v alternativních oborech, ale odpovídající fyziku nikde nenajdete. Tito lidé už narazili na spoustu nezvyklých jevů a pokud si o nich chcete číst,

VIRGULE ÚVOD Obvykle si lidé myslí, že virgule je nějaká podivná atrakce a proutkaři jsou poněkud exotičtí cvoci, kteří pomocí svého proutku hledají na něčí zahradě vodu. Není to ani dvacet roků, kdy jsem si myslel totéž. Od té doby jsem ale nasbíral spoustu nových poznatků a protože jsem moc zvědavý, umínil jsem si, že přijdu záhadě virgule na kloub. Aniž jsem tušil, do čeho se vlastně pouštím. Ukázalo se, že budu muset revidovat celý svůj pohled na fyziku, vědu, kterou mám rád. A to, věřte mi, nebylo nijak snadné. A stejně obtížné je o tomto tématu psát. Tedy ne že by byl problém sám o sobě nestravitelný, to určitě ne, ale dotýká se témat, která věda zakázala zkoumat. Jde o to, že reakce virgule je spojována s tak zvaným mimosmyslovým vnímáním a to prý neexistuje. Rozumíte tomu? Jakpak můžeme vnímat mimo smysly? Naše vnímání se přece děje právě přes naše smyslové orgány, kvůli tomu je příroda vynalezla a nic na tom nezmění skutečnost, že dosavadní věda si s těmito smysly neví rady. Problém reakce virgule souvisí s mnoha jevy, kterými se zabývají lidé pracující

v alternativních oborech, ale odpovídající fyziku nikde nenajdete. Tito lidé už narazili na spoustu nezvyklých jevů a pokud si o nich chcete číst, dobrá je kniha Viktor Farkas, Nevysvětlitelné záhady. V jeho knize najdete velký počet záhad, ale v zásadě jde o záležitosti dvojího druhu. Některé záhady se vyznačují silovými účinky a jiné zase pracují s informacemi. Tato část mne zaujala, ale mnoho jsem si z ní vzít nemohl. Celkem správně autor odkazuje na podivné přenosy informací, které obsahuje i neživá hmota a jsou takoví lidé, že je z ní vyčtou, ale odkazy na možný fyzikální mechanismus vedou vesměs k pokusu EPR, ke kvantové provázanosti částic a k teoriím, které předpokládají vědomí i u částic. Velmi rozumně je ve snaze pochopit podivnosti tohoto světa postulován Bellův teorém, ale pokud z něj chcete vyvodit prakticky použitelná fakta, neuspějete. Tato část fyziky je stále v pohybu a v současném stavu upřímně řečeno nevyhovuje inženýrskému myšlení, které hledá především praktická řešení. Ještě s jedním přístupem se člověk může setkat, jde o tak zvanou esoteriku. Když jsem začal mít dobré praktické výsledky, přifařily se ke mně postupně dvě partičky esoteriků, tj. lidí, kteří měli plnou hubu tajemných učení a všelijakých astrálních kydů. V obou případech se z nich vyklubali obyčejní lháři a zloději a pokud se setkáte s esoteriky tohoto druhu, pošlete je radši tam, kam patří. O virguli už jsem napsal knihu, který vyšla, za čas se mi přestala zamlouvat a přepsal jsem ji, nová verze také vyšla pod titulem Základní kniha o virguli a nejspíš by mohla stačit, ale něco se mi pořád nezdá být v pořádku. Dnešní fyzika zpracovává objevy učiněné před sto lety (i když kvantová mechanika je o něco mladší), nic zásadně nového se zdánlivě neobjevilo a pokud se něco takového vyskytne, je to často zametáno pod koberec. Opravdu, tak to dneska chodí. Nemusíte mi věřit, ale můžete si o problému něco přečíst. Lidí, kterým vadí dnešní zkorumpovaná věda, je čím dál víc, ale velmi dobrá je kniha Johannes Jürgenson, Věda bez skrupulí aneb Obchod s fiktivními fakty. Moc jsem tuto knihu uvítal, protože jsem začal shromažďovat poznámky pro podobný text. To víte, člověka potěší, že i jiným vadí chování vědeckých celebrit, které za úplatu lžou jako pastoři. Jsou to hanbáři. Může se stát, že text čte člověk placený (doufám, že dobře) ze státních peněz a může se začít i durdit, že nejsem uctivý tam, kde on je. Vůbec se mu nedivím, ale mohl by si přečíst knihu. Například pánové Klaus Dona a Reinhard Habeck napsali knihu Zakázaná archeologie a lidé by ji měli číst a zamýšlet se nad ní, protože jde o učebnicový příklad vědecké reality, která neuznává nepohodlné skutečnosti a ze všech sil prosazuje ve svém oboru tak zvaný standardní model. Oba autoři se s ním střetli. Jde o to, že lidstvo jako takové prý vzniklo v Africe, zformoval se Homo Sapiens Sapiens a ten vyrazil do světa a převládl, podle genetiků prý to bylo původně jen pár set jedinců. Už tohle samo o sobě myslící člověk prostě nepobere a oba autoři jsou nejen lidé myslící, ale i zvídaví. A navíc se zajímali o nálezy z pradávných dob, které standardní historku prostě staví na hlavu a umínili si, že uspořádají výstavu právě takových nálezů. Výstavu dali dohromady, ale moc zajímavé bylo jednání s oficiálními muzei, jejich papaláši prostě k výstavě nepřispěli. Rozumíte tomu? V depozitářích se povalují hromady nálezů, které vyvrací současné vědecké názory na vývoj člověčího druhu, ale to víte, nález sto padesát milionů let starého kladiva prostě neokecáte. A tak nezbývá, než podezřelé exponáty zatajit před lidmi a tvrdit furt to své. My občané s tím ale musíme počítat. A uvědomit si význam standardních modelů. Ony jsou na světě proto a jen proto, aby nám řekly, že včera bylo hůř a dnes je lépe, že jsme byli v minulosti blbější ještě více, než dnes a vůbec, že pokrok spěje kupředu. A to tedy spěje. Když se podíváte očima podporovanýma fungujícím mozkem na právní, politické a ekonomické standardní modely, zjistíte, že sledují jediný cíl: Stále rychlejší rozevírání nůžek mezi chudými a bohatými. A to je tedy zatra mizerný pokrok, nemyslíte? Nicméně každý, kdo se zaobírá něčím opravdu novým, by měl vědět, že není v tomto světě vítán a pokud si myslí, že to, co prospěje lidem, prospěje i jemu, ať si hned dá pár facek a za každým rohem si je poctivě vrátí. Nikoliv. Může uspět, pokud jeho dílo zrychlí otevírání ekonomických nůžek, jinak je bez šancí. Tohle jsem si uvědomil hodně brzy a od svého úsilí jsem nic neočekával a neočekávám. Totéž by měl pochopit každý, kdo spřádá nové myšlenky a dochází k nestandardním závěrům. Musí holt počítat s tím, že je sám a bude sám a musí být nad věcí. To rozhodně.

Rozhodl jsem se tedy ještě jednou psát o virguli a tentokrát nebude text nijak zvlášť zábavný, protože ve skutečnosti jde o závažné téma, neboť koresponduje s jevy, které zrovna nezapadají do současného oficiálního vědeckého obrazu světa. Jenže s tímto obrazem začínají dnes polemizovat i opravdoví vědci, takoví, kterým nejde jenom o pocty, vliv a penízky. A to je dobře. První kontakt s virgulí Bylo to v devadesátých letech, krátce po převratu. Zabýval jsem se tehdy spoustou činností, vesměs šlo o odbornou práci a byl jsem v jednom kole. Jednoho dne za mnou na jedno pracoviště přijeli dva lidé, prvního jsem znal, patřili jsme kdysi dokonce do jedné party. Přednesli zajímavý problém: Vyrábí přenosná zařízení pro fotografování aury bříšek prstů pro diagnostické účely. Ačkoliv jsou přístroje po elektrické a konstrukční stránce totožné, dávají rozličné výsledky. Protože jsem posedlý luštěním záhadných technických problémů, dohodli jsme schůzku a pomalu jsem se začal seznamovat s detaily. Vlastní technické zařízení mne příliš nezajímalo, šlo o to, aby byl na ploše generován jediný ostrý elektromagnetický puls. Nad plochou byl fotografický papír, na něm prsty diagnostikované osoby a výsledkem byla černobílá fotografie ukazující, jak z prstů proudí cosi, co prý je aura. Podle tvaru téhle aury se dalo spolehlivě a levně diagnostikovat. Tedy nebýt právě těch rozdílů v zobrazení různými přístroji. Oba výrobci soudili, že za něco takového, jako je aura, mohou určitě mezony a protože se v takových věcech vyznám, mohl bych přijít na to, kde je zakopaný pes. Řekl jsem jim rovnou, že mezony můžeme vyloučit už v první aproximaci, protože jejich úloha v jádře atomu je jiná a co je podstatné, zařízení nepracuje s dostatečné velkými porcemi energie, aby se mezonům zamlouvaly. Pokud mám problém luštit, musím se nejdřív seznámit s tím, co je aura a proč se dá vyfotit ve vysokofrekvenčním elektromagnetickém poli což vlastně znamená, že může jít o něco jiného, o neznámé pole, která za těchto podmínek reaguje právě takovým způsobem a vazbí s polem elektromagnetickým. Ukázalo se, že i oni se snažili poučit o tom, co je aura a tak jsem při studiu nemusel začínat úplně z ničeho, něco už přečetli a nyní jsem tedy četl i já. Teď předběhnu děj. Netrvalo to příliš dlouho a problém jsem rozluštil, ale nikdy jsem jim řešení neprozradil. Začínalo mi být jasné, že ho nezaplatí a já už jsem v životě rozdal moc nápadů a když vypukl kapitalismus, skončil jsem s tím. Záhada však vedla naprosto jistě k pokladnici dalších záhad a protože jsem nějaké peníze měl, rozhodl jsem se, že na ní budu pracovat. Sice to dělat nemusím, lepší by určitě bylo, kdybych se věnoval podnikání a hrabal penízky, ale nikdy bych si neodpustil, že jsem pustil z hlavy jednu z vůbec největších záhad, kterou se člověk na této zemi může zabývat. V této chvíli opustím chronologický popis událostí, protože informace člověk získává na přeskáčku a postupně si je zařazuje. Například pokud jde o problém virgule, záměrně jsem se tenkrát vyhýbal jakékoliv literatuře o ní, abych se nenechal ovlivnit. Něco jsem si přečetl až tehdy, když bylo všechno jasné a prokázané. Teď ale čtěte o tom, jak chápou virguli jiní lidé. Předem byste ale měli vědět, že je zásadní rozdíl mezi tím, kdo virguli užívá a VÍ, že ta věc funguje a člověkem, který tuto zkušenost nemá, navíc si zpravidla hraje na chytráka a ohání se vědeckými poznatky. Jeho postoj je potom až směšně iracionální, protože upadá na úroveň hlupáka a jediné, co mu zbývá, je blábolení typu věřím tomu nevěřím tomu. Ve shodě s dříve uplatňovaným právem budiž slyšena i druhá strana. Dnes je, pravda, takový přístup považován za špatný a opozice je umlčována a odstrkována, ale bez dobré opozice se nic rozumného neprosadí a když se rozhlédnete kolem sebe, sami musíte uznat, že rozum dnes opravdu dostává na frak. Velmi dobrým oponentem je RNDr.Emil Kašpar DrSc. Napsal knihu Populárně a vědecky o proutkaření a tu vydala Jednota českých matematiků a fyziků. Autor s virgulí nepracoval, takže nezažil ten překvapivý pocit, když cítíte, že na něco reaguje. Pan doktor psal knihu s úmyslem prokázat, že virgule je podvod a věc nevědecká a ve skutečnosti sepsal dobrý seznam omylů proutkařů, Kdyby zůstal jen u toho, byla by kniha dobrá, ale on si předsevzal odhalit tajemství virgule a udělal to tímto způsobem:

Odvodil rovnici, dávající do souvislosti ohybový moment M, kterým působí proutkař na držadla virgule s úhlem φ o který se vychýlí vrchol virgule. Model ověřil tím, že upnul virguli do svěráku a když ho utahoval, vrchol virgule se vychyloval. Po stránce mechanické je všechno v pořádku, jenže, víte, lidé používají velké množství typů virgulí, od vidlice z větví přes všelijaká kyvadla a pružiny až k přesnějším jednoročním virgulím a rovnici, kterou pan doktor odvodil, na ně nelze aplikovat. Na obrázku vidíte přesnou virguli typu T. Lze velice snadno odvodit vztah mezi silou F, kterou na ni působí prsty proutkaře a pohybem konce virgule (body A a B). Řešením je rovnice tlumeného kmitání, konec virgule párkrát kmitne kolem nejnižší polohy a zastaví se. Tedy měl by se zastavit, ale když máte v ruce virguli, zjišťujete, že se chová jinak. A je vám za chvilku jasné, že s mechanickým modelem virgule zřejmě nevystačíte. Když jsem se začal seznamovat s virgulí, byl to jednoruční typ Motýlek, spočítal jsem a nechal vyrobit staticky vyváženou virguli. Chtěl jsem prostě vědět, jestli na virguli působí nějaká síla, která ji vychyluje a během pár minut bylo všechno jasné. Staticky vyvážená virgule na nic nereaguje a z toho plyne, že pohyb virgule obstarávám já sám tím, že všelijak nakláním prsty. Reakce virgule je tedy mojí reakcí na nějaké pole a celý přístroj sestává z mé osoby a ukazovátka, které držím v ruce.

Ne že bych si tímto zjištěním nějak zvlášť polepšil, ale přestal jsem se trápit hledáním mechanických modelů virgule. Ještě bych se rád zastavil u zjištění, které pan doktor popisuje na straně 109 své knihy. Chodil krajinou s přítelem, který pracoval s virgulí a na jednom místě řekl: Tady je pramen. Dali na to místo značku a pan doktor ji v nestřežené chvíli přemístil o kousek dál. Po čase chtěl, aby přítel ověřil, jestli je pramen pořád na svém místě a virgule reagovala na přemístěnou značku. Pan doktor to pochopitelně považoval za kardinální důkaz své hlavní myšlenky o podvodnících proutkařích a nezamyslel s nad tím, co se skutečně stalo: Proutkař s virgulí v ruce reagoval na značku, nic víc a nic míň. Vysvětlení není vůbec jednoduché a rozdělím ho na dvě části. Vezmu si na pomoc knihu doktora Bienika Geopatogenní zóny (může být i moje kniha BU-BU-BU). Je tam pasáž popisující potíže s vytýčením GPZ pomocí virgule. Stane se, že jeden senzibil vnutí svoji představu ostatním a oni se pak mýlí. Skutečné vysvětlení se odvíjí od vlastností nábojů. Náboj, myšleno energetický náboj, je nahromaděná energie o určité potenci a specifických parametrech. Ano, energie, která má bezprostřední vliv na zdravotní stav živé tkáně, se dá shromáždit ve formě nábojů v celkem libovolné hmotě. Pracoval jsem s těmito náboji tak, že je pozoroval velmi dobrý senzibil a říkal, co podle jeho mínění mohou vyléčit. Byl přesný a nezažil jsem omyl. Předměty opatřené energetickým nábojem ležely na zemi a když jsem jeden zvedl, řekl mi, že na podlaze po něm zůstal zvolna mizící energetický otisk. A to je správné vysvětlení značka (označující pramen) prostě převzala otisk pramene. Úplně jiný názor na virguli najdete v knize, kterou napsal pan Czeslaw Spychalski, jmenuje se Radiestezie v domě i na zahradě. Autor nejprve vysvětluje, že virgule je prastará pomůcka. Lidé si všímali toho, že některá místa prostě škodí zdraví a postupně přišli na to, že k jejich nalezení poslouží virgule. Je to naprostá pravda, ale dnes se spousta vědců zviditelňuje tím, že popírají existenci GPZ, jevu, o kterém vědí starou bačkoru. Pan Spychalski píše i o tom, že virgule má mnoho využití, s její pomocí prý lze získat spoustu informací. Tato myšlenka je zajímavá, protože něco takového je možné jen tehdy, pokud se kolem nás rozprostírá informační pole (pozn. korekt. co je informační pole je vysvětleno níže v textu) a virgule (přesněji člověk s virgulí) reaguje právě na něj. Na straně 138 je v knize uvedena tato poučka: Každé těleso vyzařuje ve vymezeném, sobě vlastním směru. Později bude nutné upřesnit pojmy vyzařuje a směr, ale jinak tato poučka naznačuje, že jde o vektorové pole. Není nad to, když něco napíše dobrý praktik. RNDr. Ing. Evžen Andres napsal knihu Jak odhalit tajemství geopatogenních zón. Jako geofyzik pracoval u firmy Geoindustria a měl hovor s náměstkem nyní cituji: Když jsme se setkali, pan náměstek se mě zeptal, co vím o virguli. Cože? Jak je možné, pokračoval náměstek, že geofyzikové mají menší úspěch při vyhledávání nerostných surovin než geologové, kteří ovládají proutkařské umění? To jsem opravdu nevěděl. Vy geofyzici úkol jednou vyřešíte a pětkrát ne. Stojí to spoustu peněz, času a fyzické námahy. Někteří geologové zvládnou své úkoly pomocí virgule lépe, rychleji a s menší námahou. Pan Andres rychle zjistil, že má pro práci s virgulí talent a ona mu opravdu dobře sloužila. Dospěl ale k důležitému poznatku: Pokud chce někdo úspěšně použít virguli, musí velmi dobře vědět, co hledá, což znamená, že musí být v daném oboru odborníkem. Chce-li tedy někdo užít virguli například k diagnóze chorob, musí znát anatomii a vědět, jak fungují jednotlivé orgány. Takovým způsobem užíval virguli Ing. Radomír Husárek, autor knihy Proč škodí mikrovlnky. Na závěr kapitoly ještě nahlédněme do Akademického slovníku cizích slov: Telestezie je vnímání bez účasti známých smyslových orgánů, při kterém informace o specifických

objektech se spojuje s pohybovou reakcí na ně (kupř. proutkaření). Telestét. Je to osoba nadaná schopností uvádět v pohyb indikátor pomocí vlastní energie, která pracuje na základě podobném radarovému zjištění vzdálených předmětů nebo jiných údajů nepřístupných zraku. Indikátor je nástroj, který převádí senzibilem přijímanou informaci zjištěnou psychickým radarem v údaj, který je přenesen přes centrální nervovou soustavu na svalový pohyb rukou. Tedy jakýkoliv typ virgule, třeba pověstný proutek nebo kyvadélko. Potíže s aurou Jsou lidé, kteří ji vidí. Četl jsem kdysi o tom, že světci měli zvláště silnou auru a proto jim malíři přidali nad hlavu zlatý kroužek. No nevím, jestli je to nejlepší vysvětlení. Dnes jsme spíše ochotni přiznat osobám, kteří dokáží působit na jiné lidi, vlastnost zvanou charisma. O něm něco vím a pokud se dostanu k vlastnostem informačního pole, možná něco prozradím. Setkal jsem s se ženou, která viděla auru perfektně. Bylo to za nezvyklých okolností. Pacientka měla v jednom místě tlustého střeva nádor a odvážný lékař použil novou terapii, kterou jsme navrhli. Do fyziologického roztoku jsem vpravil silný náboj s vhodnými vlastnostmi a tuto látku dostala nemocná do žíly. Senzibilka popisovala, jak z aury mizí hnědá skvrna, která provází nádor je to už hromada let a ta nemocná paní, pokud vím, dosud žije. Tímto způsobem by se dalo léčit prakticky okamžitě, ale nikdo to nepovolí, protože tato metoda je levná. Vlastně bych měl objasnit, proč píši o auře. Inu proto, že původní zadání se týkalo přístroje, který fotil auru bříšek prstů. Na fotografiích byly k vidění čáry a obláčky vystupující z prstů a ten, kdo tuto metodu nastudoval, hned věděl: No vida, je tady tahle čára, takže náš pacient je majitelem žlučníkových kamenů. Fotografování aury objevili manželé Kirlianovi. Umístili předmět do vysokofrekvenčního elektromagnetického pole a vida, kolem předmětů se objevily podivné obrazce. Auru má úplně všechno, každý předmět, ale aura živé tkáně je složitější a také se mění. A dá se z ní vyčíst porucha zdraví. Jenže tato porucha se dá najít i virgulí. U nás kdysi proběhlo i vědecké zkoumání, šlo o výzkumný úkol ČSAV s názvem Výzkum a využití mentální energie v praxi. Vedoucím tohoto úkolu byl PaeDr. František Kahuda. Protože šlo o oficiální úkol, musí být výzkumná zpráva k sehnání v knihovně Akademie. Z této zprávy použiji tři informace. V nemocnici v Šumperku používali výzkumníci virguli a hledali s její pomocí nemocné orgány a nemýlili se. Tedy na jedné straně aura, na druhé straně virgule. Aura zobrazuje interakci čehosi s elektromagnetickým polem. Musí to tak být, jinak by ji nikdo nemohl ani vidět, ani fotografovat. A na tohle tajemné cosi reaguje i člověk s virgulí. Druhá informace se týká měření změn magnetického pole při práci s virgulí. Takové změny se ale nepodařilo prokázat. Třetí, nejdůležitější informace se týká práce Ing. Rumlera, který byl jedním z řešitelů úkolu.

Zobrazení ukazuje stromečky z měděného drátu (pokud byste je chtěli vyrobit, udělejte je nejméně půl metru vysoké). Stromečky vsadíte do podložky, mohou to být dřevěné destičky. Mezi stromečky natáhněte motouzy a když budete mít všechno pohromadě, vězte, že jste sestrojili anténu RUKA (ze jmen Rumler, Kahuda). Když položili před antény předmět, senzibilové viděli na špagátech vlny charakteristického tvaru a když nad provázky jezdili virgulí, reagovala na vlnovou délku těchto vln. Pro práci na anténách se hodí jednoroční virgule typu motýlek nebo T. Tady jsem je načrtl. Zhotoví se z měděného drátu průměru kolem 2mm. Fotka není ostrá, takže radši přidám popis. Vlevo typ Motýlek, rozměr A se volí tak, aby dobře seděl v ruce. Vpravo typ T, rozměry 88 a 44mm. Obě virgule se drží mezi prsty, palec nahoře, ukazovák dole. Jak vidíte, našla se bizarní, ale fungující metoda umožňující měřit vlnovou délku čehosi. Aura byla studována i dříve. V 19. století se jí zabývalo více lidí, ale tenkrát se podařilo pánovi jménem James Clerk Maxwell napsat soustavu rovnic, které popisovaly elektromagnetické pole a všichni vědci hrrr, už si s nimi hráli a dělají to dodnes. Matematický popis se podařil proto, že byly sestrojeny měřící přístroje základních elektrických a magnetických veličin. Měření aspektu spojeného s aurou se podařilo až Ing. Rumlerovi, ale ve špatné době. Pokud dnes není ve hře elektromagnetické pole, hned každý ví, že je to nevědecké ano, k takovým výšinám posléze dospěla věda. Jeden můj známý, projektant, tuhle stupiditu charakterizoval takto: Přiveď k tomu kabel silný jako nohu, dej brzdu na elektroměr, aby se neutavil a pak hned poznají, že to funguje. Jinak to nepoznají. Zkrátka v 19. století bylo možné se zabývat aurou a baron Reichenbach shromáždil skupinu dobrých senzibilů a sepsal jejich pozorování. Text najdete v knihovně: Reichenbach, Ódické listy. Je to velmi zajímavá kniha, ale vzal jsem si z ní prakticky jen jedno závažné zjištění: Senzibilové vypozorovali, že to, co vidí, je polarizované podle světových stran. Dneska se s aurou opět pracuje, a to dvěma způsoby. Jeden z nich jsem zmínil, jde o levnou a přesnou diagnostiku. Nyní k druhému způsobu. Jeho popis najdete v časopise PHOENIX 6/2006, článek BARVY NAŠÍ DUŠE. Jde o to, že v Rakousku je k sehnání přístroj fotografující auru s expozicí 5 až 15 vteřin. Je nabíledni, že za takovou dobu se zjeví jen rozmazané barevné flekance v okolí hlav fotografovaných občanů, ale je to opatřené pěknou legendou: Prý jsou tam zobrazeny éterické, emocionální, mentální a astrální vrstvy a pokud je někdo opravdový borec, vnímá astrální zónu až v šesté vrstvě. No nic. Kdo si hraje, nezlobí. Na jednom německém satelitním kanále jsem viděl film o auře a šlo o kvalitní záběry v převážně modrém spektru. Proč v modrém, objasním později. Fotografovaná aura se neshoduje s tou, kterou vidí senzibilové a ani oni sami nevidí jednotně. Ostatně ne vždycky se kryje to, co vidí oko s tím co sejme fotoaparát. Například na fotce sluneční korony při zatmění

uvidíte něco jiného, než jste spatřili na vlastní oči. Jak vidíte, informaci se přihrnulo větší množství, ale zatím z nich nelze zmoudřet, to tedy ne. Dalo se ale měřit, postavil jsem anténu RUKA a měřil a měřil a zjišťoval moc zajímavé věci. Začalo být jasné, jaký význam v přírodě má ta která vlnová délka a také to, že chorý orgán má jinou vlnovou délku než orgán zdravý. Z velkého množství měření nakonec vyplynulo, že zdravé prostředí má v přírodě nastavenu určitou vlnovou délku a na ní jedou i zdravé orgány. Geopatogenní zóna má vlnovou délku odpovídající chorému orgánu a mokřadní rostliny jsou na tom ještě hůř. Ony ano, ale ne voda. Ta je před mokřadem co do vlnové délky nemocná, ale za mokřadem zdravá. Zkrátka dověděl jsem se toho moc a moc. Stále jsem ale nevěděl, co je aura a proč a nač reaguje člověk s virgulí v ruce. Potíže s polem Vektorová pole se v matematice popisují určitým způsobem a neměla by vzniknout teoretická nesnáz, jenže to, co jsem věděl, ke kvalitnímu popisu nestačilo. Ostatně za chvíli sami uvidíte, že ani popis elektromagnetického pole není bez určitých kostlivců ve skříni. Nyní budou následovat dvě informace, které pomohly problém vyřešit. První z nich se týká patentu č. 93304. Pan Karel Drbal sestrojil pyramidku z papíru. V ní byl stojánek, na něj se položila tupá žiletka a pyramidka ji nabrousila. V papírové dutině se tedy odehrálo něco velice reálného a muselo tam působit pořádně silné pole, ostatně zkuste si nebrousit tupou žiletku. Hned poznáte, že na pyramidku nemáte. Druhá informace se týká pana Wilhelma Reicha. On byl žákem slavného zakladatele psychoanalýzy Freuda, ale názorově se s ním rozešel. Jeho osud je zajímavý, protože jeho práce se dotýká základních principů současného uspořádání lidské společnosti. Myslím, že žádnému čtenáři neuškodí se s nimi stručně seznámit. Zikmund Freud přišel na to, že obchodně výhodnější je lidi strašit. Člověk prý je hříčkou pudů a má zakódován pud destrukce a radost z ničení a musí se oblomit výchovou. To byl skvělý názor, protože lidé by bez strašení mohli začít přemýšlet a to se žádnému papalášovi nehodí do krámu. Oni potřebují na lidi pouštět jednoho bubáka za druhým. Reich naopak tvrdil, že člověk má v sobě zakódován pozitivní rozvoj, pokud tedy má možnost se rozvíjet. Dokonce zdarma přednášel dělníkům a tak ho postupně vyhodili z Psychoanalytické společnosti a potom z komunistické strany. V té době musel emigrovat do Norska, neboť byl Žid a v Reichu by s ním zatočili ještě hůř. A v Norsku oznámil, že objevil biologickou formu energie, kterou nazval orgon. Zanedlouho musel opět utíkat, tentokrát do USA. A tam léčil. Použil dutiny, tak zvané argonské akumulátory a léčil těžké choroby, například rakovinu. A narazil. Na moderní lékařství. Otcem moderního lékařství je starý Bill, otec zakladatele koncernu velkého JDR (John Davison Rockefeller). Starý Bill se zamyslel nad surovou ropou, kterou těžil, dal ji do malých lahviček, vymyslel pro ni název Nujol a prodával to svinstvo jako lék proti rakovině. Standard Oil Copany ten zázrak prodává dodnes, i když s malou úpravou. Surová ropa odplavuje z těla vitamíny, proto do ní přidávají trochu karotenu. Druhým základním pilířem moderní medicíny se stalo zjištění, že zpuchýřující jed Yperit napadá přednostně mladé, rychle se množící buňky. Začali ho tedy vpravovat do žil nemocných rakovinou a nazvali toto barbarství chemoterapie. Dneska už se nestydí stříkat do žil pacientů barvivo z náplní propisovaček! Ptáte-li se, jak je něco takového vůbec možné, seznamte se s dílem pana JDR. On viděl, že moderní lékařství je zdrojem obrovských zisků (dnes vlastní jeho koncern na 200 výrobců léků), ale nesmí se o tom vědět. A tak začal skupovat noviny, rádiové stanice, zkrátka sdělovací prostředky, senátory, FDA (úřad pro kontrolu potravin a léčiv v USA), protože si uvědomil pravou podstatu zastupitelské demokracie, kterou je zkorumpovatelnost. Takový stav vyhovuje gigantickým korporacím. Když něco chtějí, kývnou a politici se mohou přetrhnout, aby jim to rychle dodali. Koncern klanu Rockefellerů dnes vlastní kde co a kde koho ale tohle je příliš o politice.

Zkrátka do takového prostředí přijde doktor Reich a začne skutečně léčit rakovinu! I vymysleli na něj právní pastičku, strčili ho do kriminálu a tam zakrátko zemřel. Orgonské klece rozmlátili roku 1956 sekerami, zakázali jeho knihy a ty, co zbyly, veřejně spálili v New Yorku. Paráda, viďte? Tihle Rockefellerové, má-li člověk věřit Internetu, jsou přímo ztělesněním zla na Zemi, ostatně sami se můžete podívat na http://www.youtube.com/watch?v=rpjagy_whml a budete žasnout, jenže potíž je s ověřením. Možná jsou zlem, možná ne, Bůh suď. Lidé také mohou soudit, ale ti to činí na základě důkazů a ty, obávám se, v případě opravdu bohatých lidí v průběhu soudního řízení kamsi vymizí. Vraťme se k problému. Pan Drbal prokázal, že v dutině účinkuje pole a pan Reich s ním dokázal léčit. Je tedy na místě podívat se na fyziku, která se uplatňuje v dutině. Je tady řada dobrých vodítek, protože s dutinami pracuje elektrodynamika a vyrábí s jejich pomocí elektromagnetické vlny. Co se týče těchto vln, popisuje je tak zvaná vlnová rovnice. Vezměme například tuto rovnici pro vektor intenzity elektrického pole E. Za rozumných podmínek (pole bez nábojů, bezeztrátové dielektrikum) jde o vztah ΔE - µε δ2e δt2) = 0. Předpokládejme-li rovněž ustálený periodický děj, při němž je časový průběh dán funkcí exp(iωt), přejde vztah pro prostorovou složku na tvar (Δ + k2)e = 0 (psáno v operátorovém tvaru). Toto je známá Helmholtzova rovnice, která se uplatňuje v optice. Obvykle se řeší pomocí substituce E = Aexp(ikB), kde A je amplituda a kb fáze. Rovnice se pak rozpadá na reálnou a imaginární složku a pokud má někdo zájem se s ní seznámit, ať si otevře knihu pana Kvasila Úvod do kvantové elektrodynamiky nebo podobnou knihu. Pro naše účely je totiž tato rovnice nevhodná a nehodí se ani v elektrodynamice, protože neumožňuje výpočet uvnitř dutiny. Plyne to z tvaru Helmholtzovy rovnice a pokud budete řešit pole uvnitř kvádru se stranami b,d,w nikam nedojdete. (Do obrázku jsem přikreslil vlnový vektor k). Rovnice je tvořena třemi totožnými skalárními rovnicemi a nelze splnit okrajové podmínky, které říkají, že na hrany se může naskládat jen celistvý počet vln. Rovnice má řešení pouze pro krychlovou dutinu. Tento problém se lidi něco natrápil a hledali jeho řešení. Dobré a přehledné vztahy najdete například v knize pana plukovníka Angota Užitá matematika pro elektrotechnické inženýry, ale pro naše účely se hodí spíše postup, který zvolil pan Heinrich Hertz prostě proto, že z něj plynou určité podivnosti, které se budou hodit. Mimochodem, jestlipak víte, proč se rozepisuji o matematických problémech? Inu proto, že v dřívějších knihách jsem to neudělal a pan vydavatel poslal text k posouzení a odborníci usoudili, že jsem kdesi opsal pár pitominek z fyziky. Skutečnost je jiná, člověk musí ve skutečnosti mnoho znát, aby mohl řešit problém, který jsem tu nastínil. A je zde další závažná okolnost. Vlnová rovnice, jak vidno, neumožňuje popsat elektromagnetické pole, pokud se nalézá v prostoru, který ho omezuje. Při tom skutečnost je taková, že se vždycky nalézá v prostoru, který ho nějak omezuje.

Pan Hertz vyšel z představy, že prostředí je vybuzeno vnucenou elektrickou, případně magnetickou polarizací v objemu V a potenciály vyjádřil pomocí vektoru (v elektrickém případě) A = µ0ε0(δπe δt2) a φ = - divπe, kde Πe je elektrický Hertzův vektor. Ten musí splnit určité podmínky. Pokud je magnetická polarizace Jvn nulová a uplatní se jen elektrická polarizace Pvn, jde o rovnici ΔΠe - µ0ε0 δ2πe//δt2) = - ε0-1pvn.. Podobně lze napsat rovnici pro magnetický vektor. Výhoda tohoto postupu je v tom, že stačí určit jednu složku magnetického a jednu složku elektrického vektoru a je možné vypočítat vektory E a H. Když tedy orientujeme výpočet ve směru osy z, řešíme v ustáleném stavu dvě skalární rovnice, které ve vzduchovém prostředí mají jednoduchý tvar, např. pro elektrický případ (Δ + k2)πez = 0. Jak vidíte, není to zrovna jednoduché. Neexistuje nějaký jednodušší přístup? Kupodivu ano, ale musíme se přesunout do oboru, který se jmenuje kvantová mechanika. Pan Louis de Broglie stanovil pravidlo, že každá částice je provázena vlnou, která nese informaci o této částici. Tato vlna se označuje písmenem ψ a měřitelné veličiny se vypočtou ze součinu ψψ*. (Ne vždycky. Pro fotony a mezony tato metody selhává, ale jinak jde o nejúspěšnější nápad všech dob). Jak to tedy bude s naší krabicí s hranami b,d,w? Víme, že je prázdná a navíc uvnitř nepůsobí žádné pole, takže příslušná kvantová (Schrödingerova) rovnice má tvar (Δ + k2)ψ 0 Jak vidíte, je totožná s rovnicí pro složky z Hertzových vektorů a má dokonce stejné řešení.(rovnice platí pro částici s ostrou hodnotou impulsu p = ħk, což je v našem případě splněno). Nyní se podívejme na to, jakou informaci nám přinesla doprovodná vlna o částici, která se nachází v krabici. Úplné řešení pro ustálený, periodicky probíhající děj má tvar ψ = Aexp(ikr iωt) a přináší s sebou některé zádrhele. Nejprve tedy vypreparujeme informace. Na hrany b,d,w se vejde n,p,q vln (jsou to tedy celá čísla) a můžeme bezprostředně napsat vlnový vektor k = π(n/b,p/d,q/w) a z něj lze snadno určit vlnovou délku děje λ = 2/(n2/b2 + p2/d2 + q2/w2)1/2. Funkce ψ, kterou jsme získali, se dá graficky znázornit a obrázkem je pohybující se vlnové klubko. Jakou rychlostí se pohybuje jeho střed? Zjistíme to, když otočíme souřadnou soustavu tak, aby se směr vektoru k kryl s některou ze souřadných os, řekněme s osou x. Stálá hodnota amplitudy je potom dána vztahem kx = ωt a hledaná rychlost je w = x/t = ω/k. Vztah mezi ω a k získáme tak, že trochu upravíme rovnost platící pro energii pohybující se částice s klidovou hmotností M: ω = c(k2 + M2c4/ħ2)1/2. Potom platí w = c(1 + M2c4/p2)1/2. Můžeme vypočítat ještě rychlost danou vztahem dω/dk a dostaneme pro ni vztah v = c(1 + M2c4/p2)-1/2. Když do tohoto vztahu dosadíme za impuls vztah p = Mv(1- v2/c2)-1/2, vyjde nám že tato rychlost je totožná s rychlostí částice doprovázené vlnou ψ. A máme tu malér. Pro součin obou rychlostí totiž platí vztah v. w = c2, kde c je rychlost světla. Za takovou informaci vám tedy, pane debroglie, pěkně děkujeme! Výsledky, které jsem zapsal, jsou samozřejmě známé, rychlost částice se jmenuje grupová rychlost a rychlost středu vlnového klubka rychlost fázová. Protože rychlost částice je menší než rychlost světla, je rychlost doprovodné vlny zase vyšší než světelná, proto není doprovodná vlna považována za reálný objekt. Je fakt, že ji nikdo nedokáže pozorovat ani změřit. Kvantová mechanika se tímto problémem příliš nezabývá, protože studuje jiná řešení Schrödingerovy rovnice, ale pokud je částice nějak omezena v pohybu, v našem případě uvnitř dutiny, může to mít význam. Samozřejmě se s tím setkávají i ti, kteří pracují na rezonátorech v elektromagnetickém oboru Já teď ocituji odstavec z knihy pávů profesorů Tysla a Růžičky, myslím, že dílo se jmenuje Úvod do vysokofrekvenční techniky: Ste.54: Lze tedy říci, že přenos energie vlnovodem se zprostředkuje rovinnou vlnou šířící se pod určitým úhlem k ose vlnovodu tak, že dochází k mnohonásobným odrazům od stěn vlnovodu. Průmět této rychlosti do osy vlnovodu udává rychlost šíření této energie ve směru osy vlnovodu. To nemá chybu. Od stěn rezonátoru se mnohonásobně odráží podivné Hertzovy vlny a v ose se sune elektromagnetická vlna. Autoři se úspěšně vyhnuli nadsvětelným potížím, fyzikální vlk se nažral a elektromagnetická koza zůstala celá. Vlnovod se počítá stejně jako rezonátor čili naše krabice. Viděli jste sami, že není snadné posoudit děj, který probíhá uvnitř dutiny. Navíc zde vyvstává potíž právě s elektromagnetickými vlnami, které se pohybují rychlostí světla, tedy stejně rychle jako jejich doprovodné vlny. Ony by

sice neměly mít s virgulí nic společného, ale dokud se to neprokáže, musíme připustit i tuto možnost. S nadsvětelnou rychlostí jsou potíže, které nejlépe ilustruje pokus, jenž vymysleli pánové Einstein, Podolsky a Rosen, odtud pokus EPR. Spočívá v tom, že dvě částice, vzniklé při prvním pokusu, letí rychle od sebe a jedné z nich se nečekaně přistrčí do cesty druhý pokus, na který musí reagovat. Protože obě částice musí dohromady vyhovět kvantovým zákonům, musí bez příčiny reagovat i druhá částice. Neměla by, protože informace o druhém pokusu, který potkal její kolegyni, k ní nestačí doletět, vždyť nejvyšší rychlost, kterou může letět, je přece rychlost světla, ale ona to udělá. Tento pokus byl později potvrzen, světlo se zachovalo správně a vyhovělo kvantovým zákonům. Protože ale rychlost světla je prohlášena za nejvyšší možnou, nemohly se jeho částice vzájemně informovat zkrátka vznikl problém a bylo potřebné zastrčit kostlivce do skříně. Dnešní stav je ten, že takové částice jsou prohlášeny za kvantově provázané a budou reagovat v jednom okamžiku, i kdyby jedna z nich byla na jednom konci vesmíru a druhá na druhém konci. No nic. Konstruktéři příštích kvantových počítačů už pracují, vůbec se nestarají o žvásty kolem nadsvětelných rychlostí a najisto s nimi počítají. Ostatně takový problém už se jednou vyskytl a také byl úspěšně zameten pod koberec. Dva vědci zjistili, že některé částice se při pokusech chovají tak, jako by se otáčely kolem osy. Malér byl v tom, že když spočítali jejich otáčky, zjistili, že na obvodu rotující částice přesahuje obvodová rychlost světelnou rychlost a to se nesmí. Vyřešilo se to moc pěkně prohlášením, že částice mají vnitřní moment hybnosti, dnes se pro něj užívá termín spin. Máme tedy pohromadě některé informace o tom, co se děje v dutině a nyní je můžeme aplikovat na konkrétní případ. Rozhodla RUKA Dnešní svět prý je vědecký a nebýt vědců, sedíme nejspíš pořád ještě na stromech. Což je bohužel dosti hloupá lež. Dnešní lidskou civilizaci založili sedláci tím, že dokázali vyrobit přebytek potravy. Přesto se dnes kdejaký vzdělanec ušklíbne, když uslyší termín selský rozum. Užitý pojem má ale jiný význam, protože tento selský rozum se prostě dokázal vypořádat s mnoha praktickými problémy. Výše zmíněný vzdělanec neví, co všechno dobrý sedlák zná a umí, není mu známo, že si rozumí se zvířaty, s rostlinami a půdou a vzdělanec, pokud se nad sebou hluboce zamyslí, zjistí, že jeho hlava něco takového nesvede, protože je přeplněna sbírkou bezcenných abstraktních kydů. Selský rozum se uplatňuje v praktických oborech a když se podíváte kolem sebe, zjistíte, že náš svět není vědecký, ale technický. Bez techniky bychom se sice díky sedlákům najedli, ale pořád ještě bydleli na stromech. Tím chci říct, že praktický inženýr bere vědu s rezervou a kouká užívat selský rozum. Když pracuje na řešení praktické úlohy, zajímají ho spíše než vědecké články práce jeho kolegů, kteří dělali na něčem podobném a dospěli k tak zvaným praktickým poznatkům. V daném případě jsem, jak jste poznali, měl na čem stavět. O dutinách už se leccos ví a jde teď o ony podivné vlastnosti, které objevili pánové Reich a Rumler. Pokud je pravda to, co jsem se dověděl dosud, měly by se projevit vlnami na anténě RUKA. Já sice tyto vlny neuvidím, ale mohu je měřit. Oba výše zmínění pánové do svých dutin nepřiváděli žádnou energii. Působily tam tedy samovolně buzené kmity a to je dobrý poznatek. Příroda je totiž co se energie týče velmi dobře zařízená a když už má energii vydat, dá jí nejmenší potřebné množství. Protože jde o vlny, znamená to, že tyto vlny budou mít největší možnou vlnovou délku, protože to je právě podmínka minima energie. To ovšem znamená, že ve vlnovém vektoru k = π(n/b,p/d,q/w) se uplatní pouze čísla n,p,q s hodnotou 0 nebo 1. V představě Hertzových vektorů, které v tomto případě použiji ve tvaru (0,0,ψE,H), lze převzít tato čísla z odborné literatury, například od pana Angota. Mohu napsat i vlnovou funkci. Prostorovou složku ve tvaru exp(ikr) lze totiž zapsat pomocí funkcí sin a cos a o tom, které z nich se uplatní, rozhoduje konkrétní technické řešení. Pro Hertzovy vektory platí ke = π(1/b,0,1/w) ψe = AE sin(πx/b) cos(πz/d) (n,p,q) = (1,0,1) kh = π(0,1/d,1/w) ψh = AH sin(πy/d) sin(πz/w) (n,p,q) = (0,1,1)

Jak vidíte, tyto samovolně buzené vlny nemají průmět na jednu z os a to v případě, který řeším, nemůže nastat. Navíc musí být jevy ve shodě s pozorováním senzibilů pana Reichenbacha polarizované a to vede k lichým funkcím. Řešení je tedy následující: kt = π)1b,1/d,1/w) ψt = AT sin(πx/b) sin(πy/d) sin(πz/w) (n,p,q) = (1,1,1) Vlny jsem označil indexem T od slova Terestrické, ale na názvu podle mne nezáleží. Důležité je, že elektrické i magnetické řešení vykazuje jinou vlnovou délku, než která se uplatní v případě vlny T. Další postup byl zřejmý: Musím najít technické řešení, které umožní vypustit vlny z dutiny. Měl jsem pár nápadů a jeden z nich obstál. Spočítal jsem tedy rozměry dutiny, která měla produkovat vlny T s určitou vlnovou délkou, vypočetl jsem i vlnovou délku pro Hertzovo řešení, sestrojil z papíru dutinu s příslušnou technickou úpravou a měřil a naměřil délku odpovídající vlnám T. Mimochodem, správné měření na anténě RUKA je směrové s orientací sever-jih, měřený předmět je na severu. Ověření bylo víc. Hrál jsem si nějakou dobu s odvozením vztahů pro dutiny omezené rovnými stěnami, protože v literatuře je nenajdete. V případě válce a koule posloužily Besselovy a Legendrovy funkce, ale horší to bylo s elipsou. Funkce, které pro ni našel pan Mathieu, moc nevyhovují technické praxi, takže jsem se nakonec naštval a odvodil pro vlnovou délku (víc údajů jsem v této fázi nepotřeboval) jednoduchý interpolační vzorec, který v praxi obstál. Zkrátka mohu prohlásit: Vlny, které se projevují na anténě RUKA, jsou jednoznačně typu T! Pokusy byly různé a v tomto textu se zmíním jen o některých. První skupina se týkala řešení reakce virgule. Měl jsem k dispozici rezonátory schopné vypustit vlny ven popsané funkcí ψ a ta má v některých bodech prostoru nulové hodnoty (uzly) a v jiných hodnoty maximální (kmitny). Je snadné tyto body vypočítat a vyznačit v prostoru. Ukázalo se, že virgule (člověk s virgulí) cítí odpuzování v uzlech a je přitahován kmitnami. Pokusů byla zase celá řada a daly stejný výsledek. Druhá skupina pokusů se týkala zjištění pana Reicha: Tato energie léčí. Abych získal více informací, musel jsem vyhledat pomoc dobrého senzibila a také poněkud upravit pokusné uspořádání. Využil jsem toho, co zná více lidí, i když to nevytrubují do světa. Existují postupy (je jich celá řada), kdy působící vlny nahromadí ve zvolené hmotě náboj, který zachovává vektorový popis. Zvolil jsem jednu z těchto technologií, dělat jsem krabice typu b,d,w s různými poměry stran (vlnovou délku jsem volil shodnou s přírodním normálem) a náboje potom pozoroval senzibil. Byl opravdu dobrý a postupně se začal rýsovat vztah mezi vlnovým vektorem a jeho významem pro lidské zdraví. Říkal mi, že tento náboj bude léčit onu nemoc, jiný zase jinou nemoc a později se ukázalo, že měl pravdu. Ne tomto místě chci upozornit na to, že opravdové léčení je z poněkud jiného soudku, ale pro začátek to nebylo špatné. Později, daleko později se potvrdilo (a stále potvrzuje), že cílené náboje dokáží řešit i takové poruchy zdraví, které jsou nad síly současné medicíny. Technologie je složitá a poznatky, které jsou k tomu potřebné, se rozhodně nevejdou do jedné knihy. Zdálo se, že už je všechno potvrzené a vyzkoumané a není nic, co bych mohl přidat, ale uvažte, že zatím se jenom vysvětlilo, na co reaguje virgule, našly se vztahy popisující to, co vzniká v dutině a také se objevuje možnost použít tuto energii k léčení. Jenže způsob, kterým jsem získával poznatky, mi nevyhovoval. Spoléhat se na virguli a pozorování senzibilů je sice možné a funguje to, jenže jak dál? Pro popis pole, které je ve hře, je potřebné nejít další pokusy, takové, při kterých nebude potřebná virgule a pokud ano, tedy jen jako pomůcka, která přímo s pokusem nesouvisí. Všechno se vrtí Neberte to prosím doslova, Vy se třeba v této chvíli možná vůbec nevrtíte. Jde jenom o pokusy. Ing. Rumler, tvůrce antény RUKA, udělal s touto anténou spousty zajímavých pokusů. Některé z nich najdete v závěrečné zprávě úkolu Výzkum a využití mentální energie v praxi, popis jiných

pokusů najdete občas ve starých číslech časopisu Věda a technika mládeži. Nevím, jestli existuje soupis těchto pokusů, ale jeden z nich mi připadal vrcholně zajímavý. Jeden stromeček antény dali na plovák do misky s vodou, celé to propojili provázkem s anténou RUKA a anténa na plováku se otáčela. Než se pustím do pitvání tohoto pokusu, ukáži i jiné možnosti, které přichází v úvahu. Začít můžeme třeba u vztahu pro rychlosti částice a doprovodné vlny v. w = c2. Pokud bych se chtěl zabývat pokusy tohoto druhu, musel bych vzít v úvahu vlastnosti prostředí a vztah by byl složitější, ale v principu bych došel ke stejným výsledkům, jen čísla by byla malinko jiná. Nejprve připomenu jednu definici týkající se šíření vln. Frekvence je počet vln naskládaných na dráhu, kterou vlna urazí za vteřinu, například u elektromagnetických vln jde o vztah λe. fe = c. Podobně musí pro doprovodnou vlnu T platit λ. f = w. Po dosazení za rychlosti dostáváme vztah v. λ. f = c. λe. fe. Frekvence doprovodné vlny (vlny T) je potom dána vzorcem f = c 2/(λv), kde λ je vlnová délka, kterou naměříme na anténě RUKA. Posuďme nyní případy, kdy dojde k vazbě frekvencí (f = fe) a vlnových délek (λ λe). Nebudu vás unavovat výpočty, ale když uvažujeme běžné prostředí, dojdeme v prvním případě k výsledku fe řádově 1015 (modrý konec optického spektra s přesahem do UV pásma) (vzpomenete? Psal jsem o německém filmu, který zobrazoval modrou auru) ve druhém případě jsme na hodnotách fe řádově GHz. V tomto pásmu pracují současné čipy a to vysvětluje, proč dnešní elektronika škodí zdraví. Vlně popsané vektorem k přísluší impuls p = ħk, případně můžeme posoudit i pohybovou energii, pro kterou platí Wk = p2/(2m). Přírodní normál například vytváří impuls velikosti přibližně 7,5-33, ale vln je hodně. Podívejme se, kde se mohou projevit výrazněji. Mikrovlnka je zařízení, které vám rychle ohřeje potravu. Pokud chcete vědět, jak funguje, vyřaďte zařízení na otáčení, dejte dovnitř krajíc chleba a nechte ho klohnit. Když ho vytáhnete, zjistíte, že je na některých místech spálený a na jiných netknutý. Uvnitř mikrovlnky totiž vzniká stojaté pole (rovnice najdete v předchozím textu) a to má v některých místech prostoru uzly a v jiných kmitny. Místa, kde bude chléb netknutý nebo uškvařen, lze tedy určit i výpočtem. To ale není všechno. Vlny čili kvanta elektromagnetického pole mají nejen vlnové, ale i částicové vlastnosti. Tuto představu zavedl Albert Einstein a osvědčila se nejen při objasnění tak zvaného fotoelektrického jevu, ale i v relativitě. Představte si tedy, že v dutině mikrovlnky rejdí nepředstavitelné množství částic a s nimi pochopitelně musí rejdit vlny T. Výsledek tohoto reje je překvapivý. Voda se například vaří v mikrovlnce při 105oC a některé chemické reakce lze uskutečnit pouze v ní. Nejpravděpodobnější příčinou je to, že spousta vln T prostě vytvoří náboj v ohřívané potravě. Tento náboj přivádí k nepříčetnosti senzibily, kteří ho cítí a převrací se jim z něj žaludek, on se ostatně začne převracet každému, kdo tyhle pochutiny polyká delší dobu. Mikrovlnka zkrátka není léčivý orgonský akumulátor, ona je jeho opakem. Prostě pokusy tohoto druhu nepřicházely v úvahu. Ne že bych do nich neměl chuť, ale chyběly peníze. Musel jsem vymyslet pokusy, které šly uskutečnit s materiálem, který najdu v bytě. Necítil jsem to jako potíž, protože jsem vždycky vymýšlel něco nového a nikdy jsem se nenechal odstrašit potížemi. Řekl jsem si tedy, že pokusy, které plynou z impulsu a kinetické energie pustím z hlavy a začnu se zabývat rotací (tedy oním vrtěním z názvu kapitoly). Protože jde o vlny čili kvanta, je potřebné se na otáčení podívat očima kvantové mechaniky. Otáčení se tam posuzuje užitím operátoru L = -iħ(rx ) a platí pravidlo Lψ = Lψ. Pro otáčení byly odvozeny obecné vztahy, průmět momentu hybnosti do osy z L z může nabývat pouze hodnot ħm a kvadrát momentu hybnosti pouze hodnot L2 = ħ2l(l + 1). Operátor L2 získáme ze složek operátoru L, pro umocňování platí pravidla platná pro operátory v Hilbertově prostoru. Čísla l a m jsou známá z teorie atomu jako magnetické a orbitální číslo a mohou být rovna nule nebo celému číslu. Podívejme se, na kterých souřadnicích jsou splněny kvantové podmínky pro naši dutinu popsanou funkcí ψ = A exp(ikr). Pro vlnu T odvodíme z prvního pravidla vztah y = x.d/b. (1 mb/π). Z druhého vpravidla dostaneme vztah mezi souřadnicemi z a x, který je dosti složitý a nemá smysl ho tady psát. Pro účel této knihy nemá význam.

Rozhodl jsem se, že ke studiu otáčení použiji toto pokusné uspořádání: V principu jde o stojánek slepený z papíru Z něj visí na niti jednoduchý rezonátor, který slouží jako čidlo a je ovlivňován jiným rezonátorem. Nejjednodušším rezonátorem je úsečka přiříznutá z kousku špejle, která bude později nalepena na závěsnou nit a vodorovně vyvážena. Podívejme se na ni shora. Souřadnice bodu na špejli jsou r = ρ(cosφ, sinφ, 0). Pro vlnu T je funkce ψ sinová, ale pro obecný popis je lépe použít vztah ψ = A exp(iπρ l. cosφ Když spočítáme obě pravidla pro otáčení, výsledkem je, že úhel φ musí splňovat tyto podmínky: sinφ = m/π cosφ = 0 sinφ = ± 1/π. (l(l+1))1/2 Je zřejmé, že tyto podmínky si vzájemně odporují a špejle nebude mít jednoduchý život.

Z hlediska klasické mechaniky je ale takto zavěšená špejle torzním kyvadlem s tlumeným kmitáním. Pověsíme ji, pootočíme, ona se bude chvíli vrtět sem-tam a potom se zastaví v neutrální poloze. O tom, které chování si špejle zvolí, rozhodne pokus. Špejli jsem přiřízl na takovou délku, aby rezonovala s přírodní normálem, slepil ji s nití a pověsil. Byl jsem zvědavý, jestli převáží klasická mechanika, nebo se ke slovu dostanou i vlny T. Ukázalo se, že vlny T získaly od počátku značnou převahu a špejle se začala složitě vrtět. Když jsem se dost vynadíval, vzal jsem do ruky virguli T a zjistil, že mohu pohyb špejle snadno ovlivnit. Ne že bych do ní nějak virgulí šťouchal, šlo to pěkně pohodlně na dálku. Všechny pokusy s normálem mají určitou vadu na kráse. Na povrchu Země existují pravidelné elektromagnetické struktury, říká se jim Hartmanovy a Curryho pásy. Nezůstávají ale na místě, posunují se. Tyto pásy mají charakteristické vlnové délky, dá se tedy říci, že představují svým způsobem přírodní elektromagnetický normál. Nelze analogicky očekávat, že by pole vln T zůstávalo ukotveno v určité poloze, ono se také posunuje a není možné stanovit pevnou souřadnou soustavu. Přesto jsem těchto pokusů udělat větší množství s čidly z různých materiálů a rozličných tvarů. Špejle z hutnějšího materiálu, například z měděného drátu, se chová stejně jako dřevěná, její pohyb je ale pomalejší. Zajímavé bylo chování magnetické střelky, ta se vrtěla, jako by se magnetické póly stěhovaly o tisíce kilometrů sem-tam. Vrtěla se elipsa, vrtěla se kružnice. Říkal jsem si, že by se za tím vrtěním mohl schovat vliv elektrického náboje a tak jsem vodorovně zavěsil měděnou kružnici, její rozměr byl takový, aby rezonovala s normálem. Nemohla být samozřejmě polarizovaná elektromagneticky, ale ve smyslu pozorování Reichenbachových senzibilů musela být polarizovaná vůči vlnám T. A to také byla a vrtěla se moc pěkně. Chtěl jsem ověřit, jestli je odpuzování, které jsem cítil s virgulí v ruce v uzlech vln T, reálný jev, nebo si jej lidský smysl nějak transformuje. Pověsil jsem tedy za sebou dvě špejle tak, aby se v určitém směru setkávaly uzly jejich vln T. Odpuzování se nedalo přehlédnout. Když jsem navíc přidal na konce špejlí hmotu, která dobře přebírá náboj, špejle kmitaly velice živě a efekt se zesiloval. Rozumíte, on tam nejdřív náboj nebyl, ale jak se tvořily vlny T, začal se hromadit a zesiloval. Došlo to tak daleko, že když jsem chtěl prsty přiblížit jejich konce, musel jsem přitlačit. Něco takového se dá měřit, ale já jsem byl v situaci, kdy jsem měl k dispozici tento materiál: Papír, špejle, nit, lepidlo, měděný drát a ocelový plech a také tabulku z PVC s nápisem Nouzový východ, ze které jsem vyřezával čidla. Tento pokus opravňuje k domněnce, že virgulí protéká dost energie na to, aby ji trénovaný člověk mohl vyhodnotit a dokázal správně reagovat. Existuje jeden efekt, kteří znají lidé používající jednoruční virguli. Zažil to jeden můj přítel, který zatoužil naučit se užívat virguli T. Ačkoliv jsem ho varoval, zkoušel to s velmi silným nábojem a potom se několik měsíců zbavoval úporné bolesti v ramenním kloubu. Něco takového by ho nemohlo potkat, pokud by se neuplatnila slušná porce energie. Jiná situace nastává, když se jako pohon čidla použije dutinový rezonátor, který vypouští vlny ven. Pozor, takové pokusy jsou velmi nebezpečné a ten, kdo neví, jak se chovat, si při nich může vážně ublížit! Nicméně mají velkou výhodu, souřadný systém je jednoznačně definován. Popíšu nyní pár pokusů s tímto uspořádáním: Rezonátor R má v určitém bodě prostoru hodnotu ψ = 0, tento stav označím R0. Čidlo C může mít v tomto bodě hodnotu ψ = A a takto provedený pokus zapíši jako R0CA. Nyní popis čtyř pokusů, uspořádání dutinový rezonátor a špejle jako čidlo: R0C0 Čidlo silně a nepravidelně kmitá kolem směru x, občas se v tomto směru zastaví a kmitá v rovině xz. R0CA Čidlo se chová podobně, ale zastávky ve směru x jsou častější. R0C-A Podobné chování, ale zastávka čidla se posunula do úhlu cca 20o. RACA Čidlo dodržuje s malými poruchami směr x a kmitá v rovině xz. K dalšímu pokusu jsem použil plošné čidlo, šlo o obdélník slepený ze špejlí, svisle zavěšený. Rozměry byly takové, aby se v určitém směru ztotožnil jeho vektor k s vektorem k rezonátoru. Čidlo se nastavilo do tohoto směru, po chvíli několikrát prudce zakmitalo a děj se opakoval. Jako by