1
2
Obsah Úvod 4 I. Milostné romány pozdně byzantského období 9 I.1. Původ pozdně byzantského milostného románu, látka 9 I.2. Rukopisy a jejich datace, edice 13 I.3. Charakteristika jazyka milostných románů, politický verš 15 II. Lidová řečtina pozdně byzantského období 18 II.1 Fonologie a výslovnost 18 II.2 Morfologie a syntax 20 III. Analýza jazyka románů Kallimachos a Chrysorrhoé, Belthandros a Chrysantza, Flórios a Platziaflóra a Imberios a Margaróna 31 III.1. Fonologie 31 III.2. Morfologie 48 III.3. Syntax 141 III.4. Slovní zásoba 166 III.5. Metrika 189 Závěr 208 Seznam literatury 217 3
Úvod Předkládaná práce představuje detailní analýzu a srovnání jazyka čtyř anonymních veršovaných milostných (rytířských) románů (Kallimachos a Chrysorrhoé, Belthandros a Chrysantza, Flórios a Platziaflóra a Imberios a Margaróna) pocházejících ze 14. a 15. století. Středem mého zájmu je zejména rozbor morfologický a lexikální, do oblasti sledování byla zahrnuta rovněž fonologie a syntax. Důraz je kladen také na metriku tzv. politického verše a její souvislost s polytypií v jazyce zkoumaných textů. Východiskem a základem pro tuto práci bylo studium vývoje lidového jazyka byzantského období s důrazem na jeho pozdní fázi, jakož i studium staré řečtiny. Při zkoumání jazyka těchto literárních textů je totiž třeba mít neustále na paměti, že se nejedná o psaný záznam lidového jazyka, jak se původně domníval např. J. Psycharis, 1 ale o jazyk, jehož základem je sice hovorový jazyk, ale který je, u různých autorů v různé míře, ovlivněný tradičním archaizujícím literárním jazykem. Ostatně v celém byzantském období nenalezneme dílo, o kterém by se dalo říct, že je napsáno čistě hovorovou řečí, ve všech dílech se objevují slova, gramatické tvary i syntaktická schémata, jež pocházejí z archaického jazyka. Tento stav je důsledkem diglosie 2 v řeckém jazyce, která má svůj počátek již v římském období a která provázela řecký jazyk po mnoho staletí až do r. 1976, kdy došlo uznáním obecné novořečtiny (κοινή νεοελληνική γλώσσα) za oficiální jazyk ke znovusjednocení řeckého jazyka. V byzantském období diglosie znamenala existenci jazyka knižního, archaického (λόγια γλώσσα) a jazyka lidového (δημώδης γλώσσα). Většina autorů byzantského období používá archaický knižní jazyk ve snaze přiblížit se klasickým vzorům, takže v období do 11. století jsou doklady živého, mluveného jazyka vzácné - jedná se především o kroniky a životy svatých. Mezi nejvýznamnější takovéto doklady patří kronika Ioanna Malaly ze 6. století, kronika Theofana Homologeta z 8. století nebo například sborník, který pod názvem Luh duchovní (Λειµωνάριον) sestavil Ioannes Moschos (6. století). Ve 12. století psali verše 1 Kriaras, E., Ψυχάρης, Atény 1981, str. 174-175. 2 Problémem diglosie v řeckém jazyce se zabývají mezi jinými Ch. A. Ferguson: Diglossia, Word 15, 1959, str. 325-340, Browning, R. 1995, str. 244-272 a Kriaras, E. 1974. 4
v tehdejším živém jazyce ovšem vedle tradiční poezie psané archaickým jazykem - Theodóros Prodromos a Manuél Glykas. Z téhož století (někdy je uváděno také 11. století) pochází epos Digenis Akritas vzniklý z kratších epických písní. Ze čtrnáctého století pochází anonymní Kronika morejská, hrdinský epos francouzských dobyvatelů Peloponésu v období po čtvrté křížové výpravě. Toto dílo je napsáno lidovým jazykem promíšeným s francouzskými prvky a s nepříliš početnými prvky jazyka archaického. 3 Živý mluvený jazyk se ve větší míře v literatuře začíná objevovat ve čtrnáctém až patnáctém století, a to zvláště v poezii. Z té doby pochází pět veršovaných milostných rytířských románů psaných patnáctislabičným veršem lidové poezie - politickým veršem. Jedná se o romány Kallimachos a Chrysorrhoé, Belthandros a Chrysantza, Flórios a Platziaflóra, Imberios a Margaróna a Libystros a Rhodamné. Předmětem práce je rozbor jazyka čtyř z těchto pěti rytířských románů, pátý z nich, román Libystros a Rhodamné, by si z důvodu velkého rozsahu (téměř 4500 tisíce veršů) zasloužil samostatnou studii. Tyto romány jsou zvlášť vhodné pro zkoumání podoby a charakteru nově se vytvářejícího literárního jazyka vhledem k tomu, že jejich jazyk vykazuje mnoho společných rysů. Lze tedy říci, že všechny zkoumané texty jsou psány, z hlediska vývoje řeckého jazyka, v podstatě jednotným typem jazyka. Porovnáním jazyka těchto čtyř děl lze pak sledovat vývoj literárního jazyka založeného na hovorovém jazyce v rozmezí přibližně 100 let, které dělí nejstarší román, tedy Kallimacha a Chrysorrhou, od nejmladšího z nich, Imberia a Margaróny. 4 Názor na charakter jazyka těchto románů se v průběhu doby měnil. Zatímco např. pro A. Koraise představoval jazyk Belthandra a Chrysantzy nechutnou makarónštinu, 5 J. Psycharis se ve svém bádání také na základě těchto děl pokoušel nalézt doklady pro vývoj lidového jazyka. 6 Psycharis dokládá, že postupem času se v dílech tohoto období vyskytuje čím dál tím více prvků hovorového jazyka. O něco později další řecký lingvista G. N. Chatzidakis prokázal, že většina změn v hovorovém jazyce odrážejících se v pozdně byzantských textech proběhla již o několik staletí dříve. 7 Podrobně byly tyto rytířské (milostné) romány zkoumány z hlediska literárního i textově kritického. V řadě studií se těmito romány (ale i jinými texty pozdně byzantského období) zabývali např. australští vědci E. a M. Jeffreys (viz např. Jeffreys, E. - Jeffreys, M.: Imberios and Margarona: The manuscripts, sources and edition of a byzantine verse romance, 3 Jazykovou analýzu Kroniky morejské provedl španělský badatel J. M. Egea (viz níže). 4 K dataci románů viz str. 13ff. 5 Srov. Kriaras, E. 1955, str. 99. 6 Psichari, J.: Essai de grammaire historique néo-grecque, I-II, Paris 1886 a 1889. 7 Chatzidakis, G. N. 1905. 5
Byzantion 41, ostatní viz bibliografie), kteří mimo jiné také reagovali na teorii G. Spadara (viz str. 12 a bibliografii). Romány palaiologovského období se ve své knize The Medieval Greek Romance (řec. překlad Η Ερωτική Μυθιστορία του Ελληνικού Μεσαίωνα) zabývá také Roderick Beaton. 8 Z jazykového hlediska byl systematicky analyzován pouze jediný z námi zkoumaných románů. Photis Apostolopoulos se ve své dizertaci s názvem La langue du roman byzantin Callimaque et Chrysorrhoé 9 věnoval hláskoslovnému, morfologickému, syntaktickému a lexikálnímu rozboru románu Kallimachos a Chrysorrhoé, a to v synchronní perspektivě, diachronní hledisko však téměř nebere na zřetel. Co se týče ostatních tří románů, nacházíme pouze příležitostné zmínky o jejich jazyce v dílčích lingvistických studiích (viz bibliografie), systematicky však zatím nebyly prozkoumány. Vědci se ve svých bádáních doposud věnovali spíše autorům raně byzantského období. Velká pozornost byla věnována byzantským kronikám (St. B. Psaltes, z pozdějších prací např. S. A. Sofroniu 10 ), zvláště jazyku Malalovy kroniky. 11 Syntaxí Joanna Moscha se zabývala E. Mihevc-Gabrovec, 12 rozbor jazyka a stylu M. Psella provedl É. Renauld. 13 Výzkum středověké fáze řeckého jazyka zůstával donedávna ve stínu, neboť zájem vědců se tradičně soustředil na období klasické a na současnou moderní řeč. Teprve od 19. stol. se v rámci zkoumání vývoje řeckého jazyka začínají lingvisté důkladněji zabývat také byzantskou řečtinou. Kromě již výše zmíněných lingvistů Psycharise a Chatzidakise se jedná také např. o práce A. N. Jannarise 14 a K. Dietricha. 15 Okrajově se ve své studii o vývoji řeckého jazyka zabývají středověkou fází řečtiny rovněž A. Costas 16 a A. Meillet. 17 První obsáhlou mluvnicí řeckého jazyka, která se věnuje také byzantskému období, je Triandafyllidisův úvod k novořecké gramatice. 18 Po něm následují R. Browning, H. Tonnet a 8 Beaton, R. 1996. 9 Apostolopoulos, Ph. 1984. 10 Psaltes, St. 1913: Grammatik der byzantinischen Chroniken, Göttingen 1913, Sofroniu, S. A. 1965: Studies in the vocabulary of early medieval Greek, with special reference to John Malalas, the Chronicon Paschale, Theophanes Confessor and the De administrando imperio of Constantine Porphyrogenitus, Phil. Diss., London 1965. 11 Viz např. Wolf, K. 1911-12: Studien zur Sprache des Malalas: Teil, Formenlehre; II. Teil, Syntax, Munich 1911-1912, Merz, L. 1911: Zur Flexion des Verbums bei Malalas, Pirmasens 1911, Jeffreys, E. Jeffreys, M. 1990: The Language of Malalas, in: Studies in John Malalas, Jeffreys, E., Croke, B., Scott, R. (eds.), Sydney 1990, 231-245, James A. 1990: The Language of Malalas I, in: Studies in John Malalas, Jeffreys, E., Croke, B., Scott, R. (eds.), Sydney 1990, 217-225. 12 Mihevc-Gabrovec, E. 1960: Études sur la syntaxe de Ioannes Moschos, Ljubljana 1960. 13 Renauld, É. 1920: Étude de la langue et du style de Michel Psellos, Paris 1920. 14 Jannaris, A. N. 1897. 15 Dietrich, K. 1898: Untersuchungen zur Geschichte der griechischen Sprache von der hellenistischen Zeit bis zum 10. Jahrhundert n. Chr., Leipzig 1898. 16 Costas, P. 1936: An Outline of the History of the Greek Language, Chicago 1936. 17 Meillet, A. 1913: Apercu d` une histoire de la langue grecque, Paris 1913. 18 Triandafyllidis, Μ. Α. 1938. 6
G. Babiniotis, kteří se také přehledně, i když poněkud stručně, zabývají mluveným jazykem byzantského období. 19 Podrobněji se podobou byzantské řečtiny zabývá Geoffrey C. Horrocks ve své knize Greek: A History of the Language and its Speakers, 20 ve které popisuje vývoj řeckého jazyka od mykénské řečtiny až po současnost. Horrocks klade důraz na řečtinu byzantského období, protože, jak sám poznamenává v předmluvě, toto období po dlouhou dobu zůstávalo stranou zájmu a remains for many a closed book (str. XVI). Historii řeckého jazyka v byzantském období je věnována druhá, nejobsáhlejší část Horrocksovy knihy (kap. 7-12, str. 131-290), hovorový jazyk je popsán v 11. a 12. kapitole. Z lingvistického hlediska je nejzajímavější kapitola 11., ve které Horrocks na přibližně padesáti stranách podává výklad o nejdůležitějších fonologických, morfologických a syntaktických jevech, ke kterým ve 12. kapitole připojuje četné ukázky. Vývojem jednotlivých jazykových jevů vyskytujících se v průběhu byzantského období se ve svých monografiích zabývali především J. Humbert, 21 P. Chantraine 22 a P. Burguiere, 23 A. Mirambel se v šedesátých letech minulého století v sérii článků zaměřil na vývoj slovesa v byzantském období. 24 Až od devadesátých let minulého století se začali lingvisté více soustředit na pozdně byzantskou řečtinu, která tvoří významný přechod mezi byzantskou řečtinou a novořečtinou. Zabývají se vesměs analýzou jednotlivých jevů (viz například Giouli, P. 1995, Guilpin, P. 2002, Holton, D. W. 1993, Horrocks, G. C. 1992, Cheila-Markopoulou, D. 1999, Joseph, B. D. - Pappas P. A. 2002, Lentari, T. Manolessou, I. 2003, Mackridge, P. 1995, Manolessou, I. Nifadopoulos, Ch. 2000, Theofanopoulou-Kontou, D. 2000). Významný příspěvek na poli bádání o jazyce pozdně byzantských textů představuje gramatická analýza Kroniky morejské provedená španělským badatelem J. M. Egeou (viz Egea, J. M. 1988). Při jazykové analýze vycházím z úplné excerpce textů románů Kallimachos a Chrysorrhoé, Belthandros a Chrysantza, Flórios a Platziaflóra a Imberios a Margaróna, v celkovém rozsahu 6691 veršů. Analýza byla provedena na základě Kriarasovy edice (Κριαράς, Ε.: Βυζαντινά ιπποτικά μυθιστορήματα (Βασική Βιβλιοθήκη 2), Αθήνα 1955), která obsahuje texty všech čtyř zkoumaných literárních děl, včetně rukopisných variant. Při práci mi byl nepostradatelným pomocníkem zatím nedokončený slovník E. 19 Browning, R. 1995, Tonnet, H. 1995: Ιστορία της νέας ελληνικής γλώσσας, Αθήνα 1995 (originál: Histoire du grec moderne, Paris 1993), Babiniotis, G. 1985. 20 Horrocks, G. C. 1997. 21 Humbert, J. 1930. 22 Chantraine, P. 1927. 23 Burguiere, P. 1960. 24 Mirambel, A. 1961, 1966 a 1967. 7
Kriarase: Λεξικό της μεσαιωνικής ελληνικής δημώδους γραμματείας (1100 1669), (Θεσσαλονίκη 1969-), jakož i jeho stručnější verze (Kazazis, I. N.- Karanastasis, T. A., Θεσσαλονίκη 2001 a 2003). Při analýze jsem se mimo jiné zaměřila na rozlišení archaického jazyka od jazyka živého. Konkrétní jevy nahlížím také s přihlédnutím k předchozím fázím jejich vývoje, či fázím, které vedly od archaických tvarů až k tvarům současným. I přes výskyt archaických tvarů (obsažených především v Kallimachovi) základ jazyka románů tvoří jazyk živý, kterým se v případě Kallimacha (a pravděpodobně i Belthandra) hovořilo v Konstantinopoli a v případě Imberia a Flória nejspíše na Peloponésu. V následujícím výkladu jsem zvolila toto označení: K, resp. Kallimachos (= Kallimachos a Chrysorrhoé), B, resp. Belthandros (= Belthandros a Chrysantza), F, resp. Flórios (= Flórios a Platziaflóra), I, resp. Imberios (= Imberios a Margaróna). 8
I. Milostné romány pozdně byzantského období I.1. Původ pozdně byzantského milostného románu, látka Veršované milostné (rytířské) romány pozdně byzantského období navazují především na byzantské romány 12. století vycházející z pozdně antických milostných románů a na rytířské romány západního původu. Dále jsou tyto romány ovlivněny ústní lidovou tradicí. Autor románu Kallimachos a Chrysorrhoé znal bezpochyby Heliodorovy Příběhy aithiopské a Charitónův milostný román O věrné lásce Chairea a Kallirhoy, jak dokázal ve svém bádání H. Hunger. 25 Také autor Belthandra a Chrysantzy vykazuje znalost starších řeckých románů. 26 V původních románech palaiologovského období jsou zachovány prvky charakteristické pro pozdně antické a byzantské romány jako jsou pittakia (např. v Kallimachovi a Chrysorrhoe zpráva, kterou posílají králi jeho dvořané, verše 2251-2276) a ekfrasis (viz např. v Kallimachovi a Chrysorrhoe popis Dračího hradu, verše 177-209, zahrady, verše 276-290 nebo popis Chrysorrhoy, verše 808-828, v Belthandrovi a Chrysantze např. popis Chrysantzy, 647-57, 677-719 atd.). Také schéma těchto románů zůstává tradiční: vzplanutí lásky, rozdělení milenců, zdánlivá smrt hrdiny nebo hrdinky a po různých útrapách a dobrodružstvích shledání a šťastný konec. V případě románu Kallimachos a Chrysorrhoé králův syn Kallimachos osvobozuje v Dračím hradě Chrysorrhou z moci draka, oba si přísahají lásku, avšak Chrysorrhou unáší cizí král s pomocí kouzel zlé čarodějnice, při kterých Kallimachos zdánlivě umírá (verše 1310-20). Po strastiplné pouti Kallimachos Chrysorrhou nalezne v zemi onoho krále, nechá se najmout jako pomocník zahradníka v královské zahradě a tajně se s Chrysorrhoou schází v zahradním altánu. Dvořané je spolu přistihnou, král je odsoudí, avšak nakonec jim odpouští poté, co se prokáže jejich nevina. Milenci se vracejí na Dračí hrad, kde nadále žijí šťastně. Mnohé z těchto motivů mají velmi blízko k pohádkám. 27 V menší míře jsou pohádkové motivy uplatněny také v následujícím románu, v Belthandrovi a Chrysantze. Zde Belthandros potkává Chrysantzu na Hradě lásky, kde jí uděluje žezlo nejkrásnější dívky v soutěži krásek, ona mu však mizí. Belthandros po dlouhé pouti doputuje do Antiochie, stává se vazalem krále a v jeho dceři poznává Chrysantzu. Oba si po dva roky tají vzájemnou lásku, jednoho večera se však potkávají v královské zahradě a 25 Hunger, H. 1968. 26 Kahane, H. a R. 1983, str. 218-219. 27 Pro podrobnější rozbor viz Kriaras, E. 1955, str. 22ff. 9
lásku si vyznají. Stráže však Belthandra odhalí a ten aby utajil lásku ke Chrysantze, předstírá, že miluje chůvu Faidrokazu, uzavírá s ní sňatek, ale dále se tajně schází s Chrysantzou. Belthandros se obává odhalení, proto milenci tajně pouze s Faidrokazou a třemi panoši prchají do Belthandrovy vlasti. Na útěku je však zastihne bouřka a při přechodu přes rozvodněnou řeku se jejich doprovod utopí, pouze hlavní hrdinové se zachrání, ale jsou řekou rozděleni a oba se domnívají, že ten druhý zahynul (verše 1107-1202). Nakonec se šťastně setkávají a vracejí se do Belthandrovy vlasti, kde Belthandros jako následník trůnu slaví sňatek s Chrysantzou. V souvislosti s tímto románem byla v minulosti často vyslovována hypotéza o existenci západního vzoru, o který se měl tento román opírat, 28 a to na základě existence některých motivů, jako je např. Hrad lásky (Ερωτόκαστρον) nebo termínů, např. λίζιος ve verši 789 z francouzského lige označující vazalský vztah pána ke svému králi. Také ve jménech románových hrdinů byly hledány západní předlohy (Ροδόφιλος = Rodolphe, Βέλθανδρος = Bertrand, Φίλαρμος = Willerm). 29 K dalším západním prvkům bývají řazeny turnaje a lovy, při kterých byli používáni sokoli. Všechny tyto západní prvky však byly již v Byzantské říši známy, např. turnaje pořádal již Manuél I. a termín λίζιος se na územích ovládaných Franky objevuje od 12. stol. Motiv Hradu lásky je sice západní, ale atmosféra Belthandrova Hradu lásky připomíná spíše starší byzantské romány, konkrétně Příběhy o Hysmině a Hysminiovi Eustathia Makrembolita ze 12. stol. 30 Navíc byl Belthandros silně ovlivněn milostným románem Nikéta Eugeniana O Drosille a Charikléovi. Podle Becka jsou západní prvky obsažené v Belthandrovi spíše ozdobou, avšak to, co v románu převládá, je byzantský způsob života a byzantský svět. 31 Toto tvrzení však neplatí pro další dva romány, tedy pro román Flórios a Platziaflóra a Imberios a Margaróna. První z nich je zpracováním známého francouzského románu Fleur et Blanchefleur pocházejícího z 12. stol. Předlohou pro řecký překlad se stal italský rukopis ze 14. stol. pod názvem Il Cantare di Fiorio e Biancifiore. Italský text pronikl do řeckého prostředí nejspíše prostřednictvím italského humanisty Andrea Acciaiouliho, který navštívil peloponéské knížectví v letech 1338-1341. 32 Překladatel do řečtiny ponechává jména i místa, ve kterých se děj odehrává, původní. Fiorio se stává Flórios, Biancifiore Platziaflóra, na dvou 28 Podrobně viz Kriaras, E. 1955, str. 89-94. 29 Ibid., str. 89. 30 Ibid., str. 94. 31 Beck, H.- G. 1988, str. 207. 32 Ibid., str. 228. 10
místech textu nacházíme toto jméno dokonce s původní koncovkou (Πλάτζια-Φλῶρε, verš 188, 1517). Otec hrdinky je římský rytíř a Flórios je synem maurského krále Filipa. Osiřelá Platziaflóra vyrůstá v paláci krále Filipa, oba hrdinové se do sebe zamilují, ale Flóriovi rodiče jejich lásce nepřejí, proto po neúspěšném pokusu Platziaflóru křivě odsoudit ji prodávají do otroctví egyptskému emirovi, kde ji Flórios vyhledá. Na konci románu maurský král a královna přijímají katolickou víru Římanů (πίστην καθολικὴν Ρωμαίων ὀρθοδόξων, verš 1841). Překladatel do řečtiny navíc román oproti předloze obohacuje novými, řeckými prvky, z kterých je zřejmé, že znal byzantská díla své doby používá např. ekfrasis, velice častá jsou také slova složená. Rovněž rady, které dává otec Flóriovi, jenž se vydává hledat Platziaflóru (verše 1125-1162), pocházejí z řeckého díla, konkrétně z didaktické básně Spaneas. 33 Podobné rady dává svému synovi také Imberiův otec v druhém z obou románů navazujících na západní vzor (verše 202-215). U tohoto románu však otázka předlohy není dodnes zcela vyřešena. Badatelé se shodují v tom, že pramenem pro řeckou verzi mohl být francouzský román Pierre de Provence et la Belle Maguelonne, jehož původní jádro pochází ze 12. stol., 34 ale nejstarší známý rukopis je však datován až rokem 1453. Tento román byl koncem 15. a začátkem 16. stol. přeložen do mnoha evropských jazyků. 35 Kdy a jakým způsobem se však tato látka dostala na řecká území a z kterého jazyka překladatel čerpal, není jasné. Touto problematikou se ve svém zkoumání podrobně zabývali M. a E. Jeffreys, podle kterých je pravděpodobné, že pramenem pro řecké zpracování bylo některé starší vydání této látky v provensálštině nebo katalánštině. 36 Vývojem debaty týkající se vzniku a datování překladu, jakož i srovnáním středověkého francouzského textu a řecké verze a existencí dalších možných pramenů se zabývá E. Kriaras. 37 Zde také poukazuje na některé paralelní motivy vyskytující se v legendě o založení kláštera Dafni u Atén ve 13. stol. provensálskými cisterciáckými mnichy. 38 Také v případě tohoto románu ponechává překladatel do řečtiny jména i místa, ve kterých se děj odehrává, původní. Maguelonne se stává Margaróna a jméno Imberios, které vzniklo nejspíše z Emperios, má svůj původ ve jménu Pierre. 39 Děj se odehrává v Provenci, odkud Imberios, syn krále, odchází do světa. Po sedmi letech putování se ocitá v Anapoli (v italské Neapoli). Na hradě anapolského vládce se účastní turnaje, ve kterém vítězí a za ženu dostává dceru krále, krásnou Margarónu. Po jisté době však Imberios 33 Beaton, R. 1996, str. 131-132. 34 Kriaras, E. 1955, str. 200. 35 Tato látka je u nás známa jako Historie o krásné kněžně Mageloně, viz Dostálová, R. 2003, str. 301. 36 Jeffreys, M. a E. 1971. 37 Kriaras, E. 1955, str. 200-209. 38 Ibid., str. 208, viz též Dostálová, R. 2003, str. 300. 39 Kriaras, E. 1955, str. 208. 11
touží navštívit své rodiče, vydávají se proto s Margarónou tajně na cestu. Poté, co je Imberios zajat piráty a prodán do Egypta do otroctví, doputuje Margaróna, jež se domnívá, že je Imberios mrtev, sama do Provence. Zde zakládá ženský klášter, ve kterém se stává matkou představenou. Po sedmi letech otroctví se Imberiovi podaří uprchnout a dvojice se nakonec šťastně setkává v Provenci. Tento román má mnoho společných prvků s románem Flórios a Platziaflóra. Jejich srovnáním se zabýval italský badatel G. Spadaro, kterému se podařilo prokázat, že autor řecké verze Imberia čerpal z řeckého textu Flória. 40 Spadaro ve své studii poukazuje na celou řadu identických veršů, 41 např. verš 231 z Imberia a Margaróny Ποτὲ θανάτου συμφοράν, ποτὲ μηδὲν φοβᾶσαι je totožný s veršem 1194 z Flória a Platziaflóry, stejně tak verš 233 z Imberia a Margaróny οὐδὲ ἰστία, οὐδὲ νερὸν, ἀλλ οὐδὲ ἀπὸ ξίφους je totožný s veršem 1195 z Flória a Platziaflóry, přičemž autor řecké verze tohoto románu oba tyto verše doslova převádí z italské předlohy Il Cantare di Fiorio e Biancifiore. 42 O několik let později publikoval Spadaro další studii, ve které se na základě analýzy společných prvků obou výše uvedených románů i několika dalších, mezi nimi také Kallimacha a Chrysorrhoy a Belthandra a Chrysantzy, pokouší objasnit jejich vzájemný vztah. 43 Podle jeho teorie je hlavním důvodem pro opakující se fráze nebo i celé verše nedostatek básnického talentu autorů těchto románů, který je vede k plagiátorství. Spadarovy doklady této teorie však pokládají za nedostatečné E. a M. Jeffreys, 44 kteří se ve svém bádání pokusili dokázat, že prvky společné těmto románům čerpali jejich autoři z ústních vyprávění v patnáctislabičném verši. 45 Je zřejmé, že autoři jak původních románů tak řeckého zpracování západních románů čerpali také z této tradice, jak ukazuje ve své studii také např. A. Stergelis na příkladu románu Flórios a Platziaflóra. Stergelis analýzou veršů, ve kterých se řecká verze liší od originálu, dokazuje, že její autor čerpal i z lidové poezie. 46 Také R. Beaton připouští, že autoři románů čerpali z lidové poezie sám uvádí příklady hemistichů i celých veršů, opírajících se o lidovou poezii, 47 ze všech čtyř zkoumaných románů. Odmítá však tvrzení, že by lidová poezie byla jediným zdrojem, a sám tuto teorii doplňuje. Podle něj lze výskyt společných prvků vysvětlit snahou autorů románů pokračovat v řecké tradici mimése. Proto 40 Viz Spadaro, G. 1975. 41 Ibid., str. 308-323. 42 Ibid., str. 308. 43 Spadaro, G. 1977-78. 44 Viz např. Jeffreys, E. - Jeffreys, M. 1983, str. 327. 45 Ibid., str. 333. 46 Stergelis, A. 1967, str. 420-423. 47 Beaton, R. 1996, pozn. 51, str. 328. 12
také, jak již bylo uvedeno na počátku této kapitoly, autoři při skládání veršů čerpali z děl svých předchůdců. Poněvadž však vytvářeli díla založená na současném jazyce, včleňovali do svých děl také prvky z tradiční lidové poezie a již existujících textů sepsaných v tomto jazyce. 48 I.2. Rukopisy a jejich datace, edice Vznik všech čtyř veršovaných románů, které jsou předmětem analýzy, je kladen do 14.-15. stol. Většina badatelů se shoduje v tom, že nejstarší z těchto děl je Kallimachos a Chrysorrhoé brzy následovaný Belthandrem a Chrysantzou. Podle P. Agapita je však Belthandros a Chrysantza starší, ve své studii klade jeho vznik již do let 1270-1290, tedy do počátku vlády Palailogovců. 49 Oba tyto romány jistě vznikly před polovinou 14. století, jak lze usoudit z alegorické básně ze 14. stol. Eis tén sófrosynén Theodóra Meliténióta, ve které jsou obě tato díla připomínána, E. Jeffreys klade dobu vzniku Kallimacha a Chrysorrhoy do let 1310-1340. 50 Román Flórios a Platziaflóra nelze s přesností datovat, ale soudí se, že překlad byl pořízen v 2. polovině 14. stol. nebo začátkem 15. stol. 51 Také dobu vzniku Imberia a Margaróny nelze určit s přesností (viz výše), badatelé obvykle kladou dobu vzniku tohoto románu do 15. století, a to do její 1. poloviny, tedy před pád Konstantinopole. 52 Co se týče oblasti, ve které měly tyto romány vzniknout, H. Humbert ve svém bádání usuzuje, že román Kallimachos a Chrysorrhoé byl napsán v Konstantinopoli, 53 ke stejným závěrům dochází L. Garland také v případě Belthandra a Chrysantzy. 54 Oba překlady západních románů vznikly s velkou pravděpodobností na územích ovládaných Franky, nejspíše na Peloponésu. 55 Všechny čtyři milostné romány jsou anonymní. Pouze v případě románu Kallimachos a Chrysorrhoé lze z epigramu Manuéla Fila s velkou pravděpodobností vyvodit, 48 Ibid., str. 231ff. 49 Srov. Agapitos P. 1993, str. 128ff, podle něj je román Libystros a Rhodamné, který je obvykle považován za 3. nejstarší, nejstarším z těchto původních milostných románů a vznikl již v letech 1240-1260. 50 Beaton, R. 1996, str. 142, Jeffreys, E. 1993, str. 313. 51 Ibid., str. 181. 52 Viz např. Kriaras, E. 1955, str. 211. 53 Humbert, H. 1968, str. 405-422. 54 Garland, L. 1989, str. 87-95. 55 Beaton, R. 1996, str. 183. 13
že by autorem mohl být Andronikos Komnénos Dukas Palaiologos, synovec císaře Michaéla VIII. 56 Román Kallimachos a Chrysorrhoé (řecký název Τὸ κατὰ Καλλίμαχον καὶ Χρυσορρόην ἐρωτικὸν διήγημα) se nám dochoval v jediném rukopise, který je datován rokem 1520. Tento rukopis je pod názvem Codex Lugdunensis caligeranus uložen v knihovně v Leidenu. Román se skládá z 2607 veršů. Kriarasovo vydání tohoto románu, ze kterého čerpáme, se opírá o vydání S. Lambrose z roku 1880. 57 Z roku 1956 je zatím poslední vydání Kallimacha a Chrysorrhoy, a to péčí M. Picharda. 58 Také román Belthandros a Chrysantza (Διήγησις ἐξαίρετος Βελθάνδρου τοῦ Ρωμαίου) o délce 1348 veršů se dochoval pouze v jediném rukopise (Codex Parisinus graecus 2909) pocházejícího nejspíše ze 16. stol., 59 jenž je uložen v Paříži. Kromě Belthandra a Chrysantzy tento rukopis obsahuje některé další texty ze 14. a 15. stol., které jsou složeny v jednodušším jazyce, jímž se psalo především na Krétě a na Dodekannésu. Tento román byl poprvé vydán v roce 1880 péčí E. Legranda, 60 ke kterému Kriaras ve svém vydání přihlíží. 61 Další román, Flórios a Platziaflóra (Διήγησις ἐξαίρετος ἐρωτικὴ καὶ ξένη Φλωρίου τοῦ πανευτυχοῦς καὶ κόρης Πλάτζια Φλώρης), se dochoval ve dvou rukopisech. První z nich, Codex Londinensis (L), pocházející z 2. pol. 15. stol., se nachází v Britském muzeu v Londýně. Na základě tohoto rukopisu pořídil v roce 1917 D. C. Hesseling kritické vydání obsahující úvod, poznámky a stručný slovníček na konci textu. Druhý rukopis románu - Codex Vindobonensis theol. Gr. 244 (V) - byl sepsán kolem roku 1550 a nyní se nachází ve vídeňské knihovně. O tento rukopis se opírají starší vydání tohoto románu (E. Bekkera z roku 1845, D. Mavrofrydise z roku 1866 a W. Wagnera z r. 1870). E. Kriaras ve svém vydání tohoto textu čerpá z obou těchto rukopisů, za hlavním textem uvádí také některé zásahy Mavrofrydise, Hesselinga a Wagnera. Poslední z románů, Imberios a Margaróna (Διήγησις ἐξαίρετος ἐρωτικὴ καὶ ξένη Ἰμπέριου τοῦ θαυμαστοῦ καὶ κόρης Μαργαρώνης), obsahuje podle Kriarasova vydání pouhých 893 veršů. Dochoval se ve čtyřech rukopisech pocházejících ze 16. stol., které obsahují celý text nebo jeho části. Nejstarší z těchto rukopisů - Neapolitanus gr. 251-56 Dostálová, R. 2003, str. 293. 57 Lambros, S.: Collection de romans grecs en langue vulgaire et en vers, Paris 1880. 58 Pichard, M: Le roman de Callimaque et de Chrysorrhoé: texte établi et traduit, Paris 1956. 59 Srov. Sigalas, A. 1956, str. 5. 60 Legrand, E.: Bibliotheque grecque vulgaire, I, Paris 1880. 61 Viz Chatzijiakoumis, Μ. Κ. 1977, str. 224-227. 14
zároveň obsahuje nejúplnější text Achilleidy. Na základě oxfordského rukopisu (Oxoniensis miscellaneus gr. 287) obsahujícího 806 patnáctislabičných veršů vydal Imberia a Margarónu S. Lambros. 62 Další verzi tohoto románu skládající se z osmiseti čtrnácti patnáctislabičných veršů nacházíme ve vídeňském rukopise (Vindobonensis theologicus gr. 297). Tuto verzi vydal r. 1874 W. Wagner. 63 Čtvrtý rukopis, nacházející se ve Vatikánu (Vatican Palatinus gr. 426), uchovává jednak na listech 65r-72v část románu, která odpovídá veršům 415-824, a jednak na listech 73r-93v větší část textu (verše 36-824). Tento rukopis byl použit poprvé při Kriarasově vydání z roku 1955. Kriaras zároveň čerpal i z ostatních tří rukopisů. O popularitě tohoto románu v 16. stol. svědčí nejen to, že se zachoval v několika verzích, ale také to, že byl jako jediný ze středověkých románů převeden do rýmované verze a v Benátkách byl několikrát počínaje rokem 1543 vydán jako lidový tisk. 64 I.3. Charakteristika jazyka rytířských románů, politický verš Jak bylo řečeno v úvodu, jazyk rytířských románů bývá charakterizován jako jazyk, jehož základ tvoří hovorová řeč tehdejší doby, který je však zároveň promíšen s prvky tradičního archaizujícího literárního jazyka. Jací autoři a z jakého důvodu začali ve 14. století ve větší míře při skládání svých veršů upřednostňovat tento jazyk? Podle R. Browninga byly první pokusy používat v literatuře hovorový jazyk učiněny autory, kteří byli vzděláni v archaizující literární tradici. Např. o Androniku Palaiologovi je známo, že kromě románu Kallimachos a Chrysorrhoé napsal také teologická a etická díla v knižním jazyce. 65 Také podle H.-G. Becka iniciativa používání hovorového jazyka v literatuře přišla shora. Podle něj základ jazyka, kterým jsou romány napsány, tvoří jazyk, kterým hovořila vzdělanecká vrstva nejspíše v Konstantinopoli. Aby mohl být tento jazyk použit jako literární jazyk, v kterém by byla psána veršovaná díla, byl následně tam, kde bylo potřeba, obohacen prvky z knižního jazyka. 66 Mezi badateli tedy převládá názor, že se vlastně jedná o umělý literární 62 Lambros, S.: Collection de romans grecs en langue vulgaire et en vers, Paris 1880. 63 Wagner, W.: Histoire de Imbérios et Margaróna (= E. Legrand, Collection de monuments pour servir a l étude de la langue néo-hellénique, nouvelle série, no 3), Paříž 1874. 64 Dřívější datum 1553 bylo opraveno, viz Beaton, R. 1996, str. 185. 65 Srov. Browning, R. 1995, str. 238. Ale také o dvě století starší pokusy používat hovorový jazyk v literatuře pocházejí z pera vzdělanců, kteří patřili do okruhu císařského dvora a kteří byli zároveň autory děl sepsaných v tradičním archaickém jazyce, jako byl Theodóros Prodromos nebo Michaél Glykas. 66 Srov. Beck, H.- G. 1988, str. 207. 15
jazyk, 67 o pokus vytvořit literární jazyk založený na lidovém jazyce, podobně jako tomu bylo v západních literaturách. Původní rytířské romány 14. stol. byly produktem vyšších vrstev a těmto vrstvám byly také určeny. Dva pozdější romány, tedy Flórios a Platziaflóra a především Imberios a Margaróna, ale již nejspíše patřily k oblíbené četbě širšího okruhu čtenářů, o čemž svědčí nejen fakt, že v nich nacházíme mnohem více prvků z lidového jazyka, ale také to, že se zachovaly ve více rukopisech (viz výše). Charakteristickým rysem jazyka rytířských románů je přítomnost velkého množství nově vytvořených kompozit. Oproti staré i nové řečtině je v něm rozšířen způsob, kterým lze nová kompozita tvořit. Nová kompozita se v malé míře objevují již ve 12. století v románech Nikéta Eugeniana a Kónstantina Manassa. 68 Ve srovnání s těmito romány, ale také ve srovnání s texty z jakéhokoliv jiného období, je v rytířských románech 14. a především 15. století jejich jejich výskyt mnohem častější. 69 Pro veršované romány je dále charakteristický častý výskyt alternativních variant především pro slovesné tvary, ale také pro tvary jmenné. Část z nich tvoří dvojice tvar archaický - tvar současný, ale mnohé z nich byly používány paralelně v tehdejším živém jazyce. Tento jev, nazývaný většinou polytypie, 70 se v tomto období týká nejen veršovaných textů, ale také textů psaných prózou, a to i neliterárních, jak dokazuje ve své studii M. Hinterberger. 71 Tedy v tomto případě se jedná částečně o charakter umělého literárního jazyka, který v sobě zahrnuje tvary lidového jazyka vedle tvarů archaických, ale současně se jedná o jev, který byl rozšířen také v tehdejším neliterárním jazyce a nejspíše souvisel s velkým množstvím morfologických změn, ke kterým v byzantské řečtině došlo. V tomto období se tedy ještě vedle sebe udržovaly staré a nové tvary, než se plně prosadil nový tvar. Ovšem ve veršovaných textech 14.-15. století, tedy i v rytířských románech, je koexistence alternativních tvarů mnohem častější, nejspíš i z toho důvodu, že nabízí další varianty pro potřeby politického verše, ve kterém jsou romány složeny. Politickým veršem 72 je nazýván patnáctislabičný jambický verš s césurou po osmé slabice. Je založen na střídání přízvučných a nepřízvučných slabik. Tímto veršem je počínaje 67 Viz též Chadzidakis 1905, I, str. 42, Beaton, R. 1996, str. 237. 68 Srov. Beaton, R. 1996, str. 128. 69 Tento rys není charakteristický ani pro krétskou a kyperskou literaturu 14.-16. stol., srov. Beaton, R. 1996, str. 129. 70 M. Hinterberger dále jako možná označení tohoto jevu uvádí termíny πολυμορφία, διπλοτυπία a διπλομορφία, srov. Hinterberger M. 2001, str. 215. 71 Hinterberger, M. 2001, str. 227ff. 72 Řecky πολιτικός στίχος, adjektivum πολιτικός zde znamená obecný, podle Beatona je možný význam tohoto slova také běžný, všední, srov. Beaton, R. 1996, str. 133. 16
12. stoletím napsána většina děl byzantské poezie psané lidovým jazykem. 73 Původ politického verše zůstává nejasný. Názory badatelů na to, jestli tento verš pochází z ústní tradice nebo je výtvorem vzdělaných básníků, se liší. M. Jeffreys se přiklání k názoru, že původ politického verše lze nalézt v aklamacích, kterými byli zdraveni triumfující vojevůdci v republikánském Římě. 74 Metrum se podle této teorie v průběhu následujícího tisíciletí vyvinulo v ústním podání do formy obvyklé v pozdně byzantské poezii. Naopak podle L. Politise nebo J. Kodera je politický verš výtvorem některého z básníků, kteří působili na císařském dvoře v Konstantinopoli. 75 V každém případě se badatelé shodnou na tom, že politický verš je výtvorem byzantského období, konečnou podobu získal krátce před 10. stoletím a rozšířil se po 11. století. 73 Z 12. stol. pochází např. epos Digenés Akritas nebo Mannasův román Aristandros a Kallithea. Politický verš je také veršem novořeckých lidových písní. 74 Jeffreys, M.: The nature and origins of political verse, Dumbarton Oaks Papers 28, 1974, 141-195. 75 Srov. Horrocks, G. C. 1997, str. 257. 17
II. Lidová řečtina pozdně byzantského období Analyzovaná díla jsou psána smíšeným jazykem, založeným na lidové řečtině, i když významným způsobem čerpají i z jazyka literárního. V této kapitole stručně nastíníme vývoj středověké lidové řečtiny, přičemž důraz bude kladen na pozdně byzantské období. 76 Vzhledem k tomu, že se v jazyce textů, které jsou předmětem analýzy, v podstatě nevyskytují žádné dialektismy, v následujícím nástinu dialekty ponecháme stranou. II.1 Fonologie a výslovnost Výslovnost souhlásek prošla od starověku výraznou proměnou. Především souhlásky původně znělé ražené se začaly vyslovovat jako souhlásky třené, tedy [b] [v], [g] [γ], [d] [δ], a aspirované ražené se změnily na spiranty: [ph] [f], [th] [θ], [kh] [χ]. Tyto změny měly za následek disimilaci třených konsonantů, s kterou se ve středověké řečtině setkáváme především u sloves. Významná změna se týká aoristového kmene sloves končících na -εύ- (-αύ-) s aoristovým kmenem původně na -εύσ- (-αύσ-) (ale nyní vyslovovaného -efs-, resp. -afs-, viz níže), ve kterém dochází k disimilaci těchto dvou neznělých spirant, kdy se první z nich kvůli snazší výslovnosti mění v raženou konsonantu, tedy υσ /fs/ > ψ /ps/. Další významná změna se týká se koncovek sloves, a to především koncovky aoristu pasiva těch sloves, ve kterých se vyskytuje souhlásková skupina σθ, χθ, υθ (která se nyní vyslovuje jako /fs/, viz níže). Vzhledem ke uvedeným změnám ve výslovnosti konsonant se nyní vedle sebe ocitá neznělá spiranta σ,υ,χ + neznělá spiranta θ. Proto dochází k disimilaci v této skupině spirant, kdy se spiranta θ mění v raženou τ: tedy σθ > στ, υθ > υτ, χθ > χτ. Podobné změny nacházíme rovněž v koncovce 2. os. pl. indikativu mediopasiva, imperativu prézentu mediopasiva a imperativu aoristu pasiva, ve kterých dochází k disimilaci ve skupině spirant: σθ > στ. 76 Termínem středověká řečtina rozumíme řečtinu 6.-15. stol. Toto období se obvykle dělí na dvě části: raně byzantské období (6.- 11. stol.) a pozdně byzantské období (12.-15. stol.). 18
Zánik koncového -ν, který se sporadicky objevuje již od od pozdního starověku, je ve středověké řečtině velmi rozšířen. 77 Kromě substantiv se týká především adjektiv a sloves. Na druhou stranu se však koncové -ν analogií podle substantiv 1. a 2. deklinace rozšířilo také mezi subst. 3. deklinace, především neutra na -μα se v pozdně byzantském období běžně vyskytují také s koncovým -ν. 78 Zdůrazněme, že výskyt paralelních tvarů (tedy bez konc. -ν s ním) byl v lidové řečtině pozdně byzantského období běžný pro substantiva všech tří deklinací, než se ustálily tvary bez koncového -ν. Změny výslovnosti samohlásek byly završeny přibližně v 11. století itacismem. Řečtina nyní rozlišuje 5 vokálů, přičemž všechny vokály jsou krátké. Změnila se také výslovnost diftongů αυ, ευ, ηυ (ve staré řečtině [au], [eu], [éu]). 79 Ve středověké řečtině se vyslovuje jako [af], [ef], [if], následuje-li neznělá hláska a [av], [ev], [iv], následuje-li hláska znělá. Středověká řečtina má dynamický přízvuk. Důsledkem dynamického charakteru přízvuku dochází k fonologickým změnám, týkajícím se nepřízvučných vokálů. Jedná se především o aferezi, kdy při styku dvou slov, z nichž první končí na vokál a druhé na vokál začíná, odpadá počáteční nepřízvučná samohláska druhého slova (týká se všech vokálů s výjimkou α). Afereze, jež je kladena do raně byzantského období, 80 ovlivnila podobu mnohých substantiv (např. ἡμέρα > μέρα, ὁσπίτιον > σπίτιον), sloves (např. ἐρωτῶ > ρωτῶ, εὑρίσκω > βρίσκω), ale i dalších slov (např. οὐδέν > δέν). Dále vedla k rozšíření oslabených tvarů osobních zájmen na 3. osobu a celý plurál, k postupné ztrátě augmentu, pokud je nepřízvučný, a ke vzniku nové formy předložky εἰς v kombinaci s určitým členem (např. εἰς + τόν > στόν). Charakteristickou pro toto období řečtiny je také synkopa samohlásky ο, nachází-li se ve skupině -ιο-. Tento jev se týká především neuter na -ιον a stal se, spolu se ztrátou koncového -ν, základem pro vznik nové skupiny neuter na -ι, např. παιδίον > παιδί(ν). Rozšířená je rovněž synizése samohlásky [i] nebo [e] s následujícím vokálem, z důvodu historického pravopisu je však v textech těžko vysledovatelná. Podle Horrockse se sporadicky objevuje v lidových textech helénistického období, 81 obvykle se rozšíření tohoto jevu klade před 13. století. V lidové řečtině pozdně byzantského období je již synizése doprovázena vznikem semivokálu [j] a posunem přízvuku na následující vokál (např. παιδία > παιδιά). 82 77 Srov. Horrocks, G. C. 1997, str. 206. 78 Ibid., str. 220. 79 Tyto změny mají svůj počátek již ve staré řečtině, srov. Babiniotis, G. 1985, str. 119-120. 80 Srov. Browning, R. 1995, str. 81. 81 Srov. Horrocks, G. C. 1997, str. 207. 82 Ibidem. 19
II.2 Morfologie a syntax 2.1 Jména V pozdním středověku již byl v podstatě ukončen proces, který započal v raném středověku a při němž došlo k přiblížení starořecké 1. a 3. deklinace. 83 U maskulin 1. deklinace byla původní koncovka gen. -ου analogií podle koncovky nominativu nahrazena -α (u subst. na -ας) resp. -η (u subst. na -ης), 84 stejně tak se u těch feminin 1. deklinace na -α, která mívala gen. na -ης, mění tento gen. působením analogie na -ας. U souhláskových kmenů bývalé 3. deklinace došlo v ak. sg. přidáváním -ν k původnímu -α k přiblížení k 1. deklinaci. Analogií se začal tvořit také nominativ a genitiv podle 1. deklinace, tedy např. ak. ἐλπίδα > ἐλπίδαν nom. ἐλπίδα, gen. ἐλπίδας; ak. πατέρα > πατέραν nom. πατέρας, gen. πατέρα. Také u samohláskových kmenů 3. deklinace na -ις došlo v sg. k podobnému vyrovnání koncovek s tím výsledkem, že v nom. sg. -ις -η, v gen. sg. -εως -ης, v plurálu se ak. -εις -ες. Naopak v plurálu došlo k vyrovnání obou deklinací podle souhláskových kmenů. Nom. na -ες ovlivnil nom 1. deklinace na -αι, takže χῶραι se stává χῶρες, nakonec se -ες prosadilo také v akuzativu obou deklinací. Nové schéma pro substantiva 1. a 3. deklinace je tedy následující: pro mask. v sg: nom. -ς, gen. -0, ak. -(ν), v pl: -ες, -ων, -ες, pro fem. v sg: nom. -0, gen. ς, ak. -(ν), v pl: -ες, -ων/ῶν, -ες. Plurál některých mask. a fem. však může být nestejnoslabičný většinou na -άδες, některá subst. však mezi oběma typy kolísají. 85 Substantiva 2. deklinace zůstávají v podstatě beze změny kromě neuter na -ιον. Důsledkem synkopy v zakončení těchto subst. -ιον > -ι(ν) (viz výše) vzniká nová skupina neuter na -ι(ν), např. παιδί(ν). Jak již bylo uvedeno výše, analogií podle neuter na -ο(ν) a -ι(ν) se koncové -ν začalo přidávat také k neutrům 3. deklinace na -μα, např. θέλημαν. U adjektiv lze sledovat tendenci, aby každému rodu příslušela jedna koncovka. Proto starořecká dvojvýchodná adjektiva patřící do 2. deklinace přibírala ženský tvar na -α nebo 83 Pro snadnější orientaci budeme nadále používat toto rozdělení obvyklé pro starou řečtinu. 84 Příklady nových genitivů lze nalézt již na papyrech v prvních staletích našeho letopočtu, srov. Horrocks, G. C. 1997, str. 218. 85 Podrobněji viz Horrocks, G. C. 1997, str. 219. 20