracionalistické teorie zdůrazňují biologické základy, jsou nazývány taky instinktivistické. Psychoanalýza - S. Freud označoval dítě za otce dospělého člověka. Psychická energie vychází z vrozených pudů (eros a thanatos), Základní tendence vývoje (především vývoj libida) jsou determinovány biologicky. Výchova rodičů může rozhodnout o tom, zda dovolí pudové uspokojení nebo povede k neuróze. Evoluční teorie (Darwin) - základní kritéria evolučního vývoje jsou přežití a reprodukce. Etologie (Lorenz) studium a srovnání chování živočichů v přirozených podmínkách Sociobiologie (Wilson) zkoumá sociální chování živočichů Empiristické (empirismus, behaviorismus, neobehaviorismus) Vychází z tradice Lockeova empirismu, rozhodující vliv má sociální prostředí a schopnost člověka se učit a učením se utvářet. Dítě jako prázdný list (tabula rasa) je neutrálně nastaveno, rozhodující je teprve zkušenost. 28

29 Beohaviorismus (Skinner, Watson) rozhodující je význam sociálního učení, operantní podmiňování. Zdrojem vývojových změn jsou učení a zkušenost z něho plynoucí, modifikací naučeného se člověk posouvá dopředu. Ústředním tématem je pozorovatelné a měřitelné chování. Dejte mi tucet zdravých nemluvňat, dobře vyvinutých a můj vlastní specifický svět, v němž bych je vychovával, a já vám zaručím, že vezmu kteréhokoliv z nich náhodou a vycvičím jej, aby se z něj stal jakýkoliv odborník podle vaší volby lékař, právník, umělec, obchodník, ano dokonce i žebrák a zloděj bez ohledu na jeho talenty, sklony, tendence, schopnosti a na povolání a rasu jeho předků. (Watson, Langmeier, Krejčířová, 1998, s. 207) Neobehaviorismus (A. Bandura) ustupuje z jednostranně rigidního vlivu prostředí a zohledňuje "vnitřní předpoklady" a důležitost kognitivních procesů ve vývoji jedince Interakční (Stern, Vygotskij, Piaget) Interakční teorie jsou symetrické - vytváří kompromis mezi vlivem prostředí a biologickými vlivy. Zaměřují se na jejich interakci. K vývoji přistupují systémově, vývoj dítěte je nutné sledovat v sociálním kontextu, ve kterém vyrůstá. Lineární kauzalita je střídána cirkulární kauzalitou, vytváří se tak složitý zpětnovazební systém, kdy i dítě působí na rodiče. Vygotskij formuloval názor, že žádná psychická funkce se nevyvíjí odděleně, ale vždy v souvislosti s vývojem všech ostatních. Piaget tvrdí, že vývoj je interakce činností dítěte a kognitivních struktur - vnímaných jevů z prostředí Humanistické teorie (Maslow, Rogers, Bűhlerová) tzv. třetí cesta v psychologii - opozice vůči biologizujícímu Freudovi a socializujícímu behaviorismu. Filozofickým východiskem je fenomenologie, vyznačuje se celostním pohledem na člověka a preferuje idiografický způsob zkoumání jeho osobnosti. Ze základních determinant vývoje (vrozené, získané či vlastní aktivita) je zdůrazňována především vlastní aktivita jedince. Zdůrazňují sebeutváření člověka, který si sám stanoví cíle svého jednání. Maslow lidskou ontogenezi vnímá jako utváření jedince v procesu vystupování potřeb a jejich uspokojování. Hybatelem vývoje je přitom vrozená tendence k seberealizaci, sebeaktualizaci, která člověka pobízí realizovat veškerý svůj potenciál (Říčan, 2004). Člověk se vyvíjí dle obrazu sama sebe (tzv. self image), vnímá své ideální já (tedy takového, jakým by chtěl být) a své reálné já (tak jak se ve skutečnosti vidí). Jedinou bariérou dalšího osobního růstu je tzv. inkongruence - jakési hluboké zklamání ze situace, která neodpovídá určitému záměru. Potom už záleží na schopnostech konkrétního jedince, jak se s tímto jevem vyrovná. 29

30 Maslow, Rogers, Bűhlerová tedy kladou důraz na aktivitu člověka a vrozené dispozice k osobnímu růstu (blíží se k nativismu). Člověk se vyvíjí k dosažení toho nejvyššího, čeho je schopen Stadiální teorie Stadiální teorie vycházejí z periodizace - dělení životní cesty jedince na stadia, přičemž se objevují společné charakteristiky: pořadí sekvencí je stejné pro všechny děti a je neměnné; každé stadium je jedinečné a odlišné od ostatních; stadia představují logický pokrok ve vývoji, kde každý krok integruje to, čeho bylo dosaženo předtím. Piaget Piagetova teorie je zaměřena na kognitivní procesy, hlavně vývoj myšlení: Rozlišuje etapy: 1. Senzo-motorické období: 0-1,5 (2) roky. Koordinace senzorických (především zrakových) a motorických aktivit, dosažení vědomí a trvalosti předmětů. Dítě začíná chápat prostor, čas a vztah mezi příčinou a následkem. 2. Předpojmové a symbolické období: 2-4 roky. Užívání jazyka a jeho symbolů. Egocentrický pohled na svět, bez propojení informací. 3. Názorové myšlení: 4-7 (8) let: předlogický systém uvažování. Intuitivní používání pojmů, usuzování vázáno na vnímání. Antropomorfické myšlení - dítě uvažuje o neživém předmětu, jako když má vlastnosti živých. Vnímání je nepřesné vzhledem k jeho výrazné subjektivitě a výrazném podílu fantazie. 4. Konkrétní operace: 8-12 let. Logickými operacemi řeší konkrétní problémy. 5. Formální operace: let. Umožňují užití abstraktních hypotetických systémů, někdo tohoto období nedosáhne. Sigmund Freud Podle Freuda je lidská psychika uzavřený energetický systém, v němž platí zákon o zachování energie; duševní energie libido je podle psychoanalýzy sexuální, pudové podoby (eros, thanatos). Sleduje vývoj libida, tedy psychosexuální vývoj. Freud chápal lidský vývoj jako přesunování tělesných zón, z nichž jedinec čerpá uspokojení. 30

31 1. Orální stadium: 0 1 roků. Uspokojení dosahuje dítě ústy: sání, žvatlání; starší dítě pak kousání. Při ustrnutí v tomto období se osoba stává orálně závislou (přejídání, kouření, kousání). 2. Anální stadium: 1 3 roků. Pudové uspokojení se přesouvá do anální oblasti, rozkoš ze zadržování a vylučování exkrementů. První střet mezi autoritou a dítětem dítě nuceno k disciplíně a dodržování čistoty při vyměšování a ovládání tělesných funkcí. V dospělosti pak hovoří o análně retentivním životní stylu osoba vůči okolí lakomá, k sobě asketická. Análně impulsivní styl vede k potížím se sebekontrolou, neodpovědnosti, agresi. 3. Falické stadium: 3 4 (event. 5) roků. Zdrojem uspokojení jsou genitálie a prostředkem masturbace. Kastrační úzkost je spojena se strachem ze ztráty penisu, u dívek se objevuje závist, či vnímání defektu. Oidipův a Elektřin komplex je spojen s touhou po rodiči opačného pohlaví a pociťují rivalitu vůči tomu druhému. Optimálním řešením je transformace rivality v identifikaci s rodičem stejného pohlaví, což je důležité pro proces pozdější identifikaci se sexuální rolí. 4. Stagnace: 6 12 roků. Uspokojení je zaměřené jen na vlastní osobu, proces socializace, zvládání nových sociálních rolí, potlačení sexuality. 5. Genitální stadium: roků. Nastupují výrazné hormonální změny, probuzeny sexuální touhy, objektem se stávají osoby mimo rodinu. Od sebelásky směřuje k lásce a vztahu. Pokračovatelé Sigmunda Freuda více akceptují vlivy vnějšího prostředí, a poukazují na větší význam primárních vztahů s lidmi a zkušenostmi, které z toho vyplývají. Osobnost je tvořena třemi částmi: id, ego a superego. Novorozenec disponuje pouze id, které funguje podle principu slasti, dítě chce okamžité uspokojení bez ohledu na okolí. V důsledku výchovy se časem vynořuje ego pracující podle principu reality, které se snaží usměrnit požadavky id ve smyslu společenské přijatelnosti. V době vyřešení Oidipovského či Elektřina komplexu se tvoří superego, které obsahuje internalizované zákazy a příkazy rodičů a funguje podle principu dokonalosti. Úkolem ega je slaďovat koexistenci id a superega s ohledem na vnější svět. Celý život dospělého jedince je podle klasické psychoanalýzy de facto určen jeho prožitky v raném dětství. Sedm prvních let života rozhoduje organismus je jako savá houba. Dítě je otcem dospělého. - Jako největší slabina Freudovy teorie se často uvádí nevědeckost a pansexualismus, jako největší přínos pak zdůraznění nevědomí a jeho dynamiky. 31

32 Robert J. Havighurst Klíčovým termínem jsou vývojové úkoly, ty, které před nás klade společnost. Důležité je vlastní uvědomění, prožívání, co chce člověk uplatnit ve svém životě. Pro naplnění úkolu nabízí společnost jisté osvědčené vzorce chování (patterns). Některé vývojové úkoly jsou kontinuální (myšlení se vyvíjí od novorozence do 30-ti let), jiné specifické pro vývojové období. Volí-li člověk svoji cestu a odmítá sociální vzorce, je často sankcionován. Jedno stadium je přípravou na další, nesplnění i předběhnutí vývojového úkolu je spojeno s problémy. Každý vývojový úkol se prolíná do dalších období - zde je důležitá predikce i retrospektiva. 1. rané dětství - úkoly: chodit, jíst, mluvit, vyprazdňovat se, rozeznat pohlavní rozdíly a být cudný; 2. střední dětství: motorické dovednosti, vycházet s vrstevníky, zastávat mužskou či ženskou roli, vytvořit postoje k okolí, vyvinout svědomí, dosáhnout jisté nezávislosti; 3. adolescence: zralé vztahy k vrstevníkům, tělesná kondice, emocionální nezávislost na dospělých, sociálně odpovědné chování, zvládnout mužskou či ženskou roli, příprava na manželství a práci; 4. mladá dospělost zvolit si partnera a naučit se s ním žít, založit rodinu, pracovat, řídit domácnost, vychovávat děti, žít s vrstevníky; 5. střední dospělost: zralá občanská odpovědnost, dosáhnout určitého životního standardu, stabilizovat se, aktivity pro volný čas, přijmout změny středního věku, přizpůsobit se stárnoucím rodičům; 6. zralá dospělost: přizpůsobit se ubývajícím fyzickým silám, odchodu do důchodu, sníženému příjmu, smrti partnera. Erik Erikson Eriksonova teorie je ovlivněna psychoanalýzou, ale zároveň kombinuje biologická, psychologická a společenská hlediska. Erikson mluví o osmi fázích v životě člověka, které nazývá osm věků člověka. V každém období probíhá konflikt pozitivní a negativní tendence. Úkolem je vyřešení konfliktu a získání ctnosti. Pokud je vývojový úkol v daném období nesplněn nebo splněn nesprávně, dochází k přesouvání úkolu do dalšího vývojového období a vývoj jedince stagnuje nebo jedinec cítí negativní následky celý život. 1. fáze základní důvěry versus nedůvěra 0-1rok kojenecký věk. Důvěra dává jistotu, ze které vyplývá bezpečí ke zkoumání dalšího světa. Získanou ctností je naděje. 32