SLOVNÍ ZÁSOBA A TERMINOLOGIE ČESKÉHO ZNAKOVÉHO JAZYKA

Transkript

1 SLOVNÍ ZÁSOBA A TERMINOLOGIE ČESKÉHO ZNAKOVÉHO JAZYKA Alena Macurová Anotace: Existující slovníky českého znakového jazyka (obecné i terminologické) nesou kromě primární funkce shromažďovat slovní zásobu českého znakového jazyka i funkce sekundární: posilují sebepojeti komunity českých neslyšících, přispívají k standardizaci českého znakového jazyka a k jeho udržení a posílení a boří předsudky o jeho malé slovní zásobě. Terminologické slovníky, které reflektují proměňující se sociokulturní potřeby českých neslyšících (potřebu odborného vyjadřování v českém znakovém jazyce), navíc zprostředkovaně poukazují i na možnost užívat český znakový jazyk ve vzdělávání neslyšících. Soustavy termínů (terminologie) českého znakového jazyka i obecná slovní zásoba jsou doposud zpracovávány zvi. se zřetelem k aktuálním potřebám interkulturní komunikace; vytvoření takového slovníku, který by výběrem hesel a jejich zpracováním odpovídal standardům lexikografické práce, je úkolem, který před českou lingvistikou znakových jazyků teprve stojí. Klíčová slova: Český znakový jazyk a jeho slovní zásoba, slovníky (obecné i terminologické) českého znakového jazyka, podoba a funkce slovníků českého znakového jazyka, terminologie a její slovníkové zpracování. Slovníky českého znakového jazyka / znakové řeči" Slovníky nějak vztažené k českému znakovému jazyku (nebo znakové řeči") u nás vznikají po roce 1988 v nemalém počtu. 1 Vedle prvního knižního Slovníku znakové řeči (Gabrielová; Paur; Zeman 1988) jsou dnes k dispozici slovníky další, knižní i elektronické (a také slovníky na internetu). Už z titulů slovníků je zřejmé, že jsou v podstatě dvojího druhu: slovníky tzv. všeobecné (např. Potměšil 2002, 2005) a slovníky terminologické (např. pro oblast pedagogiky a psychologie, historie, tělesné výchovy a sportu, gynekologie a porodnictví apod.). Méně je z titulů patrné, že vlastně nejde o slovníky znakového jazyka", tedy o jednojazyčné slovníky výkladové, ale o slovníky překladové, dvoujazyčné, konkrétně česko-cizojazyčné (v nichž je - pro uživatele češtiny - čeština kódována do českého znakového jazyka). Cíl takových slovníků by měl být, resp. je, předpokládám, shodný s cíli každého překladového slov- 1 Databáze L. Okrouhlíkové jich zahrnuje ke dvacítce - a to ještě do tohoto počtu nejsou zahrnuty ty publikace, které se sice označují jinak než slovníky (např. jako kursy znakové řeči"), shromažďují ale vlastně (jen) slovní zásobu českého znakového jazyka, gramatiku nechávají stranou (např. kurz české znakové řeči brněnské Unie neslyšících, Růžičková 1997 aj.).

2 niku: měly by usnadnit praktický, kulturní nebo odborný styk (vázaný na terminologii) mezi uživateli dvou jazyků, popř. sloužit studiu druhého, cizího jazyka (k povaze, cílům a lexikografickým zásadám zpracování překladových slovníků srov. Čermák 1995). Do řady překladových slovníků terminologických se nejnověji řadí slovník, jenž svou dvoujazyčnost přiznává už v titulu 2 a má sloužit odbornému styku slyšících a neslyšících Čechů v oblasti školské" jazykovědy, Slovník český jazyk - český znakový jazyk. Školská jazykovedná terminologie pro l.a 2. stupeň ZŠ (Nováková; Vysuček; Šuchová 2007). Autoři slovníku měli oproti autorům jiných slovníků snazší výchozí pozici. A to v několika ohledech: (1) Heslář slovníku přejali z materiálu Školská jazykovedná terminologie publikovaného v nedávné době (2004,2005) na www stránkách MŠMT ČR a odborně garantovaného Jazykovědným sdružením ČR. (2) Ekvivalenty k českým jazykovědným termínům nebylo třeba složitě shromažďovat. Už nějakou dobu totiž existují, žijí v textech" a v komunikaci (k tomu srov. Hausenblas 1962): běžně se skoro už desítku let používají na FF UK v Praze, v lingvistických předmětech oboru Čeština v komunikaci neslyšících. Ve většině případů tedy bylo možno zařadit do slovníku termíny už hotové", které - jako termíny místné standardizované - v odborné komunikaci fungují. (3) Podobu termínu garantují lingvisticky vzdělaní čeští neslyšící, kteří se bezpečně vyznají v příslušné pojmové oblasti, tj. v lingvistice, a ještě jsou schopni reflektovat slovotvorné principy českého znakového jazyka (i v jejich odlišnostech od češtiny). Svým soustředěním na podávaný obsah (ne na vnějšně líbivou nebo snad zábavnou formu, která mnohdy maskuje plytkost obsahu) poskytuje Slovník český jazyk - český znakový jazyk. Školská jazykovedná terminologie pro l. a 2. stupeň ZŠ dobrý základ k tomu, aby čeští neslyšící a jejich učitelé mohli ve znakovém jazyce komunikovat o (psané) češtině, také ale o českém znakovém jazyce nebo o jazyce vůbec. Skryté funkce" slovníků českého znakového jazyka Funkce usnadnit praktický, kulturní nebo odborný styk mezi českými slyšícími a neslyšícími ale ani zdaleka není jediná funkce, která se slovníkům vztaženým k českému znakovému jazyku přiřazuje. Skrytě, v druhém plánu, jsou takové slovníky něčím víc než jen soupisem českých výrazů a jejich ekvivalentů v českém znakovém jazyce Titulem také otevřeně poukazuje na primární adresáty slovníku - slyšící Čechy. Stranou zde nechávám to, že zpracování našich slovníků - jako slovníků dvoujazyčných - je obvykle cíleně zaměřeno přímo na dorozumívací praxi (jsou obvykle jen seznamy" výrazů dvou jazyků), standardy zpracování dvoujazyčných slovníků (např. pokud jde o podobu heslových slov) v nich stávají stranou. To ale nic nemění na tom, že každý takový slovník je v jistém ohledu cenný.

3 V čem jejich důležitost spočívá? Upozorním jen na tři oblasti jejich skrytého působení", podle mého názoru nejzávažnější a nesporné. Všechny slovníky bez ohledu na kvalitu zpracování 1) posilují sebepojetí českých neslyšících: ti také jejich prostřednictvím získávají sebevědomí, začínají se vymezovat (i) jako příslušníci jazykové a kulturní komunity, začínají si uvědomovat hodnotu své kultury, svého jazyka, 4 sebe sama, a to i v reflexi situace znakových jazyků jinde ve světě (jako zdrojů případných výpůjček rozšiřujících domácí slovní zásobu); 2) přispívají k standardizaci českého znakového jazyka; 3) boří vžité představy (předsudky) o tom, že český znakový jazyk je primitivní (nebo: primitivnější než čeština), protože má omezenou (malou) slovní zásobu. 5 Příčiny negativních názorů na český znakový jazyk Podívejme se na věc blíž, komplexněji. Žádný jazyk není ani jen slovní zásoba, ani jen gramatika, obojí spolu souvisí. Proč se soudy o malé /omezené slovní zásobě českého znakového jazyka (spolu se soudy o nedostatečnosti" jeho gramatiky) vůbec objevují? Z čeho pramení představa, že český znakový jazyk je něco míň" než čeština? Soudím, že především z neznalosti českého znakového jazyka. Ti, kteří podobné názory vyslovují, většinou s českým znakovým jazykem vlastně vůbec nepřišli 4 5 Českému znakovému jazyku se prostřednictvím každého slovníku přiznává nejen samotná existence", ale i jistá hodnota" přesahující hranice komunity neslyšících (slyšícím stojí za to" slovníky znakového jazyka vytvářet). Se soudy o malé slovní zásobě" českého znakového jazyka se obvykle spojuje názor, že český znakový jazyk nemá gramatiku", popř. že má málo gramatiky" (podrobněji o tom srov. ve Speciální pedagogice v cyklu Poznáváme český znakový jazyk). Zde proto jen stručnou shrnující poznámku: Je zřejmé, že gramatika českého znakového jazyka není s gramatikou češtiny totožná, a ani jí není nijak blízká. Určitě lze souhlasit s tím, že český znakový jazyk nemá - stejně jako např. angličtina nebo němčina a spousta jazyků dalších - právě gramatiku češtiny. Nenajdeme v něm třeba soustavy pádových koncovek, nemá gramatickou kategorii čísla, jeho slovesa se pravidelně neproměňují podle kategorií osoby, čísla, času, způsobu, rodu a vidu atd. atd. To ale neznamená, že český znakový jazyk nemá prostředky, jak vyjádřit vztahy mezi znaky ve výpovědi, anebo že není schopen vyjádřit stejné obsahy jako čeština, že tedy neumí vyjádřit např. mnohost, podmínku, že neumí situovat nějaký děj v čase, že neumí vyjádřit, zda jde o děj dokončený nebo dosud trvající (nebo třeba o děj pravidelné opakovaný), že neumí vyjádřit stupeň vlastnosti, nebo že neumí vyjádřit, od koho děj vychází a ke komu/k čemu směřuje. To všechno umí, dělá to ale jinými prostředky než čeština. Znakový jazyk tedy svou gramatiku má: to nutné konstatuje každý, kdo český znakový jazyk ovládá a kdo o něm přemýšlí. Jde jen o to tuto gramatiku poznat a popsat. V tom musí mít - stejně jako při tvorbě slovníků - rozhodující slovo lingvisticky vzdělaní čeští neslyšící.

4 do kontaktu: setkali se obvykle s nějakými znakovými systémy, které obvykle zcela, nebo ve velké míře rezignují na užívání nemanuální složky znakového jazyka a (různým způsobem) kombinují mluvenou řeč a stále stejné, v kontextu neproměňované znaky. Takové znakové systémy, v nichž je čeština (někdy se znaky vyslovovaná) kódována do znaků", 6 u nás bývají obvykle označovány souhrnně jako znakovaná čeština. Ta ovšem má s českým znakovým jazykem jen málo společného. 7 Něco z těch soudů o českém znakovém jazyce, které ho de facto staví níž" než češtinu, je při dobré vůli pochopitelné. Obecněji totiž platí (srov. k tomu např. Salzmann 1997), že uživatel nějakého jazyka obvykle považuje charakteristické rysy vlastního jazyka za nadřazené jazykům jiným, svůj jazyk klade na hodnotové stupnici nejvýš", považuje ho za nejlepší" (v hodnocení různých jazyků jejich ne-rodilými uživateli se tak setkáváme např. s názory, že němčina je tvrdá", polština moc měkká", čeština že má absurdní shluky souhlásek typu čtvrť, scvrnkls apod.). A takové hodnotící postoje se samozřejmě vyhrocují v situaci, kdy do hry vstupují jazyky většinové a menšinové, a navíc ještě jazyky s různým způsobem existence - audioorální čeština a vizuálněmotorický český znakový jazyk. A jak se to má s malou slovním zásobou" znakových jazyků? Malá / omezená slovní zásoba? I jen letmým nahlédnutím do existujících slovníků znakových jazyků a jejich srovnáním se slovníky příslušných jazyků mluvených 8 nepochybně zjistíme, že slovníky mluvených jazyků jsou skutečně nepoměrně obsáhlejší, zahrnují daleko více slovníkových hesel. Důvody této rozdílnosti jsou nasnadě. Do hry vstupují dva faktory: faktor strukturně lingvistický (specifické pojmenovací možnosti znakových jazyků) a faktor sociolingvistický (zvi. sociokulturní potřeby neslyšících komunit). Nejprve k faktoru prvnímu. Slovníky znakových jazyků ani zdaleka nezahrnují všechny znaky, které jsou účastníkům komunikace ve znakovém jazyce k dispozici. Zahrnují obvykle jenom znaky už hotové", ustálené (petrifikované), takové znaky, které tvoří jádro slovní zásoby (srov. např. Johnston; 6 Na různé kódy substitučního znakovánf, oddělující manuální od nemanuálního a reprezentující lexikální jednotky anglické výpovědi manuálními znaky, upozornil v souvislosti s americkým znakovým jazykem a angličtinou už Stokoe (1972). 7 Úplně stranou nechávám to, že odsudky českého znakového jazyka jsou mnohdy spojeny jen s mlhavými představami o jazyce vůbec; jejich autoři např. nerozlišují jazyk a řeč, verbální a neverbální komunikaci apod. ' Např. srovnáním dvoujazyčných slovníků angličtina - americký znakový jazyk" se slovníky angličtina - jiný mluvený jazyk" nebo slovníků čeština - český znakový jazyk" např. se slovníky čeština - angličtina".

5 Schembri 2007). Vedle nich ale existují ještě znaky jiného typu, tzv. znaky produktivní (někdy bývají označovány, srov. např. Brennan 1994, jako znaky typu do it yourself", udělej si sám") - a ty obvykle ve slovnících zachyceny nejsou. 9 Přitom je - z popisů všech znakových jazyků - dobře známo, že právě tento typ znaků (vytvářených zvi. pomocí tzv. klasifikátorových a metaforických morfému) je pro znakové jazyky charakteristický a z komunikačního úhlu pohledu, z hlediska naplňování vyjadřovacích potřeb, je velmi důležitý. Čistě prakticky tedy: počet poj menovacích prostředků, které mají uživatelé znakových jazyků k dispozici, nelze ztotožňovat jen se znaky zachycenými ve slovníku (je nepoměrné větší). A vyslovovat soudy o velikosti slovní zásoby znakového jazyka jen na základě srovnání počtu slovníkových hesel v slovnících mluveného vs. znakového jazyka dost dobře nelze. A druhý faktor, který vstupuje do hry? Ten je, jak už bylo řečeno, spjat s faktory sociolingvistickými. Zkusme si položit otázku, zda slovní zásoba českého znakového jazyka umožňuje, nebo neumožňuje vyjádřit všechny ty aspekty hmotného a společenského světa, které jeho uživatelé vyjádřit potřebují. Slouží dobře příslušníkům české komunity neslyšících, tedy tomu společenství, které daný jazyk užívá? Jeden z velkých lingvistů 20. stol. k tomu už ve dvacátých letech dvacátého století poznamenal: Je zřejmé, že samotný obsah jazyka je těsně spjat s kulturou. Společnost, která nic neví o teosofii, nepotřebuje pro ni žádné slovo; lidé, kteří nikdy neviděli koně a ani o něm neslyšeli, si museli slovo pro toto zvíře vytvořit či vypůjčit, když se s ním setkali." (Sapir 1921). To nepochybně platí: proč by měl mít třeba Eskymák potřebu pojmenovat aerobik, když tento druh cvičení není součástí jeho kultury (srov. Salzmann 1997)? A podobně se můžeme ptát - proč by to, co není součástí kultury českých neslyšících, měl pojmenovávat český znakový jazyk? Proč by měl mít český znakový jazyk vypracovanou např. terminologii geografickou, biologickou, chemickou nebo lingvistickou - když ji zatím nepotřeboval pro komunikaci v oblasti vědy, a bohužel ještě před několika lety ani pro komunikaci v oblasti výuky? Terminologická slovní zásoba českého znakového jazyka Existující slovní zásoba českého znakového jazyka byla - až do nedávné doby - nepochybně dostačující na to, aby sloužila dosavadním sociokulturním potřebám českých neslyšících. S proměnami těchto potřeb (např. s novou potřebou odborného vyjadřování v českém znakovém jazyce ve škole) se proměňuje a bude se zákonité proměňovat i slovní zásoba: bude se měnit tak, aby těmto novým potřebám ' Tím, do jaké míry bere tyto znaky v úvahu velký slovník britského znakového jazyka (Brien 1992), je mezi slovníky znakových jazyků svým způsobem unikátní.

6 (i potřebám odborného styku vázaného na terminologii) odpovídala. Uvedu alespoň dva příklady, které tento posun ilustrují. Když v roce 1998 začali čeští neslyšící studovat obor Čeština v komunikaci neslyšících, obor opřený o lingvistický pohled na hluchotu, neexistovala samozřejmě v českém znakovém jazyce žádná soustava lingvistických termínů, žádná lingvistická termonologie. 10 Začala být ale zapotřebí - jak jinak by se mohli neslyšící studenti (a jejich tlumočníci) o jazyce vyjadřovat? Dneska už terminologie existuje, a ta nejzákladnější, pro 1. a 2. stupeň základních škol, mohla být, jak už bylo uvedeno, zpracována ve slovníku (Nováková; Vysuček; Šuchová 2007). Podobně tomu bylo s terminologií (počítačovou, internetovou, typografickou), která vznikla v rámci projektu Internet jako potenciální zdroj nových pracovních příležitostí pro neslyšící (projekt programu Leonardo Evropské unie řešený pod vedením J. Hrubého v ). Čeští neslyšící se už před terminologickým výstupem projektu (Terminologie 2003) např. o počítačích nepochybné vyjadřovali (určitě častěji než o jazyce a jazykovědě). Každý možná užíval různé znaky, dohromady se ale domluvili (třeba i tak, že si významy svých rozdílných znaků vyjednali"). Všichni přitom ovšem disponovali nějakými znalostmi, nějakými pojmy, věci rozuměli. A to pokládám za věc úplné nejdůležitéjší: rozumět věci, disponovat příslušnými pojmy. Termíny jsou v této souvislosti samozřejmé důležité - jejich soustava je nepostradatelnou součástí aparátu, pomocí něhož každá nauka uchopuje svůj předmět. V tomto ohledu - jako prostředek uchopení předmětu" - je existence terminologie podstatná. A podstatné je v této souvislosti také ono skryté" působení existence (jakékoliv) terminologie: součástí kultury českých neslyšících se tak totiž postupně stává také reflexe českého znakového jazyka jako jazyka, který má stejné pojmenovací možnosti jako čeština (stejně jako v češtině v něm existuje terminologie různých vědních oblastí). V první fázi vzniku terminologií v českém znakovém jazyce šlo - nebo jde - především o to najít pro pojmy (z oblasti počítačů, internetu, typografie, jazykovědy apod.) taková znaková pojmenování, která by byla vytvořena v souladu se slovotvornými principy českého znakového jazyka, popř. byla přejata ze znakových jazyků cizích, a která by byla pro českou komunitu neslyšících obecně přijatelná. To ovšem neznamená, že se terminologie do existujících slovníků zahrnutá nebude ještě postupně dále propracovávat, popř. i měnit. Vytváření termínů a jejich soustav (terminologie) totiž není věc jednoduchá 10 Snad tu a tam existovaly nějaké izolované znaky, možná v každé škole jiné, které odpovídaly termínům českým.

7 a svým způsobem jsme v utváření terminologií v českém znakovém jazyce - tak jako ve všem, pokud jde o český znakový jazyk - na začátku. I v tomto ohledu je možné se inspirovat tím, co lingvistika o termínu a terminologii obecně ví. Nebylo by tedy, myslím, od věci, aby se do další terminografické práce" vztažené k českému znakovému jazyku začaly lingvistické poznatky z této oblasti postupné promítat. Terminologie a lingvistika Lingvistika, také česká, nejenže přesně vymezuje nároky na zpracování slovníkového hesla obecně i hesla ve slovnících terminologických (srov. k tomu např. Čermák; Blatná 1995). Lingvistika také jasně formuluje vlastnosti termínu, explicitně stanoví požadavky, které bychom měli na termín klást, má-li své funkce v odborné komunikaci plnit uspokojivě (srov. ESČ 2002, s. 488,489). Zmíním zde tyto požadavky jen stručně, ve výčtu. 12 Termín, ať už domácí nebo přejatý, by měl být ustálený (s jedním pojmem se spojuje právé jen jeden termín užívaný všemi členy daného jazykového společenství), systémový (termín zapadá do systémů všech termínů daného oboru), přesný a jednoznačný (jeho pojmový význam je - alespoň v rámci daného vědního oboru - přesně a jednoznačně definován), nosný (termín může být východiskem vytváření termínů dalších), ústrojný (vytvořený v souladu s pravidly daného jazykového systému). Ani česká terminologie (terminologie v češtině) nedosahuje ve všech oborech všech těchto požadavků v úplnosti - a nemyslím, že by jich už teďmohla dosahovat terminologie vznikající v českém znakovém jazyce. Znovu opakuji, že v této fázi vzniku terminologií pokládám za nejdůležitější tu skutečnost, že neslyšící, resp. sluchově postižení Češi disponují pojmy příslušné vědní oblasti, že i oni sami cítí potřebu odbornou terminologii vytvářet, resp. přejímat odjinud, že některou už vytvořili a jinou vytvářejí." Samozřejmě že i v souvislosti se slovníky terminologie různého druhu bude v budoucnu třeba " Obecné k terminografii srov. Machová Stranou přitom nechávám - z dobrého důvodu - spisovnosť' termínu: problém spisovnosti" znakových jazyků vůbec (problém standardu) je problém, který je v lingvistice znakových jazyků všude ve světě zatím otevřený. 15 Ne vždy bývá odborná terminologie v českém znakovém jazyce slyšícím světem přijímána bez výhrad. Nejčastěji se setkávám s výhradami typu, že jednomu českému slovu neodpovídá jen jeden znak, že termíny v českém znakovém jazyce jsou příliš popisné, že často jde 0 pojmenování (znaky) složené apod. Český znakový jazyk v tom není nijak výjimečný: 1 v terminografických projektech vztažených k mluveným jazykům je nejčastějším heslovým slovem víceslovné pojmenování (srov. Machová 1995).

8 postupovat jinak než doposud: například bude třeba uvažovat o tom (srov. Machová 1995), jak vůbec zpracovat heslové slovo, zda podávat nebo nepodávat gramatické informace, zda uvádět nebo neuvádět kolokace, jak vykládat význam (jak ho definovat), v jaké míře uvádět příklady užití termínu, zda k termínu uvádět synonyma atd. atd. Terminologie a škola Vraťme se zpět k malé slovní zásobě" českého znakového jazyka: ano, je menší než slovní zásoba češtiny, a to zvi. proto, že existovala a existuje řada oblastí současného života, které český znakový jazyk nepotřeboval a nepotřebuje pojmenovávat, protože to nepotřebovali (nepotřebují) čeští neslyšící. Jakmile se ale budou sociokulturní potřeby české komunity neslyšících proměňovat (a v souvislosti s tím bude např. třeba pojmenovat pojmy nových", odborných oblastí), bude slovní zásoba českého znakového jazyka zákonitě narůstat. V tomto ohledu je strašně důležitá škola (její nižší stupně): termíny - ony první vizitky pojmů" - by měly mít k dispozici už malé neslyšící děti a samozřejmě taky jejich učitelé. Terminologické úsilí jako akt posilování českého znakového jazyka Práce na terminologii je ale podle mého názoru významná ještě v jednom ohledu, který jsem zatím nezmínila. Pomáhá totiž udržovat český znakový jazyk, posiluje ho. Český znakový jazyk určitě není jediným jazykem ve světě, který nějaké akty udržování a posilování potřebuje. V rámci lingvistiky (lingvistické antropologie) existují poměrně podrobně propracované programy na udržování a posilování všech těch jazyků, které jsou nějak ohrožené" (srov. k tomu Salzmann 1997). Za ohrožené se přitom považují zvi. takové jazyky, kdy tradiční předávání jazykové a komunikační kompetence z rodičů na děti už v dnešní době neprobíhá dost účinně nebo neprobíhá vůbec. Např. na území USA se indiánské děti rodí do prostředí, v němž na ně jejich rodiče příslušným indiánským jazykem už nemluví: daný jazyk tedy přestává mít rodilé mluvčí a hrozí tak, že vymře a bude nahrazen angličtinou. Situace českého znakového jazyka a znakových jazyků vůbec je v zásadě jiná, a přece v lecčems podobná. Většina neslyšících dětí se - jak víme - rodí rodičům, kteří nejsou uživateli českého znakového jazyka a už vůbec ne jeho rodilými mluvčími - a svým dětem ho tedy předávat nemohou. Když k tomu vezmeme v úvahu technologický pokrok (digitální slúchadla a zejména kochleární implantáty), nemůžeme se divit, že mezi ohrožené jazyky jsou řazeny i jazyky znakové (srov. k tomu např. Meier 2002). Pro udržení a posílení každého ohroženého jazyka je v první řadě důležitá jeho lingvistická analýza, dále učební materiály, které na jejím základě vznikají, a i samotné užívání daného jazyka ve vzdělávání (podrobněji srov. např. Salzmann 1997); také samozřejmě, i když až v druhé řadě,

9 zviditelňování" daného jazyka v různých kontextech, laických i odborných (např. Macurová 2002, 2006). Mezi praktické" výstupy analýzy, popisu jazyka se pak řadí mj. také slovníky. To všechno platí i pro znakové jazyky. Každý vytvořený slovník (byť by měl k slovníku tak, jak by to chtěla vidět lingvistika, daleko) je tedy aktem, který posílení a udržení českého znakového jazyka svým '.působem podpoří (srov. k tomu Lucas 2001). U tohoto konstatování o působnosti existujících slovníků bychom ale zůstat neměli. Před lexikografií českého znakového jazyka stojí ovšem etapa o poznání těžší, než byla ta předchozí. Zpracovávat slovníky českého znakového jazyka na takové úrovni, aby plnily požadavky na lexikografickou práci, nebude totiž snadné a nebude to úkol pro jednotlivce (ani pokud jde o sběr materiálu, ani pokud jde o jeho zpracování). I překladový/dvoujazyčný slovník čeština - český znakový jazyk by měl nepochybně být příručkou (srov. Čermák 1995, s. 231) mapující lexikálné-sémantické korelace a všechny další systémové vztahy mezi dvěma jazyky, s nimi pevně spjaté, která má komplexní paradigmaticko-syntagmatickou povahu". Co to znamená? Především to (srov. Čermák 1995), že každý uváděný lexém 14 by měl být zařazen do systému souvislostí (tříd, kam patří) a že by se měla naznačovat valence a základní spojitelnost hesla, resp. heslového slova. Bez prvního" - píše Čermák (1995, s. 232) je... slovo" (a my dodejme: znak) osamělý a zoufalý trosečník, bez druhého je trup bez končetin a tedy bez možnosti pohybu po jazykovém světě". A ještě jeden problém Čermák, přední český lexikolog a lexikograf, připomíná - totiž to, že cizí jazyk, do kterého se český jazyk slovníkově převádí, by měl pokrývat rodilý mluvčí" (1995, s. 231). V případě slovníků český jazyk - český znakový jazyk tedy český neslyšící druhé generace u nás už takoví neslyšící lidé jsou: např. ti, kteří zpracovali terminologii pro počítače, internet, tvorbu webových 14 Srov. vymezení v ESČ (2002): lexém je abstraktní formálně významová jednotka lexikonu nadřazená všem svým konkrétním manifestacím v řeči, u ohebných slov zařazující celé paradigma (miluji, miloval jsem, budu milovat...; dívka, dívky, dívkou..." (s. 242). 15 Rozumí se samozřejmé, že neslyšící nejsou pouze modelem" demonstrujícím znaky, ale členy lexikografického týmu, odborníky na jeden z jazyků, které dvoujazyčný slovník zpracovává. Jejich úloha v takovém týmu je nezastupitelná: pouze neslyšící uživatelé českého znakového jazyka (znalí znakových jazyků jiných) mohou např. - v širokém konsensu - posoudit přijatelnost znaků, popř. odborných termínů, které jsou přejímány/přejaty z cizích znakových jazyků, zase jen čeští neslyšící (jejich komunikační praxe) rozhodují, zda znak/termín přejmout pouze pro potřeby jedné konkrétní komunikační situace (jednoho typu komunikace pro speciální účely"), nebo zda výpůjčku lexikalizovat ( usadit" do slovní zásoby českého znakového jazyka jako její součást s příznakem cizí", popř. přejatý") apod.

10 stránek a typografii (v rámci projektu Leonardo EU), nebo ti, kteří zpracovali terminologii lingvistickou. Nadějí - i pro český znakový jazyk, i pro české neslyšící - je skutečnost, že výsledky jejich práce nejsou zdaleka opřeny jen o intuitivní reflexi jazyka, ale i o hlubší vhled do jeho struktury a jeho fungování. Text vznikl v rámci výzkumného záměru Jazyk jako lidská činnost, její produkt a faktor MSM Literatura: BRENNAN, M. Pragmatics and Productivity. In AHLGREN, I.; BRENNAN, M.; TURNER, G.H. (Eds.). Perspectives on Sign Language Structure. Durham : International Sign Linguistics Association, 1994, s BRIEN, D. (Ed.). Dictionary of British Sign Language / English. London-Boston : Faber and Faber, ČERMÁK, F. Překladová lexikografie. In ČERMÁK, F.; BLATNÁ, R. Manuál lexikografie. Praha : H + H, 1995, s ČERMÁK, F.; BLATNÁ, R. Manuál lexikografie. Praha: H+H, Encyklopedický slovník češtiny. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, GABRIELOVÁ, D.; PAUR, J.; ZEMAN, J. Slovník znakové řeči. Praha: Horizont, HAUSENBLAS, K. K specifickým rysům odborné terminologie. In BĚLIČ, J.; DOLEŽEL, L.; PECIAR,. (ed.). Problémy marxistické jazykovědy. Praha : Nakladatelství ČSAV, 1962, s JOHNSTON, T.; SCHEMBRI, A. Australian Sign Language. Ati lntroduction to Sign Language Linguistics. Cambridge: Cambridge University Press, Kurz české znakové řeči /., II., III., IV. [CD-ROM], Brno : Unie neslyšících, LUCAS, C. (Ed.). The Sociolinguistics Sign Languages. Cambridge : Cambridge University Press, MACUROVÁ, A. Jazyk znakový. In Encyklopedický slovník češtiny. Praha : Nakladatelství Lidové noviny, 2002, s MACUROVÁ, A. Znakový jazyk. In Ottová encyklopedie Česká republika. Sv. 5 Věda, technika, rejstřík. Praha: Ottovo nakladatelství, 2006, s MACHOVÁ, S. Terminografie. In ČER- MÁK, F; BLATNÁ, R. Manuál lexikografie. Praha : H+H, 1995, s MEIER, R.P. Why Different, why the Same? Explaining Effects and Non-effects of Modality upon Linguistic Structure in Sign and Speech. In MEIER, R.P.; CORMIER K.; QUINTO-POZOS, D. (Eds.). Modality and Structure in Signed and Spoken Languages. Cambridge : Cambridge University Press, 2002, s NOVÁKOVÁ, R; VYSUČEK, P.; ŠUCHO- VÁ, L., et al. Slovník český jazyk - český znakový jazyk. Školská jazykovědná terminologie pro 1. a 2. stupeň ZŠ. of

11 DVD. Praha : ÚČJTK FF UK, POŠTOLKOVÁ, B.; ROUDNÝ, M.; TEJ- NOR, A. O české terminologii. Praha : Academia, POTMĚŠIL, M. Všeobecný slovník českého znakového jazyka A-N. Praha: Fortuna, POTMĚŠIL, M., et al. Všeobecný slovník českého znakového jazyka O-Ž. Praha: Fortuna, RUŽIČKOVÁ, M. Učíme se českou znakovou řeč. Praha : Septima, SALZMANN, Z. Jazyk, kultura a společnost. Úvod do lingvistické antropologie. Praha : Ustav pro etnografii a folkloristiku AV ČR, SAPIR, E. Language: An Introduction to the Study ofspeech. New York: Hartcourt, Brače, STOKOE, W. jr. Semiotics and Human Sign Languages. The Hague - Paris : Mouton, Terminologie pro počítače, internet, tvorbu webových stránek a typografii v českém znakovém jazyce. Praha: ASNEP, [CD-ROM].