F I L O Z O F I C K Á F A K U L T A

U N I V E R Z I T A P A L A C K É H O V O L O M O U C I F I L O Z O F I C K Á F A K U L T A Katedra bohemistiky Funkce konstrukcí předložka + infinitiv v próze B. Viana Pěna dní a jejich překlad do češtiny (The Function of construction preposition + infinitive in the prose by B. Vian Foam of the Days and its translation into Czech) Magisterská diplomová práce Lucie Bergerová Česká filologie francouzská filologie Vedoucí práce: doc. PhDr. Božena Bednaříková, Dr. Olomouc 2012

Prohlašuji, že jsem tuto práci vypracovala samostatně na základě uvedené literatury a pramenů, z nichž jsem náležitě citovala. Práci odevzdávám v rozsahu 155 113 znaků (včetně mezer a poznámek pod čarou). V Olomouci dne 14. 5. 2012....

Ráda bych poděkovala Mgr. Monice Drážďanské (Katedra romanistiky FF UP) za ochotu a pomoc při určování funkcí a větných členů ve francouzském textu. Především bych však chtěla poděkovat doc. PhDr. Boženě Bednaříkové, Dr. za odborné vedení, cenné rady, ochotu a za motivaci při psaní mé diplomové práce.

OBSAH OBSAH... 1 0 ÚVOD... 4 1 AUTOR A JEHO KNIHA... 7 1. 1 BORIS VIAN... 7 1. 2 PĚNA DNÍ... 8 1. 2. 1 PŘEKLAD PĚNY DNÍ... 9 2 FRANCOUZŠTINA JAKO JAZYK ORIGINÁLU... 11 2.1 STRUČNÁ TYPOLOGICKÁ CHARAKTERISTIKA FRANCOUZŠTINY (DLE SKALIČKOVY TYPOLOGICKÉ TEORIE)... 11 2. 2 FRANCOUZSKÁ VERBA... 12 2. 2. 1 INFINITIV VE FRANCOUZŠTINĚ... 14 2. 2. 1. 1 PRÉMORFOLOGICKÉ INFINITIVNÍ FORMACE... 15 2. 2. 1. 2 INFINITIVNÍ POLOVĚTNÉ KONSTRUKCE A VEDLEJŠÍ VĚTY INFINITIVNÍ... 16 3 KONSTRUKCE PREPOZICE + INFINITIV... 20 3. 1 PREPOZICE POUR... 21 3. 2 PREPOZICE SANS... 21 3. 3 PREPOZICE A... 21 3. 4 KDY MŮŽEME HOVOŘIT O PREPOZICI A KDY O INDIKÁTORU INFINITIVU... 23 4 FUNKČNÍ STYLOVÁ EKVIVALENCE... 25 5 PŘEKLAD KONSTRUKCÍ PREPOZICE + INFINITIV V DÍLE BORISE VIANA PĚNA DNÍ... 28 5. 1 PREPOZICE A + INFINITIV... 29 5. 1. 1 PŘEKLAD POMOCÍ VEDLEJŠÍ VĚTY PODMĚTNÉ... 30 5. 1. 2 PŘEKLAD POMOCÍ VEDLEJŠÍ VĚTY PŘEDMĚTNÉ... 31 5. 1. 3 PŘEKLAD POMOCÍ VEDLEJŠÍ VĚTY PŘÍSLOVEČNÉ... 32 5. 1. 4 PŘEKLAD POMOCÍ VEDLEJŠÍ VĚTY PŘÍVLASTKOVÉ... 33 5. 1. 5 PŘEKLAD POMOCÍ ČÁSTICE... 34 1

5. 1. 6 PŘEKLAD POMOCÍ ZÁJMENA... 35 5. 1. 7 PŘEKLAD POMOCÍ DEVERBATIVNÍHO ADJEKTIVA... 35 5. 1. 8 VYPUŠTĚNÍ VAZBY A ZACHOVÁNÍ JEJÍHO DOPLNĚNÍ... 36 5. 1. 9 PŘEKLAD POMOCÍ SUBSTANTIVA... 37 5. 1. 9. 1 COMPLEMENT DU NOM... 37 5. 1. 9. 2 COMPLEMENT DE L ADJECTIF... 38 5. 1. 9. 3 CO... 39 5. 1. 9. 4 ANALYTICKÝ PREDIKÁT VYJADŘUJÍCÍ POVINNOST... 39 5. 1. 9. 5 ANALYTICKÝ PREDIKÁT VYJADŘUJÍCÍ POČÁTEK DĚJE... 40 5. 1. 9. 6 ANALYTICKÝ PREDIKÁT VYJADŘUJÍCÍ TERMINATIVNOST... 41 5. 1. 10 PŘEKLAD POMOCÍ VERBA FINITA VE FUNKCI PREDIKÁTU... 41 5. 1. 10. 1 SUJET RÉEL... 42 5. 1. 10. 2 COMPLEMENT DU NOM... 43 5. 1. 10. 3 CO... 43 5. 1. 10. 4 ANALYTICKÝ PREDIKÁT VYJADŘUJÍCÍ SNAHOVOST... 44 5. 1. 10. 5 ANALYTICKÝ PREDIKÁT VYJADŘUJÍCÍ POČÁTEK DĚJE... 44 5. 1. 10. 6 ANALYTICKÝ PREDIKÁT VYJADŘUJÍCÍ TERMINATIVNOST... 45 5. 1. 11 PŘEKLAD POMOCÍ INFINITIVU... 46 5. 1. 11. 1 SUJET RÉEL... 47 5. 1. 11. 2 COMPLEMENT DU NOM... 47 5. 1. 11. 3 COMPLEMENT DE L ADJECTIF... 48 5. 1. 11. 4 CO... 48 5. 1. 11. 5 ANALYTICKÝ PREDIKÁT VYJADŘUJÍCÍ SNAHOVOST... 49 5. 1. 11. 6 ANALYTICKÝ PREDIKÁT VYJADŘUJÍCÍ POČÁTEK DĚJE... 49 5. 1. 11. 7 ANALYTICKÝ PREDIKÁT VYJADŘUJÍCÍ POKRAČOVÁNÍ DĚJE... 50 5. 1. 11. 8 ANALYTICKÝ PREDIKÁT VYJADŘUJÍCÍ TERMINATIVNOST... 51 5. 1. 12 DÍLČÍ ZÁVĚRY KE KONSTRUKCI A + INFINITIV... 51 2

5. 2 PREPOZICE POUR + INFINITIV... 53 5. 2. 1 PŘEKLAD HLAVNÍ VĚTOU V POMĚRU SLUČOVACÍM... 53 5. 2. 2 PŘEKLAD VEDLEJŠÍ VĚTOU PŘÍSLOVEČNOU... 55 5. 2. 3 PŘEKLAD VEDLEJŠÍ VĚTOU PŘÍVLASTKOVOU... 57 5. 2. 4 PŘEKLAD VEDLEJŠÍ VĚTOU PODMĚTNOU... 58 5. 2. 5 PŘEKLAD VEDLEJŠÍ VĚTOU PŘEDMĚTNOU... 59 5. 2. 6 VYPUŠTĚNÍ VAZBY A ZACHOVÁNÍ JEJÍHO DOPLNĚNÍ... 60 5. 2. 7 PŘEKLAD POMOCÍ SUBSTANTIVA... 61 5. 2. 8 PŘEKLAD PŘÍSLOVCEM ČI SUBSTANTIVEM VE FUNKCI PŘÍSLOVEČNÉHO URČENÍ... 62 5. 2. 9 PŘEKLAD INFINITEM... 63 5. 2. 10 DÍLČÍ ZÁVĚRY KE KONSTRUKCI POUR + INFINITIV... 64 5. 3 PREPOZICE SANS + INFINITIV... 65 5. 3. 1 PŘEKLAD POMOCÍ VĚTY V POMĚRU SLUČOVACÍM SE ZÁPORNÝM VÝZNAMEM... 65 5. 3. 2 PŘEKLAD POMOCÍ HLAVNÍ VĚTY V POMĚRU SLUČOVACÍM... 67 5. 3. 3 PŘEKLAD POMOCÍ VĚTY V POMĚRU ODPOROVACÍM... 68 5. 3. 4 PŘEKLAD POMOCÍ VEDLEJŠÍ VĚTY PŘÍSLOVEČNÉ... 68 5. 3. 5 PŘEKLAD POMOCÍ PŘEDLOŽKOVÉHO GENITIVU (PREPOZICE BEZ). 69 5. 3. 6 PŘEKLAD POMOCÍ PŘÍSLOVCE VE FUNKCI PŘÍSLOVEČNÉHO URČENÍ ZPŮSOBU... 70 5. 3. 7. DÍLČÍ ZÁVĚR KE KONSTRUKCI SANS + INFINITIV... 71 6 ZÁVĚR... 73 7 RESUMÉ... 76 8 ANOTACE... 77 9 POUŽITÁ LITERATURA... 78 10 ZKRATKY... 81 11 PŘÍLOHY... 82 3

0 ÚVOD Dle Skaličkovy jazykové typologie 1 patří čeština do rozdílné skupiny než jazyk francouzský, v češtině převažuje typ flektivní. Na rozdíl od francouzštiny má čeština sklon k syntetickému vyjadřování. Vysoký syntetismus se projevuje kumulací funkcí v segmentu slova tradičně označovaném jako koncovka, kongruencí, dále např. sklonem k fúzi mezi gramatickou a lexikální složkou slova. Čeština má také relativně volný slovosled. Francouzština bývá řazena, stejně jako třeba angličtina, k jazykům analytickým využívajícím k vyjádření gramatických funkcí především formálních slov a pevného slovosledu. Francouzština syntakticky kompenzuje to, co je v češtině vyjádřeno morfologicky. Společným rysem obou jazyků je časté tvoření vedlejších vět. Vzájemné porovnání jazykových systémů různých jazyků, a to nejen českého a francouzského, ukazuje, že žádné jazyky na světě nejsou ideálně izomorfní - využívají různých prostředků k vyjádření jazykových funkcí a mimojazykového světa. Stejná skutečnost se vytváří jinými prostředky s odlišnými funkcemi, což může činit jisté potíže při převodu z jednoho jazyka do druhého. 2 Překladatel pak musí využít všech možností cílového jazyka a najít ekvivalent odpovídající významu v jazyce, z něhož překládá. Původní význam by však měl zůstat nezměněn, funkční prostředky se mohou lišit. 3 Naše práce se zaměří na překlad francouzských konstrukcí prepozice s infinitivem. Francouzská lingvistika 4 řadí infinitiv ke slovesným způsobům nepersonálním (neurčitým, nefinitním; vyčleňování těchto slovesných způsobů se liší, tato problematika bude dále zmíněna v kapitolách 2. 2 Francouzská verba a 2. 2. 1 Infinitiv ve francouzštině.); infinitiv nevyjadřuje ani osobu, ani číslo, časově však určen být může (vyjadřuje čas relativní). Francouzský infinitiv ve spojení s předložkou plní především svou sekundární funkci, může mít ve větě různou větněčlenskou platnost. Význam konstrukce je motivován nejen lexikálním významem slovesa v infinitivu, ale i sémantickým příznakem prepozice, která ho doprovází. Infinitivy se spolu s gerundii a participii užívají jako prostředky syntaktické kondenzace, ve francouzštině vytváří často užívané polovětné konstrukce. 1 Čermák, Fr. a kol.: Vladimír Skalička: Souborné dílo. II. díl (1951 1963). Praha 2004, s. 478 490, 497 504. 2 Vilikovský, J.: Překlad jako tvorba. Praha 2002, s. 11. 3 Vilikovský, J.: Překlad jako tvorba. Praha 2002, s. 24. 4 Grevisse, M. Goosse, A.: Nouvelle grammaire française. Brusel 2007, s. 980. 4

V češtině nenalezneme překladový poměr A = A (informační prostředky obou jazyků lze považovat za rovnocenné) - neexistuje žádná vazba konstrukce prepozice a infinitivu. Vztah B = 0 (prostředky výchozího jazyka v cílovém chybějí) musí být nahrazen v rámci systému českého jazyka. 5 Možnosti překladu budou předvedeny na románu Borise Viana Pěna dní přeloženém Svatoplukem Horečkou. Jelikož existuje pouze jeden překlad, nemáme možnost srovnání více překladatelských řešení. Při hodnocení překladu Pěny dní se budeme opírat o moderní translatologické přístupy, a to především o tzv. funkční stylovou ekvivalenci, jak ji u nás postuloval např. Jiří Levý 6, Dagmar Knittlová 7 nebo slovenský lingvista Ján Vilikovský 8 (podrobněji v kapitole 4 Funkční stylová ekvivalence). V práci bude krátce představena osobnost autora a jeho román Pěna dní. Dále pokládáme za důležité pro analýzu a hodnocení překladu vyložit základní informace o francouzštině z typologického hlediska, o francouzských verbech, infinitivu a polovětných konstrukcích. Pokusíme se ozřejmit sémantické příznaky prepozic tak, jak jsou vykládány v mluvnicích francouzštiny, a především to, jaké funkce nabývají ve vazbě prepozice + infinitiv, jak ji mohou určovat, dále kdy prepozice à plní svou primární funkci, kdy se stává pouze gramatickou částí infinitivu a tedy můžeme hovořit o tzv. marqueur d infinitif. Před praktickou částí se krátce zmíníme o teorii tzv. funkční stylové ekvivalence, o niž se budeme v teoretické translatologické rovině opírat. V praktické části diplomové práce se budeme věnovat konkrétně vazbám prepozice s infinitivem - na příkladech z Pěny dní budeme dokládat, jakým způsobem lze tuto konstrukci, jež nemá v českém jazyce izomorfní protějšek, kompenzovat. Uvedené příklady se pokusíme zhodnotit z translatologického a funkčního hlediska. Pro účely naší práce využijeme prvního vydání Pěny dní (Odeon 1967) a posledního (Argo 2011). Nutno ještě zmínit, že tato práce si neklade nároky na úplnost, proto se nebudeme zabývat konstrukcemi všech předložek a infinitivu, ale zaměříme se pouze na nejběžnější, nejčastěji užívané francouzské prepozice à, pour, sans. Vylučujeme také z našeho zkoumání samotný infinitiv bez prepozice, zabývat se nebudeme ani prepozicí de a předložkovými souslovími tuto problematiku plánujeme zpracovat v budoucnu. Naopak ponecháváme slovesné opisy verbum prepozice infinitiv vyjadřující povahu 5 Levý, J.: Umění překladu. Praha 1963, s. 71. 6 Levý, J.: Umění překladu. Praha 1963. 7 Knittlová, D.: K teorii i praxi překladu. Olomouc 2003. 8 Vilikovský, J.: Překlad jako tvorba. Praha 2002. 5

slovesného děje a vid (viz kapitola 2. 2. 1. 1 Prémorfologické infinitivní formace), v nichž dochází k oslabení významu určitého verba (to se pak stává pomocným nebo polopomocným). 6

1 AUTOR A JEHO KNIHA 1. 1 BORIS VIAN 9 Boris Vian se narodil 10. 3. 1920 ve Ville d Avray. Jeho rodiče se snažili své děti všeobecně vzdělávat, věnovali se rozvoji jejich dovedností, čímž z Viana vychovali všestranně nadaného člověka. Studia absolvoval bez potíží a velmi brzy se u něj začalo projevovat umělecké nadání. Po dokončení školy pracoval ve Francouzském normalizačním ústavu, což posílilo jeho odpor k byrokracii. V poválečné Paříži se stal jedním z výrazných intelektuálů. Stýkal se se známými osobnostmi (Sartre, Queneau), hrál na trubku v jazzové kapele, skládal texty, tvořil operní libreta, scénáře, skládal básně, divadelní skeče, psal prózu. Přispíval do Sartrovy revue Les Temps modernes. Určité prvky existencialismu můžeme v díle Viana sice objevit, ale se Sartrem nesdílel ani jeho filozofické názory, ani jeho politickou angažovanost. Svět přátel, hudby, tance, recese, provokací a mystifikací se promítá do Vianovy literární tvorby stejně jako tragické okamžiky, které dobu jeho dospívání zkalily: křehké zdraví, válka, německá okupace, zavraždění otce roku 1944, smrt přítele Loustalota. 10 Literární mystifikace se projevuje v celém Vianově díle. Priame premietnutie všetkých životných vášní do literárnej tvorby na jednej strane je pre prekladateľa jeho diel ozajstnou výzvou aj nástrahou. 11 Pseudonym Vernon Sullivan, jméno fiktivního amerického černocha, a jeho román Naplivu na vaše hroby zajistily Viana finančně na několik let a zatáhly ho také do soudního procesu, v němž byl obviněn z urážky mravnosti. I když bylo dávno známo, že Sullivan je Vian, vydal pod pseudonymem další knihy: U mrtvých na barvě kůže nesejde, Zabte ošklivé, Holky nemaj ponětí. Pod vlastním jménem pak vydal Rozruch v Ardenách, Motolice a plankton, Podzim v Pekingu, Červená tráva, Srdcerváč, povídky Mravenci, Flanďákova koupel, divadelní hry Čtvrcení pro všechny, Budovatelé říše a samozřejmě román Pěna dní, na jehož překladu budeme sledovat možnosti převedení konstrukcí prepozice + infinitiv do českého jazyka. 9 Boggio, P.: Boris Vian. Praha, Litomyšl 2004. 10 Fryčer, J. a kol.: Slovník francouzsky píšících autorů. Praha 2002, s. 712. 11 Pena dní. K slovenskému prekladu francúzskeho kultového románu Borisa Viana. In: 5. študentská vedecká konferencia [online]. 2010 [cit. 2012-01-09]. Dostupné z: http://www.pulib.sk/elpub2/ff/chovanec1/pdf_doc/90.pdf>, s. 1020. 7

Vian zemřel v roce 1959 na srdeční nemoc, kterou trpěl celý život. Traduje se, že k srdečnímu selhání došlo při promítání filmového zpracování jeho knihy Naplivu na vaše hroby. 1. 2 PĚNA DNÍ 12 Román byl poprvé vydán v roce 1947. Boris Vian ho napsal pro literární soutěž Cena Plejády, ve které byl však posléze upřednostněn jiný autor, což bylo pro Viana velkým zklamáním. Své dílo považoval za převratné. Pěna dní byla nakonec přece jen vydána, ale zůstala bez povšimnutí. Vian zůstal téměř neznámým autorem. Satisfakce se Vianovi dostalo až po jeho smrti. Pěna dní se stala slavná s nástupem generace 60. let, jež stavěla na jiných principech a hodnotách než generace předchozí. Vian se začal překládat. Stal se světově známý a je čten dodnes. Tragický příběh Alise a Chicka, Colina a Chloé k sobě poutá čtenáře svým vlastním světem imaginární Paříže, ale také jazykovou hrou. Vian vymýšlí neologismy, kalambury, všemožným způsobem deformuje slova. V textu nalezneme také zřetelnou zálibu v angličtině a v amerických reáliích, které odkazují k Vianově milovanému jazzu. V jeho smyšleném světě ožívají předměty a stroje, zvířata se chovají jako lidé, na dům svítí dvě slunce, speciální piano vyrábí koktejly, na plicích bují leknín. Okolí souzní s dějem knihy, s celkovou náladou, jaké chtěl autor docílit. Z počátku vše vypadá idylické, čisté a krásné. S blížícím se koncem se vše scvrkává, šedne, působí špinavě. Čtenář je postupně připravován na tragický závěr příběhu. Pěna dní je výjimečná nejen svým imaginárním světem, autorovou obrovskou představivostí a bohatým jazykem, ale také tím, že ji nemůžeme zařadit do žádné literární vlny nebo skupiny. V rámci francouzské literatury stojí zcela osamoceně jako celá Vianova tvorba. Dle Daniela Vojteka 13 v Pěně dní nalezneme syntézu všech jazykových i mimojazykových skutečností, které po částech Vian užil ve svých dalších dílech (literárních i neliterárních). Jedná se tedy o jakýsi reprezentativní repertoár Vianových specifik. Vianov spôsob a prostriedky vyjadrovania sú v kombinácii s netradičným a ťažko definovateľným spektrom dejov naozaj tvrdým prekladateľským orieškom. Svet, 12 Boggio, P.: Boris Vian. Praha, Litomyšl 2004. 13 Pena dní. K slovenskému prekladu francúzskeho kultového románu Borisa Viana. In: 5. študentská vedecká konferencia [online]. 2010 [cit. 2012-01-09]. Dostupné z: http://www.pulib.sk/elpub2/ff/chovanec1/pdf_doc/90.pdf>, s. 1021. 8

ktorý tento autor vytvára, môže byť pre slovenského (rovnako ja pre iného, nefrancúzskeho ) recipienta značne cudzí. 14 Tato Vianova překladatelská složitost se týká především stránky lexikální (již zmíněných neologismů a okazionalizmů) a mimojazykové (Vian často odkazuje na soudobé jazzové reálie současnému čtenáři bez hlubšího zájmu o hudbu povětšinou neznámé). 1. 2. 1 PŘEKLAD PĚNY DNÍ Český překlad Pěny dní vytvořil Svatopluk Horečka, který překládal nejen z francouzštiny, ale i z němčiny 15. Poprvé byl u nás román vydán v roce 1967 (Odeon), pak v letech 1985 (Odeon), 1994 (Mladá fronta), 2005 (EMG) a naposledy v roce 2011 (Argo). Jedná se však o stále týž Horečkův překlad v různých vydáních, nemáme proto možnost porovnat více překladatelských řešení. V některých vydáních došlo k drobným změnám (jedná se především o opravu prohřešků proti ortografické normě, či poupravení významovým posunů od originálu, případně i interpunkce), žádná kniha však není opatřena poznámkovým aparátem. Můžeme však konstatovat, že žádná ze změn není natolik významná, aby měnila charakteristiku prvního českého vydání. Ediční poznámku o změnách obsahuje pouze náklad Arga vydaný v roce 2011, doslov nalezneme ve výtiscích z roku 1967 (zřejmě převzatý a přeložený z francouzského originálu) a z roku 1994 (napsaný Jiřím Pelánem). Jako ukázku změny lze uvést, že v prvním vydání Pěny dní (Odeon 1967) zůstává zachováno jméno lékaře ve své původní francouzské podobě Mangemanche 16, ve všech dalších vydáních je jeho jméno počeštěno na Mišmaš 17. Dalším příkladem může být chybná interpretace francouzského slova le drap, jež znamená prostěradlo nebo ložní prádlo obecně 18. V originálním nalezneme:...et à la forme du drap sur son corps étendu et à la couleur d ambre de sa peau lorsqu elle enlevait le drap 19 Horečka text přeložil takto :...jak se jí pod prostěradlem rýsovaly tvary jejího 14 Pena dní. K slovenskému prekladu francúzskeho kultového románu Borisa Viana. In: 5. študentská vedecká konferencia [online]. 2010 [cit. 2012-01-09]. Dostupné z: http://www.pulib.sk/elpub2/ff/chovanec1/pdf_doc/90.pdf>, s. 1021. 15 Obec překladatelů [online]. 9.1. 2012 [cit. 2012-01-09]. Dostupné z: http://www.obecprekladatelu.cz/_ftp/dup/h/horeckasvatopluk.htm 16 Vian, B.: Pěna dní. Praha 1967, s. 105. 17 Vian, B.: Pěna dní. Praha 2011, s. 93. 18 Robert, P. a kol.: Le Petit Robert, Dictionnaire alphabétique et analogique de la langue française. Paříž 1996, s. 686. 19 Vian, B.: Pěna dní. Praha 1967, s. 127. 9

nataženého těla, na ambrovou barvu její kůže, když prostěradlo shodila 20, využil při tom jednoho z lexikálních významů slova, avšak v celkovém kontextu věty se překlad jeví poněkud nelogicky. V posledním vydání došlo k úpravě, prostěradlo je nahrazeno adekvátním ekvivalentem přikrývka. 21 Tato práce si neklade za cíl porovnání všech úprav překladu. Budou zmíněny pouze ty, které jsou pro náš výzkum relevantní a souvisejí s uvedenými příklady překladatelských řešení v praktické části naší práce. Pro analýzu konstrukcí prepozice + infinitiv využijeme prvního vydání z roku 1967 (Odeon), původní verzi Horečkova překladu, a posledního pátého výtisku z roku 2011 (Argo), v němž se promítají všechny úpravy provedené v předchozích vydáních Pěny dní. 20 Vian, B.: Pěna dní. Praha 1967, s. 95. 21 Vian, B.: Pěna dní. Praha 2011, s. 83. 10

2 FRANCOUZŠTINA JAKO JAZYK ORIGINÁLU V této kapitole se zaměříme především na francouzštinu jako jazyk originálu. Vyložíme krátce rozdíl mezi českým a francouzským jazykem dle Skaličkovy jazykové typologie a dále se budeme věnovat francouzským verbům. Nepokládáme však pro účely práce za nutné vykládat verbální systém podrobně, tento náčrt slouží především k pochopení rozdílů mezi oběma jazyky. Ze systému francouzských verb se pak podrobněji zmíníme o infinitivu, jehož konstrukce s prepozicí tvoří stěžejní téma naší práce, a o infinitivních polovětných konstrukcích. 2.1 STRUČNÁ TYPOLOGICKÁ CHARAKTERISTIKA FRANCOUZŠTINY (DLE SKALIČKOVY TYPOLOGICKÉ TEORIE) Rozdílné jazyky řeší své komunikační potřeby různým způsobem, jak konstatuje Šabršula při porovnání češtiny a francouzštiny z typologického hlediska: Některé jazyky mají bohatou morfologii (např. velké množství pádů, morfologicky vyjadřují vidy apod.), jiné jazyky mají morfologii chudší, ale jejich sdělovací funkce tím netrpí: to, co je v jednom jazyce vyjádřeno morfologicky, může být v jiném jazyce vyjádřeno syntakticky, např. slovosledem může být v některých jazycích signalizován podmět a předmět ve větě. 22 Dle Skaličkovy jazykové typologie 23 převládá ve francouzském jazyce typ analytický. Francouzština obsahuje mnoho pomocných synsémantických slov vyjadřujících mluvnické hodnoty. Častá je lexikální homonymie a polysémie. Morfologie se prolíná se syntaktickým plánem, proto je slovosled francouzštiny, na rozdíl od češtiny, pevný a jasně daný, je tzv. gramatikalizovaný. Slovosled francouzského jazyka můžeme dle Taraby 24 označit za progresivní. Východiskem větné perspektivy je podmět, za kterým následuje přísudek a poté rozvíjející větné členy (tento stav platí především pro oznamovací větu, u vět tázacích, rozkazovacích apod. dochází k modifikacím). Základní gramatický vzorec francouzské věty pak lze vyjádřit takto: 22 Šabršula, J.: Kapitoly z rozboru moderní francouzštiny III. Z konfrontační a překladatelské problematiky mezi současnou francouzštinou a češtinou. Praha 1966, s. 6. 23 Čermák, Fr. A kol.: Vladimír Skalička: souborné dílo. II. díl (1951-1963). Praha 2004, s. 478 490, 497 504. 24 Taraba, J.: Francúzska gramatika. Bratislava 2001, s. 241. 11

a) podmět bezpředmětové sloveso příslovečné určení b) podmět pomocné sloveso + jmenný přísudek příslovečné určení c) podmět předmětové sloveso + předmět příslovečné určení Ve francouzštině jsou velmi oblíbené vazby řídícího finitního verba s infinitivem s různým typem rekce předložkové či bezpředložkové. Slovosledem a pomocnými slovy (mezi něž patří i prepozice) se ve francouzštině vyjadřují gramatické kategorie. V češtině bychom zcela jistě také nalezli, v omezené míře, určité vlastnosti jazyků analytických, převažuje však typ flektivní. Mluvnické kategorie jsou vyjádřeny především morfologicky, což se projevuje hromaděním funkcí v části slova tradičně označované jako koncovka. Mluvnická shoda umožňuje relativně volný slovosled. Tyto morfologické vlastnosti flektivních jazyků francouzština kompenzuje především syntakticky. Dle gramatiky Larousse se v některých případech stává pro určení větných členů rozhodující pořadí slov 25. Z uvedené charakteristiky vyplývá, že při překladu konstrukcí prepozice a infinitivu je překladatel nucen využít rozdílných vyjadřovacích prostředků cílového jazyka, aby vytvořil nebližší funkční stylový ekvivalent k jazyku originálu. 2. 2 FRANCOUZSKÁ VERBA Le verbe est un mot qui se conjugue, c est-à-dire qui varie en mode, en temps, en voix, en personne et en nombre. 26 Francouzské verbum jako slovní druh vyjadřuje proces, děj nebo stav vztahující se k nějakému subjektu nebo objektu. Verbum ve funkci predikátu tvoří stejně jako v češtině základ francouzské věty, tzv. predikační jádro. Verbum však nenalezneme pouze ve své primární funkci predikátu, ale může být také subjektem, objektem, atributem, adverbiem či doplňkem. Tyto sekundární funkce plní především neurčité tvary francouzského verba. 27 Jestliže nahlédneme do gramatik francouzštiny (a to jak francouzských, tak českých), zjistíme, že se výklad o francouzských slovesech různí především, pokud jde o slovesné mody (tzv. les modes ). Tarabova Francúzska gramatika 28 hovoří o čtyřech slovesných způsobech indikativu, imperativu, kondicionálu a subjunktivu - podle 25 Chevalier, J.-C. et al.: Grammaire Larousse du français contemporain. Paříž 1964, s. 64. 26 Grevisse, M. Goosse, A.: Nouvelle grammaire française. Brusel 2007, s. 979. 27 Taraba, J.: Francúzska gramatika. Bratislava 2001, s. 111 115. 28 Taraba, J.: Francúzska gramatika. Bratislava 2001, s. 131. 12

toho, jaký je vztah mluvčího k ději. Gramatika Larousse 29 a Le bon usage 30 považují kondicionál za součást indikativu, přidávají však k modům infinitiv, participium a gerundium. Francouzská mluvnice 31 ponechává kondicionál mezi slovesnými způsoby, přidává k nim však, stejně jako Larousse, participium a infinitiv, avšak bez gerundia. Dle Le bon usage 32 zahrnují les modes formy verba podle typu věty, v níž se nacházejí. Každý ze způsobů obsahuje určitý počet slovesných tvarů vyjadřujících postoj mluvčího vzhledem ke skutečnosti, zobrazují rozdílný způsob zohlednění procesu. Modus verbi však nelze ztotožňovat se syntaktickou modalitou, a to ze dvou důvodů; -tvary infinitivu a participia nemají samy o sobě příznak modality; -stejná modalita může být vyjádřena různými mody a různými větnými strukturami. 33 V Grammaire méthodique du français nalezneme tuto definici slovesného modu: Avant de s'égarer dans les multiples effets de sens liés aux modalités, mieux vaut partir d'un point de vue morphologique et définir les modes comme des séries de formes. 34 Francouzština slovesné způsoby dělí 35 na personnels a non personnels podle toho, jestli můžou měnit gramatickou osobu. Mezi modes personnels patří indikativ, imperativ a konjunktiv, nalezneme je především v primární verbální funkci jako predikát. Mezi modes non personnels se řadí participium, infinitiv a gerundium, plní sekundární funkce verba. 36 Francouzština má rozsáhlejší systém slovesných časů než čeština (např. pět užívaných minulých časů, tři budoucí, ), vyskytují se v ní tvary syntetické i analytické. Jako pomocná slovesa jsou pak především užívána verba avoir, être. Ve francouzštině nalezneme souslednost časovou. Dle Šabršuly 37 francouzština disponuje dvěma verbálními systémy, jedním pro psaný jazyk a druhým pro mluvený. Francouzština je také schopná vyjádřit průběh speciální vazbou être en train de. Podle 29 Chevalier, J.-C. et al.: Grammaire Larousse du français contemporain. Paříž 1964, s. 334 30 Grevisse, M. Goosse, A.: Nouvelle grammaire française. Brusel 2007, s. 979 980. 31 Hendrich, J. Radina, O. Tláskal, J.: Francouzská mluvnice. Praha 1991, s. 326. 32 Grevisse, M. Goosse, A.: Nouvelle grammaire française. Brusel 2007, s. 979. 33 Riegel, M. - Pellat, J.- C. Rioul, R.: Grammaire méthodique du français. Paříž 2004, s 287 288. 34 Riegel, M. - Pellat, J.- C. Rioul, R.: Grammaire méthodique du français. Paříž 2004, s 288. 35 Le Bon usage užívá označení personnel /conjugué, impersonnel / non conjugué. Francouzská mluvnice a Larousse tyto funkce nevydělují. Ve Francúzske gramatice je situace odlišná - Taraba rozlišuje slovesné tvary určité a neurčité (infinitiv, participium, gerundium). Tvary neurčité nejsou schopny vyjádřit osobu, číslo a způsob, jelikož je za slovesný modus považován vztah, jaký vyjadřuje podavatel k ději. 36 Grevisse, M. Goosse, A.: Nouvelle grammaire française. Brusel 1995, s. 980. 37 Šabršula, J.: Kapitoly z rozboru moderní francouzštiny I. Francouzské sloveso. Praha 1963, s. 5. 13

tohoto výčtu si lze všimnout, že má francouzština velmi blízko k dalšímu analytickému jazyku k angličtině. 2. 2. 1 INFINITIV VE FRANCOUZŠTINĚ Infinitiv ve francouzštině pojmenovává slovesný děj bez ohledu na osobu a číslo, je však schopen omezeně vyjádřit čas. Dělíme ho na infinitiv přítomný (samotný infinitiv) a minulý (pomocné sloveso v infinitivu společně s minulým participiem, v některých případech může participiální část indikovat kongruenci v rodě a čísle) 38. Čas vyjádřený infinitivem však nelze chápat absolutně (je relativní), závisí na čase hlavního predikačního jádra, doplnění slovesa nebo na čase vyjádřeném adverbiem. Infinitiv může následovat po verbu v jakémkoliv čase; infinitiv přítomný pak vzhledem k primární predikaci vyjadřuje buď současnost, následnost dějů 39 nebo nedokončenost 40, infinitiv minulý předčasnost 41, či dokončenost 42. Infinitiv může být užit v aktivu i pasivu (pouze u předmětových sloves). Infinitiv je syntakticky nesamostatná forma v tom smyslu, že nemůže být centrem věty, aniž by se opíral o jinou slovesnou formu. Dle Šabršuly 43 je infinitiv schopen různými modifikujícími opisy s jiným verbem vyjádřit nejen čas, ale i Aktionsart, faktitivnost, modalitu a aspect 44. Nositelem těchto aktualizačních (a také kongruenčních) kategorií se stává verbum finitum, jenž se v tomto spojení oslabuje lexikální význam a vytváří s infinitivem analytický predikát. 38 Označení infinitiv přítomný (syntetický tvar) a minulý (analytický tvar) se objevuje ve Francouzské mluvnici, v Le Bon usage a u Taraby. Označení minulý infinitiv vyplývá z jeho formy skládá se z pomocného slovesa avoir nebo être a minulého participia. Larousse užívá označení simple (tvar syntetický) a composé (tvar analytický). Šabršula upřednostňuje označení infinitiv prostý (syntetický tvar) a rezultativní (analytický tvar). My se přidržíme nejvíce vžitého označení přítomný a minulý infinitiv. 39 Taraba, J.: Francúzska gramatika. Bratislava 2001, s. 112. 40 Chevalier, J.-C. et al.: Grammaire Larousse du français contemporain. Paříž 1964, s. 370. 41 Taraba, J.: Francúzska gramatika. Bratislava 2001, s. 112. 42 Chevalier, J.-C. et al.: Grammaire Larousse du français contemporain. Paříž 1964, s. 373. 43 Šabršula, J.: Kapitoly z rozboru moderní francouzštiny II. Nefinitní tvary slovesné. Praha 1964, s. 65. 44 Ve francouzských gramatikách není této problematice věnováno příliš mnoho prostoru. Larousse a Le bon usage se o problematice tzv. aspect pouze zmiňují. Francouzská mluvnice užívá označení vid. Uvádí, že slovesa ve francouzštině nejsou z hlediska vidu tak často rozlišována jako v češtině. Francouzská mluvnice aplikuje českou vidovou opozici na francouzský slovesný systém (např.: dokonavost = passé composé nebo passé simple, nedokonavost = imparfait) stejně jako Šabršula. Dle Grammaire méthodique du français můžeme verbální procesy sledovat ze dvou perspektiv, a to z hlediska času a aspektu. Verbum vyjadřuje aspekt bez ohledu na chronologii. Jako kategorie aspect se rozlišuje progrese, ukončenost/neukončenost, dokonavost/nedokonavost, nedokončenost/dokončenost, počátek/konec děje, jednorázová/opětovná akce. 14

Jako predikát se vykytuje v otázkách, rozkazech a ve formě tzv. infinitif de narration, jemuž předchází prepozice de (dnes se však vyskytuje velmi zřídka, objevuje se především v beletrii). Infinitiv nalezneme často ve funkci substantiva (Šabršula, Larousse, Grevisse i Taraba zdůrazňují jejich blízkost), kdy vyjadřuje subjekt, objekt, atribut nekongruentní nebo doplněk, a tak se v některých případech stává částí verbonominálního predikátu (ve francouzštině se tato část označuje jako attribut ). Jeho syntaktická funkce je verbální (může být doplněn objektem, příslovečným určením, ), nebo substantivní. 45 Francouzský infinitiv se může také vázat s celou škálou prepozic nebo s tzv. introducteur, pak bývá vymezován nejenom jako součást predikátu, ale má funkci francouzských compléments. V pozici rozvíjejícího větného členu může plnit (stejně jako participium a gerundium) úlohu polovětné konstrukce. Spojení prepozice s infinitivem se vyskytuje častěji než užití infinitivu samotného. Infinitiv ve francouzštině je frekventovanější než v češtině, nacházíme ho v nejrůznějších funkcích. 2. 2. 1. 1 PRÉMORFOLOGICKÉ INFINITIVNÍ FORMACE 46 Šabršula 47 hovoří o prémorfologických izolačních formacích, v Le bon usage 48 se užívá označení verbes auxiliaires a semi-auxiliaires (stejně pak ve Francouzské mluvnici 49 a u Taraby 50 pomocná a polopomocná slovesa). Dle zmíněných gramatik se jedná o spojení pomocného nebo polopomocného verba a infinitivu, a to buď bezpředložkové, nebo s prepozicí. U polopomocných sloves se v těchto formacích kromě jejich primárního lexikálního významu vyvinul i sekundární gramatikalizovaný význam. Polopomocné verbum si však vždy zachovává příznak svého původního sémantického obsahu (např. fázi děje, trvání apod.). Primární význam zůstává pouze v případech, kdy je verbum silně modální. Tyto prémorfologické útvary se začínají vymykat syntaktickým zákonitostem, které by ve větě platily. Patří sem především modální a fázová slovesa 45 Šabršula, J.: Kapitoly z rozboru moderní francouzštiny II. Nefinitní tvary slovesné. Praha 1964, s. 13. 46 Šabršula, J.: Kapitoly z rozboru moderní francouzštiny II. Nefinitní tvary slovesné. Praha 1964, s. 65 66. 47 Šabršula, J.: Kapitoly z rozboru moderní francouzštiny II. Nefinitní tvary slovesné. Praha 1964, s. 65 66. 48 Grevisse, M. Goosse, A.: Nouvelle grammaire française. Brusel 2007, s. 1032 1051. 49 Hendrich, J. Radina, O. Tláskal, J.: Francouzská mluvnice. Praha 1991, s. 357, 385. 50 Taraba, J.: Francúzska gramatika. Bratislava 2001, s. 92 93. 15

vyjadřující časové vztahy, fázi děje a postoj k ději. U pomocného verba došlo k celkovému potlačení primárního významu, zůstává pouze jeho gramatická funkce. 51 Šabršula 52 tato spojení nazývá prémofologickými, jelikož nemůžeme stanovit pevnou hranici mezi pomocným/polopomocným verbem, (prepozicí) a plnovýznamovým infinitivem, z celé vazby se stává analytický verbální tvar. Tyto vazby nepředstavují pevně uzavřený systém (v podstatě každé verbum může oslabit svůj význam a stát se pomocným/polopomocným), vykazují však paradigmatický charakter. Prepozice v těchto vazbách z velké části ztrácí svou primární funkci. Je třeba si položit otázku, zda zůstává prepozicí dávající do vztahu dvě verba, či o ní můžeme hovořit jako o tzv. marqueur 53 /indicateur 54 d infinitif (dále viz kapitola 3. 4), nebo se stává nedělitelnou součástí syntetického verbálního tvaru. Zde uvádíme několik příkladů zmíněných vazeb, které mohou vyjadřovat (další příklady formací jsou uvedeny v příloze B) 55 : 1) čas: être en train de + infinitiv (průběh), venir de + infinitiv (tzv. passé récent); 2) fázi: finir de + infinitiv, commencer à (de) + infinitiv, continuer à + infinitiv; 3) modalitu: devoir + infinitiv, vouloir + infinitiv, obliger de + infinitiv, tenir à + infinitiv; 4) faktitivnost: faire + infinitiv, donner à + infinitiv, obliger à + infinitiv. 2. 2. 1. 2 INFINITIVNÍ POLOVĚTNÉ KONSTRUKCE A VEDLEJŠÍ VĚTY INFINITIVNÍ Dle Taraby může mít jednoduchá věta pouze jedno predikativní jádro tvořené podmětem a přísudkem. Ve francouzštině hovoříme o polovětné konstrukci v případě, že se na primární predikativní jádro připojuje sekundární predikace jako rozvíjející člen, která si zachovává bezprostřední vazbu na gramatický čas a způsob primárního 51 Taraba, J.: Francúzska gramatika. Bratislava 2001, s. 92. 52 Šabršula, J.: Kapitoly z rozboru moderní francouzštiny II. Nefinitní tvary slovesné. Praha 1964, s. 66. 53 Intégrer les marqueurs d infinitif dans la grammaire française. In: Synergies Pays Scandinaves, č. 3, 2008 [online]. 2008 [cit. 2012-01-09]. Dostupné z: http://ressources-cla.univfcomte.fr/gerflint/paysscandinaves3/kalmbach.pdf, s. 64. 54 Grevisse, M. Goosse, A.: Nouvelle grammaire française. Brusel 2007, s. 1405 1410. 55 Šabršula, J.: Kapitoly z rozboru moderní francouzštiny II. Nefinitní tvary slovesné. Praha 1964, s. 65 150. 16

predikativního jádra 56. Ve francouzštině jsou tyto začleněné predikace vyjádřeny především gerundii, participii a infinitivními konstrukcemi. Infinitivní polovětné konstrukce lze definovat jako zapuštění jedné věty do druhé, přičemž predikace matriční věty je považována za primární, predikace začleněné věty za sekundární. V syntaktické rovině se pak toto sloučení jeví jako kondenzované vazby. Začleněné predikace infinitivní mohou plnit funkci všech větných členů, zároveň však jejich hranice překračují a stávají se součástí souvětí s matriční větou. Tyto infinitivní začleněné predikace hojně nalezneme ve všech funkčních stylech současné francouzštiny a využívají se značně variabilně 57. V češtině pro některé konstrukce nemáme totožný ekvivalent, proto se vyjadřují jinými jazykovými prostředky. Pokud bychom překládali z češtiny do francouzštiny, mohou nám tyto vazby nahrazovat české předložkové pády. 58 Kdybychom na tyto polovětné konstrukce nahlédli z translatologického hlediska a snažili se nalézt nejvhodnější překladové řešení do češtiny, řídili bychom se nejčastěji tím, jakou mají větněčlenskou platnost a také Šabršulovým tvrzením, infinitiv v polovětných vazbách překládáme do češtiny vedlejší větou se slovesem určitým nebo podstatným jménem slovesným 59. Od polovětných infinitivních vazeb však odlišujeme analytické slovesné tvary vyjadřující různé modální odstíny děje. Skládají se především z pomocného/polopomocného slovesa a plnovýznamového slovesa (viz předchozí kapitola). Infinitivní polovětné konstrukce jsou vymezeny, dle Taraby, těmito třemi obecnými pravidly 60 : 1) subjekt infinitivu je totožný se subjektem hlavní věty (spadají sem verba pohybu, myšlení, citového vnímání, verba dicendi); 2) v případě jejich rozdílnosti se musí podmět infinitivu shodovat s předmětem hlavní věty, může se jednat o COD (předmět přímý) i COI(předmět nepřímý), tento bod se týká verb smyslového vnímání, faktitivních a postojových verb; 3) v případě rozdílnosti obou podmětů a nepřítomnosti COD nebo COI v hlavní větě může být anticipovaný podmět infinitivu ve formě přivlastňovacího zájmena. 56 Taraba, J.: Francúzska gramatika. Bratislava 2001, s. 252. 57 Taraba, J.: Francúzska gramatika. Bratislava 2001, s. 255. 58 Syntakticko-stylistické problémy odborné francouzštiny v konfrontaci s češtinou. In: Acta Oeconomica Pragensia, roč. 14, č. 4, 2006 [online]. 2006 [cit. 2012-01-09]. Dostupné z: http://www.vse.cz/polek/download.php?jnl=aop&pdf=119.pdf, s. 107. 59 Šabršula, J.: Kapitoly z rozboru moderní francouzštiny II. Nefinitní tvary slovesné. Praha 1964, s. 13. 60 Taraba, J.: Francúzska gramatika. Bratislava 2001, s. 256. 17

Můžeme si však položit otázku, jaký je rozdíl mezi začleněnou predikací a vedlejší větou infinitivní. Rozlišení, ve kterém z případů se jedná o vedlejší větu infinitivní a kdy o začleněnou predikaci, je značně obtížné kvůli nejednotné koncepci. Podle gramatiky Larousse 61 můžeme ve francouzštině hovořit o vedlejší větě infinitivní, pokud má infinitiv svůj vlastní subjekt, vzhledem k matriční větě plní funkci členu závislého na verbu (většinou COD) a bývá připojena asyndeticky. (Šabršula na tyto věty nahlíží jako na polovětné konstrukce předmětné, jež se svou funkcí a vytvářením sekundární predikace rovnají vedlejším větám předmětným) 62. Ve francouzštině můžeme hovořit o vedlejší větě infinitivní, pokud následuje po slovesech percepce, po polopomocných slovesech laisser, envoyer a voilà, voici 63. Dle Le bon usage 64 musí být splněna jedna ze dvou podmínek pro postulování vedlejší věty infinitivní. 1) Je třeba, aby byla uvedena vztažným nebo tázacím výrazem subordinace, či 2) subjekt (vyjádřený, nebo nevyjádřený) se liší od subjektu primární predikace. Infinitivní propozice má svou vlastní autonomii. Jako vedlejší větu infinitivní pak určujeme nepřímé otázky a vztažné propozice bez vyjádřeného subjektu, po verbu faire. Dále se Le bon usage shoduje s gramatikou Larousse. U Taraby 65 dochází k mísení obou kategorií. Mezi přívlastkovými polovětnými konstrukcemi vyděluje začleněné predikace tvořené příčestím, přechodníkové a vedlejší věty infinitivní, přičemž subjekt obou predikací musí být totožný (což se shoduje s prvním pravidlem pro vymezování polovětných infinitivních konstrukcí 66 ). Gramatikové tuto problematiku vykládají odlišně, v některých mluvnicích o určování nenalezneme mnoho zmínek. Francouzská mluvnice 67 se o vedlejší větě infinitivní jako samostatné problematice nezmiňuje, výklad je roztříštěn mezi jednotlivé vedlejší věty, není však popsán způsob jejich určování a jejich rozdílnosti od začleněných predikací. 61 Chevalier, J.-C. et al.: Grammaire Larousse du français contemporain. Paříž 1964, s. 115 119. 62 Šabršula, J.: Kapitoly z rozboru moderní francouzštiny II. Nefinitní tvary slovesné. Praha 1964, s. 16. 63 Riegel, M. - Pellat, J.- C. Rioul, R.: Grammaire méthodique du français. Paříž 2004, s. 336. 64 Grevisse, M. Goosse, A.: Nouvelle grammaire française. Brusel 2007, s. 1112 1115. 65 Taraba, J.: Francúzska gramatika. Bratislava 2001, s. 299, 301, 307. 66 Taraba, J.: Francúzska gramatika. Bratislava 2001, s. 256. 67 Hendrich, J. Radina, O. Tláskal, J.: Francouzská mluvnice. Praha 1991. 18

Dle Marsaca 68 se gramatiky shodují pouze v tom, že se vedlejší věty infinitivní váží na verba percepce, a to bez předložky. Jelikož jsou vedlejší věty infinitivní bezpředložkovými konstrukcemi, vylučujeme je z našeho zkoumání. 68 Les constructions infinitives régies par un verbe de perception [online]. Štrasburk, 2006 [cit. 2012-01- 09]. Dostupné z: http://scd-theses.u-strasbg.fr/532/01/marsac_new.pdf. Doktorská práce. Université Marc Bloch, Strasbourg 2 U.F.R. des Lettres, s. 1. 19

3 KONSTRUKCE PREPOZICE + INFINITIV Prepozice ve francouzštině patří k neohebným slovním druhům 69 a plní stejnou funkci jako v češtině. Ve výpovědích slouží k bližšímu vyjádření okolností, příčin, vztahů, závislostí apod. Spojení prepozice a příslušného slova (v našem případě infinitivu) vytváří tzv. předložkovou vazbu. Konstrukce prepozice a infinitivu se hojně vyskytují ve francouzských textech, staly se častým prvkem syntaktické kondenzace, jazykové ekonomie. 70 Mohou také plnit různé větněčlenské funkce, a to jak pro infinitiv primární, tak sekundární. Těchto vazeb je ve francouzštině podobně jako v češtině velmi mnoho a hlavní úskalí při jejich osvojování spočívá v tom, že v četných případech se oba jazyky v užívání předložek liší. Přitom na jejich správném užití závisí zpravidla význam (smysl) celé výpovědi (věty), popř. i celé promluvy. 71 V případě prepozice se jedná o synsémantický, nesamostatný slovní druh, avšak každá prepozice nese jeden či více sémantických příznaků. Komplexní význam získávají až ve spojení s autosémantickým slovním druhem. Cependant, comme la préposition contribue à l'interprétation sémantique du groupe fonctionnel qu'elle introduit, la question de son sens concerne aussi l'analyse grammaticale. On considérera donc qu'en plus de leur sens fondamentalement relationnel, les prépositions ont une charge sémantique propre qui se combine avec le sémantisme des constituants qu'elles mettent en relation. 72 Výjimku tvoří tzv. les prépositions vides, jejichž funkce je především syntaktická a jejichž základní význam je stěží odvoditelný, závisí totiž především na řídícím členu této groupe prépositionnel. 73 Tato problematika již byla krátce zmíněna v kapitole 2. 2. 1. 1 Prémorfologické infinitivní formace a nadále se jí budeme věnovat v následujících kapitolách (především u prepozice à, ale také pour). V této části práce se zaměříme na jednotlivé propozice tak, jak jsou vykládány v mluvnicích francouzštiny, a pokusíme se ozřejmit jejich funkce v předložkových vazbách. Věnovat se budeme pouze prepozicím, jež se v předložkových konstrukcích 69 Prepozice ve francouzštině sice klasifikujeme jako neohebný slovní druh, ale k jistým změnám tvaru (stažení) může docházet. Týká se to pouze prepozic à, de, a to jak samostatně stojících, tak obsažených v předložkových souslovích, pokud za nimi následuje člen určitý doprovázející substantiva. Na stažení či nestažení předložky se členem pak závisí jejich různá funkce a význam. Substantiva uváděná prepozicí nejsou však předmětem našeho zkoumání, proto se podrobněji touto problematikou zabývat nebudeme. 70 Taraba, J.: Francúzska gramatika. Bratislava 2001, s. 255. 71 Hendrich, J. Radina, O. Tláskal, J.: Francouzská mluvnice. Praha 1991, s. 484. 72 Riegel, M. - Pellat, J.- C. Rioul, R.: Grammaire méthodique du français. Paříž 2004, s. 371. 73 Riegel, M. - Pellat, J.- C. Rioul, R.: Grammaire méthodique du français. Paříž 2004, s. 373. 20

objevovaly nejčastěji, tj. à, pour, sans. Vynecháváme prepozici de a také locutions prépositives, plánujeme je však dále v budoucnu zpracovat. 3. 1 PREPOZICE POUR Dle Tarabovy 74 Francúzske gramatiky vyjadřuje pour směřování ukončené, a to ať už konkrétní (čas, místo, ), nebo abstraktní (vztah, příčinu, ). Francouzská mluvnice 75 určuje tyto významy prepozice pour, z nichž pak i vychází smysl a nejčastější překlady vazby s infinitivem: časové určení (trvání nebo následnost dějů), místní určení (směr a destinace), prostředek, zřetel, vztah, příčinu, účel, cíl, doplněk. Prepozice pour má značně komplexní hodnotu, záleží na tom, v jaké konstrukci je užita 76. Můžeme si však všimnout, že tvoří především různá příslovečná určení (ve francouzštině tzv. CC complément circonstanciel ), tím je ovlivněn i význam spojení prepozice s infinitivem, a také překlad těchto infinitivních vazeb. Tvoří taktéž součást tzv. compléments substantiv, adjektiv a zájmen 77 3. 2 PREPOZICE SANS Dle Taraby 78 se v případě prepozice sans nejedná o předložku prostorového významu. Vyjadřuje především: nepřítomnost průvodních okolnosti nebo jejich rušení, nástroj, prostředek, trvání vztahu, (ne)spoluúčast na ději, přípustkový význam. Prepozice sans se také významně podílí na syntaktické negaci. Tato předložka má význam sama o sobě, a to dosti jednoznačný, proto není těžké její význam dešifrovat. 79 Ve spojení s infinitivem bývá určována jako příslovečné určení způsobu 80 nebo jako attribut 81. 3. 3 PREPOZICE A Prepozice à má komplexní hodnotu, při jejím určování záleží na konstrukci, v jaké je užita. 82 Gramatiky však vyčleňují tyto její základní významy 83 : směřování 74 Taraba, J.: Francúzska gramatika. Bratislava 2001, s. 198. 75 Hendrich, J. Radina, O. Tláskal, J.: Francouzská mluvnice. Praha 1991, s. 405 407. 76 Chevalier, J.-C. et al.: Grammaire Larousse du français contemporain. Paříž 1964, s. 398. 77 Grevisse, M. Goosse, A.: Nouvelle grammaire française. Brusel 2007, s. 1139 1140. 78 Taraba, J.: Francúzska gramatika. Bratislava 2001, s. 196 197. 79 Riegel, M. - Pellat, J.- C. Rioul, R.: Grammaire méthodique du français. Paříž 2004, s. 372. 80 Hendrich, J. Radina, O. Tláskal, J.: Francouzská mluvnice. Praha 1991, s. 408. 81 Grevisse, M. Goosse, A.: Nouvelle grammaire française. Brusel 2007, s. 1139. 21

nebo statickou lokaci, moment, v němž se akce odehrává, umístění události na časové ose, destinaci, prostředek, způsobový význam, míru, příčinu, účel, vlastnictví, vlastnost. Společně s de patří k nejfrekventovanějším prepozicím ve francouzštině, mohou doprovázet všechny větné členy vyjádřené infinitivem. Nejčastěji je nalezneme u CO. Francouzská mluvnice vyčleňuje tyto případy užití prepozice à se sekundární předmětnou funkcí infinitivu 84 : 1) Při totožnosti podmětů obou predikací a) po slovesech, která mají vazbu à qc (arriver, aboutir, consister, ); b) po velkém počtu zvratných sloves (se préparer, s employer, s amuser, ); c) po několika přechodných slovesech (apprendre, avoir, chercher, commencer, continuer, demander, tenir, trouver, ); d) po některých souslovích (faire attention, avoir intérêt, ); 2) Při nestejných subjektech primární a sekundární predikace a) po slovesech s COD osobním (aider, amener, autoriser, ); b) po několika slovesech s COD věcným (donner, mettre, ); c) po několika slovesech s COI osobním (donner, servir, enseigner, ); (výčet verb, jenž k sobě vážou infinitiv pomocí prepozice à je uveden v příloze A. 2). Dle Šabršuly 85 à většinou slouží jako pouhý signalizátor infinitivu, významu nabývá ve větách, kde je evidentní aktivní postoj autora k ději. Attribut 86 a sujet réel 87 doprovázené prepozicí à následuje po verbech être, rester a po výrazu 88 il y a. Infinitiv může také uvádět prepozice à 89, pokud rozvíjí určitá adjektiva, jestliže jako přívlastek vyjadřuje cíl, účel nebo účinek, či jako příslovečné určení současnost, příčinu, podmínku, způsob nebo prostředek. Rovněž je součástí příslovečných sousloví např. prendre plaisir, faire honte 82 Chevalier, J.-C. et al.: Grammaire Larousse du français contemporain. Paříž 1964, s. 402. 83 Taraba, J.: Francúzska gramatika. Bratislava 2001, s. 187 191. Riegel, M. - Pellat, J.- C. Rioul, R.: Grammaire méthodique du français. Paříž 2004, s. 372. 84 Hendrich, J. Radina, O. Tláskal, J.: Francouzská mluvnice. Praha 1991, s. 400 402. 85 Šabršula, J.: Kapitoly z rozboru moderní francouzštiny II. Nefinitní tvary slovesné. Praha 1964, s. 21. 86 Hendrich, J. Radina, O. Tláskal, J.: Francouzská mluvnice. Praha 1991, s. 395. 87 Šabršula, J.: Kapitoly z rozboru moderní francouzštiny II. Nefinitní tvary slovesné. Praha 1964, s. 25. 88 Grevisse, M. Goosse, A.: Nouvelle grammaire française. Brusel 2007, s. 1140. 89 Hendrich, J. Radina, O. Tláskal, J.: Francouzská mluvnice. Praha 1991, s. 404 410. 22

3. 4 KDY MŮŽEME HOVOŘIT O PREPOZICI A KDY O INDIKÁTORU INFINITIVU CO a attribut může být připojen buď bezpředložkově, nebo, především pokud je vyjádřen infinitivem, s užitím prepozice à, de (jak již bylo zmíněno, prepozice à, de, pour jsou ve francouzštině mnohoznačné) nebo marqueur Ø. Prepozice ztratila v této funkci vlastní význam natolik, že se stala pouhým gramatickým signalizátorem závislého infinitivu ve větě (týká se to především prepozice de, à pouze v některých případech) 90. Dále o nich již nelze hovořit jako o prepozicích, ale jako tzv. indicateur 91 /marquer 92 d infinitif. Velmi často stojí před infinitivem, aby určily jeho větněčlenskou funkci 93. Le marqueur d infinitif précède le verbe quand celui-ci est en position de complément d objet direct d un autre verbe. 94 Marqueur d infinitif à doprovází COD po těchto verbech: commencer, chercher, apprendre, continuer, réussir. Naproti tomu COI vždy doprovází prepozice 95. Marqueur musí kromě COD povinně uvádět infinitiv, pokud je jako sujet réel umístěn za primární predikaci ve větě. Tzv. sujet apparent je vyjádřeno zájmenem il, cela, ca, ce. Jedná se především o nepersonální konstrukce jako il est normal, c est normal. Pokud bychom zavedli ve větě obvyklý pořádek slov, indicateur by zmizel (např.: Il est normal d hésiter. Hésiter est normal. ). 96 Marqueur je třeba užít i v případě, kdy infinitiv tvoří tzv. attribut du sujet dle vzorové věty: L essentiel n est pas de gagner, c est de participer (subjektem verba être však nesmí být další infinitiv), dále u tzv. sujet réel, který stojí v klasické francouzštině na počátku věty 97, a u complément komparativu 98. Proto, 90 Šabršula, J.: Kapitoly z rozboru moderní francouzštiny II. Nefinitní tvary slovesné. Praha 1964, s. 19. 91 Grevisse, M. Goosse, A.: Nouvelle grammaire française. Brusel 2007, s. 1405 1411. 92 Intégrer les marqueurs d infinitif dans la grammaire française. In: Synergies Pays Scandinaves, č. 3, 2008 [online]. 2008 [cit. 2012-01-09]. Dostupné z: http://ressources-cla.univfcomte.fr/gerflint/paysscandinaves3/kalmbach.pdf, s. 64. 93 Intégrer les marqueurs d infinitif dans la grammaire française. In: Synergies Pays Scandinaves, č. 3, 2008 [online]. 2008 [cit. 2012-01-09]. Dostupné z: http://ressources-cla.univfcomte.fr/gerflint/paysscandinaves3/kalmbach.pdf, s. 66. 94 Intégrer les marqueurs d infinitif dans la grammaire française. In: Synergies Pays Scandinaves, č. 3, 2008 [online]. 2008 [cit. 2012-01-09]. Dostupné z: http://ressources-cla.univfcomte.fr/gerflint/paysscandinaves3/kalmbach.pdf, s. 68. 95 Riegel, M. - Pellat, J.- C. Rioul, R.: Grammaire méthodique du français. Paříž 2004, s. 496. 96 Intégrer les marqueurs d infinitif dans la grammaire française. In: Synergies Pays Scandinaves, č. 3, 2008 [online]. 2008 [cit. 2012-01-09]. Dostupné z: http://ressources-cla.univfcomte.fr/gerflint/paysscandinaves3/kalmbach.pdf, s. 70. 97 Grevisse, M. Goosse, A.: Nouvelle grammaire française. Brusel 2007, s. 1110. 23