Vitruvius : Deset knih o architektue

Transkript

1 Vitruvius : Deset knih o architektue Marcus Vitruvius Pollio, ímský architekt a inženýr, žil v 1. století ped n.l. Narodil se asi mezi roky 80 a 70 ve mst Formiae v Kampanii, zemel kolem roku 20 ped n.l. O jeho život víme jist tém jen to, co o sob napsal ve svém díle. Patrn byl synem architekta, dostalo se mu širokého vzdlání, které již od poátku smovalo k píprav na dráhu architekta. Dlouho zabýval sestavováním válených stroj, a patrn doprovázel Caesara na nkterých jeho výpravách a mohl tak navštívit Gallii, Hispánii a pravdpodobn i ecko. Z armády byl propuštn kolem roku 33 p.n.l. Potom pracoval v ím jako architekt a stavitel a podílel se na stavb vodovodního systému. Na sklonku svého života, asi mezi léty 33 až 22 p.n.l uložil všechny své znalosti o architektue a píbuzných oborech.do spisu Deset knih o architektue, jediného zachovaného spisu svého druhu v ímské odborné literatue, která podává zajímavý obraz tehdejšího stavu znalostí. Deset knih o architektue ( De architectura libri decem) Toto jeho dílo se stalo základní uebnici antické architektury a v deseti knihách ( kapitolách) encyklopedicky shrnulo potebné a používané znalosti a poznatky z oboru technických vd. Celé dílo bylo pojato jako soubor tí disciplin: architektury - stavebního umní, stavební techniky a mechaniky. První kniha se zabývá plánováním mst a základy urbanistiky. Nejprve se vnuje vzdlání architekta, obsahuje jeho zásady a požaduje školení v sedmi svobodných umních a znalost všech obor lidského vdní vetn filozofie a hudby. V praktické ásti se zabývá výbrem vhodného místa pro založení msta, jeho opevnním a vytyením ulic. Velký draz pi výbru klade na smr vanutí vtr. V poslední ásti uruje zásady pro volbu umístní pro stavby veejných budov. U pímoských mst navrhuje zídit forum (námstí, centrum msta) u pístavu, vnitrozemská

2 msta by je mla mít uprosted. Pro stavby chrámu. uruje každému bohu pesné místo ve mst. Napíklad chrám boha války Marta nemá být uvnit, ale vn hradeb, aby je mohl z venku chránit. Na poátku druhé knihy se vnuje životu prvních lidí a vývoji lidského obydlí. Popisuje vznik prvního spoleenství kolem náhodn vzniklého ohn a vznik ei. Dále se dostává ke stavbám prvních chýší a jejich vývoji. Pro n uvádí píklady z okrajových ástí ímské íše kde si tamní národy ješt obdobné primitivní stavby budují. V další ásti se vnuje stavebnímu materiálu (cihlám, písku, vápnu a devu) a zpsobu vyzdívání. Tetí a tvrtá kniha se zabývá stavbou chrám. Za nejdležitjší považuje rozmrovou a modulovou proporcionalitu jednotlivých dílc a symetrii tj.soulad proporcí mezi jednotlivými dílci. Pod pojmem proporcionalita rozumí pomr celých ísel a pro rozmry sloup uruje závazný systém jejich proporcí a forem od prmru sloup na úrovni jejich základny v návaznosti na modulovou osnovu až po rozmry ostatních navazujících konstrukních prvk. (nap. u dórského sloupu má být pomr prmru k celkové výšce 1:7). Jednotlivé stavební slohy propojil s rznými stavebními úlohami. Dórský stavební sloh považoval za první a strohý, ionský za jemný a kultivovaný a korintský za slavnostní a vznešený. Pátá kniha je vnována veejným budovám jako jsou divadla, lázn, rzné vodní stavby, sloupoadí a další. Popisuje jedinou velkou jemu zadanou stavbou, baziliku ve dnešním mst Fano severn od Ancony (ta se nezachovala, ani její umístní není známé). Vnuje se také ozvuení divadla pomocí bronzových nádob, a porovnává ímská a ecká divadla. Šestá kniha se zabývá stavbami soukromých obydlí, doporuuje vhodné situování rzných místností vzhledem k svtovým stranám a popisuje ecký dm

3 Sedmá kniha si všímá výzdoby interiér rznými úpravami jako jsou štuky, nástnné malby a použití mramoru. Uvádí také technologický postup pi píprav jednotlivých barev. Osmá kniha je vnována vod, zpsobu jejího získávání a zjišování jakosti a vodovodm. Podle pozdjších záznam zavedl Vitruvius moduly pro prmry olovných vodovodních rour v ím. Devátá kniha se zabývá astronomií a pohyby hvzd, msíce a slunce.. V závru jsou popisovány zpsoby mení asu a sestavování vodních a sluneních hodin. Desátá kniha nabízí obsáhlé pojednání o antické technice a strojírenství, obsahuje popisy stavebních stroj, které byly v té dob známy nap. zvedacích stroj, erpadel a nástroj k mení a popisy a konstrukce válených obléhacích a vrhacích stroj (katapulty, balisty, želvy a jiné). Podle Vitruvia je architektura je nejvyšším stupnm výtvarného umní. Struktura stavby musí vykazovat ti základní vlastnosti - musí být silná (trvanlivá), užitená a krásná. Jeho dílo je nejen praktickou encyklopedickou pírukou, ale obsahuje i uritý systém teoretických vdeckých znalostí. Byl pesvden, že praxe se opírá o teorii a empirie je ovována vdou a architekt proto musí být vzdlán v celé ad vdeckých obor. Základem jeho teorií byla pírodn filozofická nauka o tyech živlech a pedstava o objektivním významu zákonitostí a proporních vztah, bez kterých nelze postavit ani krásnou budovu, ani pesn pracující stroj. Estetika architektury je podle nj založena na íselných vztazích, pojetí ísel, geometrie a rozmr a je u nj ovlivnno antropologií a tedy odvozena z proporcí lidského tla. Pedstavu jeho Vitruvianského muže zobrazil Leonardo da Vinci jako lidské tlo vepsané do kružnice a tverce, základních geometrických tvar vesmírného poádku.

4 Ve svém spisu probírá postupn všechna témata a problémy, s nimiž se podle jeho zkušeností musí architekt jeho doby vypoádat: výbr místa pro stavbu, její orientaci a dispozici, opírá o hygienické dvody a znalost fyziologie lovka a zárove o poznatky z meteorologie a klimatologie; do nauky o stavebních materiálech zahrnuje výklad geologie, mineralogie a botaniky; ke stavb vodovod vyžaduje vdomosti z pdoznalství a hydrologie; stavbu divadel podmiuje znalostmi akustiky a hudební teorie i zákon optiky. Zabývá se i zpsoby bourání (obléhací stroje) a popisuje všechna známá a používaná zaízení až po stavbu hodin a dobové znalosti o asu a astronomii. Spis Deset knih o architektue se stal brzy uebnicí stavitelství a architektury eckého a ímského období a Vitruvius byl citován jako uznávaná autorita na poli architektury i když v nm nebyl asi pvodní, ale navazoval na díla svých eckých pedchdc, jejichž spisy se nedochovaly. Dílo nezapadlo ani po úpadku klasické antické kultury a vzdlanosti. Bylo citová a pepisováno již od raného stedovku a díky tmto stedovkým opism se zachovalo až do dnešní doby. Ve stedovku byl spis používán pedevším jako stavební píruka, architektonickým partiím nebyla vnována píliš velká pozornost. Nejstarší známý opis tohoto díla pochází z 9. století n. l. vcelku se zachovalo pes 50 rukopis. Jedná se o jediné dochované, historicky cenné dílo podobného druhu. Když byl v kláštee St. Gallen v roce 1414

5 nalezen rukopis tohoto spisu, uvedl jej Leon Battista Alberti ve svém spisu De Re Aedificatoria (kolem roku 1450) do povdomí veejnost a tato kniha se pak rychle stala inspiraním zdrojem pro renesanní, barokní a neoklasicistní architekturu a v 16. století byla pekládána do mnoha jazyk. Protože originální ilustrace byly ztraceny, byly nové devoryty zhotoveny pravdpodobn roku 1511 v Benátkách Jako vizuální píklady k popism v textu sloužily ruiny památek, ímské fórum, chrámy, divadla, vítzné oblouky a jejich reliéfy a sochy. První známé novodobé vydání spisu Deset knih o architektue vyšlo v ím roku Jako encyklopedie starovkého vdní ml tento spis velmi dležitou roli v djinách evropské kultury a byl uznávanou praktickou pírukou ve stedovku a zvlášt v období renesance, kdy byl. Vitruvius autoritou pi ešení problém cech a stavebních hutí i v oblasti teoretické pípravy a praktického provedení staveb. Vitruvius se tímto svým dílem stal nejen jedním z nejznámjších antických autor ale také výrazn ovlivnil vývoj stedovké i novovké architektury a stavitelství. Vypracoval: ing. Jií Valenta

6