orientation speech act about SPEAKER ADDRESSEE 3 RD PERSON FACTS ASSERTIVES (RHETORICAL QUESTIONS) QUESTIONS (EXCLAMATIONS) EXPRESSIVES EMOTIONS

Transkript

1 1.2. Imperativ Imperativ se obvykle vymezuje jako slovesná forma vyjadřující dílčí modus výzvový. Za ústřední funkci imperativu se tedy považuje manifestace výzvy k jednání, popř. s negací k zákazu jednání. Formou se přitom rozumí jednak prostá forma morfologická, jednak souhra formálních příznaků syntaktických kombinovaných s některými prostředky lexikálními a morfologickými. Ačkoli je imperativ v tomto smyslu velmi často výrazným a příznakově signalizovaným elementem gramatické struktury mnohých jazyků světa, zdaleka není univerzální. V různých jazykových strukturách mívá i několik rozličných variant (vedle základního imperativu pro 2. osobu někdy také adhortativ pro 1. osobu, jussiv pro 3. osobu aj.). Pokud imperativ v jistém jazyce existuje, je tam vždy primárně výrazovým prostředkem direktivů především rozkazu a výzvy. Již mezi těmito dvěma hlavními manipulativními kategoriemi mluvních aktů (a příslušných intencionálních stavů) je neostrá hranice a graduální přechod, a to jak co do kategoričnosti, tak co do vůle nebo možnosti uplatnění sankcí při nesplnění. Využití imperativu se pak v jazyce neomezuje na uvedené dvě kategorie; díky zmíněné graduálnosti a vágnosti hranic mezi kategoriemi funguje jako výrazový prostředek i v oblasti rady, návrhu, doporučení a pochopitelně i přání v širším slova smyslu, tj. všech těch jeho podob, které souhrnně nazýváme desiderativními mluvními akty (a jim odpovídajícími intencionálními stavy). Přání je zřejmě podmínkou upřímnosti všech těch mluvních aktů a intencionálních stavů, v jejichž výrazovém repertoáru se vyskytuje právě také imperativ. Uvedená neostrost hranic mezi převážně pragmaticky definovanými kategoriemi nesmírně komplikuje jejich popis v rámci jednotlivých jazyků i v rovině obecně lingvistické. V novější jazykovědné literatuře můžeme již stále častěji konstatovat, že si badatelé tuto situaci v celé její složitosti uvědomují. O těchto okolnostech jsme se zmínili již na začátku kapitoly V. (Analýza mluvního aktu a intencionálního stavu přání, část 1. Prototypická kategorie přání). Rodie Risselada se pokouší zmíněné okolnosti vzít v úvahu v jedné z prvních prací věnovaných pragmalingvistickým otázkám tzv. mrtvého jazyka - latiny (Risselada, 1993). Je příznačné, že kniha R. Risselady se soustřeďuje především na imperativ a další direktivní výrazy. Vychází se tu z typologie mluvních aktů, která je primárně založena na dvou kritériích: (1) čeho se mluvní akt týká, tj. zda se týká (a) faktů, (b) emocí nebo (c) činností; (2) jak je mluvní akt orientován, tj. zda primárně zahrnuje [názory / emoce / činnosti] (a) mluvčího, nebo (b) adresáta, popř. (c) ani mluvčího, ani adresáta, nýbrž určité nebo neurčité třetí osoby. Naše další úvahy dobře osvětlí upravené shrnující schéma (sémantická mapa) z uvedené práce:

2 speech act about orientation SPEAKER ADDRESSEE 3 RD PERSON FACTS ASSERTIVES QUESTIONS (RHETORICAL QUESTIONS) (EXCLAMATIONS) EMOTIONS EXPRESSIVES (WISHES) ACTIONS COMMISIVES (PROPOSALS) DIRECTIVES 3 RD PERS. DIRECTIVES Při interpretaci typologického schématu je přirozeně nutno vycházet ze zmíněného univerzálního předpokladu, že hranice základních typů mluvních aktů nejsou a ani nemohou být příliš striktní. Pokud jde o oblasti, které nás zde zajímají, je v komunikaci jasně patrný jednak graduální přechod od expresivů do asertivů přes zvolání; stejně tak je nesporný graduální přechod od expresivů do direktivů přes desiderativní mluvní akty ( přání v širokém slova smyslu ). Z uvedeného schématu je na první pohled patrné, že direktivy mají ve většině případů s desiderativními mluvními akty společné podmínky a pravidla P-1 (pravidlo propozičního obsahu), P-2 (podmínku potenciálnosti), P-3 (axiologickou podmínku preference); naproti tomu P-4 (praxeologická podmínka) a P-5 (realizační pravidlo) jsou pro desiderativní mluvní akty specifické a od korespondujících podmínek a pravidel direktivů odlišné. Pro direktivy je pak zase specifické, že jejich podmínka upřímnosti se dá v rovině postojů mluvčího charakterizovat jako jeho přání, tedy: Mluvčí si přeje, aby adresát vykonal činnost A (čímž se implicitně P-6 [podmínka upřímnosti] dostává i do pragmatické báze direktivů). Tyto okolnosti lze považovat za částečné vysvětlení, proč imperativní formy, jejichž primární funkce je nepochybně direktivní, mohou být za jistých okolností interpretovány jako výrazový prostředek mluvních aktů desiderativních. Funkčně ovšem imperativní výrazy nepokrývají celou desiderativní doménu, jde spíše jen o jistý průnik mezi funkční doménou imperativů a funkční doménou základních výrazových prostředků desiderativních, pro daný jazyk charakteristických. Rozsah i obsah tohoto průniku je zřejmě u různých jazyků specifický. V tomto směru je velmi zajímavá analýza rozdílů v úzu starořeckého imperativu aoristu a prézentu, kterou provedl Willem Frederik Bakker (Bakker, 1966). Obojího imperativu se používalo ve staré řečtině pro běžné výzvy, příkazy a zákazy, a to v konkurenci

3 s optativem. Ukazuje se však, že řecký imperativ dostal i specifickou funkci přací, a to v jednosměrné komunikaci lidí s nadpřirozenými bytostmi - bohy - v modlitbách a apostrofách. Pro modlitby, v nichž takový imperativ vyjadřoval jisté přání mluvčího, nemuselo být vždy charakteristické emotivní zaujetí mluvčího, neboť se vyskytuje nejen v modlitbách realizovaných ve chvíli osobní tísně nebo v modlitbách s přáním vázaným na určitou specifickou konkrétní situaci, nýbrž i v modlitbách vyjadřujících docela všeobecné, neemotivní přání, aby se jisté jevy a činnosti opakovaly, popřípadě aby setrvaly. Dalo by se předpokládat, že pokud jde o funkční zatížení imperativu a jeho vztah k doméně desiderativní, nebude se situace v současných evropských jazycích navzájem příliš lišit. S našimi poměry by podle práce Karin Donhauserové byla zřejmě srovnatelná situace v němčině (Donhauser, 1985) a podle práce Eleanore Kaeppelové i situace ve francouzštině (Kaeppel, 1987). Zvláštní pozornosti si však zaslouží využití imperativu s přací funkcí v angličtině. C. L. Hamblin ve své obecně pojaté monografii o imperativu uvádí v kapitole o jeho variantách (Hamblin, 1987, str. 24) přací úzus bez jakýchkoli zvláštních výhrad jako jednoho z opozdilců, kteří vypadli z řady řádných imperativních případů. Naproti tomu Eirlys Davies v podrobné práci o imperativu anglickém jednoznačně popírá, že by užití této kategorie bylo v angličtině běžně možno interpretovat jako výraz přání. Je to prý dnes již jen prostředek neproduktivní a idiomatický a vyskytuje se pouze v konvencializovaných formulích jako Have a lovely day. Sleep well. Get well soon. (E. Davies, 1986, str ). 1 Připouští ovšem, že pro tuto funkci jsou dnes víceméně běžné pouze emfatické imperativy s do jako Do come again! Do have patience. (E. Davies, 1986, str. 76; srov. také E. C. Davies 1979). Náš materiál ukazuje, že čeština je rozhodně blíže situaci, jak byla popsána pro němčinu a francouzštinu v uvedených pracích, než poměrům v angličtině, jak je charakterizuje Eirlys Davies. Zdá se, že konstitutivní podmínky výchozích kategorií výzvy a rozkazu 2 bývají v češtině velmi často kontextově a situačně tak oslabeny, popř. natolik irelevantní, že se primární výrazový prostředek silné kategorie rozkazu může dost snadno stát výrazovým prostředkem její pouhé podmínky upřímnosti. V takových případech jde vlastně o imperativní vyjádření podmínek a pravidel P-1, P-2, P-3 při slabší či silnější kontextové a/nebo situační neutralizaci P-4 a P-5. Na základě analýzy novodobých prozaických textů se přikláníme k názoru, že imperativní skupina má asi ze všech výrazových prostředků pro desiderativní mluvní akty v rámci prostředků gramatických kvantitativně největší rozsah. Na základě čtenářské zkušenosti si dovolujeme vyslovit i hypotézu, že v soudobé české próze by se dala vysledovat tendence ke stále častějšímu využívání imperativu jako výrazového prostředku přání. Tuto hypotézu je ovšem třeba teprve materiálově a statisticky ověřit. Zde se zatím jen pokusíme naznačit, jakou podobu může mít v češtině uvedené funkční přehodnocování imperativu. Signálem kontextového oslabení, popř. neutralizace podmínek P-4 a P-5 bývá kombinování imperativu s konvencializovanou formulkovou větou prosím tě/vás. (1) Zůstala stát uprostřed pokoje. Prosím vás, nehněvejte se, že jsem vám dala takové poslání. [K 28] (2) Jsme hrozně nápadni; prosím Tě, buď rozumnější než já. [K 168] (3) Prosím vás proboha, mějte s ní slitování; uchraňte ji skandálu. [K 196] (4) Prosím vás, prosím vás, nezlobte se, že jsem dělala, jako bych spala! Prosím vás [K 272] 1 Autor podává toto vysvětlení: Yet, given that the imperative is semantically specified only as the presentation of a possibility, it would seem quite feasible for it to be used to convey a wish. I suggest that what excludes imperatives from being generally used in this way is the nature of the convention governing the utterance of imperatives, according to which the speaker must consider that the possibility presented can be actively brought about by someone, usually the addressee. (Davies, 1986, s. 57) 2 Srov. Čejka, 1978; literatura týkající se imperativní logiky je shrnuta u von Wrighta, 1968.

4 Méně nápadným prostředkem takového oslabení a neutralizace je užití imperativu negativního slovesa. V bezpříznakovém textu by měl být negativní imperativ výrazovým prostředkem zákazu jako ekvivalentní prostředek interní negace rozkazu. Tato obecná zásada se však ve skutečnosti realizuje jen velmi zřídka. V celém excerpovaném materiálu naší sondy se tento standardní zákaz vyskytuje v jediném textovém úseku, a to jen u jednoho mluvčího; v daném případě jde o příznakové vyjádření zákazu: nikdo se nehni! (příznaková je 2. osoba sg.). Všechny ostatní případy záporného imperativu vyjadřují slabší ilokuční kategorie. Zdá se, že zde působí obecný princip větší vágnosti negace ve srovnání s afirmací. (5) Nu, nu, povídá ten někdo, už bychom nemuseli spát, co?... Už nespěte, velectěný, povídá, už je toho dost; nebo se probudíte na onom světě. [K 41] (6) U čerta, nespěte už! Pane, hej pane, mohl byste usnout nadobro, slyšíte? U všech všudy, hleďte se trochu přemáhat! Nechte toho, slyšíte? [K 43] (7) Nebuďte blázen, pronesl důrazně. Prodejte nám krakatit, a je to. [K 87] Zákaz se naproti tomu ve většině případů vyjadřuje prézentem negovaného deontického modálního slovesa dovolení smět s infinitivem významového slovesa, které se někdy vypouští (nikdo nesmí ven odtud!). (8) Milý, nejmilejší, já něco provedu, já provedu něco hrozného; ale pak, pak mne už nesmíš opustit. Přísahej, přísahej mi, drtila divoce a vyskočila, ale hned to zas přemohla. Ah, ne. Co bys mi mohl přísahat? V kartách mně vyšlo, že odejdeš. Chceš-li to udělat, udělej to, udělej to ještě teď, dokud není pozdě. [K 190] Zvláštní místo v rámci oslabeného imperativního vyjadřování zaujímá skupina mentálních imperativů. Jde o případy, kdy subjekt ve své vnitřní řeči užívá imperativu, jehož adresátem je on sám nebo někdo jiný, ovšem přítomný jen v představách, popř. jde o imperativ neosobní. Za této situace, kdy se mluvčí obrací do svého vlastního mentálního světa, nejsou skutečný rozkaz nebo skutečná výzva možné. V těchto případech jde pak vesměs o výraz přání. (9) Bože, tolik krásných míst, kde uplývá život pokojný a zralý a vábí tě, člověče roztěkaný: ohranič, ohranič sebe sama. [K 115] (10) Dopít, až do dna dopít své ponížení; neboť, hle, je jisto, že nepřijde. Staniž se; ale nyní je nutno dopít hořkost, na jejímž dně je jistota. [170] (11) Co ti mám vzkázat, tatarská kněžno? Spi, je už podzim; a je-li nějaký Bůh, ať ti hladí palčivé čelo. [K 207] - (12) Posadil se objímaje si kolena. Ano, ztracen; chycen na vějičku, spoután, upadl v ruce Filištínů. A nyní se děj, co se díti musí. Vydáš zbraň v ruce těch, kdo jí užijí. Tisíce tisíců zahynou. [K 239] Frazémy a idiomy s imperativem vyjadřují rovněž nejčastěji přání, popř. slabou výzvu, varování nebo doporučení. (13) Pro živého Boha, nechte už M. na pokoji! [K 77] (14) Jdi ke všem kozlům, křičel za ním Prokop. [K 128] (15) Měj rozum, měj přece rozum, zašeptala horečně, stoupla na špičky a políbila ho vlaze na ono jisté místo na tváři. [K 168] (16) Dejte mi pokoj, utrhl se Prokop. [K 97] (17) Ahaha, rozkřikl se Prokop, tohle tedy? A a ty si myslíš, že teď, teď ustoupím? Tak si jen počkej! [K 197] (18) K sakru, dělejte si už, co chcete. Přál byste si ještě něco? [K 200] (19) Stará smlouva, bručel pan Carson. Čert vem starou smlouvu. Tehdy jste ještě nebyl tehdy jste ještě neměl poměr [K 201] (20) Tak vidíš, to přece nejde! Hladí ho po tváři. Nic si z toho nedělej. [K 214]

5 (21) Kdybys věděla, jak ti to sluší! Holka, holka, i na tebe to jednou přišlo doopravdy? Ukaž se! [K 270] (22) Počkej, teď přemýšlej; teď mysli a vzpomeň si, z čeho je ten tvůj vynález a jak se to dělá. Dobře si to rozvaž a pak teprve řekni, co víš. [K 285] (23) Poslyšte, řekl Prokop přemáhaje se, jděte mi ke všem Nechci žádné šaty a dost! Rozuměl jste? [K 127] I zdvořilé konvencializované fráze s imperativem mají obvykle přací ilokuční sílu. (24) Někdo klepal na dveře. Vstupte, křikl Prokop a vyskočil, nechápaje, kde vůbec je. [K 127] (25) Prokop se mu vymkl. Odpusťte, mumlal, vysoukal se co možná nejneobratněji na chodbu a vešel do třetího pokoje. [K 186] (26) Kdy chcete? Odpusťte, já vůbec nechci, odpověděl Prokop určitě. [K 195] (27) Na shledanou, ano? Ukažte se zas někdy. [K 242] Budeme-li v rámci našich úvah v dané chvíli považovat kvantitativní charakteristiku výskytu za kritérion závažnosti, pak se dá říci, že přací imperativ má (vedle kondicionálu a futura) jedno z nejvýraznějších míst mezi centrálními gramatickými prostředky vyjadřujícími v češtině přání a pomezní intencionální stavy a mluvní akty. Je pro něj charakteristické, že odkazuje k futurálnosti v rámci pravidla P-1, k potenciálnosti dané podmínkou P-2 a do jisté míry i k podmínce preference P-3; k podmínce P-4 a pravidlu P-5 neodkazuje, ty jsou signalizovány jen kontextově. Podmínka P-6 je implicitní, jak bylo uvedeno nahoře. Jako primárně direktivní výrazový prostředek nese zpravidla dosti silný náboj emocionality, proto patří do podskupiny desiderativních prostředků afektivních, a to na rozdíl od kondicionálu a futura, které mohou vyjadřovat přání i s minimálním nábojem emocionality.