Bedich Hrozný Bedich Hrozný se narodil 6. 5. 1879 v Lysé nad Labem jeho otec byl evangelickým faráem. Studium na gymnasiu v Praze a v Kolín ukonil v roce 1897 (m.j. se už tam nauil základm hebrejština a arabštiny) a ve studiích pokraoval nejdíve na bohoslovecké fakult univerzity ve Vídni, ale již ve druhém semestru zvítzila touha po poznání starých orientálních kultur a proto pestoupil na fakultu filosofickou. Bhem studia zvládl (vedle latiny a etiny) deset orientálních jazyk, pedevším assyrštinu, aramejštinu, etiopštinu, sanskrt a sumerštinu. Svému hlavnímu zájmu, studiu klínového písma, ve kterém byly zaznamenány písemné projevy starovkých orientálních národ, žijících ve tetím až prvním tisíciletí ped n. l. na území blízkého východu se ale nemohl zatím pln vnovat. Po promoci v r. 1901, kdy obhajoval svou disertaní práci o sabejských skalních nápisech, využil stipendia rakouského ministerstva školství ke studijnímu pobytu v Berlín, aby se dále zdokonalil v assyriologii Z té doby pochází jeho první pvodní práce o babylonském penžnictví Peníze u Babyloan. Na svou první pracovní cestu, do Turecka, Syrie, Palestiny a Egypta, pi které se podílel na pekladech klínopisných text, odjel v roce 1904. Po návratu v roce 1905 se habilitoval na vídeské univerzit a byl jmenován docentem pro ei semitské se zvláštním zetelem ke studiu klínového písma.
Mohl tedy uit, místo na univerzit ale nebylo, a tak pracoval nadále v univerzitní knihovn, kde také pozdji získal definitivu. Ve svém dalším spisu Obilí ve staré Babylonii (kde mj. uvádí, že pivo znali už ve staré Mezopotamii).shromáždil poznatky, které získal z babylonských hospodáských záznam. V roce 1906 byl nmeckou expedicí vedenou H. Wincklerem asi asi 150 km severovýchodn od Ankary objeven v troskách rozsáhlého starovkého osídlení velký archív chetitských král, který obsahoval množství hlinných tabulek. Ruiny tohoto msta objevil a zakreslil již v roce 1834 francouzský archeolog Ch. Texier a jejich velikost, strategická poloha, mocné opevnní a zbytky staveb ukazovaly, že šlo o významné centrum Chetitské íše. Chetité dorazili do Anatolie v Malé Asii nkdy na pelomu 2. a 3. tisíciletí p. n. l, podrobili si pvodní obyvatelstvo, a ásten se s ním asimilovali. I pes neustálé útoky sousedních nomádských kmen vytvoili nkdy kolem poloviny 2. tisíciletí mocnou íši, ke které náležela i severní polovina Sýrie a horní Mezopotámie, a která byla rovnocenným partnerem tehdejších velmocí Egypta a Babylonie. Smlouva mezi faraonem Ramessem II.a chetitským králem Chattušilišem III. je nejstarší známou mírovou smlouvou na svt. Koncem 13. století p. n. l. se Chetitská íše po vpádu moských národ a vlivem vnitních rozbroj rozpadla na nkolik samostatných mstských stát. Nalezené tabulky byly popsány klínovými znaky, ale jen nkteré byly psány babylonsky. Winckler z nich vyetl, že našel metropoli zem Chattuši.
Vtšina tabulek byla v ei do té doby neznámé a nesrozumitelné chetitštin. Tabulky s dvojjazyným textem (bilingvy) nebyly nalezeny a tak se ani jemu ani dalším badatelm nepodailo texty rozluštit. Když v roce 1913 Winckler zemel pozvala Nmecká orientální spolenost Hrozného ke zpracování tabulek z Chattuše, uložených mezitím v caihradském muzeu. Bedich Hrozný odjel do Caihradu v dubnu 1914, ale když v lét vypukla válka, musel se koncem srpna vrátit. Ješt bhem svého pobytu v Caihradu se dkladn seznámil s dostupnou ástí chetitského písemného odkazu a stail shromáždit tolik materiálu, že mohl ve zkoumání text pokraovat (byl sice odveden, ale zstal sloužit ve Vídni jako písa, a tak ml možnost na tchto textech pracovat). Navázal na výsledky, ke kterým dospl již bhem caihradského pobytu, a které považoval za základní pro další práci.a pomrn brzy se mu a podailo tyto texty rozluštit a následn také zpracovat zásady mluvnice tohoto jazyka. Postupoval tak, že se nezdržoval hledáním bilingvy, ale zamil se na vty obsahující vlastní jména a dále na takové, ve kterých nalézal sumersko-babylonské ideogramy (slovní znaky) a slabin psaná babylonská slova. To mu asto umožovalo najít smysl vty bu úpln, nebo alespo ásten. Dále postupoval k vtám, psaným výhradn foneticky a tam si musel. urit nejprve nejdležitjší tvary, stavbu a píbuzenské vztahy v dosud neznámé chetitské ei. První výsledky své práce pedložil ve své berlínské a vídeské pednášce již v roce 1915 a v záí 1916 pak uzavel svou innost spisem Die Sprache der Hethiter (Jazyk Chetit vydal jej v následujícím roce v Lipsku).
V tomto spise prokázal, že jazyk na klínopisných tabulkách je indoevropská e Chetit píbuzná s etinou, latinou, indickými jazyky a jinými. Výsledky zveejnné v pednáškách byly pro vdeckou obec pekvapující a tak reagovala nejprve opatrným uznáním, ale brzy se ozvaly pochybnosti a také kritika, protože existence Indoevropan v Malé Asii ve 2. tisíciletí p. n. l. nebyla dosud nikde prokázána. Jazykovdci se nechávali pesvdit jen pozvolna až dalšími dkazy z nov vydaných chetitských dokument a jejich peklad. Definitivn byly pijaty výsledky práce Hrozného na konferenci indoevropeist v Jen roku 1921. Rozluštní klínopisné chetitštiny patí mezi nejvýznamnjší výsledky v djinách orientalistiky 20. století. V Chattuši byly do souasnosti odkryty tisíce dalších chetitských text, pibyly také záznamy z nových lokalit. Dnes je mžeme íst a pochopit jejich sdlení, protože B. Hrozný nám k tomu dal klí. Zpístupnil tak nejstarší památky indoevropského písemnictví a prameny indoevropské historie. V roce 1919 byl jmenován ádným profesorem klínopisného studia a djin starého Orientu na Filosofické fakult Karlov university. Pokraoval i ve zpracovávání nov objevených chetitských písemností a v roce 1921 vydal v Lipsku autografie nápis, které dodnes vynikají pozoruhodnou pesností. V dalším roce publikoval v Paíži francouzský peklad chetitských zákon a také adu lánk odborných asopisech k rzným chetitologickým tématm, a to vedlo ke vzniku nového vdního oboru chetitologie. V dubnu 1924, zahájil první eskoslovenský archeologický výzkum na Pedním východ. Zvolil pahorek Šech Saad v oblasti Chauránu.
Výzkum odkryl ecko-ímské vrstvy a pozdjší pestavby byzantského a islámského období. Protože to nesplovalo cíle jeho hledání, výkopy koncem kvtna ukonil a hledal jinou lokalitu. Zamil se na okolí msta Kayseri (ta oblast se ve starovku nazývaly Kappadokie a pro nálezy v ní. se vžilo pojmenování kappadocké tabulky), odkud se již od konce 19. století objevovaly na starožitnickém trhu hlinné tabulky s velmi zajímavými podrobnosti o obchodování i každodenním život asyrských kupc v mstských státech Malé Asie a podávaly tak dležité informace o hospodáských a politických vztazích mezi Anatolií a severní Mezopotámií v té dob. Dobu, než se mu podailo získat souhlas turecké vlády s výzkumem v této oblast, využil tím, že se vrátil v záí 1924 do Sýrie na lokalitu Tell Erfád asi 35 km severn od Aleppa. Na tomto míst objevil sutiny starobylého msta Arpadu, které v druhé a zejména v první polovin 1. tisíciletí p. n. l. hrálo významnou roli v djinách Sýrie. Jeho nálezy se staly zakladem sbírek Národních muzeí v Damašku a v Aleppu. Výzkum v Kappadokii pak zahájil po svolení turecké vlády v ervnu 1925. Odkryl trosky rozsáhlé budovy, postavené na vysoké terase a orientované tém pesn ke svtovým stranám, s mohutným zdivem z andesitových blok, nesoucím stopy požáru. Nebylo pochyb o tom, že objevil nejdležitjší, stední ást msta a také brzy zaal na nedalekém pahorku Kültepe nalézat první tabulky. Nalezené texty prozradily, že odhalil chetitské msto Káneš, administrativní centrum soustavy assyrských emporií v Malé Asii a sídlo filiálek assyrských kupeckých dom. Na n byla pak napojena zastoupení v menších obchodních stanicích, založených u významných anatolských mocenských stedisek.
Toto ústedí udržovalo styk mezi jednotlivými odbokami a mstem Assurem v severní Mezopotámii a v rámci Malé Asie ídilo obchod cínem a textiliemi, dováženými z Assuru a smovanými za maloasijské zlato a stíbro. Objev tohoto místa a nálezy v nm patí k jeho dalším významným úspchm. Následující rok mu sice pinesl zvláštní dík a uznání eskoslovenské vlády, ale potebné prostedky nutné pro k pokraování ve výzkumu v Kültepe již nezískal ( v pracích v této lokalit pokraovala až expedice Turecké historické spolenosti po roce 1948). Doma vnoval pozornost interpretaci chetitských dokument a organizaci vdeckého života. Zasadil se o založení Orientálního ústavu v Praze a podílel se na vytyení jeho badatelského programu a na vydávání vdeckého asopisu Archiv orientální, jehož byl i prvním a dlouholetým hlavním redaktorem (1929 1952) a také pispvatelem. V akademickém roce 1926/1927 byl zvolen dkanem filosofické fakulty. Ve ticátých létech se zabýval i výzkumem dalších objev, kterými byly chetitské (pesnji luvijské) hieroglyfické texty. Zde se jednalo o jazyk chetitštin sice blízký, ale svébytný, a zaznamenaný písmem zcela odlišného typu, které indoevropská etnika Malé Asie vytvoila jako pvodní sdlovací nástroj, nezávislý na do té doby pevažující klínopisné tradici. Na luštní pracovalo nezávisle na sob nkolik uenc. Bedich Hrozný se v roce 1933 se znovu vypravil do Turecka, kde získal dokonalé autografie 45 monumentálních hieroglyfických nápis na kameni.
V rozmezí let 1933 až 1937 je pak vydal ve tísvazkovém díle (ve francouzštin), ve kterém pinesl pesné pepisy, seznam znak, pokusy o peklad a mluvnici. Úplné rozluštní nápis se mu ale nepodailo, to umožnila až luvijskofoinická bilingva, objevená v roce 1947 v jižním Turecku a petená nmeckým badatelem F. Steinherrem, Potvrdilo se ale, že uritá tení Hrozného byla správná a jeho nejvtší zásluhou byla skutenost, že v obtížných podmínkách shromáždil a velmi rychle, vrn a pesn zpístupnil vdecké veejnosti celý jemu dosažitelný materiál. Byl zván k pednáškám na zahraniních univerzitách, vdeckých kongresech, v uených spolenostech, zvolen dopisujícím lenem Akademie historických vd v Paíži, Královské spolenosti nauk v Kodani, Královské holandské akademie vd v Amsterdamu, Akademií vd ve Stockholmu a v Oslu. Univerzity v Paíži, v Oslu a v Sofii mu udlily estné doktoráty. Badatelé svtového významu si cenili jeho názoru na výsledky svých prací a ve ticátých létech pomohl nkolika kolegm prchajícím z nacistického Nmecka najít uplatnní jinde. Jeho celoživotní vdecká innost je neobyejn rozsáhlá a všestranná. Seznam jeho prací obsahuje pes 200 titul, psal esky, nmecky, francouzsky a anglicky. Vnoval se pedevším Malé Asii a starovké Mezopotámii, zabýval se ale také starovkým Egyptem, Krétou a Indií. Svj dávný zámr napsat pehledné djiny starovkého Pedního východu uskutenil ve své nejvtší historické práci ve spisu Nejstarší djiny Pední Asie a Indie, který vyšel poprvé v roce 1937 jako souást Djin lidstva a samostatn v roce 1940.
V roce 1939 byl zvolen rektorem Univerzity Karlovy, ale k jeho inauguraci již nedošlo. Za nacistické razie po 17. listopadu bránil akademickou pdu a umožnil nkolika pronásledovaným studentm uniknout zatení. Po zavení vysokých škol aspo veejn pednášel. Záchvat mrtvice v roce 1944 mu však podlomil zdraví a znemožnil návrat na univerzitu po osvobození. Po dalším úrazu žil v sanatoriu v Praze, kde také 12. 12. 1952 zemel. Je pochován ve svém rodišti v Lysé nad Labem. Tam také bylo v roce 1951 oteveno Museum Bedicha Hrozného, ve kterém je stálá expozice o jeho život a díle s mnoha vzácnými a zajímavými pedmty. Zatím nejpodrobnji popsal jeho život a dílo popularizátor starovké historie Vojtch Zamarovský ve své knize Za tajemstvím íše Chetit. Zásluhy B. Hrozného byly v roce 1947 ocenny státní cenou a v roce 1952 byl jmenován jedním z prvních akademik práv založené SAV. Mezinárodní vdecká obec uctila jeho 70. narozeniny ptisvazkovým sborníkem a UNESCO ocenila jeho vdecký pínos zaazením stého jubilea jeho narození mezi svtová kulturní výroí roku 1979. Vypracoval: ing. Jií Valenta