ve kterém probíhal výzkum. Seznamuje s kazuistickými studiemi vybraných případů a závěry šetření. Práce se zaměřuje na podporu, která je žáku s

ÚVOD U dítěte s Aspergerovým syndromem jsou obtíže v procesu učení násobeny specifickými charakteristikami této poruchy, zvláště v oblasti komunikace a sociálních vztahů. Vzdělávání těchto dětí je však nejen možné, ale je i nutností a často jedinou možnou terapií tohoto postižení. Při zvažování formy vzdělávání nelze opomíjet otázku integrace dětí do běžných škol, byť je namístě citlivý a vysoce individuální přístup. Počátečním momentem, který mne přivedl k budoucímu profesnímu zaměření speciálního pedagoga a tématu, kterým se zabývám ve své diplomové práci, se stala práce výchovného poradce na základní škole se vzdělávacím programem Základní škola a aktivní zájem, spojený se snahou pomoci a pozitivně se podílet na osudech těchto dětí s handicapem. Základním tématem práce je školská integrace dětí s Aspergerovým syndromem do běžných základních škol. První kapitola je zaměřena na autismus z širšího pohledu. Zabývá se historickým vývojem autismu, příčinami a definujícími prvky poruch autistického spektra. Výčet poruch vychází z desáté revize Mezinárodní klasifikace nemocí. Závěrečné podkapitoly jsou věnovány strategii výchovy a vzdělávání žákům s poruchami autistického spektra a legislativním podkladům pro jejich vzdělávání. Další, druhá, kapitola je věnována žáku s Aspergerovým syndromem, kterého charakterizuje. Přibližuje diagnostická kritéria a diferenciální diagnostiku syndromu. Popisuje specifika výchovy a vzdělávání žáků s Aspergerovým syndromem a věnuje se faktorům, která mohou kladně či negativně ovlivňovat jejich školní úspěšnost. Podpora jedinců s Aspergerovým syndromem je tématem třetí kapitoly. Jednotlivé podkapitoly jsou věnovány třem resortům ministerstev, které zajišťují státní podporu. Jsou to MPSV (Ministerstvo práce a sociálních věcí) zabezpečující sociální oblast. Zákonnou podporu speciálního školního vzdělávání, speciálně pedagogické intervence zajišťuje Ministerstvo školství mládeže a tělovýchovy (MŠMT). Oblast zdravotně sociální péče zaštiťuje Ministerstvo zdravotnictví (MZ). Státní institucí, jejíž činnost je spjata s problematikou poruch autistického spektra, je Institut pedagogickopsychologického poradenství (IPPP). Součástí této kapitoly je přehled některých nestátních neziskových organizací podporujících jedince s postižením a jejich nejbližší okolí. Závěr kapitoly je věnován perspektivám lidí s Aspergerovým syndromem. Poslední, čtvrtá kapitola, popisuje cíle, metody šetření a charakterizuje prostředí,

ve kterém probíhal výzkum. Seznamuje s kazuistickými studiemi vybraných případů a závěry šetření. Práce se zaměřuje na podporu, která je žáku s Aspergerovým syndromem v procesu integrace poskytována. Dílčí otázky, které si práce klade, jsou zaměřeny na nezastupitelnost asistenta pedagoga, zvláště na počátku procesu integrace, na důležitost včasné a správné diagnostiky, která může ovlivnit úspěšnost žáka s Asperegrovým syndromem. V neposlední řadě se práce věnuje spolupráci pedagogů, lékařů, rodiny. 2

1 Poruchy autistického spektra Poruchami autistického spektra (autistické škály) je nazývána širší skupina pervazivních vývojových poruch, do kterých se řadí také autismus, přičemž slovo pervazivní je chápáno ve smyslu pronikající, ovlivňující všechny aspekty vnímání, celou osobnost (Mühlpachr in Vítková 2004). Slovo autismus pochází z řeckého autos sám. 1.1 Historický vývoj Eric Bleuer, švýcarský psychiatr, zavedl do psychiatrie v roce 1911 v souvislosti se schizofrenií termín autismus. Popisoval jím stav, kdy se jedinec uzavírá do svého vnitřního světa a snižuje se jeho kontakt s realitou. Popsal způsob egocentrického myšlení, které je typické pro schizofrenii. (Gillberg, Peeters 1988, s. 7). Autismus jako pojem byl zaveden takřka současně na dvou různých světadílech, ale bez vzájemné spolupráce vědců (Howlin 2005). Leo Kanner, americký psychiatr, pracoval s mentálně retardovanými dětmi. Popsal obtíže jedenácti z nich. Jejich poruchu charakterizovanou deficitem schopnosti vytvářet si vztahy s lidmi, narušenou řečí, obsedantní touhou po neměnnosti, abnormální reakcí na některé podněty z okolí pojmenoval v roce 1943 časný infantilní autismus. Byl to právě zvláštní charakter sociálního chování (sociální izolace), který vedl Leo Kannera k tomu, že poruchu, kterou pozoroval u svých dětských pacientů, nazval infantilním autismem (Jelínková s. 4). Mechanická paměť zůstala u těchto dětí zachována. Chápal dětský autismus jako vrozenou poruchu. Nespojoval závěry svých pozorování se schizofrenií. Nicméně tato asociace mezi autismem a schizofrenií vznikla. (Hrdlička, Komárek 2004, s. 12). Teorii o psychogenním původu autismu později podpořila i jeho charakteristika rodičů - odtažití, intelektuálně zaměření. O pouhý rok později, v roce 1944, vídeňský psychiatr Hans Asperger, zveřejnil kazuistiky čtyř svých pacientů. U těchto dětí popisoval těžkou poruchu sociální interakce a komunikace, motorickou neobratnost, stereotypní zájmy. Shledal ale dobře vyvinutou řeč a normální nebo vysokou inteligenci. Oba vědci pracovali až do počátku osmdesátých let dvacátého století nezávisle na sobě, což stejně jako teorie některých výzkumníků o spojitosti psychotických stavů 3

v dětství se schizofrenií dospělých, vedlo mylně ke klasifikačnímu zařazení dětského autismu do skupiny schizofrenních psychóz v dětství. Některé psychologicky orientované směry vyslovily hypotézu, že dětský autismus je důsledkem odtažité, citově chladné výchovy, která tento omyl jen podpořila. V té době byla v psychiatrii snaha minimalizovat význam biologických faktorů. Z hlediska rodinné anamnézy, průběhu a klinických příznaků vymezily autismus proti schizofrenii až práce vědců v sedmdesátých letech. V roce 1980 byla zavedena nová samostatná skupina nemocí, pervazivní vývojová porucha, definovaná jako narušení vývoje mnohočetných základních psychologických funkcí, v tomtéž roce oficiálně zařazena v americkém diagnostickém manuálu DSM III. V roce 1993 se stala součástí Mezinárodní klasifikace nemocí (MKN - 10, 1992). Pojetí současně platných klasifikačních systémů MKN - 10 (1992) a DSM - IV (1994) je odlišné jak v terminologii, tak ve spektru poruch. (Hrdlička, Komárek 2004, s.14). Pro podskupinu autistických pacientů s normální až nadprůměrnou inteligencí v roce 1981 DeMyer et al. zavedli termín vysoce funkční autismus a v tomtéž roce Lorna Wingová prosadila do praxe termín Aspergerův syndrom. Od roku 1988 se rozšiřuje pojetí autismu. Jsou užívány termíny Porucha autistického spektra (PAS), či z medicínského hlediska Pervazivní vývojové poruchy. Snaha minimalizovat v psychiatrii význam biologických faktorů se změnila, což v osmdesátých a evadesátých letech minulého století kladně ovlivnilo psychiatrický výzkum (Hrdlička, Komárek 2004). U nás, v České republice, žije patnáct až dvacet tisíc autistických jedinců, pouze několik set jich bylo ale diagnostikováno (Opatřilová in Pipeková 2006, s. 309). 1.2 Definující prvky a příčiny poruch autistického spektra Postižení se projevuje ve všech oblastech života. Jedinci postižení autismem mají velké potíže porozumět smyslovým podnětům, adekvátně reagovat na situaci. Nejsou schopni vnímat své okolí takovým způsobem, aby mohli pochopit skutečnost komplexně. Tyto kognitivní problémy jsou důsledkem vývojového zpoždění (kvantitativní aspekt) a nerovnoměrného vývoje, který se kvalitativně liší od vývoje dětí zdravých. (Jelínková, 1999, s. 2). Hrdlička (2004) uvádí nástup příznaků již v prvním roce života dítěte. Objeví se pozvolné autistické příznaky u většiny nebo u některých dětí nastane autistická regrese, 4

kdy se ztrácejí již nabyté vývojové dovednosti. Regrese se může projevit u všech dětí. U dětí s vývojem do té doby normálním, tak i u dětí, u kterých se již autistické příznaky pozvolna začaly projevovat. Kvalitativní postižení se v oblasti komunikace projevuje jako problém s abstrakcí (je hyperealistické), se zobecňováním, s použitím zájmen (důsledek doslovného způsobu myšlení), s chápáním emocí, výrazům obličeje, gest, zabarvení hlasu, s navazováním kontaktů s lidmi. Mají většinou dobrou krátkodobou paměť, ale s větším odstupem času mohou mít problém s vybavováním vět nebo slov. Autistický jedinec věty nebo slova používá pouze v naučeném významu (echolalie). Podle Jelínkové nelze samotnou echolalii považovat za definující prvek, ale za pokus o komunikaci. Zdravé dítě každou zkušenost či informaci tvořivě zpracuje a využije ke svému prospěch, (zapojí obě poloviny mozku), dítě s autismem zkušenost pouze opakuje. (Jelínková, Autismus I, 1999, s.2). Kvalitativní postižení v oblasti sociálních vztahů. Problémy v této oblasti, zvláštnosti sociálního chování (sociální izolaci), vedly právě Leo Kannera k tomu, aby nazval poruchu, pozorovanou u dětských pacientů, infantilním autismem. Právě uzavřenost je v současnosti možnou, ale ne nutnou charakteristikou autistického postižení. Postiženým autismem chybí reciprocita, pocit sounáležitosti, oční kontakt, schopnost spontánního napodobování. Nedodržují společenské normy a konvence, nevyhledávají vztahy, nerozumí pojmu přátelství, nepřátelství v jejich komplexnosti. Nerozumí emocím, nevyjadřují své city, ale neznamená to, že city nemají. Tyto problémy jsou nejenom důsledkem vrozených dispozic, ale také důsledkem míry kompenzace nových problémů během vývoje. Nové problémy mohou být natolik závažné, že vyloučí postiženého ze společnosti, znemožní mu vzdělávání odpovídající jeho intelektu. Uta Frithová se snaží teorií mysli (teorií myšlení) vysvětlit problémy autistických jedinců se sociálními vztahy. Říká, že jedinci postižení autismem nechápou, že za našimi činy jsou skryty záměry a cíle, přání nebo emoce. Jedince postižené autismem označila jako sociálně slepé. Tato sociální slepota provází postižené autismem bez ohledu na stupeň inteligence (Jelínková, Autismus II, 2000, s.8). Tím se autističtí jedinci výrazně odlišují od psychotických pacientů, vidících záměry za vším a mající klamné představy. Problémy v oblasti představivosti jsou doprovázeny omezeným okruhem zájmů, neúčelným repetetivním chováním a bizarními rituály. Projevují se rituály, slovní rituály, rutiny, stereotypní chování, odpor ke změnám, nutkavé chování provádět určitou 5

aktivitu vždy stejným způsobem. Hlavně u autistických jedinců s vyšším stupněm inteligence se objevuje sbírání faktů, informací. Jejich obsesivní chování může za určitých podmínek přerůst v pocit strachu, úzkosti (Jelínková, 2000). Porucha verbálního i neverbálního porozumění, komunikace, zpracování sociálních informací a abstraktních představ, chybná orientace v čase, atd. neumožňují takto postiženému člověku porozumět situacím běžného života. Omezená možnost předvídat sled životních událostí, vede k pocitu opakovaného neúspěchu a ovlivnění chování a jednání postiženého. Proto si vytváří jako obranu rituály a nefunkční rutiny chování, obsedantně lpí na neměnnosti života. Stereotypní chování a výše zmíněné problémy zpětně omezují rozvoj jeho osobnosti. Nedostatky v těchto třech oblastech patří k definujícím prvkům autismu (Jelínková, 1999). Na základě přítomnosti nedostatků ( oblast komunikace, sociálních vztahů, představivosti) jsou stanovena diagnostická kritéria pro autistickou poruchu. Někteří autoři, např.. Vocilka 1995, zahrnuje do této triády, místo poškození v oblasti představivosti, omezený a opakující se repertoár zájmů a aktivit (Hrdlička,Komárek 2004). Objevují-li se projevy postižení současně ve všech oblastech, jsou dle L. Wingové 1989 nazývány triádou autistického postižení (Gillberg 1998, s.35). Mezi jednotlivými definicemi autismu byl v minulosti patrný rozdílný pohled na danou problematiku. Zpočátku byl autismus považován za chorobný stav, který se nedá změnit vnějšími vlivy (Defektologický slovník, 1984). Odborníci různých oborů, v nemocnicích, na dětských psychiatrických klinikách, na dětských neurologických klinikách, ale i v ústavu biologie a lékařské genetiky se zabývají příčinami poruch autistického spektra. S největší pravděpodobností se na odlišném vývoji jedince podílí spolupůsobení několika faktorů (biologické odchylky, metabolické poruchy, neurologické poruchy ). Přesná příčina autismu není dosud známa (Hrdlička 2004). Podle docenta Zdenka Sedláčka z ústavu biologie a lékařské genetiky se na rozvoji této choroby podílí více genů, které se navzájem ovlivňují. Genetické faktory se na rozvoji autismu podílejí přibližně devadesáti procenty. Zbývajících deset procent je přisuzováno vlivům prostředí. V těchto rodinách se ale často vyskytují podivíni, samotáři, vynikající matematici nebo jedinci s různou mírou postižení (Zdravotnické noviny č.13/2002). Angličané Shattock a Savery se přiklánějí k názoru, že autismus vzniká jako následek 6

metabolické poruchy (Shattock, Savery1997). Nesprávným štěpením proteinů se tvoří halucinogenní morfíny, ovlivňující centrální nervový systém. Následkem špatného přenosu nervových vzruchů dochází například ke stereotypnímu chování, k nadměrnému vnímání některých zvuků a naopak k nedostatečnému vnímání zvuků jiných. (Tento názor se stal podkladem pro GFCF dietu, zakazující veškeré potraviny obsahující lepek a mléčné výrobky) [www.hk.apla.cz]. Zdůrazňují také soulad svého tvrzení s výzkumy v ostatních disciplínách. Uvádějí, že akceptace jejich hypotézy ve spojení se speciálním vzděláváním se vzájemně doplňují, nejsou protichůdné (www.nature.com). Hlavní pokrok minulého destiletí vidí autoři Taylor a Francis v uznání autismu jako multi-systémové poruchy (www.nature.com). S největší pravděpodobností se na odlišném vývoji jedince podílí spolupůsobení několika faktorů (biologické odchylky, metabolické poruchy, neurologické poruchy ). Přesnou podstatu autismu se doposud nepodařilo zjistit. Jedná se o poruchu komplexní, vznikající snad i nitroděložně nebo ve velice časné fázi vývoje mozku. V některých případech jsou tyto poruchy spojeny s dalším onemocněním, např. genetickou anomálií, neurologickým či endokrinologickým nálezem (Hrdlička, Komárek 2004). V praxi je důležité dělení na nízkofunkční autismus, spojený s mentální retardací a nerozvinutou použitelnou řečí, středněfunkční autismus a vysocefunkční autismus, který je charakterizován minimálním IQ 70 a komunikativní řečí. Vysocefunkční autismus je postižení se schopností alespoň částečně samostatného fungování. Patří k lehčím formám autistického postižení (Hrdlička,Komárek 2004). 1.3 Spektrum autistických poruch Autistické poruchy jsou v klasifikačních systémech také označovány jako pervazivní vývojové poruchy. Projevují se v již v raném dětství. Utváření sociálních vztahů, schopnost komunikace a vnímání reality, zejména sociální je narušeno u všech typů pervazivních poruch (Krejčířová, 2003). Desátá revize Mezinárodní klasifikace nemocí (MKN - 10) řadí do kategorie F 84 pervazivní vývojové poruchy, pro které je charakteristické kvalitativní poškození v oblasti vzájemné společenské interakce a způsobu komunikace, omezený stereotypní, 7

opakující se repertoár zájmů a aktivit (MKN-10, s. 219). Následující diagnózy patří tedy dle MKN 10 mezi poruchy psychického vývoje. Dětský autismus (dle MKN - 10 F 84.0) Dítě s časným dětským autismem je neschopné reagovat na lidi a situace, přitom však může mít afektivní vztah k věcem (Krejčířová in Říčan 1995, s.152). Podle Kannera je svět autistického dítěte monotónní, opuštěný, prázdný. Již při zvedání z kolébky není dítě schopno zaujmout předpokládaný postoj, nemazlí se, zůstává nepoddajné v náručí. Jsou obtíže v krmení, spánku, dítě nesnáší určité zvuky, reaguje na ně tak, že mívá záchvaty křiku při podnětech, které normálně děti přecházejí. Naopak však nereaguje na podněty zvukové - hlas matky, výzvy a na mazlení. Neusměje se, nezvedne ruce, nepřitulí se, nevítá matku ani ji nepostrádá. Protože nereagují na obvyklé zvuky, často bývají vyšetřovány z obavy, že jsou hluché (Nesnídalová 1994, Hrdlička 2004). Ve svých počátcích Kanner popisoval děti s normální inteligencí. Popis je platný dodnes, byla ale rozšířena kriteria a dnes zahrnuje i děti s mentální retardací. Dle Krejčířové (2003) má asi polovina dětí intelektové schopnosti v pásmu středně těžké nebo těžké mentální retardace; dalších dvacet až dvacet pět procent v pásmu lehké mentální retardace; jen u malé části je inteligence normální. Diagnostická kritéria jsou stanovena na základě přítomnosti poškození ve třech základních oblastech. Pod tyto tři oblasti spadá dvanáct symptomů a pro stanovení diagnózy autismu musí být popsáno nejméně šest z popsaných symptomů. První projevy jsou vždy přítomny do věku tří let (Hrdlička 2004, s.36). Porucha se tedy projevuje od nejútlejšího věku nebo má svůj počátek nejpozději do 30. - 36. měsíce věku. (Krejčířová 2003, s. 5). Kvalitativní poškození v sociálních vztazích, alespoň ve dvou z uváděných příznaků: zřetelná neschopnost používat obecných forem komunikace, jako je pohled do očí, výraz tváře, gesta, pohyby těla atd., k vzájemné sociální interakci; velmi obtížné navazování vztahů se svými vrstevníky; neschopnost sdílet radost, smutek a zájmy s ostatními lidmi; velmi slabá sociální a emocionální stránka jedince (např.. neschopnost aktivně se účastnit jednoduchých her, touha být samo nebo používání ostatních osob jen jako nástroje k mechanické pomoci). 8

Kvalitativní poškození komunikace, alespoň v jednom z uváděných příznaků: vývoj mluvené řeči je opožděn nebo zcela chybí, chybí i pokusy o alternativní způsob komunikace pomocí gest nebo mimiky; je-li řeč vyvinuta, chybí schopnost začít a udržet konverzaci; použití jazyka je stereotypní, opakující se, echolalie; chybí rozmanitost, spontánnost a představivost i schopnost napodobit pravidla společenského chování při hře přiměřené věku. Omezený a opakující se repertoár zájmů a aktivit, alespoň ve dvou z uváděných příznaků: přílišné zaujetí jednou nebo více stereotypními a omezenými činnostmi, které jsou abnormální buď intenzitou, nebo předmětem zájmu; časté přilnutí ke specifické nefunkční rutině nebo rituálu; stereotypní a opakující se pohybové manýry (třepání rukama, prsty, kroucení prsty nebo složitý komplex pohybů celého těla); vytrvalé zaujetí detailními částmi jednotlivých předmětů (Vocilka, 1995). Krejčířová uvádí řadu zvláštností nebo přidružených poruch, které nejsou základními body pro stanovení diagnózy, ale mohou k její správnosti přispět. Jako typické jmenuje abnormity smyslového vnímání, hyperaktivitu a poruchy pozornosti, emoční poruchy, úzkostné reakce až katastrofického charakteru. Pro vývoj jedince je typická výrazná nerovnoměrnost. Mohou být pohybově obratní, často mají velmi dobrou schopnost prostorové orientace, kvalitní paměť zrakovou i prostorovou. Vyskytují se dyspraktické obtíže. Inteligence může být také značně nerovnoměrná, většinou se ale jedná o kombinaci autismu s mentální retardací kteréhokoliv stupně. Výrazným problémem je tendence k sebepoškozování, afektivní výbuchy s pláčem a křikem. Mohou se objevovat poruchy spánku, kombinace emoční poruchy (deprese, mánie) s autismem, projevující se náhlým zhoršením chování, které ale není důsledkem změny v prostředí (Krejčířová, 2003). Atypický autismus (dle MKN - 10 F84.1) Atypický autismus je diagnostická kategorie vzniklá na základě potřeby zařadit pod nějakou diagnózu děti, jež se projevují jako autistické. Děti s atypickým autismem obvykle nemají postiženu některou ze složek triády nebo se u nich autistické symptomy začaly projevovat až po třetím roce života. Nepostihne tedy všechny tři oblasti typické pro autismus (vzájemná sociální interakce, komunikace a omezené, opakující se, stereotypní chování) nebo se liší dobou vzniku, jedná se o opožděný nástup po třetím 9

roce života (Krejčířová 2003; Hrdlička 2004). Může se jednat, podle více autorů, o děti s těžkými stupni mentální retardace nebo naopak se podle jiných autorů jedná o děti s dobrou inteligencí, které mají obtíže v sociální a komunikační oblasti, které ale nejsou hlubokého rázu. Mluvíme o neúplně vyjádřeném obrazu či autistických rysech u dětí s dobrou inteligencí. Neobjevuje se u nich potřeba rituálů ani typické omezení zájmů. Prognóza do budoucnosti je lepší. Jde tedy o kategorii velmi nepřesně vymezenou a v klinické praxi by měla být používána opatrně; (Krejčířová 2003, s. 22). Dle Mezinárodní klasifikace nemocí (MKN - 10) je výrazná odlišnost atypického autismu od autismu v přítomnosti charakteristických abnormalit, pozdější atypičnost, která je vlastní jedincům výrazně retardovaným, či jedincům s těžkou specifickou vývojovou poruchou receptivní řeči. Rettův syndrom (dle MKN - 10 F 84.2.) Dle MKN je řazen do skupiny pervazivních vývojových poruch (Krejčířová,2003). Diagnosa bývá obtížná zejména v útlém věku, kdy má řadu projevů společných s autismem nebo s desintegrační poruchou, později je však klinický obraz i další vývoj odlišný. (Krejčířová 2003, s.20). Rettův syndrom je geneticky podmíněná neurovývojová porucha, vyskytující se výhradně u dívek, bez ohledu na jejich rasu nebo národnost (Krejčířová 2003). Poprvé byl Rettův syndrom popsán v roce 1965. (Hrdlička 2004). Počáteční vývoj dítěte s Rettovým syndromem se podle více autorů jeví do šestého až osmnáctého měsíce obvykle téměř normální Opatřilová (in Pipeková 2006, s. 315) v souladu s Mühlpachrem (in Vítková 2004, s. 345) uvádějí dobu mezi sedmým až dvacátým čtvrtým měsícem. Poté následuje období dočasné stagnace nebo regrese, dítě ztrácí schopnost řeči a vědomého užívání rukou. Objevují se stereotypní pohyby rukou, poruchy chůze a zpomalující se růst hlavy. Dalšími potížemi mohou být epileptické záchvaty a nepravidelné dýchání. Zvláště těžce postihujícím rysem tohoto postižení je apraxie, může negativně narušovat tělesné pohyby včetně očního pohledu a řeči. Vzhledem k apraxii a nedostatečným řečovým schopnostem je těžké přesně stanovit inteligenci. Většina testovacích metod totiž vyžaduje od testovaného použití rukou a řečovou komunikaci, což může být u dívky s tímto syndromem nemožné. 10

Míra výskytu u živě narozených děvčat se v různých zemích pohybuje mezi 1: 10 000 a 1: 25 000. Dívky s Rettovým syndromem jsou charakteristické svým půvabem a s přibývajícím věkem také pronikavýma očima. Obvykle samostatně sedí a v předvídatelných situacích si vkládají prsty do úst. Většina dívek neleze obvyklým způsobem, ale dokáže se rychle pohybovat po zadečku nebo po břiše bez pomoci rukou. Některé děti začnou používat jednoduchá slova a kombinace slov, mohou začít chodit. Tyto schopnosti se ale později ztratí. Některé dívky mohou začít chodit až v pozdním dětství nebo adolescenci. Přes všechny tyto obtíže se mohou dívky s Rettovým syndromem postupně zdárně učit a těšit se ze života v kruhu rodiny a přátel až do období středního věku i po něm [www.dobromysl]. Podle Krejčířové je porucha řeči a ztráta schopnosti funkčně užívat ruce dominantní poruchou. Ruce jsou zaměstnány mycími pohyby. Diagnózu podporuje zpomalený růst hlavičky, imobilita či deformity končetin a páteře, poruchy dýchání a polykání. Děti komunikují hlavně pohledem, ukazováním očima. Porucha je spojena téměř u všech s těžkou mentální retardací. Vývojová úroveň (obtížné měření kognitivních funkcí) u klasické poruchy je celoživotně do jednoho roku. Mühlpachr (in Vítková 2004, s. 345) dále jako charakteristické uvádí nedostatečné žvýkání, nadměrné slinění s vyplazováním jazyka. Sociální úsměv jako typický prvek. Rigidní spasticitu více patrnou na dolních končetinách, epileptické záchvaty většinou malého typu upřesňuje do období kolem osmého roku života. Velmi nepříznivá prognóza i s omezením délky života je spojena s klasickým obrazem syndromu (Krejčířová 2003). Jiná desintegrační porucha v dětství (dle MKN - 10 F 84.3) K rozvoji autistického syndromu může dojít i později, po uplynutí určitého období normálního raného vývoje. Velmi vzácná porucha. Bývá někdy označována i jako desintegrační psychóza v dětství nebo Hellerův syndrom. Krejčířová (in Říčan 2006, s. 153). Charakteristický je pro ni počáteční vývoj úplně nebo téměř úplně v normě, teprve později se začnou projevovat obtíže v oblasti motoriky, řeči, postižena je i kontrola vyměšování atd. Mühlpachr (in Vítková 2004, s. 345) uvádí období počátku kolem druhého roku věku dítěte. Podle Krejčířové 2003 může být začátek 11

buď náhlý nebo pozvolný a je zachycen nejčastěji mezi druhým až čtvrtým rokem života. V některých případech je vázán na somatické onemocnění, většinou však není provokující prvek zachycen. Vůdčím příznakem je rychlá progresivní ztráta dříve získaných dovedností, především řeči, spojená s emočními poruchami, emoční labilitou, úzkostí, dráždivostí, neklidem. Poruchy řeči, komunikace a sociální interakce jsou celoživotní stejně jako ochuzení hry a ulpívání na stereotypiích. Emoční pouto, již vybudovaný vztah k rodičům, zůstává zachováno. Vývoj v oblasti neverbální, vizuomotorické, po období regresu může zvolna pokračovat a to odlišuje dezintegrační poruchu od demence dospělých. (Thorová 2006). Jedná se o úbytek schopností, tj. o ranou demenci, prognóza této poruchy je nepříznivá. Tato vzácná porucha, je asi desetkrát méně častá než autismus. Vyskytuje se u 0,005 % populace, více u chlapců než u dívek v poměru 4 : 1. Příčina této choroby není známá (Harris 1998, Krejčířová 2003, Thorová 2006). Hyperaktivní porucha sdružená s mentální retardací a stereotypními pohyby (dle MKN - 10 F 84.4) Důvodem proč je hyperaktivní porucha řazena do této skupiny je stereotypní chování, objevující se často u dětí s těžkou mentální retardací (IQ pod 50), které mají současně větší obtíže s hyperaktivitou a s pozorností. Dětem s normální inteligencí a hyperaktivitou mohou být podávána psychostimulancia, mající vliv na projevy jejich chování. Jedinci s těžkou mentální retardací (IQ pod 50) a se stejnými projevy chování na tuto medikaci nereagují. Naopak se u nich často vyskytují dysforické reakce někdy i s psychomotorickou retardací. U adolescentů s těžkou mentální retardací (IQ pod 50) může dojít ke změně hyperaktivity v hypoaktivitu. Takové změny aktivity se u dětí intaktních běžně nevyskytují. Tento syndrom je spojen s globálním či specifickým vývojovým opožděním. Stereotypní chování může být přiřazeno mentální retardaci nebo organickému poškození mozku. Určit míru ovlivnění jednoznačně nelze. Zcela jednoznačně nelze ani rozhodnout, je-li klasifikace poruchy dětí s mentální retardací, hyperaktivitou a obtížemi v oblasti pozornosti lepší v této skupině poruch či ji zahrnout do skupiny poruch F 90 (poruchy aktivity a pozornosti). 12

Určení diagnózy záleží na přítomnosti všech těchto charakteristik: těžká mentální retardace, stereotypní chování, nepřiměřená hyperaktivita. Jestliže diagnostická kritéria vyhovují položkám F84.0, F84.1 nebo F84.2, mělo by se diagnostikovat toto onemocnění. (MKN 10 1992, s. 224). Aspergerův syndrom (dle MKN - 10 F 84.5.) Dle WHO, světové zdravotnické organizace, se jedná o nosologicky neurčitou, nejednoznačnou poruchu, která je charakterizovaná kvalitativním poškozením vzájemných sociálních vztahů, jako je to typické pro autismus, k tomu se přidružuje repertoár omezených, stereotypních a opakujících se zájmů a aktivit (MKN 10, s.224). Vyskytuje se převážně u chlapců. Krejčířová uvádí poměr asi 8 : 1. Diagnóza Aspergerova syndromu vyžaduje, aby jednotlivá slova byla vyslovována do dvou let věku, běžné komunikační řečové obraty do tří let. Řeč může často znít desorganizovaně, může být překotná a zdánlivě zmatená, ale je udržena linie myšlení. Často se však vyskytují odchylky v intonaci a hlasitosti. Opoždění ve vývoji řeči tuto diagnózu vylučuje (Krejčířová 2003). Jedinci s Aspergerovým syndromem mají zachovanou všeobecnou inteligenci, nápadně však zaostávají v oblasti motoriky. Motorická neobratnost je častým jevem až do dospělosti. V ranné dospělosti se mohou vyskytovat psychotické stavy. Schopnost samoobsluhy a zvědavost ve vztahu k okolí ve věku tří let musí být na srovnatelné úrovni jako při normálním intelektuálním vývoji. Pro diagnózu nejsou podstatné časté speciální schopnosti, které se vztahují k neobvyklým činnostem. Mezi určující prvky tedy patří disharmonický vývoj osobnosti s převažující poruchou v oblasti sociální interakce a komunikace. Není narušen vývoj řeči ani inteligence. Verbální projev bývá nápadný svou monotónností a pedantickým důrazem na správné použití jazyka. Bývají motoricky neobratní. Mají nápadné, velice specifické, stereotypní zájmy podobně jako autistické děti. Jejich prognóza je lepší než u autistů, ale mívají problémy, především v oblasti sociální adaptace. Své obtíže si uvědomují, a proto se u nich často rozvíjí deprese, bývá zvýšené riziko suicidálního chování (Harris, 1998; Graham a kol., 1999, Attwood 2005). ( Více viz kapitola 2.1). Desátá revize Mezinárodní klasifikace nemocí (MKN - 10) dále řadí do této kategorie poruch psychického vývoje: Jiné pervazivní vývojové poruchy F 84.8, 13

Pervazivní vývojovou poruchu nespecifikovanou F84.9. Toto je zbývající diagnostická kategorie, která by se měla používat pro poruchy, na které se hodí všeobecný popis pro pervazivní vývojové poruchy, u kterých však nedostatek vhodných informací nebo protichůdné nálezy znamenají, že kriteria nevyhovují žádné z ostatních kódovaných kategorií v F84. (MKN-10, s. 225). 1.4 Strategie výchovy a vzdělávání žáků s poruchami autistického spektra Všechny děti s autismem se od sebe nějakým způsobem liší. Rozdíly jsou v mentální úrovni, v různé míře a četnosti výskytu autistických symptomů, v rozdílných percepčních schopnostech, v úrovni a způsobu komunikace, v temperamentu, v odlišné schopnosti koncentrace a podobně. Při uplatňování individuálního přístupu je nutné zohledňovat hledisko, že každý člověk je jiný, každý má své vlastní priority, schopnosti i jejich hranice. TEACCH program (Treatment and education of Autistic and related Communication of Autistic and related Communication handicapped Children Terapie a vzdělávání dětí s autismem a dětí s příbuznými vadami komunikace) je program s ověřenou efektivitou. vstupuje nyní do druhé desítky let svého trvání... (Schopler, Jelínková 2006, s. 6). Je modelovým programem péče o děti s autismem v každém věku. Vznikl jako reakce na neporozumění problematice dětí s autismem. Skupina zainteresovaných lidí v čele s profesorem Erikem Schoplerem tím vytvořila nové pojetí výchovně vzdělávacího přístupu, strukturované učení s vizuální podporou (Jelínková 2004). Program dle Jelínkové lze na základě dlouhodobých zkušeností ve Spojených státech amerických, následně v Evropě a v České republice shrnout do tří postupných kroků. Nejprve musíme vždy vyhodnotit individuální schopnosti a dovednosti dítěte. Zjištěná úroveň se stane východiskem pro tvorbu výukové strategie, obsahující krátkodobé i dlouhodobé cíle. Cíle jsou součástí individuálního výchovně vzdělávacího programu. Tyto tři kroky jsou v podstatě základními principy programu. Je to v první řadě individuální hodnocení a individuální výchovně-vzdělávací přístup, strukturované 14

prostředí a vizuální podpora. Mezi hlavní zásady TEACCH programu patří identifikace a další rozvíjení naznačovaných dovedností, komunikace s vizuální podporou, strukturované učení (prostoru i času), individuální přístup založený na individuálním hodnocení, úzká spolupráce s rodiči, pozitivní přístup k rozvíjení schopností, k nápravě problémového chování, celoživotní vzdělávání, návaznost a komplexní nabídka služeb. V České republice se využívá metodika tohoto programu - metoda strukturovaného učení. Proces učení se opírá o principy kognitivně-behaviorální terapie. Metodika strukturovaného učení akceptuje zvláštnosti autistického myšlení a přizpůsobuje se specifikám dítěte (dítě se tedy nepřizpůsobuje osnovám). Cílem programu je využít všechny potenciální schopnosti autistického dítěte, maximálně rozvíjet jeho dovednosti a minimalizovat problémové chování. Prvním krokem je zjištění a zhodnocení dosažené vývojové úrovně dítěte ve všech funkčních oblastech (Schopler 1979). Nedílnou součástí TEACCH programu je Psychoedukační profil (PEP, AAPEP), který poskytuje objektivní podrobnou informaci o úrovni schopností a dovedností dítěte v jednotlivých funkčních oblastech. PEP je určen pro děti do sedmi let, s menšími úpravami do 12 let. Oceňuje např. oblast percepce, imitace, jemné a hrubé motoriky, souhry oko -ruka, kognitivní a verbální schopnosti, patologie, poskytuje dostatek času s minimálním použitím řeči. Využívá skóre splnil - naznačuje - nesplnil, což je základem tvorby vhodných individuálních plánů. Psychoedukační profil pro mládež a dospělé - AAPEP vychází z PEP testů. Cílovou skupinou jsou klienti s autismem, jejichž intelekt se pohybuje v pásmu střední až těžké mentální retardace. Je to nejpočetnější skupina v autistické populaci. AAPEP se dá využít i pro klienty středně až těžce mentálně retardované (Jelínková 2006). Občanské sdružení AUTISTIK přeložilo a iniciovalo vydání základních metodických materiálů programů TEACCH, a to: CARS - posuzovací škála pro děti s autismem, Psychoedukační profil pro děti s autismem (PEP-R), Strategie a metody výuky dětí s autismem a dalšími vývojovými poruchami, Výukové aktivity pro děti s autismem. Institut pedagogicko psychologického poradenství (IPPP), v rámci projektu Speciálně pedagogická diagnostika u klientů s poruchami autistického spektra, vydal v roce 2004 Edukačně hodnotící profil dítěte s poruchou autistického spektra a v roce 2005 Edukačně hodnotící profil žáka s poruchou autistického spektra. Autory obou hodnotících profilů jsou PaedDr. Věra Čadilová z Prahy a Mgr. Žampachová z Brna. 15

K dispozici je také CD s počítačovým programem k vyhodnocování (Čadilová, Žampachová 2004). Na základě aktuálního zhodnocení jsou stanoveny výukové postupy pro krátkodobé i dlouhodobé cíle, které jsou pak zahrnuty do individuálně vzdělávacího plánu. V současnosti se dle Krejčířové (in Říčan 2006, s.154) střetávají dva vzdělávací proudy žáků s poruchami autistického spektra. Tendence k maximální možné integraci do běžných škol a zřizování škol jen pro žáky s poruchami aitustického spektra. Jelínková (2000) upozorňuje na nezbytnost funkční integrace, která bere v úvahu i možnosti rozvoje klienta jako občana s handicapem v budoucnosti. Integrace musí být konečným cílem našeho snažení a ne pouze prostředkem. (Jelínková 2000, s. 12). Při učení jsou využívány konkrétní, zejména zrakové podněty autismus ale znamená především poruchu sociálních vztahů. Krejčířová (in Říčan 2006, s.154). Náprava problémů, které se objeví ve výuce sociálního chování může probíhat i formou psychoterapie. Existuje celá řada terapií. Podstatou různých terapií jsou různé názory na etiologii autismu (Jelínková 2000, Krejčířová 2006). Terapie objímáním dle příznivců terapie je základem poruchy chybění pevné vazby mezi matkou a dítětem. Cílem je obnovení, vytvoření této vazby (Krejčířová in Říčan 2006, s. 155). Intenzivní behavoriální terapie vychází z organické etiologie, učení je založeno na pozorování jiných, jak se učí. Efektivita vyžaduje individuální terapii po 2 roky až 40 hodin týdně (Krejčířová in Říčan 2006, s. 155). Interakční muzikoterapie - předpokládá stejnou etiologii, důraz kladen na rozvoj komunikace a vztahu rodič neb učitel a dítě s handicapem. Cílem je dosažení sdíleného porozumění, které je předpokladem pro mluvnou řeč (Krejčířová in Říčan 2006, s. 155). Son - Rise je terapie orientovaná na dítě, založená na lásce a akceptaci dítěte. Autory terapeutického programu jsou manželé Kaufmanovi z USA, kteří s ním vyléčili svého autistického syna. Lze jej ale využít nejen pro děti s poruchami autistického spektra. Probíhá výhradně v rodinném prostředí. Vždy pouze jeden terapeut pracuje s dítětem ve speciálně upravené místnosti. Dítě má vedoucí úlohu a terapeut, rodič, se stane součástí světa dítěte (www.apla.cz). 16

1.5 Legislativní podklady pro vzdělávání žáků s poruchami autistického spektra Výchova a vzdělávání dětí s poruchami autistického spektra v předškolních a školních zařízeních se řídí Zákonem č. 561/2004 Sb. o předškolním, základním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání (školský zákon), novelizovaný zákonem č. 624/2006 Sb. a vyhláškou č. 73/2005 Sb. ve znění novelizace č. 62/2007 Sb. o vzdělávání dětí, žáků a studentů se speciálními vzdělávacími potřebami a dětí, žáků a studentů mimořádně nadaných (www.msmt.cz). Vzdělávání jedinců se speciálními vzdělávacími potřebami a vzdělávání jedinců mimořádně nadaných se uskutečňuje s pomocí podpůrných opatření, která jsou odlišná nebo jsou poskytována nad rámec individuálních pedagogických a organizačních opatření spojených se vzděláváním žáků stejného věku ve školách, které nejsou samostatně zřízené pro žáky se zdravotním postižením. Poruchy autistického spektra, tedy i Aspergerův syndrom, jsou pro potřeby tohoto zákona zahrnuty pod označením autismus. Děti, žáci a studenti se speciálními vzdělávacími potřebami mají právo na vzdělávání, jehož obsah, formy a metody odpovídají jejich vzdělávacím potřebám a možnostem, na vytvoření nezbytných podmínek, které toto vzdělávání umožní a na poradenskou pomoc školy a školského zařízení. Mají právo bezplatně užívat speciální učebnice, didaktické a kompenzační učební pomůcky, které jim poskytuje škola. Dle povahy zdravotního postižení mohou být zřizovány školy, se souhlasem krajského úřadu v rámci školy třídy, oddělení, studijní skupiny se vzdělávacími programy upravenými dle povahy zdravotního postižení. Se souhlasem krajského úřadu může ředitel školského zařízení zřídit funkci asistent pedagoga. Pro některé žáky s Aspergerovým syndromem může být uplatněn 12 vyhlášky č. 73/2005 Sb. ve znění novelizace č. 62/2007 Sb, který se týká nadaných dětí, žáků a studentů a 1, určující podpůrné prostředky pro vzdělávání mimořádně nadaných žáků. V některých případech můžeme při vzdělávání žáků a studentů s Aspergerovým syndromem přistoupit k jinému způsobu plnění školní docházky, který upravuje Zákon č. 561/2004 Sb. (školský zákon), novelizovaný zákonem č. 624/2006 Sb. Jiným 17

způsobem plnění se také rozumí individuální vzdělávání, uskutečňované bez pravidelné účasti ve škole. Vzdělávání žáků s Aspergerovým syndromem se opírá o vyhlášku č. 73/2005 Sb. ve znění novelizace č. 62/2007 Sb. Žáci s autismem jsou zařazení mezi žáky s těžkým zdravotním postižením a těmto žákům s ohledem na rozsah speciálních vzdělávacích potřeb náleží nejvyšší míra podpůrných opatření. Za žáky s těžkým zdravotním postižením se pro účely vyhlášky považují dále žáci s těžkým zrakovým postižením, těžkým sluchovým postižením, těžkou poruchou dorozumívacích schopností, hluchoslepí, se souběžným postižením více vadami. Podpůrnými opatřeními ( 1) při speciálním vzdělávání se pro účely této vyhlášky rozumí využití speciálních metod, postupů, forem a prostředků vzdělávání, kompenzačních, rehabilitačních a učebních pomůcek, speciálních učebnic a didaktických materiálů, zařazení předmětů speciálně pedagogické péče, poskytování pedagogicko-psychologických služeb, zajištění služeb asistenta pedagoga, snížení počtu žáků ve třídě, oddělení nebo studijní skupině nebo jiná úprava organizace vzdělávání zohledňující speciální vzdělávací potřeby žáka. Formy speciálního vzdělávání žáků se zdravotním postižením jsou řešeny 3 vyhlášky č. 73/2005 Sb. ve znění novelizace č. 62/2007 Sb. Speciální vzdělávání může být formou individuální integrace, formou skupinové integrace či ve škole samostatně zřízené pro žáky se zdravotním postižením nebo kombinací všech výše uvedených forem. Individuální integrací se rozumí vzdělávání žáka v běžné škole, nebo v případech hodných zvláštního zřetele ve speciální škole určené pro žáky s jiným druhem zdravotního postižení. Individuálně integrováno může být v běžné škole nebo ve speciální škole s asistentem pedagoga nebo bez asistenta pedagoga. Individuální integrace poskytuje dítěti s autismem příležitost navazovat pozitivní sociální vztahy, učit se reagovat na své vrstevníky. Učitelé i ostatní žáci si mají možnost vytvářet kladný vztah k postiženým. Podmínkou, aby dítě bylo integrováno je nutnost schopnosti akceptace, ochoty a obeznámenosti ředitele školy s problematikou autismu, aby každý učitel nejen znal specifické projevy autismu, ale uměl je i vysvětlit ostatním, a v neposlední řadě, aby znal jejich funkci a věděl, jak se s těmito projevy vyrovnat. Se základní problematikou by měl být obeznámen i správní personál školy (uklízečky, kuchařky), ale i učitelé, kteří přímo žáka s autismem nevyučují. Výuka autistického žáka je velmi náročná, ředitel školy by měl náročnost práce 18

ocenit a poskytnout učiteli k práci veškeré možné podmínky, i čas na speciální přípravu výuky postiženého žáka. Učitel by měl mít vědět o možnosti konzultovat své případné problémy s týmem odborníků na autismus, měl by mít na zřeteli, že je nutné tyto problémy řešit okamžitě, odkládané problémy mohou záhy přerůst do neřešitelných problémů. Důležitá je přítomnost asistenta, který by měl být vzdělán v problematice autismu, postoj rodičů zdravých dětí. Učitel by měl dokázat všechny zúčastněné předem připravit na specifické potřeby integrovaného dítěte, tyto potřeby a odlišnosti v přijatelné formě vysvětlit, musí umět zdravé děti i jejich rodiče motivovat ke spolupráci a toleranci. Pro úspěšnou skutečně funkční individuální integraci je třeba, aby dítě nebylo ve třídě pouze fyzicky přítomno, ale aby mělo základní společenské návyky, dokázalo se soustředit na práci ve skupině, bylo schopné se aktivně účastnit dění ve třídě, a to jak při výuce, tak o přestávkách. Skupinovou integrací se rozumí vzdělávání žáka ve třídě, oddělení nebo studijní skupině zřízené pro žáky se zdravotním postižením v běžné škole nebo ve speciální škole pro žáky s jiným druhem zdravotního postižení. Skupinově integrován může být jedinec ve škole s třídou pro děti s poruchami autistického spektra. V ČR je jediná základní škola, která ve školním roce 2004/05 otevřela třídu pro žáky s Aspergerovým syndromem, ZŠ J.Seiferta ve Vlkově ulici v Praze (více viz kap. 3.2). 3 Žák se zdravotním postižením se přednostně vzdělává formou individuální integrace v běžné škole, pokud to odpovídá jeho potřebám a možnostem a podmínkám a možnostem školy. Pravidla pro sestavení individuálních vzdělávacích plánů jsou stanovena v 13. Individuální vzdělávací plán se stanoví v případě potřeby především pro individuálně integrovaného žáka, žáka s hlubokým mentálním postižením, případně také pro žáka skupinově integrovaného nebo pro žáka speciální školy. Individuální vzdělávací plán vychází ze školního vzdělávacího programu, závěrů odborných vyšetření (speciálně pedagogického, psychologického, lékařského, školského poradenského zařízení,..), z vyjádření zákonných zástupců žáka či zletilého žáka. Je součástí dokumentace žáka. Je závazným dokumentem, zajišťujícím speciální vzdělávací potřeby. Za jeho zpracování zodpovídá ředitel školy. Je vypracováván ve spolupráci školského poradenského zařízení a zákonných zástupců či zletilého žáka. Dodržování postupu a všech opatření daných individuálním vzdělávacím plánem 19

sleduje a dvakrát ročně vyhodnocuje školské poradenské zařízení (více viz. kapitola 2. 4). Hlavní činností asistenta pedagoga ( 7) - pracuje ve třídě na základě posouzení odborného pracoviště. Charakter potřeb individuálně integrovaného žáka ve většině případů vyžaduje natolik individuální přístup, že vyučujícímu znemožňuje věnovat se v potřebné míře žákovi i ostatním dětem. V těchto případech je jeho přítomnost nutností. Pracuje pod přímým vedením učitele a je přítomen ve třídě po celou dobu vyučování. Podílí se přímo na vytváření struktury, pomáhá dítěti s vytvářením pracovních návyků, verbální pokyny určené celé třídě činí srozumitelnými pro autistické dítě (vizuální podpora), pomáhá dítěti se zvládáním sociálních situací, se sociální adaptací v době přestávek, s orientací v prostoru a v čase. Učitel a asistent pedagoga by měli tvořit jednotný tým, důležitá je vzájemná komunikace a informovanost, vymezení kompetencí. Asistent pedagoga by se měl podílet na vypracovávání a uplatňování individuálního vzdělávacího plánu. Vyhláška č. 73/2005 Sb. ve znění novelizace č. 62/2007 Sb. se v 8 zabývá organizací speciálního vzdělávání a 9 řeší zařazování žáků se zdravotním postižením do speciálního vzdělávání. Počty žáků ve třídě, oddělení a studijní skupině zřízené pro žáky se zdravotním postižení určuje 10. Třídu nebo studijní skupinu zřízenou pro žáky s velmi vysokou mírou podpůrných opatření (autismus s přidruženým zdravotním postižením) může navštěvovat nejméně čtyři a nejvíce šest žáků. Třídu nebo studijní skupinu zřízenou pro žáky vysokou mírou podpůrných opatření (autismus) se počet žáků zvyšuje na pět až sedm žáků. Shrnutí Termín autismus zavedl na počátku 20. století Eric Bleuer, švýcarský psychiatr. Autismus byl řazen mezi schizofrenní psychózy. Na konci 20. století se pojetí autismu rozšiřuje (narušení vývoje mnohočetných základních psychologických funkcí), užívají se termíny poruchy autistického spektra (PAS) či z medicínského hlediska pervazivní vývojové poruchy. Na vzniku autismu se podílí zřejmě více faktorů (biologické odchylky, metabolické poruchy, neurologické poruchy ). Jedná se o multi-systémovou poruchu. Přesnou příčinu nelze zatím přesně stanovit, není známa. Jedinci s autismem nejsou schopni chápat skutečnost komplexně. Postižení je 20