Smíšené právní kultury

Univerzita Palackého v Olomouci Právnická fakulta Bc. Roman Dostál Smíšené právní kultury DIPLOMOVÁ PRÁCE Olomouc 2014

Prohlašuji, ţe jsem diplomovou práci na téma Smíšené právní kultury vypracoval samostatně a citoval jsem všechny pouţité zdroje. V Olomouci dne 15. června 2014 Roman Dostál

Rád bych tímto poděkoval vedoucímu mé diplomové práce, JUDr. Petru Osinovi, Ph.D., za cenné rady a odborné vedení při zpracovávání zadaného tématu diplomové práce.

Obsah Úvod 6 1. Světová právní kultura 8 1.1. Pojem právní kultury 8 2. Velké právní systémy 11 2.1. Třídění velkých právních systémů 12 2.2. Právní geografie a velké právní systémy 15 2.3. Evropský kontinentální právní systém 16 2.3.1. Prameny kontinentálního práva 16 2.3.2. Členění podsystémů kontinentálního práva 17 2.4. Angloamerický právní systém 18 2.4.1. Členění podsystémů angloamerického práva 18 2.4.2. Anglické právo 19 2.4.3. Právo USA 21 2.5. Islámský právní systém 22 2.6. Právo Evropské unie 23 2.7. Pozice českého práva ve velkých právních systémech 23 3. Smíšené právní kultury 25 3.1. Charakteristika smíšených právních kultur 25 3.2. Rozdílná pojetí smíšených právních kultur 28 3.2.1. Tradiční pojetí smíšených právních kultur 29 3.2.2. Pluralistické pojetí smíšených právních kultur 30 3.2.3. Další rozdíly v chápání smíšených právních kultur 32 3.3. Vznik systému smíšených právních kultur 33 3.4. Pozice smíšených právních kultur ve velkých právních systémech 34 3.5. Budoucnost smíšených právních kultur 36 3.5.1. Pohled od současnosti do budoucnosti 36 3.5.2. Směřování práva Evropské unie ke smíšenému právnímu systému? 37 4. Příklady států náležejících do smíšených právních kultur 39 4.1. Izrael 39 4.2. Jihoafrická republika 41 Závěr 44 Seznam použitých zdrojů 46

Monografie 46 Odborné články 48 Internetové zdroje 50 Právní předpisy 50 Judikatura 50 Abstrakt 51 Abstract 51 Klíčová slova 52 Key words 52 Přílohy Příloha č. 1

Úvod K výběru tématu této diplomové práce mě vedla především touha po poznání, konkrétněji touha po poznání, co přesně se skrývá za titulem této práce. Název Smíšené právní kultury mi byl zprvu jasný pouze v obecné rovině, proto jsem si ještě před přijetím tohoto tématu chtěl zjistit bliţší podrobnosti v dostupné literatuře. Ukázalo se však, ţe dostupná literatura, tedy především česky psaná, dává opět pouze obecné odpovědi. Tehdy jsem se definitivně rozhodl, ţe se tohoto takříkajíc exotického tématu ujmu a pokusím se o nalezení odpovědí, které hledám. Jiţ od začátku jsem byl navíc rozhodnutý zvolit si diplomovou práci, která bude obsahovat některý mezinárodní prvek, a také proto mě toto téma tak výrazně oslovilo. Jak jsem jiţ tedy napověděl, problematika smíšených právních kultur není v českém (či slovenském) jazyce v podstatě zpracována. V české či slovenské literatuře lze o tomto tématu, pokud vůbec, nalézt pouze útrţkovité a základní informace, komplexnější zpracování chybí zcela. V tomto ohledu tak nenalezneme ţádnou odbornou publikaci věnující se vyloţeně uvedené problematice. Přesto shledávám téma smíšených právních kultur za nadmíru zajímavé a vysoce aktuální. Právní kultury na počátku dvacátého prvního století je totiţ moţné charakterizovat globálním prolínáním a ovlivňováním, ale také paralelní existencí a působením v rámci konkrétního teritoria. 1 Cílem této práce je zejména uvést téma do českého právního světa a představit tak ve srozumitelném formátu problematiku smíšených právních kultur v mateřském jazyce většiny z nás, jakoţ i poskytnout čtenářům první ucelený strukturovaný náhled na celou materii s vlastními komentáři a poznámkami. Při prezentaci jednotlivých institutů smíšených právních kultur, u kterých to bude moţné, se chci zaměřit na jejich kritickou analýzu. Současně budu vyuţívat metody srovnávací v rámci právní komparatistiky, kterou je vodné i nutné pouţít při interakci několika právních kultur. V mezích mého zkoumání smíšených právních kultur je také na místě vyslovit otázky, proč u nás bylo aţ dosud toto téma přehlíţeno, jaký je důvod nezájmu českých právních badatelů a konečně zda a jakým způsobem se nás tato problematika dotýká. Řešení některých těchto otázek bude vhodné hledat ve více faktorech, pro jejichţ zhodnocení je ţádoucí právě moţnost komplexního pohledu na celou problematiku. 1 HUNGR, Pavel, KALVODOVÁ, Věra. Afroasijské právní kultury. MU v Brně, 2002, s. 4 6

Hlavní pouţívané zdroje se liší podle jednotlivých částí práce. Vesměs lze však říci, ţe se jedná především o monografie renomovaných autorů, zejména profesora Knappa a amerického profesora Vernona Palmera. Dále jsem pouţil mnoţství článků z odborných právnických zahraničních časopisů a v neposlední řadě také příspěvky ve sbornících. Většina zdrojů je tedy zahraničního původu, ze značné většiny psaných anglicky, výrazně méně jsem pouţil zdrojů psaných německým jazykem. Všechny zdroje však vykazovaly znaky vysoké odborné kvality, určené zejména pro členy akademických kruhů a další zájemce o uvedenou právní problematiku. Diplomová práce je zaměřena především na mísení kontinentální a angloamerické právní kultury, jakoţto koncepci převládajícího vnímání smíšených právních kultur. Zkoumání není omezeno na konkrétní území, ani ţádné území ze zkoumání nevylučuje. Na téma je tedy nazíráno v celosvětových souvislostech. Práce je kromě úvodu a závěru členěna do čtyř hlavních kapitol. První kapitola se zabývá právní kulturou samou o sobě, obsahem tohoto pojmu samotného a diferenciací některých podobných institutů. Druhá kapitola je věnována klasifikaci světových právních kultur z pohledu velkých právních systémů a způsobům jejich třídění, jakoţto východisku pro moţnost existence smíšených právních kultur. V rámci této části práce jsou představeny základní instituty kontinentálního a angloamerického právního systému a také zde poukazuji na hlavní rozdíly mezi nimi. Ve třetí kapitole se jiţ zabývám samotnými smíšenými právními kulturami, jejich charakteristickými rysy, rozdílným názorovým proudům a pohledům na ně, jejich utvářením, současnosti i budoucnosti. Poslední čtvrtá kapitola je věnována konkrétním státům a územím náleţejícím do skupiny smíšených právních kultur. Z těch jsem vybral dva státy, jejichţ právními systémy se zabývám konkrétněji a demonstruji na nich základní specifické rysy smíšených právních kultur. Záměrem této práce však primárně není zkoumat jednotlivé právní řády států smíšených právních kultur, z nichţ u některých by byla problémem i jazyková bariéra. Přesněji a odborněji jsou vţdy schopní zkoumat konkrétní právní řády právníci pocházející z toho kterého státu, mající o nich povědomí jiţ z praxe. Z důvodu omezenosti obsahu by všechny státy však ani nebylo moţné všechny do této práce pojmout. 7

1 Světové právní kultury 1.1 Pojem právní kultury Na pojem právní kultura je moţné nazírat ze dvou významových hledisek. Zaprvé můţeme právní kulturu chápat jako součást lidské kultury, jako formu míry vyspělosti lidské civilizace. Míru vyspělosti právní kultury lze potom posuzovat zejména podle úrovně tvorby, interpretace a aplikace práva daného státu. 2 Z druhého pohledu právní kultura však znamená sama o sobě způsob tvorby, interpretace a aplikace právních norem. Znamená tedy i právní systém se všemi jeho specifiky vycházejícími z tradic a tím i rozdíly v pojetí legality danými koncepcí právního státu 3, projevující se v kontinentálním právním systému, a doktríny rule of law 4, projevující se v právním systému angloamerickém. 5 Podle takového dvojího pojetí je očividné, ţe právní kultura tedy není omezena na čistě právní aspekty jako takové, ale je utvářena také prvky mimoprávními. V nejobecnějším smyslu je právní kultura jedním ze způsobů popisování relativně stabilních vzorů právně orientovaného společenského chování a postojů. Rozeznávací prvky právní kultury se liší fakty ohledně institutů, jako jsou počty a role právníků nebo způsoby jmenování a kontroly soudců, přes způsob vedení soudních řízení aţ k obecnějším pojmům jako jsou společenské formy myšlení, hodnoty, motivace a mentalita. Jako kultura samotná, právní kultura je o tom kdo jsme, a ne jen o tom co děláme. 6 Nelze si však nepovšimnout existence dalších termínů, se kterými je pojem právní kultura úzce spojován. Ţádný autor zabývající se právními kulturami, jenţ své dílo tvoří v češtině či slovenštině, se nemůţe současně vyhnout pouţití některého z termínů, jako je právní systém, právní rodiny a také velké právní systémy. Většina autorů tyto pojmy pouţívá bez bliţšího vysvětlení, coţ můţe budit dojem, ţe jednoduše splývají. Konkrétně se v rámci rozlišení budu krátce zabývat dvěma skupinami pojmů, z nichţ první tvoří právní kultura a právní systém, do druhé včleňuji pojmy právní rodina a velké právní systémy. Pokud jako základní východisko pro první skupinu pojmů pouţijeme Ottův slovník naučný, dobereme se zjištění, ţe kultura znamená vzdělávání či zušlechťování něčeho, co je 2 GERLOCH, Aleš. Teorie práva. 4. upravené vydání. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, s.r.o., 2009, s. 112. 3 Vázanost veškeré státní moci vlastním právním řádem, především zákony 4 Vázanost státu právem, avšak nevychází primárně ze zákona jako hlavního zdroje práva 5 GERLOCH, Aleš. Teorie práva. 4. upravené vydání. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, s.r.o., 2009, s. 112. 6 NELKEN, David. Legal culture. In SMITS, M., Jan (ed). Elgar Encyclopedia of Comparative Law. Cheltenham: Edward Elgar Publishing, Inc., 2006, s. 374. 8

schopno vývoje ke zlepšení. Takto mluvíme mimo jiné i o kultuře člověka. V uţším smyslu se jedná o překonání divošského rázu lidského rodu, kdy se lidská společnost začíná utvářet a organizovat. 7 Na druhé straně pojem systém odkazuje na heslo soustava, kterému je staven na roveň a značí uspořádání sourodých poznatků k vědeckému celku. 8 Doplníme-li před tato slova shodně slovo právní, přičemţ není pochyb o jeho odkazu k právu či právním aspektům, mohli bychom získat základní poznatek o obsahu obou zde rozebíraných pojmů. Pojetí právního systému jako pouhé soustavy práva by však nebylo odpovídající, jelikoţ ještě existuje sousloví podobného znění, avšak zcela odlišného významu a tím je tzv. systém práva. Systémem práva je myšleno vzájemné uspořádání jednotlivých prvků mnoţiny nazývané právo. Jde zejména o jednotlivé paragrafy, články, právní předpisy, které mohou být dále členěny a vztahy mezi jednotlivými právními předpisy, právními odvětvími a vnitrostátním a mezinárodním právem navzájem. 9 Takto uvedené odpovídá pojetí soustavy mnohem více. Systém práva bývá také označován jako vnitřní členění práva, coţ je výraz poměrně odpovídající, jelikoţ se zabývá jeho vnitřním uspořádáním. Pokud budeme vycházet ohledně právních systémů z výzkumů René Davida, pak právním systémem můţeme označit právní systém jednotlivého státu. Ten hledá totiţ kritéria, podle kterých zařazuje jednotlivé právní systémy do tzv. právních rodin. 10 K této premise lze dojít z tvrzení, kdy hovoří o pramenech práva a jejich rozdílné roli v rozdílných právních systémech a nezbytnosti uvědomění si vztahu těchto rozdílných pramenů pro počátek studia zahraničního - cizího práva, coţ vede k moţnosti rozdílnosti aplikace práva v jednotlivých zemích. 11 Knapp potom označuje pojem právní kultury za víceznačný a rozumí se jím kultura aplikace práva, kultura formy práva, tj. v oblasti psaného práva úroveň legislativní techniky, slovesná kultura právních předpisů atd., i kultura práva jako normativního systému, v kterémžto smyslu je právní kultura součástí obecné kultury národa. 12 Z výše uvedeného lze usoudit, ţe právní kultura je pojem obecnější, širší nebo také nadřazený pojmu právního systému. Z tohoto hlediska lze najít oporu i v názoru Milana 7 Ottův slovník naučný patnáctý díl. J. Otto v Praze, 1900, s. 349 350. 8 Ottův slovník naučný dvacátý čtvrtý díl. J. Otto v Praze, 1906, s. 509 a Ottův slovník naučný dvacátý třetí díl. J. Otto v Praze, 1905, s. 732. 9 HARVÁNEK, Jaromír a kol. Teorie práva. MU v Brně, 2004, s. 302. 10 RENÉ, David, BRIERLEY, John, E. C. Major legal systems in the World today. New York: The free press, 1978, s. 19. 11 RENÉ, David, BRIERLEY, John, E. C. Major legal systems in the World today. New York: The free press, 1978, s. 13 14. 12 KNAPP, Viktor. Základy srovnávací právní vědy. Praha: ALEKO, 1991, s. 44. 9

Štefanoviče, který tvrdí 13, ţe pojem právna kultúra je širší, rozumieme ním niečo viac než len sám právny poriadok, systém národného práva. Kultúra je súhrn príslušných duchovných a materiálných hodnôt vytvorených v procese vývoja spoločnosti. Je to označenie, ktoré bežne zamieňame slovom civilizácia, najmä hľadiska formovanie práva v tzv. civilizovaných krajinách (národoch). 14 V celosvětovém měřítku je pojem právní kultura však častěji pouţíván i v ostatních oborech jako sociologie, etnologie a politologie. 15 To můţe být důkazem širšího pojetí právní kultury ve vztahu k právnímu systému. Pro toto dílo však rozhoduje význam přikládaný jednotlivým institutům právní komparatistikou, avšak i tady můţe záleţet na úhlu pohledu, jelikoţ se pohybujeme na úrovni teorie práva. S ohledem na veškeré informace výše uvedené musím uzavřít, ţe pojem právní kultury není tedy zcela jednoznačný. Jednoznačně však souhlasím s tvrzením, ţe právní kultura je pojem širší neţ právní systém. Neztotoţňuji se však zcela s názorem, ţe by měla právní kultura znamenat pouze totéţ jako velký právní systém, o jehoţ významu pojednávám dále. Právní kultura zahrnuje více aspektů, z nichţ všechny nutně nemusejí být aspekty právními. Kloním se spíše k názoru, ţe právní kultura je pojem víceznačný a ţe lze takto označit i právní systém určitého státu s přihlédnutím k širším souvislostem a faktorům, které právo konkrétního státu ovlivňují. Stejně tak pojem právního systému nelze chápat výlučně jako právní systém pouze jediného státu. S ohledem na pouţívání tohoto termínu v odborné literatuře, kdy např. Knapp hovoří o kontinentálním právním systému 16, je třeba přijmout i tento význam. I z logického hlediska lze tuto myšlenku obhájit. Neboť proč by nemohlo být moţné zkoumat z podobných hledisek na jedné straně právo a právní instituty jednoho konkrétního státu a na straně druhé práva většího počtu států, jejich podobnosti a odlišnosti. Vţdyť nakonec podle takového klíče jsou práva jednotlivých států řazeny do větších celků, nazývaných velké právní systémy. Význam pojmů, se kterými zde pracuji, je tedy poněkud relativní, a proto je třeba pro jejich výklad dbát vţdy kontextu ve kterém se pouţívají, aby nedošlo ke zbytečným zmatkům a nejasnostem při zkoumání jich samotných a institutů na ně navazujících. 13 i kdyţ hovoří o pouţívání pojmu právní kultura namísto pojmu velký právní systém, coţ není zcela v souladu s Knappovým názorem, kdy právní kulturu označuje za součást obecné kultury národa 14 ŠTEFANOVIČ, Milan. Svetové právne systémy. Ţilina: Poradca podnikatel a, spol. s r. o., 2007, s. 52. 15 DÖLEMEYER, Barbara. Rechtsräume, Rechtskreise [online]. Europäische Geschichte Online, 12. března 2010 [cit. 23. března 2014]. Dostupné na http://ieg-ego.eu/de/threads/crossroads/rechtsraeumerechtskreise/barbara-doelemeyer-rechtsraeume-rechtskreise. 16 KNAPP, Viktor. Velké právní systémy Úvod do srovnávací právní vědy. Praha: C. H. Beck, 1996, s. 112. 10

2 Velké právní systémy Na tomto místě bych si nejprve dovolil vytyčit vztah výše zmíněných pojmů velkého právního systému a právní rodiny. Základním východiskem, abychom mohli nějakým způsobem třídit právo, je jeho různost. Přes tuto různost práva v jednotlivých zemích se mnohé právní řády vyvíjely podle stejných historických základů, v rámci podobného politického či kulturního prostředí, zasaţeny stejnými ideologickými vlivy, ale také pod vlivem práva ostatních států, které bylo recipováno nebo podle jehoţ vzoru bylo vytvářeno právo vlastní. Takovým způsobem vznikly velké skupiny podobných právních řádů, jeţ se podle Knappa nazývají v právní komparatistice velké právní systémy nebo téţ právní rodiny. 17 Jiţ úvodem lze tedy říci, ţe obsah těchto pojmů je zcela stejný a jedná se tudíţ o synonyma. Vysvětlení existence těchto synonym je nasnadě, pokud srovnáme pojmosloví pouţívaná v české (či slovenské) a ostatní zahraniční literatury psané anglicky. Zatímco čeští autoři dávají přednost pouţívání pojmu velký právní systém a pojmu právní rodina pouţívají, jestli vůbec, pouze okrajově, v literatuře psané anglickým jazykem je hojně pouţíváno pojmu legal families, tedy právní rodiny. Velké právní systémy zahrnují větší počet právních řádů, které se vyznačují shodnými rysy ve způsobu tvorby, interpretace a aplikace práva. 18 Různí autoři člení v tomto smyslu právo různým způsobem, záleţí vţdy také na kritériích třídění, kterých můţe být velké mnoţství a záleţelo by pouze na autorovi, zda si najde hledisko, které je pro něj důleţité. Praktičnost nadměrně velkého mnoţství různých třídění však zůstává otázkou. Velkými se tedy tyto systémy označují proto, ţe se jimi v komparatistické terminologii rozumí systémy určující, tedy systémy, které charakterizuje určitý prvek společný pro více zemí. 19 Tímto je určitým způsobem naznačeno, ţe právní systém kaţdého státu by mělo být moţné zařadit do některého z velkých právních systémů. Avšak i zde je třeba počítat s moţností výjimek. Na otázku, které velké právní systémy rozeznáváme a podle jakých kritérií je třídíme, dostaneme odpověď v následující kapitole. 17 KNAPP, Viktor. Velké právní systémy Úvod do srovnávací právní vědy. Praha: C. H. Beck, 1996, s. 51. 18 GERLOCH, Aleš. Teorie práva. 4. upravené vydání. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, s.r.o., 2009, s. 112. 19 KNAPP, Viktor. Velké právní systémy Úvod do srovnávací právní vědy. Praha: C. H. Beck, 1996, s. 52. 11

2.1 Třídění velkých právních systémů Přiřazování jednotlivých světových právních systémů do větších celků, tedy do velkých právních systémů či právních rodin, zjednodušuje náhled a usnadňuje porozumění současným světovým právním systémům. Nicméně neexistuje jednoznačná shoda v tom, jaké prvky by měly být brány v úvahu pro vytváření těchto velkých skupin, ba mnohdy ani v tom, které velké právní systémy bychom měli od sebe odlišovat. 20 V průběhu nedávné historie proto došlo ke klasifikaci velkých právních systémů různými autory různým způsobem a na základě rozličných kritérií. Já zde uvedu pouze některé příklady od významných autorů. Pokud však máme v úmyslu řadit právní systémy jednotlivých států do právních rodin, musíme vzít také v úvahu dva následující faktory: 1) V rámci teorie členění velkých právních systémů je bráno na zřetel pouze právo, které právníci evropského kontinentálního práva nazývají právem soukromým. 21 To je dáno částečně proto, ţe právní komparatisté se doposud soustředili pouze na soukromé právo a částečně také proto, ţe to byli pouze právníci soukromého sektoru, kteří se zajímali o tuto teorii. 22 2) Také záleţí na časovém období, o které se jedná. Právní komparatisté většinou ignorují náhlé legislativní změny, jelikoţ jádrem srovnávacího práva není pozitivní právo ale jeho kritické porovnávání. Avšak rozdělování světových právních systémů do právních rodin je náchylné ke změnám jako k výsledkům zákonodárství nebo ostatních událostí. To můţe platit tudíţ pouze dočasně. Jako příklad mohou poslouţit případy recepce cizího práva. Jedná se zejména o státy, které měly zaloţeny právní systémy na svém tradičním právu, a z různých příčin došlo ke včlenění prvků práva některého z velkých právních systémů. 23 Rozhodujícím časovým obdobím bude většinou, jakoţ i zde, doba současná. Podíváme-li se na samotná kritéria třídění, budiţ nejprve příkladem stanovení příslušné typologie práva podle Zweigerta a Kötze, kterou určuje: 20 RENÉ, David, BRIERLEY, John, E. C. Major legal systems in the World today. New York: The free press, 1978, s. 19. 21 Nelze však nezmínit existenci ústavněprávní komparatistiky, aby nevzniklo podezření, ţe předešlé tvrzení její existenci vylučuje. To v ţádném případě. Jde pouze o to, ţe i s ohledem na prorůstání institutů ústavního práva do všech ostatních právních odvětví, nejsou v rámci uvedeného členění čistě ústavněprávní instituty brány v potaz. Srovnáváním ústavních systémů jednotlivých států se zabývá právě ústavněprávní komparatistika. 22 ZWEIGERT, Konrad, KÖTZ, Hein. An introduction to comparative law. Oxford: Clarendon Press, 1998, s. 65. 23 ZWEIGERT, Konrad, KÖTZ, Hein. An introduction to comparative law. Oxford: Clarendon Press, 1998, s. 66. 12

o historický původ vývoje práva o převládající způsob právního myšlení o zvláštní typické právní instituty o druh pramenů práva a jejich výklad o ideologické prvky 24 Knapp uvádí, ţe nejčastějším a zároveň nejvýznamnějším kritériem třídění práva je charakter a forma pramenů práva. Právní řády však lze třídit kromě jiného i podle např.: o vnitřního členění právního řádu daného státu o uspořádání státní moci (charakteristické pro ústavněprávní komparatistiku) o postavení soudce a stran v soudním řízení o charakteristických institucí práva 25 Na závěr přidávám pohled Reného Davida, nejvýznamnějšího právního komparatisty druhé poloviny dvacátého století, podle něhoţ jsou rozhodujícími pro členění dvě kritéria: o právní technika čímţ je nastolena otázka, zda někdo vzdělaný v jednom určitém právu by byl schopný, bez větších potíţí, porozumět jinému právu a pokud ne, potom by se nejednalo o stejnou právní rodinu o filozofické, politické a ekonomické principy, na kterých je určité právo zaloţeno 26 Podle toho René David dělí velké právní systémy na: Románsko-germánskou rodinu Rodinu Common law zahrnující právo Anglie a systémy odvozené od anglického práva Rodinu socialistických práv Ostatní systémy Islámské právo Indické právo Ţidovské právo Právo dálného východu Práva afrických zemí a Madagaskaru 27 24 ZWEIGERT, Konrad, KÖTZ, Hein. Einführung in die Rechtsvergleichung Tübingen: J. C. B. Mohr (Paul Siebeck), 1996, s. 68. 25 KNAPP, Viktor. Velké právní systémy Úvod do srovnávací právní vědy. Praha: C. H. Beck, 1996, s. 53. 26 RENÉ, David, BRIERLEY, John, E. C. Major legal systems in the World today. New York: The free press, 1978, s. 20. 27 RENÉ, David, BRIERLEY, John, E. C. Major legal systems in the World today. New York: The free press, 1978, s. 21-29. 13

Zde si můţeme povšimnout důleţitosti dobové aktuálnosti třídění. Předešlé Davidovo třídění pochází z konce sedmdesátých let minulého století a od té doby se mnohé změnilo. Především zánik Sovětského svazu v roce 1991 způsobil, ţe rodinu socialistických práv bychom mohli z tohoto seznamu vyškrtnout, vzhledem k následné změně politické orientace a cestě demokratizace zemí kontrolovaných či ovlivňovaných právě Sovětským svazem. I pokud některé státy po zmíněném datu neprošly demokratickými změnami, jednalo by se o tak malou skupinu, ţe by jiţ ani nebylo třeba přiznávat řazení do zvláštní právní rodiny. Jako další příklad členění právních rodin jsem vybral zajímavé dělení Zweigerta a Kötze podle výše uvedených kritérií, kteří nazývají velké právní systémy právními okruhy a rozeznávají: Románský právní okruh Německý právní okruh Německé právo Rakouské právo Švýcarské právo Angloamerický právní okruh Anglické právo Právo Spojených států amerických Nordický právní okruh zahrnující práva států severní Evropy Ostatní právní okruhy Právo dálného východu Náboţenská práva Islámské právo Indické právo 28 Není pochyb o tom, ţe výše pouţitá třídění se shodují v rozeznávání dvou základních typů práva a z toho vyplývajících dvou základních velkých právních systémů. Těmi jsou právo psané neboli právo kontinentální a právo angloamerické, pro něţ je typická nepsaná forma. Zapomenout také nesmíme na právo islámské, které je někdy uznáváno jako zvláštní právní okruh a někdy je podřazeno obecnému pojmu práv náboţenských. Takové členění odpovídá obecné ideji současného členění velkých právních systémů. 29 Také proto budu z uvedeného dělení vycházet i v této práci, s důrazem zejména na rozdílnost pramenů práva. 28 ZWEIGERT, Konrad, KÖTZ, Hein. Einführung in die Rechtsvergleichung Tübingen: J. C. B. Mohr (Paul Siebeck), 1996, s. 73-306. 29 KNAPP, Viktor. Velké právní systémy Úvod do srovnávací právní vědy. Praha: C. H. Beck, 1996, s. 106. 14

Mohla by se však naskytnout otázka, zda lze všechna světová práva podřadit pod uvedené velké právní systémy? Odpovědí by muselo být nikoliv. Jednalo by se vesměs o práva označovaná v předchozích členěních za ta ostatní. Jedná se o geograficky i kulturně izolovaná práva, která nejsou součástí ţádného velkého právního systému, jako je např. právo hinduistické, ţidovské a různá tradiční či náboţenská práva zemí Afriky. Zcela mimo potom stojí právo kanonické, jelikoţ mimo výjimek, kdy platí částečně jako právo státní, o něm nelze mluvit jako o součásti právního řádu, ale je chápáno pouze jako soustava vnitřních pravidel církve. 30 Pokud však určité právo neplatí jako právo státní, můţeme hovořit i o etnologii práva, tedy o právu určitého etnika, kmene apod. 2.2 Právní geografie a velké právní systémy Podle naznačení v předešlé kapitole rozeznáváme tedy tyto velké právní systémy: Kontinentální Angloamerický Islámský Tyto velké právní systémy jsou determinovány geograficky. Zároveň kaţdé právo v určitém čase platí na nějakém území. Proto tedy můţeme hovořit o právní geografii. Na mapě světa však jednotlivé právní rodiny nepředstavují homogenní ani souvislé celky. Příkladem můţe být kontinentální právo, které v podstatě v Evropě konzistentní je, ale mimo to se vyskytuje i v jiných částech světa, např. v Jiţní Americe. Stejně tak angloamerické právo je rozšířeno i jinde na světě neţ jen v Anglii a USA, např. v Austrálii a taktéţ právo islámské neplatí pouze v zemích arabských ale také např. v Pákistánu. 31 Jelikoţ se jedná o velké právní systémy, samotný název jiţ napovídá, ţe je bude moţné členit i na menší skupiny právních systémů, které si v rámci jednotlivých právních rodin budou bliţší neţ ostatní. Na moţnosti takového dalšího členění a zejména na základní znaky jednotlivých právních kultur se zaměřím v následující části práce. Ke znázornění rozšíření jednotlivých velkých právních systémů v rámci světa přikládám přehlednou mapu 32 v příloze č. 1. 30 KNAPP, Viktor. Základy srovnávací právní vědy. Praha: ALEKO, 1991, s. 53. 31 KNAPP, Viktor. Velké právní systémy Úvod do srovnávací právní vědy. Praha: C. H. Beck, 1996, s. 53. 32 Mapa reflektuje i smíšené právní systémy, celkově se však jedná o právně pluralistický pohled. 15

2.3 Evropský kontinentální právní systém Evropský kontinentální právní systém je systémem soukromého práva, který se vyvinul zejména na základě recepce práva římského, ale navíc také pod vlivy kanonického, románského a germánského barbarského práva. Podle toho je někdy nazýváno právem románsko-germánským, coţ však není zcela přesné. Kontinentálním je nazýván kvůli svému vzniku v kontinentální Evropě, odkud se ve značné míře rozšířil do ostatních rozličných oblastí světa, především díky historické kolonizátorské činnosti států jako je Španělsko či Francie. V anglicky psané literatuře je tento systém označován jako Civil law. 33 Dalším charakteristickým znakem pro strukturu kontinentálního systému, můţeme označit dualismus práva, tedy jeho členění na právo veřejné a soukromé. Pro jeho rozlišování můţeme vzít v úvahu více teorií, já zde však uvedu pro příklad pouze teorii zájmovou, podle které se jedná o veřejné právo tam, kde převaţuje zájem veřejný nad zájmem soukromým, coţ platí samozřejmě i naopak pro právo soukromé. 2.3.1 Prameny kontinentálního práva Nejcharakterističtějším prvkem kontinentálního práva je fakt, ţe se jedná o systém práva psaného lex scripta a ostatní eventuální prameny práva mají postavení pramenů subsidiárních. Ve své čisté podobě kontinentální systém vylučuje soudcovskou tvorbu práva, činnosti soudce je vymezeno pouhé nalézání práva a nikoliv jeho vytváření, striktní zásadou je působení práva jen mezi stranami sporu ius dicit inter partes. V některých zemích kontinentálního systému má však rozhodování hierarchicky vyšších soudů podstatný význam na utváření práva, někdy aţ takovou měrou, ţe je povaţováno za subsidiární pramen práva. 34 Stěţejním pramenem práva je zde tedy normativní právní akt, který je výsledkem legislativní činnosti, a který je následně aplikován soudy a jinými státními orgány. Dalším pramenem je normativní smlouva, tedy smluvní akt dvou či více stran, který má obecnou právní závaznost. 35 Neoddiskutovatelný význam mají pro kontinentální systém také kodexy. Kodexy (zákoníky) nejsou zvláštním druhem pramenů práva. Jejich mimořádná hodnota spočívá v tom, že v kodexu jsou obsaženy a systematicky uspořádány normy celého odvětví práva. 33 TÓTHOVÁ, Marta. Právna komparatistika Vel ké právne systémy. Právnická fakulta Univerzity P. J. Šafárika v Košiciach, 1999, s. 52-53. 34 KNAPP, Viktor. Velké právní systémy Úvod do srovnávací právní vědy. Praha: C. H. Beck, 1996, s. 112-113. 35 HUNGR, Pavel. Srovnávací právo Právní kultury. Ostrava: KEY Publishing s.r.o., 2008, s. 38. 16

Kodifikace značně usnadňuje zvládnutí právní materie, studium, interpretaci a aplikaci práva. 36 Na právo obyčejové lze pohlíţet pouze jako na sekundární pramen práva a moţnost jeho pouţití je omezena jen na případy mezer v právu, přičemţ jej nelze pouţít contra legem. Druhým případem můţe být v některých zemích úplné vyloučení pouţití obyčeje jako pramene práva. Dalšími sekundárními prameny práva mohou být analogie, ekvita a rozum a všeobecné zásady právní, uplatňované či neuplatňované v právních systémech jednotlivých států v různé míře. 37 Právní vědu v kontinentálním systému nelze chápat jako pramen práva, působí pouze jako nezávazný interpret platného práva. 38 I kdyţ se tedy nejedná o pramen práva, můţe být role právní vědy velmi významná, pokud na jejím základě uţijí interpretace práva státní orgány. 2.3.2 Členění podsystémů kontinentálního práva V rámci kontinentálního systému můţeme hovořit i o jeho jednotlivých subsystémech, které vznikaly rozdílnými cestami imitace, přímého přejímání a to zejména francouzského občanského zákoníku, historickými událostmi a další vnitřní legislativní činností. Podle Knappa lze rozeznávat šest podsystémů: o Francouzský základním pramenem je Code civil z roku 1804 o Rakouský stěţejní pramen představuje Allgemeines bürgerliches Gesetzbuch z roku 1811 o Německý stavící na základě Bürgerliches Gesetzbuch z roku 1900 o Švýcarský hlavním pramenem je Zivilgesetzbuch sloţený ze dvou částí z roku 1907 a 1911 o Skandinávský do nějţ patří Švédsko, Norsko, Finsko a Dánsko a mají společné to, ţe římskoprávní vliv do nich byl importován později a nepřímo z jiných zemí Evropy a charakteristickou je pro něj v omezené míře soudcovská tvorba práva o Latinskoamerický ovlivněný právy evropských zemí, později zprostředkovaně i přes občanský zákoník Chile 39 36 OSINA, Petr. Význam kodifikace práva v kontinentální právní kultuře. In GERLOCH, Aleš, MARŠÁLEK, Pavel (ed.). Zákon v kontinentálním právu. Praha: EUROLEX BOHEMIA, 2005, s. 191. 37 HUNGR, Pavel. Srovnávací právo Právní kultury. Ostrava: KEY Publishing s.r.o., 2008, s. 38. 38 OSINA, Petr. Teorie práva. Praha: Leges, 2013, s. 172. 39 KNAPP, Viktor. Velké právní systémy Úvod do srovnávací právní vědy. Praha: C. H. Beck, 1996, s. 113-117. 17

Můţeme si povšimnout, ţe jednotlivé subsystémy byly zpravidla ovlivněny různými kodexy občanskými zákoníky, které tedy měly hlavní roli v jejich formování. To podtrhuje velký význam kodexů pro kontinentální právo. Zmínit mohu také aktuální téma v České republice provedenou rekodifikaci občanského práva prostřednictvím nového občanského zákoníku, kterým u nás dochází k definitivnímu odklonu od někdejšího socialistického práva. 2.4 Angloamerický právní systém Systém angloamerického práva se původně vyvinul v Anglii, v širším smyslu často také nazývaný Common law. Kromě ostatních tvoří tuto právní rodinu dva hlavní, částečně odlišné, subsystémy práva anglického a práva USA. Anglické právo se uplatňuje v Anglii a Walesu, v ostatních částech Velké Británie se uplatňuje právo více či méně odlišné. Nejvíce odlišná jsou práva Skotska a normanských ostrovů, která byla ovlivněna i římským právem, proto je lze označit za právní enklávy. Naopak právo Severního Irska a ostrova Man má k anglickému právnímu systému poměrně blízko. 40 Anglický právní systém se vlivem kolonizace rozšířil do celého bývalého britského impéria a v současnosti je většinou zachováván i ve státech, které se z britského koloniálního panství vymanily. Z těchto jsou nejvýznamnější Spojené státy americké, které se při zachování historických základů převzatých z anglického common law od anglického právního systému výrazně odchýlily. 41 Pro úplnost základní charakteristiky ještě připomenu, ţe se jedná o systém práva typicky nepsaného, jak bylo jiţ avizováno v předešlých kapitolách. To však neznamená, ţe by v tomto systému psané právo vůbec neexistovalo, psanému právu pouze není přikládán tak velký význam jako např. v právním systému kontinentálním. 2.4.1 Členění podsystémů angloamerického práva Členitost angloamerického systému je odvozena od počátku a průběhu osamostatňování britských závislých území a od dekolonizace po druhé světové válce, jelikoţ v té době se v osamostatněných územích začalo právo vyvíjet nezávisle na právu Velké Británie. Angloamerický právní systém lze potom členit na následující subsystémy: o Anglický 40 TÓTHOVÁ, Marta. Právna komparatistika Vel ké právne systémy. Právnická fakulta Univerzity P. J. Šafárika v Košiciach, 1999, s. 76-77. 41 KNAPP, Viktor. Velké právní systémy Úvod do srovnávací právní vědy. Praha: C. H. Beck, 1996, s. 163. 18

o Americký o Kanadský o Australský o Novozélandský o Indický o Právo irské o Právo ostatních států, které vznikly dekolonizací 42 Poměrně sporné je zařazení práva indického jako subsystému anglického práva. Právo indické sice beze sporu anglickým ovlivněno do značné míry je, avšak nelze mu upřít významné domorodé a náboţenské vlivy. Proto je vhodné označit právo indické jako smíšený právní systém. 43 Jednotlivé subsystémy nestojí na stejné úrovni, pokud bereme v úvahu jejich důleţitost pro historický vývoj této právní rodiny. Vţdyť pokud by nebylo systému anglického, tak by neexistovaly ani ostatní systémy, kdy kolonizace byla pouhým prostředkem rozšíření anglického práva do světa. Nicméně, jak jiţ bylo zmíněno výše, za dva hlavní jsou povaţovány systém anglický a americký, a proto bude vhodné shrnout základní znaky a rozdíly obou právních systémů. 2.4.2 Anglické právo Pro anglické právo je charakteristické, ţe se díky své nepsané formě vyvíjelo ad hoc a proto nemá racionálně a logicky promyšlenou formu a strukturu. Nejdůleţitějšími aspekty členění je dualismus mezi common law a equity: Common law je systémem anglického soudcovského práva, které bylo uplatňováno jako precedenty, a obsahuje soubor pravidel vztahujících se ke správě a ochraně osob a majetku. Tvoří i základ pro anglické statutary law neboli zákonné právo a case law čili právo soudcovské. 44 Equity je systémem norem a principů, které byly vytvořeny jako alternativa k přísným normám všeobecného práva na bázi spravedlivosti a přiměřenosti. Je určena 42 KNAPP, Viktor. Velké právní systémy Úvod do srovnávací právní vědy. Praha: C. H. Beck, 1996, s. 164. 43 ŠTEFANOVIČ, Milan, Svetové právne systémy. Ţilina: Poradca podnikatel a, spol. s r. o., 2007, s. 134-139. 44 TÓTHOVÁ, Marta. Právna komparatistika Vel ké právne systémy. Právnická fakulta Univerzity P. J. Šafárika v Košiciach, 1999, s. 82. 19

jako ochrana proti zneuţívání common law a na zmírňování jeho tvrdosti, přičemţ se pouţívá zejména v rámci práva, které svou povahou patří do práva soukromého. 45 Velmi důleţitým znakem je i v anglickém právu povaha pramenů práva. Ve vztahu ke kontinentálnímu právu vykazuje právo anglické v tomto smyslu značné odlišnosti. Základní pramen anglického práva tvoří precedenty (case law), jenţ tvoří rozhodnutí soudů, které jsou závazné i pro ostatní pozdější soudní řízení. Jsou to pravidla ve formě závazných norem, označovaná jako stare decision 46. Pro pochopení anglického práva je však třeba i pochopit smysl právních norem a tudíţ i způsob, jakým toto právo vzniklo, jeho historický vývoj řešení sporů s cílem dosáhnutí spravedlnosti. Proto má v anglickém právu velký význam i studium právních dějin. 47 V anglickém právu existuje také právo zákonné (statute law), tedy psané, je ovšem chápáno rozdílným způsobem neţ v právu kontinentálním. Psaná právní norma zde představuje spíše základ soudcovské novotvorby, které přenechává majoritní podíl na tvorbě práva. Samotné psané právo má také v praxi menší váhu neţli právo precedenční. 48 Další prameny tvoří obyčejové právo, které má však jiţ dnes v Anglii druhořadý a značně omezený význam, projevující se zejména v ústavním právu nebo jako místní obyčeje. Právní literatura jiţ charakter pramene práva nemá, můţe se ale pouţít jako podepření názoru soudce. Částečně přímo normativně působí všeobecné zásady právní, zejména se však pouţívají jako interpretační pravidla. 49 Anglické právo si vytvořilo také své vlastní specifické instituty, z nichţ jsou v soukromém právu jedněmi z nejdůleţitějších: Trust podstata trustu spočívá v děleném vlastnictví mezi osobou A, coţ je zřizovatel trustu, osobou B, které je ukládána zřizovatelem určitá povinnost a osobou C, v jejíţ prospěch má povinný věc spravovat. Jedná se o zcela specifickou instituci anglického 45 TÓTHOVÁ, Marta. Právna komparatistika Vel ké právne systémy. Právnická fakulta Univerzity P. J. Šafárika v Košiciach, 1999, s. 82-83. 46 V překladu znamená v esenciálním smyslu rozhodnutí, na která je brán dlouhodobě ohled, která jsou dlouhodobě závazná 47 ŠTEFANOVIČ, Milan, Svetové právne systémy. Ţilina: Poradca podnikatel a, spol. s r. o., 2007, s. 99. 48 KNAPP, Viktor. Velké právní systémy Úvod do srovnávací právní vědy. Praha: C. H. Beck, 1996, s. 165. 49 TÓTHOVÁ, Marta. Právna komparatistika Vel ké právne systémy. Právnická fakulta Univerzity P. J. Šafárika v Košiciach, 1999, s. 91. 20

práva odlišné od fideikomisní substituce, která se objevovala v právních řádech kontinentálních. 50 Tort jedná se o mimosmluvní porušení práva, v podstatě jiná koncepce občanskoprávního deliktu s důsledkem náhrady škody 51 Poněkud rozdílnou koncepci má i vlastnictví obecně, členěné na real property a personal property a smlouvy, jejichţ specifickým prvkem je consideration 52 2.4.3 Právo USA Právo Spojených států amerických mělo základ v právu anglickém, jako ostatně všechny relevantní subsystémy náleţející do této právní rodiny. Rozdílným historickým vývojem však zákonitě došlo k určitým změnám a modifikacím oproti anglickému právnímu systému, které bude vhodné vymezit. Základním prvkem odlišnosti je obecně známý fakt, ţe Spojené státy jsou státem federativním oproti Velké Británii, která je státem unitárním. Důsledkem toho existuje v USA právo na dvou úrovních, federativní působné v celé federaci a státní s působností jen pro konkrétní určitý stát federace. Jinak lze říci, ţe se americké právo uplatňuje v podstatě stejně jako právo anglické. Hlavní znaky jsou oběma společné, tedy jednotná základní koncepce i způsoby uplatňování, uplatňují se také instituty common law a equity. Shodná je i samotná struktura práva USA a Anglie. 53 Jedním z dalších znaků odlišnosti anglického a amerického práva je rozdílné uznávání autority precedentů. Američtí soudci v současnosti sice běţně rozhodují pod vlivem precedentů, ovšem pokud jsou přesvědčeni, ţe jejich pouţitím by bylo dosaţeno nespravedlivého výroku, mohou se od nich odchýlit. Tento postup odchylování se aplikuje s rozdílnou četností v jednotlivých státech USA. 54 Psané právo obecně má v USA větší význam neţ v Anglii. Charakteristická je zde vyšší míra důvěry amerických soudců ve psané právo, ale přesto platí, ţe zákon neznamená 50 KNAPP, Viktor. Velké právní systémy Úvod do srovnávací právní vědy. Praha: C. H. Beck, 1996, s. 180-182. 51 ŠTEFANOVIČ, Milan, Svetové právne systémy. Ţilina: Poradca podnikatel a, spol. s r. o., 2007, s. 115. 52 TÓTHOVÁ, Marta. Právna komparatistika Vel ké právne systémy. Právnická fakulta Univerzity P. J. Šafárika v Košiciach, 2010, s. 93-96. 53 ŠTEFANOVIČ, Milan, Svetové právne systémy. Ţilina: Poradca podnikatel a, spol. s r. o., 2007, s. 115. 54 HUNGR, Pavel. Srovnávací právo Právní kultury. Ostrava: KEY Publishing s.r.o., 2008, s. 41-42. 21

nic, dokud soudce nepodá jeho výklad. Dalším pramenem je právní nauka, jíţ američtí soudci při svém rozhodování poměrně často uţívají. 55 2.5 Islámský právní systém Islámské právo patří svou povahou mezi práva náboţenská, coţ lze podepřít zejména tím, ţe jeho základním pramenem je Korán. Nicméně pro tuto práci není islámská právní kultura středobodem zájmu, proto zde nastíním pouze několik zajímavých faktů. Přesto však islámské právní rodině nelze upírat světovou důleţitost, vyjádřenou jiţ zařazením mezi tři světové velké právní systémy. Svou povahou je diametrálně odlišné od systému práva kontinentálního i angloamerického, coţ je dáno zejména svou náboţenskou povahou. Zajímavostí je nepochybně působnost islámského práva ve formě in personam. I přesto však není právem etnickým, působí pouze v rámci různých etnických skupin, které spolu ale nemají etnicky nic společného. Navíc islámské právo vnímáme jako součást právní komparatistiky pouze v případě, ţe zároveň platí také jako právo státní. 56 Rozdílnost islámského právního systému podtrhuje skutečnost, ţe nereguluje jednotlivci pouze vztahy rodinné a společenské, ale upravuje také ţivot osobní a duchovní. Hodna povšimnutí je i značná neobvyklost pramenů islámského práva, mezi které patří jiţ zmíněný Korán, Sunna, Idţma a Kijás a aţ později se k nim přidalo běţné právo v podobě zákona. 57 Závěrem bych pouze podotkl, ţe islámské právo se ve své čisté podobě jako státní právo téměř nevyskytuje. Podle Ottawské univerzity platí islámské právo jako výlučný právní systém pouze v Afghánistánu, v Saudské Arábii a na Maledivách, v ostatních státech se jedná jiţ o právní systémy práva islámského ovlivněného jedním či více jiných práv. 58 Z tohoto hlediska se jiţ islámská právní kultura jeví i s ohledem na název práce jako zajímavější. Jedná se tedy o kombinaci více právních systémů, avšak dokud jsme si nevymezili pojem smíšené právní kultury, je třeba přistupovat k těmto právním systémům jako k systémům smíšeným s potřebným nadhledem. Zcela jistě však můţeme hovořit o určitém typu smíšené právní kultury. 55 HUNGR, Pavel. Srovnávací právo Právní kultury. Ostrava: KEY Publishing s.r.o., 2008, s. 41. 56 KNAPP, Viktor. Velké právní systémy Úvod do srovnávací právní vědy. Praha: C. H. Beck, 1996, s. 107. 57 HUNGR, Pavel, KALVODOVÁ, Věra. Afroasijské právní kultury. MU v Brně, 2002, s. 35-54. 58 Muslim law systems and mixed systems with a muslim law tradition [online]. juriglobe.ca, [cit. 4. dubna 2014]. Dostupné na http://www.juriglobe.ca/eng/sys-juri/class-poli/droit-musulman.php. 22

2.6 Právo Evropské unie Zajímavý právní systém, který nyní můţeme nazvat právem EU, byl vytvořen na půdě států Evropské unie. Zajímavý je především tím, ţe se jedná o právo nadstátní, ostatně o supranacionalitě tohoto práva se můţeme doslechnout na téměř kaţdé přednášce věnované právu EU. Obecně lze říci, ţe toto právo platí napříč všemi státy Evropské unie. Neméně zajímavé a zvláštní jsou prameny práva EU, mezi které se řadí primární právo (normy vytvářené členskými státy, označované jako zřizovací smlouvy), sekundární právo (normy vytvářené orgány EU), obecné zásady unijního práva a mezinárodní smlouvy (tzv. vnější smlouvy). 59 Právo EU není zařazeno do ţádného velkého právního systému, coţ je pochopitelné vzhledem ke své koncepci, legislativní technice a psanému charakteru, avšak je moţné je povaţovat za právo kontinentálního typu. 60 Ostatně i pohled na prameny v tomto dává za pravdu, uvědomíme-li si absenci precedentu, tolik důleţitého pro systém angloamerického práva. 2.7 Pozice českého práva ve velkých právních systémech Pro vymezení postavení českého práva v rámci právních rodin je vhodné vrátit se do historie a stručně nastínit vývoj práva v zemích českých. Začátek české právní tradice můţeme datovat do 13. Století, kdy došlo k přijetí Zemských desek. Následně k recepci římského práva u nás došlo jiţ na počátku 14. Století v Královském horním právu. Pod vládou Habsburků v českých zemích postupně převládlo právo rakouské, které bylo částečně přejato i do právního systému prvorepublikového. K další dlouhodobější změně došlo v roce 1950 přijetím občanského zákoníku značně ovlivněným právem sovětským. Přes nabytí účinnosti socialistického občanského zákoníku č. 40/1964 Sb., který byl účinný s četnými novelizacemi 61 aţ do konce roku 2013, došlo 1. 1. 2014 k nabytí účinnosti nového občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. Kvůli zmíněnému vývoji není pochyb, ţe české právo patří do rodiny kontinentálního práva, coţ lze podepřít mimo jiné recepcí římského práva. Občanské zákoníky, kodexy, jsou také jednou z typických znaků kontinentálního práva, coţ můţeme říci i o dualismu práva soukromého a veřejného. 59 TOMÁŠEK, Michal, TÝČ, Vladimír a kol. Právo Evropské unie. Praha: Leges, 2013, s. 56. 60 KNAPP, Viktor. Velké právní systémy Úvod do srovnávací právní vědy. Praha: C. H. Beck, 1996, s. 118. 61 KNAPP, Viktor. Velké právní systémy Úvod do srovnávací právní vědy. Praha: C. H. Beck, 1996, s. 118-119. 23

Obdobně lze také poukázat na absenci precedentů v českém právu, o čemţ svědčí i jedno z rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR: I když právní názory, které Nejvyšší soud České republiky zaujal v jiných právních věcech, nejsou ex lege právně závazné (aplikovatelné) na případy s obdobným skutkovým či právním základem, z nějž vzešel ten který judikát dovolacího soudu, nelze však současně ztrácet ze zřetele, že došlo-li v soudní rozhodovací praxi při řešení určité materie k judikatornímu ustálení právního názoru, je z povahy věci nezbytné, aby soudy nižších stupňů tento judikatorní posun ve své rozhodovací praxi reflektovaly a v případě, že takový právní názor nesdílejí, jej ve světle jimi pečlivě vyložené argumentace (kriticky) konfrontovaly 62 62 Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 3.12.2009, sp.zn. 30 Cdo 2811/2007 24

3 Smíšené právní kultury 3.1 Charakteristika smíšených právních kultur Není lepší způsob jak začít s charakteristikou čehokoliv neţ podat odpovídající vyčerpávající definici. Podle Vernona Palmera však dosud nebyla přijata definice smíšené právní kultury či systému. Tradičně je sice akceptováno, ţe všechny právní systémy v rámci studia smíšených právních systémů jsou skutečně tohoto charakteru, ale přirozeně je zde touha tento pojem objasnit. V právní komparatistice je tak tento pojem pouţíván bez vysvětlení jeho významu nebo důvodů pro jeho pochybný význam. 63 Význačný někdejší skotský komparatista Sir Thomas Smith popsal smíšený právní systém v podstatě jako kontinentální právní systém existující pod tlakem práva angloamerického, který jím byl částečně zastíněn. 64 Taková definice se však alespoň z dnešního pohledu jeví jako nedostatečná. Tímto se však dostáváme k důleţitému zjištění a tím je rozdílné chápání pojmu smíšených právních kultur v rámci angloamerického právního systému a systému kontinentálního. Nutno podotknout, ţe to není nic, co by nás mělo překvapit, vzhledem k celkové odlišné koncepci obou právních systémů, odlišnému historickému vývoji, výsledkem čeho je i odlišnost právní literatury i vnímání práva z teoretického hlediska. 65 Na prvním místě zmíním pojem právní enkláva. Právní enklávou se rozumí území, na kterém platí právo náležející k určitému právnímu systému a které je obklopeno územím, na kterém platí právo náležející k jinému systému. Právo a právní myšlení enklávy je většinou ovlivňováno právem a právním myšlením území, které ji obklopuje, a více či méně se mu přizpůsobuje. Jde tu o specifický případ akulturace práva. Mezi nejvýznamnější právní enklávy světa patří Luisiana, Quebec, Skotsko a Normanské ostrovy (Channel Islands). 66 Akulturací práva máme potom na mysli způsob asimilace práva působením jeho sociálního okolí, neboli přizpůsobení jednoho právního řádu, coţ je účinkem jiného právního řádu, zejména geograficky sousedícího. Významnou akulturací práva můţeme označit např. 63 Přesto lze v literatuře najít řadu definic od různých autorů zabývajících se smíšenými právními systémy, avšak jejich názory se liší vzhledem k existenci dvou rozdílných přístupů k významu smíšeného právního systému. Ve svých dílech však většinou reflektují pouze jeden názorový proud a druhý nechávají bez povšimnutí. 64 PALMER, V. Vernon. Mixed Jurisdictions Worldwide: The Third Legal Family. Cambridge University Press, 2012, s. 7. 65 TETLEY, William, Mixed Jurisdictions: Common Law v. Civil Law (Codified and Uncodified). Louisiana Law Review, 2000, roč. 60, č. 3, s. 701-707. Dostupné na http://digitalcommons.law.lsu.edu/lalrev/vol60/iss3/2. 66 OSINA, Petr. Teorie práva. Praha: Leges, 2013, s. 189. 25

postupné sjednocování práva členských států Evropské unie. Právě právní enklávy jsou nejviditelnějším způsobem akulturace práva. 67 Naopak v literatuře pouţité k této práci, která vychází z angloamerické právní kultury, jsem se s pojmem právní enklávy nikde nesetkal. Ba co víc, území označená výše za právní enklávy, zde jmenovitě Luisiana a Quebec, jsou v této literatuře označeny jako smíšené právní systémy. 68 Takový způsob označení je zajímavý i proto, ţe se jedná právě o článek v louisianském právním časopisu, tedy ve státě, který se jeví pro kontinentální systém právní enklávou, kde platí právo kontinentálního typu. To je zřejmé zejména ze sevřenosti federálními státy praktikujícími právo americké. Tento fakt můţe být praktickým příkladem výrazného ovlivnění kontinentálního právního myšlení právem americkým, tedy akulturace práva. Pokud se vrátíme k prvnímu odstavci této kapitoly a příliš úzce pojaté definici Sira Thomase Smithe, můţeme si všimnout, ţe tato odpovídá spíše kontinentálnímu pojetí právní enklávy. Ostatně není se čemu divit, jako příslušník skotské národnosti s největší pravděpodobností svou definici vztahoval právě ke Skotsku, přičemţ si můţeme povšimnout jeho zřejmého anglického stylu pohledu na chápání smíšených právních systémů. Východiska rozdílného chápání právních enkláv obou velkých právních rodin lze z výše uvedeného dále specifikovat. Kontinentální systém, jak se zdá vzhledem k uvedené definici, vychází primárně z obligatorních geografických souvislostí. Jako sekundární a fakultativní potom přistupují souvislosti historicko-vývojové. To znamená, ţe právní enklávy jsou charakterizovány obklopeností územím, na kterém platí právo jiného právního systému. Skutečnost, ţe je právo právní enklávy ovlivňováno právem okolním, nemusí tedy nutně nastat, pokud z různých důvodů nedocházelo a nedochází k takové interakci práva mezi územími. U všech zde zmíněných nejvýznamnějších právních enkláv však došlo ke kumulativnímu naplnění znaku primárního i sekundárního. Ve faktickém smyslu jsou tedy všechny tyto právní enklávy smíšenými právními kulturami, i kdyţ by tomu tak nezbytně za jiných okolností nemuselo být. V takovém případě jsou pro tuto práci ohniskem zájmu i tyto právní enklávy. Na druhou stranu, angloamerický pohled spočívá v čistě praktickém pohledu na mixování právních kultur, ať uţ je jejich zeměpisná pozice jakákoliv. Podstatným znakem je 67 KNAPP, Viktor. Velké právní systémy Úvod do srovnávací právní vědy. Praha: C. H. Beck, 1996, s. 215-216 68 BAUDOUIN, Jean-Louis, Mixed Jurisdictions: A Model for the XXIst Century?. Louisiana Law Review, 2003, roč. 63, č. 4, s. 984. Dostupné na http://digitalcommons.law.lsu.edu/lalrev/vol63/iss4/7. 26