Státní dluh není dluh Disclaimer: Následující stránky předkládají technický, makroekonomický a apolitický popis současného stavu. Logika vychází z poznatků post-keynesiánských směrů. Snaha je o tvorbu textu v duchu pozitivní ekonomie, která přijímá realitu, jaká je a popisuje její zákonitosti. To na rozdíl od normativní ekonomie, která si klade za cíl určovat výsledky hospodaření či cíle veřejné politiky. Je předložen stručný, ale vnitřně konzistentní myšlenkový rámec, založený na účetně doložitelných sekvencích měnových operací, jenž platí pro měnově suverénní státy bez zadlužení v cizí měně (jako ČR). Státní dluh loni stoupl na 2,05 bilionu korun. Každý Čech je 191 tisíc v minusu. Deficit rozpočtu k HDP je nejhorší od roku 2003. Český rozpočet se řítí k dluhové brzdě. Již jsme si asi zvykli na katastrofické titulky a glosy, jimiž nám různí komentátoři prorokují státní bankrot s každým novým hlasováním o schodku rozpočtu. Čím to, že totální kolaps stále nepřichází? Jak je možné, že i rekordní pandemický schodek projde sněmovním hlasováním poměrně hladce? Státní dluh není skutečně dluhem tak, jak je selským rozumem chápeme. Nemusí se splatit, může stále růst, nezatěžuje budoucí generace, nezaslouží si apokalyptické nadpisy a nikomu by neměl rušit klidné spaní. Pokud se odstraní malá neznalost, je badateli odhalen překvapivý vhled do praktického fungování peněžního systému a pochopí důležitou úlohu, kterou v našem monetárním režimu hraje státní dluh, jež vlastně není dluhem. Horlivé rozhořčení nad deficitním hospodařením státu je totiž projevem neznalosti jazyka peněz. Účetnictví, jazyk peněz Peníze se označují za prostředek směny či uchovatele hodnoty, my se ale soustředíme na jejich roli coby účetní jednotky. Zajímá nás tedy koruna jako abstraktní koncept číslo, skóre. Ač jsou fyzická platidla stále běžně v cirkulaci, celý peněžní systém může bez obtíží fungovat na penězích neuchopitelných, čistě účetních a digitálních. Drtivé procento peněz již existuje už pouze jako počítačový záznam v rozvahách různých ekonomických subjektů. Ať uvažujeme mince v peněžence anebo zůstatky v našich bankách, vycházíme dále z předpokladu, že každá koruna je někde zaúčtována. A jestli chceme korunám porozumět, měli bychom se s nimi umět domluvit jejich řečí a pochopit pravidla, kterými se řídí. Plnější obraz o makroekonomické realitě může získat každý, osvojí-li si základní slovní zásobu a elementární principy účetnictví. Aktiva, pasiva a kapitál Účetnictví je nástroj k monitorování majetkové situace. Rozeznává statické stavy majetku k určitému dni (rozvaha) a jeho dynamické toky za jisté období (výkaz zisku a ztráty; cash-flow). Vše vyjadřuje peněžně, tj. v účetní jednotce měně. Základním stavovým popisem účetních poměrů je rozvaha. Rozvaha je jednoduchá tabulka. Informuje o tom, co subjekt momentálně na jedné straně vlastní (aktiva / assets / A), a co na druhé straně dluží (pasiva / liabilities / L). Levá a pravá strana tabulky se v peněžním vyjádření musejí vždy rovnat, čehož je dosaženo vyrovnávací položkou vlastního kapitálu (equity, E), jak popisuje základní vzorec níže. Pokud tedy zkoumaný vlastník nic nedluží, pak se všechna jeho aktiva rovnají jeho vlastnímu kapitálu.
Aktiva (A) Pasiva (L) Vlastní kapitál (E) A = L + E A L E = 0 Nahlédnutí do stavu účetnictví relativně bohatého individua nám odkrývá realitu ve vyšším rozlišení. Tab. č. 1: Rozvaha pana Bohatého Aktiva (A) 5000000 Kč dům 1000000 Kč auto 1000000 Kč akcie 1000000 Kč peníze v bance Pasiva (L) 5000000 Kč Hypotéka 1000000 Kč Auto půjčka Vlastní kapitál (E) 2000000 Kč Můžeme takto velmi rychle zjistit, že pán kontroluje majetek ve výši 8 milionů korun. Na nákup domu a auta ale potřeboval peníze, které neměl. Rozhodl se získat kupní sílu nyní výměnou za zatížení vlastní rozvahy nárokem jiného věřitele v budoucnosti. Zadlužil se. Pasivum je aktivum? Ve světě bez dluhů by nebylo účetnictví potřeba. Za takový svět by se dala považovat ekonomika barteru směny zboží za zboží bez použití peněz. Ač jde o dnes obecně přijímanou vizi počátku lidské ekonomické aktivity, nezakládá se na pevném podloží (Hudson, 2004). Barterem není možné vždy uspokojit obě strany potenciální transakce. Dále barter neumožňuje odloženou platbu, předpokládá vždy transakci na místě. V případě takového bezhotovostního obchodu, v němž chovatel dobytka dodá jednu krávu dnes a pěstitel se zaváže výměnou dodat sto otepí obilí po sklizni za půl roku, bude v mezičase existovat důvěra = kredit = dluh. Často písemně zaznamenaný. Archeologické nálezy podobných prastarých účetních zápisů potvrzují, že dluh provází lidstvo od nepaměti (Hudson, 2004). Jakákoliv transakce, jejíž vyrovnání není provedeno okamžitě, vytvoří nutně minimálně dvě protistrany, věřitele a dlužníka. Každý peněžní závazek je tedy zaúčtován minimálně u dvou subjektů pro věřitele představuje aktivum, pro dlužníka pasivum. Vezměme opět rozvahu pana Bohatého, ve které vidíme hypotéku a půjčku na automobil na straně pasiv. Pan Bohatý je dlužník, a i když má jeho majetek celkovou hodnotu 8 milionů, nároky nezatíženy má pouze akcie a hotovost v celkové výši 2 milionů. Věřitelem je libovolná komerční banka. Její rozvaha s dluhy pana Bohatého zas vypadá zjednodušeně například takto: Tab. č. 2: Rozvaha libovolné komerční banky Aktiva (A) 5000000 Kč hypotéka pana B 1000000 Kč auto úvěr pana B 2000000 Kč hotovost (především v elektronické formě jako tzv. rezervy) 2000000 Kč státní dluhopisy Pasiva (L) 1000000 Kč běžný účet pana B 5000000 Kč běžný účet prodejce domu 1000000 Kč běžný účet autosalonu Vlastní kapitál (E) 3000000 Kč
Každý jeden dluh, například hypotéka pana B, je tím pádem pasivem někde a aktivem jinde. Hypotéka je dluh. Ale taky majetek. Každý dluh je obojí. Aktivum i pasivum, kredit i debet. Účetnictví sleduje dluhy a vyjadřuje je peněžně. Korálky, bankovky i elektronické zůstatky jsou formy peněz, které mají jakožto účetní jednotky za úkol vyčíslit výše dluhů a jejich změny. Zároveň jsou peníze platidlem, jež dluhy umořuje. Obr. č. 1: Zákonné platidlo pro všechny dluhy, US $5 bill, série 1963 Pan Bohatý bude muset svůj dluh časem splácet, ale autosalon i prodejce domu získali díky jeho zadlužením novou kupní sílu. Banka si zas mezi svá aktiva přidala 6 milionů kvalitního dluhu, dostala jej výměnou za 6 milionů v jejích pasivech. Rovnováha vždy zůstává zachována. Tento proces dluhové penězotvorby generuje ve vyspělých zemích většinu veškeré měny v oběhu. Většina peněz jsou pasiva bank naše zůstatky na účtech (ČNB, 2018). Nyní již jistě vidíme, že když se řekne dluh, je třeba pamatovat na obě strany účetní rozvahy. Vždy totiž existuje strana, pro kterou je dluh ceněným majetkem. Pokud je každé aktivum vyváženo závazkem jedna ku jedné, je sice zachována účetní rovnováha, ale nová aktiva mohou v úhrnu přibývat jedině za cenu nového úhrnného zadlužení. Obsluha dluhu, tedy povinnost dlužníků pokrývat splátky z jejich příjmů, tak představuje praktický limit proti nekonečnému růstu finančních závazků. A banky, jež koruny kouzlí pouhým tahem pera, ty mají zase limity likviditní, regulatorní, tržní I přesto, že můžeme účetně generovat peníze skrze růst bankovních pasiv, nikdy se nám takto v makro měřítku nepodaří navyšovat ono osobní bohatství, vlastní kapitál E. Splácení těchto bankovních úvěrů má navíc další důležitý efekt maže peníze. Každou splátkou se dlužník vzdává části svých aktiv a klesá velikost jeho pasiva. Stejně tak tím umořuje úvěr jakožto aktivum banky, ale současně banka poníží zůstatek dlužníka. Obě rozvahy se zmenšují ubývá peněz v systému. Nula od nuly pojde, korunky vznikají a zanikají, je opravdu na každého boháče potřeba chudáka utopeného v dluzích? Na peněžní scéně je ještě jeden důležitý aktér. Má téměř bezedné kapsy, chová se jako by měl žít navěky, a alespoň teoreticky je tu od toho, aby pečoval o své občany. Konečně se posuňme blíže k jádru článku, úloze státního dluhu. Státní dluh není (jenom) dluh V průběhu historie se ve vydávání platidel střídaly různé subjekty (panovníci, státy, banky ). Vždy musel existovat někdo, kdo si nárokoval a hájil výsadní právo dané peníze vytvářet a dohlížet na jejich stabilitu. V užívání se střídaly formy peněz různé podoby a vzácnosti, režimy s různou měrou peněžní kázně. Dnes většina světa funguje poměrně úspěšně s volně směnitelnými regionálními penězi (měnami) nulové vnitřní hodnoty, kde právo vytvářet peníze má stát (nerozlišujeme mezi státní pokladnou a centrální bankou) a státem pověření a regulovaní agenti, což jsou vybrané komerční banky, jejichž penězotvorbu jsme nastínili v příkladu pana Bohatého. Zrušením krytí či fixace měny došlo k razantnímu uvolnění monetární disciplíny a zjednodušení tvorby peněz. Pryč jsou doby, kdy se peněžní systém opíral o hromádky zlatých cihliček v trezorech centrálních bank. S nadsázkou se dá říci, že dnes by na řízení financí celého světa stačila jedna velká excelovská tabulka.
Na vrcholu peněžní hierarchie v každé zemi stojí stát a ten je prvotním tvůrcem peněz (své měny). Viděli jsme, že je zodpovědný za produkci jen malé části celkového objemu měny v oběhu (ČNB, 2018). Je ale vrchním účetním v systému, který funguje mechanikou aktiv a pasiv, jakýmsi peněžním zákonem zachování rovnováhy. Funguje jako rozhodčí ve hře na koruny. My, ostatní ekonomické subjekty, jsme jen uživateli peněz, plátci daní, běžní hráči. Zadlužit se můžeme pouze potud, pokud dokážeme získávat prostředky na obsluhu dluhu. Peněžní příjmy máme ze zaměstnání či obchodní činnosti a výdaje saturují naše životní potřeby a nároky státu (daně). My musíme nejdříve peníze mít anebo získat, abychom je mohli utratit musíme si v první řadě zajistit financování svých výdajů. Rádi spoříme a jsme ke spoření často motivováni, třeba zrovna daňově (důchodové spoření). Snažíme se tím o takovou stavbu vlastních rozvah, kde aktiva rostou a pasiva klesají budujeme si tím náš vlastní Das Kapital. Takto se chovají všichni uživatelé měny, jež se chtějí vyhnout bankrotu. Jako tvůrce peněz stát operuje opačně, než známe z vlastní uživatelské praxe (od jednotlivců až po kraje). Stát naopak vytváří peníze tím, že je utratí. Dokud je neutratí, neexistovaly. Nepotřebuje výdaje nijak zvenčí financovat. Veškeré jeho platby probíhají připisováním zůstatků, danění zůstatky umazává. Vše se děje čistě účetně, kooperací centrální banky a státní pokladny. Jen přibývají a ubývají čísla, říkáme jim koruny. Růstem rozvahy vznikají peníze, jejím zeštíhlením zanikají. Stát s vlastními korunami není ve svých korunových výdajích omezen tím, co vybere na daních nebo co si takzvaně půjčí na trhu. Peníze požadované státem k zaplacení daní se nutně musely do oběhu dostat dříve, než bylo možné cokoliv vybrat. Peníze na nákup státních dluhopisů nutně pocházejí od jejich vydavatele, stát si nic nepůjčuje. Výdaje státu musí být v sekvenci finančních toků dříve, než jsou jakékoliv jeho příjmy vůbec technicky možné. Stát (a jím regulované banky) je monopolním dodavatelem měny, kterou požaduje po svých občanech na daních. Navýšením své strany pasiv si sám vyrábí prostředky používané na veškeré výdaje. Výsledkem je růst státního dluhu. Ale dluh je vždy aktivum i pasivum. Obr. č. 2: Státní dluh z databáze ARAD, dostupné na webu ČNB, (chybí pasiva ČNB) Když tedy víme, že státní dluh je pasivem státu, pro koho je aktivem? Rozdělíme-li si účetně veškeré uživatele zvolené měny na stát (konsolidovaně ČNB a Ministerstvo financí) a všechny ostatní, pak pasiva jedné poloviny systému budou aktivy druhé. Státní dluh je tvořen především dluhopisy, jak můžeme vidět na obrázku č.2. U centrální banky mezi pasiva patří fyzická
hotovost a elektronické rezervy. Na straně těchto státních institucí je to dluh, ale na straně soukromých osob a firem jde o majetek (The St. Louis Fed, 2020). Kdo volá po snížení zadlužení státu tak implicitně říká, že si přeje buď zvýšení veřejných příjmů anebo snížení veřejných výdajů. Jinými slovy by se buď lidé měli vzdát své nashromážděné kupní síly a platit více daní, anebo se má stát uskrovnit a škrtat. Obojí by však za normálních okolností znamenalo pro občany reálnou ztrátu. Jak může prakticky dojít ke snížení zadlužení státu? Pouze přebytkovým hospodařením. Což v praxi znamená, že stát bude každý rok na daních vybírat více peněz, než bude sám utrácet. Když tvůrce peněz víc přijímá, než vydává, potom z celkové hromady peněz ubývá. Nemluvě o přetížené a chátrající veřejné infrastruktuře a službách, na něž nezbydou v režimu utáhnutého opasku prostředky. Jestli stát nepotřebuje peníze, aby mohl utrácet, k čemu daně? Daně jsou zdrojem síly papírové měny. Daň vytváří poptávku po jinak bezcenných číslech. Stát od nás nepotřebuje měnu, kterou si sám účetně vytváří. Potřebuje, abychom ji my potřebovali. Vyžaduje totiž naši práci a její plody, aby se mohl udržovat v chodu (Kelton, 2020). Srážkovým zdaněním tak nezískává kousek naší výplaty, ale kousek naší produktivity. Deficitně hospodařící stát, jenž by přestal své obyvatele danit a snižovat tak jejich kupní sílu, technicky nezkrachuje, protože mu jeho vlastní peníze nikdy dojít nemohou. Mohl by však brzy pozorovat nástup vnitřní měnové inflace tažené nově odemčenou poptávkou a záhy téměř jistě pokles kurzu své měny vůči ostatním měnám (jejichž obyvatelstva jsou stále daněna). Nesplacení závazků sice nehrozí, propad měny, rostoucí ceny a demonstrace za výměnu vedení země však ano. Stát proto musí snižovat kupní sílu obyvatelstva, aby ochránil kupní sílu svých peněz. Reálné produkční kapacity v zemi a reálná kupní síla měny jsou hlavními limity jinak teoreticky neomezené schopnosti státu utrácet. Cíleným daněním mohou dále vlády krotit či urychlit rozevírání ekonomických nůžek mezi obyvateli a také motivovat lid k žádoucímu chování, či jej odrazovat od nežádoucího. Výše budoucích daní navíc není nijak kauzálně spojená s výší nových rozpočtových deficitů. Obojí je totiž předmětem hlasování poslanců a po schválení se stává zákonem. Bez daní by většina měn nemohla fungovat. Ale přesvědčení, že stát může utratit jenom to, co vybere a na co si půjčí je účetně prokazatelný omyl. Závěrem Státní dluh je pasivem státu a aktivem všech ostatních, kteří vyčíslují své rozvahy v jeho měně. To je jedno ze zjištění, jež nám odhaluje jazyk peněz. Autor článku by na závěr ještě rád zmínil, že si je vědom, že reálné bohatství národa nevzniká účetními operacemi. Ač se snažil o vysokou informační hustotu textu, na mnohá relevantní témata (dluhopisy, úrokové sazby, sektorová bilance, zahraniční obchod, inflace, deflace, ForEx ) nezbylo místo a problematiku sám stále studuje. Vidí též obrovskou mezilidskou materiální nerovnost, která je do jisté míry důsledkem fungování peněz v takto uvolněném režimu. Pro tento důvod a mnohé další je snad dobrým prvním krokem na cestě ke zlepšení situace pochopit, jak systém momentálně funguje. Otevírají se tím možnosti práce s veřejnými penězi, jež nejsou motivovány honbou za okamžitými zisky ani přidušeny přehnanou snahou o fiskální zodpovědnost. Na jaké účely státní peníze vydávat, nechť je vždy předmětem diskuze veřejnosti a zákonodárců, součástí demokratického procesu. Vybaveni jazykem peněz už se alespoň nemusíme stále obávat, že zadlužíme vnuky našich vnuků.
Citace ČNB. (2018). Retrieved from https://www.cnb.cz/cs/o_cnb/cnblog/mnozstvi-penez-urcujeekonomika-nikoli-centralni-banka/ Hudson, M. (2004). The archaeology of money: Debt versus barter theories of money's origins. In A. M. L. Randall Wray, Credit and State Theories of Money: The Contributions of A. Mitchell Innes. doi:10.4337/9781843769842.00010 Kelton, S. (2020). The Deficit Myth. PublicAffairs. The St. Louis Fed. (2020). Does the National Debt Matter? Retrieved from https://www.stlouisfed.org/publications/regional-economist/fourth-quarter-2020/doesnational-debt-matter