Komunikace ve vzdělávání neslyšících

Transkript

1 UNIVERZITA KARLOVA PEDAGOGICKÁ FAKULTA Katedra speciální pedagogiky Komunikace ve vzdělávání neslyšících BAKALÁŘSKÁ PRÁCE Praha 2010 Vypracoval: Hynek Horký, DiS. Vedoucí práce: PhDr. Kateřina Hádková, Ph.D.

2 Prohlášení: Prohlašuji, ţe jsem práci vypracoval samostatně s pouţitím uvedené literatury a souhlasím s jejím eventuálním zveřejněním v tištěné nebo elektronické podobě. V Praze dne Hynek Horký, DiS.

3 Děkuji vedoucí mé bakalářské práce PhDr. Kateřině Hádkové, Ph.D za pomoc při jejím zpracovávání.

4 OBSAH: OBSAH:... 4 ÚVOD KOMUNIKACE POJEM KOMUNIKACE NARUŠENÁ KOMUNIKAČNÍ SCHOPNOST KOMUNIKACE VERBÁLNÍ ŘEČ A JAZYK KOMUNIKACE NEVERBÁLNÍ MIMIKA PROXEMIKA HAPTIKA POSTUROLOGIE Základní tělesné polohy a postoje KINEZIKA Gesta a řeč očí PARALINGVISTIKA KOMUNIKACE VE VZDĚLÁVÁNÍ NESLYŠÍCÍCH JEDNODUCHÉ KOMUNIKAČNÍ SYSTÉMY SYSTÉMY FACILITOVANÉ KOMUNIKACE SYSTÉMY AUGMENTATIVNÍ KOMUNIKACE SYSTÉMY ALTERNATIVNÍ KOMUNIKACE KOMUNIKAČNÍ SYSTÉM MAKATON KOMUNIKAČNÍ SYSTÉM BLISS KOMUNIKAČNÍ SYSTÉM S OBRAZOVÝMI KOMUNIKAČNÍMI SYMBOLY - PIKTOGRAMY SHRNUTÍ VÝZNAMU KOMUNIKAČNÍCH SYSTÉMŮ ZNAKOVÝ JAZYK A DALŠÍ FORMY KOMUNIKACE NESLYŠÍCÍCH STRUKTURA KOMUNIKAČNÍCH FOREM VE VIZUÁLNĚ MOTORICKÉM KÓDU VÝZNAM ZNAKOVÝCH JAZYKŮ PŘI VÝCHOVĚ A VZDĚLÁVÁNÍ TĚŢCE SLUCHOVĚ POSTIŢENÝCH... 48

5 3. SYSTÉMY - PŘÍSTUPY- VE VZDĚLÁVÁNÍ SLUCHOVĚ POSTIŢENÝCH RYZE ORÁLNÍ PŘÍSTUP SYSTÉM SIMULTÁNNÍ KOMUNIKACE SYSTÉM TOTÁLNÍ KOMUNIKACE SYSTÉM BILINGVÁLNÍ KOMUNIKACE ZÁVĚR SEZNAM LITERATURY... 67

6 ÚVOD Sdělování informací, komunikace a vzájemné porozumění jsou velmi důleţitým předpokladem pro fungování mezilidských vztahů. Právě komunikace, její způsoby, komunikační prostředky a cesty jsou základem pro vytvoření fungujícího lidského společenství. Na rozdíl od jednoduchých pravěkých společenských forem, kdy si lidé povětšinou rozuměli kontextem, je soudobá civilizace v neustálém pohybu, lidé komunikují s lidmi, které ani neznají. V současnosti je stále důleţitější být úspěšný a informovaný a umět tyto informace samostatně a kriticky vyhodnocovat. Zde však musím připomenout, ţe lze komunikovat, aniţ by došlo k vzájemnému dorozumění. Vlastní obsah verbální komunikace se často ztrácí v informačním šumu, vyvstává i otázka jazykové bariéry. Komunikace a zvláště mluvená řeč má velký význam pro rozvoj inteligence a vůbec celé osobnosti. Jiţ jsem uvedl, ţe v komunikačním procesu můţe docházet k poruchám aţ deformaci tohoto procesu. Poruchy komunikace mohou nabývat rozlišných podob - hovoříme o tzv. komunikačních bariérách. Jednou z těchto bariér je bariéra sluchová. Těţké sluchové postiţení má velmi tíţivé důsledky po stránce komunikační, psychické i sociální. (Krahulcová, 2002, s. 14) Tomuto tématu je věnována první kapitola. Ve druhé části se tato práce dále zabývá formami komunikace neslyšících ve vzdělávání, jako jsou jednoduché komunikační systémy, systémy facilitované komunikace, augmentativní a alternativní komunikace a konečně znakovým jazykem. Pokouší se o nastínění a přiblíţení této tématiky ve vzájemných souvislostech. Jedná se o téma, které se u nás systematicky rozvíjí teprve po několik desetiletí. Ve starší odborné literatuře se tak můţeme setkat např. s mylným zařazením znakových jazyků pod oblast neverbální komunikace. Znakový jazyk je však součástí verbální sloţky komunikace, má všechny funkční moţnosti a dovoluje tak člověku akumulovat v sobě zkušenosti předcházejících generací. Současná praxe ve vzdělávání sluchově postiţených 5

7 by se měla ubírat cestou prosazování znakového jazyka do vzdělávacích programů i obecného povědomí a širšího společenského vyuţití. Jednotlivým systémům a přístupům ke komunikaci a vzdělávání se potom věnuji ve třetí kapitole této práce. Mým cílem je tedy předloţit práci, která přinese strukturovaný přehled znalostí a faktů o typech verbální a neverbální komunikace, komunikačních systémech a přístupech ve vzdělávání neslyšících. 6

8 1. KOMUNIKACE 1.1 POJEM KOMUNIKACE Komunikaci (z lat. communis společný) podle B. Krahulcové (2002) často označujeme jako dorozumívání, sdělování informací, které člověku usnadňují orientaci v ţivotním prostředí. Protoţe ţivot člověka se váţe na trojí prostředí, lze rozeznávat téţ trojí formy komunikací: ve vnitřním prostředí je to komunikace intraindividuální, v prostředí přírodním komunikace extraindividuální a v prostředí společenském probíhá komunikace interindividuální. (Sovák, In: kol. autorů, 1980, s. 23) Komunikace intraindividuální jde o výměnu informací ve vnitřním prostředí organismu. Kaţdý organismus je vnitřně organizován a tato vnitřní organizace se zajišťuje komunikací jak intracelulární (nitrobuněčnou), tak komunikací extracelulární (mimobuněčnou). Komunikace extraindividuální slouţí k realizaci dialektických vztahů člověka s jeho přírodním prostředím. Komunikace interindividuální je projevem faktu, ţe člověk je tvor společenský. Vzájemná výměna informací patří k potřebám člověka. Tato komunikace probíhá na různých rovinách i různých formách. Jde v prvé řadě o komunikaci verbální, neverbální a komunikaci mimosmyslovým vnímáním. K poruchám v komunikaci dochází například tím, ţe je sdělení špatně rozšifrováno, nebo je-li pouţito špatného či nesrozumitelného vyjádření (Khelerová, 1995). 7

9 1.2 NARUŠENÁ KOMUNIKAČNÍ SCHOPNOST Definovat narušenou komunikační schopnost není snadné. Komplikované je jiţ vymezení normality určení, kdy se jedná o normu, a kdy jiţ můţeme hovořit o narušení. Hodnocení odchylky od normy závisí na určitých faktorech, jako je vzdělání hodnotícího nebo kvalita jazykového prostředí. Hovoříme li o narušené komunikační schopnosti, je nezbytné ji vnímat v celé její šíři tj. zabývat se jak zvukovou stránkou řeči, tak i ostatními jazykovými rovinami, řečí verbální a neverbální. Komunikační schopnost je narušena tehdy, kdyţ některá rovina (nebo několik rovin současně) jazykových projevů působí interferenčně vzhledem ke komunikačnímu záměru. Přitom můţe jít o foneticko-fonologickou, syntaktickou, morfologickou, lexikální a pragmatickou rovinu jazykových projevů. Můţe jít o verbální i neverbální, mluvenou i grafickou formu interindividuální komunikace, její receptivní i expresivní sloţku. Narušení komunikační schopnosti můţe být trvalé nebo přechodné, můţe být vrozené nebo získané, můţe být hlavním, dominantním symptomem, případně důsledkem jiného dominantního postiţení, poruchy, onemocnění (potom hovoříme o symptomatických poruchách řeči). Porucha můţe být totální nebo parciální. Ten, u koho se porucha komunikační schopnosti projevuje, si můţe, ale také nemusí, svůj nedostatek uvědomovat. Narušená komunikační schopnost se můţe promítat do sféry symbolických procesů i procesů nesymbolických. (Lechta, 1990) 8

10 1.3 KOMUNIKACE VERBÁLNÍ Jedná se o komunikaci zprostředkovanou slovy, jazykem. Podle Slovníku spisovné češtiny se mluvením rozumí vyjadřování myšlenek artikulovanou řečí, případně dorozumívání se nějakým jazykem. (Praha 1978) Podle psychologického slovníku (1996) ji odborníci z univerzity v Palo Alto, zabývající se analýzou komunikačního kontextu, dělí do těchto tří úrovní: suplementární neustálé vzájemné vyrovnávání informační, emocionální a proţitkové úrovně vyměňovaných sdělení, oba účastníci komunikace udrţují rovnováhu, snaţí se jeden před druhým se svými záţitky nezůstat pozadu (přítel přítel). komplementární - jedna osoba je v direktivní, dominantní pozici vůči druhé (učitel ţák, lékař pacient, nadřízený podřízený), oba účastníci takové rozdělení rolí respektují, ţák, pacient ani podřízený se nesnaţí konkurovat dominantnímu partnerovi. Tento typ komunikace je vhodný a účinný zejména při předávání informací. Dnes se do tohoto modelu řadí také práce s počítačem. metakomplementární osoba, která je v dominantní pozici, tuto moţnost nevyuţívá, a úmyslně ji přenechává druhé osobě (terapeut pacient), projevuje se umění naslouchat druhému, mlčet, lépe vniknout do problému a společně pak nalézt řešení. (Psychologický slovník, 1996) ŘEČ A JAZYK Pro člověka je charakteristická především symbolická komunikace, tj. komunikace pomocí specifických symbolů (řečových, výrazových). Řečové formy komunikace dalekosáhle přesahují časová a prostorová omezení 9

11 sociálních kontaktů a umoţňují člověku jednosměrnou komunikaci. ( ) Díky řeči si lidé mohou předávat sdělení o situacích, které existovaly v minulosti nebo které teprve nastanou v budoucnosti. (Nakonečný, 1970, s. 196) Řeč je specificky lidská vlastnost a slouţí člověku k vyjádření vlastních pocitů, myšlenek a přání. Řeč se ve velké míře podílí i na rozvoji kaţdého jedince, značně ovlivňuje rozvoj jeho poznávacích, citových i volních vlastností, je nástrojem myšlení a v neposlední řadě má vliv na rozumový vývoj kaţdého z nás. Základním sdělovacím prostředkem je mluvená řeč. Realizuje se mluvením, je to činnost individuální, kterou můţe kaţdý podle momentální nálady upravovat (např. řeč klidná, vzrušená, monotónní atd.). Jazyk je soustava zvukových a druhotných dorozumívacích prostředků znakové povahy, schopná vyjádřit veškeré vědění a představy člověka o světě a jeho vlastní vnitřní proţitky. (Dvořák, 1998) Oproti řeči, která je výkonem individuálním, je jazyk jevem a procesem společenským. Jazyk dovoluje člověku nejen akumulovat v sobě veškerou zkušenost předešlých generací, ale také předávat ji v sevřené a koncentrované podobě kaţdému dalšímu členu společnosti. V. Strnadová (1998) se při definování funkcí jazyka opírala o studie amerického lingvisty Hocketa. Jeho funkce tedy jsou: funkce sdělovací, uchovávací a poznávací jazykem můţeme popsat veškerou lidskou činnost a takto si vzájemně sdělovat zkušenosti a znalosti. Přenášení vědomostí a zkušeností umoţňuje bezděčné, neřízené učení i výuku ve školách a sebevzdělávání, stejně jako vědeckou činnost. funkce společenská - pomocí jazyka navazujeme, udrţujeme a řídíme mezilidské vztahy. Vzájemně si sdělujeme své vnitřní záţitky a proţívání. Pomocí slov můţeme tyto pocity dokonce i navozovat a ovlivňovat na tom je zaloţeno mnoho druhů psychoterapie. Pomocí jazyka mohou rodiče vychovávat své děti a poskytovat jim tak vzor k přijetí tradičních postojů, morálních a kulturních hodnot dané 10

12 společnosti, jejíţ fungování a řízení jazyk umoţňuje a je jí zpětně formován. Je moţné uvést řadu příkladů, kdy na přesnosti slovního vyjádření závisel nejeden lidský ţivot např. soudnictví. funkce estetická a tvořivá jazyk můţe být prostředkem i cílem umělecké tvorby slovesné umění. I jazykový prostředek sám o sobě lze pociťovat jako umělecké dílo (zvukomalebnost jednotlivých slov, jejich sestavy atd.) Pomocí jazyka lze také jazyk popsat. Toto rozdělení funkcí jazyka je však pouze teoretické, ve skutečném ţivotě jsou spolu vzájemně svázány a propojeny. Znakový jazyk má všechny výše uvedené funkce, a je proto povaţován za součást verbální sloţky komunikace. Podmínkou je, aby byl daný jazykový systém člověku smyslově dostupný a srozumitelný. Jen tak můţe plnit svou funkci. Více o znakovém jazyce a dalších formách dorozumívání neslyšících bude řečeno v další části této práce. Je naprosto zřejmé, ţe různí lidé pouţívají jazyk různými způsoby. Kaţdý člověk vyrůstá a ţije v jiném jazykovém prostředí, má svou individuální jazykovou zkušenost. Na různých místech území se vyskytují místní jazykové rozdíly. Říkáme jim územní nebo zeměpisná nářečí či regionální dialekty. Mezinářečním jazykovým útvarem (interdialektem), který se vyvinul na podkladě dialektů ze středních Čech, je tzv. obecná čeština. Tato je popisována jako nespisovný jazyk a pouţívá se v neoficiálních situacích. Podle toho, komu je sdělení určeno, si lidé volí vhodný jazykový styl. Tento styl se liší například větnou stavbou a výběrem slov. Můţeme zde také mluvit o jazykové kompetenci, která se u kaţdého člověka vyvíjí v průběhu celého ţivota a kaţdý uţivatel má svou individuální slovní zásobu, ať jiţ aktivní či pasivní. Způsob vyjadřování také souvisí s identifikací s určitou věkovou skupinou, některé výrazy jsou individuálně vytvářeny v určité skupině, aby jim nikdo mimo členy skupiny nerozuměl. Můţeme mluvit o dětské řeči, ţargonu či argotu. Existují také slangové výrazy pro profesní a zájmové skupiny. Generační rozdíly se projevují mimo jiné i v postupné změně slovní 11

13 zásoby. Je zapotřebí připomenout, ţe rozsah slovní zásoby však není vnitřní vlastností jazykového systému. Tyto výše popsané body platí o jazykové komunikaci obecně a je moţno všechny bez výjimky aplikovat na znakový jazyk. (Strnadová, 1998) Ve verbální komunikaci se projevuje také úroveň vzdělání a inteligence, odbornost, kulturně etnická příslušnost, ale také příslušnost k dobru či zlu, filantropii či egoismu, slušnosti či neslušnosti atd. Všechny tyto skutečnosti pak způsobují, ţe sociálně - verbální komunikace je sloţitou formou dorozumívání, neboť lidé ve vzájemném styku často při pouţití jistých slov, pojmů a výrazů skrývají rozličný obsah, cíl, operativní i komunikační významy. (Sojka, In: Baláţ & kol., 1988) J. Klenková o řeči říká: Specificky lidským komunikačním znakovým systémem je řeč. Vrcholnou formou komunikace je pouţívání slov, tj. nejmenších samostatných jazykových jednotek, které mají věcný a mluvnický význam. Slova ale nejsou jediným sdělovacím prostředkem. Beze slov se mezi sebou dorozumí i ti, kteří se domluvit nemohou nebo neumí. ( ) K řečové produkci samostatně patřící fenomény jako např. hlasitost, výška hlasu nebo individuální řečové návyky, se zařazují jako paralingvistické znaky oblasti neverbální komunikace. (Klenková, 2000, s. 17) Na tomto místě vystupuje na povrch důleţitost neverbální komunikace, pomocí níţ člověk na jedné straně doprovází jazykový projev a na druhé straně tak člověk vyjadřuje i své vnitřní city. 12

14 1.4 KOMUNIKACE NEVERBÁLNÍ Neverbální komunikace (nonverbální, mimoslovní komunikace) je komunikace zprostředkována pohybem těla, doteky, mimikou, gesty, pohyby očí, kvalitou hlasu, pauzami v řeči, zvuky jako je smích, bručení, prostorovou distancí, čichovými vjemy a pouţíváním různých předmětů (oděv, šperky, kosmetika). (Hartl, 1996) Mimoslovně si většinou sdělujeme emoce (nálady, pocity); dáváme najevo případný zájem o sblíţení, snaţíme se vytvořit u ostatních dojem o sobě a ovlivnit postoj partnera. Je zaznamenáno okolo jednoho milionu mimoslovních signálů, jeţ při komunikaci pouţíváme. Zatímco při verbální komunikaci si předáváme informace, při neverbální prozrazujeme postoje a emoce. Mnohá sdělení mohou být přenášena pouze neverbálně. Je také dokázáno, ţe mnozí se při sociální interakci soustředí především na svůj hlas, ale daleko méně dbají na gesta a mimiku, které právě prozrazují skutečný postoj. Na tomto místě bych se rád zmínil o charakteristikách lidské neverbální komunikace (dále jen NVK), tak jak je interpretují S. Fraňková a Z. Klein (1997): NVK je psychosociální fenomén s neoddělitelnou sloţkou biologické povahy. Uplatňují se v ní vrozené automatismy. NVK je výsledkem fylogenetických procesů. Kaţdý ţivočišný druh, včetně člověka, pouţívá ke komunikaci nástroje, které se osvědčily, prošly přírodním výběrem, staly se jeho vrozenou výbavou. V evoluci člověka se zřejmě uplatňovala NVK ještě před vznikem artikulované řeči, tu však doprovází aţ dodnes. NVK má dynamiku a strukturu. Je to historicky vzniklý systém s vnitřní logikou, nikoli náhodné seskupení jakýchkoliv prvků. NVK má vědomé a nevědomé sloţky. Mnohé výrazové prostředky si člověk neuvědomuje, vybavuje si je bez záměru, nedovede je dobře kontrolovat nebo je zaznamená na základě zpětných vazeb o svém 13

15 jednání. Neverbální projevy jsou součástí některých vegetativních reakcí a reflexů, jiné jsou záměrně vytvářeny a pěstovány. Existují společné rysy NVK, nezávislé na kultuře a způsobu ţivota, které jsou základním výrazovým prostředkem Homo sapiens a majetkem pouze určité uţší skupiny nebo společnosti. Méně je srozumitelná NVK tam, kde se jedná o relativně nové formy, projevy, které se utvořily uvnitř menší a relativně uzavřené společnosti. Některé typy NVK vznikají v procesu ritualizace. NVK je důleţitá v raném věku. Kojenec komunikuje neverbálně aţ do vzniku artikulované řeči. Celá behaviorální ontogeneze je poznamenána rozvojem NVK, některé prostředky se tvoří nápodobou, jiné prostým opakováním na základě zkušeností s vrstevníky a dospělými lidmi. Různé prostředky vyvinuté pro NVK vykazují rozdíly mezi pohlavími. Jde o tzv. terciální znaky sexuálního dimorfismu (rozdíly v myšlení, cítění, chování i neverbálních projevech). NVK se vyznačuje interindividuální variabilitou. Ta závisí na vnitřních dispozicích a ontogenetických faktorech. Co je normální v jedné kultuře, můţe vybočovat z rámce norem jiné kultury a být povaţováno za neadekvátní, aţ nenormální. NVK je proměnlivá i u jednotlivce. Záleţí na jeho vztahu k adresátovi, na aktuálních dispozicích, zdravotním stavu, náladě, emocích. NVK lze vyjádřit kvantitativně i kvalitativně pomocí behaviorálních škál. Je však nutno připomenout, ţe rozhodující význam má neverbální komunikace jako celek, případně ještě v kombinaci se slovním sdělením a činností člověka. Smysluplnost neverbální komunikace je závislá na řadě faktorů. Budeme-li jmenovat ty nejdůleţitější, pak závisí na geografické oblasti (i uvnitř státu), sociálním statutu, kulturní oblasti, ale také na osobnosti jako takové, věku, pohlaví, fyzické kondici atd. Bylo také zjištěno, ţe většina 14

16 nonverbálního chování je naučená dokonce i to chování, které bylo po dlouhá léta povaţováno za vrozené. (Kol. autorů, 1973) O jednotlivých druzích neverbální komunikace se budu zmiňovat zvlášť MIMIKA Mimika bude zřejmě první, co nás napadne, vybavíme-li si pojem mimoslovní komunikace. Mimikou rozumíme proměnlivé výrazy rysů obličeje, jimiţ je vyjadřován průběh myšlenek, citový stav člověka. Vnitřní psychické stavy jedince se tedy citlivě modelují prostřednictvím výrazů obličeje. Psychologický slovník (Hartl, 1996) nám říká, ţe slovo mimika je řeckého původu. Má základ ve slově mimos, coţ znamená napodobující, imitující. Lidská tvář má velice bohatý komunikační potenciál. Je prvořadě důleţitým sdělovačem emocionálních stavů. Odráţí vzájemné postoje lidí, kteří spolu jednají, poskytuje zpětnou vazbu v rozhovoru, tj. odpověď na to, co jsme druhému řekli. (Křivohlavý, 1988, s. 34) Je však nutno zdůraznit, ţe to nejsou pouze emoce, co mimikou vyjadřujeme, můţou to být určitá kulturně tradovaná gesta (např. zdvořilostní úsměv) nebo instrumentální pohyby (např. výraz obličeje při kýchání). Při zkoumání emocionálního sdělení tlumočeného výrazy obličeje je podle Křivohlavého (1988) důleţité od sebe odlišovat tzv. emoce pravé a emoce hrané, tj. skutečně proţívané emocionální stavy, které nacházejí v mimice svůj výraz automaticky, a na straně druhé záměrně vytvářené, rádoby přirozené výrazy obličeje (kdy se například někdo stylizuje do výrazu pozorného naslouchání ve chvíli, kdy neposlouchá). Pokud chceme porozumět vztahu mezi emociálním stavem člověka a výrazem obličeje, je třeba si poloţit dvě základní otázky: kolik rozeznáváme různých druhů emocí? A kolik mimických výrazů je moţné od sebe odlišit? Bylo zjištěno, ţe existuje 7 primárních emocí ve výrazech obličeje: 1. štěstí neštěstí 15

17 2. neočekávané překvapení splněné očekávání 3. strach a bázeň pocit jistoty 4. radost smutek 5. klid rozčilení 6. spokojenost nespokojenost, aţ znechucení 7. zájem nezájem Kladné emoce jsou většinou snadněji identifikovatelné, neţ emoce záporné. Také lze říci, ţe v identifikaci emocí jsou mezi jednotlivými lidmi značné rozdíly. Jsou lidé, kteří mají schopnost číst v obličeji druhých lidí, či odečítat z obličeje to, co se odehrává v emocionální sféře. Není zcela jisté, do jaké míry souvisí tato schopnost se sociální inteligencí. Mimickým projevům emočních stavů u lidí i zvířat se věnoval Ch. Darwin, jeho kniha byla jedním z nejdůleţitějších pramenů pro pozdější zkoumání vztahů mezi výrazem a emocemi. Na závěr mohu tedy shrnout, ţe obličej a oči jsou důleţitým sdělovačem emocionálního stavu a můţeme z nich do určité míry odečítat kvalitu našich emocí PROXEMIKA Nejsou to jen výrazy obličeje, ale i tak zdánlivě prostá věc jako je přiblíţení k druhé osobě nebo naopak oddálení se od ní, která něco sděluje. O tomto druhu neverbální komunikace pojednává proxemika. Termín proximita je odvozen od latinského proximitas blízkost. Výhodou proxemiky oproti jiným druhům neverbální komunikace je, ţe vzdálenost mezi dvěma lidmi, kteří spolu přicházejí do styku, je moţno měřit v metrech. Tato vzdálenost se dá měřit jak v rovině horizontální, např. na podlaze, tak v rovině vertikální, tj. svislé rovině, a to tak, ţe zjišťujeme, o kolik má jeden oči výše neţ druhý. (Křivohlavý, 1988) Lze říci, ţe proximitou se rozumí pohled na vzdálenosti, které mají lidé mezi sebou, kdyţ něco dělají nebo spolu jednají. Zájem o prostorové chování 16

18 lidí ve vzájemné interakci byl podnícen studiem teritoriálního chování zvířat. Podnět pro studium proxemického chování dal ve svých antropologických studiích E. T. Hall. (Lewis, 1995) Lewis sledoval příslušníky různých národů a etnik a zjistil, ţe existují určité společné znaky a určité, kulturou a etnickými faktory ovlivněné skutečnosti. Např. Japonci a Arabové jsou zvyklí na bliţší interpersonální styk neţ Evropané. E. Thiel se zabýval podobnou tematikou: Kaţdá osoba má své teritorium, ale v různých zemích jsou tato teritoria různě velká. Jiná jsou v Japonsku, jiná v Severní Americe nebo ve střední Evropě. Japonci se například museli naučit ţít na malém prostranství, protoţe jejich země je hustě obydlená. Jiné kultury mají zase osobní teritoria v okruhu několika kilometrů. (Thiel, 1993, s. 107) Při zkoumání optimální vzdálenosti mezi dvěma lidmi vykrystalizovalo pojetí osobní zóny člověka. Rozumí se jí prostor okolo kaţdého člověka, do kterého tento člověk nerad pouští ostatní lidi. Kaţdý z nás má svou vlastní příjemnou vzdálenost od druhých lidí, kterou více či méně pravidelně zachovává. Vlivy prostředí, ve kterém vyrůstáme, nejsou jediným faktorem, který nám určuje poloměr osobní zóny. Důleţitou roli zde sehrávají i osobnostní charakteristiky člověka velmi se např. liší velikost osobní zóny u extrovertů a introvertů. Podstatně uţší zónu mají lidé trpící nadměrnou úzkostí, stejně tak i autisté. Sluchově postiţení lidé mají osobní zóny obdobné jako slyšící část populace. Častým problémem můţe být setkání dvou lidí s různě velkými osobními zónami. Následuje jev, který J. Křivohlavý nazývá proxemický tanec. Při tomto tanci jedinci hledají míru vzájemného přiblíţení, která by oběma vzájemně vyhovovala. Podobný druh tance je často moţné pozorovat také u neslyšících, kteří takto hledají nejlepší pozici pro odezírání. Osobní zónu si můţeme představit jako velkou bublinu, která nás obklopuje, a my jsme v jejím středu. Ukazuje se však, ţe kaţdý člověk má ne jednu, ale několik takovýchto bublin o různém poloměru. Různé lidi potom 17

19 pouští různě hluboko do svého osobního prostoru. D. Lewis (1995) rozlišuje čtyři takovéto bubliny : Intimní sféra - uţší zóna, odstup méně neţ 15 cm Hranice této zóny zůstávají snad aţ na výjimku několika typů cizích lidí (lékaři, dentisté) a našich nejintimnějších společníků uzavřeny. V této vzdálenosti jsou zrakové vjemy jako zdroj informací důleţité méně neţ vjemy čichové a hmatové. - širší zóna, odstup cm V této vzdálenosti jsou hmatové jevy prvotním receptorem, čichové vjemy se jiţ stávají méně důleţitými. Zrakové vjemy nám jiţ poskytují více informací. Zorné pole je však ještě velice omezeno a pouze v jeho malé části je moţno vidět ostře. Do této sféry pouštíme opět jen velice blízké osoby rodiče, příbuzné, nejbliţší přátele. Osobní sféra - uţší zóna, odstup cm V této vzdálenosti jiţ nevidíme rysy obličeje druhé osoby zkresleně, detaily obličeje vidíme zřetelně a rozeznáváme i detaily velmi jemné. Do této zóny jsou vpuštěni opět pouze lidé blízcí přátelé, příbuzní, aniţ by vyvolávali znepokojení. - širší zóna, odstup cm Je to hranice oddálení, kterou dodrţujeme při setkání s neznámým člověkem při náhodném setkání. Je pouţívána doslovně k udrţení si lidí od těla. Pouţívá se při hovorech s lidmi, se kterými jsme v dobrých, nikoliv důvěrných vztazích. V podstatě ji tvoří limit fyzického ovládání partnera, moţnost dosahu, moţnost detailního sledování jeho mimiky. Sociální sféra - uţší zóna, odstup 1,2 2,1 m 18

20 Zde je jiţ vzájemný dotyk nemoţný. Rysy obličeje se nejeví zkreslené a jak obličej, tak celý trup jsou vidět naprosto zřetelně. Tato sféra je vyhrazena pro setkání s cizími lidmi a pro neosobní jednání. Při takovémto sluţebním styku jsme zvyklí zachovávat si poměrně větší odstup od druhých lidí. Větší oddálení nám dodává pocit psychického bezpečí. - širší zóna, odstup 2,1 3,7 m O tomto oddálení je moţno hovořit při ryze úředním jednání, při diskusích, při pohovorech, v interakci učitel skupinka ţáků a dalších podobných důleţitých, neosobních výměnách názorů. Nedochází zde k ţádnému náznaku intimností. V našem zorném poli se objevuje celá postava stojícího partnera. Veřejná sféra - uţší zóna, odstup 3,7 7,6 m Vyuţívá se jí pro jednání s cizími lidmi dozajista nejčastěji. Je zde totiţ moţno provést úhybný manévr v případě pocitu ohroţení. - širší zóna, odstup 7,6 m a více Vystupuje-li někdo veřejně herec na jevišti, profesor v posluchárně, učitel ve třídě atd. je třeba, aby zaujal takovou vzdálenost, z níţ by byla zřetelně vidět nejen jeho celá postava a pohyby, ale i jeho pohyb v prostoru. Je to také vzdálenost, která zvyšuje autoritu a prestiţ těch, kdo si tuto vzdálenost dokáţí udrţet. Výše jsem uvedl, ţe máme dvě proxemické roviny. Prozatím jsem se pohyboval v té horizontální. Přicházejí-li však lidé spolu do vzájemného styku, pak se můţeme ptát, zda tzv. převýšení (vyšší poloha očí jednoho z nich) můţe mít vliv na jejich setkání. Jde o vliv prostorových úprav, které jednomu umoţňují zaujetí vyšší polohy a druhého nutí do polohy niţší. Jako jednoduchý příklad lze uvést stupínek vítězů - místa jsou vertikálně uspořádána tak, ţe nejvýše stojí vítěz. Proxemická pozorování takovýchto druhů vertikálního oddálení či přiblíţení začala pozorováním interakce matky s dítětem. Druhá oblast, v níţ 19

21 bylo vertikální převýšení pozorováno, se týká oblasti dospělých lidí. Byl sledován vliv pódia, jeviště či stupínku na klid hovořícího. Ukázalo se, ţe zvýšením místa, odkud se hovoří, se vytváří situace, která dává řečníkovi větší klid. Ten se zvýší ještě více, kdyţ se zvětší i oddálení od posluchačů v horizontální rovině. (Křivohlavý, 1988) Dojde-li tedy k tomu, ţe oči jednoho účastníka komunikace jsou výše neţ oči druhého, můţe se vytvářet sugestivní vliv nadřazenosti a podřazenosti HAPTIKA Termín haptika byl poprvé pouţit a následně i zaveden lingvistou Williamem Austinem a vyjadřuje se jím taktilní kontakt i tím něco sdělujeme. Podání ruky můţe být klasickým příkladem haptického kontaktu. Dle J. Křivohlavého (1988) taktilní kontakt zahrnuje: Příjem zpráv o působení tlaku, který působí deformaci kůţe Příjem zpráv o působení tepla Příjem zpráv o působení chladu Příjem zpráv o vlivu podnětů, které působí bolest Někdy se sem také řadí smysl pro vibrace, který registruje chvění Dojde li k doteku v interakci mezi dvěma lidmi, můţeme hovořit nejen o tom, kterou částí těla se jedna osoba dotkla určité části těla druhé osoby, ale můţeme také charakterizovat druh tohoto doteku. K charakteristice druhu doteku se pouţívá řady termínů. Můţe jít o podání ruky, stisk, objetí, pohlazení, políbení, poplácání atp. Tento styk dotekem můţe být přímý typu kůţí na kůţi, nebo nepřímý např. při poplácání partnera po rameni holou rukou, přičemţ partner je oděn v kabát. (Lewis, 1995) Taktilní kontakt můţeme vnímat jako projev přátelství nebo naopak. Některé druhy doteku - taktilního kontaktu - mají ryze nepřátelský charakter (např. pohlavek, facka) a jiné naopak výrazně přátelský (např. pohlazení). 20

22 1.4.4 POSTUROLOGIE Řeč našich fyzických postojů, drţení těla a polohových konfigurací. Termín posturologie pochází z anglického slova posture, coţ znamená pozice, drţení těla či postoj. Zde sledujeme, jak je kdo nakloněn, jak má nastaveny končetiny, zda naklání hlavu apod. Tělesná poloha nám však naznačuje nejen to, co se s danou osobou děje v určitém okamţiku, ale i to, co se s ní událo v okamţiku předcházejícím a do určité míry můţe napovídat, co se s danou osobou bude dít ve chvíli následující. Křivohlavý (1988) popisuje výrazové moţnosti tělesných postojů takto: Vzhled charakteristika zevnějšku pečlivě upraven, v mezích normálu, znatelně zanedbaný Fyzický postoj chová se příliš uvolněně, chová se přirozeně, nepřirozeně, strojeně Pohyby rukou výrazná nehybnost utlumené pohyby, normální pohyby, nadměrná ţivost a energičnost, prudkost pohybů Pohyby těla výrazný klid, normální pohyby, výrazný motorický neklid Pohyby nohou nohy neustále v klidu téměř bez hnutí, normální pohyby, výrazná aţ nadměrná hybnost Pohyby hlavy hlava v nadměrném aţ strnulém klidu, normální pohyby, nápadná pohyblivost Gestikulace nepouţívá téměř ţádných gest, normální gestikulace, přemrštěná gestikulace Mimika dolní části obličeje oblast úst pohyby potlačeny, normální pohyblivost, mimořádná pohyblivost Pohledy - aktivita v oční oblasti pohyby očí minimální, pohledová činnost v mezích normálu, nadměrná ţivost pohybu očí Mrkací pohyby minimální, normální, znatelně vyšší frekvence mrkání 21

23 Mimika horní části obličeje činnost, normální aktivita, mimořádná činnost - partie obočí a čela ustrnulá Základní tělesné polohy a postoje Fyziologie rozlišuje tři základní polohy člověka: vsedě, vestoje a vleţe. Naše tělo můţe při kaţdé z nich zaujmout různé polohy. Hovoříme-li o vzájemné poloze dvou částí těla při téţe základní tělesné poloze, pouţíváme termínu kompozice. Termínu konfigurace pouţíváme k vystiţení vzájemných poloh většího celku. Určitá konfigurace tak zahrnuje nejen zcela konkrétní polohu rukou a nohou, ale i polohu těla, krku, hlavy atd. Poziturou se rozumí celek, který udává jednak základní tělesnou polohu, jednak polohovou konfiguraci všech částí těla. (Křivohlavý, 1988) Poloha, kterou zaujímáme, kdyţ jsme sami, se obvykle poměrně liší od polohy, kterou zaujímáme, kdyţ si myslíme, ţe nás někdo pozoruje. Vzájemná poloha dvou lidí při interakci v rozhovoru naznačuje, zda a v jaké míře jde hovořícímu o to, o čem hovoří a nakolik je pro něj důleţité naslouchajícího přesvědčit a získat pro svůj názor. Naslouchající zase svým postojem dává najevo zájem či nezájem. E. Thiel se k postojům při komunikaci více účastníků vyjadřuje takto: I úhel, ve kterém se v nezávazném rozhovoru k sobě postaví dvě osoby, prozrazuje mnoho. Můţou další osoby do rozhovoru přijmout nebo je z něho vyloučit. Kdyţ stojí dvě osoby otočené k sobě v 90 stupňovém úhlu a při příchodu třetí osoby otočí horní část těla směrem k ní, znamená to pozvání k rozhovoru. Kdyţ se úhel změní na 0 stupňů a obě osoby se během rozhovoru otočí přímo k sobě, vytvářejí uzavřenou společnost. Vylučují z rozhovoru třetí osobu, jednoznačně dávají najevo, ţe chtějí být samy. (Thiel, 1993, s. 35) Příklonem obvykle vyjadřujeme souhlas a odklonem naopak nesouhlas s účastníkem rozhovoru. V. Vávra k tématu pozic říká: Celé lidské tělo je rovněţ výmluvným řečníkem. Někdy můţe pozorovatele překvapit napjatostí. Jindy zahovoří 22

24 úsluţným přihnutím či rázností. Takových projevů je nekonečné mnoţství a souhrnně se nazývají pozice či pózy. ( ) V mluvení beze slov jde prostě o výrazy celého těla: bez ohledu na to, zda to tělo sedí, stojí, leţí, nebo se pohybuje. (Vávra, 1990, s. 13) Poloha, kterou člověk zaujímá, vyjadřuje jeho postoj k tomu, co se kolem něj děje. Vzniká zčásti automaticky po zaujetí osobního postoje. Tento psychický postoj pak vyjadřuje konfiguraci všech částí těla fyzickou polohou a fyzickým postojem. Celkem je základních polohových konfigurací napočítáno okolo 20. Mimořádný význam má vzájemná poloha osob v bezprostředním styku. To naznačuje, o jaký typ interakce jde, jaká je atmosféra v daném setkání, jak se styk lidí vyvíjí atd. Naznačuje do určité míry i to, kterým směrem se bude setkání vyvíjet KINEZIKA Nauka o pohybu těla v určitém prostředí a čase, studium pohybových výrazů těla jako druh sociální komunikace. Slovo kinezika pochází z řeckého kinema pohyb. Někdy se můţeme setkat i s termíny kineziologie či kinetika. Kinezika zahrnuje všechny druhy pohybů, jde li však o pohyby určitých částí těla, setkáváme se se speciálním označením chirologie se zabývá pohyby rukou a její zvláštní částí je gestika, která se zabývá pohyby rukou, které doprovází nebo nahrazují slovní projev. Klademe-li si otázku, kolik odlišných sdělení je moţno pohyby tlumočit, pak výsledky zkoumání prokázaly, ţe existuje celkem 26 různých druhů sdělení. K zachycování pohybů se v současné době vyuţívá mnohem více prostředků neţ v minulosti, kde hlavním zdrojem byly fotografie. Z těch se poté pomocí systému symbolů zaznamenávaly pohyby rukou a nohou. Metoda SCAN Systematic Transcribing Analytic System je metodou záznamu, kterou se registrují údaje z filmových či videových záznamů. (Křivohlavý, 1988) 23

25 Gesta a řeč očí Gesta patří do kineziky, rozumějí se jimi pohyby, které mají výrazný sdělovací účel a které doprovází slovní pohyby nebo je zastupují. Díváme li se z povzdálí na dva lidi, jeţ spolu hovoří, pak, i kdyţ neslyšíme, o čem hovoří, přeci jen z pohybů jejich rukou můţeme vyčíst, zda rozhovor probíhá v napjatém ovzduší, či naopak v klidu. Gesta mohou nejen doprovázet a dokreslovat to, co se říká, ale mohou za určitých okolností sdělovat pravý opak toho, co je sdělováno slovy. Často pouţíváme gesta, aniţ bychom si toho byli vědomi, děláme je podvědomě. Příkladem můţe být překříţení rukou na prsou, coţ vyjadřuje uzavření přístupu často ho můţeme vidět tam, kde je na člověka vyvíjen určitý nátlak a on se neverbálně brání. Podobně jako u řeči slov je i v řeči gest potřeba počítat s velkým vlivem kulturního prostředí. Je moţno pozorovat určitou specifičnost v gestikulaci u různých národů. Jako jednoduchý příklad lze uvést, ţe chce-li člověk v jedné oblasti naznačit, ţe konec je neodvratný, rukou napodobí revolver a přiloţí si ho ke spánku. V japonské oblasti se v podobné situaci naznačuje gestem harakiri. Kdyţ se totiţ vydáme na cestu kolem světa, nemůţeme si nevšimnout, ţe určitá gesta, na která jsme běţně zvyklí, se ve vzdálenějších končinách vytrácejí a namísto nich se najednou setkáme s čímsi cizím a neobvyklým. Co tato cizí gesta znamenají? Co je v jedné zemi zdvořilé, můţe být v jiné zemi krajně neslušné. (Morris, 1999, s. 7) Je také to řeč našich očí pohledů na nás a našich pohledů na druhé, co tvoří základ neverbálního komunikování. Jiţ dlouhou dobu jsou oči předmětem intenzivního studia fyziologů i sociologů. Fyziology zajímají naše oči jako sloţitý smyslový orgán, psychology jako kanál informační s nesmírně jemnou rozlišovací schopností. Náš zájem bude soustředěn na úlohu očí při styku člověka s člověkem, tj. v sociální interakci. Zajímá nás především to, co nám oči říkají o osobnosti druhého člověka, o jeho psychickém stavu, jeho vlastnostech a jeho vztahu k nám, o tzv. vizuální sociální percepci. Oči jsou nejen přijímačem, ale samozřejmě také vysílačem určitých informací lidem, 24

26 se kterými jsme v osobním styku. Ve styku člověka s člověkem patří řeč očí k nejdůleţitějším způsobům sdělování. Při pozorování řeči očí je podle Křivohlavého (1988) třeba věnovat pozornost zejména: Zaměření pohledu tzv. zacílení pohledu. Psychologie zde hovoří o tzv. terčích. Tím můţe být nejen určitý předmět, ale i druhý člověk. Detailnější pozorování sleduje, kam se díváme, kdyţ se díváme na určitou osobu: na její ruce, na její tvář či do jejích očí. Doba trvání bodového zaměření pohledu zjišťuje se, jak dlouho se dívala jedna osoba na druhou, jak dlouho se jí dívala do obličeje či jinam. Četnost pohledů na určité terče kolikrát jsme v průběhu rozhovoru podívali na člověka A, kolikrát na člověka B, C atd. Sled pohledů sekvence - díváme-li se na skupinu lidí, pak je moţno určit nejen jak dlouho a jak často se díváme na jednotlivé osoby, ale i pořadí pohledů. Celkový objem pohledů sečtením časů všech pohledů věnovaných určité osobě získáme údaj o celkovém objemu pohledů. Ten je často označován za ukazatele sociálního zájmu. Vyjadřuje sumu času, který je pohledem věnován určité osobě. Úhel pootevření očních víček na danou osobu máme moţnost se dívat s očima dokořán nebo naopak očima přivřenýma. Schopnost rozlišovat pootevření očí je větší neţ toto pootevření záměrně produkovat. Průměr zornice je důleţité odečítat co nejpřesněji průměr zornice při zaměření pohledu na určitou osobu při přechodu z jedné osoby na druhou. Odklon směru pohledu od normály obličeje (normála osa kolmá na plochu) díváme-li se na určitou osobu, pak můţeme natočit obličej přímo tam, kam se díváme. Je také moţné ji sledovat pouze po očku. Mrkací pohyby 25

27 Tvary a pohyby obočí při pohybu obočí dochází k deformaci kůţe a ta dává obočí různý tvar. Tvary vrásek kolem očí deformace kůţe kolem očí na čele nad očima, po stranách očí, uprostřed mezi očima, u kořene nosu. Tyto deformace se projevují jako vrásky a jsou různého tvaru. Co nám říká různá délka doby pohledu na nás? Odpověď hledejme opět v práci J. Křivohlavého (1988): Déle se díváme na osobu, které si váţíme. Na osoby, které jsou pro nás subjektivně autoritou, se díváme poměrně déle neţ na osoby, kterých si tolik neváţíme. Delší dobu pohledu věnujeme osobám, které jsou sluţebně starší. Zaměření dlouhého pohledu na preferované osoby. Déle se díváme na lidi, kterým dáváme z nějakého důvodu přednost. Pohledy určené přátelům a nepřátelům. Lidem, s nimiţ jsme v přátelském vztahu, věnujeme více pohledové pozornosti. Pohledy na lidi známé a neznámé. Na lidech, které známe, ulpíváme pohledy podstatně déle. Dalo by se říci, ţe delší pohledy jsou určeny lidem, které máme rádi. Toto však platí pouze v první fázi navazování přátelství, tj. tam, kde nám jde o to, abychom získali kladný postoj partnera. Podaří-li se nám tento intimnější, přátelštější vztah navázat, změní se i naše pohledová činnost. Nejdelší pohledy věnujeme těm, o jejichţ kladný vztah velice stojíme a u nichţ si ještě nejsme docela jisti, jestli k nám takový kladný postoj také mají. Tento vztah se týká nejen časového trvání pohledů, ale i jejich četnosti. Kaţdý z nás dozajista cítí nepříjemné pohledy, které jako by nás probodávaly či naopak ty, které nám velmi lichotí. Pojďme se nyní podívat, jak se to má s takovými pohledy v sociální interakci. Nepříjemný je obvykle pohled, který trvá bez přestání delší dobu. Lidově mluvíme o zírání, civění. Není také příjemné, kdyţ se na nás druhá 26

28 osoba ani nepodívá. Můţe-li se někdo na mě podívat a neudělá to, pak to lze povaţovat za ignorování, opomíjení, apatii, coţ je pociťováno nelibě. Muţům jsou nejpříjemnější pohledy, které na ně upírá mladší ţena, případně ţena stejně stará jako jsou oni sami. Pohledy druhých muţů jsou přijímány rozdílně. Příjemnějšími se zdají být pohledy muţů mladších, naopak pohledy starších jsou nejméně příjemné. Ţenám jsou nejpříjemnější pohledy mladších ţen, neţ jsou ony samy. Rovněţ je jim příjemnější pohled muţe neţ ţeny, a to zejména pohled relativně stejně starého či mladšího muţe. Nepříjemně na ţeny působí pohled muţe nápadně staršího. Za extrém nepříjemnosti je zde povaţována situace, kdy ţenu pozoruje druhá ţena, přibliţně stejně stará jako ona. (Křivohlavý, 1988), (Lewis, 1995), (Vávra, 1990) Poznatky z oblasti mimiky naznačily mimořádnou důleţitost očí, pohledů a dalších výrazů v obličeji. Tím, co naše oči dělají, sdělujeme druhým lidem, jak nám je, jak se cítíme atd., ale také jaký vztah k nim máme. Nebýt řeči očí, byl by náš osobní styk o něco skutečně cenného a podstatného ochuzen PARALINGVISTIKA Paralingvistika sice patří do neverbální komunikace, vztahuje se ale také k naší řeči, tvoří určitý přechod od verbálních k neverbálním způsobům vyjadřování. Paralingvistické jevy nelze klasickými metodami dobře zaznamenat. Mezi paralingvistické charakteristiky řeči tak, jak je člení Křivohlavý (1988), patří: Hlasitost řeči - hovoří šeptem, v mezích normálu, hlučně Výška tónu řeči - mluví hlubokým hlasem, v mezích normálu, vyšším hlasem Rychlost řeči - příliš pomalu, středně rychle, příliš rychle Objem řeči - řekne toho velice málo, přiměřeně, mnoho 27

29 Plynulost řeči - mluví neplynule (se zámlkami a pomlkami), plynule, mimořádně plynule Intonace - melodie řeči monotónně, s přirozenou intonací, přehání intonaci Chyby v řeči - v řeči je hodně chyb (přeříkává se, nedokončuje věty ), chyby v mezích normálu, téměř bez chyb Správnost výslovnosti - výslovnost nepečlivá, nedbalá - i řeč dosti nesrozumitelná, v mezích normálu, výslovnost přehnaně co nejsprávnější Kvalita řeči - věcnost hovoru - projev strohý, úsečný, projev přiměřený věci, o kterou jde, projev rozvláčný, upovídaný Členění řeči - frázování - bez výraznějších přestávek a pauz, členění v mezích normálu, přehnané - řeč je tím příliš roztrhána Mezi paralingvistické sloţky akustického projevu patří tyto skupiny: Hlasová dimenze akustického projevu hlas je velice bohatým a obsaţným projevem lidské komunikace. Netlumočí jen obsah sdělení, je rovněţ velice účinným sdělovačem psychického stavu hovořící osoby. Tento se odráţí velmi výrazně ve zbarvení hlasu, v tónině, ve které je hovor veden a v hlasitosti slovního projevu. Zabarvení hlasu lze povaţovat za ukazatele momentální nálady daného člověka. Časové charakteristiky řečového projevu u různých lidí můţeme pozorovat také různou rychlost či tempo řeči. Tato se měří mnoţstvím produkovaných slov za minutu. Tato dynamika řeči, vyjadřovaná rychlostí produkce slov za minutu, je dávána do souvislosti s tématem hovoru. Velká plynulost řeči dává tušit, je-li kombinována s velkou produkcí slov, ţe daná osoba není úplně v klidu. Zvláště, kdyţ je tento projev spojen se zvýšenou hlasitostí a vyšším, pisklavějším hlasem. Druhým pólem tohoto je malá produkce slov nemluvnost. Interakční vztahy v jazykovém projevu sledujeme-li rozhovor, na němţ se podílí několik lidí, můţeme zde nalézt několik jeho 28

30 aspektů. V prvé řadě je to charakteristika relativní délky řeči jednotlivých účastníků hovoru. (Křivohlavý, 1988), (Křivohlavý, 1986) Co se týče přestávek v řeči, tedy doby ticha v rozhovoru, pak při jejím zkoumání nejde ani tak o celkovou dobu ticha v průběhu daného rozhovoru, jako spíše o sledování ticha v různých fázích rozhovoru, tj. o sledování chvil, kdy se mlčí. Reakčním časem rozumíme dobu, která uplyne od chvíle, kdy osoba, jeţ ukončila svůj příspěvek, umlkla, aţ do okamţiku, kdy se slova ujala další osoba. Iniciační čas je doba, která uplyne od chvíle, kdy přestala hovořit daná osoba v naději, ţe se někdo ujme slova. Kdyţ se nikdo neujal, začala tato osoba znovu hovořit. Časem souběţného hovoru míníme čas, po který hovořili dva účastníci rozhovoru najednou. Celkovou časovou charakteristikou je čas vyuţitý k rozhovoru. (Křivohlavý, 1988) Paralingvistické sloţky řeči pomáhají na straně jedné vyjádřit a dokumentovat pravost sdělované významové sloţky řeči, a na straně druhé dešifrovat, rozpoznat, za čím stojí ten, kdo mluví. 29

31 2. KOMUNIKACE VE VZDĚLÁVÁNÍ NESLYŠÍCÍCH 2.1 JEDNODUCHÉ KOMUNIKAČNÍ SYSTÉMY V oblasti vzdělávání zdravotně postiţených probíhá proces demokratizace, humanizace a integrace. Do tohoto procesu se vzdělavatelé snaţí zapojit co největší počet dětí, a to i takové, jejichţ předpoklady ke vzdělávání jsou nízké a které byly dříve označovány za nevzdělavatelné. Pojem integrace je dnes široce diskutován. Setkáváme se s nadšeným přijímáním i střízlivými úvahami nad její vhodností. Vzdělávání pomocí běţně uţívaných metod působí lidem s postiţením povětšinou větší či menší obtíţe. Chceme-li se podílet na vzdělávání postiţených a usnadnit jim tak orientaci v sociálním prostředí, musíme se pokusit vyuţít při jejich vzdělávání i doposud méně známých a netradičních metod, které naleznou uplatnění zejména při rozvíjení rozumových schopností, orientačních dovedností a napomohou zlepšit sociální komunikativní dovednosti. (Kubová, 1996, s. 5) J. Klenková, která se zabývala stimulací verbálních schopností, o komunikaci postiţených s několika vadami říká: Vývoj komunikačních schopností má důleţitou roli ve vývoji osobnosti. Proto i kdyţ je dítě schopno informace přijímat, dekódovat, zpracovat, kódovat myšlenky pro zadání informací, informace také jednoduchým hlasitým vyjádřením s pomocí gest a mimiky zaslat, komunikující partner jim nerozumí. (Klenková, 2000, s. 64) Dítěti s postiţením, u kterého je verbální komunikace omezena nebo je zcela nedostupná (je mu znemoţněno vyjadřovat svoje city, myšlenky, vůli, reakce na podněty), jsou určeny alternativní komunikační systémy. Mohou napomoci tomu, aby se postiţený stal aktivním komunikujícím partnerem. Jednoduché komunikační systémy jsou určeny pro ty děti nebo dospělé, kteří nemluví vůbec, nejsou schopni zvládnout ani orální, ani vizuálně - motorické formy jazyka a také pro ty, kteří nemohou samostatně 30

32 spolehlivě ukazovat, co chtějí říci. Dalo by se souhrnně říci, ţe jsou určeny pro osoby s těţším sluchovým postiţením a s postiţením kombinovaným. 2.2 SYSTÉMY FACILITOVANÉ KOMUNIKACE Jsou zaloţeny na řízeném výběru předloţených komunikačních jednotek k dorozumívání. Slovní nebo i hláskový materiál, který je předkládán, můţe mít nejrůznější formy - od kartiček s obrázky, symboly, piktogramy, písmeny nebo slovy, jejich vzájemnou kombinaci, přes mluvící hračky a různé přístroje aţ po počítačové zpracování komunikačního nabídkového listu. Facilitovaná komunikace patří většinou mezi tzv. statické systémy, kdy jsou komunikační jednotky předkládány nemluvícímu jedinci v hotové formě a ten pouze vybírá dle svého komunikačního záměru. Mezi nejznámější metody patří facilitovaná komunikace Rosemary Crossleyové. Metoda facilitované komunikace patří mezi metody slovní komunikace. Je zaloţena na mechanické podpoře ruky postiţeného. Zatím není příliš do hloubky probádáno, jakým způsobem vzniká ona zvláštní podpora pro komunikaci. Jisté však je, ţe důleţitou roli hraje důvěra postiţeného člověka k osobě facilitátora. Facilitátor přidrţuje ruku osobě, která chce něco sdělit, nastavuje protitlak proti ruce ţáka podle jeho svalového napětí a zajišťuje tak zpětnou vazbu a zároveň ji stimuluje. Cílem této metody je postupně omezit podporu facilitátorovy ruky na co nejmenší míru. Existují děti i dospělé osoby, u nichţ je dostačující podpora distanční, bez přímého doteku. Je to metoda edukační, která na jedné straně vyvolala veliké mnoţství protichůdných a nedůvěřivých postojů. Na straně druhé je progresivní v tom, ţe se začíná od jednoduchých otázek typů ano - ne, třeba ukazováním pojmů, a buduje se tak souhra dvou lidí k čím dál dokonalejší komunikaci. (Krahulcová, 2002, s. 262) 2.3 SYSTÉMY AUGMENTATIVNÍ KOMUNIKACE 31

33 Augmentativní komunikační systémy (augmentace - z latinského rozšiřování, zvětšování, rozhojnění) podporují jiţ existující komunikační schopnosti, určité existující dovednosti (dosud však nedostatečné pro dorozumívání), usnadňují porozumění řeči i vlastní vyjadřování. 2.4 SYSTÉMY ALTERNATIVNÍ KOMUNIKACE Jedná se o dynamické komunikační systémy, které se ve většině případů pouţívají jako náhrada mluvené řeči. V případě sluchově postiţených se jedná o ty metody, které se pouţívají jako náhrada znakového jazyka. Je třeba připomenout, ţe při výběru komunikační formy pro kaţdého postiţeného je důleţité zohlednit všechny osobnostní podmínky, tzn. nejen věk, ale také úroveň kognitivních schopností, stupeň rozumění řeči, jeho současný způsob a předpokládaný vývoj dorozumívání, zda má snahu komunikovat, stav jeho motorických funkcí, jeho pohybové moţnosti, stav smyslových orgánů. V neposlední řadě se při výběru prostředku alternativní komunikace musí brát v úvahu prostředí postiţeného, tedy zda jsou lidé v nejbliţším prostředí postiţeného schopni a ochotni se naučit s postiţeným těmito alternativními způsoby komunikovat. Tyto komunikační systémy mohou být dynamické nebo statické. Dynamické systémy zahrnují znaky, gesta, prstovou abecedu, znakovou řeč a Makaton. Mezi statické systémy, kdy jsou symboly předkládány nemluvící osobě ve dvou aţ trojrozměrné formě, patří systém Bliss a piktogramy. (Kubová, 1996), (Klenková, 2000) 32

34 2.4.1 KOMUNIKAČNÍ SYSTÉM MAKATON Makaton je jazykový program, který poskytuje základní prostředky komunikace a podněcuje jak rozvoj mluvené řeči, tak i porozumění pojmům u dětí a dospělých s komunikačními problémy. Makaton byl navrţen logopedkou M. Walkerovou a psychiatrickými konzultanty K. Johnstonovou a T. Cornforthem z Královské asociace pro pomoc neslyšícím ve Velké Británii. Název makaton je sloţeninou jejich křestních jmen. Podle Kubové (1996) pracoval tým tvůrců systému původně s dětmi s mentálním postiţením a autismem, které nebyly neslyšící, ale nekomunikovaly mluvenou řečí a špatně jí rozuměly. Později začal být tento systém vyuţíván pro potřeby komunikace zejména u osob s těmito typy postiţení: neslyšící dospělí a děti s mentálním postiţením, slyšící děti a dospělí s mentálním postiţením, kteří nekomunikují mluvenou řečí a špatně jí rozumějí, dospělí a děti s mentálním a tělesným postiţením, děti s autismem, malé neslyšící děti a děti s problémy v artikulaci, např. artikulační dyspraxií, a také některé dospělé osoby trpící komunikačními problémy následkem úrazu mozku nebo mozkové mrtvice. Slovník Makaton je jazykový program, který uţívá znaky doplněné mluvenou řečí a symboly. Znaky Makaton pocházejí buď z přirozeného znakového jazyka komunity neslyšících, nebo ze znakových systémů uţívaných ve vzdělávání neslyšících. Znaky Makatonu jsou v kaţdé zemi před zavedením systému pečlivě vybírány a standardizovány. V případě, ţe dospělý nebo dítě vyčerpá znaky, které slovník Makaton nabízí, můţe i nadále rozvíjet svoji zásobu znaků osvojením dalších znaků z jazyka komunity neslyšících. Při pouţívání Makatonu není nezbytné znakovat všechna uţívaná slova, znakují se zpravidla takzvaná klíčová slova. Symboly Makaton, které se pouţívají v některých případech zároveň se znaky, umoţňují pouţít vícesmyslový přístup v komunikaci. Mohou být také uţívány jako primární 33