MASARYKOVA UNIVERZITA PEDAGOGICKÁ FAKULTA KATEDRA ČESKÉHO JAZYKA Využití cizích slov v učebnicích vlastivědy a jejich porozumění žáky Diplomová práce Brno 2009 Vedoucí diplomové práce: PhDr. Ivana Kolářová, CSc. Vypracovala: Lenka Doležalová
Prohlašuji, že jsem diplomovou práci zpracovala samostatně a použila jen prameny uvedené v seznamu literatury. Souhlasím, aby práce byla uložena na Masarykově univerzitě v knihovně Pedagogické fakulty a zpřístupněna ke studijním účelům.... podpis 2
Ráda bych poděkovala PhDr. Ivaně Kolářové, CSc. za obětavou a velmi užitečnou pomoc, kterou mi poskytovala při zpracovávání této diplomové práce. 3
OBSAH ÚVOD..6 1. SLOVO A SLOVNÍ ZÁSOBA 7 1.1 Slovo jako jednotka slovní zásoby.7 1.2 Původ a trvalost slov..8 1.3 Slovní zásoba.8 1.4 Vrstvy slovní zásoby 10 2. CIZÍ SLOVA..11 2.1 Vrstva slov cizích 11 2.1.1 Přizpůsobení slovům domácím..11 2.1.2 Stáří přejetí 14 2.1.3 Prameny přejetí.14 2.1.4 Funkce cizích pojmenování...16 2.2 Příčiny přejímání cizích slov..17 2.3 Zásady používání cizích slov..17 2.4 Pravopis přejatých slov...18 3. CIZÍ SLOVA V UČEBNICÍCH VLASTIVĚDY PRO 4. A 5. ROČNÍK.25 3.1 Zjištění výskytu cizích slov v učebnicích různých nakladatelství 25 3.1.1 Učebnice vlastivědy nakladatelství PRODOS.25 3.1.2 Učebnice vlastivědy nakladatelství NOVÁ ŠKOLA...26 3.1.3 Učebnice vlastivědy nakladatelství SPN.27 3.1.4 Učebnice vlastivědy nakladatelství FORTUNA..27 3.1.5 Učebnice vlastivědy nakladatelství PRÁCE 28 3.2 Výzkum porozumění konkrétním cizím slovům v učebnicích.29 3.2.1 Výzkum mezi žáky..29 3.2.1.1 Cíl výzkumu...29 3.2.1.2 Sestavení otázek v dotazníku pro 4. třídu..29 3.2.1.3 Znění otázek v dotazníku pro 4. třídu 30 3.2.1.4 Stanovení předpokladů výsledků výzkumného šetření..31 3.2.1.5 Vyhodnocení dotazníků žáků 4. tříd..32 3.2.1.6 Sestavení otázek v dotazníku pro 5. třídu..45 4
3.2.1.7 Znění otázek v dotazníku pro 5. třídu 45 3.2.1.8 Stanovení předpokladů výsledků výzkumného šetření..47 3.2.1.9 Vyhodnocení dotazníků žáků 5. tříd..48 3.2.1.10 Zhodnocení výsledků výzkumu...60 3.2.2 Výzkum mezi učiteli...62 3.2.2.1 Cíl výzkumu...62 3.2.2.2 Znění otázek v dotazníku 62 3.2.2.3 Vyhodnocení dotazníku pro učitele 62 3.2.2.4 Zhodnocení výsledků dotazníku pro učitele...66 4. ZÁVĚR...67 SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY 68 RESUMÉ 71 SEZNAM PŘÍLOH 72 PŘÍLOHY...73 5
ÚVOD V poslední době se neustále setkáváme s přílivem nových slov přejatých z cizích jazyků. S rozvojem společnosti roste i počet slov, které přejímáme z jiných jazyků. Tato slova se používají především ve vědě a technice. Slouží k lepšímu dorozumění mezi různými národnostmi. Nejpočetnější skupinu cizích slov tvoří slova anglického původu. S těmito slovy se setkáváme v komunikaci jak v naší těsné blízkosti, tak například v médiích. Slova cizího původu často používají i děti, mohou se s nimi setkat v počítačových hrách, v médiích nebo si je mohou osvojit i z různých časopisů. Cizí slova se vyskytují v hojné míře i v učebnicích pro 1. stupeň. Děti je užívají, ale ne všem dobře rozumějí. Protože si myslím, že by děti měly znát význam slov, která se vyskytují v učebnicích, zvolila jsem si pro svou diplomovou práci téma Využití cizích slov v učebnicích vlastivědy a jejich porozumění žáky. Cílem této diplomové práce je zjistit, jak žáci 4. a 5. tříd základní školy rozumějí výrazům cizího původu užívaným v učebnicích vlastivědy vydaných v nakladatelstvích Prodos, Práce, Nová škola, Fortuna a SPN. Východiskem výzkumu je zjištění frekvence užívání cizích slov v učebnicích vlastivědy pro 4. a 5. ročník. Schopnost žáků porozumět jim byla ověřována plněním konkrétních úkolů zadaných formou dotazníku. Vyhodnocení těchto dotazníků bylo provedeno statisticky a výsledky jsou zachyceny v tabulkách i grafech. Součástí průzkumu je i dotazník pro učitele. Ten má sloužit k tomu, jaký postoj zaujímají učitelé k užívání slov cizího původu v učebnicích vlastivědy. 6
1. SLOVO A SLOVNÍ ZÁSOBA 1.1 Slovo jako jednotka slovní zásoby Základní jednotkou slovní zásoby je slovo. Je to spojení několika hlásek, které má určitý význam. Hlavním rysem každého slova je jeho samostatnost. Každé slovo má svůj význam. Souhrn slov každého jazyka tvoří slovní zásobu. Slovo je jazykový útvar komplexní povahy - má stránku zvukovou a grafickou (Hauser, 1980: 9). Slovo lze označit i jako nejčastější prostředek pojmenování. Slovo a pojmenování však nemůžeme ztotožňovat; pojmenování může být vyjádřeno nejen jedním slovem (les, orba, malý, jít, i, aby), ale také souslovím (vysoká škola) a frazeologickým spojením (frazémem nechat na holičkách, tichý jako pěna, komu se nelení, tomu se zelení apod.). Slovo je jazykovým vyjádřením pojmu; má význam obecný a může být polysémní (hlava). Teprve při konkrétním užití nabývá aktuální platnosti, tj. stává se pojmenováním. Přitom si může zachovat svůj význam obecný, nebo nabýt významu jedinečného (srov. Pes je věrné zvíře x náš pes nekouše). (Hubáček, 1998: 58) Vymezení slova z různých hledisek podle Marie Čechové (2000: 75): a) z hlediska sémantického je slovo jednotka slovní zásoby mající věcný, lexikální význam. U slov ohebných je taková jednotka tvořena celým souborem tvarů. Některá slova takový význam nemají nebo mají význam tak neurčitý a všeobecný, že je velmi obtížné ho popsat (zvukomalebná citoslovce; některé spojky, např. že). b) z hlediska grafického za slovo považujeme útvar tvořený několika grafémy spojenými v celek (nebo jen jedním grafémem), oddělený od ostatních slov mezerou. c) z hlediska fonetického jde o útvar složený z fonémů (několika i jednoho), sjednocený přízvukem a oddělený od ostatních slov potenciálními pauzami (s jedním hlavním slovním přízvukem). Ovšem jsou i slova bezpřízvučná, tzv. příklonky a předklonky, která se v proudu řeči přiklánějí k slovu přízvučnému. d) z hlediska morfologického tvar slova může obsahovat i několik slov grafických, např. složené analytické tvary slovesné (byl bych býval poslouchal, byl jsem poslán). 7
e) slova z hlediska větného mají funkci větných členů nebo jsou větnými ekvivalenty, ovšem tuto funkci plní pouze slova plnovýznamová, předložky jen ve spojení se jmény, ostatní slova větnými členy nejsou, ale podílejí se na výstavbě a pragmatickém významu výpovědí a komunikátů. f) slova z hlediska kontextu mívají určitý význam, ať jde o slova jednoznačná, nebo mnohoznačná. 1.2 Původ a trvalost slov Podle Hausera (1980:14) tvoří jádro české slovní zásoby podle původu: 1) slova prajazyková, doložená s určitými hláskovými obměnami i v jiných jazycích indoevropských, např. matka, bratr, sestra, syn, ovce, dům, moře, víno, sůl; 2) slova praslovanská nebo jen západoslovanská: pole, řeka, stůl, kůň, pes, sad, les, dřevo, železo, nevěsta, žito, pšenice, ječmen, muž, lid, ryba, medvěd, mír; 3) slova pračeská: hebký, hejno, pouhý, nádoba, obloha, stín, trpaslík, povaha; 4) slova přejatá z jiných jazyků ve staré době a zdomácnělá: růže, škola, křída, tabule, kostel, páv, papír, kabát, klobouk, sobota, mistr; 5) slova přejatá později a později vzniklá: vzduch, příroda, socialismus, republika, automobil, elektřina, časopis, noviny. 1.3 Slovní zásoba Slovní zásoba představuje soubor všech slov (lexémů, lexikálních jednotek) vyskytujících se v jazyce, a která člověk zná (individuální slovní zásoba). Slovní zásoba našeho jazyka je velice rozsáhlá. Skládá se asi z 250 000 hesel zachycených v příručce slovníku jazyka českého, tento počet je neustále rozšiřován o lexikální jednotky. Podle Hausera (1980: 13) rozlišujeme slovní zásobu na aktivní a pasivní. Aktivní slovní zásoba zahrnuje slova užívaná v běžné komunikaci (ústní i písemné). Do pasivní 8
slovní zásoby patří slova, jimž běžný uživatel sice rozumí, ale kterých sám nepoužívá. Zjištění aktivní zásoby je důležité pro učení cizím jazykům. Počet slov v slovní zásobě se liší mezi jazyky i mezi lidmi. V češtině tvoří aktivní slovní zásobu u dospělého člověka asi 3 000 až 10 000 slov. Pasivní slovní zásoba je obvykle 3x až 6x vyšší. (www.wikipedia.cz) Z aktivního a pasivního užívání slovní zásoby vyplývá také její členění na jádro a proměnlivou část. Jádrem slovní zásoby je základní slovní fond každého jazyka. Slov náležejících do této základní slovní zásoby je relativně málo, ale zato jsou užívána často. Jejich frekvence činí asi 90 % celého počtu užívaných slov. Jádro české slovní zásoby je charakterizováno: a) Původem slov, která tvoří historický základ. Patří sem domácí slova stará, tj. např. matka, sestra, pole, řeka, a slova přejatá z cizích jazyků velmi dávno a zdomácnělá (škola, tabule, kostel) nebo přejatá později, nicméně frekventovaně užívaná (republika, banka). b) Strukturou - jádro tvoří slova, která se sama stávají základem pro další tvoření (odvozování, skládání), obvykle to jsou slova kořenná (les, voda, město, dřevo). c) Významem jsou to slova označující nejdůležitější skutečnosti spjaté se životem společnosti, tj. příbuzenské vztahy, obydlí, jejich části a zařízení, části lidského a zvířecího těla, zvířata, rostliny, základní lidské výrobky (nástroje, oděv, jídlo) apod. d) Užíváním, které je velmi časté slova jsou nepostradatelná pro běžnou komunikaci. Větší část slovní zásoby je proměnlivá a neustále se vyvíjí tím, že některá slova vycházejí z užívání, zastarávají, a naopak jiná slova jsou nově tvořena, získávají nové významy nebo jsou nově přejímána z cizích jazyků. Hranice mezi jádrem a proměnlivou částí jsou plynulé, mění se s vývojem potřeb pojmenování. (http://www.osu.cz) 9
1.4 Vrstvy slovní zásoby Slova naší slovní zásoby se člení do několika vrstev podle různých kritérií: 1) podle příslušnosti k útvarům národního jazyka - slova nářeční (např. homolka, pučálka, fěrtoch) - slova slangová (např. čenina, zemák, stavař) a argotická (např. udělat káču, jít bručet) 2) podle slohových příznaků - slova hovorová (např. Václavák, záchranka) a knižní (např. praviti) - slova umělecká (např. ručej, luna, jeseň) - slova odborná (např. rovnice, kysličník uhličitý, skok do dálky) 3) podle dobových příznaků - slova stará (např. kolomazník, svícník, bělidlo) - slova nová ( např. samoobsluha, dálnice, majitel) 4) podle citového příznaku - slova s kladným citovým příznakem (deminutiva chlapeček, srdíčko; eufemismy zesnul) - slova se záporným citovým příznakem (augmentativa chlapisko, babina; zhrubělá slova žvanit, kecat; vulgární žrádlo, scípnout) 5) podle původu - slova domácí (např. pes, dům, strom) - slova cizí (např. sport, majonéza, univerzita) 6) podle frekvence - slova řidší - slova řídká 10
2. CIZÍ SLOVA 2.1 Vrstva slov cizích Cizí slova, jinak řečeno slova přejatá z cizích jazyků, tvoří bezpochyby podstatnou součást každého jazyka, a tedy i jazyka českého. Přejímání cizích slov provází češtinu už od jejího samého vývoje. Během dlouhého vývoje naší slovní zásoby se měnily zdroje přejímání. Ivana Svobodová (1996: 97) uvádí, že v raném období se přejímalo především z latiny a němčiny. Později k nim přibyly i jazyky románské. Ve vojenské terminologii se např. od 17. století ujala slova francouzského a španělského původu, jako armáda, kapitán, admirál, termíny z oblasti obchodu, módy a hudby k nám přešly z prostředí italského. V období národního obrození se pro přejímání začaly využívat spíše slovanské jazyky. Mezi slovanské jazyky, ze kterých čeština přejímala slova, patří především polština (např. tklivý, vzor) a ruština (např. vějíř). Nejrozsáhlejší vrstvu slovní zásoby tvoří vrstva slov domácích. Vedle slov domácího původu se v českém jazyce vyskytují i slova původu cizího. Tato slova tvoří samostatnou vrstvu. Vrstvu cizích slov dělíme podle: a) míry přizpůsobení slovům domácím b) stáří přejetí c) jazyka, ze kterého bylo slovo přejato d) funkce 2.1.1 Přizpůsobení slovům domácím Od konce 18. století si můžeme všímat snahy nahrazovat cizí slova slovy domácími. Zejména jejich doslovným překládáním, kalkováním. Kalky (překladová pojmenování) tvoří velkou část odborného názvosloví všech kulturních jazyků (srov. české okamžik vedle něm. Augenblick ) a mají značný vliv na rozvoj pojmenovacích prostředků těchto jazyků. (Dokulil, 1962: 20) Svobodová (1996: 98) cituje, že místo slova abstraktní, konkrétní jsme měli doslovný překlad odtažitý a srostilý, místo izolátoru samotič, elektromotoru elektrobudič. Tato slova se ale v praxi neujala. Některá cizí slova se zcela přizpůsobila našemu jazyku, 11
říkáme jim slova zdomácnělá. Jedná se o slova, která užíváme v běžné mluvě, aniž bychom si uvědomovali jejich původ, považujeme je za slova domácí, např. škola, cihla, kalendář. Tato slova čeština přejala především z latiny a němčiny. Němec (1968: 14) uvádí 2 stránky zdomácňování cizích slov: významová a formální. Zdomácňování cizích slov po stránce významové znamená významové začleňování do domácího jazyka beze změny formy. Můžeme to považovat za základní etapu přejímání cizích slov. Jde o to, že se při pronikání znalosti celých okruhů cizokrajných skutečností do domácího prostředí začleňují některá cizí pojmenování více, jiná méně a některá se vůbec nahrazují pojmenováním domácího původu, takže pak i příslušná cizí slova formálně nezačleněná (zvláště nesklonná) mají již své místo v domácím jazyce na základě svého významového vztahu k oněm slovům formálně začleněným zdomácnělým i k domácím slovům téhož významového okruhu. Zdomácňování cizích slov po stránce formální vidíme v přizpůsobování jejich hláskovému skladu zvukové struktuře domácích slov. Týká se to ovšem především cizích slov s nečeskými hláskovými skupinami. Ještě výraznějším případem formálního přizpůsobování cizích slov slovům domácím je počešťování tzv. lidovou etymologií. V našem jazyce se dále objevují ještě slova, která také běžně užíváme, ale u kterých je patrný rys cizosti. Cizost slov se projevuje především ve zvukové a grafické podobě. Ve zvukové podobě se vyskytují hlásky, které se v neutrálních českých slovech nevyskytují (Hauser, 1980:52): g guma, generál, sága, gymnázium; f fyzika, fráze, asfalt, nafta; x praxe, box, existence, taxa, xylofon. V grafické podobě je psaní i/y odlišné pro česká slova: kritika, rival, diktát, politika; psaní ú uprostřed slova a na konci: ragú, skútr, kúra; psaní ó: chór, sólo, nivó. Mluvnická stránka se vyznačuje deklinačními odchylkami. Například slovo datum se ve druhém pádě skloňuje data, slovo téma se ve druhém pádě skloňuje tématu. V českém jazyce se vyskytují slova považována stále za slova cizí, která ani zčásti nezdomácněla. Jsou to slova, která pojmenovávají reálie, citátová slova apod.: - cizí měny: rubl, kopejka, forint, dinar, šilink, marka, libra, dolar, peso, gulden, cruzeiro - oděvu a jeho částí: kimono, sarí, poncho, sarong, sombrero - jídel, nápojů apod.: saké, maté, sorma, čevabčiči, šašlik, boršč, šči, grog, calvados, 12
curacao, rakija, whisky - zbraní: bumerang, asagaj, tomahavk, jatagan, bolaso, mačeta, kris, handžár, nahajka, kinžál - titulů, postavení: sir, lord, lady, madam, markýz, abé, samuraj, ajatoláh, láma, radža, emir, paša, ataman - zvyklostí: ramadán, rodeo, fetiš - lodí: katamaran, džunka, piroga, gondola - příbytků: bungalov, iglú, típí, wigwam, zemljanka - větrů: monsun, cyklón, tornádo, blizard, bóra, mistral, jugo, samun, fén - zeměpisných jevů: katarakt, tundra, tajga, savana, pampa, buš, džungle. Ve skupině cizích reálií tvoří zvláštní skupinu vlastní jména (Hauser, 1980: 53): - zeměpisná: Himaláj, Dillí, Džakarta, Tokio, New York, Guam, Srí Lanka, Bangladéš, Hollywood, Glasgow, Karl-Marx-Stadt - osobní rodná: Ingeborg, Pietro, Daisy, Sergej, Miriam, Mary příjmení: Watson, Nelson, Rousseau, Goethe, Mickiewicz, Tolstoj, Dimitrov, Petöfi - např. odrůd jablek: Jonathan, Idared, Jonadel, Red Delicious, Bancroft, Starking, Gold spur, Staymared. Druhou skupinu tvoří slova citátová. Jsou to cizí lexikální prvky, které si uchovaly svou původní podobu a do slovní zásoby se zpravidla vůbec nevčleňují. Částečné přizpůsobení některých z nich se projevuje v tom, že se skloňují: happy end happy endem. Hauser dělí citátová slova do těchto tematických skupin: - právní termíny: de iure, de facto, ex offo, status quo, corpus delicti - výrazy charakterizační: wehrmacht, luftwaffe, gestapo, comandos, greenhorn, yankee - obraty konverzační a ustálené formule: pardon, merci, faux pas, dixi, probatur, imprimatur, vidi - jiné výrazy: happy end, hobby, show, esprit, parvenu, kismet. Citátová slova se používají pro výraznost, ozvláštnění, zajímavost mluveného i psaného projevu. Slova jsou přejímána z různých jazyků: - z latiny: modus vivendi, conditio sine dua non, lapsus linguae, curriculum vitae, cum 13
grano salis aj. - z řečtiny: zoon politikon, kat exochen, hapax legomenon - z angličtiny: fair play, sex appeal aj. - z italštiny: fata morgana - z francouzštiny: enfant terrible, en gros, en face a další. 2.1.2 Stáří přejetí Slova, která byla přejata před dlouhou dobou (několika staletími), již zdomácněla. Mezi zdomácnělá slova patří například slova: škola, křída, kalamář, sobota, kostel aj. Oproti tomu nově přejatá slova ještě nezdomácněla a jejich odlišnost od českého jazyka je stále patrná. Do skupiny těchto slov patří: angína, injekce, pacient a další. Vrstva nejnovějších cizích slov se přejímá s novými skutečnostmi nebo s celými obory zájmovými a vědeckými: make up, džínsy, riffle; kombajn, dispečer, laser. (Hauser, 1980:54) 2.1.3 Prameny přejetí Počet přejatých slov souvisí s rozvojem slovní zásoby po celá staletí. Slova byla a jsou přejímána z různých jazyků. Mezi jazyky, ze kterých se přejímají slova, uvádí Hauser (1980: 55): Jazyky klasické: - řečtina: atlet, bibliotéka, katar, patos, typ, tyran, varhany, zefýr, demokracie, parabola, hyperbola - latina: alibi, amulet, aparát, civilizace, cirkus, cyklus, doktor, existence, forma, genius, gesto, inteligent, kancelář, kapitál, kapsa, kmín, kvalita, komora, konvalinka, koruna, košile, kurs, lilie, linie, magnet, manifest, milión, mistr, ministr, nota, nula, oliva, opera, palma, park, páv, pódium, profesor, puls, regál, revoluce, satira, scéna, seminář, student, švestka, titul, tribuna, univerzita, urna, vavřín, verš, vila, zinek. Z evropských jazyků byla přejata slova z: - němčiny: bál, brak, brýle, cihla, cíl, cín, clo, couvat, čapka, fermež, flétna, fůra, halda, 14
haléř, helma, hřbitov, jarmark, kamzík, kašna, klempíř, knedlík, kněz, knoflík, koule, krychle, lán, mašle, mince, mosaz, nudle, obr, ortel, pánev, parma, peníz, plachta, plán, plech, plotna, pluk, policie, punčocha, rám, ranec, ras, rošt, roura, sál, smalt, smirek, sporák, šachta, šindel, špalek, špatný, špejle, špendlík, špice, šroub, šunka, švagr, talíř, taška, trám, trefit, váha, valčík, žold, žumpa; - z francouzštiny: alarm, alej, baret, baterie, bazén, blok, blůza, bonbón, demižón, droga,email, fanfára, fazóna, flanel, garáž, gáže, hotel, inženýr, kampaň, kanón, krinolína, kuráž, livrej, manévr, manžeta, omeleta, paráda, paštika, perón, platina, popelín, rande, rebel, reklama, rokoko, sabotáž, salón, spirála, terén, toaleta, túra, vesta, volant, žaket, žampión, želatina; - z angličtiny: doga, farma, film, džez, džúz, žokej, klub, koks, mahagon, mohér, rekord, revolver, snob, sport, standard, tenis, test, tramp, tramvaj, trénink, trust, vagón, zip; - z italštiny: artyčok, baldachýn, banka, banket, basa, bašta, brokát, bruto, činel, dukát, facka, festival, galeje, kalhoty, kapitán, karneval, kartel, kasino, klarinet, kompas, loterie, mandolína, merenda, oleandr, paruka, pasta, piškot, pláž, salám, sardinka, safír, soprán, tempo, tenor, trombón, viola, virtuos, zázvor; - ze španělštiny: armáda, barák, eldorádo, kanibal, kokos, laso, silo - z portugalštiny: zebra, marmeláda - z maďarštiny: čabraka, baganče, čižma, gazda, husar, kočí, palačinka, šišák. Za slovanských jazyků má čeština nejvíce výpůjček: - z ruštiny:babočka, bodrý, bohatýr, borec, hvozdík, chrabrý, kormidlo, kytovec, paluba, lyže, maják, mys, náčelník, náčrt, nora, pestík, slída, sloh, sobol, soustava, sovět, svět, treska, tuleň, úroveň, velmož, vesmír, vesna, vid, vzduch, žertva; - z polštiny: ohon, ochota, okres, selanka, svišť, tklivý, vzor, závoj, kořalka, mazurka, sleď; - ze srbštiny a chorvatštiny: junák, lastura, opánky, snacha, zora, žatva; - ze slovenštiny: zástava, znoj, zbojník, škára, výdobytek, namyšlený, nárokovat. Další jazyky, ze kterých byla přejata slova (někdy nazývaná exotismy): 15
- turečtina: klobouk, paša, salaš, tasemnice, jogurt, kaftan, čakan; - arabština: otoman, talisman, trafika, algebra, alkohol, admirál, káva, harém, mameluk, mat; - hebrejština: amen, sobota, rabín, rámus, mana; - perština: bazar, divan, kabát, karavana, sandál, šach; - indické jazyky: džungle, juta, karafiát, pyžama; - čínština: čaj, kaolín, sója; - malajština: gutaperča, orangutan; - indiánské jazyky: kánoe, vigvam, totem, tomahavk, mokasín, skalp, apač, tabák, čokoláda, kakao, kondor, jaguár, kaučuk; - eskymáčtina: iglú, kajak. Za zmínku ještě stojí uvést slova mezinárodní, která se do českého jazyka přejímají. Jde o taková slova, která se používají ještě v několika jazycích, v každém z nich jsou mírně upravena, aby se přizpůsobila domácím slovům. Jsou to slova společná několika národům. Jsou přejímána především z jazyků klasických (latina, řečtina), např. atom, atletika, fyzika, filozofie, diskuze, ideologie, informace, investice, historie, hymna a další. Do mezinárodních slov patří ještě některá slova přejatá z francouzštiny (Hauser (1980: 56) uvádí slova: prezident, revoluce, miliarda), z italštiny (Hauser (1980: 56) uvádí slova: banka, konto, kontrabas, tenor, soprán, alt, čelo, mandolína) a dále pak z angličtiny (Hauser (1980: 56) uvádí slova: sport, start, fotbal, basketbal, hokej, box, kombajn, dispečer, telerekording, buldozer, traktor, bagr). Mezi cizí slova, která ještě nezdomácněla, řadíme slova nespisovná, přejatá především z němčiny (např. flaška, kšeft). 2.1.4 Funkce cizích pojmenování Cizí pojmenování se ponechává u odborných termínů. Jde o slova mezinárodní, užívaná především odborníky k lepšímu dorozumění. Podle Hausera (1980:57) existují dva případy fungování cizích názvů ve slovní zásobě češtiny: 16
a) Cizí slovo nemá domácí ekvivalent. V tom případě je jeho používání nezbytné, a pokud slovo označuje skutečnosti rozšířené a běžně užívané, brzy zdomácňuje: automobil, elektřina, sport. Cizím zůstává tehdy, označuje-li cizí reálie: bráhma, kuli, rikša, jurta, minaret, mešita, karavanseraj, anebo citátové: par example, nota bene, via facti atp. b) Cizí slovo má domácí ekvivalent. Existují-li vedle sebe výraz domácí a cizí jako synonyma, mívají stejný význam i vcelku stejné užití, např. mluvnice gramatika, hvězdář astronom, opis parafráze aj., nebo se různí. Odlišnosti bývají častější v příznacích slohových, např. rozhlas (běžný a neutrální název) rádio (výraz hovorový), geometrie (neutrální) měřictví (zastarávající) atp. 2.2 Příčiny přejímání cizích slov Nejčastější příčinou přejímání cizích slov do českého jazyka můžeme spatřovat v celkovém rozvoji společnosti, s růstem vzdělanosti obyvatelstva, rozvojem techniky a kultury. Lidé pociťovali potřebu pojmenovat nové věci a jevy (kulturní aj.). Dalším možným důvodem, proč náš národ přijímal slova z různých jazyků, mohl být ten, že si lidé různých národností zcela nerozuměli. Internetový server http://referaty-seminarky.cz/prejimani-slov-z-cizich-jazyku/ uvádí jako další příčinu přejímání cizích slov fakt, že někdy cizí výraz zmírňuje trapné pocity například při rozhovoru, projevu apod. (např. korpulentní místo tlustá). 2.3 Zásady používání cizích slov Cizí slova by se měla vždy používat v přesném znění a s přesnou znalostí významu slova. V mluveném nebo psaném projevu by se měla slova objevovat v přiměřeném množství, neměla by být užívána bezúčelně. V projevu by měla sloužit k obohacení sdělení mluvčího. Používání slov cizího původu bylo mělo směřovat k vzájemné mezinárodní srozumitelnosti. 17
2.4 Pravopis přejatých slov Psaní přejatých slov se řídí stupněm jejich zdomácnění. Odborné termíny se většinou píší původním pravopisem (to znamená pravopisem jazyka, ze kterého byly přejaty). Slova více zdomácnělá se řídí pravidly pravopisu českého jazyka. Pravidla psaní přejatých slov, jak uvádí www.pravidla.cz: A. Slova obecná I. Slova psaná pravopisem původním 1. Slova omezená na úzký okruh uživatelů, slova úzce odborná nebo knižní, slova mající povahu mezinárodních značek (např. v chemii), slova, která označují skutečnosti týkající se pouze cizích zemí, a slova, která si zachovávají vztah k zemím svého původu, se píší pravopisem původním, popř. mezinárodně vžitým. Např. abbé, enjambement, lemma, rendez-vous, scirocco, vaudeville, brutto, netto, watt, joule, wolfram, ytterbium. 2. Původním pravopisem se také píší některá slova (většinou anglická a francouzská), která jsou sice částečně zdomácnělá, avšak u nichž se výslovnost od psané podoby podstatně liší. Např. bulletin, causerie, interview, outsider, résumé (i resumé), revue. Pozn. Protože zdomácňování slov probíhá postupně, píšou se některá slova dvojím způsobem: rallye i rely, runway i ranvej, trust i trast aj. 3. Důsledně pravopisem původním se píšou citátové výrazy z jazyků užívajících latinky. Např. ad hoc, curriculum vitae, status quo, de iure, via facti; pour féliciter; anno dazumal; výrazy hudební, např. adagio, allegro, arpeggio, crescendo, pianissimo atd. II. Slova pravopisně počeštěná Slova zdomácnělá, tedy obecně v jazyce rozšířená, a běžné výrazy odborné se píší podle zásad českého pravopisu; způsob psaní zpravidla odpovídá jejich české spisovné výslovnosti (s některými odchylkami, viz dále). 18
1. Odstraňuje se psaní skupin ae, ai, oe, pokud se vyslovují jako [e], [é], a některých dalších skupin samohlásek. Např. aféra, etiologie, gynekologie, prémie, sféra, pré-/pre- (prézens, prehistorický,...), paleo- (paleologie,...), hema- (hematit,...), peda- (pedagog,...), eko- (ekologie, ekonomie), rentgen. Psaní samohláskových skupin zůstává však tam, kde se jejich samohlásky vyslovují (kánoe, aeroplán, aerobní atp.). 2. Písmeno c vyslovované jako [k] se píše jako k (ať jde o slova přejatá z latiny, nebo z jiných jazyků); qu jako kv, gu jako gv; w jako v; i/y vyslovované jako [j] se píše jako j; rh se zjednodušuje v r; ck vyslovované jako [k] se zjednodušuje v k. Např. abstraktum, kakao, kaňon, streptokok; kvóta, kvinta; lingvista, sangvinik; tramvaj, bonsaj, bojkot, jachta, konvoj, loajální, rajon; rododendron; hokej, šok. 3. Skupina th v slovech řeckého původu nebo utvořených z řeckého základu se píše jako t. Např. antologie, ateizmus//ateismus, antropolog, autochtonní, estetika, éter, etika, étos, etnografie, etan, metyl, metoda, mýtus, mytologie, patos, teologie, teorie, terapie, téma, teze, -lit (monolit,...), -téka (kartotéka,...), -téza (syntéza,...). Psaní th se zachovává ve slovech úzce odborných a jejich odvozeninách (dithyramb, paramythie). V úzce odborných textech lze užít podoby s th i u termínů běžných (ethan, methyl, methylalkohol). 4. Zjednodušují se písmena zdvojená (ss, ll, nn, mm, dd apod.). Např. adresa, agrese, expres, glosa, komise, mise, stres; alergie, bula, buldozer, ilegální, pulovr; inovace, tenis; dilema; mezanin; puding//pudink; iracionální; fotbal, basketbal. 5. Psaní s a z a) Ve slovech zdomácnělých se původní s vyslovované v češtině jako [z] píše z. Např. analýza, azyl, báze, bazilika, buržoazie, dezerce, dezert, dimenze, emulze, epizoda, exploze, expozice, filozofie, fúze, gnozeologie, gymnázium, iluze, intenzita, invaze, izobara, izolace, kazeta, koroze, lyzol, nervóza, oáza, organizace, organizovat, pauza, penze, plazma, poezie, prézens, prezentace, prezident, provize, próza, revize, rezignace, rezistence, rezoluce, rezonátor, rezultát, senzace, torzo, tranzistor, trezor, univerzita, uzuální, verzálka apod. 19
b) Podle výslovnosti v nepřímých pádech se píše z v slovech, jako dispenz, exkurz, impulz, komparz, konkurz, kurz, pulz, rekurz, reverz aj. a ve slovech od nich odvozených, např. dispenzární, impulzivní, komparzista, konkurzní, kurzovné, pulzovat, reverzibilní aj. c) V některých slovech se píše s i z ve shodě s dvojí spisovnou výslovností, např. buzola i busola, dezén i desén, diskuze i diskuse, dizertace i disertace, kazematy i kasematy, plizé i plisé, renezance i renesance, rezort i resort, režizér i režisér aj. d) Vyslovované [z] se píše jako z i s v příponě [-izmus] a v ostatních slovech zakončených na [-zmus]: romantizmus i romantismus, pluralizmus i pluralismus, mechanizmus i mechanismus, spazmus i spasmus, tenezmus i tenesmus aj. e) Po předponě lat. původu kon- v slovech zdomácnělých, v nichž se počáteční konv češtině jako předpona nepociťuje, se píše z. Např. konzerva, konzervativní, konzervatoř, konziliární, konzistence, konzistoř, konzul, konzulát, konzultace, konzum, konzument, konzumpce. Jinak se píše s (ve shodě se spisovnou výslovností), např. v slovech konsekvence, konsenzus, konsonant, a v slovech od nich odvozených, např. konsekventní, konsonantický aj. f) Při psaní slov s původními předponami des- a de- a v slovech od nich odvozených se řídíme spisovnou výslovností. Např. dezaktivace, deziderát, deziluze, dezinfekce, dezorientace; ale desant, paradesantní, designovat, designovaný, desublimace aj. g) Jen s se píše v slovech s původní latinskou předponou dis-. Např. disharmonie, disident, disimilace, disociovat, disoluce, disonance, diskrepance aj. h) Pouze s se píše v slovech pravopisně nepočeštěných, jako cirrhosis, laser. 6. Označování délky samohlásek Délka samohlásky se označuje zpravidla tam, kde se ve spisovné výslovnosti vyslovuje dlouhá samohláska, bez většího kolísání. 20
a) Délka se označuje aa) v základech slov: např. akvárium, anémie, anténa, árie, islám, konkrétní, kostým, malárie, móda, oáza, panoráma, plénum, pól, rádio, tón, fúze, túra, kúra, série, sérum, schéma, téma; ab)v zakončení slov: -é: filé, resumé (i résumé), paré,...; -ém: emblém, ekzém, parfém, problém,...; -én: bazén, refrén, suterén, terén, marokén,...; -ér: guvernér, instalatér, startér,...; ale bojler, boxer, dribler, kontejner, manažer, revolver aj.; -éza: protéza, polonéza, syntéza, vegetarián,...; -iér: ateliér, interiér, hoteliér, konferenciér,...; -iéra: bonboniéra, kariéra, voliéra ; -ín: rubín, karmín, margarín, albín, delfín, cherubín, rabín, ; -ína: angína, disciplína, doktrína, drezína, limuzína, pelerína, vakcína, vazelína, vitrína,...; - má: angažmá, apartmá, aranžmá,...; -oár: budoár, repertoár, rezervoár,...; -óza: celulóza, nervóza, tuberkulóza,... a též -ózní: nervózní, tuberkulózní, kuriózní,...; - ózový: celulózový,...; -ýn: blondýn, harlekýn, manekýn, dyftýn, trikotýn, terpentýn,...; - ýza: dialýza, analýza. U přídavných jmen odvozených od slov, v jejichž základě je samohláska dlouhá, se někdy tato samohláska krátí, jindy zůstává dlouhá. Dlouhá samohláska zůstává zachována, a proto se také označuje, u přídavných jmen s příponou -ový: kostýmový, materiálový, ekzémový, sériový, prémiový,... a -ský: diktátorský, instalatérský, partyzánský,...; u přídavných jmen s příponami -ní a -ný zůstává délka v základu rovněž obvykle zachována (instruktážní, efemérní, módní, monotónní,...). U přídavných jmen odvozených jinými příponami se dlouhá samohláska základového slova většinou krátí, např.: -ární: plenární, polární,...; -ický: efemerický, schematický (avšak sférický, múzický). b) Délka se neoznačuje ba) v zakončení odborných názvů -- chemických prvků, sloučenin, názvů biologických a lékařských -- na -en: acetylen, benzen, karoten, molybden, naftalen, selen, toluen,...; - gen: analgen, fosgen,... a na -in: albumin, amin, anilin, globulin, glycerin, morfin, papaverin, penicilin, pepsin, stearin, streptomycin, vitamin apod.; 21