1. Byrokracie ve věcech veřejné správy 2. Pojem a charakteristika veřejné správy
BYROKRACIE (angl. bureaucracy) Pojem poprvé použil v roce 1745 Vincent de Gournay, vznikl jako složenina slov francouzského bureau (úřad, psací stůl, resp. plátno pokrývající úředníkův stůl) a řeckého kratein (vládnout).
systematická administrativní činnost, pro níž je charakteristické hierarchické uspořádání, specializace funkcí, objektivní předpoklady pro výkon správy a činnost podle pevných pravidel.
obecná kategorie lidí, kteří tuto činnost vykonávají, a to ve veřejné správě i v jiných organizacích
systém administrace, který se vyznačuje úsilím po získání funkcí a moci, nedostatkem iniciativy a pružnosti, nezájmem o lidské potřeby nebo veřejné mínění, tendencí přesouvat rozhodování na vyšší orgány, hromadění prostředků za účelem zachování a zvyšování moci apod.
Pojem byrokracie do sociologie a společenských věd obecně přinesl Max Weber Max Weber (21. dubna 1864 14. června 1920) byl německý sociolog a ekonom. Bývá řazen mezi tzv. otce zakladatele sociologie. Jeho sociologické úvahy se věnují např. náboženství, moci či byrokracii.
jako nezbytnou součást moderní společnosti. Weber se byrokracii věnuje jako druhu moci (panství), označuje ji jako tzv. racionální autoritu.
Podle Webera je čistě byrokratický typ organizace z technického hlediska schopen dosáhnout nejvyššího stupně efektivity v tomto smyslu je byrokracie formálně nejracionálnějším prostředkem výkonu autority nad lidskými jedinci. Byrokracie je tak jedním z předpokladů racionálního kapitalistického podnikání.
Weber ve svých úvahách pracuje s byrokracií jako s ideálním typem, nikoliv jako s reálným fenoménem. Weberův ideální typ je legitimní byrokratická vláda, založená na víře v oprávněnost svého úřadu. Ovládaní jsou přesvědčeni, že pověřené osoby mají právo vykonávat vládu. V reálném prostředí jsou však úředníci ovlivněni mnoha aspekty. Jsou to například sympatie, úplatky, protekční postavení.
hierarchická struktura, neosobní struktura rozhodnutí jsou činěna na základě formalizovaných obecných pravidel definovaná hierarchie pravomoci a odpovědnosti svobodný výběr kandidátů do úřadu založený na kritériu výkonu, odměňování založené na jasném kontraktu, úředník není vlastníkem majetku, s nímž operuje.
konfrontace weberovského ideálního typu s realitou byrokratických organizací Mezi nejvýznamnější kritiky a pokračovatele Weberovy teorie patří: Robert Michels upozornil na hromadění moci v rukou vrcholných úředníků a politiků, proces tzv. oligarchizace byrokratických aparátů.
Robert King Merton se zabýval nechtěnými důsledky byrokratického chování, dysfunkcemi byrokracie. Upozornil na ritualismus, jev, kdy se dodržování předpisů a pravidel, prostředku, stane hlavním cílem jednání byrokrata. Zájmy samotného úřadu pak mohou vytlačit úsilí o realizaci původních vnějších cílů, pro něž byl úřad zřízen. Tato samoúčelnost byrokracie je přímo závislá na stáří a zavedenosti úřadu.
Charles Wright Mills upozornil na rostoucí roli byrokracie a také, podobně jako Merton, na skutečnost, že byrokracie v mnoha případech slouží jen svým vlastním zájmům.
Elton Mayo [3] Elton Mayo byl australský sociolog, který stál v čele kolektivu, jenž od roku 1925 prováděl experimenty v Hawthornskémm závodě nedaleko Chicaga.
V průběhu průzkumů docházelo uvnitř experimentálních skupin k vytvoření neformálních vztahů. V průběhu spontánních interakcí docházelo ke vzniku nových skupinových norem. Dodržování či porušování těchto norem se promítalo do výše sociální pozice jednotlivých členů pracovní skupiny. Zájem o udržení či zvýšení této pozice převažoval nad čistě ekonomickou odměnou. Z toho Mayo usoudil, že základem pro orientaci jednání jsou spontánně rozvíjené vztahy, na které jsou jejich členové citově vázáni
základem pro orientaci jednání člověka jsou spontánně rozvíjené vztahy, na které jsou členové skupiny citově vázáni Tzv. BLUDNÝ KRUH BYROKRACIE
Čím více situací je v organizaci upravováno pomocí neosobních pravidel, tím více moci ztrácejí nadřízení nad svými podřízenými. Každý člen je tak chráněn před libovůlí svých nadřízených i před tlaky svých podřízených. Typická formální organizace se vyznačuje rozsáhlou centralizací rozhodování. Kvalifikované rozhodování v určitých oblastech by však vyžadovalo, aby rozhodnutí byla činěna na nižších úrovních, kde lze předpokládat důvěrnější znalost reality. Potřeba ZMĚNY!!!
Byrokratický systém se začíná orientovat na problémy změny, teprve když jsou dysfunkce již značné. Řídící pracovníci nemívají k dispozici včasné signály o narůstající kritičnosti situace.
každá změna se uskutečňuje zásadně směrem odshora dolů, každé přijaté opatření se týká všech částí organizace, tedy i těch, které nebyly dysfunkcí příliš zasaženy, nařízení ohledně náprav posilují centralizaci, neboť ve své univerzálnosti ničí lokální zvláštnosti.
byrokracie jako rigidní, strnulá, nepružná, byrokracie jako panství úředníků, byrokracie jako chaos, byrokracie jako maximalizace velikostí, byrokracie jako nekontrolovaná a nekontrolovatelná moc.
Byrokratické systémy jsou relativně efektivní, předvídatelné, stabilní a dosahují konzistentních výsledků, které jsou známé a očekávané. Kladou důraz na rozvoj odbornosti a dovedností a odměňují jej, klienti byrokratických organizací mohou očekávat rovné zacházení v souladu se standardními operačními postupy. Byrokratické organizace jsou výhodné pro činnosti, které: je třeba provádět opakovaně a rutinně, vyžadují standardní výsledky, tj. výsledky konzistentní a předvídatelné.
Byrokratické organizace nejsou vhodné pro mnoho forem lidské činnosti (zejména tvůrčí činnosti, umění...). Mnoho organizací trpí přílišnou byrokratičností. Je potřeba přizpůsobit se sociální změně, musí tedy dojít k deregulaci stažení se státu z určitých oblastí nebo odbyrokratičtění zvýšení výkonnosti, zlepšení kontaktu s obyvateli.
doc. ing. Vladimír Benáček, CSc., Fakulta sociálních věd Univerzity Karlovy: Problémy české veřejné správy a byrokracie současný stav a nástin řešení http://www1.ceses.cuni.cz/benacek/byrokraweb.pdf
Veřejná správa není totožná se správou v obecném významu, SPRÁVA - zahrnuje činnosti směřující nikoli jen k plnění cílů veřejných, ale i soukromých
Základním kritériem členění správy je to, zda jde o správu veřejných záležitostí nebo záležitostí soukromých. Veřejná správa Soukromá správa
rozdíl mezi veřejnou a soukromou správou je 1. v míře právní vázanosti a také 2. v cíli, který soukromá nebo veřejná správa sleduje.
její nositel je volný ve svém jednání, neboť právní řád jej váže pouze negativně - vymezuje mu jen rámec jednání. určuje si své cíle a úkoly i metody potřebné k dosažení cílů sama
je právním řádem vázána nejen negativně, ale i pozitivně stanovením působnosti a pravomoci každému jejímu vykonavateli zvlášť, popř. druhově stejné skupině vykonavatelů (např. všem krajským úřadům) je povinna vykonávat úkoly stanovené v zákonech a jiných právních předpisech nebo na základě usnesení zastupitelských sborů či nadřízených orgánů
Pojmu veřejná správa se přikládá dvojí význam: 1. určitý druh činnosti (tj. spravování) (materiální pojetí) nebo 2. organizační jednotku - instituci (útvar, úřad), která veřejnou správu vykonává (formální pojetí)
spojeno s dělbou moci - HORIZONTÁLNÍ v moderním státě je charakterizována oddělením moci výkonné od moci zákonodárné a moci soudní.
rozdělení podle úrovní daných územním členěním - VERTIKÁLNÍ členění unitárního (jednotného) státu (země, kraje, okresy, obce) nebo jeho federativním uspořádáním.
Dělení veřejné správy podle právní formy - kdy se ve veřejné správě použije veřejných forem práva a - kdy se použije soukromých forem práva správu vrchnostenskou (výsostnou) správu fiskální.
je vykonávána formami veřejného práva (zejména správního, finančního, sociálního zabezpečení a práva životního prostředí) a je představována v evropském kontinentálním právu tímto klasickým schématem: právní předpis, správní akt, donucovací opatření.
Správa fiskální se týká věcí finančních a státního majetku, nikoli však agendy daňové a poplatkové má výrazně vrchnostenský charakter a řídí se právem veřejným. Uplatňuje se ve formách soukromého práva a stát vstupuje do právních vztahů s jinými právními subjekty z pozice rovného partnera.
se ve své činnosti může podle povahy věci řídit jak právem veřejným, tak právem soukromým. Označuje se jako správa pečovatelská nebo veřejná služba (služba veřejnosti) a souvisí zejména s plněním sociální funkce státu.
věcné oblasti (obory, resorty) veřejné správy (např. školství, průmysl, doprava, finance), tvoří základ pro dělbu práce uvnitř veřejné správy a pro transformaci úkolů do jednotlivých správních úřadů a orgánů, jako vykonavatelů veřejné správy.