2/ Sféra běžné každodenní komunikace

2/ Sféra běžné každodenní komunikace JANA HOFFMANNOVÁ, LUCIE JÍLKOVÁ V této sféře slouží komunikace prostému sdělování, obcování (srov. Hausenblas, 1962b, s. 129) a rovněž kontaktově zaměřené konverzaci. V souladu se studií Homoláče a Mrázkové (2014, s. 5) dáváme před prostým sdělováním (srov. funkci prostě sdělovací u Havránka, 1932) přednost běžnému dorozumívání, tedy termínu, který zdůrazňuje interakční, převážně dialogickou povahu komunikace v této sféře. Běžné dorozumívání se odehrává především v sociálních sférách, jako je rodina, trávení volného času (přátelská a sousedská setkání, zábava, zájmové činnosti), ale také práce nebo vzdělávání (rozhovory studentů o výuce, dialogy odborníků při obědě o pracovních problémech). Ovšem i v dalších sociálních sférách (např. věda, kultura, politika, náboženství aj.) se vyskytují komunikační situace, v nichž dochází k neformálním, prakticky zaměřeným rozhovorům. Cílem komunikace v těchto situacích je (podle Homoláče a Mrázkové, 2014, s. 8) dorozumět se a obcovat na každodenní bázi. Perspektiva každodennosti znamená orientaci na mikrosituace běžného života, především na dialogy soustředěné k úběžníkům JÁ + TY, TADY, TEĎ. K jazykové realitě každodennosti připoutali pozornost filozofové a sociologové jazyka (hlavně představitelé ordinary language philosophy Wittgenstein, 1993; Austin, 2000) a v ná vaznosti na ně tvůrci konverzační analýzy; ostatně její kořeny tkví v etnometodologii, označované za sociologii všedního dne, v němž se nic nestalo. Stylem každo - denních dialogů, v nichž se celkem nic nestane, se budeme zabývat i v této kapitole. 2.0 Dosavadní přístupy k stylu běžné každodenní komunikace V tomto oddílu nemůže být podán přehled veškerých přístupů k běžné každodenní komunikaci (konverzační analýza, etnolingvistika aj.). Soustředíme se v něm na práce, které se pokusily uchopit běžnou každodenní komunikaci s pomocí pojmů hovorový styl, hovorovost apod. Zaměření přehledu literatury zde v 2.0 je určeno tím, že až donedávna v běžné každodenní komunikaci naprosto převládaly projevy mluvené. Projevů psaných se zde dotýkáme spíše okrajově; přehled literatury zabývající se běžnou komunikací psanou bude podán v 2.2.1.1. V českých stylistických publikacích jsou přístupy ke sféře běžné komunikace silně rozrůzněné a terminologicky diferencované. Jedlička Formánková Rejmánková (1970) spojují funkčně stylovou oblast běžně dorozumívací (hovorovou) s projevy běžně dorozumívacího styku v rodině, na pracovišti, při zájmových činnostech a přátelských setkáních. Zdůrazňují, že jde především o spontánní projevy mluvené (okrajově i psané, např. osobní korespondenci). V rámci této oblasti zvlášť vydělují podoblast společenské konverzace. Projevům celé sféry přiřazují jako kód běžně mluvený jazyk nebo hovorovou formu spisovné češtiny, ale nevylučují tu ani prostředky nespisovné: dialekty, interdialekty (hlavně obecnou češtinu), slangy, městskou mluvu. K tomu však poznamenávají, že nezřídka se všem běžně dorozumívacím 22 Stylistika mluvené a psané češtiny

komunikátům přiřazuje jako realizační kód hovorová čeština. Hovorový stylový typ se podle Jedličky vyznačuje volnými normami, jež umožňují užívání nespisovných prostředků; téměř vyloučeny z této sféry jsou však prostředky knižní. K. Hausenblas (1962b) mluví o oblasti projevů běžného neoficiálního dorozumívacího stylu prostě sdělného spojuje tedy jak běžné dorozumívání, tak prosté sdělování a přidává neoficiálnost. V práci z roku 1971 (hlavně s. 30 37) pak používá termíny styl hovorový, resp. běžně mluvený, a navazuje na Havránkovo (1932) pojetí funkčního jazyka (později funkčního stylu) hovorového (konverzačního). V komunikátech tohoto stylu se podle Hausenblase kombinují prostředky různých útvarů národního jazyka, téměř nikdo neužívá jako běžně mluvený jazyk výhradně spisovnou češtinu. Podle komunikačních situací rozlišuje v rámci hovorového stylu odstín obcovací, pracovní a konverzační; s obcovacím stylem spojuje především obecnou češtinu, se stylem pracovním (běžně jednacím) a konverzačním pak češtinu hovorovou (ať už je, či není zahrnována do češtiny spisovné); ostatně dochází tu k dlouhodobému vyrovnávání jednotlivých útvarů (navíc hovorová čeština podle autora samostatným útvarem se speciálními prostředky není). Staví tento styl do protikladu ke komplexnímu stylu knižnímu (založenému na užívání spisovné češtiny). Lze jen souhlasit s jeho názorem, že problematiku stylů nelze omezovat jen na oblast jazyka spisovného (1971, s. 35). J. Hrbáček (1983) počítá s funkčním stylem prostě sdělovacím (dominantní funkce prostě sdělná) a s funkčním stylem konverzačním (dominantní funkce kontaktová), nikoli však s funkčním stylem hovorovým. Své pojetí pak Hrbáček ještě upřesnil v článku z roku 1995, kde provedl toto rozlišení: 1. Hovorová vrstva prostředků spisovného jazyka ( hovorový jazyk ): tento soubor výrazových prostředků představuje existenční formu spisovného jazyka, jeho funkční modifikaci (případně jazykový útvar ), a nemůže zahrnovat žádné výrazy nespisovné. 2. Hovorová forma jazykového projevu, tedy vlastně styl, který si vybírá prostředky hlavně z hovorové jazykové vrstvy. Podle Hrbáčka rozhodně nejde o funkční styl; místo toho mluví o hovorovém stylovém typu. Ten je příznačný pro projev jakéhokoli funkčního stylu (uměleckého, publicistického, méně často odborného), který používá hovorových prostředků (zatímco projev ve stylu prostě sdělovacím nemusí obsahovat žádné hovorové prostředky); není tedy určen funkcí, ale je závislý na hovorové vrstvě spisovného jazyka (tj. na vrstvě prostředků vhodných zejména pro veřejné a poloveřejné nepřipravené mluvené projevy ; Hrbáček, 1995, s. 56). Do projevů hovorového stylového typu mohou pronikat i některé výrazy nespisovné (zvláště např. ty obecně rozšířené, které mají pouze knižní protějšek a postrádají protějšek neutrální). Zde i Hrbáček připouští skutečnost, která se od dob Havránkových publikací stala zcela zjevnou: pokud vážeme hovorové projevy na hovorovou formu spisovné češtiny, nelze tím myslet běžné každodenní soukromé rozhovory; ty jsou spisovné, byť i hovorové, spíše výjimečně (viz specifickou situaci v některých moravských regionech; Davidová, 1995). J. V. Bečka (1992) užívá termínů sloh projevů mluvených, sloh mluvený. Projevy tohoto stylu představují ranou a nejběžnější, nejčastější formu řečové činnosti. Patří Sféra běžné každodenní komunikace 23

sem především dialogy účelové (nákupy, služby), příležitostné, přátelské i náhodné (konverzace ve vlaku, v čekárně); Bečkovo široké pojetí slohu projevů mluvených ovšem zahrnuje i monology (poloveřejné i veřejné, v různé míře připravené). Celkový ráz mluveného slohu v sobě spojuje prostředky jazyka spisovného i lidového (obecná čeština, dialekty, interdialekty); zmíněna je i hovorová čeština a vyloučeny jsou opět prostředky knižní. Sloh mluvený a psaný Bečka staví zcela mimo seznam stylů funkčních. Čechová Krčmová Minářová (2008) pracují s termínem funkční styl prostě sdělovací; za jeho konstituující faktor považuje autorka příslušné kapitoly M. Krčmová spontánnost (s. 192 207). V souvislosti s nepřipravenými, spontánními jazykovými projevy běžné denní komunikace klade otázku, zda vůbec tyto komunikáty mají nějaký styl. Upozorňuje na pochybnosti založené na tom, že klasické definice stylu jsou založeny na momentu záměrného výběru a uspořádání jazykových prostředků; u běžného dorozumívání je ale záměr málo uvědomovaný a výběr i uspořádání prostředků jsou silně vázány na konkrétní situaci jejich vzniku a recepce. Ostatně v jedné z předchozích verzí této stylistiky (Čechová Chloupek Krčmová Minářová, 1997, s. 135 a 143) člen autorského týmu J. Chloupek pochybuje o tom, že lze mluvit o prostě sdělném, hovorovém funkčním stylu zejména proto, že se proti jiným funkčním stylům nezakládá na spisovné češtině a že se jeho komunikáty neřídí samostatnou, obecně respektovanou normou; počítá pouze se stylovou oblastí prostě sdělovací. M. Krčmová se však v pozdější verzi (2008) v návaznosti na Havránka (1932, s. 67 70) přiklání k tomu, že česká funkční stylistika od počátku zahrnuje mezi funkční jazyky i jazyk hovorový a počítá s ním i ve vztahu k pojmu styl. Zdůrazňuje vnitřní diferenciaci tohoto stylu a jako sekundární styly tu vyděluje styl konverzační (společenské konverzace, kontaktových rozhovorů) a styl epistolární (ve vztahu k soukromým dopisům), případně i rozvíjející se styl elektronické komunikace. Stylová norma je značně volná, jejím základem je běžně mluvený jazyk / běžná mluva, funkční podoba národního jazyka, která může být z hlediska strukturního naplněna kteroukoli varietou (spisovný jazyk, interdialekt, obecná čeština, dialekt). Úvahy o hovorové češtině nechává M. Krčmová stranou a právě obtížným vymezením hovorovosti zdůvodňuje preferenci termínu styl, resp. stylová oblast prostěsdělovací. Členka právě uvedeného autorského týmu E. Minářová v publikaci z roku 2011 podobně uvádí mezi primárními funkčními styly styl prostěsdělovací neboli běžně dorozumívací, hovorový. Stylovou sféru prostěsdělovací komunikace charakterizuje jako prostou výměnu informací v běžném denním styku. Její vymezení příslušné stylové vrstvy pak odráží příznačné rozpaky, které tu panují: autorka ji v zásadě spojuje s hovorovou podobou spisovného jazyka, přitom ale připouští, že v běžné komunikaci mluvčí hojně užívají i prostředky nespisovné, že dokonce většina hovorové komunikace je veskrze nespisovná (Minářová, 2011, s. 113). Snaží se odlišit styl hovorový jako jeden ze stylů spisovného jazyka a hovorový projev, který může užívat i prostředků nespisovných, ty pak ale vnímáme jako hovorové (tamtéž, s. 108). Autorka si uvědomuje, že klasifikaci funkčních stylů nelze vázat jen na spisovnou češtinu: stylovou diferenciaci lze předpokládat i u jiných útvarů národního jazyka, a do projevů realizovaných hovorovou vrstvou spisovné češtiny ( dříve hovorovou češtinou ) přece někdy pronikají prvky nespisovné buď z neznalosti, nebo pod velkým tlakem 24 Stylistika mluvené a psané češtiny

úzu (c.d., s. 108). Jako styl sekundární ke stylu prostěsdělovacímu uvádí také ona styl společenské konverzace; tato dílčí komunikační (stylová) sféra se vyznačuje pevnějšími stylovými normami, konvencemi, modelovostí vyjadřování. Ze slovenských stylistiků zmiňme aspoň stručně J. Horeckého (1979), který ve své klasifikaci jazykových stylů se stylem hovorovým vůbec nepočítal, protože ho nepovažoval za styl dostatečně vypracovaný, s vlastním systémem vyjadřovacích prostředků. Podle něho se vymyká z převládajícího chápání funkčních stylů tím, že ve spontánních projevech nejde o stylizaci, tj. o proces uvědomělého výběru jazykových (ev. mimojazykových) výrazových prostředků. Naproti tomu J. Bosák (1989) s hovorovým stylem počítá; podle něho se vyznačuje uvolněností a jistým odklonem od spisovnosti (v oblasti lexika, ale i výslovnosti nebo syntaxe: elipsy, příznakový slovosled aj.). Je to forma komunikátů soukromého charakteru (žánry jako vyprávění, běžné rozhovory, psané vzkazy a soukromé dopisy ). J. Mistrík (1997) definuje hovorový styl jako subjektívny štýl súkromných ústnych jazykových prejavov v takých situáciách, keď sa komunikuje spontánne, to jest v priateľskom styku, v rodinnom a úzkom pracovnom prostredí (1997, s. 501 502). Je to styl nejstarší, má nejméně ustálenou podobu. Od pojmu hovorový styl je třeba odlišovat pojem hovorená (= mluvená) podoba spisovného jazyka; ta se může uplatňovat i v mluvených projevech dalších stylů, zatímco hovorový styl se může realizovat i v projevech psaných. Hovorovost je podle autora vlastnost jazykových prostředků vyplývající z jejich vazby na mluvené projevy nositelů spisovného jazyka; přes filtr hovorovosti vstupují do spisovného jazyka prostředky z jazyka běžně mluveného, resp. z nespisovných útvarů. Přes tuto uvolněnost Mistrík trvá na zařazení hovorového stylu mezi styly spisovné slovenštiny; k jeho charakteristice sice patří tlak prvků z periferie jazyka, ale to, čo je v ňom nespisovné, nepatrí do jeho štýlovej vrstvy (1997, s. 501). Mistrík uvažuje o vertikálním členění hovorového stylu na vyšší a nižší (familiární), ale také o horizontálním členění na základě faktorů věkových a sociálních (styl dětský, mládeže aj.). Podle J. Findry (2004) se hovorový styl tradičně řadí mezi styly spisovného jazyka, tradičně však také bývá zpochybňována jeho existence (s poukazováním na výskyt nespisovných prostředků a na celkovou heterogennost textů). Autor sám modelovou strukturu hovorových textů do svého systému zařazuje; jsou to texty ze sféry běžného dorozumívacího styku, texty užívané i v soukromém nebo veřejném pracovním či společenském styku lidí, kteří se důvěrně znají. Jejich stylová vrstva obsahuje verbální prostředky ze všech útvarů národního jazyka a prostředky neverbální; neutrální rovinu představují spisovné verbální prostředky, příznakovou rovinu pak prostředky nespisovné a neverbální, vztah mezi oběma rovinami je dynamický. Findra uznává významnou, někdy dominantní roli nespisovných prostředků (dialekty, sociolekty) v hovorových textech, zmiňuje i přepínání kódů. Rozlišuje dva typy hovorových projevů: familiární dialogy a společenskou konverzaci (v ní jsou výrazněji zastoupeny neutrální prostředky spisovné). Také tento autor uvažuje o vyšším a nižším hovorovém stylu či spíše o rozlišení žánrů uplatňovaných v soukromém neoficiálním prostředí a žánrů uplatňovaných v prostředí veřejném neoficiálním, resp. polooficiálním. F. Miko věnuje hovorovosti a hovorovému stylu velkou pozornost zvláště v jedné ze svých publikací (Miko, 1976). Hovorovost prohlašuje za komplexní výrazovou Sféra běžné každodenní komunikace 25

kvalitu projevů hovorového stylu s funkcí běžně dorozumívací, za celkovou výrazovou výstavbu textu ve sféře soukromé, neoficiální každodenní komunikace. V soustavě Mikových výrazových kategorií v sobě hovorový funkční styl spojuje operativnost a zážitkovost, v rámci operativnosti (jež zahrnuje subjektivnost a sociativnost) pak vystupuje obvykle do popředí subjektivnost. Pokud je potlačena operativnost, realizuje se ikonická varianta hovorového stylu, pokud je potlačena subjektivnost a vyzdvižena sociativnost, jde o variantu konverzační. V rámci varianty ikonické se ještě rozlišuje podtyp epistolární a vypravěčský. Kromě toho Miko rozlišuje ještě kontroverzní (spory, hádky), operativní (pracovní rozhovory) a afektivní subvariantu hovorového stylu; tyto diferenciační snahy připomínají Mukařovského (1948) a jeho klasifikaci dialogů na osobní, situační a konverzační, nebo Hausenblasovo rozlišování odstínů hovorového stylu: odstín obcovací, jednací, konverzační. Z koncepce F. Mika důsledně vychází další slovenský stylistik J. Pavlovič (2011), který zdůrazňuje, že hovorovost, hovorový styl (pojmy patřící do stylistického systému) nelze směšovat se strukturně motivovanými pojmy mluvenost, mluvená řeč (slov. hovorenosť, hovorený ). Hovorový styl je spojen se systémem spisovné slovenštiny, ale je tolerantní, otevřený i k (příznakovým, menšinovým, okrajovým) prostředkům nespisovným; nevypuzuje je, emanuje je; tak se stávají subsystémovými složkami, resp. parasystémovými zdroji systému spisovného jazyka. Hovorovému stylu připisuje slovenský autor étos familiárnosti a přesně podle Mika rozlišuje varianty a subvarianty hovorového stylu s odpovídajícími žánry: (1) základní varianta (běžný rozhovor) se subvariantou (a) kontroverzní (spor, hádka), (b) operativní (pracovní dialog), (c) afektivní (citový výlev); (2) konverzační varianta (společenská konverzace s pevnějšími normami a konvencemi); (3) ikonická varianta se subvariantou (a) epistolární (soukromé dopisy, e-maily, SMS, chatování aj.), (b) vypravěčskou (besedy, vtipy, anekdoty). (Viz Pavlovič, 1997, s. 78.) F. Miko ovlivnil další slovenské autory i důrazem na to, že hovorové prvky při transpozici do uměleckého textu v něm vytvářejí hovorový kolorit, atmosféru mluveného vyjadřování. Dochází zde ke křížení stylů a k ikonizaci hovorovosti. V. Patráš (1996) v článku s názvem Kríza hovorového štýlu? dokonce přímo doporučuje vyhradit hovorový styl pro texty psané, hlavně literární, případně ještě pro mluvené projevy řečnické: zde se prostředky mluveného jazyka podřizují dominantnímu funkčnímu stylu, podrobují se stylizaci. Podle autora není vhodné mluvit o hovorovém stylu v souvislosti s běžnými spontánními mluvenými dialogy jsou to projevy příliš hybridní, a co je spontánní, není stylizované; je tedy vhodné vztahovat hovorový styl především ke stylizované spontánnosti (v uměleckém díle). Do jisté míry podobné pojetí zastávají někteří rusisté (Kožina et al., 2003), kteří rozlišují: (a) razgovornyj styl jako styl běžných nepřipravených neveřejných mluvených projevů; (b) literaturno-razgovornyj styl jako koncentrovanou, vyhraněnou podobu hovorovosti, podřízenou v literárních textech převaze estetické funkce. K. Koževniková (1973) v článku s názvem O podstatě hovorovosti definuje hovorový styl jako abstrahovaný soubor výběrových tendencí a prostředků adekvátních neformálnímu, důvěrnému vztahu mluvčího k předmětu sdělení nebo k adresátovi. Autorka doporučuje rozlišovat: a) hovorový styl (jako styl funkční), který se v minulosti zkoumal především na základě zprostředkujícího článku umělecké literatury; b) výstavbu 26 Stylistika mluvené a psané češtiny

běžných nepřipravených mluvených projevů jako komunikativních typů; tyto projevy se nevyznačují homogenností a stylovou jednotou. Nejnovější polská stylistika (Malinowska Nocoń Żydek-Bednarczuk, 2013) spojuje kategorii potocznośći s lokálními mikrosituacemi, se sférou komunikace každodenní, neveřejné, privátní, rodinné, ale i se situacemi polooficiálními (dialogy v obchodech, v pracovním prostředí aj.). Pro období posledních desetiletí mluví autoři o expanzi a pozitivní valorizaci potocznośći (v souvislosti s rostoucím důrazem na individuální identitu, autentičnost, soukromí jednotlivce, s averzemi vůči masovosti, globalizaci). Perspektiva každodennosti je základním způsobem konceptualizace světa, znamená orientaci na aktuální dialogickou komunikaci. I polští autoři kladou otázku, zda tu opravdu počítat se specifickým stylem; J. Warchala (2003) ovšem zdůrazňuje, že spontánnost tu odsunuje do pozadí uvědomělý výběr. Autoři příslušné kapitoly v nové stylistice navazují i na antropocentrické pojetí J. Bartmińského (1991 aj.), podle něhož styl vyjadřování v této sféře ztělesňuje konkrétní, přirozené, praktické vidění světa a představuje se svým elementárním existenciálním zakotvením stylové centrum současné polštiny, výchozí bázi stylů ostatních. Stylové normy jsou v této sféře volné, variabilní; je to styl heterogenní, objevuje se v textech mluvených i psaných, které využívají prostředky různých kódů. Sféře každodenní mluvené komunikace se obvykle přiřazuje rozšířená celonárodní varieta, język potoczny, opět chápaná a označovaná různě: jako interdialekt, intersociolekt, kolokviální jazyk, familiární jazyk apod. Ve vztahu k výše uvedeným koncepcím (vzájemně, ale často i vnitřně velmi rozporuplným) chceme zdůraznit, že se v této kapitole chceme zabývat stylem komunikace ve sféře běžného dorozumívání. Právě této sféře, tj. hlavně každodenním nepřipraveným projevům (mluveným i psaným, a zvláště jejich vzájemným vztahům), zůstávala zatím naše stylistika hodně dlužna. Je to evidentně způsobeno především vazbou stylu (a jeho nejrůznějších definic) na určující moment výběru. Pod výběrem si obvykle představujeme činnost uvědomělou, záměrnou; představa záměrné stylizace pak tradičně vede k tomu, že výrazné stylové hodnoty připisujeme především textům uměleckým, esejistickým, projevům vynikajících řečníků, kazatelů apod. V případě každodenních dialogů jsou ovšem účastníci pod tlakem situace face-to-face : musí reagovat rychle (to už se dnes týká i běžného dorozumívání psaného); musí zároveň přemýšlet, vzpomínat, brát ohled na partnera a formovat svůj vztah k němu, snažit se ho ovlivnit, vytvářet obraz sebe sama, směřovat s pomocí určitých strategií k naplnění záměrů, to všechno převádět do slov a zároveň i příslušných neverbálních prostředků, vybavovat si i určité stereotypy a automatismy, zdvořilostní konvence (když už ne náročné maximy Griceovy a Leechovy). Jednotlivé činnosti jsme tu teď aspoň v náznaku osamostatnili, ale ve skutečnosti splývají dohromady ve složitém kognitivně-lingválním průniku a jednou vyřčené nelze vzít zpět. Výsledek všech těchto procesů může působit dojmem značně neuspořádaným, neurčitým, komunikační efekt tím však není nijak poškozen: jednak proto, že takovým neformálním dialogům nepřipisujeme větší závažnost či závaznost, a jednak proto, že interaktivní zapojení užívaných výrazových prostředků umožňuje podle potřeby leccos opravit, vysvětlit apod. Každodenní hovory se nám zdají být něčím přirozeným a samozřejmým, ale nejde o situace nenáročné; mají tolik složek a aspektů, že v nich většinou nelze počítat Sféra běžné každodenní komunikace 27

s vědomým a záměrným výběrem vyjadřovacích prostředků. Přesto se nemůžeme smířit s tím, že celá tato komunikační sféra úplně postrádá styl. I všední mluvené dialogy jsou přece rozlišitelné, rozrůzněné v řadě parametrů, mají své výrazné charakteristiky, lze je různě hodnotit apod. (To se v plné míře týká i velké skupiny současných dialogů psaných, realizovaných v prostředí elektronické komunikace; srov. zde L. Jílková v 2.2.2.) Z klasických definic by asi pro stylové hodnoty těchto jazykových projevů nejlépe vyhovovalo pojetí V. Mathesia (1942, s. 11), který sloh definuje jako význačný způsob užití/užívání jazykových prostředků k určitému účelu. A v současné době představu stylu jako uvědomělého výběru z různých výrazových možností, prováděného mluvčím, oslabuje S. Čmejrková (2011c, s. 28): [ ] je otázka, zda nestačí, když stylistické možnosti a jejich výběr reflektuje vnímatel, tj. posluchač nebo čtenář, nebo dokonce jen analytik (výzkumník). Pokusíme se tedy ukázat, k jakým účelům se v této sféře užívá (nejen) jazykových prostředků a zda se jich užívá nějakým význačným způsobem. Nebudeme zde pracovat s termínem funkční styl (jak bylo zdůvodněno už v úvodu této publikace), tedy ani s termíny funkční styl prostě sdělovací nebo funkční styl hovorový. Termín hovorový/hovorovost necháme úplně stranou a vyhneme se tak asociacím na značně rozšířené české pojetí hovorovosti stavěné proti spisovnosti. Širší odborná veřejnost, ale i mnozí filologové a studenti filologických oborů totiž intuitivně zastávají široké a neurčité pojetí hovorovosti, hovorových prostředků, kam řadí vše, co nepovažují za spisovné; to, co je pro ně spojeno s každodenností, všedností, někdy i pokleslostí, stylovou nízkostí, tedy i prostředky obecné češtiny, slangů aj.; to, co nedosahuje vysoké stylové úrovně (připravených spisovných komunikátů). Zároveň se vyhneme i řešení problémů s hovorovou češtinou a výše charakterizovanému tanci mezi vejci spisovnosti a nespisovnosti. Koncept hovorové češtiny (k jeho problémovosti viz nejvýrazněji Daneš, 1988) ve vazbě na spisovný jazyk (nebo nanejvýš na prostor mezi spisovností a nespisovností) mohl obstát snad jedině ve spojení se situacemi polooficiálními, veřejnými či poloveřejnými; my se ale chceme pokusit o stylistickou charakteristiku běžné každodenní komunikace, a u té připouštěli i téměř všichni výše uvedení autoři, že je na většině českého území převážně nespisovná. Mnohé z výše uvedených názorů se také týkaly stylové heterogennosti běžně dorozumívacích komunikátů skutečnosti, že v této sféře je obtížné uplatňovat pojetí stylu jako jednotícího principu výstavby projevu (viz např. Hausenblas, 1971). Jistě i mezi běžnými každodenními projevy bychom našli takové, které vyhovují představě stylové homogenizace odvozené ze sémantického gesta J. Mukařovského. Na rozdíl od dialogů postav v literárních dílech, v románech nebo dramatech však v pozadí každodenních rozhovorů nestojí autor, žádný generální ručitel ; s homogenizujícím společným úběžníkem, s podílem stylu na sjednocujícím gestu celého dialogu někdy přeskakujícího z jednoho tématu na druhé, plného nejistoty, váhání, oprav apod. asi nelze počítat. K. Hausenblas ve své pozdější práci dovedl své přesvědčení o rozhodujícím podílu stylu na integraci textu až k položení otázky, zda lze dialog pokládat za jeden text (Hausenblas, 1984). Došel k závěru, že běžný dialog (na rozdíl od stylově i jinak sjednocených dialogů literárních) nelze považovat za jediný text, nýbrž za komplex komunikátů. Každodenní rozhovor totiž není dostatečně jednotným celkem co do smyslu a stylu (1984, s. 3); nelze tu mluvit o jednotě subjektu podavatele, účastníci 28 Stylistika mluvené a psané češtiny

si do dialogu přinášejí rozdílné personální styly, smysl celku mohou interpretovat odlišně. Naštěstí však sám Hausenblas (1996, s. 30) inspirativně připustil, že v dialogu jde o kontakt stylů, který vede u účastníků rozhovoru buď ke vzájemnému slohovému přizpůsobení, k vyrovnávání, uhlazování rozdílů mezi jejich personálními styly nebo naopak k ostřejšímu odlišení, k akcentování rozdílů (motivovanému např. snahou jednoho účastníka o obranu, nebo jiného o získání převahy atd.). Tak budeme přistupovat ke stylu běžně dorozumívacích dialogických komunikátů i zde: individuální (personální) styly participantů jsou nepochybně rozdílné, ale v dialogickém dění do značné míry nezáměrném vzniká z rozdílů, kontaktů, střetů, vyrovnávání, uhlazování, přizpůsobování nová kvalita, singulární styl konkrétního dialogu; nad nimi pak lze příslušným zobecněním dospívat k dialogickým stylům interindividuálním, využívat získaných poznatků pro rozpracovávání typologie dialogů. Chceme se tak orientovat na bachtinovskou představu heteroglosie, polyfonie hlasů v dialogu, v níž jeden hlas s druhým souzní, oponuje mu, ironizuje ho [ ] (Čmejrková, 2011c, s. 37). Sféra běžné každodenní komunikace 29